Učitel, žačka a strýcova pomsta v Paříži 12. století

Pierre Abélard (1079 až 1142) patřil k nejostřejším myslitelům své doby. Stanfordská filozofická encyklopedie ho řadí mezi nejvýraznější hlavy první poloviny 12. století, mezi průkopníky rané scholastiky, kteří učili Evropu přemýšlet v argumentech. Kolem roku 1115 přednášel v Paříži a jeho hodiny přitahovaly studenty z celého kontinentu.

Héloïse vynikala vzděláním, jaké u žen té doby zůstávalo vzácností. Žila u svého strýce Fulberta, kanovníka katedrály Notre-Dame, a ten Abélarda najal jako jejího domácího učitele. Z výuky se zrodil vztah, z něj syn pojmenovaný Astralabe a nakonec tajný sňatek. Fulbert se cítil zrazen a odplata přišla krutě: jeho lidé v noci přepadli Abélarda a vykastrovali ho.

Oba poté vstoupili do řeholního života. Abélard pokračoval v kariéře teologa a polemika, Héloïse se později stala abatyší kláštera Paraclet v Champagni, který Abélard založil. Tahle osa je doložená a historici o ní nevedou spory. Stačila by na drama. Evropa si k ní ale během staletí přidala mnohem víc.

Jak se středověcí milenci dostali do Père-Lachaise

Abélard zemřel 21. dubna 1142. Podle Héloïsina dopisu opatu Petru Ctihodnému bylo jeho tělo převezeno do Paracletu, kde ho abatyše mohla mít nablízku. Ona sama zemřela zhruba o dvaadvacet let později, nejčastěji se uvádí rok 1164, a tradice ji uložila na stejné místo.

Klidu se jim dostalo jen na čas. Ostatky v Paracletu prošly několika přesuny, revoluce klášter zrušila a pozůstatky i náhrobní prvky skončily v péči Alexandra Lenoira, sběratele a správce Muzea francouzských památek. Lenoir z nich sestavil romantický monument, jaký si 19. století představovalo pod pojmem středověk: lomené oblouky, kamenná krajka, ležící figury v klidném spánku. Odtud putoval roku 1817 do Père-Lachaise.

Pařížský hrob je tak spíš dílem romantické epochy než přímým dědictvím středověku. Podle nás právě tahle kombinace vysvětluje jeho přitažlivost. Návštěvník stojí u skutečného místa, ve kterém se zároveň zhmotnila touha celé jedné epochy po velké lásce. Stejnou strategií správa hřbitov mimochodem zatraktivnila i přenesením ostatků Molièra a La Fontaina. Ze zapadlého pohřebiště se postupně stal jeden z nejnavštěvovanějších hřbitovů světa.

Spor o dopisy: psala Héloïse, nebo někdo za ni?

Slavný soubor otevírá Abélardova autobiografie Historia calamitatum, česky Historie utrpení. Následují osobní listy obou milenců. Héloïse v nich odpovídá na Abélardovo vyprávění, píše o bolesti odloučení a nezakrývá, jak těžko se v ní tělesná touha snáší s řeholním slibem. Postupně se výměna promění v praktickou a duchovní rozpravu o tom, jak má žít ženský klášter.

Potíž spočívá v tom, že se nedochoval jediný list psaný jejich rukou. Nejstarší známý opis, rukopis BnF lat. 2923, vznikl zhruba v polovině 13. století, tedy asi sto let po smrti obou pisatelů. Další, například rukopis ze Schøyenovy sbírky, se datuje kolem roku 1350. Mezi originálem a dnešním čtenářem tak leží generace písařů, výběrů a možných zásahů.

Britský filozof John Marenbon označuje autorství dopisů za jednu z nejkontroverznějších otázek celého bádání o Abélardovi. Skeptici se dělí do dvou táborů:

• Teorie jediného autora: Americký historik John Benton porovnával styl, frekvenci slov a citace v listech připisovaných oběma milencům i v autobiografii. Shody ho přivedly k úvaze, že za celým souborem může stát jediný pisatel, nejspíš Abélard, případně velmi zdatný redaktor.
• Teorie pozdějšího falza: Belgický badatel Hubert Silvestre šel ještě dál. Spojoval vznik souboru s prostředím 13. století a s okruhem Jeana de Meun, spoluautora slavného Románu o růži.

Na opačné straně stojí Barbara Newmanová, Peter Dronke nebo Constant Mews. Hájí autenticitu a upozorňují, že pochybnosti o Héloïsině hlasu mohly pramenit i z předsudku, co středověká žena „smí“ umět napsat. Newmanová v tom vidí dlouhou tradici potlačování ženského autorství. Projekt Epistolae Kolumbijské univerzity dnes shrnuje převažující pohled tak, že korespondenci většina badatelů přijímá jako autentickou. Jednomyslný verdikt ovšem chybí a důkazy na obou stranách zůstávají nepřímé.

Kdo si chce texty přečíst celé, najde veřejně přístupnou verzi ve sbírce Fordham Medieval Sourcebook.

Legenda o objetí a syn, který zmizel z pramenů

Kolem hrobu se navíc usadila vrstva čiré legendy. Starší anglické vydání dopisů cituje takzvaný rukopis z Tours, podle něhož Abélard při otevření hrobu, kam měli uložit Héloïsino tělo, vztáhl paže a milovanou objal. Podobné vyprávění koluje přinejmenším od 13. století. Doklad pro ně neexistuje, přesto se přenáší z průvodce do průvodce.

Mnohem tišší je osud syna. Héloïse Astralaba zmiňuje v listu Petru Ctihodnému z roku 1144 a prosí opata, aby mu zajistil prebendu u pařížského biskupa nebo v jiné diecézi. Petr odpovídá, že se pokusí, ale snadné to nebude. Tím stopa končí. Badatelé z projektu Epistolae konstatují, že o něm nevíme nic dalšího, kromě toho, že mu otec věnoval didaktickou báseň Carmen ad Astralabium.

Pochybnosti se týkají i samotných kostí. Po revolučních přesunech a Lenoirově volném zacházení s relikviemi se fragmenty připisované dvojici rozptýlily na víc míst. Hlavní část se podle dostupných zdrojů nachází v Père-Lachaise, absolutní identifikace však zůstává sporná. Pařížané i turisté přesto ke kamenným postavám chodí dál. Podle oficiálního webu pařížské radnice patří hrob k nejnavštěvovanějším na celém hřbitově.

Kde hrob najdete a jak dopisy číst česky

Monument stojí v sedmé divizi, nedaleko hlavního vstupu z bulváru Ménilmontant. Hřbitov má adresu 16 rue du Repos, nejbližší stanice metra jsou Père Lachaise, Philippe Auguste a Roquette-Père Lachaise. Plánovanou cestu doporučujeme ověřit: podle oficiální stránky hřbitova prochází památka restaurováním a v plné kráse ji návštěvníci znovu uvidí po dokončení prací v srpnu 2027.

Česky je příběh dostupný díky překladu Jakuba Pavla. Kniha Abélard a Heloisa: Dopisy utrpení a lásky vyšla v Odeonu roku 1976 a znovu ve Vyšehradu roku 2003. Argo v roce 2017 vydalo Dopisy dvou milenců, soubor 116 fragmentů dochovaných v jediném opisu z 15. století, které část badatelů s dvojicí spojuje, zatímco jiní tuto souvislost odmítají. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně dokonce roku 2000 uvedli divadelní dramatizaci jejich osudu.

Článek Abélard a Héloïse leží vedle sebe v Père-Lachaise už 200 let. Legendární milostné dopisy ale možná nikdy nenapsali se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rozkoš s požehnáním a bez něj: kde církev viděla hřích

Kořeny přísnosti vedou k Augustinovi. Biskup z Hippa připouštěl manželský styk, pokud směřoval k plození, zatímco žádostivost považoval za důsledek prvotního hříchu. Slast oddělená od početí v jeho optice ztrácela ospravedlnění. Středověká církev proto netrestala tělesný vrchol jako takový. Pod zákaz spadal orgasmus mimo schválený rámec, tedy mimo manželství, mimo plození nebo mimo „přirozený“ řád.

Jak konkrétně to vypadalo, ukazuje Theodorovo penitenciále, soubor kajících pravidel připisovaný arcibiskupovi z Canterbury ze 7. století. Funguje jako ceník:

K tomu se přidávaly zákazy styku během menstruace, po porodu a v postních či svátečních dnech. Kalendář zbožného páru tak obsahoval překvapivě málo dní, kdy bylo manželské lože bez rizika hříchu. Univerzitní rozbory kanonického práva navíc ukazují, že duchovní posuzovali i polohy. Za „přirozenou“ platila ta, kterou dnes nazýváme misionářskou. Ostatní polohy považovali kazatelé za podezřelé.

Od olisbokollixu ke středověkým „nástrojům“

Chlebová pomůcka má původ v řeckém slovníku. Výraz olisbokollix kombinuje slovo olisbos, označující umělý falus, s pojmenováním druhu pečiva. Lexikograf Hesychios jej zaznamenal a pozdější badatelé vyvodili, že mohlo jít o tvrdší chléb tvarovaný do podoby mužského údu. Jiní připouštějí, že slovo mohlo sloužit jako hravá narážka na tvar bochníku. Studie Maxe Nelsona v časopise Glotta připomíná, jak kluzký je řecký erotický slovník a jak opatrně je třeba s ním zacházet.

Středověké prameny mluví o téže věci střízlivěji. Burchard nepíše o kuchyni, píše o „nástrojích“ a „pomůckách“. Že se na ně ptal v rutinním zpovědním dotazníku, napovídá jedno: počítal s tím, že se zpovědník s takovým doznáním reálně setká. Kanadská historička Sandra Friesen v disertaci o dějinách erotických pomůcek dokládá, že se tento motiv v církevních a právních textech vrací opakovaně. Moralisté jej zjevně nevymysleli z ničeho.

Burchardovy otázky mířily i jinam. Zajímalo ho, zda se žena dotýkala sama sebe, zda zkoušela muže svést a zda si představovala zakázané věci. Trestat se dala i fantazie.

Byliny, pesary a flirt při mši

Kde církev zakazovala, lidé improvizovali. Nejrozšířenější antikoncepční metodou byla přerušovaná soulož, kterou kazatelé odsuzovali jako „maření semene“. Ta však nevyžadovala nic než sebeovládání, a proto se k ní uchylovaly i chudé domácnosti.

Lékařské spisy nabízely sofistikovanější cesty. Gynekologické kompendium známé pod jménem Trotula a další příručky doporučovaly pesary a tampony napuštěné bylinnými výtažky. Mezi uváděnými rostlinami figurují routa, jalovec, pepř nebo podražec. Historik John Riddle tvrdí, že některé z nich skutečně mají farmakologický účinek, takže nešlo jen o pověru. Amulety a zaříkávání se pochopitelně řadily spíš do říše naděje. Plodnost tlumilo také dlouhé kojení, což zkušené ženy dobře věděly. Jak často se recepty v praxi používaly, už prameny neprozradí. Navíc se skrývaly pod nenápadnými nadpisy o „vyvolání měsíčků“.

Námluvy se odehrávaly i na místech, kde bychom je dnes nečekali. Oxfordská studie o manželství v pozdně středověké Anglii popisuje kostel jako prostor, kde se potkávali potenciální milenci, vyměňovali si pohledy a domlouvali schůzky. Moralisté si na flirtování během mše trpce stěžovali. Některá města navíc přistupovala k prostituci pragmaticky: místo marného zákazu vyhradila nevěstincům ulice a stanovila pravidla jejich provozu. Takovou tolerovanou vynalézavost mají historici doloženou černé na bílém.

Od Lincolnshiru po Prahu: jak se za smilstvo pykalo

Novozélandská univerzita v Aucklandu zpracovala záznamy anglických církevních soudů z Lincolnshiru z let 1336 až 1349. Badatelé v nich narazili zhruba na tisíc případů sexuálních provinění a zaujala je především jména, která se objevovala znovu a znovu. Odsouzené páry se po vykonaném pokání vracely do svých vztahů. Tresty zpravidla nevypadaly drakonicky: veřejná obchůzka kolem kostela s kající svící, pouť, peněžitá pokuta, v horším případě hrozba exkomunikace. Prosté smilstvo stálo v hierarchii hříchů níž než cizoložství, incest či sodomie.

České země stály uprostřed téhož evropského rámce. Pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic vydal roku 1349 provinciální statuta, první kodifikaci církevního práva na našem území. Platila pro celou pražskou církevní provincii, tedy pro diecézi pražskou, olomouckou i litomyšlskou. Jak ukazuje studie Lenky Šmídové Malárové o sexuálních deliktech v Arnoštových statutech, arcibiskup řešil konkubinát duchovních, manželské právo a cizoložství laiků. Kněz, který žil se ženou, riskoval ztrátu obročí, sesazení, vězení nebo vyhnanství. Že Arnošt potřeboval takové paragrafy sepsat, svědčí o rozšířenosti problému.

Pozdější staletí přinesla bohatý materiál ze smolných knih, kam městské soudy zapisovaly výslechy a rozsudky. Historička Alica Křápková, jejíž výzkum představila Masarykova univerzita, v nich pro období 14. až 18. století našla celou škálu sexuálních přečinů od smilstva a cizoložství přes vyvolané potraty až po vraždy novorozenců. Za cizoložství mohlo následovat vyhoštění, v krajních případech i hrdelní trest.

Americká medievistka Ruth Mazo Karras upozorňuje, že soudní výpovědi nelze číst jako nezkreslený záznam skutečnosti. Obžalovaní své příběhy stylizovali tak, aby obstáli před soudcem. Opakující se vzorce však dovolují rekonstruovat, jak se lidé v posteli opravdu chovali.

Středověké dědictví v dnešním katechismu

Část tehdejšího uvažování přežila dodnes. Současný Katechismus katolické církve stále označuje sexuální potěšení vyhledávané kvůli němu samému za morálně nezřízené. Masturbaci, předmanželský styk a umělou antikoncepci nadále odmítá, periodickou zdrženlivost připouští. Změnil se tón: místo tarifů pokání nastoupil jazyk o sjednocujícím rozměru manželství, o důstojnosti osoby a o okolnostech, které snižují vinu. Osa spojující „správný“ sex s manželským ložem a plozením ale zůstala na svém místě skoro patnáct set let.

Článek Ve středověku ženy pekly chléb tak dlouho, až ztvrdl na dildo. Církev zakazovala orgasmus, ne vynalézavost se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Souboj v Rostocku: nos za jednu prosincovou noc

Spor začal nevinně. 10. prosince 1566 se Brahe ocitl na zásnubní slavnosti u rostockého profesora Lucase Bachmeistera a pohádal se tam s Manderupem Parsbergem, krajanem a spolužákem z univerzity. Podle tradice, kterou zaznamenal Braheho životopisec John Dreyer, se oba přeli o to, kdo z nich vládne matematikou lépe. Hádka se rozhořela znovu 27. prosince a o dva dny později už mluvily čepele.

Do souboje s protivníkem, kterého nebylo pořádně vidět, se pouštěl muž, jenž se později proslavil nejostřejším zrakem své epochy. Takový paradox by si nevymyslel ani romanopisec.

V raně novověkých univerzitních městech přitom podobné střety nebyly ničím výjimečným. Studenti ze šlechtických rodin běžně chodili s rapírem u pasu, šerm patřil k výchově elit a uražená čest se v 16. století napříč Evropou řešila ocelí. Braheho výpad tedy zapadá do koloritu doby, i když jeho následky byly mimořádně viditelné.

Chybějící část nosu si astronom zakrýval kovovou náhradou. Pozdější vyprávění mu přisoudila protézu ze zlata a stříbra a krabičku s lepkavou mastí, kterou nosil v kapse a kterou si kryt připevňoval. Chemická stopa z exhumace v roce 2010 ukázala skromnější materiál. Podle tiskové zprávy Univerzity v Aarhusu nasvědčuje zelené zbarvení i složení kosti v okolí nosu spíše mosazi, tedy slitině mědi a zinku. Pro každodenní nošení praktičtější volba, pro legendu méně lesklá.

Opilý los na Landskroně: historka s dopisovou stopou

Kdyby šlo jen o internetovou kuriozitu, dala by se odbýt mávnutím ruky. Jenže příhoda s losem má oporu v dobové korespondenci, kterou Dreyer ve své biografii podrobně rozebírá.

Brahe choval ochočeného losa na svém panství ve Skåne a chtěl ho převézt na ostrov Hven, kde vybudoval observatoř Uraniborg. Zvíře na cestě dočasně ubytovali na zámku Landskrona. Tam los vystoupal po schodech do jedné z místností a vypil velké množství silného piva. Při sestupu ztratil rovnováhu, zřítil se, zlomil si nohu a brzy nato uhynul.

Podle nás je ta epizoda dokonalou zkratkou Braheho světa. Exotické zvíře jako symbol prestiže, zámek plný zásob alkoholu a výsledek, který působí jako fraška. Na Hvenu ostatně u astronomova stolu sedával i Jeppe, muž malého vzrůstu v roli šaška, jemuž okolí přisuzovalo dar předvídat budoucnost a jehož výroky prý brali vážně. Uraniborg tak spojoval nejpřesnější přístroje Evropy s dvorskými rituály, pověrami a v suterénu i alchymistickou laboratoří.

Rtuť ve vousech: forenzní záhada po čtyřech staletích

A právě ta laboratoř vede k nejtemnější vrstvě celého příběhu. Při prvním otevření hrobu v roce 1901 odebral antropolog Jindřich Matiegka z ostatků vlasy a vousy. O desítky let později v nich analýzy odhalily rtuť a z kuriózního životopisu se stal potenciální kriminální spis.

Podezřelé nebylo těžké najít. Johannes Kepler, Braheho asistent, měl údajně motiv získat cenná pozorovací data, ke kterým ho mistr pouštěl jen opatrně. Jiná teorie, kterou rozvinul Peter Andersen, ukazovala na dánského krále Kristiána IV.: ten měl Braheho nenávidět kvůli domnělému poměru s královnou Sofií, jeho matkou, a vraždu měl údajně vykonat vzdálený příbuzný Erik Brahe. Vztahy s mladým panovníkem se po smrti Frederika II. skutečně zhoršily a astronom kvůli sporům o Hven nakonec Dánsko opustil.

Studie z roku 2012 se na 411 let staré vousy podívala elektronovým mikroskopem. Drobné granule s obsahem rtuti seděly v zevních šupinách vlasu, nikoli v kořeni či uvnitř vlasového dříku. Takové rozložení podle autorů hypotézu o vraždě nepodporuje a dá se vysvětlit spíše dlouholetým alchymistickým provozem, kdy se rtuťový prach usazoval ze vzduchu. Do hry vstupují i léky s obsahem rtuti a balzamovací rumělková mast, kterou ve svém archivním textu připomněla Česká televize. Hladina rtuti v posledních týdnech života navíc klesala od horní hranice normálu k nižším hodnotám.

Praha, hostina u Petra Voka a dvě exhumace v Týnském chrámu

Do Prahy dorazil Brahe na přelomu let 1598 a 1599 jako císařský matematik Rudolfa II. Bydlel v domě Jakuba Kurze na Pohořelci, jehož zbytky leží pod dnešním Keplerovým gymnáziem v Parléřově ulici, od června 1600 pak v domě na Novém Světě. Pozoroval z Belvederu a nějaký čas pobýval v Benátkách nad Jizerou, kde podle tamní radnice rozmístil přístroje do třinácti místností. Tam se poprvé setkal s Keplerem.

13. října 1601 přijal pozvání na večeři k Petru Vokovi z Rožmberka do paláce na Hradčanském náměstí. Podle Keplerova záznamu z ohledu na etiketu nevstal od stolu a zadržoval močení. Doma pak přišly bolesti, nespavost, horečka a blouznění. Zemřel 24. října 1601 po jedenácti dnech trápení. Odtud pramení slavná historka o prasklém měchýři.

Kosti promluvily až při druhém otevření hrobu ve dnech 15. až 19. listopadu 2010. Dánsko-český tým v Týnském chrámu zkoumal kosti, vousy, zuby i textilie. Podle odborného článku v časopise Národního muzea antropologové potvrdili pravost ostatků a fyzikálně-chemické analýzy neprokázaly smrtelné ani téměř smrtelné dávky rtuti.

Bohatý stůl, krátký život: co prozradila Braheho kostra

Tím vyšetřování neskončilo. V roce 2018 publikoval tým Sachy Kackiho v časopise PLOS ONE paleopatologickou studii s výmluvným názvem Rich table but short life (Bohatý stůl, ale krátký život). Kosterní změny, izotopy a odhad tělesné stavby vykreslily šlechtice s obezitou, bohatou masitou stravou a difuzní idiopatickou skeletální hyperostózou, onemocněním, při němž kostnatí vazy podél páteře a které se pojí s metabolickým syndromem.

Za závěrečnými příznaky mohla podle autorů stát cukrovka s hyperosmolárním stavem, alkoholická ketoacidóza nebo zbytnělá prostata s následnou retencí moči. Definitivní diagnózu nevyslovili, ale obraz zapadá do posledních dní překvapivě přesně: banket, alkohol, zadržovaná moč a organismus, který už neunesl další zátěž.

Článek Tycho Brahe přišel o nos kvůli matematické hádce a jeho los zemřel opilý na schodech. Na kníru mu ale našli něco horšího se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vesnice, která shořela v létě 1401

Bystřec založili kolonisté v polovině 13. století, nejstarší doložený německý název vsi je Merhlinslag. Osadníci přišli podle odborných předpokladů z oblasti Dolního Rakouska, aby na Drahanské vrchovině klučili les a obdělávali novou půdu. Ves prosperovala asi sto padesát let. Pak přišly moravské markraběcí války. Podle materiálů Domu přírody Moravského krasu byl Bystřec zničen požárem v létě 1401. Jediný kamenný dům přežil a díky němu se ves ještě roku 1437 uvádí jako osídlená. O sedmadvacet let později už písemné prameny mluví jen o pustých loukách a lesích.

Ruiny v údolí zřejmě viděl už Jindřich Wankel, slavný moravský archeolog 19. století, ale nedokázal je přiřadit ke konkrétní vsi. Bystřec jako takový zůstával neidentifikovaný; jméno se ztratilo spolu s obyvateli.

Pětatřicet sezón pod drnem

Zlom přišel v roce 1975, kdy na lokalitě začal systematický výzkum vedený Moravským zemským muzeem. A neskončil u jedné sondy. Archeologové postupně odkryli všech devatenáct usedlostí, stavby kůlové i srubové konstrukce, kamenné komory, lehké přístřešky, studnu. Identifikovali plužiny, tedy pruhy polí navazující na jednotlivé dvory. Zdokumentovali takové množství keramických, kovových i organických nálezů, že je Bystřec výjimečný i ve středoevropském měřítku.

V roce 2006 muzeum vydalo souhrnnou monografii shrnující výsledky celého výzkumu a společně s obcí otevřelo terénní prezentaci. Na jižním okraji areálu dnes stojí informační tabule a rekonstruované základy trojdílného domu, na jihovýchodním okraji základy největší usedlosti a studna. To je ovšem jen výsek; většina odkryté vsi leží pod travním porostem a v terénu se projevuje nanejvýš drobnými nerovnostmi.

Právě v tom spočívá zvláštní kouzlo místa. Člověk stojí na louce, čte tabuli a teprve pak si uvědomí, že pod jeho nohama žily desítky rodin, které tu stavěly, oraly, chovaly dobytek a jednoho léta o všechno přišly.

Jak se tam dostat a co čekat

Z Jedovnic vede do Rakoveckého údolí červená turistická značka. Kemp Olšovec, odkud je to k Bystřeci asi 3 kilometry, slouží jako pohodlný nástupní bod. Počítejte s tím, že úsek mezi rozcestím Podomský potok a lokalitou bývá po dešti bahnitý. Pevná obuv není luxus, ale nutnost.

Celá trasa údolím z Jedovnic do Račic měří 14 kilometrů a odhadovaná doba chůze je necelé čtyři hodiny. Výlet pouze k zaniklé vsi a zpět je ale výrazně kratší, tam a zpět kolem šesti až osmi kilometrů podle zvoleného nástupu. Rodina s dětmi trasu pohodlně zvládne za dopoledne.

• Start: kemp Olšovec u Jedovnic nebo přímo Jedovnice (červená značka)
• Vzdálenost k Bystřeci: cca 3–4 km
• Povrch: lesní a luční cesta, po dešti podmáčená
• Na místě: informační tabule, základy dvou usedlostí, studna; volně přístupné celoročně
• GPS: N 49°19’22.39″, E 16°47’57.54″

U Bystřece dnes začíná i novější naučná stezka Barvínku s QR kódy, která pokračuje k lukám s bledulemi směrem k Račicím. Na jaře sem kvůli bledulím proudí stovky lidí. Kdo hledá opravdový klid, vyrazí raději v létě nebo na podzim.

Co neuvidíte a přesto stojí za cestu

Nálezy z Bystřece spravuje Moravské zemské muzeum v brněnském Dietrichsteinském paláci, otevřeném od středy do neděle za vstupné. Samostatná stálá expozice věnovaná Bystřeci ale na aktuálním webu muzea uvedena není. Kdo chce vidět konkrétní artefakty, udělá dobře, když se předem zeptá.

V Rakoveckém údolí leží ještě druhá zaniklá středověká ves, ale srovnatelně podrobný výzkum a návštěvnicky čitelná prezentace jsou v dostupných zdrojích doloženy právě jen u Bystřece. Žádná jiná lokalita tohoto typu na Moravě nenabízí tak kompletní obraz toho, jak vypadal běžný venkovský život ve 13. a 14. století.

Bystřec nevypadá jako místo, kvůli kterému byste měnili víkendové plány. Právě proto funguje: přijdete na tichou louku a odcházíte s vědomím, že pod ní leží celý zaniklý svět, který někdo trpělivě poskládal zpátky.

Článek Tip na výlet bez lidí. Zaniklá vesnice u Jedovnic z 13. století: archeologové objevili základy jen pár metrů od turistické cesty se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Král bez peněz a bez času

Ludvík se celý život pohyboval v pasti. V Čechách i v Uhrách narážel na totéž: stavovské elity, které si hájily vlastní moc a královské příjmy přesměrovávaly do vlastních kapes. Pokoušel se jednat samostatně, obnovovat královskou autoritu, ale chyběl mu čas i prostředky. Když sultán Süleyman I. na jaře 1526 vytáhl s armádou na sever, Ludvík neměl ani stálé vojsko, ani plnou pokladnu, ani jistotu, že mu stavovské země pošlou víc než zlomek slíbené pomoci.

Čísla mluví jasně. Osmanská armáda čítala nejméně 60 000 mužů a disponovala 240 až 300 děly. Uhersko-křesťanské vojsko, které se shromáždilo u Moháče, mělo přibližně 25 000 bojovníků a 85 děl, z nichž jich do bitvy zasáhlo jen 53. Přitom dalších zhruba 15 000 mužů, sedmihradský kontingent Jana Zápolského a chorvatské oddíly, bylo na pochodu, jen pár dnů cesty od hlavního tábora.

Dvě rady, jedno rozhodnutí

V táboře u Moháče se střetly dvě strategické linie. Opatrnější hlas, spojovaný s královnou Marií a částí rádců, doporučoval vyčkat na spojení s posilami a nevyhledávat rozhodný střet proti mnohonásobné přesile. Proti tomu stála bojová frakce: papežský nuncius Antonio Giovanni da Burgio, arcibiskup Pál Tomori a řada uherských velmožů, kteří tlačili na okamžitý boj. Nešlo o přímý pokyn papeže Klementa VII.; dohledatelný je vliv jeho vyslance a kuriální logika aktivního odporu proti osmanské expanzi.

Ludvík přistoupil na bitvu. Proč? Protože tlak okolností byl obrovský: osmanská armáda postupovala, morálka vojska klesala s každým dnem čekání a část velitelů argumentovala, že další odklad bude znamenat rozpad tábora. Dvacetiletý král, který celý život bojoval o to, aby ho brali vážně, se rozhodl jednat. Bylo to rozhodnutí, které ho stálo život, ale nebylo to rozhodnutí osamoceného jednotlivce. Bylo to rozhodnutí člověka sevřeného mezi špatnou a horší variantou.

Dvě hodiny a konec světa

Bitva u Moháče trvala podle většiny pramenů necelé dvě hodiny. Uherská těžká jízda zpočátku zaznamenala dílčí úspěch při útoku na osmanské linie, ale janičářské palné zbraně a turecké dělostřelectvo útok zlomily. Křesťanské vojsko se rozpadlo. Padlo sedm biskupů, většina uherských velitelů a podle odhadů kolem 15 000 vojáků.

Ludvík z bojiště uprchl. Co se stalo potom, víme ze svědectví jeho komorníka Ulricha Czettricha: král na koni překonával mokřadní terén u potoka Csele, zvíře se s ním zřítilo a Ludvík, zatížený zbrojí, se utopil v bažinatém rybníčku nebo mělkém korytě. Nezemřel v seči. Zemřel na útěku, v blátě, sám.

Jeho tělo hledali téměř dva měsíce. Skupina vedená Czettrichem je nalezla a identifikovala kolem 18. října 1526. 9. listopadu bylo pohřbeno v královské bazilice v Székesfehérváru. I tato identifikace je dnes předmětem odborných pochybností; stav těla po sedmi týdnech v mokřadu působí problematicky.

Co přišlo po bažině

Ludvík zemřel bezdětný. To znamenalo konec jagellonské dynastie na českém i uherském trůně a otevřenou cestu pro Habsburky. Ferdinand I. Habsburský, manžel Ludvíkovy sestry Anny, se stal novým uchazečem o obě koruny. V Čechách ho stavy přijaly ještě téhož roku bez větších komplikací; v Uhrách musel o trůn bojovat se Zápolským. Nešlo o automatický dědický přechod, Ferdinand musel být zvolen. Ale výsledek byl jednoznačný: česká koruna vstoupila do habsburského mocenského rámce, v němž zůstala téměř čtyři sta let.

Víc než chyba jednoho dne

Moháč se často vypráví jako příběh nešťastného mladého krále, který udělal špatné rozhodnutí. Jenže to rozhodnutí z 29. srpna 1526 nebylo příčinou katastrofy, ale jejím spouštěčem. Příčina ležela hlouběji: v rozkladu královské moci, v prázdné pokladně, v neschopnosti stavovského systému postavit armádu odpovídající hrozbě. Ludvík nezdědil funkční stát. Zdědil fasádu, za kterou chyběla nosná zeď. Moháč tu zeď nezbořil. Jen ukázal, že tam dávno není.

Stříbrovlasý dvacetiletý král leží někde v základech székesfehérvárské baziliky, dnes přístupné jako národní památkové místo. Jeho konkrétní hrob už nikdo nenavštíví. Ale důsledky jediného srpnového odpoledne formovaly střední Evropu na celá staletí.

Článek Ludvík Jagellonský zešedivěl v patnácti a ve dvaceti utonul v bažině. Jeho manželka ho varovala, ale poslechl papeže se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Poprava jako veřejně čitelný jazyk

Představa, že středověk byl nepřetržitou přehlídkou krvavých poprav, je přitažená za vlasy. Historička Sara Beamová v přehledové kapitole pro Cambridge World History of Violence výslovně upozorňuje, že v mnoha regionech Evropy byly daleko běžnější pokuty, vyhnanství nebo kratší věznění. Extrémně kruté popravy nebyly normou pro každého zloděje koní. Byly vyhrazeny proviněním, která společnost chápala jako útok na samotnou kostru řádu: na panovníka, víru a loajalitu.

A právě proto musely být veřejné. Poprava nebyla administrativní úkon za zavřenými dveřmi. Byla spektáklem s přesně rozvrženou dramaturgií: průvod městem, předvedení odsouzeného, výkon trestu na vyvýšeném místě, kde ho viděly stovky očí. Publikum netvořili náhodní kolemjdoucí. Účast byla očekávaná, někdy vyžadovaná. Dav měl odejít s pocitem, že řád platí a že moc, která ho chrání, je skutečná a viditelná.

Metoda jako zpráva: koho jak popravit

Ne každý odsouzenec zemřel stejně. Volba metody nebyla náhodná, nesla sociální a politický význam tak čitelný, že mu rozuměl i negramotný divák.

• Oběšení patřilo k nejběžnějším, ale zároveň nejpotupnějším způsobům. Neslo punc hanby, proto se používalo pro „obyčejné“ zločince.
• Stětí mečem bylo privilegium. Rychlá, relativně „čistá“ smrt příslušela šlechtě a osobám vyššího stavu.
• Upálení se vázalo na kacířství a čarodějnictví, tedy zločiny proti víře a božskému řádu. Oheň měl symbolicky očistit i zničit.
• Tažení, oběšení a čtvrcení (anglicky hanged, drawn and quartered) představovalo nejextrémnější trest za velezradu. Odsouzený byl vlečen za koněm k popravišti, pověšen, sňat ještě živý, vyvržen a nakonec rozčtvrcen. Části těla se vystavovaly na branách měst.

Právě poslední z těchto trestů definoval anglický zákon o velezradě z roku 1352. Ten za zradu označoval útok na osobu krále či královskou rodinu, vedení války proti panovníkovi, pomoc nepříteli nebo napadení klíčových královských úředníků. Kdo překročil tuto hranici, neskončil jen mrtvý. Skončil rozebraný na kusy, a každý kus visel na jiné bráně jako varování.

Případ Anny Boleynové: krutost na objednávku

Že forma popravy byla politickým rozhodnutím, ne mechanickým výkonem rozsudku, ukazuje případ Anny Boleynové z roku 1536. Podle dokumentů z National Archives byli muži odsouzení spolu s královnou původně určeni k obvyklé velezrádcovské smrti, tedy tažení a čtvrcení. Jindřich VIII. ale trest změnil na stětí. U samotné Anny pak nechal povolat francouzského kata s mečem místo sekery.

Proč? Ne z milosrdenství. Z kalkulu. Příliš brutální veřejná smrt královny mohla vyvolat soucit davu a politickou nestabilitu. Král potřeboval, aby poprava vypadala jako spravedlnost, ne jako masakr. I v nejkrutějším systému existovala míra, a tu určoval ten, kdo držel moc.

České stopy: šibenice, kosti, městské rady

V českých zemích chybí tak centralizovaná norma, jakou představoval anglický zákon o velezradě. Hrdelní právo bylo roztříštěné mezi města a vrchnosti. Město Bečov nad Teplou získalo právo popravovat už roku 1399 a na tamním Šibeniční vrchu archeologové prozkoumali relikty historické šibenice datované do 16. až 18. století. U Tišnova na Moravě výzkum odhalil základy šibenice a pohřby nejméně třinácti popravených osob, přičemž o formě trestu rozhodovala brněnská městská rada, nikoli místní soud.

Vrcholně středověký český osteologický nález srovnatelný s Hulton Abbey se zatím nepodařilo doložit. To ale neznamená, že podobná praxe neexistovala. Znamená to, že kosti mluví jen tam, kde je někdo hledá a kde je půda a náhoda uchovaly.

Co si dav měl odnést

Nejděsivější na středověkých popravách nebyla jen bolest. Bylo to systematické rozbíjení toho, co člověka dělalo člověkem: jeho těla, cti, příslušnosti ke společenství. Aristokratický zrádce nebyl jen zabit, ale také veřejně degradován a zbaven atributů svého stavu; jeho tělo bylo po částech vystaveno na městských branách. Kacíř byl nejen upálen, ale jeho popel byl také rozmetán, aby neexistoval hrob, ke kterému by se dalo putovat.

Poprava fungovala jako veřejně čitelný jazyk. Metoda byla slovníkem, popraviště náměstím a dav adresátem. A zpráva zněla vždy stejně: takhle dopadne ten, kdo sáhne na řád, který nás drží pohromadě. To, že si tuto zprávu pamatujeme i po osmi stech letech, svědčí o tom, jak dobře byla napsaná.

Článek Středověk znal popravy, ze kterých mrazí i dnes. Lidé se na ně chodili dívat jako na varování se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ruce, voda, rituál

Kdo si myslí, že si středověký člověk před jídlem neumyl ruce, měl by se podívat do sbírek Britského muzea. Najde tam aquamanile, bronzové nádoby v podobě zvířat, určené výhradně k polévání rukou vodou. Nebyly to kuriozity. Byly to běžné předměty stolování, které signalizovaly kultivovanost svého majitele. Jak připomíná Cleveland Museum of Art, hostina začínala i končila mytím rukou, často vonnou vodou. Osobní čistota nebyla jen otázkou zdraví, byla znakem společenského postavení a dobrých mravů.

Praní oblečení fungovalo podobně pragmaticky. Odborná studie o nakládání s odpady ve středověké střední Evropě dokládá, že k praní textilu se běžně používal popel, jehož alkalický účinek sloužil jako primitivní, ale funkční prací prostředek. Popel nebyl odpad. Byl surovina.

Lázně jako instituce, ne luxus

Ve francouzských městech fungovaly veřejné lázně označované jako estuves, vytápěné prostory s káděmi, kde se lidé nejen myli, ale i odpočívali a setkávali se. Nebyly to exkluzivní salony pro šlechtu. Jak ukazuje studie historičky Ellen Wurtzelové z Oberlin College, městské lázně sloužily širší veřejnosti a plnily zároveň zdravotní i společenskou roli.

A co české prostředí? V Praze archeologové zachytili areál pozdně středověkých lázní na vltavském břehu Nového Města. Stavba vznikla v první polovině 14. století, fungovala ještě v 15. století a zanikla až kolem přelomu 15. a 16. století. V Brně písemné prameny zmiňují lázně u dnešní České ulice i u náměstí Svobody. Nejde o legendy, jde o doložené provozy s konkrétní adresou.

Kláštery: hygienická špička své doby

Pokud někde středověká hygiena dosahovala systémové úrovně, bylo to v klášterech. Benediktinské opatství v Cluny disponovalo blokem 45 latrín, každá s vlastním oknem, napojených na kanál s tekoucí vodou. Větší kláštery mívaly vlastní umývárny, lázeňské provozy i promyšlený odvod splašků. Jak popisuje encyklopedie World History Encyclopedia, klášterní areály byly hygienicky nejlépe vybavené komplexy své doby.

To neznamená, že takový standard platil všude. Na hradech se dochovalo hlavně opevnění; domácí budovy a jejich zázemí jsou archeologicky hůře čitelné. A na venkově chyběla institucionální infrastruktura, i když nižší hustota osídlení paradoxně znamenala i menší koncentraci odpadu.

Města proti špíně: ne idyla, ale správa nepořádku

Středověká města nebyla čistá. Ale nebyla ani bezradná. Městské rady řešily dláždění ulic, odvod splašků, přístup k pitné vodě i sběr odpadu. V Brně je pro rok 1255 doložen dřevěný kanál, který zřejmě fungoval jako odpadová stoka. V Praze konšelé organizovali úklid ulic a nakládání s odpadem. Odborná studie Ulfa Christiana Ewerta o městské hygieně ukazuje, že voda, čistota ulic a protipožární opatření byly v evropských městech předmětem koordinované správy.

Když přišel mor, města reagovala tvrdě. Milánští Viscontiové nechávali zazdívat domy s nakaženými. Dubrovník a další přístavy rozvíjely karanténní opatření. České země zasáhla černá smrt se zpožděním a s nižší intenzitou; odborník David Mengel to přičítá kombinaci geografie, hustoty osídlení a obchodních vazeb. Největší domácí morová vlna přišla až roku 1380.

Srovnání, které leccos napoví

Latinská Evropa nebyla v péči o tělo osamocená, ale ani nejdál. Byzanc si udržela hustou síť městských lázní po celý středověk. V islámském světě plnil hammám roli hygienickou, společenskou i rituální, s oddělenými časy pro muže a ženy, parním prostředím a kompletním koupelnovým vybavením. Evropské lázně existovaly, ale jejich hustota a kontinuita kolísaly podle regionu a století.

Rozdíly uvnitř Evropy byly stejně výrazné jako ty mezi civilizacemi. Klášterní mnich v Cluny žil v hygienicky propracovanějším prostředí než většina tehdejších měšťanů. Městský řemeslník měl přístup k veřejným lázním, ale dýchal vzduch plný řeznických odpadů. Sedlák na vsi neměl lázeň, ale nemusel řešit stoky plné splašků stovek sousedů.

Filmová „smradlavá díra“ funguje jako zkratka pro krizové momenty a přelidněná města pozdního středověku. Ale nevystihuje normu. Prameny ukazují společnost, která si čistoty vážila, aktivně ji provozovala a v rámci svých technických možností organizovala. Ne moderně. Ale disciplinovaněji, než by čekal kdokoli, kdo zná středověk jen z plátna kina.

Článek Mýtus o smradlavém středověku padá. Naši předkové dbali na čistotu víc, než se traduje se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Týden, který změnil ulice Štrasburku

Všechno začalo jednou ženou. Frau Troffea, tak ji uvádějí dobové prameny, vyšla jednoho červencového dne na ulici a začala tančit. Bez hudby, bez společnosti, bez zjevného důvodu. Tančila hodiny. Pak dny. Podle sekundárních pramenů citujících kroniky Sebastiana Branta se k ní během prvního týdne přidalo přes třicet lidí. Do konce srpna se počet postižených vyšplhal k odhadovaným čtyřem stům.

Nebyla to zábava. Dochované popisy líčí tančící jako lidi, kteří se pohybovali „proti své vůli a rozumu“. Zhroutili se vyčerpáním, po krátkém odpočinku vstali a pokračovali. Někteří z nich zemřeli. Přesný počet mrtvých otevřené prameny nedávají, ale na tom, že tanec zabíjel, se shodují dobové i moderní zdroje.

Město, které tanec nejprve podpořilo

Z dnešního pohledu nejbizarnější kapitolou celého příběhu je reakce štrasburských úřadů. Lékaři tehdy usoudili, že postižení trpí „horkou krví“ a že tanec musí vytančit, doslova. Magistrát proto nechal postavit dřevěná pódia na tržištích, vyhradil cechovní sály a najal profesionální hudebníky i tanečníky, kteří měli nemocné doprovázet.

Výsledek? Epidemie se rozšířila.

Teprve 2. srpna 1518 město otočilo. Magistrát zakázal veřejné tance pod pokutou třiceti šilinků, a to až do svátku svatého Michaela na konci září. Postižené začali odvážet ke svatyni svatého Víta v nedalekém Hohensteinu, kde je kněží léčili mší, znamením kříže a pomazáním olejem. Podle Brantova okruhu dostávali tančící i červené střevíce, rituální předmět spojený s kultem světce. Epidemie postupně odezněla začátkem září.

Ďábel, svatý Vít, nebo horká krev?

Pro moderního čtenáře je lákavé vidět v dobových výkladech jen pověru. Jenže právě tady se skrývá klíč k pochopení, proč se tanec šířil. Štrasburští obyvatelé nežili v sekulárním světě. Žili ve světě, kde svatý Vít mohl seslat taneční prokletí na hříšníky, kde boží trest přicházel v podobě tělesných muk a kde posedlost démonem byla lékařská diagnóza, ne metafora.

Historik John Waller, autor jedné z nejcitovanějších moderních studií případu, zdůrazňuje kontext: Štrasburk v roce 1518 procházel vlnou hladomorů, epidemií neštovic a syfilisu. Obyvatelé žili pod extrémním stresem. A právě v takovém prostředí, kde lidé věřili, že svatý Vít může způsobit nekontrolovatelný tanec, stačilo vidět sousedku tančit na ulici, aby se spustil řetězec psychogenní nákazy. Víra v prokletí nebyla folklorní dekorace. Byla motorem šíření.

Moderní medicína pro tento typ jevu používá pojem masová psychogenní porucha. Symptomy jsou reálné, nejde o předstírání, ale jejich příčinou není toxin ani infekce. Je jím kombinace stresu, sociální nápodoby a sdíleného přesvědčení o tom, co se s tělem může stát. Starší teorii o otravě námelem v žitném chlebu dnes většina odborníků považuje za nedostatečnou: námel nevysvětluje geografické rozložení epidemií ani absenci typických příznaků ergotismu, jako jsou křeče a gangréna.

Štrasburk nebyl jediný, ale byl poslední

Taneční mánie nebyly výstřelkem jednoho města. Doložené případy sahají přinejmenším do 14. století. Velká vlna roku 1374 zasáhla Cáchy, Lutych i Maastricht a šířila se podél Rýna a Mosely. Slabší stopy vedou i k českým hranicím: Historická demografie zmiňuje rok 1349 v Lužici, kde ženy a dívky tančily před obrazem Panny Marie, a sekundární literatura uvádí průvod, který tehdy mohl dojít až do Prahy. Plnohodnotný český ekvivalent štrasburského moru ale doložen není.

Štrasburk 1518 je podle Encyclopaedia Britannica nejlépe zdokumentovaným případem svého druhu a zároveň patrně posledním velkým. Waller naznačuje, že reformace a postupná sekularizace oslabily kult svatých natolik, že zmizela kulturní půda, na které taneční epidemie rostly. Bez víry ve svatého Víta jako strůjce tance nebylo co „chytit“.

Co z toho plyne pro dnešek

Fenomén masové psychogenní poruchy nezmizel spolu se středověkem. Moderní lékařská literatura dokumentuje desítky případů ze škol, továren i armádních základen po celém světě, jen symptomy se mění. Místo tance jde o mdloby, nevolnost nebo záchvaty. A novější výzkum upozorňuje, že sociální sítě mohou vzorec šíření zrychlovat a zesilovat způsobem, který středověké náměstí neumožňovalo.

Štrasburský taneční mor nám tak připomíná něco nepohodlného: lidské tělo dokáže reagovat na kolektivní strach a sdílené přesvědčení způsobem, který se vymyká individuální vůli. V roce 1518 za to mohl svatý Vít. Dnes bychom hledali jiná slova. Mechanismus ale zůstává překvapivě podobný.

Článek Taneční mor ve Štrasburku dodnes mate lékaře i historiky. Lidé tančili celé dny proti své vůli se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co měla hruška dělat, a co asi nedělala

Populární tradice přiřazuje hrušce tři varianty podle tělesného otvoru: ústní pro rouhače a lháře, vaginální pro ženy obviněné z čarodějnictví či cizoložství, anální pro homosexuální muže. Zní to jako promyšlený systém trestů. Bishop ale dokládá, že jde o pozdní imaginární taxonomii, nikoli o doloženou praxi městských nebo církevních soudů.

Ještě zajímavější je samotná mechanika. Některé dochované exempláře se při bližším zkoumání spíš šroubují zpět do zavřené polohy, než aby se uvnitř těla pomalu rozevíraly. Konstrukce zkrátka nedává smysl pro pomalé vnitřní mučení tak, jak ho popisují turistické brožury a televizní dokumenty. To neznamená, že předmět nemohl způsobit bolest. Znamená to, že jeho údajná funkce stojí na velmi vratkých základech.

Jak by zabíjela, kdyby zabíjela

Pokud bychom přijali scénář, že někdo skutečně zavedl kovový rozevírací předmět do tělního otvoru a rozevřel ho, okamžitá smrt by byla nepravděpodobná. Měkké tkáně a sliznice jsou odolnější, než si laik představí. Fatální by se situace stávala až v hodinách a dnech poté.

Hluboká tržná rána na sliznici vytváří ideální vstupní bránu pro bakterie. Špinavý, neošetřený kov dramaticky zvyšuje riziko. V době bez antiseptik a antibiotik by se lokální infekce snadno rozvinula v tetanus nebo v to, čemu se lidově říká „otrava krve“, tedy sepsi, extrémní reakci imunitního systému na rozšířenou infekci. Tělo se začne ničit samo. Orgány selhávají. Smrt přichází během dní.

Právě tento mechanismus, kontaminovaná hluboká rána, zanedbané ošetření, sepse, je medicínsky nejuvěřitelnější příčinou smrti, pokud by nástroj byl použit. Není to dramatické rozervání těla. Je to pomalá, špinavá smrt z infekce. Konkrétní historicky doložená úmrtí po použití hrušky ale rešerše nepřinesla. Jde o nejpravděpodobnější scénář, ne o zdokumentovaný soubor případů.

Podvrh z 19. století v muzejní vitríně

Nejsilnější důkaz proti středověkému původu hrušky leží v Salcburku. Tamní Salzburg Museum eviduje ve své sbírce exemplář označený jako „Mundbirne“ (ústní hruška), inventární číslo WA 3335. Datace? Druhá polovina 19. století. Klasifikace? Výslovně „Nachbau“, tedy napodobenina.

Není to ojedinělý případ. Bishop sleduje, jak 19. století posedlé romantizovaným „temným středověkem“ vyrábělo a reinterpretovalo předměty nejasné funkce jako mučicí nástroje. Muzea je vystavovala, publikum je chtělo vidět a nikdo se příliš neptal po provenienci. Vznikl tak uzavřený kruh: předmět v muzeu legitimizoval legendu a legenda legitimizovala předmět.

Oproti tomu skutečně doložené mučicí nástroje, skřipec, palečnice, španělská bota, mají oporu v soudních spisech, inkvizičních protokolech a dobových právních textech. Hruška ne.

Čarodějnice, mučení a řetězová udání

I když samotná hruška jako nástroj čarodějnických procesů stojí na vodě, kontext, do kterého bývá zasazována, je reálný a děsivý. Hony na čarodějnice vrcholily v raném novověku, zejména mezi lety 1580 a 1630, tedy nikoli ve „vrcholném středověku“, jak se často tvrdí. Podle Historisches Lexikon Bayerns bylo mučení v inkvizičním řízení chápáno jako legitimní prostředek k „nalezení pravdy“.

Jezuita Friedrich von Spee popsal už v roce 1631 mechanismus, který procesy živil: mučená žena pod nesnesitelnou bolestí označila další osoby jako čarodějnice. Ty byly zatčeny, mučeny a označily další. Řetěz se táhl téměř donekonečna. K tomu nebylo potřeba žádné hrušky. Stačil provaz, skřipec a systém, který přiznání pod mučením považoval za důkaz.

Kde si „hrušku“ prohlédnout

Kdo chce vidět exempláře na vlastní oči, nejbližší středoevropské zastávky jsou salcburské muzeum a Mittelalterliches Kriminalmuseum v bavorském Rothenburgu ob der Tauber, které má rozsáhlou expozici právních dějin, mučení a čarodějnických procesů. V českých veřejných sbírkách se oficiálně katalogizovaný a ověřený exemplář dohledat nepodařilo.

Železná hruška utrpení je nakonec víc výpovědí o 19. století než o středověku. Říká méně o tom, jak lidé skutečně mučili, a víc o tom, jak chtěli věřit, že mučili, a jak ochotně si tu víru nechali prodat v muzejní vitríně.

Článek Když kat otočil šroubem, nebylo návratu. Hruška utrpení ničila těla, přiznali se i nevinní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Manželství jako politická past

Markéta Korutanská se provdala za Jana Jindřicha v roce 1330. Bylo jí kolem třinácti let, jemu ještě méně. Sňatek byl čistě dynastický tah: Lucemburkové chtěli získat kontrolu nad strategickým Tyrolskem, které leželo na klíčové cestě mezi říší a Itálií. Jenže manželství nefungovalo, ani osobně, ani politicky. Po jedenácti letech neměl pár žádné dítě a tyrolské elity stále hůř snášely lucemburskou správu.

Markéta nebyla bezmocná manželka, ale zemská panovnice s vlastním nárokem na Tyrolsko. Když se rozhodla jednat, měla za sebou podporu místní šlechty. Tvrzení, které pak použila jako právní zbraň, bylo drtivé: manželství prý nebylo nikdy naplněno, Jan Jindřich není schopen zplodit dědice. Argument o impotenci fungoval jako účinný nástroj kanonického práva; ověřit ho bylo prakticky nemožné, vyvrátit ještě těžší. Pikantní detail: Jan Jindřich ve svém druhém manželství zplodil pět dětí.

Odveta přišla z Avignonu i z Prahy

Vyhnání lucemburského prince nebylo beztrestné. Už 10. února 1342 se Markéta provdala za Ludvíka Braniborského z rodu Wittelsbachů, bez papežského souhlasu a bez formálního zrušení prvního manželství. Reakce byla tvrdá: exkomunikace, interdikt nad celým Tyrolskem, diplomatická izolace.

Karel IV. se pokusil o vojenskou odvetu. V roce 1347 vytáhl do Tyrol, ale Markéta hrad Tirol ubránila. Teprve v roce 1349 došlo k pragmatickému smíru: Karel potřeboval vyřešit právní situaci svého bratra, který se chtěl znovu oženit, a Markéta potřebovala sejmout církevní klatbu. Manželství bylo formálně zneplatněno s argumentem o „očarování“, elegantní formulkou, která zachránila tvář oběma stranám. Karel roku 1350 uznal vládu Markéty a Ludvíka v Tyrolsku.

Krátkodobě Markéta vyhrála. Dlouhodobě ji ale dějiny potrestaly jinak než mečem.

Jak se z nadávky stala diagnóza

Přezdívka „Maultasch“ (v češtině tradičně „Pyskatá“) je klíčem k celému mýtu. Její přesný význam není mezi badateli uzavřen. Nejčastěji se uvádí narážka na ústa či spodní ret, ale odborný katalog National Gallery připouští i vulgární význam blízký slovu „děvka“. Šlo tedy spíš o urážku mravnosti než o popis obličeje.

Jenže propaganda funguje vrstvením:

• 14. století: Lucemburská a papežská strana šíří obraz Markéty jako sexuálně podezřelé, „neslušné“ ženy.
• 15.–16. století: Přezdívka se začíná číst doslovně, jako fyzická deformace úst.
• 17. století: S Markétou se mylně ztotožňuje groteskní obraz „Stará žena“ od Quentina Massyse, namalovaný kolem roku 1513, tedy více než 150 let po její smrti.
• 18. století: Na grafice z roku 1777 se poprvé objevuje Markétino jméno přímo u Massysovy grotesky. Na portrétu ve Španělském sále zámku Ambras jí byl dokonce dodatečně domalován výrazný spodní ret, aby odpovídal legendě.
• 20. století: Londýnský tisk kolem roku 1920 zpopularizoval označení „ošklivá vévodkyně“ a Lion Feuchtwanger svým románem z let 1923/1927 spojení zabetonoval definitivně.

Massys přitom nikdy nemaloval Markétu. Jeho obraz je renesanční groteska, satirická studie stáří, ne portrét konkrétní ženy ze 14. století.

Jediný skutečný obraz

Jak Markéta doopravdy vypadala? Jediné prokazatelně dobové vyobrazení je její portrétní pečeť, dochovaná v Südtiroler Landesmuseum na hradě Tirol. Ukazuje elegantní, štíhlou postavu pod baldachýnem s erby Tyrolska a Bavorska. Žádná groteska, žádné deformované rysy. Jeden ze současníků ji dokonce popsal jako „mimořádně krásnou“.

Kontrast s Massysovou starou ženou v londýnské National Gallery je tak dramatický, že sám o sobě vypovídá víc než jakýkoli odborný text. Dochoval se i takzvaný Markétin svatební pohár z první poloviny 14. století, dnes v Kunsthistorisches Museum ve Vídni, s nápisem „Dlouhé strádání láskou je ostnem v mém srdci.“ Jako by artefakt sám komentoval nešťastné první manželství, které celý řetězec pomluv spustilo.

Trest za to, že jednala jako panovník

V evropském středověku nebylo neobvyklé, že se manželství rušila z dynastických důvodů. Eleonora Akvitánská se zbavila francouzského krále a vzala si anglického, a dějiny ji pamatují jako mocnou královnu, ne jako monstrum. Ingeborg Dánská se bránila proti odvržení manželem s pomocí papeže a stala se symbolem nespravedlivě trpící ženy. Markéta udělala něco jiného: manžela fyzicky a mocensky vytlačila z vlastního území. Neodešla, vyhodila. A to byl čin, který středověká i novověká paměť ženě neodpustila.

Rehabilitace přichází pomalu. Univerzita v Innsbrucku výslovně konstatuje, že „neblahá pověst“ byla již vyvrácena. V roce 2007 proběhla na hradě Tirol výstava, jejímž cílem bylo kriticky rozebrat, jak se Markétin obraz v dějinách vytvářel a přenášel. Akademická obec dnes ví, že „Pyskatá“ je produkt propagandy, ne fyzický popis.

Sedm století stačilo k tomu, aby se z jednoho zamčeného hradního portálu stal nejdelší pomlouvačný řetězec středověkých dějin. Klíč otočila Markéta. Zámek na její pověsti zaklapli všichni ostatní.

Článek Největší sňatkový podvod středověku? Karel IV. měl v rodině ženu, ze které muži udělali ohyzdné monstrum se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když bolest dostala paragraf

Klíčový moment přišel 15. 5. 1252. Papež Inocenc IV. vydal bulu Ad extirpanda, která světským vládcům přímo ukládala spolupráci s inkvizitory a de facto legalizovala mučení při vyšetřování hereze. Doznání se stalo „královnou důkazů“, bez něj bylo obtížné odsoudit, a mučení bylo chápáno jako legitimní cesta, jak ho získat.

Světské soudy šly stejnou cestou. Říšský zákoník Constitutio Criminalis Carolina z roku 1532 detailně upravoval, kdy a jak smí soudce nařídit torturu. Stačily „dostatečné indicie“, výpověď jednoho svědka, podezřelé chování, špatná pověst. Obviněný sice teoreticky mohl předložit alibi ještě před nasazením mučidel, ale v praxi to znamenalo málo. Carolina dokonce výslovně stanovila, že pokud soudce dodržel proceduru a vina se neprokázala, nenesl za mučení nevinného žádný postih. Systém chránil sám sebe.

Tři metody, které měly děsit i mrtvé

Populární představa mučení se točí kolem palečnic a kleští. Skutečně nejbrutálnější tresty ale šly mnohem dál, kombinovaly fyzickou devastaci s veřejnou podívanou a symbolickým poselstvím.

Lámání kolem patřilo v českých zemích k nejtěžším trestům. Odsouzenec byl přivázán k zemi a kat mu železným kolem nebo palicí postupně lámal kosti končetin, žeber, páteře. Smrt přicházela pomalu, někdy hodiny. Poté bylo rozbité tělo vyzdviženo na kůl s kolem a ponecháno vystavené do úplného rozpadu. Nešlo jen o popravu. Šlo o zprávu všem, kdo procházeli kolem.

Vaření zaživa zní jako středověká legenda, ale v Anglii mělo oporu v zákoně. Akt z roku 1531 za Jindřicha VIII. stanovil tento trest pro odsouzené traviče. Odsouzenec byl na řetězu pomalu spouštěn do kotle s vroucí vodou. Podle dobových záznamů trvalo umírání i desítky minut. Pro české země se tato konkrétní metoda jako běžná domácí praxe nepodařilo doložit, ale v kontextu tehdejší Evropy nešlo o výjimku, šlo o extrém, který zákon výslovně povoloval.

Upalování bylo v českých zemích doloženo hojně, zejména u odsouzených za čarodějnictví a herezi. Vedle něj stojí další metody, které česká odborná literatura přímo popisuje: naražení na kůl a zahrabání zaživa.

Hruška utrpení: ikona, která možná nikdy nefungovala

Právě „hruška utrpení“, kovový nástroj ve tvaru hrušky, který se údajně vkládal do úst a roztahoval až k prasknutí čelisti, patří k nejčastěji sdíleným obrazům středověké krutosti. Najdete ji v pražském Museum Tortury na Celetné i v desítkách zahraničních expozic. Problém je jediný: odborná literatura nezná středověké soudní záznamy, které by takové použití doložily.

Studie Chrise Bishopa z Australské národní univerzity ji analyzuje jako produkt „temného medievalismu“, tedy pozdějšího připsání brutální funkce předmětu, jehož původní účel zůstává nejasný. Muzea ji vystavují jako repliku a atribuci, ne jako ověřený soudní nástroj. To neznamená, že středověké mučení bylo méně kruté. Znamená to, že i naše představy o krutosti mají svou vlastní, často zkreslující historii.

Konec přišel pozdě, a postupně

Představa, že mučení skončilo „se středověkem“, je jedním z největších omylů. Ještě v roce 1768 vydala Marie Terezie Constitutio Criminalis Theresiana, zákoník, který detailně vyobrazoval a předepisoval palečnice, šrouby na nohy, provazovou torturu i skřipec. Každá metoda vyžadovala schválení příslušných úřadů, mučení bylo byrokracie.

Zlom přišel teprve o osm let později. V roce 1776 byla v habsburských zemích tortura jako vyšetřovací metoda zrušena. Josefínský trestní zákoník platný od 1. 5. 1787 znamenal další zásadní předěl. A nejbrutálnější hrdelní tresty, upalování a lámání kolem, se v českém soudnictví staly definitivně minulostí až s řádem vydaným 3. 9. 1803, účinným od 1. 1. 1804.

Osvícenští kritici argumentovali tím, co bylo zřejmé už staletí: mučení produkuje lživá doznání. Člověk na skřipci řekne cokoli, aby bolest přestala. Sama Carolina to nepřímo přiznávala, výpověď se nesměla zapisovat během mučení, ale až po sejmutí z mučidla, jako by krátká pauza mohla vrátit slovu váhu pravdy.

Kde se s tím dnes setkáte

Kdo chce vidět nástroje útrpného práva na vlastní oči, má v Česku několik možností. Hrad Loket nabízí stálou expozici ve sklepním vězení, kde se mučení skutečně odehrávalo. Museum Tortury provozuje pobočky v Praze na Celetné 12 a v Českém Krumlově na náměstí Svornosti 1, obě s přibližně stovkou exponátů. Při prohlídce ale stojí za to mít na paměti, že ne každý vystavený předmět má za sebou doloženou historii. Některé exponáty vypovídají víc o naší fascinaci temnem než o středověké realitě.

Pět set let evropské justice stálo na přesvědčení, že pravdu lze z člověka vyrvat bolestí. Nebylo to selhání systému. Byl to systém.

Článek Krokodýl nebo kočičí tlapka: Podívejte se, jaké zvrácené nástroje používali středověcí kati se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Gotická křtitelnice: nevšední poklad z 15. století

Osmiboká křtitelnice z přebuzské žuly ovšem není jen tak ledajaká. Podle historiků jde o unikát, který nemá obdoby nejen u nás, ale klidně i ve střední Evropě.

Naše redakce zjistila, že křtitelnice pochází ještě z původního, dnes už zaniklého kostela. Ten současný zasvěcený svatému Bartolomějovi je totiž „jen“ z konce 18. století. Jinými slovy, tahle kamenná nádoba už něco pamatuje. Křtily se v ní celé generace dětí, zatímco kolem se měnily dějiny. Raritou je ale hlavně její velikost a fakt, že je vytesaná z jednoho kusu žuly (a to navíc té místní).

Chátrající kostel: peníze chybí, čas běží

Jenže zatímco křtitelnice odolala staletím, samotný kostel takové štěstí nemá. Dnes je kvůli špatnému stavu zavřený a dostat se dovnitř je velmi těžké. Naše redakce zjistila, že je to možné jen po domluvě s místní farností nebo během občasných speciálních prohlídek.

V redakci jsme se shodli, že je to trochu smutná vizitka. Farnost by sice ráda kostel opravila, ale bez peněz to zkrátka nejde. A podobně je na tom i samotná Přebuz – což je mimochodem nejmenší město v Česku, které dnes žije spíš víkendovým životem chatařů než ruchem starých časů.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený 𝗧𝗢𝗣𝗢𝗚𝗥𝗔𝗣𝗛𝗜𝗘 𝗢𝗕𝗘𝗥𝗣𝗙𝗔𝗟𝗭 (@topographie_oberpfalz)

Přebuz byla v minulosti velmi významná

A přitom to tu kdysi žilo. Už ve 13. století se v okolí těžilo stříbro, později i cín. Pozůstatky dolování jsou navíc v krajině vidět dodnes, stačí se jen trochu porozhlédnout.

První zmínky o městě pocházejí z roku 1553, kdy mu Viktorin Šlik udělil městská práva. A zajímavost? V roce 1766 tu přespal samotný císař Josef II., který dal impuls k výstavbě dnešního kostela. Není divu, že tuhle památku místní dodnes považují za legendární, peníze na opravu jí ale zatím chybí.

Článek Opuštěný kostel skrývá poklad ze středověku. Dovnitř se skoro nikdo nedostane, brzy nejspíš zchátrá úplně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pro nadávky a pomluvy pořádný roubík

Říct dnes manželovi nebo partnerovi, že je nevrlý nebo zlomyslný, může být lehké popíchnutí. Ještě o několik set let zpátky šlo ale o velmi vážné obvinění. Žnea přitom ani nemusela prohlásit nic důležitého, stačilo se vyjádřit o svém choti. Bez ohledu na pravdivost výroku pak mohla očekávat značné ponížení za zločin výtržnictví. Tyto mučicí nástroje dnes můžeme vidět jen jako pouhé relikvie, a ani jejich názvy se nevyskytují v běžném slovníku.

Zahanbující náhrdelníky byly například v Maďarsku známy jako housle, brugos nebo garica. Pestré verze hrušek a náhubků najdeme hlavně v anglosaských zemích. Naposledy byl takový nástroj použit v Newcastlu v roce 1824, alespoň tedy veřejně. Pravdou také je, že trestný čin pomluvy a nadávky byl z anglo-waleského právního systému odebrán až v roce 1967. Jde tedy skutečně o nedávnou záležitost, což mnohé lidi překvapí.

Nadávání jako trestná činnost

Nadávka coby stará anglická obyčejová kategorie byla vyslovena proti nebezpečné veřejné osobě. Ta se musela hanebně vyjadřovat o svém okolí, vedla s ním soudní spory a narušovala tak klidné soužití komunity. Obvykle se tato obvinění týkala žen, dostalo se ale i na muže. V některých oblastech Anglie byl za stejný zločin ve středověku považován i prodej špatného chleba nebo nekvalitního piva. Výklad i přísnost se obecně lišily kraj od kraje.

Snahy o kontrolu a trestnost „ošklivých řečí“ ještě zesílily po vypuknutí morových epidemií, tedy „černé smrti“. Demografické změny tehdy vedly k silnějším společenským nepokojům a odporu, což ohrožovalo status quo celé společnosti. Hlavním cílem všech těchto trestů bylo především veřejné ponížení a jasné upozornění na rizikového jedince. Podobný způsob zvolili nedávno Ukrajinci, kdy rabující zloděje lepili bez kalhot k veřejnému osvětlení.

Hříšník s maskou na hlavě

V běžné praxi byla provinilci nasazena železná maska a následně se prošel městem, kde na něj okolí plivalo, nadávalo mu a házelo po něm všechno možné. Primárním cílem bylo vyvolat výčitky svědomí, kovová lišta v masce ovšem zároveň bránila možnosti silnější odvety. Dříve existovaly také uzdy s hroty proti čarodějnicím. Každý pohyb úst v takové masce hrozil propíchnutím jazyka. Tyto masky byly nošeny po celé hodiny i dny.

Hříšník tak nemohl ani mluvit, ani pít či jíst. Existovaly i „zdobenější“ verze s velkým nosem nebo jinak posměšnými atributy. Maska byla také často vybavena zvonečkem, takže všichni ve městě neomylně poznali, kudy provinilec prochází. Dnes se vyskytují jen v rámci středověkých show přibližujících život ne tak dávných dob. Stačí jen několik minut v těchto maskách a prakticky kdokoli hlásí, že omezení řeči a pohybu je obrovské peklo.

Co nejpodivnějšího jste kdy měli na hlavě?

Zdroj: TheScientist

Článek Pomluvy, drby, chcete-li klepy. Za to byly ženy ve středověku krutě trestány. Jak fungovaly „lidské náhubky“? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nebožáci v malinkém vězení

Věšení v kleci neboli gibbetování dosáhlo svého vrcholu v Anglii během 40. let 18. století. Přitom bylo legalizováno jen v zákoně o vraždách z roku 1752. V letech 1752–1832 bylo tímto způsobem potrestáno 134 mužů. Zločinci v silných železných klecích byli zavěšeni na tyč a logicky přitahovali mnoho přihlížejících. Celé davy se takto shromáždily, aby sledovaly utrpení odsouzených, pro které už neexistovala úleva.

Bez jídla a vody, pod žhavým sluncem nebo za deště. Takto vězni hynuli ve špíně, otravováni hmyzem a ptáky. Jejich těla zůstala v klecích i po smrti, rozkládala se a páchla, kostry visely na tyčích ještě dlouhou dobu. Když se navíc klece kývaly ve větru, děsivě vrzaly a zvonily jedna o druhou. Díky tyčím visely klece i 10 metrů vysoko, aby se k nim nedostala žádná cizí osoba. Staly se tak doslova součástí krajiny. Pozůstatky klecí lze spatřit v řadě muzeí.

Nákladný způsob mučení

Klec na gibbetování vyráběli kováři a nebyla to levná záležitost. Běžně tak byli zločinci jen oběšeni na obyčejném – a laciném – provaze. Ti, kterým se dostalo „pocty“ mučení v kleci, se často následně stali místními toponymy. Byly po nich tedy pojmenovány silnice nebo ulice, kde se nacházely tyče s klecemi. Šlo tak vlastně o jejich poslední útočiště. Gibbetovou klec bylo vždy potřeba vyrobit znovu „od nuly“.

Vznikaly v různých verzích podle váhy, některé obepínaly velmi těsně celé tělo, jinde se vězni mohli trochu pohybovat. Nechyběly ani nastavitelné modely. Vždycky se našli lidé, kteří tento způsob prohlásili za barbarský a měli proti němu silné námitky. Britské soudy v tom však viděly způsob, jak předejít budoucím zločinům. Bohužel to ale nefungovalo. Nejznámějšími obětmi takových poprav byli piráti.

Poslední dny a trestání žen

Například slavný kapitán William Kidd strávil přesně v takové kleci své poslední dny. Zajímavé je, že tento postup nebyl aplikován na ženy. Nešlo ovšem o žádnou formu zvláštního respektu k něžnému pohlaví. Ženská těla byla jen příliš cenná a sloužila zejména pro lékaře a anatomy, kteří je podrobovali pitvám.

Jaké další veřejné formy mučení vás napadají?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Odporná středověká metoda mučení – věšení v kleci. Na první pohled nevypadá tak strašlivě, jako ve skutečnosti byla se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Postrach zvaný ergotismus

Chléb byl ve středověku obvykle bezpečnou potravinou, přesto existovala nemoc zvaná ergotismus. Ta byla způsobena konzumací žitného chleba, jenž byl infikován houbou s názvem paličkovice nachová (Claviceps purpurea), která vytváří na obilninách tvrdé černé útvary – námel. Zatímco u žita bylo snadné odhalit příznaky plísně – obilí zčernalo –, lidé si to s nemocí nedávali do souvislosti. Jiní možná tušili, že by neobvyklé žito mohlo způsobit problémy, ale nechtěli plýtvat plodinou, která měsíce rostla. 

Oběti trpěly halucinacemi, šílenstvím, zvracením a gangrénou rukou a nohou v důsledku omezení průtoku krve do končetin. Postižení měli pocit, jako by byli spalováni na hranici, když se jejich prsty na rukou a nohou odlomily a jeden po druhém upadly. Říkalo se, že v roce 994 podlehlo v severním Německu této nemoci 40 000 lidí. V jedenáctém století skupina laiků vytvořila řád sv. Antonína, aby se staral o nemocné. Ergotismus je v moderním světě mnohem vzácnější, ale v méně rozvinutých zemích se ohniska objevují i dnes.

Recept na středověký chléb

Na tento recept budete potřebovat: 230 g ječné mouky, 25 g rýžové mouky, 1/2 polévkové lžíce soli, 15 g droždí, 60 ml piva, 400 ml vody, 2 čajové lžičky medu, 500 g celozrnné mouky. Vezměte droždí a smíchejte je s trochou piva do krémové konzistence. Vmíchejte mouku, 350 ml vody a med. 

Míchejte, dokud nezískáte tuhé těsto a v případě potřeby nezapomeňte přidat další vodu. Jakmile bude těsto dostatečně elastické, vytvarujte z něj kouli. Těsto dejte na teplé místo, přikryjte a nechte kynout. Po vykynutí ho vytvarujte a rozdělte na poloviny. V troubě předehřáté na 230 stupňů bochníky pečte 20 až 40 minut.

Jaký chleba vám chutná nejvíce?

Zdroj: AboutHistory, Medievalist

Článek Chléb jako nositel zkázy, infekce houbou dříve způsobovala smrt. Našli jsme původní recept ze středověku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Původně byly nejspíš ještě rozsáhlejší

Německý archeolog Dr. Heinrich Kusch prohlásil, že tyto tunely byly nalezeny pod stovkami neolitických nalezišť po celém kontinentu. Podle jeho knihy Secrets Of The Underground Door To An Ancient World skutečnost, že jich tolik přežilo 12 000 let, svědčí o jedné věci. Původně se podle něj jednalo o mnohem rozsáhlejší systém. „Jen v německém Bavorsku jsme našli 700 metrů těchto tunelů. V rakouském Štýrsku pak 350 metrů.“

„Napříč Evropou jich byly tisíce a sahají od severu Skotska po středozemní pobřeží. Většina z nich není o moc větší než díry po velkých červech, mají jen 70 centimetrů. To stačí sotva na to, aby se tam vešel člověk. Jsou v nich roztroušená různá zákoutí, některá jsou skutečnými místnostmi včetně sezení. Případně mohou sloužit jako sklady nebo pokoje. Nejsou všechny propojeny, ale dohromady je to obrovská podzemní síť.“

Mýty, legendy a podzemní města

Na vstupech do těchto tunelů byly zpravidla stavěny kaple, jak uvádí zmíněná kniha. Možná se církev bála pohanského odkazu, takže tunely symbolizovaly její touhy tento dopad negovat. Podobné sítě lze najít i na dalších kontinentech. Hodně legend napříč Amerikou pojednává o záhadných podzemních koridorech, které se táhnou na celé kilometry. Není ovšem jasné, k čemu měly tyto staré tunely vlastně sloužit, existují jen různé hypotézy.

Je možné, že by se naši předkové potřebovali před něčím pravidelně ukrývat v podzemních jeskyních? V mnoha starověkých tradicích je ovšem popsána obrovská katastrofa. Stejně tak hodně mýtů a legend, které obklopují původ prvních lidí, mluví o jeskyních či tunelech. Existují v nich dokonce zmínky o velkých městech, která existovala právě pod zemským povrchem. Kdoví, třeba tyto tunely povedou ještě hlouběji pod povrch.

Absence znaků a dalších zmínek

Celkově se zatím ví asi o 2 000 těchto tunelů napříč celou Evropou. Největší koncentrace je v Bavorsku (cca 700) a Rakousku (přes 500). Stejně tak je najdete ve Francii a Velké Británii. Spojovacím prvkem všech je ovšem neodbytný pocit záhadnosti. Ačkoli totiž vypadají, že byly vytvořeny během středověku, cca ve 12. století, chybí jakékoli určující znaky. Badatelé je tak nejsou schopni přesněji zařadit, tunely navíc nejsou zmíněny v žádných záznamech.

Krom toho jsou také kompletně prázdné. Zatímco v jeskyních se dají najít střepy keramiky nebo aspoň kosterní pozůstatky, tato síť je prakticky čistá. To samozřejmě vede k mnoha podivným teoriím a ještě více spekulacím stran toho, k čemu celý systém sloužil. Existuje názor, že šlo o skladiště. Úzkými tunely se však cokoli přepravuje velmi špatně. Nemluvě o tom, že všechny jsou pod úrovní hladiny a mohly být občas i zcela zatopené.

Zdroj: DailyMail

Článek Starověké superdálnice: Masivní podzemní tunely staré 12 000 let najdete po celé Evropě od Skotska po Turecko se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pražský orloj prošel rozsáhlou rekonstrukcí

Pražský orloj je poměrně složitý a unikátní stroj, který se skládá ze 750 součástek, se kterými se musí odborně zacházet. Za jeho rekonstrukci město zaplatilo 9,4 milionů korun. Rozsáhlá rekonstrukce mu však měla navrátit jeho původní vzhled a funkčnost, kterou mu vtiskli jeho středověcí stavitelé. Během let prošel orloj už několika rekonstrukcemi, které postupně změnily a zmodernizovaly jeho funkční aspekty. Některé součástky musely být kvůli poškození vyměněny a nahrazeny novými.

Největší zásah do struktury orloje byl proveden během rekonstrukce v roce 1948, kdy byl původní lanový mechanismus nahrazen moderním elektrickým strojkem. Z velké části za to mohl požár, který radnici zachvátil v roce 1945, během kterého došlo ke značnému poškození některých částí orloje. Základní konstrukce je však stále původní z roku 1410, stejně jako některá ozubená kola, která jsou během rekonstrukcí pouze zbavena rzi. Pražský orloj tak představuje jakousi hmatatelnou kroniku všech historických událostí, které „zažil“.

Tajné vzkazy pro budoucí generace

Během rekonstrukce v roce 2018 bylo objeveno několik tajných schránek, které ukrývaly vzkazy pro budoucí generace. Schránky byly do orloje přidány během rekonstrukcí v letech 1948 a 1984, jak uvádí web ČtiDoma.cz. Tajné vzkazy obsahovaly záznamy o výši investic, výtisky tehdejších novin, a dokonce několik mincí. Ve schránce z roku 1948 byl pak nalezen ještě dopis, ve kterém si tehdejší pracovníci postěžovali na právě nastupující komunistický režim.

Redakce VědaŽivě

2 října, 2022

Nejpodivnější památka celé Evropy je umístěna v jezeře. Turisti se mohou zbláznit a městečko díky ní vydělává miliony

Kromě schránek byly objeveny doposud neznámé sochy, které pravděpodobně pochází z 15. století, a navíc i tajná místnost, o které však nemáme podrobnější informace. V rámci zachování tradice ukryli do tajných schránek dopis zástupci městské rady i v roce 2018. Pražský orloj nyní představuje zajímavou skrýš pro předávání vzkazů našim potomkům.

Článek Co skrývá pražský orloj: Během restaurace byl nalezen tajný vzkaz i skrytá místnost se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

S létem přichází taneční mor

Je slunečný červnový den a ulice Štrasburku zachvátí dav podivných tanečníků. Nikde nehraje žádná hudba ani nikdo nezpívá. Přesto všichni vesele poskakují, podivně se kroutí a trhají rukama i nohama na všechny strany. Štrasburk právě zachvátil taneční mor. Podle dobových záznamů byla prvním „nakaženým“ tanečníkem mladá žena jménem Frau Troffea, která dopoledne opouští dům a tancuje jako smyslů zbavená. Tancuje bez přestání tři dny v kuse a postupně se k ní přidává více a více lidí.

Taneční mor se během chvilky vymyká kontrole. Mnozí po pár dnech padají vysílením a umírají na celkové vyčerpání organismu. Nikdo z nich nejí ani nepije. Dokonce se ani na chvíli nezastaví. Podle dobových lékařů se jedná o velké množství horké krve v tělech obětí, kterou potřebují vytancovat. Rada města proto nažene dav na rozlehlé náměstí a najme hudebníky. Nově příchozí tak získají dojem, že ve Štrasburku probíhá nějaká velká slavnost, zatímco lékaři se snaží tanečníkům pouštět žilou, aby je zbavili přebytečné horké krve. Efekt této léčby je dle očekávání tragický.

Církev má jasno

Když se počet obětí během organizované taneční zábavy znásobí, přichází církev se svým vysvětlením. Jedná se o boží trest, který postihl všechny hříšné občany města. V tu chvíli zavede městská rada pravý opak svého původního opatření a zakáže hraní na veřejnosti, zavře všechny vykřičené domy a hazardní herny. Taneční mor však stále neustupuje a mrtví se hromadí. V posledním zoufalém pokusu o řešení vyžene církev a rada všechny tanečníky na nedaleký kopec, který je zasvěcený svatému Vítovi, kde taneční šílenství po první modlitbě končí.

Redakce VědaŽivě

26 ledna, 2024

Záhadný taneční mor: Nakažení tančili několik dní v kuse a nemohli přestat

Podle většiny teorií se jednalo o příklad davové psychózy. Středověká Evropa byla známá svým církevním fanatismem, který do lidí vtloukal odstrašující příklady hříšného chování. Takový člověk může velice lehce podlehnout přesvědčení, že ho stihla nějaká kletba a jeho tělo začne podvědomě reagovat podle fanatického naprogramování. Těžko říct, co mohlo být spouštěčem u první oběti, ale ostatní taneční mor „nakazil“ na principu davového šílenství. To by také vysvětlovalo, proč až tanec u sochy svatého Víta dokázal toto šílenství zastavit. Mysl, která věří, že ji postihla boží kletba, uvěří léčbě pouze od svatého.

Článek Záhadný taneční mor: Lidé tančili několik dní v kuse, dokud nepadli kompletním vyčerpáním se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Starověcí Řekové věděli, že je Země kulatá

První zmínky o tom, že je Země kulatá, byly sepsány už v 5 století před naším letopočtem v Řecku. Tímto tématem se důkladně zabývá například zeměpisec, matematik a astronom Eratosthenés. Už v roce 240 před naším letopočtem dokázal vypočítat obvod Země. Stanovil tak základ pro další zkoumání, který celá století nikdo nezpochybňoval. Učenci na celém světě nepochybovali o tom, že je Země kulatá. Své teorie většinou opírali o pozice hvězd a souhvězdí, které v pravidelných cyklech obíhaly po obloze. Tuto teorii potvrzovaly také pozorování rozdílných souhvězdí v různých částech světa.

Propaganda Kolumbových odpůrců

Lidé 19. století rádi označovali středověk za dobu temna, kdy bylo veškeré vědění velkých myslitelů ztracené. Ačkoliv je toto tvrzení z části založené na pravdě, nelze ho považovat za zcela pravdivé. Některé myšlenky řeckých a římských myslitelů byly skutečně na několik století ztraceny v zapomnění, ale rozhodně ne všechny a ne navždy. Některé myšlenky byly i ve vrcholném středověku přístupné v latinských přepisech a s nástupem renesance se většina vědění znovu objevila.

I učenci na počátku 15. století tak věděli, že je Země kulatá. Se stejnou teorií pracoval i Kryštof Kolumbus, když plánoval svou objevitelskou plavbu. Věděl, že když se vydá na západ, musí dřív nebo později doplout k pobřeží Asie. Kolumbus měl však ve společnosti spoustu odpůrců, kteří se snažili jeho cestu zhatit tvrzením, že je Země placatá a že ho čeká jistá smrt.

Redakce VědaŽivě

17 srpna, 2022

Opravdu lidé ve středověku věřili, že je celý svět placka? Vůbec ne, ani Kolumbus nemusel nikoho přesvědčovat

Špatné výpočty a neznámý kontinent

Kolumbus při plánování své plavby udělal několik zásadních omylů, ale žádný z nich se netýkal toho, že Země není kulatá. Předpokládal, že dosavadní odhady zemského obvodu jsou značně nadsazené a že bude plavba ve skutečnosti mnohem kratší. To byla zásadní chyba, která by celou jeho posádku stála život, kdyby nenarazili na doposud neznámý kontinent. Mýty o placaté Zemi tak byly vždycky používány jako cílená dezinformace, které věřili nevzdělaní sloužící, ale učenci vždycky věděli pravdu.

Článek Že je Země kulatá se vědělo už 240 let před naším letopočtem, přišel na to Eratosthenés z Kyrény se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

První stavba se skobami

Jejich bádání totiž odhalilo, že kamenné bloky stavby byly upevněné pomocí železných skob. Velmi to připomíná papíry pospojované sešívačkou. Historiky zarazila skutečnost, že v 60. letech 12. století, kdy se se stavbou katedrály začalo, nebyla taková technika vůbec nikde k vidění. Zjednodušeně řešeno byla Notre Dame de Paris první budova na světě postavená pomocí „železného skeletu“. To samozřejmě celé stavbě přinášelo několik výhod.

Dle badatelů poskytují tyto kovové konzole mnohem stabilnější konstrukci, stejně jako spolehlivost oblouků v blízkosti dvou dvojčat o výšce 69 metrů. Studie z časopisu PLOS One zmiňuje, že bez tohoto postupu by lidé tehdejší doby rozhodně nebyli schopni postavit něco tak mohutného. Katedrála by se už během stavby jednoduše zhroutila. „Když jsme studovali gotické kostely té doby, v žádném z nich nebylo během stavby použito železo.“

Změna ve vnímání tehdejších stavitelů

„Věříme, že to byly právě tyto skoby, tedy vzpěry, které stavitelům dovolily vyhnat stavbu katedrály do tak ohromující výšky,“ uvádí Maxime L’Héritier, profesor historie na univerzitě v Paříži. Nalezené spony mají délku 50 centimetrů, zatím bylo analyzováno 12 tyčinek. Badatelé uvádí, že nebyly použity v celé konstrukci. Nachází se pouze tam, kde bylo při stavbě potřeba dodatečné vyztužení stavebních prvků. Mění to tak vnímání architektů.

Dříve totiž odborníci nepovažovali architekty z 11. století za tak pokročilé. Stavba Notre Dame začala v roce 1163, tedy před více jak 8 staletími. Po etapách pokračovala po následujících 300 let. Aktuálně se podle zahraničních médií zabývají restaurací celé sakrální stavby každý den tisíce odborníků. Odhady uvádí, že instalace věže započne během roku 2023 a celková rekonstrukce si vyžádá asi další 2 roky.

Otevření

Pro návštěvníky a ostatní služby byla znovu otevřena v prosinci 2024. Česky je označována jako katedrála Panny Marie nebo chrám Matky Boží. Jde o gotickou katedrálu stojící na východní polovině pařížského ostrova na řece Seině. Patří římskokatolické arcidiecézi, její stavba probíhala v letech 1163–1345. Patří k významným památkám středověku.

Důvodem je hlavně její unikátní přechod od pozdně románské ke gotické architektuře. Proslulost získala také použitím vnějších opěrných oblouků obvodových zdí, její průčelí zdobí mnoho soch. Přední věže měří 69 metrů. dne 15. dubna 2019 ji zachvátil oheň, který zničil historický krov a sanktusovou věž. Ta ovšem vznikla v polovině 19. století jako náhrada za původní středověký sanktusník. První byl na stejném místě postaven ve 13. století.

Článek Požár katedrály Notre Dame odhalil tajemství skryté 800 let. Stavitelé používali jakési „sponky“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jeden postup použitelný na všechno

Mrtvá těla v plátně pocházející z Egypta byla totiž objektem fascinace od středověku po 19. století. Víra, že mumie dokáží vyléčit naprosto všechno, tak vedla lidi po celá staletí ke konzumaci věcí, které chutnaly naprosto příšerně. Všem těmto přípravkům se říkalo mumia a šlo o medicínu konzumovanou boháči i chudáky. Byla běžně dostupná v apatykách a vytvářena z mumií, které do Evropy putovaly prakticky přímo z egyptských hrobek.

Během 12. století pak apatykáři používali drcené mumie pro nejrůznější lékařské účely. Ve světě fungujícím bez antibiotik předepisoval lékař mleté lebky, kosti i maso. Léčilo se tak prakticky všechno. Ne každého to ale přesvědčilo. Například královský lékař Guy de la Fontaine silně pochyboval o validitě takového postupu. Viděl také falešné mumie z mrtvých rolníků roku 1564 v Alexandrii. Uvědomil si tedy, že lidé se dají velmi snadno podvést.

Od léků po večírky vyšší společnosti

Ne vždycky totiž docházelo ke konzumaci skutečných starověkých mumií. Padělky ovšem ukazují na zajímavou okolnost: existovala konstantní poptávka po mrtvém mase, které bylo užíváno v lékařství. A dodávky skutečných egyptských mumií tento trh nemohly zdaleka pokrýt. Někteří lékaři si ovšem mysleli, že naopak čerstvé maso a krev obsahují život, který mrtvé tkáně už dávno postrádají. Tohle záhy přesvědčilo i ty nejurozenější, třeba anglického krále.

Ještě do roku 1909 používali lékaři mleté lebky na léčbu neurologických potíží. Od 19. století však lidé mumie už nekonzumovali. Viktoriánská doba přivedla do módy „rozbalovací slavnosti“. Na soukromých akcích tak byly v rámci zábavy rozbalovány právě egyptské mumie. Napoleonova první výprava do Egypta v roce 1798 totiž zažehla evropskou zvědavost. Cestovatelé pak mohli nakupovat mumie přímo v egyptských ulicích.

Změna vkusu a moderní mumie

Zmíněné oslavy skončily s počátkem 20. století. Vzrušení se stalo špatným vkusem a lidé také litovali nevratného poškození archeologických artefaktů. Objev Tutanchamonovy hrobky pak posílil naprosté šílenství, které ústilo ve styl art deco. Ten se otiskl do všeho od dveří v Chryslerově mrakodrapu po tvar hodinek. Náhlá smrt Lorda Carnarvona v roce 1923 ke všemu ještě přidala pověru o faraonově kletbě.

V roce 2016 pořádal egyptolog John J. Johnston první veřejné rozbalení mumie od roku 1908. Trochu věda, trochu show, trochu umění. Vytvořil přesvědčivou rekonstrukci toho, co se běžně dělo za viktoriánské éry. Bylo to naprosto fádní a nevkusné, i když byla mumie jen herec zabalený v obvazech. Odehrálo se to v Londýně v Nemocnici svatého Bartoloměje. Šlo o moderní připomínku, čím vším si mumie za svou existenci už musely projít.

Článek Když lidé začali jíst egyptské mumie: Svého času se věřilo, že dokáží vyléčit mnohé zdravotní neduhy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Výkaly, kam se jen podíváte

Konkrétně tohle měl na svědomí Asklepiadés, dalším léčebným prostředkem mělo být naštěstí víno. Lidové léčitelství používalo velmi často dvě složky. Na jedné straně bylinky a kořínky, na druhé ovšem také výměšky lidského těla. A protože nemoci měli způsobovat duchové a démoni, bylo potřeba je vystrnadit. K tomu měl v lepších případech stačit zápach trusu, například volského při dně a vnitřních zánětech.

Výkaly havranů a bílých psů posloužily při bolestech zubů, psí trus měl zabírat na bolesti v krku a plicní choroby. Střevní červíky měly vyhnat myší bobky, ovčí platily na žloutenku. Tyto léčebné postupy stály na principu similia similibus curantur, tedy „podobné se léčí podobným“. Šlo vlastně o jednoduchý princip, tedy léčit látkami s takovými vlastnostmi, které se přibližovaly tomu, co bylo třeba uzdravit. Stačila i podobnost názvu a někdy tento postup opravdu fungoval.

Ty nejpodivnější ingredience a receptury

Pravdou však bylo, že šlo především o placebo efekt. Například na bolesti hlavy bylo doporučeno potření vlaštovčím hnízdem. Ve 13. století dominikánský mnich a lékař Miklós Montpellier věřil, že ty nejúčinnější látky pochází od nejodpudivějších zvířat. Šlo tedy o hady, ropuchy, krtky či hlemýždě, které měl Bůh obdařit mnoha ctnostmi. V tehdejší Materie Medica of Europe je uveden nespočet dnes velmi nechutných surovin.

Jako příklad vezměme výrobu sirupu ze šnečího slizu. Za úsvitu jste měli vyjít na zahradu, nasbírat dostatek šneků, půl kila jich dát do pytle a pocukrovat. Do misky pod pytlem byl pak zachycen sirup, který z nich tekl. To byla ve výsledku nejlepší receptura proti bolesti v krku či kašli. To samé se přikládalo i na rány a popáleniny. Středověké dámy si stejným způsobem krášlily pokožku. Protože stimuluje tvorbu kolagenu, ujal se v kosmetice i dnes.

Obchod s těly mrtvých i částmi těl

Německý vědec Johann Joachim Becher uvedl ve spise z roku 1663 více jak 24 výměšků nebo částí lidského těla vhodných pro léčbu. Není divu, že se tehdy na léky využívala i těla mrtvých. V mrtvolách měla totiž zůstat část jejich síly, která se údajně dala přenést na živé jedince. Nejvíce mělo jít získat z člověka zemřelého v plné síle, ideálně tedy vojáka zabitého v bitvě. Toho využívali i kati a prodávali části těl zločinců. Oblíbené byly především ruce a hlavy.

Evergreenem středověké medicíny byla moč, a to ze dvou důvodů. Našla uplatnění proti bradavicím a její pití mělo vést ke snazšímu otěhotnění. Léčila i rány, popáleniny nebo bodnutí hmyzem. Lékaři ji dále používali na diagnostiku – především barvu a chuť. Do receptů se přidávalo víno, med, rostlinné oleje či bylinky. Krom toho, že zlepšily chuť, léčily i samy o sobě. Izolovaná močovina je dodnes součástí mastí proti kožním potížím.

Článek Ušní maz a exkrementy jako lék: V minulosti se k léčení používaly ještě bizarnější věci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pojistka, že něco zevnitř neuteče ven

Podle oficiálních stránek byl hrad postaven jako místní správní centrum pro krále. V českém folklóru ovšem vytrvale koluje jiné přesvědčení. Pravým účelem hradu bylo zapečetit zející prasklinu v mramoru. Místní věřili, že jde o bránu do pekla, odkud sem přichází démoni. Ti se měli živit právě na vesničanech a pak je odtáhnout do hlubin. I vězňům byla údajně nabízena plná milost, pokud se spustí dolů a pak podají zprávu, co tam nalezli.

První z nich, zdravý mladý člověk, nadšeně přijal. Během několika vteřin se však ozval zoufalý křik, aby ho vytáhli. Po návratu na povrch měl bílé vlasy. Historie hradu se tady ale nezastavuje. Během 2. světové války tu experimentovali nacisté. Wehrmacht hrad obsadil právě proto, aby zmíněnou bránu našel. Vysoké důstojníky totiž okultismus zcela pohltil. Dnes zůstává Houska jedním z nejstrašidelnějších míst na celé Zemi.

Architektura, která běžně nedává smysl

Král Přemysl Otakar II. ji postavil v letech 1253 – 1278. Podle původních plánů tam nebylo schodiště z nádvoří do vyšších pater a veškeré obranné konstrukce mířily dovnitř, nikoli tradičně ven. Z toho vychází přesvědčení, že hrad neměl udržet nepřítele venku, ale udržet něco uvnitř opravdu uvnitř. Bránu pekla nechal zapečetit a nad ní vznikla kaple archanděla Michaela. Ten vedl armády nebe proti Luciferovi, což víru v bránu ještě posílilo.

V roce 1963 tu pobýval švédský žoldák Oronto. Byl to černý mág, který měl po nocích ve své laboratoři vyrábět elixír věčného života. Místní se ho báli natolik, že se ho dva místní lovci vypravili zabít. Navzdory jeho smrti se ovšem lidé místu nadále vyhýbali. V historických pramenech jsou však dle učenců nesrovnalosti. Stejně tak důkazy o přítomnosti Oronta jsou přinejmenším pochybné. Houska pak putovala od šlechtice ke šlechtici.

Renovace a současné otevření pro veřejnost

Po roce 1580 došlo k renovaci, plně obnovena byla však až v roce 1823. O 100 let později si ji celou koupil Josef Šimonek, prezident firmy Škoda. Po válce ho jeho rodina zrestituovala a vlastní ho dodnes. Od roku 1999 je otevřen pro veřejnost. Hodně návštěvníků mate především protichůdná architektura a jsou nervózní z některých maleb v hradní kapli. Nejpodivnější z výjevů je totiž bytost s horním tělem ženy a spodním tělem koně.

V první řadě není známo, že by tehdejší církevní výzdoba zahrnovala pohanské motivy. Ještě podivnější pak je, že tento ženský kentaur používá ke střelbě z luku levou ruku. Levorukost byla totiž ve středověku spojena se Satanem. Podle historiků jde tak o náznak ohledně nestvůry, která číhá kdesi pod samotným hradem. A skutečně – do dnešních dnů návštěvníci tvrdí, že zpod podlahy kaple slyší výkřiky a také podivné škrábání.

Článek Děsivá historie hradu Houska: Domov šílených vědců, nacistů a možná i démonů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Již staří Řekové či Římané

Veškeré propočty a matematické vzorce pracující s tělesy, objemy a obsahy jsme zdědili po našich antických předcích. Týká se to celé základní matematiky i přírodních zákonů. Muži a ženy starověku jasně hleděli přírodě do tváře a stanovovali základy všeho, na čem pozdější vědy staví. Kulatost Země samozřejmě nebyla výjimkou a vědělo se o ní už v 6. století před Kristem. Ani Pythagoras nebo Aristoteles o této skutečnosti nijak nepochybovali.

Římský občan Ptolemaios Alexandrijský sepsal v roce asi 150 před Kristem „Návod ke geografii“. Ačkoli jeho propočty nejsou zcela přesné, jde o výrazný posun kartografie a i zde je Země kulatá. Jeho následník, Eratosthénes z Kréty, se ve výpočtu jejího obvodu spletl jen o asi 6 500 kilometrů. Obě práce byly známé i ve středověku, stejně jako dnes. Není tedy žádné pochybnosti o tom, že znalost kulatosti patřila k obecné vzdělanosti.

Mýtus pozdějšího data než středověku

Kolumbus počítal s tím, že dorazí rychle do Číny, nicméně ani on nedokazoval nikomu kulatost Země. Jen byl přesvědčen, že je planeta mnohem menší. Navíc z jeho doby pochází nejstarší dochovaný glóbus. Práci Martina Behaima (údajně se narodil v Českém Krumlově) lze stále spatřit v muzeu v Norimberku. Jenže když se o kulatém tvaru planety vědělo už od antiky, kde se tedy zrodil onen mýtus Země jako placky?

Tento náhled na svět pochází z beletrie. V roce 1853 vyšla kniha „Život a cesty Kryštofa Kolumba“ od slavného Washingtona Irvinga. Tento autor perfektně propojoval romantiku a realitu a jeho knihy byly velmi živé. A právě zde se vyskytuje postava geografa katolíka, který Kolumba vyzve k prokázání kulatosti Země. Ovšem ani katolická církev tehdy neměla s tvarem problém. Spekulace se týkaly jen umístění a rotace.

Spor o velikost a geocentrismus

Jádrem polemik byl střed vesmíru, tedy geocentrismus versus heliocentrismus. K finální podobě přispěl ještě francouzský archeolog Antoine-Jean Letronne, který celý koncept vylepšil. Brojil totiž silně proti náboženství a katolíky zastávající kulatou Zemi označil za omezené zpátečníky. Bajka o placaté Zemi byla jeho nástrojem k jejich diskreditaci, protože vědci tehdejší doby věděli, že je to hloupost. Měli tedy ve sporu imunitu.

Letronne tímto způsobem postavil do kolbiště vědu a náboženství, protože chtěl demonstrovat ignorantství a nesmyslnost pojetí náboženské instituce. Dnešní plochozemci (či anglicky flatearthists) zakládají všechny své názory na několika YouTube videích a vypomáhají si Biblí. Krom toho jsou zcela imunní vůči důkazům, protože cokoli, co odporuje jejich pohledu na věc, je zmanipulovaná součást konspirace. Naštěstí jich není zase tolik.

S jakým nejzarytějším plochozemcem jste se setkali?

Zdroj: ThoughtCo

Článek Opravdu lidé ve středověku věřili, že je celý svět placka? Vůbec ne, ani Kolumbus nemusel nikoho přesvědčovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hruška utrpení

Tento krutý nástroj byl užíván k trestání žen, které podstoupily potrat, dále pak lhářů a homosexuálů. Zařízení bylo ženě zavedeno do pochvy, u mužů do řitního otvoru. Jakmile začal kat otáčet šroubem, došlo k rozevírání „okvětních lístků“. Ty záhy roztrhaly obětem maso a způsobily nesnesitelná muka. Většina trestaných zakrátko zemřela na otravu krve, o jakékoli hygieně totiž nemohla být řeč.

Stojan neboli skřipec

Něco jako synonymum mučení. Oběť byla v tomto případě přivázána k dřevěnému rámu, nohy a ruce v opačných směrech. Postupným roztahováním byly nejdříve natrženy tkáně chrupavek a pak všechny končetiny vytaženy z kloubů. V pozdějších verzích přibyly ještě hroty, které se oběti zarývaly do zad. Jako by to samotné nestačilo, byly namazány solnou pastou.

Kateřinské kolo

Než byla k tomuto kolu oběť přivázána, bylo provedeno zlámání končetin. Během rotace došlo k jejich kompletnímu vylomení – proto běžně známý termín „lámání v kole“ –, což způsobilo neuvěřitelná muka. Někdo zemřel na bolestivý šok, jiní mohli trpět i několik dní.

Pipe neboli „krokodýl“

Do tohoto železného „obojku“ byly umístěny končetiny nebo obličej oběti, takže došlo k znehybnění. Kat pak postupně žhavil železo a donutil lidi, aby se přiznali naprosto k čemukoli.

Měděný býk

Jedna z nejkrutějších pomůcek měla podobu měděné duté sochy býka. Trestanec byl umístěn dovnitř a pod býkem byl zapálen oheň. Došlo tak k uvaření zaživa a smrti na popáleniny i udušení. Výkřiky vycházející z nitra sochy připomínaly temné hučení naštvaného býka.

Španělský osel

Kláda ve tvaru trojúhelníku stála na dvou nohách a připomínala stříšku. Nahá oběť byla posazena na horní hranu, která se zařezávala přímo do rozkroku. K nohám jí ještě kat přivázal závaží, které ji táhlo dolů.

Drtiče hlavy

Zubatá železná polokoule na šroubu. Pod touto „čepicí“ končila hlava nešťastníka. Kat pozvolna utahoval šroub a tato železná čapka tlačila na lebku. Nejdříve došlo ke zlomení čelisti, tudíž vypadly zuby. Pak byly vytlačeny oční bulvy a nakonec praskla celá lebka.

Kočičí tlapka

Pod něžným názvem se skrývají malinké hrabičky. Sloužily k oškrábání a otrhání masa z končetin až na kost.

Drtiče kolen

Dvě klády vybavené hroty proti sobě, obojí na šroubech. Tento nástroj si velmi oblíbila inkvizice. Mezi zuby bylo umístěno koleno oběti, při utažení hroty prošly masem a pak drtily kolenní klouby. Po takovém mučení už nedokázala oběť sama vstát.

Jidášova kolébka

Podobný princip jako španělský osel, tentokrát byla ovšem oběť natlačena na železnou pyramidu s jedním ostnem. Kontaktním místem byla přímo řiť nebo pochva a vzniklé zranění vedlo velmi rychle ke smrti mučeného.

Jaké z těchto nástrojů jste někde viděli?

Zdroj: Science

Článek Ty nejpromyšlenější mučicí nástroje středověku. Při pouhé představě se vám budou ježit chlupy na rukou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Omývání vlastního těla

Ani v těch nejtemnějších dobách se lidé hygieně zcela nevyhýbali. Kromě chudých byli obvykle nejšpinavější ti, kteří se nedostali k palivovému dříví. Buď bylo drahé, nebo se nedalo získat bez zvláštního povolení. To mrtvé nasbírané většinou vystačilo jen na vaření. V zimě se tudíž chudáci koupat nemohli, protože nešlo ohřát dost vody. V létě však nebyl žádný problém koupat se v řekách, jezerech či rybnících. Stačil i lesní potok.

Špinavější než chudí byli během zimy jen různí asketové. Ti se nemyli ani nepřevlékali, protože se skrze deprivaci a vlastní utrpení toužili dostat do ráje. Doživotní muka měla totiž odstranit hříchy a sloužit jako dobré skutky. Našlo se i několik nevěstek, které vodu nenáviděly natolik, že velmi ochotně skládaly podobné asketické sliby.

Praní prádla a problém dechu

Časté praní prádla bylo až do druhé poloviny 20. století prakticky nemožné. Pro čistotu a svěžest se tak sahalo k různým trikům, hlavně pravidelnému větrání. Manžety a límce se staly samostatnou součástí, daly se pak snadno strhnout a opět přišít, šlo je prát samostatně. Boty byly čištěny zevnitř, dovnitř se dával sušený čaj, máta, meduňka, šalvěj a další bylinky. Ženy měly vždy dlouhé vlasy, jejich mytí a sušení bylo náročné a také nebezpečné.

U lidí každé éry panovaly obavy o vlastní dech. Různé formy čištění zubů tedy existovaly už odpradávna. Rozcuchané vláknité větvičky, párátka nebo žvýkací pryskyřice, tohle všechno přišlo k užitku. Pro svěží dech si lidé také vyplachovali ústa odvary, žvýkali vonné rostliny nebo cucali osvěžující pastilky. Zuby se bělily drceným dřevěný uhlím, někdy i drceným porcelánem. Ano, zbavili se plaku, většinou ale poškodili dásně i zubní sklovinu.

Věčný problém potu

Ačkoli pot může někoho lákat, pocení samotné je příjemné málokomu. V první řadě se na člověka lepí oblečení a časté převlékání nebylo dříve tak jednoduché. Podpaží, prostor pod prsy nebo plosky nohou se natíraly octem, kyselinou boritou nebo citronovou šťávou. Takový formalín pak způsoboval ztrátu schopnosti pocení na konkrétním místě. Jenže tělo se potit potřebuje a kapky se pak objevovaly tam, kde by je nikdo nečekal.

Kvůli pocení dávaly nejbohatší vrstvy přednost šatům z tenkého lnu, který dobře saje vlhkost. Obecný zápach člověka závisel většinou na tom, kolikrát si mohl dovolit vyměnit spodní prádlo. Po staletí ovšem horní vrstvy nechápaly souvislost mezi tělesným zápachem a hygienou. Mnoho z nich tudíž upřímně věřilo, že rolníci, chudí lidé a obecně spodina páchnou přirozeně. V 19. století byli dokonce dělníci bráni jako samostatná rasa.

Jaké nejstarší hygienické pomůcky si vybavíte?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Místo zubní pasty drcený porcelán a do podpaží citron. Jak se lidé udržovali v čistotě, když neexistovaly hygienické prostředky? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Misionář jako jediná přijatelná pozice

Katolická církev tuto pozici povolila ze dvou důvodů. Cokoli jiného mohlo způsobit zmatek v genderových rolích a také přílišné potěšení. Hlavně to druhé nebylo nijak žádoucí, protože sex byl jen prostředek k plození potomstva, jakékoli uspokojení v něm nemělo co dělat.

Kdo se miluje před svatbou, zemře

Předmanželský sex byl obrovským hříchem – ostatně v některých církvích i kulturách je tomu tak dodnes. Jakmile byl při této činnosti někdo přistižen, následovala nemilosrdná poprava.

Erektilní dysfunkce jako konečná

Při potížích s erekcí je dnes možno volit z řady medicínských postupů, které ji umí odstranit. Ve středověku zkoumali funkčnost mužského „nástroje“ delegáti z kostela. Pokud se pak někdo cítil lépe, měl štěstí. Opačnou možností byl nejspíš celibát na celý zbytek života dotyčného.

Kondom vyrobený ze zvířecích střev a měchýřů

Ačkoli církev jakékoli antikoncepci bránila, historické záznamy o použití kondomů jasně svědčí. Samozřejmě v nich nefiguroval dnešní latex, ale zvířecí střeva či měchýře a také plátno. Na rozdíl od dnešních jednorázových pomůcek se ovšem daly recyklovat.

Sexuální role suchého chleba

Ačkoli sebeuspokojení bylo také hříchem, lidé našli způsob, jak se potěšit. Například pečený chléb se – pokud měl tu správnou tvrdost – dal použít jako robertek. Pravda, zní to dost bolestivě.

Panenství jako dar nejvyšší

Ženy byly během středověku posuzovány podle svého panenství. Absence panenství znamenala poskvrnění. V případě, že si ho ale žena uchovala až do svatby, zasloužila si dar. Tomu se jí po svatební noci dostalo od manžela.

Užívání sexu jasně zakázáno

Sexualita pocházela od ďábla a plození dětí byla jediná přípustná funkce. Kdokoli si užíval sex jen pro potěšení, dopouštěl se těžkého hříchu. Dnes je tedy hříšná prakticky celá populace.

Situace gayů a lesbiček

Církev homosexualitu odsuzuje stále, ve středověku bylo její postavení ale ještě horší. Jakmile se tato orientace u někoho zjistila, byl upálen, ukamenován nebo oběšen.

Kostel v roli zadních sedadel aut

V přeplněných domech čítajících více generací bylo soukromí prakticky vyloučeno. Páry se ovšem dle historičky Ruth Mazo Karras scházely v kostelích. „Ty byly po většinu dne suché, bezpečné a opuštěné, mohly být tudíž skvělým místem pro intimní schůzky, asi jako dnes zadní sedadla aut.“

Orální nebo anální sex se zakazuje

Pokud byla masturbace brána jako hřích, spadaly sem i jakékoli další sexuální praktiky, které nevedly k početí. Arcibiskup Theodore z Canterbury také odsoudil k pokání ty, kteří polkli semeno.

Jak se díváte na dnešní sexualitu ve srovnání se středověkem?

Zdroj: ScienceNews

Článek Zvířecí střívka a suchý chléb. Takový byl sex ve středověku – církev mu určila jasná pravidla a hranice se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Problémy s dlouhými nehty 

Protože se lidé moc nekoupali, neopouštěl je nepříjemný odér a bylo těžké se ho zbavit, takže si na něj raději zvykli. Normální člověk se soustředil na přežití a zaopatření rodiny. Ale s vyšším společenským postavením rostla touha vypadat dobře. Kromě koupele byla důležitá také dentální hygiena, úprava obličeje nebo i výměna šatníku. Ale co nehty?

Přerostlé nehty nevypadaly zrovna vznešeně, proto se lidé vyšších vrstev snažili přijít na vhodný způsob jejich zkrácení. Nůžky již sice existovaly, ale sloužily ke stříhání vlasů a zastřihování vousů. První možností bylo seříznutí nehtů malým nožíkem, což však bylo poměrně nebezpečné. Stačil jeden neopatrný pohyb, a kromě nehtu jste mohli mít zkrácený i prst. Další alternativou bylo lámání nehtů. Nechat je dostatečně vyrůst a pak je zlomit. Užitečné byly i materiály typu smirkového papíru, které plnily úlohu dnešního pilníku. 

Pověry spojené s nehty

Ve středověké Evropě, kde byla rozšířená víra v čarodějnictví, se stala populární metoda věštění pomocí bílých skvrn na lidských nehtech. Pokud se nápadná bílá skvrna objevila na palci, mohli jste očekávat dar; na ukazováčku značila příchod přítele; na prostředníčku varovala před nepřítelem; na prsteníčku upozorňovala na milostný dopis nebo samotného milence; na malíčku značila klidnou cestu životem.

Během 19. století se celosvětově rozšířila pověra ohledně likvidace nehtových odřezků. Věřilo se, že by měly být buď pohřbeny, nebo spáleny, jinak by je zlý čaroděj mohl použít v nějakém lektvaru. Na druhou stranu ti, kteří praktikovali bílou magii, doporučovali, aby se hodily ke vchodu do mraveniště. První chycený mravenec, jenž kousek nehtu nesl, pak přinesl tomu, kdo ho chytil, štěstí a zdraví.

Zvolili byste nůž, nebo lámání nehtů?

Zdroj: LiveScience

Článek Jak vypadala péče o nehty ve středověku? Věřilo se, že mohou být základem pro čarovné lektvary se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejlepší reklama je spokojený zákazník

Tento princip platí už od doby prvních obchodů a nikdy tomu nebylo jinak. Mění se v zásadě jen prostředky, kterými je dosahováno šíření sdělení. Ve středověku to byla opravdu jen „šeptanda“, dnes můžeme zkušenost s prodejcem šířit na desítkách online kanálů najednou. Staří bardové a minstrelové, tedy zpěváci, mohli přidat zmínku například do písně. Tyto přednesy v hostincích plnily funkci novin a zpravodajských relací.

Pro běžné obyvatele měst či vesnic byly v zásadě jedinou možností, jak se dovědět, co se děje v okolním světě. Součástí byla také propagace momentálního krále nebo prince, při níž mohl být panovník vychválen, ale i zatracen. Dalším způsobem byly také zdobené prapory a dekorativní cedule. Zatímco domovní znamení jsou nade dveřmi, vývěsní štíty ční do ulice a jdou „napříč“, člověk procházející kolem je tak má přímo na očích.

Síla jednotlivých podnětů

Moderní příval reklam způsobuje „bannerovou slepotu“. Jedná se o rychlé otupění vůči těmto podnětům, proto je žádoucí jejich průběžná obměna. Vyrobit ve středověku reklamu bylo ovšem dosti náročné, takže jich bylo násobně méně. Z toho také plyne, že každá z nich měla opravdu vliv. Sortiment zboží byl celkem omezený a kratochvilných produktů nebylo tolik. Lidé se tudíž cíleně dívali po tom, co budou nejspíš potřebovat.

Stejně jako se pomocí veřejného čtení vyhlašovaly události, fungovalo i veřejné oznamování trhů či otevření obchodů. Funkci banneru plnila také architektura, například jméno napsané přímo na zdi. Ve starověkém Římě měl například Augustus sochu, která byla víckrát vystavena, aby vylepšila jeho veřejný obraz. Pro lid bylo umění prostorem pro reklamu číslo jedna. Zatímco dnes před ní utíkáme, tehdy lidé bažili po všem nezvyklém.

Na jakou opravdu zajímavě zpracovanou reklamu jste naposled narazili?

Zdroj: AboutHistory

Článek Jak fungoval marketing ve středověku? Lidé si v boji s konkurencí mazaně poradili se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Absence živin v dětském věku

Mnoho lidí narozených v době Velkého hladomoru o 33 let dříve nemělo během dětství dostatek jídla. Z toho plynul zpomalený růst a nedostatečný vývoj svaloviny. Navíc kvůli stoleté válce a ochlazení klimatu panovaly neustále potíže s dodávkami potravin nebo úrodou. Valná většina lidí na vesnicích byla také chronicky a těžce podvyživená. Právě to je důvodem obrovské náchylnosti prakticky k jakýmkoli nemocem.

Moderní výzkumy ukazují, že většina podvyživených lidí zemře na nějakou chorobu, nikoli vlivem hladu. Například OSN poukazuje na to, že na území Afrického rohu může v důsledku hladomoru v dnešní době zemřít až 20 milionů lidí. To je zcela bezprecedentní situace. Jedna z nejnovějších archeologických vykopávek v Londýně ukazuje, že šíření černé smrti bylo příliš rychlé na to, aby nemoc pocházela výlučně od krys.

Více způsobů šíření nákazy

Podle doktora Tima Brookse, vědce podílejícího se na zmíněných vykopávkách, se mor nejspíš šířil také normálně vzduchem. Pokud jde o záplavu krys, lidé byli tak zoufalí a hladoví, že jedli dokonce i tyto hlodavce. Zvláště když jich všude kolem bylo hodně. Když lidé během hladu jedli i kůru stromů, rozhodně by neváhali u krys, jakmile se jim podařilo nějaké chytit. Na regionální úrovni – tedy od města k městu – se navíc v roce 1347 přesouvalo mnoho vojáků.

Válka skončila právě s příchodem moru. Král Eduard III. už si nemohl brát další úvěry, aby zaplatil své válečné výpravy. Jak se ale vojáci vraceli domů, nejspíš si mor nesli s sebou. Není to silné spojení, ale hodně těchto pandemií se rozšířilo právě během válek. Přesuny vojáků do toho tedy zapadají, stejně jako u justiniánského moru nebo španělské chřipky. Spolu s nedostatkem potravin přinesla válka také obrovské přesuny lidí.

Jaké další pandemie chorob z historie si vybavíte?

Zdroj: HistoryWeek

Článek Co skutečně stálo za středověkým šířením moru? Černá smrt se šířila rychleji než dnešní covid-19 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rytíř na poníkovi je reálný

Moderní poníci se výškou pohybují v rozmezí 14,0 – 14,3 dlaně. Při šlechtění válečných koní byl tedy kladen důraz na jiné vlastnosti, které byly v boji důležité. „Selekce a šlechtění se soustředily mnohem víc na temperament a správnou fyzickou kondici zvířete než na prostou výšku,“ uvádí Alan Outram. Dokonce i v době 13. a 14. století byli koně vyšší než 15–16 dlaní docela vzácní. Lidé by je také vnímali jako neuvěřitelně velká zvířata.

Nejvyšší kůň pocházející z normanské éry (1066–1075) byl nalezen na hradě Trowbridge a měl kolem 15 dlaní. Během vrcholného středověku se objevili i vyšší koně, kteří dosáhli až k hranici 16 dlaní. „Ani velikost, ani samotná robustnost kostí u končetin nejsou dostatečným důvodem pro identifikaci koně jako válečného zvířete,“ vysvětluje Helen Benkert z univerzity v Exeteru, která tyto kostí zkoumá.

Nedostatek přesných pravidel

„Historické záznamy nám neposkytují přesné specifikace, které by definovaly zvíře jako válečného koně,“ uvádí. Je mnohem pravděpodobnější, že během celého středověkého období bylo potřeba v různých situacích různých ořů. Měnila se bojová taktika, měnily se zbraně a vliv měly také kulturní preference jednotlivých majitelů. V každé chvíli nutnosti boje šlo zkrátka o to vybrat zvíře, které se na bojišti nejlépe uplatní.

Koně se stali znatelně vyššími až v pozdním středověku, tedy v letech 1500–1650. Tehdy se přiblížili mírám dnešních koní používaných na práci. Pokud si tedy představujete anglickou válečnou vřavu, zapomeňte na vysoké koňské hřbety brázdicí bitevní pole. Realita byla mnohem bližší výletu na dnešním poníkovi. Ten byl samozřejmě vystaven mnohem brutálnějším koncům z čepelí a hrotů mečů.

Jakou výšku máte u koně raději? Na jakých koních jste kdy seděli?

Zdroj: IFLScience

Článek Středověcí váleční koně byli ještě menší než dnešní poníci. Jak moc chybná je zažitá představa o mohutných bitevních ořích? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Důležitá společenská role

Kněží byli ve středověku osvobozeni od placení daní díky svému význačnému postavení. Starali se o členy komunity a zastávali prestižní roli ve společnosti. Vedli křty a svatby a obvykle byli jedinými nositeli vzdělání. Kněz měl mimo jiné na starosti dodržování náboženských zvyklostí a událostí a měl odpovědnost za provádění smutečních obřadů.

Jednou z nejvýznamnějších povinností bylo zřízení a provoz tehdejších škol. Duchovní byli pověřeni zodpovědností za vzdělávání místního obyvatelstva, ačkoli to, co učili, bylo skromné ​​a velmi základní. Jen malý počet studentů naučili vzdělaní kněží číst a psát latinsky. Vyučovali také religionistiku, filozofii a rétoriku.

Značné rozdíly v postavení duchovních

Kněží většinou nebyli žádnými boháči. Výjimkou byli biskupové ovládající celá území a kněží sloužící mše ve velkých  kostelech. Většina kněží, zejména ve venkovských kostelech a farnostech, neměla dostatek peněz na uživení se. V raném středověku byl místním knězem často právě ten, kdo od pána přijal nejnižší plat.

V důsledku toho slýcháme o kněžích, kteří byli v tak těžké tísni, že aby uživili sebe a rodinu, museli přijmout ještě druhou práci. Většina se soustředila na zemědělství, ale ne vždy. Například jeden německý kněz z 15. století požádal o osvobození od svých farních povinností, přičemž jako důvod uvedl nehodu při pájení, kdy mu do jednoho oka stříklo olovo.

Jak byste využili svého postavení jako středověký kněz?

Zdroj: Medievalist, MedievalChronicles

Článek Jak žili kněží ve středověku? Zneužívali svoje postavení, ačkoliv to nebyli žádní boháči se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Všemi oblíbený tekutý chléb 

Pivo je nejen jedním z nejstarších kvasných nápojů používaných člověkem, ale je také tím, který byl ve středověku nejvíce v módě. Za Římanů lidé vyráběli skutečné pivo s ječmenem, ale v pozdějších dobách se používalo obilí všeho druhu. Na konci 16. století se přidal také květ chmele. Jedním z nejznámějších druhů piva ve středověku bylo „Godale“. Slovo vzniklo ze dvou germánských slov „God (Bůh)“ a „Ale (pivo)“. Bylo silnější než běžné pivo.

V raném středověku se pivo vařilo především v klášterech, v menším měřítku v domácnostech. Ve vrcholném středověku začaly výrobu přebírat pivovary, nejprve ve městech severního Německa. V Anglii se roční spotřeba na hlavu pohybovala kolem 275–300 litrů a pivo bylo konzumováno prakticky ke každému jídlu: nízkoalkoholická piva k snídani a silnější později během dne. 

Tekutá réva pro bohaté

Víno se běžně pilo ve společnosti osob s vyšším postavením a bylo rozšířeno po celé Evropě. Obyčejní lidé se obvykle museli spokojit s levným bílým nebo růžovým vínem z druhého nebo dokonce třetího lisování, což znamená, že jej bylo možné konzumovat v poměrně velkém množství, aniž by to vedlo k těžké intoxikaci. Pro ty nejchudší byl často jedinou dostupnou volbou zředěný ocet.

Mnoho vín bylo vyrobeno ze směsi pelyňku, myrty, yzopu, rozmarýnu. Tyto suroviny byly smíchány se slazeným vínem a ochucený medem. Nejslavnější z těchto nápojů nesl honosný název „nektar“; ty složené z koření, asijských aromatických látek a medu se obecně nazývaly „bílé víno“. Nejoblíbenější byla vína francouzská a španělská.

Dáváte přednost pivu, nebo vínu?

Zdroj: CastlesAndManorHouses

Článek Jakému alkoholu holdovali lidé ve středověku? Pivo bylo pro chudé, bohatí zaháněli chmury dražším nápojem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od vlákna po látku

Nejdříve byla z vláken utkána příze. Ta byla později použita při pletení, nejpoužívanějším postupem však bylo tkaní na stavu. Svislý stav se používal už od starověku, od té doby se v mnoha zemích celého světa jeho podoba vůbec nezměnila. Během 11. století se zařízení rozšířilo o kladky, čímž byl celý proces velice urychlen. Tkaní bylo nicméně stále čistě domácí záležitostí. Vlna se také dala slisovat do plstě.

Udržení barev na látce bylo velmi obtížné, jasné odstíny byly tudíž vyhrazeny pouze zámožným. Mělo je však rádo celé širé obyvatelstvo. Většina barvicích procesů zahrnovala zahřívání a namáčení látky a její míchání s fermentovanou barvou. Dalšími prvky lázně byly přírodní lepidlo, víno, ocet, kůra a různé soli. Barvivo se získávalo z rostlin, například lišejníku, borytu barvířského, mořeny barvířské a také šafránu.

Další suroviny a postupy

Krom zmíněných rostlin se dal využít také hmyz. Sem patřil například červec nopálový, ze kterého i dnes získáváme karmínové barvivo do potravin. A také různé minerály a další nerosty. Prvním krokem bylo získání základní suroviny, nejčastěji lnu nebo vlny. Len roste na poli, vlna na ovcích. Druhým získání vlákna. V případě vlny ji bylo třeba vyprat a česat (mykat), což oddělilo jednotlivá vlákna. Ta šla následně navinout.

Když bylo připraveno dost vláken, dalo se začít tkát, bylo však nejdříve nutné udělat osnovu. To je mnoho vláken zachycených ve stavu. Jeho pedály dovolovaly osnovu zvedat a pokládat a protahovat mezerou brdo. Dvě vrstvy vertikálních vláken byly tímto způsobem propojeny v horizontální. Celý postup se opakoval, čímž vznikala dlouhá role tkaniny. Pak se dalo provést ještě valchování, tedy zhuštění a očištění tkaniny, čímž získala na síle.

Když jsou věci na jedno brdo

Pro získání barevné vlny ji bylo nutné obarvit buď po dotkání, nebo obarvit už samotná prvotní vlákna. To v případě, že někdo chtěl barevný vzor. Na to je potřeba barvivo, opravdu velká vařečka, velký hrnec a vroucí voda. Některá barviva se získávala hůře než jiná. Například purpurová byla velmi náročná a hodně páchla. To je taky důvod, proč byla nošena hlavně šlechtou a bohatými obyvateli ve městech.

Od výše zmíněného brda, tedy součásti tkalcovského stavu, pochází také fráze, že je to „na jedno brdo“. Na stavu šlo tkát stále stejným způsobem a vytvářet tak jen jeden vzor, obvykle velmi jednoduchý. To se ujalo i pro jakékoli jednotvárné výsledky, práci nebo prožitky či mediální obsah. Pokud je zkrátka něco „na jedno brdo“, znamená to velmi předvídatelný vývoj, a tudíž absenci jakéhokoli překvapení pro diváka či konzumenta.

Jaké středověké oděvy a doplňky se vám líbí nejvíc?

Zdroj: AboutHistory

Článek Středověká výroba oblečení: Jak lidé tehdy vyráběli látky a jak je barvili? Šlo o sofistikovaný proces se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Prázdné stránky a zkouška nástroje

Zápisky se z většiny objevují kvůli tvarům tehdejších zápisů. Cokoli bylo totiž v době mezi roky 700–1000 zapsáno, mělo několik prázdných stránek před sebou i za sebou. Ty chránily samotný obsah rukopisu před vlhkem a opotřebením. V té době ještě nedorazil do Evropy papír a na výrobu jednoho rukopisu bylo třeba kůže 70–100 ovcí. Není tedy překvapující, že pro zápis bylo použito každé prázdné místo a prázdná stránka.

„Když se na tyto texty díváme, můžeme opravdu říct něco o kultuře raného středověku,“ podotýká Garipzanov. Odhaduje, že revize přibližně 9 000 evropských rukopisů, které se zachovaly do roku 900, nám odhalí několik tisíc těchto drobných textů. A ty nikdy předtím nebyly podrobně zkoumány. Nejde tedy jen o analýzu rukopisů a nějaké široké předpoklady. Tento projekt nám ukáže středověkou kulturu nejspíš v jiném světle.

Soupis znalostí a náboženství

Zatím nalezl čtyři rozdílné typy textů, které mniši, kněží a další písaři zapsali na okraje a prázdné stránky knih. Zapisovali praktické informace, praktickou liturgii a také poznatky z magie a lékařství. Témata se přitom často míchala, ostatně v té době byla jen krátká cesta od lékařství k náboženství a od náboženství k magii. Praktické informace se týkaly klášterů a katedrál a jejich vztahu k vnějšímu světu.

Jedním z příkladů byly zápisky mnichů odpovědných za finance. Udávaly objem obilí, které obdrželi farmáři chovající prasata, aby mohli zvířata krmit celou zimu až do jara. Liturgické zápisky zase poskytují znalosti o rozdílných rituálech, které se dostaly do církevní praxe. Doteď se badatelé dívali na formální či normativní texty. Vývoj ovšem probíhal už 100 nebo 200 let předtím, než se informace o praxi dostaly právě do oficiálních materiálů.

Bohové a démoni

Magie a náboženství jsou obvykle studovány odděleně. Ve středověku mezi nimi ovšem existovalo zcela jasné spojení. Několik textů popisuje zaříkání, volání Boha a prosby o boj proti démonickým silám a zlu, kteréžto síly do církevního učení nepatří. Garipzanov popisuje rukopis z 9. století, který obsahuje zákony z Lombardie v dnešní Itálii. Na poslední stránce je malý popis věcí, které církevní činitelé ve skutečnosti zakázali.

Jsou zde například informace o tom, jak mohou být koptské okultní nauky kombinovány s křesťanskou modlitbou k Otci, Synu a Duchu svatému. Výsledkem tohoto postupu má být amulet, který bude svého nositele ochraňovat před zlými silami. Z toho je patrné, že přestože oficiální materiály zakazovaly některé kombinace a postupy, praxe někdy vyžadovala sáhnout i k zakázaným učením, pokud bylo třeba vyřešit problém.

Magie a medicína

S náboženstvím a magií se nevyhnutelně mísila také medicína. Prakticky všechny nemoci byly viděny jako spojení se zlým duchem, bylo tedy potřeba znát správná kouzla. „Ve srovnání s literárními prameny vypráví tyto texty zcela jiný příběh tehdejšího běžného života. Průměrná délka dožití byla 40–50 let a lidé umírali velmi brzy na nejrůznější choroby.“ Vidí také paralely s tím, jak lidé v Norsku věřili na lesní duchy nebo temné anděly.

Je potom otázkou, jak proti takovým silám bojovat. Podle oficiálních textů je jen potřeba se modlit k Bohu. Jenže tyto texty mluví přímo k démonům a dalším silám. Lidé se potřebovali uzdravit – odkud pomoc přijde, už bylo vedlejší. Knihy byly velmi drahé a autor je nezahazoval, dokud nebyly opravdu poškozené. Hodně jich také obsahovalo malé kletby, které slibovaly hrozná muka každému, kdo takový svazek ukradne nebo zkusí zničit.

Jaké další reálie odlišné od oficiálních verzí středověku vás napadají?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Středověcí písaři psali na okraje textů poznámky o magii, lékařství i náboženství. Rukopisy skrývají záblesky každodenního života se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rozvod nebo anulace svazku manželského

Středověký vznik manželství byl naprosto běžně domluven rodiči budoucího ženicha i nevěsty. Šlo o oboustrannou ekonomickou výhodnost, ovšem budoucí manželé se většinou dopředu ani neznali, ani neviděli. Vnitřní neštěstí jejich budoucího soužití tak nebylo nic výjimečného, ovšem i v těch dobách muselo rozvázání takového svazku stát na argumentech. Nejpádnějším bylo prokázání pokrevní příbuznosti, to zabránilo i uzavření takového sňatku.

Pokud se na ni přišlo až později, šlo na jejím základě manželství rozdělit. Podobnou hranicí byl i věk. Dívky se nesměly vdávat před 12. rokem života, u chlapců byla hranice 14 let. Možnost sňatku rušil také předchozí klášterní či jiný manželský slib, tedy zavázání se jinému partneru či Bohu. Právně se však ani v jednom případě nejednalo o rozvod, jak jej dnes chápeme, ale o anulaci manželství. Ostatně ani dnes to není nijak snadný právní úkon.

Při dokázání impotence manžela

Protože manželství plnilo hlavně funkci ekonomickou, hrál v něm klíčovou roli dědic. Určitou možnost zrušení svazku tak dávalo prokázání impotence, kvůli které nemohl svazek plnit svůj účel. Z roku 1370 pochází případ Tedie Lambhird a Johna Saundirsona, v němž šlo přesně o tento problém. Tedia však musela prokázat, že její muž skutečně není schopen dostát manželským povinnostem. Pomohli očití svědci, kteří barvitě líčili opakované neúspěšné tělesné hrátky.

Dle pravidel katolické církve si manželé byli „dlužni“ právě tělesných prožitků, proto byla jejich nemožnost zásadní překážkou naplnění svazku. Je ale rozdíl mezi nemožností a neuspokojením, z toho důvodu přicházeli ke slovu právě svědci, případně examinátoři. Sešli se tak přátelé či sousedi, kteří posuzovali impotenci, případně panenství nebo těhotenství. Častokrát byly povolány také místní lehké děvy, které poskytly další kvalifikovaný posudek situace.

Barvité nevyhnutelné vyšetřování

Vzhledem k dnešnímu pohledu na manželský život zní takový scénář až absurdně, jenže ve středověku bylo zplození dítěte naprosto klíčové. O těchto soudech vznikaly i básně, kde ženy naříkaly nad neschopnými polovičkami. Druhou stranou pak byli mastičkáři a doktoři, kteří se snažili – pochopitelně ne zadarmo – přimět nefunkční genitálie ubožáků ke spolupráci. Ke slovu tak přišel alkohol, nejrůznější oleje, bylinky nebo masáže.

Dokud nebyla impotence jednoznačně určena, byla potřeba další svědectví, takže na soud se nabalovali stále další svědci a odborníci. Některé státy USA ovšem mají tento důvod jako argument ke zrušení sňatku stále zakotven v legislativě.  Zjišťování dysfunkcí, poruch a postižení ovšem probíhá na mnohem vědečtější bázi a samozřejmě diskrétněji. Přes veškeré změny přístupu k manželství je ale vidět, že role potomstva je v něm stále klíčová.

Znáte další důvody, které mohly v minulosti anulovat manželství?

Zdroj: Narratively

Článek Impotence a středověk: Nepříjemný problém, který vám dokázal zadělat na velké problémy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Poněkud záhrobní jídelníček

Nejstarší zaznamenané mumie starověkého Egypta pochází zhruba z doby 3 600 let před Kristem a už tehdy existoval přesný postup jejich balzamování. Pomocí kovového háčku byl odstraněn mozek, následně byla dovnitř vpravena směs pryskyřice, včelího vosku, rostlinných olejů a bitumenu. Právě ten se později – přesněji v 16. století – stal důvodem, proč se lidé rozhodli pojídat starověké mumie. Dnes bitumen funguje ve stavbách, dříve měl léčit.

Bitumen, jiným jménem také živice, je černá lepkavá hmota, dnešní asfalt. Kdysi ale přitahoval zájem vědců a lékárníků a měl se používat například k nápravě zlomenin. Také k léčbě úplavice, srážení krve, černého kašle nebo bolavých zubů. Díky popularitě se ale jeho zásoby rychle tenčily, takže vykradači hrobek začali využívat mumifikovaná těla. Konkrétně tedy hlavy, kde se po balzamování nacházelo bitumenu nejvíce.

Cenné prášky a tinktury

Hlava pochopitelně nebyla konzumována v původním stavu, ovšem v podobě prášku se stala žádaným lékem na bolesti hlavy. Případně se objevovaly nejrůznější tinktury. A nejednalo se v žádném případě o postup uplatňovaný jen ve vzdálených končinách světa. Právě 16. století bylo dobou, kdy se mnoho mumifikovaných těl dostalo z Egypta přímo do Evropy. Tady se z nich stala tolik ceněná a tolik poptávaná surovina mezi mnoha „odborníky“.

Z mumií se tak vyráběly prášky, vodičky, mastičky a všemožné další zdravotní prostředky. V souvislosti s tím se také logicky objevila řada podvodů, kdy například obchodníci vydávali za egyptské mumie i ohořelé maso velbloudů. K prvně zmíněným dvěma důvodům, proč se lidé uchylovali k nejrůznějším pro nás často odporným praktikám, je třeba přidat třetí. A tím jsou jednoduše peníze, které chce a vždycky chtěl každý.

Napadají vás další podivné praktiky prováděné v zájmu zdraví?

Zdroj: PubMed

Článek Chemická látka v tělech egyptských mumií vyvolala celosvětovou hysterii. Jde o vysoce žádané zboží se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Populární, ale vzácný olej

Kbelíky s vroucím olejem vypadají nepochybně velmi efektivně ve filmové produkci, reálná válečná vřava je ale využívala jen velmi zřídka. Obránci hradu mohli použít žhavý písek, vroucí vodu nebo pálené vápno. Obecně byla oblíbená hlavně vroucí voda, protože lidi opařila a případné ohně uhasila. Útočníci nemuseli nutně šplhat po hradbách, kolikrát bylo jednodušší se dostat pod ně, tedy podkopat se. Bonusem mohl být kolaps části hradeb.

Ve válce se obě strany snaží dosáhnout co největšího efektu s minimální námahou. Takže pokud byla obrana hradu skutečně dobrá, cílili útočníci na zásobování. Nebylo vzácností, když pak lidé uvnitř snědli koně, psy i kočky, a nakonec hrad opustili úplně. Na druhou stranu údržba obléhající armády byla velmi finančně náročná a její pobyt na místě znamenal vysávání všech možných zdrojů. Farmáři tak byli často donuceni prodávat svoje plodiny značně pod cenou.

Nejdelší obléhání

Nejdelší zaznamenané obléhání ve středověké Anglii se týkalo hradu Kenilworth v roce 1266. Hrad měl velmi dobrou obranu a obléhání trvalo 172 dní, tedy skoro půl roku. Když se posádka vzdala, měla jídlo už jen na dva dny. Klasickým atributem takového obléhání jsou také katapulty a trebuchety, které ostřelují hradby. Šlo ale spíš o psychologický efekt, protože hradby byly stavěny tak, aby těmto útokům odolaly.

Některé hrady pak měly i vlastní zařízení tohoto druhu, takže mohly „vracet“ munici zpátky tam, odkud přišla. Obdobnou pomůckou byly obléhací věže, které poskytovaly lučištníkům výhodnou pozici. Když dorazila věž ke hradbám, posádka rovnou přeskočila k nepříteli. Takovou dřevěnou věž ovšem nebylo těžké zapálit a obránci se o to samozřejmě snažili, ještě než se dostala dost blízko. Napadají vás další zajímavosti k tématu obléhání?

Zdroj: EnglishHeritage

Článek Obléhání hradů ve středověku byl celkem oříšek. Překvapivě byla uvnitř často větší muka než venku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pozměněná verze klády

Některé modely pojaly dokonce dvě ženy, které na sebe začaly během minut od uzavření dštít oheň a síru. Časem se dostavila úleva pro okolí, protože obě hádající se ženy odpadly únavou. Uvnitř kruhů byly někdy také hroty, které se zavrtávaly do zápěstí, čím víc sebou obě trestané mlely. Nešlo jen o trest pro hádající se ženy, ale také pro křivé přísahy a obecně šíření lží. Příkladem může být případ postarší obchodnice na středověkém tržišti.

Ta je zděšena, když zaslechne, že její konkurence okrádá lidi. U soudu se ovšem prokáže opak a ona tak musí odčinit svou vinu. Několik dní strávených právě v houslích poslouží nepochybně jako dobrá lekce. Její ruce jsou složeny dohromady a vertikálně sevřeny. Díky tvaru svorky se na ně navíc musí pořád dívat a nemůže odvrátit hlavu. Co si o takovém stavu může myslet? Co musí po celou tu dobu cítit? Urážku? Strach? Hněv na nespravedlnost světa.

Lekce v lítosti

Možná nakonec cítí, že není kompletně bezmocná? Možná chápe, že její pozice je symbolickým ztvárněním potřeby a nutnosti litovat svých činů? Velmi záhy ji začnou bolet lokty, naopak prsty a ruce budou ztrácet cit kvůli nedostatku krve. Žena se tak bude dívat na vlastní ruce s pochopením toho, že jí nepatří. Prostoupí ji strach, že už bude takto postižená po zbytek života. Bude prosit, aby byla zproštěna svého trestu a zachovala si obě ruce.

Postupně zapomene i na jakýkoli hlad a žízeň a s koncem trestu se bude upřímně modlit se slzami v očích. Jakmile housle spadnou, drbna zažije nezapomenutelný okamžik obnovy krevního oběhu. Jak se budou nervy vzpamatovávat, ucítí tisíce drobounkých píchnutí. Ty prostoupí každý centimetr ochablých a umrtvených svalů. Podobný trest čekal i mizerné hudebníky, kteří svou hrou znechutili pány. Krutá doba, ten středověk, nemyslíte?

Zdroj: TortureMuseum

Článek Housle, děsivý mučicí nástroj středověku. Roznášení drbů a klepů bylo tvrdě trestáno se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nechvalně známá železná panna

Tento nástroj je jakýmsi symbolem středověkého utrpení a nejznámější pomůckou obecně. Oběť byla vhozena dovnitř na železné hřeby. Další se do ní zapichovaly, jak se tato železná rakev zavřela. Problém je, že tento nástroj pochází až z 19. století. Šlo o podvrh, který měl ukázat sílu pokroku a to, jak byl středověk násilnou dobou. Další populární použití je z Batmana, kdy Bruce Wayne používá pannu v obýváku jako průchod do své jeskyně.

Skřipec byl klasickým mučicím nástrojem inkvizice. Na rozdíl od mnoha jiných zařízení je docela jednoduchý – oběť je připoutána k dřevěné konstrukci s několika koly a převody. Jak se kola otáčí, poutání se napíná a oběť je natahována, což okamžitě působí obrovskou bolest. Palečnice jsou nástrojem fungujícím opačně, ty drtily prsty oběti, hlavně palce, odtud také jejich název. Velmi slavnou scénu mají palečnice ve snímku Kladivo na čarodějnice.

Utopte čarodějnici, ďáblovu nevěstku

Potápění žen podezřelých z čarodějnictví nezní nijak strašně, jenže z tohoto trestu nebylo žádné východisko. Žena byla potopena do vody a po nějaké době vytažena. Pokud zadržela dech na dost dlouho, byla prohlášena za čarodějnici a upálena na hranici. Pokud se jí nepovedlo dostatečně nadechnout, utopila se a byla očištěna. Šlo o variantu božího soudu, který nešlo vyhrát, což ostatně nebyl jediný případ.

Na mučení se podílela i zvířata, například krysy. Tato metoda je tak šílená, že si člověk říká, která zvrácená mysl na ni vůbec přišla. Oběť je připoutána a na hrudi má krysu. Mučící přiklopí zvíře kbelíkem a ten začne ohněm zahřívat. Krysa se snaží utéct před teplem, jenže kovem se neprokouše, jediná cesta ven je proto skrz nešťastníkovy vnitřnosti. Pokud budete mít po tomto článku noční můry, omlouváme se, my jsme si to nevymysleli.

Zdroj: Kriii

Článek Tajemství nejhrozivějších středověkých technik mučení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.