Abélard a Héloïse leží vedle sebe v Père-Lachaise už 200 let. Legendární milostné dopisy ale možná nikdy nenapsali

Od roku 1817 nosí zamilovaní do Père-Lachaise vzkazy k hrobu Abélarda a Héloïse. Dopisy, které z dvojice udělaly legendu, však badatelé dodnes podrobují důkladnému zkoumání.

Zdroj fotografie: Picryl

Psal se rok 1817 a pařížský hřbitov na východním okraji města zel prázdnotou. Pohřebiště založené roku 1804 leželo daleko za tehdejším centrem a Pařížané o hroby mezi kopci Ménilmontantu nestáli. Správa proto sáhla po jménech, která měla přilákat davy. Do sedmé divize nechala umístit neogotický baldachýn se dvěma ležícími postavami, filozofem Pierrem Abélardem a jeho milovanou Héloïse. Radnice dnes ten krok na svém webu bez okolků nazývá marketingovou operací. Zabrala dokonale: v roce 2026 uplyne zhruba 209 let od chvíle, kdy k sochám začali lidé pokládat lístky, květiny i šperky. Příběh, kvůli kterému sem přicházejí, se ovšem opírá o texty, jejichž původ vědci zpochybňují už víc než sto let.

Učitel, žačka a strýcova pomsta v Paříži 12. století

Pierre Abélard (1079 až 1142) patřil k nejostřejším myslitelům své doby. Stanfordská filozofická encyklopedie ho řadí mezi nejvýraznější hlavy první poloviny 12. století, mezi průkopníky rané scholastiky, kteří učili Evropu přemýšlet v argumentech. Kolem roku 1115 přednášel v Paříži a jeho hodiny přitahovaly studenty z celého kontinentu.

Héloïse vynikala vzděláním, jaké u žen té doby zůstávalo vzácností. Žila u svého strýce Fulberta, kanovníka katedrály Notre-Dame, a ten Abélarda najal jako jejího domácího učitele. Z výuky se zrodil vztah, z něj syn pojmenovaný Astralabe a nakonec tajný sňatek. Fulbert se cítil zrazen a odplata přišla krutě: jeho lidé v noci přepadli Abélarda a vykastrovali ho.

Oba poté vstoupili do řeholního života. Abélard pokračoval v kariéře teologa a polemika, Héloïse se později stala abatyší kláštera Paraclet v Champagni, který Abélard založil. Tahle osa je doložená a historici o ní nevedou spory. Stačila by na drama. Evropa si k ní ale během staletí přidala mnohem víc.

Jak se středověcí milenci dostali do Père-Lachaise

Abélard zemřel 21. dubna 1142. Podle Héloïsina dopisu opatu Petru Ctihodnému bylo jeho tělo převezeno do Paracletu, kde ho abatyše mohla mít nablízku. Ona sama zemřela zhruba o dvaadvacet let později, nejčastěji se uvádí rok 1164, a tradice ji uložila na stejné místo.

Klidu se jim dostalo jen na čas. Ostatky v Paracletu prošly několika přesuny, revoluce klášter zrušila a pozůstatky i náhrobní prvky skončily v péči Alexandra Lenoira, sběratele a správce Muzea francouzských památek. Lenoir z nich sestavil romantický monument, jaký si 19. století představovalo pod pojmem středověk: lomené oblouky, kamenná krajka, ležící figury v klidném spánku. Odtud putoval roku 1817 do Père-Lachaise.

Pařížský hrob je tak spíš dílem romantické epochy než přímým dědictvím středověku. Podle nás právě tahle kombinace vysvětluje jeho přitažlivost. Návštěvník stojí u skutečného místa, ve kterém se zároveň zhmotnila touha celé jedné epochy po velké lásce. Stejnou strategií správa hřbitov mimochodem zatraktivnila i přenesením ostatků Molièra a La Fontaina. Ze zapadlého pohřebiště se postupně stal jeden z nejnavštěvovanějších hřbitovů světa.

Spor o dopisy: psala Héloïse, nebo někdo za ni?

Slavný soubor otevírá Abélardova autobiografie Historia calamitatum, česky Historie utrpení. Následují osobní listy obou milenců. Héloïse v nich odpovídá na Abélardovo vyprávění, píše o bolesti odloučení a nezakrývá, jak těžko se v ní tělesná touha snáší s řeholním slibem. Postupně se výměna promění v praktickou a duchovní rozpravu o tom, jak má žít ženský klášter.

Potíž spočívá v tom, že se nedochoval jediný list psaný jejich rukou. Nejstarší známý opis, rukopis BnF lat. 2923, vznikl zhruba v polovině 13. století, tedy asi sto let po smrti obou pisatelů. Další, například rukopis ze Schøyenovy sbírky, se datuje kolem roku 1350. Mezi originálem a dnešním čtenářem tak leží generace písařů, výběrů a možných zásahů.

Britský filozof John Marenbon označuje autorství dopisů za jednu z nejkontroverznějších otázek celého bádání o Abélardovi. Skeptici se dělí do dvou táborů:

• Teorie jediného autora: Americký historik John Benton porovnával styl, frekvenci slov a citace v listech připisovaných oběma milencům i v autobiografii. Shody ho přivedly k úvaze, že za celým souborem může stát jediný pisatel, nejspíš Abélard, případně velmi zdatný redaktor.
• Teorie pozdějšího falza: Belgický badatel Hubert Silvestre šel ještě dál. Spojoval vznik souboru s prostředím 13. století a s okruhem Jeana de Meun, spoluautora slavného Románu o růži.

Na opačné straně stojí Barbara Newmanová, Peter Dronke nebo Constant Mews. Hájí autenticitu a upozorňují, že pochybnosti o Héloïsině hlasu mohly pramenit i z předsudku, co středověká žena „smí“ umět napsat. Newmanová v tom vidí dlouhou tradici potlačování ženského autorství. Projekt Epistolae Kolumbijské univerzity dnes shrnuje převažující pohled tak, že korespondenci většina badatelů přijímá jako autentickou. Jednomyslný verdikt ovšem chybí a důkazy na obou stranách zůstávají nepřímé.

Kdo si chce texty přečíst celé, najde veřejně přístupnou verzi ve sbírce Fordham Medieval Sourcebook.

Legenda o objetí a syn, který zmizel z pramenů

Kolem hrobu se navíc usadila vrstva čiré legendy. Starší anglické vydání dopisů cituje takzvaný rukopis z Tours, podle něhož Abélard při otevření hrobu, kam měli uložit Héloïsino tělo, vztáhl paže a milovanou objal. Podobné vyprávění koluje přinejmenším od 13. století. Doklad pro ně neexistuje, přesto se přenáší z průvodce do průvodce.

Mnohem tišší je osud syna. Héloïse Astralaba zmiňuje v listu Petru Ctihodnému z roku 1144 a prosí opata, aby mu zajistil prebendu u pařížského biskupa nebo v jiné diecézi. Petr odpovídá, že se pokusí, ale snadné to nebude. Tím stopa končí. Badatelé z projektu Epistolae konstatují, že o něm nevíme nic dalšího, kromě toho, že mu otec věnoval didaktickou báseň Carmen ad Astralabium.

Pochybnosti se týkají i samotných kostí. Po revolučních přesunech a Lenoirově volném zacházení s relikviemi se fragmenty připisované dvojici rozptýlily na víc míst. Hlavní část se podle dostupných zdrojů nachází v Père-Lachaise, absolutní identifikace však zůstává sporná. Pařížané i turisté přesto ke kamenným postavám chodí dál. Podle oficiálního webu pařížské radnice patří hrob k nejnavštěvovanějším na celém hřbitově.

Kde hrob najdete a jak dopisy číst česky

Monument stojí v sedmé divizi, nedaleko hlavního vstupu z bulváru Ménilmontant. Hřbitov má adresu 16 rue du Repos, nejbližší stanice metra jsou Père Lachaise, Philippe Auguste a Roquette-Père Lachaise. Plánovanou cestu doporučujeme ověřit: podle oficiální stránky hřbitova prochází památka restaurováním a v plné kráse ji návštěvníci znovu uvidí po dokončení prací v srpnu 2027.

Česky je příběh dostupný díky překladu Jakuba Pavla. Kniha Abélard a Heloisa: Dopisy utrpení a lásky vyšla v Odeonu roku 1976 a znovu ve Vyšehradu roku 2003. Argo v roce 2017 vydalo Dopisy dvou milenců, soubor 116 fragmentů dochovaných v jediném opisu z 15. století, které část badatelů s dvojicí spojuje, zatímco jiní tuto souvislost odmítají. Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně dokonce roku 2000 uvedli divadelní dramatizaci jejich osudu.