Krokodýl nebo kočičí tlapka: Podívejte se, jaké zvrácené nástroje používali středověcí kati

Nejděsivější na středověkém mučení nebyla brutalita jednotlivce. Byla to skutečnost, že bolest měla razítko zákona.

Foto: Loudumo / Creative Commons / CC BY-SA 2.0.

Když si dnes v muzejní expozici prohlížíte palečnice nebo skřipec, vypadají jako rekvizity z hororu. Jenže v Evropě 13. až 18. století to byly úřední nástroje, schválené papeži, panovníky i městskými radami. Kat nebyl sadista na vlastní pěst. Byl státní zaměstnanec, který plnil předpis. A ten předpis počítal s lámáním kostí, s ohněm i s vroucí vodou. Teprve pochopení tohoto systému odhaluje, proč se praktiky, které dnes vnímáme jako nepředstavitelné, udržely tak dlouho.

Když bolest dostala paragraf

Klíčový moment přišel 15. 5. 1252. Papež Inocenc IV. vydal bulu Ad extirpanda, která světským vládcům přímo ukládala spolupráci s inkvizitory a de facto legalizovala mučení při vyšetřování hereze. Doznání se stalo „královnou důkazů“, bez něj bylo obtížné odsoudit, a mučení bylo chápáno jako legitimní cesta, jak ho získat.

Světské soudy šly stejnou cestou. Říšský zákoník Constitutio Criminalis Carolina z roku 1532 detailně upravoval, kdy a jak smí soudce nařídit torturu. Stačily „dostatečné indicie“, výpověď jednoho svědka, podezřelé chování, špatná pověst. Obviněný sice teoreticky mohl předložit alibi ještě před nasazením mučidel, ale v praxi to znamenalo málo. Carolina dokonce výslovně stanovila, že pokud soudce dodržel proceduru a vina se neprokázala, nenesl za mučení nevinného žádný postih. Systém chránil sám sebe.

Tři metody, které měly děsit i mrtvé

Populární představa mučení se točí kolem palečnic a kleští. Skutečně nejbrutálnější tresty ale šly mnohem dál, kombinovaly fyzickou devastaci s veřejnou podívanou a symbolickým poselstvím.

Lámání kolem patřilo v českých zemích k nejtěžším trestům. Odsouzenec byl přivázán k zemi a kat mu železným kolem nebo palicí postupně lámal kosti končetin, žeber, páteře. Smrt přicházela pomalu, někdy hodiny. Poté bylo rozbité tělo vyzdviženo na kůl s kolem a ponecháno vystavené do úplného rozpadu. Nešlo jen o popravu. Šlo o zprávu všem, kdo procházeli kolem.

Vaření zaživa zní jako středověká legenda, ale v Anglii mělo oporu v zákoně. Akt z roku 1531 za Jindřicha VIII. stanovil tento trest pro odsouzené traviče. Odsouzenec byl na řetězu pomalu spouštěn do kotle s vroucí vodou. Podle dobových záznamů trvalo umírání i desítky minut. Pro české země se tato konkrétní metoda jako běžná domácí praxe nepodařilo doložit, ale v kontextu tehdejší Evropy nešlo o výjimku, šlo o extrém, který zákon výslovně povoloval.

Upalování bylo v českých zemích doloženo hojně, zejména u odsouzených za čarodějnictví a herezi. Vedle něj stojí další metody, které česká odborná literatura přímo popisuje: naražení na kůl a zahrabání zaživa.

Hruška utrpení: ikona, která možná nikdy nefungovala

Právě „hruška utrpení“, kovový nástroj ve tvaru hrušky, který se údajně vkládal do úst a roztahoval až k prasknutí čelisti, patří k nejčastěji sdíleným obrazům středověké krutosti. Najdete ji v pražském Museum Tortury na Celetné i v desítkách zahraničních expozic. Problém je jediný: odborná literatura nezná středověké soudní záznamy, které by takové použití doložily.

Studie Chrise Bishopa z Australské národní univerzity ji analyzuje jako produkt „temného medievalismu“, tedy pozdějšího připsání brutální funkce předmětu, jehož původní účel zůstává nejasný. Muzea ji vystavují jako repliku a atribuci, ne jako ověřený soudní nástroj. To neznamená, že středověké mučení bylo méně kruté. Znamená to, že i naše představy o krutosti mají svou vlastní, často zkreslující historii.

Konec přišel pozdě, a postupně

Představa, že mučení skončilo „se středověkem“, je jedním z největších omylů. Ještě v roce 1768 vydala Marie Terezie Constitutio Criminalis Theresiana, zákoník, který detailně vyobrazoval a předepisoval palečnice, šrouby na nohy, provazovou torturu i skřipec. Každá metoda vyžadovala schválení příslušných úřadů, mučení bylo byrokracie.

Zlom přišel teprve o osm let později. V roce 1776 byla v habsburských zemích tortura jako vyšetřovací metoda zrušena. Josefínský trestní zákoník platný od 1. 5. 1787 znamenal další zásadní předěl. A nejbrutálnější hrdelní tresty, upalování a lámání kolem, se v českém soudnictví staly definitivně minulostí až s řádem vydaným 3. 9. 1803, účinným od 1. 1. 1804.

Osvícenští kritici argumentovali tím, co bylo zřejmé už staletí: mučení produkuje lživá doznání. Člověk na skřipci řekne cokoli, aby bolest přestala. Sama Carolina to nepřímo přiznávala, výpověď se nesměla zapisovat během mučení, ale až po sejmutí z mučidla, jako by krátká pauza mohla vrátit slovu váhu pravdy.

Kde se s tím dnes setkáte

Kdo chce vidět nástroje útrpného práva na vlastní oči, má v Česku několik možností. Hrad Loket nabízí stálou expozici ve sklepním vězení, kde se mučení skutečně odehrávalo. Museum Tortury provozuje pobočky v Praze na Celetné 12 a v Českém Krumlově na náměstí Svornosti 1, obě s přibližně stovkou exponátů. Při prohlídce ale stojí za to mít na paměti, že ne každý vystavený předmět má za sebou doloženou historii. Některé exponáty vypovídají víc o naší fascinaci temnem než o středověké realitě.

Pět set let evropské justice stálo na přesvědčení, že pravdu lze z člověka vyrvat bolestí. Nebylo to selhání systému. Byl to systém.