Mýtus o smradlavém středověku padá. Naši předkové dbali na čistotu víc, než se traduje

Klášter v Cluny měl 45 latrín s tekoucí vodou. V Praze stála veřejná lázeň na břehu Vltavy. A mytí rukou před jídlem bylo samozřejmostí.

Foto: PxHere

Představa středověku jako tisíciletí špíny, zápachu a beznaděje je jedním z nejhouževnatějších klišé populární kultury. Jenže archeologické nálezy, dobové texty i dochované stavby ukazují něco jiného. Středověká Evropa nebyla hygienicky „moderní“, ale měla vlastní standardy čistoty, které byly praktické, sociální i symbolické. A často organizovanější, než jak je ukazují hollywoodské scény s blátem po kolena.

Ruce, voda, rituál

Kdo si myslí, že si středověký člověk před jídlem neumyl ruce, měl by se podívat do sbírek Britského muzea. Najde tam aquamanile, bronzové nádoby v podobě zvířat, určené výhradně k polévání rukou vodou. Nebyly to kuriozity. Byly to běžné předměty stolování, které signalizovaly kultivovanost svého majitele. Jak připomíná Cleveland Museum of Art, hostina začínala i končila mytím rukou, často vonnou vodou. Osobní čistota nebyla jen otázkou zdraví, byla znakem společenského postavení a dobrých mravů.

Praní oblečení fungovalo podobně pragmaticky. Odborná studie o nakládání s odpady ve středověké střední Evropě dokládá, že k praní textilu se běžně používal popel, jehož alkalický účinek sloužil jako primitivní, ale funkční prací prostředek. Popel nebyl odpad. Byl surovina.

Lázně jako instituce, ne luxus

Ve francouzských městech fungovaly veřejné lázně označované jako estuves, vytápěné prostory s káděmi, kde se lidé nejen myli, ale i odpočívali a setkávali se. Nebyly to exkluzivní salony pro šlechtu. Jak ukazuje studie historičky Ellen Wurtzelové z Oberlin College, městské lázně sloužily širší veřejnosti a plnily zároveň zdravotní i společenskou roli.

A co české prostředí? V Praze archeologové zachytili areál pozdně středověkých lázní na vltavském břehu Nového Města. Stavba vznikla v první polovině 14. století, fungovala ještě v 15. století a zanikla až kolem přelomu 15. a 16. století. V Brně písemné prameny zmiňují lázně u dnešní České ulice i u náměstí Svobody. Nejde o legendy, jde o doložené provozy s konkrétní adresou.

Kláštery: hygienická špička své doby

Pokud někde středověká hygiena dosahovala systémové úrovně, bylo to v klášterech. Benediktinské opatství v Cluny disponovalo blokem 45 latrín, každá s vlastním oknem, napojených na kanál s tekoucí vodou. Větší kláštery mívaly vlastní umývárny, lázeňské provozy i promyšlený odvod splašků. Jak popisuje encyklopedie World History Encyclopedia, klášterní areály byly hygienicky nejlépe vybavené komplexy své doby.

To neznamená, že takový standard platil všude. Na hradech se dochovalo hlavně opevnění; domácí budovy a jejich zázemí jsou archeologicky hůře čitelné. A na venkově chyběla institucionální infrastruktura, i když nižší hustota osídlení paradoxně znamenala i menší koncentraci odpadu.

Města proti špíně: ne idyla, ale správa nepořádku

Středověká města nebyla čistá. Ale nebyla ani bezradná. Městské rady řešily dláždění ulic, odvod splašků, přístup k pitné vodě i sběr odpadu. V Brně je pro rok 1255 doložen dřevěný kanál, který zřejmě fungoval jako odpadová stoka. V Praze konšelé organizovali úklid ulic a nakládání s odpadem. Odborná studie Ulfa Christiana Ewerta o městské hygieně ukazuje, že voda, čistota ulic a protipožární opatření byly v evropských městech předmětem koordinované správy.

Když přišel mor, města reagovala tvrdě. Milánští Viscontiové nechávali zazdívat domy s nakaženými. Dubrovník a další přístavy rozvíjely karanténní opatření. České země zasáhla černá smrt se zpožděním a s nižší intenzitou; odborník David Mengel to přičítá kombinaci geografie, hustoty osídlení a obchodních vazeb. Největší domácí morová vlna přišla až roku 1380.

Srovnání, které leccos napoví

Latinská Evropa nebyla v péči o tělo osamocená, ale ani nejdál. Byzanc si udržela hustou síť městských lázní po celý středověk. V islámském světě plnil hammám roli hygienickou, společenskou i rituální, s oddělenými časy pro muže a ženy, parním prostředím a kompletním koupelnovým vybavením. Evropské lázně existovaly, ale jejich hustota a kontinuita kolísaly podle regionu a století.

Rozdíly uvnitř Evropy byly stejně výrazné jako ty mezi civilizacemi. Klášterní mnich v Cluny žil v hygienicky propracovanějším prostředí než většina tehdejších měšťanů. Městský řemeslník měl přístup k veřejným lázním, ale dýchal vzduch plný řeznických odpadů. Sedlák na vsi neměl lázeň, ale nemusel řešit stoky plné splašků stovek sousedů.

Filmová „smradlavá díra“ funguje jako zkratka pro krizové momenty a přelidněná města pozdního středověku. Ale nevystihuje normu. Prameny ukazují společnost, která si čistoty vážila, aktivně ji provozovala a v rámci svých technických možností organizovala. Ne moderně. Ale disciplinovaněji, než by čekal kdokoli, kdo zná středověk jen z plátna kina.