Ve středověku ženy pekly chléb tak dlouho, až ztvrdl na dildo. Církev zakazovala orgasmus, ne vynalézavost

Theodorova kající kniha vyměřila za masturbaci až čtyřicet dní pokání. Lidé si přesto nacházeli cesty, jak církevní dohled obejít, a stopy po nich přežily staletí.

Zdroj fotografie: Picryl

Zpovědník se ženy zeptal přímo, zda si vyrobila „nástroj ve tvaru mužského údu“ a použila jej s jinou ženou. Tuto otázku zapsal na počátku 11. století biskup Burchard z Wormsu do své příručky Corrector a za kladnou odpověď stanovil tři až pět let pokání. Pozdější vykladači k tomu přidali pikantnější vrstvu: řecký výraz olisbokollix, který spojují s tvrdým pečivem falického tvaru. Tahle stopa sahá hluboko do antiky a do středověkých představ o „ženských pomůckách“ vstupuje oklikou přes pozdější interpretace. Nejzajímavější na celé věci je podle nás paradox. O tom, co se církev snažila vymýtit, víme nejvíc právě díky ní. Bez kajících knih, zpovědních dotazníků a soudních registrů by se o středověké vynalézavosti v ložnici dochovalo jen pár útržků.

Rozkoš s požehnáním a bez něj: kde církev viděla hřích

Kořeny přísnosti vedou k Augustinovi. Biskup z Hippa připouštěl manželský styk, pokud směřoval k plození, zatímco žádostivost považoval za důsledek prvotního hříchu. Slast oddělená od početí v jeho optice ztrácela ospravedlnění. Středověká církev proto netrestala tělesný vrchol jako takový. Pod zákaz spadal orgasmus mimo schválený rámec, tedy mimo manželství, mimo plození nebo mimo „přirozený“ řád.

Jak konkrétně to vypadalo, ukazuje Theodorovo penitenciále, soubor kajících pravidel připisovaný arcibiskupovi z Canterbury ze 7. století. Funguje jako ceník:

Provinění	Pokání podle Theodora
Masturbace	20 až 40 dní
Styk s pannou	1 rok
Styk s vdanou ženou	4 roky
Stejnopohlavní jednání mezi ženami	3 roky
Orální praktiky se semenem	7 let až doživotí (podle varianty textu)

K tomu se přidávaly zákazy styku během menstruace, po porodu a v postních či svátečních dnech. Kalendář zbožného páru tak obsahoval překvapivě málo dní, kdy bylo manželské lože bez rizika hříchu. Univerzitní rozbory kanonického práva navíc ukazují, že duchovní posuzovali i polohy. Za „přirozenou“ platila ta, kterou dnes nazýváme misionářskou. Ostatní polohy považovali kazatelé za podezřelé.

Od olisbokollixu ke středověkým „nástrojům“

Chlebová pomůcka má původ v řeckém slovníku. Výraz olisbokollix kombinuje slovo olisbos, označující umělý falus, s pojmenováním druhu pečiva. Lexikograf Hesychios jej zaznamenal a pozdější badatelé vyvodili, že mohlo jít o tvrdší chléb tvarovaný do podoby mužského údu. Jiní připouštějí, že slovo mohlo sloužit jako hravá narážka na tvar bochníku. Studie Maxe Nelsona v časopise Glotta připomíná, jak kluzký je řecký erotický slovník a jak opatrně je třeba s ním zacházet.

Středověké prameny mluví o téže věci střízlivěji. Burchard nepíše o kuchyni, píše o „nástrojích“ a „pomůckách“. Že se na ně ptal v rutinním zpovědním dotazníku, napovídá jedno: počítal s tím, že se zpovědník s takovým doznáním reálně setká. Kanadská historička Sandra Friesen v disertaci o dějinách erotických pomůcek dokládá, že se tento motiv v církevních a právních textech vrací opakovaně. Moralisté jej zjevně nevymysleli z ničeho.

Burchardovy otázky mířily i jinam. Zajímalo ho, zda se žena dotýkala sama sebe, zda zkoušela muže svést a zda si představovala zakázané věci. Trestat se dala i fantazie.

Byliny, pesary a flirt při mši

Kde církev zakazovala, lidé improvizovali. Nejrozšířenější antikoncepční metodou byla přerušovaná soulož, kterou kazatelé odsuzovali jako „maření semene“. Ta však nevyžadovala nic než sebeovládání, a proto se k ní uchylovaly i chudé domácnosti.

Lékařské spisy nabízely sofistikovanější cesty. Gynekologické kompendium známé pod jménem Trotula a další příručky doporučovaly pesary a tampony napuštěné bylinnými výtažky. Mezi uváděnými rostlinami figurují routa, jalovec, pepř nebo podražec. Historik John Riddle tvrdí, že některé z nich skutečně mají farmakologický účinek, takže nešlo jen o pověru. Amulety a zaříkávání se pochopitelně řadily spíš do říše naděje. Plodnost tlumilo také dlouhé kojení, což zkušené ženy dobře věděly. Jak často se recepty v praxi používaly, už prameny neprozradí. Navíc se skrývaly pod nenápadnými nadpisy o „vyvolání měsíčků“.

Námluvy se odehrávaly i na místech, kde bychom je dnes nečekali. Oxfordská studie o manželství v pozdně středověké Anglii popisuje kostel jako prostor, kde se potkávali potenciální milenci, vyměňovali si pohledy a domlouvali schůzky. Moralisté si na flirtování během mše trpce stěžovali. Některá města navíc přistupovala k prostituci pragmaticky: místo marného zákazu vyhradila nevěstincům ulice a stanovila pravidla jejich provozu. Takovou tolerovanou vynalézavost mají historici doloženou černé na bílém.

Od Lincolnshiru po Prahu: jak se za smilstvo pykalo

Novozélandská univerzita v Aucklandu zpracovala záznamy anglických církevních soudů z Lincolnshiru z let 1336 až 1349. Badatelé v nich narazili zhruba na tisíc případů sexuálních provinění a zaujala je především jména, která se objevovala znovu a znovu. Odsouzené páry se po vykonaném pokání vracely do svých vztahů. Tresty zpravidla nevypadaly drakonicky: veřejná obchůzka kolem kostela s kající svící, pouť, peněžitá pokuta, v horším případě hrozba exkomunikace. Prosté smilstvo stálo v hierarchii hříchů níž než cizoložství, incest či sodomie.

České země stály uprostřed téhož evropského rámce. Pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic vydal roku 1349 provinciální statuta, první kodifikaci církevního práva na našem území. Platila pro celou pražskou církevní provincii, tedy pro diecézi pražskou, olomouckou i litomyšlskou. Jak ukazuje studie Lenky Šmídové Malárové o sexuálních deliktech v Arnoštových statutech, arcibiskup řešil konkubinát duchovních, manželské právo a cizoložství laiků. Kněz, který žil se ženou, riskoval ztrátu obročí, sesazení, vězení nebo vyhnanství. Že Arnošt potřeboval takové paragrafy sepsat, svědčí o rozšířenosti problému.

Pozdější staletí přinesla bohatý materiál ze smolných knih, kam městské soudy zapisovaly výslechy a rozsudky. Historička Alica Křápková, jejíž výzkum představila Masarykova univerzita, v nich pro období 14. až 18. století našla celou škálu sexuálních přečinů od smilstva a cizoložství přes vyvolané potraty až po vraždy novorozenců. Za cizoložství mohlo následovat vyhoštění, v krajních případech i hrdelní trest.

Americká medievistka Ruth Mazo Karras upozorňuje, že soudní výpovědi nelze číst jako nezkreslený záznam skutečnosti. Obžalovaní své příběhy stylizovali tak, aby obstáli před soudcem. Opakující se vzorce však dovolují rekonstruovat, jak se lidé v posteli opravdu chovali.

Středověké dědictví v dnešním katechismu

Část tehdejšího uvažování přežila dodnes. Současný Katechismus katolické církve stále označuje sexuální potěšení vyhledávané kvůli němu samému za morálně nezřízené. Masturbaci, předmanželský styk a umělou antikoncepci nadále odmítá, periodickou zdrženlivost připouští. Změnil se tón: místo tarifů pokání nastoupil jazyk o sjednocujícím rozměru manželství, o důstojnosti osoby a o okolnostech, které snižují vinu. Osa spojující „správný“ sex s manželským ložem a plozením ale zůstala na svém místě skoro patnáct set let.