Jak se pozná „levák“ mezi šneky

Určit směr vinutí ulity je překvapivě jednoduché. Stačí držet schránku špičkou (apexem) nahoru a podívat se na otvor, aperturu. Směřuje-li vpravo, jde o běžnou pravotočivou, tedy dextrální ulitu. Směřuje-li vlevo, máte v ruce sinistrální exemplář. U naprosté většiny suchozemských plžů je pravotočivost normou. Levotočivost se u takových druhů objevuje jako vzácná odchylka, nikoli jako poddruhový znak.

Oldřichovský nález není v Česku úplně první. Česká televize v roce 2009 popsala levotočivého hlemýždě od Stráže nad Nežárkou a o rok později dalšího z Horažďovic. Každý takový případ ale vzbudí pozornost, protože nejde o kosmetickou zvláštnost. Levotočivý šnek má zrcadlově převrácené celé tělo, vnitřní orgány, nervovou soustavu i pohlavní ústrojí.

Jedno vajíčko, jedno rozhodnutí, celé tělo pozpátku

Klíč k pochopení leží v embryologii. U šneků je směr vinutí klasickým příkladem takzvaného mateřského efektu: o tom, jestli bude potomek pravotočivý, nebo levotočivý, nerozhoduje jeho vlastní DNA, ale faktory, které do vajíčka vložila matka ještě před oplozením. Rozhodnutí tedy padne dřív, než embryo vůbec existuje jako samostatný organismus.

Experimentálně to nejlépe dokládá práce japonských biologů Abeho a Kurody z roku 2019 na plovatce bahenní. Identifikovali gen Lsdia1, kódující protein ze skupiny forminů, jako jediný mateřský gen, jehož vyřazení obrátí směr vinutí. Důležité upřesnění: u oldřichovské keřovky nikdo genetický test neprovedl. Mechanismus ale bude s největší pravděpodobností analogický, protože základní vývojová logika je u plžů evolučně konzervativní.

Jak to funguje krok za krokem:

• Jednobuněčná fáze – mateřské faktory v cytoplazmě vajíčka nastaví chiralitu buňky.
• Třetí rýhování – buňky se dělí šikmo, buď ve směru hodinových ručiček (pravotočivost), nebo proti nim (levotočivost).
• Signální dráha nodal/Pitx – asymetrická genová exprese přepíše počáteční mechanický impuls do trvalého levopravého plánu celého těla.

Výsledkem není šnek s „pokřivenou“ ulitou. Je to kompletní zrcadlový obraz, jako kdybyste normálního jedince postavili před zrcadlo a zrcadlový odraz ožil.

Proč je levotočivý šnek odsouzený k samotě

Převrácená anatomie má jeden krutý praktický důsledek: páření. U druhů, kde se jedinci při kopulaci přikládají k sobě, musí pohlavní otvory vzájemně lícovat. Pravotočivý a levotočivý šnek mají genitální ústrojí na opačných stranách těla. Geometrie schránek navíc brání správnému přiblížení. Orgány se k sobě jednoduše nedostanou.

Levotočivý jedinec proto potřebuje partnera se stejnou orientací, a ten v populaci téměř neexistuje. Vzniká tak bludný kruh: i kdyby se mutace dědila, její nositel se jen těžko rozmnoží, takže se v populaci neuchytí. Evoluční biologie to popisuje jako frekvenčně závislou selekci ve prospěch většinového typu.

Přesto existuje teoretická možnost, že by levotočivost mohla založit nový druh. Studie publikovaná v Nature v roce 2003 popisuje scénář „speciace jediným genem“: pokud se opačně vinutí jedinci nemohou pářit, vzniká reprodukční bariéra, základní podmínka pro vznik nového druhu. V praxi je to ale extrémně nepravděpodobné, protože levotočivý šnek musí nejdřív najít partnera.

Ned, Jeremy a naděje z Oldřichova

Oldřichovský případ má zahraniční paralely. Na Novém Zélandu spustil v srpnu 2025 magazín New Zealand Geographic celostátní výzvu k nalezení partnera pro levotočivého šneka přezdívaného Ned. Ještě slavnější byl britský Jeremy, levotočivý hlemýžď zahradní, kolem kterého nottinghamský genetik Angus Davison vybudoval kampaň #SnailLove. Jeremy se nakonec spářil. Jeho potomstvo ale bylo pravotočivé, což dokonale ilustruje mateřský efekt: Jeremyho geny sice nesly informaci pro levotočivost, ale partnerka vložila do vajíček své vlastní, pravotočivé faktory.

Ladislav David doufá, že se ozve někdo, kdo chová dalšího levotočivého jedince. Veřejná kampaň ani formulář pro hlášení v Česku neexistují; nejpraktičtější cestou je kontaktovat přímo oldřichovské ekology nebo malakoložku Národního muzea Štěpánku Podroužkovou. Stačí ostrá fotografie ulity s apexem nahoru, přesná lokalita a datum.

Lidské tělo zná podobný fenomén, říká se mu situs inversus totalis, zrcadlové uspořádání vnitřních orgánů. U člověka ho ale zvenčí nepoznáte. U šneka ano. Stačí zvednout ulitu, podívat se na otvor a vidíte rozhodnutí, které padlo v jediné buňce dřív, než se embryo vůbec začalo dělit.

Článek Levotočivý šnek je v přírodě stejně vzácný jako čtyřlístek. Příčinou je chiralita, princip známý z chemie léků se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co přesně vědci změřili, a co ne

Ze 105 722 snímků mývalů nahraných na platformu iNaturalist v USA jsme po deduplikaci a přísné ruční filtraci získali 249 použitelných bočních profilů, 211 městských a 38 venkovských. Neměřili centimetry, ale poměr: délku čenichu (od špičky nosu ke slznému koutku) vztáhli k odhadnuté délce lebky (ke kořenům ucha). Tím obešli problém chybějícího měřítka na fotografiích.

Výsledný rozdíl činil průměrně 3,56 %. To není něco, co laik spolehlivě rozpozná na jednom zvířeti. Je to statistický posun celé populace, měřitelný přístrojem, subtilní okem. Důležité je i to, co studie neměřila: nezkoumala DNA, nesledovala chování jednotlivých mývalů, netestovala, jestli se lidem kratší čumák skutečně líbí víc. Slovo „mutují“ v titulku je redakční zkratka pro evoluční selekční posun, nikoli popis jedné konkrétní genetické změny.

Proč je kratší čumák tak zajímavý

V evoluční biologii existuje vlivná, byť stále diskutovaná hypotéza o buňkách neurální lišty. Tyto embryonální buňky dávají vznik jak částem nervové soustavy ovlivňujícím stresovou reaktivitu, tak pigmentovým buňkám a velké části obličejové kostry. Když se u zvířete sníží reaktivita na stres, třeba proto, že klidnější jedinci lépe přežívají v blízkosti lidí, může se to projevit i na tvaru hlavy a zbarvení. Kratší čenich, převislé uši, bílé skvrny. Klasický balíček domestikace.

Nejznámější demonstrací je Bělajevův experiment se stříbrnými liškami: stačilo vybírat na krotkost a do šesti generací se objevily výrazné behaviorální změny, do méně než dekády i morfologické znaky domestikačního syndromu. Tam šlo o cílený, intenzivní výběr. U městských mývalů nikdo nevybírá. Město to dělá samo, snadný přístup k odpadkům, tolerance lidské přítomnosti jako výhoda, nižší plachost jako vstupenka k potravě.

Autoři studie proto mluví o raných vzorcích připomínajících domestikaci. Ne o hotových mazlíčcích.

Město jako evoluční filtr: důkazy z Evropy i Česka

Mývalové nejsou jediní. Londýnští městští lišáci mají kratší a širší čenich než venkovské populace, jak ukázala studie v Proceedings of the Royal Society B z roku 2020. Ve Švýcarsku vědci popsali u volně žijících myší domácích častější bílé zbarvení a kratší hlavu, další znaky domestikačního syndromu, během pouhé jedné dekády.

A co Česko? Mýval severní je u nás etablovaný invazní druh. Podle AOPK proniká zejména na jižní a střední Moravu, stálý výskyt se odhaduje na 11 % území a zvíře se často usazuje v intravilánech. Tříletý projekt MENDELU a Masarykovy univerzity v Brně potvrdil, že česká města jsou plnohodnotným ekosystémem pro řadu savců. Přímý morfometrický důkaz o zkracování čumáku u českých mývalů zatím neexistuje, ale podmínky pro stejný selekční tlak tu jsou.

Roztomilý neznamená bezpečný

Kratší čumák nedělá z mývala domácí zvíře. V únoru 2026 AOPK informovala o prvním potvrzeném výskytu škrkavky mývalí(Baylisascaris procyonis) u volně žijících mývalů v ČR, parazita, který může při náhodném pozření vajíček z trusu způsobit vážné neurologické poškození. CDC řadí mývaly mezi hlavní rezervoáry vztekliny v Severní Americe a doporučuje:

• Držet od volně žijících mývalů odstup, zvlášť pokud jsou aktivní přes den.
• Při kousnutí nebo škrábnutí mýt ránu 15 minut mýdlem a vodou a urgentně řešit riziko vztekliny.
• Nekrmit mývaly, nedávat ven krmivo pro domácí zvířata přes noc, používat odpadkové nádoby s těsným víkem.

Právě snadná lidská potrava je podle USDA APHIS jedním z motorů městské adaptace, a tedy i onoho evolučního posunu. Kdo krmí mývaly, nevědomky zrychluje proces, který studie popisuje.

Co musí nastat, aby se z mývala stal pes

Jeden zkrácený poměr na lebce nestačí. Pro skutečnou domestikaci by bylo třeba prokázat dědičnost znaku, stabilní a měřitelnou změnu chování, reprodukční kontinuitu v lidském prostředí a v ideálním případě cílený výběr. Nic z toho zatím u městských mývalů nemáme. V EU i ČR je navíc mýval veden na unijním seznamu invazních nepůvodních druhů s restrikcemi držení, chovu a vypouštění.

Přesto je ta studie pozoruhodná. Ne proto, že by z mývalů dělala mazlíčky, ale proto, že ukazuje město jako evoluční sílu schopnou u volně žijícího savce vyvolat morfologický posun, který jinak známe jen z tisíciletého soužití člověka a zvířete, nebo z laboratorního experimentu s liškami. Město to zvládlo bez záměru, bez chovného programu, jen tím, že existuje. A mýval na to odpověděl kratším čumákem.

Článek Podívejte se jim na čumák: Městští mývalové mutují, aby se nám víc líbili se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jedno vlákno a mnoho mrtvých konců

Neandrtálci jsou zřejmě naši nejznámější bratranci, malí podsadití lidé, kteří vyhynuli v době asi před 40 000 lety. Méně známí jsou pak denisované, jejichž ostatky byly nalezeny v Denisově jeskyni na Altaji v Rusku v roce 2008. Genetická analýza následně ukázala, že jde o velmi blízké příbuzné neandrtálců. Bližší, než jsme byli my, takže máme dva nejbližší bratrance. Jenže kdo byli hominidé, z nichž tato naše další rodina vlastně vzešla?

Antropolog Alan Rogers z univerzity v Utahu na tomto problému pracuje více jak dekádu a jeho studie nabízí nečekanou možnost. Analyzoval veškeré dostupné vzorky denisovanů i neandrtálců, aby porozuměl lidské demografické historii. Podařilo se mu tak zúžit původ této populace, ačkoli jasnou představu získal až v roce 2020. Co když dávní hominidé, nejspíš Homo erectus, obsadili Eurasii v době už před 2 miliony let?

Sledování původu neandersovanů

Tito předci, tzv. neandersované, se podle Rogersových slov rozšířili z Afriky asi před 750 000 lety a setkali se se svými bratranci. Těmi byli nejspíš potomci Homo erectus. Skupina se vzájemně zkřížila ještě předtím, než se rozprostřeli po celém kontinentu. Neandrtálci se později objevili na západě, denisované zase na východě. „Přesně jako to, co nastalo před 50 000 lety s rozšířením moderního člověka. I v tomto případě došlo ke křížení a vytvoření západní a východní civilizace.“

Přesné určení dřívějších hominidů a jejich podoby je však z řady důvodů extrémně obtížné. Největším problémem je samotný čas. Nejstarší DNA hominida, kterou kdy badatelé získali, je stará 450 000 let. Někteří vědci tvrdí, že limit pro sekvenování DNA je někde mezi 400 000 až 1,5 milionem let. A i když víme něco o druhu Homo erectus, který nějakou část dávné populace zformoval, ostatní druhy se na nás pohybují v přílišné minulosti.

Problém místa oddělení

Stejně tak tu leží druhá základní otázka. Tedy kde se oddělila větev těchto neandersovanů od jejich vlastních předků? Bylo to v Africe nebo Eurasii? Nejjednodušší odpověď je ta, která zapadá do všech dosavadních důkazů, tedy oddělení v Africe. „Je to příběh, který se dá zkonstruovat bez zvláštního pohybu mezi Afrikou a Eurasií,“ vysvětluje Rogers. Podporují ho i genetické důkazy. Předci neandrtálců a denisovanů se oddělili od linie vedoucí k nám.

Moderní člověk se pak vyvinul uprostřed Afriky. Dají se stanovit kandidáti, kteří by představovali neandersovany po křížení s předky v Eurasii. Jenže zvolení jednoho konkrétního je jednoduše nemožné. Jedním by mohl být Homo antecessor, který žil před 800 000 – 1,2 milonem let v dnešním Španělsku. „Rád bych si myslel, že je to právě tato větev, která se zkřížila s neandersovany, ale vědět to nemůžu,“ uvádí Rogers.

Neustálé objevování nových druhů

Další komplikací je také nalézání stále nových druhů hominidů a dlouhé debaty o tom, jak je vlastně zařadit a dále popsat. Podle některých antropologů je to, co nazýváme Homo sapiens, veliká skupina mnoha různých druhů. Co z nás dělá lidi, je stejně tak taxonomický, jako filosofický problém, hlavně pro období před 400 000 – 700 000 lety. Rogers věří, že právě to je doba, kdy se neandersované zkřížili se superarchaickými předky.

A následně vznikli neandrtálci a denisované. „Taxonomie té doby je podle mě celá zmatená,“ podotýká. „Nebo možná jenom já jsem zmatený. Nejsem ovšem plně spokojený s taxonomií právě této části historie našeho druhu.“ Paleontologové nikdy neví, jestli má nějaká fosilie potomky, naopak genetikové si mohou být jistí, že každá fosilie má svoje předky. Přežití a následné rozmnožení tak není v otázce zkoumání historie druhů nikdy zaručeno.

Do jaké míry myslíte, že vlastní rodokmen nakonec odhalíme?

Zdroj: LiveScience

Článek Kdo byli předkové neandrtálců? Badatelé rozluštili komplexní síť lidských druhů, které předcházely modernímu člověku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejen druhy, ale celé evoluční větve

Neznámé druhy by zase nebyly takovým překvapením. Jenže tyto druhy tvoří celé zatím neprobádané vývojové větve, které nám doposud unikaly. Protože dno oceánů zabírá více jak polovinu zemského povrchu, je domovem těch nejméně prozkoumaných ekosystémů na světě. Předchozí bádání provedlo rozbor DNA v tzv. vodním sloupci, vrstvách ode dna až po povrch na jednom místě. Nejnovější průzkum dokončil obrázek a poskytl celkový nadhled.

Sekvencování probíhalo ze 418 vzorků mořského dna, které byly odebrány ze všech hlavních oceánských pánví. Vznikl tak první systematický pohled na skutečnou rozmanitost DNA mořského života včetně hlubokomořských sedimentů. Tento proces probíhal mezi lety 2010 – 2016 a výsledek byl srovnán s již existujícími údaji o DNA ze zbytků oceánu. Tak byla oddělena DNA mrtvých organismů od těch, které z něj skutečně pochází.

Detekce rodin a řádů

Místo identifikace jednotlivých druhů se však tým zaměřil na varianty sekvencí DNA. Šlo tedy o to rozlišit hlavní skupiny druhů jako druhy či řády. Následně se ukázalo, že většinu těchto vzorků nelze připsat žádným skupinám, které již máme na stromě života. Řečeno jinak, jde o zcela nové druhy a taxonomické skupiny. „Mluvíme tu o malých tvorech s velikostí menší, než milimetr. Dále o mnoha prvocích a jednobuněčných organismech.“

Další zvířata, jako třeba chobotnice, nebyla ještě analyzována. Hlubokomořské životní bohatství je tudíž velmi pravděpodobně ještě mnohem rozsáhlejší, než tento nález. DNA zatím pochází jen ze sedimentů, nikoli se skal nebo dalších výklenků. I tam se může nacházet velké množství dalších forem života. Nabízí se ovšem otázka, proč je právě mořské dno tak neuvěřitelně bohatým ložiskem, pokud jde o živočišné druhy.

Nejsložitější mořská vrstva

Není na tom ovšem nic překvapivého. Jde o prostředí mnohem složitější, než celý oceán nad ním. Jsou zde mikrohabitaty a mikrooblasti jako korálové útesy a podmořské sopky. V homogenním prostředí jsou například lidé vystaveni zcela totožným vlivům. Je-li však životní prostor velmi členitý, dochází nevyhnutelně k oddělení druhů a jejich samostatnému vývoji. Něco podobného probíhalo s našimi vlastními předky na území Afriky.

Kromě nových větví vývoje se badatelé dověděli také více o úloze hlubokého oceánu coby tzv. biologické pumpě. Jde o proces, kterým organismy (například fytoplankton) přijímají uhlík z atmosféry a klesají s ním do hlubin. Na základě DNA ze sedimentu už byl tým schopen předpovědět tuto vlastnost u konkrétních druhů. Z toho vyplývá, jak je tento nový ekosystém důležitý pro regulaci klimatu planety.

Který mořský organismus vás nejvíce fascinuje a proč?

Zdroj: LiveScience

Článek Na dně oceánu žijí celé evoluční větve tvorů, o kterých nic nevíme. Sekvencování mořského dna domněnky potvrdilo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Superhory protínaly tehdejší superkontinenty

V rámci historie Země se dosud uvažovalo jen o jednom superpohoří, a sice o Transgondwanských superhorách (Transgondwanan Supermountain), které dostaly svůj název podle tehdejšího superkontinentu Gondwana, jejž protínaly. Toto superpohoří existovalo před zhruba 650–500 miliony lety. V nově publikovaném výzkumu nicméně vědci přišli s objevem druhého takového superpohoří. To získalo označení superhory Nuna (Nuna Supermountain) a existovalo před 2 – 1,8 miliardami let.

Aby vědci tato superpohoří odhalili, zaměřili se na výskyt zirkonů s příměsí lutecia. Samotné zirkony vznikají pouze za velmi vysokého tlaku, hluboko pod masivními horskými pásmy. Lutecium je vzácný prvek, jenž se tvoří výlučně na úpatí vysokých hor. Obě zmiňovaná superpohoří dosahovala do výšek jako dnešní Himálaj a byla dlouhá bezmála 8 000 kilometrů.

Pohoří vznikají obecně v důsledku působení tektonických desek Země, které se střetnou. V místě kontaktu jsou poté povrchové horniny vytlačeny do velkých výšek, čímž vznikají jednotlivá pohoří (hory mohou růst i stovky milionů let). Ovšem již v momentě, kdy (vele)hory vzniknou, jsou předurčeny k zániku v důsledku větrné, vodní a jiné eroze.

Pro evoluci mohou mít klíčový význam

Vzhledem k obrovské velikosti obou superpohoří se při jejich erozi a rozpadu uvolňovalo do moře velké množství živin. Vysoký přísun železa a fosforu tak mohl urychlit biologické cykly, které v oceánu probíhaly, a zároveň umožnil postup evoluce k větší komplexnosti druhů. Podle vědců se při rozpadu superpohoří rovněž do atmosféry uvolňovalo velké množství kyslíku, což na Zemi vytvořilo příznivější podmínky pro život.

Vznik a postupná eroze superpohoří Nuna se časově shoduje se vznikem prvních eukaryotických buněk, z nichž se později vyvinuli živočichové, houby a rostliny. Postupná eroze Transgondwanských superhor se zase shoduje s dobou, kdy se na Zemi objevili první mnohobuněční živočichové (před 575 miliony lety), a s tzv. kambrickou explozí (před 530 miliony lety). To je označení pro náhlý nárůst nálezů fosilií mnohobuněčných živočichů.

V období mezi vznikem a erozí zmiňovaných superpohoří, které trvalo přibližně jednu miliardu let, k žádnému rychlému a zásadnímu vývoji života na Zemi nedošlo. Tato doba se proto označuje jako „nudná miliarda“. Na základě těchto zjištění tudíž vědci dospěli k závěru, že superpohoří měla pro rozvoj života na Zemi zásadní význam.

Jak si myslíte, že bude pokračovat evoluce na Zemi?

Zdroj: LiveScience

Článek Vědci objevili ztracený rozsah „superpohoří“, bylo třikrát delší než Himaláje. Mělo zásadní vliv na evoluci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vrcholné pozice nebo život ve vězení

Příroda nemá problém dát šanci i jednotlivci, a to ani v případě jinak čistě kooperativního druhu. Právě tyto vlastnosti, které způsobují takové opovržení psychopaty mezi běžnou populací, jim ale dávají značnou výhodu. Nota bene ve světě, kde jsou omezené zdroje a boj o ně je tak intenzivní. Tento pohled zkoumali kanadští vědci a namítli, že psychopatie postrádá některé znaky poruchy. Má být tedy považována spíše za operační funkci.

Jejich závěr je založen na analýze již existujících výzkumů. Ty měřily přítomnost psychopatie spolu s detaily ohledně levorukosti osob. Nicméně tato korelace připomíná překonané vědecké postupy z raných dob kriminální psychologie. Rané modely mentálních poruch braly levorukost jako vhodné znamení degenerace jednotlivce. Věda tak už ovšem nečiní, ačkoli úvahy o souvislostech preferované ruky a dalších psychologických vlastností jsou stále v kurzu.

Věčná otázka přírody versus výchovy

Centrem všech těchto úvah je otázka přírody versus východy. V otázce „rukosti“ hraje pravděpodobně roli genetika, věc je však nejspíš komplikovanější. Preferenci jedné ruky může značně ovlivnit kultura, protože člověk chce zapadat do komunity praváků. Dalšími vlivy jsou také výživa, vlivy prostředí i to, čemu je dítě vystaveno v děloze. To může totiž ovlivnit genetickou výbavu na tu či onu stranu včetně preference ruky.

Protože tito badatelé nenašli jasný důkaz toho, že by psychopati byli spíše levorucí, jejich vývoj nebyl ovlivněn prostředím, minimálně ne ve znatelné míře. To nechává otevřenou možnost, že ať už fungují jakékoli geny, evoluce je vybere a poskytne „alternativní životní strategii“, jak to vědci nazvali. Je hodně důvodů, proč se v celé této debatě zdržet souzení jedné či druhé strany. Konkrétně zde se jedná o velmi slabý vzorek populace.

Spousta neznámých namísto závěrů

Rozdíl mezi funkcí a poruchou je v mnohem větší míře filosofickou otázkou. O definicích zdraví a nemoci byly napsány celé stohy knih. Psychopatie se může v jedné situaci ukázat jako nežádoucí a jindy naopak velmi vítaná, aniž by odpovídala modelu nemoci. Může jít zároveň o strategii pro přežití a v určitém kontextu pomoci. V jiném scénáři se naopak stane silnou poruchou. Jako v jiných případech se jen snažíme komplexní věc nacpat do malé krabičky.

Jestli budeme i v budoucnu pokračovat ve vnímání psychopatie jako poruchy, závisí na širokém spektru okolností, rozhodně ne na výsledcích studií jakou je zrovna výše zmíněná. Bez ohledu na to, jak budeme na mentální poruchy všeho druhu pohlížet, psychopatie může hrát roli ve způsobech chování, které narušují a ničí spokojený život mnoha lidí. Vědění, jak funguje a jak lidem tohoto typu pomoci, je informace, ze které budeme mít užitek všichni.

S jakými projevy psychopatického chování jste se setkali?

Zdroj: TheScientist, SagePub

Článek Odvážná studie tvrdí, že psychopatické chování nemusí být psychickou poruchou. Údajně za to může několik vlivů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pohled do milionů let lidské tváře

Tento průběh modelace má ovšem stejný dopad jako měl před lety. Cesta začíná Sahelantropusem tchadensis, jedním z nejstarších známých předků člověka. Ten žil asi v době před 7–6 miliony let v centrální Austrálii. Badatelé věří, že chodil vzpřímeně a jeho tvář byla kombinace rysů opičích a lidských. Pak se podoba mění přes druhy jako Australopithecus afarensis, jinak známý také jako Lucy, a Homo heidelbergens.

Nemůže samozřejmě chybět člověk neandertálský, jehož tvář se postupně mění víc do „lidské“, jak ji známe. V této simulaci zvlášť vynikne to, jak se některé rysy tváře prakticky nemění, a to ani během 7 milionů let. Moderní lidé zvolení umělcem pro tuto modelaci jsou anglosaského původu, takže nejde o reprezentaci celého lidského druhu. Jasně ale ukazují obecný postup a jsou dostatečným příkladem na získání obecného náhledu.

Ve spolupráci se Smithsonovským muzeem

Gurche modely vytvořil ve spolupráci s Programem lidského původu ve Smithsonovském muzeu přírodní historie. Video je také trailer na knihu Shaping Humanity. Nejde ovšem jen o umělecké ztvárnění, vycházel velmi přesně z nalezených fosilií. Pomocí nálezů ode všech druhů vytvořil ty nejpřesnější možné modely. „Obvykle toho kosti hodně prozradí o tom, jak se konkrétní druh vyvinul,“ řekl Gruche ve Science Friday Adamu Wernickovi v roce 2014.

„Možná jsou na kostech stopy silných svalů od svalstva na hlavě, rukou a pažích. Když děláte takovou práci, musíte myslet na uměleckou, estetickou, ale i vědeckou stránku. Nemůžete si jen tak vymýšlet.“ Je obrovské štěstí, že existují umělci tohoto typu, kteří využívají své dovednosti a přivádí takové umění k životu. Bez ohledu na to, jak moc schválené práce o lidské evoluci čtete nebo na jaké se díváte zkameněliny, tohle je něco zcela jiného.

Pohled do vlastních očí nic nenahradí

Nic neosloví běžného člověka tak, jako pohled do jiné lidské tváře, která se mění před očima z druhu na druh, z předka na předka. „Někdo může položit otázku, jaký má vlastně taková rekonstrukce našich předků z řad primátů význam. Nestačí nám snad kosti?“ napsali o Gurchově knize v Yale University Press. „Na vytváření historie a jejím přivádění takto doslova k životu je pro člověka něco fascinujícího, je to jednoduše cítit skutečností.“

„Naše historie sestává nejen ze slov na stránce nebo několika prostých kostí. Je to vědomí, do kterého se snažíme ponořit a užít si ho. Snažíme se jím také inspirovat a poučit se z něj pro budoucnost.“ S tím nelze než souhlasit. Simulace tohoto typu navíc umí přitáhnout i prostého diváka nebo zájemce o lidskou evoluci. Osloven touto formou se pak kolikrát vydá na pouť ke složitějším informacím, které nemusí být tak snadno přístupné.

Který zlomový moment v našem vývoji vám přijde nejvýznamnější?

Zdroj: Science

Článek Video, jak se naše podoba po tisíce let měnila a vyvíjela. Zrychlená simulace evoluce je doslova hypnotizující se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ještě větší hrozba než sovětský Ivan

Jenže termonukleární bomby se nevyrábí samy, ani neodpalují nebo neužívají jako hrozba nepříteli. Je to jen nástroj v rukou člověka. Z toho plyne, že mnohem nebezpečnější jsou ideologie a vlivy, které lidi kontrolují. Tato neviditelná síla překoná každou bombu. Proto Herbert W. Armstrong v roce 1928 napsal, že „evoluce je nejsilnější moderní zbraní“. Ve světě plném moderních technologií to ovšem může znít jako přehánění. Evoluce?

Posledních 150 let ale ukazuje, že přijetí evoluční teorie přineslo v oblasti morálky více zkázy než detonace 1 000 vodíkových bomb. Myšlenka stvoření bez stvořitele se objevila už u epikurejských filozofů ve starém Řecku. Po tisíce let ale neměla v západním světě nijak silné kořeny. Pak spustil akademickou revoluci Charles Darwin, když v roce 1859 vydal knihu O původu druhů přírodním výběrem. Následovalo ještě pokračování O původu člověka.

Odstranění původního významu života

Přišel s tím, že veškeré vyspělé formy života jsou odvozeny od původních primitivních organismů. Poskytl tak vědeckou hypotézu absence Boha. Změnil tak svět způsobem, který nejspíš ani nečekal. J. W. Kruch pak poskytl mrazivý závěr. Člověk měl totiž původně i ve svých nejtemnějších momentech víru, že ve vesmíru existuje nějaká racionalita. Postupně ale přichází k přesvědčení, že je to jen jeho pohled a že život žádný význam nemá.

„Příroda ve své tiché žízni po životě zaplnila planetu do posledního místa fantastickými tvory, z nichž člověk je jen jeden. A možná nejbídnější z nich, protože jeho životní instinkt mu jako jedinému dovoluje pokládat otázku Proč? Dokud byl život stvořen, implikovalo to nějaký účel. Takto se prostě jen rodíme a zase umíráme.“ Pokud je tedy lidstvo jen vzdálený bratranec hmyzu, pak se smrt 7 milionů lidí při úderu na New York neliší od smrti 7 milionů mravenců.

Relativizace naprosto všeho

Hodně politiků dnes stále přísahá na Bibli, její užitečnost uznávají i populární ateisti. Pohonem moderní kultury je ovšem evoluce a 6 z 10 dospělých v USA věří ve vývoj člověka. Přibližně stejná míra také věří, že rozlišení dobra a zla je věc osobní zkušenosti. Ve světě, kde je Bůh mýtus a neexistuje absolutní morálka, je největší silou lidská mysl. Místo snahy omezit vládu se tak ateisté snaží o kontrolu, která dovolí ukončit války, chudobu a utrpení.

Tahle logika vedla k totalitě komunistického Ruska. Whittaker Chamers v roce 1952 napsal, že stalinské gulagy byly výsledkem ruského obdivu k Darwinovi a ateismu. „Proto komunistická strana bere sama sebe jako nejrevolučnější stranu historie, položila nejrevolučnější otázku historie: Bůh, nebo člověk?“Jinými slovy, pokud nevěříte v Boha, jakou cenu byste zaplatili za to, aby na světě panovala vaše verze ráje?

Článek Nejsilnější zbraň světa je asi 1000krát destruktivnější než největší bomba, která kdy byla odpálena se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Magnetický generátor s vlastním motorem

Bez klasického vzdělání vytvořil John Searl již na počátku 50. let tzv. „perpetum mobile“ neboli zdroj ekologicky čisté a nekonečné energie. Fungoval na bázi vyváženého magnetického systému. Toto zařízení bylo později pojmenováno SEG (Searl Effect Generator). Jednalo se o zcela magnetický generátor se svým vlastním motorem, který se sám zapne, poběží, a pokud možno soudit, nikdy se nezastaví.

Čím je stroj tak výjimečný?

Searlův efekt je založený na magnetických polích, která způsobují, že se magnetické válečky nepřetržitě otáčejí kolem magnetických prstenců a generují elektřinu. Žádný hluk, žádné teplo, vibrace ani znečištění. Searlův generátor toho dokáže tedy opravdu hodně. Ještě se umí odlepit od země a vytvořit si vlastní gravitační pole. Když tyto věci vidíte, uvědomíte si, že je to dokonalý stroj. Dokonce se i dá říci, že jde o jeden z největších vynálezů v historii lidstva.

Má 100% čistou energii. Tato elektrická energie je vytvořena použitím elektronů k využití kinetické energie z okolního prostředí obklopujícího SEG jako otevřený systém přeměny energie. Aby tohle vše mohlo fungovat, je také nutné vědět, jak se generátor vlastně vyrábí, a to není úplně lehký proces.

Výroba a struktura generátoru

Generátor Searl je vyroben z prvků vzácných zemin (neodymu) a má složitou strukturu. K násobení energie dochází díky struktuře magnetického pole vytvářeného pohybujícími se prvky. Válce s magnetickým polem, které jsou magnetizované, rotují kolem magnetického disku. Speciální struktura magnetického pole válců a disku způsobuje, že se tyto válce pohybují. Speciálně tvarované magnetické pole je zároveň také nástrojem, který je spojovacím prvkem při provozu motoru. To je jedna z hlavních součástí. Samotná povaha se ale nadále zkoumá.

Proces magnetické vlny

Hnací silou je vlna magnetického pole, ke které dochází při superponování magnetických polí válečků a disku. Tato vlna se nachází na vnějším okraji disku a způsobuje, že se válečky zvednou a vznášejí se nad diskem, aniž by se ho dotýkaly. Neodymové magnety, které tvoří válečky na vnějším okraji disku, jsou přitahovány magnetickou vlnou, která způsobí, že se odtlačí od okraje disku a pohybují se bez tření.

Jaké jsou budoucí možnosti technologie?

Tato jednoduchá a důmyslná technologie možná brzy předznamená nové možnosti ve volné energii a moderním cestování. Pomůže také vytvořit lepší způsob života pro všechny lidi na světě, což bylo celoživotní touhou tohoto geniálního profesora. Všeobecně vzato má tato technologie potenciál změnit svět cestování s volnou energií kolem našeho světa a ven do vesmíru, jakmile bude práce profesora Searla více rozvinutá a uznávaná.

Článek Muž, který si postavil své vlastní UFO, nabízí bezplatné energetické řešení. Hnací silou je magnetické pole se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mohlo být první vejce, nebo slepice?

Zodpovězení otázky o prvenství vejce či slepice můžeme najít v evoluci. Už Charles Darwin měl jasno v tom, že první muselo být bezesporu vejce. Ve své době však ještě nedokázal určit, jak a kdy k tomu došlo. Moderní věda by však mohla tuto odvěkou záhadu rozluštit – nebo alespoň určit nejpravděpodobnější možný výsledek. Pro účely tohoto článku nebudeme řešit filozofickou podstatu této otázky, ale spíše se zaměříme na vědecky podložená bádání.

Za vším stojí evoluce

Dnes už víme, že první vejce snášeli už dinosaurové, kteří se v savce vyvinuli až v poslední fázi své vlády na Zemi. Ještě před tím se ale z dinosaurů vyvinuli ptáci, kteří taktéž kladli vejce. Vědci se tedy domnívají, že postupným křížením druhů se vyvinul pták, kterého bychom mohli označit jako jakousi protoslepici. Nejednalo se tedy o slepici, jak ji známe dnes, ale z jejího vejce se už mohla vyklubat slepice dnešní podoby. Takže v otázce, zda bylo první vejce, nebo slepice, jasně vítězí vejce, která kladly už jiné druhy živočichů.

Redakce VědaŽivě

21 ledna, 2022

Archeologové našli zcela neporušené dinosauří embryo. Nevylíhlé stvoření je zhruba 27 centimetrů dlouhé

Vznik prapůvodního vejce

Z pohledu evoluce je tedy odpověď na prvenství vejce – nebo slepice, naprosto jednoznačná. Zároveň z ní však vyvěrá otázka nová – bylo první vejce nebo dinosaurus? Odpověď by i v tomhle případě měla poskytnou evoluce, ovšem není tak jednoznačná. Vědci předpokládají, že se první vejce vyvinula s prvními živočichy, kteří z vod oceánů přešli na souš. Vejce se pak pravděpodobně vyvinulo u živočichů, kteří ve vodě kladli jikry. Na souši však potřebovali jejich potomci větší ochranu, a právě proto se vyvinula skořápka vajíčka, jak ho známe dnes.

Článek Vejce, nebo slepice: Odpověď je podle vědců jasná, první muselo být vejce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Náš svět za 100 let

V globálním měřítku se do budoucna očekává kompletní změna struktury lidstva. Svět za 100 let nebude řešit otázku rasy, náboženství ani národnosti, ale naopak se bude prosazovat kompletní globalizace. Státní útvary by se mohly rozpadnout na takzvané městské státy.

Také politické spektrum se pravděpodobně významně změní. Zanikne klasické rozdělení na pravicové a levicové strany. Místo toho se bude na politiku nahlížet z generačního pohledu, kdy mladší i starší generace budou proti sobě hájit své rozdílné zájmy. Lidstvo se bude nadále muset přizpůsobit klimatickým hrozbám i změnám. Experti nevylučují rozmach podvodních měst. Obecně dojde k osídlení všech doposud neobyvatelných částí planety.

Uspokojení všech potřeb

Svět za 100 let slibuje kompletní naplnění základních potřeb všech lidí. Ačkoliv sociální rozdíly zcela nezmizí, každý na této planetě by měl mít bezplatný přístup k základním životním potřebám, jako je jídlo, střecha nad hlavou, zdravotní péče a bezpečí. Moderní domy budou vybaveny nábytkem, které vytisknou 3D tiskárny.

Veškeré zařízení bude ovládat centrální počítač, který bude přijímat hlasové příkazy lidí. Předpokládá se výrazný úbytek cestování, protože lidé budou pracovat v online prostoru, který nebude vyžadovat docházení do práce. Pro nutné cestování však budou k dispozici autonomní dopravní prostředky poháněné sluneční nebo větrnou energií.

Redakce VědaŽivě

15 ledna, 2023

Kyborg a cestovatel časem z roku 2050 přišel, aby varoval lidstvo před apokalypsou. Budoucnost prý vypadá jako ve filmu Matrix

Prodloužení délky života

Každý člověk bude mít přístup k osobní analýze zdraví, která zároveň určí vhodnou léčbu. Předpokládá se prodloužení lidského života, které by mohlo běžně přesáhnout hranici 100 let. Současně s tím dojde k většímu rozvoji umělého oplodnění, aby mohli mít lidé děti v pozdějším věku.

Zároveň by mělo kvůli lepším technologiím dojít ke zkrácení pracovního týdne na pouhé tři dny, což lidstvu poskytne dostatek volného času. Otázkou tak zůstává, zda svět za 100 let dokáže lidem nabídnout prostor k uplatnění a seberealizaci nebo je lidstvo odsouzeno k pohodlnému životu hraničícímu s nudou.

Článek Svět za 100 let podle vědců: Lepší ovzduší, udržitelná společnost a umělá inteligence se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kolik jich tam vlastně je?

Prostým okem vidíme jen několik nejvýraznějších. Stačí ale lupa nebo mikroskop a nejrůznějších zářezů se na dlani okamžitě zjeví celá síť. Tato vzorovanost lidské dlaně je zcela přirozená, nicméně její uspořádání už ovlivňuje řada faktorů. Podílí se na tom samozřejmě genetika (rasa, nemoci, dědičné problémy). Krom dlaně samotné se zvrásnění projevuje i na kloubech prstů, v tomto případě jde o příčné rýhy. Takové pokrytí kůže drobnými zářezy nemůže být zbytečné.

Rýhy na dlaních vznikají ve 12. týdnu vývoje plodu v děloze. I když to tehdy jejich pomocí nelze předvídat, mohou být znamením genetických vad nebo nejrůznějších onemocnění. Právě to je například spojeno s Downovým syndromem. Při něm se na ruce objeví jediná čára zvaná též „opičí vráska“. Ta může signalizovat právě toto postižení, případně fetální alkoholový syndrom. Dobře, nejsou zbytečné, ale k čemu tedy reálně jsou?

Lehčí držení naprosto čehokoli

Prostou funkcí tohoto zdrsnění naší kůže je pomoci něco stabilněji uchopit, držet, stisknout, mačkat či s tím jakkoli jinak manipulovat. Zvrásnění tedy optimalizuje naprosto jakoukoli operaci, která vyžaduje sevření dlaně kolem předmětu. Právě díky záhybům se totiž naše kůže rozloží všude tam, kde je potřeba. Je to vlastně stejný princip jako protiskluzová úprava například ve sprchovém koutu. Ten je zvrásněný, abychom tak snadno neuklouzli.

Pokud by byla kůže stále natažená a zcela vyrovnaná, jakýkoli kontakt s cizím předmětem nebo povrchem by byl daleko méně stabilní. Museli bychom si neustále vypomáhat silou, což by bylo v mnoha situacích velmi nebezpečné. Zvláště držení zcela rovných věcí by bylo jako držet předmět v kusu látky. A protože střed dlaně je tou nejexponovanější částí rukou, je přirozené, že nejvíce „stabilizace“ máme právě tam. Stejně tak jsou na tom chodidla.

Čtení z ruky aneb chiromantie

Máme tu tedy prozaický důvod. Proč je ale tolik kouzelníků nebo věštkyň posedlých právě těmito rýhami? Chiromantie neboli věštění z ruky je jednou z klasických metod hádání budoucnosti, ačkoli nemá samozřejmě žádný vědecký základ. Přesto se jí mnoho lidí dodnes zabývá – jednoduše je po ní poptávka. Její podstatou je určování osudů lidí nebo jejich vlastností na základě tvaru, délky a hloubky konkrétních čar na kůži dlaně.

Jedním z výkladů je například: „Když vám horní čára bude sahat od malíčku až po ukazovák, budete mít velmi dlouhý život.“ Praxe sahá až do staré Číny, Indie nebo Egypta. Hlavními rýhami jsou čára života, srdce a hlavy. První značí vitalitu, druhá povahu a emotivitu a třetí intelektuální kapacitu člověka. Už v 15. století o tomto umění vyšla kniha a přes odpor církve se v 17. století vyučovala i na některých univerzitách v Německu.

Článek K čemu slouží rýhy na našich dlaních: Ne, není v nich zakódovaná budoucnost, ovlivňuje je genetika se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Redukce lidského zásahu do systémů

Nevyhnutelně to tak znamená, že do chování technologie jsou hluboce zaimplementovány naše sklony, tendence a omezení. Co kdyby ale vědci mohli tento příkon lidskosti omezit? Například vytvořením systémů, které generují i tyto učební procesy? Mohla by vzniknout zcela nová řešení problémů, která nás dosud nenapadla? Právě za tímto účelem vytvořili technologové z Googlu projekt zvaný AutoML-Zero, jehož koncept je na arXiv.

„Lidmi navržené komponenty naklánějí výsledky vyhledávání vstříc lidmi vytvořeným algoritmům, což může vést k případným omezením inovování AutoML,“ uvádí zpráva. „Stejně tak jsou inovace limitovány tím, že mají méně možností: nemůžete totiž objevit to, po čem nemůžete pátrat.“ Automatické strojové učení (AutoML) je rychle rostoucím oborem hlubokého učení. Stručně řečeno automatizuje proces učení se reálným problémům.

Automatická evoluce společnosti procesů

Na rozdíl od ostatních metod pro stejný účel potřebuje AutoML relativně málo lidského zásahu. Což znamená, že společnosti by ho časem mohly využívat bez potřeby zaměstnávat k němu týmy analytiků a dalších specialistů. „AutoML je jedinečný, protože využívá zcela jednoduché matematické koncepty, které generují další algoritmy doslova z nuly,“ uvádí dokumentace. Pak vybírá ty nejlepší a mutuje je ve stylu Darwinovy evoluce.

Struktura nejdříve zcela náhodně vytvoří 100 kandidátů na algoritmus. Každý z nich plní jeden úkol, například rozeznání obrázku. Jejich výkon je následně srovnán s těmi vytvořenými člověkem. AutoML-Zero si pak vybere ty nejvýkonnější, ze kterých udělá „rodiče“. „Rodič je pak zkopírován a zmutován, takže vznikne dětský algoritmus. Ten je přidán k populaci, zatímco nejstarší člen této populace je odstraněn.“

Slibné výsledky, zatím jen malý rozsah

Systém dokáže generovat tisíce takových populací najednou, které mutují náhodnými způsoby. Pak už stačí jen dostatečný počet těchto cyklů, aby vznikl algoritmus, který zadanou práci dělá nejlépe. „Krásná věc na tom je, že tento druh AI můžete nechat na zařízení bez jakýchkoli předdefinovaných parametrů. Nové kódy bude vyrábět 24/7, kdykoli ho zapojíte či zase odpojíte,“ sdělil portálu Newsweek počítačový expert Ray Walsh.

Pokud dokážou technologové tento druh systémů rozšířit i na opravdu komplexní úkoly, mohlo by jít o úsvit zcela nové éry strojového učení. Systémy by tak učily další systémy bez lidského zásahu. AutoML-Zero je však jen malý experiment a je potřeba mnoha dalších. „Začíná to prázdnými funkcemi a za použití základních operací. Vyvinuli jsme takto mnoho pokročilých nástrojů. Výsledky jsou slibné, ale stále před sebou máme dlouhou cestu.“

Článek Nová umělá inteligence se sama vyvíjí stejně, jako tomu bylo při Darwinově evoluci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Evoluce je složitá a špatně se odhaduje

Je to samozřejmě nápad spíše do nějakého sci-fi románu – také na toto téma existuje série knih třeba od Harryho Harrisona. Ale nad otázkou se teoreticky snažili zamýšlet i někteří vědci. Dobrat se však nějaké odpovědi je velice obtížné. Evoluce je velice složitý proces a není v podstatě možné odhadnout, co se v ní v určitý okamžik stane. Stačí jen nějaká drobná změna a započatá cesta se z nějakého důvodu uzavře.

Lze to pozorovat i na vývoji člověka z primátů. Ten se pravděpodobně udál na území Afriky v období asi 7 milionů let. Ovšem zcela odděleně se několik desítek milionů let vyvíjeli jiní primáti v oblasti Jižní Ameriky a zde se z nich nikdy žádný inteligentní druh nevyvinul, ačkoli startovní podmínky byly v podstatě stejné. Je tedy otázka, za jakých okolností by probíhal vývoj dinosaurů, a zda by shodou nějakých okolností dostali šanci dosáhnout vyšší inteligence.

Je také otázkou, jací dinosauři by měli vlastně šanci nějakého podobného vývoje dosáhnout, jelikož existovali v mnoha druzích a velikostech. Není příliš pravděpodobné, že by se inteligentní tvorové stali z nějakého obřího druhu. Lepšími kandidáty jsou menší druhy dinosaurů a není vyloučeno, že by se vyvinuli druhy podobně jako opice nejdříve žijící na stromech a posléze se pohybující i po zemi.

Dinosauří mozky nebyly příliš velké

Otázkou je, jaké socializace by byli dinosauři schopni, a zda by se u nich vyvinula schopnost používat nástroje. Například u některých jejich potomků jako jsou papoušci či vrány taková schopnost dnes v jisté míře existuje. Bez šance by nebyly ani menší druhy masožravců jako třeba relativně inteligentní velociraptoři. Na druhou stranu poměr velikosti jejich mozku k tělesné hmotnosti byl velmi malý a za miliony let evoluce dinosaurů se příliš nezměnil. I když změnu samozřejmě nelze vyloučit a tato evoluční větev klidně mohla vzniknout.

Jaký by byl osud člověka, pokud by dinosauři přežili? Je samozřejmě možné, že by se savci po boku dinosaurů vyvíjeli a teoreticky by mohly nastat podmínky i pro vznik inteligentních savců. Předkové člověka prokázali schopnost přežít v sousedství velkých dravců a mohli to dokázat i v sousedství dinosaurů. Jiné by to ale asi bylo, pokud by se inteligentní dinosauři vyvinuli dříve, než lidé, a podobně jako člověk osídlili a podmanili si planetu. Pak by lidé nejspíše nikdy nedostali šanci vzniknout.

Článek Kdyby dinosauři nevyhynuli, mohli se vyvinout v inteligentní rasu. Lidé by možná neexistovali se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Více faktorů pro zimomřivost

Jedni mají neustále zpocené čelo, druzí drkotají zuby. Co ale věda na to, že je ženám stále zima, zatímco muži tyto podmínky dobře snášejí? A jde vůbec vytvořit kancelářské prostředí teplotně přijatelné pro každého? Rozdíl tepelné preference není překvapivě znatelný jen u lidí. Stejný přístup pozorují badatelé u savců nebo ptáků. S největší pravděpodobností jde o důsledek evoluce. Termoregulace nejmenších není tak stabilní jako u dospělých jedinců.

Je proto logické, že samice – obvykle pečovatelky o potomky – tomu postupně adaptovaly teplotní návyky. Podobný proces pak mohl probíhat i u našich vlastních předků. U člověka je pak ještě pár důvodů, proč jsou právě ženy náchylnější k nastydnutí. Roli hraje menší objem svalové hmoty (srovnání muže a ženy se stejným životním stylem), která dovede generovat teplo. Mezi svaly a kůží mají méně tuku, jejich kůže je tedy celkově chladnější, cévy jsou dál.

Metabolismus a role hormonů

Ženský metabolismus je také obecně pomalejší než ten mužský. V praxi to znamená, že při vystavení chladu mají nižší možnost vytvářet teplo, organismus tedy v chladu mnohem snadněji prochladne. Svou roli hrají také rozdíly v hormonální aktivitě. Tělo žen tvoří značné množství estrogenu a progesteronu. Estrogen rozšiřuje cévy v končetinách a dovoluje tak teplu více unikat do okolního vzduchu. Progesteron pak stahuje cévy v kůži.

Tím pádem právě do končetin proudí celkově méně krve. Udržování vnitřních orgánů v teple má z hlediska zachování života pochopitelně přednost. Právě z toho důvodu jsou hlavně nohy, ruce a uši žen statisticky o 3 stupně Celsia chladnější než u mužů. Jejich tělesná teplota je naopak vyšší. Hladiny hormonů se mění také podle menstruačního cyklu. Cca týden po ovulaci je dobou, kdy se zvyšuje teplota v jádru a progesteronu je celkově více.

Má situace na pracovišti nějaké řešení?

Protože jde o luteální dobu, kdy se objevují příznaky PMS a ženám je nepříjemné všechno, mohou se stát o to citlivějšími na chladné venkovní teploty. Dá se ale zmíněná válka klimatizací nějak vyhrát nebo vyřešit? Skandinávské metody spaní doporučují, aby muži i ženy spali odděleně právě z důvodu tepelných preferencí. Personalizace může být tedy řešením i v případě kanceláří. Výzkumy ukazují, že to vede i k větší výkonnosti.

Menší prostory mají větší teplotní efektivitu a možnost individuálního ovládání termostatu zvyšuje celkovou spokojenost na pracovišti. Pomoci mohou i mini ventilátory na stole nebo vyhřívané židle, přikrývky či návleky na nohy. Jednorázovou investicí bez spotřeby energie je více vrstev oblečení. Ty mezi sebou izolují vzduch, to platí hlavně pro nohy. Pokud trpíte zimou, zahřejte si chodidla – zbytek těla se rychle adaptuje.

Článek Proč je ženám pořád zima? Pro zimomřivost je více předpokladů, problém spočívá v hormonech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Malý tvor žil v jezerech a požíral listí

O tvorovi o délce zhruba 6 centimetrů se toho za více než 100 let od objevu jeho existence mnoho dozvěděli. Podle nich žil na dně prehistorických sladkovodních jezer přibližně před 398 až 385 miliony let. Živil se listím a organickým odpadem. Jeho tělo bylo uzpůsobeno, aby se dobře vypořádalo s horkým počasím, které v té době panovalo. I přes to neměli badatelé v některých věcech týkajících se tohoto druhu jasno.

Zkamenělina totiž vědce mnoha způsoby mátla a vlastně ji nedokázali pořádně zařadit. Jedním z důvodů byla skutečnost, že kostra byla silně stlačená a kosti se různým způsobem promíchaly. Ale také na ní chyběly končetiny nebo zuby, což je u obratlovců z té doby velmi neobvyklé. Nález byl proto klasifikován například jako příbuzný plicníků nebo tvorů známých jako hagfish. V roce 2017 vědci tvrdili, že jde o parybu příbuznou se žraloky.

Shodné znaky se savci a ptáky

Teprve až použití mikropočítačové tomografie pomohlo vytvořit tak jasné snímky kostí, že začaly na povrch vycházet některé detaily. Nejzajímavější byla skladba kanálků vnitřního ucha, protože se velmi podobá skladbě kanálků savců a ptáků. Vědci zjistili, že tvor má rysy lebky řadící ho mezi takzvané tetrapodomorfy, tedy čtyřnohé tvory. Podle paleontologů vše ukazuje na to, že jde o přímého předka tvorů s končetinami zakončenými prsty, kteří nakonec vylezli z vody a začali žít na souši.

Přesto ale zůstávají tajemství čekající na rozluštění. Vědce například stále mate, proč tvor neměl zuby. Není vyloučené, že mohly být evolučně ztracené, protože je tento tvor k životu nepotřeboval. Případně nebyl tento exemplář dostatečně vyvinutý. Proto budou ve studiu tvora intenzivně pokračovat, jelikož jeho zařazení na začátek evolučního stromu člověka je velkou motivací se o něm dozvědět co nejvíce.

Článek Nejstarším známým předkem člověka je nejspíš ryba. Měřila zhruba 6 cm a žila už před 398 miliony let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kontaktování mimozemské civilizace

„Chceme poslat zprávu v láhvi v kosmickém oceánu, abychom řekli: Hej, jsme tady, i když tady o několik let později nebudeme“. S touto verzí přišel Jonathan Jiang, astrofyzik z NASA’s Jet Propulsion Laboratory (JPL) v Kalifornii. Zpráva, kterou se svým týmem navrhl, staví na předchozích misích, jež lidstvo doposud vyslalo do vesmíru. Výzkumníci načasovali vytvoření nové zprávy na 50. výročí zprávy z Areciba, prvního potencionálního pokusu kontaktovat ET.

Mimozemšťané musí lidstvu porozumět

Faktem je, že zpráva z roku 1974 používala binární kód a přenášela informace o lidském systému. Nová zpráva, která je ve vývoji, obsahuje taktéž informace v binárním tvaru a popisuje základní matematiku, fyziku a biologii. To jsou aspekty, které by mimozemšťané potřebovali, aby porozuměli lidem, včetně popisů DNA, aminokyselin a glukózy. Zpráva by obsahovala také mapu Mléčné dráhy, Sluneční soustavy a samotné Země, včetně informací o složení planety a její atmosféře.

Struktura nové zprávy je daleko unikátnější

Nová zpráva je v několika klíčových ohledech pokročilejší než ty předchozí. Za prvé mapa polohy Země v Mléčné dráze je daleko přesnější než ve zprávě z Areciba. Vědci se totiž pokusili použít polohu rotujících hvězd zvaných pulsary jako ukazatele k přesnému určení Země. Jiang a jeho tým tyto ukazatele neustále zdokonalují.

Mimozemšťané a odlišné způsoby měření

Odpověď je v atomu vodíku. Spoludesignér Qitian Jin z Hanze University of Applied Sciences v Nizozemsku k němu také zmiňuje proces zvaný spin-flip. Tento spin-flip přechod poskytuje pohodlnou a univerzální jednotku času pro sdělení, jak dlouho po velkém třesku byla zpráva odeslána. Podle Jina mohou mimozemšťané na takové metodě stavět.

Aktivní a pasivní hledání mimozemské inteligence

Tyto dvě metody hledání mimozemské inteligence (SETI) lze charakterizovat několika způsoby. V pasivním SETI vědci používají masivní teleskopy, aby naslouchali nebo hledali náznaky, že tam venku existuje inteligentní život. Takové náznaky mohou zahrnovat rádiové vlny, vyslané buď neúmyslně, nebo záměrně mimozemskou civilizací. Na druhé straně aktivní SETI zahrnuje odesílání signálů. Tyto náznaky bývají mnohem méně obvyklé a většina byla doposud převážně symbolická.

V roce 1977 zahájila NASA jedno z kontaktování mimozemšťanů s největším potenciálem. Použila kosmickou loď zvanou Voyager. Importovali do ní nahrávku, která obsahovala hudbu, zvuky zvířat a mluvené pozdravy v 55 jazycích. Tato událost byla inspirativní i pro současný tým výzkumníků a rozhodně pomůže tomu, co bude v komunikaci s mimozemšťany následovat.

Článek Je čas poslat další zprávu inteligentním mimozemšťanům? Někteří vědci si myslí, že právě teď je ta nejvhodnější doba se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak pohánět energií celý svět?

Začátkem celého postupu by byly nainstalované kovové věže na místech, kde často řádí bouřky. Jedním takovým je jezero Maracaibo ve Venezuele. Toto jezero je nejelektričtějším místem na Zemi a během vrcholného období dešťů je možné každou minutu vidět průměrně 28 blesků. To zní jako ideální místo, kam takové monolitické věže dát.

Dalším vhodným místem by byla věž Santis ve švýcarských Alpách. Tato radiová vysílací věž je zasažena bleskem asi 100krát ročně a drží titul „bleskem nejzasaženější objekt na planetě“. Pokud by všech 100 blesků bylo shromážděno v Santis Tower, bylo by to 1–100 miliard voltů elektřiny každý rok.

Lidstvo opět jako hlavní zdroj

Zmíněná místa ale nejsou jediná, na která se nutně spoléhat. Do značné míry by záleželo na vás, průměrném člověku, abyste sklízeli blesky na elektřinu. Podobně jako solární panely by se majitelé domů rozhodli nainstalovat bleskové věže na své dvorky či střechy domů. Tím se výsledný zdroj energie rapidně navýší a dvě výše zmíněná místa s největším výskytem blesků už nebudou tolik potřeba.

Světové velmoci by na tom vydělaly

Země, kde blesky vznikají nejvíce, jako jsou např. Spojené státy, Indie a Kolumbie, by se staly centry sklizně blesků. Po použití této čisté energie k napájení svých vlastních zemí může sloužit zbylá energie k obchodování s jinými národy. To zní jako velice výhodný marketingový tah pro bouřkově bohaté země. Jediné, co jim zbývá, je sehnat takovou čistou a obnovitelnou energii.

Jak blesk vůbec vzniká?

Bouřkové mraky se skládají z milionů kapiček vody a ledu, které se srážejí. Během všech těchto srážek se elektrony uvolňují a shromažďují se na dně mraků. To vytváří záporný náboj ve spodní části mraku, zatímco horní mrak se nabije kladně. Oddělením záporných a kladných nábojů vzniká elektrické pole. Když toto elektrické pole zesílí dostatečně, okolní vzduch ionizuje a vytváří kladné a záporné ionty. Když záporné ionty najdou kladné ionty v předmětu na zemi, např. kombajnu, tak udeří. A v tomto scénáři se tato energie shromažďuje a ukládá pro použití.

Jak je lidstvo daleko ve vývoji takové technologie?

V roce 2007 Alternative Energy Holdings navrhla věž s uzemňovacími vodiči a kondenzátorem. Jejich pokusy získat energii z blesků bohužel selhaly. Projekt byl příliš nákladný a případný úspěch měl mnoho omezení. Samotné komponenty ve věžích jsou nepředvídatelné a mohou se pohybovat od 100 milionů voltů energie až do 1 miliardy. To by vyžadovalo speciálně navržený kolektor, který by vydržel tak široký rozsah, aniž by explodoval a způsobil požár.

I kdyby existoval způsob, jak úspěšně sklízet blesky a ukládat energii, tak by se jednalo o napájení jen 8 % amerických domácností. To je daleko od napájení celé planety. Stále se však jedná o čistou energii a mohla by být součástí celé skládačky obnovitelné energie. Jednou z dalších součástí skládačky je bohužel zatím neřešitelná otázka ovlivňování počasí, která je pro pokrok klíčová.

Článek Co kdybychom napájeli planetu pomocí blesků? Projekt, který měl takovou „elektrárnu“ vytvořit, už tu byl v roce 2007 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvě naprosto odlišné verze

První zapírá celý pobyt na Marsu, kvůli nedostatku technologií a jejich omezenosti. Druhá verze je přesně opačná a v posledním desetiletí byla podporována různými jednotlivci. Pravda je však samozřejmě velice diskutabilní. Veřejnost si sice dělá obrázek, ale samotná vesmírná společnost o tom mlčí.

Výcvik ve vesmíru?

Cramer a jeho tým byli údajně součástí speciální sekce námořní pěchoty Spojených států s přísně tajným posláním. A to chránit a zajistit existenci pěti nově založených kolonií na povrchu rudé planety. Cramer dále tvrdí, že jeho výcvik probíhal na Měsíci, v tajné základně zvané LOC. Hovoří také o výcviku na Saturnově měsíci Titanu, a dokonce i v hlubokém vesmíru.

Vesmírné lodě jsou již dostatečně vyvinuty

Nejen, že svět má prý technologie potřebné k dosažení Saturnu a jiných dalekých oblastí vesmíru, Mars je podle prohlášení bývalého mariňáka planeta hemžící se životem. Podle Cramera má vesmírná flotila technologii mnohem lepší než to, co existuje na Zemi. Vesmírné lodě mají úplně odlišné pohonné systémy, jež umožňují vesmírné flotile snadno dosáhnout hranic naší sluneční soustavy. Tyto pohonné hmoty jim údajně zpřístupnili „šedí mimozemšťané“.

Existence života na Marsu

Pan Cramer dále uvádí, že existují dva původní druhy, které obývají Mars: „Reptiliáni a Insektoidi, oba velmi inteligentní. Reptiliáni jsou mnohem agresivnější druh, bránící své území za každou cenu. Insektoidi jsou stejně inteligentní a schopní, ale o něco pasivnější.“ Tuto skutečnost, tedy že by se na Marsu ukrýval podobný typ života, potvrzují i další výzkumníci, včetně Dr. Brandenburga. Ten dokonce tvrdí, že mimozemské bytosti vedly na rudé planetě jadernou válku, a své názory podporuje i různými fakty a důkazy.

Eliminace života kvůli jadernému výbuchu

Podle Dr. Brandenburga byli staří Marťané, známí jako Cydonians a Utopians, zmasakrováni při gigantickém jaderném útoku a důkazy o genocidě můžou lidé vidět dodnes. Věda jeho názory podporuje a podotýká, že na Marsu je velmi vysoké procento Xenonu-129, který se dá produkovat jedině jaderným výbuchem.

Kapitán Kaye sice zatím nemá podobné důkazy jako Dr. Brandenburg, ale sděluje médiím, že dělá vše, aby získal vysoce utajované dokumenty, které se na Marsu ukrývají. Všechno pravděpodobně odhalí mise na Mars s posádkou. Lidstvo je v očekávání a už se nemůže dočkat na to, co vše tato tajemná planeta světu odhalí.

Článek „Na Marsu jsem strávil víc než 15 let,“ tvrdí námořní důstojník, který účinkoval v tajném vesmírném programu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tři vrstvy, které se postupně mění

Ale co kdyby jednoho dne přestaly růst úplně? Jak by tato změna ovlivnila naše životy? Nehty se skládají ze tří vrstev keratinu. Buňky tohoto typu procházejí cílenou smrtí a následně tuhnou do materiálu, který tvoří právě nehty. Ve výsledku tak tyto tři vrstvy začínají měkce a postupně tuhnou. Dohromady tvoří silný ochranný štít. Lidské nehty vedly k rozvoji celé větve průmyslu, který o ně pečuje, zdobí je a těžce na tom profituje.

V roce 2020 byla hodnota celého tohoto odvětví trhu odhadnuta na 2,7 miliardy dolarů (65 miliard Kč). To ovšem není důvod, proč nehty máme. Podle archeologů si naši předkové v době před asi 2,5 miliony let vyvinuli širší špičky prstů. Přibližně v té době začali také používat kamenné nástroje, což vedlo k pravidelnému kontaktu s tímto povrchem. Stále ovšem není zcela jasné, zda jsou tyto dvě podstatné události naší evoluce nějak propojeny.

Manipulace ve velkém i malém

Drápy jsou výborné pro škrábání, lezení a hrabání. Nehty jsou ovšem zcela klíčové pro provádění velmi jemné manipulace. Uvažovali jste někdy nad tím, jak byste bez nich zvedli například minci z chodníku nebo obrátili stránku v knize? Hlavně díky nehtům jsme schopni tyto úkony provádět. Dovedeme tedy pracovat s velkými i malými věcmi, což je perfektní rovnováha. Ačkoli to nevypadá, že by nehty byly moc citlivé, pod tvrdou vrstvou je celá síť nervů.

Tradice péče o nehty vyšla z toho, že jak jsou menší a menší, můžeme jednodušeji pečovat jeden o druhého. Což zase vede k lepšímu sociálnímu propojení. Je hezké vědomí, že i dnešní návštěva nehtového studia se dá vysledovat zpátky skrze miliony let evoluce. Jak by ale jejich nepřítomnost ovlivnila naše zdraví? Věci by byly horší i lepší. Jeden z důvodů jejich přítomnosti je také obrana před bakteriemi a viry. Ty se tak nedostanou do našeho těla.

Víceúčelová ochranná bariéra

Při absenci nehtů bychom tedy více stonali. Bez jejich funkce jako obranné bariéry bychom se nevyhnuli mnoha infekcím. Nehty ovšem fungují také jako indikátor zdravotních problémů. Absence by tedy znamenala, že informaci o mnoha chorobách jednoduše mineme. Odlamující se nebo lupající se nehty jsou například příznakem nedostatku železa v těle. Horizontální praskání může zase ukazovat na problémy s ledvinami.

Důležité je ale slovíčko může. Nevěřte každé radě, kterou najdete na internetu, ale poraďte se se svým lékařem. Pokud bychom byli zcela bez nehtů, naše každodenní životy by probíhaly zcela odlišně. Jakákoli manuální práce by byla mnohem náročnější a naše tělo celkově zranitelnější.

Zdroj: WhatIfShow

Článek Co bychom si počali bez nehtů? Život by se pořádně zkomplikoval, nebyli bychom schopni běžných úkonů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Složitost lidského mozku

Mozek je přinejmenším opravdu složitý na studování. Lidstvo žije v domnění, že velikost lidského mozku určuje chytrost. Samozřejmě se jedná o obyčejnou báchorku. Velikost mozku souvisí více s proporcí, než s inteligencí. Váš mozek je menší než třeba velrybí, protože vaše tělo je menší. Lidský mozek je však strukturován způsobem, který tělu umožňuje přežít a uspět.

Neustálý koloběh života

Na vlastní oči jste jistě viděli, co opravdu všestranný člověk dokáže. Inspirují prostřednictvím umění, hudby a literatury. Udivují svými sportovními výkony, přicházejí s nástroji, které usnadňují život a pomáhají organizovat společnost jako celek. S dobrem přichází i zlo, je to životní koloběh. Všechny tyto faktory určuje lidský mozek a jeho rozhodnutí.

Každý mozek má stejný design

Váš mozek tvoří 10 % neuronů a 90 % gliových buněk. Existují typy neuronů, které se starají o různé funkce. Tyto neurony obecně umožňují zpracovávat a přenášet informace. Gliové buňky obklopují vaše neurony a poskytují jim podporu a izolaci. Každý člověk se zdravým mozkem jej má naprosto stejný. Váš mozek má právě tolik neuronů, jako měl Albert Einstein či kdokoli světově proslulý.

Jak tedy můžete být chytřejší?

Zacházejte se svým mozkem jako se svalem. Neustále ho stimulujte. Vyzkoušejte nové věci, přijměte výzvy a dostatečně odpočívejte. Udržujte zdravé návyky, vzdělávejte se, poznávejte kulturu a svět. Čas na nikoho nečeká a ani nikoho neobejme, jak postupně stárnete. Nemuseli jste se narodit jako génius, ale chytřejším se může během plynoucího života stát každý.

Co považujete za oblíbenou metodu na posílení vašeho mozku?

Zdroj: Wired

Článek Co kdybychom využili plnou kapacitu našich mozků? K přirozené inteligenci stačí pouhých 10 % se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ivanovův příběh

Působil jako biolog hospodářských zvířat. Specializoval se na oblast umělé inseminace a křížení různých druhů zvířat. Právě jemu se přikládají zásluhy za objev metody umělé inseminace hospodářských zvířat, která se dnes aktivně využívá ve velkochovech. Během života studoval a pracoval na mnoha místech. Vyučoval také na několika univerzitách ve své rodné zemi a stále hlouběji studoval možnosti metody umělého oplodnění zvířat. Jednou z nejvýznamnějších oblastí jeho práce byla snaha o vyšlechtění kříženců mezi divokými a domácími zvířaty.

Úspěchy na poli mezidruhového křížení

V té době bylo studium genetiky stále pouze v počátečních fázích. Díky tomu byly Ivanovovy práce pokročilé a zajímavé pro vědeckou komunitu. Zároveň však vyvolaly mnoho diskusí. Někteří mu vyčítali nepřirozené experimenty a hraní si na Boha, jiní věřili, že jeho experimenty mají velký význam pro budoucnost. Sám Ivanov si byl jistý, že jeho pokusy mohou výrazně posunout vědu.

Své teoretické znalosti si navíc mohl upevnit i v praxi. Vyšlechtil křížence koně a zebry, krávy domácí a bizona, zkřížil krávu s antilopou a také výrazně zlepšil proces chovu koní. Jeho metodou bylo možné oplodnit až 500 klisen od jednoho hřebce místo 20–30 při přirozené inseminaci. Proto také není divu, že v určitém okamžiku Ivanov přišel s myšlenkou křížit člověka s opicí. Svůj záměr otevřeně oznámil na Světovém kongresu zoologů ve Štýrském Hradci v roce 1910. Zajímavostí je především to, že si tato myšlenka našla své příznivce.

Realizace pokusů o křížení člověka a opice

Po 14 letech dostal Ivanov povolení odjet na ostrov ve Francouzské Guineji za účelem pokusů. Část peněz na výpravu mu přidělil i SSSR. Po příjezdu na ostrov se ale ukázalo, že na stanici není dostatek dospělých šimpanzů, a tak musel být experiment o dalších šest měsíců odložen. V listopadu 1926 dorazil Ivanov se svým synem na další ostrov ve Francouzské Guineji. Společně s místními pracovníky experimentální stanice odchytili několik šimpanzích samic a tři z nich inseminovali lidským spermatem získaným od dobrovolníků.

Jen o pár měsíců později, když viděl, že žádná z opic nezabřezla, se vrátil do Francie. Rozhodl se, že v další fázi se pokusí oplodnit ženy šimpanzím spermatem. Postupem času získal další podporu a financování. Zorganizoval experimentální skupinu v Suchumi. Komise rozhodla, že pro experiment bude potřeba alespoň pět dobrovolnic. Háček byl pouze v tom, že jediná opice v Suchumi, orangutan, v té době zemřela. O rok později měla dorazit nová várka opic, a právě na to vědec čekal.

Zatčení Ivanova a jeho smrt

Požadovaná zvířata měla sice dorazit, avšak kvůli rozporům v sovětské vědecké komunitě z toho nakonec sešlo. Ivanovovi podporovatelé přišli o své pozice, a dokonce sám Ivanov byl zatčen a následně poslán do vyhnanství v Alma-Atě. Zde působil ještě dva roky před svou smrtí.

Nyní jsou takové experimenty nemožné kvůli etickým úvahám, ačkoli poskytují určité podněty k zamyšlení. Ivanovovy pokusy navíc posloužily jako inspirace pro kreativní lidi. Např. Dmitrij Šostakovič po sobě zanechal rozpracovanou operu Orango. Několik spisovatelů o takových experimentech napsalo příběhy a v roce 2011 byla v televizním seriálu natočena epizoda o hybridizaci člověka a opice. Temné záležitosti.

Jaký je váš názor na takové mezidruhové křížení?

Zdroj: TheScientist

Článek O tom, jak se slavný sovětský biolog pokusil zkřížit člověka s opicí. Podivný experiment vyvolával rozpaky i mezi vědci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co je to vlastně evoluce?

Takže pokud mohou takové změny nastat během 12 000 let vývoje, kam bychom se mohli posunout během dalších stovek tisíc let v budoucnu? Nejprve je ale potřeba stanovit, co je to vlastně evoluce. Celé kouzlo tohoto procesu je v genetických změnách, které se konkrétnímu druhu dějí v průběhu času. Jedinci s užitečnějšími vlastnostmi mají vyšší šanci na více potomků. Genetické vlastnosti rodičů tak přecházejí na další generaci.

Například žirafy s delším krkem mohou dosáhnout na větší množství potravy a přežijí tudíž snáze než žirafy s krátkým krkem. Budou tak moci mít více mláďat, které budou mít nejspíš dlouhý krk jako rodiče. Postupem času žirafy s krátkým krkem vyhynou a zůstanou jen ty s dlouhým. A to je přesně důvod, proč dneska už žádné žirafy s krátkým krkem nepotkáte. Jak přesně se ale tento mechanismus uplatňuje při vývoji člověka?

Moderní ulehčení přežití

Evoluci je v zásadě velmi těžké jakkoli predikovat. V dnešním světě už se nemusíme bát přežití těch nejsilnějších. Mnohé z potenciálních hrozeb jsme vyvážili technologií. Nemusíme tedy být nutně nejsilnější nebo nejrychlejší. Nejsme v situaci jako před 100 000 lety, kdy každý musel bojovat o jídlo. Věci jako domy, ve kterých žijeme, nebo čistá a dostupná voda činí naše přežití mnohem jednodušším.

Vyjma extrémních podmínek, jako jsou války nebo živelné katastrofy, se už nikdo neptá: „Přežiju tento den?“ Právě takto se ovšem naši předkové ptali neustále. Není tedy zaručeno, že by lidé za milion let byli rychlejší nebo silnější – protože to nepotřebujeme. Potomstvo je dnes mnohem víc kulturní volba než potřeba kvůli přežití druhu. Pokud budou mít děti hlavně obézní lidé se zdravotními problémy, dost možná za milion let celá rasa vyhyne.

Probíhající změny člověka

Naše evoluce může být spojená s technikou, tedy transhumanismem. Nejen, že budeme schopni ovládat geny budoucích generací, ale možná se zbavíme evolučního procesu jako celku. To by dovolilo odstranit mnoho chorob i dalších genetických defektů, které by nás mohly poškodit. Pokud ale nebudeme mít tento luxus, budeme se vyvíjet postaru a pár věcí by se stát mohlo. Díky naší výživě se nám zvyšuje výška a zmenšují mozky.

Pozor, neznamená to hloupnutí, neuronové sítě se ve skutečnosti stávají efektivnějšími. Pravděpodobně budeme také odolnější proti mnoha nemocem. Za milion let můžeme být velmi vysocí a mít dlouhé štíhlé bílé prsty. Připomíná vám to něco? Vývoj závisí hlavně na prostředí, s postupujícím teplem bychom si mohli vyvinout například odolnost proti ohni. Ale opět, směřování vývoje je opravdu velmi těžké jakkoli předvídat.

Jaká budoucnost podle vás lidstvo čeká?

Zdroj: Science

Článek Co kdyby evoluce lidského těla pokračovala? Jak budeme vypadat třeba za dalších 10 000 let, nebo milion? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

1) Pyramidový sval

V případě člověka jsou nejčastějšími rudimenty nejrůznější svaly, jež v průběhu evoluce ztratily svoji původní funkci, či se jedná o pozůstatky nevyvinutých orgánů. Jedním z takových svalů je i pyramidový sval (musculus pyramidalis). Ten společně s přímým břišním svalem tvoří přední svaly stěny břišní. Jeho funkce není přesně známá, avšak v současnosti se využívá jako náhrada poškozeného svalstva na nohou, respektive na nártu či kotníku.

2) Husí kůže

V případě, že je vám zima či máte strach, můžete (nejčastěji na svých pažích) pozorovat tzv. husí kůži (cutis anserina). Za ní stojí svaly musculi arrectores pilorum, které jsou u člověka považovány za rudimentární. Obecně se jedná o drobné hladké svaly, jejichž stažení způsobí postavení chlupů a svraštění kůže. Dříve sloužily ke zlepšení termoregulace kůže a k optickému zvětšení objemu těla, avšak se ztrátou většiny ochlupení svůj význam ztratily.

3) Dlouhý sval dlaňový

Dalším rudimentárním svalem je dlouhý sval dlaňový (musculus palmaris longus). Ten se nachází na předloktí, přičemž začíná u lokte a upíná se do vazivové vrstvy na dlani. Dříve sloužil k ohýbání loketního kloubu a zápěstí i k napínání dlaně. Podle dostupných zdrojů tak pomáhal předchůdcům člověka šplhat po stromech. V současnosti je zbytný, pročež se v případě potřeby využívá při kosmetických procedurách, jako jsou napravení špatného postavení palce či operace poklesu očních víček.

4) Svaly ušního boltce

O existenci svalů ušního boltce (auricula) jste již pravděpodobně slyšeli, ovšem věděli jste, že se jedná o rudiment? Tyto svaly umožňovaly předchůdcům člověka (v současnosti také všem vývojově nižším savcům) hýbat ušima pro lepší zachycení přicházejícího zvuku. Ačkoliv někteří lidé stále dokáží ušima svévolně pohybovat, většina populace tuto schopnost ztratila.

5) Slepé střevo

Červovitý výběžek tlustého střeva čili apendix vermiformis je 6–10 centimetrů dlouhý a asi 7 milimetrů široký. Je tvořený lymfatickou tkání a na rozdíl od tlustého střeva je pokrytý souvislou svalovinou. V současnosti je stále považovaný za rudiment, ovšem ozývají se i hlasy, které tvrdí opak. Namísto dříve přijímaného názoru, že měl důležitou funkci při rozkládání rostlinné potravy, se stále více vědců kloní k názoru, že má klíčový význam pro správnou funkci střevního imunitního systému a rovněž podporuje růst zdravých střevních bakterií.

6) Zuby moudrosti

Další ze série rudimentárních částí lidského těla jsou zuby moudrosti. Ty získaly svůj název od doby, kdy většině lidí vyrostou, a sice až v dospělosti. V minulosti sloužily k lepšímu rozmělňování potravy – ta byla oproti té současné tužší a tvrdší – avšak v současnosti jsou zbytečné.

7) Kostrč

Kromě rudimentů existují ještě takzvané atavismy. Ty mají stejný význam jako rudimenty, ovšem nevyskytují se u všech zástupců lidské populace, ale pouze výjimečně. Často tak vznikají jako důsledek chybného průběhu buněčných mechanismů či vlivem působení genů. Příkladem atavismu může být vyvinutý ocas čili prodloužení kostrče (os coccygis). K tomu dochází při nesprávném embryonálním vývoji v průběhu 4. a 5. týdne těhotenství. Předchůdcům člověka sloužil ocas ke stabilizaci při pohybu.

8) Nadpočetné prsní bradavky

Méně častým, avšak stále se vyskytujícím příkladem atavismu, jsou i nadpočetné prsní bradavky. Latinsky se tento stav označuje jako polythelia a vzniká v důsledku chybného prenatálního vývoje. Během něho dojde k nekompletní regresi zbytků tzv. mléčné lišty, což je epitelová tkáň, která se během druhého a třetího měsíce vývoje mění v mléčnou žlázu a její zbytky v průběhu dalšího vývoje zanikají.  

Existence kterého rudimentu vás překvapila?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Části a funkce těla, které dnešní člověk nepotřebuje. Jaký byl prvotní účel husí kůže či zubů moudrosti? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jsou opice a opice

Otec evoluční teorie Charles Darwin popsal evoluci jako „původ se změnami“. To znamená, že lidé pocházejí od společného (a nyní vyhynulého) opičího předka. Otázka nicméně naráží na jiný problém. „Představa, že opice jsou jen krok od toho stát se člověkem nebo něčím podobným, je velmi běžným nedorozuměním,“ uvádí Cofran. Sděluje tím, že se lidé nevyvinuli z goril, které dnes vidíme v zoo, nebo šimpanzů, které si nadšeně fotíme na safari.

Tento předek žil před mnoha miliony let a procesu se také říká „společný předek“. I když s těmito zvířaty sdílíme náš původ, po dobu oněch milionů let jsme se změnili všichni. „Každý druh se adaptoval na specifické podmínky prostředí.“ Tito lidé se podle dosavadních poznatků oddělili od opičí linie šimpanzů v době před 9,3 – 6,5 miliony let. V dodatku jsme všichni opice a jako takoví jsme všichni příbuzní s dalšími opicemi.

Rozsah příbuzenství

Tento koncept univerzální příbuznosti je vlastně velmi pokorný. Když se nad tím totiž zamyslíme, pak máme společné předky prakticky s veškerým životem na Zemi. Jinými slovy jsme všichni předky jednoho druhu, který žil před miliony a miliony let. Také to znamená, že jsou lidé příbuzní s velrybami, žraloky, stromy, červy a bakteriemi. „Hodně z toho, co nás dělá lidmi, dělá i ostatní zvířata tím, čím jsou. Jen je to trochu jinak uspořádané.“

Dalším oblíbeným omylem je pak přesvědčení, že se lidé dále nevyvíjí. Všechny druhy na Zemi se totiž dále vyvíjí, tedy i člověk. Kromě toho navíc vidíme evoluci skrze antropocentrické čočky. Cílem evoluce totiž není stát se člověkem a „primitivní“ živočich není směřován k tomu stát se jedním z nás. „Nejsme vrcholem evoluce a je nedorozuměním věřit, že všechno se vyvíjí směrem k lidskosti. Ve skutečnosti evoluce žádný cíl nemá,“ dodává Cofran.

Rozvětvený strom života

Podle některých vědců je potřeba revidovat způsob, jakým evoluci vizualizujeme, a přehodnotit i některé termíny, kterými ji vysvětlujeme. S tím souvisí další nedorozumění, tedy vidění evoluce jako čistě lineárního procesu. Tedy že se projevuje přímým postupem od primitivního po rozvinuté. Vnímat ji však jako „větvící“ proces není příliš přesné. Jde o termín „kladogeneze“, tedy tvorbu nových skupin skrze „evoluční odlišnost“.

Je to jinými slovy proces, kdy se jeden druh rozdělí na dva odlišné. A právě tyto momenty jsou klíčem evoluce. Podle studie Ronalda a Jennera má ovšem lineární vidění evoluce přece jen něco do sebe. „Vlivné hlasy přesvědčily publikum, že lineární a větvící prvky evoluce musí být v rozporu.“ Modely často nerozlišují mezi legitimní linearitou společného předka a větvícími vztahy, tedy důsledek linií táhnoucích se od rozmanitosti předků.

Odspoda nahoru nebo naopak

Je potřeba poznamenat, že ani odborníci na evoluci se ne vždy shodnou na způsobu, jak k ní co nejlépe přistoupit. Studie z roku 2021 poukázala na dva hlavní přístupy, tedy „shora dolů“ a „zespoda nahoru“. Přístup „shora dolů“ se opírá o analýzu živých opic, jako jsou šimpanzi, zatímco druhý se soustředí na zkameněliny většinou vymřelých opů. Vědci pak argumentují tím, že tyto fosilie mohou poskytnout klíčové informace.

Antropoložka Ashley Hammond je toho názoru, že bez kombinace obou přístupů nemohou vědci získat celý obrázek. „Žijící opice je konkrétním druhem, reliktem mnohem větší skupiny již vymřelých opic. Když uvážíme všechny důkazy – tedy zkameněliny i živé druhy – zjistíme, že příběh lidské evoluce založený jen na několika opicích, které jsou momentálně naživu, má mnoho prázdných míst.“ Fosilie jsou potřeba pro rekonstrukci startovního bodu.

Kdy jste se s klasickým stromem života poprvé setkali?

Zdroj: LiveScience

Článek Pokud se lidé vyvinuli z opic, tak proč opice stále existují a některé dokonce žijí v ZOO? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pamatujte na hodnotu vašeho života

„Člověk, který se opováží promarnit byť jen jedinou hodinu svého života, se dosud nenaučil ceně života.“ Podle různých statistik nelitují lidé před smrtí toho, co udělali, ale mnohem častěji věcí, ke kterým nenašli odvahu. Tedy toho, co promarnili. Životní čas máme každý vymezen a nevíme, kdy přijde konec. Je proto „škoda každé minuty“, jak měl nad postelí napsáno Jaroslav Foglar, autor slavných Rychlých šípů.

„Síla trvalého zkreslení je obrovská. Historie vědy nám ale dává naději v tom, že nemá příliš dlouhou životnost.“ Lidé po celou historii poznání světa podléhají zkreslením, klamům a dezinformacím. V digitálním věku se tento sklon projevuje ještě více. Důvodem je tzv. digitální demence a zakrnění kritického myšlení. Člověk se totiž potřebuje často vydat zcela jinudy, než kudy je navyklý. A to je jako jít poprvé do posilovny.

Silná mysl a neúprosnost reality

„Nejvyšším stavem morálky, jakého můžeme dosáhnout, je, když pochopíme, že dovedeme kontrolovat vlastní myšlenky.“ Každého člověka, který dosáhl v něčem vrcholu – bez ohledu na obor –, tam kromě talentu dovedla také obrovská sebekontrola a vnitřní disciplína. K úspěchu nevede žádný výtah ani „zaručené kurzy“, musí se jít po dlouhých a obtížných schodech. A kontrola sebe sama je na takové cestě tou největší pomocí.

„Hlavním pravidlem, které vede k rozvoji všech živých organismů, je množení, variabilita a zákon přežití nejsilnějšího a smrti nejslabšího.“ Je to kruté, je to neúprosné, ale je to tak. Život se s nikým nemazlí a dává ty největší rány, tvrdší než jakýkoli soupeř v ringu. Jejich podoba je totiž variabilnější než jakýkoli fyzický úder. Čím víc se ovšem člověk rozvíjí a čím víc toho poznává, tím lépe je připraven na veškeré nesnáze, které ho mohou potkat.

Opakující se vzorce a jasně dané zákonitosti

„Mládí a stáří všech odlišných ras, jak u lidí, tak u zvířat, vyjadřuje stejnými pohyby jeden myšlenkový stav.“ Je jedno, o jakého tvora se jedná. Jestli plave ve vlnách, létá povětřím nebo se prohání savanou. Fáze života se u všech projevují obdobnými sklony a rituály. Každý živý tvor je totiž hnán stejným základním imperativem, a to předat dál své geny, předat svůj otisk v podobě potomstva. Tak formy života překonaly svou smrtelnost.

„Všechno v přírodě je výsledkem fixních zákonů.“ Žádná podoba života není náhodná. Cílem evoluce není nic jiného než obsadit každé prostředí takovým organismem, kterému se v něm bude nejlépe dařit. „Láska ke všemu živému je vlastností toho nejvznešenějšího člověka.“ Co myslíte, jak by bylo na světě hezky, kdyby se takto vznešeným snažil stát každý obyvatel této planety? Láska k živému nic nestojí, a přece může být nejcennějším platidlem.

Která myšlenka – nejen ze zmíněných – vám převrátila život?

Zdroj: DiscoveryMagazine

Článek Charles Darwin není „jen“ otcem evoluční teorie. Jeho dalších 8 myšlenek má ještě větší dosah se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Člověk jako anomálie

Jen u člověka tato predikce naprosto selhala. „Náš model skončil u toho, že člověk bude spát 10,5 až 11 hodin. To je ale o tři až čtyři hodiny déle než obvyklý sedmihodinový cyklus, který si dopřáváme každou noc,“ podotkl Samson. Nejen, že spíme kratší dobu než většina opů, ale také trávíme větší část spánku v REM fázi, tedy nejhlubším možném spánku. Lidé v ní tráví 25 % celkové doby odpočinku, nejvíce ze všech primátů.

Pro vysvětlení této disproporce Samson navrhuje, že hlubší a kratší spánek mohl při spaní na zemi poskytnout výhodu pro přežití. Odpočinek na zemi totiž dělal z našich předků snadnou kořist predátorů. Kratší doba strávená hlubším spánkem poskytla dostatek odpočinku a zároveň možnost ubránit se. Přílišný spánek je ovšem i nebezpečný. Během REM fáze jsou totiž naše svaly paralyzované, abychom si neublížili při aktivitách, které provádíme pouze ve snech.

Klíčová role hlídkujícího jedince

Tuto okolnost zřejmě už v pravěku řešili lidé postavením hlídky. Tedy jeden člověk bděl, aby si ostatní mohli odpočinout. Ochrana vycházející se spánku ve společnosti dovolila lidem získat jeho benefity a zároveň se ubránit případným vetřelcům. Kvalitní spánek nás také dělá vstřícnějšími, vytváří a posiluje společenské vazby. To vedlo k pevnějším skupinám a opět lepšímu odpočinku, zkrátka vytvořil posilující smyčku.

Díky vydatnějšímu spánku mohli lidé také zůstat déle vzhůru, zpívat písně, učit se novým schopnostem a utvářet i složitější a vzdálenější vazby. A právě tento čas strávený vytvářením zárodků civilizace a výměnou informací jim dal onu evoluční výhodu. Vzorce chování našich předků se dají ostatně najít i v dnešních spánkových vzorcích. Lidé spící o samotě mají například roztříštěnější spánek než ti, kteří spí v nějakém kolektivu.

Důvod vzniku rozdílných chronotypů

Nepřímým důkazem o sociální hypotéze spánku jsou přirozené rozdíly v časech, kdy se cítíme ospalí. Tyto rozdílné vzorce – neboli chronotypy – jsou tím, čemu obvykle říkáme „sova“ nebo „skřivan“. Přírodní výběr nejspíš preferoval právě tuto odlišnost, takže zatímco většina lidí byla ospalá, jeden byl naprosto odpočatý a v době odpočinku ostatních střežil okolí. Teprve v posledních dekádách mohli ale antropologové zkoumat spánek i mimo laboratorní prostředí.

Měřením spánkových vzorů pomocí chytrých hodinek a dalších zařízení zjistili, že bylo velmi vzácné, aby všichni členové dávných skupin spali ve stejnou dobu. Taky to ukazuje, že se naše chronotypy mění s věkem. Skupina složená z více generací a různých variant spánkového vzorce tak měla největší naději na celkové přežití. A například lovci a sběrači využívali hlavně mnoha krátkých zdřímnutí, nikoli dlouhých hodin odpočinku.

Jaký chronotyp jste? Změnil se váš spánek s rostoucím věkem?

Zdroj: UtmUtoronto

Článek Zvláštní spánkové návyky Homo sapiens. Jak se v tomto ohledu lišíme od zvířat? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Klady a zápory sexuálního výběru

Švédští badatelé se zajímali o to, co se stane, když těmto broukům trochu změní reprodukční podmínky. Zatímco někteří brouci museli soupeřit o samičky a následně se mohli pářit, ostatní byli donuceni k monogamii. Studie může pomoci vysvětlit výhody i nevýhody sexuálního výběru. Za přirozených podmínek kladou tito brouci vajíčka na luštěniny. Vylíhlá larva se plodinou krmí, až je řádně vykrmená a může se proměnit v brouka.

Když se brouk vylíhne z vajíčka, nepotřebuje jídlo ani vodu. V tomto bodě záleží jen na jedné věci – samečci pronásledují samičky, aby se rozmnožili. Zatímco samce to nejspíš těší, pro samičky to taková zábava není. Tito brouci mají totiž penisy s mnoha ostrými výběžky, jež samičku během páření poraní. Sexuální výběr nejspíš donutil samce brouka vyvinout si tento ďábelský orgán, který připomíná spíše středověkou zbraň s ostnatou koulí na konci.

Paradoxy evoluce

Krom toho zabírá až 5 % tělesné váhy těchto brouků sperma. Při převedení na člověka by to znamenalo, že muž o váze 100 kilogramů bude mít neustále v těle 5 litrů spermií. To je pro brouka nepochybně výhoda, protože jen jedinec s nejvíce spermiemi uspěje a předá svoje geny dál. A tohle je jeden z paradoxů sexuálního výběru, tzv. lekového systému. Výsledkem je divoká soutěž mezi samci, kteří se chtějí dostat k jedné samičce, což se podaří jen některým.

Ti, kteří zvítězí, mohou oplodnit mnoho samiček, zatímco na ostatní se nedostane vůbec. V teorii ovšem silná konkurence vede k menší genetické diverzitě uvnitř druhu. Když má jen několik samců možnost předat geny, více potomků bude mít stejné vlastnosti jako oni. Následkem toho se druh postupně stane velmi citlivým vůči jakýmkoli změnám okolního prostředí. Hypoteticky je tedy tento přístup pro druh dlouhodobě zcela devastující.

Více mutací uvnitř spermatu

Švédští badatelé ale ukázali, že tohle není ten případ. Ukázalo se totiž, že potomci brouků, kteří mezi sebou musí bojovat, mají v DNA několik mutací. Nález navazuje na předchozí teorie, které ukazují, jak druh dovede zachovávat právě genetickou variabilitu. Mutace jsou jedním z největších zdrojů genetických variant a také základ pro vývoj virů, bakterií a dalších forem života. Příkladem je například současný koronavirus.

U brouků pak mutace ve spermatu zaručuje, že druh si udržuje svou genetickou variabilitu. A to navzdory skutečnosti, že své geny na další generaci přenese jen několik jedinců. Studie neukazuje, jak k této mutaci dochází. Sledování ale ukázalo, že soupeřící brouci měli více spermatu než ti, kteří zůstali monogamní. Mutace se může objevit tehdy, když se sperma utváří uvnitř těla. K jeho produkci se musí rozdělit hodně dalších buněk.

Méně mutací během delšího času

Kromě toho sexuální buňky obsahují ve srovnání s těmi normálními jen polovinu chromozomů. Hodně mutací může však být pro druh i rizikových. V nejhorším scénáři mohou způsobit některé závažné genetické poruchy, které se pak drží v následujících generacích. Potomci tedy obvykle nepřežijí dost dlouho na to, aby se sami rozmnožili. Vypadá to ovšem, že populace brouků si na tohle vymyslela opravný mechanismus.

Brouci, kteří se rozmnoží, mají kvalitnější geny a napravují tak vlastně v delším horizontu chyby ve své DNA. Brouci, kteří se množí sexuálním výběrem, mají po mnoho generací méně mutací než ti, které vědci spárovali. Ačkoli je tedy přímým efektem soupeření zvýšení počtu mutací u potomků, v dlouhodobém horizontu může tato metoda vést paradoxně k poklesu jejich výskytu.

Jaké další sexuální extrémy zvířecí říše vás napadají?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Co se stane s živočišným druhem v momentě, kdy bude rozmnožování důležitější než samotné přežití? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zvětšuje se, scvrkává se

„Mnoho lidí ví, že se lidský mozek během evoluce zvětšil, ale ve skutečnosti jsou naše mozky menší než u některých našich předků,“ podotýká Jeremy DeSilva, profesor z oddělení antropologie na Dartmouth College v USA. Naše mozky se podle všeho scvrkly asi před 3 000 lety. To znamená, že naši předci, kteří žili během poslední doby ledové, měli mozky větší než my dnes. Toto scvrknutí je pro vědu zcela novým teritoriem.

Zní vám to jako osobní porážka, že máte menší mozek než lidé, kteří žili v době před 115 000 – 9 600 lety před Kristem v jeskyních? Nemělo by vás to nijak urazit, ostatně pro badatele je skutečnost tohoto zmenšení taky nový údaj. Nejspíš k tomu došlo poměrně nedávno. Dlouho jsme totiž neměli přístup k dostatku pravěkých lebek ani dostatečné technologii. Nemohli jsme tudíž vývoj našeho mozku sledovat s takovou přesností.

Nedávné zmenšení a jeho detaily

Podle analýz došlo ke zmenšení později, než jsme si původně mysleli, protože teď máme přístup k více datům. Potvrzuje to i Guojie Zhang z Kodaňské univerzity. Příčina zmenšení je zatím záhadou pro antropology i evoluční biology, nové výzkumy na to ovšem vrhají aspoň nějaké světlo. Jenže jak vůbec badatelé vědí, že se mozek zmenšil? Jak vědí, jak byl velký u člověka před 3 000 lety? Maso a tuková tkáň se po smrti obvykle rozloží během jednoho roku.

Vědci proto vychází z toho, kolik místa je v samotné lidské lebce. Změřili vnitřek 985 zachovalých lebek pravěkých lidí a opic, kteří obývali Zemi během posledních 10 milionů let. Pak jejich proporce dali do simulace zvané analýza bodů změny (changepoint-analysis). Počítačová simulace pak nalezla tři případy, kdy u lebky došlo ke změně. Během dvou z nich se mozek zvětšil, při jedné došlo právě k onomu scvrknutí.

Od šimpanze k superpočítači

Stále však zůstává otázka, co bylo onou příčinou poslední změny, k níž došlo před 3 000 lety. Než se k tomu dostaneme, podívejme se, co vedlo během předchozích změn k jeho zvětšení. Archeologové se dlouhodobě shodují, že vyrostl během dvou dlouhých období. Před 2,5 miliony let a před půl milionem let. První moment odpovídá rozdělení vývojové linie lidí a opic, kdy se vydělil gen rodu Homo u Neandrtálců a dalších pravěkých lidí.

Tehdy se začal mozek vyvíjet jinak než u našich příbuzných, kterými jsou šimpanzi a gorily, šlo o dobu pleistocénu. Druhá změna měla co do činění s naší stravou. Hlavním důvodem bylo systematické připravování jídla nad ohněm. Náš jídelníček tak kompletně změnil svůj obsah, dovedli jsme tedy přijmout více kalorií a více živin z původně stejného materiálu. Přestože jsme dovedli oheň použít už dříve, s vařením se stal běžným nástrojem.

Konečně to zmenšení

Podle badatelů bylo zvětšení mozku užitečné pro přežití v náročném prostředí. S postupem vývoje společnosti se však mozek opět zmenšil. Žijeme totiž ve velkých skupinách a sdílíme jak znalosti, tak postupy. Dalo by se říct, že společenská inteligence vyrovnává tu individuální, a tedy i velikost mozku. Naše mozky se zmenšily, protože už nepotřebujeme vědět to, co jsme potřebovali kdysi, a nepotřebujeme ani provádět stejné věci.

Nepotřebujete vědět, jak postavit dům, protože můžete zavolat řemeslníka a architekta. Na druhé straně máte nejspíš svoje vlastní dovednosti a schopnosti, které zase nemají další lidé ve společnosti. Moderní společnost, dělba práce a znalostí nám zkrátka masivně usnadnila individuální přežití. To je důvod, proč se náš mozek už nemusí tolik namáhat a specializuje se. A na to evidentně nepotřebuje svou původní velikost.

Patříte mezi specialisty, nebo máte tendenci obsáhnout více oborů?

Zdroj: Forskning

Článek Starověké lebky ukazují, že se mozek oproti minulosti změnil. Dle důkazů se však spíše scvrkává se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Specifická slepota a nemožnost příjmu

Pacient trpící tímto postižením nebyl schopen vědomě vnímat žádný zrakový podnět. Nemohl se dívat na film nebo si číst knihu. Jeho mozek ovšem přijímal informace skrze ostatní části, které fungovaly normálně. Z výzkumu vyplynulo, že mozek vnímá, pokud se na nás někdo upřeně dívá, ačkoli ho vědomě nevidíme. To vysvětluje právě fenomén pocitu „jsem sledován“, i když naše oči zrovna nesnímají nikoho, kdo by je na nás také upíral.

Další možnost je tzv. interpretační omyl, který se vyskytuje o něco častěji. Dochází k němu v momentě, kdy se otočíte a opravdu vidíte někoho, kdo se na vás zrovna dívá. I když to může vypadat jako potvrzení vašeho původního podezření – tedy že vás pozoroval delší dobu – ten pohled jste vyvolali právě svým otočením. Chybně jste si tak vyložili momentální aktivitu onoho člověka. Reagoval totiž on na vás, nikoli vy na něho.

Malé poplašné signály a lidské chování

Pocit, že jsme sledováni, může vyvstat také z drobných signálů, které zalarmují náš mozek, aniž bychom jim věnovali vědomě pozornost. Může jít o pohyb zachycený koutkem oka, nejasný zvuk někde v okolí nebo cokoli, co nedokážeme přesně zařadit. V kombinaci s lehkou paranoiou a nemožností vidět za sebe vzniká snadno předpoklad, že někdo sleduje náš pohyb a naše stopy. Většinou tomu tak není, ovšem mozek si neúplný obraz rád doplňuje.

Identifikace upřeného pohledu cizího člověka a stejně tak to, že jsme poznáni, je důležitou součástí vzorců lidského chování. Už od počátku sociální evoluce je upřený pohled mocným nástrojem, který přenáší výrazné emoce – lásku, hněv – i informace pro přežití. Od té doby se stále vyvíjel, a proto je na něj náš mozek specializovaný. V divočině totiž přežití záleží často právě na zachycení drobných zvuků a pohybů, takže si to neseme v sobě dodnes.

Vyložili jste si někdy mylně podivné zvuky nebo pohyby? Co za nimi bylo?

Zdroj: BrightSide

Článek Proč si někdy myslíme a cítíme, že nás někdo sleduje, i když kolem vůbec nikdo není? Co je důvodem tohoto podivného stavu? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nutný vývoj krční páteře

V první řadě bychom potřebovali o dost silnější krční páteř i značně širší ramena. Naše tělo by muselo být jako celek mnohem tlustší. To nevypadá na první pohled jako výrazný problém, jenže nové fyzické vlastnosti by způsobily mnoho komplikací. Větší hlava by byla například velkou komplikací už během porodu. Ačkoli přemýšlení o změně mozku může znít trochu divoce, k jeho proměnám docházelo během celé evoluce našeho druhu.

Například náš předek Homo habilis měl mozek jen třetinové velikosti oproti naší verzi. Během dvou milionů let se pak vyvinul do podoby, jakou známe dnes. Na základě tohoto příkladu si nejspíš pomyslíte, že jsme tedy jasně chytřejší než oni. A tudíž že větší mozek znamená vyšší inteligenci. Jenže to není tak jednoduché – jeho zvětšování ustalo před 20 000 lety, když jsme vyvinuli kamenné nástroje.

Stagnace, respektive zmenšení

Rádi si myslíme, že od té doby jsme ještě zmoudřeli, jenže naše mozky se naopak o 10 % zmenšily. Tomu odpovídá i meta-analýza provedená v roce 2015 na více jak 8 000 mozcích. Během ní přišli badatelé na to, že velikost samotného mozku se na rozdílech v IQ lidí podílí jen asi ze 6 %. Lepší indikátor inteligence je podle badatelů z Jižní Afriky průtok krve do mozkové tkáně. Ten se postupem času zvyšoval v liniích všech primátů.

Jenže u hominidů k tomuto zvyšování docházelo rychleji a dělo se tak ruku v ruce s vyvinutím nástrojů, použitím ohně a schopností komunikace v malých skupinách. Takže při zvětšení mozku k nárůstu inteligence nejspíš nedojde. Místo toho by tato změna vyústila v celou řadu problémů. Jak jsme uvedli, naše těla by musela výrazně zesílit, aby nám na hlavách udržela takovou váhu.

Maséři by měli žně

Změnu by v dlouhodobém horizontu nepochybně přivítali maséři, protože naše ramena i krky by potřebovaly pravidelnou údržbu a úlevu od bolesti. Na druhé straně by to byla velmi špatná zpráva pro nastávající matky. Nejen, že by plod potřeboval mnohem větší objem výživy, ale navíc by se vaginální porod stal velmi komplikovanou a také nebezpečnou záležitostí. Pravděpodobně by od něj bylo upuštěno a císařský řez by byl normou.

To ovšem není konec starostí. Kvůli nutnosti větší energetické podpory by se lidé nejspíš stali méně mobilními. Naše těla by rostla pomaleji a nebyli bychom tak vysocí. Nakonec tedy větší mozek nejspíš nechceme. Kdoví, jaké další procesy a změny náš mozek čekají. Bude se nadále zmenšovat, nebo zase trochu „přibere“? Ať už bude další evoluce probíhat jakkoli, je nabíledni, že digitální technologie v ní budou hrát stěžejní úlohu.

Jaké další důsledky by dvojnásobný objem podle vás měl?

Zdroj: WhatIfShow

Článek Jak by to vypadalo, kdybychom měli dvojnásobně větší mozek? Uzpůsobit by se muselo celé tělo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Museli bychom se nějak dál vyvinout, abychom takový přechod zvládli? Jaké druhy by vymřely a jaké naopak vzkvétaly? Zabalte si kufry a další zavazadla, protože zrovna dneska se všechno živé na Zemi stěhuje pod hladinu jako vodníci ve filmu Jak utopit doktora Mráčka. Snad jen ten konec nás nepotká. Nejdříve ale není od věci se podívat trochu podrobněji na to, do jakého terénu se to vlastně tak sborově vydáváme.

V moři je místa dost

Podle odhadů žije na Zemi 80 % druhů na souši, 15 % v oceánech a zbývajících 5 % ve sladké vodě, takže tohle bude opravdu velký přesun. Abychom ho vůbec nějak zvládli, musíme se vyvinout a to hodně rychle. Pro účely tohoto pokusu provedou zvířata i lidé evoluční skok a jako první se naučí dýchat pod vodou. Žábry, které vám teď rostou z krku, jsou dýchacím systémem, který využívá soustavu cév a nabírá vzduch z vody.

To nám umožní užívat si nádheru našeho nového podvodního domova a neutopit se. Takže když rodina včetně psa a kočky zmutovala a sestoupila do hlubin, jak bude vypadat běžný život? Za prvé je potřeba překonat strach ze tmy, lidé i zvířata si musí najít nějaký způsob, jak se vypořádat s temnotou. Klíčem je lepší hmat a taky dovednost vycítit vibrace. Nebo si podobně jako čeleď lampovníkovitých můžeme vyvinout vlastní světlo.

Všude bude dost zima

Další skutečnost, které si rychle všimneme, je zima. Studené okolní prostředí nás donutí k adaptaci membrán, aby zůstaly tekuté. Mimochodem, i někoho dalšího fakt bolí hlava? Za to nejspíš může těch přidaných osm tun tlaku na několik centimetrů čtverečných. Světlou stránkou je, že tu budeme mít všichni opravdu hodně místa. Jen Tichý oceán má totiž rozlohu 165,25 milionů kilometrů čtverečních. To je víc než veškerá pevnina planety.

Ta má asi 148,94 kilometrů čtverečných, takže to vypadá, že trh s realitami se docela pohne. Za předpokladu, že jsme se sami dostatečně vyvinuli a stejně tak naši mazlíčci, nejspíš budeme docela v pohodě. Akorát rostliny a brouci na tom budou hůře. Většina rostlin totiž vyžaduje opylování a to má na starosti vítr. Bylo by tudíž extrémně obtížné provést totožné manévry v takovém rozsahu pod hladinou oceánu.

Problémy brouků a červů

Živočichové jako mravenci nebo brouci by nepřežili, což je značný problém pro naši půdu. Žížaly a další červi ji totiž obohacují a mravenci provzdušňují a jde o opravdu důležitou okolnost. Žížaly způsobuje, že živiny v půdě jsou pro rostliny mnohem přístupnější a dovedou je lépe vstřebat. Tito červíci se pak zase živí rostlinným odpadem. Když sami zemřou, jejich zbytky zase stráví rostlina a celý tento ekosystém by se ve vodě rozpadl.

Což nás přivádí ke klíčovému problému, protože na Zemi je všechno nějak propojené a každý prvek hraje v nějakém ekosystém důležitou roli. Jakmile by se změnily samotné základy reality, změní se naprosto celý tento systém – od života rostlin po složení atmosféry. Pokud bychom se dostali pod vodu, budeme mít rozhodně více místa. Bude však mnohem pustší kvůli vodním omezením a rapidnímu nedostatku slunečního světla.

Jaký máte vztah k vodě? Plavete a potápíte se rádi nebo ne?

Zdroj: WhatIfShow

Článek Takhle by vypadal život na planetě, kdybychom všichni žili pod vodou. Jaké druhy by vymřely a jaké naopak vzkvétaly? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Patra zubů v lebeční struktuře

Veškeré zuby, které nám během života vyrostou, jsou přítomny už při našem narození a jsou skryté v lebeční struktuře. Jako první se prořežou a následně vypadají dočasné, tzv. mléčné zuby. Z toho taky pochází vyjádření, že je někdo „mlíčňák“, tedy v dané věci ještě nezkušený. Následně naroste sada 32 stálých zubů. První sada stoliček se obvykle objeví ve věku 6 let, druhá kolem 12 a poslední (moudráky) někdy kolem 21 let věku.

Poslední zmíněné zuby byly kdysi klíčové pro kousání rostlinné stravy složené z listí, kořenů a ořechů. Jenže tímhle už se neživíme, takže zuby moudrosti postrádají smysl. Dnes totiž jídlo vaříme kvůli měkkosti a porcujeme příborem. Antropologové věří, že už jsme se vyvinuli k jejich nepotřebě, takže některým lidem nenarostou vůbec. Tudíž by nepřekvapilo, kdyby časem vymizely zcela. Zatím se však objevují minimálně u poloviny světové populace, častěji u mužů.

Potenciální rizika změny lebečního prostoru

Někdy je v puse máme, ale nikdy se neprořežou, takže zůstávají pod dásní – to může potvrdit rentgen. Na každý pád mohou způsobit zdravotní problémy, a právě ty neviditelné kolikrát víc než ty, které se dostaly ven. Problém je v tom, že lidská čelist se v průběhu času zmenšuje, a to nejspíš hned z několika evolučních důvodů. Podle některých badatelů jde o vyrovnání prostoru, protože mozek se zase během života zvětšuje, lebka se tedy adaptuje.

Nejdrastičtěji se ovšem změnil náš způsob stravování. Menší čelisti také znamenají, že ne vždycky se do nich vejdou všechny potřebné zuby. Moudráky jsou celkově 4, dva nahoře a dva dole, lidé mohou mít jakýkoli počet od jednoho do všech. V momentě, kdy je nám 18 let, naše čelist přestane růst, jenže zuby moudrosti se zpravidla objevují později. Většina problémů pak vyvěrá z toho, že se do prostoru čelisti zkrátka a dobře nevejdou.

Jaké problémy mohou způsobit?

S tímto prostorovým managementem jsou spojeny potíže jako křivé zuby, přebytečné zuby, moudráky rostoucí do stran a zvýšená rizika kazu. Obvyklým projevem je také bolest v čelisti, cysty pod dásní a možné nádory. Pokud jsou některé ze zmíněných problémů zřetelné, odstranění zubů moudrosti je nezbytné. U teenagerů se doporučuje kontrola právě na jejich přítomnost a možná budoucí rizika – mladí lidé se po operacích lépe hojí.

S těmito operacemi ovšem souvisí některá rizika, protože je na místě důkladné vyšetření. Pokud si je chcete ponechat, je potřeba pečlivější dozor zubaře, protože časem mohou nastat další problémy. Někdy je zubař doporučí preventivně odstranit, například v případě nasazení rovnátek. Jejich objevení by totiž narušilo celý proces rovnání zubů. Při jakýchkoli problémech je tak na místě podrobné sledování a důkladná konzultace.

Máte zuby moudrosti? Způsobily vám nějaké potíže?

Zdroj: HealthLine

Článek Proč zuby moudrosti rostou až v dospělosti? Odborníci zjistili, proč je vlastně máme se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč to neumí?

Odpovědí je fyziologie kočičích hlasivek a jejich samotného hrdla, které pomáhá vytvářet zvuky. Právě kvůli způsobu, jakým jsou tvořeny řev a předení, se tyto zvuky vzájemně vylučují. To znamená, že kočka může provést buď jeden, nebo druhý. Potvrzuje to i John Wible, kurátor Muzea přírodní historie v Pittsburghu. Předení je v tomto ohledu unikátní zvuk, protože je tvořen jak při výdechu, tak i při nádechu zvířete.

Nejdřív se vyvinul právě u koček, až posléze se rozšířil do dalších příbuzných druhů. Kromě kočky domácí dovede příst rys, ocelot, puma a gepard. Typické řvaní je u koček mnohem vzácnější a objevilo se jen u konkrétní linie velkých kočkovitých šelem. Jedinou výjimkou je pak leopard sněžný, který nejspíš o svou schopnost pořádného řevu přišel. Jako u lidí vychází u koček zvuky z hrtanu, i když není přesně jasné, jak kočky právě řev nebo předení tvoří.

Ohebné kosti v hrdle

Savci tvoří zvuk hrdlem. Jejich hlasové projevy vznikají průchodem vzduchu speciální strukturou. Hlavními součástmi jsou hlasivky a jazylka, které takto fungují i u koček. Kočky, které řvou, mají jazylku z části chrupavčitou a jejich hrtan je pohyblivý, což dovoluje zvířatům snížit hlas až do temného vrčení. Další odchylka pro řev a předení se nachází přímo v hrtanu a pro předení je naprosto zásadní. Předení je totiž tvořeno extrémním kmitáním hlasového svalu.

Kočky, které řvou, mají hlasivky mnohem silnější, delší, těžší a masitější. Tkáň je silná a flexibilní, což dovoluje vytvářet hlasité a hrubé zvuky v nízké tónině. Ať už kočkám dovolilo předení cokoli, muselo se jednat o evoluční výhodu, díky které se tento zvuk v rodové linii udržel. Vědci si ovšem nejsou jistí, jakou roli mohlo hrát předení v životě v divočině. Mohlo jít například o tišící nebo ozdravný mechanismus, který pomáhal skrývat před predátory mňoukání koťat.

Líbí se vám více hlasité vrčení, nebo jemné předení?

Zdroj: LiveScience

Článek Proč domácí kočky neumí řvát jako lev? Doma vládnou, ale v divočině by kralovat nedokázaly se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tisíce let skrytá jeskyně odhaluje stopy

Jeskyni odkryl tým Cliva Finlaysona, ředitele Gibraltarského národního muzea. Při průzkumu jeskyně během minulého měsíce narazil společně s kolegy na dutý prostor. Po bližším ohledání a průlezu zjistili, že je dlouhý 13 metrů a ze stropu visí stalaktity jako děsivé ostny. Na podlaze sluje našli badatelé zbytky rysů, hyen a supů bělohlavých. Stejně tak byl na podlaze mořský šnek, kterého sem neandrtálci také donesli jako kořist. Objevy tím nejspíš nekončí.

Tým archeologů je velmi nadšený z toho, co dalšího může jeskynní prostor vyjevit. Je pravděpodobné, že se v jeskyni budou nacházet i hroby. Zatím našli mléčný zub patřící chlapci ve věku 4 let – ten byl však nalezen o 4 roky dříve v okolí jeskyně, nikoli přímo ve vnitřním prostoru. Původně badatelé předpokládali, že právě hyeny si tahaly do jeskyně mrtvé děti. Jeskynní prostor se ale tímto novým nálezem ukazuje ve zcela jiném světle.

Jasné stopy přítomnosti neandrtálců

Badatelé našli v jeskyni mnoho stop včetně uměleckých rytin na stěnách. Je také patrné, že tu obyvatelé poráželi tuleně, škubali peří dravých ptáků, které pak nosili jako odznaky a používali také v nástrojích. Právě tato jeskyně byla dost možná jedním z posledních míst, kde neandrtálci žili před svým vyhynutím před asi 40 000 lety. Jejich potrava zahrnovala maso velkých zvířat včetně mořských tvorů, jídelníček si však obohacovali i vařenými rostlinami.

Vymírání neandrtálců je spojeno se zvyšováním populace Homo sapiens. Došlo nejspíš k mísení obou druhů a postupně vymizely neandrtálské znaky. Další možností je podlehnutí nemocem, na které byl Homo sapiens pocházející z Afriky adaptován. Evropské rasy tuto odolnost neměly. Nejpravděpodobnější je dle antropologů právě mísení s později příchozími kmeny, o čemž svědčí i postupná změna znaků na kosterních pozůstatcích.

Kterého z našich pravěkých předchůdců máte nejraději?

Zdroj: LiveScience

Článek Tisíce let skrytá jeskyně odhaluje překvapující stopy. Může být jedním z posledních úkrytů neandrtálců se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ze škodné přítelem lidského rodu

Změna vztahu ze škůdce na domácího společníka se nejspíše odehrála v době před 4 000 lety, tedy o trochu později než domestikace psa. Mohlo by se zdát, že je to pro plnou domestikaci kočky dostatečná doba. Jenže i mozek kočky domácí stále vykazuje stejné způsoby myšlení jako u divokého afrického předka. Kočky plavé žily o samotě a komunikovaly hlavně pachy – jen aby nemusely přímo vidět jedna druhou. Společenské chování tak není odkud brát.

Lidé jsou na druhou stranu velmi společenské bytosti se zálibou v dětinskosti – velkých očích a čelech, malém nose a kulaté tváři. Právě proto shledáváme kočičí tváře tak přitažlivými. Nepřekvapí tudíž, že v nás toto zvíře přímo vyvolává touhu pohladit, obejmout a vzít do náruče. A protože kočky mají dědictví samotářů, je to pro ně poměrně často až příliš těsný kontakt. Jsou k němu svolné, ale buď správným způsobem, nebo až po delším čase.

Jak se s ní správně pomazlit

Klíčem je nechat kočce co největší prostor na reakce, volbu a kontrolu situace. Lidé se zkrátka potřebují v kontaktu trochu krotit, stojí to ovšem za námahu, zvlášť když se chcete vyhnout zranění. Většina koček si užije doteky kolem uší, pod bradou a kolem tváří – dominuje hlava. Kočka má hodně způsobů, jak vám naznačí, že se jí kontakt zamlouvá, ideálně začne příst a tlapkami si přitahovat vaše ruce. Natočí k vám uši a bude celkově velmi uvolněná.

Jakékoli známky stresu nebo averze jsou chvílí, kdy je lepší se stáhnout. Kočka vám bude uhýbat před rukou, nebude na vás nijak reagovat (lepší případ), bude silně švihat ocasem a hlasitě syčet. Pokud se po vás ožene, je lepší zcela vyklidit pole. Kočka je osobnost a je třeba zjistit, co se jí líbí. Největší známkou důvěry je, pokud si na vás kočka sedne a natočí se k vám zadkem. Není to pohrdání, vystavuje vám nejcitlivější část těla a má k vám tudíž důvěru.

Máte doma kočku? Jestli ano, jaké způsoby mazlení a drbání preferuje?

Zdroj: LiveScience

Článek Jak správně pohladit kočku, aby se jí to líbilo? Nepodceňujte sílu mazlení, odvděčí se vám nastokrát se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zaplnění mezery

Tato zkamenělá lebka byla datována do doby před 140 000 lety a jde o velmi cenný nález. Právě z této epochy v oblasti východní Asie nám totiž schází poměrně dost článků lidského vývoje. Velká a dlouhá lebka patřila dospělému muži s výrazným nadočnicovým obloukem a byla ukrytá ve studni. Našel ji Číňan, který v roce 1933 za japonské okupace prováděl na pozemku rekonstrukci. Místo nahlášení úřadům ji ukryl a o nález se podělil až před svou smrtí v roce 2018.

První badatelé, kteří lebku prozkoumali, ji určili jako pozůstatek druhu Homo longi a dali jí přezdívku „Dračí muž“ podle oblasti, kde byla objevena. Jenže proč je z této doby tak málo nálezů? Antropologie této oblasti zažila těžkou ránu během druhé světové války, kdy byla ztracena či zničena spousta vzorků. Právě záznamy východní Asie během doby Dračího muže byly pro mnoho akademiků dlouho záhadou. Takže takovýto nález je vskutku vzrušující.

Co zjevuje rozbor?

Jednalo se zřejmě o denisovany, vyhynulou větev rodu Homo, sesterskou větev neandrtálců. Nejstarší záznam tohoto rodu byl objeven ve Španělsku a sahá do doby před 430 000 lety. DNA z jader těchto buněk vypadá jako neandrtálská, ale mitochondriální DNA vypadá denisovansky. Spolu s dalšími daty to naznačuje, že se obě větve v Evropě velmi brzy rozdělily a obě se pak smísily s populací, která migrovala z oblastí v Africe.

Pokud by se příslušnost k denisovanům skutečně potvrdila, bude „Dračí muž“ první nalezená lebka svého druhu. Velmi by to pomohlo celkovému obrazu, protože právě druhy z východní Asie z doby pleistocénu je velmi těžké zařadit v čase. Lebka by také mohla být velmi cenným zdrojem informací ohledně vzhledu těchto předků. Dalším krokem je pečlivé odebrání malého vzorku, který je potřeba rozemlít, vyčistit a dále podrobně prozkoumat. Také vás fascinuje dávná historie našeho vlastního druhu?

Zdroj: TheBrink

Článek Je „Dračí muž“ chybějícím článkem v evoluční linii člověka? Nalezená pravěká lebka může přepsat dějiny se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pozůstatek předků

Podle názoru antropologů či evolučních biologů byl tento sval našimi předky používán pro aktivaci flexibility zápěstí. Nicméně při současné podobě lidského těla už nemá žádný vliv, případně zcela zanedbatelný. Tento sval je přítomný hlavně u zvířat, například u opic a lemurů. Pro ty je velice užitečný, protože jim pomáhá při pohybu v korunách stromů. Navíc nejde o jediný sval, který poukazuje na evoluci našeho druhu.

Naše tělo je vlastně něco jako muzeum přírodní historie. Na tuto skutečnost opakovaně upozorňoval například evoluční biolog Richard Dawkins, když poukazoval na délku některých nervů v těle žirafy. Ty jsou pozůstatky zvířete s kratším krkem, protože dle jeho slov „jde inženýrsky o konstrukci naprosto nesmyslnou, která jen přetrvala“. Někteří lidé mají například ještě tři svaly, pomocí kterých jsou schopni vědomě hýbat vnějším uchem.

Možný náhradní díl

Palmaris longus se vyskytuje v několika variantách, přičemž nejběžnější je jeho naprostá absence. Pokud je v paži přítomen, může se jednat o jeden či dva svaly nebo šlachy. Je velmi populární v případě potřeby šlachových štěpů, protože ho lze použít bez způsobení jakékoli újmy v organismu. Pokud dojde v zápěstí k poškození šlach, je možné je nahradit právě tímto svalem. Je vlastně jakýmsi náhradním dílem v případě potřeby.

Je pravdou, že palmaris longus lehce podporuje některé specifické úchopy v ruce nebo mezi prsty. Jenže sám o sobě je tak slabý, že jeho odstranění není na celkovém provozu ruky vůbec znatelné. Jeho využití při případném poškození má další výhodu v tom, že postižená tkáň je nahrazena tkání tělu vlastní. Tudíž nehrozí riziko odmítnutí organismem, které nastává při použití buněk od dárce. Tak co, už zkoumáte svoje vlastní zápěstí?

Zdroj: Her

Článek Spojte palec s ukazováčkem a sledujte šlachu na zápěstí. Vidíte ji, nebo ne? Obojí má jiný evoluční význam se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Poměr rizika a přínosu

Zatím to vypadá, že přes veškerá související rizika nese nejběžnější způsob vzniku dvojčat také nesporné výhody. Jedná se o polyovulaci, tedy jev, kdy se z vaječníků ženy uvolní každý měsíc více než jedno vajíčko. Neidentická dvojčata pochází z oplodnění dvou vajíček. Identická se rodí v případě, kdy je oplodněno jedno vajíčko, které se pak ale rozdělí na dvě samostatná embrya. Trojčata a vícerčata jsou sourozenci narození ve stejný den.

Polyovulace tak vyvažuje zvýšené riziko ztráty plodu. Ne všechna vajíčka dojdou k úspěšnému těhotenství, i když se žena o otěhotnění systematicky snaží. Některá vajíčka nemusí být vůbec oplodněna, a i v případě, že oplodnění proběhne v pořádku, nepřežije velká část z nich celý následný vývoj. Důvody nejsou zcela jasné, ale velmi často jde o chromozomální abnormality, což znamená nedostatečnou životaschopnost plodu. Problémem je absence spolehlivých dat, protože monitoring raných fází těhotenství s sebou nese řadu překážek.

Více sázek najednou

Vypuštění více než jednoho vajíčka každý měsíc je metodou, jak zvýšit šance, že aspoň jedno z nich bude úspěšně oplodněno. Příležitostně pak projde celým procesem těhotenství více než jedno vajíčko, což vyústí právě ve dvojčata, trojčata nebo vícerčata. To ovšem nevysvětluje souvislost s věkem matky, protože mladé maminky mají nižší šanci na vznik vícečetného těhotenství. Ta roste s jejich věkem, ale od určité věkové hranice opět klesá.

Jedna z nových hypotéz navrhuje, že jde o strategii vycházející z okolností. U mladých maminek je riziko ztráty plodu nízké, tudíž dochází k produkci pouze jednoho vajíčka. Jakmile se riziko zvýší, vzroste frekvence polyovulace, takže starší ženy produkují vajíček více. Reprodukční zájem se zkrátka adaptuje. Dvojčata jsou relativně vzácný jev, který se vyskytuje nejvýše ve 4 % porodů a stále nabízí mnoho otázek čekajících na další bádání. Máte i vy ve svém okolí dvojčata?

Zdroj: ThisViewOfLife

Článek Evoluce dvojvaječná dvojčata nezamýšlela. Proč se tedy rodí? Jsou vysokým rizikem pro sebe i matku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak daleko vlastně je

Prudká změna frekvence chřestění slouží k oklamání posluchače. Místo jednoduchého varovná pro okolí tak jde o mnohem propracovanější signál s více funkcemi. Profesor neurobiologie Boris Chagnaud z rakouské univerzity získal první poznatky, když se blížil ke chřestýši v laboratoři. Všiml si totiž toho, že frekvence zvuku se postupně zvyšovala, než skočila spolu s jeho přiblížením se ke zkoumanému hadu.

Když se Chagnaud naopak vzdálil, frekvence poklesla. S týmem pak začali nahrávat chřestění, když se k hadovi blížily různé objekty. Například figurína člověka nebo černý disk. Když se hrozby blížily stabilně, frekvence byla 40 Hz. Když se ale dostaly blíž, skočila najednou na 60 až 100 Hz. Čím blíže hrozba byla, tím rychleji rostla frekvence chřestění. Velikost objektu ale neměla na chování hada žádný dopad.

Virtuální had na louce

Další pokus zahrnoval skupinu dobrovolníků a virtuální louku s virtuálním hadem. Všichni se měli k hadovi blížit a podle zvuku oznámit, až od něj budou 1 metr. Frekvence chřestění se prudce změnila, když byli od hada 4 metry daleko. Zvuk vytvořil iluzi a účastníci podcenili vzdálenost mezi sebou a hadem. Chagnaud tak došel k závěru, že chřestění vytváří kolem chřestýše něco jako bezpečnostní hranici.

Pokud by se chřestění zvedalo plynule, fungovalo by stejně jako radar.  A když byl experiment zopakován s plynule se měnící frekvencí, účastníci odhadli místo chřestýše mnohem přesněji. Jenže skutečný chřestýš skokově mění „pravidla hry“ v jejím průběhu, čímž si nás spolehlivě drží od těla. Evoluce hadů probíhala ostatně vedle savců, takže přežili ti hadi, kteří se úspěšně vyhnuli tomu, aby na ně šláplo jakékoli velké zvíře.

Zdroj: LiveScience

Článek Chřestýš je schopen svým ocasem vytvořit sluchovou iluzi. Oklame mozek protivníka během pár sekund se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Je slepé střevo vůbec k něčemu?

Darwinovy spekulace pokračovaly v tomto směru ještě dál. Jak se naši předkové vyvinuli, začali se spoléhat na ovocnou stravu, která je lépe stravitelná. Slepé střevo tak ztratilo svou funkci, podobně jako kosti na konci páteře. Ty jsou pozůstatkem ocasních kostí, dědictví po našich ještě vzdálenějších předcích. Jenže dnešní lékařské poznatky dávají jasně najevo, že nejde rozhodně o bezcenný pozůstatek našeho vývoje.

V roce 2007 tým vědců zjistil, že slepé střevo může sloužit jako zásobník pro velmi užitečné střevní bakterie, které nám výrazně pomáhají se zažíváním. Když nám infekce nebo střevní choroby poškodí střevní mikroflóru, celý mikrobiom se může obnovit právě z tohoto bezpečného přístavu. Krom toho se tu ve vysoké koncentraci nachází také tkáně generující bílé krvinky, konkrétně lymfocyty. Ty jsou zásadní pro imunitní reakce na bakteriální infekce a další vetřelce.

Trvalá součást evoluce

Slepé střevo nemáme jen my. Podrobný průzkum evoluce mnoha druhů savců ukázal, že tato část těla provázela jejich vývoj po 80 milionů let. Krom toho se slepý výběžek vyvinul u 32 velmi vzdálených druhů. Mají ho orangutani, vombati, koaly, ptakopysci, kapustňáci i dikobrazi. Tyto druhy nespojuje jejich strava ani společenské chování, jedná se v mnoha ohledech o naprosto rozdílné druhy.

Jenže u všech druhů, které slepé střevo mají, obsahuje tento výběžek zásobu imunitní tkáně a bakterií. To ukazuje na stejnou funkci bez ohledu na druh. Dopad jeho absence by hodně záležel na tom, kdy by ke zmizení došlo. V dřívějších dobách by to snadno vedlo k vymření populace v důsledku šíření nemocí. Moderní doba by díky antibiotikům dokázala populaci zachránit. Tato zásobárna střevních bakterií by nám však přesto chyběla.

Zdroj: LiveScience

Článek Co kdyby se lidé rodili bez slepého střeva? Evoluční artefakt není tak nepotřebný, jak se může zdát. Má klíčovou úlohu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když chlapec potká dívku a tak dále

Pravděpodobnost setkání vašich rodičů je asi jedna ku 20 000, což není tak hrozné. Šance, že si spolu ti dva opravdu promluví, je jedna ku deseti, stejně tak šance, že rozhovor se bude opakovat, tedy dají si druhé rande. To samé platí pro změnu randění ve vztah. Jedna ku dvěma je šance, že tento vztah vyústí v nějaké potomstvo. Z toho vyplývá, že reálná pravděpodobnost, že setkání dvou lidí skončí vlastními dětmi, je jedna ku dvěma tisícům.

Narozený člověk je výsledkem spojení jednoho konkrétního vajíčka a jedné konkrétní spermie. Plodná žena má průměrně 100 000 životaschopných vajíček. Muž během plodného života vytvoří asi 12 trilionů spermií, berme tedy v úvahu, že na ovulaci ženy jich připadne třetina. Šance, že spermie s polovinou vašeho jména se trefí do vajíčka s vaším příjmením, je jedna ku 400 kvadrilionům. Kvadrilion je jednička a za ní 24 nul, abychom si udělali představu.

Není to jen o jedné generaci

Takhle jsme pokryli pravděpodobnostní situaci jednoho páru s potomky. Jenže tomuhle předcházelo úspěšné rozmnožování nejen našich předků z říše Homo sapiens, ale i všech předchozích forem života. Jsme totiž představitelé ničím nepřerušeného řetězu reprodukce života, který se táhne historií naší planety víc jak 4 miliardy let. Když vezmeme v úvahu jen lidský druh, máme v ruce nějakých 150 000 generací našich předků.

A na každou z těchto generací si aplikujte stejnou pravděpodobnost, jaká byla právě popsána v modelu pro jeden pár s dětmi na cestě. Výsledek je 10 a za ní 2 640 000 nul. Zázrak je událost tak nepravděpodobná, že jde o úkaz prakticky nemožný. Právě jsme vám ukázali, že vaše narození spadá přesně do této kategorie. Navíc jste výsledkem 4 miliard let evoluce života na této planetě.

Zdroj: HuffPost

Článek Jaká byla šance, že se narodíte právě vy a čemu můžete děkovat za váš život? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Prvotní vejce v přírodě

Budou nás zajímat hlavně ptačí vejce tak, jak je známe dnes. První se objevila v době prvních amniot před mnoha miliony let. Amniota je typ vejce, který dovoluje kladení v různorodém prostředí. Před jejich příchodem se většina zvířat při reprodukci spoléhala hlavně na vodu. Svá vejce tedy kladli v jezírkách, aby je prostředí nevysušilo. V určitém bodě se ale vyvinulo jiné vejce, které má navíc membrány amnion, allantois a chorton.

Každá z nich má jinou funkci, společně tvoří ale soběstačnou podporu pro život, který se vyvíjí uvnitř. Vrstvy také poskytují zvýšenou ochranu proti vnějším vlivům. Tato vejce bylo revolučním krokem, který dovoloval kladení vajec prakticky kdekoli. Protože z vajec nezůstávají dobré fosilie, nevíme přesně, kdy k tomu došlo, nejlepší odhad je asi 350 milionů let dozadu. Všichni dnešní plazi a ptáci jsou potomky těchto prvních amniot.

Na scénu přichází první kuřata

Prvotní skutečná kuřata přišla s první čistou genetickou mutací svých předchůdců. Jejich rodiče byli nejspíš Gallus gallus z Asie, po domestikaci se tento opeřenec rozšířil do celého světa. Když se vrátíme k původní otázce, první amniotické vejce se objevilo před 350 miliony let a první skutečné kuře se objevilo asi před 58 000 lety. Z toho se dá celkem jasně vsadit na skutečnost, že první bylo opravdu vejce.

Celá otázka je typem falešné dichotomie, tedy předpokladu rozporu. Vejce se nepochybně objevila před kuřaty, ale slepičí vejce nikoli, protože nemůžete mít jedno bez druhého. Matka prvního kuřete dnešního typu snesla vejce, ze kterého se toto kuře vylíhlo. Ona sama byla však geneticky odlišná od svého potomka. Vejce i kuře jsme tak řádné rozebrali, a když se spolehneme na evoluční příběh našich domácích opeřenců, můžeme hádanku svědomitě prohlásit za vyřešenou.

Zdroj: Science

Článek Byla dřív slepice nebo vejce? Odpověď na rozporuplnou hádanku, vyvolávající dlouhé roky nekončící diskuse, konečně odhalena se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Všechno je na místě, stačila by malá změna

V zásadě máme všechny stavební bloky, které jsou k tvorbě jedového ústrojí třeba. Byla by tedy potřeba jen evoluce, která je spojí dohromady. Jed v ústech je ve zvířecí říši docela běžný, známe ho od tak rozdílných zvířat, jako jsou pavouci, hadi i outloňové, kteří jsou jediným známým druhem jedovatých primátů. A ústní jedové žlázy jsou jen pozměněné žlázy slinné. Nová studie pak odhaluje molekulární mechanismus stojící za touto změnou.

Jed je perfektní příklad přírodní flexibility, protože mnoho v něm použitých toxinů je běžně dostupných v nejrůznějších zvířecích kruzích. Například složky jedu stonožky najdeme i u hadů. Nová studie se soustředí na geny, které jsou důležité pro jedové strojí, ale nejsou přímo odpovědné za produkci toxinů. Jedná se o regulační geny, bez kterých by jedový systém nefungoval.

Podobné varianty napříč více druhy

Vědci našli skupinu genů, které jsou přítomné u různých druhů plazů, ptáků a některých savců. Většina těchto genů je zodpovědná za správné skládání proteinů. To dává smysl, protože jedovatá zvířata produkují hodně toxinů, které jsou tvořeny právě proteiny. A ty musí být opravdu velmi kvalitní, aby správně fungovaly. Není překvapivé, že podobné geny byly nalezeny také v lidských slinných žlázách, které rovněž vyrábí důležitou směsici proteinů, jež se nachází ve slinách.

Jinými slovy má každý plaz nebo savec genetické lešení, podle kterého lze postavit jedový systém. A lidé – podobně jako třeba myši – už také produkují klíčový protein použitý v mnoha jedových ústrojích. Kallikrein, druh proteinu trávící jiné proteiny, je vylučovaný ve slinách. Zároveň tvoří klíčovou složku mnoha jedů, což je dáno jeho vysokou stabilitou. Tento protein tak může být teoreticky základem pro případný budoucí vývoj jedového aparátu u lidí.

Zdroj: Live Science

Článek Mohli by lidé být jedovatí? Výzkumy ukazují, že by stačila jedna malá změna se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Velmi rychlí plavci a predátoři

Tuleni i lachtani jsou mořští predátoři s velmi rychlým způsobem plavání, svoje ploutve používají doslova k „letu“ skrze vodu. Jenže ne všichni tuleni se chovají stejně, někteří používají hlavně přední ploutve, zatímco jiní spoléhají výlučně na ty ocasní. Přední ploutve lachtanů i některých druhů tuleňů připomínají křídla, zatímco další druhy mají podsadité končetiny a tlapy s drápy, takže plavou pomocí zadních ploutví.

Nová studie australské univerzity v Monashi a britských výzkumníků se snažila odkrýt příběh evoluce, který vedl k těmto rozdílným stylům plavání. Jedním z hlavních pilířů výzkumu byla samička tuleně kuželozubého, jejíž ostatky byly přineseny do londýnského Přírodopisného muzea. Ve spolupráci s ortopedickou klinikou vědci oskenovali ostatky pomocí výpočetní tomografie a provedli i další testy.

Smrt, která posloužila vědě

Smrt samičky měl nejspíš na svědomí kovový předmět v její hlavě, tato smutná událost však alespoň posloužila k získání cenných vědeckých poznatků. Výzkum ukázal, jak se křídlovitá přední ploutev může vyvinout u druhů tuleňů, které plavou pomocí zadních ploutví, což je cesta pro evoluci plavání s využitím předních končetin. Tuleni kuželozubí stále používají přední ploutve pro držení kořisti, ale ostatní druhy tuto možnost opustily, aby maximalizovaly rychlost a obratnost plavání.

Pomáhá jim to totiž lovit kořist, která je ve vodě více mobilní. Spolu s porozuměním samotnému vývoji a chování tuleňů i lachtanů může studie přispět k designu podvodních technologií. Tuleni měli na zdokonalení techniky plavání miliony let, takže nás mohou naučit, jak se pod vodou pohybovat efektivně a s vysokou elegancí. Stroje inspirované těmito zvířaty by mohly lépe manévrovat, být rychlejší, ale přitom ušetřit energii.

Zdroj: Science Focus

Článek Jedinečný způsob plavání tuleňů může inspirovat design podvodních dronů a ponorek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mořští krasavci a elegáni hýřící barvami

Extrémní pestrobarevnost tohoto rodu mají dost možná na svědomí tající ledovce. Nová genetická analýza více než třiceti druhů pyskounovitých rybek odhaluje zhruba 12 milionů let evoluce, která vytvořila široký sortiment tvarů, barev i vzorců chování. A načasování těchto transformací naznačuje, že více jak 60 druhů těchto rybek vděčí za svou vysokou diversitu cyklickým změnám hladiny oceánu.

Tato evoluce se odehrála během několika posledních milionů let a s omračujícím počtem barevných korálových rybek pyskounovití zkrátka nemohou nevyčnívat. Jsou druhou nejpestřejší skupinou ryb v oceánu. Přitom o evoluční historii tohoto rodu jsme dosud věděli velmi málo, tím pádem se nabízela otázka, proč jich existuje tolik různých druhů. Se zaplněním tohoto evolučního prázdna má pomoci extrakce jejich DNA.

Vyplnění prázdných míst v rybím rodokmenu

Vědci provedli extrakci DNA z 39 různých druhů pyskounovitých ryb a izolovali u nich na tisícovku genů. Ty potom navzájem porovnali a vytvořili evoluční strom ukazující, jak jsou jednotlivé druhy příbuzensky propojeny. Bylo tak rovněž možné určit, v jakých fázích se druhy postupně rozvětvovaly. Spousta poddruhů se objevila jen před asi 1 až 3 miliony let, v pleistocénu a pozdním pliocénu.

Badatelé se domnívají, že načasování prudké evoluce pyskounovitých je úzce spjato s geologickou historií oblasti jejich výskytu, kterou je západní Pacifik. Během dob ledových se voda měnila na ledovce a mořská hladina klesala, což změnilo korálové útesy na holou zem. Došlo k omezení pohybu vodních živočichů do okolních oblastí. To mohlo povzbudit evoluci nových druhů.

Zdroj: Science News

Článek Nejkouzelnější rybky na světě, které si svou neonovou barevnost vyvinuly postupem času. Jde o neuvěřitelnou podívanou, která hraje všemi barvami se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Evoluce fungování našich těl

Teplejší podnebí znamená rozšíření malárie, nilské horečky a dalších chorob, které se ještě nedávno vyskytovaly jen v tropických oblastech. Kvůli proměnám klimatu budou těmto nemocem vystaveni například i lidé v USA, proto bude jejich imunita nucena vytvořit si nové obranné mechanismy. Střet s novým prostředím nejspíše vyústí v tvorbu dalších mutací exotických virů. Dvě krevní choroby existují nadále proto, že disponují imunitou proti malárii.

Podobně se naše zažívání bude muset adaptovat na nejrůznější druhy nových pokrmů, které budeme mít k dispozici. Kupříkladu schopnost trávení mléka v dospělosti se objevila na Středním východě a na severu Afriky, kde se více ujal chov dobytka. Další generace budou nejspíš tolerantnější na cukr nebo tuk. Tato změna přepíše celou mikroflóru, tedy soubor bakterií a mikroorganismů, které se v našich tělech běžně vyskytují. Například vegetariáni je mají jiné než běžná populace.

Vnější změny jen málo patrné

Vnější změny budou méně viditelné, ale nevyhnutelné, protože vnitřní změny se projeví i navenek. Teplejší planeta bude pravděpodobně znamenat menší rozdíly mezi rasami, či spíše populačními skupinami. Důvod je jednoduchý – větší migrační proudění. V posledních dekádách se lidé přesouvali do velkých měst u pobřeží, ale s táním ledovců odtud bude populace nejspíše opět ustupovat, protože bude ubývat samotné pobřeží.

To samé vyvolají sucha a pátrání po zdrojích vody, bez které není život možný. Migrace obecně setře geografické hranice, které kdysi přesně rozdělovaly lidské populace. Ostatně tento proces už začal. V roce 2017 žilo 258 milionů lidí v jiné zemi, než kde se narodili – což je od roku 2000 nárůst o 49 %. Do roku 2050 se předpokládá přesun víc jak 100 milionů lidí převážně z Afriky a Latinské Ameriky.

Zdroj: NBC News

Článek Globální oteplování má čím dál více dopad na svět kolem nás. V jakých ohledech však ovlivní změna klimatu vývoj člověka? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od velkých a pomalých k malým a mrštným

Hypotéza pracuje s tím, že původní lidská specializace lovu se zaměřila na velká zvířata typu mamutů, která poskytovala dostatek tučného jídla. Jenže s jejich klesajícím počtem ti lidé, kteří měli více pod pravěkou čepicí, byli lepší v lovu a chytání menší zvěře, což vedlo logicky k jejich větší šanci na přežití – lidí, ne těch zvířat. Nakonec se lidský mozek rozšířil z průměrných 650ti krychlových centimetrů před asi 2 miliony let na 1 500 u vrcholu zemědělské revoluce.

Ta se odehrála asi před 10 000 lety. Tato hypotéza také vysvětluje, proč se mozek po zavedení zemědělství zase trochu zmenšil a to na 1 300 centimetrů krychlových – tkáň navíc prostě už nebyla na lovení potřeba. Tato myšlenka je zcela odlišná od klasického náhledu na lidský původ. Mnoho učenců v této oblasti stojí při tvrzení, že náš mozek rostl díky tlaku mnoha drobných okolností, ne jedné veliké.

Jedna hlavní příčina je lepší řešení

Vědci v Tel Avivu ovšem argumentují tím, že jedna hlavní změna v prostředí, které naše předky obklopovalo, je lepším vysvětlením procesu. Pokles velkých zvířat a jejich lovu poskytuje řešení nejen pro vývoj lidského mozku, ale taky pro mnoho dalších změn v lidské biologii a kultuře a je to velmi dobrá pobídka pro tyto změny. Učenci podle nich nejsou zvyklí hledat jednoduché vysvětlení, které by pokrylo různorodost adaptací. Nejspíš je čas přemýšlet trochu jinak.

Růst lidského mozku je evolučně naprosto vynikající, protože mozek sám je velmi náročný orgán. Mozek Homo sapiens využívá 20 % tělesného kyslíku při odpočinku a přitom tvoří jen 2 % jeho váhy. Průměrný lidský mozek dnes váží něco kolem kilogramu a dalece tak překonává veškeré naše příbuzné včetně například šimpanzů. Kromě toho je náš druh také lépe uzpůsoben k trávení tučné potravy, která tělo vydatně zásobuje.

Zdroj: Livescience

Článek Mozek jako součást těla zná každý z nás. Co ale bylo podnětem k jeho rozvoji, skoro nikdo neví se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Síla lidské aktivity

To, že lidská činnost má silný vliv na naši planetu a na další její obyvatele, je jasná věc, o které se mluví už mnoho let. V posledních letech jsou tyto vlivy spíše negativní, a proto se Zoologická společnost v Londýně spolu s dalšími významnými zoologickými institucemi rozhodly provést výzkum, který by tyto vlivy zmapoval. Výzkumníci se zaměřili na vliv lidské aktivity na skupiny obratlovců a jejich vývojovou historii.

Evoluční odlišnost

Být evolučně odlišný znamená, že tvor nemá blízké žijící příbuzné. Jinými slovy to lze nazvat, že tvor je sám ve své větvi evolučního stromu života. Například Aardvarkové, krokodýli a pták kiwi byli před desítkami milionů let oddělení od svých nejbližších evolučních příbuzných a nesli jedinečnou evoluční historii. Nový výzkum tak poskytne jasné pochopení toho, jak nejlépe chránit přírodu vzhledem k současným hrozbám pro konkrétní lokality a ohrožené druhy.

[clanek id=“243″]

Dvě metriky hodnocení

Vědcům se podařilo vyvinout dvě metriky, které kombinují fylogenetickou rozmanitost a míru lidského tlaku napříč prostorovým rozmístěním druhů. Jeden metrický oceňovací region a druhý prioritní druh. Vědci hodnotili metriky plazů, které byly v předchozích studiích většinou zanedbávány, a tyto výsledky porovnávali s ekvivalentními výpočty pro všechny skupiny suchozemských obratlovců. Zjistili tak, že oblasti pod vysokým lidským tlakem se shodovaly s regiony, které obsahují nenahraditelnou plazivou rozmanitost.

50 miliard let v ohrožení

Při použití údajů o riziku vyhynutí u přibližně 25 tisíc druhů vědci zjistili, že je ohroženo nejméně 50 miliard let evolučního dědictví, ale také velký počet potenciálně ohrožených druhů, pro které chybí odpovídající údaje o riziku vyhynutí. Tyto výsledky naznačují, že výpočet podceňuje počet druhů, které mohou být ovlivněny. Například regiony Indie a velká část jihovýchodní Asie čelí velmi silné devastaci přírody, která souvisí s lidskou činností.

Hrozí jim vyhynutí

Dále bylo podle výzkumů zjištěno, že největší ztráty evoluční historie jsou vedeny vyhynutím celých skupin úzce příbuzných druhů, jako jsou například tučňáci a tapíři. Dále pak ztrátou vysoce evolučně odlišných druhů, jak je například starověký čínský krokodýl ještěr, gigantický pták z Afriky Shoebill nebo Aye-aye, což je noční lemur s velkýma žlutýma očima a dlouhými prsty. Člověk by si tedy měl uvědomit, že ne všechno, co dělá, má na přírodu dobrý vliv.

Článek Měli byste vědět, že lidská aktivita výrazně ovlivňuje vývojovou historii obratlovců se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.