genetika – VědaŽivě.cz

Vědci vytvořili mozkové organoidy s neandertálskou variantou genu a sledovali rozdíly ve vývoji

Lukáš Jírovec — Wed, 29 Jul 2026 03:18:00 +0000

Tým z University of California San Diego pod vedením neurovědce Alyssona Muotriho vzal lidské kmenové buňky, pomocí genové editace v nich vyměnil jedinou „písmenku“ v genu NOVA1 za variantu, kterou nesli neandertálci a denisované, a z upravených buněk vypěstoval trojrozměrné shluky mozkové tkáně – kortikální organoidy. Výsledek, publikovaný v časopise Science v únoru 2021, ukázal, že i tak drobný zásah dokáže měřitelně změnit tvar, růst, buněčné složení i elektrickou aktivitu vyvíjejících se nervových buněk. Nejde však o oživení neandertálského mozku. Jde o něco subtilnějšího a v jistém smyslu fascinujícího: o důkaz, že jedna z evolučně fixovaných změn, které nás odlišují od našich vyhynulých příbuzných, má reálné biologické důsledky.

Proč zrovna gen NOVA1

Muotriho laboratoř nejprve pročesala genomy neandertálců a denisovanů a porovnala je s moderními lidmi. Identifikovala 61 genů, v nichž se moderní lidé liší od obou archaických linií. NOVA1 z nich vyčníval. Jde o takzvaný master regulátor alternativního splicingu, protein, který v raném vývoji mozku rozhoduje o tom, jak se z jednoho genu vyrobí různé varianty bílkovin. Narušení NOVA1 ovlivňuje stovky dalších genů najednou, od synaptických proteinů po faktory řídící dělení buněk. Prakticky řečeno: pokud chcete jedinou změnou pohnout co největším množstvím vývojových drah v nervové tkáni, NOVA1 je ideální kandidát.

Samotná úprava přitom byla minimální. Záměna jednoho nukleotidu vedla k výměně jediné aminokyseliny (izoleucinu za valin) v proteinu NOVA1. Různé studie ji číslují odlišně (I200V ve studii z roku 2021, I197V v navazující práci z roku 2025), ale jde o tutéž změnu. Archaickou variantu vědci vložili do lidských indukovaných pluripotentních kmenových buněk a nechali je samovolně organizovat do kortikálních organoidů.

Co organoidy ukázaly

Rozdíly se projevily na několika úrovních najednou:

Tvar a velikost. Organoidy s archaickou variantou NOVA1 dorůstaly menšího průměru a jejich povrch byl výrazně členitější; vyšší takzvaná rugozita, tedy „zvrásněnost“, připomínající spíš popcorn než hladkou kuličku.
Růst a buněčné složení. Proliferace nervových progenitorových buněk se lišila, vývoj probíhal pomaleji a buněčné populace se skládaly v jiných poměrech.
Splicing a genová exprese. Stovky genů vykazovaly odlišný alternativní splicing, tedy jiné „střihové varianty“ mRNA. To odpovídá roli NOVA1 jako uzlového regulátoru.
Synapse. Hladiny synaptických markerů SYN1 a PSD95 byly nižší, menší byla i kolokalizace pre- a postsynaptických struktur. Jednoduše: synapse se tvořily méně a jinak.
Elektrická aktivita. Elektrofyziologické profily neuronů se lišily od kontrolních organoidů s moderní lidskou variantou NOVA1.

Všechna měření probíhala na isogenním pozadí, genetický kontext buněk byl jinak identický. A právě to dělá výsledky tak čitelné: jakýkoli pozorovaný rozdíl jde připsat právě té jedné aminokyselinové záměně.

Co z toho neplyne

Lákavé je napsat, že neandertálci „mysleli jinak“. Jenže kortikální organoid není mozek. Nemá cévní zásobení, senzorické vstupy, imunitní systém ani životní historii organismu. Odborný konsenzus dnes výslovně doporučuje nepoužívat popularizační označení „mini-mozek“; přesnější je mluvit o nervovém organoidu, který modeluje rané fáze vývoje mozkové kůry.

Studie proto nedokazuje, že neandertálci měli horší paměť, jiný jazyk nebo slabší sociální vazby. Nedokazuje ani to, že právě NOVA1 rozhodl o jejich vyhynutí. Muotriho laboratoř sice dlouhodobě zkoumá, jaké genetické změny mohly odlišit kognitivní a sociální schopnosti moderních lidí od archaických příbuzných, ale to je výzkumný program, ne závěr jedné práce. Bezpečný výrok zní takto: jedna lidsko-specifická změna v klíčovém splicing regulátoru prokazatelně mění raný neurovývojový program. Co to znamenalo pro živého neandertálce, zůstává otevřené.

Navazující výzkum a český kontext

V roce 2025 vyšla v Nature Communications navazující studie, tentokrát na myších: vědci do myšího genomu vložili naopak lidskou variantu NOVA1 a sledovali změny ve vokalizaci a chování. Výzkumná linie tedy pokračuje, od organoidů přes zvířecí modely k postupnému skládání mozaiky.

Cerebrální organoidy přitom nejsou jen doménou amerických laboratoří. V Česku s nimi pracuje například skupina Dáši Bohačiakové na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity, která na 3D mozkových organoidech modeluje Alzheimerovu chorobu i glioblastom. Na CEITEC vyšla v Cell Reports práce o organoidech odvozených od pacientů s mutacemi genů PSEN1 a PSEN2. A v letech 2024–2026 běží na Masarykově univerzitě ve spolupráci s Akademií věd a pražským IKEM projekt zaměřený na organoidové modelování ischemického poškození mozku. Česká věda tedy technologii aktivně používá, byť zatím spíš pro nemoci než pro evoluční otázky.

Článek Vědci vytvořili mozkové organoidy s neandertálskou variantou genu a sledovali rozdíly ve vývoji se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

DNA z francouzské hrobky odhalila zánik jedné populace a její nahrazení nově příchozími

Tereza Říha — Sun, 26 Jul 2026 03:20:00 +0000

Představte si kamenný hrob, do kterého se po generace ukládali mrtví jedné komunity, a pak se na desítky, možná stovky let zavřel. Když se znovu otevřel, pohřbívali do něj už úplně jiní lidé. Měli jiný genetický profil, jiný pohřební rituál i jiný původ. Přesně to odhalila studie publikovaná začátkem dubna 2026 v Nature Ecology & Evolution. Tým vedený Frederikem Valeurem Seersholmem z Kodaňské univerzity analyzoval DNA z lokality Bury v Pařížské pánvi a popsal jeden z nejčistších případů populačního zlomu, jaký kdy archeogenetika v jednom monumentu zachytila.

Dvě fáze, žádná kontinuita

Bury je takzvaná allée sépulcrale, polozapuštěný obdélný megalitický hrob typický pro severní Francii. Celkem v něm bylo pohřbeno odhadem 316 lidí, z nichž vědci získali použitelnou DNA od 132 jedinců. Ti se rozdělili do dvou časově oddělených skupin.

Fáze 1 spadá zhruba do období 3200–3100 př. n. l. Těla leží v natažené poloze, orientovaná podle osy hrobu. Druhá fáze následuje po přerušení trvajícím několik staletí a končí kolem roku 2470 př. n. l. Těla jsou skrčená, bez jednotné orientace. Změnu rituálu bylo možné vidět pouhým okem. Co vidět nebylo a co ukázala teprve DNA, je to, že mezi oběma skupinami neexistuje žádná příbuzenská linie. Analýzy sdílených úseků genomu (IBD), Y-chromozomální haplogrupy i modelování genetického původu se shodují: jedinci z fáze 2 nejsou potomky jedinců z fáze 1. Jsou to cizí lidé.

Odkud přišli a proč zmizeli ti první

Nově příchozí nebyli stepní pastevci, jejichž expanze do Evropy je dnes asi nejznámějším příběhem pravěkých migrací. Modelování ukázalo u fáze 2 v průměru 83,8 % genetické složky spojené s iberskými neolitiky, tedy s populacemi jihu Francie a Iberského poloostrova. Do Pařížské pánve tato jižní složka proniká až po roce 2900 př. n. l., v době, kdy původní severní farmáři procházeli hlubokou krizí.

A ta krize má v Bury konkrétní stopy. Soubor jedinců z fáze 1 vykazuje neobvyklý úmrtnostní profil s neúměrně vysokým podílem mladých jedinců. V souboru byly identifikovány patogeny: čtyři případy Yersinia pestis, původce moru, a dva případy Borrelia recurrentis, bakterie způsobující návratný tyfus. Pylová data z Pařížské pánve mezi lety 2900 a 2500 př. n. l. ukazují regeneraci lesa, což je běžný nepřímý ukazatel ústupu lidské aktivity. Jeden muž z fáze 1 měl tři perimortální rány od těžkého ostrého nástroje, patrně sekery.

Autoři studie nevysvětlují vývoj jedinou katastrofou. Skládají mozaiku: patogeny, environmentální stres, zúžení populace. Výsledkem bylo demografické vakuum, do něhož se rozšířily skupiny z jihu.

Konec megalitů v novém světle

Bury není izolovaná kuriozita. Studie propojuje tamní zlom s koncem megalitické výstavby v severním Německu a Dánsku kolem 3100–3000 př. n. l. a s obdobnými přerušeními pohřebních sekvencí na dalších lokalitách. Kolektivní megalitické hrobky byly produktem hustě osídlené severozápadní neolitické Evropy. Když tato demografická trajektorie skončila, skončila i tradice.

Zajímavé je, že noví příchozí v Bury starý monument neopustili, znovu ho otevřeli a pohřbívali do něj. Ale s jinou logikou. U mužů z fáze 2 téměř výhradně převažuje jediná Y-haploskupina I2a1a1; největší zachycený rodokmen sleduje otcovskou linii po čtyři generace. V obou fázích navíc výrazně převažují muži (71 % ve fázi 1, 73 % ve fázi 2), což naznačuje selektivní pohřební režim, z něhož byla značná část žen vyloučena.

Český kontext: stejná doba, jiný příběh

Třetí tisíciletí př. n. l. bylo dramatické i na území dnešní České republiky, ale zdejší změny mají jiný genetický podpis. Archeogenetická studie Čech z roku 2021 ukázala, že nejstarší nositelé kultury šňůrové keramiky v Čechách kolem 2900 př. n. l. byli migranti z východu se stepní složkou v genomu, tedy úplně jiný proud než jižní neolitická populace z Bury. Radiokarbonová data pro Čechy navíc v tomto období ukazují spíš nárůst aktivity spojený právě s příchodem šňůrové keramiky, ne ticho a regeneraci lesa jako v Pařížské pánvi.

Obě události patří do stejného přelomového období evropských přesunů, ale nejsou to stejné migrační vlny. A nejsou jediné: v Británii expanze kultury zvoncovitých pohárů o pár staletí později nahradila zhruba 90 % genofondu během několika generací. Pravěká Evropa se přepisovala opakovaně.

Jeden hrob, celý příběh

Síla Bury spočívá v tom, že jeden kamenný monument zachytil celý cyklus: prosperitu, krizi, ticho a příchod nových lidí. Nezachytil ho jako abstraktní model v učebnici, ale prostřednictvím 132 konkrétních genomů s příbuzenskými vazbami, patogeny v kostech a stopami násilí na lebkách. Odborný komentář v Nature Ecology & Evolution označil studii za důležitý příspěvek do debaty o neolitickém poklesu, a je těžké s tím nesouhlasit.

Pět tisíc let stará hrobka u Bury teď mluví jasněji než většina písemných pramenů. Říká, že zmizení neznamená ticho. Znamená, že přišel někdo jiný.

Článek DNA z francouzské hrobky odhalila zánik jedné populace a její nahrazení nově příchozími se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Samec je zelený, samice rudá. Eklektus papuánský z ostravské zoo má v peří pigment, který u savců neexistuje

Tereza Říha — Mon, 06 Jul 2026 04:47:00 +0000

Eklektus papuánský drží podle Guinness World Records rekord v nejextrémnějším pohlavním dimorfismu mezi papoušky. Teprve na počátku dvacátých let minulého století si věda uvědomila omyl a zařadila zeleného i červeného ptáka do jednoho druhu. Jak je ale možné, že samec a samice sdílejí stejný genom, a přesto vypadají, jako by patřili na jiné kontinenty? Odpověď se rýsuje v sérii genetických objevů, z nichž k poslednímu došlo teprve loni na podzim. A právě teď, v červnu 2026, se v Zoo Ostrava líhnou první mláďata, na kterých je barevný trik vidět doslova od prvních dnů.

Dva geny, dvě vrstvy barevného triku

Papoušci jsou mezi ptáky výjimeční tím, že si barvy nevyrábějí z karotenoidů přijatých v potravě. Místo toho používají vlastní pigmenty, psittacofulviny, které syntetizují přímo v buňkách rostoucího pera. V roce 2017 tým kolem Thomase Cooka popsal v časopise Cell gen MuPKS, bez něhož andulka nedokáže vyrobit žádný psittacofulvin a zůstane modrá. To byl první krok: gen pro samotnou výrobu pigmentu.

Druhý krok následoval 1. listopadu 2024 v časopise Science. Mezinárodní tým analyzoval peří napříč hlavními liniemi papoušků, kombinoval chemické rozbory, genetické mapování u loriho soumračného a transkriptomiku u agapornisů. Výsledek: gen ALDH3A2 funguje jako biochemický přepínač. Kóduje aldehyddehydrogenázu, enzym, který oxiduje červené aldehydové psittacofulviny na žlutější karboxylové formy. Čím víc enzymu buňka pera vyprodukuje, tím víc se barva posouvá od červené ke žluté. Žlutý pigment pak v kombinaci s modrou strukturní barvou pera, vznikající díky mikrostruktuře keratinu, vytváří zelené zbarvení.

Proč je samec zelený a samice červená

Právě tady vstupuje na scénu eklektus. Zelený samec má v peří vysoký podíl žlutých karboxylových psittacofulvinů, které spolu s modrou strukturní složkou vytvářejí sytou zeleň. Červená samice naopak nese převahu červených aldehydových forem pigmentu a enzym ALDH3A2 v buňkách jejího peří zřejmě pracuje na nižší obrátky.

Je třeba dodat, že studie z roku 2024 přímo neporovnávala expresi ALDH3A2 u samce a samice eklekta; testovala obecný mechanismus napříč papoušky. Pro eklekta jde tedy o velmi silnou biologickou interpretaci, ne o definitivně uzavřený experiment. Přesto je logika přesvědčivá: tentýž gen, tentýž pigmentový systém, jen jiné „nastavení hlasitosti“ v konkrétních buňkách. Extrémně nápadný rozdíl mezi pohlavími tak nemusí stát na složité nové genetické soustavě. Stačí přiškrtit nebo zesílit aktivitu jednoho enzymu.

A co formulace z titulku, že gen „u jiných papoušků nefunguje“? Přesněji řečeno: ALDH3A2 mají i ostatní druhy; jde o starý detoxikační gen, který papoušci během evoluce začali využívat k barvení peří. Rozdíl je v regulaci. U většiny papoušků oba partneři exprimují gen podobně, takže vypadají téměř stejně. U eklekta se regulace mezi pohlavími výrazně liší.

Evoluce to nevymyslela pro krásu

Osm let terénního výzkumu Roberta Heinsohna na Papui-Nové Guineji ukázalo, že za barevným kontrastem stojí ekologie, ne estetika. Samice eklekta soutěží o vzácné kvalitní hnízdní dutiny ve starých stromech. Jasně červená a modrá samice je u dutiny dobře viditelná a právě nápadnější samice vykazovaly vyšší reprodukční úspěch. Samci naopak létají mezi korunami stromů, kde zelená barva splývá s listovím. Každé pohlaví tak těží z opačného konce barevného spektra.

Mezi papoušky je to unikát. U většiny papoušků, například ar, kakadu a amazoňanů, jsou samec a samice pro lidské oko prakticky k nerozeznání. Obrácený dimorfismus, kdy je samice nápadnější, známe i u jiných ptáků (lyskonozi, někteří bahňáci), ale tam bývá spojený s převrácením rodičovských rolí. Eklektus je zvláštní právě tím, že samice je sice zářivější, ale o mláďata pečují oba rodiče.

Ostravský prvoodchov: barva prozradí pohlaví za pár týdnů

Zoo Ostrava oznámila první úspěšný odchov eklekta papuánského. První mládě se vylíhlo 19. prosince 2025 a v květnu 2026 přibyla další dvě, o která aktuálně pečují oba rodiče. Klíčem k úspěchu byla hnízdní budka ve tvaru písmene L. Samice zůstávala s mládětem v boční části, zatímco samec mohl bezpečně vstupovat a krmit. Právě samec se na výživě prvního mláděte významně podílel.

Pro chovatele i návštěvníky je na eklektech fascinující ještě jedna věc: pohlaví mláděte je patrné velmi brzy podle barvy peří. U prvního ostravského mláděte zbarvení odpovídalo samečkovi už od prvních týdnů, což je výhoda, která u naprosté většiny papoušků neexistuje a chovatelé musí čekat na DNA test.

Rodinku lze pozorovat ve voliéře u pavilonu Papua poblíž hlavního vchodu. Eklekty chovají v Česku i Zoo Brno v Exotáriu a Zoo Hodonín, ale ostravský odchov je zatím jediný veřejně komunikovaný úspěch. Druh přitom v přírodě ubývá a hlavními hrozbami zůstávají odlesňování a nelegální odchyt pro obchod.

Jeden enzym, dvě nastavení, dvě naprosto odlišné barvy. Někdy evoluce nepotřebuje složitý vynález, stačí změnit způsob, jakým využívá to, co už má.

Článek Samec je zelený, samice rudá. Eklektus papuánský z ostravské zoo má v peří pigment, který u savců neexistuje se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Levotočivý šnek je v přírodě stejně vzácný jako čtyřlístek. Příčinou je chiralita, princip známý z chemie léků

Tereza Říha — Fri, 03 Jul 2026 13:31:00 +0000

Kolem 9. června 2026 procházel Jan Kabát zahradu Domu přírody v Oldřichově v Hájích a všiml si drobného plže, který vypadal „obráceně“. Nebyl poškozený, nebyl deformovaný. Měl ulitu zatočenou zrcadlově, doleva místo obvyklého pravotočivého vinutí. Ekolog Ladislav David, který jedince převzal do péče, potvrdil pro ČTK, že jde o keřovku plavou a o první známý levotočivý exemplář z této lokality. Národní muzeum v Praze projevilo zájem, ovšem až o samotnou ulitu po uhynutí šneka. Do té doby zůstává živý v rukou oldřichovských ekologů. Jenže skutečný příběh nezačíná v zahradě. Začíná v embryu, v okamžiku, kdy se vajíčko teprve začíná dělit.

Jak se pozná „levák“ mezi šneky

Určit směr vinutí ulity je překvapivě jednoduché. Stačí držet schránku špičkou (apexem) nahoru a podívat se na otvor, aperturu. Směřuje-li vpravo, jde o běžnou pravotočivou, tedy dextrální ulitu. Směřuje-li vlevo, máte v ruce sinistrální exemplář. U naprosté většiny suchozemských plžů je pravotočivost normou. Levotočivost se u takových druhů objevuje jako vzácná odchylka, nikoli jako poddruhový znak.

Oldřichovský nález není v Česku úplně první. Česká televize v roce 2009 popsala levotočivého hlemýždě od Stráže nad Nežárkou a o rok později dalšího z Horažďovic. Každý takový případ ale vzbudí pozornost, protože nejde o kosmetickou zvláštnost. Levotočivý šnek má zrcadlově převrácené celé tělo, vnitřní orgány, nervovou soustavu i pohlavní ústrojí.

Jedno vajíčko, jedno rozhodnutí, celé tělo pozpátku

Klíč k pochopení leží v embryologii. U šneků je směr vinutí klasickým příkladem takzvaného mateřského efektu: o tom, jestli bude potomek pravotočivý, nebo levotočivý, nerozhoduje jeho vlastní DNA, ale faktory, které do vajíčka vložila matka ještě před oplozením. Rozhodnutí tedy padne dřív, než embryo vůbec existuje jako samostatný organismus.

Experimentálně to nejlépe dokládá práce japonských biologů Abeho a Kurody z roku 2019 na plovatce bahenní. Identifikovali gen Lsdia1, kódující protein ze skupiny forminů, jako jediný mateřský gen, jehož vyřazení obrátí směr vinutí. Důležité upřesnění: u oldřichovské keřovky nikdo genetický test neprovedl. Mechanismus ale bude s největší pravděpodobností analogický, protože základní vývojová logika je u plžů evolučně konzervativní.

Jak to funguje krok za krokem:

Jednobuněčná fáze – mateřské faktory v cytoplazmě vajíčka nastaví chiralitu buňky.
Třetí rýhování – buňky se dělí šikmo, buď ve směru hodinových ručiček (pravotočivost), nebo proti nim (levotočivost).
Signální dráha nodal/Pitx – asymetrická genová exprese přepíše počáteční mechanický impuls do trvalého levopravého plánu celého těla.

Výsledkem není šnek s „pokřivenou“ ulitou. Je to kompletní zrcadlový obraz, jako kdybyste normálního jedince postavili před zrcadlo a zrcadlový odraz ožil.

Proč je levotočivý šnek odsouzený k samotě

Převrácená anatomie má jeden krutý praktický důsledek: páření. U druhů, kde se jedinci při kopulaci přikládají k sobě, musí pohlavní otvory vzájemně lícovat. Pravotočivý a levotočivý šnek mají genitální ústrojí na opačných stranách těla. Geometrie schránek navíc brání správnému přiblížení. Orgány se k sobě jednoduše nedostanou.

Levotočivý jedinec proto potřebuje partnera se stejnou orientací, a ten v populaci téměř neexistuje. Vzniká tak bludný kruh: i kdyby se mutace dědila, její nositel se jen těžko rozmnoží, takže se v populaci neuchytí. Evoluční biologie to popisuje jako frekvenčně závislou selekci ve prospěch většinového typu.

Přesto existuje teoretická možnost, že by levotočivost mohla založit nový druh. Studie publikovaná v Nature v roce 2003 popisuje scénář „speciace jediným genem“: pokud se opačně vinutí jedinci nemohou pářit, vzniká reprodukční bariéra, základní podmínka pro vznik nového druhu. V praxi je to ale extrémně nepravděpodobné, protože levotočivý šnek musí nejdřív najít partnera.

Ned, Jeremy a naděje z Oldřichova

Oldřichovský případ má zahraniční paralely. Na Novém Zélandu spustil v srpnu 2025 magazín New Zealand Geographic celostátní výzvu k nalezení partnera pro levotočivého šneka přezdívaného Ned. Ještě slavnější byl britský Jeremy, levotočivý hlemýžď zahradní, kolem kterého nottinghamský genetik Angus Davison vybudoval kampaň #SnailLove. Jeremy se nakonec spářil. Jeho potomstvo ale bylo pravotočivé, což dokonale ilustruje mateřský efekt: Jeremyho geny sice nesly informaci pro levotočivost, ale partnerka vložila do vajíček své vlastní, pravotočivé faktory.

Ladislav David doufá, že se ozve někdo, kdo chová dalšího levotočivého jedince. Veřejná kampaň ani formulář pro hlášení v Česku neexistují; nejpraktičtější cestou je kontaktovat přímo oldřichovské ekology nebo malakoložku Národního muzea Štěpánku Podroužkovou. Stačí ostrá fotografie ulity s apexem nahoru, přesná lokalita a datum.

Lidské tělo zná podobný fenomén, říká se mu situs inversus totalis, zrcadlové uspořádání vnitřních orgánů. U člověka ho ale zvenčí nepoznáte. U šneka ano. Stačí zvednout ulitu, podívat se na otvor a vidíte rozhodnutí, které padlo v jediné buňce dřív, než se embryo vůbec začalo dělit.

Článek Levotočivý šnek je v přírodě stejně vzácný jako čtyřlístek. Příčinou je chiralita, princip známý z chemie léků se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Laboratoře mají vypustit miliardy geneticky upravených komárů. Záměrem je eliminace přenosu nemocí

Redakce VědaŽivě — Wed, 17 Sep 2025 05:23:00 +0000

Oficiální schválení odstartovalo misi, která má zlikvidovat komáry přenášející nemoci jako horečku dengue nebo virus zika. Poté, co prošla posouzením rizikovosti, dostala společnost Oxitec svolení k experimentálnímu použití 2,4 miliardy upravených komárů. Více jak 2 miliardy budou vypuštěny v Kalifornii a dalších skoro 400 milionů na Floridě. Bude se jednat o dvě nezávislé vlny, první během roku 2022 a další v roce 2024.

Likvidace pomocí vlastní populace

Toto schválení vychází z úspěšného pilotního projektu na Florida Keys, který se odehrál v roce 2021. Nový projekt teď dostal zelenou od EPA a žádosti se dají poslat k posouzení místním státním regulátorům. Plán je vypuštění miliard samečků komárů Aedes aegypti, kteří nebodají a mají geneticky upravený protein tTAV-OX503. Tento druh není v Kalifornii ani na Floridě původní, stal se ale prominentním přenašečem několika nemocí.

To zahrnuje horečku dengue, chikungunya, virus zika a žlutou horečku. Jakmile se tito noví samci spáří se samičkami, protein bude předán dál a efektivně zabije samičí potomky, než dosáhnou dospělosti. Tím pádem redukuje lokální populaci komárů a naruší – aspoň teoreticky – přenos těchto nemocí. Ačkoli komáři prošli v Oxitecu mnoha zkouškami, ne každému se zamlouvá vypouštění upravených hejn někam do přírody.

Kontroverzní a rozporuplný projekt

Jedním z důvodů kontroverze byla studie z roku 2019, která zkoumala právě komáry Oxitecu v Brazílii. Došla k závěru, že projekt nefungoval a mnoho komárů přežilo do dospělosti. To pravděpodobně ještě prohloubilo už tak vážný místní komáří problém. Nicméně editor deníku vznesl proti studii námitku a upozornil také na to, že nejde o jedinou výhradu proti provedenému výzkumu. I v Kalifornii vyvolala zpráva některé odmítavé hlasy.

Dr. Robert Gould, prezident Physicians for Social Responsibility, uvedl v prohlášení pro Friends of the Earth, že „jednou vypuštěné komáry nelze žádným způsobem odvolat. Místo neregulovatelného vzdušného genetického experimentu potřebujeme preventivní opatření, tvrdá data a příslušná bezpečnostní opatření.“ Přidal se k němu i Jaydee Hansen, ředitel International Center for Technology Assesment and Center for Food Safety.

Více nesouhlasných stanovisek

„Tento experiment není nezbytný a je navíc nebezpečný. V Kalifornii totiž nejsou žádné místní případy dengue nebo žluté horečky, viru zika nebo chikungunya.“ Oxitec se snažil tyto veřejné obavy potlačit prohlášením, že jejich komáři jsou nastaveni jako bezpečná a udržitelná varianta kontroly škůdců. Nepoškodí nijak užitečný hmyz jako včely nebo motýly. Nicméně se nezdá, že by vyhrocená diskuse opadla nějak brzy.

„Vzhledem k možnému zdravotnímu riziku, které komáři představují napříč Spojenými státy, pracujeme na tom, aby tato technologie byla dostupná a přístupná. Tyto pilotní programy, ve kterých lze její účinnost předvést v rozdílných klimatických podmínkách, v tom budou hrát podstatnou roli. Těšíme se na to, až letos vše zprovozníme,“ uvedl v prohlášení Grey Frandsen, výkonný ředitel společnosti Oxitec. Nezbývá tedy než počkat na vypuštění.

Jak se na tento projekt díváte a schválili byste ho?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Laboratoře mají vypustit miliardy geneticky upravených komárů. Záměrem je eliminace přenosu nemocí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co prozrazuje DNA o našem původu? Jedno je jisté, Češi nepochází z Evropy, naše pramatka byla Helena

Redakce VědaŽivě — Mon, 08 Sep 2025 03:38:00 +0000

Mnohé historické práce opakovaně rozebírají, co vlastně dělá národ národem. Obvykle dojdou k obdobnému závěru, tedy že roli hraje hlavně kultura, společný jazyk a geografické území. Pak se ale přihlásí rozbor DNA a ukáže se, že je to všechno úplně jinak. Že předkové takového národa ono území našli náhodou a putovali tam z druhého konce světa. Všichni v sobě neseme genetickou směs, která sahá až do lokality v Africe.

Africká pramatka

V naší DNA, kterou tvoří miliarda písmen kódu, se nachází dědictví po našich předcích po celé generace zpátky. U mužů lze tuto linii sledovat pomocí chromozomu Y, u žen je předmětem zkoumání mitochondriální DNA. Ta přechází na potomky pouze ze strany matky, udrží se tak jen v ženské linii. Informace o třetině slovanských genů v Češích sděluje, že takový výzkum byl proveden jen na mužské populaci. Ženské genetické dědictví totiž k etniku vysledovat nelze a důvod je jednoduchý.

Chromozom Y u mužů byli vědci schopni segmentovat do několika odlišných skupin. Patří sem například slovanské národy, západní Evropa i keltské nebo germánské kmeny. Část pochází také z Řecka a Říma. Současně ale nelze stanovit, odkud pocházely prabáby dotyčného člověka, které mohly migrovat z jiného koutu Evropy. Jejich původ se totiž na skladbě genetického kódu mužského potomka nijak neprojeví, ať byly odkudkoli.

Častější ženská migrace

Mitochondriální DNA předávanou v ženské linii nelze segmentovat na skupiny, jako je tomu u mužů. Vědci tak došli k závěru, že právě ženy cestovaly mnohem víc než mužská populace. Synové zůstávali v původním kmeni, ženy se vdaly za cizince a odešly s ním. Tohle vedlo ke zdravější populaci a absenci degenerace, neexistuje tak „čistokrevná Germánka“ nebo „Slovanka“. Lze ovšem vysledovat pramatky z období před 8 000 – 55 000 lety.

V Evropě v tomto ohledu převládá haploskupina Helena z jižní Francie. Vymezila se před asi 20 000 lety a dnes ji v sobě má asi 40 % všech žen Evropy. Mladší Jasmína je z Blízkého východu a má ji 12 % Evropanek. Hlubší minulost odhalí tzv. mitochondriální Evu. Ta žila před 140 000 lety někde ve východní Africe a je společnou pramatkou všech žen, které jsou dnes naživu. Každá dcera jejího rodu měla až dodnes minimálně jednu dceru, linie tak přetrvala. Také vás zajímá, kam až sahá vaše rodová linie?

Zdroj: StoPlusJednicka, ScienceDirect

Článek Co prozrazuje DNA o našem původu? Jedno je jisté, Češi nepochází z Evropy, naše pramatka byla Helena se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Neklid, škubání nohou a z toho pramenící potíže nejen se spánkem. Za vším možná stojí syndrom neklidných nohou

Redakce VědaŽivě — Mon, 01 Sep 2025 05:35:00 +0000

Máte často pocit, že vám po noze něco leze, a cítíte neodolatelnou touhu s končetinou hýbat? Pokud vás to výrazně obtěžuje, máte nejspíš chorobu zvanou syndrom neklidných nohou (RLS). Jde o neurologickou poruchu, která může ovlivnit jak váš spánek, tak celý život. Hlavně proto, že se výrazně projevuje večer a v noci, jak potvrzuje i Siri Waage z norského Centra pro poruchy spánku a jedna z badatelek ze studie z roku 2018.

Prozatím nediagnostikováno

„Mnoho pacientů si stěžuje na problémy s usínáním a noci bez odpočinku, což se projevuje ospalostí následující den.“ Dle průzkumu z roku 2005 může mít tento syndrom dokonce jeden ze sedmi Norů. Badatelé tehdy kontaktovali náhodný vzorek lidí a kladli jim různé otázky ve snaze identifikovat právě tuto poruchu. Tito lidé přitom od svého lékaře nikdy podobnou diagnózu neslyšeli. Někteří také zažili projevy v mnohem větší míře než ostatní.

Jestli si ale myslíte, že tohle obvykle postihuje náctileté chlapce, kteří neumí udržet nohy v klidu ve třídě, pak jste na omylu. Ve skutečnosti je tato porucha častější u žen než u mužů a taky více postihuje starší ročníky. Stále je však záhadou, co vlastně způsobuje tento lezavý pocit právě v konkrétních časech dne. „Co se děje v těle lidí trpících RLS zatím zůstává komplikovanou záhadou,“ konstatuje Waage.

Dědičnost a výskyt u sestřiček

Víme však, že jde často o dědičný problém, takže geny hrají svou roli. Dalším podstatným faktorem je podle některých vědců neuropřenašeč dopamin. U postižených totiž mozek neumí správně kontrolovat a regulovat hladiny této látky. Během roku 2012 byla také zkoumána skupina 1 800 zdravotních sestřiček a vyšlo najevo, že RLS se projevuje u 27 % z nich. To vnuklo badatelům nápad, jestli nejde o obrácený efekt.

Jinými slovy nevede naopak špatný spánek k tomu, že dotyčné lidi pak takto zlobí nohy? Sestřičky běžně pracují noční směny a některé z nich měly citelně více služeb než ostatní. „Víme, že práce na směny vede k narušení spánkového režimu, a hlavně noční směny jsou jasně spojeny s kratším spánkovým cyklem,“ vysvětluje Waage. Navzdory těmto skutečnostem ale tým jasnou spojitost neobjevil.

Těhotenství, cukrovka a role alkoholu

RLS se vyskytuje také v dalších skupinách, například u těhotných žen nebo dětí s poruchou ledvin. Do rizikové kategorie patří také lidé s cukrovkou a alkoholici. Když se RLS sejde s další diagnózou, obvykle se s ním pracuje jako s druhotnou poruchou, zatímco pokud je jediným problémem, pak je brán jako porucha primární. Bývá tedy posuzován jako dvě rozdílné diagnózy, ovšem podle týmu jde o umělé dělení. Některé nedávné výzkumy naznačují, že jde ve skutečnosti o jedno a to samé.

Nicméně jedna skupina trpících výrazně vyčnívá. Jde o osoby s nízkým obsahem železa v krvi. Každý postižený by proto měl být otestován právě na tento prvek. Výzkumy ukazují, že železo může chybět mozku i v případě, že krevní testy ukazují normální hladinu. Mohou také pomoci techniky pro kvalitnější spánek, masáže svalů a léky na zvýšení dopaminu v mozku. Pohyb poskytuje jen dočasnou úlevu, příčina potíží je však někde jinde.

Jaké potíže s končetinami vás během života trápily?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Neklid, škubání nohou a z toho pramenící potíže nejen se spánkem. Za vším možná stojí syndrom neklidných nohou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vykácení tisíciletých stromů znamená katastrofální následky. Poskytují lesu nenahraditelný zdroj genetické diverzity

Redakce VědaŽivě — Sun, 31 Aug 2025 04:27:00 +0000

V souvislosti s globální změnou klimatu, která se projevuje zejména nárůstem průměrné teploty a migrací různých druhů rostlin a živočichů do severnějších oblastí, provedli vědci řadu nových studií zaměřených na lesní ekosystémy. Sledovali kupříkladu význam prastarých stromů pro les. Závěry jsou velmi závažné – prastaré stromy představují nenahraditelný zdroj genetické diverzity, avšak pomalu z planety mizí. Osud lesů se tak stává nevyzpytatelným.

Dlouhověké stromy vykazují vysoký počet genetických mutací

V České republice převažují tzv. hospodářské lesy. V nich se stromy pěstují účelově, a to pouze určitou dobu, než dosáhnou požadovaného věku. Poté jsou smýceny. Nejběžnějšími jsou v tuzemsku smrčiny, které dosahují mýtního věku kolem 80 let. V těchto lesích je míra genové diverzity zpravidla nízká. Daleko vyšší je tam, kde jsou stromy ponechané samovolnému vývoji bez zásahů člověka, například v Kalifornii, Kanadě či v oblastech tropů.

Smrk sitka (Picea sitchensis)

Stromy nezřídka dosahují věku několika set let až několika tisíc let. Typickými zástupci dlouhověkých jehličnanů jsou v Kalifornii rostoucí Pinus longaeva (borovice dlouhověká), která se může dožít i více než 5 000 let, Sequoiadendron giganteum (sekvojovovec obrovský) dožívající se i více než 3 000 let či Fitzroya cupressoides (Fitzroya cypřišovitá), ta je roste především v Chile a v Argentině. V Kadaně dominuje Picea sitchensis (smrk sitka).

Přírodní podmínky se často odlišují od těch, které panují na daném místě v současné době. V průběhu svého života se tedy dlouhověké stromy musely přizpůsobovat svému měnícímu se okolí. Tyto změny se děly prostřednictvím tzv. somatických mutací, což lze chápat jako reakci organismu na jeho okolí. Výzkum zaměřený na četnost a význam těchto mutací provedli vědci v Kanadě na smrku sitka. Vybrali jedince vyšší než 70 metrů ve věku 200 až 500 let.

Prastaré stromy jsou jakousi genetickou pojistkou

Závěry kanadské případové studie na smrku sitka přináší jistý vhled do složité problematiky somatických mutací. Sledované stromy vykazovaly až sto tisíc těchto mutací, přičemž většina z nich byla poměrně nevýznamná. Ovšem našly se mezi nimi i takové, které měly evoluční význam ve vztahu k adaptaci stromů na lokální klima či přítomnost určitého škůdce. Z těchto závěrů vědci usuzují, že starší stromy hrají zásadní roli v genetické rozmanitosti daného druhu.

Bohužel prastaré stromy podléhají všude po světě nekompromisní těžbě. Jejich přítomnost v lesních ekosystémech se tak stává čím dál vzácnější. Velkým problémem, který si těžařské společnosti a vlády daných států neuvědomují, je fakt, že jakmile se tyto stromy skácí, místní ekosystém přijde o jakousi genetickou pojistku. Na rozdíl od zvířat, stromy neztrácejí s věkem plodnost, tudíž mohou i ve vysokém věku produkovat velké množství semen a pylu.

Sekvojovec obrovský (Sequoiadendron giganteum)

Potomci stromů, které musely během svého života překonat různé přírodní katastrofy či se vyrovnávat například se škůdci, jsou vybaveni stejnou genetickou výbavou jako jejich rodiče. Oproti jiným jedincům tak mají lepší předpoklady pro uspokojivý růst. Když ale prastaré stromy zmizí, ztratí se s nimi i tyto klady. Vědci rovněž poukazují na vyšší úmrtnost mladých stromků v důsledku změny klimatu a masivnějším útokům (nejen) hmyzích škůdců.

Aby se zachovala alespoň nějaká genetická rozmanitost, zakládají se všude po světě tzv. semenné sady. V těch se pěstují jedinci, kteří jsou identifikováni jako kvalitní a odolní. Semena, jež tyto vybrané stromy produkují, se poté sbírají a vysazují. V České republice je kupříkladu kolem 90 semenných sadů a ročně vyprodukují asi 180 milionů sazenic lesních dřevin (namátkou se jedná o jedle, buky, smrky, borovice, duby, jeřáby či třešně).

Jaký prastarý strom jste kdy navštívili?

Zdroj: LiveScience

Článek Vykácení tisíciletých stromů znamená katastrofální následky. Poskytují lesu nenahraditelný zdroj genetické diverzity se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mimozemšťané před 780 000 lety modifikovali lidský druh skrze červí díru, tvrdí některé teorie

Redakce VědaŽivě — Sun, 24 Aug 2025 04:52:00 +0000

Konkrétně se jednalo o zásah do populace hominidů, aby vznikli první Homo sapiens. Badatelka a autorka Daniella Fenton velmi podrobně prozkoumala nejstarší původ lidstva a jeho náhlý prudký růst mozku v době asi před 800 000 lety. Její závěry vyústily v závažné odhalení. „Homo sapiens je vynálezem starověkých astronautů, kteří dorazili v době před více jak 780 000 lety skrze červí díru v hvězdokupě Plejády, neboli Sedm sester.“

Příliš účinné genové modifikace

Australská badatelka je expertka na rodové linie koní a projevy genů. Odhalila několik genetických modifikací, které odlišují lidi od opic, z nichž některé jsou příliš dramatické na přirozený vývoj. Dají se tak vysvětlit pouze mimořádným genetickým inženýrstvím. Ve své knize „Human Hybrids“ zdůrazňuje hlavně dramatické změny, které zahrnují nárůst mozku, neuronovou architekturu a tudíž tolik potřebné zpracování informací.

Tyto úpravy zahrnují i přítomnost genů složených z „odpadové DNA“ a segmentů, které byly odebrány, duplikovány a znovu vloženy. Fenton vidí zcela nevysvětlitelnou fúzi chromozomu 2 v době před 780 000 lety, tedy ve stejné době, jako se odehrály ostatní změny. To je další důkaz cizího zasahování. Toto spojení se vyskytuje ve všech lidských druzích s velkým mozkem, včetně neandertálců a denisovanů, ne však u ostatních primátů.

Fúze, kterou jinde nenajdeme

Podotýká, že fúze chromozomu 2 měla být jednorázovým omylem, který by v další generaci odpadl. Případně mohl vyústit v malou skupinu osob nesoucích 46 chromozomů. Ta bude fungovat uvnitř větší skupiny se 48 chromozomy. Místo toho ale vykazují tuto „mutaci“ všichni lidé z doby po tomto momentu. To naznačuje, že toto spojení přineslo obrovskou výhodu, která se rozšířila mezi mnoho lidí. Mutace se tak stala trvalým a dominantním rysem.

Tato změna se nepodobá žádné jiné známé mutaci, která kdy v lidském genomu proběhla. „Někdo vyvinul celou generaci rodičů, kteří ukrývali fúzi chromozomu 2,“ vysvětluje Fenton. „Tato změna jasně ovlivnila vývoj mozku a měla obrovský dopad na naši dovednost formulovat smysluplnou řeč.“ Podle Fenton nebyl tento přechod nikdy spatřen u ostatních primátů. Vypadá to také, že naši designéři přesně toto pro lidi plánovali.

Vytvoření konkrétního modelu

Byli tedy schopni rychle vytvořit chování, které spoléhalo právě na komunikaci skrze jazyk. „A nejde jen o tyto genetické změny před 780 000 lety, které nám oznamují vytvoření Homo sapiens mimozemšťany. Máme k dispozici také fyzické důkazy zanechané návštěvníky v tom samém časovém bodu.“ Její kniha „Human Hybrids: Scientific Evidence for Our 800,000-Year-Old Alien Legacy“ také vysvětluje motivy, které k tomu návštěvníky vedly.

Fenton je nezávislá australská badatelka, která se specializuje na anomální jevy a genetiku. Většinu svého života se věnuje parapsychologii, a to skrze vyšetřování i vlastní zkušenosti. Získala tak velmi důkladné znalosti ohledně fungování všech jevů lidově zvaných „velká podivnost“. Kromě toho se věnuje koním na mezinárodní úrovni a je praktikující šamankou.

Zdroj: GoodReads

Článek Mimozemšťané před 780 000 lety modifikovali lidský druh skrze červí díru, tvrdí některé teorie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

První genové omlazení na světě: Žena při něm „ztratila“ 20 let života

Redakce VědaŽivě — Wed, 20 Aug 2025 04:54:00 +0000

Ačkoli první změny související s věkem jsou vidět hlavně na povrchu našeho těla, formují se procesy stárnutí především uvnitř. Tedy na buněčné úrovni. Konce našich chromozomů se nazývají telomery. Nenesou sice genetickou informaci, chrání ovšem chromozomy, a fungují tedy jako štít proti jejich opotřebení. Jakmile však dojde na dělení buňky, telomery se postupně zmenšují. Nakonec jsou natolik krátké, že chromozomy už chránit nedovedou.

Postupné opotřebení a neschopnost

Právě důsledkem tohoto procesu naše buňky stárnou a nemohou už dále plnit své funkce – zkrátka se ochodí. Enzym zvaný telomeráza dokáže krátké telomery dokončit a tělesné buňky tak opět získávají svou dělicí schopnost. Fungují prostě opět jako mladé a zdravé. Tato technika byla dosud testována jen na kultivovaných buňkách, případně zvířatech v laboratoři. Teď si ji ale vyzkoušela ředitelka firmy BioViva Elizabeth Parrish.

První experiment s cílem vyzkoušet tuto terapii skutečně na člověku odstartoval během září roku 2015. Tehdy čtyřiačtyřicetiletá Elizabeth se rozhodla k podstoupení dvou experimentálních genových terapií. Obě vyvinuli pro zpomalení stárnutí její zaměstnanci. První fáze byla určena k prevenci úbytku svalové hmoty, který je s věkem tradičně spojen. Druhá se zaměřila na zvýšení produkce telomerázy, tedy obnovení schopnosti dělení.

Experiment, který opravdu zaujal

Injekce preparátu byly Elizabeth podány v Kolumbii, protože oba léky ještě nejsou schváleny FDA, tedy americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv. Výsledky této první genové terapie byly známy poměrně záhy. A jsou naprosto ohromující. Podle následné analýzy oba léky skutečně zabraly a zkracování telomer u Elizabeth zastavily. Leukocyty v její krvi biologicky omládly a telomery byly „prodlouženy“ o neuvěřitelných 20 let.

Není proto divu, že tento objev z dílny firmy BioViva upoutal značnou pozornost dalších vědeckých týmů. Ihned za nimi následovali přirozeně investoři, protože jde o velmi žádanou, a tudíž lukrativní oblast. Experimenty zatím pokračují a badatelé pečlivě monitorují zdraví své nadřízené. Ačkoli jsou výsledky více než slibné, mnoho problémů se může objevit až s odstupem času. Zatím tedy metodu nelze považovat za reálný elixír mládí.

Genetická terapie proti nemocem

Hrátky s genetikou začaly už v momentě, kdy byly odhaleny její principy. Genetické choroby a defekty jsou totiž jedním z nejstrašnějších „darů“ matky přírody. S patogeny prakticky všech nemocí se lze nějak vypořádat. Jakmile je ale problém v lidském genomu už od narození, dá se pacientovi pomoci velmi obtížně. Právě proto moderní věda hledá i tu nejmenší příležitost, aby mohla zmutované geny „opravit“.

Genová terapie znamená dodání konstruktů založených na nukleových kyselinách, a to přímo do buněk. Zásahem tohoto typu lze napravit genetický problém už na úrovni DNA či RNA změnou procesu sestavování žádaného proteinu. DNA s opravenou sekvencí pak může být doručena do buňky, následně dochází k syntéze funkčního proteinu. Stejně tak je možné vymazat některé genové sekvence, což může vést ke snížení škodlivé mutace.

Článek První genové omlazení na světě: Žena při něm „ztratila“ 20 let života se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Z „humřího chlapce“ udělali cirkusovou atrakci a za sezónu si vydělal milion korun. Pak začal zabíjet

Redakce VědaŽivě — Sun, 17 Aug 2025 04:14:00 +0000

Grady Franklin Stiles se narodil v Pittsburghu roku 1937. Ještě několik generací zpět se dá vysledovat dědičné onemocnění ektrodaktylie. Statisticky v něm připadá jeden případ na 90 000 lidí. Postižení se rodí se zkrácenými a deformovanými končetinami, což potkalo Gradyho i jeho otce. Oběma chyběl prostředníček na obou rukou a další prsty se spojily do něčeho, co se podobá klepetu. U Gradyho byly stejnou chorobou navíc postiženy i nohy.

Lukrativní cirkusové angažmá

Chlapec tedy nebyl schopen vůbec stát a normálně chodit, používal buď invalidní vozík, nebo se přitahoval po zemi. Protože jeho otec pracoval u kočovného cirkusu, není divu, že se chlapec souboru představil už v 7 letech jako „Humří chlapec“. Šlo přitom o velké peníze, rodina Stilesových si jako atrakce vydělala 50–80 000 dolarů za jednu sezónu (dnešní kurz cca 600 000 – 1 milion). Jako mnoho kolegů trávili zimu v Gibsontonu, léto na Floridě.

V řadách souboru potkal Grady také svou ženu; Mary Teresa utekla v 19 letech z domova a v cirkuse dělala asistentku. Měli spolu dvě děti, manželství bylo ale peklem. Grady se totiž stal alkoholikem a v těchto stavech ženu i děti často zneužíval. Strach je přinutil vše jen dlouhodobě útrpně snášet. Poslední kapka přišla jedné noci roku 1973. Opilý Grady stáhl svou ženu na podlahu a krabíma rukama jí z pochvy vytrhl nitroděložní tělísko. Následně ji začal škrtit.

Kvůli poruše unikl vězení

Mary útok přežila, utekla a požádala o rozvod. Grady se zakrátko oženil podruhé a měl další dvě děti. I toto manželství však kvůli jeho násilné povaze skončilo brzy rozvodem. Starší dcera Donna se mezitím zamilovala do mladého muže a chystala svatbu. Stilesovi se však nápadník nelíbil a chtěl tomu zabránit. Večer před svatbou si k sobě snoubence dcery zavolal na rozhovor tchána a zetě. Pak vytáhl pušku a chladnokrevně ho zastřelil.

Policii se ochotně přiznal, nic nezapíral, to samé u soudu. Kvůli nedostatku svědků ale nebylo možné čin rekonstruovat a prokázat úkladnou vraždu. Soudce chtěl poslat Gradyho do vězení, obhajoba to však napadla nedostatečnou výbavou pro přijetí někoho takto postiženého. Stiles navíc kvůli alkoholu bojoval s cirhózou jater a rozedmou plic. Rozsudek byl nakonec 15 let podmínky v domácím vězení. Stiles se tedy přesunul na Floridu.

Pocit beztrestnosti a odplata

Humří muž získal pocit, že stojí nad všemi zákony a může si beztrestně dělat, co se mu zamane. A dával to svému okolí najevo. Po 11 letech se navíc vrátila jeho první žena Mary, což byl obrovský šok pro všechny zúčastněné. Vyhrocený vztah se záhy změnil v nové peklo, Mary se tudíž rozhodla manžela navždy zbavit. V listopadu 1992 spolu se synem zaplatila 1 500 dolarů jednomu ze sousedů, který pracoval jako cirkusový kaskadér.

Ten se pak vloupal ke Stilesovi domů a nemilosrdně ho zastřelil. Mary sice tvrdila, že se jednalo o sebeobranu, soud však nepřesvědčila. I se synem byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Wyant dostal 27 let za vraždu, Mary jako podněcovatel 12 let. Kvůli násilné povaze a vraždě, které se dopustil, byl Stiles zcela vyloučen svou rodinou i cirkusovou komunitou. Jeho pohřbu se nikdo nezúčastnil.

Článek Z „humřího chlapce“ udělali cirkusovou atrakci a za sezónu si vydělal milion korun. Pak začal zabíjet se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Válka a eugenika: Nikola Tesla předpověděl na 21. století děsivé věci

Redakce VědaŽivě — Mon, 20 May 2024 02:31:00 +0000

Nikola Tesla patří mezi nejuznávanější vynálezce vůbec. Spousta věcí, které dnes považujeme za samozřejmé, existují právě díky němu a jeho vizionářským myšlenkám. Skutečnost, že v mnoha ohledech předběhl svou dobu, dokazují i jeho předpovědi, které na počátku 20. století zaznamenali reportéři z New York Times a Time Magazine. Mnohé z nich jsou až děsivě přesné.

Nikola Tesla předpověděl dnešní svět

Chytré telefony, bezdrátové připojení a nabíjení, bezpilotní automobily i chytré domácnosti. To, co se dnes stává všední realitou, bylo kdysi jen vzdáleným snem, kterým Nikola Tesla dalece předběhl svou dobu. Za svého života byl považován za blázna a pomatence, dnes se řadí mezi největší vynálezce a myslitele vůbec. Už před sto lety tak přišel s myšlenkou, že se lidstvo ve 21. století globálně propojí a bude schopné spolu komunikovat tváří v tvář i na velké vzdálenosti. Tento sen se stal realitou s příchodem prvních chytrých telefonů a možností online video hovorů.

Dále předpověděl, že bude lidstvo řídit své domácnosti pouhými hlasovými pokyny. Kromě toho dokázal už za svého života navrhnout zařízení, který by umožnilo částečné autonomní řízení automobilů. Právě proto nese jeho jméno společnost Elona Muska, která si klade za cíl tento sen v následujících dvou dekádách realizovat.

Nikola Tesla v mnohém předběhl svou dobu.

Upřednostnění eugeniky

Nikola Tesla předpokládal, že se lidé budou ve 21. století více zabývat eugenikou a způsoby, jak zajistit genetickou čistotu lidstva. Realitu této předpovědi můžeme pozorovat v rozvoji medicíny, která dnes dokáže detekovat různé genetické odchylky už před narozením dítěte a hraje velkou roli v moderní reprodukci. Zároveň lze tuto předpověď chápat také jako snahu o zdravý životní styl. Tesla údajně tvrdil, že se lidé budou mnohem více starat o svůj vzhled a zdraví a samovolně upustí od škodlivých látek, jako je káva, tabák nebo alkohol. Moderní fitness životní styl opět dokazuje, že se nemýlil.

Zbraň, která ukončí všechny války

I tahle předpověď se ukázala být pravdivá, i když asi v jiném smyslu, než si jí Nikola Tesla představoval. Tvrdil, že lidé vyvinou smrtící zbraň, která ukončí všechny války. Mocnosti, které budou danou zbraň mít, se neodváží vyvolat konflikt ze strachu, co by mohlo použití takové zbraně způsobit. Zbraň, kterou měl Nikola Tesla na mysli, si můžeme představit jako Hvězdu smrti z oblíbené série Hvězdných válek.

V dnešní realitě však poukazuje spíše na atomové bomby, kterými disponují různé velmoci světa a které podněcovaly závody ve zbrojení mezi Amerikou a Sověty v období studené války. Ačkoliv je vidina jaderného konfliktu pro všechny na světě odstrašující, nelze tvrdit, že by atomovky ukončily všechny války.

Článek Válka a eugenika: Nikola Tesla předpověděl na 21. století děsivé věci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

„Muže se lví tváří“ matka prodala úplně cizímu člověku. Celý život se na něj lidé chodili dívat do cirkusu

Redakce VědaŽivě — Tue, 05 Sep 2023 02:08:00 +0000

Ve skutečnosti byl však Stefan Bibrowski velmi zdvořilým a také vzdělaným gentlemanem. Jeho podivný vzhled byl důsledkem vzácné genetické choroby. Předčasnou smrt tohoto muže měl však na svědomí neduh s výskytem mnohem častějším. Aktivity v tehdejších cirkusech i na dalších veřejných představeních by většina dnešních lidí považovala za zcela barbarské. Ostatně i výcvik zvířat je dnes minulostí. Kdysi to však neplatilo jen pro faunu.

Kabinet kuriozit a další exotika

Stejné praktiky však podstupovali i lidé s různými anomáliemi. Kabinet kuriozit shromažďoval lidi extrémně malé či vysoké, deformované, albíny, neobvykle chlupaté či jinak postižené. Jako exotické exponáty byli tehdy vystavováni i lidé jiných ras. Ovšem pro místní publikum to skutečně exotika byla. „Skutečný divoký Indián ze Severní Ameriky“ byl například program putovního Muzea divokých lidí ve Varšavě v roce 1862.

V tomto kontextu je tedy jasné, že případ Stefana Bibrowskiho se od tehdejších měřítek moc nelišil, ačkoli z dnešní perspektivy to může šokovat. Dle většiny pramenů se Bibrowski narodil v roce 1980 u Grójce ve vesnici Wilczogóra. Během křtu obdržel jméno Szczepan, pozdější Štefan tak byl uměleckou verzí jména pro zahraniční publikum. Mnohem lépe se totiž vyslovovalo. Rodiče velmi rychle pochopili, že jejich syn nebude normální dítě.

Z vesnice až do mnoha manéží

Už od narození se po celém jeho těle nacházela srst. Jistě by tak čelil neblahému osudu venkovského nezbedníka. To ovšem změnil německý showman Sedelmayer, který touto oblastí zrovna projížděl. Končil totiž turné po Rusku a dost možná schválně odbočil zrovna do malé vesnice, kde se o extrémně chlupatém dítěti doslechl. Bezohledná matka pak neváhala a svěřila svého syna do výchovy kompletně cizímu člověku. Jednoduše ho prodala.

Odměnou jí byl možná mlýn a kus pole, případně jen pole. Dle Bibrowskiho memoárů však tento postup rodiny nebyl nijak šokující. Psal v nich o častém ostrakismu, kterým byla „monstra“ po porodu běžně vystavena. S přibývajícím věkem se to ještě zhoršovalo. Žena byla terčem mnoha výhružek, ostatní vesničané chtěli její odchod. Impresária však dítě rozhodně nezklamalo. Žluté ochlupení se postupem věku stále prodlužovalo.

Vzpomínky na cirkus, prozaický skon

Kudrny na obličeji měly až 20 centimetrů, volná byla jen chodidla a dlaně. Sedelmeyer se k němu však nechoval jako k otrokovi. Velmi do něj investoval, včetně vzdělání. Štefan byl inteligentní, záhy se naučil 5 jazyků, krom toho trénoval akrobacii. Výmluvnost mu pak dovolovala během kontaktu s publikem dělat různé triky. Sám Bibrowski pak později na léta strávená v cirkuse vzpomíná velmi vřele, což nám může dnes připadat dosti zvláštní.

Alternativou byla ovšem „kariéra“ monstra na venkově. Během té cirkusové málem uhořel, když mu bujné vlasy chytly od cigarety. Zemřel až na infarkt v roce 1932, místo pohřbu není známo. Jeho chorobou byla hypertrichóza, jinak také „syndrom vlkodlaka“. Genetická porucha se vyznačuje nadměrným ochlupením po celém těle. Postihuje muže i ženy a dosud na ni neexistuje lék. Jde o jeden ze zdrojů legend o vlkodlacích i dalších bytostech.

Článek „Muže se lví tváří“ matka prodala úplně cizímu člověku. Celý život se na něj lidé chodili dívat do cirkusu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jaký je původ tajemného Čupakabry: Někteří zastávají teorii, že jde o výsledek mimozemského genetického inženýrství

Redakce VědaŽivě — Sat, 03 Jun 2023 02:08:00 +0000

Ten zabíjel zvířata, která měla všechna vysátou krev a na krku dvě tenké dírky. Kromě toho byly poškozeny i vnitřní orgány. V roce 1966 pak mexický farmář osobně viděl tohoto netvora, jak zaútočil na kozla. Byl to tmavě černý pes se silnou srstí a nepřirozeně dlouhýma nohama, jehož oči rudě žhnuly. Čupakabra zvíře nějak ovlivnil, takže se nijak nebránilo. Možná hypnóza? Poté ho kousl dvěma zuby do krku a za pár minut utekl.

Více verzí původu nestvůry

Existoval předpoklad, že je Čupakabra mimozemského původu, přičemž používá taktiky pavouků. Vpíchne tedy cizí látku, která okamžitě zničí vnitřní orgány a které následně vysaje. Tento odhad ovšem odmítla akademická obec. Důvodem byla prostá neproveditelnost. Objevilo se však mnohem více verzí toho, jak Čupakabra funguje a odkud je. Jedna ho brala jako mutanta, který utekl z laboratoře, případně bytost z nám zcela cizího světa.

Mělo jít také o zvíře z hlubin planety, které se náhodou dostalo na povrch. Nejpodivnější na tom je ovšem obrovská rychlost, s jakou tento příběh putoval a šířil se dál. Jen za dekádu se totiž usadil v Jižní Americe, Evropě, Asii, Austrálii i Africe. I na dalších kontinentech začali lidé nacházet zvířata bez krve, a to divoká i domestikovaná. V několika případech napadl Čupakabra i člověka, mělo však jít pouze o sebeobranu, nikoli cílený lov.

Po celém světě, náročný na chycení

Roku 1985 byly jeho stopy poprvé zachyceny na území SSSR. Trpěli hlavně králíci na Ukrajině či v Bělorusku. Rok za rokem se pak zkazky o nestvůře šířily dále na východ. Čupakabru zachytili až v Mongolsku, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, v Indii, Vietnamu nebo Japonsku a Číně. Už tedy nešlo jen o fenomén Ameriky. Jaké zvíře se ale dokázalo adaptovat prakticky na všechny světové regiony, a to i na extrémně malé oblasti?

Navíc se ukázalo, že je velmi obtížné ho chytit. Tvor nesnášel lidi, takže se jim zásadně vyhýbal. To naznačuje, že krvesajný živočich je také velmi inteligentní. Není to pes, ale něco mnohem chytřejšího. Opět tedy vyvstává otázka, kde se něco takového mohlo vzít? Relevantní se pak stává verze s vládními genetickými experimenty. Hlavně vzhledem k tomu, že původní výskyt se omezoval na Mexiko. A tam jsou přece laboratoře, že?

Venčení tvorů v Bolívii?

Lidé si v nich rádi hrají, stejně jako se do nich vloupávají. Což může ústit v nehody. Badatelé však pochybují, že by bylo vůbec možné vytvořit tak nezvyklý druh hybrida. Jedna věc je křížit několik vlastností v rostlinách, v čemž genetici vynikají. Vyšlechtění kompletně nového biologického druhu z několika dalších je zcela jiná záležitost. V roce 2021 vidělo několik obyvatel Bolívie cigaretě podobné UFO, které se vyskytlo kousek od Santa Cruz.

Na dně se otevřelo okno a poté lidé spatřili 3 černé tvory, kteří běželi někam do stepí. „Teď už vím, že mimozemská inteligence nejen existuje, ale že s námi i žije. Možná, že právě takhle venčí mimozemšťané svoje mazlíčky,“ podotkl místní badatel Juan Bosseri. Kryptozoolog Richard Freeman ale nevěří, že by toto potvrzovalo mimozemský původ tvora. Může jít jen o upravený organismus, což ukazuje na genetické možnosti civilizace jiné planety.

Článek Jaký je původ tajemného Čupakabry: Někteří zastávají teorii, že jde o výsledek mimozemského genetického inženýrství se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Avatar není jen koncept Jamese Camerona. Modří lidé kdysi skutečně existovali a mohlo za to křížení v rodině

Redakce VědaŽivě — Mon, 20 Feb 2023 03:20:00 +0000

Vzácná genetická vlastnost se projevila v Kentucky a mohly za ni svazky v rodině, které trvaly po dlouhé generace. Šokující událost byla prozkoumána v roce 1982 článkem Cathy Trost z University of Indiana. Příběh těchto apalačských „Avatarů“ se do centra pozornosti dostal poté, co se v roce 1975 narodil s modrou kůží Benjamin „Benjy“ Stacy. Zprávu poskytly ABC News a lékaře tato skutečnost naprosto šokovala, takže ho hospitalizovali.

Rodina s vzácnou krevní chorobou

Ocitl se tak v University of Kentucky Medical Center, které leželo skoro 200 kilometrů od Hazardu, jeho rodného města. Jak se ukázalo, cyanóza (tedy modré zabarvení) tohoto potomka se táhla v dlouhé linii šmoulích obyvatel Kentucky až do roku 1820. Tehdy se do Východního Kentucky přistěhoval francouzský sirotek Martin Fugate a potkal tu Elizabeth Smart. Ačkoli nebyli příbuzní, oba měli gen nesoucí methemoglobinemii.

Jde o velmi vzácnou chorobu, která se projevuje, když mají červené krvinky abnormální množství methemoglobinu. Jde o formu hemoglobinu, která nedokáže přenášet kyslík. Kvůli nedostatku kyslíku jsou tak postižení zabarvení do modra, mají fialové rty a čokoládové oči. Jejich vzhled tak silně připomíná Fialku z Karlíka a továrny na čokoládu poté, co se jí stala borůvková nehoda. Byla sice neuvěřitelně ohebná, ale měla přesně tuto barvu.

Místo, odkud se nedalo nikam dostat

Elizabeth porodila sedm dětí, z nichž 4 měly kobaltové vzezření. Protože je gen recesivní, neovlivnil by další generace. Jenže Fugatesovi si začali brát členy vlastní rodiny. Podle odborníků se k incestům uchýlili v důsledku extrémní izolace. Východní Kentucky nemělo silnice a železnice se tam nedostala až do počátku 20. století, jak uvádí AllThatIsInteresting. „Když se v této zemi usadili, tak tu prostě žádné cesty nebyly,“ uvádí Dennis Stacy.

„Bylo těžké dostat se kamkoli jinam, proto se prostě brali mezi sebou.“ Syn Martina a Elizabeth Zachariah si vzal vlastní tetu a další svazky vznikly mezi bratranci a sestřenicemi. Stejně tak mezi potomky dalších rodin jako Combs, Smith, Ritchie a Stacy. Netrvalo proto dlouho a vznikla rodinná modrá skupina. Dnes virální fotka se datuje do začátku 20. století. Ukazuje zábavné azurové zabarvení, které připomíná staré doby avatarských cosplayerů, tedy kostýmy.

Místní je berou, ale je to už otrávilo

Podle webu Science 82 byla nejmodřejší ze všech Luna Stacy, dítě Levi Fugateho a jeho sestřenice Hannah Richie. Sestra Carrie Lee Kilburn popsala ženu jako „kompletně namodralou“ se rty „temnými jako modřina“. Navzdory této podivné vizáži se obyvatelé problémové lokality za rodinu postavili. Jeden z fanoušků prohlásil: „Vypadají jako všichni ostatní, akorát mají modrou kůži.“ Počátkem 60. let se ovšem objevil odpor.

Nikoli obyvatel, ale rodiny k této barvě. Dva z nich se dokonce vypravili k hematologovi, aby s jejich stavem zkusil něco udělat. Už je to otravovalo natolik, že nechtěli jít ani do čekárny. Nicméně po diagnóze se objevila možnost léčení – skrze více modré. Lékař zkrátka podal barvivo zvané metylenová modř, které pomohlo tělu změnit methemoglobin na hemoglobin. Už minuty po strávení se jejich kůže začala zbarvovat do růžová. Rty jim ovšem stále zmodrají, když je zima.

Článek Avatar není jen koncept Jamese Camerona. Modří lidé kdysi skutečně existovali a mohlo za to křížení v rodině se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

„Pokud znáte pohlaví sourozenců otce vašeho dítěte, můžete odhadnout, jestli to bude kluk, nebo holka,“ vyšlo z nové studie

Redakce VědaŽivě — Sat, 07 Jan 2023 03:14:00 +0000

Ptáte se, jestli bude vaše miminko chlapeček nebo holčička? Odpověď na to skrývají geny otce, jak uvádí i časopis Science Daily. Když badatelé prostudovali stovky let rodokmenů, vyšlo najevo, že geny určují právě to, zda člověk zplodí syny nebo dcery. Muži dědí po svých rodičích tendenci k synům nebo dcerám. V praxi se tak ukazuje, že člověk s převahou bratrů bude mít spíše syna. Muž se sestrami naopak tíhne k plození holčiček.

Pečlivé procházejí stovek rodokmenů

Výzkum Corryho Gellatlyho z univerzity v Newcastlu tak prokázal, že muži skutečně dědí tyto sklony po svých rodičích. Celkem bylo důkladnému rozboru podrobeno na 927 rodokmenů. Ty zahrnovaly údaje 556 387 lidí z Evropy a Severní Ameriky a sahaly až do roku 1600. „Rozbor rodokmenů ukázal na tendenci dědit pohlaví potomků po rodičích. Více bratrů ukazuje na syny, více sester zase na dcery,“ vysvětluje výsledky výzkumu Gelletly.

Muži obecně určují pohlaví dítěte tím, že jejich spermie nese chromozom X nebo Y. Chromozom X ve spojení s chromozomem X matky povede k dívce (XX), a chromozom Y spojený s X u matky zase k chlapci (XY). Dosud neobjevený gen ovšem řídí, zda spermie muže obsahují více chromozomu X nebo Y. Konečným důsledkem je tak vliv právě na pohlaví dítěte, ukazuje bádání University of Newcastle.

Srovnání rovnováhy po světové válce

„Geny jsou předány od obou rodičů a způsobují, že někteří muži mají více dcer, zatímco jiní zase synů. To může také vysvětlit, proč je populace obou pohlaví na světě poměrně vyvážená.“ Tento trend reagoval také na události, které měly celosvětový vliv. Například v mnoha zemích, které se účastnily světové války, se po jejím konci výrazně projevil nárůst potomků mužského pohlaví. Opravdu byla vlna po světovém konfliktu takto výrazná?

Ano. V roce těsně po 1. světové válce připadalo totiž ve Spojeném království na každých 100 dívek o 2 chlapce víc, než tomu bylo v letech těsně před válkou. Právě gen, který Corry popsal ve své práci, může tuto skutečnost osvětlit. Šance byly totiž nakloněny ve prospěch mužů s více syny. A když se pak takový muž vrátil z armády, bylo mnohem pravděpodobnější, že opět zplodí syna. Tendenci měl totiž už po svém otci.

Přírodo, ty si poradíš

Naopak otcové syna a více dcer mohli o jediného syna ve válce snadno přijít. A ten by měl nejspíš další dcery. Došlo tak k masivní filtraci ve prospěch mužů plodících syny. Ti se po návratu vrhli na plození a výsledkem je obrovská vlna synů. „Tento gen nemá na ženy jakýkoli vliv. I tak ho v sobě však mají a dále ho přenáší na své děti,“ dodali na závěr rozboru badatelé. Jak to tak vypadá, příroda skutečně usiluje o rovnováhu a cestu si vždycky najde.

Samotná genealogie je také věcí, která v posledních letech stoupá na popularitě. Jasné vědomí vlastních předků bylo naprosto běžné ve šlechtických rodech. Dnes ovšem existuje i spousta programů nebo aplikací, kde lze rodokmeny sestavovat velmi jednoduše. Nejspíš nenarazíte na žádnou modrou krev, ale zcela reálně jsme v nějakém stupni příbuzní všichni. Kdoví, na koho narazíte jako na bratrance z druhého kolena nebo třetí sestřenici.

Článek „Pokud znáte pohlaví sourozenců otce vašeho dítěte, můžete odhadnout, jestli to bude kluk, nebo holka,“ vyšlo z nové studie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Krásné, husté a nelámavé vlasy: Věda radí, jak urychlit jejich růst a docílit bujné kštice

Redakce VědaŽivě — Tue, 13 Sep 2022 02:23:00 +0000

Řídké, lámavé a vypadávající vlasy trápí nejenom muže, ale také mnoho žen. Přesto, že na trhu je velké množství kúr, sér a doplňků, které slibují bohatou hřívu takřka přes noc, většinou nefungují. Dle výzkumů existuje jen několik látek, který mají na růst vlasů prokazatelný vliv. Léčba je však zdlouhavá, často finančně náročná a nikdy není zaručeno, že bude fungovat.

Co ovlivňuje růst vlasů

Většině lidí rostou vlasy každý měsíc asi o půl centimetru. Rychlost růstu závisí na věku, pohlaví, hormonech i zdravotním stavu. Přesněji řečeno, délka vlasů závisí na době, kterou vlasy stráví v anagenní fázi růstového cyklu. Čím déle jsou vlasy v této fázi – což je většinou dáno geneticky – tím delší narostou.

Jak urychlit růst vlasů

Růst vlasů závisí na potřebách a případných nedostatcích každého člověka, proto je univerzální rada problematická. Obecně mají ale dobrý vliv následující procedury a přípravky:

Doplňky stravy

Růst vlasů podporují obzvláště dva vitamíny, a to vitamín D a vitamín E. Mezi další užitečné doplňky patří kolagen bohatý na bílkoviny, melatonin a některé rostlinné sloučeniny. Je ovšem potřeba nejdříve zjistit, které vitamíny tělu skutečně chybí. Testování před užíváním doplňků stravy je důležité nejen proto, aby nedošlo k předávkování určitými vitamíny (což může v některých případech způsobit vypadávání vlasů), ale také proto, že léčba jejich nedostatku může vypadávání vlasů zvrátit.

Topické produkty

Existuje řada sér pro růst vlasů, při jejich výběru se zaměřte na ty, které obsahují minoxidil. Tato látka má prokázanou schopnost obnovovat růst vlasů a zpomalovat jejich vypadávání. Působí vazodilatačně, což znamená, že rozšiřuje cévy a dodává tak do vlasových folikulů více krve bohaté na kyslík.

Minoxidil také pomáhá zvětšovat velikost vlasových folikulů, což podporuje růst silnějších a pevnějších vlasů. Výsledky se však plně projeví až po šesti měsících až roce léčby, po jejím ukončení se navíc vlasy pomalu vracejí do původního stavu.

Světelná terapie

Světelná terapie je neinvazivní, bezbolestná, bez vedlejších účinků a má velmi dobré výsledky. Červené světlo, které je vlastně druhem laseru, může zvýšit růst vlasů u těch, kteří plešatí nebo trpí jejich vypadáváním. Její výsledky však nejsou konzistentní, u některých lidí se kýžený efekt bohužel nedostaví.

Pokročilejší ošetření

Zatímco výše uvedená ošetření lze provádět doma, ošetření v ordinaci mohou být účinnou volbou buď samostatně, nebo jako doplněk k jiným prostředkům pro růst vlasů. Například ošetření plazmou bohatou na krevní destičky (PRP), která se nejčastěji používá k omlazení pleti, lze použít i na pokožku hlavy. Pacientovi se odebere vlastní krev a izoluje se z ní plazma, která se poté vstříkne do pokožky hlavy.

Nejedná se však o jednorázové ošetření a léčba v průměru trvá 6 až 12 měsíců, kdy se ošetření provádí jednou měsíčně a následně se každých několik měsíců provádí udržovací sezení. Další možností, jak podpořit vlasový růst, jsou injekce růstového faktoru, které jsou podobné PRP, ale nepoužívají krev.

Jak předejít vypadávání vlasů

Přestože neexistuje žádný kouzelný recept na okamžitý růst vlasů, můžete podniknout určité kroky, které vám pomohou o vlasy pečovat. Ideální totiž je, když vypadávání vlasů předejdete:

Pečujte o vlasy: Udržujte pokožku hlavy zdravou, vyhýbejte se tepelnému stylingu a často se nechávejte stříhat, abyste omezili lámání.
Zaměřte se na stravu: Součástí zdravé vlasové stravy jsou libové bílkoviny, zelená listová zelenina, ořechy, bobulovité ovoce a luštěniny, protože obsahují základní živiny pro růst vlasů.
Doplňky stravy: Zařaďte doplňky stravy, které obsahují biotin, rybí tuk, vitamíny C, B, E a D, železo, omega-3 a mastné kyseliny.

Článek Krásné, husté a nelámavé vlasy: Věda radí, jak urychlit jejich růst a docílit bujné kštice se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nikdy se nedotkl světa: Příběh chlapce, který celý život strávil ve sterilním prostředí připomínajícím močový měchýř

Redakce VědaŽivě — Sat, 09 Jul 2022 02:07:00 +0000

David Phillip Vetter přišel na svět s genetickou poruchou a celých 12 let žil doslova v bublině. Z „bydliště“ připomínajícího močový měchýř vyšel pouze jednou. Krátce po výletu zemřel, jeho příběh spustil celosvětovou diskusi na téma lékařské etiky. David Joseph Vetter a jeho žena Carol Ann žili v 50. letech minulého století v Houstonu, kde vychovali naprosto zdravou dceru. Několik let poté se jim narodilo druhé dítě, konkrétně David Joseph Vetter III.

Případ nulové imunity

Chlapci však už po narození diagnostikovali lékaři vážnou genetickou poruchu. Šlo o těžkou kombinovanou imunodeficienci (SCID), při které má organismus nulovou imunitu. Tělo tak není schopno samo bojovat ani se zcela základními nemocemi. David zemřel ve věku 7 měsíců, zoufalí rodiče si však další dítě moc přáli. Carol si nechala zjistit, jaké je riziko, že další dítě na tom bude stejně. Verdikt byl děsivý – šance je 50/50.

Lékaři slíbili, že dovedou sledovat abnormality plodu a při objevení SCID navrhovali několik řešení. Buď transplantace kostní dřeně od starší sestry, nebo zcela sterilní izolované prostředí. Podobný případ měl existovat v Německu, kde byla dvojčata s touto poruchou ve speciálním boxu. Postupně začali žít zcela normální život. Roku 1971 tak Carol opět otěhotněla a v rozhovorech uvedla: „Chtěli jsme mít tolik dětí, kolik nám jen Bůh pošle.“

Od narození v bublině

Bohužel už během těhotenství experti zjistili, že plod je postižen zmíněným syndromem, začali tudíž chystat izolační opatření. Už 10 vteřin po porodu se chlapec – David Phillip Vetter – ocitl ve zcela dezinfikovaném měchýři a podstoupil přípravy na transplantaci. Stačilo ale jen pár hodin a ukázalo se, že rodina není vhodným dárcem. Syn tak zůstal uzavřen v bublině, která rostla s ním. Všechno, co se dovnitř dostalo, prošlo kontrolou, včetně vzduchu.

Ve věku 4 let ho toto prostředí unavilo a pomocí jakési injekční stříkačky izolaci propíchl. Lékaři všechno rychle napravili a tehdy mu vysvětlili, proč se jeho prostředí tolik liší od zbytku světa. Po dialogu začal být velmi neklidný a vyvinula se u něj mysofobie, tedy strach z bakterií. Vzdělání získával samozřejmě doma, občas se telefonem spojil se třídou, aby se necítil tak izolovaný. Jako všechny děti neměl rád domácí úkoly.

Kontroverzní vnímání stavu

Lékaři jeho stav hodnotili jako dobrý s tím, že přijal jedinečné okolnosti svého života. Čekal ale, kdy bude moct bublinu opustit. Reálně byl však jeho stav dosti kontroverzní a názory se lišily. Jedni v „bublinovém chlapci“ viděli roztomilé dítě, lidé z rodiny si ale všímali jeho smutku. Podle psycholožky se zlobil na okolní svět, protože byl stále na někom závislý. Nikdy se také nemohl věnovat tomu, co by opravdu chtěl dělat.

Když mu bylo 12 let, byla doporučena transplantace kostní dřeně od sestry. Shoda nebyla ideální, vše ale proběhlo úspěšně. Po zotavení mohl bublinu opustit. Jeho stav se však brzy prudce zhoršil. Lékaři zjistili, že v kostní dřeni jeho sestry byl virus Epsteina-Baarové, který nebyl při předtransplantačním vyšetření odhalen. Dne 22. února 1984 tak David zemřel na Burkittův lymfom, jeho tělo se neubránilo. Na jeho hrobě je nápis: „Nikdy se nedotkl světa, ale celý svět se dotkl jeho.“

Jaké nejvleklejší zdravotní potíže vás kdy potkaly?

Zdroj: ScienceNews

Článek Nikdy se nedotkl světa: Příběh chlapce, který celý život strávil ve sterilním prostředí připomínajícím močový měchýř se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co kdyby evoluce lidského těla pokračovala? Jak budeme vypadat třeba za dalších 10 000 let, nebo milion?

Redakce VědaŽivě — Mon, 23 May 2022 02:53:00 +0000

Které konkrétní části našeho těla by se nějak vyvinuly? Jak dlouho vlastně taková změna trvá? A kdo by navíc vyhrál neúprosný boj o přežití těch nejsilnějších a nejschopnějších? Vývoj do dnešní podoby trval lidskému druhu asi 6 milionů let. A naše moderní verze se pohybuje po povrchu planety pouhých 12 000 let. Dokonce i v tomto krátkém období se lidská podoba lehounce vyvinula. Jsme asi o 10 cm vyšší a můžeme konzumovat mléko.

Co je to vlastně evoluce?

Takže pokud mohou takové změny nastat během 12 000 let vývoje, kam bychom se mohli posunout během dalších stovek tisíc let v budoucnu? Nejprve je ale potřeba stanovit, co je to vlastně evoluce. Celé kouzlo tohoto procesu je v genetických změnách, které se konkrétnímu druhu dějí v průběhu času. Jedinci s užitečnějšími vlastnostmi mají vyšší šanci na více potomků. Genetické vlastnosti rodičů tak přecházejí na další generaci.

Například žirafy s delším krkem mohou dosáhnout na větší množství potravy a přežijí tudíž snáze než žirafy s krátkým krkem. Budou tak moci mít více mláďat, které budou mít nejspíš dlouhý krk jako rodiče. Postupem času žirafy s krátkým krkem vyhynou a zůstanou jen ty s dlouhým. A to je přesně důvod, proč dneska už žádné žirafy s krátkým krkem nepotkáte. Jak přesně se ale tento mechanismus uplatňuje při vývoji člověka?

Moderní ulehčení přežití

Evoluci je v zásadě velmi těžké jakkoli predikovat. V dnešním světě už se nemusíme bát přežití těch nejsilnějších. Mnohé z potenciálních hrozeb jsme vyvážili technologií. Nemusíme tedy být nutně nejsilnější nebo nejrychlejší. Nejsme v situaci jako před 100 000 lety, kdy každý musel bojovat o jídlo. Věci jako domy, ve kterých žijeme, nebo čistá a dostupná voda činí naše přežití mnohem jednodušším.

Vyjma extrémních podmínek, jako jsou války nebo živelné katastrofy, se už nikdo neptá: „Přežiju tento den?“ Právě takto se ovšem naši předkové ptali neustále. Není tedy zaručeno, že by lidé za milion let byli rychlejší nebo silnější – protože to nepotřebujeme. Potomstvo je dnes mnohem víc kulturní volba než potřeba kvůli přežití druhu. Pokud budou mít děti hlavně obézní lidé se zdravotními problémy, dost možná za milion let celá rasa vyhyne.

Probíhající změny člověka

Naše evoluce může být spojená s technikou, tedy transhumanismem. Nejen, že budeme schopni ovládat geny budoucích generací, ale možná se zbavíme evolučního procesu jako celku. To by dovolilo odstranit mnoho chorob i dalších genetických defektů, které by nás mohly poškodit. Pokud ale nebudeme mít tento luxus, budeme se vyvíjet postaru a pár věcí by se stát mohlo. Díky naší výživě se nám zvyšuje výška a zmenšují mozky.

Pozor, neznamená to hloupnutí, neuronové sítě se ve skutečnosti stávají efektivnějšími. Pravděpodobně budeme také odolnější proti mnoha nemocem. Za milion let můžeme být velmi vysocí a mít dlouhé štíhlé bílé prsty. Připomíná vám to něco? Vývoj závisí hlavně na prostředí, s postupujícím teplem bychom si mohli vyvinout například odolnost proti ohni. Ale opět, směřování vývoje je opravdu velmi těžké jakkoli předvídat.

Jaká budoucnost podle vás lidstvo čeká?

Zdroj: Science

Článek Co kdyby evoluce lidského těla pokračovala? Jak budeme vypadat třeba za dalších 10 000 let, nebo milion? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Starověký vlk a čivava mají hodně společného. Gen, který je spojuje, se objevil už před 53 000 let

Redakce VědaŽivě — Tue, 22 Feb 2022 03:03:53 +0000

Studie Dr. Elaine Ostrander publikovaná v magazínu Current Biology zpochybňuje to, že lidé postupně pečlivě přeměnili vlky na mopslíky a pudlíky. Místo toho poukazuje na skutečnost, že potřebný gen byl ve vlcích přítomen už dlouho před počátkem jakékoli domestikace. Moderní psi se ve svých velikostech liší jako žádný jiný živočišný druh na Zemi. Sahají od obřích plemen až po „kabelkové psy“, kteří jsou 40krát menší.

Soustava rozhodujících genů

Podle výzkumu stojí za touto variabilitou psích těl sada 20 různých genů. Hlavním je však IGF-1 (insulin-like growth factor 1), který zodpovídá za 15 % variací mezi jednotlivými plemeny. Po rozboru 1 431 genomových sekvencí ze 13 druhů moderních i starověkých psů odhalili vědci dvě rozdílné verze neboli alely IGF-1. Ten je konzistentně spojen s tělesnou velikostí. Následně se podívali na genom několika stovek druhů moderních psů.

Zjistili přitom, že jedna z těchto alel převládala v tělech, která měla méně než 15 kilogramů. Druhá varianta se přednostně objevovala v druzích s hmotností nad 25 kilogramů. „Podívali jsme se na 200 druhů a sedělo to opravdu parádně,“ vysvětluje autorka studie Elaine Ostrander. Spolu se svými kolegy proto nazvala tyto dvě varianty genu „malá alela“ a „velká alela“. Následovalo hledání těchto verzí u dávných psích předků.

Gen u pravěkých druhů

Malá alela existovala už u vlka v pleistocénu, který žil před 53 000 lety. To potvrzuje skutečnost, že možnost miniaturních psů byla zapsána v jejich kódu dávno předtím, než si s ní lidé začali hrát. Nicméně protože se v těchto vlcích vyskytují obě alely, není možné určit, která z nich se objevila dříve. „Tento výzkum propojuje mnohé ohledně domestikace psů a jejich velikosti. To, co jsme brali jako moderní, je ve skutečnosti velmi, velmi staré.“

Velká alela se stala dominantní během přirozeného výběru v době ledové, kdy objemnější těla poskytovala značnou výhodu pro přežití. Tehdy malá alela téměř vymizela a zachovala se jen u několika druhů, které žily v teplejším klimatu blízko rovníku. Její rozšíření přišlo s cíleným křížením během posledních dvou staletí. Závěry ukazují, že stvoření malého psa bylo mnohem přímější, než jak ho popisuje tradičně navrhovaná verze historie psího rodu.

Které psí plemeno máte nejraději a z jakého důvodu?

https://www.youtube.com/watch?v=ghkWPOtTccs

Zdroj: Catechism

Článek Starověký vlk a čivava mají hodně společného. Gen, který je spojuje, se objevil už před 53 000 let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Šťastně až do smrti? O tom rozhodují geny obou partnerů. Již při narození je člověk předurčen k lásce, či záhubě

Redakce VědaŽivě — Tue, 08 Feb 2022 04:38:00 +0000

Někteří také zkoumali vlivy, které stojí za spokojeným a dlouhodobým svazkem. Obvykle brali v úvahu hlavně vzdělání a věk obou partnerů. Jedna z takových studií naznačuje, že důležitou roli v kvalitě manželství hrají naše geny. Badatelé z univerzity v Arkansasu studovali 71 novomanželských párů a chtěli po nich vyplnit dotazník. Vyplnění se konalo každé 4 měsíce po dobu 3 let vztahu.

Kromě dotazníků také vzorek

Mezitím od páru také odebrali vzorek DNA. Nakonec došli k závěru, že za úspěch manželství může krom jiného také určitá genová variace. Podle závěrů lidé s tímto „manželským genem“ prožívají mnohem lepší vztahy než ti, u nichž chybí. Majitelé tohoto genu si totiž mezi sebou vytvoří mnohem silnější pouto. Výzkum naznačuje, že sekvence DNA má vliv na formování manželství v jeho prvních dnech, které rozhodují.

Právě toto silné pouto je naprosto klíčové, pokud mají dva lidé strávit společně zbytek života. Partneři vybavení manželským genem ohlašovali silnější vzájemnost a méně potíží v dlouhodobém soužití. Badatelé objevili na základě průzkumu silný a jasný vztah mezi tímto genem a dalšími důležitými složkami vztahu. Patří sem například důvěra v druhého, snadné odpouštění a celková spokojenost s trvalým soužitím jednoho s druhým.

Potvrzení dalších studií

Jak už bylo zmíněno, studie tohoto typu se provádí dlouhodobě. Tato potvrdila, že genetické nastavení opravdu může predikovat kvalitu budoucího svazku. Podle bádání z roku 2017 je i rozvod genetický a právě sklon k rozchodům se dá zdědit stejně jako další vlastnosti. Jiná studie zase navrhuje, že klíčem ke spokojenému manželství je oxytocin, látka známá jako „hormon lásky“. Gen odpovědný za jeho produkci může ovlivnit kvalitu prožívané intimity.

I když ale žádný z partnerů není geneticky požehnán, neznamená to, že je svazek odsouzen k zániku. Ačkoli se na společné cestě životem mohou objevit nějaké problémy, s dostatkem vzájemné snahy lze prožít dlouhé a spokojené manželství. Každý svazek má své vzestupy a pády a je potřeba na něm pracovat. Stejně tak není určitě ideální svádět veškeré výhry nebo prohry na to, že je člověk nějak nastaven. Základem je přijetí odpovědnosti za sebe sama a své chování.

Co je podle vás klíčem ke spokojenému a dlouhému svazku?

Zdroj: BrightSide

Článek Šťastně až do smrti? O tom rozhodují geny obou partnerů. Již při narození je člověk předurčen k lásce, či záhubě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pravnuk ikonického domorodého náčelníka Sedícího býka je naživu. DNA analýza potvrdila, o koho jde

Redakce VědaŽivě — Fri, 26 Nov 2021 04:55:00 +0000

Vzorek DNA získané z vlasu se shoduje s tou od Ernieho LePointe, který dlouhodobě tvrdil, že je se slavným mužem takto spřízněn. Sedící býk, známý také jako Tatanka-lyotanka, vedl lakotský kmen Siouxů na území, které je dnes právě Jižní Dakotou. Jeho nejznámějším činem je vedení v bitvě u Little Bighornu v roce 1876, kde porazil generálmajora George Armstronga Custera. Podrobnosti k prokázání příbuznosti rozebírá Eske Willerslev.

Nejbližší žijící potomek

Nový nález odhaluje, že náčelníkovým nejbližším příbuzným je LaPointe patřící ke stejnému kmeni Siouxů. Jde také o první případ, kdy byla dávná DNA použita k potvrzení příbuzenského vztahu mezi žijící a historickou osobou. Evoluční genetik Eske Willerslev z univerzity v Cambridge byl potěšen, že ke shodě došlo. Dostatečný vzorek DNA z vlasu Sedícího býka byl srovnán se vzorkem Ernieho i dalších mužů ze stejného kmene.

Do té doby se LaPointe spoléhal a odvolával na rodné a úmrtní listy, pomocí kterých vytvořil rodokmen, jenž ho se Sedícím býkem spojoval. Ale protože tyto listiny lze padělat, bylo jeho tvrzení kontinuálně zpochybňováno. „Po mnoho let zkoušelo hodně lidí zpochybnit vztah, který máme já a moje sestra k Sedícímu býkovi,“ uvedl LaPointe. Když ale washingtonské muzeum vracelo LaPointemu skalp, naskytla se možnost vyřešit věc jednou pro vždy.

Důvod pro novou metodiku

Willerslev a jeho tým strávili 14 let snahou extrahovat DNA z vlasů Sedícího býka. Jednou z hlavních komplikací byl fakt, že k ověření LaPointeho tvrzení potřebovali autozomální DNA, která je směsí obou rodičů. LaPointe totiž tvrdil, že je se slavným náčelníkem příbuzný z matčiny strany. Bohužel tento typ DNA se velmi těžce získává ze starých vzorků, které jsou ve špatném stavu. Badatelé tak museli vyvinout novou technologii, která nakonec testování umožnila.

Postup zahrnuje srovnání omezeného množství DNA ze vzorku s dalšími jedinci ze stejné populace. V tomto případě šlo o LaPointeho a další Siouxe. To genetikům dovolilo stanovit frekvenci opakujících se variací stejných genů. Následně mohli zjistit, zda mají dva jedinci takovéto stejné varianty náhodou, nebo jestli je sdílejí jen z důvodu přímého příbuzenského vztahu. Tato technika může podle nich vyřešit i další záhadné vztahy žijících a historických osob.

Řádný pohřeb Sedícího býka

Náčelník Sioxů byl zabit policií, když se ho v roce 1890 snažili zatknout, a má dva známé hroby. Jeden poblíž pevnosti Fort Yates v Severní Dakotě, kde zemřel, a jeden v Jižní Dakotě. Nikdo ovšem neví, které z míst je jeho skutečným posledním odpočinkem, protože nikdo neví, co se po jeho smrti stalo s tělem. Oba hroby jsou velmi populárními atrakcemi. Ani jedno z těchto míst však nemělo žádný význam pro Sedícího býka nebo samotné Siouxy.

Dle LaPointeho dává větší smysl Jižní Dakota, a protože je teď potvrzeným potomkem, rád by získal náčelníkovo tělo a pohřbil jej někde jinde. Nicméně je ještě potřeba, aby vědci dalším srovnáním DNA potvrdili totožnost těchto ostatků. Tým genetiků je celkově velmi nadšený, že se mohl stát součástí tohoto příběhu. Je pro ně čest, že potvrdili totožnost potomka takové osobnosti a pomohou dopřát Sedícímu býkovi důstojné spočinutí a návrat k jeho pravé rodině.

Znáte další klíčové události, kterých se Siouxové účastnili?

Zdroj: LiveScience

Článek Pravnuk ikonického domorodého náčelníka Sedícího býka je naživu. DNA analýza potvrdila, o koho jde se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stop zabijákovi lesů: Vědci dokázali rozkrýt celý genom kůrovce. Zmapování pomůže v jeho kontrole

Redakce VědaŽivě — Fri, 15 Oct 2021 03:38:00 +0000

V Evropě a Asii zničil kůrovec během jediného roku na 100 milionů kubických metrů původně zdravého dřeva. Rozbor jeho genomu odhaluje, jak a v jaké době se kůrovec – konkrétně lýkožrout smrkový (Ips typographus) – stal tak úspěšným lesním škůdcem. Krom jiných věcí vědci zjistili, že má kůrovec nezvykle velký počet genů, které přispívají k jeho schopnosti velmi účinně rozkládat buněčné stěny rostlin. Jenže na druhé straně se nedokáže příliš dobře bránit cizím látkám ve svém organismu.

Nenápadné riziko

Lýkožrout smrkový je malý nenápadný brouček černohnědé barvy se světlými chloupky po těle. Dorůstá velikosti pouhých 5,5 milimetrů a vyskytuje se v celé Evropě, Malé Asii a severní Asii. U nás jej můžeme nalézt prakticky na celém území republiky. Kůrovec se probouzí nejpozději začátkem května, dospělí brouci pak napadají hlavně smrk ztepilý. Larvy kůrovce se živí lýkem, které je pro stromy klíčové při rozvádění živin i vody. Při větší míře napadení strom rychle usychá a následně zahyne.

Výzkum genomu kůrovce by mohl vést k velmi cílenému způsobu hubení tohoto škůdce pomocí tzv. metody RNA interference. Jde o biologickou molekulární metodu schopnou likvidovat hmyz pomocí vpravení RNA do jeho těla například prostřednictvím potravy. Postupné rozkrývání genomu nejen kůrovce dává do budoucna naději pro výrobu pesticidů, které budou zasahovat konkrétní gen daného hmyzího druhu. Nebudou tedy jakkoli poškozovat jiné živočichy v okolí.

Co gen, to funkce

Tímto způsobem by bylo možné například potlačit geny pro přežití nebo se zaměřit na geny, které mají u kůrovce na starost reprodukci. Samečci by tak kupříkladu nemohli lákat samičky vylučováním feromonů. V Severní Americe pak existuje mnoho dalších druhů stejného rodu, tedy Ips. Jeden prostředek by tak mohl mít nejspíš celosvětové využití. Smrky se do jisté míry dokáží proti kůrovci bránit, strom to však poměrně vyčerpává.

Hospodářské lesy v dnešní době využívají celé soubory opatření proti kůrovci, například feromonové lapače. Národní park Šumava i další oblasti vedou také spor o to, zda je kůrovec opravdu rizikový škůdce, nebo je potřeba ho brát jako přirozenou součást přírody. Lýkožrouti mají v ekosystému podstatnou funkci coby nástroj omlazení porostu. Mimo období lesních kalamit totiž napadají již staré, slabé nebo nemocné stromy a starají se tak o zdraví lesa jako celku.

Jak myslíte, že by měli hospodáři s kůrovcem naložit?

Zdroj: ScienceDaily

Článek Stop zabijákovi lesů: Vědci dokázali rozkrýt celý genom kůrovce. Zmapování pomůže v jeho kontrole se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Neobyčejné děti budící svým netradičním vzhledem značnou pozornost. Příroda umí někdy skutečně překvapit

Redakce VědaŽivě — Tue, 12 Oct 2021 03:38:00 +0000

Jenže za slávu některých dětí nenese příroda žádnou odpovědnost. Jejich atypický vzhled pochází kompletně z rukou rodičů. Například Nariyana pochází z ruského města Jakutsk na Sibiři. Její vzhled je ve velkém kontrastu s ostatními příbuznými, protože se do tmavovlasé rodiny narodila jako albín. Jinak však normálně chodí do školy se svými vrstevníky. Nemůže být ale dlouho na slunci a prakticky pořád potřebuje sluneční brýle. Jejího vzhledu si všimli i fotografové.

Vzácná forma bílých vlasů

Bílé vlasy nejsou zvláštní ve stáří. Jenže Millianna Worthy ze Severní Karolíny je má už od chvíle, kdy jí vlasy narostly. Může za to velmi vzácná genetická mutace, která způsobuje dvojí barvu vlasů. Navíc je holčička už čtvrtou generací, která tento geneticky rys nese. Jde o nedostatek melaninu, tedy hnědého či černého pigmentu, který odpovídá za barvu vlasů i obočí. Jev se odborně nazývá hypochromie.

View this post on Instagram

Příspěvek sdílený Rélocos (@therelocos)

Albíny nemají jen v Rusku, Ava Clarke se narodila se stejnou anomálií do afroamerické rodiny. Dívka má modrozelené oči, jasně růžové rty, velmi světlou kůži i vlasy. Albinismus ji však málem připravil o zrak, což naštěstí napravila operace. Roztomilá dívenka s velmi divokou kšticí si velmi ráda čte, často tančí a věnuje se mimo jiné modelingu. S její vizáží ostatně není divu, že se ve světě reflektorů a objektivů fotoaparátů uchytila.

View this post on Instagram

Příspěvek sdílený AVA CLARKE | shala edney (@theavaclarke)

Nejen vzhledové zvláštnosti

Chahat Kumar není jméno zvláštního pokrmu, i když jeho nositelka k nim má velmi blízko. Tato dívka původem z Indie se totiž narodila s obrovským apetitem. Už před dosažením jednoho roku vážila víc jak 17 kilogramů, její rodiče v tom ovšem vidí zásah božských sil. Stále přibírá a konzumuje porce, které jsou čtyřnásobkem běžné stravy. Lékaři se pokoušeli zasahovat už od jejího útlého věku, jenže v Indii je hormonální terapie velmi omezená.

View this post on Instagram

Příspěvek sdílený DawnNews (@dawnnewstv)

To Giuliano Stroe z Rumunska je skutečným malým kulturistou. Začal totiž sportovat už ve dvou letech a vzápětí se pustil do intenzivního tréninku včetně zvedání činek. Přivedl ho k tomu jeho otec, jehož snem je svého synka proslavit. Tato ambice už se vyplnila a chlapec je několikrát v Guinnesově knize rekordů. Řada lidí ovšem rodiče za takovou podporu odsuzuje. Je také otázka, zda se intenzita cvičení neprojeví zdravotními problémy v budoucnu.

View this post on Instagram

Příspěvek sdílený Giuliano Stroe (@giulianostr0e)

Zdroj: Wiki Famous People, Pub Med

Článek Neobyčejné děti budící svým netradičním vzhledem značnou pozornost. Příroda umí někdy skutečně překvapit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Blázniví králové aneb Proč jsou královské rodiny zásobárnou defektů a tělesných poruch?

Redakce VědaŽivě — Wed, 29 Sep 2021 03:38:00 +0000

Královské rodiny napříč celou historií byly obvykle nejvíce posedlé hlavně svou mocí. Prakticky bez ohledu na to, kolik vlivu reálně měli, vždycky chtěli ještě trochu víc. A hlavně si tento vliv chtěli udržet. Jednou z klasických cest byly sňatky uvnitř rodiny, tedy braní si vlastních bratranců a sestřenic. V těch dobách nebyl incest zase takové tabu a svatby mezi strýci a neteřemi byly poměrně frekventované. Známe to taky u Habsburků.

Postižení linie

Problém je, že spolu s mocí a dědičným vlivem si s sebou šlechta nesla i genetické poruchy pocházející právě ze zmíněných sňatků. Impérium Habsburků sahalo od Portugalska po Transylvánii (jo, tu s upírama). Díky incestům ale získali vlastní „značku“, dnes známou jako „habsburská čelist“. Znamenalo to velké čelisti, malé rty, dlouhý nos a velký jazyk a týkalo se to hlavně mužů. Další klasickou genetickou poruchou královských rodin byla hemofilie.

Jedná se o poruchu, kdy tělo nedokáže vytvářet krevní sraženiny, takže i nejmenší ranka velmi dlouho krvácí. Tato porucha je hodně známá u carské rodiny Mikuláše II. Mizerné genetické dědictví taky poměrně často působilo potíže s plodností. První britská královna například porodila 18 dětí, ale jen jeden se dostal přes věk batolete. Tyto taktiky nebyly rozhodně jen doménou Evropy, křížení v rodině proslavilo už faraony starověkého Egypta.

Na těle i na duchu

Karel II. například neřekl ani slovo až do svých 4 let a do 8 se nenaučil chodit. Jeho rodiče byli navzájem strýc a neteř a zdaleka to nebyl první případ v rodu. Křížení uvnitř rodiny nesnižuje automaticky inteligenci, jenže radikálně zvyšuje šance na získání poškozených genů spojených právě s mozkovými funkcemi. Královské rodiny proto trápilo jak spektrum čistě fyzických neduhů, tak i kombinace poruch učení nebo přímo mentálních chorob.

Monarchové mají obecně dlouhodobou pověst tvrdého, bezohledného, krutého a hlavně zcela nepředvídatelného chování. V mnoha případech je to nejspíš dědictví po předcích zkombinované s vlastním mizerným genetickým základem. Zkrátka a dobře nemají moc kde vzít kvalitní genetickou výbavu. Jejich tyranství to nijak neumocňuje a dnes můžeme být opravdu rádi, že už zůstává jen v historických záznamech. Jaké postižené panovníky znáte?

Zdroj: WeAreTheMighty

Článek Blázniví králové aneb Proč jsou královské rodiny zásobárnou defektů a tělesných poruch? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč nejsme nesmrtelní a nikdy ani nebudeme? Odpověď na věčnou otázku mají naše geny

Redakce VědaŽivě — Sun, 01 Aug 2021 03:05:00 +0000

Pokud se evoluce skutečně odehrává tak, že skrze přirozený výběr vítězí ty nejlepší geny, nabízí se jasná otázka – proč se lidé nestali nesmrtelnými? Hypotéza stará desítky let prohlašuje, že obecně vzato geny zodpovědné za reprodukční úspěch zároveň později podporují stárnutí. Vědci z Gutenbergovy univerzity tyto geny identifikovali a zkusili, co v případě červů z rodu háďátek (C. elegans) způsobí jejich vypnutí. Ukázalo se, že červi žili prokazatelně déle.

Genetiko, ty bezcitná mrcho

Stárnutí a umírání je nevyhnutelnou a přirozenou součástí našeho života. Což ale neznamená, že se nebudeme snažit tento stav zpomalit či oddálit. V medicíně existují celá odvětví, která se přímo věnují boji s procesem stárnutí, a to na genetické úrovni. Cílem je nejenom prodloužení života, ale i zachování co nejlepšího zdraví ve vysokém věku. Ostatně nemá cenu žít přes sto let, pokud bychom posledních třicet měli strávit na nemocničním lůžku na kapačkách.

Nabízí se ale otázka, proč už se tohle dávno nestalo evoluční cestou. Jedinci s delším životem mají jasnou reprodukční výhodu, takže stárnutí by mělo být vlastně dávno pryč. Biolog George Williams přišel před 70 lety s teorií, která stojí na principu „užívej si teď, zaplatíš později“. Evoluce vybírá geny, které v mládí podpoří reprodukci jedince, a ignoruje jakékoli jejich negativní dopady v pozdějších dobách života, protože geny už byly předány další generaci.

Testování na červech

Všechno zatím této myšlence odpovídalo, jen postrádala reálné důkazy, že k tomu v přírodě dochází. Vědci se proto rozhodli otestovat funkci konkrétních genů u červů. K jejich překvapení mělo mnoho identifikovaných genů společnou jednu funkci – regulační mechanismus zvaný autofagie. Během něj buňka odstraňuje nepotřebné nebo narušené části sama sebe tak, aby nedošlo k jejímu celkovému poškození. Autofagie funguje velmi dobře právě v mladých organismech, ale s přibývajícím věkem často způsobuje spíše problémy.

Přepnutí nebo vypnutí konkrétních genů by tedy mohlo prodloužit život i celkové zdraví člověka. Deaktivace autofagie v neuronech červů způsobila, že se jejich životní doba natáhla o 50 %. Mechanismus ještě potřebuje podrobnější analýzy a delší sledování. Pokud by ale bylo možné něco z tohoto aplikovat na člověka, není prodloužení života jedinou možností využití. Mechanismus by mohl pomoci v boji s degenerativními nemocemi typu Alzheimerovy nebo Parkinsonovy choroby.

Zdroj: NewAtlas

Článek Proč nejsme nesmrtelní a nikdy ani nebudeme? Odpověď na věčnou otázku mají naše geny se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč je někdo levák a někdo pravák? Kořeny sahají k hlubšímu genetickému důvodu, než byste čekali

Redakce VědaŽivě — Wed, 28 Jul 2021 03:55:00 +0000

Dvě nejpublikovanější teorie genetiky preferovaných rukou uvádí, že přirozený výběr vyústil v majoritu jedinců, jejichž kontrola řeči a jazyka leží v levé polovině mozku. A levá hemisféra také ovládá pohyby pravé ruky – tudíž i psané slovo. Milénia evoluce orientovaná tímto směrem způsobila náklon směrem k pravé ruce. Dnes je praváků asi 85 % světové populace. Tyto teorie se také snaží zdůvodnit přetrvávající minoritu leváků.

Evoluce nakloněná k jedné straně

Z genetického hlediska se stran preference ruky nabízí dva geny. Gen D odpovídá pravé ruce, gen C neposkytuje žádnou predispozici. Protože je gen D v populaci častější, logicky bude také častěji předáván dál během reprodukce. Pokud se vyskytuje gen C, je preference ruky zvolena náhodně a šance je skutečně 50 na 50. Nositelé těchto genů mohou být také ovlivněni kulturně, což už vědecké výzkumy zdokumentovaly.

Stejně tak se objevují případy levorukých dětí v rodinách pravorukých rodičů nebo obrácená kombinace. V případě výskytu genu C v takové rodině existuje u potomků prostor pro náhodné ovlivnění. Tady může hrát roli rodinná tradice, prostředí nebo cokoli dalšího. Vliv mohou mít například i náboženské rituály, které preferují konkrétní ruku, z čehož potom vzejde kompletní preference a tento proces si člověk ani nemusí uvědomovat.

Genetické kombinace pro ruce

Souběh genů pro preferenci konkrétní ruky pochází od obou rodičů. Možné kombinace jsou tedy DD pro silně pravoruké, DC rovněž pro lidi s tendencí pro pravorukost a třetí variantou je pak kombinace CC, kde není predispozice a jedinci se mohou „svobodně“ rozhodnout. Svobodně v uvozovkách proto, že absence genetického výběru neznamená absenci výše zmíněných kulturních požadavků nebo tlaků.

Genetické kombinace samotné jasně ukazují, že dvě třetiny populace jsou od narození silně nakloněné k použití pravé ruky, jen zbývající třetina má v zásadě možnost výběru. Možnost ovšem neznamená její uskutečnění. Kromě vlivu rodiny je nutno vzít v úvahu třeba kolektiv ve škole nebo sporty. Tohle všechno jsou oblasti, v nichž existují určité rutiny, ve kterých musí člověk obstát. A svět je díky majoritě praváků na praváky obecně lépe uzpůsoben.

Zdroj: ScientificAmerican

Článek Proč je někdo levák a někdo pravák? Kořeny sahají k hlubšímu genetickému důvodu, než byste čekali se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Velryby a delfíni odolávají díky své DNA jednomu z nejvážnějších onemocnění

Redakce VědaŽivě — Sat, 08 May 2021 03:02:00 +0000

Velryby spolu s delfíny dokáží odolávat rakovině a jejich DNA nám odhaluje přesné příčiny toho, proč tomu tak je a proč nemoc, která nám způsobuje tolik problémů, nechává tyto mořské tvory v zásadě chladnými. Vzhledem k pokračujícím výzkumům a rozborům jsme stále blíž k porozumění mechanismu, skrze který jsou kytovci schopni se zákeřnou nemocí bojovat s o tolik lepšími výsledky než naše dosavadní lékařství.

Inspirace od dlouhověkých kytovců

Obecně vzato jsou kytovci nejdéle žijícími savci, z nichž se některé druhy dožívají až 200 let. Jak je tohle vůbec možné, je záhada, pokud vezmeme v úvahu, že díky své obrovské velikosti mají tito savci mnohonásobně více buněk než jakékoli lidské tělo. „Pokud má organismus více buněk, znamená to vyšší riziko, že se jedna z těch buněk stane rakovinnou“, podotýká Daniela Tejada-Martinez z Australské univerzity v Chile.

Z toho zkrátka plyne, že obrovské tělo žijící až stovky let má tisíce a miliony buněk, které se mohou stát pro celý tento organismus potenciálně škodlivými. Místo toho mají ovšem tito kytovci mnohem menší riziko rakoviny než jakýkoli jiný druh savce a to včetně nás, lidí. Tento fakt je také znám jako Petův paradox, kdy počet buněk obsažených v těle není spojen s vyšším rizikem rakoviny, v tomto případě je riziko obrácené.

Druhy, které si z pravděpodobnosti dělají legraci

Existuje vědecký vtip o tom, že velryby by se měly s rakovinou rodit a neměly by ani být schopné existovat, protože jsou zkrátka z tohoto pohledu moc velké. Jednoduchou odpovědí je skutečnost, že si prostě vyvinuly lepší ochranu, kterou potřebujeme odhalit. Tejada-Martinez proto prozkoumala evoluci 1077 genů potlačujících nádory a dále evoluci genů u 15 druhů savců včetně sedmi druhů kytovců.

U kytovců byly úspěšně nalezeny geny regulující poškození DNA a šíření nádorů. Výhled do budoucna neznamená extrakci genů velryb a jejich předání člověku. Ale pokud se dají nalézt geny odpovědné za potlačení nádorů v ostatních zvířatech a je možné odhalit, co v těle provádí, je tu možnost napodobit tento mechanismus a použít jej poté u člověka.

Zdroj: NewScientist

Článek Velryby a delfíni odolávají díky své DNA jednomu z nejvážnějších onemocnění se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.