Od radaru k odpalu: jak IBCS skládá obraz oblohy

Starší protivzdušná obrana fungovala v uzavřených celcích. Patriot měl svůj radar, svá odpalovací zařízení i svou obsluhu. Když jeho radar cíl neviděl, baterie byla slepá, i kdyby o kus dál stál jiný senzor s dokonalým výhledem.

IBCS tuto logiku rozbíjí. Americká armáda ho označuje za technické řešení programu AIAMD a staví ho na principu „jakýkoli senzor, nejlepší zbraň“. Systém sbírá data z radarů různých typů a výrobců, slučuje je do společného obrazu vzdušné situace a pomáhá operátorovi vybrat efektor, který má na konkrétní cíl největší šanci. Radar jedné jednotky tak může navést střelu jiné jednotky. Podrobnosti v únoru 2026 popsala americká armáda.

Fyzicky síť tvoří tři hlavní prvky, jak je vyjmenoval americký kontrolní úřad GAO:

• Engagement Operations Center (EOC), tedy velitelské stanoviště, kde operátoři rozhodují o palbě,
• Integrated Collaborative Environment, pracovní prostředí pro plánování a koordinaci,
• Integrated Fire Control Relay, přenosové uzly, které drží pohromadě síť řízení palby.

Software se přitom vyvíjí průběžně a dostává čtvrtletní aktualizace. Hardware je kostra, programové vybavení dodává reflexy. Obojí ale potřebuje elektroniku, která zvládne zpracovat obrovský objem signálů v reálném čase, vejde se do mobilních kontejnerů a nespotřebuje příliš energie. Tady vstupují do hry miniaturní polovodiče.

Výsledky testů Northrop prezentuje sebevědomě. Podle firemního přehledu z roku 2026 prošel IBCS všemi ostrými střeleckými zkouškami se stoprocentní úspěšností, a to včetně podmínek elektronického boje, souběžných zásahů více cílů a napojení nových senzorů a odpalovacích zařízení. Armáda schválila sériovou výrobu v plném rozsahu v dubnu 2023, půl roku po skončení úvodních provozních zkoušek. Nezávislý úřad pro testování DOT&E ve své zprávě za rok 2024 doplnil, že každé další rozšíření sítě si vyžádá nové zkoušky a ověřování simulačních modelů.

Zrnko rýže s výkonem zesilovače: co umějí čipy Northropu

Výroba obranných čipů připomíná spíš šperkařskou práci než pásovou výrobu. Northrop ji popisuje jako opakované nanášení vrstev, fotolitografii, leptání a testování. Následuje řezání destiček na jednotlivé čipy a pokročilé pouzdření ve dvou i třech rozměrech. Vedle běžného křemíku firma pracuje se sloučeninovými polovodiči, například s arsenidem galitým, fosfidem inditým a nitridem galitým. Tyto materiály snesou vyšší frekvence a výkony, než jaké zvládá obyčejný křemík, a proto se hodí do radarů a komunikace.

Co taková technologie dovede, ukazují dva veřejně popsané příklady. Terahertzový čip z roku 2014, vyvinutý s podporou agentury DARPA, získal titul nejrychlejšího integrovaného zesilovače na světě s pracovní frekvencí 1 THz. Byl postavený na tranzistorech z fosfidu inditého s hradlem dlouhým 25 nanometrů. Northrop o něm uvádí, že je menší než zrnko písku. Novější čip FORTITUDE z nitridu galitého má velikost rýžového zrnka a podle výrobce nabízí trojnásobný výkon a dvacetkrát čistší signál. Žádný z nich firma veřejně nespojuje přímo s IBCS. Oba však dokládají úroveň, na které její továrny pracují.

Kapacity nejsou malé. Northrop podle svých údajů vyrobí a obstará miliony mikročipů ročně. Provozuje tři vládou akreditovaná pracoviště: polovodičové slévárny v kalifornském Redondo Beach a v Linthicumu v Marylandu a závod na pokročilé pouzdření v Apopce na Floridě. Do roku 2030 chce produkci čipů zčtyřnásobit. Pro samotný IBCS otevřel v alabamském Madisonu výrobní centrum EPIC, kde se kompletují systémy pro sériovou zakázku. Firma tam proinvestovala zhruba 460 milionů Kč a slibuje menší rozměry jednotlivých prvků i větší podíl automatizace a umělé inteligence.

Jeden dodavatel, jedno zranitelné místo

Závislost na úzkém okruhu výrobců Pentagon zná dobře. GAO už v roce 2015 ve svědectví varoval, že spoléhání na jediný zdroj špičkové mikroelektroniky může prodražit programy, posunout harmonogramy a ohrozit národní bezpečnost. Ministerstvo obrany v rozboru z roku 2018 vysvětlilo, jak taková situace vzniká: specializované požadavky, nízké objemy, ubývající konkurence a nákladná kvalifikace každého nového výrobce.

U obranných čipů platí všechny čtyři podmínky naráz. Komerční slévárna, která chrlí miliardy procesorů pro telefony, nemá důvod přestavovat linky kvůli několika tisícům kusů s vojenskou certifikací. Vládní akreditace navíc vyžaduje prověřené zaměstnance, kontrolovaný dodavatelský řetězec a fyzicky zabezpečené provozy na americké půdě. Firma, která tohle všechno vybudovala a zároveň sama navrhuje velitelský systém, má náskok, který se dohání roky.

Výpadek takového dodavatele by se projevil postupně. Nejdřív by se zpomalily opravy a dodávky náhradních dílů, pak modernizace a certifikace nových komponent. Washington proto rozjel program Trusted & Assured Microelectronics, jehož výslovným cílem je posílit domácí dodavatelský řetězec a omezit závislost na jediném zdroji.

Ochrana funguje i navenek. IBCS si mohou pořídit spojenci přes program zahraničních vojenských prodejů. Armádní kontrolní seznam pro zájemce z dubna 2025 ale upozorňuje, že konečnou konfiguraci i nabídku musí schválit americká vláda. Zákazník si může zvolit systém na amerických vozidlech, na vlastních nosičích nebo zabudovaný do stávající infrastruktury. Rusko či Čína by narazily na exportní pravidla ITAR, která zbraňový materiál tohoto typu chrání.

Polsko za humny: americká síť už hlídá střední Evropu

V prosinci 2025 vyhlásil polský 37. raketový oddíl protivzdušné obrany plnou operační pohotovost v rámci systému Wisła. Polské ministerstvo obrany uvedlo, že šlo o první střelbu mimo Spojené státy, při které baterii Patriot řídil operačně připravený IBCS. Americká armáda milník potvrdila s tím, že posiluje národní i alianční obranu. Podrobnosti zveřejnilo polské Ministerstvo národní obrany.

Varšava za síť zaplatí nemalé peníze. Smlouva z února 2024 na druhou fázi programu Wisła a na program Narew dosahuje zhruba 58 miliard Kč bez daně a počítá s dodávkami do roku 2031. Agentura DSCA předtím schválila možný rámec až za 92 miliard Kč, který zahrnoval 93 velitelských stanovišť EOC a 175 přenosových uzlů. Součástí balíku je integrace radarů, logistika, náhradní díly a offsety pro polský zbrojní průmysl.

Pro Evropu je podstatné, že IBCS dokáže obsluhovat i neamerické zbraně. Northrop a evropská MBDA už v roce 2019 předvedly napojení střel CAMM, které se tak staly prvním neamerickým raketovým systémem integrovaným do této sítě.

Česko jde jinou cestou. Ministerstvo obrany staví vyšší vrstvu protivzdušné obrany na izraelském systému SPYDER, čtyřech kompletech se střelami o dosahu až 80 km a výškovém dostřelu 20 km. Počáteční operační schopnost se čeká letos, plná v roce 2028. Pořízení Patriotů resort zmiňuje jako veřejně diskutovanou možnost, kterou brzdí vysoká cena a dlouhé čekací lhůty. Česká PVO se zapojuje do aliančního rámce NATO IAMD, jenž koordinuje národní senzory a zbraně v širším měřítku, zatímco IBCS slouží jako taktická nervová soustava konkrétních baterií a radarů. S polskou sítí za hranicemi bude česká obrana pravděpodobně spolupracovat přes alianční propojení.

Článek Čip velký jako nehet řídí americkou protiraketovou obranu. Výrobu mikročipů pro IBCS zvládne jen jedna firma na světě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Osm motorů a podvozek jako u jízdního kola: konstrukce, která vydržela

Už na první pohled B-52 vybočuje z řady. Křídlo o rozpětí 56,4 metru sedí vysoko na trupu a pod ním visí osm motorů, spárovaných po dvou ve čtyřech gondolách. Stroj unese kolem 31 tun výzbroje a bez doplnění paliva urazí přes 14 000 kilometrů. S tankováním za letu ho omezuje spíš výdrž pětičlenné posádky než nádrže.

Nejpodivnější detail ovšem najdeme pod trupem. Hlavní podvozek je uspořádaný za sebou jako u jízdního kola a pod konci křídel ho doplňují malá pomocná kolečka. Dobový časopis amerického letectva Flying Safety ho v září 1955 označil za jeden z nejneobvyklejších prvků celého letounu. Podvozek se totiž dá natočit, takže bombardér při silném bočním větru startuje i přistává mírně stočený šikmo vůči ose dráhy, zatímco kola míří rovně. Piloti tomu říkají přistání „krabem“. Na fotkách to působí jako chyba, ve skutečnosti jde o promyšlené řešení.

Pro dnešní modernizaci má největší význam uložení motorů. Závěsy pod křídlem a dvojité gondoly nechávají konstruktérům prostor vyměnit pohonné jednotky, aniž by museli předělávat celé křídlo. Letectvo navíc vybralo motor, který se velikostí, hmotností i tahem původním strojům podobá. Po sedmdesáti letech tak do starého draku zapadne nová technika. Jen to vyžaduje mnohem víc práce než pár povolených šroubů.

Proč B-21 vystřídá B-1 a B-2, ale B-52 nechá létat

Americké bombardovací letectvo dnes stojí na trojici typů. Postupně se z něj stane dvojice: nový neviditelný bombardér B-21 Raider a modernizovaný B-52. Raider podle rozpočtových dokumentů Pentagonu nahradí právě B-1B a B-2, letectvo jich chce nejméně sto a počáteční operační schopnost čeká v roce 2028. Potvrzuje to i aktuální přehled velitelství Air Force Global Strike Command z února 2026.

Logika rozdělení vyplývá z rolí. B-2 proniká skrz moderní protivzdušnou obranu, jenže je drahý a vzácný. B-1B uveze největší konvenční náklad v americkém arzenálu, za svou rychlost ale platí náročnou údržbou. B-52 je pomalý, velký a starý. Zato unese obrovské množství zbraní a ty, které letectvo chystá, nevyžadují přelet nad cílem.

Seznam úkolů, které B-52 plní, je proto nečekaně dlouhý. Jaderné odstrašení, konvenční přesné údery, přímá podpora pozemních vojsk, sledování moře i kladení min. V kampani proti Islámskému státu v Sýrii a Iráku podle letectva absolvoval kolem 1 800 bojových vzletů. Nad oblastmi bez moderní protivzdušné obrany se obejde i bez schopnosti skrýt se před radary.

B-52J: nové motory, radar a účet přes 460 miliard korun

Všech 76 strojů verze H projde programem CERP, jehož jádrem je výměna osmi motorů Pratt & Whitney TF33 za Rolls-Royce F130, vojenskou odnož civilní motorové rodiny. Upravené letouny dostanou označení B-52J. Podle Boeingu půjde o první změnu typového označení od roku 1961.

Motory tvoří jen část zakázky. Program mění i závěsy a gondoly, výrobu elektřiny, displeje v kokpitu a návazné systémy. Bombardér navíc dostane nový radar a modernější komunikaci. Nové pohonné jednotky mají podle oficiálních podkladů výrazně snížit spotřebu, prodloužit dolet, ulevit tankerům a zlevnit údržbu. Přesné procento zlepšení zatím zveřejněno nebylo.

Účet je tučný. Americký kontrolní úřad GAO ve své zprávě GAO-26-109272 napočítal třináct modernizačních programů za zhruba 460 miliard korun. Motory s radarem z toho spolknou přes 400 miliard, tedy víc než 88 %. Pro srovnání: samotný provoz a podpora flotily stály ve fiskálním roce 2020 kolem 28 miliard korun, z čehož údržba vyšla na 12 miliard. Program B-21 si jen ve fiskálním roce 2026 řekl o zhruba 226 miliard korun na vývoj a nákup dohromady.

GAO zároveň vidí rizika. Vývojové letové testy nových motorů se posunuly až na fiskální rok 2029, počáteční operační schopnost na rok 2033 a plná na období 2036 až 2038. Výroba se přitom má rozběhnout souběžně s testováním, takže případné chyby by se opravovaly na hotových kusech. Boeing v lednu 2026 přesto získal kontrakt za přibližně 44 miliard korun na úpravu a letové zkoušky dvou bombardérů, motory se budou montovat v texaském San Antoniu.

Smysl celé investice dává nová střela LRSO. Dlouhodosahová jaderná střela s plochou dráhou letu nahradí stárnoucí AGM-86 a umožní zasáhnout strategické cíle z velké vzdálenosti, mimo dosah protivníkovy obrany. Rozhodnutí o zahájení výroby je podle rozpočtu naplánováno na třetí čtvrtletí fiskálního roku 2027. Právě taková zbraň dělá ze sedmdesátiletého letounu stále použitelný nástroj odstrašení. Bez ní by stáří draku vážilo mnohem víc.

Bezpečnost provozu GAO hodnotí střízlivě. Upozorňuje na korozi, únavu materiálu a nedostatek náhradních dílů. Podle programových úředníků ale draky mají do konce ekonomické životnosti stále několik tisíc letových hodin. Stroje, které dnes vzlétají, prošly za desítky let tolika úpravami, že s původními kusy sdílejí hlavně siluetu.

Stratofortress nad Ostravou a Mošnovem

S Českem má B-52 překvapivě konkrétní spojení. V roce 2010 přiletěl poprvé do Česka na Dny NATO v Ostravě. V srpnu 2020 přeletělo šest B-52 během mise Allied Sky za jediný den všech třicet členských států aliance a nad naším územím je doprovázely i české stroje.

V únoru 2022, pár dní před ruskou invazí na Ukrajinu, mezipřistály dva bombardéry v Mošnově. Podle Armády České republiky šlo o procvičení spolupráce vzdušných sil NATO nad střední a východní Evropou a letouny neměly na palubě aktivní zbraňové systémy. V září 2025 se Stratofortress z 307. bombardovacího křídla znovu ukázal nad ostravskými Dny NATO.

Stálou základnou B-52 Česko není a nebude. Funguje však jako prostor, kde se americké bombardéry učí spolupracovat se spojenci. Ruský Tu-160, se kterým se B-52 často srovnává, vstoupil do služby až v roce 1987, o 32 let později.

Pokud letectvo splní plán a udrží Stratofortress v provozu i po roce 2050, bude typ létat 95 let a nejstarší kusy verze H se přiblíží devadesátce. Jeho prodloužený život ovšem nestojí jen na křídle. Rozhoduje kombinace závěsů, gondol a motoru navrženého do podobných rozměrů, a hlavně rozsáhlá integrace nových systémů, za kterou Pentagon zaplatí stovky miliard.

Článek B-52 létá od roku 1955 a pořád bombarduje. Přežil všechny nástupce díky konstrukci křídel, která zvládá modernizaci motorů i po 70 letech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

75 druhů nástaveb na jednom podvozku: klíč k armádní nenahraditelnosti

Ministerstvo obrany v odpovědi na žádost podle zákona 106 z roku 2018 uvedlo, že na podvozku Pragy V3S provozuje přibližně 75 druhů nástaveb. Dílenské vozy, spojovací kabiny, automobilní opravny, polní kuchyně, skříňové nástavby pro velení, svářečské a kovářské dílny, cisternové verze. Každá z těchto modifikací představovala kompletní mobilní pracoviště s vlastní technologií, nářadím, kabeláží a výcvikovými postupy.

Právě tahle šíře vysvětluje, proč prostou výměnu podvozku za modernější typ armáda odkládala tak dlouho. Vyměnit valník zvládne logistik jedním rozkazem. Nahradit současně rám, nástavbu, její technologii i celé pracoviště vyžaduje novou zakázku, nový výcvik a nové technické normy pro každý jednotlivý druh. Podle oficiálního textu Pozemních sil z srpna 2026 právě u specializovaných prostředků dosud neexistovala odpovídající moderní náhrada.

400 milimetrů nad zemí: proč terén patřil vejtřasce

Parametry podvozku V3S dodnes vypadají přesvědčivě. Světlá výška 400 mm, tři hnací nápravy s redukcemi v nábojích kol, nájezdový úhel vpředu 72 stupňů, brodivost 800 mm. Pohotovostní hmotnost pouhých 5 550 kg a užitečná nosnost 3 510 kg v terénu. Vzduchem chlazený šestiválec Tatra nepotřeboval chladič, což snižovalo riziko poškození při průjezdu křovím i vodou.

Právě nízká hmotnost dávala vejtřasce v měkkém a úzkém terénu výhodu „lehké nohy“; tam, kde těžší nástupci zabořili, lehčí Praga prošla. Sklopná kabina umožňovala přístup k motoru přímo v poli, bez dílenského zázemí. Mechanika bez složité elektroniky tolerovala opravy improvizovaným nářadím. Tahle kombinace průchodnosti, hmotnosti a servisní nenáročnosti vytvořila platformu, kterou se vyplatilo držet ve službě desítky let, i za cenu rostoucích nákladů na údržbu.

Tatra 810 převzala volant, speciály ale zůstaly na Praze

Běžnou roli středního terénního náklaďáku v Armádě ČR už dávno zastává Tatra 810. Armáda ji přebírala od roku 2008 a dnes disponuje přibližně 600 kusy. V přímém srovnání vychází modernější stroj lépe téměř ve všech provozních parametrech:

Jenže Tatra 810 nahradila vejtřasku jako přepravní prostředek. Desítky specializovaných verzí (dílenských, spojovacích, velitelských) přežívaly na starém podvozku výrazně déle. K 1. lednu 2018 ministerstvo evidovalo 671 kusů V3S v aktivním provozu. Přesné číslo pro rok 2026 veřejně dostupné není, ale web 71. mechanizovaného praporu dokládá, že útvar stále používá konkrétní verze PV3S M2 a dílenské modifikace. Některá z těchto vozidel sloužila i v zahraničních misích; pojízdná automobilní dílna na podvozku V3S doprovázela české jednotky v Afghánistánu.

Modernizační dluh za miliardy a konec éry improvizace

Ministerstvo obrany v červenci 2024 uzavřelo rámcovou dohodu s Vojenským technickým ústavem v hodnotě přesahující 10 miliard korun na moderní mobilní dílenskou techniku, výslovně jako náhradu za zastaralé prostředky na bázi V3S. Důvodem byly rostoucí ceny oprav a nedostupnost náhradních dílů. Registr smluv na Hlídači státu ukazuje, že jednotlivé opravy vejtřasek v letech 2025–2026 stály od 139 tisíc do 2,42 milionu korun.

Samo ministerstvo v roce 2025 přiznalo, že některá vozidla (například polní kuchyně) stále stojí na nepodporovaném podvozku Praga V3S, pro jehož provoz chybí náhradní díly. Dlouhověkost vejtřasky tak odráží i druhou stranu mince: desetiletí podfinancovaných investic do logistického zázemí armády.

Závodní dráha i bazar: vejtřaska žije i mimo kasárna

Praga V3S mezitím získala druhý život mimo armádní službu. V seriálu Truck Trial CZ obsadily posádky s vejtřaskami v roce 2026 první i druhé místo ve třídě S3 v Kunštátu; v sezoně 2025 dominovaly třídě S3/1. Vojenské technické muzeum v Lešanech pravidelně zařazuje V3S do dynamických ukázek. A na českých bazarech se funkční kusy prodávají orientačně za 100 až 200 tisíc korun, od pojízdných projektů po zachovalé valníky s plachtou a navijákem.

Za necelých čtyřicet let sériové produkce sjelo z linek v Praze, Letňanech i Bratislavě podle slovenského Vojenského historického ústavu 129 352 kusů. Jiné prameny pracují s číslem kolem 130 tisíc; přesný součet se v literatuře liší. Co se neliší, je výsledek: žádný jiný československý vojenský automobil nedosáhl tak masového rozšíření ani tak dlouhé aktivní služby.

Článek Praga V3S jezdí 70 let bez velkých oprav. Za její nezničitelností stojí konstrukce převzatá z amerických Studebakerů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Filip II.: architekt, na kterého se zapomíná

Makedonie roku 359 př. n. l. byla stát na pokraji kolapsu. Filip převzal trůn po smrti bratra v bitvě, obklopen nepřáteli ze severu i jihu. Jeho odpovědí nebyla diplomacie, ale vojenská reforma tak hluboká, že změnila pravidla válčení ve Středomoří.

Podle Diodóra Sicilského Filip zavedl „stálé manévry“ a soutěžní cvičení pod zbraní. Nebyl to jednorázový výcvikový tábor, šlo o permanentní režim, ve kterém vojáci sloužili celoročně, ne jen v letní sezóně. To byl zlom. Klasické řecké armády fungovaly jako občanské milice: rolník odložil pluh, vzal štít a po bitvě se vrátil domů. Makedonský pěšák pluh neodkládal. Válka byla jeho práce.

Klíčový byl i ekonomický základ. Po dobytí Amfipole a přístupu k thráckým zlatým a stříbrným dolům měl Filip prostředky, aby profesionální armádu skutečně uživil. Bez peněz by reforma zůstala jen ambicí. S nimi mohl Filip nasazovat armádu téměř každý rok, a tím ji neustále zdokonalovat v reálných podmínkách.

Co uměl makedonský voják a co ne jeho protivník

Antické prameny nedávají přesnou tabulku „pět let výcviku versus pět týdnů“. Strukturální rozdíl je ale nezpochybnitelný. Makedonský pěšák trénoval celoročně, jeho řecký protějšek byl podle moderní syntézy Roela Konijnendijka součástí převážně nevycvičené milice s omezenou schopností měnit postup během bitvy. Perské armády kombinovaly stálou královskou gardu s regionálními odvody a řeckými žoldnéři, systém funkční na úrovni říše, ale méně soudržný na jednom bojišti.

Co konkrétně uměl makedonský pěšák lépe?

• Držet formaci se sarissou. Šestimetrová píka vyžadovala obě ruce a menší štít. Bez drillu byla nepoužitelná; s ním vytvářela zeď hrotů, ke které se protivník nedostal na dosah meče.
• Pochodovat nalehko. Filip omezil počet povozů a nařídil vojákům nést si vlastní výstroj, stan i část zásob. Armáda se pohybovala rychleji než cokoli, co protivník čekal.
• Fungovat jako součást celku. Falanga poutala a tlačila nepřítele čelně. Hypaspisté kryli nebezpečné mezery mezi pěchotou a jízdou. Jízda Hetairů v klínové sestavě prorážela oslabený úsek. Žádná z těchto složek nebyla sama o sobě neporazitelná, dohromady tvořily systém, proti kterému sezónně svolaná armáda neměla odpověď.

Filip rozšířil jízdu Hetairů z přibližně 600 na více než 3 000 mužů a navázal ji na novou elitu loajální přímo králi, ne starým regionálním aristokratům. I to byl součást profesionalizace: armáda poslouchala korunu, ne klany.

Granikos: když systém porazí improvizaci

První velká bitva v Asii v květnu 334 př. n. l. ukazuje rozdíl mezi oběma přístupy ostřeji než cokoli jiného. Perští satrapové postavili jízdu do první linie na vyvýšeném břehu řeky Granikos a řecké žoldnéřské pěšáky nechali vzadu. Podle odborného rozboru Encyclopaedia Iranica šlo o rozhodnutí, které oddělilo údernou sílu od pěchotní opory.

Alexandr zaútočil okamžitě, přes řeku, proti proudu a do kopce. Bylo to riskantní až hazardní, sám málem padl a podle tradice ho musela zachránit osobní stráž. Jenže jeho armáda ten hazard unesla. Jízda prorazila perskou linii, falanga přešla řeku a sevřela řecké žoldnéře, kteří zůstali bez podpory. Bitva neskončila proto, že Makedonci byli statečnější. Skončila proto, že jejich systém dokázal absorbovat chaos prvního střetu a pokračovat podle plánu, zatímco perská sestava se po ztrátě jízdy rozpadla.

Alexandr: dědic i inovátor

Bylo by neférové vidět Alexandra jen jako šťastného dědice. Filip vybudoval armádu a připravil plán útoku na Persii, dokonce vyslal předvoj do Malé Asie ještě před svou smrtí. Alexandr ale s tímto nástrojem zacházel způsobem, který Filip pravděpodobně nezamýšlel: rychleji, agresivněji a s ochotou riskovat vlastní život v čele útoku.

A nebyl neomylný. V Baktrii a Sogdianě narazil na partyzánský odpor tak tvrdý, že musel opustit osvědčenou taktiku otevřené bitvy a přizpůsobit logistiku horskému terénu. Popravil Parmenióna i jeho syna Filóta, v záchvatu hněvu zabil přítele Kleita a sporem o perský dvorský ceremoniál proskynésis odcizil část vlastních důstojníků. V Indii ho vojáci jednoduše odmítli následovat dál. To není portrét bezchybného génia, je to portrét velitele, který vyhrával i za cenu eskalujícího rizika.

Proč profesionální armádu neměl každý

Nabízí se otázka: když byl makedonský model tak účinný, proč ho nezkopírovali všichni? Odpověď leží v průsečíku peněz, politiky a kultury.

Řecké městské státy stály na ideálu občana-vojáka. Stálá profesionální armáda znamenala stálé náklady, a taky stálou hrozbu, že ji někdo obrátí proti vlastní obci. Sparta měla nejblíž k profesionálnímu modelu, ale její systém byl sociálně neudržitelný a demograficky se hroutil. Perská říše zase fungovala na jiném principu: obrovský prostor, heterogenní populace, kombinace stálého jádra a místních odvodů. Systém, který držel říši pohromadě dvě století, ale neprodukoval jednolitou polní armádu schopnou čelit makedonskému stroji v otevřené bitvě.

Makedonský model přežil Alexandrovu smrt v roce 323 př. n. l. Podle Cambridge University Press se v helénistických monarchiích jeho nástupců stala vojenská služba fakticky celoročním zaměstnáním otevřeným širšímu okruhu mužů než jen staré makedonské šlechtě. Přežil princip, ne dynastie.

Alexandr nevyhrával proto, že jeho muži byli odvážnější. Vyhrával proto, že šli do bitvy s armádou, která už svou organizací, výcvikem a soudržností nutila protivníka bojovat za podmínek, které si nevybral. Nejdůležitější rozhodnutí padla dávno před prvním úderem sarissou.

Článek Makedonský pěšák cvičil roky, jeho protivník týdny. Rozdíl mezi profesionálem a domobranou rozhodoval bitvy předem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvě cenové hladiny, které dělí propast

Trh s uniformami SNB v roce 2026 funguje ve dvou odlišných patrech. To spodní je přehledné a dobře doložitelné: služební uniforma SNB ve velikosti 50/1 se na Aukru v březnu 2026 prodala za 2 500 Kč, společenská varianta ve velikosti 53/2 o pár týdnů později za 2 200 Kč. Kabát se zateplenou vložkou a koženým opaskem odešel v únoru za 867 Kč. Brigadýrka bez znaku stojí 500 Kč, odznak Veřejné bezpečnosti 444 Kč.

Horní patro vypadá jako jiný svět. Specializované obchody typu Army-Surplus nebo Army Zboží drží ceníkovou hladinu kompletů (sako, kalhoty, brigadýrka) na 4 995 až 5 200 Kč. A pak je tu zmíněný motohlídkový set za stovku. Rozdíl mezi oběma patry nevysvětluje inflace ani módní vlna. Vysvětluje ho jediné slovo: kompletnost.

Co z uniformy dělá raritu

„Uniforma SNB“ není jedna věc. Muzeum Policie ČR eviduje celou časovou řadu stejnokrojů od roku 1946 po 80. léta: dopravní služba, pořádková služba, psovod, pasová kontrola. Každá varianta měla jiný střih, jiné doplňky, jiný příběh. A právě služební specializace je to, co dělá cenu.

Běžná zelená uniforma se sakem a kalhotami je na trhu relativně dostupná. Tisíce jich zůstaly ve skříních po celé republice. Jenže motohlídkový komplet ze 70. let v nepoužitém stavu, s originální motopřilbou, radiopřilbou a koženým oblekem, to je jiná kategorie. Tady kupující platí za:

• Služební vzácnost – motohlídky tvořily úzkou specializaci, výstroj se vyráběla v menších sériích.
• Kompletnost – každý chybějící kus sráží hodnotu exponenciálně; ceník Barrandov Fundus pro rok 2026 počítá u stejnokrojů 20. století s „uniformou komplet cca 6 ks“ a samostatně oceňuje brigadýrku, čepici, opasek, brašnu i pouzdro na pistoli.
• Původnost a stav – výrobní štítek (typicky KRAS BRNO), dobové velikostní značení, nepromíchané období a hodnost, originální kovové doplňky místo novodobých kopií.
• Využitelnost – sběratel zaplatí za vitrínu, filmová produkce za autenticitu, reenactor za funkčnost.

Právě Barrandov Fundus má pro „četníky, VB, SNB“ samostatnou profesionální kategorii. Audiovizuální projekty i soukromé zápůjčky vytvářejí institucionální poptávku, která drží ceny autentických kusů nahoře.

Kdo kupuje a proč to není nostalgie

Tvrdá věková data o kupujících neexistují. Žádný aukční portál nezveřejňuje demografii svých uživatelů. Z nabídek a jejich popisů je ale čitelné, pro koho se zboží připravuje: na Aukru se brigadýrka SNB inzeruje jako „vhodné do sbírky nebo retro párty“. Specializované obchody přidávají k uniformám poznámku „pouze pro sběratelské účely“. Barrandov Fundus půjčuje kostýmy pro seriály, filmy i soukromé akce.

Motivace kupujících se dají rozdělit do čtyř proudů: historické sběratelství policejních a vojenských artefaktů, reenactment a živá historie, stylizované retro akce a focení a profesionální audiovizuální produkce. Společný jmenovatel není touha po starých časech. Je to práce s materiálem, který má vizuální sílu a historickou autenticitu, a který postupně mizí z oběhu.

Posun od osobní paměti k estetizovanému zájmu je logický. Kdo socialismus zažil, má doma maximálně torzo po dědečkovi. Kdo ho nezažil, přistupuje k uniformě jako k historickému artefaktu, stejně jako sběratel pruských přileb nebo amerických vojenských bund z Vietnamu.

Právní rámec a praktické rady pro prodejce ze sklepa

Sběratelství uniforem SNB není samo o sobě protiprávní. Trestní zákoník v § 403a sice řeší symboly a uniformy hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka, ale § 403b výslovně stanoví beztrestnost pro vzdělávací, výzkumné, umělecké a zpravodajské účely. Běžný sběratelský prodej na Aukru nebo Bazoši do této kategorie spadá. Opatrnost je na místě u vývozu mimo Česko, zákon o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty může klást další podmínky.

Kdo má doma po prarodičích uniformu a zvažuje prodej, měl by projít jednoduchý checklist:

• Je to komplet, nebo jen torzo? Kompletnost násobí cenu.
• Je doložitelný výrobce a služební varianta? Štítek KRAS BRNO a dobové značení jsou klíčové.
• Zachovala se čepice, hodnostní označení, opasek, doklady? Každý kus přidává hodnotu.
• Jde o méně běžnou službu (dopravní, motohlídka, psovod)? Vzácnost služby je cenotvorná.
• Je stav nenošený, nebo aspoň bez větších zásahů? Opotřebení sráží cenu.

Orientační cenové kotvy: drobnosti za stovky, běžný komplet za 2 200 až 5 200 Kč podle kanálu, raritní specializovaný set potenciálně za desítky tisíc. Před nasazením ambiciózní ceny se vyplatí konzultace, třeba na pražském veletrhu Sběratel, kde funguje poradenská služba v oboru odznaků a militárií.

Trh, který se teprve formuje

Časovou řadu cen, která by ukázala jasný trend, zatím nikdo nesleduje. Aktuální data ale ukazují stabilní víceúrovňový trh: levné jednotlivé kusy, střed v nižších tisících za standardní komplety a zvláštní segment rarit, kde cenu určuje příběh, kompletnost a stav. Růstový potenciál mají spíš nenošené, služebně specifické nebo dokumentované sady. Běžná uniformní „konfekce“ bez příběhu zůstane cenově střízlivá.

Sto tisíc za motohlídkový komplet je zatím inzerční cena, ne potvrzený příhoz. Ale i kdyby se prodal za polovinu, pořád by stál víc než ta Fabia Classic z roku 2006.

Článek Kompletní uniforma SNB i s průkazkou stojí na aukci víc než ojetá Fabia. Kupují ji lidé, kteří socialismus nezažili se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč malíř, a ne inženýr

Odpověď je prozaičtější, než by se čekalo. Vojenskou vizuální symboliku, od praporů přes znaky až po vnější podobu letounů, v Česku dlouhodobě řeší Vojenský historický ústav Praha prostřednictvím Komise vojenských tradic a symboliky. Holý v ústavu pracuje jako akademický malíř a pro armádu už navrhoval barevná schémata bitevníků AH-1Z Viper, vrtulníků UH-1Y Venom, vládního Airbusu A319CJ, letounu Challenger CL-601 i strojů L-159 Alca a L-410. Není to tedy nahodilé angažmá umělce zvenčí, ale zavedená institucionální role.

Co ale Holého odlišuje od běžného grafického designéra, je právě jeho práce s vizuální percepcí. Hyperrealistická malba vyžaduje hluboké porozumění tomu, jak oko automaticky čte tvar, hloubku a vzdálenost. U kamufláže tutéž znalost nepoužil k potvrzení reality, ale k jejímu narušení. Návrh vznikal od podzimu 2023 a ladil se pro skutečný trojrozměrný trup, různé úhly pohledu a měnící se světelné podmínky, tedy pro proměnné, které na monitoru nevidíte.

Vícebarevná kamufláž v éře radarů

Většina současných vojenských transportních letounů létá v jednobarevné šedi. Logika je jednoduchá: souvislá šedá snižuje kontrast vůči obloze. Český C-390 jde vědomě jinou cestou. Vícebarevné pole tmavších a světlejších segmentů nekopíruje očekávanou siluetu letounu, a právě to je podstata. Oko hledá tvar, který zná, a kamufláž mu ho odmítá potvrdit.

Nabízí se samozřejmě otázka: k čemu vizuální kamufláž v době, kdy protivník disponuje radary a termovizí? Odpověď je důležitá pro správné pochopení souvislostí. České materiály mluví primárně o oklamání lidského pozorovatele: střelce s ručně naváděnou zbraní, pozorovatele na zemi, pilota stíhačky při vizuálním kontaktu. Přežití v prostředí moderních hrozeb řeší C-390 jinak: systémem vlastní ochrany, který je součástí výbavy. Kamufláž tedy není náhražkou elektronické obrany. Je její doplňkovou vrstvou, která cílí na nejstarší senzor na bojišti: lidské oko.

Pro srovnání: maďarské KC-390 létají v jednobarevném modrošedém nátěru, který tamní obranný resort označuje jako barvu vzdušné převahy. Maďaři sázejí na splývání s pozadím. Český přístup přidává navíc aktivní rozbití obrysu. Podle nás je to promyšlená volba pro armádu, která počítá s nasazením v rizikovějších scénářích, kde transportní letoun nemusí mít luxus letět bez vizuálního kontaktu s protivníkem.

Od lakování po výcvik

Převod Holého návrhu na skutečný trup nebyl triviální. Grafika, která na obrazovce vypadá správně, může na zakřiveném povrchu letounu ztratit zamýšlený efekt. Lakovací proces v brazilském závodě Embraeru navíc vyžadoval stříkání po částech kvůli krátkému časovému intervalu mezi nanesením základní a vrchní barvy. Na místě kontroloval realizaci major Aleš Štancl z kbelské základny společně s týmem výrobce. Hotový nátěr byl schválen 20. června 2026.

O šestnáct dní později, 6. července, stroj přistál na 24. základně dopravního letectva Praha–Kbely. Armáda měla v tu chvíli přeškolených šest pilotů, šest palubních techniků a dvanáct pozemních techniků. Po příletu následuje šestiměsíční zácvik s brazilskými instruktory a plná certifikace českých posádek se očekává do tří měsíců od jeho ukončení. Druhý C-390 ve stejné kamufláži (lišit se budou jen identifikační čísla a jména) má armáda převzít v prosinci 2027.

Co umí stroj pod kamufláží

Kamufláž je viditelná vrstva, ale pod ní je letoun, který české vzdušné síly dosud neměly. C-390 Millennium nahrazuje stárnoucí platformy a přináší schopnosti, které dosud vyžadovaly improvizaci nebo spojeneckou pomoc:

• Přeprava nákladu a osob včetně těžké techniky, zdravotnických transportů a evakuačních letů; právě zkušenosti z Afghánistánu a Súdánu byly jedním z hlavních argumentů pro pořízení.
• Výsadkové operace s padákovým shozem nákladu.
• Hašení s modulem MAFFS II o kapacitě až 12 000 litrů vody, což je čtyřnásobek kapacity třítisícilitrového bambivaku používaného u dosavadních Mi-17.
• Tankování za letu, podpora speciálních sil a pátrací a záchranné mise.

První letoun ponese jméno brigádního generála Karla Tomana Mareše, táborského rodáka a prvního velitele 311. československé bombardovací perutě RAF. Jde o symbolickou vazbu na tradici československého vojenského letectva, která se na trupu potkává s kamufláží navrženou ve zcela současném duchu.

Na kbelské ploše teď stojí transportní letoun, který spojuje brazilskou inženýrskou platformu, českou malířskou tradici optické iluze a pragmatickou úvahu, že v některých scénářích může rozhodovat i několik sekund zmatení pozorovatele. Holého plátna visí v galeriích a nutí diváka věřit, že vidí skutečnost. Jeho kamufláž létá nad krajinou a nutí pozorovatele pochybovat, jestli vůbec vidí letoun.

Článek Kamufláž nového armádního letounu funguje obráceně než malba. Autor použil princip, kterým na plátně klame lidské oko se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Noc mezi Ilovou a Karánsebesem

Habsburská armáda se na podzim 1788 nacházela v obtížné situaci. Tažení proti Osmanské říši šlo špatně, Rakušané čekali na ruskou ofenzivu, která nepřicházela, a byli sami zatlačeni od Dunaje na sever. Josef II. onemocněl, morálka klesala a armáda složená z desítek národností monarchie se přesouvala v obrovské pochodové koloně s trénem plným děl, stanů a kotlů.

Někdy kolem 21. září (už samotná datace se v pramenech rozchází, část pozdější tradice operuje s 17. nebo 18. zářím) se kolona přesouvala v noci mezi Ilovou, Karánsebesem a Lugojí. Předsunuté skupiny, pravděpodobně valašští hraničáři, narazily na něco, co vyhodnotily jako hrozbu. Začala střelba. V temnotě se dvě císařské jednotky navzájem považovaly za Turky. Panika se rozlila pochodovou kolonou jako požár suchým lesem.

Dvorní hlášení z polního tábora, datované 23. září 1788, a soudobá Real-Zeitung z října téhož roku zachycují jádro události shodně: falešný poplach, přátelská palba, rozpad formace. V jedné ze soudobých zpráv se objevuje i motiv, že výkřik „Halt!“ byl v temnotě zaměněn za „Alláh!“, v mnohonárodnostní armádě, kde se mateřské jazyky vojáků lišily od povelového jazyka, je to přinejmenším věrohodné. Přesnou fonetickou rekonstrukci dnes ale nikdo neprovede.

Co Josef skutečně napsal, a co přidali jiní

Tady začíná klíčový rozchod mezi historií a legendou. Josefův dopis Leopoldovi popisuje převrácené vozy, ztrátu tří děl, značné škody na bagáži, polovinu kotlů a stanů. Císař zdůrazňuje hlavně materiální devastaci a píše, že měli štěstí, že Osmané nebyli těsně v patách, jinak mohla být zničena celá armáda. Klid byl nakonec obnoven, armáda se stáhla k Lugoji.

Dvorní hlášení uvádí asi 150 mrtvých a raněných. Jiná dobová zpráva mluví o 1 200 raněných dopravených do Aradu. To je rozptyl, ale stále řádově jiné číslo než to, které přišlo později.

Legendu v její nejznámější podobě totiž zformovaly až dva pozdější texty:

• 1831 — Oestreichische militärische Zeitschrift přinesla vojenskou rekonstrukci, která incident rozvedla do dramatičtějšího tvaru.
• 1847 — Anton Johann Gross-Hoffinger ve své Geschichte Josephs des Zweiten přidal nejbarvitější detaily: husary kupující pálenku od místních, hádku o kořalku s pěchotou, deset tisíc mrtvých.

Právě Gross-Hoffingerova verze se stala virální, nejprve v 19. století přes vojenské příručky, pak přes populární historii a nakonec přes internet. Často se tvrdí, že první písemný záznam vznikl až čtyřicet let po události. To není přesné. Soudobé tištěné zmínky existují už z října 1788: Real-Zeitung, Politisches Journal, European Magazine. Pozdní nejsou první zprávy. Pozdní jsou ty nejdivočejší.

Nebyla to bitva, byl to zpackaný ústup

Slovo „bitva“ je samo o sobě produktem pozdější legendizace. V nejpevnějších pramenech jde o zpackaný noční přesun, při kterém se armáda rozpadla zevnitř. Turci u Karánsebesu bojovali, o zadní voj, o první domy města, ale klíčový kolaps nastal dřív, než k tomu došlo. Josef to věděl a v korespondenci to nepřikrášloval.

Personální důsledky existovaly, i když nešlo o jeden soudní proces „za bitvu u Karánsebesu“. Mayer na základě archivních signatur z vídeňského Kriegsarchivu uvádí, že generálové d’Aspremont a O’Reilly i poručík Marowitz byli shledáni vinnými za selhání při ústupu. D’Aspremont a Papila skončili v penzi, Josef v dopisech ostře kritizoval i Brechainvillea. Šlo ale o odpovědnost za širší kolaps velení, ne o trest za jednu opileckou noc.

Proč legenda přežila tři století

Přátelská palba není v dějinách válčení nic výjimečného. Australská armádní studie shrnuje, že neúmyslné zabíjení vlastních je „staré jako válka sama“, a dokumentuje případy od napoleonských válek přes Gallipoli po Vietnam. Karánsebes nevyčnívá samotným fenoménem, vyčnívá tím, jak dokonale se z reálného incidentu stala chytlavá legenda.

Má všechny ingredience: absurditu, alkohol, jazykový zmatek, císaře v roli bezmocného svědka a pointu, ve které nepřítel ani nemusel přijít. Každé převyprávění přidalo vrstvu. Husaři s kořalkou. Deset tisíc mrtvých. Armáda, která se vyvraždila sama. Internet z toho udělal „nejhloupější bitvu dějin“, a tím paradoxně zakryl příběh, který je fascinující i bez přikrášlení.

Kampaň roku 1788 skončila neúspěchem. Josef se vrátil nemocný do Vídně, zemřel o dva roky později. Teprve v roce 1789 Rakušané dobyli Bělehrad a válku otočili. Karánsebes zůstal v paměti, ne jako vojenská lekce, ale jako anekdota. A právě to je na něm nejpodivnější: skutečný chaos té noci byl dost absurdní na to, aby si zasloužil pozornost. Nepotřeboval k tomu deset tisíc mrtvých ani sudy pálenky.

Článek Opili se a zmasakrovali se navzájem. Rakouská armáda u Karánsebesu porazila samu sebe dřív, než přišli Turci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vojenské testování na lidech

Ten byl v roce 1993 konečně odtajněn. Šlo o testování yperitu a dalších chemikálií na amerických jednotkách. Edwardse ale zvolili zcela specificky, byl totiž černoch. „Prohlásili, že potřebují otestovat efekt tohoto plynu na lidi černé pleti.“ Jeho zkušenost nebyla ojedinělá. Přestože Pentagon už před lety přiznal takové pokusy, úředníci nikdy nemluvili o testech plynu navržených speciálně na zkoušení podle rasy cíle.

Nešlo rozhodně jen o Afroameričany, figurovali zde i japonští Američané, Portorikánci a další. Bílí vojáci byli použiti jako kontrolní skupina a jejich reakce měla ustanovit „normální“ efekt. Veškeré pokusy s tímto plynem byly během 2. světové války tajné a nebyly součástí oficiálních armádních záznamů. Většina z těch, kteří jimi prošli, nemá v ruce žádný důkaz. Plukovník Steve Warren se pak rychle a jasně vymezil stran dnešní armády a tehdejších experimentů.

Vymezení oficiálních míst

„Je potřeba vyjasnit, že Ministerstvo obrany Spojených států amerických nadále neprovádí takové pokusy. A hlavně pro armádní činitele je skutečnost něčeho takového velmi ožehavá.“ Vyšetřovatelé se o nálezy podělili s republikánkou Barbarou Lee, členkou výboru pro válečné veterány. Poukázala na podobnost s výzkumem syfilitidy v Tuskegee. „Jsem naštvaná a velmi smutná. Ale asi by mě to nakonec nemělo překvapit.“

Prohlásila, že vláda USA musí jasně uznat vojáky, kteří byli testovacími subjekty, dokud ještě kvůli jejich věku může. „Jsme jim mnohé dlužni a nevím, jak takový dluh vůbec splatit.“ Yperit poškozuje během sekund po kontaktu DNA. Způsobuje bolestivé puchýře a popáleniny a vede také k vážným, většinou dlouhodobým chorobám včetně leukémie, rakoviny kůže a astmatu. Jeho testování vláda USA poprvé přiznala v roce 1991.

Studie kanadské historičky medicíny

I po odtajnění ale zůstaly rasově založené experimenty tajemstvím, dokud tuto problematiku nezveřejnila v roce 2008 badatelka z Kanady. Historička medicíny Susan Smith vydala článek v The Journal of Law, Medicine and Ethics. V něm naznačuje, že černí a portoričtí vojáci byli testováni ve snaze najít „ideálního chemického vojáka“. Pokud by byli odolnější, mohli být použiti v prvních liniích, zatímco bílí by stáli vzadu a byli by tak před plynem chráněni.

Navzdory mnoha žádostem se nikdo nedostal ke stovkám stránek dokumentů, které by mohly osvětlit jejich motivy. Většina toho, co víme, tak pochází jen od přeživších vojáků. Dokumentace ukazuje na více jak 100 pokusů, které se odehrály na Panamských ostrovech, klimatem podobných Pacifiku. Jeden z nich se odehrál na jaře 1944 a popisuje vystavení 39 vojáků tmavé pleti a 40 bílých vojáků plynu po dobu 20 dní.

Příznaky a následky bojových plynů

Lopez Negron, kterému je dnes 95, popisuje, jak byli posláni do džungle a bombardovali je plynem z letadel. „Strávil jsem v nemocnici v horečkách 3 týdny, onemocněli jsme skoro všichni.“ Edwards má problémy s kůží i po 70 letech od vystavení yperitu. „Vzalo to všechnu kůži z rukou, prostě se rozpadla.“ Nikdy o pokusech nepolemizoval, odpor byl nemyslitelný, uvádí, zvláště pro černého vojáka v tehdejší době.

Komentář armádního velení chemické války uvádí, že „Tito vojáci se nad rámec svých povinností vystavili bolesti, nepohodlí a nejspíš trvalému poškození pro posun výzkumu v rámci obrany našich ozbrojených jednotek.“ Připojen byl dlouhý seznam jmen. Dokumenty uvolněné ministerstvem obrany v 90. letech ukazují na vývoj minimálně jednoho tajného plánu. Jeho cílem bylo bojové použití yperitu proti Japonsku.

Plán USA proti Japonsku

Plán byl schválen nejvyššími veliteli pro chemickou válku a snadno by zabil na 5 milionů lidí. Japonští Američané, Afroameričané a Portorikánci byli zařazeni do oddělených jednotek. Byli považováni za méně schopné než jejich bílé protějšky a odpovídala tomu i pracovní náplň, např. vaření a řízení vozidel. Susan Matsumoto uvedla, že její manžel jí řekl, že testování bylo v pořádku. Měl za to, že se tak projeví jako užitečný občan Spojených států.

Matsumoto si pamatuje na agenty FBI, kteří je během války nutili spálit japonské knihy a hudbu. Měli tak prokázat svou loajalitu USA, později byli posláni do internačního tábora v Arkansasu. Její manžel prožíval to samé v armádě, ale i přesto byl hrdý Američan. „Vždycky miloval svou zemi,“ uvedla Matsumoto. „Říkával, že na světě se snad nedá najít další takové místo, kde můžeme mít všechnu tuhle svobodu.“

Které další vojenské výzkumné programy vás napadají?

Zdroj: TheScientist

Článek Tajné chemické experimenty 2. světové války: Vojáci byli na odolnost vůči chemickým zbraním testováni podle rasy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Války byly, jsou a budou

Ale naštěstí se nám podařilo se jí vyhnout. Nicméně řekněme, že příště takové štěstí mít nebudeme. Kdy by mohla 3. světová válka nastat? Upřímně, je těžké to určit. Světový konflikt by mohl nastat kvůli zabití klíčové politické figury, zpravodajským hrozbám nebo soupeření o cenné suroviny. Když jsme zmínili všechny tyto možné důvody, vypadá světová válka docela pravděpodobně. Nicméně riziko je ve skutečnosti mnohem menší, než myslíme.

Od roku 1945 viděl svět už mnoho bitev a střetů. Vietnam, Afghánistán a desítky dalších civilních konfliktů. Je potřeba mít na paměti, že světová válka musí znamenat zapojení opravdu celého světa. A právě jeho struktura se od roku 1945 zcela radikálně změnila. Státy nejsou zkrátka tak pevně propojené a sjednocené, jak tomu bývalo dřív. Vojenské síly jsou mnohem lépe vycvičené a celkově silnější, než byly před lety.

Podoba budoucí válečné vřavy

S největší pravděpodobností by zemřely miliony lidí a Zemi by trvalo dekády, ale spíš století, než by se vzpamatovala. Hlavně když vezmeme v úvahu některé zbraně a nástroje, které by válčící země bezpochyby použily. Pěchota by mohla mít exoskeletony. Jde o kovové kostry kolem lidského těla, které zvyšují sílu a odolnost. Ačkoli člověka nezmění v Robocopa, určitě vojákům usnadní přenos těžkého vybavení na dlouhé vzdálenosti.

Stejně tak mohou být použitelné zbraně, které dovedou střílet za roh. A místo toho, aby se bojové střety odehrávaly na zemi, na moři nebo ve vzduchu, mohlo by se bojovat ve vesmíru. Armádní jednotky by bojovaly o ovládání ozbrojených satelitů, které budou mít vliv na dění tam dole. I když většina tohohle zní jako filmové sci-fi, mějme na paměti, že takové zbraně jsou opravdu děsivé. Doufejme tedy, že na jejich použití nikdy reálně nedojde.

Opravdu stále otázka pěchoty?

Nicméně budoucí konflikt by už ani nemusel zahrnovat reálné vojáky. Budoucí války se minimálně částečně odehrají v kyberprostoru mezi počítači. Ke slovu přijdou roboti, umělá inteligence, drony – těchto strojů bude plné bojiště. Stejně tak je ovšem možné, že budoucí válčení vlastně nebude zahrnovat žádné násilí. Možností je kybernetické napadení počítačových sítí dalších zemí a zmocnění se například elektráren.

A o co se bude vlastně válčit? Každá válka má svou příčinu. Podle některých hlasů půjde nejspíš o přírodní zdroje, hlavně vodu. Pitná a čistá voda je už dnes zdroj natolik vzácný a cenný, že národy mohou začít bojovat o její stále se zmenšující zásoby. Takový konflikt by, doufejme, netrval příliš dlouho. Jak by ale mohl skončit? Skutečnost, že světová válka ještě nenastala, má spojitost s několika hlavními důvody.

Realita celosvětového konfliktu

Během 2. světové války shodily USA jadernou bombu na Japonsko, čímž zabily přes 100 000 lidí. Postiženým městům trvalo dvě desítky let se vzpamatovat. Tyto bomby byly jen slabý odvar toho, co je v dnešním jaderném arzenálu. Na celém světě existuje stále skoro 14 000 jaderných hlavic, hlavně v rukách USA, Ruska, Číny a dalších zemí. Každý národ může mít jednotky, strategii a cokoli dalšího. Jenže jakmile spadne hlavice, znamená to konec hry.

A jestli ji jedna země vypustí, co brání další udělat to samé? A další? A další? Zakrátko by shořel celý svět. Zkuste ale dnes v noci spát klidně. Světová válka s tím, že by začala zítra a zahrnovala desítky zemí, je vysoce nepravděpodobná. Pokud spolu budou bojovat dvě země, ty ostatní budou nejspíš stát stranou a nechají konflikt na přímých účastnících. Ale válka je vždycky stejná a stejně hrozná. Zkusme se jí vyhnout, jinak by ani Česká republika nedopadla dobře.

Jak aktuálně vnímáte toto riziko s možností zapojení celého světa?

Zdroj: TheScientist

Článek Co kdyby zítra vypukla 3. světová válka? Jednalo by se o největší válečný střet, jaký tato planeta kdy zažila se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Svítící oválný objekt

Robertu Salasovi bylo 26 let a měl tehdy hodnost poručíka. Nacházel se 20 metrů pod zemí v betonové kapsli a monitoroval stav mezikontinentální rakety Minuteman 1. Vybavuje si zběsilý telefonát od ostrahy na povrchu. Ta měla vidět jasný oválný objekt, který s pulzujícím světlem přeletěl nad základnou. Byl naprosto tichý a prováděl neuvěřitelné manévry. Například se zastavil na místě, změnil kurz a otáčel se velmi prudce prakticky na místě.

Salas jim nařídil zabezpečit zařízení a upozornit ostatní místa v oblasti. Než však mohl provést cokoli dalšího, všiml si jiné věci. Minuteman 1 ztratil pohon a nebylo možné s ním cokoli udělat. „Cítil jsem, že jsme pod útokem,“ řekl Salas v rozhovoru v domovské Kalifornii. „To se nikdy předtím nestalo a nemáme nic ani teď, co by to mohlo provést. Sovětská technologie by nemohla náhle deaktivovat navádění a kontrolu rakety, což se tehdy stalo.“

Ne jediný incident se stejným průběhem

„Museli byste poslat jednotlivé signály do každé rakety a to během vteřin,“ uvedl Salas, kterému je dnes 82 let. Jen chvíli předtím, než celý systém selhal, volal Salasovi poddůstojník na povrchu, který zněl stále bláznivěji. Popisoval něco oválného, co pulzovalo, červeně svítilo a plulo nad celou základnou. I NCO popsala setkání s tichým objektem, který „dělal neobvyklé manévry, letěl velmi rychle, zastavil na místě a pak se otočil o 90 stupňů.“

Něco podobného viděl i Robert Jamison, člen týmu, který měl rakety zkontrolovat a opravit. „Bylo to velmi děsivé a nemáme tušení, odkud to bylo.“ Několik dní předtím se podobná věc stala na raketové základně Great Falls v Montaně. Kapitán David Schindele byl také v podzemí, když mu volal personál, že nad základnou pluje něco velkého a svítí to červeně. Kapitán se podíval na monitor a zjistil, že jedna z raket nekomunikuje a nereaguje.

Tajný program Pentagonu

„Lhali nám,.“ říká Schindele. „Lhali Američanům a celému světu.“ Tři důstojníci jsou mezi několika operátory raket, kteří v posledních letech zveřejnili svědectví o setkání s UFO na jaderných základnách v USA. Spojili se s dalšími armádními veterány i badateli, kteří tyto jevy dokumentují po celé dekády. Stejně tak svědčili před Kongresem a OSN, kde žádali větší transparentnost a zveřejnění informací, která má armáda nebo vláda k tématu UFO.

V květnu 2022 měli konečně šanci ke kontaktu s Pentagonem. Šlo o několik setkání organizovaných Luisem Elizondem. Ten vede tajný program Pentagonu, který studuje UFO od roku 2017. „Jsou to lidé, kteří sloužili své zemi se ctí a vyznamenáními. Nasadili pro nás životy, takže si zaslouží vyslechnout a respekt. Stejně tak se stali svědky něčeho, co by případně mohlo změnit naše porozumění realitě a našemu místu v celém vesmíru,“ říká Elizondo.

Článek Úřady dlouhodobě tutlají pravdu týkající se UFO. Stejně tak mlží ohledně možností a schopností mimozemšťanů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Spící kráska v lázni

Jakmile se však rakev dostala na slunce, většina ho opět zkapalněla. Jeden z horníků ho dokonce olízl. O týden později se zbláznil a v únoru ho našli zcela ztuhlého u dveří vlastního domu. Víko perfektně sedlo a z boxu se vyklubala rakev naplněná po okraj růžovomodrou tekutinou. Pod ní spočívala asi 180 cm vysoká, krásná a hubená žena. Vypadala asi na 30, měla krásné evropské rysy a veliké otevřené modré oči a ve světlých vlasech nádech červené.

Kadeře jí spadaly až k pasu a zakrývaly jemné bílé ruce spočívající podél těla. Nehty byly pečlivě ošetřené. Měla na sobě téměř průsvitné bílé šaty sahající kousek pod kolena. Na krátkých rukávech byly motivy květin. Neměla žádné spodní prádlo. Za její hlavou byla černá kovová krabička podobná mobilu. Rakev byla vystavena a na zázrak se přišla podívat celá vesnice. Zpráva se okamžitě rozšířila, takže přišli úředníci, hasiči, policie i armáda.

Zkoumání autoritami

Chtěli naložit rakev do vrtulníku, ale byla moc těžká, rozhodli se tedy odstranit tekutinu. Jakmile ale zmizela, tělo jim začalo před očima černat. Opětovné načerpání vše spravilo. Rakev pak zamířila do Novosibirsku. O 5 dní později dorazil do vesnice profesor, který místním sdělil výsledky svého zkoumání nálezu. Ten měl změnit samotné chápání historie. V blízké budoucnosti měli Sověti publikovat něco, co zcela šokuje vědecký svět.

Žena byla pohřbena v období paleozoika, tedy miliony let před dinosaury nebo zformováním uhlí. Podle moderní vědy byla tehdy Země čistě královstvím rostlin. Nejdříve ji považovali za mimozemšťana, ale šlo o 100% člověka. Úroveň civilizace, ze které pochází, překonává všechno, co víme sami. Už jen látka jejího oblečení uniká jakékoli analýze. A způsob, jakým by bylo možné něco takového vyrobit, ještě nebyl moderní civilizací objeven.

Žádné zprávy, jen stovky hrobů

Nebylo ani určeno složení tekutiny uvnitř rakve, jen několik jejích základních prvků. O kovovém boxu se vůbec nezmínili, jen o tom, že „byl prozkoumán“. O celé věci se ale později místní noviny zmínily jen třemi řádky. Celé území bylo následně ohraničeno armádou, důl pečlivě vykopán a zatarasen. Kdokoli protestoval, později náhle zemřel. Horníci, kteří rakev dostali na povrch, zemřeli postupně během dopravních nehod a přeživší mlčí.

Dle úřadů pak v roce 1973 „všechno utichlo“. A na břehu jezera 6 kilometrů od místa nálezu probíhaly důkladně utajené vykopávky až do podzimu. Všechno přitom uzavřela jak policie, tak i vojáci. Ti odmítli sdělit jakékoli detaily, místní ale viděli helikoptéru pendlující sem a tam, která z vykopávek stále něco odvážela. Jakmile tam práce skončily, byly vykopány stovky hrobů a pečlivě zasypány. Kdo byla spící kráska, se tak asi nedovíme.

Článek Skutečná šípková Růženka se našla v rakvi uvnitř uhelného dolu. Při zkoumání tělo zničehonic zčernalo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dlouhodobě rozdělené Moldavsko

V Moldavsku je již od začátku 90. let zamrzlý konflikt, v němž se angažuje Rusko, které intervenovalo ve prospěch separatistů. Na odštěpeneckém území má i jednotky, které nazývá mírové. Moldavská armáda má ale jen 6 tisíc aktivních vojáků a má disponovat pouhou desítkou tanků a devíti samohybnými děly. K dispozici nemá žádná bojová letadla, jen několik vrtulníků. Země není členem žádné aliance.

Estonsko v sousedství Ruska

Bývalá součást Sovětského svazu Estonsko má dlouhou hranici s Ruskem, proto se má jistě čeho obávat. Jeho výhodou je, že je členem NATO, a může se tak spolehnout na pomoc spojenců. Ačkoli nemá vlastní letectvo, jeho vzdušný prostor hlídají letouny aliance. V aktivní službě je 6 500 vojáků, ale to není vzhledem k velmi malé populaci zase tak nízké číslo. Nemá sice tanky, ale do výzbroje zavedlo moderní bojová vozidla pěchoty CV 90 a má i moderní protitankové zbraně. Námořnictvo disponuje dvěma hlídkovými plavidly a čtyřmi minolovkami.

Malá Černá hora

Černá Hora také může od roku 2017 těžit z výhod členství v NATO, i když její ozbrojené síly patří k nejslabším v Evropě. Ještě před jejím vstupem do aliance se zde dokonce ruská GRU pokoušela organizovat státní převrat. Armáda má v aktivní službě pouhých 2 tisíce vojáků bez tanků nebo bojových letadel a jen s 12 taženými děly. Pravdou je, že populace země je jen málo přes 600 tisíc obyvatel, proto ani silná obrněná armáda nedává smysl. Země ale musí zapracovat na modernizaci svého vybavení.

Balkánská Severní Makedonie

Země se v roce 2020 stala členem NATO, čímž se její bezpečnost posunula na jinou úroveň. Při více než dvoumilionové populaci totiž disponuje armádou čítající 7 500 vojáků. Ti mají k dispozici jen desítku tanků a čtyři bojové helikoptéry. Země se snaží svoji armádu modernizovat, například obrněné transportéry sovětského původu nahrazuje modernějšími americkými vozidly Stryker. Ale změna na západní standardy si jistě vyžádá ještě řadu let.

Napětí v Bosně a Hercegovině

Národnostně roztříštěná země, kde v 90. letech probíhala dlouhá občanská válka. Velké národnostní napětí vyvolávané hlavně etnickými Srby zde existuje i v současné době. Ozbrojené síly mají 9 tisíc aktivních vojáků. Země má oficiálně disponovat více než 300 tanky, i když je otázka, v jaké jsou kvalitě. Každopádně se armáda snaží přezbrojovat na západní techniku a opouštět zbraně sovětské a jugoslávské konstrukce. Vzhledem k ekonomické situaci a napětí ve společnosti to není jednoduché.

Článek Černá Hora nebo Severní Makedonie: Evropské země, které mají opravdu slabou armádu a téměř nulové vybavení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hydrogely všude kolem nás

Lze je také využít jako okenní krytinu (která ochlazuje budovy), k získávání vody ze vzduchu nebo v medicíně. Tam se dosud uplatnily coby výplň poškozených míšních plotének, těsnění řezů v trávicím traktu nebo jako mozkové implantáty. Stejně tak mají místo jako abtibakteriální obvazy. Vynikající okolností je to, že k utěsnění rány hydrogelem stačí jen teplo těla. Dle vědců z Institutu v Los Angeles byl dosud problém hlavně v rychlosti použití.

Přes svou kvalitu totiž nebyly obvazy schopny zajistit „rychlou léčbu citlivou na teplotu způsobem, který by šlo kontrolovat“. Právě proto je roztok Tarasakiho pracovníků, který kombinuje krevní koagulant s teplotně citlivým polymerem, tak průlomový. Už s ním provedli několik experimentů. Například nasimulovali průtok krve sérií injekčních stříkaček držených v těle při teplotě lidské krve. Pak také nařezali myším játra, aby vykrvácely.

Snadno použitelný i odstranitelný

V obou těchto případech ovšem hydrogel po kontaktu s ránou ztuhl a stal se tak velmi účinnou „zátkou“. Přitom ho následně šlo odstranit pomocí normálního studeného fyziologického roztoku, aniž by došlo k obnovení krvácení. Právě toto řešení by podle badatelů mělo ideálně fungovat na bojišti i v dalších kritických podmínkách. Může tedy v mnoha případech zachraňovat životy vojáků a dalších lidí čekajících na pomoc.

Jak totiž potvrzují statistiky z let 2001–2011, celých 87,3 % úmrtí vojáků na bojišti nastává právě před odvozem raněných do nemocnic. Jde přitom o zranění, která je možné normálně ošetřit, jen se voják k lékaři nedostane včas. A tragických 90 % této skupiny zemřelo na krvácení, které je možné tímto gelem zastavit. Významně tak zvýší přežití a současně – jak Tarasakiho institut potvrdil – splňuje veškeré požadavky na bojové použití.

Jaké podmínky jsou nutné pro vojenský materiál?

• Rychlá a dostatečná hemostáza u široké škály poranění a ran.
• Trvalá hemostáza po několik hodin i v situacích opožděné evakuace.
• Snadné odstranění obvazu bez ponechání stop v ráně.
• Možnost ovládání laikem, který byl nebo nebyl proškolen.
• Snadná výroba materiálu a jeho sterilizace za nízkou cenu.
• Možnost skladování s prodlouženou stabilitou i v klimatických extrémech.
• Dobrá biokompatibilita materiálu bez vedlejších účinků.

Vědci se však stran hydrogelu neomezují pouze na jeho vojenské využití, jakkoli velmi užitečné a žádané. Podle jejich stanoviska lze gel použít i na normální každodenní zranění, například silně krvácející řezné rány. Krom toho se touto látkou dají obohatit i již existující léky a další zdravotnické materiály. Výsledkem by bylo lepší hojení i mnoha dalších nesnází, které člověka provázejí.

Článek Nový hydrogel má šanci stát se doslova zázračným materiálem. Díky schopnosti ihned uzavírat rány zachraňuje životy na bojišti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Líheň supervojáků

Koza číslo 17 tiše zamečela, padla na bok a zemřela. „Proboha,“ řekl generál, „ono to funguje.“ Seržant tiše přikývl. Právě se mu podařilo zabít kozu jen pomocí soustředěné síly vlastních myšlenek. Konečně, po letech výzkumu, začal projekt Jedi americké armády vypadat nadějně. Šlo o supertajný vojenský projekt, jehož cílem bylo vyvinout „supervojáky“. Pokud by šlo všechno podle plánu, jednalo by se o revoluci na bojišti.

Byli by totiž fantasticky silní, inteligentní, vychytralí a se silnou intuicí. Dokázali by na dálku špehovat nepřítele, pomocí telekineze deaktivovat jaderné bomby a zabíjet pomocí pouhých myšlenek. Mohli by se také stát neviditelnými podle přání i procházet zdí. Zdá se to jako vymyšlené Hollywoodem, který chce jen nalákat publikum na dostatečně bláznivou zápletku. Ano, tento projekt má opravdu základ v trháku Muži, co zírají na kozy.

Reálný záměr

Méně známá je ovšem skutečnost, že americká armáda se opravdu snažila vyvinout „supervojáky“, kteří by dokázali procházet zdmi a zabíjet pomocí myšlenek. Ještě bizarnější je, že výsledky tohoto projektu a několika dalších tajných paranormálních projektů byly reálně použity na bojišti. Téměř určitě byly také využity během války s terorismem a honem na Usámu bin Ládina. Podrobnosti uvádí seržant Glenn Wheaton ze speciálních jednotek.

„Musíte pochopit, že tyhle nápady nebyly považovány za šílené. Byly brány jako možná další hranice vojenství. Potřebovali jsme vědět, jestli je možné použít v armádě paranormální síly. Stejně tak jsme se potřebovali chránit v případech, že by je naopak někdo použil proti nám.“ V roce 1983 byl generálmajor Albert Stubblebine III na vrcholu svých sil. Šlo o jednoho z nejváženějších vojáků a šéfa vojenské tajné služby, který velel 16 000 vojákům.

Projekty pohřbené v čase

Kontroloval množství výzvědných operací po celém světě, krom toho také zkoušel procházet zdí. Návštěvníci jeho kanceláře ho často spatřili jít vstříc zdi, aby se záhy bolestivě odrazil. Podle něj měla být ale schopnost projít pevnou hmotou jednou běžným nástrojem špionáže. Stejně se stavěl k levitaci. Koncem 70. let byl přesvědčen, že další válka bude vedená paranormálně, stejně jako bombami a náboji. Právě to stálo za mnoha tajnými projekty.

V té době američtí vědci zjistili, že negativní soustředění posiluje růst plísně, což platilo i na kilometry daleko. Armáda to okamžitě využila, takoví špioni by mohli dokonale zabíjet. V roce 1995 pak Pentagon konečně potvrdil, že tyto fenomény zkoumal „v národním zájmu“. Jednoduchým argumentem bylo, že když to používají Rusové, Amerika musí taky. Nepřekvapí pak, že někteří tvrdí, že tyto projekty byly reaktivovány, byť neoficiálně.

Článek Přísně tajný vojenský projekt „Jedi“: Schopnost zabíjet pouhým přemýšlením se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Horlivý voják s poruchami

O rok později se ke své velké radosti dostal na frontu 1. světové války. Bojoval v Belgii i Francii, celkem 6krát byl raněn, takže nadřízení uznalo jeho obětavou službu. Obdržel Železný kříž 1. a 2. stupně, dosáhl hodnosti poručíka. Následně se vydal na východní frontu, do Ruska a Rumunska. Krom vynikajících bojových kvalit však projevoval i dosti znepokojivé tendence. Spolubojovníky rád ponižoval a velmi si liboval v sadismu.

Hodně pil, současně odmítal i přímé rozkazy, například zůstat se svou 600člennou jednotkou v Rumunsku. Vrátil se do Německa a jako propuštěný poručík pokračoval v boji proti komunistům a polským nacionalistům. Konkrétně jako člen pravicové dobrovolnické pořádkové jednotky, tzv. Freikorps (volné jednotky). Získal doktorát v politologii, vstoupil do NSDAP a přirozenou cestou tak začal v SA věrně sloužit Hitlerovým ideálům.

Jakékoli problémy zahlazeny

Jeho další postupy ale zarazila problémová povaha i silnější duševní poruchy. Byl trestán za řízení pod vlivem, nehody i ilegální zbraně. V roce 1934 však znásilnil 14letou studentku, shodou okolností z ženského křídla Hirlerjugend. Propustili ho z práce, vyhodili z večírků a odsoudili k žaláři. Dospívající dívky však po propuštění opět obtěžoval. Po dalším zatčení tak putoval do koncentračního tábora, místa pro recidivisty a duševně nemocné osoby.

Jeden z jeho bývalých vojáků, Gottlieb Berger, se však stal vlivným generálporučíkem SS a byl blízkým přítelem Himmlera. Oskar se tak mohl brzy vrátit na frontu. Jeho krutost byla už tehdy dobře známá a další boje to jen zhoršily. Tým sestával z trestanců, pro které byla fronta výkonem trestu. Měli likvidovat polské partyzány a dostali zcela volnou ruku. Skupina tak mučila, znásilnila a zavraždila tisíce Poláků, mnohdy stříleli celé rodiny najednou.

Šok pro vedení, zranění a smrt

Krutost této „Černé brigády“ šokovala i vedení, eskadrou tak opovrhovalo i vedeni Wehrmachtu a SS. Jakékoli případné vyšetřování opět zarazil mocný Berger. Oddíl pak poslali daleko do Běloruska, aby nebyl tolik na očích. Tentokrát měli potírat sovětské partyzány, pokračovali ovšem ve stejné praxi, jako v Polsku. Podle odhadů jim padlo za oběť více jak 40 000 civilistů během pouhých 14 dní. Omezením byla jen krutá fantazie.

Když bylo potlačeno varšavské povstání, dostal se sbor o síle 4 000 mužů na Slovensko a poté do Maďarska. V závěrečných fázích války utrpěl Dirlewanger zranění na hrudi a byl odvolán zpět do Německa. Po kapitulaci se skrýval ve vesničce Althausen ve francouzské okupační zóně. Bývalý vězeň z koncentračního tábora ho však poznal a ohlásil. Dirlewanger zemřel krátce poté, oficiálně na infarkt. Podle některých ho však ubila k smrti skupina Poláků.

Článek Sadistický pedofilní důstojník SS mrzačil děti. Hrůzy, které spáchal, šokovaly dokonce i nejvyšší nacistické vedení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ptáci emu ničili farmářům úrodu

Vše začalo po první světové válce, kdy vláda mnoha bývalým vojákům rozdala půdu a slíbila od nich vykupovat úrodu. Vše několik let fungovalo, ale když v roce 1929 vypukla velká hospodářská krize a ceny pšenice a dalších produktů klesaly, farmáři si začali stěžovat. Zároveň se množily jejich stížnosti na migrující ptáky emu pustošící jejich úrodu a dále jim snižující jejich malé zisky. Alespoň v této oblasti se proto vláda rozhodla zasáhnout.

Farmáři chtěli armádní kulomety, ale ty nedostali, protože je ani bývalým vojákům pochopitelně nikdo rozdávat nechtěl. Naopak armáda vyslala jednotku vedenou majorem Meredithem vyzbrojenou kulomety Lewis, aby s ptáky zatočila. Operace se nejprve kvůli dešťům opozdila. Vojáci se do první bitvy s emu dostali 2. listopadu 1932, kdy zaútočili na skupinu 50 opeřenců. Ale ti se rozutíkali na všechny strany a vojáci jich zabili jen několik.

Emu sice nelétají, ale dokáží běžet rychlostí kolem 50 kilometrů v hodině a rozhodně nejsou hloupí. Když o dva dny později vojáci narazili na asi tisícihlavé hejno, podařilo se jim jich zabít jen asi 12. Ptáci zase utekli, navíc hejno hlídal jakýsi strážce, který při přiblížení lidí spustil poplach. Major Meredith proto nařídil umístit kulomety na nákladní automobily. Ale ani to nepomohlo, auta se při rychlé jízdě členitým terénem natolik houpala, že střelci nebyli schopní zbraněmi účinně mířit.

Výsledky boje proti emu byly mizerné

Spotřeba střeliva byla enormní, ptáků mrtvých jen několik a všemu se květnatě věnovala i média. Ministerstvo obrany nakonec jednotku odvolalo. Po pár dnech sice byli vojáci zpět a pustili se do pronásledování ptáků, ale do poloviny prosince jich zabili maximálně tisíc a další zranili. Poté se definitivně stáhli, a i když farmáři v dalších letech žádali jejich nasazení, již proti emu nikdy nevyrazili.

Vláda nakonec zjistila, že mnohem lepší než posílat vojáky honit ptáky je vypsat za odstřelené kusy odměnu a vyplácet ji lovcům, protože dokáží zabít ptáků mnohem více. Ještě účinnějším opatřením se ukázala stavba různých plotů, přes něž se nakonec ptáci k úrodě nedostali. Navíc se množily stížnosti ochránců zvířat proti nesmyslnému zabíjení emu. Armádní operace proti nim tak zůstává jednou z kaněk na pověsti australských vojáků.

Článek Válka s emu aneb Jak skupina ptáků porazila australskou armádu: Nepomohly jí ani kulomety se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Studovali jejich tvar a našli užitečné pomocníky

Námořnictvo USA si vlastně jejich schopností všimlo náhodou, když je začalo studovat kvůli tvaru jejich těla. Jevilo se jako velmi vhodné pro aerodynamický design ponorek nebo torpéd, protože delfínům umožňuje ve vodě dosahovat vysokých rychlostí. Prvním delfínem vycvičeným americkými námořníky byla samice Notty patřící k druhu plískavice bělonosá, někdy nazývaného delfín bělostný. Naučila se vyhledávat miny pod mořskou hladinou.

K podobnému úkolu byli delfíni doslova stvoření. Mají totiž nejen vysokou inteligenci, ale jsou vybaveni jakýmsi biologickým sonarem. Dokáží analyzovat odražené zvuky a přesně rozpoznat různé předměty. Vědci zjistili, že nejenže umí naprosto přesně poznat určitý tvar, ale i skutečnost, že se jedná o kov, a dokonce o jaký druh kovu. Pro lokalizaci nepřátelských min či jiných předmětů je to neocenitelná vlastnost.

V praxi se vycvičení námořní delfíni v okamžiku, kdy naleznou minu, vrátí ke svým lidským partnerům. Od nich dostanou speciální vlaječku s ukotvením. Položí ji vedle miny, vlajka na hladině označí umístění miny a lidé ji nakonec mohou zneškodnit. Existují ale i delfíni používaní ke strážní službě. Byli vycvičeni tak, aby dokázali například označit polohu nepřátelských potápěčů blížících se ke stráženému místu. Existují ale zmínky o tom, že delfíni mohli být vycvičeni i k pokládání min například pod nepřátelská plavidla.

Delfíni prokázali schopnosti v praxi

Americké námořnictvo například pětici delfínů využívalo v 70. letech k hlídání muničního mola ve vietnamské zátoce Cam Ranh. V roce 1996 měli cvičení delfíni zabránit bombovému útoku na shromáždění republikánů v San Diegu. V roce 2003 během druhé války proti Iráku pak delfíni pomohli odminovat přístupy k iráckému pobřeží.

Námořnictvo má v současné době využívat hlavně delfíny, ale také běluhy nebo lachtany. Zvířat mají být minimálně desítky. Ví se, že cvičené delfíny má i Rusko, spekuluje se o Íránu nebo Izraeli. Je ale možné, že počet cvičených zvířat by mohl v budoucnu klesat. S rozvojem sofistikovaných dronů by mohly jejich úkoly převzít stroje nevyžadující neustálou péči a náročný výcvik. Delfíni by si pak mohli užívat života na volném moři.

Článek I delfíni pracují pro armádu: Disponuje jimi také Rusko, brzy je však nejspíš nahradí drony se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ohlášení testů, realita jinde

První test by se měl odehrát v roce 2025, což ale vypadá ještě nemožněji jako aktuální zastavení války na Ukrajině. Rusko totiž lapá po dechu od jejího začátku, kdy přesouvá veškeré zdroje do oprav a výroby těžkého dělostřelectva. Současně jeho agrese vyvolala hněv veškerých podstatných světových ekonomik i technologicky vyspělých národů. Ekonomické sankce v první řadě zablokovaly přístup Moskvy k čemukoli pokročilému.

Jde hlavně o polovodiče a mikročipy. A ruský průmysl, zvláště ten technologický, není zdaleka tak pokročilý, jak by si prezident Putin přál. Nicméně bližší pohled na Izdelie-41 ukazuje několik zajímavých detailů. Například tvrzení Moskvy, že bude stíhačka dosahovat rychlostí Mach 4 – Mach 5. To zní moc hezky a světácky, je to dokonce dechberoucí. Ovšem právě s takovým rychlostním prahem se pojí jeden „drobný“ problém.

Výdrž pilota a kompletního krytí

V první řadě to, zda je pilot schopen takovou zátěž vydržet. Druhým problémem je tření vzduchu, které při pohybu objektu takovou rychlostí tento extrémně zahřívá. Zcela jednoduše řečeno stealth letadlo zůstane jednoduše bez stealth krytí. To jednoduše vyhoří do okolního vzduchu. Navíc to může způsobit problémy se samotným chováním celého stroje. A bez jakéhokoli krytí bude obtížný adekvátní design pro bojové prostředí.

Ruští inženýři mají momentálně za úkol vytvořit stealth technologii, která by vydržela i tuto rychlost a související teplo. Mohlo by to být proveditelné, realita je ale věc druhá. Plánovaná letová rychlost ale také znamená obrovský tah na samotné letadlo. Velmi často se pak projevují rychlé deformace a nutnost velmi častých oprav stroje. Ve výsledku je tak mnohem dražší jeho údržba. Otázkou zůstává, jak Izdelie-41 vůbec této rychlosti dosáhne?

Hudba budoucnosti, určitě ne příštích let

Jaké druhy motorů může vůbec Rusko použít a vyvinout, aby ve vzduchu dosáhlo těchto výsledků? Možná použijí ty, které dnes pohání jejich nadzvukové střely. Logicky je Izdelia-41 prezentován jako nosič těchto raket, což je nejblíže tomuto popisu. Pokud totiž designéři vyvinou funkční prototyp s motory dosahujícími Mach 5, a zajistí dostatečné chlazení, odpalování střel Kinžál se jeví velmi logické. Vypadá to jako reálná kombinace.

Tohle všechno však předkládá ruským inženýrům další otázky. A rozhodně jich je víc než na prsty jedné ruky. Aktuální situace totiž mnohem spíše tento projekt radikálně oddálí. Ano, můžeme tuto superstíhačku jednoho dne spatřit. Její cesta do řadové výroby je ovšem minimální. Rusko musí nejdříve vyvinout adekvátní komponenty. A přestože může vytvořit fungující prototyp, sériová výroba je pro tuto zemi jedním z trvalých problémů.

Článek Ruské letadlo dosáhne při letu rychlosti Mach 5. Tímto manévrem ale „spálí“ svoje krytí před radary se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Řekové obydleli i sever Černého moře

Vykopané historické předměty předali archeologům do oděského muzea. Jedná se o nesmírně cenný nález, protože pocházejí z zhruba z let 300 až 400 před naším letopočtem. To je asi 100 let poté, co na dnes ukrajinském území Černého moře byla postavena první řecká osada. Řekové, kteří byli zdatnými mořeplavci, se sem museli dostat po moři po překonání Bosporu a Dardanel, které ho oddělují od Středomoří.

Nádoby dokládají, že už v té době byla Oděsa a její okolí mohla být důležitým obchodním centrem. Vzhledem k úrodné oblasti, která se na Ukrajině nachází, zde mohly být zdroje obilí, které se vyváželo do Řecka. Naopak osady mohly toužit po jiných produktech, kterými se tehdy obchodovalo. Například olivovém oleji nebo víně.

Historie stará tisíce let

Právě na převoz těchto produktů se amfory nejčastěji používaly. První nádoby podobného tvaru se začaly používat již někdy před 8 tisíci lety. Ovšem klasické amfory, jak je známe dnes, se objevily zhruba 3500 let před naším letopočtem. Existovaly v různých tvarech a velikostech. Pokud měly široké hrdlo, většinou se používaly k uchování obilí a podobných pevných předmětů. Amfory z úzkým hrdlem naopak sloužily pro tekutiny jako bylo víno nebo olej. Uvnitř bývaly ošetřené pryskyřicí, aby neprosakovaly.

Mají nejčastěji dvě ucha, aby se s nimi dobře manipulovalo. A také mívají špičaté dno, což umožňovalo jejich zaražení do písku, ve kterém mohly stát. Nádoby s produkty bývaly často zapečetěné. Proto se v několika případech podařilo hlavně v lodních vracích nalézt amfory, ve kterých byl uchován i jejich obsah. Amfory byly používány i za starověkého Říma, ale byly postupně nahrazovány jinými druhy obalů.

Článek Kopali zákopy, našli přitom nádoby staré 2500 let: Ukrajinští vojáci se nevědomky postarali o objev nesmírně vzácných amfor se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Brýle mají vojáky informovat

Komerční sada HoloLens je pro armádu velmi přepracovaná. Systém se nazývá The Integrated Visual Augmentation System a je spíše známý pod zkratkou IVAS. Využívá rozšířenou realitu k promítání dat v zorném poli vojáka včetně map, nepřátelských pozic, klíčových přátelských pozic a dalších informací. Může například i vidět prostřednictvím kamer vozidel či dronů jejich okolí. V podstatě jde o to poskytnout vojákům, kteří se budou pohybovat v předních liniích, dostatek informací, které potřebují a usnadnit velení a řízení operací.

Problémem je, že mnozí vojáci poukazují na nedostatky IVAS. Jedním z nejkritizovanějších je skutečnost, že displej brýlí vyzařuje světlo. To může být pro uživatele smrtelné hlavně v noci. V případě používání brýli, které mají být dle všeho integrovány s nejnovějšími systémy nočního vidění, by mohlo světlo snadno prozradit jejich pozici na stovky metrů daleko. V podstatě by se stali ideálním cílem pro odstřelovače, který by přesně viděl, kde se nachází jejich hlava.

Omezené zorné pole a periferní vidění

Mnozí vojáci si také stěžovali, že brýle omezovaly jejich periferní vidění a měli menší zorné pole než v případě, kdy používaly své oči. To samozřejmě může mít negativní dopady na bojišti, kdy by nemuseli zaznamenat nepřítele blížícího se zboku. Některým vojákům údajně IVAS způsobovaly bolesti hlavy nebo si stěžovali na únavu očí. Ve spojitosti s hmotností helmy, na které jsou brýle uchyceny, jim zařízení působí značně nekomfortní pocity.

Ale existuje i mnoho pozitiv, které vojáci z testů hlásí. Brýle podle nich například výrazně zlepšují rychlost a orientaci vojáků v terénu. Protože pomáhají v navigaci, jednotky se nemusí zastavovat a kontrolovat svoji cestu. Také si je pochvalovali mnozí velitelé, kteří díky nim vědí, kde se přesně nacházejí jejich podřízení a co dělají. To pomáhá předcházet zmatkům, usnadňuje velení a koordinaci akcí jednotky.

Program je také trnem v oku některých amerických kongresmanů, kterým se nezdá hlavně cena, ale i výsledky testů. Na začátku roku 2022 dokonce stopli část financování. Nyní ale měly americké ozbrojené síly obdržet první sady brýlí z první pětitisícové dodávky. Testy a optimalizace systému tak budou nejspíše pokračovat. Až výsledky ukážou, zda se bude jednat o dobře vynaložené prostředky, které značně zvýší bojovou sílu pěchoty, nebo jen o zbytečně vyhozené peníze.

Článek Drahé superbrýle vyrobené v USA dělají z vojáků živý cíl. Nová americká pýcha je podle mnohých spíš za trest než za odměnu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

U amerických vojáků zbraň zabodovala

Její oblíbenost není náhoda. Prošla celou řadou testů a ve všech obstála. Jedním z prvních – vlastně možná nejdůležitějším – byla účast v soutěži americké armády o novou automatickou pistoli v 80. letech, která měla nahradit legendární Colt 1911 jako poboční zbraň amerických vojáků. V náročném klání nakonec uspěly jenom dvě zbraně. Beretta 92FS, která slouží v americké armádě jako M9, a SIG Sauer P226. Ten nevyhrál jenom kvůli vyšší ceně.

Přesto tato soutěž udělala zbrani velmi dobré jméno, protože se ukázalo, že patří mezi ty nejkvalitnější pistole na světě. Stala se produktem spolupráce mezi švýcarskou společností Schweizerische Industrie Gesellschaft, dnes známou jako Swiss Arms, a německou JP Sauer & Sohn z poloviny 70. let. Nejprve vyvinuly SIG Sauer P220 a v roce 1984 nakonec P226, která byla speciálně navržena právě pro soutěž pro americkou armádu.

Dnes existuje ve více rážích

Zbraň byla primárně zkonstruována pro standardní pistolové střelivo 9 x 19 milimetrů Parabelum, ale dnes existují i varianty v několika jiných rážích. Pracuje na principu zpětného rázu hlavně. To umožňuje velmi velkou rychlost střelby. Zbraň je vybavena i standardními pojistkami, které zajišťují její bezpečné fungování. Pro standardní náboje se dodává se zásobníky na 10, 15, 17, 18 nebo 20 nábojů.

Hmotnost pistole i se zásobníkem je 964 gramů. Je 196 milimetrů dlouhá a délku hlavně má 112 milimetrů. Je tedy o něco menší a lehčí než československá CZ-75, která váží 1,12 kilogramu a je dlouhá 206 milimetrů. Uživatelé na zbrani oceňují hlavně její přesnost a spolehlivost. Recenze se shodují, že také velmi dobře sedí v ruce.

Právě tyto její kvality zajistily, že se nakonec dostala do výzbroje mnoha policejních a armádních jednotek po celém světě. A to i těch nejelitnějších. Je také prodávána na civilním trhu a je oblíbenou zbraní pro sportovní střelbu, i když se řadí k těm dražším. Existují i kompaktní a subkompaktní verze této pistole, které jsou určené pro snadnější skryté nošení a sebeobranu.

Článek Legenda automatických pistolí stále slouží speciálním jednotkám po celém světě –⁠ úžasná SIG Sauer P226 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jednotky se liší zaměřením

První, co je nutné si uvědomit, je skutečnost, že obě tyto jednotky mají trochu jiné zaměření. Tedy i jejich trénink bude o něco jiný. Ruská Alfa je především protiteroristickou jednotkou. Její úlohou jsou tedy hlavně operace na území Ruské federace, vyhledávání teroristických hrozeb a jejich eliminace. Naopak tomu Delta má za úkol zasahovat na různých problematických místech na celé planetě. I když nyní je otázkou, zda i jednotka Alfa nemohla být nasazena na Ukrajině.

Z toho jasně vyplývá, že americká jednotka má určitě více praktických zkušeností z reálných bojových situací. Její členové měli šanci opakovaně operovat třeba v Afghánistánu, Iráku i jinde. O mnoha jejich misích pravděpodobně veřejnost nemá ani zdání. Rozdíl bude i ve vybavení. Obě jednotky samozřejmě mají k dispozici to nejlepší ve svých armádách. Ale ta ruská spíše spoléhá na domácí výrobky, které, jak se ukazuje v poslední době, nemusí být zase tak špičkové. Američané většinou nakupují to nejlepší, co jde sehnat.

Další výhodou amerických bojovníků je jejich specializace. Ruští Alfa jsou dobří univerzální bojovníci, ale Delta má na jednotlivé práce špičkově vyškolené specialisty. To neznamená, že by nezvládali bojovat, to samozřejmě ano, ale když přijde na nějakou specifickou činnost, vědí nejlépe, co udělat. A udělají to lépe než jen obyčejný univerzál. Ve spojení s mnoha praktickými zkušenostmi to jednotce dává neuvěřitelnou sílu i flexibilitu.

Tvrdé zaměření na fyzičku

Opačně jsou na tom vojáci s fyzickou náročností výcviku. Ten je samozřejmě náročný u obou jednotek, jenom splnit fyzické limity pro vstup je nesmírně obtížné. Pravdou ale zůstává, že ruské limity jsou mnohem přísnější než ty americké. Jejich vojáci musí vydržet více. Jsou také neustále trénováni v boji z blízka. Při takovém střetu jsou nepřekonatelní. I když je samozřejmě otázka, kolik bojů se na moderním bojišti dnes vede zblízka. Po pravdě jsou viděni spíše ve filmech, kde jsou populární díky akčnosti scén.

V konečném důsledku lze proto říci, že by ve vzájemném střetu jednotek záleželo na tom, za jakých okolností by se střetly. Pokud by se jednalo o klasický boj na delší vzdálenost, kde by jednotka využívala svého materiálu a podpory ze zázemí, jednoznačně by dominovali Američané. Pokud by se ale boj odehrával na těsnou vzdálenost, kde by byla třeba síla a brutalita, zde by zase byli ve značné výhodě Rusové. Samozřejmě by vždy záleželo na mnoha okolních faktorech.

Článek Alfa Specnaz versus Delta Force. Kdyby se speciální jednotky Ruska a USA střetly, kdo by vyhrál a proč? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Používané jsou od 15. století

Minomet je vlastně velmi jednoduchá zbraň. První zaznamenané systémy tohoto typu se datují na začátek 15. století. Jedná se o trubku, většinou má hladkou hlaveň, i když některé mohou být rýhované. Do ní se shora spouští projektily, které hnací náplň vymrští po velmi vysoké trajektorii. To umožňuje nepřímou palbu na nepřítele například z pozic za terénní překážkou, jakou je kopec. Minomet mívá většinou desku opírající se o zem a tlumící náraz, často pak dvojnožku a zaměřovač, i když toto uspořádání se může lišit.

Mezi opravdu přenosné systémy patří lehké minomety, které mohou mít velmi malou hmotnost. Typickým příkladem je bulharský systém označovaný M60CMA. Na popruhu, kterým bývá vybaven, ho může nést jediný voják. Zbraň totiž váží pouhých 5,7 kilogramu, a přitom je neobyčejně účinná. Vystřeluje projektily ráže 60 milimetrů, což je standardní ráže lehkých minometů. Maximální dosah je 1 600 metrů, minimální pak 50 metrů.

Výstřel každé dvě sekundy

Vyrábí ji společnost Arsenal se sídlem ve městě Kazanlak, což je jeden z nejstarších dodavatelů zbraní v Bulharsku. Tato zbraň je určena k ničení nepřátelské živé síly v otevřených, lehkých polních úkrytech a zákopech. Je díky své nízké hmotnosti vhodná i do velmi těžkého terénu a pro speciální operace. Může se z ní odpalovat většina druhů munice pro minomety ráže 60 milimetrů, a to až s kadencí 30 ran za minutu.

Tento minomet je ve výzbroji mnoha armád. V poslední době bylo i záběry z Ukrajiny prokázáno, že ho do své výzbroje získala ukrajinská armáda a používá ho v boji s ruským agresorem. Ze záběrů je patrno, že ukrajinští vojáci do něho používají munici typu HE 60MA. Ta je vyrobena z litiny s obsahem sférického grafitu. Jde o vysoce tříštivou minu, která se rozlétne na mnoho fragmentů. Je tak účinná proti živé síle v otevřeném terénu, ale i proti nepancéřovaným vozidlům nebo polním stanovištím.

Článek V ukrajinské armádě se objevily bulharské minomety M60CMA. Jsou nesmírně účinné a unese je 1 člověk se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Téměř půl milionu je velký počet

K tomu, aby se do seznamu největších armád na světě nějaká země dostala, stačí mít dokonce méně než půl milionu vojáků v aktivní službě. Třeba Saúdská Arábie má 480 tisíc členů vojenského personálu v aktivní službě a patří jí desáté místo. Hned za ní je Vietnam, kde je oficiální počet aktivních vojáků o 2 500 osob větší. Je ale třeba dodat, že země má kolem 99 milionů obyvatel, což je téměř třikrát tolik než v případě ropné velmoci.

Saúdská Arábie potřebuje velikou armádu i kvůli svému největšímu soupeři v oblasti Perského zálivu, kterým je Írán. Ten disponuje armádními silami o celkové síle 525 tisíc aktivních vojáků a přes 300 tisíc jich má v záloze. Sedmá Jižní Korea se zase musí neustále připravovat na střet se svým severním sousedem, se kterým je oficiálně ve válečném stavu. Aktivních má 600 tisíc vojáků a přes tři miliony jich je v záloze. Zde ale platí, že její výzbroj je mnohem modernější než v případě Severní Koreji.

Neustálé přípravy na válku

Velkému riziku války čelí i Pákistán, který se opakovaně střetl s Indií – ta se ostatně v žebříčku ještě objeví. Pákistán disponuje 654 tisíci aktivních vojáků a více než půlmilionovou zálohou. Páté je v počtu aktivních vojáků Rusko, které je první zemí s více než milionem vojáků, konkrétně jich je 1,014 milionu a dva miliony jsou v záloze. Že to s těmito čísly není tak jednoduché, o tom svědčí válka na Ukrajině. Zde se ukazuje, že ruská armáda má vlastně nedostatek živé síly, pokud nemůže mobilizovat a využít vojáky základní služby.

O Severní Koreji již byla řeč, její aktivní vojenský personál čítá 1,3 milionu osob, což je na zemi s pouhými 26 miliony obyvatel obrovské číslo. Vše je vyváženo většinou velmi archaickou výzbrojí. Za nejsilnější, ale ne nejpočetnější armádu světa bývá označována ta americká. V aktivní službě je 1,4 milionu vojáků a ze zálohy jich může být rychle povoláno více než půl milionu. Mají moderní výzbroj a dobrý výcvik.

Silnou armádu potřebuje i Indie s 1,445 miliony vojáků a více než milionem záložníků. Již jsme psali o napětí, které vládne mezi ní a Pákistánem. Navíc napjaté vztahy má i kvůli pohraničním sporům s Čínou. Tato nejlidnatější země světa má i největší ozbrojené síly, které mají jako jediné na světě v aktivní službě přes dva miliony vojáků, konkrétně 2,185 milionu. Přes půl milionu dalších mužů a žen pak v případě potřeby čeká v záloze.

Článek Kdo má největší armády na světě: O jejich síle nerozhoduje pouze počet vojáků. To je jenom jednou z podmínek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Použití na válečných zajatcích

Podle několika pramenů byla tato děsivá technika velmi využívána Japonci během 2. světové války na válečných zajatcích. A američtí vojáci, kteří tento postup přežili, ho zjevně v budoucnu sami využili. Ačkoli tato teorie nebyla dosud potvrzena, existuje vysoká šance, že k tomu skutečně docházelo. Jak tedy mučení bambusem reálně probíhalo? Jednoduše svázaného vojáka nad bambusem horizontálně zajistili a natočili ho tváří vzhůru. Pak stačilo počkat, než si bambus najde svoji cestu skrz nešťastníkovo tělo.

Smrt byla prakticky nevyhnutelná a velmi pomalá, tudíž o to bolestivější. Bylo to jako padat pomalu na postel plnou hřebů. Ale opravdu k tomu docházelo, nebo je to jen velmi populární mýtus? Jedním z populárních způsobů, jak něco ověřit, je televizní pořad Bořiči mýtu (Mythbusters). Pánové Jamie a Adam se tedy pustili i do pokusů s bambusem. Z balistické želatiny vyrobili torzo člověka, tento materiál vyžaduje k průniku stejnou sílu jako tělo.

Testování s figurínou

Následně tohoto figuranta nechali připevněného nad bambusem ve skleníku. Tento pokus však překazily přírodní okolnosti. Horko uvnitř skleníku totiž gel rozpustilo, což otrávilo i bambus. Ten se tedy v růstu zarazil krátce poté, co do gelu poprvé pronikl. Druhý pokus proběhl s modifikovaným tělem a tentokrát na střeše. V tomto případě bambus skutečně prorostl přímo figurínou a dosáhl výšky téměř 3 metrů. Možnost techniky tak byla prokázána.

Krom toho mnozí vojáci jasně dosvědčili nálezy zmrzačených těl spojeneckých vojáků, kteří nejspíš prošli právě tímto mučením. Není jasné, zda šlo o postup získání informací, nebo jen odstrašující příklad pro ostatní při nedodržování vojenské disciplíny. Jedná se však o naprosto příšerný způsob, jak zemřít. A to i poté, co člověk spatřil všechny hrůzy, které s sebou válka přináší. Koho by napadlo, že lze krásnou rostlinu použít takto šíleným způsobem?

Uvedení růstu na pravou míru

Ačkoli je bambus opravdu rekordmanem v růstových ohledech, je třeba uvést něco na pravou míru i zde. Bleskový růst totiž trvá jen zlomek jeho vegetačního období a činí asi 5–6 týdnů. Pak dojde k výraznému zpomalení. Na celém světě existuje více jak 1 000 druhů bambusů a ty nejvyšší dosahují až 50 metrů. Valné většině z nich stonky dřevnatí, vzniká tedy pevný a zároveň pružný materiál. Jsou z něj proto nástroje i celé budovy.

Taková stébla mohou mít průměr i 30 centimetrů a využívalo se jich například při stavbě úplně prvních ropovodů. V nějaké formě využívá bambus naprosto běžně až polovina populace planety. Kromě paliva a stavebního materiálu je použit na hudební nástroje, nábytek, zbraně, tkaniny, rohože, papír i léčiva. Jeho výhonky jsou podstatnou a žádanou potravinou, které se kupříkladu jen na Tchaj-wanu za rok zkonzumuje na 70 000 tun.

Zdroj: TheInfographicsShow

Článek Příšerné mučení pomocí bambusu – jedna z nejhorších metod tortury v celé historii lidstva se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Čína má jen zastaralé strategické bombardéry

Ačkoli se čínské letectvo v posledních letech významně posunulo kupředu, protože má vlastní bojové stroje čtvrté i páté generace, v oblasti bombardérů tomu tak dosud nebylo. Jediným velkým strategickým bombardérem, kterým Čína disponuje, jsou letouny Xian H-6. To jsou vlastně kopie sovětských Tu-16, jejichž konstrukce pochází z 50. let. V Rusku byly před necelými 30 lety vyřazeny jako zastaralé. Čínské stroje sice prošly modernizacemi, ale požadavky na moderní bombardéry zkrátka nesplňují. Mají například krátký dolet.

Není tedy divu, že se čínští konstruktéři pustili do vývoje bombardéru, který by měl patřit mezi světovou špičku. Inspirovali se u jediného dosud létajícího bombardéru typu stealth B-2 Spirit, který je ve výzbroji USA. Ten je takzvaným létajícím křídlem. Tento tvar spolu s použitými materiály stroji zaručuje, že je obtížně zachytitelný radary. I Čína se proto rozhodla pro koncept létajícího křídla. Pohánět by ho měly nové motory WS-10.

Nový stroj ponese i jaderné zbraně

Zprávy o konstrukci bombardéru H-20 se na veřejnosti objevily poprvé v roce 2016. V podstatě se o jeho specifikacích příliš neví. Předpokládá se, že by měl mít dolet 8 500 až 12 tisíc kilometrů, což by mu se schopností tankovat palivo za letu umožnilo zasahovat cíle po celém světě. Udává se, že stroj by měl nosnost minimálně 10 tun nákladu. Ten by mohly tvořit nejen bomby, ale i řízené nebo protilodní střely. Samozřejmě by letoun mohl nosit i jaderné zbraně.

Zda se bude jednat o první let H-20 však není na 100 % potvrzeno. Spekulace vycházejí z kusých informací, které čínský režim poskytuje. Původně měl bombardér vzlétnout již v roce 2020, ale to bylo nejspíše příliš ambiciózní datum. Nyní platí, že hranicí pro vzlet má být rok 2023, což se kryje právě se současnými oznámeními o významné události pro letectvo.

Pokud by Čína významně pokročila v konstrukci moderního bombardéru s prvky stealth a zařadila ho do výzbroje, znamenalo by to hrozbu především pro základny USA v oblasti Pacifiku. Nejčastěji se mluví o ostrově Guam nebo o Havaji. Tato místa by se ocitla nejen v dostřelu čínských raket, ale zároveň by je ohrožoval i útok obtížně zachytitelných bombardérů, což by ztížilo jejich obranu v případě napadení a komplikovalo operace Američanů v oblasti.

Kdy podle vás bude Čína mít bombardéry H-20 ve výzbroji?

Zdroj: BulgarianMilitary

Článek Čína škádlí USA a připravuje první let svého neviditelného bombardéru. Půjde o hrozbu americkým základnám v Pacifiku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sex vojáků jako státní problém

Množství pohlavních chorob, které se mezi vojáky německých vojsk šířilo, bylo důvodem k tvrdým opatřením. Adolf Hitler byl ovšem zvyklý počítat vždy – po vzoru šachové partie – několik kroků dopředu. Myslel tím pádem i na tento lechtivý, ovšem nevyhnutelný detail. Navíc sám toužil po kontrole nad vším a nad každým, armáda proto nemohla postrádat ženskou náklonnost, aby byla snadněji ovladatelná nebo náhodou nepřišla o zdraví.

Vůdce poté aplikoval dvojí metr. Zatímco byly dámy nejstaršího řemesla vládnoucí stranou Německa odsuzovány, začátkem 2. světové války vznikl výkonný systém nevěstinců. Ve městech, v armádě, na okupovaných územích a dokonce i v rámci koncentračních táborů. Vznikl tak nástroj na kontrolu chování vojska Wehrmachtu, který sloužil i jako dodatečná péče o jejich zdraví. Nešlo však jen o ovládnutí vojáků, byly za tím i další důvody.

Více vojenských much jednou ranou

• Nevěstince šlo kontrolovat a omezit šíření chorob.
• Během hrátek mohly dámy zachytit mnoho detailů, pracovaly tu tedy jen prověřené a důvěryhodné ženy a dívky.
• Redukce násilí na místních ženách – spokojený voják nenutil místní ženy.
• Šlo o prevenci intimních vztahů mezi samotnými vojáky.
• Nevěstince vznikly i na okupovaných územích, ačkoli styky se Slovankami byly brány jako škodlivé pro čistotu rasy. Žena, která se dostala do nevěstince, ztratila jakákoli práva. Při zjištění pohlavní choroby podstupovala léčbu. V praxi byla spíš zastřelena, vyšlo to levněji.

Čistý původ, jiné zacházení

Naopak Němky na stejném místě měly postavení státních úřednic ministerstva obrany. Byly placeny, pojištěny, měly mnoho výhod. Na základě hodnosti existovaly 4 kategorie. U nižších hodností připadala na 100 vojáků jedna žena, čím vyšší hodnost, tím menší počet. Existovaly i pojízdné nevěstince s 20 dívkami, které se mohly dostat do vzdálených oblastí. Nábor byl nenásilný, dívky si byly jisty, že přispívají blahu svého národa, někdy se tvořily i fronty.

Násilí existovalo stejně

Do 3 let války bylo na všech frontách asi 600 nevěstinců, násilí se ovšem projevovalo stejně. Do roku 1944 bylo za tyto činy odsouzeno přes 5 000 vojáků, ovšem za pedofilii a sodomii, násilí na ženách nebylo zaneseno v legislativě. Žádná z přítomných stran, dokonce ani správa samotného okupovaného území, tyto aktivity navíc výrazně neřešila. Po skončení války se pak na 100 000 lidí objevilo 174 případů syfilisu, předtím to byly 3–4 případy.

Sexualita v koncentračních táborech

Některé tábory měly nevěstince, které měly – spolu s výživou a lepšími podmínkami – vést vězně k poslušnosti i udávání druhých. Ovšem „vytížení“ takových míst bylo obrovské, dle propočtů 1 žena na 300–500 mužů. Kněžky lásky tu nosily znak na rukávu – našitý černý trojúhelník.

Který válečný zločin je pro vás nejhorší?

Zdroj: TheScientist

Článek Násilí, pedofilie a syfilis – jak fungovaly nevěstince v době třetí říše, a proč do nich dívky chodily pracovat zcela dobrovolně? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rakety ze sovětské éry

Problémem je samozřejmě to, že Rusko může přítomnost takového zbraňového systému vnímat jako vměšování. Hrozí tak eskalace celého konfliktu, čemuž se chtějí politici nejen EU vyhnout. Ukrajina má už starší verze tohoto raketového systému, konkrétně slušný počet MLRS ze sovětské éry. Náhradní munice pro ně je ovšem sériově vyráběna pouze v Rusku, na což upozornila zpráva v Newsweeku. Západní verze by tak tuto mezeru zaplnila.

Kromě toho může Západ dodat také M270 MLRS, který byl poprvé představen roku 1983. Od té doby ho stále používají některé země NATO. I když výroba tohoto typu skončila v roce 2003, bylo jich vyrobeno na 1 300 kusů. Spolu s tím také munice o objemu více jak 700 000 raket. Zbraň si také vysloužila řadu pestrých přezdívek včetně „velitelské brokovnice“ nebo „brokovnice bitevního pole“. Stejný osud potkal i zaměřovací systém.

Rozhodnutí versus odeslání

Verze M270 se poprvé osvědčila během operace Pouštní bouře v roce 1991. Jednotky 6. batalionu americké armády, 27. polního dělostřelectva, tzv. „hrdé rakety“, pálily na irácké pozice v Kuvajtu. Britský ministerský předseda Boris Johnson patří k těm, kteří veřejně prohlásili, že Ukrajina by MLRS systémy rozhodně obdržet měla. Nicméně se nezavázal k tomu, že by systémy M270 dodala ukrajinské armádě přímo Británie.

Podobně se vyjádřily USA, které dříve odmítly ukrajinský požadavek na systémy raket s dlouhým doletem. Během pátku však prezident Joe Biden oznámil, že připravuje zásilku zbraní, kterou může poslat. Jeho administrativa se přiklání k tomu je poslat jako součást většího zbrojního balíku a bezpečnostní asistence s tím, že to bude provedeno během týdne. Poslední zprávy ovšem hovoří o neodeslání žádné techniky, jež by mohla zasáhnout ruské území.

Blíží se kulminace konfliktu?

Zákonodárci obou zmíněných států zásobování Kyjeva těmito systémy velmi podporují. „Musíme se ujistit, že jim dáváme skutečně všechno, co opravdu potřebují,“ prohlásil během tohoto týdne senátor Rob Portman (republikán za Ohio). „Za mě by to zahrnovalo například i to, co je zváno multiraketový systém, nebo MLRS, o který stále žádají.“ Pravděpodobně jde tedy spíše o otázku kdy, než jestli Ukrajina zbraně dostane. Mohou být skutečně klíčové.

Na Ukrajině se podle všech informací schyluje k nejtěžším bojům, Rusko totiž oznámilo jako jasnou prioritu dobytí Donbasu. Sdělil to přímo ministr zahraničí Sergej Lavrov. Ruská armáda se potýká s mnoha strukturálními nedostatky, které se ostatně projevily už při dřívějších střetech. Nicméně v technice – hlavně té těžké – má stále převahu. Při dlouhodobém konfliktu se ovšem i ukrajinští vojáci postupně naučí pracovat i s novější technikou.

Jaký předpokládáte další vývoj konfliktu?

Zdroj: Science

Článek Putinova noční můra se stává skutečností. Rakety typu MLRS, které mají zamířit na Ukrajinu, změní celou „hru“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Letoun pro jaderný úder

Byl převlečen za civilní výzkum FOA (Swedish National Defense Research Institute) a zabýval se problémem, jak takovou zbraň v případě potřeby dopravit. V letech 1952–1957 dokonce švédská armáda provedla výzkum realizovatelnosti týkající se vývoje nadzvukového bombardéru typu delta-wing. Ten měl mít kapacitu na přepravu jaderné hlavice. Tak se zrodil Projekt 1 300, letadlo, které bylo schopné shodit bombu do váhy 800 kilogramů.

Na rozdíl od amerických nebo sovětských letadel té doby, které potřebovaly překonat obrovské vzdálenosti, si Švédi vystačili s menším strojem pro jednoho pilota. Vzdálenost byla nejmenším problémem, protože za jediný možný cíl byl samozřejmě brán Sovětský svaz. S navrhovaným dosahem 410 km dosáhl bombardér na cíle v baltských státech, které byly tehdy pod kontrolou Sovětského svazu. V hledáčku mohl být dokonce Leningrad, dnešní Petrohrad.

Rychlost a s ní spojená rizika

Saab A-36 mohl sice letět daleko, ale na cíl dosáhl rychle. Inženýři ve skutečnosti studovali obrovské množství konfigurací, které zahrnovaly i design křídel. Nakonec bylo rozhodnuto pro delta typ, který stroji umožnil dosáhnout rychlosti 2 Machy. V testech ve vzdušném tunelu byl ozkoušen i model se dvěma motory na křídlech. Postupně byl uplatněn i Britský Bristol Olympus, stejný typ motoru, jaký používaly komerční Concorde SST.

Vysoká rychlost byla ovšem problémem kvůli obavám z výrazného aerodynamického zahřívání celého rámu. To by mohlo poškodit dokonce i samotnou hlavici a vést i k předčasné detonaci. Rozhodli se proto pro možnost vnitřně nesené zbraně, což ovšem změnilo parametry výkonu stroje. Stejně tak muselo kvůli tomuto nákladu dojít k omezení vnitřních prostor pro palivo, stroje a další zařízení bombardéru.

Opuštění programu a prototyp na papíře

Dalším potenciálním problémem mohla být schopnost letadla operovat z rozptýlených letišť. Tento způsob jejich rozestavení je totiž klíčovou součástí vojenské doktríny švédské armády jako celku. Na začátku jakéhokoli konfliktu by totiž hlavní letiště byla jedním z prvních cílů. Není zcela jasné, jak se tomuto problému chtěli konstruktéři vyhnout. Celý Projekt 1 300 byl v roce 1957 nečekaně zastaven, než byl vůbec vyroben jakýkoli prototyp.

Dají se najít zkazky ohledně Saabu A36 „Vargen“ (Wolf/Vlk), není ovšem jisté, zda navrhovaný letoun někdy obdržel takové označení. Jaderný program Švédska byl zastaven počátkem 60. let. Současně s tím byla definitivně opuštěna jakákoli snaha o vývoj bombardéru s takovými možnostmi. Kdoví, jestli aktuální situace nepřivede švédskou armádu k revizi i těchto starých projektů, když už se stát rozhodl pro členství v NATO.

Za jak dlouho se podle vás Švédsko dostane do NATO?

Zdroj: Science

Článek Zkáza pro Rusko? Bombardér vzor A-36 je navržen tak, aby na zemi dokázal shodit 800kilogramovou jadernou bombu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Likvidace celého tanku

Pokud tato zbraň zasáhla cíl, byla jednoduše smrtící. Hlavice totiž nejen explodovala, ale mohla poslat proud žhavého kovu přímo do kabiny tanku. To dokázalo zabít posádku, a dokonce zapálit palivovou nádrž nebo munici. Stačí se přesunout do roku 2022 a Panzerfaust opět likviduje ruské tanky. Nejedná se nicméně o stejný zázrak, jaký s sebou za 2. světové války nosili vojáci Wehrmachtu, vývoj je nevyhnutelnou součástí.

Moderní Panzerfaust 3 byl vyvinut během pozdních dob studené války. Západnímu Německu měl zajistit efektivní převahu proti dobovému sovětskému pancéřování. Do služby vstoupil poprvé v roce 1987 a německá armáda ho oficiálně zařadila do inventáře roku 1992. Skládá se z jednorázového pouzdra s hlavicí ráže 110 mm a znovupoužitelného odpalovače se zaměřovačem. Palivo v náboji je zapáleno spouští.

Vývoj na obou stranách

Samotný voják nese obvykle 2–3 projektily a asistující pak 3 další. Stejně jako se vyvíjel Panzerfaust za 2. světové války, i ten moderní se vyvíjí v závislosti na nových typech tanků. S úsťovou rychlostí 152 metrů za sekundu má Panzerfaust 3 maximální efektivní dostřel 600 metrů u pohyblivého cíle. Jde o zbraň s vynikajícím poměrem cena/výkon, pokud hovoříme o ničení ruských tanků. Současná jednotka stojí něco málo přes 11 000 dolarů (257 000 Kč).

Standardní protitankový náboj stojí zhruba 300 dolarů (7 000 Kč), zatímco Bunkerfaust, střela používaná proti pevným nepřátelským pozicím, asi 200 dolarů (4 600 Kč). To je velmi příjemná cena, pokud vezmeme v úvahu použití proti ruským tankům T-72, kdy výroba jednoho stojí 500 000 dolarů (více jak 11 milionů Kč). Případně modernějších modelů T-90M, jejichž jednotková cena je přibližně 4,5 milionu dolarů (asi 105 milionů Kč).

Které další protitankové střely vás napadají?

Zdroj: ScienceNews

Článek Německý tankový zabiják, kterého Rusové z duše nenávidí. Seznamte se s Panzerfaustem model 3 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Úspěšné útoky prakticky na všechno

Ukrajina používá dronové útoky prakticky proti všem ruským cílům – lodím, vozidlům a vojenské infrastruktuře. Kolik přesně těchto strojů má, není známo. Rusko během posledních týdnů zveřejnilo několik odhadů a tvrdí, že zničilo už 37 dronů. Tehdy měla mít celá flotila 35 jednotek. To by mělo Rusko úspěšnost nad 100 %. Bayraktar TB2 je turecký dron pro střední výšky, bezpilotní a s velmi dlouhou délkou pobytu ve vzduchu.

Získal si dokonce takovou popularitu, že po něm kyjevská zoo pojmenovala během války narozeného lemura. Stroj se dá kontrolovat na dálku a použít jak na pozorování, tak raketové útoky. Ve službě je od roku 2014 a používala ho většinou turecká armáda, objevil se i v dalších konfliktech. Použití na Ukrajině mu však získalo mnohem větší pozornost a dle výsledků také dobrou pověst.

Plochý, šedý, smrtící

Je plochý, šedý a poháněný zadní vrtulí. Tyto drony používají laserem naváděné rakety, které jsou výrazně levnější než jejich ekvivalenty vyráběné ve Spojených státech. Na Ukrajině opakovaně překonal očekávání, stejně pak při konfliktech v Africe. Navzdory pomalosti a letu v relativně nízké výšce jeho schopnost nést naváděné rakety Ukrajině výrazně usnadnila možnost zasahovat ruské cíle. A to s obrovskou přesností a spolehlivostí.

Bývalý úředník Ministerstva zahraničí USA Rich Outzen prohlásil, že drony „dovolily poměrně zřetelnou revoluci v obecné metodice vedení válek. K tomuhle pravděpodobně dochází jednou za 30–40 let.“ Ruské jednotky obvykle nejsou schopné drony sestřelit nebo jakkoli zablokovat. Ukrajina tak má v tomto ohledu velkou výhodu při pokusech převzít opět kontrolu nad regionem Donbasu.

Jak odhadujete další vývoj tohoto konfliktu?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Turecké drony Bayraktar si na Ukrajině získaly vynikající pověst. Tyto bezpilotní letouny mohou být brzy ještě smrtonosnější se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Model s pokročilou obranou

Ruský model T-90 má ve svém arzenálu hned několik dynamických obran, konkrétně aktivní a pasivní. Konstruktéři také vyvinuli dodatečné ocelové plechy, speciální kumulativní ochranné clony a infračervené světlomety. Aktivní obranu pak představují „záclony“. Jde o formu clony tvořenou aerosolem, kterou tank vypouští. Nepřátelská střela tak získává falešnou stopu a obrana skrývá samotné vozidlo.

Tento konkrétní systém je složen ze dvou částí. První část obranu organizuje a vysílá falešné signály. Druhá vytváří zmíněnou clonu, která skrývá před vypuštěnou střelou reálné umístění jejího cíle. Hodně nepřátelské munice se „kotví“ na teplo vydávané tankem. V takovém případě přichází ke slovu ony infračervené světlomety. Těmi je tank T-90 rovněž vybaven a zbraně tohoto typu pro něj nejsou jakoukoli hrozbou.

Infračervené zmatení projektilů

Infračervené světlo vytvoří určité pole, do kterého se nepřátelská střela má dostat. Jakmile se tak stane, ztratí všechny referenční body a jde už jen po falešné stopě. Operátor libovolné ATGM bude mít v takovém případě velké štěstí, pokud zasáhne jen tělo obrněného vozidla. Může doufat už jen v poškození nádrže. Jakmile ovšem protitanková raketa exploduje kdekoli mimo tělo tanku T-90, nezpůsobí mu žádné poškození.

Lze tedy konstatovat, že T-90 je odolný proti všem moderním protitankovým zbraním s jakýmikoli modifikacemi. Mezi ty patří i notoricky známé americké Javeliny. Ty jsou obecně považovány za jedny z nejpokročilejších protitankových raket na světě. Kromě Ruska (743 kusů) je dalším uživatelem těchto tanků Indie s počtem 820 kusů. V roce 2008 ohlásila Saúdská Arábie objednávku na 150 kusů.

Který světově používaný tank se vám líbí nejvíce?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Ruský tank T-90 je téměř nemožné zasáhnout. Oproti jeho předchůdci T-72 má totiž jednu unikátní vlastnost navíc se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Odhodlání, rychlost a rizika

Ukrajina musí ovšem pochopit dvě základní věci. Aby byla tato strategie úspěšná, budou boje trvat rok i déle a vyžádají si na ukrajinské straně desítky tisíc životů. A existuje mnohem větší šance, že u Donbasu Ukrajinci prohrají a budou se muset území vzdát. Dle pozorování však chce Putin získat vítězství rychle, armáda nedostala nové vybavení a postupuje stejně jako v předchozích střetech.

Proč ale Ukrajina vyhrála první fázi? Když se Rusko 24. února rozhodlo zaútočit, zvolili velitelé pro přemožení vedení země psychologickou strategii a zaútočili ze 4 různých směrů. Chtěli zahltit obranu, zajmout prezidenta a nasadit vlastní loutkovou vládu. První výsadek selhal už na letišti a podle podrobností šlo o minuty, vše mohlo být jinak. Na straně Ruska se jednalo o obrovský hazard, který se následně brutálně nevyplatil.

Zuřivost, která zaskočila celý svět

Nejen, že se Zelenskyj a jeho lidé odmítli vzdát, ale on sám zůstal v Kyjevě a jeho jednotky bojovaly s obrovskou zuřivostí. To šokovalo jak Rusko, tak zbytek světa, který odhadoval, že Ukrajina padne během několika dní. Hlavním důvodem ruského krachu bylo přílišné rozptýlení sil. Ty měly zásoby jen na pár dní, mizerně komunikovaly a neočekávaly žádný odpor. Ukrajinci je měli vítat květinami jako osvoboditele, místo toho po nich stříleli.

Po obrovských ztrátách na jednotkách i výbavě na předměstí Kyjeva se Rusko pokusilo o získání výhod z dalších úhlů. To se nikdy nepovedlo, protože i další směry byly těžce bráněny. Po měsíci bojů bylo jasné, že Putinův původní plán naprosto selhal. Stál tedy před dilematem. Nechat jednotky na místě a zkusit je posílit pro nový útok na hlavní město, nebo se soustředit na Donbas. To by znamenalo vzdát se veškerého zatím zabraného území.

Proč druhá fáze nahrává Rusku?

V dekádě před otevřením válečného konfliktu se Rusko snažilo investovat značné prostředky do reorganizace a reformy armády. Ačkoli se nemohla nikdy vyrovnat technické evoluci jednotek USA, mohlo zde Rusko i tak dosáhnout solidního pokroku. Krom toho věnovalo také slušný čas tréninku vlastních jednotek. Klíčovým cílem bylo naučit se bojovat v malých jednotkách, vylepšit vzájemnou kooperaci a koordinovat akce na nejvyšších patrech velení.

Během únorových operací byly ruské jednotky příliš roztaženy a zásobovací linie byly velmi dlouhé a zranitelné. U Donbasu je situace prakticky opačná, jednotky jsou zde koncentrovány a zásobování je „za rohem“. Všechno jde navíc prakticky přímo z Ruska, tedy skrze přátelskou oblast. V Kyjevě navíc nebyly jednotky zvyklé bojovat ve městě, zatímco obránci znali perfektně terén a přesně tento typ partyzánských bojů jim výborně sedl.

Co v druhé fázi znevýhodňuje Ukrajinu?

Ukrajina logicky z tohoto nastavení nevychází zdaleka tak dobře, jako tomu bylo v Kyjevě. V Donbasu nebudou vysoké budovy, ze kterých lze pálit na cíle dole, a bude také velmi obtížné ruské jednotky zaskočit. Rusko nadále přidává těžkou techniku, útočné vrtulníky, drony a rakety. Zatímco se jim nedostává jednotek (mnoho vojáků se odmítá na Ukrajinu vrátit), mají dost těžké techniky, která naopak Ukrajině bolestně chybí.

Ukrajinské jednotky mají sice 8 let bojových zkušeností z Donbasu, jednalo se však o čistě statickou zákopovou válku s občasnými střety vojenské techniky nebo sniperů. Nemají tedy zkušenosti s boji, jež budou vedeny hlavně těžkým dělostřelectvem, které se blíží. Ukrajina podle zpráv mobilizovala obrovské množství rezerv a mají mnoho cizích bojovníků, již zareagovali na výzvu ukrajinského prezidenta. Otázkou je ovšem jejich hodnota.

Jak se může Donbas vyvinout?

Ukrajinské jednotky dosud předvedly výkon daleko za hranicemi toho, co od nich kdokoli očekával. Ukázaly odvahu, houževnatost a kreativitu, jaká se ve válce obecně vidí jen málokdy. Stačilo to na ochranu hlavního města, ale není to dost na vítězství ve válce. Rusové se budou snažit o rozdělení a izolaci ukrajinských jednotek, aby si nemohly navzájem pomoci a nedokázaly uniknout. Pokud obklíčí 40 000 jednotek, postupně je utlučou.

Poslední informace ukazují ovšem několik možných problémů na ruské straně. Vojáci, kteří se vrátili do Ruska, odmítají návrat na Ukrajinu. Morálka mnoha jednotek je prakticky na dně, ničí vlastní vybavení a vzdávají se. Putin sice jmenoval nového velitele celé invaze, ten bude ovšem velet nezkušeným odvedencům bez řádných zkušeností. A pokud nebudou ruské jednotky schopny spolupracovat, mohou pohořet i na mnohem menším území a s technikou.

Jaký je váš odhad budoucího vývoje konfliktu?

Zdroj: TheScientist

Článek Bitva o Donbas bude pro Ukrajinu náročnou zkouškou. Proč budou boje v této oblasti velmi rozdílné od předchozích střetů? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Anatomie oddílu

Možnost se objevila až v roce 1760 a operaci provedly jednotky generála Černyševa a rakouského generála Lassiho. V čele sboru byl oddíl Gottloba Kurta Heinricha von Totleben. Krátce před 7letou válkou získal právo vytvořit sbor 12 000 mužů, byl dvakrát raněn a obdržel dva rozkazy. Nyní tedy vedl poměrně silný oddíl předvoje pochodujícího na Berlín. Šlo o 2 000 pěšáků, 12 polních děl, tisíc jízdních granátníků a husarů, 1 500 kozáků.

Berlínská posádka tedy čítala 1 200–1 300 pěšáků a 240 husarů. Velitel, generál von Rochow, mu město téměř ihned vydal, čemuž ale zabránili další generálové. Útok se Totlebenovi nezdařil a během té doby se k Berlínu přiblížil pruský oddíl prince Evžena. Na druhé straně dorazily jednotky Černyševa a Lassiho. Černyšev jako starší v hodnosti převzal celkové velení. Zároveň se oba setkali s výrazným odporem Totlebena.

Obsazení města a další vývoj

Dne 26. října obsadily spojenecké jednotky předměstí Berlína a začala jednání o stažení pruských jednotek a kapitulaci. Návrh byl adresován Totlebenovi, který následně nejspíše překročil svou pravomoc. Svévolně snížil odškodné ze 4 milionů zlatých na 1,5 milionu stříbra a poté povolil ho nahradit směnkami. Jako rukojmí si nevzal členy magistrátu a velké obchodníky, ale dva drobné židovské obchodníčky.

Totleben nakonec obdržel pouze děkovný dopis za tažení proti Berlínu, generálové Panin a Černyšev byli vyznamenáni řádem a povýšeni. Obecně je však třeba říct, že berlínská expedice z roku 1760 je tradičně přeceňována. Jednalo se o bezvýznamný nálet ruských a rakouských jednotek, jehož jediným cílem bylo vzít si z města odškodné. Krátkodobé dobytí Berlína nemělo jakýkoli strategický význam nebo vliv na průběh této války.

Totleben ovšem nekončí

Dne 28. června 1761 byl Totleben obviněn ze zrady. Podle zjištění udržoval prostřednictvím židovského obchodníka Isaaca Sabatky kontakt s Fridrichem 22. a princem Jindřichem. Vyšetřování také ukázalo, že si hned po berlínské výpravě koupil panství v Prusku. Totleben vše popřel, o půl století později byly však nalezeny v pruských archivech dokumenty, které o jeho zradě svědčí. V roce 1763 byl odsouzen za zradu, Kateřina II. však vydala milost.

V roce 1769 povolila Kateřina II. generálmajoru Totlebenovi ve výslužbě návrat do Ruska. Bojoval proti Osmanům v Imereti a dobyl Kutaisi, z rukou Kateřiny obdržel Řád Alexandra Něvského a stal se generálporučíkem. Z Gruzie byl odvolán kvůli špatným vztahům s místními knížaty spojenými s Ruskem a králem Ereklem II. z Kartli. Podařilo se mu také bojovat s Konfederacemi v Polsku. Zemřel 20. března 1773 na jakousi „horečku“.

Udržení Východního Pruska

Tyto země byly dobyty během druhého tažení proti Rusku, které na podzim roku 1757 provedla ruská armáda vrchního generála Willima Fermora. Udržet toto území bylo ovšem v té době prakticky nemožné. Od Ruska bylo odděleno zeměmi tradičně nepřátelského Commonwealthu a vévodstvím Courland. Pozemní cesta do Východního Pruska mohla být kdykoli zablokována, stejný problém hrozil i námořní komunikaci.

Žádná z velkých zemí nesouhlasila s uznáním dobytí celého evropského království Ruskem. Pokusy udržet Východní Prusko by nevyhnutelně vedly k vytvoření celoevropské koalice namířené proti Rusku. Tyto země jsou nejen bohatší než periferní a agrární Východní Prusko, ale mají také jedinečnou geografickou polohu. Ta jim dovoluje bez jakýchkoli výrazných problémů ovládat celé Severní i Baltské moře.

Které další bezvýznamné vojenské operace vás napadají?

Zdroj: ScienceNews

Článek Odchod Ruska z „nulté světové války“ doprovázely podivné okolnosti. Co bylo podstatou 7letého konfliktu? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nové území, jiný princip války

Boje o Donbas budou ovšem probíhat odlišně, proto prezident Zelenskyj žádá hlavně o těžkou techniku, sovětské transportéry, známé tanky T-72 a letadla. Jde o relativně levné stroje, se kterými má ukrajinská armáda zkušenosti, takže je může okamžitě použít. Během března hodně vůdců NATO váhalo. Tanky jsou dražší, jde o logistickou výzvu a také se báli samotných dodávek. Rusko je mohlo považovat za provokaci a konflikt eskalovat.

V polovině dubna ale začala artilerie do Ukrajiny proudit. Zatím bylo dodáno nejméně 200 tanků a BVP, v dalších týdnech počty nejspíše ještě narostou. I když Ukrajina tradičně operovala s domorodými, ale vysoce kvalitními tanky 7-64, po ruských nájezdech na Krym v roce 214 začal Kyjev reaktivovat tanky T-72 a 7-80 ze skladových zásob. Ukrajinská armáda dokonce zapojuje do pole unikátně vylepšené modely T-72.

Zákoutí sovětských modelů

Sovětské modely T-72 váží 45–50 tun, mají trojčlennou posádku a výzbrojí je dělo ráže 125 milimetrů. Tyto tanky se objevují po celém světě, jsou menší, lehčí a méně obrněné než jejich západní vrstevníci. Kromě toho je také lehčí je přepravovat a udržovat. Nicméně jsou náchylné ke katastrofálnímu „odstřelení“ vršku, protože u věže je skladována munice. Verze T-64 a T-80 jsou v zahraničí poměrně vzácným typem.

Státy NATO ovšem prohlásily, že mají v aktivní službě i skladech stovky T-72, jež by si mohly zvláštním způsobem najít cestu do ukrajinských rukou. Česko zahájilo dodávky před ostatními počtem asi 40 modelů T-72M1 už začátkem dubna. Další množství T-72M1 je stále ve skladech. Velkou zprávou je potvrzení Polska, které odeslalo také minimálně 100 těchto tanků, včetně několika vylepšených. To už je dohromady na celou tankovou brigádu.

Z Česka, Německa, Švédska a Polska

BVP (Bojová Vozidla Pěchoty) jsou určená jak k dopravě pěchoty do bitvy, tak i k poskytnutí palebné podpory. Sovětský model se předvedl v Moskvě už v roce 1967. Do roku 2021 měla Ukrajina 219 BMP-1 a 115 BRM-1K vybavených radarem. Dostala jich také desítky ze 4 odlišných zemí. Tyto zastaralé kusy byly znovuuvedeny do služby v roce 2014. Jako hodně průkopnických strojů byl i první model BMP-1 s mnoha problémy.

Jeho obrnění bylo dosti omezené a samotný transport byl rizikem pro celou posádku. Celkově se projevoval mnohem lépe na papíře než v reálných situacích. Jeho palebné vybavení mělo na více jak 500 metrů velmi omezenou přesnost a raketový systém Malyutka byl na použití velice podivný. Následník s pořadovým číslem 2 už se v praxi osvědčil mnohem lépe. Ve výbavě mnoha zemí ovšem po rozpadu SSSR stále zůstává mnoho kusů první verze.

Poradí si Ukrajina s Mardery?

Německý kancléř Scholz mezitím bolestivě váhal, jestli dodat Mardery, kterých si Ukrajina vyžádala 100. Po úspěšném použití v Afghánistánu se tato vozidla odebrala do penze a nahradily je IFV Puma. Scholz namítal, že posílat připravené Mardery na Ukrajinu by snížilo rezervy vyžadované požadavky NATO. Výrobce Rheinmetall nicméně podotkl, že jakékoli mezery způsobené zásobením Ukrajiny budou doplněny do konce tohoto roku.

Mardery mají trojčlennou posádku a unesou pouze 6 vojáků. Ačkoli jde o podobný koncept jako BMP, váží asi dvakrát tolik a jsou lépe obrněné, hlavně proti kanonům BMP-2. Jeho vlastní kanón pronikne na svou velikost dostatečným brněním a má vysokou kadenci. Nevýhodou je, že s nimi Ukrajinci nikdy nebojovali. Teprve nedávno se k nim také dostaly rakety MILAN z Francie, a to jen ve velmi malém množství.

Vrátí se do výběhu Leopard?

CEO německého výrobce Rheinmetall také řekl, že připravuje k dodání 50 vysloužilých tanků Leopard 1AS. Pokud bude prodej schválen, může prvních 10–20 Leopardů na Ukrajinu dorazit do 6 týdnů. Zbývající množství pak během 3 měsíců. Také prohlásil, že Ukrajinci se s novými a pro ně neznámými stroji mohou naučit pracovat „během několika dní“. Původní Leopard vážil 40 tun a byl vyroben koncem 50. let.

Na rozdíl od moderního Leoparda 2 má naprosto minimální brnění (jen 70 mm), spoléhá se totiž na vysokou přesnost střelby a vlastní mobilitu. Nicméně jakákoli mobilní jednotka, která je schopna přesné střelby, má svou nepopiratelnou hodnotu. Možná by Ukrajina mohla tyto tanky použít v podpůrných rolích. Stále však zůstává otázkou, jak bude moct využít západní modely a zapojit je do vlastních řad a taktiky.

Co dalšího by podle vás ukrajinské armádě pomohlo?

Zdroj: Science

Článek Putin má problém, nikoli první. NATO posílá na Ukrajinu dělostřelectvo a tanky. Jak bude válečná agrese pokračovat? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Cenově dostupná sovětská masivní produkce

Tank T-72 váží 44–50 tun a má trojčlennou posádku (velitel, řidič, kanonýr). Je vybaven samonabíjecím dělem ráže 125 milimetrů typu 2A46, stejně jako těžkými kulomety na věži. Napříč světem bylo vyrobeno ohromujících 25 000 kusů včetně desítek variant od Nikaraguy přes Polsko až po Indii nebo Etiopii. Tank je efektivní na většině bojišť, i když neobstojí proti těžším typům jako M1 Abrams nebo Leopard 2, které jsou rychlejší a lépe obrněné.

Typ T-72 je ovšem méně nákladný na manipulaci, snadněji se pohybuje a má menší spotřebu paliva. Nicméně všechny typy podědily zranitelnost v tom ohledu, že munice je skladována velmi blízko posádce. Náboje tak mohou snadno explodovat, když je zasažena samotná věž, což může mít za následek smrt celé posádky. Kyjev po pádu SSSR zdědil kolem 1 310 tanků tohoto a dalších typů, ale v aktivní službě držel dlouho jen vlastní T-64.

Povolání zpět do akce

Místo toho Ukrajina prodala asi 870 tanků do Afriky a Asie včetně Konga, Keni, Súdánu a dalších zemí. Během jednoho známého přepadení se zásilky zmocnili somálští piráti. Po pěti měsících zaplatil majitel lodi výkupné 5,2 milionu dolarů a tanky dorazily přes Keňu do Jižního Súdánu. Ukrajina jich držela jen asi 20 v rámci tréninku, po velkých ztrátách se separatisty v roce 2014 je ale povolala zpátky do služby.

Tank T-72 byl přidělen tankovému praporu nové motorizované a horské pěchotní brigády. Desítky tanků T-72 také slouží v rámci ukrajinské Národní gardy. Ukrajinská armáda začínala většinou s T-72a a T-72AV se starším typem palebné věže. Podtyp AV je vylepšen 227 kostkami reaktivního brnění. Kyjev má také menší množství typu T-72B1 s lepším brněním, palebným systémem a motory, který ale postrádá možnost odpalování raket.

Vyroben na Ukrajině pro Etiopii, použit oběma

V roce 2012 dodala Ukrajina 215 zrekonstruovaných tanků T-72B1 etiopské armádě, která během okupace Somálska utrpěla velké ztráty typů T-55 a T-62. V rámci dodávky Ukrajina speciálně vylepšila asi 35 z těchto T-72UA1 modelů o výkonnější motory. Ty byly navrženy pro spolehlivý provoz ve vysokých teplotách afrického klimatu. Etiopské T-72UA1 byly od té doby použity v krvavé válce v Tigraji, kde se minimálně 1 dostal do rukou nepřítele.

V roce 2014 během bojů na východě Ukrajiny byly do akcí zapojeny T-72UA1, a to včetně operací ve zdecimované vesnici Šyrokyne, kde byly využity k obraně Mariupolu. Od té doby dodávaly kyjevské továrny více T-72UA1, které mají modifikace podobné AMT, hlavně možnost odpalování raket Kombat. Ukrajinské tanky T-72 všech typů jsou vidět v akci během aktuálního konfliktu. Nedávné zprávy je zachytily zakryté na kyjevské dálnici.

Tanky získané od ruských agresorů

Kromě toho 2. dubna potvrdily ukrajinské jednotky zajetí minimálně 102 ruských tanků T-72 (a nejspíš ještě mnoha dalších), většinou vylepšených T-72B3 nebo starších T-72B. To je dostatek strojů na vytvoření zcela nového tankového praporu. Nicméně mnoho z nich bude použito hlavně na obnovu jednotek ztracených v předních liniích. Ve stejnou dobu Ukrajina potvrdila pět zničených a pět zajatých strojů, polovinu z nich tvořily vylepšené T-72AMT.

Tyto události byly ohlášeny kousek od Severodoněcku v Donbaské oblasti. Nízké počty ukazují na to, že větší roli hrají v ukrajinské armádě tanky série T-64B. Na každý pád si ikonické ruské tanky zabavené ve válce nebo darované ze zemí NATO nejspíš zachovají svou velmi důležitou roli jako dodatečné obranné vybavení a podpora ukrajinských obranných jednotek. Tak ať jich získají co nejvíc.

Jak se bude podle vás konflikt Ruska a Ukrajiny vyvíjet?

Zdroj: Science

Článek Boje proti ruské agresi neustávají. Ukrajina používá i svoji vlastní verzi tanku T-72, aby Rusům vzdorovala se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co všechno bojová „kráska“ umí?

Krasucha-4 sestává ze dvou částí, tedy samotného systému a modulu řídicí jednotky. Ty jsou odděleně naložené na dvou nákladních vozech. Tento systém se používá už více jak dekádu a jde o produkci KRETu (Concern Radio-Electronic Technologies) vlastněného ruskou státní skupinou. Ta se zaměřuje primárně na vývoj a výrobu specializovaných vojenských technologií a systémů.

Krasucha-4 má operační dosah 300 kilometrů a je určena k zaměření radioelektrických systémů především vzdušných strojů. Sem patří hlavně bezpilotní letadla a také raketové systémy. Krasucha-4 dovede také rušit varování před těmito technologiemi a znemožnit funkci kontrolních systémů AWACS. Ty dovolují Ukrajině a jejím spojencům používat vlastní drony, stejně jako špionážní satelity nejrůznějšího původu.

Vysazení systému poblíž Kyjeva

Kromě toho se dá mobilní jednotka použít pro pozemní blokaci velkých radarů a zastínění ruských jednotek před sledováním. Strategicky dává její vyložení poblíž Kyjeva smysl, protože dovede krýt postup útočících jednotek. Dá se také využít pro blokování sledování jednotkami NATO, i když tyto stroje přestaly využívat ukrajinský vzdušný prostor. Podle nedávných zpráv použilo americké letectvo v Evropě stroje F-35 ve stealth módu.

Krasucha je perfektní protiopatření v případě, že nevíte, co a proč se k vám takto blíží. Z celé události ale není jasné, proč ruské jednotky někde nechaly takto cennou technologii. Podle úředníků amerického letectva se Rusko v oblasti elektronické války v poslední době nijak neposunulo. I pokud to plánuje v budoucnu, nabízí právě Krasucha možnost poznat jejich aktuální schopnosti. Informace budou poskytnuty i NATO a půjde o značnou výhodu.

Co dalšího podle vás ukrajinské jednotky takto ukořistí?

Zdroj: Science

Článek Ukrajinské jednotky dobyly ruský systém elektronického boje. Proč je to pro zahraniční zpravodajství jackpot? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záběry pádu vrtulníku Mi-24 a následného požáru

Za pozornost stojí video, které ukazuje přímo jeden takový zásah pomocí MANPADu a následné zničení Mi-24. To je pro Rusy výrazná ztráta a pro Ukrajince pořádné morální nakopnutí. Dne 5. března letěl Mi-24 asi 40 kilometrů severně od Kyjeva, když ho trefila střela Stinger, což vyústilo v obrovský výbuch poté, co spadl na zem. Různé ukrajinské zdroje pak video rychle sdílely. „Takhle umírají ruští okupanti, tentokrát ve vrtulníku.“

To byl třeba komentář ministra obrany. Vrtulník byl poprvé představen roku 1972 a koncem 70. let nasazen sovětskou armádou ve větších počtech. Mi-24 sloužil na desítkách bojišť a byl také exportován do bezpočtu zemí. Sovětská válka v Afghánistánu ukázala, že má problémy se Stingery, které Mudžahedínům začala v roce 1986 dodávat CIA. Střela se totiž dokázala zachytit na teplotě a výfucích z motoru tohoto stroje.

Citlivost a impozantní stroj

I MANPAD střely dokáží na Mi-24 zaútočit naprosto z jakéhokoli úhlu. Kromě toho používají ukrajinské jednotky také starší ruské střely Strela nebo Iglas-S ještě ze sovětské éry. Tyto protiletecké zbraně také fungují na principu tepelného zaměření. Mi-24 se snaží používat světlice, aby zaměření raket zmátl, tento postup ale nefunguje vždy. Mezitím má přijít ke slovu titanové brnění, které má vrtulník právě před těmito raketami ochránit.

Mi-24 vypadá při nasazení v boji opravdu impozantně. Má hlavní rotor s pěti listy a trojlistý vzadu. Dva výkonné turbohřídelové motory poskytují maximální rychlost 310 kilometrů v hodině. To je více než u jakéhokoli jiného bojového nebo transportního stroje v této třídě. Dva piloti pak ovládají jak samotný vrtulník, tak i jeho zbraňové systémy. Na palubě může být i letový inženýr, stroj unese osm vojáků či čtvero nosítek při záchranných operacích.

Použitelnost a vybavení stroje Mi-24

Hlavní zbraní je čtyřhlavňový YakB kulomet ráže 12,7 milimetrů s palebnou silou 4 000 – 4 500 ran za minutu. Mi-24 unese až 12 protitankových raket, konkrétně Shturmy krátkého dosahu a dalekonosné Ataky. Dají se také naložit raketomety a granátomety. Pro zaměřování slouží infračervený panel a také dálkové laserové zaměřovače, piloti mohou být vybaveni noktovizory. Rusové mají těchto strojů nejspíš 700, a to v různých variantách.

Nejpopulárnějším modelem je Mi-24D. Vrtulník umí obecně zasáhnout nepřátelskou pozici a následně vyložit vlastní posádku. Ve více případech ale Ukrajinci dokázali stroj odrazit ještě předtím, než mohl výsadek dosednout. Rusové je používají také jako ochranu konvojů, nicméně nízký let je činí velmi zranitelnými vůči MANDPAD systémům i při jejich vysoké rychlosti. V mnoha ohledech Rusové právě na tyto vrtulníky spoléhají.

Jaký další vývoj v rámci této invaze odhadujete?

Zdroj: TheScientist

Článek Smrt z rukou Stingeru. Aneb jak ruské vrtulníky dostávají „grilovačku“ od ukrajinských obránců se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když ne zóna, tak aspoň rakety

Podle amerického prezidenta Joea Bidena by to vyžadovalo americké jednotky, které budou protiletecké systémy obsluhovat. A tento akt by Moskva nepochybně vyhodnotila jako eskalaci války. Ale co je vlastně systém Patriot a proč ho všichni tak hrozně chtějí? MIM-104 Patriot je raketová baterie, která nahradila předchozí SAM systémy. Postupně se stal hlavní linií USA proti cizím raketám, stíhačkám a další vojenské letecké technice.

Přesněji řečeno Patriot nahradil systémy Nike Hercules a aktuálně jde o primární protiraketové vojenské systémy. Byl navržen v roce 1969 a vyrábí ho firma Raytheon za cenu 1 miliardy dolarů (asi 22,4 miliard korun). Systém nese celkem 4 rakety, přičemž jedna stojí 3 miliony dolarů (67,3 milionů korun). Patriot je mobilní a sestává ze 4 částí: komunikace, velínu, radarové jednotky a raketového navádění. Radar, který identifikuje příchozí hrozby, stojí za celou přezdívkou systému.

Dosah, váha raket a komunikace

Detekční systém se totiž celkově jmenuje „Phased Array Tracking Radar to Intercept on Target“, technicky také AN/MPQ-53. Údajně má mít dosah 100 kilometrů. Uvnitř raketových trubek jsou usazeny obrovské 5,2 metru dlouhé rakety vybavené bojovými hlavicemi o váze 90 kilogramů. Vylepšené rakety používají rozšířený naváděcí systém, takže během letu nadále komunikují se základnou a adaptují se na nový kurz.

Každá raketa má minimální letový čas méně než 90 vteřin a maximální 3,5 minuty. Za tuto dobu může urazit až 70 kilometrů. Patrioty se obvykle pohybují ve skupině po 8 odpalovačích (každý o 4 raketách) doprovázeny skupinou 90 vojáků. Nicméně Patriot je aktuálně používán dalšími státy napříč světem včetně mnoha evropských zemí, Jižní Koreje či Tchaj-wanu. Systém už sloužil v mnoha střetech, např. v Perském zálivu.

Proč po něm každý touží?

Jde o jeden z mála dostupných systémů, který dovede bránit proti nepřátelským raketám, což z něj dělá vytoužený arzenál prakticky každého státu. Rakety se už ukázaly jako velmi destruktivní síla a Rusko jich na Ukrajině vypálilo přes 1 100. Podle mnoha zpráv jich ale přes 60 % vůbec nefungovalo a buď vůbec nevystřelily, nebo ani po dopadu nevybuchly. Navzdory obrovské užitečnosti systému Patriot se USA vyjádřily k jejich účasti negativně.

Prezident Biden i další zdroje uvádějí, že použití této baterie vyžaduje specifický výcvik, což by znamenalo účast amerických jednotek na Ukrajině. Opět tak potvrdil, že americké jednotky během konfliktu Ukrajiny s Ruskem na půdu státu nevkročí, což vylučuje i možnost použití Patriotu. A to přesto, že další zbraně USA dodávají na Ukrajinu zcela pravidelně. Patriot se nicméně ustaluje na hranicích okolních států, hlavně v Polsku.

Jak by mohly USA Ukrajině ještě pomoci?

Zdroj: Science

Článek Všechny národy po něm touží –⁠ raketový systém Patriot. Jak tato obranná zbraň funguje a proč je tolik žádaná? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Síla, se kterou je vždycky třeba počítat

Tento typ je vybaven kanónem ráže 203 milimetrů osazeným na podvozku, který vychází z tanku typu T-80. Samotné dělo má automatické nabíjení, které funguje při všech úhlech náměru. Rychlost výsledné střelby činí dokonce 2 rány za minutu. Primárně byla Malka projektována pro střelbu speciální municí, do výzbroje byla přijata poprvé v roce 1975. Během roku 1983 pak prošla první celkovou modernizací.

Zbraň je určena primárně k likvidaci důležitých cílů v pozici taktické obrany hluboko za frontovou linií. Kromě běžných projektilů může použít také dva typy jaderné munice, konkrétně Saženěc a Kleveščina. Dostřel při použití speciálních raketových nábojů dosahuje 50–60 kilometrů. Běžná munice má přitom dosah jen asi 37,5 km. Reaktivní střely typu 3WOF35 je pak dělo schopné dostat až do vzdálenosti 47,5 kilometru.

Modernizace s několika přídavky

Během několika modernizačních vln byla Malka doplněna novými naváděcími mechanismy, převodovkou a také napájením. Byla obnovena použitá pozorovací zařízení, rádiová stanice i nástroje pro vnitřní komunikaci. Současně byly dovážené komponenty nahrazeny díly z domácí produkce. Výrobní koncern pak prohlásil, že zbraň úspěšně prošla veškerým testováním. To zahrnovalo mobilitu, spolehlivost podvozku i převodovky.

Dále byla prozkoušena celková pevnost děla 2A44, nakládání a systém palebného řízení. Modernizace podvozku děla dovolila životnost zbraně na 8 000 – 10 000 kilometrů pohybu. Stejně jako původní verze je i moderní Malka bez věže. Nepřetržitý provoz je možný až po dobu 3 hodin, tempo střelby se posunulo na 2,5 výstřelu za minutu. Původní model potřeboval k obsluze neuvěřitelných 14 vojáků, dnešní verze si vystačí se 7členným týmem.

Vylepšení pro ukrajinskou invazi

Pion vstoupil do služby už v roce 1976 a k posledním vylepšením došlo během roku 2020. Jedním z nich bylo, že se Malka naučila trefovat cíle podle souřadnic dodaných drony. Dnes je 2S7 Malka králem bojiště a Rusové tohoto stroje během let vyrobili stovky. Mnohé se během éry Sovětského svazu staly vývozním artiklem, aktuálně má Rusko asi 60 jednotek. Podle CEO Dimitrije Semizorova jde o jedno z nejsilnějších samohybných děl světa.

Rusové s ním budou nejspíš nadále ostřelovat obytné budovy v Kyjevě, Mariuopolu a Charkovu. Tato místa jsou totiž Ukrajinci velmi ceněna a na obranu použijí letecké útoky, vlastní dělostřelectvo a také drony. Ostatně turecké Bayraktary se už uplatnily proti mnoha ruským cílům i pohybujícím se kolonám. Zatím bude obří dělo dál rozsévat smrt a zkázu na všechny bez rozdílu podle toho, na kterou munici dojde zrovna řada.

Jak vidíte aktuální poměry na ukrajinských bojištích?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Malka vzor 2S7. Nebo také dělo, kterým se ruská armáda snaží dostat Ukrajinu na kolena. V čem je jeho síla? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jasné zásoby, nejasný management

Na základě zprávy The Wall Street Journal není ovšem příliš jasné, kdo uvnitř americké vlády tento záměr řídí. Příběh naznačuje, že jde o armádní iniciativu, Pentagon ji ovšem odmítá jakkoli komentovat. Americká armáda byla ohledně dodávek nebo jiného způsobu doručení vojenské pomoci na Ukrajinu velmi aktivní. To zahrnovalo různé protivzdušné systémy, hlavně ruční raketové odpalovače, také známé jako MANPADS.

Američtí úředníci dále jasně deklarovali, že jsou velmi ochotní posílat na Ukrajinu vybavení, se kterým jsou už místní vojáci obeznámeni. Tím pádem mohou tyto zbraně rovnou nasadit bez nutnosti procházet výcvikem, na který zkrátka není čas. Ukrajinské raketové systémy jsou naprosto klíčové pro zabránění Rusku v získání dominance ve vzdušném prostoru. Tento stav se Ukrajinci snaží udržet i po více než čtyřech týdnech těžkých bojů.

Hlavně systémy protivzdušné obrany

Ani tak ale není zcela jasné, jaký materiál bude vlastně na Ukrajinu dopraven. Jediný zmíněný je SA-8-Gecko, vysoce mobilní protiletadlový komplet. Další systém stejného typu, tedy S-300 pozemní protivzdušná obrana, má dle anonymního zdroje zůstat v USA. Obecně je obtížné soudit, jaké další možnosti by tu byly, když chce USA poslat něco, s čím už má Ukrajina zkušenosti a vojáci by se tak nemuseli zdržovat zácvikem.

Většina informací o těchto zásobách je totiž vysoce utajena. I tak je možné, ne-li přímo pravděpodobné, že vláda USA použije k pomoci veškeré své zásoby, nejen ze zdrojů DIA (Defense Inteligence Agency) nebo přímo armády. Jen letectvo má další příklady SA-8, stejně jako další typy, které už jsou na Ukrajině nasazeny, tedy SA-13 a SA-15-Gauntlet. Poslední dva zmíněné jsou oba systémy protivzdušné obrany s krátkým dosahem.

Hodí se všechno, co bude fungovat

Tohle je jen několik příkladů širokého spektra vybavení ze sovětské éry, o kterém se ví, že jím armáda USA disponuje. Existují i další, jež se dají použít, jako například varianty systému Buk, který už na Ukrajině funguje delší dobu. Ukrajina je aktuálně v situaci nejvyšší nouze, kdy si může jen těžko dovolit nějakou vojenskou pomoc odmítnout. Právě známé protiletecké systémy by jejich jednotky vrátily do hry velmi rychle.

I kdyby armáda USA neměla rakety, které může poslat spolu s těmito systémy, Ukrajinci mohou použít vlastní projektily a cokoli dodaného na náhradní díly. Využití se zkrátka najde prakticky pro jakoukoli zahraniční pomoc. Zásoby americké armády i dalších složek mají tu výhodu, že operace s nimi – včetně převozu na Ukrajinu – záleží výlučně na amerických vládních činitelích, nejsou potřeba žádné dohody s třetími stranami.

Politická shoda a obnovitelnost

Pokud jde o americké požadavky na vlastní vojenskou vybavenost proti skutečným světovým hrozbám, američtí politici mohou věřit, že jsou schopní většinu těchto zdrojů efektivně obnovit. Hlavně v případě starších typů to půjde skrze kombinaci simulátorů a náhradních dílů. Krom toho ruské ztráty na Ukrajině budou pro USA velmi dobrou příležitostí, jak získat modernější ruské obranné systémy, stejně tak jako další zbraně a zajímavé položky.

Je dost možné, že zúčastnění úředníci už začali vyjednávat i tyto formy vzájemného transferu. Pravděpodobně tak nebude dlouho trvat, než se dovíme, co konkrétně bude předáno, jakým způsobem a jaké bude zapojení výbavy do obrany země. Bez ohledu na tuto pomoc zůstává ukrajinská armáda v krajní nouzi a potřebuje hlavně ubránit svoje nebe. V jiných směrech ruské jednotky značně pokulhávají, v oblasti leteckých sil a bombardování mají ovšem převahu.

Co podle vás chybí Ukrajinským jednotkám nejvíce?

Zdroj: ScienceNews

Článek Tajné zásoby amerických obranných systémů míří na Ukrajinu. USA je hromadily roky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Úder, který obletěl celý svět

Za zmínku stojí, že právě tento přepad ruského konvoje byl natočen na video a následně prolétl všechny sociální sítě, čímž upozornil na problémy ruské armády. „Tyto ruské jednotky ukázaly velmi špatnou taktiku vzhledem k malé vzdálenosti od Kyjeva. Byly v dosahu ukrajinského dělostřelectva a jely po zcela zjevné trase. Velikost a tvar konvoje je navíc činil velmi zranitelnými pro jakoukoli nepřímou palbu,“ tweetoval Rob Lee z Foreign Policy Research Institute ve Filadelfii.

Jeho analýza postupu není zdaleka jediná, připojil se i Franz-Stefan Gady z International Institute for Strategic Studies. „Boj ukazuje na nezabezpečení cizího území adekvátní pěchotou či průzkumem. Hlavní prvky bojových sil se pohybují městským terénem, který je na přepadení naprosto ideální.“ Ukrajinci obecně ukazují velmi dobré bojové schopnosti a využití moderních protitankových zbraní, a to včetně amerických střel Javelin.

Na hlavním místě ruská neschopnost

Za neúspěchy si ovšem může stále sama ruská armáda, konkrétně její pozemní velitelé, na které padá hlavní odpovědnost za hromadící se ztráty obrněných vozidel. „Myslím, že tu vidíme zcela strukturální úder. Kdykoli rozmístíte tanky do městského prostředí, musí být obklopeny pěchotou,“ sdělil CNN Paul Eaton, americký generálmajor ve výslužbě. „A toto byl koordinovaný, dobře provedený úder, který velitele naprosto zaskočil.“

Kromě ztrát mnoha vozidel, včetně hlavních bitevních tanků T-72 a BTR-82, byl během akce zabit i plukovník Andrei Zakharov. Nabízí se tím pádem otázka, kde je vlastně na Ukrajině pěchota. Jak generálmajor Eaton naznačil, tanky jsou v důsledku její nepřítomnosti velmi zranitelné. Jejím úkolem je čistit ulice a chránit obrněná vozidla ze zranitelných stran. Tanky i další stroje jsou se svým předním štítem velmi impozantní stroje.

Obrněné stroje nejsou nesmrtelné

Bez prostoru k manévrování a pěchoty, která poskytne základní ochranu, se však tank stává pro nepřítele velmi snadným cílem. Zvlášť pro protivníka vybaveného silným Javelinem nebo protitankovou střelou Stugna-P ukrajinské produkce. Rusko jednoduše postrádá vojáky, kteří by poskytli tuto ochranu. Není to ovšem úplná novinka, armádní kapitán Nicolas Fiore už před tímto varoval ve studii provedené pro Armor v roce 2017.

„BTG (Batallion Tactical Group) byly efektivní v bojových operacích na Ukrajině v letech 2013–2015. Při několika příležitostech byly ale poraženy běžnou ukrajinskou armádou, a to navzdory ruské palebné převaze, elektronickému boji a protivzdušné obraně.“ Jak Fiore dodává, historie se teď opakuje a situace se nejspíš nezlepší. Nedostatek kapacit k manévrování, hlavně stran pěchoty, jasně omezuje ruské možnosti.

Nelze dělat oboje zároveň

Bataliony nemohou vykonávat masivní útočné akce a zároveň poskytovat boční ochranu, navíc mají silné problémy při zaměřování dělostřelectva z více úhlů zároveň. Rusko se toto pokouší řešit zcela zoufalými způsoby. To zahrnuje i instalaci podivných kovových klecí, které byly popsány jako „grily na barbecue“. Jsou umístěny na horní, tedy nejzranitelnější stranu tanků, kde mají poskytnout ochranu právě před Javeliny.

Moskva mezitím verbuje dobrovolníky ze Sýrie, kteří mají zkušenosti s bojem v městských oblastech. Otázkou ovšem zůstává, jak se tito městští bojovníci dokážou implementovat svými postupy do aktuální ruské taktiky. Zatím to vypadá, že se Ukrajina stává jen hřbitovem ruských tanků, děl a další těžké obrněné techniky. Tanky už Rusům ukradli místní Romové, stejně jako senioři, kteří kradou kamiony s municí a odevzdávají je ukrajinské armádě.

Které další ruské vojenské nezdary vás napadají?

Zdroj: TheScientist

Článek Rusko posílá na Ukrajinu jeden stroj za druhým. Země se ovšem mezitím stává obrovským hřbitovem pro ruské tanky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Slavný čínský císař sjednotitel

Čchin Š‘-chuang-ti se v roce 247 před Kristem stal králem Čchinu, což byl jeden ze států, který prahl po moci a půdě Číny. Po dekády se zvětšoval, až nakonec v roce 221 před Kristem ovládl i území ostatních států. Jeho rivalové byli poraženi a Čchin se stal čínským císařem. Historické texty se ovšem nezmiňují ani o terakotové armádě, ani o účelu, za jakým byla postavena. Mohlo jít o cestu, jak zvýšit panovníkův společenský status.

Hlavně proto, že po jeho smrti v roce 210 před Kristem byla celá císařská rodina přemožena vzpourou. Její strůjci se následně stali dynastií Chan, která se rozhodně snažila potlačit úspěchy prvního císaře. Moderní archeologové terakotovou armádu často vykládají jako sílu, která má Čchinovi sloužit v posmrtném životě. Nově objevení bojovníci se našli v „první jámě“, která obsahuje hlavně pěchotu a vozy. Několik soch jasně představuje generály.

Terakotoví bojovníci vcelku i na kousky

Podle fotek nově objevených vojáků by se dalo soudit, že jde výlučné o pěchotu a základní jednotky. Nicméně minimálně jeden z nich je nepochybně generál, i když jsou sochy na kousky. Experti je tedy budou restaurovat a sestavovat. I když se na stránkách samotného muzea nenachází žádné informace o nových nálezech, tento postup je uveden jako opakovaná metoda. Není to tedy rozhodně první případ, kdy byli tito bojovníci nalezeni rozbití.

Sochy byly původně barevné a jsou vyrobené z pálené hlíny. Samotná hrobka patří mezi největší a také nejbohatší mauzolea na světě, současně má zcela jedinečnou konstrukci. Komory jsou součástí obrovského komplexu, který byl v polovině 90. let zmapován na 57 kilometrech čtverečních. Pozdější radarové průzkumy ukázaly, že plocha je téměř dvojnásobná, tedy 98 kilometrů čtverečních. Počet 8 000 soch pak už moc nepřekvapí.

Jaké další obrovské hrobky vládců vás napadají?

Zdroj: LiveScience

Článek Kolem hrobky prvního čínského císaře se našlo dalších 20 terakotových válečníků. Jeden z nich je generál se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Miliardy k dispozici

Finance do armády jenom tečou, takže například USA mají najednou volných přes 732 miliard dolarů. U Číny je to 261 miliard dolarů a v případě Indie 71,1 miliard. A to jsou jenom 3 národy. Použily by země tyto nenadále uvolněné peníze moudře? Pro lepší představu se pojďme podívat do zmíněné Kostariky. Tato země totiž nedisponuje armádou už od roku 1948. Místní vláda dokonce vojenské velitelství předělala na muzeum umění a prostředky přesměrovala.

To, co by jinak padlo na armádu, je teď investováno do zdravotnictví, vzdělávání a také ochrany životního prostředí. Neznamená to ovšem, že tu nedochází k žádným zločinům nebo násilí. Jenže místo armády má Kostarika velmi silnou policii nasazenou primárně k obraně státní hranice. V USA je vidět něco podobného, ale v mnohem větším měřítku. Spojené státy by však místo toho mohly investovat do nemocnic, univerzit a infrastruktury.

Investice kvůli novým hrozbám

Pokud by šlo více peněz do zdravotní péče, jednotlivé země by byly mnohem lépe vybaveny při střetu s novými chorobami. Například americký Pentagon měl během pandemie covidu-19 velmi štědré financování. Jenže v celé zemi chyběly plicní ventilátory, respirátory, masky a další nezbytné prostředky pro boj s koronavirem. Pokud by se země zbavily armád, mohly by mnohem lépe ochránit obyvatele před zdravotními krizemi tohoto typu.

Takové změny by znatelně ovlivnily každého kolem vás. Stejně tak by peníze nebyly problém, pokud byste chtěli jít na vysokou. Stárnoucí potrubí, rozpadající se silnice a znečištěné vody by se daly snadno opravit. Prostředky by se daly také použít na pomoc lidem v nouzi a bez domova, což by přispělo k posílení a ozdravení komunit. Každá země by měla v rozpočtu prostředky navíc a rozhodla by se, jak tyto peníze použít.

Snížení státního dluhu

Některé vlády by mohly finance použít na snížení vlastních národních dluhů, nebo je dokonce vrátit lidem. Byla by to také obrovská výhra pro životní prostředí. Například v USA je armáda jedním z největších uživatelů ropy, a tudíž největším znečišťovatelem. Bez vojenských strojů, které pumpují oxid uhličitý do atmosféry, bychom byli mnohem blíž udržitelné budoucnosti. A zastavení klimatické změny je opravdu drahé.

Ovšem svět by nebyl bez armád rozhodně klidné místo. Spory mezi národy by nejspíš stále byly násilné. Stejně tak by tu zůstávaly skupiny, které chtějí poškodit ty ostatní. Něco z uvolněných peněz by tak nejspíš šlo do posílení policejních složek. Ty by převzaly některé povinnosti armády a staly by se více vojenskými. Země by mohly váhat se vstupem do válek. Nebo by naopak záhy vypukla třetí světová a narukovali by skoro všichni.

Jak vnímáte tuto bezpečnostní složku státu?

Zdroj: WhatIfShow

Článek Jak by vypadal svět, kdyby všechny země souhlasili, že se zbaví svých armád a vojenských sil se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejtěžší s největším rozpětím

Antonov je nejtěžším strojem, který byl kdy postaven, a stoupá k obloze s váhou 710 tun. Drží také rekord maximálního nákladu 213 tun zvednutého do vzduchu. Rozpětí křídel je ohromujících 88 metrů a pohání ho 6 motorů. Druhé místo má Super Guppy, který působí jednoznačným dojmem predátora. Tohle přerostlé letadlo už poslala do penze každá instituce na světě. Tedy až na jednu a tou je americká NASA.

Obří rozměry letadla jsou totiž pro vesmírnou agenturu ideální na transport družic a dalších součástek pro její vlastní masivní stroje. První Super Guppy bylo postaveno z trupu Boeingu C-97, který poprvé vzlétl roku 1965. Nákladní letadlo, určené pro velké či podivně tvarované náklady, bylo postupně nahrazeno airbusem Beluga. Dokud bude Super Guppy používat NASA, bude na nebi pořád ohromovat lidi pod sebou. A NASA tohle letadlo miluje.

Od zvláštností k pravidelnosti

S nákladní kapacitou skoro 135 tun je Lockhead C-5 Galaxy největším běžně používaným letadlem na světě, hlavně americkou armádou. Tento letoun má dostatek prostoru na převoz dvou tanků M1 Abrams, 16 Humwee, tří vrtulníků Black Hawk a mnoha dalších vozidel. Pokud není naložen, uletí bez tankování přes 11 000 kilometrů. To z tohoto letounu činí vojenské letadlo s největším dosahem na světě. Pokud chce letectvo rychlý přesun čehokoli velkého, obrátí se právě na něj.

V roce 2000 zjistil Boeing, že potřebuje nákladní letadlo s obrovským nákladním prostorem. Bylo to kvůli transportu dílů pro letoun 787 Deamliner, jehož části se vyrábí po celém světě. Řešením se ukázalo vzít jejich největší letadlo, typ 747, a postavit kolem něj další nákladní prostor. Výsledkem je Boeing 747 Dreamlifter, nejdelší nákladní letadlo na světě. Vzlétne k mrakům s úctyhodným nákladem o váze 125 tun.

Zdroj: PopularMechanics

Článek Dvě paluby a rozpětí křídel větší než fotbalové hřiště? Ano, i takto obří stroje se dokázaly vznést k obloze se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tajemství neoznačené cesty

Uprostřed vyprahlé nevadské pouště je neoznačená silnice, která vede přímo k hlavní bráně Oblasti 51. Ochranu této hranice tvoří ostnatý drát, závora a několik cedulí, které varují nezvané hosty před vstupem. Jeden by si řekl, že takové místo bude pod větším dozorem, ale nenechte se zmást – protože oni se dívají vždycky. Místní dokonce říkají, že na základně mají přehled o každé tamní želvě a každém králíkovi, který přeskočí jejich plot. A že i v silnici jsou skryté detektory.

Co se tu děje, je desítky let předmětem spekulací a právě zákaz vstupu probouzí onu touhu po vědění. Vznik základny je spojen průzkumným letounem U-2. V době po 2. světové válce bylo jasné, že Kreml bude agresivně posilovat svůj vliv, a Spojené státy se bály ruské technologie. Roku 1954 vznikl projekt letounu U-2 a jeho vedení se usadilo v jižní Nevadě, poblíž plošiny, která během války sloužila pro nácvik vzdušné střelby.

Vytvoření pověstí a mýtu

Roku 1955 začalo testování průzkumných letadel, což ihned zažehlo historky o létajících objektech. Mnoho z nich pocházelo od pilotů komerčních strojů, kteří nikdy neviděli letouny tak vysoko nad zemí. Zatímco dnešní letadla létají ve výškách asi 13 kilometrů, tehdejší stroje létaly v poloviční výšce. Vojenské letouny se pohybovaly na dvojnásobku – tedy ve výšce dnešních komerčních letů. Jenže letoun U-2 se dostal do výšky 18 kilometrů nad zemí.

Letectvo samozřejmě vědělo, o co se jednalo, jenže nemohlo sdělit detaily veřejnosti. Proto se „meteorologické výzkumy“ nebo „přirozené jevy“ staly klasickým vysvětlením pro jakékoli neznámé objekty. Zpráva o základně z roku 2013 je zajímavá tím, že potvrzuje existenci Oblasti 51. A i když testy letounu U-2 skončily v 50. letech, základna je stále místem pro zkoušení nových přísně tajných technologií amerického letectva.

Zdroj: PopularMechanics

Článek Je Oblast 51 pouhým mýtem? Pravda o tajemstvím opředeném území, ukrývajícím největší taje naší civilizace, odhalena v plné kráse se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mořská armáda existuje už dlouho

Americké námořnictvo přitom začalo s delfíny či lachtany pracovat už někdy v roce 1960, a to hlavně v oblasti detekce min. Plavecké schopnosti obou druhů byly také cenným zdrojem poznatků pro design ponorek a dalších podvodních zbraní a nástrojů. Armáda vyzkoušela také práci se žraloky a několika druhy ptáků. Celkově otestovala asi 19 druhů vodních živočichů. Nakonec zvítězili delfíni, a to díky vysoce kvalitnímu biosonaru, který jim umožňuje právě hledání podvodních min.

Lachtani mají zase naprosto dokonalé vidění pod hladinou, což z nich dělá něco jako podvodní radar. Tohle všechno začalo v dobách tzv. studené války, v níž si armáda Spojených států chtěla udržet náskok před svými rivaly. Delfíni byli součástí závodu ve využití zvířat, který vytrvale probíhal mezi USA a Sovětských svazem. Amerika se do práce s vodními savci pustila jako první, a když se o této činnosti dozvěděli Rusové, nechtěli zůstat pozadu.

K čemu zvířata využít?

V první řadě se jedná o detekci podezřelých objektů i osob poblíž přístavů a lodí, stejně jako vodních min nebo cizích ponorek. Sovětští delfíni byli cvičeni i v umístění výbušnin na cizí plavidla. V Černém moři vyhledávali opuštěná torpéda a potopené lodě. Rusové se v tomto ohledu dostali roku 2016 i do novin, když koupili 5 delfínů za 18 000 liber (540 000 Kč). Amerika v roce 2007 investovala to celého mořského programu o dost vyšší sumu.

Využití delfínů k detekci věcí a osob pod vodou pokračuje do současnosti, současně s tím plní tito savci také funkci záchranářů. Vzhledem k tajemnu obklopujícímu tuto oblast panuje spousta pověstí o likvidacích ponorek pomocí kamikadze metody, delfínech s otrávenými šipkami nebo rušičkami frekvencí. Amerika ovšem odmítla, že by kdy trénovala mořské savce jako prostředky ke zranění člověka nebo zničení cizích lodí.

Zdroj: Forces

Článek Jak vypadá vojenské využití mořských savců aneb Mořská armáda delfínů a lachtanů jako součást amerického námořnictva se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rychle a pod záběrem radarů

Její rychlost znamená, že může být použita ke zničení „vysoce cenných a časově omezených“ cílů, uvedlo americké letectvo. Návrh takové rakety obvykle zahrnuje dvé fáze. Během první dosáhne raketa více násobku rychlosti zvuku, přičemž zůstane mnohem níž než mezikontinentální střely, které stoupají vysoko do atmosféry, než doručí svůj jaderný náklad. Zadruhé vypustí kluzák, který nese samotnou zbraň.

Tím začne finální fáze cesty této zbraně k cíli a poletí atmosférou jako surfař na vlnách, což zkomplikuje jakoukoli snahu ji sestřelit. Nízká poloha při letu způsobuje velmi obtížnou detekovatelnost takové střely – většina obranných systémů detekuje rakety na vrcholku jejich dráhy, kde mají čistý „výhled“. Rakety se tudy také pohybují po předvídatelnějších cestách. Čím níže, tím více dalších prvků se to možnosti detekce plete.

Snaží se nejen Spojené státy

USA není jedinou velmocí, která na zbrani tohoto typu pracuje a zkouší její provoz. Rusky prezident Vladimir Putin oznámil stejný program v roce 2018 a slíbil, že národní zbraň tohoto typu dosáhne rychlosti Mach 20. Vojenský analytik Pavel Podvig ovšem prohlásil, že v té době už taková zbraň nebude příliš k užitku. Podle něj jde o vývoj zbraně, která si bude hledat svoje mise, takové vlastnosti u zbraně nejsou potřeba a výsledek nebude příliš odlišný od toho, co už existuje.

Současné rakety pro ničení vzdálených cílů už totiž vybrousily svou schopnost vyhnout se většině obranných mechanismů druhých stran. Není také jasné, proč by nadzvukové střely měly být nezbytná pro zásah jiné země. Asi jediné, co dává trochu smysl, jsou ony „časové citlivé“ terče, právě kvůli rychlosti zásahu, kterou by taková střela nabídla. Navíc existují stále nejasnosti ohledně samotné technologie a risk mnoha chybných výpočtů.

Zdroj: Livescience

Článek Americké letectvo oznámilo bizarní test nadzvukové zbraně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.