Opili se a zmasakrovali se navzájem. Rakouská armáda u Karánsebesu porazila samu sebe dřív, než přišli Turci

Září 1788, jižní Banát. Habsburská armáda se v noci rozpadla dřív, než na ni zaútočil jediný osmanský voják. Příběh je skutečný, jen ne tak, jak ho znáte z internetu.

Foto: PxHere

Císař Josef II. seděl v polním táboře a psal bratrovi Leopoldovi dopis, ve kterém popisoval noční kolaps vlastní armády. Převrácené vozy, rozptýlenou kolonu, vojáky střílející do vlastních. Žádnou velkou bitvu, jen chaos, tmu a paniku, která se šířila rychleji než jakýkoli osmanský útok. Z tohoto dopisu, datovaného 26. září 1788, začíná příběh, který se během následujících dvou staletí proměnil v jednu z nejodolnějších vojenských legend. A právě v mezeře mezi tím, co Josef napsal, a tím, co dnes koluje po internetu, leží to nejzajímavější.

Noc mezi Ilovou a Karánsebesem

Habsburská armáda se na podzim 1788 nacházela v obtížné situaci. Tažení proti Osmanské říši šlo špatně, Rakušané čekali na ruskou ofenzivu, která nepřicházela, a byli sami zatlačeni od Dunaje na sever. Josef II. onemocněl, morálka klesala a armáda složená z desítek národností monarchie se přesouvala v obrovské pochodové koloně s trénem plným děl, stanů a kotlů.

Někdy kolem 21. září (už samotná datace se v pramenech rozchází, část pozdější tradice operuje s 17. nebo 18. zářím) se kolona přesouvala v noci mezi Ilovou, Karánsebesem a Lugojí. Předsunuté skupiny, pravděpodobně valašští hraničáři, narazily na něco, co vyhodnotily jako hrozbu. Začala střelba. V temnotě se dvě císařské jednotky navzájem považovaly za Turky. Panika se rozlila pochodovou kolonou jako požár suchým lesem.

Dvorní hlášení z polního tábora, datované 23. září 1788, a soudobá Real-Zeitung z října téhož roku zachycují jádro události shodně: falešný poplach, přátelská palba, rozpad formace. V jedné ze soudobých zpráv se objevuje i motiv, že výkřik „Halt!“ byl v temnotě zaměněn za „Alláh!“, v mnohonárodnostní armádě, kde se mateřské jazyky vojáků lišily od povelového jazyka, je to přinejmenším věrohodné. Přesnou fonetickou rekonstrukci dnes ale nikdo neprovede.

Co Josef skutečně napsal, a co přidali jiní

Tady začíná klíčový rozchod mezi historií a legendou. Josefův dopis Leopoldovi popisuje převrácené vozy, ztrátu tří děl, značné škody na bagáži, polovinu kotlů a stanů. Císař zdůrazňuje hlavně materiální devastaci a píše, že měli štěstí, že Osmané nebyli těsně v patách, jinak mohla být zničena celá armáda. Klid byl nakonec obnoven, armáda se stáhla k Lugoji.

Dvorní hlášení uvádí asi 150 mrtvých a raněných. Jiná dobová zpráva mluví o 1 200 raněných dopravených do Aradu. To je rozptyl, ale stále řádově jiné číslo než to, které přišlo později.

Legendu v její nejznámější podobě totiž zformovaly až dva pozdější texty:

• 1831 — Oestreichische militärische Zeitschrift přinesla vojenskou rekonstrukci, která incident rozvedla do dramatičtějšího tvaru.
• 1847 — Anton Johann Gross-Hoffinger ve své Geschichte Josephs des Zweiten přidal nejbarvitější detaily: husary kupující pálenku od místních, hádku o kořalku s pěchotou, deset tisíc mrtvých.

Právě Gross-Hoffingerova verze se stala virální, nejprve v 19. století přes vojenské příručky, pak přes populární historii a nakonec přes internet. Často se tvrdí, že první písemný záznam vznikl až čtyřicet let po události. To není přesné. Soudobé tištěné zmínky existují už z října 1788: Real-Zeitung, Politisches Journal, European Magazine. Pozdní nejsou první zprávy. Pozdní jsou ty nejdivočejší.

Nebyla to bitva, byl to zpackaný ústup

Slovo „bitva“ je samo o sobě produktem pozdější legendizace. V nejpevnějších pramenech jde o zpackaný noční přesun, při kterém se armáda rozpadla zevnitř. Turci u Karánsebesu bojovali, o zadní voj, o první domy města, ale klíčový kolaps nastal dřív, než k tomu došlo. Josef to věděl a v korespondenci to nepřikrášloval.

Personální důsledky existovaly, i když nešlo o jeden soudní proces „za bitvu u Karánsebesu“. Mayer na základě archivních signatur z vídeňského Kriegsarchivu uvádí, že generálové d’Aspremont a O’Reilly i poručík Marowitz byli shledáni vinnými za selhání při ústupu. D’Aspremont a Papila skončili v penzi, Josef v dopisech ostře kritizoval i Brechainvillea. Šlo ale o odpovědnost za širší kolaps velení, ne o trest za jednu opileckou noc.

Proč legenda přežila tři století

Přátelská palba není v dějinách válčení nic výjimečného. Australská armádní studie shrnuje, že neúmyslné zabíjení vlastních je „staré jako válka sama“, a dokumentuje případy od napoleonských válek přes Gallipoli po Vietnam. Karánsebes nevyčnívá samotným fenoménem, vyčnívá tím, jak dokonale se z reálného incidentu stala chytlavá legenda.

Má všechny ingredience: absurditu, alkohol, jazykový zmatek, císaře v roli bezmocného svědka a pointu, ve které nepřítel ani nemusel přijít. Každé převyprávění přidalo vrstvu. Husaři s kořalkou. Deset tisíc mrtvých. Armáda, která se vyvraždila sama. Internet z toho udělal „nejhloupější bitvu dějin“, a tím paradoxně zakryl příběh, který je fascinující i bez přikrášlení.

Kampaň roku 1788 skončila neúspěchem. Josef se vrátil nemocný do Vídně, zemřel o dva roky později. Teprve v roce 1789 Rakušané dobyli Bělehrad a válku otočili. Karánsebes zůstal v paměti, ne jako vojenská lekce, ale jako anekdota. A právě to je na něm nejpodivnější: skutečný chaos té noci byl dost absurdní na to, aby si zasloužil pozornost. Nepotřeboval k tomu deset tisíc mrtvých ani sudy pálenky.