Noc, kdy se molo stalo nebezpečným

AIDAluna připlula do Funchalu v úterý 24. února ráno. Šlo o takzvanou zastávku přes noc, oblíbený formát, kdy loď zůstává v přístavu do dalšího dne a cestující mohou strávit večer na ostrově. Část hostů toho využila. Někteří přenocovali na pevnině, jiní vyrazili brzy ráno na vlastní pěst.

Během noci se ale situace u stání dramaticky změnila. Podle oborového serveru Kreuzfahrt-Aktuelles se u pozice AIDAluny zvedl silný swell, dlouhé oceánské vlny, které loď rozhoupávaly a tlačily proti fenderům mola. Nešlo o klasickou bouřku s deštěm a blesky. Šlo o kombinaci větru a vlnové aktivity, která činila setrvání u břehu riskantním.

Kapitanerie ve Funchalu ten den vydala varování stupně Sinal 6, tedy vítr o rychlosti 51 až 62 kilometrů v hodině. Na severním pobřeží Madeiry dosahovaly vlny až 4,5 metru, na jižní straně 2 až 3,5 metru. A právě stání u Praça CR7, kde AIDAluna kotvila, patřilo k méně chráněným pozicím v přístavu.

Proč ostatní lodě zůstaly

Důležitý detail: AIDAluna nebyla ve Funchalu sama. Mein Schiff Relax i Marella Voyager stály ve stejném přístavu, a zůstaly. Rozdíl nebyl v odvaze kapitánů, ale v geometrii přístavních stání. Funchal nemá všechny pozice chráněné stejně. Obě konkurenční lodě kotvily na místech, která byla vůči danému směru větru a vln výrazně bezpečnější.

AIDAluna takové štěstí neměla. Její pozice u mola Praça CR7 byla v dané konstelaci zranitelná. Přístavní provozní řád APRAM výslovně pracuje s omezeními manévrů podle větru a vlnění; rozhodnutí kapitána tedy nebylo svévolné, ale zapadalo do pravidel, jimiž se přístav řídí.

Dva hosté na břehu

Posádka o chybějících cestujících věděla. Před odjezdem se je pokusila telefonicky kontaktovat a vyzvat k co nejrychlejšímu návratu. Dva hosté ale nebyli dosažitelní. Proč (zda měli vypnutý telefon, byli mimo signál, nebo jednoduše spali), veřejné zdroje neuvádějí. Kolem 06:15 místního času proto loď odplula.

Podle vyjádření AIDA Cruises zprostředkovaného serverem TAG24 společnost oběma hostům zajistila náhradní dopravu. Oba se později vrátili na palubu. Ostatním cestujícím, kteří přišli o plánovaný den na Madeiře, AIDA kompenzovala zkrácený pobyt mimořádnou zastávkou v Arrecife na Lanzarote následující den od devíti ráno do šesti večer.

Co z toho plyne pro každého, kdo pluje

Cestovní podmínky AIDA výslovně připouštějí změny časů a trasy z bezpečnostních a povětrnostních důvodů; rozhoduje kapitán. U výletů organizovaných přímo AIDA funguje takzvaný Shore Operations Manager, který sleduje, kde se skupiny nacházejí, a při zpoždění může koordinovat pozdržení odjezdu. Individuální pohyb cestujícího na pevnině ale pod tuto síť nespadá.

Praktické minimum pro každého, kdo plánuje plavbu:

• Sledovat aplikaci myAIDA a denní palubní list AIDA Heute, kde se objevují přístavní informace i předpověď počasí.
• Při zastávkách přes noc nepočítat s tím, že plánovaný čas odjezdu je neměnný.
• U rizikových zastávek mít u sebe doklady, funkční telefon s roamingem a kontakt na rejdaře.
• Zvážit organizované výlety místo individuálních, zvlášť v zimní sezóně na atlantických trasách.

AIDAluna je běžně nabízena i českým klientům prostřednictvím tuzemských prodejců plaveb. Podmínky jsou stejné jako pro kohokoli jiného na palubě, včetně těch, které kapitánovi dovolují změnit plán.

Článek Nepříznivé počasí oddělilo cestující od výletní lodi a část z nich zůstala na ostrově se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kde přesně vznikla chyba

Populární verze říká „zaměnili kilogramy za libry“. Realita je o stupeň složitější. Boeing 767 s registrací C-GAUN byl prvním metrickým letadlem ve flotile Air Canada, která jinak pracovala v imperiálních jednotkách. V den letu nefungoval digitální systém měření paliva FQIS; ukazatele v kokpitu zůstaly prázdné. Posádka proto musela zjistit stav nádrží ručně, takzvaným dripováním: měrkou se změřila hladina v centimetrech a výsledek se převedl na objem v litrech.

Problém nastal v dalším kroku. Z litrů bylo třeba přepočítat na hmotnost v kilogramech. Jenže všichni zúčastnění (posádka i údržba, nejprve v Montrealu a poté znovu v Ottawě) použili převodní faktor 1,77. To je hustota kerosinu v librách na litr, nikoli v kilogramech. Správný faktor pro kilogramy je přibližně 0,803.

Výsledek? Po dripu v Ottawě vyšlo 7 682 litrů paliva na palubě. Vynásobením 1,77 vzniklo číslo 13 597, ve skutečnosti liber (přibližně 6 167 kg), ale považované za kilogramy. Z toho posádka odvodila, že k dosažení minima 22 300 kg stačí doplnit asi 5 000 litrů. Správně měla doplnit zhruba 20 000 litrů. Letadlo vzlétlo s přibližně 10 100 kilogramy paliva, tedy necelou polovinou potřebného množství.

Systém, který selhal na všech úrovních

Podle závěrů vyšetřovací komise nešlo o selhání obsluhy pumpy ani pilota. Komise identifikovala řetězec příčin:

• Porušení MEL: Letadlo nemělo vůbec odletět s nefunkčními ukazateli paliva. Zápis v technickém deníku byl nejasný a několik lidí se mylně domnívalo, že takový odlet je přípustný.
• Žádná jasná odpovědnost: V abnormální situaci, kdy se palivo počítalo ručně, neexistoval postup, který by jednoznačně určil, kdo výpočet provádí a kdo ho nezávisle kontroluje. Komise to označila za „mezeru v systému“.
• Dvojí opakování stejné chyby: V Montrealu výpočet provedli společně pilot a technik údržby. V Ottawě ho zopakovali se stejným chybným faktorem. Kontrolní bod, který měl chybu zachytit, ji místo toho potvrdil.
• Metrický stroj v imperiální flotile: Air Canada neměla specificky vyškolený personál pro tankování metrického 767. Převodní tabulky, formuláře i terminologie byly matoucí.

Komise rozložila odpovědnost mezi provozní personál, Air Canada jako organizaci, Transport Canada za nedostatečný dohled, Honeywell za nespolehlivý FQIS a Boeing za nedostatečnou dokumentaci záložních postupů.

65 minut bez motorů

V hladině 12 500 m (41 000 stop) nad severozápadním Ontariem se rozsvítilo varování nízkého tlaku paliva. Krátce poté zhasl levý motor, za minutu pravý. Boeing 767 se stal kluzákem o hmotnosti přes 100 tun.

Bez motorů přišel stroj o hlavní generátory. Vysouvací vzduchová turbína (RAT) dodala minimum hydraulického tlaku pro řízení, ale kokpit zůstal téměř tmavý. Kapitán Bob Pearson a první důstojník Maurice Quintal měli k dispozici jen kompas, umělý horizont, rychloměr a výškoměr. Žádný letový počítač, žádné klapky, žádnou možnost opakovaného pokusu o přistání.

Quintal znal Gimli z vojenské služby. Z výšky a vzdálenosti, kterou jim hlásilo řízení letového provozu z Winnipegu, průběžně odhadoval klesání. Pearson, zkušený plachtař, řídil stroj technikami, které se u dopravních letadel nepoužívají. Na finále provedl side-slip, manévr, při kterém letadlo letí bokem, aby rychle ztratilo výšku bez zvýšení rychlosti. U Boeingu 767 to nikdo předtím nezkoušel.

Podvozek vysouvali gravitačně až na poslední chvíli, aby zbytečně nezvyšovali odpor. Příďový podvozek se nezajistil. Stroj dosedl na hlavní kola, příď klesla na beton a brzdila třením. Na konci dráhy stály karavany a stany závodníků dragsterů a jejich rodin.

Letadlo zastavilo. Bez obětí, bez vážných zranění.

Co se změnilo

Air Canada po incidentu přepracovala celý systém tankování metrického 767. Dripové tabulky začaly převádět centimetry přímo na kilogramy, bez mezikroku přes libry. Z formulářů zmizel matoucí termín „specific gravity“. Výpočet paliva v abnormální situaci nově provádějí nezávisle posádka i údržba a výsledky porovnávají. Přibyla křížová kontrola doplněného množství přes datový systém ACARS nebo manuálně. Přepracovaly se MEL, provozní manuály i technické deníky, zvýšil se počet náhradních palivových procesorů a posílil výcvik.

Dnešní kanadské letecké předpisy drží požadavky na palivo v regulovaném rámci s pravidelnými aktualizacemi. Přesné zopakování gimliského scénáře je dnes výrazně méně pravděpodobné. Ale princip, který incident odhalil, platí univerzálně: jediná špatná jednotka se stane nebezpečnou teprve ve chvíli, kdy ji žádná vrstva systému neumí nebo nesmí spolehlivě zkontrolovat.

Boeing 767 C-GAUN byl opraven a létal pro Air Canada dalších 25 let. Vyřadili ho v roce 2008. Přezdívka Gimli Glider mu zůstala navždy.

Článek Záměna jednotek při tankování způsobila vyčerpání paliva letu známého jako Gimli Glider se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ráčna místo momentového klíče

Krátce po šesté večer začal dvoučlenný tým údržby pracovat na ventilačním tlakovém uzávěru oxidační nádrže druhého stupně rakety. Devatenáctiletý technik Jeffrey Plumb držel těžkou račnu s nástrčným klíčem, který vážil zhruba čtyři kilogramy. Při manipulaci se klíč uvolnil z račny, propadl mezerou mezi pracovní plošinou a tělem rakety a padal asi dvacet metrů, než narazil do pláště prvního stupně.

Plášť nádrže Titanu II byl tenký jako skořápka. Klíč ho prorazil a z otvoru začalo unikat palivo aerozin-50, vysoce toxické a hořlavé. Kritický detail, který federální soud později zdůraznil: technický předpis platný od dubna 1980 vyžadoval pro tuto práci momentový klíč s nástavcem, nikoli račnu. Tým použil starší postup, na který byl zvyklý. Navíc gumové zábrany, které měly bránit pádu předmětů do šachty, nebyly ve správné poloze.

Osm hodin v jedovatém mraku

Po úniku paliva se silo proměnilo v časovanou bombu. Páry aerozinu plnily šachtu a mísily se se zbytky oxidačního činidla. Posádka evakuovala komplex, záchranné týmy se pokoušely situaci stabilizovat zvenčí. V okolí probíhala noční evakuace asi 1 400 civilistů.

Ve 3:01 ráno 19. září směs par explodovala. Konvenční výbuch (nikoli jaderný) odmrštil 750tunový betonový kryt sila a hlavici W-53 katapultoval zhruba 180 metrů od komplexu. Letec David Livingston, který se krátce předtím vrátil k silu, aby zkontroloval stav, zemřel. Nejméně 21 dalších lidí bylo zraněno. Ze sila zbyla zdevastovaná jáma.

Klíčová otázka, která visela ve vzduchu celou noc, zněla: co hlavice? Strategické letecké velitelství (SAC) odmítalo místním úřadům i médiím potvrdit, že v silu vůbec nějaká jaderná hlavice je. Až pozdější analýzy ukázaly, že bezpečnostní prvky hlavice fungovaly. Podle Boba Peurifoye ze Sandia National Laboratories byla po výbuchu pravděpodobnost jaderné detonace „přibližně nulová“, protože chyběl zdroj energie potřebný k iniciaci.

Systém, který varování ignoroval

Damascus nepřišel z čistého nebe. Mezi lety 1975 a 1980 zaznamenalo americké letectvo u raket Titan II 125 nahlášených úniků paliva. Přímo u sila 374-7 došlo k úniku už v roce 1978, sedm místních obyvatel skončilo v nemocnici. Jiné incidenty v systému Titan II zabily dva letce a zranily 29 dalších.

Kongres reagoval ještě před arkansaskou havárií. Zákon H.R. 4040 nařídil ministru letectva prověřit bezpečnost celého systému Titan II a doporučit nápravná opatření. Papírově tedy existovalo povědomí o riziku. V praxi ale devatenáctiletý technik stál na plošině s ráčnou, kterou předpis už zakazoval, nad raketou bez funkčních zábran proti pádu předmětů.

Proč malá věc mohla zničit velkou zbraň

Titan II byl produkt své doby, kapalinová raketa s tenkostěnným pláštěm nádrží a extrémně reaktivními pohonnými látkami, trvale naplněná a připravená k odpalu během šedesáti sekund. Právě ta permanentní pohotovost, která z něj dělala strategický nástroj odstrašení, ho zároveň činila mimořádně zranitelným. Jakmile byl plášť proražen, neexistoval žádný „reset“. Koncentrace par rostla, uzavřený prostor sila fungoval jako tlakový hrnec a jakýkoli zdroj iniciace mohl spustit explozi.

Pointa není v tom, že čtyřkilový kus kovu zničil raketu za miliardy. Pointa je v tom, že celý systém, od konstrukce přes údržbu po velitelskou kulturu utajování, dovolil, aby čtyřkilový kus kovu mohl spustit katastrofický scénář. Nové předpisy existovaly, ale nepronikly do rukou techniků. Zábrany proti pádu existovaly, ale nebyly nasazeny. Kongres nařídil audit, ale rakety stály dál ve stejných silech se stejnými riziky.

Co je dnes jinak

Americký jaderný arzenál se od éry Titanů II zásadně proměnil. Sandia National Laboratories dnes provádí každoroční bezpečnostní hodnocení každé aktivní zbraně. Moderní hlavice obsahují takzvané stronglinky, mechanismy, které fyzicky blokují detonaci, dokud nedostanou přesně definovaný autorizační signál. K tomu přibývají PALy, kódové zámky proti neautorizovanému použití, a celá filozofie „always/never“: zbraň musí vždy fungovat, když je autorizována, a nikdy nesmí detonovat náhodou.

Na lidské straně rovnice stojí Human Reliability Program, průběžné psychologické hodnocení, náhodné testy na drogy a alkohol a každoroční recertifikace každého, kdo má přístup k jaderným zařízením. Absolutní záruku nikdo neslibuje. Ale hustota bariér je nesrovnatelná s dobou, kdy osud devítimegatunové hlavice závisel na tom, jestli technik drží správný klíč.

Damascus zůstává připomínkou jednoho nepohodlného faktu: nejsofistikovanější zbraňové systémy na světě obsluhují lidé, kteří občas upustí nářadí. Otázka nikdy nezněla, jestli se to stane, ale jestli je systém navržený tak, aby to přežil.

Článek Upuštěný nástavec poškodil raketu Titan II a vyvolal výbuch v jaderném silu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Muž, který skládal jádro Trinity

Louis Alexander Slotin byl kanadský fyzik a chemik, který se k projektu Manhattan připojil v roce 1942, nejprve v Chicagu, pak v Oak Ridge a od roku 1944 v Los Alamos. National Park Service ho uvádí jako člověka, který osobně sestavoval jaderné jádro „Gadgetu“ pro test Trinity v červenci 1945. V divizi zbraňové fyziky se specializoval na kritičnostní experimenty: ručně přibližoval reflektory ke štěpnému materiálu, aby změřil kritickou hmotnost, neutronovou multiplikaci a chování řetězové reakce. Byla to práce nezbytná pro konstrukci zbraní i pro bezpečné zacházení s materiálem při skladování a přepravě.

Na jaře 1946 už Slotin plánoval návrat do Kanady. Toho květnového úterý předváděl techniku kritické sestavy svému nástupci. V místnosti bylo dalších sedm lidí.

Šroubovák, záblesk a devět dní

Experiment vypadal jednoduše: dvě berylliové hemisféry obklopovaly plutoniové jádro a Slotin je od sebe odděloval špičkou plochého šroubováku. Přibližováním horní hemisféry zvyšoval odrazivost neutronů a sledoval, jak se systém blíží kritičnosti. Šroubovák sklouzl. Hemisféra dosedla. Místností proběhl modrý záblesk, Čerenkovovo záření ve vzduchu.

Slotin reagoval okamžitě: horní hemisféru odhodil a přerušil superkritickou geometrii. Puls trval méně než půl sekundy, ale škoda byla nevratná. Fyzik Philip Morrison, který o nehodě psal v dopise ze 3. a 4. června 1946, popsal průběh Slotinovy nemoci takto:

• Den 1–3: Bolest rukou, občasná nevolnost, zdánlivě stabilní stav.
• Den 4–5: Těžké selhání žaludku a střev, prudké zhoršení.
• Den 5–6: Horečka přes 39,4 °C, bílé krvinky padají na 200–300 na milimetr krychlový.
• Den 7: Kolaps krevních destiček, nástup hemoragické fáze.
• Den 8: Febrilní delirium.
• Den 9, 30. května 1946: Selhání dechu a oběhu. Smrt.

Morrison si ve svém dopise všiml dvou „neuvěřitelných ironií“: Slotinova nehoda se stala v úterý 21. května, Daghlianův případ o devět měsíců dříve rovněž v úterý 21., a Slotin byl omylem uložen do stejné nemocniční postele, v níž zemřel Harry Daghlian.

Sedm dalších zasažených přežilo. Nejhůře na tom byl Alvin Graves s dávkou kolem 360 remů, pokles bílých krvinek, přechodná horečka. Ostatní dostali 250 až 37 remů a klinické příznaky u nich nebyly pozorovány. Rozdíl dělala vzdálenost řádově v desítkách centimetrů, geometrie místnosti a fakt, že Slotinovo tělo část neutronového toku pohltilo dřív, než dorazil ke kolegům.

Varování, které systém už jednou dostal

Slotinova smrt nebyla první. V srpnu 1945 Harry Daghlian pracoval se stejným 6,2kilogramovým plutoniovým jádrem, tentokrát obkládaným wolframkarbidovými cihlami. Byl u experimentu sám, upustil cihlu na sestavu a obdržel asi 510 remů. Zemřel po 28 dnech. Podle technického přehledu Los Alamos se po Daghlianově smrti začalo diskutovat o vzdáleně ovládaných zařízeních a pravidlu minimálně dvou osob u experimentu. Kritické sestavy byly v dubnu 1946 přesunuty do odlehlého areálu Pajarito. Ale samotná metoda práce, ruce těsně u jádra, šroubovák místo mechanismu, zůstala.

Pak přišel 21. květen a systém už nedokázal obhájit status quo.

Konec éry rukou u jádra

Po druhé smrtelné nehodě Los Alamos zakázalo ruční kritické sestavy. Nebyla to deklarace, byl to provozní zlom. V Pajaritu vznikla dálkově ovládaná kritická laboratoř, takzvaná „kiva“, kde operátor seděl v kontrolní místnosti asi 400 metrů (čtvrt míle) od sestavy. Kolem zařízení platila vylučovací zóna, bezpečnostní oplocení, později přísné vstupní procedury a pravidlo dvou osob.

Slotin po nehodě sám požádal, aby byly zmapovány polohy a dávky všech účastníků. První rekonstrukce využívaly aktivaci sodíku v krvi, v mincích i zubních výplních zasažených, a z tragédie se tak paradoxně rodila modernější radiační dosimetrie.

Morrison ve svém dopise přiznal, že fyzici tehdy „nebyli úplně jisti, co reakci zastavilo“, tedy neuměli přesně popsat dynamiku neutronového pulsu a jeho samovolného uhašení. Přesto věděli dost na to, aby pochopili jedno: problém nebyl v tom, že se kritičnost zkoumala, ale v tom, jak se zkoumala.

Princip přežil, metoda ne

Kritické experimenty se provádějí dodnes. Americké ministerstvo energetiky v letech 2024–2026 popisuje projekty jako SPARC, kde se štěpný materiál spojuje a rozpojuje dálkově ovládaným horizontálním dělicím stolem. Jde o takzvané experimenty s nulovým výkonem, s minimálním neutronovým tokem, krátkým trváním a technickými i administrativními limity, které vylučují přítomnost personálu v blízkosti sestavy během provozu. Princip, zjistit, jak se materiál chová blízko kritičnosti, přežil. Ruce u jádra ne.

Slotinova nehoda nebyla mystickou daní průkopnictví. Byla předejitelnou událostí, po níž instituce konečně udělala to, o čem se mluvilo už po Daghlianově smrti. Že to stálo dva životy, než se z diskuse stalo pravidlo, říká o kultuře raného jaderného výzkumu víc než kterýkoli technický parametr.

Článek Kritická nehoda v Los Alamos zabila Louise Slotina a změnila pravidla jaderné bezpečnosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tři roky bez těla, bez sterilního média, bez degradace

Formální experiment trval rok. Vědci odebrali explantáty (malé kousky tkáně) ze tří jedinců Psolus fabricii a ponechali je v proudící přírodní mořské vodě. Žádné sterilní kultivační médium, žádné přidané živiny. Jen nefiltrovaná voda plná bakterií a mikroorganismů, tedy prostředí, ve kterém by běžná tkáňová kultura neměla šanci.

Po roce ale experimenty neskončily. Následovalo takzvané oportunistické sledování, které se protáhlo na více než tři roky. Když tým výsledky uzavřel kvůli publikaci, explantáty stále nevykazovaly známky odumírání. Autoři pro tento fenomén zavedli vlastní označení: LiPfe, z anglického „living immortal P. fabricii explants“.

Co vlastně ta tkáň dělá

Říct, že fragment „přežívá“, by bylo příliš málo. Data ze studie ukazují aktivní biologické procesy:

• Hojení ran – povrch explantátu se uzavřel během 5–6 dnů.
• Růst – po počátečním zmenšení o 24 % se fragmenty vrátily na výchozí velikost mezi 60. a 120. dnem. Po 180 dnech byly asi o 21 % větší než při odebrání.
• Buněčné dělení a apoptóza – tkáň si udržovala normální cyklus života a smrti buněk.
• Imunitní aktivita – v explantátech migrovaly a přetrvávaly coelomocyty, obdoba imunitních buněk.
• Příjem živin – fragmenty absorbovaly rozpuštěné aminokyseliny přímo z mořské vody.
• Reakce na podněty – explantáty chapadel si zachovaly schopnost pohybu a reagovaly na dotek.

Nejde tedy o pouhou masu přežívajících buněk. Jde o organizovanou tkáň s epidermální, vazivovou, nervovou i svalovou složkou, která se sama hojí, přestavuje a komunikuje se svým okolím. Právě v tom spočívá zásadní rozdíl oproti standardním buněčným kulturám v laboratoři.

Ne každý kus okurky je „nesmrtelný“

Důležitá nuance: ne všechny tkáně Psolus fabricii tuto schopnost mají. Hluboké explantáty tělní stěny bez známek hojení odumřely do 37 dnů, povrchové do 54 dnů. Dlouhodobě přežívaly hlavně trubicovité nožky a chapadla, tedy struktury, které mořská okurka běžně používá k přichycení a interakci s okolím.

A co jiné druhy? Tým testoval i další sumýše, Cucumaria frondosa a Chiridota laevis, a další ostnokožce. Žádný srovnatelný explantát nepřežil déle než 3,5 měsíce. Některé degradovaly už kolem 42.–55. dne. Fenomén LiPfe je zatím doložený výhradně u Psolus fabricii.

Tady je na místě srovnání s jinými regeneračními šampiony živočišné říše. Ploštěnky a hydry dokážou z malého fragmentu obnovit celý organismus. Některé hvězdice vyrostou z jediného ramene. U Psolus fabricii se ale nic takového neděje; fragment se nevyvíjí v nového jedince. Zůstává tkání. Autonomní, aktivní, ale bez ambice stát se zvířetem. Podle nás je právě tohle nejpodivnější aspekt celého objevu: evolučně nedává zřejmý smysl udržovat schopnost, která nevede k rozmnožení ani k obnově jedince.

Proč si toho nikdo nevšiml dřív

Mořské okurky patří mezi vědecky studované organismy desítky let. Jejich schopnost regenerovat vnitřní orgány (včetně kompletního trávicího traktu po evisceraci) je dobře zdokumentovaná. Genom jednoho druhu byl sekvenován už v roce 2017 a studie v PLOS Biology tehdy ukázala, proč jsou sumýši zajímavým modelem pro regenerativní biologii.

Jenže pozornost se vždy soustředila na to, co se děje uvnitř zvířete, jak dorostou orgány, jak se obnoví nervová soustava. Osud „odpadu“, tedy tkáně, která zůstane po poranění nebo autotomii mimo tělo, nikoho nezajímal. Jak píší autoři studie: dlouhodobé životaschopnosti odhozených tkáňových explantátů dosud nebyla věnována systematická pozornost. Předpoklad byl prostý: oddělená tkáň zemře. Nikdo to neověřoval, protože to všichni považovali za samozřejmost.

Co to může znamenat pro vědu

Autoři mluví o „nové třídě experimentálního modelu“ s potenciálními dopady pro regenerativní biologii, biomedicínu a tkáňové inženýrství. Tisková zpráva Bigelow Laboratory for Ocean Sciences zmiňuje možné využití při výzkumu hojení, antimikrobiální odolnosti nebo testování vlivu znečištění na živou tkáň. Výhoda je zřejmá: komplexní tkáň, která se drží pohromadě, sama se hojí a nevyžaduje sterilní podmínky.

Zároveň je třeba říct, co studie nedokazuje. Neříká, že tkáň je prokazatelně nesmrtelná; říká, že po více než třech letech nevykazovala známky degradace. Neříká, jakým mechanismem to funguje; nabízí dílčí pozorování o buněčné plasticitě, lokální „samosprávě“ tkáně a roli kolagenu ve vazivové přestavbě. A rozhodně neříká nic o přímé použitelnosti pro lidskou medicínu. Jobson v rozhovoru pro CNN uvedla, že dalším krokem bude zkoumání struktury DNA a telomer, tedy ověření, zda tkáň skutečně nestárne.

Fragment mořské okurky na skle akvária položil otázku, na kterou biologie zatím nemá odpověď: proč by oddělená tkáň měla umět žít sama, když z toho organismus ani druh nic nezíská? Někdy stačí zapomenout vyhodit odpad z nádrže, aby se ukázalo, jak málo toho víme.

Článek Laboratorní nehoda odhalila fascinující záhadu. Kusy tkáně mořské okurky žijí samy i po několika letech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sklo vydrželo. Rám ne.

Nejčastější převyprávění příběhu říká, že „okno prasklo“. Dobové zprávy Toronto Star a Toronto Sun ale popisují něco jiného: skleněná výplň zůstala celistvá, nevykazovala žádné praskliny. Při opakovaném nárazu dospělého muže o váze kolem 90 kg však selhalo uložení tabule v rámu, panel vyskočil ven i s Hoyem.

Strukturální inženýr Bob Greer tehdy pro média zdůraznil, že žádný stavební kód nepočítá s plným rozběhem dospělého člověka proti zasklení. Okna v kancelářských výškových budovách jsou navržena tak, aby odolávala větru, tepelné roztažnosti a případnému nárazu předmětu při běžném provozu. Nejsou zábradlím.

Bezpečnostní zasklení není bariéra proti pádu

Tady leží technický paradox, který z Hoyova případu dělá víc než kuriozitu. Současná kanadská norma CAN/CGSB-12.1 definuje bezpečnostní zasklení primárně jako ochranu proti pořezání, tedy pokud se sklo rozbije, nesmí vytvořit velké ostré střepy. Norma výslovně neřeší pevnost, životnost ani způsob osazení tabule v rámu.

Dnešní ontarijské stavební předpisy jdou dál a rozlišují dvě samostatné kategorie:

• Safety glazing — chrání člověka před zraněním střepy.
• Guard loads — požadavek na to, aby okno (nebo zábrana před ním) uneslo horizontální sílu jako zábradlí, typicky ve vyšších podlažích.

Už v roce 1990 kanadský National Building Code pracoval s požadavky na bezpečnostní sklo i na zatížení zábran, ale explicitní propojení obou požadavků u kancelářských oken nebylo tak jednoznačné jako dnes. Hoyův případ se stal v mezeře mezi tím, co sklo technicky splňovalo, a tím, co si on myslel, že splňuje.

Opakovaný trik jako falešný důkaz

Podle policejního vyšetřování i pozdějších svědectví kolegů Hoy podobnou demonstraci prováděl mnohokrát. Pokaždé se odrazil, pokaždé to fungovalo. Právě tato série „úspěchů“ vytvořila iluzi absolutní spolehlivosti.

Z pohledu psychologie rizika jde o klasický vzorec: opakovaně potvrzený výsledek nahradí skutečné porozumění systému. Hoy nevěděl, nebo nechtěl vědět, že každý náraz mohl oslabovat uložení tabule v rámu, že teplota, stáří těsnění nebo úhel dopadu mohou změnit výsledek. Neměl inženýrské vzdělání v oboru stavební bezpečnosti; byl právník s autoritou partnera velké kanceláře, který svou jistotu přenášel na publikum mladých kolegů.

Nikdo ho nezastavil. Žádný záznam o tom, že by vedení firmy trik zakázalo nebo že by kdokoli z přítomných protestoval, se v dostupných zdrojích neobjevuje.

Co zbylo po pádu

Kancelář Holden Day Wilson byla po Hoyově smrti podle dobových svědectví zdrcena. Ne okamžitě, firma neskončila přes noc. Ale během následujících tří let z ní odešlo přes třicet partnerů, silný fondový tým přešel do konkurenční Borden & Elliott a kancelář se rozpadla uprostřed sporů o neuhrazené účty. Ještě v roce 2007 ji kanadský právnický tisk označoval za varovný příklad kolapsu velké torontské firmy v důsledku Hoyovy smrtelné nehody.

Nehoda nebyla jedinou příčinou zániku, ale stala se jeho symbolem. Ztráta populárního partnera spustila řetězec odchodů a ztrátu důvěry klientů, kterou už nikdo nedokázal zastavit.

Kde končí důvěra a začíná hazard

Garry Hoy nezemřel proto, že by moderní architektura selhala. Okno splnilo svůj účel, sklo se neroztříštilo, nikoho nepořezalo. Zemřel proto, že z opakovaně fungujícího triku vyvodil důkaz absolutní bezpečnosti. A protože měl autoritu, které nikdo neodporoval.

Třicet dva let po jeho smrti stavební kódy explicitněji oddělují to, co Hoy spojil v jedno: odolnost skla a schopnost konstrukce udržet člověka uvnitř budovy. Je to rozdíl, který se vejde do jedné věty technické normy. A který stál jednoho člověka život.

Článek Okno zůstalo celé, on se zřítil k zemi. Bizarní smrt muže, který věřil moderní architektuře se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vznícení kuchyňské utěrky

Jakmile vám v kuchyni cokoli vzplane v ruce, hoďte to do dřezu a zalijte vodou. Nejčastěji se jedná o utěrky, případně papírové ubrousky. V případě, že je zdroj vody daleko, uduste hořící konec prkénkem, hrncem, poklicí nebo čímkoli jiným. Hlavní je zabránit přístupu vzduchu.

Vzplanutí oleje na pánvi

Jakmile vám vzplane olej na rozpálené pánvi, pamatujte si jedinou klíčovou věc. Nikdy ho nehaste vodou. Jakmile dojde ke kontaktu vřelého oleje a vody, dochází k prudkému varu a horká kapalina vystříkne na všechny strany. To vede velmi snadno k popáleninám a svižnému šíření dalších plamenů. Hašení proveďte rychlým zakrytím pánve víkem a vypnutím sporáku. Opět jde tedy o zamezení přístupu vzduchu.

Požár odpadkového koše nebo poštovní schránky

Poměrně snadná situace s tou výhodou, že oheň je lokalizován. Stačí tedy nádobu zalít vodou. Problémy mohou nastat při přítomnosti například chemikálií.

Pach hořící izolace

Jakmile doma ucítíte intenzivní zápach pálící se izolace, je třeba neprodleně vypnout přívod proudu do místnosti. Umístění pojistek musí znát všichni členové rodiny a stejně tak je žádoucí, aby je uměli ovládat. Včetně dětí školního věku.

Zařízení připojená k elektrické síti

Veškeré spotřebiče, které jsou pod elektrickým proudem, je přísně zakázáno hasit vodou. Jakmile se tedy vznítí lednička, televize nebo třeba žehlička, existují dvě možnosti. Buď ji okamžitě vypojit ze zásuvky, nebo vypnout proud v celé budově. Teprve potom je možné začít hasit. Spotřebič bez napětí je třeba zakrýt silnou látkou kvůli zastavení přívodu vzduchu. Případně může být ponořen do vody nebo zasypán zeminou.

Oděv přímo na člověku

Tohle se stává starším lidem nebo osobám s handicapem. Tito lidé jsou často neopatrní při manipulaci s otevřeným ohněm, nemají tak dobrý postřeh a jsou pomalejší. Například při manipulaci s troubou, sporákem či svíčkou mohou hořlavou věc snadno upustit nebo převrátit. Pokud máte někoho takového v okolí, nenechávejte jej v takových situacích bez dozoru. Stejně tak se hodí z šatníku vyřadit syntetické oblečení, které je velmi hořlavé.

Hasicí přístroj a kontaktování sboru

V každé domácnosti by měl být aspoň nějaký hasicí přístroj, se kterým bude umět zacházet každý člen domácnosti. V případě požáru volejte ihned hasiče, a pokud se vám nepodařilo zdolat plameny vlastními silami, vypněte elektřinu a upozorněte sousedy.

Jaké jsou vaše zážitky s ohněm, který se vymkl kontrole?

Zdroj: ScienceNews

Článek Hasič radí, jak se zachovat v případě různých druhů domácích požárů. První vteřiny rozhodují o závažnosti následků se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Trampoty amputované nohy

Byl to podivný požadavek, který lékaře zaskočil. Dívka si ale končetinu chtěla po operaci opravdu nechat. Později sdělila, že by velmi litovala, kdyby se tehdy alespoň nezeptala. Když se lékaři následně shodli, že v tom není problém, byla končetina poslána společnosti Skulls Unlimited. Ta provedla perfektní čištění a vybělení. Kristi si tak mohla sdrátované kosti vzít, kamkoli chtěla. Noha se tak může „kochat“ výhledem z letadla nebo jinými cestami.

Obecně existuje více důvodů, proč končetinu amputovat. Podle National Library of Medicine jde nejčastěji o cukrovku nebo cévní onemocnění. Dalším případem bývá traumatická amputace, tedy zákrok v důsledku zranění nebo nehody. V USA podstoupí podle statistik amputaci dolní končetiny v průměru 150 000 lidí ročně. Zjistí-li lékaři, že ponechání postižené tkáně by mohlo pacienta dále ohrozit, je amputace obvyklým postupem.

Skutečně se dá končetina odnést?

Alespoň ve Spojených státech je běžnou procedurou, že pacient před zákrokem podepíše výjimku. Tímto formulářem se vzdává části těla, které se také říká „chirurgické dědictví“, jakmile je fyzicky odstraněna. Kdokoli se rozhodne pro ponechání, měl by svého lékaře předem kontaktovat, zda je to vůbec povoleno. Součástí jsou také informace o dalším vhodném postupu. Krok Kristi je tedy neobvyklý, není však rozhodně prvním případem.

V některých případech lékaři pacientům dokonce sdělili, že je takový postup zcela nezákonný nebo nebezpečný. Není to ale nutně pravda. Dle bioetika George Annase z Bostonské univerzity je jakákoli amputovaná končetina obecně vzato zcela bezpečná. Tedy v případě, že okolí neohrozí bakteriemi či infekcí. To je prakticky jediný případ, kdy pacientovi takový krok skutečně není dovolen. Jedním z nich byl případ Leo Bontena z roku 2012.

Podivný materiál pro domácí dekoraci

Tento muž měl nehodu, která způsobila vážnou infekci nohy, a bylo tedy potřeba přikročit právě k amputaci. Podle CNN tehdy musel absolvovat celý soudní proces, aby svou uříznutou končetinu mohl dostat. Po obdržení nohy ji pečlivě proměnil v naprosto funkční lampu. Ta teď – bez jakékoli slovní hříčky – stojí v jeho obývacím pokoji. Konkrétně plave ve speciálním roztoku uvnitř skleněného válce jako mimozemšťan ze sci-fi filmu.

Nabízí se však stále otázka, kam vlastně zmíněné chirurgické dědictví putuje, když si o ně sám pacient nezažádá. Záleží na legislativě, ale například maďarské zákony tyto části neberou jako zdravotnický odpad. Postup tedy spadá plně do kompetence pohřebních služeb. Pravidla milosti a související etiky se tedy týkají všech částí lidského těla. Odnést si je domů a provést s nimi něco dalšího tak zní jako zajímavý krok, který asi mnoho lidí ani nenapadne.

Článek Co se děje s amputovanými končetinami: Před operací pacient podepíše „chirurgické dědictví“, kterým se části těla vzdává se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Postižení a pečovatelský dům

Pick-up byl nalezen převrácený na střechu ve vyschlém korytu řeky. Wallis s ním prorazil zábradlí a spadl z výšky 7,6 metru. Při nalezení nereagoval, nemohl se hýbat, ale dýchal. Zůstal jako kvadruplegik v pečovatelském domě Mountain View. Během let po nehodě se kóma stabilizovalo na stav minimálního vědomí, podle lékařů šlo ale o trvalý stav. Terry takto zůstal až do 13. června 2003 (ano, taky pátek 13.), kdy se probudil v nemocniční posteli.

Následně pronesl svá první slova. Jeho dceři bylo v tu dobu 19 let. Jeho žena ji sama vychovávala po téměř dvě dekády, jeho rodiče byli stále naživu. Když se ho sestra zeptala, kdo je žena, která k němu jde, odvětil „máma“. Jeho druhé slovo bylo „Pepsi“. Rychle následovalo „mléko“ a druhý den už Terry mluvil, jako by se nikdy nic nestalo. Jediný problém tak byl, že Terry byl stále vědomím v roce 1984.

Stále žil v původním roce

Ptal se po svých prarodičích, kteří ale už oba zemřeli. Stále se odkazoval na Ronalda Reagana jako prezidenta. Pamatoval si telefonní číslo do svého starého domu, které všichni kolem už dávno zapomněli. Naprosto ho šokovala skutečnost, že SSSR už není nepřítel a že padla berlínská zeď. Svaly mu atrofovaly, postupně ale prošel omezenou rehabilitací. Vrátila se mu tak dovednost pohybovat některými části těla a také komunikovat s okolím.

Zůstal ovšem postižený následky zranění, která utrpěl při původní nehodě, včetně poruchy řeči. Byl také předmětem speciálu pořadu BodyShock v roce 2005 jako „Muž, který spal 19 let“. Program zahrnoval i renomované vědce včetně Dr. Caroline McCagg, vedoucí lékařky JFK centra pro úrazy hlavy v New Jersey. Neuropsycholog Dr. Joe Glacino podotkl, že Wallisův mozek si udržel hodně informací z doby úrazu, ale prakticky žádné pozdější.

Mozek spojuje neurony

Ztratil totiž schopnost ukládat nové vzpomínky a v podstatě tak trpěl amnézií. Neurolog Dr. Martin Gizii pak uvedl, že v důsledku poškození nebyl schopen převádět nové zkušenosti do vzpomínek. Wallisův mozek byl prozkoumán novými technologiemi na Weill Cornell Medical College. Na tomto základě vznikla hypotéza, že mozek opět spojuje nepoškozené neurony a vytváří i nová spojení v oblastech, které byly úrazem poškozeny.

Lékaři ale stále diskutují o povaze samotného kómatu. U pacientů, kteří zůstávají v bezvědomí po mnoho let, se hovoří o vegetativním stavu. A je velmi neobvyklé, když se po tak dlouhé době probudí. Dohady vzbudilo také načasování. Jednoduše proto, že auto havarovalo v pátek 13. a o 19 let později se Wallis probudil v totožný den. Nejen jeho otec Jerry to prohlásil za nadmíru podivné.

Článek Z kómatu se probudil po 19 letech. Vědomím byl ale stále v roce 1984, kdy do něj po nehodě upadl se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Město a nehoda na ledu

Důvodem bylo, že v hluboce luteránském Švédku se musely všechny děti učit katechismus. V únoru 1876 šla Karolína sama městem, uklouzla na ledu a praštila se do hlavy. Domů přišla s oteklou tváří a obrovskou bolestí hlavy. Na doktora neměla rodina peníze, takže matka dívku léčila domácími prostředky včetně teplého mléka. Nic nepomohlo, záhy se přidala ještě bolest zubů. Na matčinu radu šla spát v naději, že ráno bude lépe.

K šoku rodiny se ale neprobudila a pokojně dřímala i následující dny, týdny a měsíce. Všichni si mysleli, že ji snad proklela čarodějnice nebo za tím stojí ďábelské obřady. Matka jí dávala pravidelně mléko s cukrem, myla ji a měnila povlečení. Zpráva se brzy rozšířila a místní přispěli, aby rodina mohla zavolat lékaře. Podle vyšetření ale o zlé magii nemohla být řeč. Asi šlo o kóma způsobené zraněním hlavy, ani lékař nevěděl, co dělat.

Nic nepomohlo, probudila se nečekaně

Případ spící dívky ho ale zaujal a pravidelně ji navštěvoval. Současně vedl korespondenci s nejlepšími lékaři té doby i mimo Švédsko. Léta plynula, Karolína mezitím vyrostla v ženu, spala ale dál. Ve spánku se občas zmítala i mluvila, často přeříkávala žalmy, které znala z dětství. Žádný vnější podnět se k ní však nedostal. Došlo i na elektrické šoky a píchání špendlíky na klinice, stav se ale ani trochu nezměnil. Spící dívku tak lékaři opět vrátili rodině bez výsledku.

Roku 1905 zemřela její matka a péče se ujal sluha, protože otec byl moc slabý. Probudila se v dubnu 1908, tedy 32 let a 42 dnů poté, co usnula. Služebná zaslechla z pokoje hluk a uvnitř našla Karolínu, jak se potácí po místnosti a pláče. Fyzicky jí bylo 46 let, uvnitř se ale nezměnila a byla v šoku, když se na sebe podívala v zrcadle. Zakrátko se vzpamatovala, a dokonce ji bavilo odpovídat novinářům. Lékař u ní nenašel ani žádné psychické potíže.

Možnost kompletního podvodu?

Karolína se poměrně rychle vrátila do normálního života, zemřela ve věku 88 let na mrtvici. Odborníky od té doby rozděluje otázka, co přesně se dívce stalo. Bylo to skutečně kóma, nebo nějaký druh hibernace? Podle některých zdrojů šlo ve skutečnosti o velký podvod, který vymyslely matka s dcerou. Karolína mohla být v kómatu, ze kterého se ale záhy probrala. Protože ale matka nechtěla přijít o pozornost veřejnosti, pokračovaly v divadle dále.

Věc provází mnoho podezřelých prvků jako absence pevné stravy, bez které by ovšem dívka nepřežila. Ledaže by jedla tajně, když byla s matkou sama. Také jí nerostly vlasy a nehty a na loži byla vždy čistá. Služebná se také zmiňovala o sladkostech, které nechala v pokoji a záhy zmizely. Je také možné, se šlo o následek traumatu. Po něm se dívka stáhla do sebe a předstírala spánek. Realitu události už se ale nikdy s určitostí nedozvíme.

Článek Večer usnula a vzbudila se až po 32 letech. Odborníci se záhadou zabývali dlouhá léta se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nemilosrdná Sahara a konflikt

Když s konstrukcí začal, myslel si, že to zabere nejdéle 3 dny. Taky věřil, že má zásobu vody asi na deset dní. Když se mu poslední zbytky vody odrážely v očích, byla to připomínka, aby uspěl co nejdřív. V opačném případě by se jednou budoucí nálezce opravdu zarazil, až by našel jeho kostru uprostřed všeho toho nepořádku. V první řadě neměl nikdy opouštět Tan Tan, teď se však chtěl hlavně vrátit. Díky bohu s sebou nevzal toho chlápka, který ho žádal o svezení.

Leray byl francouzský elektrikář a pouště kolem Maroka pro něj nebyly ničím novým. Když onen osudový den roku 1993 opustil Tan Tan, mířil přímo na vojenskou základnu a neměl vůbec v úmyslu někde zastavovat. Marocká vojenská policie měla ovšem špatné zprávy. Mezi Marokem a Západní Saharou totiž na silnici zuřil vojenský konflikt, takže Leray dostal doporučení vrátit se přesně tam, odkud vyjel, tedy do Tan Tanu.

Zajížďka a schopné auto

Krom toho ho požádal jeden muž, aby ho vzal s sebou. Leray se však vymluvil na několik pravidel pojistky a sám vyrazil zpět s úmyslem objet celou blokádu. Citroën 2CV je dobré auto, Leray to ten den ale přehnal. Jakmile byl mimo dohled, stočil volant směrem do pouště, aby ho nikdo nesledoval. Terén byl velmi nepřívětivý a po nějaké době jízdy Citroën narazil na jeden z kamenů a zůstal stát uprostřed ničeho. Leray tak doslova ztroskotal, aniž by věděl, jak daleko se dostal.

Prohlídka odhalila zlomenou nápravu a kyvné rameno, což rozhodně nemohl sám opravit. Věděl, že je moc daleko od civilizace a má zásoby jen na několik dní. Řešení proto potřeboval opravdu rychle, protože po něm také nikdo nepátral – nebyl ani na normální cestě. Poté, co se vyspal, vstal druhý den s novým plánem. V první řadě sundal z auta karoserii, z níž si vytvořil pro následující dny provizorní domov, poté se dal do výroby motorky.

Jediná potenciálně funkční možnost

„Nemohl jsem se nikam dostat pěšky, bylo to prostě daleko,“ říká. „Přepnul jsem na mód přežití. Jedl jsem málo, hlídal jsem si zásoby vody a potravin, abych to vydržel co nejdéle.“ Z ponožek si udělal rukavice a začal bez nářadí rozebírat auto. Díly zpracovával pomocí dalších dílů a toho, co měl zrovna po ruce. Pevné kusy ohýbal, pak do nich vyškrábal díry a konečně je ohnul podle původního plánu. Dokonce si na motorku přidal i sedačku.

Šílenost výsledného výtvoru nemohl nikdo ukázat lépe než epizoda Bořičů mýtů, kde se snažili jeho postup zopakovat. Bez použití manuálu rozebrali stejný vůz (což bylo snadné), pak se pustili do výroby motorky. To už bylo těžší a dvakrát se to nepovedlo. Nejdříve zkoušeli verzi pro dva, což jim však vůbec nešlo. Pak to zkoušeli podle Lerayových fotek, ale nedokázali se na ní moc dlouho udržet. Takže opět neúspěch.

Nouze naučila Dalibora housti

Neuspěli, přestože neměli časový limit a byli na to dva. Leray si tak nechal svoji medaili MacGyvera. Když skončil, nazval svůj výtvor Desert Camel (Pouštní velbloud). Měl sotva dost vody na návrat do civilizace, ale dorazil tam – motorka fungovala. Jak se blížil k městu, zastavila ho policie, protože jel na ilegálním vozidle. Představte si jejich tváře, když jim povyprávěl svůj příběh. „Jasně, kámo, postav se támhle.“

A proč vlastně medaile MacGyvera? Angus MacGyver je seriálová postava, legendární agent Nadace Fénix, který má obrovský talent pro řešení problémů silně nekonvenčním způsobem. Nepoužívá zbraně, nosí s sebou jen švýcarský nůž a zapalovač (starší verze). Je ovšem bez problémů schopen vyrobit prakticky z čehokoli rušičku vysílání, granátomet, výbušninu nebo detektor pohybu. Na jeho základě vzniklo i sloveso „zmacgyverovat“ (angl. to macgyver), tedy využít něco atypicky.

Kdy se vám naposled povedlo něco zmacgyverovat?

Zdroj: HistoryGarage

Článek Své rozbité auto přestavěl na funkční motorku aneb Jak se Emile Lerayovi podařilo uniknout z pouště se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Útočníky nikdy nezatkli

Osudný den 26. ledna 1972 sloužila jako letuška na lince JAT 367 ze Stockholmu do Bělehradu. Původně ani neměla letět, protože si její jméno spletli s někým jiným, ale cesty se velmi ráda účastnila. Netušila, že si letoun za cíl svého útoku vyberou chorvatští nacionalisté. V té době útočili na řadu jugoslávských cílů a útok se přisuzuje jim – přihlásili se k němu, ale útočníci nebyli nikdy zatčeni.

Na palubě bylo 28 cestujících a členů posádky. Ještě někde nad Německem explodovala v letadle nálož v zavazadle a velmi ho poškodila. Většina lidí měla být z letadla doslova vysáta. Vesna měla štěstí. Nacházela se v zadní části letadla, kde ji měl zaklínit těžký vozík. I tak trosky padaly z výšky 10 160 metrů. Druhým štěstím letušky bylo, že se část letadla smýkla po napadaném sněhu, což náraz do jisté míry zbrzdilo. Podle lékařů jí díky jejímu nízkému tlaku při nárazu neexplodovalo srdce.

Bezvládné tělo stále žijící Vesny našel Bruno Honke. I to bylo jejím dalším štěstím, protože býval zdravotníkem a věděl, jak se o těžce zraněné postarat. Vesna byla nakonec v bezvědomí převezena do nemocnice v Praze. Ležela téměř měsíc v kómatu. Měla zlomené obě nohy, obratle i pánev a další vážná zranění. Na samotnou havárii si nepamatovala, paměť se jí vracela jen pomalu. Nakonec byla převezena do Bělehradu. Letecky, cesty letadlem se nebála. Během 16 měsíců se zcela zotavila.

Zapsána do Guinnessovy knihy rekordů

Vesna se stala celosvětově známou osobností, protože pád z takové výšky nikdo nikdy nepřežil. Mohla se honosit titulem čestné občanky Srbské Kamenice a v roce 1985 byla oficiálně zapsána do Guinnessovy knihy rekordů jako člověk, který přežil pád z nejvyšší výšky. Galavečera v Londýně na její počest se zúčastnil i její oblíbený zpěvák Paul McCartney. Pokračovala v práci u aerolinek JAT, ovšem v kanceláři. Vrátit se k práci letušky jí nikdy nedovolili.

Zde pracovala do začátku 90. let. Když se zapojila do protestů proti srbskému prezidentovi Slobodanu Miloševičovi, o práci přišla. Propaganda se ji snažila očernit. Přišla dokonce s teorií, že stroj sestřelilo československé letectvo. Během života se tím, že jako jediná přežila, velice trápila. Rozpadl se jí rodinný život, údajně i kvůli tomu, že kouřila jednu cigaretu za druhou. Na veřejnosti se objevila ještě v roce 2000 při protestech, které svrhly Miloševiče. Později se stáhla do ústraní. Zemřela v roce 2016 ve věku 66 let.

Článek Díky své nemoci přežila pád z výšky přes 10 kilometrů: Nechtěný světový rekord jugoslávské letušky nad severními Čechami se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jedna zcela mylná teorie

Existuje komunita lidí, kteří si myslí, že čím více kyslíku oheň dostává, tím rychleji se šíří, takže zavřené dveře mohou poskytnout ochranu. Výzkumy to však vyvrací. Roli hraje hlavně to, že když vypukne peklo, teplotní rozdíl mezi místností s otevřenými dveřmi a místností se zavřenými dveřmi může dosáhnout téměř 500 °C. Níže uvedené video ukazuje, co se v tomto případě děje se dvěma ložnicemi vedle sebe, které se otevírají do planoucího obývacího pokoje.

Máte 3 minuty na to, abyste se dostali ven

Požáry domácností jsou dnes nebezpečnější než kdy jindy, což je způsobeno především vzestupem syntetických materiálů. Před dávnými časy měl člověk na útěk z domu postaveného z pravého dřeva a dalších přírodních materiálů zhruba 17 minut. V dnešní době se se však udávají pouhé tři minuty. K tomu se samozřejmě pojí i rychlé rozhodování a panika, která potřebný čas rapidně zkrátí.

Domácnost se může v mžiku oka proměnit v peklo

John Drengenberg, bezpečnostní ředitel UL, zmiňuje, že syntetické materiály hoří rychle a při vyšší teplotě než cokoli jiného ve vašich domácnostech. Když se tedy vznítí například dekorativní polštář, oheň se bleskově přenese na sousední nábytek a za pouhé tři minuty už může olizovat strop. Jedná se o skutečně rychlý proces a je třeba rychle jednat.

Připravte si pohotovostní plán

Drengenberg doporučuje, abyste neztráceli čas zbytečným zíráním nebo snahou zachránit své svatební fotografie. Místo toho raději rychle utečte a zachraňte se. Je nutné také pravidelně kontrolovat stav požárního hlásiče a připravit v domácnosti nějaký plán případného útěku. Na závěr je nutné podotknout, že při útěku před požárem musíte za sebou zavírat, čímž zpomalíte expanzi ohně. Po bezpečném útěku samozřejmě upozorněte hasiče, aby zasáhli.

Článek Je extrémně důležité spát se zavřenými dveřmi. Mezi 23:00 a 7:00 je ohrožení na bodu maxima se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kdo tady pojede jako první?

Pravda, jedná se o dosti nestandardní uspořádání, které se reálně odehraje jen sporadicky. O to větší problém však je dopátrat se opravdu správného řešení. Proti sobě stojí zelený autobus veřejné dopravy a červené osobní auto. Na každém rohu křižovatky je dopravní značka a současně světla běžného semaforu – na obou však svítí zelená. Kdo má tedy přednost a proč? Vzpomeňte si na všechny předpisy, nenechte se vyrušit a odpovězte.

Většina lidí odvětí, že jako první má jet autobus, jenže to je chyba. První totiž musí projet červené auto. Zákon o provozu na pozemních komunikacích uvádí, že světelná signalizace má přednost před svislým dopravním značením. Tudíž autobus, protože odbočuje doleva, musí dát červenému vozu přednost. A to přesto, že mají zrovna oba zelenou. Vjede tedy do křižovatky, pustí auto, a sám dokončí odbočovací manévr. Docela jednoduché, že?

Hlavní příčiny nehod podle statistik

Už jsme zmínili prostou nepozornost. Není to ale zdaleka jediný důvod výrazné nehodovosti na silnicích. Statistiky Policie ČR uvádí 4 nejčastější příčiny, a to včetně podílu na celkovém počtu usmrcených osob. Nesprávný způsob jízdy měl na svědomí 67 % nehod a 40 % mrtvých. Nedání přednosti 16 % nehod a stejný podíl mrtvých lidí. Nepřiměřená rychlost pak 15 % nehod a 37 % obětí. Špatné předjíždění 2 % nehod a 7 % úmrtí.

V roce 2019 bylo nejčastějším důvodem nevěnování se řízení. Mohlo za to především používání mobilního telefonu během jízdy. Dále pak otáčení se za pasažéry – včetně dětí – a klasické „klábosení“. Jakmile ovšem usednete za volant, máte odpovědnost jak za vlastní spolujezdce, tak i okolí vozu. Nedržení bezpečné vzdálenosti je jakousi českou specialitou. Hodně řidičů totiž rozzlobí pomalejší auto před nimi, a pak se na něj nalepí.

Jak vůz správně otáčet a couvat s ním?

Toto může znít mnoha řidičům úsměvně, jde však o třetí nejčastější důvod dopravních nehod za rok 2019. Hlavním modelem bylo zakázané otáčení na křižovatce s přídavkem v podobě nedání přednosti. Během couvání se proto vždy důkladně dívejte do zpětného zrcátka. Jinak snadno přehlédnete náhodného chodce, cyklistu či cokoli dalšího. Takové pobíhající dítě se vám za vůz dostane během zlomku vteřiny a nezareagujete včas.

Nedání přednosti se vztahuje primárně na křižovatky. Čeští řidiči na nich totiž záhadně zmatkují. Hodně často mívají tendenci projet místo rychle i na červenou. Snadno tak dochází ke střetům s cyklisty, ovšem i prostředky hromadné dopravy. A na takovém místě je riziko zranění i smrti více lidí najednou opravdu vysoké. Pamatujte, že řidičský průkaz vás opravňuje k řízení vozidla, nikoli podceňování okolností.

Článek Dopravní hádanka, na které pohořelo mnoho českých řidičů: Projede první červené auto nebo autobus? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Největší tramvajové neštěstí v Česku

Od roku 1912 byla v provozu dráha, která spojovala Ústí nad Labem s přilehlou nevelkou obcí Telnice. Tuto dráhu často využívali výletnicí, kteří z města vyráželi na procházky do přírody. Stejně tomu bylo také onen osudný letní den v roce 1947, kdy se událo největší tramvajové neštěstí v Česku a v celé Evropě.

Redakce VědaŽivě

21 září, 2024

Největší tragédie v Československu: Železniční neštěstí v roce 1960 si vyžádalo 118 životů

Na zastávce v Telnici tehdy čekal početný dav lidí, kteří se chtěli spojem odjíždějícím v 17.07 hodin vrátit domů z celodenního výletu. Únava zapříčinila, že nikdo nechtěl čekat na další spoj, a tak se do dvou vagónů pro 88 lidí vměstnalo celkem 140 cestujících. Tato skutečnost pravděpodobně významně přispěla k následné tragédii.

Nešťastná souhra náhod

Ačkoliv je největší tramvajové neštěstí připisováno především chybě jejího řidiče, s největší pravděpodobností se jednalo o souhru několika nešťastných náhod. Kromě zjevného přetížení tramvaje zde svou roli hrálo také umístění trati, která v podstatě celou dobu klesá. Dále se na soupravě vyskytly technické potíže s brzdami, které v klesajícím terénu jednoduše nedokázaly přetíženou tramvaj dostatečně ubrzdit.

V jednom okamžiku tak tramvaj dosahovala rychlosti 70 kilometrů za hodinu. V tu chvíli už se jednalo o neovladatelný stroj, který se jeho řidič marně snažil různými prostředky zbrzdit. Když se souprava dostala k rozjezdové výhybce před cílovou stanicí, převrátila se pouze na dvě kola, vychýlila se z dráhy a zachytila se o nedaleký sloup. Síla nárazu pak soupravu doslova rozpárala a připojený vůz odmrštila na vedlejší kolej, kde se ještě srazila se zaparkovanou soupravou jiné tramvaje.

Redakce VědaŽivě

23 září, 2022

Tajemný „Patomský kráter“ nacházející se uprostřed ničeho. Pokud se u něj kdokoli zdrží, nastane obrovské neštěstí

Pomáhal, kdo mohl

Tramvajové neštěstí okamžitě přilákalo lidi z blízkého okolí. Ústecká nemocnice nebyla na podobný nápor připravená a sanitky nezvládaly všechny raněné a mrtvé včas převážet. Sanitkám tak začaly pomáhat nákladní auta, která se nacházela poblíž, ale ani to nepomohlo.

K neštěstí se seběhli také účastníci a návštěvníci nedalekého cirkusu, jehož představení tím bylo předčasně ukončeno. Jednoduše pomáhal, kdo mohl, ale následky nehody byly i tak tragické. Na místě zahynulo 19 lidí, včetně řidiče tramvaje. Dohromady si však neštěstí vyžádalo 30 lidských životů a dalších 76 lidí bylo vážně zraněno.

Článek Největší tramvajové neštěstí v ČR: Nehoda v Ústí nad Labem si v roce 1947 vyžádala 30 lidských životů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sakrakopec způsobil nejhorší leteckou katastrofu

Sakrakopec je vrcholek na úpatí Malých Karpat poblíž Bratislavy, který dosahuje výšky 446 metrů. Dnes se mezi stromy vyjímá kamenný kříž, který všem pocestným připomíná nejhorší leteckou katastrofu v dějinách Československa, jež se zde před 57 lety odehrála. Stalo se tak 24. listopadu 1966. Sovětský letoun značky Iljušin Il-18 zde našel svou zkázu pouhých pár minut po vzlétnutí z bratislavského letiště. Na palubě bylo kromě posádky dvaaosmdesát lidí. Nikdo z nich havárii nepřežil.

Redakce VědaŽivě

23 prosince, 2023

72 dnů utrpení: Havárii letadla v Andách přežilo 16 lidí, museli se však uchýlit ke kanibalismu

Letadlo plné prominentních cestujících

Letadlo provozovala sovětsko-bulharská letecká společnost TABSO a trasa letu vedla z bulharské Sofie do Berlína. Plán trasy počítal s mezipřistáním v Budapešti a v Praze. Na palubě letadla se v té době nacházelo několik prominentních cestujících, včetně bulharské operní sólistky Jekatěriny Popovové a bulharského velvyslance Ivana Byčarova. Mezi cestujícími se nacházela také maďarská reprezentace v judu, která letěla na utkání do Prahy.

Kvůli nepříznivému počasí, které letadlu bránilo doletět do Prahy, musel letoun udělat neplánovanou zastávku v Bratislavě. Když se počasí uklidnilo, mohl letoun pokračovat ve své naplánované trase. Před vzletem však musel dát přednost jinému letounu, který v Bratislavě rovněž čekal na příznivější počasí. Aby nedošlo ke srážce obou letounů, dostali piloti pokyn, aby udělali okružní let okolo Malých Karpat ve výšce 300 metrů, než budou pokračovat do standardní letové výšky. Tento manévr nakonec vedl k nejhorší letecké katastrofě v Československu.

Redakce VědaŽivě

13 ledna, 2022

Během nouzového přistání letadla si téměř všichni pasažéři nasadili kyslíkové masky špatně. Rozšiřuje se zvyk z nošení roušek?

Příčina pádu je dodnes neznámá

Letoun však pokyny dispečinku nedodrží a během několika krátkých chvil nachází svůj konec na úpatí výšiny Sakrakopec. Nikdo nedokáže vysvětlit, proč k nejhorší letecké katastrofě vlastně došlo. Jeden úhel pohledu tvrdí, že piloti z nějakého důvodu úmyslně neposlechli instrukce dispečinku a schválně stočili letadlo proti horám. S tímto tvrzením nesouhlasí Bulharsko, které tvrdí, že došlo ke špatným instrukcím z řídící věže. Svou roli v tom však mohlo hrát také nepříznivé počasí. Pravdu se však nejspíš nikdy nedozvíme.

Článek Největší letecká katastrofa v Československu: Pád letadla v roce 1966 nikdo nepřežil se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Řízení v opilosti

Tohle je bohužel neustálý problém. Stále dost lidí sedá za volant po požití alkoholu, případně dalších návykových látek. Už pouhá 1–2 piva mohou změnit rychlost vaší reakce a dovednost adekvátně posuzovat stav vlastního vědomí. Jízda pod vlivem tak denně přináší další a další oběti.

Psaní a čtení SMS zpráv či řízení v afektu

Během jízdy nikomu nic neposílejte, ideálně na telefon vůbec nesahejte. Jeho jediná povolená funkce je navigace na palubní desce. Nesedejte za volant naštvaní nebo jakkoli výrazně emočně ovlivnění. Lhostejno jakým směrem. V těchto případech inklinují lidé obvykle k agresivnější jízdě, případně jim bývá lhostejno, co sobě nebo druhým svým chováním způsobí.

Dětské sedačky a povolená rychlost

Hodně smrtelných nehod se stane jednoduše kvůli absenci dětských sedaček či bezpečnostních pásů. I u drobných nehod může toto vybavení snadno zachránit život. Bez pásu přes tělo každého z pasažérů by se žádné auto nemělo ani rozjet. Stejně tak povolenou rychlost nestanovili lidé bezdůvodně.

Nepříznivé počasí a jeho vliv

Mlha, déšť, sníh, mráz a další faktory vám nejen ztěžují orientaci, ale hlavně mění jízdní vlastnosti vozovky i jakéhokoli dalšího povrchu. Nejste-li naprosto přesvědčeni o bezpečnosti vozovky, jeďte velmi pomalu. V zimě používejte vhodné pneumatiky.

Únava a špatné brýle

Volant ve spojení s únavou znamená smrtelnou kombinaci. Kdykoli potřebujete někam vyrazit, ujistěte se, že jste opravdu odpočatí a vydržíte celou cestu v potřebné koncentraci. Cítíte-li jakékoli ochabnutí pozornosti, přerušte trasu a odpočiňte si, mnohdy stačí šálek kávy. S tím souvisí špatné nebo nové brýle. Obojí vám totiž velmi rychle unavuje oči a většinou způsobí bolest hlavy. Pokud jste si koupili nové, adaptují se oči asi za týden.

Zanedbané vozidlo

Stejně jako je rizikový nepozorný nebo nezkušený řidič, je dalším faktorem auto, na jehož stav a funkce se nelze plně spolehnout. Mluvíme hlavně o špatných pneumatikách pro konkrétní období, opotřebovaných brzdných destičkách nebo problémech s převodovkou. Nespolehlivé auto je technická obdoba opilého řidiče a kombinace obou je nástrojem smrti.

Úmrtí v datech

Podíváme-li se na policejní statistiky, dominují usmrceným osobám řidiči. Na druhém místě jsou chodci, třetí pozice patří spolujezdcům. Nejohroženější jsou pochopitelně stále osoby nad 64 let věku, následně padesátníci a čtyřicátníci. Pokud má být řeč o dopravních prostředcích, nejvíce osob (245) našlo smrt v osobním voze. Mezi další ohrožené skupiny pak patří motorkáři s počtem 59 usmrcených osob a cyklisté – zemřelo jich 42.

V roce 2022 byl nejhorší červen a říjen, naopak nejméně lidí skonalo v únoru.

Článek I zkušení řidiči se na silnici dopouští mnoha chyb. Nehoda může skončit smrtí celé posádky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nevyhnutelné rozdíly

Vědci se domnívají, že jedním z hlavních důvodů je prosté malé použití ženských figurín při crash testech. Tyto modely jsou podobnější mužům, jenže ženy jsou statisticky menší, než muži. Během autonehod pak podléhají stejným vlivům jinak a vychází tedy z nehody s jinými zraněními. „Ženy jsou obecně lehčí, než muži. Použití jen jednoho typu figurín tak vyvolává falešný obrázek o dějích, které při takovém nárazu potkají konkrétní tělo.“

„A právě na základě takových testů se pak navrhují bezpečnostní systémy automobilů,“ uvádí Anna Carlsson z Chalmers University of Technology. Vypadá to ovšem, že výrobci vozů si tento problém již uvědomili. Byla použita figurína dítěte s výškou 149 cm a váhou 48 kg. Ani tento krok ovšem nemusí stačit. Švédští inženýři proto vyvinuli první „ženskou“ figurínu. Zohledňuje rozdíly v tělesných proporcích, měří 162 centimetrů a váží 62 kilo.

Naděje pro komplexnější testy

Švédi doufají, že použití všech druhů figur přinese realističtější podklady pro zátěžové testy a zlepšení bezpečnosti samotného vozu. „Jde o zdánlivě drobné rozdíly. My ženy máme jinou váhu, než muži, a také jinak umístěné těžiště. Jakmile v případě havárie dojde k masivnímu přetížení, ukazují se ale takové prvky jako velmi podstatné až klíčové,“ vysvětluje Dr. Astrid Linder, ředitelka pro bezpečnost silničního provozu Švédského národního institutu.

Zjištění týmu potvrzují údaje od WHO (Světová zdravotnická organizace). Statistiky ukazují, že na 1 km jízdy je riziko u žen 2–4krát vyšší, než u mužů. Obecně se ženy stávají méně často přímými účastníky dopravních nehod, vycházejí z nich ale s mnohem vážnějšími zraněními. Právě proto je jedním z postulátů Světového akčního programu vytvořeného WHO zavedení těchto figurín do roku 2030. Crash testy se tak stanou mnohem komplexnější.

Nutnost řízení mimo režim

„Sedadla by mohla být poddajnější, ne tak tuhá. Jakmile je auto zasaženo zezadu, fungují najednou jako trampolína a doslova nás vypálí dopředu. Ráda bych viděla zadní sedačky s lepšími polštáři, trochu měkčí.“ Jak uvádí Caroline Perez, autorka knihy Invisible Women: Exposing gender bias women face every day, ženy také sedí blíže pedálům, než muži. Obecně jsou menší, stále však potřebují dosáhnout na ovládání. Musí si tedy změnit pozici.

Ta je ovšem dosud brána jako řízení „mimo nastavení“, místo toho, aby byla doporučená samotným výrobcem. Umístění těla v této poloze, ačkoli je k řízení nutné, vystavuje řidičku mnohem většímu riziku zranění. „Nemůžeme mít stejný postup pro testování mužů i žen,“ sdělil BBC Christopher O’Connor, CEO největšího výrobce testovacích figurín. „A výsledná zranění nerozlouskneme, dokud nedáme všude senzory pro přesné údaje.“

Článek Ženy to při autonehodě odnesou více než muži, zjistili vědci. Může za to konstrukce těla se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záznamy z monitoringu bezpečnostní kamery

Neobvyklou situaci zaznamenala bezpečnostní kamera instalovaná u vchodu do jednoho z domů v McAllenu. Ve videu, zaznamenaném dohledovým systémem, je slyšet silná rána, v důsledku níž se kamera viditelně otřásla. Krátce poté videomateriál ukazuje, jak se vyděšení ptáci dostávají co nejvýše do vzduchu. Záznamy z tohoto monitoringu okamžitě začaly vysílat americké zpravodajské stanice.

Co si o tom myslí NASA?

Novináři požádali NASA o vysvětlení podivné události. Agentura potvrdila, že půltunový meteor prorazil atmosféru a rozbil se na kusy ve výšce asi 33 kilometrů nad zemí. Jeho trosky spadly na zem pravděpodobně poblíž McAllenu v Texasu. Údajně měl meteor letět rychlostí až 43 000 kilometrů za hodinu. Jeho energie zároveň odpovídala 8 tunám TNT.

Svědkové menšího incidentu

NASA sdílela fotografii pořízenou satelitem GOES-16. Na satelitním snímku, který byl pořízen přesně v okamžiku masivní exploze, je vidět malá světlice. To je místo, kde meteor prorazil zemskou atmosféru. Průlet vesmírného návštěvníka ale nezaznamenala žádná kamera. Pravdou však je, že si meteoru všimli piloti dvou letadel prolétajících nad Texasem poblíž McAllenu. Informaci potvrdil šerif okresu Hidalgo Eddie Guerra, který dostal zprávu o záležitosti od leteckých dispečerů v Houstonu.

„We believe we’ve solved the mystery of the loud explosion,“ Hidalgo County Sheriff Eddie Guerra said at a news conference. https://t.co/QcFWo6VTBl

— AccuWeather (@accuweather) February 18, 2023

Uklidňování místních obyvatel

Den po incidentu uspořádal šerif tiskovou konferenci, aby uklidnil znepokojené obyvatele. Na konferenci je ujistil, že hrom a malé zemětřesení nejsou začátkem žádného útoku na USA. Pouze zmínil malý incident s vesmírným kamenem, který spadl na Zem. Zajímavostí ale je, že meteorologická služba v Brownsville v Texasu zveřejnila na sociálních sítích mapy hlásící silné signály podobné hromu. V tu dobu ale nikde nebyly žádné bouřky, což je pro vědce dost matoucí.

Článek Video: Mysleli si, že jde o útok na USA. Půltunový meteor vyděsil obyvatele Texasu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Typické zkušenosti s výtahy

Jedním z takových příkladů je např. výtah v devítipatrové koleji. Měl sice jedno z moderních volacích tlačítek, ale byl stejně nespolehlivý jako starší typ. Buď si dělal, co chtěl, anebo vůbec nepřijel. Horší jsou ale situace, kdy se zastaví v mezipatru a vy chcete opravdu, ale opravdu vystoupit. Snažíte se seskočit dolů nebo se v opačném případě do výtahu vyškrábat se strachem, že se rozjede. Při takových zkušenostech si člověk raději opravdu vybere cestu po schodech.

Noc strávená ve výtahu

Azizul Rayhan, který pracuje jako asistent právníka, byl uvězněn ve výtahu Victory Business Center. Ani přes signalizaci mu nikdo nepřišel na pomoc. Mohl mačkat tlačítka, ale výtah se nepohnul. Žádný operátor nepřijel a ani žádná jiná pomoc. Muž strávil celou noc zavřený ve výtahu v obavách, že by mohl každou chvíli spadnout nebo se udusit nedostatkem kyslíku. 

Druhý den ráno, když si někdo konečně všiml problému, výtah přivolal. Od tohoto incidentu se Rayhan bojí uzavřených prostor, londýnského metra a samozřejmě výtahů. Jako kompenzaci dostal pouhých 25 liber.

Nejhorší druh smrti

Rayhan ale rozhodně nebyl nejhorším případem. V čínském Si-anu se ve výtahu totiž našlo ženské tělo, které zde strávilo celý měsíc. Resp. od té doby, co byl výtah vyřazen z provozu kvůli údržbě. Žena během uvěznění ve výtahu marně křičela o pomoc a všemi možnými způsoby se drásala ven. Tomu nasvědčovaly škrábance, ale ženě se kabinu bohužel nepodařilo opustit. Nehodu zapříčinili dva specialisté, kteří odpojili proud a opustili výtah, aniž by zkontrolovali, zda je vůbec prázdný.

Co se s vámi stane, když se výtah porouchá?

Kromě zjevné obstrukce se člověk běžně bojí udušení. To je náš primární strach v případě uvěznění, i když dobrá ventilace výtahů zaručuje dostatek kyslíku. Ti, kteří panikaří, se chtějí za každou cenu dostat z budky a riskují tím své fyzické zdraví. Úder do dveří a pokus vylézt může opravdu skončit pádem. Dokonce i obratnost viděná ve filmech vás jen vystavuje nebezpečí. I když můžete otevřít výtahovou šachtu, vylézání je životu nebezpečné. 

Bez mobilu nechoďte ven

Pokud použijete výtah v pracovní době a uvíznete v něm, s největší pravděpodobností budete schopni požádat o pomoc do hodiny. Pokud byste však měli někam jít večer nebo za svítání, tak pomoc přijít nemusí. Zda má někdo službu kvůli poruše výtahu nebo vyjede mechanik, záleží na smlouvě bytového domu. Buďte tedy obezřetní a ujistěte se, že nejste v budově sami. Pokud ve výtahu opravdu zůstanete, zachovejte za každou cenu klid a proberte všechny možnosti. A navíc kdo dnes odkudkoli vychází bez telefonu?

Článek Co všechno se může stát ve výtahu: Od udušení přes ránu do hlavy a když se záchrana nepodaří zavolat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

V moci obrovské velryby

„Byl jsem v jejích zavřených ústech asi 30 až 40 sekund, než vystoupila na hladinu a vyplivla mě,“ napsal později Packard na sociálních sítích. Zmínil spoustu pohmožděnin, ale žádná vážná zranění. Fyzický kontakt dle něj nebyl až tak rázný, zato strach z nečekané tmy a pocitu samoty mu připadal nejhorší. Vše se ale odehrálo tak rychle, že si z toho šoku nedokázal všechno detailněji zapamatovat.

Ve výsledku ani škrábnutí?

Packard se zčistajasna objevil na hladině. Jednoduše řečeno byl vymrštěn do vzduchu a přistál ve vodě. Cítil jakousi volnost a po incidentu se jen tak vznášel na hladině moře. Po chvíli pro něj připlul záchranářský tým, který ho následně odvezl do nemocnice. Packard se obával, že má zlomené nohy, ale později během téhož dne mohl nemocnici opustit a věnovat se běžným činnostem.

Přirovnání k příběhu

Hodně čtenářů tohoto incidentu přirovnává příběh k Geppettovi a Pinocchiovi – spojitosti mezi těmito dvěma příběhy jsou rozhodně na místě. Oba se vyznačují existencí mravní úrovně, spasení, možná až anagogické četby, která má ve skutečnosti v obou případech vzácnou katechetickou hodnotu.

Pravda, nebo lež?

Tato zkušenost byla rozhodně pro Packarda přínosem a za uplynulý rok po nehodě se rozhodně nijak neomezuje. Žije naplno a vyhledává další adrenalinové zážitky. Veřejnost se ho neustále ptá na jeho zážitky i mimo tento incident. Existuje i tucet odborníků, kteří pochybují, že se jedná o pravdivý příběh. Packard byl již dokonce několikrát požádán o komentář, ale bohužel se k jeho odpovědi prozatím nedostalo.

Článek Michaela spolkla velryba. Přežil jen zázrakem, uvnitř strávil nekonečných 40 vteřin se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ano, zásah budete opravdu cítit

Samotný zásah bleskem se řadí mezi největší šoky, jaké je vaše tělo schopné unést. V podstatě se jedná o nesrovnatelnou sílu tepla a elektřiny. Zní to neuvěřitelně, ale může mít dokonce i relativně pozitivní vliv na vaše tělo. Nebo alespoň obrazně řečeno. Každopádně zásah bleskem je možné přežít, byť někdy s krutými následky.

Jak říká Melvin Roberts, kterého v roce 2011 zasáhl blesk: „Když vás blesk trefí, je to, jako když jste sraženi nákladním vlakem. Prostě obrovská rána a vy jste jenom jedna velká tíha. Balvan, se kterým se nedá pohnout. Můžete říct, co je kolem, prostě jen nemáte kontrolu nad svým tělem.“ Jinými slovy, počítejte s tím, že nebudete hned vědět, co vás zasáhlo.

Škvaříte se zevnitř

Jedním z prvních vodítek o tom, že jste se právě stali terčem úderu blesku, je pálení. To celkem dává smysl, jelikož jste byli vystaveni teplu, které je pětkrát vyšší než u Slunce. Ale samozřejmě to nebude normální pálení a začnete jej cítit až po několika okamžicích. Budete také vykazovat popáleniny na vnější straně těla, zejména na končetinách. Někteří nešťastníci byli dokonce tak těžce popálení, že přišli o končetiny.

Zůstanou Vám jizvy po zbytek života

Zásah bleskem způsobí náhlou, intenzivní popáleninu, která se téměř okamžitě zjizví. Popáleniny po zásahu blesku vypadají většinou jako rozvětvené koruny stromů a dají se klidně splést s tetováním. Někteří lidé mají tyto jizvy na obličeji, krku, zádech a končetinách po celý život.

Budete v náhlé a spalující bolesti

S nárazem, pálením a jizvami se můžete vsadit, že vás doslova oslepí spalující bolest. Oběti si stěžují především na bolesti v kostech, často také uvádějí, že kvůli vší bolesti a zmatku, které pociťují, stěží poznají své vlastní tělo. Takže v tuto chvíli „vaříte“, máte pocit, že jste dostali pěstí, jste zjizvení a cítíte palčivou bolest. A věřte, pokazit se toho může ještě daleko více.

Lidé ve vaší blízkosti jsou také v ohrožení

Když zčistajasna udeří blesk, má tendenci zasáhnout více než jednu osobu. Pokud jste s přáteli, je tedy pravděpodobné, že budou zasaženi, nebo by mohli být sraženi stejným bleskem, který si přišel po vás. V několika vzácných případech mohou údery blesku zasáhnout velké skupiny lidí nebo zvířat.

Pravděpodobně přežijete

Aspektů je samozřejmě mnohem více. Faktem je, že většina (až 90 procent) lidí tuto událost přežije, aby mohli vyprávět svůj příběh. Někteří jsou dokonce schopni vstát a pokračovat dál, jako by se nic nestalo, s velmi malými známkami poškození. Pravděpodobnost úmrtí tedy není nijak vysoká.

Okolnosti vás změní

Nejtěžší částí zasažení bleskem jsou obecně následky. Lékaři a vědci stále nevědí, co dělat, aby pomohli obětem blesku, protože hlavní dopad je na váš nervový systém. Můžete mít výkyvy nálad a objevit se mohou i změny osobnosti. Můžete ztratit paměť nebo u vás mohou propuknout problémy s mluvením a pohybem. Jedním z nejhorších scénářů je dočasné, někdy i trvalé ochrnutí. Takže asi přežijete, ale zasažení bleskem vás přemění v úplně jiného člověka. A s tím se vlastně nic moc dělat nedá.

Zdroj: Healthline

Článek Co se stane s vaším tělem, když vás zasáhne blesk? Tato náhlá událost vám změní život od základů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Křik, otřesy a pak podivné ticho

Ta bohužel zemřela se všemi dalšími lidmi na palubě letadla. „Slyšela jsem hlasitý zvuk motoru a křik lidí, pak se letadlo extrémně strmě propadlo. Najednou bylo podivné ticho – minimálně ve srovnání s předchozí kakofonií. Slyšela jsem jen vítr, byla jsem pořád připoutaná k sedačce. Moji matku i muže vedle mě to ze sedadel vyhodilo. Byla jsem celá bez sebe. Viděla jsem les pod sebou, který vypadal jako vršek brokolice.“

Pak dívka ztratila vědomí a probudila se až o den později. Let 508 byl nicméně posledním strojem společnosti LANSA. Jen několik týdnů po této události přišla firma o svou provozní licenci. Juliane Koepcke později potvrdila jejich omluvu z roku 2010. „Roky jsem měla noční můry. A samozřejmě se mi stále vrací úzkost ze smrti matky i všech ostatních. Proč jsem jako jediná přežila, říkám si. Straší mě to a vždycky strašit bude.“

Let v nevhodných podmínkách

Letoun typu Lockheed, který tuto trasu obsluhoval, se po zásahu bleskem nad Amazonským pralesem nejprve vzňal. Následně se důsledkem tohoto požáru a přidružených turbulencí rozpadl přímo ve vzduchu. Její dopad v sedačce zabrzdily koruny stromů. Zranila si oko, přišla o silné brýle (byla velmi krátkozraká), utrpěla otřes mozku a další zranění. Následné vyšetřování určilo jako příčinu nehody špatné počasí a také nezodpovědnost posádky.

Ta se totiž rozhodla pokračovat v letu i navzdory podmínkám, pro které nebylo letadlo rozhodně dimenzováno. Typ Lockheed L-188 Electra vzlétl prvně v roce 1957. Šlo o první velký turbovrtulový letoun, který byl v USA vůbec vyráběn. Zpočátku slavil velké prodejní úspěchy. Pak ale přišly dvě vážné nehody, po kterých ho aerolinky přestaly objednávat. Časem byl tedy nahrazen proudovými dopravními letouny, zcela však nezmizel.

Počátky letadla a osudy Juliane

Mnoho těchto strojů bylo upraveno tak, aby mohly sloužit jako nákladní letadla, a u různých provozovatelů se udržely až do 21. století. Jeho konstrukce byla také použita jako základ a inspirace pro námořní hlídkový a protiponorkový letoun Lockheed P-3 Orion. Ten je velmi úspěšným strojem ve svém odvětví. Původní Lockheed postihlo během služby na 65 různých nehod a incidentů, dohromady tak přišlo o život 1046 lidí.

Juliane se po dopadu vydala najít nejbližší lidské osídlení. Protože v divočině vyrostla a také studovala zoologii, znala základní techniky přežití, což jí zachránilo život. Její cesta se ubírala podél potoka, kromě zranění a potíží se zrakem měla také četné abscesy od bodavého hmyzu. Po vyléčení následků vystudovala biologii v Kielu a na univerzitě v Mnichově. Dnes je přední odbornicí na tropické netopýry a pracuje pro Stání zoologickou sbírku Mnichova.

Jak nejdál od civilizace jste se kdy ztratili?

Zdroj: Science

Článek Tato žena přežila leteckou katastrofu. Vypráví, jak si poradila, když z výšky 3 kilometrů spadla do amazonského pralesa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Malá pohroma na Měsíci

Snímky místa havárie byly pořízeny sondou NASA Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) 25. května a zveřejněny 24. června. Fotografie ukazují, že zbloudilé trosky vytvořily dva překrývající se krátery, a to východní široký osmnáct metrů a západní šestnáctimetrový. Tato událost představuje záhadu zejména proto, že doposud žádná z raket programu Apollo nevytvořila takový rozmanitý útvar.

Úvahy jednoho významného astronoma

Nečekané duální krátery přidávají další vrstvu podivnosti k záhadě, která mátla pozorovatele vesmíru. Jedná se o slova Billa Graye, amerického astronoma a vývojáře softwaru, který sleduje objekty v blízkosti Země. Předpověděl, že obíhající kus vesmírného odpadu zasáhne odvrácenou stranu Měsíce během několika měsíců. Když Gray poprvé zahlédl trosky, navrhl, že se jedná o raketu Falcon X vypuštěnou v roce 2015.

Má v tom opět prsty Čína?

Pozdější pozorování a analýza orbitálních dat nakonec naznačují, že objekt byl ve skutečnosti kosmickou lodí čínské Chang’e. Loď byla pojmenována po čínské bohyni Měsíce a odstartovala již v roce 2014. Čínští představitelé však nesouhlasili a tvrdili, že horní stupeň této rakety před lety shořel v zemské atmosféře.

Pohroma byla zcela neočekávaná

K dnešnímu dni se podle Arizonské státní univerzity zřítilo na Měsíc nejméně 47 raketových těles NASA, ale „dvojitý kráter byl neočekávaný“, napsala NASA v prohlášení. „Žádné jiné dopady raketového tělesa na Měsíc nevytvořily dvojité krátery.“ A k tomu všemu se přidává fakt, že těleso zůstává doposud neidentifikovaným.

Dvě protiřečící si strany a různé teorie

Vědci stále uvažují, co mohlo tyto dva krátery vytvořit. Jednou z možností je, že krátery byly tvořeny kusem trosek, který měl na každém konci velmi hmotné části. Každopádně by tento scénář byl zcela neobvyklý, uvedli zástupci NASA. Ve svých spisech stále tvrdí, že nejpravděpodobnější je zmíněná čínská loď, avšak samotná Čína to vyvrací.

Poté, co zpočátku Gray mylně identifikoval záhadný odpad jako raketu Falcon patřící společnosti SpaceX, se astronom vrátil k datům, aby zjistil, že Chang’e je skutečně ta správná loď. Tento objekt se totiž zcela téměř shoduje s trajektorií úlomků na Měsíci. Zmiňoval ještě, že původní účel čínské mise Chang’e 5-T1 bylo seslat testovací kapsle na Měsíc a zpět, ale zřejmě se to úplně nepovedlo.

Čína je výslovně proti obvinění

Představitelé čínského ministerstva zahraničí popřeli, že by vesmírný odpad byl jejich. Trvali na tom, že raketa Chang’e shořela již při své zpáteční cestě na Zemi v roce 2014. Američtí experti však toto tvrzení zpochybnili a naznačovali, že čínští představitelé by si mohli tuto raketu zaměňovat s jinou. Pravděpodobně s podobně určenou raketou z mise v roce 2020. Nakonec vesmírné velitelství amerického ministerstva obrany, které sleduje vesmírný odpad na nízké oběžné dráze Země, vydalo prohlášení. V něm stojí, že čínská raketa nikdy neodešla z oběžné dráhy.

Vodítka hovoří jasně

Gray věří, že jeho orbitální data, která se téměř dokonale shodují s počáteční trajektorií čínské rakety, jsou přesvědčivá. Jiní také identifikovali důležitá vodítka, která podporují Grayův závěr. Např. tým z Arizonské univerzity identifikoval raketu jako součást mise Chang’e 5-T1 pomocí analýzy světelného spektra na havarovaných troskách.

Tak trochu znečišťování vesmíru

Přestože se jedná o první vesmírný odpad, který se neúmyslně srazil s Měsícem, není to poprvé, co se tam zřítil člověkem vyrobený satelit. V roce 2009 byla družice NASA pro pozorování a snímání lunárních kráterů záměrně vypálena na jižní pól Měsíce rychlostí 9 000 km/h. Tím se uvolnil oblak, který umožnil vědcům detekovat chemické znaky vodního ledu. NASA také zlikvidovala rakety Saturn V programu Apollo tím, že je vrhla na Měsíc.

Chyby se nesmí opakovat

Ve výsledném závěru se zdůrazňuje potřeba vesmírných agentur po celém světě, aby vyvinuly efektivnější metody pro sledování raket. Alespoň těch, které se posílají do hlubokého vesmíru. Zároveň by to zabránilo tomu, aby byly takové objekty zaměněny za asteroidy ohrožující naši planetu.

Kdo dle Vás zapříčinil tuto pohromu?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Záhadná raketa, která nedávno narazila na Měsíc, způsobila znatelné škody a pro vědce zanechala spoustu otázek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Naživu a mrtví zároveň

Vegetativní stav je obvykle popisován jako „bdělost bez vědomí“. Tito pacienti často otvírají oči a mají cykly spánku a bdění. Zůstávají však zcela neteční k jakékoli formě vnější stimulace nebo pobídky. V zásadě jsou tedy současně „přítomní“ i „nepřítomní“ v místě mezi životem a smrtí. Po desítky let se přitom předpokládalo, že nemají ani žádné povědomí o okolí. Nevnímají tedy, kde jsou, kdo je kolem nich a v jakých podmínkách se nachází.

Několik měsíců po své nehodě byla Carol umístěna do fMRI skeneru v nemocnici v Cambridge. Byla požádána, aby si představila, jak mává rukou ve vzduchu, jako kdyby hrála například tenis. K úžasu všech se rozsvítila ta část mozku, která má na starosti právě pohyb. Byla aktivní úplně stejně, jako se to děje u zdravých lidí, když si mají na stejném přístroji představit nějakou sérii tělesných pohybů.

Vědomí a porozumění okolí

Překvapující výsledek ukázal, že Carol rozumí řečeným instrukcím a – což překvapuje ještě víc – je schopná na ně zareagovat. Ne fyzickým způsobem, jako stisknout ruku nebo mrknout okem, ale vědomou reakcí mozku. To nade vší pochybnost potvrdilo, že tato žena není vůbec vegetativní. Je při vědomí a vnímá své okolí, přestože na něj už více jak pět měsíců nemůže jakkoli fyzicky reagovat. Snímání se stalo začátkem nové formy zacházení s pacienty.

Po několika dalších vylepšeních sledovací techniky se postup dostal ještě o krok dál. Bylo možné komunikovat s mladým mužem jménem Scott, který byl v témže stavu 12 let. Stejně jako u Carol u něho došlo ke srážce s autem a od té doby byl považován za vegetativního pacienta. Úpravou skeneru šlo u mozkové aktivity rozeznat signály pro „ano“ a „ne“. Scott tak dokázal sdělit, že ví, kde je, jak dlouho tu je a na co se rád dívá v televizi.

Kompletní změna ve vnímání postižení

Během roku 2016 bylo touto technikou oskenováno dalších více jak 1 000 pacientů po celém světě. Nezávislý výzkum pak ukázal, že 20–25 % z nich na tom bylo stejně jako Carol a Scott. Přes vnější vzhled byli při vědomí a dokázali skrze zařízení reagovat. Byli uvězněni ve svých nepohyblivých tělech, tiše poslouchali každý rozhovor u postele a každé rozhodnutí, které o nich za tu dobu bylo učiněno. A se kterým nemohli nic dělat.

Nikdo přesně neví, kolik vegetativních pacientů na světě existuje, odhaduje se však něco mezi 15 000 – 40 000. Tato čísla potvrzují, že desítky tisíc na tom mohou být jinak, než jak navenek působí. Navzdory sérii těchto ohromujících objevů podkopává celou snahu soubor regulačních nařízení. Jakmile je totiž pacient prohlášen za dlouhodobě vegetativního, upouští se od požadavku na opakované pravidelné sledování.

Dlouhodobě uskladněné „zboží“

Po mnoho let bývají pacienti s touto diagnózou tzv. uskladněni. Jde o nešťastný termín popisující často určitou formu odepsání. Krom jiného je jim tak odepřena podrobná analýza od odborníka, který dovede přesněji stanovit jejich mentální funkčnost po delší čas. Takový lékař může totiž zachytit i nenápadná znamení projevujícího se povědomí o okolí. Stále tedy nevíme, kolik takových pacientů je vědomých po celou dobu.

Selhání v testech tohoto typu zbavuje tisíce pacientů po celém světě důležité výhody – být slyšeni a moci komunikovat s lékaři či příbuznými. A samozřejmě se podílet na rozhodnutích ohledně život udržující léčby, rehabilitace a dalších zásahů. Nedostatečností skenování tyto životy opouštíme. Oni sami nemohou mluvit, ale tato technologie jim dává hlas. Je načase jim poskytnout možnost, jak opět zaujmout aspoň nějaké místo ve světě živých, kam patří.

S jakou formou vegetativního stavu jste se během života setkali?

Zdroj: ScienceFocus

Článek Tisíce pacientů v kómatu mohou být při vědomí, zatímco je ignorujeme. Neurovědec vysvětluje, proč je důležité na tyto lidi mluvit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Skoro všichni je měli špatně

Bývalý stevard Bobby Laurie sdílel Martinezovu fotku s komentářem, že lidé si mají v takové situaci zakrýt maskou celý obličej, tedy ústa i nos. „Poslouchejte svého stevarda! SKORO VŠICHNI pasažéři tohoto letu měli masky nasazené úplně ŠPATNĚ.“ Kyslíkové masky jsou během poklesu tlaku v kabině letadla naprosto klíčové. Lety ve výškách s dírou v trupu jsou, řečeno velmi mírně, vysoce rizikovou záležitostí.

Ve výškách nad 4,5 kilometru je pro lidi náročné dýchat a udržet dostatek kyslíku v krvi. Během několika minut mohou ztratit vědomí, což je stav zvaný hypoxie. Ta se projevuje závratěmi, obavami, tunelovým viděním, bolestmi hlavy, únavou, mdlobami, rozostřeným viděním a celkovým zmatením. Problém není v podílu kyslíku ve vzduchu. Ten je totiž poměrně stabilní (asi 21 %), a to až do výšky 21 kilometrů. Jde hlavně o absenci tlaku vzduchu.

Problematika řídkého vzduchu

Vysoký tlak činí vzduch hustým, což mu pomáhá dostat se do plicní tkáně a tudíž i do krve. Právě nedostatek tlaku tak snižuje dostatek dýchatelného vzduchu. Přidání čistého kyslíku skrze masku pomáhá vyvážit fyziologické problémy, k nimž v takové výšce dojde. Jenže je potřeba mít tu masku nasazenou správně. Jakmile nemáte zakrytá ústa i nos, vystavujete se riziku, že se vám stane to stejné, co bez ní, a nakonec ztratíte vědomí.

Podle zpráv pasažérů bylo v momentě selhání motorů letadlo ve výšce 9,4 kilometru nad zemí. Krátce nato klesli piloti na 3 kilometry a se strojem přistáli 12 minut poté, co byl nouzový stav vyhlášen. Podle tabulky od AOPA (Asociace majitelů a pilotů letadel) měli cestující po rozbití oken 30 vteřin tzv. použitelného vědomí. Jde o čas, kdy můžete za plného vědomí něco udělat, než ho kvůli okolnostem ztratíte.

Klíčová role čistého kyslíku

Ve stavech nouze je příkon čistého kyslíku zcela kritický, protože pacienti v bezvědomí se nebudou moci evakuovat. Pokud je na palubě oheň nebo kouř, může taková osoba znamenat pro okolí rozdíl mezi životem a smrti. Proto je systém letadla navržen tak, aby právě masky spadly v případě jakékoli nouze okamžitě. Instrukce týkající se masek jsou ostatně obsahem každého hlášení bezpečnostních pokynů ještě před začátkem letu.

Incident je momentálně vyšetřován Národní bezpečností dopravní komisí. Z toho důvodu nejsou aktuálně dostupné podrobnější informace. Ačkoli stále existují obavy z této metody přepravy osob, je létání statisticky mnohem bezpečnější než cestování autem. Cestující, který během tohoto incidentu zemřel, byl prvním za posledních 9 let. Za tuto dobu byly více než 100 miliony letů přepraveny miliardy lidí.

Kolik letů jste za život absolvovali? Došlo k nehodám?

Zdroj: BussinessInsider

Článek Během nouzového přistání letadla si téměř všichni pasažéři nasadili kyslíkové masky špatně. Rozšiřuje se zvyk z nošení roušek? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

K takovým věcem už došlo

Popraskaná okna v letadle už se objevila například v roce 1990 během letu British Airway. Tehdy se oddělilo jedno z čelních skel a pilota to téměř vycuclo z kabiny. Naštěstí ho zachytil stevard a držel ho do té doby, než letadlo bezpečně přistálo. Podobná situace nastala i v roce 2018, kdy odletěla opět část kokpitu a zacloumalo to s kopilotem, který na sobě měl ovšem bezpečnostní pásy. Incident se tak obešel bez vážných zranění.

Jako první byste v takovém případě uslyšeli hlasitý rámus, protože by došlo k odtlakování. V základu je tlak v kabině vyšší než ten venku, což dovoluje pasažérům a posádce normálně dýchat. Pokud okno praskne, vnitřní vzduch bude utíkat a to velmi rychle. Vezme s sebou malé věci jako časopisy a mobilní telefony, někdy i větší, například lidí. Dalšími efekty jsou pokles teploty a tlaku vzduchu, takže praskají ušní bubínky. Uvnitř se objeví i mlha.

Jestli se to stane i vám

Jako ve všech kritických situacích platí základní rada pro přežití v celém vesmíru – nepropadejte panice. Je i základním mottem knihy Stopařův průvodce po galaxii a uplatníte ji všude. Neškodí mít bezpečnostní pás zapnutý i tehdy, když sedíte. Jakmile na vás vypadne kyslíková maska, nasaďte si ji, pak pomozte dětem nebo lidem okolo. Posádka zahájí bezpečnostní protokol a letadlo značně poklesne, aby újma byla co nejmenší.

Stále ovšem platí, že letecká doprava patří k těm nejbezpečnějším na světě a s technologickým pokrokem se tento faktor stále zvyšuje. Navíc, pokud dojde k poklesu tlaku, málokdy za tím opravdu budou stát okna, to se stalo jen ve 2,7 % takových situací. Jsou z více vrstev plexiskla nebo akrylového plastu, který je pevný a má dírky. Takže na létání jako dopravu nezanevřete, vzpomeňte si, jak uklidňoval Superman Lois Lane.

Jak cestujete na dovolenou? Letecky nebo volíte jiný způsob?

Zdroj: BrightSide

Článek Co by se stalo, kdyby v letadle praskla všechna okna? Nenechte se zmást akčními filmy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

V poušti nebo pod sutinami

V poušti člověka ohrožuje v první řadě horko, před kterým je velmi těžké se dostatečně skrýt, a pocením se organismus připravuje o vodu. Proto postupujte za noci, kdy je teplota asi na 15 stupních Celsia. To znamená nižší riziko dehydratace a tepelného šoku. Mějte s sebou také zrcátko nebo cokoli, co dokáže házet odlesky. Díky silnému slunci můžete signalizovat až na horizont a zvýšit tak šanci, že vás někdo zachrání.

Pokud se nacházíte pod sutinami, je nejdůležitější zachovat klid a rozvahu. Nevrhejte se nikam po hlavě, protože všechno kolem se může opět pohnout a minimálně vás zranit. Sundejte si tričko nebo košili a omotejte si látku kolem hlavy. Vytvoříte tak provizorní štít proti prachu a suti ve vzduchu. Riziko udušení jemnými částečkami je stejné, jako že na vás něco spadne. Vytvořením této masky se tak můžete pohybovat snadněji.

Pod útokem žraloka nebo býka

O útocích zvířat panuje obrovská spousta mýtů a „zaručených receptů“. Pokud se setkáte ve vodě se žralokem, rozhodně se k němu neotáčejte zády. Když zkusíte rychle uplavat, budete na něj působit jako kořist. Pohybujte se co nejpomaleji, redukujete tak riziko přímého útoku. V případě, že na vás žralok skutečně zaútočí, braňte se a miřte na oči a žábry, ty jsou nejcitlivější. Žraločí útoky na člověka jsou ovšem velmi vzácné a ty fatální ještě vzácnější.

Klíčovou věcí, kterou je třeba mít na paměti, je skutečnost, že býk reaguje na pohyb. Takže jestli tento kolos běží přímo na vás, ustaňte v čemkoli a nehýbejte se. Když se dostane blízko, hoďte někam daleko od sebe klobouk, tašku nebo kus oblečení. Býk se zaměří na tento cíl a vás nechá aspoň na chvíli na pokoji. Proto při býčích zápasech používá torero barevnou muletu na tyči, kterou provokuje býka k útoku.

Útěk před tornádem a včelím rojem

Tornáda jsou v USA prakticky na denním pořádku, hlavně v Oklahomě, Kansasu a Nebrasce, tedy v tzv. uličce tornád. V evropských poměrech jich také vzniká dost, většinou ale nemají dlouhého trvání a vzniknou někde, kde nenapáchají škody. Jestli se vám přece jen stane, že budete v dráze tohoto jevu, schovejte se v nějaké díře, například jeskyni. Lehněte si na zem a zakryjte si hlavu rukama a oblečením.

Včely můžete zcela běžně potkat kdekoli v našich krajích a jejich bodnutí zažil už nejspíš každý. Jedno není většinou problém, ale potkat rozzuřený roj, to už je horší. Když vás začne pronásledovat, schovejte se kdekoli na tmavém místě. Včely ve tmě příliš dobře nevidí, nedostatek světla je tak silně zmate. Vyvarujte se unáhlených reakcí, nemávejte kolem sebe rukama a taky si zkontrolujte, že na sobě nemáte nic sladkého, co by je mohlo opět přilákat.

Pád výtahu a propadnutí ledem

Padající výtah je klasickým nástrojem thrillerů, hororů a katastrofických filmů. Většinou vidíte lidi přitisknuté ke stěně nebo zapřené v rohu. Jenže tohle je ideální recept na zlomení kostí. Octnete-li se v takové situaci a podaří se vám zachovat rozvahu, lehněte si celým tělem na zem. V momentě dopadu tak bude celá jeho síla rovnoměrně rozdělená po celém vašem těle. Zranění můžete utrpět i tak, ale je to lepší než koncentrace do jednoho bodu.

Při propadnutí se ledem do mrazivé vody hraje hlavní roli čas. Čím déle zůstanete pod hladinou, tím méně toho uděláte, protože teplota vody vás zkrátka začne ochromovat. Nejlepší cesta ven je proto ta, kterou jste se dostali sami dovnitř. Chytněte se okraje ledu, vytáhněte se z vody a postupně se plazte na okolní led, abyste rozkládali váhu rovnoměrně. Žádné trhání a žádné kopání. Dokud nejste na pevné zemi, riziko prolomení vám hrozí stále.

Stalo se vám někdy něco z popsaných situací? Jak jste dopadli?

Zdroj: BrightSide

Článek Velký test přežití: Uvedené simulace vás přemístí do nehostinných podmínek, kde vám půjde o život. Jak se zachováte? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pýcha a následný pád

Svoje vousy nosil Hans obvykle stočené a zastrčené v kapse kalhot. Je celkem jasné, že normální nošení by vzhledem k délce bylo opravdu nepraktické. Dobové záznamy ukazují, že jakékoli zkracování absolvoval za celý svůj život pouze šestkrát, ovšem o jakou délku nevíme. Plnovous byl zkrátka jeho osobní značkou a jasně poznatelným stylem, i kdyby si ho lidé nepamatovali pro jeho činy. Někdo by mohl čekat, že jeho smrt bude složitou bizarní nehodou.

Jenže Hansovo úmrtí bylo nejspíš dílem několika krátkých vteřin. V roce 1567 si svůj majestátní plnovous prostě při jedné příležitosti nesroloval do kapsy a přišlápl si ho nohou. Pádu starosty už se nedalo zabránit a při dopadu si ctihodný muž zlomil vaz. Literární prameny pak nabízejí minimálně dvě verze celé kuriózní nehody, jejich pravdivost je samozřejmě otázkou. Něco ho totiž přimělo zcela bezhlavě spěchat, takže zapomněl na nutné přípravy.

Čeho se tak zděsil

V roce 1567 zasáhl město rozsáhlý požár, což logicky vyžadovalo starostovu aktivitu. Vyděšený tím, že jeho občané mohou být v nebezpečí, vyběhl, aby zorganizoval hasiče a další nutné práce. Ve spěchu si pak na schodech přivodil smrtelný úraz kvůli přišlápnutí plnovousu. Druhá verze pracuje zase s velmi významnou návštěvou šlechty. Té se starosta chtěl údajně ukázat v celé parádě svého úřadu. Takže si výjimečně nechal vousy volně viset namísto obvyklého zatočení do kapsy.

Důstojnou chůzi vstříc vzácnému hostu pak přerušilo přišlápnutí a onen smrtelný pád. Unikátní plnovous se po Hansově smrti stal ceněnou relikvií, na což by byl jejich majitel nepochybně hrdý. Ačkoli se objevili i skeptici s tím, že jde o podvrh, odborná analýza prokázala, že jsou pravé. Dodnes jsou pak k vidění v oblastním muzeu. Zajímavé také je, že snímky tohoto Němce ukazují často Hanse Langsetha – Steininger žil totiž v době, kdy neexistovaly fotoaparáty.

Zranili jste se někdy v souvislosti s vlasy nebo vousy? Co se stalo?

Zdroj: AtlasObscura

Článek Nejdelší plnovous na světě zabil svého nositele. Kuriózní smrt šokuje dodnes se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.