Let JAT 367 explodoval nad severními Čechami v roce 1972. Trosky pokryly kilometry, ale verze o chorvatské bombě má trhliny, které ukazují na armádu

V lednu 1972 se nad Srbskou Kamenicí rozpadl jugoslávský DC-9 a zahynulo 27 lidí. Oficiálně šlo o bombu, podezření ale dodnes míří i k vojákům.

Zdroj fotografie: Anynobody / Creative Commons / CC BY-SA 4.0.

Ve středu 26. ledna 1972, krátce po páté odpoledne, sledovali obyvatelé vsí na Děčínsku zimní oblohu. Ozvala se mohutná detonace a o několik minut později začaly z mraků padat plechy, sedadla, zavazadla i lidská těla. Jugoslávský Douglas DC-9 s imatrikulací YU-AHT, který letěl jako JAT 367 z Kodaně do Záhřebu, přestal existovat. Z osmadvaceti lidí na palubě přežila jediná, letuška Vesna Vulovićová. Komunistické Československo rychle předložilo vysvětlení: chorvatští teroristé, kufr s náloží, uzavřený případ. Podle novinářů, kteří se k havárii vrátili po desítkách let, však řada okolností k tomuto čistému příběhu nesedí. A některé z nich vedou k uniformám.

Výbuch nad Hermsdorfem a déšť trosek u České Kamenice

Stroj patřil k nejmladším ve flotile. Vyrobili ho v prosinci 1970, v jugoslávském rejstříku figuroval od února 1971 a měl za sebou necelých 2 092 letových hodin. Na technickou závadu podle dostupných popisů nic neukazovalo.

Posádka naposledy promluvila kolem 16:00 světového času. Nad východoněmeckým Hermsdorfem ji řídící z Chotěbuzi vyzval, ať se přeladí na Prahu. V 16:01:29 záznamy utichly.

Trosky dopadaly do pásu mezi Českou Kamenicí, Srbskou Kamenicí a Novou Oleškou. Podle webu Pomníky letců, který vychází ze závěrečné zprávy Federálního ministerstva dopravy, pročesávalo zhruba 500 vojáků území o rozloze dvou až tří desítek kilometrů čtverečních. Pátrací akce oficiálně odstartovala ve 16:25. K hlavní části trupu v lese museli záchranáři prorazit provizorní cesty a nasadit jeřáby i těžkou techniku. Bilance zněla 27 mrtvých: pět členů posádky a 22 cestujících.

Chorvatská bomba v oficiální zprávě: stopy v troskách, ale žádný odsouzený

Vyšetřování převzala československá komise, protože stroj spadl na území Československa. Jugoslávští pozorovatelé se připojili 28. ledna. Výsledná závěrečná zpráva o nehodě YU-AHT konstatuje rozrušení letounu výbuchem nastražené trhaviny v zavazadle uloženém v předním zavazadlovém prostoru. Znalci popsali chemické a mechanoskopické stopy výbušniny, plechy vyhnuté směrem ven od ohniska a zbytky kufru včetně časovacího mechanismu.

Politický kontext do tohoto rámce zapadal. Už v době havárie zatelefonoval do švédského listu Kvällsposten muž, který se představil jako chorvatský nacionalista. Téhož dne explodovala bomba ve vlaku ze Záhřebu do Vídně a chorvatští extremisté měli za sebou celou sérii útoků proti Jugoslávii i státnímu dopravci JAT.

Přesto zůstává v oficiální verzi nápadná prázdnota. Studie historika I. Kukobata o terorismu v jugoslávské letecké dopravě v letech 1948 až 1990 připomíná, že před soudem za tento čin nikdy nikdo nestanul. Švédské pátrání nedospělo k pachateli. Vyšetřovatelé prověřovali i podivnou letenku na jméno Stevan Petrović, kterou nikdo nezkontroloval. Teroristický útok s 27 oběťmi tak skončil bez obžalovaného a bez rozsudku.

Do atmosféry patří i vzpomínky jediné přeživší. Vulovićová později vyprávěla, že si v Kodani všimla „strašně neklidného“ pasažéra a že se kolegové z posádky chovali zvláštně už od předchozího večera, jako by něco tušili. Jde o zpětné dojmy, jež nikoho neusvědčují, přesto dodnes dokreslují neklid kolem celého letu.

Indicie proti armádě: nízký rozpad, druhé letadlo a ztracené dokumenty

V roce 2009 rozvířil hladinu německý novinář Peter Hornung-Andersen spolu s českým kolegou Pavlem Theinerem. Jejich hypotéza tvrdí, že letoun po incidentu ve velké výšce nouzově klesal a k jeho rozpadu došlo teprve nízko nad Srbskou Kamenicí. V tomto scénáři se dopravní DC-9 mohl ocitnout v zaměřovačích československé protivzdušné obrany nebo vojenského stíhacího letounu.

Opírali se o několik konkrétních stop:

• Rozptyl trosek. Plocha dopadu byla podle nich na rozpad ve výšce kolem deseti kilometrů příliš malá. Tělesa a úlomky z takové výšky by vítr měl rozmetat mnohem šířeji.
• Druhý děj nad vsí. Místní svědci mluvili o plamenech a dalším dění nízko nad Srbskou Kamenicí.
• Zvuk dalšího stroje. Objevilo se svědectví o hluku druhého letadla v okamžiku katastrofy.
• Hlas zevnitř. Novináři citovali nejmenovaného bývalého jugoslávského vyšetřovatele, který oficiální závěry zpochybňoval.
• Chybějící papíry. Rozhodující dokumenty měly být podle autorů zničeny nebo se ztratily a vyšetřování mělo zásadně ovlivňovat StB.

V rozhovoru pro Radio Prague International Hornung-Andersen řekl, že příběh o bombě byl pro režim „jednodušší“ a současně umožnil skutečnou událost zamést pod koberec. Logika jeho verze nepočítá se záměrným útokem. Pracuje s omylem: neidentifikovaný stroj v nouzovém sestupu, nervózní obsluha radarů a rozkaz, který padl příliš rychle.

Zarážející je i osud důkazního materiálu. Po expertizách skončily zbylé trosky ve šrotu, protože o ně jugoslávská strana údajně nestála. Kdo by dnes chtěl úlomky přezkoumat moderními metodami, nemá z čeho vycházet.

Studená válka nad Děčínskem: proč by vojáci měli co tajit

Proč by se podezřelou měla stát zrovna armáda? Hornung-Andersen poukazoval na načasování. Severní Čechy patřily k vojensky citlivým oblastem s důležitými instalacemi a v těch dnech se z Prahy vraceli představitelé Varšavské smlouvy. Vzdušný prostor tak podle něj střežili ostřeji než obvykle. Novinář zmiňoval také údajné potíže v komunikaci mezi civilním a vojenským řízením letového provozu.

Podle nás právě tahle kulisa vysvětluje, proč podezření přežilo půl století. Necelé čtyři roky po srpnové invazi, uprostřed nastupující normalizace, měla bezpečnostní mašinerie všechny páky v rukou: vyšetřovací komisi, archivy, tisk i lokalitu obsazenou vojáky. Pokud by verze o zásahu protivzdušné obrany platila, musela by podle jejích zastánců vzniknout rozsáhlá utajovací operace. Prostředky k ní režim měl.

Studená válka přitom zná případy, kdy vojáci omylem či v přehnané ostražitosti zasáhli civilní stroj. Sovětský svaz sestřelil 1. září 1983 jihokorejský Boeing letu KAL 007, americký křižník Vincennes 3. července 1988 zničil íránský Airbus letu Iran Air 655. V obou případech hrála roli mylně vyhodnocená hrozba a citlivý vzdušný prostor. Po tragédii KAL 007 se do Chicagské úmluvy dostal závazek, že se státy zdrží použití zbraní proti civilním letadlům.

Archivní stopa existuje dodnes. Národní archiv eviduje souhrnnou zprávu Státní letecké inspekce, anglický výtah pro ICAO, návrh předběžné zprávy s radarovými snímky i situační plán havárie od Odboru vyšetřování StB v Ústí nad Labem. Část dokumentů koluje jen v archivních kopiích nebo přepisech a pohodlně dostupná zdaleka není.

Vesna Vulovićová a rekord, který stojí na výšce pádu

Nejslavnější postavou celé tragédie se stala dvaadvacetiletá letuška ze Srbska. Podle oficiální verze ji v zadní části trupu ochránila relativně kompaktní konstrukce, trosky dopadly pod příznivým úhlem do zalesněného a zasněženého svahu a nízký krevní tlak jí při dekompresi rychle vzal vědomí. Guinnessova kniha rekordů ji dodnes vede jako držitelku rekordu v přežití pádu bez padáku z výšky 10 160 metrů.

Hypotéza o nízkém rozpadu však míří i na tenhle rekord. Kdyby se letoun rozlomil jen pár set metrů nad lesem, zázrak by ztratil rozměr a zůstala by otázka, proč úřady trvaly na výšce deseti kilometrů. Guinnessova kniha rekordů ostatně sama uvádí, že výšku v roce 2009 zpochybnili novináři.

Česká televize připomíná havárii jako událost, jejíž osud „zůstává dodnes záhadou“. V širší paměti přitom tragédie bledne. Cizí dopravce, jugoslávské oběti a normalizační mlčení z ní udělaly spíš kuriozitu o letušce s rekordem než kapitolu českých dějin.