Nešťastné planety, které to nedaly

Obrovská masa OGLE objektu vyvolává otázku, co to vlastně je. Místo, kde se nachází, je plné „hnědých trpaslíků“, tedy hvězd, které nedosáhly na dostatek hmoty k zahájení termonukleární reakce. Jde o subhvězdné objekty, ze kterých nevyzařuje žádné světlo či jiná energie, mají však vlastní jádro a také vodivý povrch. V jejich nitru může docházet k syntéze helia z deuteria, problém je však nedostatek tlaku a teploty.

Právě kvůli nedostatečným podmínkám nedojde k syntéze těžších prvků z lehkých atomů vodíku. Hnědý trpaslík vzniká z protohvězdy, nestane se ale plnohodnotnou hvězdou. Jde tedy o mezistav mezi planetou a hvězdou. Název „hnědý trpaslík“ zavedla americká astronomka a aktuální ředitelka SETI centra Jill Tarterová. Potřebovala totiž odlišit tyto subhvězdy od červených trpaslíků. Ty jsou přes malou hmotnost skutečnými hvězdami.

Pro astronomy je anomálií

Jestliže je OGLE stále planeta, pak je opravdu obrovská. Pokud jde o hnědého trpaslíka, jde o velmi zvláštní konstelaci. Tyto objekty se totiž obvykle netočí kolem jiných hvězd. Exoplaneta je planeta, která obíhá kolem jiné hvězdy, než Slunce. Hostující hvězda byla objevena už v červnu roku 2016. Za hnědého trpaslíka je brána hvězda s hmotností v rozsahu 13–80násobku hmotnosti právě planety Jupiter z naší soustavy.

Jakmile totiž těleso překročí onen 80násobek, nastane v jádru teplota a tlak potřebný ke spalování lehkého vodíku na těžší prvky. Těleso se v ten moment stane hvězdou. Při hmotnosti nižší než 13 Jupiterů nedojde k žádným reakcím a objekt je jen opravdu velkou planetou. Někdy se takovým tělesům říká také hnědí podtrpaslíci. Termonukleární fúze poskytuje energii, kterou hvězdy vyzáří do okolí a udrží tak vlastní rovnováhu.

Jaké druhy vesmírných objektů si vybavíte?

Zdroj: LiveScience

Článek Ve středu Mléčné dráhy byl objeven nový podivný objekt. Nejde však o černou díru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kdopak to volá

Zainteresované strany tak neměly žádný problém toto vysílání zachytit, a to dokonce nezaměřovaly přesně. „CHIME se ani nekoukal správným směrem, a stejně jsme to zachytili naprosto jasně, čistě periferním viděním,“ konstatoval Kiyoshi Masui, asistující profesor na MIT o jednom z projektů. Podle jeho dalších slov na to ani nebyla potřeba pokročilá technika, vlnění by zachytily i antény vyrobené doslova z forem na dorty.

Tyto rychlé dávky vln (FRB – fast radio burst) nebyly zachyceny rozhodně poprvé, ale vždycky se vyskytly zcela mimo naši galaxii. Z důvodu velké vzdálenosti bylo také mnohem těžší je zachytit i následně prozkoumat. Zmíněné vysílání bylo také jednoznačně nejsilnějším zachyceným v Mléčné dráze. Podstatnější ovšem je, že díky relativní blízkosti mohou astronomové mnohem lépe než při předchozích výskytech zjistit původ vlnění.

První zachycení tohoto druhu vln

Poprvé se vlny tohoto typu objevily v roce 2007, kdy Duncan Lorimer a David Narkevic studovali radiové vlny v Austrálii. A zachytit něco tak blízkého si od té doby přáli astronomové po celém světě. Jedním z hlavních problémů těchto náhlých vlnění – krom vzdálenosti – je jejich obrovská prchavost. Navzdory tomu, že jsou 100 milionkrát silnější než Slunce, se objeví jen na zlomek vteřiny a pak jsou pryč. Tento faktor brání možnosti jejich dlouhodobého sledování.

Vlny mohou uvolnit v tisícině vteřiny více energie než Slunce za 100 let. Ideálně by astronomové dohledali konkrétní objekt a na něj zaměřili teleskopy. Jenže silně prchavá povaha těchto vlnění právě takovou možnost vylučuje. Naše znalosti ovšem i tak rostou, protože přes tuto jejich vlastnost máme podobných záznamů desítky. Záblesků tohoto typu se na nebi objevují tisíce během každého dne, většina je jich ovšem vzdálená miliardy světelných let. Co asi dalšího astronomové ve spojitosti s tímto vlněním objeví?

Zdroj: Space

Článek Z Mléčné dráhy přijímáme neznámé signály. Jde o historický objev komunikace napříč vesmírem. Snaží se nás někdo kontaktovat? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Spousta výzkumů a objevů, ale o to více otázek

Profesorka Lallementová v roce 1992 objevila, že celá sluneční soustava je obsažena v rozsáhlém místním mezihvězdném oblaku prachu a plynu. Pojednává o průměru asi 10 světelných let. Další výzkum ukázal, že jsme na cestě z této masivní kosmické bubliny k další zvané „G-cloud“. Jak nás přechod sluneční soustavy do nové oblasti vesmíru ovlivní, není známo.

Vyvíjení tlaku na heliosféru

Oblast vesmíru s jiným složením může vyvíjet větší tlak na heliosféru, která chrání planety před kosmickým ionizujícím zářením. Mělo by být jasné, že úrovně radiace jsou mimo heliosféru přibližně 10krát vyšší. Zóna s vyšší hustotou by mohla vyvinout větší tlak na heliosféru a uvolnit více škodlivého kosmického záření do vnitřní sluneční soustavy.

Existují na hranicích specifické zóny?

Přestože má „G-mrak“ pravděpodobně přibližně stejnou hustotu jako oblast vesmíru, kterou v současnosti obýváme, astronomové stejně tápou. Konkrétně nemají jasno v tom, co se děje na hranicích mezi těmito oblastmi. Není známo, zda v místě oddělování existují zóny s vyšší nebo nižší hustotou.

Jak dlouho bude přesun trvat?

Obě vesmírné sondy Voyager, vypuštěné v roce 1977, již touto bariérou prošly, ale data z nich naznačují, že z neznámých důvodů Voyager 2 prošel záhadnou bariérou snadněji. Je nutné také podotknout, že sluneční soustava a Země procházely tímto mezihvězdným mrakem doposud přes 60 000 let. Astronomové ale věří, že vstup do nové oblasti bude trvat už jen asi 2 000 let, což není v kosmickém měřítku tak dlouho.

Článek „Naše sluneční soustava se přesouvá do nové oblasti vesmíru,“ tvrdí astronomka se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Naše realita není ta jediná

Znamená to, že teoreticky je naše realita jen malou částí toho, co je venku, a někdo jako vy může žít v paralelním vesmíru podobném tomu našemu. A ten vesmír může být tak blízko jako milion bilionů biliontin centimetru daleko. Přestože zeď mezi vesmíry může být neuvěřitelně malá, cestování mezi nimi nebude snadné, ale rozhodně možné.

Jak se dostat do jiného světa?

Vše, co potřebujete, je 85megawattový jaderný reaktor schopný vypálit na povel miliardy neutronů. Tak se tým fyziků pracující v laboratoři Oak Ridge v Tennessee snaží otevřít brány do zrcadlového vesmíru. Samozřejmě musí nejdřív najít způsob, jak to udělat. Pokud jim to vyjde, znamenalo by to, že se při průchodu zdí mezi dvěma světy proměnili v zrcadlový obraz sebe sama.

Jak by mohl identický vesmír existovat?

Každá částice by musela mít stejné interakce po dobu 13,7 miliard let, aby vytvořila identický vesmír, jaký máme nyní. Zrcadlový vesmír by s největší pravděpodobností měl své vlastní zrcadlové zákony fyziky. Ale je těžké to vědět s jistotou, protože zatím nikdo nezjistil jedinou zrcadlovou částici. Možná nejsou odpovědi v laboratoři, ale v samotném vesmíru. Ten je však plný temné hmoty. Nemůžeme ho pozorovat přímo a nemáme ponětí, z čeho je vyroben nebo jak funguje. Ale víme, že temná hmota je dostatečně silná, aby zabránila rozletu galaxií.

Vesmír je daleko větší, než se zdá

Jiný vesmír doposud nikdo nenašel a možná je důvodem to, že temná hmota uniká ze zrcadlového světa do toho našeho. Pokud by to vědci dokázali zjistit, potvrdilo by se, že zrcadlový vesmír existuje. Faktem totiž je, že se ve vesmíru rozléhá pětkrát více temné hmoty než viditelné hmoty. Zrcadlový vesmír může tedy být daleko větší než ten, ve kterém pozemšťané žijí.

Další komplikovaná fakta

I kdyby se lidem podařilo otevřít bránu do jiného světa, portál by byl neuvěřitelně malý. Až příliš malý na to, abyste něco viděli bez velmi výkonného laboratorního vybavení. Již zmíněné protony a neutrony také zkomplikují situaci, jelikož do jiného světa můžete vstoupit jen tehdy, pokud byste se mohli zmenšit do velikosti atomu.

Článek Vědci hledají způsob, jak otevřít portál do paralelního vesmíru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Spojitost černé díry a odlišného časoprostoru

Kosmický časoprostor je hrbolatý a průhledná díra je tunel skrz něj. Pokud dnes lidstvo těžce bloudí přes hory a soutěsky, pak je může dokonalá civilizace jednoduše prorazit. Takto poté může skončit v úplně jiném bodě časoprostorového kontinua. To by znamenalo, že v budoucnu se jakýkoli obyvatel Země v zásadě bude moci přestěhovat do svého mládí.

Proč už se neobjevili tvorové z budoucnosti?

Někteří tvrdí, že žádný stroj času nemůže existovat, jinak by náš svět už dávno zaplavili návštěvníci z budoucnosti. Jedno je ale jasné, i ten nejlepší stroj času vám umožní vydat se do minulosti nejdříve v den, kdy byl postaven. A co se týče návštěvníků z budoucnosti, tak vědci naznačují, že ne všechny kontakty s UFO lze považovat za jednoznačné.

Červí díra aneb kosmická zkratka

Přeskakování mezi tunely galaxií ve vesmíru se sice může zdát jako bláznivý nápad, ale fyzici se stále snaží přijít na to, jestli je to možné. Vesmír je obrovský a cesta rychlostí světla k nejbližší hvězdě by trvala více než 4 roky. Pokus dostat se na druhý konec galaxie je navíc starý přes 100 000 let. Moc možností tedy nebojácní cestovatelé vesmírem nemají. Jednou z možností je kosmická zkratka zvaná červí díra, tunel skrz strukturu prostoru a času, který může propojit vzdálené končiny vesmíru. Toto je cesta mnoha vesmírných cestovatelů z fikce.

V černé díře se kompletně vytratíte

Chcete-li si představit červí díru, tak se podívejte na vesmír jako na dvourozměrný list. Udělejte otvory a list kolem nich přeložte tak, aby tvořily nálevky. Poté spojte konce trychtýřů k sobě a vznikne vám „červí dírka“. Můžete tedy skočit do jednoho konce, jít krátkou vzdálenost a vyskočit z druhého již v jiné galaxii. To je však pouze teorie. Problémem u černých děr je fakt, že ještě před vstupem do černé díry se propadnete do zapomnění a následně budete roztrháni na kusy. S postupným vývojem technologií se ale může stát všechno.

Článek Cesta nejtemnější černou dírou ve vesmíru: Jednou teorií je, že vede do další galaxie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zdrojem jsou pravděpodobně magnetary

Rychlé rádiové záblesky, což jsou silné záblesky rádiového vyzařování, trvají pouze několik milisekund. Některé z nich se opakují několikrát, a proto se nazývají repetitivní. Tato rádiová emise byla pro vědce záhadou již 15 let, ačkoliv již bylo zaznamenáno mnoho takových jevů. Ale jejich povaha dosud nebyla zcela rozklíčována. Nyní ale mnoho vědců věří, že magnetary jsou zdrojem FRB. Jedná se o typ neutronové hvězdy, která má neuvěřitelně silné magnetické pole. Samotné neutronové hvězdy jsou posledním stádiem života mnoha obřích hvězd, které prošly supernovou.

Spojitost s neutronovými hvězdami

„Tento objev ukazuje, že rychlé rádiové záblesky jsou záhadnější, než jsme si mysleli, a je to kvůli neobvyklému zdroji FRB 20201124A.“ Takto to pro média zmínil Heng Xu z Pekingské univerzity v Číně, který se o tuto problematiku usilovně zajímá a nadále ji zkoumá. Během studie jeho tým také zjistil, že zdrojem nového signálu je magnetar, avšak v jeho prostředí bylo něco neobvyklého. Jejich data ukazují povahu magnetaru, který ve skutečnosti není sám. Jeho společníkem je horká modrá hvězda, která patří mezi hvězdy třídy B. Ty jsou často společníky neutronových hvězd.

Vývoj magnetarů je velice tvrdým oříškem pro vědu

Další zvláštností ohledně zdroje signálu je, že magnetary se nejčastěji nacházejí v galaxiích, kde pokračuje rychlá tvorba nových hvězd. Ale tento magnetar je v galaxii, která je podobná té doposud známé a nedochází zde k žádné rychlé tvorbě hvězd. Toto je další záhada, která se týká FRB, a vědci se domnívají, že existuje značná mezera v pochopení vývoje magnetarů a samotných FRB. Toto téma musí být dále intenzivně zkoumáno během budoucích studií.

Článek Z vesmíru přišel neobvyklý signál. Během 2 měsíců zazněl 2 000krát se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Něco, co tehdy vyhladilo dinosaury

Na Zemi neustále narážejí malé asteroidy. Ale jednou za několik milionů let je to masivní, život vyhlazující asteroid, který to vše ukončí. Jednou se již tak stalo při vyhynutí dinosaurů. Zemské jádro je zároveň také spalující ohnivá koule žhavá jako Slunce a pomalu, ale jistě ztrácí svůj žhavý žár. Když jádro vychladne, přestane generovat magnetické pole Země. Bez magnetosféry by nebylo nic, co lidstvo ochrání před kosmickým zářením. To samé platí pro atmosféru, která nebude schopna se udržet na místě.

Měsíc může přestat spolupracovat

Jakmile Země ztratí většinu svého dýchatelného vzduchu, začne vypadat velice podobně jako Mars. Potom třeba Měsíc přeruší svou oběžnou dráhu a náhle se po spirále dostane daleko blíže k Zemi. To způsobí ničivá zemětřesení po celé pozemské planetě. Gravitace Měsíce by zároveň způsobila, že by se Země natahovala a zahřívala uvnitř. A to vyvolá masivní sopečné erupce.

Přidejte k tomu monstrózní vlny, které zničí celé pobřeží. Všechny tyto katastrofy budou trvat, dokud Měsíc nedosáhne limitu Roche. Pak se rozpadne na malé kousky a vytvoří prstenec kolem neživé skály, která se nazývá Země. Příští soudný den začne masivní explozí na povrchu Slunce. Sluneční erupce tak silná, že pohltí zemskou atmosféru. To zároveň kompletně vyhodí satelity a poškodí elektroniku. Později by oblak žhnoucího plazmatu způsobil na Zemi vážnou geomagnetickou bouři. Takový globální výpadek elektřiny uvrhne lidskou civilizaci do temnoty.

Bez zdroje vzduchu nemá lidstvo šanci

Země pomalu ztrácí svou atmosféru ve prospěch vesmíru. A když na Zemi nezůstane dýchatelný vzduch, lidstvo nebude mít šanci. Bez atmosféry obloha zčerná. Oceány se začnou vařit. Všechno bude na pokraji smrti, protože veškerý pozemský kyslík se uvolní do vesmíru. Ve vzduchoprázdnu se životu rozhodně dařit nebude.

I planety mohou být ohrožující

Jupiter se skládá ze stejných prvků jako Slunce. A pokud by plynná planeta mohla zahájit fúzní reakci ve svém jádru, tak Země bude odsouzena k záhubě. Jupiter přeměněný na hvězdu způsobí, že Sluneční soustava začne být divoká. Asteroidy narazí na planety a nakonec budou planety narážet do sebe. Pro Zemi to může při nejlepším znamenat vyplivnutí ze Sluneční soustavy a uvést ji do Doby Ledový.

Nejnebezpečnější zůstávají černé díry

Další možnou zkázou jsou černé díry. Jsou masivní a nechcete, aby Země skončila v ani jedné z nich. Alespoň tedy pokud se tedy nechcete stát vesmírnou potravou. Ve vesmíru také neexistuje prudší výbuch než gama záblesk. Ano, další ničivá zbraň, která může Zemi poslat na onen svět. Jediný přímý zásah a ze Země se stane obyčejná spálenina, měnící se na popel. Ozonová vrstva se v takovém případě zhroutí a vy byste se koupali ve smrtelné dávce radiace.

Zkáza je zcela jistě nevyhnutelná

Takových událostí je samozřejmě víc a věřte, že se nechcete stát obětí ani jedné z nich. Hromadné vymírání není rozhodně pěkné a dinosauři to poznali na vlastní kůži. Taková událost se zcela jistě jednou zopakuje a lidstvo může jen vyčkávat. Ideálně tedy bez pochybností a nadále v doufání, že se tohle ve vašem životě rozhodně nestane.

Článek Vesmírné události, které by ukončily svět: Nebezpečí černých děr, ohrožení okolními planetami či vytracení atmosféry se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Astronauti nemohli přežít radiační pole Země

Země je obklopena zónou nabitých částic známou jako Van Allenův radiační pás. To jsou oblasti obklopující Zemi v magnetickém poli, v nichž mají částice zachycené vysokou energií ze Slunce tendenci se zdržovat. Pokud se tedy vydáte do těchto oblastí, měli byste mít extrémní obavy z radiace. Astronauti Apolla ale tento radiační pás prošli údajně bez zranění. Profesor Ojha vysvětluje tento proces jako „Firewalking“. Jednoduše řečeno, astronauti prošli pásem, jak nejrychleji jen mohli. Tím se vyhnuli jakýmkoliv popáleninám a radiaci.

Proč na snímcích přistání na Měsíci nejsou vidět hvězdy?

Některé fotografie přistání na Měsíci upoutaly pozornost konspiračních teoretiků. Koneckonců není zde žádná atmosféra, která by deformovala obraz, a žádné mraky bránící překrásnému výhledu. Konspirační teoretici tvrdí, že nedostatek hvězd na fotografiích mise Apollo 11 dokazuje, že událost byla zinscenována. NASA nemohla předstírat úplný zázrak měsíční oblohy, a tak se prostě rozhodla nezahrnout vůbec žádné hvězdy. Vysvětlení spočívá v osvětlení Sluncem, když na Měsíci právě probíhal den, přestože obloha vypadala černě.

Americká vlajka vlnící se ve větru

Americká vlajka Apolla 11 se vlnila na snímku ve větru, ale na Měsíci žádný vítr není. Americký astronaut Buzz Aldrin salutující americké vlajce vlající na Měsíci, to je jeden z ikonických snímků mise Apollo 11. Byl to způsob deklarace nadřazenosti USA nad rivalem ve vesmírných závodech – Sovětským svazem. Samotná vlajka, resp. horní okraj vlajky, byl prodloužen teleskopickou tyčí, aby hrdě vlála. Ano, NASA si našla odpověď opravdu na všechno. Dokonce i na tento úvodní snímek.

Mars se stal prioritou

Postupem času programy Apollo začaly upadat a věda dostala nový směr. Přišly jiné priority bez sebevětších hádek, jednalo se čistě jen o geopolitiku. V průběhu 70. let 20. století existovaly sice ambice zřídit stálou lunární základnu, ale priority přešly k průzkumu Marsu. Pozornost se obrátila k programu Space Shuttle a v poslední době k Mezinárodní vesmírné stanici, kterou od listopadu 2000 trvale obývají týmy astronautů. To ale neznamená, že by se lidé nemohli v budoucnu vrátit na Měsíc.

Byli tedy lidé skutečně na Měsíci?

V roce 2009 byl na Měsíc vyslán průzkumný orbiter, aby zmapoval měsíční povrch v rozlišení o tři nebo čtyři řády vyšším než předtím. Každé místo přistání Apolla bylo vyfoceno a snímky skutečně zachytily stopy po lunárních vozidlech. „Je až udivující, že si takové stopy zachovají svoji integritu po miliony let,“ říká profesor Ojha. Bez ohledu na to, co civilizace ve vesmíru učiní, stopa na Měsíci bude existovat vždy a žádné hypotézy toto tvrzení nevyvrátí.

Článek Konspirační teoretikové věří, že NASA přistání na Měsíci nafingovala. Proto byl vyslán průzkumný orbiter, aby našel důkazy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vesmír plný tajemství

Jerry M. Linenger byl poslán na vesmírnou stanici Mir během mise raketoplánu STS-81. Dále následoval NASA-3 a připojil se k ruské posádce Mir-22. Na oběžné dráze strávil 132 dní a na Zemi se vrátil 24. května 1997. Během svého času ve vesmíru viděl některé anomálie, které rozhodně nebyly vesmírným odpadem. Samozřejmě také netvrdil, že se muselo jednat nutně o UFO, ale o věci mimo lidské chápání.

Existence příliš vzdálené

Jeho výroky všechny ohromily, protože jde o ojedinělý případ, kdy lidé poslouchají astronauta, jak mluví o UFO ve vesmíru. Jeho důvěryhodnost byla také velmi vysoká. I způsob, jakým vše veřejnosti vysvětloval, zněl velice poutavě a pravdivě. Zmiňoval malé, a přitom velké objekty, které se zdály být 100 000 mil daleko, ale z blízkosti se mohlo jednat např. o obří kosmickou loď.

Kolonizace Měsíce je nezbytná pro přežití

Být ve vesmíru samozřejmě není tak zábavné, jak vysvětlil Linenger. Několik týdnů poté, co nastoupil na ruskou vesmírnou stanici, vypukl požár. Kromě toho urazil 50 milionů mil, když obletěl Zemi 2 000krát. S podobně odvážným příběhem přišel také bývalý astronaut programu Apollo Alfred Worden, který obletěl Měsíc 75krát ve velitelském modulu Endeavour. Věřil, že lidé jsou potomky dávných mimozemšťanů, a vysoce se zajímal o možnost kolonizace Měsíce kvůli přežití lidského druhu. Prosazoval sumerské příběhy a zemřel 18. března 2020.

Článek Odvážné výroky dvou astronautů: Jeden z nich viděl UFO na vlastní oči, druhý si je jistý, že jsme potomky mimozemšťanů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Identifikace podivného úkazu

Vědci provedli pozorování binárního systému s neviditelnou složkou pomocí dalekohledu Gemini North. Astrometrická data shromážděná sondou Gaia ukázala, že hvězda podobná Slunci v tomto systému je zasažena objektem o velmi velké hmotnosti. To umožnilo identifikovat objekt jako kandidáta na černou díru.

Simulace hmotnosti černé díry

Spektroskopie ukázaly, že veškeré světlo vyzařované systémem pochází pouze z viditelné hvězdy. Následné simulace, které berou v úvahu radiální rychlosti a astrometrické údaje, umožnily přesně určit hmotnost tohoto neviditelného jevu. Ta se rovná téměř deseti hmotnostem Slunce.

Měření radiálních rychlostí

Podrobnější hodnoty udává spektroskopická dráha, která je určena k naměření radiálních rychlostí z posunů Dopplerových čar ve spektru. Ukládá spodní hmotnostní hranici, do které se vejde až 5 Sluncí. Pokud by však neviditelnou složkou byla hvězda, pak by v tomto případě byla 500krát jasnější než celý systém.

Doba rotace hvězdy kolem černé díry je 185,6 dne, což je déle než u kteréhokoli známého podobného systému. Vysoká metalicita – tedy obsah prvků těžších než helium – ve hvězdě podobné Slunci naznačují, že systém vznikl se slabým tlakem při výbuchu supernovy. Doposud však nejsou známy přesné informace ohledně celého procesu vzniku tohoto systému.

Původní binární systém

Předchůdce černé díry by byl 20krát hmotnější než Slunce a jen několik milionů let po narození by vyrostl v superobra, který by pohltil svého současného společníka. Není ale jasné, jak by hvězda podobná Slunci mohla tuto fázi přežít, pokud původně patřila do binárního systému. Teoretické modely, které umožňují přežití hvězdy, předpovídají mnohem delší dráhu, než jaká je v současnosti pozorována. Jak vědci píší, je možné, že dříve byl binární systém trojitý nebo vznikl zachycením blízké hvězdy v otevřené hvězdokupě černou dírou.

Článek Astronomové jen kousek od Země objevili hrozivou černou díru. Je 10krát větší než Slunce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Povaha Měsíce dostává úplně nový rozměr

Řekněme, že by se rychlost obíhání Měsíce zvýšila. Připravte se na to, že toto nebeské těleso uvidíte častěji. Navíc se zvýšenou viditelností a rychlostí Měsíce by se jeho zatmění stalo běžným pohledem. To sice znamená krásnější a daleko častější výhled na oblohu, ale pro život na Zemi už by to tak pestré nebylo, jelikož se gravitační síla kompletně zaryje do zemské kůry.

Není kam se schovat

Tato zvýšená síla by způsobila zemětřesení a zvýšila by pravděpodobnost sopečných erupcí po celém zemském povrchu. V takové situaci byste si rozhodně nemohli ani oddychnout někde na pláži hezky u moře. Příliv a odliv totiž existují díky oběžné dráze Měsíce, zemské gravitaci a Slunci. Tím, že se tedy Měsíc přibližuje, vlny oceánského přílivu se neuvěřitelně zvětšují, a to způsobuje povodně a jiné katastrofy.

Mluvíme tady asi o osminásobném zvětšení. Dá se odhadovat, že některé ostrovy by se skryly na většinu dne pod vodou a pobřežní města by byla zcela zaplavena. Pro obyvatele těchto míst to znamená nutnou evakuaci vzhledem k neustálému nebezpečí. Řeč je asi o 700 milionů osob, to už je pořádné stěhování národů. Ani to však není vše. Existuje totiž možnost, že Měsíc dosáhne Rocheova limitu.

Život bez Měsíce?

Jedná se o bod, kdy je Měsíc tak blízko Zemi, že slapové síly mezi námi by byly dostatečně silné, aby ho roztrhaly. To naštěstí nehrozí, protože jak se jeho rychlost zvyšuje, tak se jednoduše vypustí do vesmíru. Ano, je to proto, že jakmile naše přirozená družice dosáhne rychlosti 1,4 km/s, bude mít dostatečnou hybnost, aby unikla zemské gravitaci. Jak zmizí z dohledu, možná se vám zpočátku uleví. Koneckonců, rotace Země by se bez Měsíce zpomalila, což znamená rapidní prodloužení běžného dne.

Kompletní převrácení ekosystémů

A konečně by byly u konce neustálé zemětřesení a ničivé záplavy. Ale ve skutečnosti tady začíná ta pravá noční můra. Bez Měsíce se totiž příliv a odliv daleko zmenší a zeslábnou. Jakékoli pobřežní ekosystémy, které ještě nebyly zničeny masivními záplavami, by nyní byly zcela převráceny.

Hromadná katastrofa pro život na Zemi

Bez vířícího přílivu by zvířata, která jsou závislá na zdrojích potravy normálně plovoucích v oceánu, nedostávala živiny, které potřebují k životu. A bez měsíčního světla nedokáží noční predátoři pořádně lovit. To samozřejmě způsobí další katastrofu v podobě hromadného vymírání tvorů na souši i na moři. A zatímco život na Zemi by byl úplně na ruby, tak samotná planeta to také odskáče.

Cesta k záhubě

Země má běžně sklon asi 23,5 stupně, což se úplně změní. Tento úhel naší oběžné dráhy sice umožňuje střídání ročních období, ale je to gravitace Měsíce, která stabilizuje tento sklon, aby nešel dále. Takže bez toho by se roční období mohla zastavit a počasí si přijde také na své. Člověk jej v takové situaci nedokáže nijak odhadovat či předpovídat. Při větším sklonu hrozí extrémní povětrnostní podmínky a následná doba ledová. Takže vlastně pomalá, ale jistá cesta k vyhynutí.

Článek Kdyby Měsíc obíhal Zemi rychleji, pomalu by nás to zničilo. Zdánlivě maličkost má obrovský vliv se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Supermasivní černá díra

Většina černých děr jsou pozůstatky hmotných hvězd a obecně se pohybují mezi 10 až 100 hmotnostmi Slunce. A jedna hmotnost Slunce je ekvivalentem 333 000 Zemí. To je skutečně velká gravitace. Ale supermasivní černé díry, které se skrývají v centrech mnoha galaxií, by mohly obsahovat miliony nebo miliardy slunečních hmot. Vědci si dokonce myslí, že existují černé díry velké jako 100 miliard slunečních hmot, alias úžasně velké černé díry neboli SLABs.

Černá díra, která obklopí galaxii

Zachyťte jeden z těchto pohybů směrem k naší Sluneční soustavě a připravte se zamávat všem vašim představám o prostoru a čase. Největší známá černá díra, TON 618, zahájila svou dlouhou cestu k blízkosti Země se svými 66 miliardami slunečních hmot v závěsu. Sice má údajně tato cesta trvat až 10 miliard světelných let, ale přesto se jedná o velice znepokojující informaci.

Smete vše, co jí bude stát v cestě

Jak se tato hmota bude postupně prodírat Sluneční soustavou, spolyká každičký kousek prachu a plynu v cestě. Ještě předtím, než se dostane do Mléčné dráhy, s sebou vezme mnoho hvězd. V závislosti na trase této obávané TON 618 by to mohlo znamenat stovky miliard hvězd přidaných k její velikosti. Před prvním kontaktem s naší galaxií by vtáhla dostatek hmoty, aby narušila její úhledně organizovanou spirálu.

Budete schopni detekovat počáteční přiblížení hmoty přímo k Zemi. Jednalo by se o intenzivně zářící útvar, který nakonec dopadne na poslední spirální ramena Mléčné dráhy, tzv. Orionova ramena. TON 618 takto pohltí celou svou délku 20 000 světelných let, takže opravdu výrazně rozjasní celý střed galaxie.

Čas pro Zemi pomalu ubývá

Tento úkaz postihne i Oortův oblak, což je sférická skořápka ledových trosek, která obklopuje Sluneční soustavu. Nebo alespoň tomu tak bylo, než se černá díra TON 618 objevila. Po zdolání Oortova oblaku by pokračovala ve své cestě a pohltila Kuiperův pás těsně za oběžnou dráhou Neptunu. To znamená opět nebezpečí pro Zemi, protože by se tudy řítily stovky tisíc ledových těles a těm se nejspíše nevyhnete.

Bude Slunce schopné odolat?

Pokud nějakým zázrakem přežijete, budete svědky toho, jak TON 618 ničí plynné obry včetně Saturnu i Jupiteru, které zpočátku rozdělí na atomy a následně zničí. Jakékoli budoucí plány usadit se na Marsu také skončí a pro Zemi nezbude nic jiného než čekat na svůj osud. Co však už neuvidíte, bude pohlcení zbytku Sluneční soustavy včetně Slunce. Nakonec dojde ke sražení s černou dírou Sagittarius A*, se kterou vytvoří tak obrovské zhmotnění, že by to mohlo způsobit vlnění v samotné struktuře časoprostoru.

Článek Ke Sluneční soustavě se nebezpečně přibližuje černá díra TON 618. Jakmile pohltí Neptun, moc času nezbývá se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vztahy mezi vzdálenostmi vesmírných objektů

Ve 20. letech 20. století přišel astronom Edwin Hubble na způsob, jak určit vztah mezi vzdáleností různých vesmírných objektů. Jeho princip funguje na základě toho, jak dlouho trvá, než se světlo objektu postupně přiblíží k Zemi. Až se tak stane, tak konkrétní objekt zčervená nebo se posune k nižšímu energetickému konci elektromagnetického spektra.

Popis expanze vesmíru

Tato metrika, nyní známá jako Hubbleova konstanta, popisuje expanzi vesmíru na různých místech. Podle NASA je Hubbleova konstanta vyšší pro objekty, které jsou dále, a naopak, což naznačuje, že expanze vesmíru se zrychluje. Jedním z důsledků tohoto objevu je, že odhadované stáří vesmíru je obtížnější prokázat.

Vesmír je údajně daleko starší

Nyní se předpokládá, že vesmír je starý asi 13,8 miliardy let. Zjistily to různé týmy vědců, kteří svá zjištění oznámili v roce 2020 po přehodnocení dat z kosmické lodi Planck – European Space Agency (ESA). Dále pokračovali s analýzou dat z Atacama Space Telescope (ACT) v Chile. Výsledně se jednalo asi o 100 milionů let starší odhad než ten předchozí, který vycházel z údajů ze sondy Planck z roku 2013.

Mapování po velkém třesku

Kosmická loď i dalekohled mapovaly CMB zbylé po velkém třesku. S jejich pomocí, byli vědci schopni odhadnout, jak daleko zpět k tomuto výbušnému zrodu vesmíru došlo. Vědci se domnívají, že světlo z CMB se objevilo 400 000 let po velkém třesku. Vesmír začal jako horká plazma, ve kterém byly paprsky světla nebo fotony připojeny k elektronům. Nakonec se ochladilo natolik, že se fotony oddělily od elektronů, opustily plazmu a rozptýlily se prostorem. Tím se vytvořilo to, co je nyní známé jako CMB.

Samotný závěr a potenciál budoucnosti

Postupem času přišel vědecký průlom tím, že bylo možné sledovat CMB v menším měřítku než kdy jindy. Detaily a narušení, které řekly o tom, co se stalo v raném vesmíru, a jak daleko do minulosti k těmto jevům došlo, byly tedy daleko viditelnější. Porovnáním těchto vysoce přesných map s existujícími předpověďmi pro stáří vesmíru, tým dospěl k závěru, že stáří je 13,8 miliardy let. Jak se samozřejmě technologie a dalekohledy vyvíjejí, tak bude možné časem nahlédnout do vesmíru daleko hlouběji a dosáhnout úplně jiného výsledku.

Článek Jak se vůbec počítá stáří vesmíru: Podle vědců je možná mnohem starší, než jsme si celou dobu mysleli se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Složitá měření a důsledná analýza

David Spergel, teoretický astrofyzik a emeritní profesor astrofyzikálních věd na Princetonské univerzitě, po desetiletí zkoumal tvar vesmíru. Naměřil nepravidelnosti v kosmickém mikrovlnném pozadí (CMB), tzn. světle zbylém po Velkém třesku. Tyto úkazy zkoumal sondou NASA Wilkinson Microwave Anisotropy Probe (WMAP) a později kosmickou lodí Planck – European Space Agency (ESA).

Měření a jejich porovnávání

Množství pozitivní a negativní energie v plochém vesmíru je naprosto stejné, a proto se navzájem ruší. Kdyby měl vesmír zakřivení, jedno by bylo vyšší, než druhé. „Plochý vesmír odpovídá vesmíru s nulovou energií,“ řekl Spergel. V tomto případě měření fluktuací CMB sondou WMAP naznačovalo, že vesmír je nekonečný i plochý. Spergel také porovnal tato měření s těmi, která provedla kosmická loď ESA, jež dále omezovala potenciální vesmírné tvary.

Fakty o tom, proč se vesmír rozpíná

Dalším důvodem, proč se Spergel domnívá, že vesmír je plochý, je jeho rychlá expanze. Tu zachycuje Hubbleova konstanta. Protože vesmír začal existovat jako kompaktní koule hmoty, všechno to natahování jej muselo zploštit. Důkaz o plochosti vesmíru se také projevuje v tom, co je známé jako kritická hustota. Při kritické hustotě by byl hypotetický vesmír plochý a nakonec by se přestal rozpínat, ale až po nekonečné době.

Odhadování zakřivení vesmíru

Další řada důkazů naznačuje izotropnost vesmíru, což znamená, že vypadá ze všech úhlů stejně. Anton Chudaykin, fyzik z Institutu pro jaderný výzkum v Rusku, a jeho kolegové zkoumali údaje o oscilacích v běžné hmotě. Dále zanalyzovali modely toho, jak brzy po Velkém třesku vznikala atomová jádra těžší, než vodík. Pokoušeli se odhadnout zakřivení vesmíru. „V různých geometriích se hmota a světlo vyvíjejí odlišně, což nám umožňuje extrahovat trojrozměrný tvar vesmíru z pozorovacích dat,“ řekl Chudaykin.

Shromážděná data o nekonečnosti vesmíru

V konečném řešení zjistili 0,2% přesnost plochosti vesmíru. Data, která shromáždili ve studii naznačují, že prostorové zakřivení je konzistentní s nulou. Z toho vyplývá jeden prostý fakt. V rámci statistické nejistoty výzkum poukazuje na nekonečnost vesmíru. Jedná se však o data, která se rozhodně nedají potvrdit, jako ostatně většina údajů o vesmíru.

Článek Teoretický astrofyzik prozradil, jaký tvar má vlastně vesmír. Jeho dlouholetá studie naznačuje, že jsme se celou dobu pletli se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Předmětem pro výzkumníky se stala temná hmota

Ačkoli to nikdy nebylo experimentálně potvrzeno, zdá se, že temná hmota se projevuje svým gravitačním vlivem na hvězdy, galaxie a kupy. Dle výzkumů se totiž zjistily velmi podivné pohyby. I přesto se však jedná o jeden z nejdůležitějších vědeckých objevů všech dob. Není tedy překvapením, že je předmětem tolika experimentů.

Temná hmota má také své mouchy

I tento experiment temné hmoty se ale potýká s určitými problémy. Týkají se výhradně široké škály hmotnostních rozdílů, energií a interakcí. Fyzici se tedy snaží objevit temnou hmotu tím, že navrhují řadu různých experimentů, které hledají signály na základě dosavadních vlastností. Nová studie vědců z Ohio State University navazuje jedinečným přístupem. Jejich tým spekuluje, že pokud částice temné hmoty mají velkou hmotnost, mohou někdy vstoupit do zemské atmosféry jako meteory. Zároveň by také mohly zanechat detekovatelné stopy.

Zanechávají po sobě stopy

Když meteory létají po obloze, zanechávají za sebou ohony záření, které produkují volné elektrony. Tyto „ionizační usazeniny“ odrážejí elektromagnetické vlny vysílané radarovými přístroji, což lidem umožňuje detekovat meteory procházející vzduchem. Nový výzkumný tým tvrdí, že částice temné hmoty budou produkovat podobné, ale odlišné signály.

Výzkumníci popsali, jak by tyto meteory temné hmoty mohly vypadat, a navrhli řešení. Jejich analýza by mohla odhalit, zda se jedná o všechny meteory, nebo jakékoli částice temné hmoty, které se skrývají před zraky. V podstatě se tak celá atmosféra planety promění v jeden obří detektor temné hmoty.

Něco jako hledání pokladu

Částice temné hmoty mohou mít všelijaké vlastnosti. Většina experimentů je zaměřena na nalezení prvního objektu, jenž se má skrývat někde v podzemí. Ale pokud mají jeho částice velkou hmotnost, nemusí se k těmto detektorům dostat, což může zapříčinit nedostatek pozitivních výsledků po celá desetiletí.

Článek Vědci budou lovit temnou vesmírnou hmotu ve formě „meteoritů“. Jsou přesvědčeni, že objeví dosud nedosažitelné se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Každá polokoule bude úplně jiná

To je důvod, proč můžete vidět pouze jednu stranu Měsíce. Je totiž slapově uzamčen k Zemi. S jednou stranou planety obrácenou k žáru Slunce a druhou proti temnotě vesmíru jsou vaše nejlepší šance na přežití někde uprostřed. V tzv. zóně soumraku. Alespoň tedy v případě, kdy Země téměř zastaví svůj oběh.

Relativně přijatelné podmínky pro život

Tento tenký pruh země, který hraničí se dnem i nocí, se také nazývá terminátorová linie. Byla by to možná jediná oblast na slapově uzamčené Zemi, kde není příliš horko ani zima. Je to podobné jako u zóny Zlatovlásky. Co se týče šířky této terminátorové linie, ta by zůstala pravděpodobně stejná jako dnes. Udává se okolo 60 km. To není zrovna mnoho na komfortní obyvatelnou zónu.

Opravdu přelidněná oblast

Jediný rozdíl je v tom, že namísto každodenního pohybu po planetě, jak se otáčí, by tento pás byl trvalý. Pokud by tato oblast nekonečného soumraku a úsvitu byla jediným místem pro život lidí, bylo by tam skutečně plno. Dokonce i přes tak stísněný prostor existuje stále možnost, že by tuto zónu pokrývala voda, nikoli pevnina. Přece jenom smůly není nikdy dost.

Zda by kdekoli mimo tuto zónu existovala možnost k žití, by záviselo na tom, jak dobře by se teplo mohlo transportovat po planetě. Pokud by na každé polokouli byly dostatečně silné tryskové větry, mohly by přesunout horký vzduch z jedné strany a studený vzduch z druhé. S atmosférou tak hustou, jako je ta naše, by tyto větry mohly ochladit horkou stranu o několik stupňů. V takovém případě by tato polokoule připomínala teploty současných tropických oblastí Země. S tím se samozřejmě pojí vysoký nedostatek vody.

Využití temné i světlé strany

Na temné straně se kapalné vody nedočkáte, jelikož velice rychle zamrzne. Svým způsobem musíte být tedy kreativní. Využít potenciál obou polokoulí. Např. můžete vyvinout nějaký druh těžby a přepravy, abyste vzali led ze studené strany a roztavili ho na teplé polokouli. Nebo můžete přeměnit vodní páru na kapalnou vodu. Výhodou by však byl přebytek solární energie. Na slunné straně planety by vaše zásoby byly v podstatě nekonečné. Jen byste se museli ujistit, že vaše solární panely vydrží intenzivní teplo.

Důležitost termoelektrické technologie

Termoelektrická technologie by v takovém případě fungovala na prostém principu. A tím je umístění jednoho konce zařízení na horkou stranu planety a druhého konce na studenou stranu. Díky tomu můžete získat elektřinu zdarma jednoduše z rozdílu teplot. Na druhou stranu se taková zařízení používají běžně pouze pro věci, které nevyžadují příliš mnoho energie.

Je možné na obou polokoulích žít?

Co se týče samotného budování, tak podmínky těchto dvou polokoulí nejsou tak drastické. Stačí najít pevný povrch a dostatečně izolovat budovy, abyste se vyhnuli extrémnímu počasí. Horším faktorem by byla životnost rostlin. A to na obou stranách. Na světlé straně by se do pár hodin uvařily a na temné umrzly, takže dopad je jasný. Budete je muset zásobit umělým slunečním světlem. Jedině podél linie terminátoru byste mohli sklízet několik rostlin, které nepotřebují mnoho světla, jako je pšeničná tráva a bílý chřest.

Změn není nikdy dost

Jednou z dalších důležitých změn by bylo měření hodin, určování dnů a měsíců. A kdybyste se zrovna neusadili na temné straně Země, tak nikdy nespatříte velkou část noční oblohy. Žádný Měsíc, hvězdy ani planety. O několik generací dále můžete zjistit, že lidé úplně zapomněli na zbytek Sluneční soustavy nebo vesmíru. I přes všechna tato omezení by to ještě celkem šlo. Berte totiž v potaz, že místo toho, aby se Země točila velmi pomalu, mohla by se otáčet rychlostí světla.

Článek Jakmile se Země přestane točit, všechno se změní. Neznamená to smrt, ale lidstvo by se muselo přizpůsobit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záhadná enormní exploze

První taková exploze, kterou pozorovali badatelé z Durhamské univerzity ve Velké Británii, během několika hodin spálila stovky bilionů kilogramů materiálu. To je ekvivalentní hmotnost miliardy pyramid v Gíze nebo tisíciny Měsíce. Toto zmínil astronom Paul Groot z Radboud University v Nizozemsku, který se tímto jevem dosud zabývá.

Astronomický objekt vznikající zhroucením hvězdy

Bílý trpaslík je mrtvá hvězda, v podstatě zbývající jádro hvězdy, která explodovala na konci svého života jako supernova. Obsahuje 1,4násobek hmotnosti Slunce v kouli o velikosti Země. Hvězdná jádra s výrazně větší hmotností se stávají neutronovými hvězdami nebo dnes často zmiňovanými černými dírami.

Co způsobuje výbuch?

Bílí trpaslíci často obíhají v párech s jinými hvězdami. V některých případech se dají identifikovat v Mléčné dráze. Tam se pohybují po dostatečně blízké oběžné dráze kolem větší hvězdy. V důsledku gravitace uniká vodík na mrtvou hvězdu, kde se shromažďuje na povrchu a způsobuje termonukleární explozi. To vše v důsledku vysoké teploty a tlaku. Mikronova je menší, omezenější verze této exploze.

Pozorování a vyřešená záhada

Tento jev byl rozpoznán teleskopem pro výzkum exoplanet TESS. Podstatou činnosti TESS je odvodit existenci a vlastnosti planety procházející před ní z momentálního ztlumení světla hvězdy. V případě zkoumaných bílých trpaslíků však zařízení místo stmívání zaznamenalo postupné krátké záblesky. Toto pozorování nakonec vyřešilo dlouhodobou záhadu, která trvala déle než 40 let.

Znáte vesmírný výjev, jenž vypráví o podobné explozi?

Zdroj: Nature

Článek Astronomové objevili zcela nový typ hvězdné exploze, který spálí vše, na co přijde: Mikronova se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

První zachycení signálu

Studovaný signál byl poprvé zachycen v roce 2009. Ukázalo se, že je jedinečný svého druhu. Bylo navrženo několik hypotéz jeho původu, přičemž nejspolehlivější z nich byla verze, že tento signál je derivátem zmíněné temné hmoty. Důkazy, které by potvrzovaly spojení signálu s temnou hmotou, se však za poslední roky nenašly. Pro astrofyziky to proto nadále zůstává záhadou. V novém článku poskytuje tým výzkumníků alternativní vysvětlení. Domnívají se, že zvláštní signál vycházející ze středu naší galaxie může souviset s určitým typem hvězdy.

Přebytek v galaktickém centru

Gama paprsky jsou formou elektromagnetického záření s nejkratší vlnovou délkou a nejvyšší energií. Tento konkrétní signál gama záření je vědcům znám jako „přebytek v galaktickém centru“. Tímto termínem vědci nazvali nečekaně vysokou koncentraci gama paprsků vycházejících ze středu naší galaxie. Ve skutečnosti mohou takové signály pocházet od určitého typu rychle rotujících neutronových hvězd. Jedná se o velmi husté zbytky hvězd hmotnějších než naše Slunce.

Tvrzení předchozích studií

Předchozí studie ukázaly, že jednotlivé milisekundové pulsary v blízkosti Sluneční soustavy jsou schopny vyzařovat gama záření. Proto je možné, že mohou produkovat podobné signály v přebytku známé koncentrace. Pokud se tento předpoklad potvrdí, pak budou muset vědci své domněnky o temné hmotě mírně revidovat.

Co si myslíte o záchytu tohoto záhadného záření?

Zdroj: ScienceNews

Článek Astronomové konečně popsali zdroj záhadného gama signálu, který roku 2009 přišel z Mléčné dráhy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od jednotlivých k velkému obrazu

Od roku 1980, kdy byla poprvé spatřena, tak můžeme proniknout mnohem hlouběji do jejich zajímavé skládačky. „Teď konečně vidíme ten velký obrázek – panorama zaplněné hojností magnetických vláken. Ze zkoumání jednotlivých kousků je velmi obtížné vyvodit jakýkoli závěr o jejich povaze nebo původu. Tohle je naprostý předěl v našem chápání těchto kosmických struktur.“ Jádro galaxie je na zkoumání poněkud problematické.

I když je jen 25 000 světelných let daleko (což je v kosmických poměrech velmi blízko) je velmi obtížné do něj nahlédnout. Je totiž zakryto hustými mraky prachu a plynů, které blokují některé světelné vlnové délky včetně otických. Díky technologii můžeme ale spatřit i neviditelné spektrum. MeerKat je jedním z nejpokročilejších radioteleskopů na světě a od spuštění v roce 2016 nás zásobuje dosud nevídanými pohledy.

Nejnovější záběr celku

Poslední záběr byl sestaven z 200 hodin pozorovaných dat za dobu víc jak tří let. Ukazuje nám celou oblast v radiových vlnách v nesrovnatelné hloubce i jasnosti. Yusef-Zadeh s týmem pak odstranili pozadí a odhalili tak magnetické struny, které se v klastrech rozprostírají kolem galaktického centra. Je ovšem nejasné, jak vůbec vznikly. Víme však, že obsahují elektrony záření, které kolem vláken rotují téměř rychlostí světla.

Nový obraz dovolil badatelům zjistit o nich trochu víc a učinit tak další krůček k jejich pochopení. „Pokud byste byli například z jiné planety a narazili na jednoho velmi vysokého člověka, mohli byste dojít k závěru, že takoví jsou na Zemi všichni. Když ale uděláte statistiku napříč populací, zjistíte průměrnou výšku,“ vysvětluje Yusef-Zadeh. Právě to teď vědci dělají, protože mohou identifikovat sílu, délku a radiační spektrum.

Pole po celé struně

Teď například víme, že magnetická pole jsou natažena po celé délce vláken. Nová data také odhalila pozůstatky předtím neznámé supernovy, která má odlišné záření. Proto ji lze celkem spolehlivě vyloučit jako předka těchto vláken. V roce 2019 ukázala předchozí data MeerKATu existenci obrovské radiobubliny nad i pod galaktickou plošinou. Ta ji je odděluje od gamma Fermi bublin objevených v roce 2010.

Je možné, že vlákna jsou spojena právě s těmito bublinami, jde však o něco, co je potřeba ještě prozkoumat. Nová data také ukázala na další záhadu. Vlákna jsou totiž v klastrech či skupinách, ve kterých jsou rozmístěna velmi rovnoměrně, až připomínají například struny harfy. „Stále nerozumíme tomu, proč jsou ve skupinách nebo jak se oddělila, také nevíme, jak došlo k tomu rovnoměrnému seskupení. S každou odpovědí máme další otázky.“

Neznámé mechanismy zrychlení

Kromě toho je vědcům také záhadou mechanismus urychlující elektrony uvnitř magnetických vláken. Je možné, že mohou mít souvislost s podivným vláknem objeveným loni. To vysílá radiaci ve vlnových délkách radiosignálů i rentgenu. Dalším krokem bude pečlivé prostudování každého jednotlivého vlákna a plný popis jeho vlastností. Kompletní „katalog“ pak umožní hloubkovou statistickou analýzu celého souboru těchto úkazů.

„Nepochybně jsme o jeden krok blíž jejích porozumění,“ podotýká Yusef-Zadeh. „Věda je ovšem vždy sérií pokroků na rozdílných úrovních. Doufáme, že se tomu dostaneme na kloub, je potřeba ale více teoretických analýz a dalších pozorování. Plné porozumění natolik komplexním objektům vyžaduje čas.“ Je tak vidět, že kromě dalekých hlubin vesmíru nacházíme stále dost záhad i ve vlastním vesmírném sousedství.

Který objekt ve známém vesmíru vás nejvíc fascinuje?

Zdroj: ScienceAlert

Článek O krok blíže k pochopení vesmíru: Nový snímek Mléčné dráhy odhaluje dosud neobjevenou strukturu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Supernovy v dávné minulosti

Náš region – tvarem podobný hrášku – rozpínajícího se plynu v Mléčné dráze je následkem nedalekých supernov, ke kterým tu došlo v době před 200 miliony let. Tyto exploze pomohly vytvarovat Sluneční soustavu a rozptýlily všude prach, plyny a těžší prvky jako uran a zlato. Bez jejich proběhnutí bychom neměli žádné zlaté ozdoby ani silné jaderné reaktory. Můžeme je tedy považovat, poměrně doslova, za naše šťastné hvězdy.

Hrozí nám tedy ale riziko od blízkých supernov? Tento jev se v Mléčné dráze vyskytne v průměru jednou za 50 let. Naštěstí nejsou v okruhu 50 světelných let žádné hvězdy dost velké na to, aby se staly supernovou. Je tu ovšem jeden binární systém 159 světelných let od Země, který by nás mohl potenciálně ohrozit. Jde o typ I A, což se děje u bouřlivého tance dvou hvězd, kdy je hmota nasávána z jedné do druhé, většinou u Bílého trpaslíka.

Strasti a slasti hvězdného života

Když takový trpaslík nakonec exploduje, vznikne opravdu obří supernova. Druhý typ nastane, když hvězdě dojde palivo a její jádro nasaje svou hmotu. Postupem času bude jádro růst a ztěžkne natolik, že nedokáže zvládnout vlastní gravitaci. Následně zkolabuje a supernova je na světě. Když k tomu dojde, prožene se prostorem obrovská vlna radiace, která zabije a zničí cokoli v okruhu 50 světelných let.

Například naše Sluneční soustava je široká jen 2 světelné roky. Do téhle vlny supernovy by se jich tedy vešlo 25. Kdyby se supernova odehrála 30 světelných let od Země, měli bychom jiné problémy než pandemii. Vlna radiace by s sebou nesla gigantický příliš vysoce nabitých neutrin, která by každého uvařila zevnitř. Pokud by byla supernova dostatečně blízko, celá Země by se ve zlomku vteřiny vypařila.

Dopady na naši planetu

Asi tři týdny po výbuchu by taková hvězda zářila velmi jasně a vrhala by stín dokonce během dne. I kdyby někde život přežil, nažhavené plyny by vysílaly zcela smrtící dávky UV a gama záření. Tyto paprsky by zničily ozonovou vrstvu a způsobily formaci smogu oxidu dusičitého. Jestli bychom chtěli přežít tak smrtící radiaci a jedovatou atmosféru, museli bychom se všichni přesunout pod zem a žit jako krtci.

To ovšem není všechno, protože by zmizel i fytoplankton, který produkuje 50 % veškeré fotosyntézy na Zemi. Ten je pro nás klíčový a pohlcuje oxid uhličitý z naší atmosféry. Bez něj bychom skoro nemohli dýchat. Skrze absenci základu potravního řetězce by prakticky všechno vymřelo, jak už to v těchto scénářích bývá. Pokud by někdo přežil dalších tisíc let, supernova by nechala na obloze opravdu krásnou nebulu k pozorování.

Co máte jako pozadí na monitoru? Supernovu nebo květináč?

Zdroj: WhatIfShow

Článek Exploze supernovy před 200 miliony let vytvarovala Sluneční soustavu, jakou známe dnes. Tohle by se stalo, kdyby bouchla další se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Všechno ve vesmíru rotuje a obíhá

Pohybujeme se rychlosti kolem 828 000 kilometrů v hodině ve vzdálenosti asi 28 000 světelných let od galaktického centra. Nebudeme vás trápit složitými výpočty a dalším odvozováním. Ale tohle celé znamená, že jeden oběh kolem centra Mléčné dráhy, ve které se nacházíme, provedeme jednou za 230 milionů let. Odhady tento moment umisťují někam mezi 225 – 250 milionů let v historii naší planety.

Tohle je prakticky neuchopitelný objem času, aspoň pro kohokoli s jeho normálním vnímáním. Abychom to ještě trochu zhoršili – nebo zjednodušili, záleží na nátuře – znamená to, že pro naše vnímání žili dinosauři na druhé straně galaxie. Tedy doba, kdy vládli Zemi, se odehrála na druhé straně blízkého vesmíru. Skutečnost rotace galaxie je neodmyslitelnou součástí reality, ovšem je snadné ji v hlavě zcela vypustit.

Otočky Sluneční soustavy

Abychom k tomu ještě přidali, podívejme se na Plesiosaury. To nebyli přímo dinosauři, ale obrovští plovoucí plazi. Od jejich doby do události, která způsobila vyhynutí dinosaurů, urazila celá Sluneční soustava tři čtvrtiny svého okruhu kolem galaktického centra Mléčné dráhy. Kompletní mechanismus ukazuje animace vytvořená NASA, konkrétně astrofyzičkou Dr. Jessie Christiansen. Ukazují, jak dlouhé byly dinosauří periody.

Například bylo delší období mezi stegosaury a Tyranosaurem než mezi Tyranosaurem Rexem a námi. Dá se tomu říkat galaktická archeologie, ovšem není to součást žádného oficiálního NASA projektu, pokud jste se těšili na dinosaury ve vesmíru. I animace byla vytvořená doktorkou ve volném čase spíše pro zábavu.

I have always been interested in galactic archaeology, but I don't think this is what they meant.

Did you know that dinosaurs lived on the other side of the Galaxy? pic.twitter.com/ngGCAu0fYU

— Dr. Jessie Christiansen (@aussiastronomer) August 28, 2019

Možnost pohledu na tuto stránku naší reality je ovšem velmi zajímavá a dodává další vrstvu našemu vnímání vlastní historie.

Zdroj: IFLScience

Článek NASA ukazuje, že dinosauři žili na druhé straně galaxie aneb Po stopách galaktické archeologie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lidé vždycky dumali nad tím, jestli někde jinde existují další světy, na kterých by život mohl prospívat. Věky stará otázka se opět vynořuje s tím, jak je poslední dobou objevováno stále více a více exoplanet. A podle nové studie máme odhad, kolik planet by mohlo podporovat život. Ale pozor, to číslo vás nejspíš bude šokovat – protože podle nových odhadů může být takových planet asi 300 milionů.

Dobré podmínky k životu hned „v sousedství“

Badatelé použili data z dnes již vysloužilého Keplerova vesmírného dalekohledu a i díky nim odhadli počet obyvatelných planet přímo v Mléčné dráze na tak vysoké číslo. Několik z nich se může dokonce nacházet přímo v našem sousedství. Co tedy činí planetu v očích vědců obyvatelnou? Zaprvé musí mít pevné kamenné jádro, které dovoluje na povrchu výskyt tekuté vody. Zadruhé potřebuje mít nedaleko hvězdu, která bude mít správnou teplotu.

Abychom byli přesnější, takové hvězdy se musí podobat našemu Slunci v rozmezí plus minus 815 stupňů Celsia. Zajímavé je, že tato kritéria splňuje několik hvězd, které jsou poměrně blízko – čtyři z nich ve vzdálenosti nějakých 30 světelných let od našeho Slunce. Ta nejbližší je dokonce 20 světelných let daleko. Samozřejmě nic není jisté, ale tento výzkum nám pomáhá porozumět tomu, které exoplanety mají správné podmínky pro udržení života.

Dalekohled s historií

Keplerův dalekohled už vědcům poskytl data o miliardách planet, ale nyní už vědí i to, že slušná část těchto planet může mít pevný povrch a být obyvatelná. A ačkoli jsme daleko od finálních verdiktů a povrch i voda jsou jen jedny z mnoha životních faktorů, je vůbec možnost takto přesné kalkulace naprosto úžasná. Mise dalekohledu skončila v roce 2018 a do té doby hledal právě obyvatelné planety v naší galaxii.

V této studii byly jeho údaje zkombinovány s daty mise Gaia, která zkoumala, kolik energie dopadá na planety z jejich hostitelských hvězd, což by otvíralo další možnosti obyvatelných světů. Při započtení atmosféry planet vyšlo najevo, že asi polovina Slunci podobných hvězd má skalnaté planety s možností existence tekuté vody na povrchu. Ale tohle je jen začátek, rozhodně je příliš brzy na vypravování vesmírných lodí na vzdálené cesty.

Zdroj: NASA

Článek Dle nového výzkumu může být v naší galaxii až 300 milionů obyvatelných planet. Co to však reálně pro lidstvo znamená? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Navazují na Franka Drakea

Současná studie je jakousi aktualizací slavné rovnice, kterou stanovil zakladatel programu SETI Frank Drake už v roce 1961. Drakeova rovnice, kterou popularizoval fyzik Carl Sagan ve své minisérii Cosmos, zahrnuje celou řadu neznámých, například množství planet ve vesmíru. Tuto hodnotu není snadné ani odhadem stanovit.

Tato nová studie, na níž se podílela trojice fyziků z renomovaného kalifornského technologického institutu Caltech, je však v porovnání s rovnicí Franka Drakea méně teoretická a více se drží praktické stránky věci. Popisuje, kde jsou v Mléčné dráze nejpříhodnější podmínky pro vznik života, a zdůrazňuje také nejdůležitější faktor, který má na svědomí zánik civilizací – tendenci inteligentních bytostí k sebedestrukci.

Maximálně realistický model

Autoři studie namodelovali vývoj Mléčné dráhy od jejího vzniku až do současnosti s přihlédnutím ke všem známým faktům a poznatkům, které má současná věda k dispozici. Nejpříznivější podmínky pro vznik inteligentní civilizace pak popsali z hlediska prostoru a času:

• zhruba 13 tisíc světelných let od středu galaxie
• přibližně 8 bilionů let od vzniku galaxie

Pokud výsledek tohoto modelu srovnáme s tím, že naše Země se nachází 25 tisíc světelných let od středu Mléčné dráhy a od vzniku galaxie uplynulo už 13,5 bilionů let, dojdeme nutně k závěru, že většina civilizací už stihla vzniknout, ale také zaniknout. A díky tomu, že v minulosti byla naše galaxie kompaktnější, měly tyto civilizace vyšší šanci setkávat se na meziplanetárních cestách.

Článek Galaxie Mléčná dráha je pravděpodobně plná zaniklých civilizací se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Světlo uvnitř bublin

Vědcům se poprvé podařilo pozorovat viditelné světlu z vesmírných bublin, který se říká Fermiho bubliny. Jsou to obrovské kuličky plynu, které se seskupují v rámci naší galaxie zvané Mléčná dráha. Díky nové technologii mohla být nově spatřena jejich záře. Tato záře byla emitována vodíkovým plynem, jenž byl elektricky nabit nebo byl ionizovaný uvnitř bublin.

Vesmírný objev

Tento obrovský nález, který se jistě zapíše do dějin objevování vesmíru, má na svědomí astronom Dhanesh Krishnarao z Univerzity ve Wisconsinu spolu se svými kolegy. Společně popsali tento nález 3.června na tiskové konferenci při virtuálním setkání americké astronomické společnosti. Jedná se tak o velký objev, který si rozhodně zaslouží velkou pozornost a rozhodně by neměl upadnout v zapomnění.

Gama záření

Bubliny byly původně pozorované už v roce 2010. V té době chrlily vysokoenergetické světlo známé jako paprsky gama. Tyto tyčící se struktury, z nichž každá je stářím kolem 25 tisíc světelných let, jsou považovány za pozůstatky starodávného výbuchu plynu v centru galaxie. Vědci ovšem neznají jeho zdroj. Výbuch mohl být výsledkem černé díry, která byla ve středu galaxie a chaoticky pohlcovala hmotu nebo emise způsobené výbuchem hvězd.

Použili speciální dalekohled

V bublinách se plyn rozšiřuje směrem ven a jeho pohyb mění zjevnou vlnovou délku jeho světla. Materiál, který se nachází blíže ke sluneční soustavě se pohybuje směrem k ní. Jeví se mnohem modřejší. Vzdálenější plyn se pohybuje směrem pryč a jeho barva je načervenalá. Díky posunu vlnové délky bylo vědcům umožněné přesně určit rychlost plynu na jednom místě v bublinách. Byl k tomu použit dalekohled WHAM. Díky tomuto dalekohledu vědci zjistili, že plyn unikal ven rychlostí až 220 km/h. Tento odhad souhlasil i s dřívějším měřením pomocí ultrafialového světla.

Víra v budoucí mapování

Vědci doufají, že měření budou probíhat i na jiných místech vesmíru, resp. Mléčné dráhy. Doufají, že díky častějším měřením se jim podaří podrobněji zmapovat rychlost plynu. Budou tak moci odhalit jaký energetický výkon mají známé Fermiho bubliny v Mléčné dráze.

Článek Obří plynné bubliny Mléčné dráhy byly poprvé spatřeny ve viditelném světle se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.