Stříbrné město Olkusz: rudy, štoly a stovky šachet

Olkuszské olovo se v písemnostech objevuje už roku 1257. Bohatství ukryté pod povrchem nesla ruda zvaná galenit, tedy leštěnec olověný. Podle archeologa a historika Jerzyho Rośe obsahovala v okolí města až 70 % olova a až 1,5 % stříbra. Na první pohled drobná příměs, v praxi však dost na to, aby se z obyčejného hornického sídla stalo královské město.

Těžba rychle narážela na spodní vodu. Odpovědí byly odvodňovací štoly, které v 15. a 16. století dosáhly celkové délky přes 30 kilometrů. Roku 1547 na jejich postup osobně dohlížel král Zikmund II. August. V době největšího rozmachu mělo v okolí fungovat až 300 dolů na olověnou rudu.

Prosperita se otiskla do podoby města. Za Kazimíra Velikého dostal Olkusz kamenné hradby s patnácti baštami; uvnitř čtyřúhelného středověkého půdorysu přibývaly zděné domy zámožných měšťanů. Roku 1356 byl Olkusz vybrán do prestižního Soudu šesti měst a v roce 1363 tu krakovští radní vítali císaře Karla IV. Hornictví mělo i stinnou stránku. Podkopávání kolem kostelů vyvolávalo propady a statické potíže; augustiniánský kostel po sesuvu na počátku 19. století rozebrali.

Kolik stříbra se tu skutečně vytěžilo? Jediné spolehlivé souhrnné číslo dohledat nelze. Roś uvádí konkrétní rok 1550, kdy z olkuszských rud vzešlo zhruba 455 tun olova a 540 kilogramů stříbra. Pro celou slezsko-krakovskou oblast odborníci odhadují v 15. až 18. století roční zisk mezi 100 a 1 300 kilogramy stříbra.

Královská mincovna v Olkuszi a slavné trojáky

Od roku 1578 fungovala ve městě královská mincovna, první emise nesly letopočet 1579. Razila do roku 1601 a nejznámější ražbou se staly stříbrné trojáky, mince v hodnotě tří grošů, které dnes patří mezi vyhledávané kusy polských sbírek.

Surovinu dodávalo zčásti domácí stříbro z místní těžby a hutí, které panovník inkasoval prostřednictvím zvláštní dávky zvané olbora. Mincíři ale přetavovali i cizí mince, šperky a nádoby, protože místního kovu se trvale nedostávalo. Řetězec „ruda pod městem, mince v pokladně“ tak fungoval jen s pomocí dovezeného drahého kovu.

Samotné označení „stříbrné město“ (polsky srebrne miasto) má podle Rośe kořeny ve starší městské legendě a objevují se v něm motivy z díla Ignacyho Krasického z konce 18. století. Ustálené spojení „Olkusz, stříbrné město“ nejspíš zpopularizovala Janina Majewska, jejíž sbírka vyšla roku 1986. Celou Rośovu studii si lze přečíst v časopise Ilcusiana, který vydává místní knihovna.

Podzemní Olkusz pod náměstím: co uvidíte a kolik zaplatíte

Expozice Podzemní Olkusz sídlí na adrese Rynek 4 a vede návštěvníky sklepením bývalé radnice a Královského kvartálu. Trasa mapuje vývoj dolů od jednoduchých šachet po sofistikované odvodňovací systémy a vystavuje vzorky rud, důlní zařízení a repliky hutnických pecí. Překvapením je astronomická odbočka: replika astrolábu Marcina Bylicy, olkuszského rodáka, astronoma a astrologa, který působil na dvoře uherského krále Matyáše Korvína.

Praktické údaje podle oficiálního webu Podziemny Olkusz:

• Otevírací doba: úterý až neděle od 9:00 do 17:00, poslední vstup v 15:30, v pondělí zavřeno
• Individuální vstupné: plné zhruba 145 Kč, zlevněné asi 115 Kč
• Audioprůvodce: přibližně 60 Kč
• Skupina s průvodcem: zhruba 200 Kč plné, 175 Kč zlevněné
• Délka prohlídky: kolem 90 minut
• Parkování: zdarma u ulice Mickiewicza 18, vejdou se i autobusy

Podle nás jde o vyváženou cenu: za obnos, který ve Wieliczce sotva pokryje část vstupenky, dostanete hodinu a půl komorního výkladu bez davů a front.

Živá těžba už do Olkusze nepatří. Poslední velký důl Olkusz-Pomorzany, kde se dobývaly rudy zinku a olova, zastavil provoz na konci roku 2020 kvůli vyčerpaným a stále méně kvalitním zásobám. Mezi lety 1974 a 2020 odtud vyvezli 92,3 milionu tun rudy. Formální likvidaci firma ZGH Bolesław uzavřela 31. prosince 2025.

Olkusz, Kutná Hora a Wieliczka: tři hornické příběhy v jednom srovnání

Nabízí se paralela s Kutnou Horou. Ta je ovšem výrazně slavnější: podle Národního památkového ústavu se tamní dějiny od konce 13. století pojí s dobýváním stříbrné rudy, Václav II. roku 1300 vydal horní zákoník Ius regale montanorum a město figuruje od roku 1995 na seznamu UNESCO. Olkusz nabízí menší, intimnější verzi podobného vyprávění.

Wieliczka a Krakov fungují jako magnety, kterým se nevyhnete. Olkusz se k nim hodí jako doplněk pro cestovatele, kterého po zástupech turistů láká regionální příběh o kovech, panovnících a středověké prosperitě.

Výlet do Olkusze z Ostravy i z Krakova: bazilika, hrad a polská poušť

Z Ostravy je to po silnici zhruba 133 kilometrů, tedy asi hodina a půl za volantem. Bez auta počítejte s kombinací vlaku a autobusu přes Bohumín a Trzebinii, která zabere kolem čtyř hodin. Z Krakova a Katovic jezdí regionální spoje, konkrétní odjezdy ale vždy ověřte v aktuálním jízdním řádu.

Jako jednodenní výlet z Krakova Olkusz zvládnete pohodlně. Přespat se vyplatí, pokud chcete stihnout i okolí:

• Bazilika sv. Ondřeje (30 až 45 minut): gotické jádro, pozdně renesanční varhany Hanse Hummela, křtitelnice odlitá z olkuszského olova a zhruba 1,5 metru vysoký stříbrný Havířský kříž. Hmatatelnější doklad hornické slávy ve městě nenajdete.
• Hrad Rabsztyn (60 až 90 minut): obnovená zřícenina s vyhlídkovou věží. Vstupné ve všední dny přibližně 115 Kč plné a 85 Kč zlevněné, o víkendu asi 145 a 105 Kč. Od dubna do října je v ceně i skanzenová Chata Kocjana.
• Błędowská poušť (1 až 2 hodiny): písečná plocha, která v Evropě nemá mnoho obdob. Nejlepší výhledy nabízejí body Dąbrówka, Czubatka a Róża Wiatrów, dojedete po silnici DK94 nebo autobusem z Olkusze směrem na Klucze a Chechło.

Křtitelnice v bazilice sv. Ondřeje vznikla ze stejného kovu, který po staletí vynášeli havíři ze šachet pod městem. Kdo ji uvidí po prohlídce podzemí, pochopí, že olkuszský příběh se nedá oddělit od toho, co leží pod nohama.

Článek Olkusz si přezdívku stříbrné město nevymyslel. Pod jeho náměstím vedou žíly stříbrné rudy, král tam založil mincovnu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč o sklepě pod náměstím nikdo 123 let nevěděl

Už autoři pamětního listu si v roce 1903 posteskli, že ve městě neexistuje pamětník ani pověst, která by o podzemní komoře cokoli věděla. Sklep tehdy odkryli dělníci při pokládání odpadní roury v rámci přestavby jezdeckých kasáren na dělostřelecké. Uvnitř našli jen pár střepů a prázdnou plechovku. Tehdejší radní v čele s náměstkem starosty Josefem Svobodou a starostou Josefem Stierbou se rozhodli prostor znovu zaklenout a proměnit jej v časovou schránku. Svoboda sepsal pamětní zprávu, uložil ji dovnitř a nechal klenbu zazdít.

Po zaklenutí nezůstal na povrchu žádný viditelný otisk. Úřední evidence se o sklepě nezmínila, generace kosteleckých obyvatel přes něj chodily, aniž tušily, co mají pod nohama. Přesně tak, jak předvídal sám Svoboda, když psal o „náhodě“, jíž bude prostor jednou znovu odhalen.

Co prozrazuje pamětní list o Kostelci na přelomu století

Listina funguje jako miniaturní portrét města na prahu dvacátého století. Svoboda v ní zaznamenal, že Kostelec čítá asi 2 500 duší a 401 čísel popisných, zástavba je převážně přízemní a sídlo se právě proměňuje z rolnického na průmyslové a obchodní. Polohu sklepa zasadil do souřadnic tehdejšího veřejného prostoru: proti vratům radnice na severní straně, proti vratům kasáren na straně východní, u okraje „hezkého parku“ s nově zřízenou studnou. Park na náměstí tehdy existoval jen krátce, vznikl po zasypání rybníka v devatenáctém století, jak dokládá oficiální historie města.

Závěr dokumentu opouští popis a přechází do přání. Svoboda vyjádřil naději, že při příštím otevření bude Kostelec „v rozkvětu“ a jeho občané „v blahobytu“. Pak připojil onen srdečný pozdrav adresovaný nikomu konkrétnímu, a zároveň přesně těm, kdo jednou strhnou klenbu.

Splnil se vzkaz z roku 1903? Čísla mluví překvapivě jasně

Srovnání tvrdých dat ukazuje, že Svobodovo přání o rozkvětu se naplnilo přesvědčivěji, než by sám možná čekal. Podle Českého statistického úřadu měl Kostelec při sčítání v roce 2021 celkem 3 714 obyvatel obvyklého pobytu a 1 462 adresních bodů, tedy téměř o polovinu více lidí a trojnásobek adres oproti stavu, který zachytila listina.

Mezitím město získalo regulaci Labe, silniční most, elektrárnu, koupaliště, vodovod, kanalizaci, veřejné osvětlení i rozšířenou školu dokončenou v roce 2020. A právě probíhající revitalizace náměstí Komenského, při níž bagr prorazil do sklepa, přidává fontánu, nový mobiliář, veřejné toalety a moderní osvětlení, to vše spolufinancované z evropských fondů. Pojem „blahobyt“ zůstává spíše symbolickou rovinou, kterou čísla nepostihnou. Rozkvět veřejného prostoru ale dokládají investice zcela hmatatelně.

Co bude se sklepem dál a proč může skrývat víc otázek než odpovědí

Město na svém webu zveřejnilo doslovný přepis listiny i fotografie všech tří stran a razítka. Digitálně si je může prohlédnout kdokoli. O fyzickém vystavení originálu nebo zpřístupnění samotného sklepa veřejnosti radnice zatím neinformovala. Harmonogram rekonstrukce náměstí počítá s dokončením do konce listopadu 2026 a podle města objev stavbu nijak nezdrží.

Přesné stáří podzemní komory odborníci veřejně neuvedli. Svoboda ji už v roce 1903 označil za „patrně hodně starou“ a odhadoval její věk podle typu klenby. Historické jádro Kostelce spadá do městské památkové zóny a Národní památkový ústav vede celé území obce jako lokalitu s důvodně předpokládaným výskytem archeologických nálezů. Územní plán navíc eviduje další archeologicky citlivé polohy včetně areálu „Na Turnách – dělostřelecká kasárna“. Vyloučit existenci dalších zapomenutých prostor pod dlažbou by bylo odvážné.

Zpráva, která si vybrala svého adresáta

Nejpozoruhodnější vrstvou celého příběhu zůstává gesto radního Svobody. Mohl sklep zasypat, mohl jej využít jako skladiště. Místo toho do prázdné komory vložil jedinou věc, text určený lidem, které nikdy nepotká, jejichž jména nezná a jejichž dobu si nedovede představit. Po sto dvaadvaceti letech a osmi měsících se zpráva doručila. Bagr na rozkopaném náměstí odhalil klenbu, uvnitř čekal pozdrav a přání blahobytu, a Kostelec nad Labem právě budoval fontánu.

Článek Dělníci prokopli klenbu sklepa 2,5 metru pod náměstím. Uvnitř ležel jediný předmět: pamětní list z roku 1903 adresovaný jim se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Klášter nad řekou, co tvoří tu kulisu

Stift Melk stojí na skalním ostrohu vysoko nad Dunajem a jeho západní fronta patří k nejfotografovanějším barokním pohledům ve střední Evropě. Uvnitř čeká Mramorový sál s freskami Paula Trogera, balkon s panoramatem údolí, klášterní kostel a knihovna s historickým fondem. Právě balkon mezi sálem a knihovnou nabízí ten charakteristický výhled, který z Melku dělá víc než „zastávku u kláštera“.

Celý areál je přitom součástí živého benediktinského kláštera, funguje nepřetržitě od roku 1089. Návštěvník se pohybuje císařskými trakty, ale zároveň prochází prostorem, který má stále svůj řeholní rytmus. V sezoně od konce března do konce října je přístupný i klášterní park.

Co se děje s knihovnou v roce 2026

Od ledna 2026 probíhá ve velkém sále knihovny restaurování stropních fresek. Lešenářská platforma stála v sále do začátku dubna, od dubna ji nahradily příčky oddělující pracovní zónu. Knihovna však zůstává po celou dobu otevřená. Návštěvník uvidí část obou sálů, historické svazky zůstávají ve výstavních prostorech a Stift Melk sám říká, že host bude „uprostřed“ obnovy.

Celý projekt běží od roku 2022 do roku 2032 s odhadovaným rozpočtem 12 milionů eur. Práce v návštěvnických sálech mají skončit do konce roku 2027. Kdo přijede letos nebo příští rok, uvidí památku ve fázi, která se neopakuje, a podle nás je to spíš důvod jet, než důvod odkládat.

Wachau: co přesně chrání UNESCO

Melk je západní branou do kulturní krajiny Wachau, zapsané na seznam UNESCO v roce 2000. Nejde jen o vinice nebo jedno město; chráněné území má 18 462 hektarů a zahrnuje celý říční horský celek mezi Melkem a Kremží: sídla, terasy, architekturu i zemědělské využití, které zde organicky vznikalo od středověku.

UNESCO ocenilo Wachau podle kritérií zachování historického vývoje a výjimečného příkladu říční kulturní krajiny. Pro návštěvníka to znamená, že z Melku může pokračovat:

• pěšky nebo na kole po dunajské cyklostezce,
• lodí po Dunaji směrem ke Kremži,
• autem přes vinice a meruňkové sady.

Na jaře tu kvete přes 100 000 meruňkových stromů; efekt trvá podle počasí deset dní až tři týdny. Pro rok 2026 platí speciální Wachau Spring Ticket od 13. března do 26. dubna.

Jak se tam dostat a co to stojí

Melk leží přímo na dálnici A1 (Westautobahn) i na železniční trati Westbahn. Dojezdové časy z českých měst:

Z Brna a Českých Budějovic je Melk realistický jednodenní výlet i bez auta. Centrum města je pěší, auto zaparkujete a dál nepotřebujete.

Vstupné do kláštera (od dubna 2026): dospělý 16 €, rodinné vstupné 32 €, studenti do 27 let 8 €. Komentovaná prohlídka trvá 50 minut, ale na celý areál včetně kostela a parku počítejte hodinu a půl až dvě a půl hodiny.

Co ochutnat a kde se najíst

Wachauské meruňky mají status chráněného označení původu. V sezoně sklizně (červenec až srpen) je najdete čerstvé, v marmeládách i v destilátech po celý rok. K tomu na vás čekají místní vína z wachauských teras.

V centru Melku funguje Stiftsrestaurant přímo u kláštera, tradiční Rathauskeller na náměstí nebo menší Gerdas Bio Café pro lehčí oběd. Vinothek Wein Wachau přitom nabízí degustaci regionálních vín v docházkové vzdálenosti od kláštera.

Článek Malebné rakouské město nedaleko Lince nabízí klidnější alternativu známým cílům se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Město, které není městem

Nejdřív je potřeba vyjasnit jednu věc, kterou turistické průvodce často přeskakují. Rabštejn nad Střelou dnes není samostatná obec. Správně jde o místní část města Manětín, spadající do správního obvodu Kralovice. Stavební úřad, matrika, veškerá agenda – to všechno řeší Manětín. Osadní výbor tu nebyl zřízen ani v jednom z posledních tří volebních období.

„Město“ je tedy historická a urbanistická kategorie, nikoli správní status. Rabštejn získal městská práva ve středověku a dodnes si drží kompletní urbanistický obraz malého města: náměstí, kostel, zámek, zbytky hradu, kamenný most, židovský hřbitov. V roce 1992 byl vyhlášen městskou památkovou zónou. Právě tato kombinace, zachovaná městská struktura v místě, kde prakticky nikdo nebydlí, z něj dělá unikát.

Mimochodem, absolutní evropský primát je sporný. Chorvatský Hum, který tamní encyklopedie označují za „nejmenší město na světě“, měl při sčítání 2021 dvaapadesát obyvatel. Bezpečnější je říct, že Rabštejn je nejmenší historické město Česka a jedno z nejmenších v Evropě.

Od 344 obyvatel k šestadvaceti

Číselná řada vypráví příběh sama. V roce 1930 žilo v Rabštejně 344 lidí v devadesáti domech, z toho 267 Němců a 77 Čechů. Po odsunu sudetských Němců městečko nikdy nebylo plně dosídleno. Následoval pozvolný úpadek, který nezastavila ani socialistická éra, ani devadesátá léta.

• 1930: 344 obyvatel, 90 domů
• 2011: 25 obyvatel (sčítání)
• 2021: 20 obyvatel (sčítání)
• 2024: 26 obyvatel (místní evidence)

Mírný nárůst mezi lety 2021 a 2024 je zajímavý, ale je potřeba ho brát s rezervou; jde o lokální evidenci rabštejnského webu, nikoli o výsledek celostátního sčítání. Přesto naznačuje, že se vylidňování přinejmenším zastavilo.

Mnohem výmluvnější je ale jiné číslo. Podle katastru nemovitostí eviduje Rabštejn 179 budov, z toho 94 objektů rodinné rekreace a pouhých 40 rodinných domů. Rekreačních objektů je tu více než dvakrát tolik co rodinných domů. Rabštejn dnes funguje méně jako vesnice a více jako obývaná památková krajina kde počet chalupářů v létě několikanásobně převyšuje počet stálých obyvatel.

Každodennost bez obchodu a pošty

Jak vypadá běžný den v místě, kde si nekoupíte ani rohlík? Pošta zavřela v roce 1998. Obchod s potravinami zmizel v roce 2003. Základní nákupy znamenají cestu do Manětína nebo Žihle, autem patnáct až dvacet minut, autobusem podstatně déle a s nejistým jízdním řádem.

Veřejnou dopravu ve všední dny zajišťují linky 354 a 355, s přestupy v Manětíně nebo Žihli. O víkendech od října do dubna podle místního webu autobusy do Rabštejna vůbec nezajíždějí. Kdo tu žije celoročně, potřebuje auto. Bez něj je zimní Rabštejn prakticky odříznutý.

V sezóně je to jiný svět. Otevírá se Hostinec U Kamenného mostu, Penzion U Laury nabízí ubytování, v bývalé četnické stanici funguje infocentrum s kavárnou, na náměstí se zpřístupňuje muzeum. Naučná stezka Rabštejn–Střela měří zhruba sedm kilometrů se čtrnácti zastaveními. Konají se poutě, kulturní akce, prohlídky zámku a kostela. Ale jakmile skončí říjen, většina z toho utichne. Služby tu mají dvě rychlosti, letní a zimní, a propast mezi nimi je obrovská.

Kdo se stará o město bez samosprávy

Bez vlastního rozpočtu a zastupitelstva závisí Rabštejn na Manětínu a na dotacích. Konkrétní příklad: v roce 2023 město Manětín získalo z programu regenerace městských památkových zón 178 247 Kč na opravu vnějšího schodiště kostela Panny Marie Sedmibolestné. Ve stejném roce se řešila i oprava plotu hřbitova a napojení nemovitostí na novou splaškovou kanalizaci. Památková péče tu tedy není jen o velkých gestech, ale i o velmi prozaické údržbě.

Městská památková zóna s 26 chráněnými objekty představuje pro Manětín závazek i příležitost. Závazek, protože každá oprava podléhá přísnějšímu režimu. Příležitost, protože právě památkový status otevírá přístup k dotačním programům, k nimž by běžná místní část jinak přístup neměla.

Místo mezi skanzenem a domovem

Rabštejn není mrtvý skanzen, ale není ani živá obec v běžném slova smyslu. Je to hybrid, který v českém kontextu nemá srovnání. Urbanisticky kompletní městečko, kde se o víkendech v létě potkáte s desítkami turistů, ale v úterý v únoru nepotkáte nikoho. Místo, kde stojí zámek, ale nekoupíte chleba. Kde katastr eviduje skoro stovku rekreačních objektů, ale trvalých obyvatel je méně než žáků v jedné školní třídě.

Kdo tu zůstává nebo se sem stěhuje, nehledá služby ani pohodlí. Hledá krajinu údolí Střely, ticho, koncentraci historie na pár hektarech a specifický typ života, který jinde v Česku prakticky neexistuje. Pokud by jednou odešli i ti poslední, Rabštejn by formálně nezmizel, protože je součástí Manětína a chráněnou památkovou zónou. Ale ztratil by poslední vrstvu, která z něj dělá víc než kulisu: skutečné bydlení ve městě, které přestalo být městem, ale odmítá přestat existovat.

Článek Rabštejn nad Střelou: Specifika života v nejmenším historickém městě střední Evropy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč město pověsilo vlak nad řeku

Odpověď leží v terénu. Wuppertal se táhne úzkým údolím, které v 19. století už bylo zastavěné textilními továrnami a dělnickými čtvrtěmi. Pro tramvajové koleje nezbývalo místo na ulicích a podzemní metro znemožňovala složitá geologie údolí. Městský archiv to shrnuje jednou větou: hledala se rychlá dopravní osa mimo uliční prostor.

Řešení navrhl inženýr Eugen Langen. Ocelové portály zasazené do koryta Wupperu nesou kolejnici, pod níž se vozy zavěšují a kloužou nad vodou. Zhruba deset kilometrů trasy vede přímo nad řekou, zbylých 3,3 kilometru nad ulicemi směrem do čtvrti Vohwinkel. Minimální poloměr oblouku je 88,5 metru, trať kopíruje každé zakřivení řeky s přesností, která i dnes budí respekt.

Kývání je v plánu

Závěsný vůz se při jízdě mírně houpe. To není vada, ale konstrukční princip: technická dokumentace počítá s výkyvem až 15 stupňů na každou stranu a veškeré rozestupy i profily jsou pro tento pohyb dimenzované. Vozy současné generace označované jako Generation 15 měří 24 metrů a pojmou 42 sedících a 130 stojících cestujících a jezdí traťovou rychlostí 60 km/h s moderním zabezpečovacím systémem ETCS.

Od devadesátých let město systematicky obnovuje stanice, nosné podpěry i mosty. Po roce 2015 začaly být nasazovány nové vozy, v roce 2023 se Schwebebahn vrátila do plného pravidelného provozu po rozsáhlém programu modernizace. Památkovou ochranu získala už v roce 1997 a přesto ji nikdo nezakonzervoval. Wuppertal ji raději modernizoval než nahradil. Podle nás je právě tohle nejsilnější argument celého příběhu: město si spočítalo, že závěsná dráha funguje líp než cokoli, čím by ji šlo nahradit.

Den, kdy z vagonu vypadla slonice

21. července 1950 nastoupila do vozu Schwebebahn čtyřletá slonice Tuffi. Nešlo o omyl ani o opilecký nápad. Byla to naplánovaná reklamní jízda cirkusu Althoff, který ve Wuppertalu hostoval a chtěl pozornost tisku. Dostal ji.

Tuffi během jízdy zpanikařila, prorazila boční stěnu vagonu a zřítila se do Wupperu. Městské i provozní zdroje se shodují: slonice pád přežila prakticky bez vážného zranění, nanejvýš s oděrkou. Jak přesně se podařilo čtyřtunové zvíře dostat do vagonu a kdo akci úředně povolil, se z veřejně dostupných archivních dokumentů dodnes nepodařilo dohledat. Výsledek je ale jasný: Tuffi se stala nejslavnější cestující v dějinách městské dopravy. Její silueta zdobí fasády domů podél trasy, dětské knihy i web provozovatele.

Jediná svého druhu a přece ne úplně sama

Závěsné dráhy existují i jinde, ale žádná neplní stejnou roli. Drážďanská Schwebebahn je krátká svahová linka: 4,5 minuty jízdy, 84 metrů převýšení, spíš vyhlídková atrakce než doprava. Japonský Šónan Monorail u Kamakury používá odlišnou technologii SAFEGE s gumovými pneumatikami uvnitř uzavřeného nosníku. Je moderní, ale nemá za sebou 125 let provozu. Ve střední Evropě, natož v Česku, srovnatelný městský závěsný systém neexistuje.

Jak se svézt

Z hlavního nádraží Wuppertal Hbf stačí nastoupit do Schwebebahn jako do jakékoli jiné městské linky. Od června 2026 platí ve Wuppertalu jednotná tarifní zóna VRR: jednotlivá jízdenka stojí 3,80 € a celodenní 7,60 €. Platí také Deutschlandticket. Kdo chce víc než běžnou jízdu, může si od roku 2026 znovu rezervovat historický Kaiserwagen, repliku vozu z císařských dob. Okružní jízda trvá asi 65 minut. Pronájem celého vozu pro 61 osob vyjde na zhruba 25 tisíc korun ve všední den. Interaktivní muzeum Schwebodrom na adrese Werth 96 je otevřené od středy do neděle a při cestě po trati k němu vystoupíte na zastávce Werther Brücke.

O víkendu 28. února a 1. března 2026 město oslavilo 125. výročí volnými jízdami pro všechny. Schwebebahn ten den udělala totéž co po celé uplynulé století a čtvrt: vezla lidi z jednoho konce údolí na druhý, dvanáct metrů nad vodou, s mírným houpáním, přesně podle plánu.

Článek Ocelová dráha nad řekou Wupper nese vlak už 125 let. Pod ní mezitím vyrostlo celé město, vidělo i příjezd slona se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Město, které nebylo městem v běžném smyslu

Derinkuyu se snadno zjednoduší na „podzemní metropoli“, ale přesnější je mluvit o opakovaně využívaném krizovém útočišti. Podle GoTürkiye ani v době největšího rozmachu většina obyvatel nežila pod zemí trvale, sestupovali tam, když hrozilo nebezpečí. Nájezdy, náboženské pronásledování, válečné tažení. Jakmile hrozba pominula, vrátili se na povrch.

Kdo komplex začal hloubit, není jisté. Jedna z hypotéz mluví o Chetitcích kolem roku 1200 př. n. l., ale oficiální turecké materiály výslovně přiznávají, že přesné stáří tunelů nikdo nezná. Jistěji je doložené pozdější rozšiřování ranými křesťany v římsko-byzantské éře; na druhém podlaží se dodnes nachází misionářská škola, hlouběji kaple s klenbovými stropy. Poslední dlouhodobí uživatelé byli kappadočtí Řekové. Ti odešli po lausannské úmluvě o povinné výměně obyvatel, podepsané 30. 1. 1923. S nimi zmizela i živá paměť vstupů, chodeb a únikových cest. Komplex se na čtyřicet let propadl do zapomnění; přesněji řečeno, horní partie mohly místním dál sloužit jako sklepy a sklady, ale plná hloubka a propojenost upadly mimo běžné povědomí.

Padesát dva šachet a žádný ventilátor

Nejpůsobivější na Derinkuyu není samotná hloubka, ale to, že v osmdesátipětimetrové podzemní struktuře šlo dýchat. Klíčem je síť 52 ventilačních šachet, z nichž hlavní dosahuje hloubky 55 metrů a zároveň sloužila jako studna. Místnosti a tunely jsou kolem šachet vrstveny tak, aby vzduch mohl cirkulovat i do nejnižších pater.

Princip je v moderní stavební terminologii banální: komínový efekt. Teplý vzduch v podzemí stoupá šachtou vzhůru, na povrchu ho nahrazuje chladnější venkovní vzduch, který klesá dolů. Rozdíl teplot a tlaků mezi podzemím a povrchem udržuje proudění bez jakéhokoli mechanického zásahu. Vítr na povrchu efekt zesiluje. Současná literatura popisuje totéž jako přirozenou komínovou ventilaci a používá ji i moderní architektura, jenže s filtry, čidly a regulací, které starověcí stavitelé neměli a nepotřebovali.

Funguje ten systém dodnes? V návštěvnické části ano, lokalita je provozně otevřená a oficiální brožura Turkish Museums popisuje šachtový systém jako klíčovou součást města. Současný technický audit celé historické sítě v plném rozsahu ale veřejně dostupný není, takže formulace „funguje beze změny v celém komplexu“ by byla nadnesená. Princip je zachovaný. Struktura stojí. Vzduch proudí.

Co návštěvník uvidí, a co ne

Zpřístupněno je zhruba deset procent komplexu. Trasa vede úzkými chodbami z měkkého vulkanického tufu, kolem kamenných válcových dveří, které se daly zevnitř zavalit a zablokovat celé patro. Návštěvník projde stájemi, společnými kuchyněmi s tandúry, sklady na obilí, prostorami na zpracování hroznů a melasy, kaplí i misionářskou školou. Stropy jsou místy tak nízké, že se dospělý člověk musí sklonit.

Pro srovnání: nedaleko leží Kaymaklı, druhé slavné podzemní město Kappadokie. Zatímco Derinkuyu je „svislé“ (hluboké, organizované kolem centrální šachty), Kaymaklı je rozložitější a „vodorovnější“, s nízkými šikmými chodbami a čtyřmi odkrytými patry. Místní tam dodnes používají části tunelů jako sklepy. A to zdaleka nejsou jediné dva komplexy: v regionu je podle akademických prací více než 200 podzemních sídel, z nichž řada nebyla dosud plně prozkoumána. V roce 2015 National Geographic popsal rozsáhlý nový komplex pod pevností v Nevşehiru, který mohl Derinkuyu velikostí konkurovat.

Jak se tam dostat z Česka

Derinkuyu leží v provincii Nevşehir v centrálním Turecku a patří do oficiálně doporučených turistických tras po Kappadokii. Praktická cesta z Česka vede letecky přes Istanbul na jedno ze dvou regionálních letišť:

• Nevşehir Kapadokya (NAV) – blíže hlavním kappadockým centrům
• Kayseri Erkilet (ASR) – větší letiště s více spoji

Z obou letišť jezdí kyvadlové autobusy do regionu. Samotná lokalita je podle Turkish Museums otevřená denně, adresa: Bayramlı Mah., Şemşili Yolu Sok. No:15, Derinkuyu/Nevşehir. Vstupné se platí na místě, trasa je jednosměrná a trvá zhruba 30–45 minut.

Útočiště, které přežilo své stavitele

Moderní výzkum Derinkuyu dnes neznamená kopání do nových pater. Místo toho vědci modelují topologii prostoru kolem šachet, rekonstruují akustické prostředí kostela a kuchyní pomocí virtuální reality a hledají v uspořádání chodeb pravidla, která by mohla inspirovat současný udržitelný urbanismus. Město pod zemí se tak mění z archeologické kuriozity v živou laboratoř.

Největší technický zázrak Derinkuyu nakonec není hloubka ani rozsah. Je to fakt, že někdo před staletími, možná tisíciletími, dokázal v měkkém tufu vytvořit systém, kde se dalo bydlet, bránit, zásobovat a dýchat, a to vše bez jediného stroje. Vzduch tam proudí dál. Stačí sestoupit a nadechnout se.

Článek Slepice padaly do díry v podlaze. Pod domem leželo město s ventilací, která funguje bez elektřiny dodnes se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Město, které neleží u jezera

Titulková zkratka „městečko u jezera“ je poetická, ale nepřesná. Telč neleží u jednoho jezera. Leží uprostřed soustavy rybníků napájených Telčským potokem. Přímo historické jádro rámují tři z nich: Štěpnický rybník na severu, Ulický na východě a Staroměstský, který uzavírá obraz Starého Města z jihu. Nad městem se rozprostírá rybník Roštejn a celý katastr je protknutý vodou.

Tohle není náhoda ani estetický bonus. Voda tu po staletí plnila obrannou funkci. Příchod do centra vedl po hrázích mezi rybníky, což město přirozeně chránilo. Právě proto se občas objevuje srovnání s Benátkami – historické jádro je skutečně sevřené vodou. Jenže zatímco Benátky jsou městem kanálů a laguny, kde voda tvoří uliční síť, v Telči funguje jako rybniční a obranný prstenec kolem pevné zástavby. Podobnost končí u principu, ne u formy.

Krajina, která dala městu tvar

Proč právě tady vznikla tak hustá rybniční soustava? Odpověď nesouvisí s jedním typem horniny, tak jednoduše to nefunguje. Zásadní roli sehrál charakter krajiny: mělká uzavřená údolí a hustá síť potoků vytvořily ideální podmínky pro rybníkářství. Terén umožnil budovat a udržovat vodní díla, která postupně obestavěla celé město.

Bez vody by Telč nebyla vizuálně tatáž. Architektura náměstí, souvislé arkády, barevné fasády, štíty s renesančními a barokními prvky, by samozřejmě stála i bez rybníků. Ale chyběl by jí rám. Chyběly by odrazy na hladině, chyběl by ten „kulisový“ efekt, kdy se celé město vejde do jednoho záběru ohraničeného vodou a oblohou. Krajina nedala Telči jen podloží. Dala jí kompozici.

Klidnější alternativa k přetíženým ikonám

Podle přihlášky města od soutěže Historické město roku překračuje roční návštěvnost Telče 350 tisíc lidí. To je solidní číslo, ale zlomek toho, co zažívá Praha nebo Krumlov. A právě v tom spočívá síla telčského turistického produktu: méně seznamů, víc atmosféry.

Profil návštěvníka Vysočiny za rok 2025 ukazuje, že nejsilnější skupinou jsou domácí turisté přijíždějící autem, s pobytem na jednu až tři noci. Průměrný počet přenocování na hosta v kraji činil 2,3. Telč tedy není exotická destinace pro zahraniční influencery, je to město pro pomalejší víkendové cestování, které funguje i pro Čechy.

Město přitom není jen instagramová kulisa bez zázemí. Disponuje zhruba 680 lůžky a přibližně 1 260 místy v gastronomických zařízeních. A v roce 2026 přibyla i nová zámecká trasa věnovaná posledním majitelům, díky které Telč hostila zahájení celostátního projektu NPÚ Po stopách šlechtických rodů.

Kdy přijet a jak se tam dostat

Ideální doba pro návštěvu je květen, červen nebo září, město už žije sezonním rytmem, ale bez letního náporu. V červenci a srpnu běží festivalový program a turistické informační centrum prodlužuje otevírací dobu, zároveň ale roste pravděpodobnost davů na náměstí.

Z Prahy se nejsnáze dostanete autem, cesta trvá kolem dvou hodin. Veřejná doprava je použitelná, ale spoje se mění podle sezony a výluk, takže před cestou doporučujeme ověřit aktuální spojení v IDOS. Ubytování nabízí město i jeho okolí; oficiální seznam zařízení najdete na webu telc.eu.

Článek Telč nazvali Britové pohádkovým městem u vody. Městečko u jezera vděčí za svůj vzhled specifickému typu podloží se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Madrid: minimum stresu a maximum pohodlí

Na prvním místě se umístil španělský Madrid, který si získal body hlavně díky kombinaci bezpečnosti, dostupnosti a atmosféry. Podle hodnocení měl velký náskok před tradičními turistickými ikonami a klíčová byla i jeho praktická stránka – kvalitní veřejná doprava, dostatek ubytování, rychlý internet a široká nabídka organizovaných aktivit. Pro sólo cestovatele to znamená jediné: minimum stresu a maximum pohodlí.

Madrid ale není jen o číslech. Je to město, které si užijete i bez doprovodu. Místní kultura je otevřená a přirozeně přátelská. Nikdo se nepozastaví nad tím, že sedíte sami v baru nebo restauraci. Naopak – často se dáte do řeči s barmanem nebo lidmi kolem. A právě to je jeden z důvodů, proč se tu i osamělý turista cítí bezpečně. 

Bodují i města střední Evropy 

Velkým lákadlem je i kultura. Slavný „zlatý trojúhelník umění“ nabízí galerie, kde můžete strávit hodiny v klidu a bez spěchu. Procházet se mezi obrazy a nikomu se nepřizpůsobovat je zážitek sám o sobě. Stejně tak funguje i gastronomie – dáte si sklenku vína, dostanete drobné občerstvení a nikdo vás nenutí sdílet moment s někým dalším. 

A pokud vás zajímá, jak si vedou další města, i střední Evropa má co nabídnout. Praha, Budapešť nebo Vídeň se dostaly do první desítky a bodují hlavně historií a dostupností. Nejbezpečnějším místem pro ženy přitom zůstává islandský Reykjavík. 

Článek Chystáte se na „singlemoon“? Toto město je pro sólo cestovatele naprostým rájem a Praha to není jen o fous! se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kdo se tu opravdu léčil — a kdo je jen legenda

Karel IV. figuruje v příběhu Karlových Varů jako zakladatel. Město nese jeho jméno, legendy mluví o jelenu, který ho k horkému prameni dovedl. Historické záznamy potvrzují jeho pobyty ve městě v letech 1370, 1374 a 1376, jednoznačně doloženou lázeňskou kúru v dnešním smyslu u něj ale hledat nelze. Karel IV. je symbolický patron, ne první pacient.

Jinak je to s carem Petrem I. Velikým. Ten do Karlových Varů přijel dvakrát, v letech 1711 a 1712, a jeho pobyty jsou městem přímo doložené. Doložená je i návštěva Marie Terezie, která sem poprvé zavítala roku 1721 jako princezna a později městu aktivně pomáhala. A pak tu byl Goethe, třináctkrát. Ne jako turista, ale jako propagátor, který svými dopisy a pobyty pomáhal budovat evropskou reputaci města. Beethoven, Freud, Schiller, seznam čte jako kdo je kdo kontinentální kultury. Nešlo přitom jen o léčbu. Šlo o spojení zdraví, statusu, setkávání a krajiny, které nikde jinde v Evropě nemělo tak koncentrovanou podobu.

Co vlastně Čechům vadí

Přímý průzkum, který by kvantifikoval, proč Češi Karlovy Vary míjejí, neexistuje. Reputační vjem ale sestává z několika vrstev: přetížené centrum v sezoně, problémy s parkováním, pocit, že město je orientované víc na zahraniční klientelu než na domácího návštěvníka.

Na tom je kus pravdy, ale město na to reaguje. V roce 2023 zavedlo technologicky přísnější kontrolu parkování přes registrační značky a monitorovací vůz městské policie. Během filmového festivalu a vánočních trhů posiluje hlídky a řeší problémová místa s nelegálním stáním. Management plán UNESCO komponenty přidává širší kroky: chytrý navigační systém, optimalizaci dopravy, lepší pěší prostupnost centra a regulaci zahradních pivnic v chráněném území.

Problém Karlových Varů není nedostatek obsahu. Je to česká tendence zaměňovat reputaci přetíženého centra za realitu celého města.

Město, které žije, čísla mluví jasně

Kdo si myslí, že Vary jsou uzavřený rezervát pro VIP, ať se podívá na data. Infocentrum města za rok 2024 obsloužilo více než 100 000 klientů. Region Card zaregistrovala 7 215 držitelů, kteří dohromady vygenerovali 38 638 návštěv partnerských míst. Císařské lázně, monumentální budova z let 1893–1895, přitáhly 90 300 návštěvníků a patří mezi nejnavštěvovanější turistické cíle celého kraje.

A co poměr domácích a zahraničních hostů? Krajská data za rok 2025 ukazují 659 275 rezidentů proti 776 740 nerezidentům v hromadných ubytovacích zařízeních, zhruba 46 ku 54 procentům. Karlovy Vary mají sice dlouhodobě nadprůměrně mezinárodní profil, ale po covidu se struktura klientely výrazně proměnila. Výpadek ruských a asijských hostů částečně nahradili právě tuzemští návštěvníci a hosté z okolních států, hlavně z Německa. Město s tím počítá a chce na tom stavět.

Zajímavý detail z výroční zprávy infocentra: kampaň #PijuPrameny, která se snaží vrátit lázeňský rituál i místním, měla v roce 2024 druhý ročník a zapojilo se do ní přes 400 lidí. Zpráva přitom výslovně říká, že samotní Karlovaráci prameny „ke své škodě“ příliš nevyužívají, přestože za nimi jezdí lidé z celého světa.

Co nevynechat, a kdy jet

Základ lázeňského zážitku tvoří kolonády a prameny. Mlýnská kolonáda od Josefa Zítka s pěti prameny je architektonické srdce města. Vřídlo, tryskající do výšky dvanácti metrů, nemá v Evropě obdobu. Císařské lázně nabízejí monumentální interiér i současný návštěvnický program. K tomu patří lázeňské procházky, Goethova stezka, vyhlídkové body nad městem a lesní terapeutická krajina, která byla součástí léčebného konceptu už v 19. století.

Srovnání s dalšími dvěma městy západočeského trojúhelníku pomáhá pochopit, proč jsou Vary jiné. Mariánské Lázně fungují jako „lázně v parku“, klidnější a zelenější model. Františkovy Lázně pracují s 26 zdroji studených uhličitých vod a ještě komornější atmosférou. Kdo hledá monumentalitu, šíři městského programu a nejsilnější přírodní fenomén, míří do Varů.

Praktická rada: neplánujte pobyt na týden filmového festivalu, který v roce 2026 připadá na 3.–11. července. Výroční zpráva infocentra uvádí, že rozdíl mezi hlavní a vedlejší sezonou se postupně stírá, takže lepší strategie než čekat na zimu je prostě jet mimo velké eventové víkendy, ideálně ve všední dny.

Nikde jinde na světě není pitná kúra tak rozšířená jako na karlovarských kolonádách, to není marketingová fráze, ale konstatování z oficiálního management plánu města. Možná stačí vzít koštýřek a zkusit to, než to zase odepíšeme jako „město pro jiné.“

Článek Léčil se tu car i králové, dnes nad nimi Češi ohrnují nos. Možná děláme největší chybu své dovolené se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kde se v Plzni vzaly gondoly?

Plzeňské Benátky, jak se Mlýnské strouze přezdívalo, byly vlastně ramenem řeky Radbuzy. To se líně klikatilo mezi hradbami a Pražským předměstím. Představte si tu idylku: nad vodou se klenuly dřevěné mosty jako ten Královský nebo Červený a lidé se tu chodili kochat pohledem na město zrcadlící se v hladině.

Největší raritou byl kamenný Pražský most. Ten tu stojí už od roku 1520! Je to neuvěřitelný pamětník, který zažil krále i války. Kousek od něj stávala hradební bašta Panský jez a voda odtud tekla dál, až se spojila s dalším ramenem řeky Mže. Nebyla to ale jen estetická záležitost. Strouha poháněla mlýny a zásobovala město vodou. Byla to zkrátka taková tepna tehdejší Plzně. A kdo chtěl, mohl se tu samozřejmě i projet na loďce. Ta pravá italská gondola to sice nebyla, ale to vůbec nevadilo.

Když už tu máme tu elektrárnu…

Jenže pak přišla 20. léta minulého století a s nimi velká chuť všechno zregulovat a zmodernizovat. Radní si tehdy proto usmysleli, že strouhu prostě zasypou. Oficiální důvody? Potřebovali víc vody v hlavním toku Radbuzy pro výkonnější elektrárnu a prý se jim nelíbil ten „nepořádek“ v korytě, v němž se voda obvykle moc nehýbala.

Plzeňáci tehdy zrovna nejásali. Strhla se vlna nespokojenosti a lidé naříkali, že město přijde o svůj nejkrásnější kout. Nepomohlo to. V roce 1923 se do koryta začala sypat hlína a plzeňské Benátky zmizely pod zemí. Navždy. Na jejich místě vyrostl park, který sice vypadal slušně, ale ta vodní duše tam prostě chyběla. Naštěstí tohle místo alespoň minula vlna paneláků, které v jiných městech takové krásné prostory zabetonovaly na věky.

Voda se nakonec přece jenom vrátila

Desítky let tu po vodě nebylo ani památky, pokud nepočítáme horkovody ze 70. let. Ale pak přišel zlom. Mezi lety 2008 a 2010 se město rozhodlo pro velkolepou revitalizaci. Architekti Wilhelmová a Damec udělali kus poctivé práce a vrátili vodu tam, kam patří. Jejich projekt byl dokonce vyhlášen Parkem roku 2010. Dneska je to zase místo, kde lidé rádi vysedávají na trávě a dívají se na hladinu. A to je rozhodně dobře.

Článek Tohle vám v dějepise neřekli: Proč radní ve 20. letech kvůli zisku zničili unikátní plzeňské „Benátky“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Severská zima bez extrémů

Malmö leží na jihu Švédska, takže tu nezažijete arktické mrazy, ale po všech stránkách příjemnou, opravdovou zimu. Když napadne sníh, město dostane doslova onen „pohlednicový“ look. Procházky po městě jsou tak v tomto období zážitkem samy o sobě a nestojí vůbec nic. Navíc tu nejde o žádnou přelidněnou turistickou atrakci. Žádné fronty, žádný chaos, jen pomalé tempo, které vás donutí zpomalit taky. A pokud by se vám přece jen zdálo centrum města trochu přeplněné, vydejte se do postranních uliček a určitě tu najdete poloprázdnou kavárničku nebo restauraci, kde budete moci jen tak zrelaxovat.

Dostupné vlakem a překvapivě levné

Jedním z hlavních důvodů, proč Malmö Češi přehlížejí, je mylná představa, že Švédsko musí být nutně drahé. Ano, ceny tu sice nejsou úplně balkánské, ale ve srovnání s horskými středisky nebo severskými metropolemi jsou stále velmi rozumné. Víceméně je to tu podobné jako v Praze.

A velkým plusem je také dostupnost. Do Malmö se pohodlně dostanete vlakem přes Německo a Dánsko a samotná jízda přes slavný most Øresund je zážitek sama o sobě, to nám věřte. Žádná letiště, žádné stresy ani drahé letenky – jen pohodlné cestování.

Město, které žije i v zimě

Zima tu neznamená, že by se život zastavil. Kavárny jsou plné, místní posedávají u horké kávy, skořicových šneků a dívají se na zasněžené ulice. Někteří dokonce říkají, že historické centrum Gamla Staden působí v zimním kabátě ještě útulněji. Moderní čtvrti pak skvěle ukazují, že Skandinávie umí spojit funkčnost s estetikou.

A kdo má rád pohyb, může vyrazit na dlouhé procházky podél moře nebo do parků. Ty jsou v naprosté většině případů volně přístupné až dlouho do večera a v zimě téměř prázdné. A pokud byste se sem dostali o Vánocích, nezapomeňte navštívit místní vyhlášené trhy. Mají tu tolik specialit a lidových výrobků, že nebudete vědět, co si vybrat dřív.

Článek V téhle destinaci si sněhu užijete skoro zadarmo. Je levná, dostupná vlakem, přesto ji Češi stále přehlížejí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zámek, který není jen hezkou kulisou

Dominantou města je Arcibiskupský zámek Kroměříž, někdejší sídlo olomouckých arcibiskupů. Navenek působí opravdu elegantně a důstojně, ale jeho skutečná síla se ukrývá uvnitř. Zámecké sály, knihovna a obrazárna tady totiž nejsou jen historickou dekorací – naopak. Jde o jednu z nejvýznamnějších uměleckých sbírek ve střední Evropě. A věřte nebo ne – právě tady visí obraz, který je často označován za nejcennější v Česku.

Řeč je o díle slavného Tiziana. Nese název Apollón a Marsyas a jeho hodnota se odhaduje na miliardy korun. Přesto si tu visí víceméně v poklidu – žádné selfie tyče, žádné překřikování s davy turistů, žádný marketingový humbuk. Zatímco zahraniční odborníci a milovníci umění sem jezdí cíleně právě kvůli němu, pro místní je to často „jen další obraz na zámku“. A to je možná největší paradox celých Hanáckých Athén vůbec.

Zahrady, které nemají v Česku obdoby

Kroměříž ale není jen perfektním místem pro milovníky architektury. Skutečným klenotem jsou také zahrady, které patří k absolutní špičce evropské zahradní architektury. Květná zahrada Kroměříž je geometricky dokonalá, klidná a až překvapivě nadčasová. Stačí vejít za branku a pár kroků – rázem budete mít pocit, že jste se ocitli někde v Itálii nebo Francii. O kus dál pak leží Podzámecká zahrada Kroměříž, romantická, rozlehlá a ideální na takové to dovolenkové toulání. A něco takového se jen těžko popisuje – prostě se to musí zažít.

A minout určitě nesmíte ani historické centrum se spoustou kaváren. Vypadá doopravdy krásně a odpočinete si tak, jako málokde jinde. Bude to taková příjemná tečka za vaším nevšedním výletem, to nám věřte.

Článek Hanácké Athény ukrývají nejcennější obraz Česka. Domorodci je ale objíždějí obloukem, více si jich cení návštěvníci odjinud se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejlepší město pro život v České republice 

Podle výsledků projektu Obce v datech, na nichž spolupracuje i společnost Deloitte, se na samotném vrcholu dlouhodobě drží středočeské Říčany. Ty v celkovém hodnocení znovu překonaly Prahu i Brno a potvrdily svou pověst jednoho z nejlepších míst pro život v Česku. Hodnocení se přitom neopírá o subjektivní dojmy, ale i tvrdá data z oblastí, jako jsou zdravotní péče, životní prostředí, vzdělání, bezpečnost, dostupnost služeb či ekonomická stabilita obyvatel.

Úspěch Říčan přitom nestojí jen na nových stavbách nebo investicích, ale na dlouhodobé koncepci rozvoje. Město těží z blízkosti Prahy, přičemž si udržuje vlastní charakter, silnou komunitu a relativní klid. Stále více nicméně naráží na typické problémy příměstských oblastí, jako je hustá doprava a rostoucí počet aut.

Bodují také Moravany u Brna

Zajímavý pohled nabízí i další srovnání, které sestavují média na základě širší škály kritérií. V těchto žebříčcích sice často boduje Praha díky nabídce práce, kultury a služeb, ale stále častěji se vysoko umisťují také menší obce v jejím okolí nebo v blízkosti krajských měst. Příkladem jsou i Moravany u Brna, které se v přehledech objevují mezi nejlepšími místy k životu na Moravě. 

Tato obec s několika tisíci obyvateli láká mladé rodiny, nabízí bohatý spolkový život a přitom zůstává na dosah velkého města. A přestože se potýká s nedostatkem míst ve školách, boduje nízkým věkovým průměrem, aktivními obyvateli a nadprůměrnou úrovní vzdělanosti.

Článek Nejlepší město pro život v Česku? Aktuální žebříček překvapil, Praha ani Brno nevyhrály se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Skrytý klenot Prahy

Historie Vokovic sahá hluboko do středověku. První zmínky o zdejší vesnici pochází už ze 14. století a od počátku šlo o místo, kde se dobře žilo i hospodařilo. Postupem času zde vznikaly dvory, vinice i základní řemeslné provozy. Nechyběla ani kovárna či krčma, kde se podle dobových záznamů čepovalo „pivo bílé a pivo horké od jistého pražského nákladníka“. Ještě na začátku 18. století šlo přitom o malou obec s pouhými několika usedlostmi. 

Zlom ale přišel s objevem železné rudy v okolí. Otevření dolů přineslo práci a s ní i nové obyvatele, díky čemuž se Vokovice postupně rozrůstaly. Důležitým impulzem byl také rozvoj železniční dopravy. Trať z Prahy na Kladno vedla přímo kolem jižního okraje obce a z Vokovic se tak stalo oblíbené výletní místo. Definitivní proměna přišla až v roce 1922, kdy byly začleněny do Velké Prahy a staly se plnohodnotnou městskou čtvrtí.

Skvělá poloha a nádherná příroda

Velkou předností Vokovic je bezesporu jejich poloha. Jsou vstupní branou do Divoké Šárky, jednoho z nejkrásnějších přírodních území v Praze. Skalní masivy, louky, lesní stezky i pověsti spojené s legendární Šárkou dávají místu jedinečnou atmosféru. Na okraji přírodní rezervace se navíc nachází vodní nádrž Džbán, jedno z největších přírodních koupališť ve městě.

Vokovice ale nejsou jen o přírodě. Zaujmou i svou architektonickou rozmanitostí. Najdete zde panelové domy Červeného Vrchu, vilovou zástavbu, zahrádkářské kolonie i výrazné moderní stavby, které dávají čtvrti současný ráz. Kulturní život se poté odehrává například v přírodním amfiteátru u hostince Dívčí skok, kde se pod širým nebem konají velké akce. A pokud zatoužíte po ruchu velkoměsta, metro vás doveze do samotného srdce Prahy během několika minut. 

Článek Skrytý klenot Prahy: Čtvrť, která nabízí klid, zeleň i rychlou cestu do centra. Přehlíží ji i samotní Pražáci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Architektonické vlivy

Na druhé straně jsou tu ale rigidní společenské podmínky a až děsivě přísná pravidla. Výjimkou není kruté bití ani trest smrti. Ale vypadá to, že podivná směsice opravdu vede k úspěchu. Nejčastějším pouličním jídlem je tu pečená kachna, která je připravena v „kuchyňkách“ food courtů. Během sledování přípravy si přes telefon rezervujete stůl. Od toho se nikdo nehne a po jídle se můžete procházet mezi mrakodrapy nebo v parku.

Podél malých domků ve viktoriánském stylu (připomínají britské koloniální časy) dojdete až ke 3 budovám hotelu Marina Bay. To je jedna z hlavních atrakcí celého města s více než 2 500 luxusními pokoji. Má největší apartmá o velikosti 630 metrů čtverečných, kasino s 1 600 automaty, dvě divadla a šest restaurací, stále ale nejde o vrchol. Tím je 160 metrů dlouhé koupaliště ve výšce 200 metrů, pod širým nebem.

Rozhled všude kolem a absolutní bezpečí

Z místa získáte jedinečný výhled na město. SkyPark pojme 3 900 lidí, kteří se na okolí dívají z výšky 55 pater. Před výpravou do Singapuru jsou vám k dispozici jen oficiální údaje. S těmi nejspíš ztratíte chuť cestovat tak daleko, jelikož je zde zakázáno nosit i balíček žvýkaček. Případně můžete mít problém kvůli přítomnosti padělků elektroniky či dalšího zboží. Stejně tak si v zemi s průměrnou teplotou 26,7 stupně Celsia nedáte nic dobrého ani na ulici.

Jakákoli konzumace jídla či pití na veřejnosti je totiž zakázána. Berte ovšem v úvahu, jakou svobodu zažije turista, který nechá na lavičce mobil nebo foťák. Na ten totiž nikdo ani nesáhne. Tohle je opravdu osvobozující pocit. A jakmile se na tento režim adaptujete, uvědomíte si, že pravidla opravdu nejdou proti vám. Vyplatí se proto nevnášet dovnitř drogy, žvýkačky, pornografii nebo padělané zboží. Pak si můžete užít absolutní bezpečí.

Místní ochrana životního prostředí

Ekologie a úcta k přírodě se tu projevuje v mnoha ohledech. Kromě jiného se tu velmi prodraží cestování autem a nejde zdaleka o jediné opatření. V zoologické zahradě platí obrácený režim. V klecích tu totiž jsou návštěvníci, nikoli zvířata. Když pak sedíte na elektrické minidráze, můžete klidně pozorovat, jak se divoká zvířata chovají téměř opravdu „venku“. Toto nerušené prostředí je samo o sobě opravdu jedinečným zážitkem.

Singapur je v pramenech zmiňován už od 3. století. Původně se potýkal s mnoha problémy, ale následně zvolil cestu obrovského rozvoje ekonomiky, infrastruktury, hygieny a veřejné bezpečnosti. Stal se tak jedním z nejvýznamnějších finančních center současnosti, a to jak v Asii, tak i v holandských nebo portugalských poměrech. Po 2. světové válce se o něj hádali Japonci a Britové, v roce 1965 však získal nezávislost. Za návštěvu rozhodně stojí.

Článek Jedení na ulici se trestá rákoskou a v ZOO jsou v klecích lidé místo zvířat: Život v jednom z nejbezpečnějších měst světa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ztracené město Derinkuyu

Nález podzemního města Derinkuyu byla vlastně náhoda. V 60. letech ho objevil jeden z místních vesničanů, kterému se v puklině ve zdi ztrácely slepice. Když se drůbež nevracela, rozhodl se puklinu prozkoumat. Nález celého komplexu úzkých chodeb a místností skutečně nečekal. Dalšího zkoumání se následně ujali archeologové, kteří v komplexu objevili důmyslný systém místnostní, mezi kterými nechyběly stáje pro dobytek, spižírny, obydlí, společenské místnosti, nebo dokonce kostely a učebny.

Úkryt před nájezdníky i mimozemšťany

Celý komplex města Derinkuyu pojme přes 20 tisíc lidí a jeho vybavení zaručovalo přežití po dobu několika týdnů, aniž by bylo nutné doplňovat zásoby z povrchu. Předpokládá se, že se jednalo o úkryt před nepřátelskými nájezdníky, kteří toto území často drancovali. Podle některých konspiračních teorií však mohl takový komplex posloužit také jako úkryt před mimozemšťany.

Úzké chodby jsou schválně široké tak akorát, aby jimi prošel jen jeden člověk, což mělo usnadnit obranu v případě napadení města. Každá místnost měla několik vchodů, které se daly nezávisle na sobě zabarikádovat těžkými kulatými dveřmi. Celý komplex má důmyslný větrací systém, který zaručoval přísun čerstvého vzduchu a podzemní řeka dodávala potřebnou pitnou vodu.

Redakce VědaŽivě

3 května, 2022

Agartha –⁠ podzemní civilizace, která je po staletí udržována v tajnosti. Její obyvatelé prý mají zázračné schopnosti

Neznámý původ města

Stále není jasné, kdo město Derinkuyu vlastně postavil. Podle jedné teorie měli základy podzemního města postavit už před třemi tisíci lety Chetité. Svůj podíl na stavbě komplexu mohli mít také Frýgové, kteří tuto část Turecka obývali zhruba o 500 let později. Někdo tvrdí, že město ve skutečnosti postavili Peršané. Posledními nájemníky města však bezpochyby byli kappadečtí Řekové, kteří byli z oblasti vyhnáni v roce 1923. S jejich odchodem zmizelo i povědomí o existenci města a dlouhé desetiletí o něm nikdo nevěděl.

Článek Podzemní město Derinkuyu: Žilo v něm přes 20 000 lidí, prý se měli ukrývat před mimozemšťany se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kolébka automobilového průmyslu

Detroit byl dlouhá desetiletí znám především jako americká kolébka automobilového průmyslu. Své firmy zde měly přední americké automobilky, jako je Ford, General Motors nebo Chrysler. Díky tomu se pro něj v 50. letech vžilo označení „Motown“. Lidé se sem stěhovali za prací z různých koutů Ameriky a na vrcholu svého rozmachu byl Detroit domovem téměř dvěma milionům obyvatel. Tuto prestiž si Detroit udržel zhruba do roku 2008. Nastalá ekonomická krize Detroitem nevratně otřásla a od té doby začala životní úroveň ve městě rapidně upadat.

S Detroitem je konec

Od roku 2008 utratilo město zhruba o 100 tisíc dolarů ročně víc, než kolik reálně vydělalo. Už v té době platil Detroit za jedno z nejnebezpečnějších měst v Americe. S upadající životní úrovní se jeho pověst rapidně zhoršila. Firmy začaly ve velkém propouštět a většina obyvatel se odstěhovala pryč. Z původních dvou milionů obyvatel zůstalo v roce 2010 v Detroitu něco málo přes 700 tisíc obyvatel.

Stejně rapidně se změnilo i složení místních obyvatel. Zatímco před rokem 2000 tvořili 82 % všech obyvatel běloši, od roku 2010 tvoří přes 80 % obyvatel černoši. V roce 2013 vyhlásilo město bankrot a dnes zde až 40 % obyvatel žije pod úrovní chudoby. Jedná se tak o nejchudší velkoměsto v Americe a vysoká kriminalita, která Detroitem stále zmítá, z něj činí nejméně příhodné místo pro život.

Redakce VědaŽivě

17 dubna, 2023

Kvůli „křesťanské“ či také „francouzské“ nemoci se z Neapole v roce 1495 stalo město zombies

Moderní město duchů

Procházka Detroitem tak i dnes připomíná procházku městem duchů. V některých částech jsou opuštěné celé městské části, ve kterých lze pozorovat chátrající domy a budovy bez oken, s propadlými střechami a odlupující se omítkou. Ačkoliv zde stále většinu pracovních míst nabízí firmy automobilového průmyslu, které pomalu staví místní životní úroveň zpátky na nohy, do své původní slávy má stále daleko.

Článek Co se stalo s Detroitem: Z oblíbeného průmyslového města se stalo město duchů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Historie legendárního města

V hloubce pouhých 20 metrů pod vodou objevili potápěči pískovcové stěny, dlážděné ulice a důkazy prosperujícího námořního přístavu. Bylo to velmi mocné město, kterému vládl Pán Krišna. Hinduistické texty také vysvětlují, že mu oponoval král jménem Salwa a následně také zaútočil na Pána Krišnu v mytické Dwarce. Teoretici věřící v návštěvy mimozemských bytostí na Zemi v průběhu dávných dob tvrdí, že popisy bitvy naznačují použití mimozemské technologie.

Zbraně mimozemského původu?

Podle starověkých sanskrtských textů zaútočil Salwa na město v tom, co lze chápat jako kosmická loď. Ta byla údajně opravdu mocná, jelikož měla energetické zbraně, které vystřelovaly projektily ve formě blesků. Takto tedy zničil velké části města. Když se to stalo, král města, nazývaný také bůh Krišna, odpověděl střelbou ze svých vlastních zbraní. Zbraně jsou popsány jako šípy, ne však obyčejné. Když byly vypuštěny, řvaly jako hrom a připomínaly blesky nebo sluneční paprsky.

Jak to s panovníkem dopadlo?

V reakci na tyto události vznikla hypotéza, že tato kosmická loď se začala objevovat na různých místech současně. Zdálo se, že se pohybuje způsoby, které připomínají moderní popisy UFO. Takže dle těchto názorů existovalo létající plavidlo vyrobené z kovu, které odpalovalo rakety na město. Legenda říká, že Krišna nakonec opustil Zemi a oceán pohltil jeho město Dwarka.

Zrovna, když do sebe začínalo vše zapadat

Pro mnoho lidí byl popis pohádkových starověkých měst v sanskrtských spisech z Indie pouhou mytologií. S objevem pozůstatků potopeného města u pobřeží Indie v lokalitě Dvaraka se ale vše změnilo. Ovšem když tomu badatelé konečně přicházeli na kloub, tak vláda veškeré další průzkumy zakázala. Další důvody jsou doposud nejasné.

Článek Město Dvaraka podle badatelů zničila mimozemská loď. Jakmile se jim ale teorie začala potvrzovat, vláda je zařízla se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nepostradatelný prvek pro orientaci

Řeč je přirozeně o lidech nevidomých nebo zrakově postižených. Cvočky a linie jim dovolují sledovat zvolenou trasu a také je varují před případným nebezpečím. Velmi často je tudíž najdete na zastávkách hromadné dopravy, parkovištích nebo u obchodních center. Někdy je spatříte i na normálních přechodech pro chodce, hlavně v případě silných dopravních uzlů. Pro postižené a nevidomé je tato značka obrovským rozdílem při jejich pohybu městem.

Tito lidé se obvykle orientují hlavně podle sluchu, dopravní tepny jsou ale příliš hlučné. Navíc se od nich očekává, že se budou pohybovat svižně a plynule. Právě v takových situacích pociťují slabozrací a nevidomí velký stres, barevné dlaždice jsou tak pro ně mnohdy klíčovou pomocí. Vědí jasně, kam jít a na jakém místě se pak zastavit. Ještě tedy zbývá odlišit význam jednotlivých barev a také se zaměřit na vzory, které z nich vyvstávají.

Role barev i linií

Ačkoli někteří lidé vnímají i rozdíly barevného provedení, zrovna barva neznamená nic konkrétního. Jde pouze o to, aby se tato speciální dlažba jasně oddělila od zbytku povrchu a byla snadno zachytitelná. V mnoha případech jsou tyto desky žluté. Je to jedna ze základních barev, jde dobře vidět prakticky za všech podmínek i ročních období. Je tak vždycky dostatečně výrazná a také vyvolává pozitivní asociace, na rozdíl třeba od červené.

Zelená je tradičně spojena se svolením, volnou cestou a dalšími významy pro volný pohyb. Proto se v tomto případě spíše nepoužívá. To samé platí pro červenou. Co se týče samotných vzorů, podélné linie ukazují cestu nevidomým. Zrakově postižený ji tak může sledovat pomocí své hole. Přítomnost teček mu zase sděluje, že má zpozornit a pohybovat se opatrně. Pravděpodobně vstoupil na ulici a je třeba dávat bedlivý pozor na vše okolo.

Typy pro komplikované situace

Právě z toho důvodu jsou tečkované pásy i součástí nástupišť u vlaku, autobusů nebo v metru. Ostatně tam slyšíte pravidelná hlášení, že se cestující nemají k této hranici přibližovat. I člověk bez jakéhokoli handicapu pak podle podrážek zjistí, že není na normální ploše. Vzoru s pruhy se v dopravní terminologii říká „vodicí linie“, dlažbě u přechodů zase „signální pás“. Má tvar písmene T, jehož vršek končí rovnoběžně se začátkem přechodu pro chodce.

Vodicí pás přechodu vede napříč vozovkou a musí navazovat na signální pás na chodníku. Oba prvky od sebe ještě může dělit „varovný pás“, který ukazuje oddělení chodníku a vozovky. Jde například o různé atypické obrubníky, oblé konce a další případy. Vodicí pás se objevuje i na složitých přechodech, například šikmých plochách. Dále u přechodů delších než 8 metrů a taky tam, kde je vstup ve formě oblouku.

Článek K čemu jsou na chodníku dlaždice s cvočky nebo linkami: Především pro slepce je to nepostradatelná pomůcka se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Paláce, tabulky a boží chrám

Zmíněné město Girsu bylo prvně objeveno už před 140 lety, stalo se však rychle cílem nelegálních vykopávek a celkového rabování. Nachází se v Tello v jižním Iráku. Palác vládců objevili archeologové během dalších terénních prací v loňském roce. Současně narazili na více než 200 klínopisných tabulek, které obsahovaly hlavně administrativní záznamy městských úřadů. Současně byl také identifikován chrám sumerského boha.

Konkrétně se jednalo o Ningirsuova, jehož existence byla předtím známá jen z nápisů během prvních vykopávek tohoto města. Cesta k objevu však nebyla bez problémů. Vedoucí archeolog byl totiž opakovaně nařčen z divokých teorií a plýtvání finančními prostředky. V budoucnu by ovšem Dr. Rey rád našel chrám Gilgameše, legendárního panovníka. Staří Sumerové nejsou tak populární jako staří Egypťané nebo Řekové, význam ale mají.

Na počátku byl Sumer

Podle Dr. Timothyho Pottse, ředitele Getty Museum, „je Girsu pravděpodobně jednou z nejvýznamnějších památek na světě, ale jen málokdo o něm skutečně ví“. Projekt je následníkem původního iráckého výzkumu. Ten byl financován britskou vládou v reakci na destrukci důležitého kulturního dědictví Iráku i Sýrie, o což se postarala organizace Islámský stát. Od jeho počátku bylo pro památkovou péči vycvičeno na 70 Iráčanů.

První nalezené hliněné cihly paláce byly objeveny v loňském roce a od té doby je střeží irácké muzeum v Bagdádu. Sumerové obývali starověké východní regiony a jsou odpovědní za mnoho technologických pokroků. Kromě vynálezu klínového písma jde také o dovednost měření času. Do Mezopotámie neboli „meziříčí“ přišli nejspíš nejpozději v roce 4 000 před Kristem. Obecně jde o jednu z nejstarších civilizací a kultur známé historie.

Technologická úroveň a první literatura

Tento národ byl civilizací průkopníků, kteří se zdokonalili v umění psaní, literatury, hymnů a také modliteb. Starověký Epos o Gilgamešovi pocházející z 2. tisíciletí před Kristem je obvykle považován za nejstarší dochované epické dílo světové literatury. Jde o pět epických skladeb, jejichž první verze pochází asi z roku 2 500 před Kristem. Dochované opisy jsou pak o cca 500 let mladší. Obdobné eposy lze najít i v dalších mytologiích Předního východu.

Postavili první známá města a stejně tak konstituovali první zákonodárství. Navíc zdokonalili některé již existující technologické postupy jako kolo, pluh a aplikaci matematiky. Pravděpodobně šlo také o první civilizaci vařící pivo. Starověké národy tento nápoj obecně považovaly za klíč ke zdravému srdci a játrům.

Článek Archeologové nalezli stavbu starou 4 500 let. Rozsáhlý palác určený pro vládce patřil Sumerům se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od stájí po skladiště

Starověcí architekti tohoto města museli být při jeho budování nesmírně opatrní. Podzemní komory totiž drží i to, co je nad nimi, v opačném případě by se město ihned zhroutilo. Stavba má celkem 8 podlaží, každé sahající do výšky přibližně 10 metrů. Některé nalezené předměty naznačují, že bylo město vystaveno Frýgiánci v 8. – 7. století před Kristem. Nicméně styl pečetí je chetitský a naznačuje ještě starší původ, asi 1900–1200 před Kristem.

Město má mít až 600 různých vstupů, které jsou přístupné z povrchu a nachází se na různých místech horního osídlení. Jsou tu kostely, sklepení, vinné sklepy, a dokonce i stáje. Podle nálezů se tu nacházela i škola. Ke kostelům se dostanete při sestupu na 3. – 4. podlaží. Většina rozsahu je přístupná ze schodů. Krom toho byly na některých podlažích i studny, ne ale všude. Šlo o moudrý krok k zabezpečení obyvatel pro případy otravy.

Velmi komplexní na jen dočasný úkryt

Stavba zahrnuje i větrací šachty pro totožná patra jako studny. Takových pozic je na 15 000. Badatelé se dlouho domnívali, že město nebylo nikdy určeno coby trvalý příbytek pro větší množství lidí. Existují drobné pochybnosti, jestli by vůbec vydrželo nápor tolika osob najednou včetně dobytka, vody a potravin. Pravděpodobně jde ale spíš o útočiště a úkryt před vnějšími potížemi než místo, kde by měli lidé za běžných okolností dlouho setrvávat.

To je taky patrné z celkové struktury města, je totiž vystavěno velmi robustně, s důrazem na odolnost proti nepříznivým vlivům. Je v něm víc jak dostatek propojujících koridorů a komnat. Lidé se tak mohli velmi snadno setkávat ve společných prostorách, obvykle k náboženským účelům. Celková struktura je velmi dobře navržena, což dokazuje i přítomnost stájí a olejových lamp. Jsou tu i skladiště, nádrže na vodu a komíny.

Před válkami, klimatem nebo mimozemšťany

K překvapení archeologů je město vybaveno i strukturami na pohřbívání. Respektive uchování mrtvých do té doby, než se jim na povrchu dostane skutečně řádného pohřbu. Na více místech jsou k nalezení kamenné dveře, takže město je částečně i pevností. Stejně tak mnoho koridorů mohlo být v případě útoku snadno zablokováno. Historici věří, že cílem místa bylo ochránit obyvatele před útokem. Stále hodně badatelů ale nesouhlasí.

Podle nich je místo navrženo příliš komplexně na to, aby šlo jen o dočasný úkryt lidu před nějakou invazí. Řada věcí ohledně Derinkuyu je stále nezodpovězena. Kdo toto místo vlastně vystavěl? Co mohlo více jak 20 000 možných obyvatel donutit, aby se v podzemí ukrývali? Před čím mělo vlastně chránit? Válkou? Klimatickou změnou? Nebo něčím dalším? Podle konspirátorů mohl být nepřítel i z vesmíru a v podzemí by lidé nebyli zkrátka vidět.

Článek Záhada podzemního města Derinkuyu: Obývalo ho přes 20 000 lidí, podle konspirátorů se ukrývali před mimozemšťany se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejde o město pro procházky

Dubaj se rozpíná v délce téměř 50 kilometrů kolem pobřeží a mnoho zajímavých míst je tu opravdu daleko od sebe. K tomu si přidejte mizernou dopravu a přecpané dálnice – situace je tu nejspíš nejhorší na světě. Kromě toho není město pěšímu pohybu moc nakloněno a možnosti jsou omezené kvůli obrovskému horku. Ani veřejná doprava za moc nestojí, protože se jen pečete v zácpách. Zbývá tedy vlastní auto nebo zaplacení taxi, které je poměrně levné.

Všechno tu vypadá i působí uměle

Asi největší zklamání vůbec. Ať už se vypravíte kamkoli – nákupní centra, bezchybné ulice, restaurace nebo i pláže. Všechno je jakoby prázdné, vyumělkované a naprosto bez vnitřní jiskry. Protože jde o město vystavené před asi 50 lety, neexistuje tu nic historického. To a obrovská turistická expanze vysvětlují růst jen jedné atrakce za druhou. Každý prvek tu musí být nejlepší, nejvyšší a ohromující, ale je to opravdu potřeba?

Emiráty jsou na tento fakt hrdé, nicméně do výstavby investují nemalé peníze. To jim umožňuje především obrovské ropné bohatství přímo pod nohama této země. Opravdu – hýčkaní vládcové nehnuli ani prstem. Nekonečné stavění má na svědomí pot, slzy a krev migrantů z Indie, Pákistánu a Bangladéše, Nepálu nebo Filipín.

Jediné starší a kulturní místo

Stará Dubaj, tedy Deira, je tu jediné místo s alespoň zábleskem kultury a historie. Je tu nejstarší pevnost Ah Fahdi a Dubajský záliv, ale i tato část vypadá trochu jako studio pro točení velkofilmu. Slavný trh se zlatem a kořením vypadá tak moderně, že neuvěříte, že je starý několik stovek let. Krom toho se z něho stalo místo čisté komerce a prodejci vám jen strkají až do obličeje předražené suvenýry.

Jaké jsou další pasti a negativa?

Ruku v ruce s vedrem musí jít dostatek tekutin, nečekejte ale příjemné sezení na lavičkách. Pivo si můžete dát jen v určité oblasti, a jakmile se jen trochu vzdálíte, dostanete pokutu. V Dubaji platí nulová tolerance na drogy. To zní rozumně, jenže za drogy tu považují i řadu běžných věcí, včetně prášků na bolest. Vyvarujte se na veřejnosti přílišných projevů náklonnosti, minimálně se lidé kolem vás budou cítit velmi nejistě.

I za líbání drahé polovičky se tu dá skončit ve vězení. Britský pár byl jednou zatčen za polibky na zadním sedadle taxíku. Kolena a ramena by měla být zakrytá, jinak riskujete pokutu. Dubaj má obecně nízkou toleranci pro nahotu na veřejnosti, jde ale ještě o krok dál. Plavci v plavkách jsou povoleni na pláži nebo ve vyhrazené oblasti. Ukažte se ale takhle normálně na ulici a cvakají za vámi želízka.

Sexuální menšiny

Gayové a další orientace se netolerují. Cokoli mimo normální vztahy je bráno za zločin. LGBT komunita zde sice je, ale navenek se snaží na sebe upozorňovat.

Článek Temná strana Dubaje: Za nablýskanými mrakodrapy se skrývá nechutná skutečnost a za běžné věci se zavírá do vězení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Průzkum v silné časové tísni

Ta tu existovala v letech 1550–1350 před Kristem. Irák je jednou ze zemí nejvíce postižených klimatickou změnou. Zvláště jih území byl suchem sužován už celé měsíce. V zájmu udržení úrody byla spousta vody odsáta z nádrže, největší v zemi. To vedlo k vynoření města z doby bronzové, které archeologové dosud nijak neprozkoumali. Nečekaná událost dostala badatele pod silný tlak – museli lokalitu prozkoumat, než bude opět zatopena.

Dr. Hasan Ahmes Qasim, profesorka Dr. Ivana Puljiz a profesor Dr. Peter Pfälzer se spontánně rozhodli k vykopávkám v Kemunu. Tým byl složen v rámci dní a měl před sebou náročný úkol – zjistit co nejvíce předtím, než se hladina v nádrži opět zvedne. Brzy se jim podařilo zmapovat toto velké město. Kromě paláce, který byl odhalen již při krátkém výzkumu v roce 2018, bylo objeveno i několik velkých budov. Masivní opevnění se zdmi a věžemi.

Zachováno díky zborcení vysokých zdí

Následovaly četné skladovací budovy i průmyslové komplexy. Město je datováno do doby Mittanské říše, která tehdy kontrolovala velké části severní Mezopotámie a Sýrie. „Velké sklady jsou zvláště důležité, protože v nich muselo být ohromné množství zboží, které nejspíš pocházelo z celé oblasti,“ uvádí Ivana Puljiz. „Vykopávky ukazují, že toto město bylo důležitým centrem celého impéria,“ shrnuje závěry průzkumu Hasam Qasim.

Výzkumný tým byl doslova omráčen perfektním stavem veškerých zdí a staveb. Opevnění mělo někdy výšku i několika metrů. To všechno navzdory faktu, že jsou zdi postaveny z cihel z bláta usušených na slunci a byly více jak 40 let pod vodou. Zachovalost má na svědomí fakt, že samotné město bylo zničeno při zemětřesení kolem roku 1350 před Kristem. Během něho se zhroutily horní části zdí a pohřbily pod sebou okolní budovy.

Archivy hliněných tabulek s klínovým písmem

Zajímavý je také nález 5 keramických nádob, které obsahovaly archiv více jak 100 tabulek klínového písma. Jsou datovány do doby středního syrského období, krátce po zásahu města zemětřesením. Některé z nich byly dokonce stále v pouzdrech. Badatelé doufají, že tento objev poskytne důležité informace o konci mittanské éry a začátku asyrské vlády nad celým regionem. „Je zázrak, že to tyto tabulky tak dlouho přežily pod vodou.“

Aby byly vykopávky v budoucnu ochráněny, zakryli je badatelé několika vrstvami silných plastových fólií. Tento rozsáhlý konzervační projekt financovala Gerda Henkel Foundation. Jde především o ochranu hliněných zdí a dalších věcí, které se nepochybně skrývají v ruinách a dosud nebyly řádné prozkoumány. Celá oblast je nyní znova pod vodou, protože hladina v Mosulu opět stoupla. Další návštěva archeologů je tak ve hvězdách.

Článek Z řeky se vynořilo 3 400 let staré město. Klesající hladina vody odhalila mnoho nevídaných pokladů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Prastaré město Uruk

Šlo o jedno ze sumerských a později babylonských měst. Uruk bylo město s nejstarší známou civilizací v jižní Mezopotámii. Nacházelo se 15 km severně od současného koryta Eufratu. Uchovalo se zde mnoho korespondenčních spisů, které archeologové objevili vyleptané na hliněných tabulkách.

Samotné město bylo aktivní přibližně od 4. tisíciletí před naším letopočtem a svého vrcholu dosáhlo kolem 3. tisíciletí před naším letopočtem. Kolem opevněného města se pohybovalo asi 40 000 lidí, kteří většinou pracovali jako řemeslníci, zemědělci či kněží. Hliněné tabulky, na kterých kněží a písaři psali ostrohrannými tvary a symboly, tvoří první známý systém písma na světě. Jedná se o klínové písmo – kvůli klínovitým otiskům, z nichž je vytvořeno.

Ur – velice prosperující přístav

Když na konci třetího tisíciletí před naším letopočtem moc Uruku upadala, dominovalo další starověké mezopotámské město. Ur (dnešní Tell el-Muqayyar v Iráku), nacházející se jižně od Uruku, kde řeky Tigris a Eufrat ústí do Perského zálivu, byl založen někdy ve 4. tisíciletí před naším letopočtem. Podobně jako u Uruku se jednalo o jedno z největších historických dominant tehdejší doby.

V roce 2000 př. n. l. prosperoval jako bohatý přístav se zhruba 60 000 lidmi, kteří se těšili na úroveň bohatství, kterou v jiných mezopotámských městech nepoznali. Jeho trhy přitahovaly obchod z celého starověkého světa – od Středomoří přes Perský záliv až po Indii. Na svém vrcholu se město Ur stalo sídlem říše, domovem vládců a mocných kněží.

Přístav po sobě něco zanechal

Čas ale na nikoho a na nic nečeká. Několik staletí uplynulo a existence tohoto přístavu se také rozplynula. Dnes se Ur připomíná především jako rodiště biblického patriarchy Abrahama. Zároveň po sobě přístav zanechal spoustu bohatství. V 19. století objevil anglický učenec Leonard Woolley poblíž zikkuratu stovky pohřbených hrobek plných velkolepých artefaktů. Taktéž nalezl místo odpočinku královské rodiny, včetně rané královny Puabi.

Babylon – centrum všeho dění

Ze všech měst, která kvetla podél řek Tigris a Eufrat ve starověké Mezopotámii, nebylo žádné větší než Babylon. Nacházel se jižně od dnešního Bagdádu a kvetl na počátku 2. tisíciletí před naším letopočtem. Po několika staletích město padlo do rukou nájezdníků, ale časem se stalo opět dominantou celého regionu za vládce Nabukadnesara II. Ten však nebyl jen úspěšným vojevůdcem, ale také velice zapáleným stavitelem. Během své téměř 40leté vlády nechal město vystavět na přibližně 8 kilometrech čtverečních.

Svět stále přichází s něčím novým

Během jedné generace po smrti Nabukadnesara II. připadl Babylon perskému dobyvateli Kýrovi Velikému. Přesto si město zachovalo svou majestátnost během doby Alexandra Velikého, dobyvatele, který měl s městem také veliké plány. Svět po sobě zanechal spousty artefaktů a pozůstalostí z tehdejších dob, jež nalézáme po mnoha tisíciletích. Mezi ty nejznámější se řadí také visuté zahrady Babylonu či třeba izraelské město Megiddo apod. Postupem času se však budou objevovat další nová místa s podobně bohatou historií a nálezy.

Článek Moderní technologie odhaluje prastará tajemství dávno zmizelých měst. Zbytky světových metropolí vnáší nové světlo na život tehdejších obyvatel se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak by měl takový mrakodrap vypadat?

S výškou 550 metrů a obvodem 3 000 metrů se mrakodrap Downtown Circle skládá z pěti pilířů. Ty ponesou pět úrovní obsahujících obytné byty i veřejné prostory. Samotný kruh bude tvořen dvěma prstenci, které drží pohromadě pevný zelený pás zvaný „Skypark“. Tento pás bude obsahovat vodopády, skleníky s exotickými rostlinami a různé druhy flóry.

Kdo za tím vším stojí?

Koncept vertikálního mrakodrapového města vytvořili během pandemie průkopničtí architekti Najamus Chowdhry a Nils Remess. Sami se ke svému projektu vyjádřili takto: „Dubaj má velmi hustou městskou zástavbu. Vznikl tedy nápad postavit nad zemí mrakodrap, aby se lidé usadili na volném náměstí přímo v centru města.“

Životní podmínky, které se dají překonat

Při vývoji projektu byly zohledněny sociální a environmentální otázky. Nils Remess v rozhovoru řekl: „Když vypukla pandemie covidu-19, začali jsme přemýšlet o tom, jak zlepšit městské plánování.“ V této době začala být diskutována celosvětová problematika stavební architektury, likvidace odpadů, produkce potravin, znečištění životního prostředí apod. Nic z toho však realizování projektu nezabránilo.

Inspirace ze známé filmové série

Design mrakodrapu byl také inspirován Prstenem moci z filmu Pán prstenů. I když nedokáže ovládat obyvatele Středozemě, určitě může udělat z Dubaje nejvíce inovativní město na planetě. Skypark Downtown Circle ale není jen budova. Jedná se také o velice neobvyklou tramvajovou trať.

Inspirace pro architekty

Studio Znera Space, které projekt spravuje, implementovalo vlastní dopravní systém. Ten by měl údajně fungovat ve vnějším obvodovém prstenci mrakodrapu. Tramvaj se dvěma vozy bude moci vozit cestující rychlostí 100 km/h po centrálním okruhu. Designéři zároveň doufají, že tento nový koncept inspiruje architekty po celém světě k novým nápadům.

Článek V Dubaji chtějí postavit supermoderní mrakodrap ve tvaru prstence. K čemu tak zvláštní projekt? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Památník, který v každém městě nevidíte

Neobvyklý památník nazvaný „La Fourchette“ byl postaven v roce 1995 na památku 10. výročí Alimentária, městského muzea věnovaného výživě. Možná je to chytrá atrakce pro město, které se pyšní svou gastronomickou nabídkou. Vezměte si, že když budete na památku zírat dostatečně dlouho, možná dostanete hlad a zamíříte do některé z místních restaurací.

Nepřítomnost památníku a smutek turistů

Bohužel, ne každého tato poutavá atrakce nadchla, proto byla vidlička z rybníka vytažena. Pak uplynulo 10 let a lidé zřejmě začali starou sochu hledat, a tak podepsali petici, aby ji vrátili. Turisté totiž jezdili na výlet do městečka výhradně díky této atrakci, její nepřítomnost pro ně tedy byla zklamáním. Místní úřady lidem nakonec vyhověly.

Město toho nabízí daleko více

Kromě památníku ve městě Vevey byste měli navštívit také muzeum věnované Charliemu Chaplinovi, který v tomto městě žil od roku 1952 až do své smrti v roce 1977. Muzeum je velice proslulé a nabízí zábavu jak pro děti, tak i pro dospělé. Kultura není jediné, co městečko nabízí. Samotné město a okolní krajina jsou také krásné. Pýchou města ale pořád zůstává slavná vidlička, která si jen tak stojí ve vodě. Má krásný výhled na malebné jezero orámované horami a dívá se na muzeum jídla, které ji přivedlo k životu.

Článek Nejpodivnější památka celé Evropy je umístěna v jezeře. Turisti se mohou zbláznit a městečko díky ní vydělává miliony se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Japonský ostrov Hašima

Toto území bylo kdysi prosperujícím uhelným dolem, jeho obyvatelé ho však posléze opustili. Ostrov si také vysloužil přezdívku „Bitevní ostrov“, protože celkově připomíná velkou bitevní loď. Kdysi to bývalo hustě osídlené místo. Co se tu stalo? Většinu obyvatel tvořili horníci a jejich rodiny a s ubývajícím uhlím přicházeli také o práci. Přirozeně se pak stěhovali za prací jinam a dnes lze ostrov navštívit jen s průvodcem, který vám poví jeho historii.

St. Elmo v Coloradu

Podobně je na tom St. Elmo, které bylo kdysi důlním centrem, od roku 1930 tu však z 2 000 obyvatel zůstalo jen 7. Byla to rodina, která vedla místní obchod a hotel, ve kterém má nyní strašit. Když se sem vydáte, asi narazíte na podivné jevy, jak aspoň mnozí tvrdí. Má to být nejstrašidelnější místo Colorada a jedno z nejhorších na světě. Místní duch Annabelle se prohání po ulicích a chodí tu i s puškou. Kdysi byla umístěna do blázince a zemřela 2 roky nato.

Podle legendy tu od té doby žije a stále chrání svůj majetek před vetřelci.

Pevnost Bhangarh v Indii

Několik kilometrů na jihozápad od Dillí narazíte uprostřed zeleného lesa na krásnou opuštěnou pevnost. Nenechte se ovšem oklamat, má být prokleta čarodějem, kterého odmítla místní princezna. Od toho dne je místo opuštěné, zkrátka není nad dobrý příběh o lásce a pomstě. Chcete-li zažít něco opravdu nezapomenutelného, dejte si tu při západu slunce sestavu jógy.

Pripjať na Ukrajině

Pripjať kousek od Černobylu nenabízí krásné pohledy, jde však bez diskuzí o jedno z nejděsivějších míst na Zemi. Nakonec, jste tu kvůli děsivým historiím, ne happyendům. Město Pripjať bylo jedním z mnoha míst, které bylo třeba evakuovat dny po výbuchu v Černobylu. Už se sem – logicky – nikdo nikdy nevrátil. S ničím ve městě se nehnulo a všechno včetně nádobí a běžných věcí je přesně jako v moment, kdy to tu lidé opustili.

Jazirat Al Hamra, Spojené arabské emiráty

Krátká jízda na jihozápad od Ras Al Khaimah vás dovede k městu duchů Jazirat Al Hamra. Město bylo opuštěno v roce 1968, přestože to předtím byla prosperující vesnice lovců perel. Dnes jsou tu už jen cesty, ruiny domů a komáři. Připraveni na děs? Každý, kdo sem přijde, má zažít podivnou zimu a slyšet velmi zvláštní zvuky. Lidé, kteří tu kdysi bydleli, stále bloumají městem.

Xunantun v Belize

Hluboko v džunglích Belize leží opuštěné mayské ruiny. Staré město se rozpadlo při zemětřesení a bylo znovu nalezeno po roce 1890. Výhled na okolí je dechberoucí, odehrály se tu však i děsivé věci. Na vrcholku hory se konaly smrtící rituály a kdokoli sem přišel, údajně viděl černovlasou ženu s rudýma očima. Má se jednat o jednu z obětí.

Článek 6 nejděsivějších „měst duchů“ na Zemi. Mají za sebou tak strašlivou historii, že sem vkročí jen úplný blázen se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Město, které nemá co nabídnout?

Město se sice nachází jen 64 km jižně od Bruselu, ale přístup k hlavnímu městu byl velice omezený, nádraží věčně zelo prázdnotou. Navíc běžně, když jste se vydali na procházku městem, tak jste mohli spatřit různě povalující se vraky letadel a vrtulníků. Na pohled rozhodně nic pěkného, navíc se dlouho zdálo, že neexistuje způsob, jak život ve městě zlepšit.

Dle zprávy Maptie, humanitární organizace, která se stará o svět kolem nás a zaměřuje se na problémy, museli nedávno dva starostové tohoto města rezignovat. Důvodem bylo zapletení do finančních skandálů. Asi nic překvapivého, vzhledem ke zdejším extrémním podmínkám. Každý člověk by odtud raději emigroval.

Významná minulost města

Dvě až pět linek metra bylo navrženo pro obsluhu města, ale nikdy nebyly dokončeny. Prázdné stanice dlouho sloužily jako semeniště vandalů, samozvaných graffiti umělců a narkomanů. Vždy tomu tak ale nebylo. Minulost města vypadala úplně jinak. Výroba uhlí a ocelářství byla v tomto městě průmyslovým klenotem. Belgie měla po Velké Británii druhou nejdelší železniční síť na kontinentu. V 90. letech však nedostatek uhlí a oceli znamenal počátek konce a tvrdě zasáhla finanční krize.

Přijetí nedostatků bylo prvním krokem vpřed

Všechno to začalo před 10 lety, když nizozemské noviny popsaly město jako „nejošklivější město na světě“. Ani pro měšťany to nebylo příjemné a nechtěli si to přiznat. K tomuto pronásledování se přidala i další média a psaní o depresivním městě každým dnem přibývalo. Stačilo pár textů o tom, jak je na tom město bídně, a rázem zde začali přijíždět turisté. Místní je přivítali připravení. Rozhodli se využít moment a „epitet“, který jejich město nese, a využili ho. Začali tedy rozvíjet jakousi exotickou a absurdní turistiku. Možná se to dá přirovnat k výletu na Černobyl.

Město, které začalo znovu vzkvétat

Někdejší město duchů je dnes „živější“, nebezpečné oblasti jsou dnes zkrocenějšími stezkami pro pěší, ulice mají nový asfalt, začaly se stavět budovy a obchodní centra. Místní umělec Nicolas Buissart pořádá „městské safari“, ve kterém bere hosty do prázdných továren a prochází se s nimi po nejdepresivnější ulici Charleroi. Opuštěné továrny slouží jako místa, která poskytují široký výhled na město.

Článek Z nejošklivějšího města Evropy se stala atrakce, kterou chtějí vidět turisté z celého světa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Korea a záchrana týmu pod palbou

Ještě než byl od mariňáků s oceněním propuštěn, naučil se pilotovat průzkumné letadlo. Ale místo toho, aby se vrátil do civilu, nechal se naverbovat k normální armádě a byl povolán do Japonska. Když vypukla válka s Koreou, měl se vrátit domů. Jednalo se o prvního obyvatele New Yorku, který byl v Koreji raněn. Podle zpráv k tomu došlo, když řídil kamion s municí a měl osvobodit několik amerických vojáků, kteří uvízli pod palbou komunistů.

Navzdory své neklidné povaze získal za vojenskou službu purpurové srdce. „Tommy byl bláznivý, stejně jako celá parta jeho kamarádů,“ vzpomíná Fred Hartling, jeho starý soused. V jednu dobu začalo Thomase hodně zajímat létání a přihlásil se i do kurzu. Od 26 let pak pracoval na letišti jako mechanik. Dne 30. září 1956 se stal pilotem a provedl něco nepředstavitelného. Opilý se v baru vsadil, že se dostane z New Jersey do New Yorku za pouhých 15 minut.

Jednou v baru, podruhé v baru

Aby to dokázal, ukradl jednomotorové letadlo a letěl bez světel nebo vysílačky. Nakonec přistál v New Yorku před barem na S. Nicholas Avenue. Byl to neuvěřitelný kousek. To byl také jediný důvod, proč proti němu majitel stroje nevznesl žádné obvinění. Let byl v New York Times popsán jako „vynikající letecký výkon“ a „hladké přistání“. O dva roky později, 4. října roku 1958, ukradl Thomas kolem 1 hodiny v noci další letadlo.

Tentokrát přistál na Amsterdamské a 187. ulici před budovou univerzity. Důvodem bylo v tomto případě to, že další štamgast z baru odmítl uvěřit, že jeho historka o 15minutové cestě je pravdivá. Jenže v tomto případě ho soudce John A. Milton poslal na 6 měsíců do vězení. „Kdybyste byl tehdy pořádně potrestán, možná byste to podruhé nezkoušel,“ uvedl soudce. Fitzpatrick se hájil tím, že celou situaci mělo podle něj na svědomí „to zatracené pití.“

Tentokrát to tak hladce neprošlo

Za druhý let byl Thomas obviněn z velké krádeže, nebezpečného a lehkomyslného řízení letadla, letu bez licence a porušení leteckých předpisů. Stejně tak nepovoleného přistání v oblasti města. Modle místního obyvatele Jima Clarka bylo Fitzpatrickovým cílem přistát na poli u střední školy George Washingtona. Další starousedlík, Sam Garcia, připomněl, jak se hrozně mění časy. „Kdyby to udělal dneska, tak řekneme, že je to terorista.“

„Pak bychom ho zavřeli a zahodili klíč.“ Thomas Fitzpatrick nadále pracoval jako parní montér, a to po dobu 51 let. Vychoval také tři syny, Thomase E. Juniora, Daniela F. a Stephena P. Fitzpatricka. Dne 14. září roku 2008 zemřel ve věku 79 let na rakovinu.

Zdroj: Lazaron

Článek Ukradl letadlo a přistál s ním uprostřed města – dvakrát. Jak to dokázal a co bylo jeho motivací? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jeden z nevyšších a jasně nejdelší

To se týká i veškerého průmyslu, který se má uvnitř tohoto návrhu nacházet. Zmíněné vizuály odhalují dvě paralelní struktury podobné stěnám, které uzavírají prostor mezi nimi. Zvenku bude mít celý projekt zrcadlovou fasádu, která poskytne stavbě naprosto unikátní charakter. Podle developerů tak půjde o nenápadné umístění do přirozené krajiny. Interiér bude zahrnovat budovy, vrstvy veřejných parků, pěší zóny, školy, domovy a kancelářské či jiné budovy.

Celá koncepce je také svými tvůrci popisována jako „urbanismus nulové gravitace“. Bude se vypínat do výšky 500 metrů nad hladinu moře a půjde o 12. nejvyšší mrakodrap na světě. A samozřejmě nevyhnutelně zdaleka ten nejdelší. „Nemůžeme ignorovat krizi životního prostředí, které čelí všechna světová města. NEOM je předním projektem, který přinese nové a imaginativní řešení právě těchto celosvětových problémů.“

Řešení pro současné městské krize

„Projekt NEOM vede tým těch nejlepších mozků celého světa architektury, inženýrství a také stavebnictví. Jejich úkolem je přenést vizualizovanou myšlenku do reality.“ Království Saúdská Arábie je stát na Blízkém východě zabírající velkou část Arabského poloostrova s rozlohou přes 2 miliony kilometrů čtverečných. Je druhým největším státem arabského světa a na severu sousedí s Jordánskem a Irákem.

Dle odhadů z roku 2011 tu žije 26 680 00 lidí, asi 5,5 milionu z toho tvoří zahraniční pracovníci. Z důvodů problematického pouštního klimatu je tu hustota zalidnění obecně velmi nízká. Jediné povolené náboženství je zde islám, který vyznává asi 97 % obyvatel. Tato země také nebyla nikdy kolonizována Evropou, první pokusy o založení státu pocházejí z 18. století. První hranice byly podobné současnému stavu, druhý byl mnohem menší.

Zrod a transformace skrze ropu

Současné království založil roku 1923 Abd al-Azíz Ibn Saúd, který celou zemi vnímal jako soukromý majetek svého rodu. Dynastie Saúdů mu vládne dodnes. Jde také o zemi s 2. největšími zásobami ropy na světě a je současně největším vývozcem této suroviny, díky čemuž dominuje celé ekonomice. Skrze rozmach v 70. letech země ohromně zbohatla a dříve zaostalý stát se začal transformovat do vysoce moderní podoby.

Toto bohatství stálo také za tím, že se Arábie stala masivním poskytovatelem zahraniční pomoci, čímž získala významnou roli v celkové politice nejen Blízkého východu. Jde o islámskou absolutní monarchii ovládanou členitou královskou rodinou. V rámci východu je to jedna z nejteokratičtějších zemí. V Arábii se nachází dvě nejvýznamnější místa celého islámu, Mekka a Medina. Ekonomicky je liberální, samotná společnost je ale velmi konzervativní.

Zdroj: DesignBoom

Článek Saúdská Arábie chce postavit mrakodrapové město, které spojí moře a hory. Budova bude 170 km dlouhá, 500 m vysoká a jen 200 m široká se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Není jen jedna Atlantida

Ruiny všech staveb se následně potopily asi do hloubky 20 metrů pod jezerní hladinou. K tomu došlo před 2 000 lety a od té doby putovaly příběhy o místní „Atlantidě“. Rybáři si před několika lety všimli něčeho, co považovali za „podvodní město“. To vedlo úřady k zahájení skutečných a rozsáhlých expedic. Od 14. března tak probíhalo potápění a podrobné georeferenční průzkumy. Bylo potřeba vytvořit detailní modely a mapy.

„Tato mise nám dovolila vybudovat základy pro doporučení vytvoření kulturního centra, kde se návštěvníci mohou o místě poučit díky digitální rekonstrukci,“ uvádí Helena Barba-Meinecke, vedoucí INAH Unverwater Archeology Subdirectorate’s Yucatan Peninsula Office. Vědci narazili na ruiny budov a také četné pozůstatky keramiky. Specialisté díky tomu mohou vytvořit první náčrtky i podrobněji zmapovat město, následuje další výprava.

Když přišla přírodní katastrofa

Všechno vlastně zmizelo mezi roky 250–300, když sopka Atitlán vybuchla. Jakmile se skrze vulkán roztřásla střeva planety, láva a odpad zamířily k jezernímu odtoku. S jeho kompletním zablokováním začala voda uvnitř nevyhnutelně stoupat s každým dalším deštěm. Trvalo rok, několik měsíců nebo možná jen pár týdnů, než voda pohltila všechno uvnitř včetně celého města. Jen co se záplava dostala na prahy chrámů, museli všichni opustit svůj domov.

Jezero Atitlán (což v domorodém jazyce Nahuatl znamená „místo s vodou“) se nachází v zelenajících se horách jihozápadu Guatemaly. Kolem něj je kruh sopek a jezero dokonce hraje roli v dávném příběhu o stvoření světa. Po stovky let, cca od 5. století před Kristem, sloužil ostrov uprostřed jezera jako poutní místo. To navštěvovali věřící z celých okolních hor. Kněží tu pak sloužili obřady na přehršli oltářů a dalších monumentů.

Očista rituální i zdravotní

Skutečného jména tohoto ostrova se nejspíš nikdy nedopátráme. V kalných vodách se zatím našlo přibližně 16 sakrálních staveb, komplex ukazuje asi 7 stále stojících stél, ze kterých lze odvozovat, že půjde o posvátné místo. Tyto ruiny nám mohou pomoci pochopit mnohé rituály a konkrétní náboženská přesvědčení dávných Mayů. Byly také objeveny nejméně dvě sauny, které se podobají konstrukcím na dalších mayských náboženských místech.

Právě sauny nebo „potní koupele“ byly klíčovou součástí nejen místních rituálů, ale také léčebných procedur. Poutníci je museli absolvovat, aby se duchovně očistili, než mohli přistoupit k oltářům. Spolu s tím napravovali také četné choroby a celkovou nerovnováhu uvnitř svých těl. Věci jako ohořelé lidské zuby pak svědčí o posvátných ohních. Těmi kněží vytvářeli prorocký kouř a vykládali prorocké zprávy od svých bohů.

Jaká historická místa vás dále zajímají?

Zdroj: Newsweek

Článek Guatemalská Atlantida: V jezeře uvnitř kráteru sopky bylo objeveno legendární mayské město se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Potomci lidí z hvězd

Tento indiánský kmen žije na jednom z nejkrásnějších území. Okouzlující hory, nekonečná krása údolí a majestátní Grand Canyon. Ne nadarmo někde na takovém místě existuje velké starobylé chrámové město. Podle legend ho postavili mimozemšťané z hvězd. Bohužel dnes z majestátního starověkého hvězdného města Hopiů zbylo jen několik kamenných obytných komplexů. Jejich jazyk je velmi podobný jazyku Aztéků. Kmen se dodnes zabývá pěstováním kukuřice, fazolí a dýní na suché kamenité půdě.

Kam se město podělo?

O tom, kde by se mohla nacházet majestátní a tajemná Palatkwapi, se vědci dlouho dohadovali. Během minulého století bylo vysloveno mnoho hypotéz. Mnoho etnografů se přiklání k názoru, že Palatkwapi se nacházelo v oblasti údolí Sedona Verde. Někteří věří, že to bylo mnohem jižněji. Nejúplnější záznamy o kmenových legendách pořídil etnograf Alexander M. Stephen. Vydal o tom celou knihu, kterou nazval The Hopi Journey.

Podle analýzy všech dostupných popisů Palatkvapi tomu nejvíce odpovídají Sedona a Verde Valley. Tyto zmínky uvádějí, že se město nacházelo právě zde. Nepřímým potvrzením je, že nejstarší ruiny Hopiů, bohatě zdobené svými petroglyfy, byly nalezeny v oblasti Sedona. Mělo by se údajně jednat o pozůstatky Palatkwapi.

Nájezdy Apačů úspěšně zdolávali

Klany, které se přesunuly na sever, si cestou vybudovaly vesnice, kde přezimovaly. Někdy zůstali na určitém místě několik let. S výměnou generací se Palatkwapi stalo v kultuře mnoha kmenů Hopi pouze bajkou. Krásná pohádka, kterou staří lidé rádi vyprávěli. Různé klany založily mnoho měst a městeček, které byly často přepadávány Apači. Pestré Hopijské legendy vypráví o jejich vítězstvích.

Zničení Palatkwapi

Lidé Hopiů počítali časová období jako „světy“. Historicky existovaly čtyři. Během prvního a druhého světa bylo postaveno velké chrámové kamenné město. Doba zničení Palatkwapi je koncem období třetího světa. Jednalo se o období, kdy Hopiové věřili ve vyplnění Stvořitelova plánu. Takové plány zjišťovali pomocí sil korunních čaker a různých nadpřirozených jevů.

Osud Kachinů a Hopiů

Příběhy hvězdných dětí jsou v kultuře Hopiů a dalších indiánských kulturách poměrně běžné. Výstavba města stále zůstává záhadou. Hvězda a muž uzavřeli spojenectví a narozené dítě bylo zasvěceno jako kachina. Stali se kmenovými staršími, když dosáhli věku šesti let. Hopiové je považovali za nositele univerzální moudrosti. Po celosvětové potopě, kdy bylo velké město konečně zničeno, se kachinové a Hopiové rozešli. Věří, že jednoho dne si je jejich předkové z hvězd vezmou domů.

Znáte nějakou další historickou záhadu, která nebyla doposud vyřešena?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Jaká tajemství uchovávalo starověké město moudrosti, které podle legendy postavili mimozemšťané? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vzkvétající obchodní centrum

Byly to městské státy podřízené jedinému centru moci, měly své vnitřní řídicí orgány, peníze a dokonce i patrony. Heliké vzniklo v době bronzové a bylo hlavním městem achajské oblasti na Peloponésu. Podle Platóna se obyvatelé přímo účastnili slavné trojské války. Homér také zmiňuje, že jejich lodě dočasně přešly přímo pod Agamemnona. Heliké se velmi rychle stalo jedním z obchodních center, takže mělo také právo razit vlastní mince.

A přestože byl Zeus stále nejvyšším bohem, blízkost moře vedla k mnohem vyšší popularitě Poseidona. Objevil se i na mincích – na jedné straně tvář, na druhé trojzubec a delfíni. Při válce Sparty a Athén se Heliké prakticky nezměnilo, dokonce si odmítlo vybrat stranu. Nadále však obchodně prosperovalo. Poseidonův chrám přitahoval tisíce lidí, kteří si četnými dary chtěli boha usmířit. Nebylo divu, prakticky všechny obchodní cesty vedly přes moře.

Atlantida a zkáza Heliké

Příběh o zničení Atlantidy je jedním z nejznámějších v Řecku – mocné město pohltily vlny jako trest bohů za aroganci jeho obyvatel. Heliké podle všeho nebylo prototypem Atlantidy, ovšem v zimě roku 373 před Kristem bylo zničeno zcela totožně. Soudobí historici věřili, že lidé tu vyvolali hněv vlastního patrona, takže Poseidon utopil město ve vlnách. Většina verzí o příčině neštěstí pracuje s problémy s dary, sochou nebo podobou chrámu.

Podobnost s historií Atlantidy vedla mnoho badatelů k přesvědčení, že jde o zcela totožné město. Zbývalo tedy teorii potvrdit, nebo vyvrátit, což chtěla jednou provždy dokázat Dora Katsonopoulou v roce 1988. Starověcí autoři zmínili několik možných lokalit, badatelé tam však nenašli vůbec nic. Plnohodnotný hon na Heliké pak zahájil Spyridon Marinatos, když v roce 1973 přivedl oceánografy se sonarem, aby pečlivě zkoumali mořské dno.

Římské nebo řecké město

Katsonopoulou navrhla, že krajina se mohla od potopení města stokrát změnit a že se pravděpodobně potopilo v laguně v zálivu. Bylo tedy třeba hledat pod zemí. V roce 1993, po vyhloubení asi 99 studní, našli vědci pod tenkou vrstvou hlíny lastury, měkkýše a zbytky keramiky. Nejvíce je zaujalo, že 150 metrů od předpokládané polohy Heliké objevili trosky římského města, které Heliké značně předcházelo. Podle nálezů ho postihl stejný osud jako pozdější Heliké.

Katsonopoulou nezoufala a pokračovala, až narazila na kamennou hlavu boha. Ta potvrdila existenci města na konkrétním místě v roce 373 před Kristem. V roce 2012 archeologové odhalili, že sedimenty pokrývající zbytky města obsahují četné pozůstatky mořské mikrofauny. To jasně dokázalo, že ruiny byly po velmi dlouhou dobu pod vodou. Našli tedy Heliké, zničené zemětřesením, zatopené a pak pohřbené pod mnoha nánosy hlíny.

Co si myslíte o starověké Atlantidě?

Zdroj: TheScientist

Článek Jaká tajemství ukrývají ruiny, z kterých nejspíš vzešla legenda o Atlantidě: Vítejte ve starořecké Heliké se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vítejte v Bahrajnu a San Marinu

Plným názvem Království Bahrajn je ostrovní stát na jihu Perského zálivu a také nejmenší země oblasti. Ačkoli má toto území historii sahající tisíce let dozadu a zdejší zlatá éra byla v letech 2200–1600 před Kristem, je Bahrajn velmi mladý. Nezávislým státem je teprve 51 let. Během staletí se dostával do vlivu Persie, Portugalska, Británie a dalších. V roce 1971 ale vyhlásil nezávislost, krátce nato vstoupil do OSN i dalších organizací. Od té doby jen vzkvétá.

Republika San Marino, někdy také Nejvznešenější republika San Marino, je 5. nejmenší stát světa, který je ze všech stran obklopen Itálií. Archeologické nálezy ukazují, že zde bylo osídlení už v 5. století před Kristem. Politickou entitou se země stala ve 13. století. Zajímavé je, že maličký stát byl cílem mnoha invazí, nikdy však neztratil svou suverenitu. Tři ikonické věže starého města – jsou také ve znaku – jsou odkazem jeho odolnosti.

Všichni jsou už v Mexiku a Ománu

Spojené státy mexické jsou federativní republika na americkém kontinentě. Drtivá většina území leží v Severní Americe, geopoliticky jde často o státy Střední Ameriky. Mexiko nemá oficiální jazyk. Přestože většina obyvatel mluví španělsky, bují tu 68 dalších řečí, většinou domorodých. Velká pyramida v Cholule je největší pyramidou na světě, dokonce větší než stavby v egyptské Gíze. Podle pramenů byla postavena pro aztéckého boha Quetzalcoatla.

Sultanát Omán je arabský stát na jihozápadě Asie, konkrétně na pobřeží Arabského moře a Ománského zálivu. Jde o nejstarší nezávislý stát celého arabského světa a dynastie Ál Saíd mu vládne už od roku 1744. Do začátku vlády sultána Kábúse roku 1970 šlo o jednu z nejtradičnějších a nejizolovanějších zemí. Podle odhadů tu lidé žijí minimálně 106 000 let, takže jde také o jedno z nejstarších lidských osídlení na celé planetě.

Výlet na Kypr a do Albánie

Kypr či Kyperská republika je třetí největší ostrov ve Středozemním moři a významná turistická destinace. Jde také o domov Commandarie, historicky nejstaršího doloženého vína s původní recepturou. Jeho původ lze vystopovat až do roku 2000 před Kristem a je zapsáno v Guinnessově knize rekordů. Francouzský král Filip o něm v roce 1223 prohlásil, že jde o „apoštola všech vín“. Jmenuje se podle regionu, kde je vyráběno.

Albánská republika je středomořský stát na Balkánském poloostrově, sousedí s Černou horou a Kosovem. Uvnitř republiky žijí jen 3 miliony lidí, mnohem víc jich žije jinde. Odhadovaná albánská diaspora je 7–10 milionů. Hrdinkou země je Matka Tereza, také jediná místní laureátka Nobelovy ceny. V roce 1967 byla Albánie vyhlášena prvním ateistickým státem světa. Náboženství bylo zakázáno a jeho projevy se trestají vězením od 3 do 10 let.

Do kolika z těchto zemí jste se v životě dostali?

Zdroj: TheScientist

Článek Země, o kterých se tolik nemluví. Přitom jde o velmi zajímavé státy, které mají co nabídnout se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pod hladinou je významný přístav i osada z doby kamenné

Objev pozůstatků dávné lidské civilizace je vždy velkou událostí. V dané lokalitě probíhají dlouhodobé průzkumy, které mají za cíl zdokumentovat bohatství, jež současné společnosti zanechaly ty minulé. Dosud nejstarší potopenou a prozkoumanou osadou je Atlit-Yam v Izraeli. Osada pochází z období neolitu a je přibližně 8 000 let stará. Jelikož se nachází pouhých 8 metrů pod mořskou hladinou, mořští geoarcheologové ji byli schopni dobře prozkoumat.

V troskách pravěkého osídlení nalezli kamenné domy, ohniště, nástroje, zvířecí pozůstatky, ale i hroby či rituální místo, které se podobá známému Stonehenge. V hrobech poté objevili ostatky deseti lidí, z nichž dva (pravděpodobně matka s dítětem) vykazovali genetické známky nákazy tuberkulózou, čímž se stali prvními lidmi, kteří na tuto nemoc prokazatelně zemřeli. Neméně zajímavé je i zatopené město Herakleiton (jinak Thonis), jež se nacházelo v Egyptě.

Objeveno bylo teprve v roce 2000, a sice týmem mořských archeologů z Institut Européen D’Archéologie Sous-Marine. Herakleiton býval nejdůležitějším egyptským přístavem, o čemž svědčí i desítky nalezených potopených lodí a stovky kotev. V troskách města byly rovněž objeveny šperky či sochy. Přesný důvod zatopení přístavu není dosud jasný, ovšem odborníci se domnívají, že za ním stojí nestabilní podloží, které se vlivem přírodních jevů (záplavy, zemětřesení) sesunulo do moře, čímž s sebou stáhlo i budovy.

Částečně zatopené město leží i v Itálii a nese jméno Baiae (podle kormidelníka Odysseovy lodi z Homérova eposu Odyssea, který je údajně pohřbený v jeho blízkosti). Doby největší slávy dosahovalo v období let 100 př. n. l. až 500 n. l. Dolní část města se potopila následkem sopečné činnosti, která způsobila pokles části pevniny. V současné době je zatopená část města předmětem rozsáhlého 3D průzkumu, který má návštěvníkům umožnit spatřit bohatství, v němž kdysi místní lidé žili.

Zatopené Pavlopetri na seznamu světového dědictví UNESCO

Odhlédnete-li od osady Atlit-Yam, stane se nejstarším známým zatopeným městem řecké Pavlopetri. Toto město je staré asi 5 000 let a pochází z doby mykénské kultury (čili časově spadá do doby bronzové). V roce 1967 ho objevil mořský geoarcheolog Nicholas Flemming, který působí v Institutu oceánografie na Southamptonské univerzitě. Z Pavlopetri se dochovaly zejména ulice a budovy, ale nalezeny byly rovněž náhrobky.

Protože se první práce v 60. letech minulého století městu věnovaly jen vágně, v roce 2000 bylo prozkoumáno znovu. V rámci druhého „kola“ zkoumání se prací ujal tzv. Pavlopetri Underwater Archaeology Project. Rozsáhlé průzkumy a množství zjištěných informací následně vedly k tomu, že tato lokalita byla v roce 2016 zapsána na seznam památek světového dědictví UNESCO. Stalo se tak mj. i kvůli vyšší míře ochrany proti poničení loděmi, kotvami, znečištěním a probíhající výstavbou.

Jak si představujete bájnou Atlantidu?

Zdroj: LiveScience

Článek Zatopená prastará města dlouhodobě přitahují pozornost. Tato 4 sice nejsou tak známá jako Atlantida, zato jsou 100% skutečná se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vznikající parkoviště zabírají stále více prostoru 

Za posledních 100 let začínají auta našim městům dominovat. Přestáváme dávat pozor na zachování důležitých architektonických prvků. Jediné, co chceme, jsou široké silnice a dostatečné množství parkovacích míst. Rozšíření vozidel do každé domácnosti přineslo pro náš život značnou úlevu a větší pohodlí, ale následky jejich každodenního používání jsou markantní. Nejde jen o značné znečišťování ovzduší, ale také o to, že se čím dál tím častěji objevují dopravní nehody, které mají následky pro naše zdraví. 

Vlivem rozšiřování aut do městských ulic dochází také k tomu, že se v nich začíná vyskytovat stále menší množství lidí. To je dáno nejen vlivem špatné kvality ovzduší, ale také tím, že řidiči jsou čím dál více bezohlední a pohyb po městě je pro nás nebezpečný. Ulice by měly být místem, kde se setkáváme s lidmi, a ne frekventovanou silnicí, kde se musíme neustále rozhlížet a ohlížet. Rovněž není možné se ve většině velkých měst v klidu pohybovat s malými dětmi, protože zde je riziko úrazu ještě mnohem větší.

Automobily výrazně ovlivňují naši sociální interakci

Při zamezení vjezdu aut do velkých měst ale vzniká řada kontroverzních otázek. Problém by vznikl nejen s auty rychlé záchranné služby, ale také v případě řidičů, kteří jsou bez aut zcela imobilní. Odborníci se shodují, že je potřeba lidem nabídnout odpovídající alternativu dopravy. Mnoho lidí nerado využívá služeb městské hromadné dopravy. Otázkou tedy je, jak se z této situace dostat, aby nedošlo k omezení lidských práv. Každý totiž má právo na jízdu automobilem, zároveň ale také máme právo na klidnou procházku městem. 

Podle nedávných průzkumů dochází k tomu, že mladí lidé již tolik netouží dopravovat se z místa na místo vlastním automobilem. Jejich zájem o pořízení vozu značně klesá. Zvyšuje se naopak poptávka po nově vznikajících službách, jako je Uber a Lyft. To by mohlo nejen zmenšit negativní dopad na životní prostředí, ale také přinést zpět do našich ulic potřebný klid a pohodu. A místo obrovských betonových ploch by se pak mohla do měst vrátit i tolik potřebná zeleň.

Zdroj: BBC

Článek Jak by vypadal svět bez aut aneb Co by to znamenalo pro lidstvo a matku Zemi? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Riskantní projekt uprostřed pouště

Skeptici se objevují především v řadách amerických architektů a urbanistů. Ti projektu vytýkají, že většina podobně ambiciózních staveb je nepromyšlená a často skončí naprostým ekonomickým krachem. Jde především o nerozvážný finanční plán, který nakonec mnohonásobně přesáhne původně zamýšlenou částku. Arabští šejkové určitě nemají hluboko do kapsy, ale ani oni nemůžou rozhazovat peníze, jak se jim zalíbí.

The Line zatím existuje pouze na papíře a ve formě internetového projektu, který si můžete detailněji prohlédnout na jeho webových stránkách. Slavnostně ho 10. ledna tohoto roku uvedl saudskoarabský korunní princ Mohammed bin Salman. Ukázalo se však, že na údajně neobývaném místě žije 20 000 členů kmene Huwaitat, kteří podle deníku The Guardian protestovali proti vystěhování kvůli plánovanému velkoměstu.

Smělé plány v dopravě

Jedním z nejvíce diskutovaných prvků je snadná dopravní dostupnost v rámci 170 kilometrů dlouhého města. Investoři tvrdí, že procestovat jej celé by trvalo pouze dvacet minut, což se zdá být nereálné. Podle propočtů by tak musel na úrovni města jezdit vysokorychlostní vlak, jenž by se pohyboval rychlostí 512 km/h. Dosud nejrychlejší evropské vlaky dosahují 320 km/h, v Asii pak kolem 380 km/h. Proto se hovoří o nutnosti vytvořit podzemní hyperloop, který by tyto vlastnosti splňoval.

Celé město je však stále pouze ve fázi plánování. Podobných vysněných superměst bylo v historii již více, ale většina skončila pouze na papíře. Pokud už se nějaké realizovalo, například Brasília, hlavní město Brazílie, pak výsledná podoba byla dosti rozdílná od té původně zamýšlené. Architekti proto radí, aby se v Saudské Arábii raději zaměřovali na rozšiřování již fungujících měst a zlepšovali tamní úroveň života postupnými přístavbami.

Zdroj: Live Science

Článek Saudská Arábie chce postavit obří město v poušti. Riskantní projekt, který bude světovým unikátem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.