Tohle vám v dějepise neřekli: Proč radní ve 20. letech kvůli zisku zničili unikátní plzeňské „Benátky“

Jen málokdo tuší, že v srdci Plzně kdysi protékaly romantické vodní kanály. Mlýnská strouha bývala chloubou města, než ji ve 20. letech zasypali.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Tenhle kousek Plzně mám obzvlášť ráda. A mnoho dalších návštěvníků to má stejně. Když se dneska procházíte kolem hotelu Marriott nebo Štruncovými sady, možná si říkáte, že je to prostě fajn park. Ale věřte mi, že před sto lety byste si tu připadali spíš jako v italských Benátkách než v srdci průmyslové metropole. Redakce VědaŽivě dala dohromady příběh Mlýnské strouhy, kterou naši předkové nenávratně pohřbili.

Kde se v Plzni vzaly gondoly?

Plzeňské Benátky, jak se Mlýnské strouze přezdívalo, byly vlastně ramenem řeky Radbuzy. To se líně klikatilo mezi hradbami a Pražským předměstím. Představte si tu idylku: nad vodou se klenuly dřevěné mosty jako ten Královský nebo Červený a lidé se tu chodili kochat pohledem na město zrcadlící se v hladině.

Největší raritou byl kamenný Pražský most. Ten tu stojí už od roku 1520! Je to neuvěřitelný pamětník, který zažil krále i války. Kousek od něj stávala hradební bašta Panský jez a voda odtud tekla dál, až se spojila s dalším ramenem řeky Mže. Nebyla to ale jen estetická záležitost. Strouha poháněla mlýny a zásobovala město vodou. Byla to zkrátka taková tepna tehdejší Plzně. A kdo chtěl, mohl se tu samozřejmě i projet na loďce. Ta pravá italská gondola to sice nebyla, ale to vůbec nevadilo.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Když už tu máme tu elektrárnu…

Jenže pak přišla 20. léta minulého století a s nimi velká chuť všechno zregulovat a zmodernizovat. Radní si tehdy proto usmysleli, že strouhu prostě zasypou. Oficiální důvody? Potřebovali víc vody v hlavním toku Radbuzy pro výkonnější elektrárnu a prý se jim nelíbil ten „nepořádek“ v korytě, v němž se voda obvykle moc nehýbala.

Plzeňáci tehdy zrovna nejásali. Strhla se vlna nespokojenosti a lidé naříkali, že město přijde o svůj nejkrásnější kout. Nepomohlo to. V roce 1923 se do koryta začala sypat hlína a plzeňské Benátky zmizely pod zemí. Navždy. Na jejich místě vyrostl park, který sice vypadal slušně, ale ta vodní duše tam prostě chyběla. Naštěstí tohle místo alespoň minula vlna paneláků, které v jiných městech takové krásné prostory zabetonovaly na věky.

Voda se nakonec přece jenom vrátila

Desítky let tu po vodě nebylo ani památky, pokud nepočítáme horkovody ze 70. let. Ale pak přišel zlom. Mezi lety 2008 a 2010 se město rozhodlo pro velkolepou revitalizaci. Architekti Wilhelmová a Damec udělali kus poctivé práce a vrátili vodu tam, kam patří. Jejich projekt byl dokonce vyhlášen Parkem roku 2010. Dneska je to zase místo, kde lidé rádi vysedávají na trávě a dívají se na hladinu. A to je rozhodně dobře.