Slepice padaly do díry v podlaze. Pod domem leželo město s ventilací, která funguje bez elektřiny dodnes

Muž v tureckém městečku Derinkuyu prorazil v roce 1963 stěnu sklepa, a za ní se otevřelo osmnáctipodlažní podzemní město pro dvacet tisíc lidí.

Foto: Picryl

Příběh se traduje i v barvitější verzi: slepice prý mizely v díře v podlaze a majitel domu šel za nimi do tmy, kde narazil na chodby vedoucí stále hlouběji. Žádný oficiální zdroj tuhle legendu nepotvrzuje, ale jádro je doložené. Při stavebních úpravách domu v Derinkuyu narazil místní obyvatel na skrytou místnost, za ní další a další, poté na systém tunelů, sálů, stájí a kostelů sahající do hloubky asi 85 metrů. Dva roky nato, v roce 1965, turecké úřady komplex otevřely veřejnosti. Od té doby jím prošly miliony návštěvníků, i když vidí pouhý zlomek toho, co pod povrchem leží.

Město, které nebylo městem v běžném smyslu

Derinkuyu se snadno zjednoduší na „podzemní metropoli“, ale přesnější je mluvit o opakovaně využívaném krizovém útočišti. Podle GoTürkiye ani v době největšího rozmachu většina obyvatel nežila pod zemí trvale, sestupovali tam, když hrozilo nebezpečí. Nájezdy, náboženské pronásledování, válečné tažení. Jakmile hrozba pominula, vrátili se na povrch.

Kdo komplex začal hloubit, není jisté. Jedna z hypotéz mluví o Chetitcích kolem roku 1200 př. n. l., ale oficiální turecké materiály výslovně přiznávají, že přesné stáří tunelů nikdo nezná. Jistěji je doložené pozdější rozšiřování ranými křesťany v římsko-byzantské éře; na druhém podlaží se dodnes nachází misionářská škola, hlouběji kaple s klenbovými stropy. Poslední dlouhodobí uživatelé byli kappadočtí Řekové. Ti odešli po lausannské úmluvě o povinné výměně obyvatel, podepsané 30. 1. 1923. S nimi zmizela i živá paměť vstupů, chodeb a únikových cest. Komplex se na čtyřicet let propadl do zapomnění; přesněji řečeno, horní partie mohly místním dál sloužit jako sklepy a sklady, ale plná hloubka a propojenost upadly mimo běžné povědomí.

Padesát dva šachet a žádný ventilátor

Nejpůsobivější na Derinkuyu není samotná hloubka, ale to, že v osmdesátipětimetrové podzemní struktuře šlo dýchat. Klíčem je síť 52 ventilačních šachet, z nichž hlavní dosahuje hloubky 55 metrů a zároveň sloužila jako studna. Místnosti a tunely jsou kolem šachet vrstveny tak, aby vzduch mohl cirkulovat i do nejnižších pater.

Princip je v moderní stavební terminologii banální: komínový efekt. Teplý vzduch v podzemí stoupá šachtou vzhůru, na povrchu ho nahrazuje chladnější venkovní vzduch, který klesá dolů. Rozdíl teplot a tlaků mezi podzemím a povrchem udržuje proudění bez jakéhokoli mechanického zásahu. Vítr na povrchu efekt zesiluje. Současná literatura popisuje totéž jako přirozenou komínovou ventilaci a používá ji i moderní architektura, jenže s filtry, čidly a regulací, které starověcí stavitelé neměli a nepotřebovali.

Funguje ten systém dodnes? V návštěvnické části ano, lokalita je provozně otevřená a oficiální brožura Turkish Museums popisuje šachtový systém jako klíčovou součást města. Současný technický audit celé historické sítě v plném rozsahu ale veřejně dostupný není, takže formulace „funguje beze změny v celém komplexu“ by byla nadnesená. Princip je zachovaný. Struktura stojí. Vzduch proudí.

Co návštěvník uvidí, a co ne

Zpřístupněno je zhruba deset procent komplexu. Trasa vede úzkými chodbami z měkkého vulkanického tufu, kolem kamenných válcových dveří, které se daly zevnitř zavalit a zablokovat celé patro. Návštěvník projde stájemi, společnými kuchyněmi s tandúry, sklady na obilí, prostorami na zpracování hroznů a melasy, kaplí i misionářskou školou. Stropy jsou místy tak nízké, že se dospělý člověk musí sklonit.

Pro srovnání: nedaleko leží Kaymaklı, druhé slavné podzemní město Kappadokie. Zatímco Derinkuyu je „svislé“ (hluboké, organizované kolem centrální šachty), Kaymaklı je rozložitější a „vodorovnější“, s nízkými šikmými chodbami a čtyřmi odkrytými patry. Místní tam dodnes používají části tunelů jako sklepy. A to zdaleka nejsou jediné dva komplexy: v regionu je podle akademických prací více než 200 podzemních sídel, z nichž řada nebyla dosud plně prozkoumána. V roce 2015 National Geographic popsal rozsáhlý nový komplex pod pevností v Nevşehiru, který mohl Derinkuyu velikostí konkurovat.

Jak se tam dostat z Česka

Derinkuyu leží v provincii Nevşehir v centrálním Turecku a patří do oficiálně doporučených turistických tras po Kappadokii. Praktická cesta z Česka vede letecky přes Istanbul na jedno ze dvou regionálních letišť:

• Nevşehir Kapadokya (NAV) – blíže hlavním kappadockým centrům
• Kayseri Erkilet (ASR) – větší letiště s více spoji

Z obou letišť jezdí kyvadlové autobusy do regionu. Samotná lokalita je podle Turkish Museums otevřená denně, adresa: Bayramlı Mah., Şemşili Yolu Sok. No:15, Derinkuyu/Nevşehir. Vstupné se platí na místě, trasa je jednosměrná a trvá zhruba 30–45 minut.

Útočiště, které přežilo své stavitele

Moderní výzkum Derinkuyu dnes neznamená kopání do nových pater. Místo toho vědci modelují topologii prostoru kolem šachet, rekonstruují akustické prostředí kostela a kuchyní pomocí virtuální reality a hledají v uspořádání chodeb pravidla, která by mohla inspirovat současný udržitelný urbanismus. Město pod zemí se tak mění z archeologické kuriozity v živou laboratoř.

Největší technický zázrak Derinkuyu nakonec není hloubka ani rozsah. Je to fakt, že někdo před staletími, možná tisíciletími, dokázal v měkkém tufu vytvořit systém, kde se dalo bydlet, bránit, zásobovat a dýchat, a to vše bez jediného stroje. Vzduch tam proudí dál. Stačí sestoupit a nadechnout se.