Prstenec, který obejme celý Měsíc

Luna Ring není čerstvá novinka. Konferenční příspěvek autorů z CSP-Japan a Shimizu Corporation byl publikován 28. 1. 2010, firemní brožura nese copyright 2009. Současná virální vlna, která koncept znovu vytáhla na povrch, je tedy recyklace patnáct let starého návrhu, jehož parametry ale dodnes berou dech.

Podle technické brožury Shimizu má pás vést po celém měsíčním rovníku, tedy zhruba 11 000 km. Jeho šířka by postupně rostla z několika kilometrů až na 400 km. Energii mají k Zemi vysílat mikrovlnné antény o průměru 20 km na frekvenci 20 GHz a laserové vysílače s vlnovou délkou 1 μm. Na zemi by paprsky zachycovaly rectenny o průměru dvou kilometrů a laserové přijímače o rozměrech 1 000 × 500 metrů.

Pro srovnání: Hvězda smrti ze Star Wars má v kanonickém popisu průměr 160 km. Šířka solárního pásu Luna Ringu by ji v plném rozsahu dvakrát a půl překonala. A zatímco superlaser Hvězdy smrti ničí planety, japonský prstenec má planetu zásobovat čistou energií. Popkulturní analogie sedí měřítkem i principem energetického paprsku, jen s opačným znaménkem.

Co umíme dnes: 55 metrů a 1,8 kilowattu

Shimizu neprodává jen vizualizaci. Firma popisuje konkrétní stavební logiku: těžbu měsíčního regolitu, telerobotickou výstavbu 24 hodin denně a automatické továrny na výrobu solárních článků přímo na povrchu Měsíce. Jenže mezi konceptem a realitou zeje technologická propast, kterou nejlépe ilustruje jedno číslo.

V březnu 2015 provedla JAXA dosud nejpokročilejší japonskou demonstraci bezdrátového přenosu energie mikrovlnami. Vysílací výkon: přibližně 1,8 kW. Vzdálenost: 55 metrů. Od padesáti pěti metrů ke 384 tisícům kilometrů, to není inkrementální pokrok, to je kvalitativní skok o několik řádů. Sama JAXA ve svém FAQ uvádí, že kosmická solární energetika není řešením pro „příští dekády“ a že dostupná, bezpečná a spolehlivá energie v potřebném měřítku je ještě „mnoho let“ daleko.

Luna Ring tak z hlediska dnešní reality funguje spíš jako strop představivosti oboru než jako projekt s harmonogramem. Shimizu nezveřejnila rozpočet, realizační plán ani datum zahájení. Firma koncept řadí do sekce „dream“ na svém webu, vedle lunární základny a plovoucího města.

Evropa a Čína: jiná cesta, stejný cíl

Japonsko není samo. ESA v programu SOLARIS zkoumá orbitální variantu, satelity na geostacionární dráze, které by mikrovlnami zásobovaly pozemní sítě. Základní scénář počítá s 54 satelity do roku 2070 a odhadovanými náklady 418 miliard eur. Vedle toho ESA studuje i lunární variantu GE⊕-LPS: stanici vyrobenou z měsíčních zdrojů, která by dodávala 23 MW především pro lunární operace, řádově skromnější záměr než jedenáctitisícový prstenec.

Čína v prosinci 2023 oficiálně popsala ambici orbitální solární elektrárny s demonstračními družicemi pro ověření přenosu. Ani Peking nepočítá s pásem kolem rovníku, jde o kompaktnější orbitální řešení.

Rozdíl je v logistice. Orbitální satelity nepotřebují nejdřív vybudovat těžební a výrobní infrastrukturu na Měsíci. Luna Ring naopak staví na předpokladu, že jednou bude levnější vyrábět solární panely z regolitu přímo na místě, než je vynášet ze Země. ESA k tomu dodává, že přesun materiálu z Měsíce do geostacionární dráhy vyžaduje přibližně pětkrát menší změnu rychlosti než start ze zemského povrchu. Dlouhodobě může mít lunární výroba výhodu, krátkodobě jsou orbitální koncepty o generaci blíž realizaci.

Paprsek z nebe: co může pokazit

Bezdrátový přenos gigawattů energie není jen inženýrská výzva. JAXA jmenuje dopady mikrovlnného paprsku na lidské zdraví, letadla, ionosféru a elektroniku. U laseru přidává nutnost ochrany zraku a omezení přístupu veřejnosti v okolí přijímačů. ESA rozšiřuje seznam o vlivy na flóru a faunu, atmosféru, počasí a pozemní infrastrukturu.

Shimizu sama počítá s tím, že laser funguje spolehlivě jen za jasné oblohy, zatímco mikrovlny procházejí mraky bez výrazných ztrát. Dvojí přenosový kanál je tedy pojistka, ale zároveň zdvojnásobuje nároky na pozemní infrastrukturu a bezpečnostní certifikaci.

Otevřená zůstává i geopolitická otázka: kdo kontroluje paprsek, který může dodat energii kamkoli na Zemi? Shimizu tuto dimenzi neřeší. Ale každý, kdo si přečte parametry dvacetikilometrové mikrovlnné antény, si ji položí sám.

Firma za vizí

Shimizu Corporation není garážový startup. Založena roku 1804, dnes zaměstnává přes 21 tisíc lidí v konsolidované skupině, roční tržby přesahují 1,9 bilionu jenů a od roku 1944 provozuje vlastní technologický institut. Kapacity na konstrukční a materiálový výzkum má. Co nemá, je lunární realizační program s rozpočtem a termíny.

Jako orientační kotva: JAXA u jediného gigawattového orbitálního systému uvádí, že stavební náklad by musel klesnout pod 1,2 bilionu jenů, aby se cena elektřiny dostala na 8 jenů za kilowatthodinu, a to bez započtení výzkumu a dopravy. Lunární prstenec o délce 11 000 km by logicky stál násobně víc.

Luna Ring tak zůstává tím, čím byl od počátku: inženýrsky promyšlenou odpovědí na otázku „co kdybychom neměli žádná omezení?“ V době, kdy JAXA testuje přenos na padesát metrů a ESA teprve rozhoduje o dalším kroku programu SOLARIS, je to připomínka, jak daleko sahá horizont a jak dlouhá je cesta k němu.

Článek Měsíc jako gigantická baterka. Japonci staví solární monstrum, které zastíní i Star Wars se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

O čem se vlastně konspiruje

Základem spiknutí má být skutečnost, že NASA nikdy neuspěla ve snaze dostat v 60. letech lid na Měsíc, jak národu slíbil prezident Kennedy. Místo toho je poslala jen na oběžnou dráhu Země. Teorie pak uvádí, že celé přistání na satelitu planety vzniklo ve filmovém studiu. Na prezentovaném záznamu jsou pak znaky, které jasně ukazují, že se to odehrálo na Zemi, nikoli na Měsíci. NASA má tím pádem zakrývat největší podvod v lidské historii.

Skeptici poukazují na věci jako pohyby vlajek, různé značky na snímcích nebo záhadné písmeno C na jedné z měsíčních skal. Všechny tyto zkazky byly opakovaně vyvráceny. Jenže konspirátoři si dál trvají na svém. V samotné Americe nevěří oficiální verzi až 10 % obyvatel. Průzkum z roku 2012 ukázal, že je to taky 12 % Britů a nedávné studie odhalila to samé u 20 % Italů. V Rusku je to dokonce 57 % lidí, což ovšem nepřekvapuje.

Nový způsob konspirací

Pro porozumění trvající popularitě právě této teorie je potřeba její základ zasadit do kontextu. A tady přidat psychologické sklony konspiračních teoretiků. S atentátem na J. F. Kennedyho vznikla v USA zcela nová forma konspirací. Tyto teorie znovu vykládaly veřejně dostupné informace a hledaly rozpory v oficiálních záznamech. Viditelné důkazy jsou klíčové a v realitě fotografických důkazů se rodí předpoklad, že detektivem může být každý.

Tito teoretici také začali pochybovat o jasných událostech, protože podle nich nejsou tím, na co vypadají. Ideálně jsou zmanipulované, nahrané a předem dohodnuté. Odsud pramení idea tragédií řízených skupinami mocných či vládními zaměstnanci. Tohle platí pro přistání na Měsíci, masové vraždy i útoky z 11. září. Teorie o Měsíci také zpopularizoval snímek Kozoroh Jedna z roku 1978, který pracoval s falešným přistáním raketoplánu na Marsu.

Zdroj: LiveScience

Článek Věříte, že přistání Američanů na Měsíci byl podvrh? Pravda za konspiračními teoriemi odhalena v plné kráse se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Chatka na měsíci

Zdánlivě bizarní strukturu ve tvaru krychle spatřilo čínské vozítko Yutu-2, které pomalu projíždělo do té doby neprozkoumaným kráterem Von Karman na jižní polokouli Měsíce. Na snímku pořízeném roverem Yutu-2 a průzkumným týmem mise je na obzoru vidět výrazný, téměř čtvercový objekt. Vědci tento vesmírný objekt nazvali záhadná chýše, protože se skutečně podobá jednoduché chatce. 

O tomto zjištění se poprvé zmínil digitální vědecko-popularizační portál Our Space, spojený s pekingským vesmírným programem. Autoři článku uvedli, že pozemští řidiči Yutu-2 zkoumali snímky odeslané vozítkem, když „náhle jejich pozornost upoutala nepřehlédnutelná krychle na severním obzoru“. Měření naznačila, že objekt byl v tu chvíli od roveru vzdálen asi 80 metrů.

Bouřlivé diskuze

Neobvyklý objekt vzbudil velký zájem jak mezi vědci, tak i u laické veřejnosti. K tomu přispěl i fakt, že se pro tento objekt vžilo označení „mystery hut“, které lze do češtiny přeložit jako „záhadná chata/chýše“. Na mnoha fórech se tak rozvíjely teorie, že se jedná o příbytek mimozemšťanů. 

Tyto odvážné teorie ovšem brzdili vědci, kteří od počátku tvrdili, že se může jednat o pouhou hru stínů či objekt, který vznikl při dopadu meteoritu, případně o nějaký skalní útvar. Tím, že se lunární vozítko mohlo pohybovat jen velmi pomalu,  dráždil neobvyklý krychlový útvar fantazii lidí poměrně dlouhou dobu, a záhadná chýše tak byla několik měsíců v popředí zájmu.

Objasnění záhadné chýše

Když se Yutu-2 dostalo blíže k útvaru, aby jej prozkoumalo, zjistilo se, že se opravdu o žádný příbytek mimozemšťanů nejedná. Přesto, že to pro některé diskutující na sociálních médiích a internetových fórech bylo asi velkým zklamáním, vědci takový výsledek předpokládali. Již při prvním zveřejnění fotografie tvrdil emeritní profesor a pomocný vědecký pracovník katedry geografie a Institutu pro výzkum Země a vesmíru na Univerzitě v Západním Ontariu jménem Philip Stooke, že objekt je nejspíše skála.

Dle jeho předpokladu byla na fotografii skála na okraji kráteru severně od místa tehdejšího nočního parkování Yutu-2.  Jeho předpoklad se nakonec ukázal jako pravdivý. Když se lunární vozítko přiblížilo k útvaru, který byl kdysi považován za stejně vysoký jako Vítězný oblouk v Paříži, zjistilo se, že je mnohem menší a má zvláštní tvar. Při bližším pohledu skála totiž vypadala jako nefritový králík, který drží mrkev.

Co jste si při prvním pohledu na fotografii mysleli vy?

Zdroj: Space

Článek Záhadná chýše na povrchu Měsíce vzbudila velkou pozornost mezi vědci i laiky. Vypadá jako „přístřešek“ mimozemšťanů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ploché skvrny na měsíci

Vědci přišli s novou teorií, která se týká největšího satelitního předmětu planety Saturn. Ano, jde o měsíc Titan, který je největším měsícem této obrovské plynné planety, kterou jistě všichni dobře známe. Saturn je pro nás charakteristický tím, že kolem něj je možné spatřit obrovský prstenec z prachu, ledu a kamení. Na povrchu jeho měsíce Titan byly objeveny ploché skvrny. Zvláštní rovinné oblasti na Saturnově měsíci Titan by mohly být vyschlá podloží starověkých jezer a moří, které se zde kdysi vyskytovaly. Tento vědecký návrh byl publikovaný 16.června v magazín Nature Communications a mohl by pomoci vyřešit dvacetileté tajemství těchto skvrn.

Zrcadlové odrazy z Titanu

Od roku 2000 astronomové používají radioteleskopy ze Země, aby viděli jasné rádiové signály, které přicházejí z rovníku Titanu. K těmto signálům, které se nazývají zrcadlové odrazy, dochází, když se elektromagnetické vlny odrazí od rovného povrchu ve stejném úhlu, do kterého směřovaly jako světlo ze zrcadla. Nejpřirozenější vysvětlení pro odrazy bylo, že Titan měl ve svých rovníkových tropech velké množství tekutiny. Když v roce 2004 dorazila na Saturn kosmická loď Cassini společnosti NASA, bylo zjištěno, že Titan je skvrnitý díky jezerům a mořím, ačkoliv kapalinou byl spíše ethan a methan než voda.

Další místo s vodou

Titan je v současné době jediným místem ve vesmíru, o kterém se ví, že má na svém povrchu kapalinu, stejně jako Země, tvrdí planetární odborník Hofgartner z NASA Jet Propulsion Laboratory v Pasadeně v Kalifornii. Jezera a moře jsou ovšem více soustředěna poblíž pólů Titanu, a nikoli v tropech. Oblasti, ve kterých se objevují zrcadlové odrazy, jsou nepochopitelně suché. K vyřešení hádanky se tak výše jmenovaný vědec spolu se svými kolegy pustil do revize kosmické lodi, která Saturn navštívila.

Za signály mohou jezera

Po důkladné revizi materiálů bylo zjištěno, že zrcadlové odrazy pocházejí z několika specifických míst. Vědci také zvažovali, zda za odrazy mohou být zodpovědné deště, duny nebo suchá jezera. Zjistili, že načasování a umístění signálů vysvětlují pouze jezera.

Článek Skvrny na Saturnově měsíci Titan mohou být pozůstatky starověkých jezerních lůžek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Země bude mít druhý měsíc

Asteroid, ze kterého se pro Zemi stane druhý mini měsíc, by se měl do naši oběžné dráhy dostat 29. září a opustiti by ji měl 25. listopadu. Na necelé dva měsíce tak získáme druhý měsíc. Jedná se o ojedinělý, ovšem ne nijak výjimečný jev, který se v uplynulých třiceti letech stal minimálně dvakrát. Běžní lidé, a v některých případech ani astronomové, si takového úkazu však většinou nevšimnou. Často se jedná o drobné úlomky asteroidů, které není možné lidským okem pozorovat. Mnohdy je nezachytí ani dalekohledy.

Redakce VědaŽivě

26 února, 2022

Čína to s vesmírem myslí vážně. Staví „umělý Měsíc“ kvůli experimentům s gravitací –⁠ pokus prý inspirovala levitující žába

Navštíví nás asteroid

Asteroid, který nám bude několik týdnů suplovat druhý měsíc, dostal pojmenování 2024 PT5. Pochází z pásu asteroidů Arjuna, který se pohybuje v pásu Slunce, zhruba 150 milionů kilometrů daleko. Aby došlo k zachycení tělesa v oběžné dráze Země, musí se přiblížit relativně malou rychlostí, zhruba 3 500 kilometrů za hodinu, což se příliš často neděje. Proto jsou známé pouze další dva podobné případy. V tomto případě však vědci vypočítali, že se asteroid 2024 PT5 v roce 2055 k Zemi zase vrátí.

Očekávají se také další tělesa

Dočasný druhý měsíc však není jediné těleso, které vědci v následujících letech očekávají. V roce 2029 by se měl k Zemi přiblížit asteroid Apophis, který by měl proletět necelých 20 tisíc kilometrů od našeho povrchu. Bude tak blíže povrchu Země než většina našich družic, které trvale obíhají v naší oběžné dráze.

Redakce VědaŽivě

10 března, 2022

Co by se stalo, kdyby měl Měsíc dopadnout na Zemi? Již při poloviční vzdálenosti by došlo k neodvratitelné katastrofě

Tento asteroid bude na některých místech planety možné spatřit i bez dalekohledu nebo teleskopu. Největší šanci budou mít lidé na východní polokouli. Zároveň se nemusíme bát žádné apokalyptické srážky. Přesto k němu vědci plánují vyslat hned několik sond, které budou prolétající asteroid studovat.

Článek Země bude mít druhý měsíc: Na oběžné dráze Země bude 57 dní, my ho ale bohužel neuvidíme se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žádné důkazy o přistání na Měsíci neexistují

Ačkoliv se nejedná o novou konspirační teorii, v uplynulých měsících jí byl vdechnut nový život. Zasloužil se o to Dmitrij Rogožin, bývalý šéf ruského vesmírného projektu Roskosmos. Podle vlastních slov nedokázal dohledat žádné důkazy o tom, že by kdy Američané na Měsíci přistáli.

Navíc prý nikdy nedokázal pochopit, jak mohli američtí astronauti z přistávacího modulu vystoupit čilí a plní energie, zatímco ruští astronauti se ze svých výprav vždy vracejí naprosto vyčerpaní. Automaticky to tak musí znamenat, že bylo přistání na Měsíci zfalšováno, přestože byla tato konspirační teorie už několikrát vyvrácena.

Na falšování tehdy nebyla dostatečná technologie

Zatímco dnes by fingování podobné kolosální události nebylo nic složitého, na konci 60. let to bylo zhola nemožné. Jenom pořízení falešného video záznamu přistání na Měsíci by bylo příliš složité, ne-li nemožné. Všichni známe slavné záznamy poskakování astronautů v pětinové gravitaci po povrchu Měsíce. Konspirátoři často tvrdí, že byly tyto záběry pořízeny ve studiu Stanley Kubrick. K simulaci pomalého poskakování by však bylo potřeba pořídit zpomalený záznam, který by imitoval nízkou měsíční gravitaci.

Takový záznam by musel být natočen na vysokorychlostní kameru a následně zpomalen tak, aby se zároveň nesekal. V 60. letech však žádné vysokorychlostní kamery neexistovaly, takže by tento efekt nešel nijak vytvořit. Nehledě na to, že by se dvě a půl hodiny dlouhý záznam musel natočit na 16 kilometrů filmového pásu. To by obsáhlo až šest kompletních cívek, které by se musely během promítání měnit. Výměny cívek přitom znamenaly drobné přeskoky v obrazu, které však na záznamu z přistání nevidíme.

Redakce VědaŽivě

24 prosince, 2022

Konspirační teoretikové věří, že NASA přistání na Měsíci nafingovala. Proto byl vyslán průzkumný orbiter, aby našel důkazy

Jednodušší by bylo na Měsíci prostě přistát

Kromě samotného video záznamu o přistání na Měsíci by pak Američané museli zfalšovat veškeré stroje a dokumenty, které akci předcházely nebo ji doprovázely. Nemluvě o několika vzorcích měsíčních hornin, které posádka z Měsíce přivezla a které byly nezávislými odborníky zkontrolovány. Jednoduše řečeno, zfalšování přistání na Měsíci by bylo mnohem složitější, než na něm skutečně přistát.

Článek Pravda o přistání na Měsíci: Dmitrij Rogožin tvrdí, že na něm Američané nikdy nebyli, důkaz je prý na Youtube se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tajemství ve viditelnosti Měsíce

Měsíc ale není ve dne vidět vždy. Souvisí to se zemskou atmosférou a jeho oběžným cyklem. Pokud by tedy planeta neměla atmosféru, Měsíc by byl ze Země viditelný prakticky neustále. Roli samozřejmě hrají také měsíční fáze, když se tedy Měsíc pohybuje mezi Zemí a Sluncem, znamená to, že jeho temná strana je obrácena k Zemi, takže je pro pozorovatele prakticky neviditelný.

Relativní blízkost Měsíce k Zemi

Aby byl Měsíc viditelný během dne, musí překonat rozptýlené světlo slunce. Edward Guinan, profesor astronomie a astrofyziky na Villanova University v Pensylvánii, se touto problematikou dlouho zabývá a vysvětluje ji. Zmiňuje, že dva až tři dny kolem novu je pro pozorovatele Měsíc neviditelný. Jeho poloha na obloze v té době totiž znamená, že je rozptýlené sluneční světlo v atmosféře jasnější. Relativní blízkost Měsíce k Zemi (okolo 384 400 km) znamená, že světlo, které odráží, se nám zdá jasnější než u jiných vesmírných objektů.

Měření jasnosti objektů na obloze

Astronomové používají povrchovou jasnost jako způsob měření zdánlivé jasnosti objektů na obloze, jako jsou galaxie nebo mlhoviny. Funguje to na bázi měření množství světla, které se vyzařuje v oblastech noční oblohy. Samozřejmě pouhým okem, při pohledu ze Země. Viditelnost Měsíce během dne však ovlivňují i ​​další faktory, včetně ročních období či toho, jak jasná je právě obloha.

Měsíc je blíže Zemi než hvězdy. Jeho povrchová jasnost je tedy větší než jas povrchu oblohy, což znamená, že jeho záře je viditelná za denního světla. Podle Guinana jsou nejlepší časy pro pozorování Měsíce za bílého dne v první čtvrti (týden po novu) a ve třetí čtvrti (týden po úplňku).

Kdy můžete vidět temnou stranu Měsíce?

Dalším jevem, který ovlivňuje viditelnost Měsíce, je jas Země. „Během první čtvrti můžete skutečně vidět temnou část Měsíce, kterou byste kvůli zářícímu světlu vidět neměli,“ řekl Guinan. Tmavá část Měsíce přijímá světlo odražené od Země. Nejlepší čas na pozorování tohoto jevu je tři nebo čtyři dny po novoluní. Samozřejmě se vám musí poštěstit i to počasí.

Článek Proč někdy ve dne můžeme vidět měsíc a jindy ne: Záhadný jev má několik podmínek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Podzimní sklizňový úplněk

Zářijový úplněk se podle NASA nazývá staroevropským jménem „Harvest Moon“ („sklizňový měsíc“) minimálně od roku 1706. Jde o nejbližší úplněk k podzimní rovnodennosti, kdy se na severní polokouli sklízí mnoho plodin. Kromě toho někteří farmáři dříve využívali světlo tohoto úplňku k práci, když při sklizni své úrody pracovali dlouho do noci, dodala NASA.

Kukuřičný měsíc nebo také úplněk ječmene

Měsíc má také několik neevropských jmen. Nejznámější z nich je „kukuřičný měsíc“, vytvořený kmeny Algonquinů, kteří obývali území dnešních severovýchodních Spojených států a území jihovýchodní Kanady. Skupiny lidí obdobného typu uvádějí, že kukuřičný měsíc vychází v té části roku, kdy se sklízí kukuřice, dýně a tykve. Je ale také období sklizně např. ječmene, podle nějž tento úplněk dostal také svůj unikátní název.

Svátky slavené v asijských zemích

Harvest Moon se často shoduje s několika náboženskými a kulturními svátky, včetně svátku středního podzimu slaveného v Číně a dalších asijských zemích. Minulý rok se také shodoval se začátkem sedmidenního svátku Sukot v judaismu. Existuje však spoustu dalších svátků pojících se k tomuto období.

Zářijový úplněk si nenechte ujít

Úplněk nastává asi jednou za měsíc, když se Slunce, Země a Měsíc vyrovnají do neviditelné linie o 180 stupních. Oběžná dráha Měsíce se od Země liší asi o 5 stupňů, takže družice jsou obvykle o něco vyšší nebo nižší než zemský stín. To umožňuje slunečním paprskům osvětlit stranu, která je zrovna přivrácena k Zemi. Všeobecně se tedy jedná o neobvyklou událost, u níž by měl každý hvězdářský nadšenec být. Další možnost se naskytne až 9. října, kdy se na obloze objeví „lovecký úplněk“.

Článek O víkendu se můžeme kochat velkým úplňkovým měsícem. Už od dávných dob plní důležitou roli v našich životech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Plán na odstřelování Měsíce

Program AATIP, který měl záštitu vládní studie, fungoval 5 let, a sice od roku 2007 do roku 2012. Za dobu své existence podléhal částečnému utajení a jeho rozpočet se vyšplhal v přepočtu k více než půl miliardě korun. Hlavní náplní programu bylo studium neidentifikovatelných létajících objektů – UFO. Široká veřejnost se o jeho existenci dozvěděla až v roce 2017 díky deníku The New York Times, který uveřejnil informace rovněž k programu AAWSAP (Advanced Aerospace Weapons System Application Program), jenž se s ním překrýval.

Na základě svobodného přístupu k informacím zveřejnila následně vláda Spojených států dokumenty, které se k AATIP vztahují. Kromě těchto dat uvedla i podrobnosti k programu AAWSAP. Ten se zabýval zkoumáním červích děr, antigravitačních zařízení, negativní energie, hvězdných bran, neviditelných plášťů a cestováním v čase. Téměř 1 600 stran zpřístupněných dokumentů zahrnuje vědecké zprávy, návrhy, smlouvy, prezentace, poznámky i záznamy ze schůzí.

Jedna z oblastí výzkumu nicméně vyniká nad ostatní, a sice odstřelení Měsíce. Podle vědců by se v jeho nitru mohly skrývat prvky, které by umožnily vytvoření tzv. negativní energie, což by podpořilo snahy cestovat v čase. Aby vědci tyto prvky získali, připravili detailní plány, jak utvořit v Měsíci s pomocí jaderných bomb tunel. Naštěstí se tyto plány nikdy neuskutečnily.

Pro koho byly programy ve skutečnosti určeny?

Pozornost americké veřejnosti si oba programy nevysloužily jen kvůli svým bizarním výzkumům, ale také spekulacím, které se kolem nich utvářely. Podle jedné z nich nebyly programy nikdy určené pro potřeby veřejnosti či armády, ale sloužily k uspokojení soukromých potřeb Roberta Bigelowa (asi 10 let vlastnil Skinwalker Ranch, o němž jste mohli číst v samostatném článku).

Oba programy prosadil jeho blízký přítel senátor Harry Reid a jeho společnost BAASS (Bigelow Aerospace Advanced Studies) získala většinu zakázek a prováděla výzkum. Reid se v průběhu svého života zasazoval o to, aby byl výzkum utajovaný, později aby byl zveřejněný. Důvodem byly informace především o UFO, které (ne)chtěl s veřejností sdílet. Sám předpokládal, že programy budou předcházet brzkému technologickému pokroku.

Který výzkum byste byli ochotni finančně podpořit?

Zdroj: ScienceNews

Článek Spojené státy chtěly odstřelit Měsíc jadernými zbraněmi, odhalily nově zveřejněné dokumenty. Důvod je bizarní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Krize na rutinní lunární misi

Jen o den později bylo již Apollo 13 na cestě k Zemi. V kabině modulu Aquarius, která se stala astronautům dočasným domovem, panoval řádný chlad a také šero. Posádka musela totiž výrazně šetřit elektřinou, stejně tak i vodou, která byla potřeba k chlazení elektroniky. Posádka měla ovšem nadbytek oxidu uhličitého. Ten během dýchání vydechujeme naprosto všichni, při vyšší koncentraci jde ale o látku vysoce toxickou.

A právě obsah tohoto oxidu se na palubě modulu Aquarius oné toxicitě blížil. Každý výdech pak přibližoval moment, kdy začne plyn ovlivňovat kognitivní schopnosti posádky. Normální řešení by bylo použít filtry obsahující hydroxid lithný a tento plyn pohltit. Jenže ty byly navrženy pro dva muže na dva dny a okolnosti se výrazně změnily. Ještě tu byly filtry z velitelského modulu – zde ovšem nastal jeden z nejbanálnějších technických problémů.

Dostatek lepicí pásky vyřeší cokoli

Každý z filtrů měl totiž jiný tvar – jeden byl hranatý, druhý kulatý. Jednalo se o detail, který odlišní výrobci součástek vyřešili odlišně. Během několika kritických hodin dokázali astronauti vymyslet něco, co vypadalo jako poštovní schránka. Tento vesmírný hack zahrnoval zmíněný filtr, nůžky, lepicí pásku, tvrdé desky letového plánu, igelitový pytel s termálním prádlem, kyslíkovou hadici ke skafandru a jednu ponožku. Jako z Příručky mladých svišťů.

V této podivné soustavě vháněla hadice vzduch do filtru, z nějž pak proudil do kabiny čistý vzduch. Jack Lousma diktoval posádce pracovní postup a o 50 minut později bylo hotovo. Následně vyrobili ještě druhý kousek, který dali do přechodového tunelu mezi lunárním a velitelským modulem. Video dole neukazuje výrobu takové poštovní schránky, ale můžete si udělat představu, co všechno obnáší opravy ve volném vesmíru.

Kdy jste naposled vyrobili podobně improvizované řešení?

Zdroj: Science

Článek Astronauti ve vesmíru úspěšně opravují jeden stroj za druhým. Podívejte se, jak taková operace probíhá v praxi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vítejte na Europě

Měsíc Jupitera má velikost 90 % našeho vlastního. Kolem obří planety obíhá ve vzdálenosti asi 778 milionů kilometrů a jeden okruh mu trvá 3,5 pozemských dní. Většinu povrchu tvoří pevný led křižovaný prasklinami. Pod touto vrstvou se nachází oceán, jenž může obsahovat až dvojnásobek objemu pozemské hydrosféry. Měsíc má velmi tenkou atmosféru, která by lidem nedovolila dýchání. „Naše bádání ukazuje, že proces okysličení oceánu je teoreticky možný.“

Uvádí to vedoucí výzkumu Marc Hesse z UT Jackson School of Geoscience. „Nabízí se tím řešení dosud nezodpovězené otázky ohledně obyvatelnosti tohoto měsíce.“ Europa je jedním z hlavních míst, kde pátrat po mimozemském životě, protože vědci zachytili stopy kyslíku a vody. Krom toho také další chemikálie, které mohou sloužit jako živiny. Nicméně ledová krusta silná asi 24 kilometrů slouží jako bariéra právě mezi vodou a kyslíkem.

Kyslík na povrchu, voda dole

Ten vzniká v důsledku slunečního světla a nabitých částic z Jupiteru, které bombardují ledový povrch. Pokud se má v oceánu nacházet život, jak ho známe, musí existovat způsob, jak tam dopravit kyslík. Hesse věří, že podle možných scénářů založených na dostupných důkazech je tím nosičem právě slaná voda. Chaotický terén na povrchu se totiž tvoří v oblastech, kde ledová krusta částečně roztála, takže voda je vystavena kyslíku na povrchu.

Pak se skrze póry a praskliny dostává dolů. Hesse to přirovnává ke komiksovému obrázku vody, která se pomalu dostává skrze zahradní hadici. A vypadá to na docela efektivní cestu, protože podle odhadů týmu se takhle dostane dolů až 86 % kyslíku zachyceného vodou nahoře. Odhady by mohla zlepšit mise NASA, tedy Europa Clipper, chystaná na rok 2024. Stejně tak bude možné získat bližší informace o živinách a dalších složkách nutných pro existenci života.

Potvrzení z více stran

Spoluautor Steven Vance z NASA řekl, že nejvyšší odhady na hladinu kyslíku v oceánu Europy jsou podobné těm na Zemi. Což logicky zvyšuje naděje na potenciál kyslíku pro udržení života v takto skrytých místech. „Je lákavé myslet si, že hned pod tím ledem může žít nějaký aerobní organismus,“ dodává. Dle Kevina Handa, který se bádání neúčastnil, je modelace velmi přesvědčivým vysvětlením pohybů kyslíku v rámci Europy.

„Víme už z dřívějška, že Europa má základní složky jako kyslík na svém povrchu. Otázkou ale bylo, jak či zda se dostávají do spodních vodstev a oceánů, kde mohou tyto zásoby využít životaschopné formy,“ uvedl. „Práce provedená Hessem a jeho spolupracovníky nejspíš poskytuje použitelnou odpověď.“ I při skutečné přítomnosti života půjde o mikroskopické organismy, nečekejme tedy populární zelené mužíčky.

V které části vesmíru byste očekávali přítomnost života?

Zdroj: TheScientist

Článek Mimozemský život na Europě? Slaná voda uvnitř ledové skořepiny Jupiterova měsíce by údajně mohla obsahovat kyslík se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kdyby se Měsíc nezadržitelně přibližoval k Zemi

Teorie, že se jednoho dne Měsíc začne přibližovat k Zemi, až do ní nakonec narazí, není jen pouhým tématem filosofické debaty. Před několika lety ji svým bádáním podložil planetolog Jason Barnes. Tento renomovaný odborník na planetární vědy prostřednictvím výpočtů zjistil, že asi za 65 miliard let Měsíc zpomalí Zemi natolik, že se její rotace kolem zemské osy bude shodovat s jeho oběžnou dobou. V tento moment se Měsíc začne k Zemi spirálovitě přibližovat. Na Barnesovo zjištění navázali jiní, kteří popsali, co se se Zemí následně stane.

Nutno podotknout, že odborníci počítali s tím, že přibližování k Zemi by bylo velmi rychlé, a to tak, že by se nestihly projevit přidružené jevy, jako je například doba ledová. V současné chvíli se Měsíc od Země vzdaluje rychlostí asi 3,8 centimetru za rok. Přesto jednou (pravděpodobně) dosáhne onoho bodu zlomu, kdy se začne přibližovat. Až bude Měsíc v daleké budoucnosti k Zemi o 80 000 kilometrů blíže než nyní, jeho vzdálenost bude odpovídat té, v níž se nacházel před 2,1 miliardami let.

Nejvýrazněji by poté ovlivnil příliv a odliv, které by byly dvakrát vyšší. Rovněž by se zintenzivnila jeho záře. Pokud by byl Měsíc o 192 201 kilometrů blíže, tedy v polovině své současné vzdálenosti, příliv a odliv by byly až osmkrát vyšší (např. v Evropě v zátoce Mont-Saint-Michel, kde v současnosti příliv dosahuje asi 13 metrů, by dosahoval 104 metrů). Některé části pevniny by tak zůstaly většinu dne zatopené. Kromě slapových jevů by Měsíc ovlivnil i vulkanickou činnost Země. Pevninou by tak otřásaly mohutné erupce a život by ztěžovalo množství lávy.

Z pohostinné planety by se stala neobyvatelná

V momentě, kdy by se Měsíc přiblížil na desetinu své současné vzdálenosti (tedy 38 400 kilometrů), by se staly pobřežní oblasti zcela neobyvatelné. Výška přílivu a odlivu by v tuto chvíli ničila města a infrastrukturu hluboko ve vnitrozemí. Oběžná doba Měsíce by se rovněž výrazně zkrátila – Zemi by obkroužil za méně než 24 hodin. Při vzdálenosti 19 000 kilometrů by slapové jevy dosahovaly do výšky neuvěřitelných 7 600 metrů (což je o „pouhých“ 1 249 metrů méně, než je výška Mount Everestu) a dno oceánů by se obnažilo.

Ve vzdálenosti 18 490 kilometrů by se Měsíc vlivem vlastních gravitačních sil ve spojitosti se slapovými silami zhroutil a vytvořil by kolem Země prstenec. Existenci této přesné vzdálenosti v 19. století prokázal francouzský astronom Édouard Roche, pročež se nazývá „Rocheova mez pro Měsíc“. Ovšem pokud by z nějakého důvodu k jeho rozpadu nedošlo, zemská kůra by se začala otřásat. Jestliže by Měsíc pokračoval v přibližování k Zemi, ve vzdálenosti 400 kilometrů by kolem ní oběhl za několik hodin.

Byl by již tak veliký, že by zakrýval více než polovinu oblohy, a každou hodinu a půl by způsobil celosvětovou potopu. V momentě, kdy by dosáhl hranice atmosféry (tzv. Kármánova hranice), začal by přitahovat veškerou vodu na Zemi, přičemž nejhorší situace by byla v rovníkových oblastech. Při střetu Měsíce a Země by poté velmi pravděpodobně došlo k jejich zhroucení, roztavení a opětovnému spojení v jedno těleso.

Jak byste reagovali, kdyby se Měsíc začal „řítit“ k Zemi?

Zdroj: LiveScience

Článek Co by se stalo, kdyby měl Měsíc dopadnout na Zemi? Již při poloviční vzdálenosti by došlo k neodvratitelné katastrofě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

První svého druhu na světě

Toto zařízení bude zcela jedinečné a bude schopno držet podmínky nízké gravitace tak dlouho, jak bude potřeba. Vědci v komoře plánují hlavně testování chování technologie v odlišných gravitačních podmínkách, než bude vyslána na Měsíc. Tam je gravitace oproti té pozemské jen šestinová. Postup tak umožní předejít všem možným nákladným technickým problémům, jako zda struktura vydrží funkční na měsíčním povrchu.

„Některé testy, jako třeba nárazový, se dají provést během vteřin. Jiné však potřebují celé dny v takových podmínkách,“ podotýká Li. Například test toho, jak moc se materiál deformuje pod konstantním tlakem a napětím v určitém prostředí. Inspirace na komoru pochází podle vědců od Andre Gaima. Ten získal v roce 2000 satirickou Ig Nobelovu cenu za experiment, během kterého nechal pomocí magnetů levitovat žábu.

Magnetická levitace

Levitační trik použitý Geimem a nyní v této komoře je efekt zvaný „diamagnetická levitace“. Atomy jsou tvořeny atomovým jádrem a miniaturními elektrony, které ho obíhají. Při tom vytváří proudy, které vedou ke vzniku drobného magnetického pole. Za běžných okolností se tato magnetická pole v náhodně orientovaných atomech navzájem vyruší. Je jedno, jestli je to u žáby nebo kapky vody, navenek se neukáže žádný projev působícího magnetismu.

Při aplikaci externího magnetického pole se ale všechno změní. Elektrony začnou generovat vlastní pole jako opozici tomu vnějšímu. Pokud je externí magnet dost silný, vzájemný odpor naroste natolik, že překoná gravitaci a zvedne objekt do vzduchu. A je přitom jedno, zda jde o pokročilý kus lunárního modulu nebo dosti zmateného obojživelníka. Čína také oznámila, že na Měsíci vybuduje do roku 2029 kompletní výzkumnou stanici.

Které prostředí byste si rádi skrze podobnou simulaci vyzkoušeli?

Zdroj: LiveScience

Článek Čína to s vesmírem myslí vážně. Staví „umělý Měsíc“ kvůli experimentům s gravitací –⁠ pokus prý inspirovala levitující žába se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dýchání skryté ve skalách a kamenech

Nejedná se tedy o směs plynů, která by byla pro savce závislé na kyslíku jakkoli přitažlivá. Jenže to zároveň znamená, že je na Měsíci velké množství kyslíku, jen není v plynné formě. Místo toho je uvězněn v regolitu, tedy vrstvě skal a prachu, která pokrývá celý měsíční povrch. Pokud bychom ho z tohoto materiálu dokázali dostat, stačilo by to na udržení lidské populace na Měsíci? Podle odhadů by tomu v principu naprosto nic nebránilo.

Kyslík je k nalezení v mnoha minerálech, které se běžně vyskytují na povrchu Země. A Měsíc je z většiny složen ze stejných skal, které najdeme i u nás. Pravda, má i slušnou porci kamenů pocházejících z meteoritů. Minerály jako například oxid křemičitý, hliník nebo železo a hořčík povrchu Měsíce zcela dominují. A všechny v době skrývají kyslík, jen ne ve formě, kterou by naše plíce dokázaly jakkoli využít.

Povrch zásobený tisíci dopady

Minerály existují na Měsíci v několika různých formách – jako skály, prach, štěrk a kameny pokrývající povrch. Tato směska je důsledkem dopadů meteoritů, které Měsíc trefovaly po dlouhé tisíce let. Někteří lidé tomuto povrchu říkají „půda“, jenže takový termín není zcela přesný. Skutečná půda je poměrně komplexní směs, která se vyskytuje pouze na Zemi. Je také tvořena mnoha organismy, které v ní fungují a činí ji reálně živou.

Původně se také jednalo o regolit, jenže ten byl právě těmito organismy přetvořen v něco naprosto jiného. A tento proces trval miliony a miliony let. Výsledkem je pak síť minerálů, které se nikdy nemohly vyskytnout v původních kamenech. Zemská půda má zcela jedinečné fyzické, biologické a chemické vlastnosti. Regolit na Měsíci je na druhé straně materiál ve zcela původní a ničím nenarušené formě. Žádné organismy tu aktivní nebyly.

Jeden materiál dovnitř a dva ven

Regolit na Měsíci tvoří asi 45 % kyslíku, který je však silně vázán na již uvedené minerály. Abychom byli schopni zlomit tato pouta, je třeba vložit energii, tedy použít proces elektrolýzy. Na Zemi je tento postup běžně používán v průmyslu, například při výrobě hliníku. Tekutou formou oxidu hlinitého projde elektrický proud, aby od sebe oddělil hliník a kyslík. V případě pozemské výroby je kyslík vedlejší produkt hlavního záměru.

Na Měsíci bude situace obrácená, protože nám půjde hlavně o kyslík, zatímco hliník nebo další kovy budou vedlejší, i když užitečný produkt. Jde o velmi jednoduchý princip, jenže je energeticky dosti náročný a potřeboval by solární nebo jinou energii, aby ho šlo zrealizovat. Dalším požadavkem by bylo značné průmyslové vybavení, hlavně pro roztavení kovů. Máme tuto technologii na Zemi, doprava na Měsíc je ale docela výzva.

Kolik kyslíku by mohl Měsíc poskytnout?

Jak se zdá, je to docela velké množství. Pokud budeme ignorovat kyslík v hlubinách Měsíce a budeme se soustředit jen na snadno dostupný regolit, je možné provést základní odhady. Každý metr krychlový lunárního regolitu obsahuje v průměru víc jak tunu materiálu, což je asi 630 kilogramů kyslíku. A podle statistik NASA potřebuje člověk na jeden den asi 800 gramů kyslíku. Tento objem by tedy udržel člověka naživu po celé dva roky.

Lze předpokládat, že bychom mohli proniknout v průměru 10 metrů pod povrch Měsíce a využít všechen obsažený kyslík. To znamená, že horní metry povrchu Luny by poskytly dostatek kyslíku na podporu osmi miliard lidí na víc jak 100 000 let. Jde samozřejmě také o efektivitu celého procesu, ale i tak jde o ohromující množství. To také znamená nutnost ochrany naší úžasné půdy na Zemi, protože ta náš život podporuje stále.

Jak úspěšný bude podle vás tento záměr?

Zdroj: IFLScience

Článek Horní vrstvy Měsíce obsahují tolik kyslíku, že by to udrželo naživu 8 miliard lidí po dobu 100 000 let. Mars se může jít bodnout se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Částečné zatmění Měsíce

Částečné zatmění Měsíce je nebeský jev, ke kterému dojde v té chvíli, kdy jsou Slunce, měsíc i Země v téměř dokonalém zarovnání. Zemský stín tak dopadne na Měsíc a vytvoří jeho zatmění. Jelikož však tyto planety nejsou v dokonalé rovině, nebude toto stínové pokrytí celkové, jako u úplného zatmění Měsíce. I tak se je ale na co těšit a toto pokrytí bude mít krásných 97 procent. Krom toho se bude jednat o nejdéle trvající částečné zatmění Měsíce za posledních 580 let a k dalšímu takovému dojde až za více než 6 století.

Podmínky pro částečné zatmění měsíce

Aby k částečnému zatmění Měsíce mohlo dojít, musí být však splněno více podmínek než jenom ta, že jsou Slunce, Měsíc a Země v rovině. Tento jev je tak vzácný proto, že k němu dochází pouze a jen tehdy, kdy se Země pohybuje mezi Sluncem a Měsícem za úplňku. Tehdy je malá část povrchu Měsíce pokryta vnitřní a nejtmavší částí zemského stínu, umbrou, zatímco jeho zbylou část pokrývá vnější část zemského stínu, tedy penumbra.

Kdy a jak částečné zatmění měsíce sledovat?

Částečné zatmění Měsíce nastane přesně v noci z 18. na 19. listopadu a vyvrcholí ve 4:03 ráno ET, kdy bude zcela pokryto 97 % měsíčního povrchu. Zatmění bude viditelné po dobu tří hodin, a to z obou stran polokoule, tedy pro kohokoliv ze všech kontinentů. Přestože se však jedná pouze o částečné zatmění, bude mít Měsíc jasně červenohnědou barvu, stejně jako je tomu u jeho úplného zatmění. Rozdíl bude pouze v tenkém pásu světla, který jej bude protínat.

Celé částečné zatmění bude ve své délce největšího pokrytí povrchu Měsíce trvat přesně 3 hodiny a 28 minut, čímž se jedná o nejdéle trvající úkaz tohoto typu od 18. února 1440 a k dalšímu takovému by podle výpočtů mělo dojít až 8. února 2669. Pokud tedy máte možnost, rozhodně si jej nenechte ujít. Času však máte dostatek, moment, kdy totiž Měsíc prochází vnitřní i vnější částí zemského stínu, bude trvat neuvěřitelných 6 hodin a 1 minutu.

Ke sledování tohoto úkazu nebudete potřebovat žádné speciální vybavení a na rozdíl od zatmění Slunce je jeho pozorování bezpečné a nebude tak třeba ochranných brýlí či filtrů v případě použití dalekohledu. Pokud má však být nebe ve vaší poloze zatažené, či máte jiné neodkladné záležitosti nezoufejte, projekt Virtual Telescope to, bude celou tuto scenérii vysílat živě a můžete se podívat i na její záznam.

Máte v plánu sledovat částečné zatmění Měsíce? Dejte nám vědět do komentářů.

Zdroj: Iflscience

Článek Tento týden dojde k nejdelšímu částečnému zatmění Měsíce za 600 let. Nenechte si jedinečný úkaz ujít. Poradíme, kdy a jak ho sledovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stavíme paže našeho světa

Kdykoli inženýři, architekti a tisíce dělníků postaví skutečně vysokou budovu, rotace Země se trošičku zpomalí. Ve výsledku to také znamená, že máme o malinko delší den. Čím vyšší budovy, čím těžší a blíže rovníku, tím větší má na rotaci planety tento objekt vliv. Fenomén se odvíjí od základní fyziky rotujících objektů. Rychlost takové rotace je ovlivněna, pokud se na objektu změní rozložení hmoty, a tím také váhy.

Když se hmota přesouvá ke středu rotujícího tělesa, rychlost otáčení se tím zvyšuje. Když se naopak přesunuje k okrajům, rychlost rotace je redukována. Takže kdykoli z povrchu země vyrazí další mrakodrap, dojde právě k tomuto natažení váhy směrem od středu planety. Každý takový výčnělek má dopad, i když velmi nepatrný. Princip je také známý skateboardistům, kteří často skáčou v piruetách. Když při kousku roztáhnou ruce, zpomalí je to.

Není třeba se zpomalení bát

Je ale potřeba jasně uvést, že ani dosavadní stavba všech mrakodrapů na světě neměla na rotaci Země jakkoli znatelný vliv. Jejich příspěvek ke zpomalení je zkrátka tak droboučký, že ho skoro nelze ani změřit. I jejich součet je mnohonásobně menší než gravitační tah Měsíce. Tento satelit planety prodlužuje náš den o 0,0016 sekund za jedno století. Z toho plyne, že se i v jeho případě bavíme o miniaturním vlivu.

Zatím nejvyšší stavba na světě, Burj Khalifa v Dubaji, je vysoká 828 metrů a váží asi 500 000 tun. To je velmi málo ve srovnání s poloměrem Země (6 371 kilometrů) a její obrovskou masou (čítající šestku a za ní 21 nul). Zemská rotace byla tak touto stavbou ovlivněna, den se ovšem prodloužil o několik miliontin miliardtiny vteřiny. Z toho je znát, že naše megastavby jsou stále naprosto zanedbatelným počinem z hlediska celkového objemu hmoty v planetárním měřítku.

Zdroj: PressReader

Článek Jak mrakodrapy zpomalují rotaci Země. Skutečně stavbou zasahujeme do samotného života zeměkoule? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Naše Země a její satelit

Jako děti jsme si nevyhnutelně hodně věcí vysvětlovali pomocí kouzel. Jenže dříve nebo později přijde čas, kdy kouzla odejdou a nahradí je věda. V případě Měsíce je tomu stejně, a přestože je přitahován k Zemi, jsme tady dole naprosto v bezpečí a Měsíc nás v dohledné době rozhodně netrefí. Je totiž obecně lepší položit si otázku, proč není Měsíc Zemí přitahován, přestože gravitační síla mezi oběma tělesy je nepochybně velmi silná.

Jenže ani takto silná gravitace není dost silná na to, aby k nám Měsíc skutečně přitáhla. Je to něco podobného, jako když gravitace sice přitahuje jablko visící na stromě, jenže to má pořád stopku, která ho drží na stromě. Jedná se o souboj protichůdných sil a s Měsícem je to stejné. Když ho pozorujeme ze Země, vypadá, že je pořád na místě. Jenže ve skutečnosti kolem Země obíhá a upřímně, každý rok se vzdálí o 3 centimetry.

Nespadne na nás ani neodletí pryč

Pokud by rychlost rotace Měsíce byla jen o něco vyšší, unikl by naší gravitaci. Pokud by se otáčel naopak trochu pomaleji, tak by na nás opravdu spadl. To je přesně ten důvod, proč je pořád tam, kde je. Všechno ve vesmíru je o souladu gravitace, protože tato síla drží planety v oběhu a na svých místech. Pokud by gravitace neexistovala, i planety samotné by se rozpadly na kusy a pluly volně vesmírem – včetně naší Země.

I na Zemi hraje gravitace obrovskou roli, protože způsobuje, že těla rostlin i živočichů mají tvar. A týká se to samozřejmě i nás samotných. Silná gravitace také zakřivuje čas i prostor, takže stejné děje mohou v různém gravitačním nastavení trvat různou dobu a budou vnímány zcela odlišně. Zatímco pro jednu stranu to bude deset vteřin, pro druhou deset tisíc let. Každopádně se dál dívejte na Měsíc, kochejte se jeho krásou a nebojte se, že na vás někdy spadne.

Zdroj: Vedantu

Článek Proč Měsíc nespadne na Zem, přestože je k naší planetě nevyhnutelně přitahován gravitační silou? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co ten Měsíc vlastně dělá?

Měsíc je námětem magie, symbolikou lásky i stesku. Ale jaký na nás má vlastně reálně vliv? Musí naši planetu obíhat? Potřebujeme ho k něčemu? A co by se stalo, kdyby ho něco rozbilo na kousky? Pravdou je, že naše planeta byla nějaký čas i bez měsíce. Převládající teorie o jeho vzniku naznačuje, že jde o úlomek Marsu, který narazil do Země. K této události došlo asi před 4,5 miliardami let a úlomek se jmenoval Theia.

Většina se ho tehdy vypařila – možná všechen – ale úlomky z této kolize se nakonec setkaly a vytvořily právě Měsíc. Zničení Měsíce by se tak mohlo jevit jako akt pomsty za všechen chaos, který nám tehdy Theia přinesla. Existuje i docela dobrý důvod, proč se Měsíce zbavit. Například pozorování vzdálených objektů je kvůli němu často nemožné, protože je 14 000krát jasnější než Venuše, která je druhý nejjasnější bod na naší obloze.

Život na Zemi a prstence

Pokud by Měsíc zmizel, Země by možná získala prstence. Někteří astronomové se domnívají, že takto vznikly prstence Saturnu – z malého měsíce, který byl rozdrcen. Pokud by tohle potkalo náš Měsíc, měli bychom dost možná nejlepší prstence v celé Sluneční soustavě. Jenže Měsíc je také přínosem pro život na naší planetě, protože udržuje stabilitu klimatu. Pokud by neexistoval, naše počasí by mělo dlouhodobě extrémní výkyvy.

V zásadě můžeme Měsíci poděkovat za zrod života na Zemi, a to díky vlivu na příliv a odliv. Ten je dneska zajímavý hlavně pro surfaře, ale kdysi to byla pomyslná polévka, ze které vzešel první život. Tedy sbírka jednoduchých chemikálií, které se ve vodě spojily do komplexního organismu. NASA se na Měsíc chce vrátit v roce 2024, stejné záměry mají i Jeff Bezos a Elon Musk. A mezitím zde plánuje Čína a Rusko vybudovat stálou výzkumnou základnu.

Zdroj: Newscientist

Článek K čemu je nám Měsíc a jaké dopady by mělo na lidstvo jeho zmizení? Vědci se shodují, že enormní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Noční návštěva simulátoru

Krátce po tom, co se dostal do NASA, se Thad dostal přes své prvotní nadšení a začal vyvádět i vylomeniny. K těm patřilo také noční vplížení se do simulátoru vesmírných letů. Bohužel tato „rozpustilost“ se brzo změnila ve federální zločin, když si v laboratoři všiml měsíčních kamenů. Rozhodl se je ukrást a prodat. Teď si možná někteří představíte komplikovanou loupež zahrnující krádeže identit, přepojení kamer a podobné vysvětlení.

Bohužel se nestalo nic tak dramatického, zkrátka zlanařil dvě spolužačky a všichni tři v noci vkráčeli dovnitř pomocí svých identifikačních karet. Během akce ale zjistili, že se do trezoru s horninami nedostanou, takže si pomohli malým vozíkem a trezor zkrátka odvezli. Jakmile byli venku, začali dumat, jak dostat kameny ven a prodat je. Tehdy se Thad rozhodl, že se na nich ještě s někým pomiluje.

Trochu nepohodlná vycpávka

Thad vzal několik kamenů a nacpal si je pod prostěradlo. V rozhovoru se ho pak logicky zeptali, jestli na nich měl sex. Podle všeho ano, partnerce údajně nic neřekl, ale jistě je cítila. Nebyl to nejspíš nejpříjemnější sex, což je jeden z mnoha důvodů, proč geologie a předehra nejdou moc dohromady. Nejspíš v tomto případě ale nešlo o pohodlí, spíše o jistou symboliku – nikdo předtím sex „na Měsíci“ neměl.

Robertsův příběh se v roce 2011 změnil s pomocí autora Bena Mezriche v příjemnou knihu jménem „Sex na Měsíci“. Thad podle všeho nebyl kriminálník, jen si pořádně nepromyslel dopady svých činů. Jeho záměr bylo nabídnutí kamenů na stránce Mineralogického klubu v Antverpách v Belgii. Měsíční kameny jsou extrémně vzácné a neuvěřitelně drahé. Záměr ovšem nakonec skončil pouze 8letým trestem ve federální káznici.

Zdroj: IFL Science

Článek V roce 2001 měli dva lidé jako první v historii sex na Měsíci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Státy ne, soukromé společnosti s otazníkem

Kosmická smlouva je jediným mezinárodním zákonem, který nějak ošetřuje legislativu vesmíru a operací v něm. V zásadě prohlašuje, že si žádný stát nemůže činit nároky na Měsíc. Problém je, že tato smlouva nepočítala se soukromými společnostmi, které se k území naší jediné družice mohou stavět totožně. A neexistuje tak legislativa, která by si poradila se situací, kdy by dvě firmy chtěly budovat svoje základny na stejném místě.

Ještě nejistější oblast je pak například místní těžba surovin, tedy zda by těžařům skutečně patřilo to, co by z hornin na Měsíci získali. Nejde samozřejmě jen o těžbu, Měsíc je velice důležitý pro nejrůznější skupiny včetně planetárních geologů. Ti sledují lunární vodu, která je pro ně nenahraditelným zdrojem informací, ale může být snadno zničena. Je tak vidět, že Měsíc je želízko v ohni mnoha uskupení.

Stejná oblast, rozdílné cíle i záměry

Průmysl a věda cílí na stejná místa na Měsíci a s největší pravděpodobností jsou oba tábory schopny spolupráce. Ovšem jejich cíle a použité prostředky se budou nejspíš dosti lišit. Vědci budou vyžadovat precizní zkoumání a analýzy chemických složení velmi malých vzorků vody nebo půdy. Průmyslové výpravy budou chtít pracovat s radikálně většími objemy místních surovin bez ohledu na jejich složení a další skutečnosti.

Mnoho románů žánru science fiction předpovědělo vznik utopických stanic či dokonce měst s velmi vyspělou technologií právě na Měsíci. Realita by ovšem mohla v budoucnu připomínat spíše doby Divokého západu, kde budou týmy soupeřit o vodní zásoby a těžbu surovin, jako kdyby se bojovalo o zlato a petrolej. Jen čas ukáže, jaká varianta to skutečně bude a jestli se bude o Měsíci jednat také v pozemských soudních síních.

Zdroj: Science Focus

Článek Komu vlastně patří Měsíc? Aktuální stav vesmírného práva by mohl budoucím kolonistům způsobit nemalé problémy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejslavnější trojice vesmíru

Michael Collins zůstal na orbitě Měsíce, zatímco Armstrong a Aldrin se vydali na jeho povrch. Většina fotek z této mise zahrnuje Aldrina, protože Armstrong měl fotoaparát. Lunární modul jménem Eagle se oddělil od hlavního modulu, než začal klesat přímo na povrch Měsíce. Na nohách lunárního modulu se nacházely senzory, které hlásily okamžik přistání a daly astronautům signál k vypnutí motorů. Při návratu na oběžnou dráhu se vznesl zpátky jen vrcholek modulu, zbytek zůstal na Měsíci.

Armstrong s Aldrinem setrvali na povrchu Měsíce po dobu 22 hodin. Poté se vrátili k hlavnímu modulu a všichni se vydali na cestu zpět na Zemi. Dopad posádky do Pacifiku proběhl bez komplikací dne 24. července 1969. Jakmile byla posádka vyzvednuta z moře, byli astronauti umístěni do karantény. Což ovšem neznamenalo, že by byli zcela izolováni od okolního dění – dočkali se dokonce návštěvy prezidenta Nixona.

Hrdinové nejen pro Ameriku

Město New York přivítalo trojici jako hrdiny. Neil Armstrong se zapsal do historie jako první člověk, který vkročil na povrch Měsíce, byl však hlavně pilotem, jímž se chtěl stát už od dětství. Narodil se roku 1930, od mala stavěl modely letadel a četl letecké časopisy. Pilotní průkaz získal v 16 letech, ještě dřív než řidičák. Roku 1955, po studiu a službě u námořnictva, se přidal k předchůdci NASA jako testovací pilot. To ho nasměrovalo k dráze astronauta.

Vojenští piloti nikdy neví, kdy a kde mohou havarovat, takže nácvik přežití je pro ně naprostou nutností, a stejné nástroje a postupy využívají i astronauti. V červnu 1963 to znamenalo několik dní v džungli v Panamě také pro skupinu, která zahrnovala Armstronga, Johna Glenna, Gordona Coopera a Peta Conrada. Armstrong dokonce testoval BELL X 14A, tedy loď, která měla ověřit možnosti přistání právě na Měsíci. Zemřel roku 2012.

Zdroj: CNet

Článek Nejdůležitější momenty přistání na Měsíci aneb Malý krok pro člověka, velký skok pro lidstvo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Fyzik pátrající po artefaktech a lodích

Podle amerického fyzika Jamese Benforda se mohou právě na Měsíci skrývat tolik hledané koráby. Jeho práce v magazínu Astrobiologie pojednává o tom, že mimozemšťané mohli nechat své lodě jak na Měsíci, tak na dalších skalnatých tělesech poblíž Země. Vytvořil proto svou verzi Drakeovy rovnice, což je statistická formule určující počet aktivních a komunikujících civilizací v naší Mléčné dráze.

Benfordova verze odhaduje počet artefaktů, lodí a sond, které za sebou mimozemšťané nechávají při svých cestách. Vlastně tak doplňuje Drakea v jiné oblasti, která je ovšem poměrně logická. Podle fyzika jde totiž o to, že mimozemské civilizace mohou být klidně dávno mrtvé, ale jejich technologie a artefakty, které za sebou nechávají, s námi mohou být i nadále schopné nějakým způsobem komunikovat.

Přehlížené možnosti nedaleko nás

Benford je obecně toho názoru, že zatímco posloucháme signály ze vzdálených galaxií, přehlížíme to, co máme nejspíš hrozně blízko. Kromě toho si myslí, že pro mimozemšťany může být zanechávání artefaktů a technologií ve vesmíru výhodnější komunikační strategie než námi tolik oblíbené vysílání či zachytávání signálů. Máme tady hodně projektů, které poslouchají, co se kde „šustne“, ale neprohledali jsme pořádně nejbližší sousedství.

Navrhuje proto pátrání na Měsíci, na objektech obklopujících zemí a také mezi tím, co se nachází přímo na oběžné dráze Země. Výhodou hledání objektů ve vesmíru je jejich zachovalost, protože je nic přímo neohrožuje. Podle Benfordových propočtů je takové hledání zcela legitimní alternativní postup se stejným potenciálem jako sledování signálů z galaxií. Stejně tak může umělá inteligence vyhodnotit snímky Měsíce pořízené NASA.

Zdroj: The Sun

Článek Hon na mimozemšťany začal. Hledání by se mělo soustředit na Měsíc. Právě tam mohli zanechat svou loď, tvrdí vědec se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obsáhlý vědecký experiment

Takto popsalo plánovanou lunární bázi obsáhlé memorandum o porozumění mezi oběma zeměmi, které představila Čínská vesmírná agentura (CNSA). Má jít o komplex se schopností dlouhodobých autonomních operací a víceúčelovými aktivitami vědeckého výzkumu. Toto spektrum má zahrnovat průzkum a využití, pozorování Měsíce, základní vědecké experimenty a technická ověření. Tohle by se možná dalo říct i jednodušeji.

Stručně přeloženo to znamená, že základna má být soběstačná bez nutnosti kontinuálního zásobování ze Země. Bude existovat buď na povrchu luny, na oběžné dráze nebo na obou místech. Také se bude jednat o výchozí pozici pro základní vědecké zkoumání, průzkum a využití zdrojů Měsíce. Stejně tak bude součástí praktické ověření technologií pro udržování lidského života tak daleko od Země.

Bez předchozích zkušeností a bez data provedení

Ani jedna z obou zemí nikdy předtím nepřistála na Měsíci s lidskou posádkou ani nestanovila jakékoli datum dokončení či zahájení stavby avizovaného projektu. Rusko je ovšem vedoucí vesmírnou velmocí po závodech ve 20. Století a Čína se v posledních letech předvedla působivými sondami a vesmírnými stanicemi. Během let od výslužby vesmírné lodi v roce 2011 a prvním osazeným ledem SpaceX mají tyto země jako jediné něco, co dovede vynést lidi na oběžnou dráhu.

I když CNSA prohlásila, že její stanice bude otevřená všem zemím, které se budou chtít zapojit, a USA spolupracovaly s ruskými astronauty po dekády, NASA s Čínou nespolupracuje. Nejbohatší země světa znemožnila roku 2011 legální kooperaci NASA s jakoukoli čínskou institucí. To samé platí pro dodavatele vybavení nebo součástek na americké půdě. Země, která na Měsíci jako první přistála, se tak dost možná „nedozvoní“ na první stálé dveře na jeho povrchu.

Zdroj: Livescience

Článek Rusko a Čína spojí na Měsíci svoje síly. Plánují vybudovat společnou stanici se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Náročný terén, který rozhodně není procházkou

Podle NASA vstoupilo na povrch Měsíce celkem 12 lidí, z nichž všichni byli členové posádek misí Apollo mezi lety 1969 až 1972. Záznamy odvysílané na Zemi ukazují, jak náročná (a podle všeho zábavná) je chůze po jeho povrchu, respektive poskakování po Měsíci, protože gravitace je proti Zemi šestkrát menší. Výzkumy NASA ovšem také ukázaly, že lidé mohou na Měsíci manévrovat mnohem rychleji, než právě astronauti Apolla.

Teoreticky by tak i přechod po obvodu Měsíce mohl být proveden rychleji, než se původně odhadovalo. Během NASA misí poskakovali astronauti po povrchu neformálním tempem 2,2 kilometrů za hodinu. Tohle pomalé tempo bylo hlavně způsobeno neohrabanými a natlakovanými skafandry, které nebyly navrhované s ohledem na mobilitu. Pokud by chodci po měsíci měli sportovní kombinézy, ve kterých se pohybuje snadno, mohli by se dostat opravdu do tempa.

Revize pro rychlejší pohyblivost

V roce 2014 otestovala NASA možnou rychlost člověka při chůzi a běhu v simulaci lunární gravitace. Experiment odhalil, že účastnici mohli chodit rychlostí až 5 kilometrů za hodinu, než se dostali do běhu. Nejen, že je to víc jak dvojnásobek rychlosti Apollo astronautů, ale je to docela blízko normální rychlosti chůze na Zemi, která je asi 7,2 kilometrů v hodině. Účastníci studie dokázali takovou rychlost vyvinout díky volně pohyblivým pažím.

Pohyblivé paže vytváří kyvadlový pohyb, který vytváří sílu směrem dolů a dopředu, která částečně kompenzuje nedostatek gravitace. Právě tohoto hybného momentu původní astronauti nedosáhli, protože jejich skafandry na to nebyly navržené. Při tomto hypotetickém maximálním tempu by člověk urazil obvod měsíce asi za 91 dní. Samozřejmě není možné to ujít v kuse, takže reálná doba by byla mnohem delší.

Zdroj: Livescience

Článek Obejít celý Měsíc dokola by trvalo kratší dobu, než se původně myslelo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tato krátká, avšak důležitá mise se oproti jiným liší svou rychlostí. Trvat by měla okolo pouhých 3 týdnů. Pokud půjde vše podle plánu, i se vzorky z měsíčního povrchu se raketa navrátí zpět na Zem zhruba v polovině letošního prosince.

Na oběžnou dráhu měsíce by se tato vesmírná loď vážící 8,2 tuny měla dostat koncem listopadu. Následný plán počítá s vysláním dvojice z jejích celkových 4 modulů, konkrétně přistávacího modulu spolu s výstupovým vozítkem. K tomu by mělo dojít o 2 dny později.

Oba moduly by měly přistát v blízkosti oblasti Mons Rumker – komplexu lunárních dómů, který se nachází na přivrácené části Měsíce. Právě v těchto místech přistála v roce 1969 posádka legendární americké mise Apollo 12, která zde rovněž odebrala vzorky měsíčního povrchu.

První snaha Číny o přenos měsíčních vzorků na Zemi

Stacionární přistávací modul, jež je nedílnou součástí mise, je vybaven řadou kamer, radarem a dalšími důležitými měřiči, jež mají za úkol posbírat co nejvíce použitelných vzorků. Cílem je odebrat až 2 kilogramy měsíčního materiálu. Aby bylo dosaženo co největší efektivity, je tento modul vybaven nástroji, pomocí nichž se bude moci provrtat až do hloubky 2 metrů pod povrch. Takto získané vzorky budou dále přesunuty do výstupového vozidla. To je přenese zpět do oběžné dráhy, kde se navrátí zpět ke hlavní lodi. Tam se získané vzorky přenesou do kapsule vybavené na zpětný návrat na Zem.

Tím, co činí tuto misi tak výjimečnou, je právě přenos vzorků zpět na naši planetu, kde budou následně zkoumány. Čínští vědci si od toho slibují pochopení způsobu, jímž byl Měsíc formován.

Jak číslice v názvu mise napovídá, v minulosti proběhla již řada pokusů. Ty přinesly důležité informace spolu s bližší návodem, čemu je třeba se vyvarovat. První z nich proběhly v roce 2007 a 2010. Tehdy Čína vyslala na oběžnou dráhu vesmírné lodě Chang’e 1 a Chang’e 2. Na Měsíci přistála až třetí z nich, Chang’e 3 lander-rover. Stalo se tak v prosinci 2013. Následovaly další dvě mise, během nichž byla vyvinuta speciální kapsle schopná přenést vzorky vesmírného materiálu zpět na Zemi. Povede se jí to tentokrát? To se dozvíme již brzy.

Článek Čína zahájila vesmírnou misi Chang’e 5 s jasným cílem – posbírat vzorky z Měsíce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Společnost SpaceIL plánuje svůj druhý let do vesmíru označený jako Beresheet 2 na rok 2024. Na svých webových stránkách upřesňují, že ke startu mise by mělo dojít dokonce v první polovině roku. Společnost SpaceIL by se v případě úspěšného přistání stala prvním izraelským subjektem, který přistál na Měsíci.

V současnosti společnost společně s vědeckým týmem plánuje itinerář celé mise. Na Měsíci přistanou dva moduly. Každý z nich má svoje vlastní úkoly a technologicky jsou na sobě zcela nezávislé. Jak dlouho oba moduly zůstanou na Měsíci a jakou výbavu na něj ponesou zatím firma neupřesnila.

Mise s jasným cílem

Jednotlivé úkoly a cíle mise navrhuje firma SpaceIL. Tyto návrhy následně konzultují společně s týmem vědců, kteří nakonec rozhodnou o jednotlivých cílech celé mise. Pro izraelskou společnost je ovšem hlavní cíl jasný – úspěšné přistání a neopakování neúspěchu z roku 2019.

První mise Beresheet skončila v roce 2019 ztroskotáním po přerušení komunikace během přistání v oblasti Moře jasů. Po necelých dvou měsících na oběžné dráze Země se přistávací modul dostal do gravitace Měsíce. Během přistání došlo k poruše gyroskopu a následnému selhání komunikace. Po obnovení komunikace středisko na Zemi již nestihlo modul zpomalit a ten se tak zřítil na povrch.

• Start mise: 22. února 2019
• Doba trvání mise: 48 dní, 17 hodin a 38 minut
• Ztroskotání mise: 11. dubna 2019

Mise Beresheet 2 kromě soukromých fondů a veřejné sbírky financuje i NASA. Ta společnost podporuje prostřednictvím svého fondu pro podporu komerčních cest na Měsíc. NASA částečně převzala financování celého projektu po vypršení možnosti čerpání ceny Google Lunar X.

Článek Izraelci se chystají na Měsíc. Let plánují na rok 2024 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.