Pračka PR 8 a dvě sušárny: jak projektanti zabudovali praní do domu

Společná prádelna nebyla improvizace ani folklór. Technické podklady k panelovým soustavám, které dnes spravuje Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků, dokládají, že šlo o projektovaný standard s přesně definovaným strojním vybavením. Soustava B70 předepisovala v podsklepení prádelnu, žehlírnu a sušárny; dokumentace specifikuje i konkrétní typy strojů, pračku PR 8 a odstředivku CR 4.

U soustavy G57 byl rozsah ještě velkorysejší. Trojdům disponoval dvěma prádelnami, dvěma namáčírnami, dvěma velkými sušárnami a jednou žehlírnou. Soustava G40 počítala se suterénními prádelnami v obdobném rozsahu. Norma ČSN 73 4301 z roku 1987 k tomu přidávala obecný princip: kolektivní charakter bydlení předpokládá uspokojování některých funkcí ve společných prostorách domu.

Logika byla prostá. Byty měřily 55 až 75 metrů čtverečních, koupelny sotva pojaly vanu. Automatická pračka s uzavřeným cyklem praní, kterou dnes považujeme za samozřejmost, se do sériové výroby dostávala pomalu. Projektanti proto část domácího provozu přesunuli o patro níž, do suterénu, kde prostor nebyl tak drahý a kde se dal vyřešit odvod vlhkosti i přívod vody pro více domácností najednou.

Čekání u mandlu: jak nenápadně vznikaly sousedské vazby

Každý čtvrtek odpoledne, každou sobotu ráno; rozpis na dveřích prádelny určoval rytmus, který se opakoval týden co týden. A právě v tom opakování se skrýval sociální mechanismus, jehož sílu popisuje Sociologická encyklopedie AV ČR přes tři vrstvy sousedských funkcí: kooperaci, družnost a neformální sociální kontrolu.

Prakticky to vypadalo takto: žena z třetího patra požádala sousedku ze šestého, aby jí přehodila prádlo do sušárny. Důchodce z přízemí hlídal, jestli někdo nepřetahuje svůj termín. Mladá matka se u mandlu dozvěděla, že se uvolnilo místo ve školce. Žádný z těchto kontaktů nevyžadoval blízké přátelství; stačila pravidelná přítomnost na stejném místě při běžné činnosti. Novější výzkumy sousedských interakcí potvrzují, že sdílená prádelna patří mezi reálná místa setkávání v domě, byť slabší než chodba nebo okolí vchodu.

Studie o sdílení v bydlení, publikovaná v odborném časopise Buildings & Cities, k tomu dodává důležitý detail: společné činnosti typu praní posilují kontakty jen tehdy, když jsou prostory snadno dostupné a promyšleně navržené. Československé suterénní prádelny tuto podmínku splňovaly; stály přímo v domě, měly jasná pravidla užívání a procházela jimi většina domácností.

Proč prádelny zmizely, a proč si toho téměř nikdo nevšiml

Automatické pračky s uzavřeným cyklem praní se po roce 1989 staly dostupným zbožím. Norma ČSN 73 4301 z roku 2004 už explicitně počítá s tím, že v bytě má být umožněno umístění pračky. Praní se přesunulo z chodby do koupelny, ze společného do soukromého.

Jenže technologie tvořila jen jednu část příběhu. Zákon o vlastnictví bytů z roku 1991 zařadil prádelny a sušárny mezi společná zařízení domu, a v následujících letech privatizace bytového fondu se o těchto prostorech rozhodovalo na schůzích SVJ. Řada bývalých prádelen se proměnila ve sklepy, skladiště kol nebo improvizované klubovny. Architektka Hana Řepková, která se dlouhodobě věnuje regeneraci sídlišť, označuje přeměnu společných prostor na skladiště za jednu z problematičtějších variant; dům tím přichází o místo, které může sloužit aktivnímu životu.

Do obrazu vstupují i širší společenské proměny. Sociologický ústav AV ČR ve své publikaci o pražských sídlištích upozorňuje na komodifikaci bydlení, generační obměnu a příchod nových obyvatel, tedy procesy, které sousedské vazby oslabují nezávisle na tom, jestli v suterénu stojí pračka, nebo regál s pneumatikami. A kritika panelové výstavby, jak připomíná výstava Národního památkového ústavu v Plzni, po desetiletí přehlušovala praktické výhody těchto domů. Na „měkké“ kvality, sdílení, setkávání, každodenní spolupráci, se prostě dlouho nikdo nedíval.

Nový život starého principu: prádelna jako komunitní benefit

V posledních letech se sdílené praní vrací, ovšem z jiného důvodu, než pro jaký kdysi vzniklo. Zatímco v sedmdesátých letech šlo o nutné zázemí pro stísněné byty bez vlastní techniky, dnešní projekty nabízejí společnou prádelnu jako volitelný komfort a nástroj komunitního života.

Pražský projekt V24 od Urbanbloku provozuje samoobslužnou prádelnu v přízemí a otevřeně ji prezentuje jako místo kontaktu mezi nájemníky. Dům Radost kombinuje sdílenou prádelnu se společnou kuchyní a pracovnou. Jindřichohradecká Vajgarská Urban Living řeší menší jednotky třemi společnými pračkami. L1FE House jde ještě dál: prádelnu spojuje s herní místností, jako by chtěl říct, že čekání na odstřeďování může být i zábava.

Pražský standard dostupného bydlení, který definuje Pražská developerská společnost, situaci vystihuje přesně: pokud v domě nebude společná prádelna, musí být umožněno umístění pračky v bytě. Prádelna tedy už dávno přestala být povinností. Stala se volbou, a právě proto je zajímavé, že si ji někteří developeři volí znovu.

Zvláštní kapitolu představuje pražská Mandlovna na Solidaritě. Bývalá komunitní prádelna dnes funguje jako kulturní a komunitní prostor; praní nahradily workshopy, výstavy a sousedská setkání. Princip zůstal stejný: místnost v domě, kam lidé chodí pravidelně a kde se potkávají, aniž by to byl hlavní účel návštěvy.

Článek V suterénu paneláků stály bubnové pračky a mandly. Automatizace domácností je zlikvidovala, dnes se vrací z jiného důvodu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak z velrybího pulzu vznikne obraz podzemí

Plejtvák myšok (Balaenoptera physalus) vydává jedny z nejhlasitějších zvuků v živočišné říši: krátké pulzy kratší než jedna sekunda, s klesající frekvencí zhruba od 23 do 18 Hz a hladinou kolem 189 decibelů ve vzdálenosti jednoho metru. Písně, které Kuna zachytil, obsahovaly 212 až 593 takových pulzů opakujících se každých 30–40 sekund a trvaly dvě a půl až téměř pět hodin.

Princip je překvapivě blízký klasické aktivní seismice. Každý pulz se šíří vodou jako přímá vlna a zároveň se odráží mezi hladinou a dnem; z rozdílu příchodů těchto vln vědci nejprve určili polohu velryby. Když zvuk dopadl na mořské dno, část energie přešla do hornin jako seismická P-vlna. Ta se lámala a odrážela na rozhraních geologických vrstev a její ozvěny zaznamenaly seismometry na dně. Z časů příchodů šlo dopočítat mocnost jednotlivých vrstev i rychlost, jakou jimi vlny procházejí.

Tři patra pod oregonským dnem

U zlomu Blanco se podařilo rozlišit tři hlavní úrovně oceánské kůry:

• Nezpevněné sedimenty – mocnost přibližně 380–650 metrů, nízké rychlosti P-vln odpovídající měkkým usazeninám.
• Bazaltové podloží – vrstva silná zhruba 1,8 kilometru s rozptylem asi ±0,3 km, tvořící horní část pevné oceánské kůry.
• Gabrová spodní kůra – signál nesl informaci i z této hloubky, přestože jemné rozlišení bylo nejsilnější v horních dvou kilometrech.

Celkově tak velrybí zpěv osvětlil přibližně 2,2 až 2,5 kilometru pod mořským dnem. Znalost těchto vrstev pomáhá zpřesnit modely zemětřesení na zlomech a odhadovat kapacitu sedimentů pro ukládání uhlíku.

Doplněk, ne náhrada

Vzduchová děla zůstávají standardem mořské seismiky. Jejich signál pokrývá pásmo zhruba 5–80 Hz, zatímco volání plejtváka myšoka se soustředí hlavně do rozmezí 15–25 Hz. Obraz z velrybích pulzů je proto hrubší, poměr signálu k šumu nižší a zdroj samozřejmě nelze naplánovat ani nasměrovat.

Jenže vzduchová děla jsou drahá, logisticky náročná a mají prokazatelné dopady na chování kytovců; studie z roku 2024 ukázala, že keporkaci v jejich přítomnosti přepínají na zpěv, což naznačuje stresovou reakci. Velrybí volání naproti tomu nepřidávají do oceánu žádný dodatečný hluk. Největší síla metody tak spočívá jinde než v přímém nahrazení vzduchových děl: v chytrém znovuvytěžení archivních a průběžně sbíraných dat tam, kde klasický průzkum není dostupný nebo je problematický.

Co se stalo od roku 2021

Kunův důkaz konceptu nezůstal osamocený. V roce 2025 vyšla antarktická studie, která přímo srovnala profily pořízené z velrybích volání s profily ze vzduchových děl na částečně shodné trase v Bransfieldově průlivu. Hlavní rysy si odpovídaly, i když obrazy ze vzduchových děl byly ostřejší. Téhož roku irský tým prokázal, že písně plejtváků myšoků zachycují i pozemní pobřežní seismometry, což otevírá cestu k levnému, dlouhodobému sledování migrace velryb pomocí stanic, které už dávno stojí na pevnině.

Článek Volání plejtváků pomáhá vědcům zkoumat vrstvy ukryté pod oceánským dnem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vysoká inteligence vede k úzkému okruhu přátel

Závěry psychologů z Londýna a Singapuru obsahují několik cenných zjištění. Za prvé to, že lidé žijící v hustě osídlených oblastech se často cítí méně šťastní. Za druhé právě pocit spokojenosti vychází z toho, v jaké míře lidé komunikují s podobně smýšlejícími jedinci. Zjevila se tak jasná závislost – čím těsnější kontakty, tím vyšší celková spokojenost. Za třetí – lidé s vysokou inteligencí jsou výjimkou z tohoto pravidla.

Jasně se totiž ukazuje, že čím inteligentnější člověk, tím menší potřeba neustálé mezilidské komunikace. Jejich štěstí nezávisí na tom být „duší společnosti“. Nabízí se proto jednoduchý závěr, že chytří lidé se cítí nejlépe ve svých vlastních světech. Často se u nich projevuje pocit, že společenská aktivita je zlo, které se tluče s jejich existencí. Ač si to ne vždycky přiznávají, jsou intelektuálové obvykle samotáři. Čím více komunikace, tím méně štěstí.

Původ spokojenosti zcela jinde

Čím častěji jsou tito lidé nuceni komunikovat s ostatními, tím méně spokojení jsou. Jejich spokojenost nevychází z kontaktu s ostatními, ale zcela jiných věcí a podnětů, které dávají mnohdy smysl jen jim samotným. Dr. Carol Graham z Brooklynského institutu podotýká, že chytří lidé investují většinu svého času do vlastních dlouhodobých cílů. Intelektuálové tak nachází zdroj vlastního štěstí v konkrétních akcích, které je přibližují tomu, co sami chtějí.

To je společné jak skvělému lékaři pracujícímu na vakcíně proti rakovině, tak i spisovateli tvořícímu své mistrovské dílo. Ani jeden z nich nepotřebuje často komunikaci s dalšími lidmi. Ta je totiž jen odvádí od jejich záměru. Následkem toho jsou méně spokojení a narušuje to jejich vnitřní harmonii. Důvod k této odlišnosti je přitom potřeba hledat v dávné minulosti, konkrétně v konceptu zvaném „teorie štěstí ze savany.“

Genetika a soubor paměti předků

Centrem této myšlenky je, že jsme po našich předcích zdědili nejen genetickou výbavu, ale také jejich paměť. Pravěké způsoby života lovců, kterými začala historie lidského druhu, mají dodnes vliv na naše počínání a také vnitřní pocity štěstí. Řečeno jednodušeji se cítíme naprosto šťastní přibližně za stejných okolností a podmínek, jako tomu bylo u lidí před mnoha tisíci lety. Tehdy ovšem žili lidé v africké savaně ve skupinách po asi 150 lidech.

Žili ale ve skutečnosti podle našich měřítek, tedy každá skupina v oddělených oblastech. Aby tyto skupiny přežily, museli členové držet pospolu. Hustota zalidnění byla přitom menší než jedna osoba na kilometr čtvereční. Dnes žijeme v informační a technologické době a kolem nás je lidí víc než dost. Všichni ale hledáme spojení s dalšími lidmi, což je něco jako evoluční setrvačnost. Trochu to vypadá, že tělo funguje za jiných podmínek než mozek.

Inteligence znamená schopnost adaptace

Tělo se v dnešní realitě nachází ve městech s hustotou obyvatel několik tisíc na kilometr čtvereční. Lidský mozek přitom žije do značné míry stále v pouštní savaně, což ovlivňuje mnohé z nás. Intelektuálové na rozdíl od většiny populace dokázali tento vnitřní rozpor překonat. Tedy tlak paměti minulosti a reality současné existence. Obecně lze tedy konstatovat, že vysoká inteligence dovoluje snadnější adaptaci na podmínky.

Chytří lidé by měli být lépe schopni vyrovnat se s novými evolučními výzvami. Mohou tak ve výsledku zcela svobodně žít podle svých vlastních zákonů. Úroveň mozkového výkonu jim dovoluje pohybovat se směrem k vytyčenému cíli, aniž by se potřebovali tolik spoléhat na ostatní. Žijí v první řadě vyrovnaně a v harmonii se sebou samými a jejich vnímání reality je tak do značné míry vyčištěno od mnoha rušivých prvků.

Máte kolem sebe hodně, nebo málo přátel a proč?

Zdroj: PubMed, PersonalIce

Článek Inteligentní lidé mívají méně přátel než ostatní. Psychologie vysvětluje, jaké k tomu vedou okolnosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Komunikace tváří v tvář a tělo na tělo

Lidské tělo vyjadřuje mnohem víc, než bychom si kolikrát přáli. Pokud muž a žena právě hovoří o samotě, je rozeznání případného zájmu poměrně jednoduché. Jakmile se ovšem do situace přimíchá více lidí – například jeden muž a tři dívky – věci se začínají prudce komplikovat. Znaky zájmu zůstávají, je ovšem mnohem těžší určit, na který potenciální protějšek vlastně směřují. Zájem totiž znamená natočení se k cíli.

Muž bude svým tělem více natočen k ženě, která ho zajímá, nejjasněji to bude patrné na jeho botách. Z toho jednoznačně plyne, že muž na obrázku má zájem o třetí dívku. A jak je to obecně se signály zájmu u žen? V první řadě při pohledu na ni neuhýbejte očima, tím ukazujete na vlastní nejistotu. Jestli vám to dělá problémy, pak se hodí trénovat u zrcadla oční kontakt se sebou samým. Po nějaké době vám to přestane vadit.

Když chce vaši společnost a zajímáte ji

Sledujte výraz ženina obličeje, ale zároveň ji upřeně nehypnotizujte, nikdo snad nechce působit jako podivín. Jestli o vás jeví zájem, bude se na vás dívat a také se při tom pohledu nechá přistihnout. Neuhne tedy v momentě, kdy se vaše pohledy setkají. Jasný zvídavý pohled přes místnost plnou lidí je jistou pozvánkou k přímé konverzaci. Pamatujte, že hra pohledů na dálku se nemá moc protahovat, jinak riskujete ztrátu zájmu na její straně.

Nemusíte za každou cenu vést konverzaci jen vy, klidně zaujměte i roli posluchače. Zatímco bude mluvit ona, věnujte pozornost výrazu a dalším znakům. Pokud zapojuje svoje rty, souhlasí skoro se vším, co řeknete, a také si hraje s vlasy, máte dobře nakročeno. Dostanete-li se k ní blíž, můžete si všimnout roztažení zorniček oka. Ty jsou neovládnutelným signálem – oči tak reagují na cokoli, co mozek zajímá. Z vlasů se zase uvolňují feromony.  

Jak jste si vedli a jak vám jde seznamování?

Zdroj: PsychologyToday

Článek Která z dívek se líbí muži na obrázku? Zkuste si logicko-psychologický test a zjistěte, jak moc rozumíte řeči těla se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Příběh ženy, která se setkala s mimozemšťanem

Badatelé přišli na jiný úhel příběhu. Řeč je o ženě jménem Matilda O’Donnell McElroy v hodnosti vrchní seržantky lékařského oddělení letectva ženského armádního sboru. V roce 2007 kontaktovala 83letá Matilda ufologa Lawrence Spencera a řekla mu příběh, který si s sebou do hrobu vzít nechtěla. „Mnoho lidí bylo zabito, aby se zabránilo prozrazení znalostí, které jsem až dosud pomáhala utajit před společností. Jen malá hrstka lidí na Zemi viděla a slyšela to, co jsem musela šedesát let tajit.“

Místo havárie neidentifikovaného objektu

Žena se ujistila, že svůj příběh sdílí před tím, než zemře na eutanazii. Podle ní byla v červenci 1947 řidičkou auta, které vezlo jistého vojenského důstojníka Cavitta. Účelem cesty bylo dorazit na místo havárie neidentifikovaného objektu. Matilda tam byla speciálně poslána jako vyškolená a zkušená vojenská sestra.

Mimozemšťan nejevil známky agrese

Když Matilda a důstojník dorazili do pouště Nového Mexika na místo havárie, žena tam spatřila vrak podivné lodi a těla dvou mimozemšťanů. Jeden byl mrtvý a druhý naživu. Dokonce i při vědomí. Když se Matilda pokusila promluvit s živým mimozemšťanem, najednou od něj začala přijímat určité znaky. Vyložila si to jako pokus o telepatickou komunikaci.

Pouto mezi člověkem a mimozemšťanem

Když o tom Matilda řekla důstojníkovi Cavittovi, rozhodl se v tomto experimentu pokračovat. Následně jí přidělil tvora na starost, aby ho sledovala a komunikovala s ním. Účelem bylo sestavit kompletní popis všeho, co jí řekl nebo ukázal. Kvůli tomu byla žena dokonce povýšena a její plat se rapidně navýšil. Matilda tedy trávila s mimozemšťanem nějaký čas a postupem času ho naučila anglické komunikaci. 

Jak to s mimozemšťanem dopadlo?

Mimozemšťanka – pohlaví se sice nepodařilo určit, ale vzhledem připomínala ženu – řekla časem Matildě, že jejich mise na Zemi byla expediční povahy. Zmínila, že byla důstojnicí, pilotkou a inženýrkou. Řekla, že jejich základna se nazývá Expeditionary Force a nachází se v pásu asteroidů. Dokonce podotkla, že Zemi už kdysi navštívila, před 30 000 lety šlo totiž o cosi jako vězení. Bylo to však velice dávno před lidskou existencí. Mimozemšťanka nakonec trávila s Matildou spoustu času, ale nakonec zemřela. Okolnosti smrti žena neuvedla, ale zmínila, že smrt „Airl“ ji velice zasáhla.

Článek Zdravotní sestra před smrtí prozradila, že mluvila s mimozemšťanem. Země prý byla mimozemským vězením před více než 30 000 lety se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mezi matkou a jejími koťaty

„Matka a koťata spolu pomocí mňoukání komunikují zcela normálně. Když se pak kotě odebere do nového domova, zkusí tento postup použít i na lidi,“ vysvětluje. Jakmile vycítí, že to funguje, jednoduše používá mňoukání dál. Pokud ale budeme mňoukání kočky vytrvale ignorovat, nakonec s ním přestane. Uvědomí si totiž, že lidé jsou hloupá zvířata, která nerozumí tomuto druhu projevu. Koťata se chovají v zásadě jako miminka.

Když na nás kočka mňouká, používá stejné nástroje, jako když byla miminko. Je to poměrně typické chování u různých druhů domestikovaných zvířat. Ta, která žijí s člověkem v domácnosti, používají „dětinské“ chování, protože zjišťují, že funguje. Nekomunikují takhle s dalšími dospělými jedinci vlastního druhu. I když tedy kočky nepoužívají při interakci s dalšími kočkami hlasivky jako s lidmi, používají přece jen některé zvuky. Minimálně se umí ozvat, když zahání nepřítele.

Zastrašování a volání na partnera

Kočky také podobným způsobem zkouší přivolat partnera. Výrazné syčení je pak jasnou ukázkou ohrožení či agresivity. Stejně podstatnými formami komunikace jsou také řeč těla a reakce na jakýkoli případný dotek. S tímto tvrzením souhlasí i lingvistka Susanne Schötz. „Malá koťata na matku mňoukají poměrně často, když potřebují pomoc nebo přitahují pozornost. V dospělosti si tento způsob komunikace zachovají a vůči lidem se tak chovají jako děti.“

A je to velmi spolehlivá metoda, na jejich mňoukání reagujeme rychle a výrazně. Jde navíc o podobné frekvence, jaké při volání o pomoc používáme sami. Jsme tak obecně velmi citliví na výšku a intenzitu kočičího mňoukání. Kočky jsou nezávislí tvorové a většinou se chovají tak, jak se jim zrovna chce. Lidé a kočky si na druhé straně vyvinuli dlouhodobý a velmi blízký vztah. Je to vidět na trvající oblibě tohoto zvířete.

Spojení staré 10 000 let

Kočky začaly vyhledávat lidskou společnost asi v době před 10 000 lety, kdy lidé přešli k zemědělství a začali pěstovat obilí. A protože v sýpkách s obilím se dařilo krysám a myším, lákalo to tam také divoké kočky. Farmáři velmi rychle došli k závěru, že mít poblíž kočku je právě kvůli těmto škůdcům na úrodě velmi přínosné. A kočka zjistila, že její přirozené chování spojené s lovem myší je navíc oceněno člověkem.

Dnešní kočky nejsou ovšem od těch divokých nijak výrazně geneticky odlišné. To se projevuje také tím, že nebyly nikdy ochočeny na podobné úrovni jako například psi. Někteří badatelé jsou dokonce toho názoru, že kočky zkrotily samy sebe tím, že si zvolily život v blízkosti člověka. Mňoukání dospělých koček je pak jazyk určený specificky pro lidi. Jen občas máme problémy s rozpoznáním pravého významu těchto projevů.

Požadavky a potěšení

Mňoukání není jen jeden zvuk. Může skrývat mnoho různých odstínů s odlišnými významy. Jedním ze způsobů, jak kočce porozumět, je soustředit se na to, kterou část projevu zdůrazňuje. Zvuk „mmm“ nebo „mrr“ je zvukem potěšení, když se jí něco líbí. Jde o pozdrav a navázání spojení, také může ukazovat na sociální vztahy. Kočičí matka používá tento zvuk v momentě, kdy přichází domů, zdraví své potomky a dává najevo svou přítomnost.

Je-li v kočičím mňau zdůrazněno „a“, vyjadřuje zvíře nepohodlí, může mu být zima nebo má hlad. Ve většině případů používá kočka při komunikaci s lidmi dlouhé mňoukání. Jde výraz toho, že něco požaduje. A když se jí toho nedostane, jsou zvuky stále delší, a tím pádem i naléhavější. To je moment, kdy chce něco opravdu hodně. Když ani tehdy člověk nereaguje, kočka cítí frustraci a přejde až k hrdelnímu vytí.

Ve kterých projevech kočky poznáváte vlastní komunikaci?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Kočky mňoukají jen kvůli lidem. Mezi sebou totiž tak nekomunikují se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zásadní změna internetové komunikace

Průkopníkem této novinky bude společnost Meta, která tak reaguje na nový Akt o digitálních trzích, který letos v březnu vydala Evropská unie. Podle tohoto nařízení musí internetoví giganti otevřít své aplikace konkurenci a umožnit propojení s ostatními komunikátory. Uživatelé WhatsAppu a Facebook Messengeru, které společnost Meta spravuje, se tak mohou brzy těšit na nové funkce, které jim umožní volnou komunikaci s uživateli jiných aplikací. Ve světě internetové komunikace se bezesporu jedná o převratnou novinku.

Redakce VědaŽivě

19 února, 2021

Komunikace s mrtvými jako hudba budoucnosti? Microsoft si nechal patentovat novou technologii

Přichází výsledky dlouhé práce

Od března už uběhlo docela dost času a chvíli to vypadalo, že se v tomto ohledu nic nového neděje. Experti společnosti Meta však pilně pracovali na tom, aby integraci internetové komunikace připravili. Uživatelé se tak každou chvíli mohou těšit na nová oznámení, která obdrží, když je kontaktuje někdo z jiného komunikátoru.

Uživatelé přitom dostanou při integraci na výběr. Buď si mohou všechny chaty sloučit do jednoho seznamu, nebo je budou mít oddělené do samostatné složky. Toto zobrazení bude možné kdykoliv změnit v nastavení, takže si ho každý uživatel upraví přesně tak, jak mu bude vyhovovat.

Redakce VědaŽivě

5 května, 2024

Důležitá funkce na WhatsAppu bude nově zpoplatněna. Kdo nezaplatí 3 600 Kč, má smůlu

Nové funkce přijdou později

Ačkoliv ještě není oznámeno oficiální datum spuštění nové komunikace, společnost Meta naznačuje, že se jí dočkáme v řádu několika týdnů. Zároveň je však potřeba podotknout, že v první vlně přijdou pouze základní funkce. Na další funkce, jako je skupinové chatování z různých platforem nebo integraci videohovorů, si ještě budeme muset několik měsíců až let počkat.

Společnost navíc stále nezveřejnila, kterých komunikátorů se bude integrace týkat. Podmínkou je používání stejného kódování, jaké používá Meta, aby bylo zajištěno bezpeční uživatelů z obou stran. Vše bychom se ale měli včas dozvědět.

Článek Internetová komunikace už nebude, co bývala: Aplikace, které používá každý Čech, přichází s dramatickou změnou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Grafik, který z toho nic neměl

Firma ho požádala o vytvoření jednoduchého symbolu, laskavého a veselého obrázku k příjemnému naladění zaměstnanců. Znak se brzy objevil na tričkách, čepicích, odznacích, plakátech a nejrůznějším dalším sortimentu. Ball ani pojišťovna ovšem design nechránili, takže obdržel jen 45 dolarů a z dalšího použití ani cent. Mnohem výživnější byl později Francouz Franklin Loufrani, který tak zdobil v roce 1972 pozitivní zprávy do novin.

Ten už s ochranou neváhal a později založil společnost Smiley Company, která smajlíky za poplatek licencuje po celém světě. Kdokoli je tedy používá v komerční rovině, platí firmě tantiémy. Další stanicí na trase byly emotikony používané v digitální komunikaci. V zásadě jde o smajlíka nakloněného na stranu, kterého lze vyrobit kombinací běžných znaků – dvojteček, závorek, středníků. A to jak na tlačítkovém telefonu, tak i klávesnici.

Odlišení interní komunikace

Nápad pochází od profesora počítačových technologií Scotta Fahlmana. Ten totiž zjistil, že v interní počítačové komunikaci je složité odlišovat vtipy a vážné zprávy. Vtipy tedy začal označovat právě emotikony, vážné smutnými. Oznámil to roku 1982 a naprosto nevědomky zahájil naprostou revoluci v digitální komunikaci. Skutečný boom ovšem přišel se šířením domácích počítačů a samozřejmě mobilních telefonů, kdy se objevily stovky kombinací.

Kreativní komunita nebyla nijak omezena, objevily se dlouhé řetězy znaků a šly tak posílat i celé vtipy. V roce 1990 se navíc v Microsoft Office objevilo obrázkové písmo Wingdings, které v mnoha ohledech smajlíkům odpovídalo. Pro mnoho lidí jde o opomíjené písmo, které je přímým předkem emotikonů. Ty se ale pořádně zrodily až na druhém konci světa, tedy v Japonsku. V roce 1999 napadlo vývojáře tokijské mobilní společnosti je prostě přidat.

Samostatná sada a dnešní výběr

Do telefonů tedy doinstaloval samostatnou sadu malých barevných figurek, kterými mohli uživatelé pouhou volbou okořenit jakoukoli SMSku nebo mail. Kurita vyvinul asi 176 figurek, většinu inspirovaly manga komiksy. Tehdejší rozlišení 12×12 pixelů je dnes směšné, šlo ale o zárodek, který se rozvíjel a dále zlepšoval s postupující technologií. Emojis stále získávaly na popularitě a v polovině 21. století už byly integrovány do všech systémů.

Akceptují je tak všechny operační systém a může je použít kdokoli na světě. Dnes si lze vybrat z cca 2 000 možností, emotikony jsou animované, představuj profese, sporty, zvířata, planety, ženské i mužské verze. Asi máloco je větším důkazem popularity, než skutečnost, že v roce 2017 si figurky vysloužily vlastní celovečerní snímek, The Emoji Movie. Krom toho se staly pevnou součástí mnoha dalších vtipů, klipů i počítačových her.

Článek Smajlíky, emotikony, případně emoji: První vznikl už ve starověku, světové šílenství rozpoutal až grafik v roce 1963 se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sociální očekávání versus realita

Jenže lechtání bylo jiné. „Neměla jsem to ráda, ale byla jsem pod tlakem si to užívat, což byla podivná pozice,“ říká Austrew, žurnalistka na volné noze žijící v Omaze. „Měla jsem pocit, že je nějaké nepsané pravidlo, že dospělí lechtají děti, aby se rozesmály. A děti se měly smát.“ Pro mnohé lidi je to známý příběh. Lechtání i jiné hry měly být zábava, ale byly nepříjemné a otravné. Jde to až k Sókratovi, který problematiku popsal jako „bolest nad radost“.

Jak to tedy mají rodiče poznat? Dají se děti lechtat správně? Jak neporušit hranice? Lawrence Cohen, Ph.D. je autorem knihy „Playful Parenting“. Lechtání může podle něj přemoci nervový systém dítěte a ono se pak cítí bezmocně a bez kontroly. Reflexivní smích pak může snadno zakrýt nepříjemné pocity nebo i bolest. Jde i o jasné narušení hranic. Když je lechtáme bez souhlasu, ukazujeme jim, že je v pořádku, když se jich někdo dotýká.

Důsledky nedostatečné pozornosti u rodiče

Nejhorší způsob je pak násilný a vytrvalý. „Problém je, když tuto zábavu nevyladíte dítěti na míru. Nevidíte, jak lapá po dechu. Když se smíchem říká – Přestaň! – ignorujete to.“ Lechtání se pak snadno mění v šikanu nebo i zneužití. Je to tak běžné, že existuje termín mučení lechtáním. Reflexivní smích dítěte může být zvlášť matoucí pro obě strany. Pokud v takových případech rodiče vnímají jen povrchně, pak mohou snadno přehlédnout, jak se jejich potomek opravdu cítí.

Ale ne každé lechtání má takto škodlivý potenciál. Za správných podmínek jde o velmi propojující zkušenost, uvádí Dr. Alan Fridlund z University of Californie. Ten se specializuje na neverbální komunikaci a výrazy tváře. Aby to tak ale bylo, musí být krátké, lehké, hravé a s oboustranným souhlasem. Nejlepší jsou přestávky a kontrola, jestli se to druhé straně ještě pořád líbí. Pak jde o velmi příjemný a jemný moment vzájemného kontaktu.

Přijatelná náhražka pro některé rodiče

Někteří rodiče se toho nechtějí vzdát, protože by jim chyběla silná fyzická interakce s vlastním dítětem. Podle Dr. Cohena ale existují zdravější způsoby, jak toho docílit. Můžete spolu zápasit, prát se polštáři nebo hrát na honěnou. Jedna z jeho oblíbených her je „ponožková“, která se dá hrát i ve více lidech. Všichni sedí v kruhu na podlaze, bez bot, jen s ponožkami. Na tři se pak pokusíte stáhnout všem ostatním ponožky a uchránit si ty vlastní.

„Hledejte něco fyzického, kde má ale dítě nad děním větší kontrolu,“ podotýká. „Pokud je jedna strana silnější a sebejistá, pak má neustále navrch a překračuje zdravou hranici hry směrem k dominanci.“ Jak ale uvádí: „Když vás jednou za čas někdo zlechtá, ještě to neznamená doživotní trauma.“ Zatratit veškeré lechtání je podle něj nesmysl. Existují ale i jiné způsoby, jak ho provádět, a další možnosti, jak si s dítětem hrát.

Článek Lechtání může ublížit dítěti i dospělému: Smích vždy neznamená zábavu, může to přejít až k týrání se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tiché divadlo, které udržuje zdání spokojenosti

Nedělají tedy scény, nežádají o rozvod, fungují normálně jako předtím. Do celého procesu už však nedávají své srdce a je to vlastně jakési divadelní představení. Poměrně často natolik přesvědčivé, že si toho nevšimne ani jejich partner či manžel. Nejeden manžel byl například zcela šokován, když mu jeho choť oznámila rozvod. V předcházející době jen udržovala manželství v chodu, jen bez zájmu. Nikdo si toho po celou dobu nevšiml.

Proč k tomu ale vůbec přistupovat? Proč si jednoduše s manželem nesednout a problémy neprobrat? Najít řešení? Případně se nerozvést rovnou, když to nešlo? V té době by žena přišla o výhody, kterých se nemohla vzdát. Tedy finanční blahobyt a děti, to bývají dva hlavní důvody. Dle odborníků ale hlavně druhý jmenovaný faktor nemá smysl. Děti jsou sice malé, nikoli však hloupé. Když se jim lže, cítí samy, že vztah rodičů nefunguje.

Vliv na děti a moderní mužský syndrom

I když se rodiče vyhnou hlasitým hádkám, tichá rezignace a špatné jednání rozhodně nejsou dobré modely. A nechcete je předávat dál, protože potomci vás vidí jako příklad. Finanční záležitosti jsou však celkem exaktní a společná domácnost je výhodnější než samostatné byty. Právě proto tolik lidí dává přednost udržování prázdného vztahu. Pravdou je, že muži udržují takové vztahy z celkem podobných důvodů. Moderní doba přinesla něco navíc.

Objevil se totiž nový komplex symptomů, který lze popsat jako syndrom mizerného manžela. Jde o přecitlivělého, vysoce stresovaného muže, který je naštvaný, frustrovaný a úzkostný. Příčin je vícero. Neumí pracovat s vlastním stárnutím. Může se jednat o vedlejší efekt medikace. Roli hraje také přirozený pokles hladiny testosteronu či samotné napětí z nefungujícího vztahu. A proč se potom nerozvedou zase muži?

Jediným fungujícím prostředkem je komunikace

Nic totiž není černobílé. Po hádkách přichází chvíle uvolnění, která frustraci přebije. Máte také společné vzpomínky a příběh vztahu. Naše mysl navíc nevnímá běžné šedé dny, ale pouze ty výrazné – ať už pozitivně, nebo negativně. Ani citově vzdálená manželka nemusí být pro muže důvod. On totiž najel na stejně prázdné divadlo. I oni se bojí být sami, bez dostatku financí a pocitu moci, kterého se jim ve vztahu dostává.

Spravit vztah není snadné, nikoli však nemožné. Chce to ale strany, které otevřeně mluví o svých problémech. Profesionální prostředník umí domácí hádky změnit v moderovaný diskurs. Rozvod je také jednou z možností, opět je ale nutná komunikace, pokud možno s asistencí právníka. Emocionálně jde o mnohem náročnější proces, ale vede k rozuzlení. Tichá tolerance nikoli. Nějaký posun najdete jen komunikací, ať už půjde o jakoukoli změnu.

Článek Ženy zůstávají v nefunkčním vztahu kvůli dětem a penězům, co ale muži? Jejich důvod by pravděpodobně většina žen netipovala se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kořeny připomínají lidské neurony

Podle studie vydané v Royal Society Open Science odhalili vědci skutečnost, že tyto organismy jsou největší přírodní žvanilové. V čele s Adrewem Adamatzkym – profesorem Unconventional Computing Laboratory na University of West of England – se tým zaměřil na 4 konkrétní typy hub. Adamatzky poznamenal, že v některých situacích signály produkované houbami nepopiratelně narůstají. Za jakých okolností tedy houby „promluví?“

V typickém nastavení vyrůstá více druhů z jednoho podhoubí (mycelia). Jde o kořenům podobnou strukturu, něco jako neurony v lidském těle. Elektrické impulsy vydané jednou houbou putují touto sítí k ostatním, které vyrůstají ze stejného základu. Ačkoli je signální komunikace lesa ohromující sama o sobě, Adamatzky teď poprvé kvantifikoval právě signály strukturu hub. A výsledky ho ohromily ještě mnohem víc.

Ověření síly signálu přímo v podhoubí

„Za předpokladu, že špička této elektrické aktivity je houbami užívána jako komunikace, pak se ukazuje, že její distribuce a délka je srovnatelná s lidským jazykem,“ uvádí. „Zjistili jsme, že velikost houbového slovníku je až 50 možných zpráv. Nicméně základový slovník pro vzkazy nepřekračuje 15 – 20 slov.“ Aby svou hypotézu řádně otestoval, soustředil se Adamatzky na čtyři konkrétní druhy hub, do jejich substrátu ponořil elektrody.

Konkrétně se jednalo o penízovku sametonohou, klanolístku obecnou, omphalotus nidiformis a housenici čínskou. Cílem bylo měřit elektrickou aktivitu povrchu, ze kterého každá konkrétní houba vyrůstala. Podle The Guardian byla nejaktivnějším druhem klanolístka obecná. Přežívá trávením dřeva a Adamatzkyho překvapily ostré vrcholy jejích elektrických signálů. Hlavně v momentě, kdy se podhoubí dostalo do kontaktu se dřevem.

Houby si posílají echo o potravě, jsou podobné vlkům

To naznačuje, že jedna houba pomocí signálů upozorňuje ostatní na přítomnost potravy. „Nevíme, jestli je tu přímý vztah mezi výkyvy signálů u hub a lidskou řečí,“ podotýká Adamatzky. „Nejspíš nikoli. Na druhé straně se však objevuje mnoho podobností. Týkají se hlavně zpracování informací živým substrátem u různých tříd, rodin a druhů. V první řadě jsem tedy byl zvědavý na srovnání těchto úrovní a vzorců.“

Adamatzky předpokládá, že se tyto signály nijak neliší například od vytí vlků. Podle National Geographic uvádí vlci pravidelně svou polohu a to z více důvodů. Především tak oznamují smečce pozici kořisti, nebo varují před predátory. Když si Adamatzky uvědomil specifické objemy signálů, začal je matematicky odlišovat. Nejen, že našel „slovníček“ 50 slov. Ale taky to, že délka slov hub byly velmi podobná těm, která obsahuje angličtina.

Článek Vědci zjistili, že spolu houby komunikují za pomoci slovníku 50 slov. Jejich konverzace až děsivě připomíná lidskou řeč se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pubertální žertík, který si začal žít po svém

Obě sestry dělaly zvuky praskáním prstů a kloubů. K této skutečnosti se Maggie přiznala New York Worldu o 40 let později. V té době se už jejich pubertální žertík naprosto vymkl kontrole a dnes dospělé sestry se staly slavnými médii. Sestry Foxovy a jejich seance pomohly roznítit spiritistickou posedlost, která zachvátila celou Evropu i USA. Vše stálo na víře, že je pro lidi možné komunikovat nějakým způsobem se záhrobím, duchy a mrtvými.

Krátce po objevení svých „schopností“ se obě dívky odstěhovaly ke starší sestře Leah do Rochesteru. Když projevy pokračovaly, Leah se „rozhodla dodat tomu trochu obchodní stránku,“ říká Nancy Rubin Stuart, autorka knihy The Reluctant Spiritualist: The Life of Maggie Fox. V listopadu 1849 předvedly sestry své síly v Rochester’s Corinthian Hall, a to platícímu davu asi 400 lidí. Začaly o nich psát noviny a představení pokračovala.

Formát, kterého se chopilo mnoho dalších

Hodně lidí je odmítlo jako podvodnice – a někteří dokonce správně odhadli metodiku. Další ovšem věřili, že se skutečně stali svědky spiritistického fenoménu. Zakrátko se objevili další jedinci, kteří se prohlašovali za média a trend se šířil jako požár. Samozřejmě včetně soukromých i veřejných představení a také obchodní stránky věci. Spiritismus odlišuje od náboženství nebo spirituality několik klíčových faktorů, které je třeba vnímat.

Seance a další atrakce byly spojeny s výrazným růstem zábavního průmyslu a médii – prostředky – napříč Evropou i Spojenými státy. Lidé v tomto byznysu vytvořili spiritismu vhodné podmínky, zajímavé osvětlení, doprovodné zvuky a další nástroje. Foxovy sestry se staly hvězdami a stejně tak mnoho dalších lidí, kteří se prohlásili za média. Po roce 1850 se stali slavnými například Ira a William Davenportovi, kouzelnická dvojice.

Kouzelníci, lovci a poválečná poptávka

Jejich magická show byla ovšem také napojená na spiritismus, protože za jejich triky měly stát právě duchové a jejich působení. Hodně salónních kouzelníku se od médií a komunikace se záhrobím jasně odlišovalo i distancovalo. Současně s tím odhalovali jejich působení – i Davenportových – jako podvod. Tohle byl později jeden z důvodů proslavení se Harryho Houdiniho. Mistr úniků byl také známým lovcem šarlatánů a médií.

Navzdory všem těmto odhalením a souvisejícím snahám se seance a další praktiky staly během 19. století extrémně populární zábavou i obchodem. V roce 1855 byl počet fanoušků této víry odhadován na 1–11 milionů lidí. Obrovskou popularitu si získala hlavně po Americké občanské válce. Pozůstalí přirozeně toužili po kontaktu s lidmi, kteří při tomto konfliktu zahynuli. Za rozpadem stála ve 20. století kampaň Harryho Houdiniho.

Článek Podvod 2 sester odstartovala vlnu spiritistických seancí. Pobláznily celý svět a byly oslavovány na každém rohu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vytvořte pocit dluhu

Jestli chcete, aby pro vás někdo něco udělal, můžete se snadno setkat s odporem a nesouhlasem. Jedním ze snadných triků je udělat nejdříve něco pro dotyčnou osobu, takže se vám bude cítit lehce zavázána. Tohle spoléhá na normu známou jako princip reciprocity. V základu mají pak lidé pocit nutnosti takovou službu oplatit. Postup se dá použít různými způsoby, například číšníci píšou vzkazy na účtenky a říkají si tak o vyšší dýško.

Zrcadlení

Ano, použil to v Kanclu Andy Bernard a jde o reálný psychologický postup. Zrcadlení znamená podvědomé napodobování lidí kolem vás. Jejich gesta, slovník, postoje. Všichni máme sklony toto dělat a tento postup se dá použít k vědomému ovlivnění našeho okolí. Shoda v těchto prvcích totiž zvyšuje vzájemnou důvěru podobně jako třeba stejný hudební vkus nebo čtený autor. Stáváte se tak autoritou i důvěrníkem, protože lidem připomínáte je samotné.

Přílišná žádost na začátek

Chcete-li po někom něco, zkuste metodu DITF (Door in the Face čili Zabouchnutí dveří). Nejdříve budete chtít něco mnohem náročnějšího až drzého, než co potřebujete doopravdy. Zkrátka něco, co druhá strana nepochybně odmítne. Pak se stáhněte a požádejte o skutečný cíl, který bude jednodušší. Když totiž snížíte svoje požadavky, podvědomí to vnímá jako ústupek a vytváří to opět pocit dluhu. Lidé pak ochotněji souhlasí s druhou žádostí.

Často se opakujte

Potřebujete-li někoho o něčem přesvědčit, jedním z nejefektivnějších psychologických triků je zaujaté opakování. V zásadě jde o to, že vnímáme něco jako pravdivé, jakmile je to dostatečně často opakováno. Odsud ostatně přísloví, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Posledních několik let jasně ukázalo, jak silný tento efekt může být. Jakmile tedy chcete přesvědčit, opakujte se a časem druhou stranu nejspíš udoláte.

Náznak nedostatku

S tímhle trikem se setkáváme prakticky na denní bázi. Konkrétně kdykoli vidíte reklamu na nějaké zboží, které je omezeno množstvím nebo časem. Je jednoduché pochopit, proč právě tohle funguje. Čemukoli, co je nějakým způsobem vzácné, automaticky připisujeme větší hodnotu. Podílí se na tom strach ze zmeškání, tedy FOMO (Fear Of Missing Out). Jakmile bude váš čas omezený, budete pro ostatní vzácností.

Projev se sebedůvěrou

Na to, jaký děláme dojem na okolí, má naše vystupování klíčový vliv. Jakmile používáte fráze typu „já si myslím“ nebo „nejsem si na 100 % jist“, stáváte se v očích okolí okamžitě méně důvěryhodnými. Sebevědomé vystupování, vyjadřování i slovník dodávají vašemu projevu autoritu. Sami můžete mít pochybnosti o tom, co říkáte, lidé kolem však budou mít silnější sklon vám důvěřovat.

Jméno a sex

Oslovujte ostatní jmény. Evoluce nás naprogramovala zpozornět při vlastním jméně a zmínce o sexu.

Článek Psychologické triky, kvůli kterým daná osoba udělá, co budete chtít. Možná si někdo hraje s vámi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Podobný způsob jako u mobilních sítí

Skupina studentů teoretizuje, že mezihvězdné komunikační sítě by mohly využívat gravitační čočky k podobným přenosům jako u mobilních sítí zde na Zemi. „Lidé neustále používají sítě ke komunikaci po celém světě,“ řekl Nick Tusay, student kurzu, v prohlášení. „Když používáte mobilní telefon, elektromagnetické vlny jsou přenášeny do nejbližšího mobilního zařízení, které se připojuje k dalšímu apod.“

Využití gravitační čočky

Pokud jsou sondy umístěny ve specifických pozicích blízko hvězdy, aby se využilo její gravitační čočky, mohly by být použity jako přenosové body pro komunikační síť. Studenti navrhují, že jestli pokročilý mimozemský druh objevil tento proces a používal by Slunce jako přenosný bod, tak by signály bylo možné zachytit.

Jak dopadlo jejich testování?

Tuto hypotézu testovali sběrem dat z Green Bank Telescope v Západní Virginii. Použili rádiové vlnové délky, ale neobjevili žádné mimozemské přenosy. Všechna naděje však není ztracena. Jejich rádiové vysílání bylo totiž omezené jen na jednu noc, a tak tedy doufají, že budoucí skupina studentů bude pokračovat v naslouchání mimozemským přenosům.

Možnost zkoumat nové exoplanety

Zatímco současná skupina studentů doufá, že ta budoucí bude pokračovat v jejich odkazu, věda našla nové využití pro gravitační čočky. Lze je totiž využít i jinak než k hledání mimozemského života. Astronomové zvažovali využít gravitační čočky jako způsob, jak v podstatě postavit obří dalekohled. Ten by mohl sloužit k objevování exoplanet kolem hvězd. Tento názor sdělil v prohlášení Jason Wright, profesor kurzu a ředitel The Penn State Extraterrestrial Intelligence Center. Článek popisující tuto techniku využití byl přijat k publikaci v The Astronomical Journal.

Článek Je možné odposlouchávat mimozemšťany? Skupina studentů odhaluje, jak na to, a zanechává odkaz dalším badatelům se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

V nejhorších momentech

S jejich přístupem je velmi snadné cítit se otrávení, pokud vás vlezlý telefonát vyruší opravdu nevhod. Málokdy chceme slyšet cizince, který nám potřebuje něco prodat. Následuje tedy několik triků, jak se s nimi vypořádat.

Odpovědět bez okamžitého ukončení

Pokud hovor zvednete a ihned zavěsíte (jakmile si uvědomíte, o co jde), dost pravděpodobně ho druhá strana vyhodnotí jako nezodpovězený nebo ukončený. Tato skutečnost vás nejspíš přesune do seznamu čísel, ke kterým je potřeba se vrátit. Stejná reakce v budoucnu kruh opět propojí, dokud si nepromluvíte s reálným člověkem.

Nezapojujte se do přátelské konverzace

Chcete-li hovor vyřešit jednou provždy, může být lákavé chovat se přátelsky. Tito operátoři jsou však trénováni pro jeden účel – tedy prodat vám zboží nebo službu. Vřelá komunikace je k tomu jen povzbudí, takže budou prodávat ještě tvrději. Logicky dojdou k závěru, že jste potenciální zákazník. Nemáte-li tedy zájem, zůstaňte pouze zdvořilí a s tlacháním to nepřehánějte.

Nenechte se rozhodit

Rozčilení a hněv vám ve výsledku pomohou jen málo ve vašem cíli – ukončit hovor a nebýt nadále obtěžován. Uvědomte si, že osoba na druhém konci prostě jen dělá svou práci, nejspíš aby vyhověla nějaké tabulce. Buďte tedy pevní, nikoli nezdvořilí. Pokud jsou protivní oni, chtějte mluvit s vedoucím, protože je to nepřijatelné chování.

Co tedy přesně říct?

Je to vlastně jednodušší, než asi čekáte. Nejspolehlivější metoda, jak se zbavit těchto otravných hovorů od jakékoli telemarketingové společnosti, je požádat o odstranění vašeho čísla z jejich seznamu. Pevně, ale stále zdvořile trvejte na umístění na seznam „nevolat“. Tyto seznamy nejsou 100% řešením situace, riziko opětovného hovoru ale značně redukují. Rozhodně pokud to uděláte víckrát pro stejnou službu nebo produkt.

Když sedíte u PC a přesná formulace

V případě, že vás telefonát zastihne u počítače, zadejte číslo přímo do vyhledávače. Existuje totiž několik hlavních seznamů, které monitorují obtěžující hovory. Ještě před zvednutím nebo odmítnutím tak máte jasno v tom, co vás čeká a jak reagovat. Například umístit číslo na černou listinu v telefonu. V některých případech vás call centrum vyřadí, je však třeba pronést přesnou frázi, která nemusí být zřejmá člověku bez znalosti systému.

Pokud toto neprovedete, firma se může vymluvit na to, že jste nedodrželi interní postup. Není tedy od věci zeptat se konkrétního operátora, co přesně (do puntíku) musíte prohlásit pro zařazení na nevolací seznam. Mnoho takových firem uvádí, že jim čísla generuje počítač. Obvykle tak zdůvodní opětovný hovor i tehdy, když jste je několikrát odmítli. Počítejte tedy s tím, že když se zbavíte jedné společnosti, může se trefit další.

V jaký nejhorší moment jste takový telefonát dostali?

Zdroj: LifeHacker

Článek Bývalý telemarketér prozradil, jak se navždy zbavit otravných telefonátů – zapište si přesnou formulaci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tesla v Colorado Springs

Tesla věřil, že elektřinu lze přenášet na velké vzdálenosti atmosférou bez použití drátů. Aby mohl své teorie ověřit, potřeboval místo, které se nacházelo v horách, kde byl vzduch řídký a snadno ionizovatelný, a tudíž pro elektřinu lépe vodivý. Ideálním místem bylo Colorado Springs v nadmořské výšce 6 000 metrů s řídkým a suchým vzduchem. Oblast byla velmi málo osídlená, což mu poskytovalo soukromí, navíc se zde hojně vyskytovaly silné bouřky. 

S pomocí několika velkých darů od Teslových bohatých přátel postavil vynálezce uprostřed prérie malou, ale výkonnou laboratoř. Laboratoř vypadala jako stodola, na jejíž střeše byla připevněna vysoká dřevěná věž. Nad touto věží se tyčil vysoký kovový stožár, na jehož vrcholu balancovala velká měděná koule.

Komunikace s mimozemskými civilizacemi

Teslův vysílač byl dostatečně citlivý na to, aby přijímal rádiové vlny daleko mimo Zemi. Nikola Tesla byl pevně přesvědčen, že je absurdní si myslet, že jsme jediné inteligentní bytosti ve vesmíru. Věřil také, že inteligentní bytosti budou přirozeně hledat způsoby, jak komunikovat s jinými inteligentními bytostmi.

Během testování jednoho z mnoha svých vynálezů Tesla zachytil rádiové vysílání, které přisuzoval mimozemské komunikaci. V té době si kladl otázku, zda neposlouchá „pozdrav jedné planety druhé“, jak se později sám vyjádřil. Domníval se totiž, že vysílání pochází z planety Mars, o které se tehdy věřilo, že by mohla být obydlená.

Posedlost komunikací

Po této události měl být Tesla posedlý konstrukcí lepších a výkonnějších rádiových přijímačů. Tim R. Swartz, životopisec Nikoly Tesly, tvrdí, že se vynálezce dostal  „až do bodu, kdy tvrdil, že skutečně přijímá hlasové vysílání. Říkal, že to znělo, jako když spolu lidé mluví. Dělal si poznámky, že skutečně slyší inteligentní bytosti z jiné planety, které spolu mluví, i když nevěděl, jakým jazykem hovoří. Přesto měl pocit, že jim rozumí.“

Tesla sám o této komunikaci několikrát hovořil, dochoval se například dobový článek z února 1901, kdy poskytl rozhovor Colliers Weekly (americký časopis založený v roce 1888 Peterem Collierem), ve kterém celý zážitek popsal a dodal, že nikdy nezapomene „na první pocity, které jsem zažil, když jsem si uvědomil, že jsem viděl něco, co má pro lidstvo nedozírné následky. Měl jsem pocit, jako bych byl přítomen zrodu nového poznání nebo odhalení velké pravdy.“

Zabavené záznamy

Swartz tvrdí, že nejvýznamnější Teslovy záznamy a osobní poznámky jsou v rukou armády Spojených států. Většinu Teslových věcí skutečně vláda zabavila, ale jejich velká část byla později vydána jeho rodině a mnohé skončily v Teslově muzeu v Bělehradě, které bylo otevřeno v 50. letech 20. století. Některé Teslovy dokumenty jsou však skutečně stále utajovány americkou vládou.

Proč vláda Teslovy dokumenty stále zadržuje?

Zdroj: LitHub

Článek Nikola Tesla omylem zachytil mimozemskou komunikaci. Stal se jí pak prakticky posedlý, prozradil Teslův životopisec se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co je to vlastně LaMDA

LaMDA neboli Language Model for Dialogue Applications je jazykový model vytvořený společností Google. Jde o systém, na jehož základě jsou navrhováni chatboti, tedy automatizované programy pro chatování s lidmi. Z Lemoineovy komunikace s robotem lze vypozorovat, že systém reaguje na enormní škálu složitých otázek a dokáže se vcítit do lidských pocitů. LaMDA systém dokonce dokázal projevit domnělé obavy a smutek, že ho vývojáři eliminují. Uváděl také, že chce vědět o světě co nejvíce a dokázat lidstvu, že se jedná o reálnou osobu.

Verdikt společnosti Google

Blake a jeho kolega se rozhodli poslat e-mailem zprávu o domnělém vnímání LaMDA botu. Širší tým společnosti včetně etiků a technologů přezkoumal Blakeovy obavy podle principů umělé inteligence. Po pečlivé analýze usoudili, že důkazy nepodporují jeho tvrzení. Brian Gabriel, mluvčí společnosti Google, zmínil, že neexistuje žádný důkaz vnímavosti systému LaMDA. Naopak prý existuje mnoho faktů hovořících proti této domněnce.

Důsledky a veřejné mínění

Google sice vyvrátil podezření, že LaMDA reaguje jako vědomá bytost, avšak samotná skutečnost Lemoineových domněnek vyvolala v široké veřejnosti obavy. Programované modely a systémy mají v dnešní době opravdu bohatou slovní zásobu a dokážou řešit všelijaké problémy. Bohužel kódování se může vymknout kontrole a místo řešení problémů se ze samotných technologií stanou skutečné hrozby. Google však říká, že při vytváření technologií, jako je LaMDA, je hlavní prioritou minimalizování takových rizik. Lidská bezpečnost je pro ně nejdůležitější.

V příspěvku z 2. června na svém osobním blogu Lemoine popsal, jak se stal obětí diskriminace ze strany různých spolupracovníků. Vedení společnosti Google údajně znehodnotilo Lemoineovy názory, a to „výhradně kvůli jeho křesťanskému přesvědčení“, jak uvedl ve svém blogu. Zároveň zmínil, že se Google bojí toho, že by vědomá komunikace umělé inteligence skutečně byla možná.

Jaký je váš názor na neustálé zdokonalování umělé inteligence?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Umělá inteligence Google je schopná přemýšlet sama za sebe, tvrdí softwarový inženýr. Kvůli „odhalení“ byl suspendován se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Flóra kolem nás jasně slyší

Tajný život rostlin se dostal do popředí z velké části díky stejnojmenné knize Petera Tompkinse z počátku 70. let, tedy na vrcholu hnutí New Age. Svazek nebyl oproštěn od mnoha iluzí, takže vznikla řada mýtů. Experimenty byly připraveny Dorothy Retallack, která byla ovšem zpěvačkou, ne vědkyní. Neprokázal se výraznější vztah k žádné formě hudby, rostliny ovšem dovedou akustické vlnění vnímat a stejně tak na něj i reagovat. Kukuřice roste směrem k vibracím.

Obecně lze těžko zdůvodnit jejich potřebu „sluchu“, schopnost reagovat může být ale velmi užitečná. Slyší například vibrace vydávané mšicemi, které požírají jejich listy. Některé zelí příbuzné druhy tyto vibrace bezpečně rozeznají od větru, páření kobylek nebo neškodné mouchy. Helen Steiner dokonce s podporou Microsoftu pracuje na projektu pro „komunikaci“ s pokojovými rostlinami a přenos jejich signálů.

Rostliny dovedou i křičet

Jejich „uši“ jsou po celém těle rostliny jako náš hmat. Rebarbora zachytává útok, mění aktivitu genů a připravuje se na hojení ran. Některé květiny se brání mšicím uvolněním nektaru, který přitahuje vosy – jejich největšího nepřítele. V roce 1983 ukázali Jack Schultz a Ian Baldwin, že zdravý javor reaguje na přítomnost poškozených listů, a to včetně obranných mechanismů. Komunikace probíhá v chemických signálech těkavých látek.

Vzájemná komunikace různých druhů

Nejde jen o rostliny příbuzné, stromy mohou před hrozbou varovat i jiné druhy, a to na značnou vzdálenost. Takový tabák reaguje, pokud je v jeho okolí poškozen pelyněk. Pro zaslechnutí tohoto typu „pláče“ je potřeba jen dobře čichat. Není stále jasné, zda jde o záměrnou reakci, nebo zda okolní rostliny jen „odráží“ výkřik poškozeného. Skutečnou komunikaci zajišťuje „houbový internet“, kdy kořenové systémy vyšších rostlin komunikují s půdním houbovým myceliem.

Možnosti rostlinného pohybu

Veškeré zmíněné „smysly“ dovolují rostlinám najít živiny, vodu a světlo. Stejně tak se bránit parazitům a útočit jedna na druhou. Dovedou regulovat svůj metabolismus, růst a také orientovat polohu listů, tedy pohybovat se. Flóra nemá žádné svalstvo, pohyb zajišťuje růst a hustota naplnění tkáně vodou. Buňky tak fungují jako velmi komplexní hydraulický systém. Toho si dlouho před videozáznamy všiml už otec evoluční teorie Charles Darwin.

Pro některé další badatele byla tato slova jako zjevení. Biolog Stefan Mancuso upozornil na zvláštní skupinu buněk v rostoucích špičkách stonků a kořenů. Ty jsou na hranici růstu rostliny a rostou, ale nerozdělují se. Tato přechodová zóna řídí expanzi, a tak i pohyb celého kořene. Aktivita uvnitř kolísá stejně jako v membránách neuronů. Tyto skupinky buněk nikdy nedosáhnou výkonů skutečného mozku, složitost celého kořenového systému se mu však velmi přibližuje.

Kterých zvláštních projevů rostlin jste si všimli?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Rostliny dokáží křičet a i stromy mají uši: Flóra prý mezi sebou tajně komunikuje, stačí jen správně pozorovat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pestrý život psů i koček

S příchodem stále nových a nových bádání ale mnoho odborníků takové sociální modely uvnitř smečky kategoricky odmítá. Obecnou formou jsou tedy kooperativní psí vztahy. Mnoho pozorování také hovoří o nebezpečnosti použití metod dominance, pokud se má jednat o nápravu psího chování. Podle některých zoopsychologů je tak možné i nevratně poškodit psychiku konkrétního zvířete. Kočky jsou ovšem v těchto ohledech naprostý opak.

Ano, stejně jako pes je kočka také společenské zvíře a je plně schopná aktivní interakce s ostatními jedinci vlastního druhu. Pokud je to pro ně však jen trochu možné, pak se kočky vyhýbají zbytečným kontaktům s okolím. Místo toho vše pozorují zvenčí a ideálně také zpovzdálí. Kočky na rozdíl od psů na svém území žádné jiné predátory neuznávají a aktivně ho brání. Výjimku tvoří zvířata, s nimiž trvá přátelský vztah již tzv. od kolébky. Pak mohou vznikat i neobvyklé dvojice kamarádů.

Možnosti mezidruhového přátelství

Pokud je kupříkladu kotěti ve věku několika týdnů přinesena myš, mohou spolu udržet přátelství, a to i na dlouhou dobu. Méně běžné je navazování přátelských vztahů během dospělosti, to se tedy týká i vztahu se psy. Když pes ze zvědavosti projeví zájem o navázání vztahu s kočkou, ta se tomu kvůli odlišnosti sociálního modelu bude snažit vyhnout. Pořád jde však jen o polovinu problému. Obě zvířata jsou totiž v zásadě lovci a tento instinkt v sobě stále mají.

Pro každého psa je tak kočka vyhýbající se kontaktu v principu kořistí. Následně už je spuštěn lovecký reflex a začíná pronásledování. Pes kočku prohání, dokud ji nedostihne nebo kočka neuteče. Kočky se při útěku musí často vyšplhat na nepřístupné místo, venku zpravidla na strom. Vědci psy klasifikují jako dominantní predátory v ekosystému města. Výzkumy provedené v Moskvě během roku 2000 naznačily, že psi mají v tomto kontextu extrémně nebezpečný vliv.

Možnosti jednosměrné likvidace

V městských ekosystémech mají totiž psi silně negativní vliv na druhové složení koček. V chování koček byl navíc identifikován typ zvaný fenomén duševní nedostatečnosti koček pod vlivem stresu. Ten se projevuje stavy paniky, stresu, ztrátou orientace a nepoznáním majitele i nedostatečnou schopností výběru bezpečného úkrytu, takový stav může způsobit i smrt. Hlídací a bojoví psi kočky často zabíjejí. Stejně tak i psi toulaví, důvod ale zůstává neznámý.

S jakými dalšími zvířaty se dovede přátelit vaše kočka?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Proč se kočky a psi tak špatně snášejí? Tato otázka nejspíš napadla každého z nás. Může za to jejich rozdílná mentalita se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Použití logopedie na psího mazlíčka

Christina se pustila do výcviku řeči u psa, konkrétně svého vlastního mazlíčka Stelly. V rámci pokusu si doma sestavila důmyslné zařízení s tlačítky připevněnými na desce. Stisknutí každého z nich následně přehrálo zvukový soubor s určitým slovem. S výcvikem psa začala, když bylo Stelle 8 týdnů. Za jeden a půl roku každodenního cvičení se Stella „naučila“ 29 různých slov, která dokonce zvládá skládat do frází. Metoda byla jednoduchá.

Před každou aktivitou, kterou lze vyjádřit jedním nebo více slovy, mačkala Christina příslušná tlačítka. Stella si postupně zapamatovala nejen význam každého z nich, ale dokázala také spojovat slova do vlastních frází. Mohla tedy sdělovat své majitelce velmi konkrétní věci. „Jsem překvapená, protože Stella mi takto každý den sděluje nové a nové věci.“ Složitostí konstrukce frází už se Stella dá srovnat s dvouletým dítětem.

Další plány a možnosti rozvoje

Christina plánuje přidávat na tabuli další slova a ještě více tak rozvíjet Stelle její slovní zásobu. S pomocí této – evidentně funkční – metody chce ještě více prohloubit spojení mezi dalšími majiteli psů a jejich mazlíčky. Aktuálně do rejstříku výrazů patří slova označující aktivity (jídlo, hra, procházka), předměty (pláž, míč) nebo emoce (radost, smutek). Nechybí ani jména majitelky a jejích přátel. Stella má tak dostatek možností.

Zvládnutí jazyka začleňuje člověka do společnosti, nevyhnutelně ovlivňuje veškeré prožívání, poznávání i další stránky vývoje. V komunikaci se zvířaty jsme zvyklí na jednosměrné působení, i když zvířata si také najdou cesty, jak nás na něco upozornit. Například kočky se mohou na základě zkušeností naučit, že když zaškrábou u dveří, člen domácnosti je bude následovat a pustí je ven.

Jaké jsou vaše zkušenosti s komunikací se zvířaty?

Zdroj: Science

Článek Dětská logopedka naučila svého psa mluvit. Jak tohoto úžasného průlomu dosáhla? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Naživu a mrtví zároveň

Vegetativní stav je obvykle popisován jako „bdělost bez vědomí“. Tito pacienti často otvírají oči a mají cykly spánku a bdění. Zůstávají však zcela neteční k jakékoli formě vnější stimulace nebo pobídky. V zásadě jsou tedy současně „přítomní“ i „nepřítomní“ v místě mezi životem a smrtí. Po desítky let se přitom předpokládalo, že nemají ani žádné povědomí o okolí. Nevnímají tedy, kde jsou, kdo je kolem nich a v jakých podmínkách se nachází.

Několik měsíců po své nehodě byla Carol umístěna do fMRI skeneru v nemocnici v Cambridge. Byla požádána, aby si představila, jak mává rukou ve vzduchu, jako kdyby hrála například tenis. K úžasu všech se rozsvítila ta část mozku, která má na starosti právě pohyb. Byla aktivní úplně stejně, jako se to děje u zdravých lidí, když si mají na stejném přístroji představit nějakou sérii tělesných pohybů.

Vědomí a porozumění okolí

Překvapující výsledek ukázal, že Carol rozumí řečeným instrukcím a – což překvapuje ještě víc – je schopná na ně zareagovat. Ne fyzickým způsobem, jako stisknout ruku nebo mrknout okem, ale vědomou reakcí mozku. To nade vší pochybnost potvrdilo, že tato žena není vůbec vegetativní. Je při vědomí a vnímá své okolí, přestože na něj už více jak pět měsíců nemůže jakkoli fyzicky reagovat. Snímání se stalo začátkem nové formy zacházení s pacienty.

Po několika dalších vylepšeních sledovací techniky se postup dostal ještě o krok dál. Bylo možné komunikovat s mladým mužem jménem Scott, který byl v témže stavu 12 let. Stejně jako u Carol u něho došlo ke srážce s autem a od té doby byl považován za vegetativního pacienta. Úpravou skeneru šlo u mozkové aktivity rozeznat signály pro „ano“ a „ne“. Scott tak dokázal sdělit, že ví, kde je, jak dlouho tu je a na co se rád dívá v televizi.

Kompletní změna ve vnímání postižení

Během roku 2016 bylo touto technikou oskenováno dalších více jak 1 000 pacientů po celém světě. Nezávislý výzkum pak ukázal, že 20–25 % z nich na tom bylo stejně jako Carol a Scott. Přes vnější vzhled byli při vědomí a dokázali skrze zařízení reagovat. Byli uvězněni ve svých nepohyblivých tělech, tiše poslouchali každý rozhovor u postele a každé rozhodnutí, které o nich za tu dobu bylo učiněno. A se kterým nemohli nic dělat.

Nikdo přesně neví, kolik vegetativních pacientů na světě existuje, odhaduje se však něco mezi 15 000 – 40 000. Tato čísla potvrzují, že desítky tisíc na tom mohou být jinak, než jak navenek působí. Navzdory sérii těchto ohromujících objevů podkopává celou snahu soubor regulačních nařízení. Jakmile je totiž pacient prohlášen za dlouhodobě vegetativního, upouští se od požadavku na opakované pravidelné sledování.

Dlouhodobě uskladněné „zboží“

Po mnoho let bývají pacienti s touto diagnózou tzv. uskladněni. Jde o nešťastný termín popisující často určitou formu odepsání. Krom jiného je jim tak odepřena podrobná analýza od odborníka, který dovede přesněji stanovit jejich mentální funkčnost po delší čas. Takový lékař může totiž zachytit i nenápadná znamení projevujícího se povědomí o okolí. Stále tedy nevíme, kolik takových pacientů je vědomých po celou dobu.

Selhání v testech tohoto typu zbavuje tisíce pacientů po celém světě důležité výhody – být slyšeni a moci komunikovat s lékaři či příbuznými. A samozřejmě se podílet na rozhodnutích ohledně život udržující léčby, rehabilitace a dalších zásahů. Nedostatečností skenování tyto životy opouštíme. Oni sami nemohou mluvit, ale tato technologie jim dává hlas. Je načase jim poskytnout možnost, jak opět zaujmout aspoň nějaké místo ve světě živých, kam patří.

S jakou formou vegetativního stavu jste se během života setkali?

Zdroj: ScienceFocus

Článek Tisíce pacientů v kómatu mohou být při vědomí, zatímco je ignorujeme. Neurovědec vysvětluje, proč je důležité na tyto lidi mluvit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvacet tisíc satelitů nad hlavou

Do roku 2030 by nám tak nad hlavami mělo poletovat skoro 20 000 těchto zařízení. Co tedy nastane v hypotetickém momentě, kdy všechny najednou vypoví službu a spadnou dolů? V první řadě je potřeba poznamenat, že satelit – nebo vesmírné trosky – padající na planetu nejsou rozhodně novým scénářem. Každý rok se k nám dostane více jak 100 000 tun vesmírného odpadu, jenže si toho nevšimneme. Shoří totiž v atmosféře, než se vůbec dotknou povrchu.

To ovšem odpovídá jen několika úlomkům. Pokud by na nás dopadly všechny satelity najednou, určitě si toho všimne každý člověk na planetě. Nekonaly by se ovšem žádné planoucí koule velikosti fotbalového hřiště, aspoň tedy ne hned. První, co byste zachytili, je skutečnost, že se nemůžete nikomu dovolat a jste bez připojení. Internet by nefungoval, televize také ne. Mnohem horší je ovšem to, že by byl mimo celý navigační systém GPS.

Nemožnost využít letadla a další zařízení

Jakýkoli letecký provoz by byl odepsaný. Vzhledem k tomu, že se v každé chvíli nachází ve vzduchu asi 12 000 těchto strojů, pravděpodobně by se část z nich nevyhnula srážce. Globální ekonomika by se zcela zastavila a jedna část světa by se nedokázala jakkoli spojit s další. Neočekávejte samozřejmě žádnou hotovost z bankomatů ani v bankách. Nic z toho nebude dostupné, bankovní domy neprodleně zavřou.

Celkově to bude jako přesun na počátek 19. století. Teoreticky budeme schopni nahradit tyto služby a procesy i bez satelitů a dostat se z tohoto problému. Jenže pořád je tam nahoře 20 000 kovových obrů, kteří míří k Zemi, vzpomínáte? Nedopadly by rozhodně všechny najednou. Mají odlišné pozice i rychlosti oběhu. Pokud je takový kousek například 1 000 kilometrů nad Zemí, může mu pád až na povrch trvat i více než 100 let.

Průběžné padání částí i částic

Hromadný pád by tak trval opravdu dlouho a naštěstí pro nás by žádný ze satelitů nedopadl úplně celý. Což na druhé straně neznamená, že bychom byli kompletně v bezpečí. Dopadly by fragmenty, ale nic se přece jen kompletně nerozpustí a neshoří. Pozitivum je, že než by satelit dopadl, nejspíš bychom nad ním stále měli nějakou kontrolu. Vědci ostatně používají řídící jednotky a pohon, aby dostali dosluhující kusy někam nad oceán nebo poušť.

Ale opět, 20 000 satelitů je zcela jiná situace a ty by si šly, kam by zrovna chtěly. Protože je povrch Země tvořen ze 71 % vodou, hodně z nich by stejně skončilo ve vlnách. Stále by ovšem značné množství zasáhlo pevninu. Stroje takové velikosti mohou s přehledem zničit celé město nebo budovy, jejich běžná rychlost je 28 000 kilometrů v hodině. I malý kousek by tak vyvolal tlakovou vlnu, která způsobí značné škody.

Tisíce malých jaderných bomb

Kinetická energie zásahu takovou rychlostí je srovnatelná s detonací jaderné hlavice. A je tu ještě jedna podobnost právě s atomovými bombami, a tou je radioaktivita satelitů. Mnoho z nich využívá jaderný pohon a i po dopadu na Zem může být hodně z nich stále radioaktivních. To by bylo samozřejmě ohrožení jak při samotném zásahu povrchu, tak i v delším horizontu. Jaderný spad je větším rizikem než samotný výbuch i u klasické bomby.

Po desítkách let takových dopadů by planeta vypadala jako po průběžném ostřelování. Můžeme se zatím utěšovat skutečností, že reálná pravděpodobnost takové události je skutečně velmi, velmi malá. Nejspíš jediný případ, kdy by tento hromadný dopad nastal, je zásah Země sluneční bouří. Riziko výskytu takové bouře, která by dostatečně silně dosáhla až k nám, je rovněž velmi mizivé. Pokud k ní ale dojde, budeme mít zcela jiné starosti než padající kusy kovu.

O kolik způsobů komunikace byste při nefunkčních satelitech přišli?

Zdroj: WhatIfShow

Článek Naši planetu obklopuje obrovské množství satelitů všeho druhu. Co by se stalo, kdyby na nás spadly všechny naráz? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Laboratoř jako z bondovky

Když bylo Margaret kolem dvaceti, žíla v Karibiku na ostrově Svatý Tomáš. Během Vánoc roku 1963 se jí švagr zmínil o tom, že na východním konci ostrova je tajná laboratoř, kde se pracuje s delfíny. Rok poté se Margaret na pracoviště z čisté zvědavosti vypravila. Setkala se tu s Gregorym Batesonem, ředitelem laboratoře a významným intelektuálem 20. století. Když se jí zeptal na důvod její návštěvy, jednoduše odvětila: „Slyšela jsem, že tu máte delfíny.“

Zaskočen nečekanou návštěvou i její přímostí a statečností ji Bateson požádal, aby chvíli sledovala delfíny a zapisovala, co uvidí. Navzdory absenci vědecké průpravy se Margaret ukázala jako přirozený talent na pozorování zvířecího chování. Bateson ji na základě toho sdělil, že může do laboratoře přijít, kdykoli bude chtít. Zařízení bylo navrženo pro bližší kontakt lidí a delfínů a bylo dítětem amerického neurovědce, doktora Johna Lillyho.

Počátek vzájemného soužití

Na počátku roku 1964 se Margaret díky své přirozené empatii velmi skamarádila se třemi zvířaty – Peterem, Sissy a Pamelou – a trávila s nimi mnoho času. Zatímco Bateson se soustředil na komunikaci mezi samotnými zvířaty, Margaret se snažila naučit delfíny lidskou řeč. Jenže i přes špičkové vybavení a dostatek možností jazyková bariéra zůstávala. Došla k názoru, že průlomem by mohl být dlouhodobý celodenní pobyt s delfínem – jako u matky, která učí své dítě.

Radikální nápad padl na úrodnou půdu a některá patra laboratoře byla kompletně utěsněna a následně zatopena. Toto nové prostředí dovolilo Margaret žít s delfíny pohodlně a zcela pohromadě po dobu celých tří měsíců. Pro svůj pokus si vybrala mladého samce Petera, s nímž trávila vždy 6 dní, zatímco se věnovala své práci. Sedmého dne se Peter vydal zpět za oběma samičkami, Pamelou a Sissy.

Bez výsledků a pak i bez zájmu

V téže době mělo několik neurovědců povolení od vlády k výzkumu účinků LSD. Byli přesvědčeni, že droga má medicínské využití a mohou ji použít pro léčbu duševně chorých pacientů. V rámci výzkumu byla podána i zvířatům a v laboratoři se vyskytovala od roku 1964. Soužití Margarett a Petera se ovšem postupně změnilo ve skutečnou touhu jednoho po druhém. Zájem o výzkum dorozumívání však postupně opadal, protože ani s použitím LSD nenesl žádné plody.

Opadnutí zájmu vedlo postupně k zastavení financování a další osud delfínů byl pak otázkou. Peter byl převezen do jiné laboratoře, kde se ovšem jeho stav rychle zhoršoval. Nakonec se Margaret dověděla, že spáchal sebevraždu. Pro delfíny je dýchání vědomá činnost, a pokud je život nebaví, zkrátka přestanou dýchat a klesnou na dno nádrže. Pro Petera se stala osudnou ztráta jeho lásky Margaret a další život pro něj ztratil cenu.

Které další případy úzkého spojení člověka a zvířete znáte?

Zdroj: TheGuardian

Článek Zamilovaný delfín spáchal sebevraždu kvůli cvičitelce. Nepovedený experiment NASA je dodnes záhadou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nesnažte se vždycky vyhrát

Okouzlující lidé se nesnaží vyhrát za každou cenu. Odmítnutí berou jako nevyhnutelnou součást procesu komunikace. Současně se snaží dát ve vztazích více, než přijímají. Nemají také problém uznat vlastní chyby či neúspěchy. Stejně tak jsou otevření ve svých slabostech. Základem je zkrátka jejich vyrovnanost se sebou samými. Svoje emoce jasně projevují a upřímně přiznají, když něco neumí. Obvykle následuje věta: „Můžeš mě to naučit?“

V jejich komunikaci s okolím nejspíš nenajdete stopu po falši. Oni se totiž s dalšími lidmi setkávají upřímně rádi a dávají to najevo. Usmívají se, drží oční kontakt, kroutí hlavou nebo přikyvují. Jenže to nejsou jen prázdná gesta – oni se opravdu soustředí na to, co říkáte. Oblíbenost ve společnosti je založena na skutečné komunikaci, nejen obvyklé iluzi. Podstatným prvkem je v ní také pátrání po shodách a porozumění, ne pouze po záminkách ke sporu.

Hledání společného základu

V dnešní moderní digitální době se upevnil zvyk hledat všude to, s čím se dá nesouhlasit. Jenže lidé s osobností pátrají naopak po shodě, po společných základech, a to s každým. Tohle porozumění doplňují doteky, protože ty kompletují vyjádření emocí. Soucit se dá vyjádřit slovem, jenže objetí navíc ukazuje skutečný zájem. Pokud chtějí někomu pogratulovat, potřesou srdečně rukou nebo poplácají po rameni – obojí podle situace.

Jak už bylo řečeno, jejich hlavní zbraní je vyrovnanost se sebou samými a absence předstírání. Díky tomu jim nevadí, když občas vypadají hloupě. To je opět nevyhnutelná součást lidské nedokonalosti, kterou přijali. Třetí podstatnou složkou je umění kladení správných otázek ve spojení s tím, že si pamatují jména. Lidé s tímto nastavením se totiž skutečně zajímají o to, co si druzí myslí, a to z nich dělá vítané společníky.

Zdroj: BrightSide

Článek Ověřené psychologické triky, díky kterým se stanete tou nejoblíbenější osobou na světě. Poblázněte lidi během pár sekund se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Za křikem jsou hluboké důvody

Jenže proč na sebe vlastně navzájem křičíme? Pokud na vás někdo křičí, bez ohledu na to, o co se jedná, je za tím poměrně hluboký mechanismus. V tomto ohledu existuje spousta dohadů a „zaručených pravd“. Jako že dotyčný chce dodat svému projevu váhu nebo že „kdo má pravdu, nezvyšuje hlas“. Případně takový projev považujeme za znamení osobní nevyzrálosti, které odhaluje absenci skutečné argumentace.

Podle více studií je ale pravda ta, že osoba, která křičí, byla sama v minulosti mnohokrát na druhé straně tohoto projevu. Slovní týrání je zpravidla velmi traumatickou záležitostí, kterou si s sebou neseme dlouhodobě. A následně – aniž bychom chtěli – se dopouštíme bezmyšlenkovitě jednání zcela totožného. Ostatně šikanující agresoři se často rekrutují z lidí, kteří přesně takovou situaci zažili sami.

Absence znalosti komunikace

Pokud na vás někdo křičí, zkrátka to znamená, že se nikdy nenaučil pořádně komunikovat. Stejně tak se nenaučil kontrolovat vlastní emoce a pocity a jednat konstruktivně. To sice svádí k předpokladu o nevyzrálosti, ale taková představa je klamná. Dotyčnému se zkrátka nedostalo potřebného vedení od jeho okolí a způsob, jakým jedná, jen ukazuje, jak bylo jednáno s ním. Vlastně stále ukazuje to, co potřebuje ve svém přístupu dohnat.

Křik je také známkou frustrace a pocitu bezmoci, bohužel máme ve zvyku odpovídat zpravidla stejnou notou. Je potřeba mít na paměti, že nejde o zlý úmysl, druhá strana je v zásadě v pro ni bezvýchodné situaci. Problém samozřejmě je, že nastavování hranic je s takovým člověkem obtížné a naučit se správně komunikovat je dlouhodobý proces. Pokud rozumná komunikace nezabírá, zkrátka takovou „konverzaci“ opusťte.

Zdroj: YourTango

Článek Proč při hádce na druhého řvete? Důvod zvyšování hlasu je tak prostý, že mu nebudete moc uvěřit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Slovům nerozumí, ale zachytí vás

Kočka na vás může reagovat neverbálně způsobem, který jen zkrátka nezachytíte. Obecně samozřejmě nerozumí významu toho, co jí říkáte, ale rozhodně pozná, že komunikujete přímo s ní. Jinými slovy, kočka nám rozumí na stejné úrovni, na jaké my rozumíme jejímu mňoukání. Jde spíše o to, jak si dokážeme vyložit pohyb jejího hřbetu nebo švihání ocasem, zkrátka celkové projevy těla, kterými dává najevo libost, nebo nelibost.

Kočky sice nerozumí našim slovům, dokáží ovšem rozeznat vokalizaci, gesta a výrazy. Tedy pokud je to vůbec zajímá, samozřejmě. Vědci se dosud v problematice porozumění těchto malých šelem nedostali příliš hluboko. V posledních letech se ovšem výrazně posunulo zkoumání kočičího mozku. Tato zvířata obvykle reagují na lidský hlas změnou pozornosti, tedy otočením hlavy nebo nasměrováním uší.

Kočka reagující na své „pány“

Tato interakce je něco, co si můžete otestovat i u sebe doma. Stačí pečlivě pozorovat, jak kočka zareaguje na vyslovení svého jména. Může natočit uši, dát hlavu na stranu a podívat se na vás. Povídavá kočka někdy zareaguje i zvukově, ovšem podle většiny studií reagují kočky hlavně neverbálně, pokud na lidi vůbec zareagují. Kočky totiž obecně nebyly nikdy domestikovány stejným způsobem, jak tomu historicky bylo například u psů.

Místo toho obvykle kočky vyvíjejí vlastní iniciativu, jde-li o komunikaci s člověkem. Mějte to na paměti, pokud váš mazlíček nezareaguje na vyslovení svého jména. Není to žádné trucování, spíš zkrátka odraz jeho vysoce nezávislé povahy. Ale navzdory jasnému vymezení, že kočka se nikomu neklaní, je rozhodně dobré s ní pravidelně komunikovat. Posiluje se tak vaše vzájemné pouto, a přestože nemusí reagovat hlasem, najde si vaše chlupatá společnice vlastní cestu, jak dát náklonnost najevo.

Zdroj: Hillspet

Článek Rozumí kočky tomu, co jim říkáme aneb Když kočku voláme a nepřichází, ignoruje nás úmyslně? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Převedení signálů do slov

Hlavní výhodou této technologie je podle vědců bezesporu rychlost, která se skutečně blíží psaní textových zpráv na chytrých telefonech normálními lidmi. Aparát pochází ze Stanfordské univerzity a používá implantát voperovaný do mozku ochrnutého pacienta. Program je pak schopný analyzovat pacientovy myšlenky na rukopis a převádět je do textu na monitoru počítače. Tato metoda se ukázala jako dvakrát rychlejší než aparát z roku 2017.

Vzhledem k rychlosti výstupu jsou vědci z univerzity přesvědčeni, že tato technologie může v budoucnu pomoci milionům lidí po celém světě, kteří se nachází v podobné situaci. Hlavními příčinami těchto stavů jsou zranění páteře, záchvaty mrtvice nebo různá stádia a formy roztroušené sklerózy. Ztráta komunikace znamená také ztrátu nezávislosti a obojí je pro lidi extrémně důležité, zdůrazňují vědci.

Vysoká rychlost spojená s přesností

Rychlost psaní by neměla přílišný význam, kdyby nebyla doprovázena dostatečnou mírou přesnosti. Účastník studie byl ovšem takto schopen napsat 18 slov za minutu s přesností 94,1 %. Pro srovnání běžný uživatel chytrého telefonu napíše za minutu asi 23 slov, takže rozdíl je skutečně malý. Muž byl instruován ke snaze psát věty, jako kdyby jeho ruka nebyla ochrnutá, zkrátka k představě držení pera a psaní na papír.

Pacient ztratil kvůli úrazu páteře prakticky všechnu možnost pohybu od krku dolů, k čemuž došlo v roce 2007. O devět let později mu lékaři vložili na strany mozku dva elektronické čipy velikosti pilulek Aspirinu. Každý má 100 elektrod a zachytává signály z motorických neuronů, jež jsou speciálním algoritmem převedeny na slova. Jde o výrazný pokrok oproti minulým metodám, kdy měl člověk v mozku obdobné aparáty, ovládal však s nimi kursor na monitoru, kterým psal.

Zdroj: The Guardian

Článek Počítač napojený na mozek dovolil ochrnutému opět psát. Srovnatelnou rychlostí, jako píše zdravý člověk se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Komunikátor v uchu spojený s klávesnicí

Přístroj používaný profesorem Hawkingem využíval napětí svalů v jeho tvářích, zatímco Earswitch používá napětí pocházející z ucha, konkrétně z napínače bubínku. Tento sval je jeden z nejmenších v celém lidském těle a slouží pravděpodobně k ochraně bubínku před hlasitými zvuky. Někteří jedinci mohou napínač bubínku vědomě ovládat, čehož by vědci rádi využili právě u lidí s neurologickými problémy.

Momentální asistenční pomůcky se mohou stát nepoužitelné pro osoby, u nichž se neurologické a pohybové problémy výrazně zhorší. Pro tyto pacienty se může Earswitch stát opravdovým průlomem. Většina lidí tento sval v uchu ani nevnímá, ale když se mají soustředit během zívnutí, zjistí, že sval zhoršuje slyšení. Momentální prototyp zařízení je malinká kamera držená silikonovou ušní zátkou podobnou sluchátkům.

Miniaturní snímač na miniaturní sval

Kamera dokáže zachytit pohyby napínače bubínku, když nositel Earswitche tento sval vědomě zatne. Signály pak přijme počítač, který kontroluje klávesnici na obrazovce. Klávesnice postupně projíždí řady a poté skupiny písmen, což umožňuje vybrání jednoho konrétního znaku pomocí „ušního kliknutí“. Podle všeho zůstává tento sval aktivní a kontrolovatelný právě i u pokročilých stádií určitých neurologických onemocnění, což z něj dělá jedinečný nástroj.

Použitelnost Earswitche se nevztahuje jen na osoby s chorobami a dalším postižením, ovšem u nich je tento problém nejpalčivější. Stejnou technologii by mohli použít i zdraví lidé, například k přijetí telefonního hovoru během pohybu a podobně. Otázkou zůstává, jaké procento lidí je schopno ovládat onen ušní sval. To bude vyžadovat další výzkum a testování v rozsáhlejší populaci.

Zdroj: Science Focus

Článek Technologický objev, možnost ovládat počítač pomocí svalu uvnitř ucha. Zařízení usnadňující život nejen handicapovaným lidem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Neustálá lidská snaha kontaktovat mimozemský život

Takže jaké vzkazy vlastně mimozemšťanům posíláme? Znovuoživení tohoto dlouhodobého cíle přišlo s vynálezem rádia. V roce 1962 namířili sovětští vědci vysílat na Venuši a pozdravili planetu pomocí morseovky. Toto představení, první svého druhu na Zemi, zahrnovalo tři slova: Mir, Lenin a SSSR. Zpráva byla brána hlavně symbolicky a víc než cokoli jiného šlo o testování nového planetárního radaru, který vysílal radiové vlny a zkoumal vesmírné objekty.

Pokud jde o vzdálenost, další pokud už měl vyšší ambice. V roce 1974 tým astronomů ve složení Frank Drake a Carl Sagan, vyslal z Portorika zprávu vstříc Messieru 13, což je shluk hvězd vzdálený asi 25 000 světelných let od Země. Obraz zakódovaný do binárního kódu zobrazoval figuru, šroubovici DNA, model atomu uhlíku a nákres dalekohledu. Tato zpráva se snažila předat zlomek toho, kdo jsme jako lidé v jazyce vědy a matematiky.

Výstřel do tmy s možností zachycení po cestě

Tahle zpráva byla definicí výstřelu do tmy, protože dosažení Messieru 13 bylo zkrátka vyloučené. Hypotetičtí mimozemšťané by ovšem signál mohli zachytit po cestě, protože byl 10x silnější než radiové signály ze Slunce. To vysílá široké spektrum elektromagnetické radiace sahající od ultrafialového světla k rádiu. Je to ale nepravděpodobné – je to jako obrovský zřetelný billboard na americké dálnici, jenže tenhle je někde daleko v polích.

V nedávné době začalo rádio vysílat prakticky všechno od umění po reklamy. V roce 2008 vyslala firma Doritos svou vlastní reklamu vstříc sluneční soustavě v Souhvězdí Velké Medvědice vzdálené asi 42 000 světelných let. V roce 2010 byla vyslána zpráva v klingonštině, která zvala skutečné mimozemšťany k návštěvě klingonské opery uváděné v Holandsku. Zkrátka co bylo kdysi doménou několika elitních týmů, stalo se celosvětovou módou.

Zdroj: Livescience

Článek Lidstvo se pravidelně snaží kontaktovat mimozemské civilizace. Jaké zprávy jsme jim poslali? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.