Šest procent, která změnila planetu

Laschampská událost nebyla klasickým přepólováním, při němž se severní a jižní magnetický pól trvale vymění. Šlo o takzvanou geomagnetickou exkurzi, krátkou epizodu, kdy se dipólová složka pole dramaticky zhroutila, póly se na zhruba 800 let prohodily a pak se systém vrátil do původního stavu. Klíčové je rozlišení dvou fází. Během samotné reverzní fáze, kdy póly stály „obráceně“, pole stále dosahovalo asi 28 procent dnešní intenzity. Horší byla přechodová fáze těsně před prohozením: intenzita spadla na pouhých 0 až 6 procent. Podle modelů z Frontiers in Earth Science výrazné oslabení pozorovatelné na povrchu trvalo kolem dvou tisíc let, hlubší dynamový proces v zemském jádru pak asi pět tisíc let.

A právě v té nejslabší fázi se začaly řetězit problémy.

Kosmické záření, ozon a klima v dominovém efektu

Mechanismus, který studie popisuje, funguje jako řetězová reakce. Oslabené pole propustí do horní atmosféry výrazně víc galaktického a slunečního kosmického záření. Zvýšená ionizace spouští chemické reakce, které ničí stratosférický ozon. Úbytek ozonu nemění jen množství UV záření dopadajícího na povrch, ale i celou atmosférickou cirkulaci.

Autoři studie na základě modelů a paleoklimatických záznamů spojují přechodovou fázi Laschampu s několika souběžnými jevy:

• Posun tropických dešťových pásů a bouřkových systémů
• Vychýlení západních větrů nad Jižním oceánem
• Aridifikace Austrálie – kontinent se dramaticky vysušil
• Rychlý růst Laurentidského ledového štítu v Severní Americe

Časové překrytí těchto změn s minimem magnetického pole je podle autorů příliš těsné, než aby šlo o náhodu. Právě letokruhy kauri jim umožnily překonat dosavadní problém: nejistou radiokarbonovou kalibraci, která dříve bránila přesnému časovému sladění různých klimatických archivů. Kmen z lokality Ngāwhā na Novém Zélandu pokrývá asi 1 700 let a byl datován po čtyřicetiletých blocích metodou kapalinové scintilační spektrometrie. Výsledkem je dosud nejpřesnější časová osa tohoto období.

Megafauna, neandertálci a limity důkazů

V australském fosilním záznamu přibližně před 42 000 lety mizí obří klokani, obří vombati a další zástupci megafauny. Studie navrhuje, že souhra vysychajícího klimatu a zvýšeného UV záření mohla být posledním hřebíčkem pro druhy už oslabené jinými tlaky. Podobně opatrně formulují autoři i vztah k neandertálcům: časové překrytí Laschampu s jejich ústupem z Evropy existuje, vyšší radiace a UV mohly zesílit selekční tlak, ale žádný ze zdrojů netvrdí, že šlo o jedinou nebo definitivní příčinu vyhynutí. Homo sapiens událost přežil. V archeologickém záznamu se mluví spíš o proměnách chování, například o nárůstu jeskynního umění, než o kolapsu druhu.

Co by Laschamp znamenal dnes

Geomagnetické exkurze jsou přirozenou součástí chování zemského dynama a NOAA výslovně říká, že dnešní pokles intenzity pole (asi devět procent za posledních 170 let) neumožňuje určit, zda a kdy přijde další podobná epizoda. Severní magnetický pól se podle British Geological Survey stále posouvá rychlostí kolem 35 kilometrů za rok, ESA sleduje slabou oblast v jižním Atlantiku. Nic z toho ale samo o sobě není důkazem blížícího se přepólování.

Biologicky by lidstvo podobnou událost pravděpodobně přežilo stejně jako před 42 tisíci lety. Technologicky je ale dnešní civilizace nesrovnatelně zranitelnější. Geomagneticky indukované proudy by degradovaly elektrické sítě, GPS a satelitní komunikace by ztrácely přesnost, družice na nízké oběžné dráze by čelily vyššímu odporu atmosféry. České studie modelující dopady na přenosovou soustavu ČEPS počítají při extrémním scénáři s proudy pod 40 ampérů. Ty by představovaly spíše riziko postupného stárnutí transformátorů než okamžitého výpadku sítě. Při oslabení pole na jednotky procent by však takové bouře přicházely nikoli jednou za generaci, ale běžně.

Globální síť observatoří INTERMAGNET, mise Swarm a pravidelně aktualizované modely IGRF dnes sledují každý záchvěv pole v reálném čase. Česko je v tomto systému zastoupeno jednou observatoří a šesti opakovacími stanicemi. Paleomagnetický výzkum vede oddělení Geologického ústavu Akademie věd. Monitorovat umíme. Předpovědět datum příštího kolapsu nikoli.

Před 42 000 lety stačilo, aby ochranný štít planety zeslábl na zlomek své síly, a změnilo se klima celých kontinentů. Pole se tehdy vrátilo. Otázka, kterou dnes nikdo nedokáže zodpovědět, zní, kdy přijde další test.

Článek Oslabení magnetického pole před 42 000 lety mohlo ovlivnit klima i život na Zemi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Které země budou změnou postiženy nejvíc?

V první řadě ty s malou nadmořskou výškou. Podle UCS jsou nejplošší zemí na světě Maledivy, nad mořem jsou jen 1 metr. Pokud se hladina zvedne jen o 45 cm, ztratí do roku 2100 77 % svého území. Podobně je na tom republika Kiribati v Pacifiku s výškou 2 m nad mořem. I minimálním zvednutím hladin bude postižen kdokoli, kdo žije na území Tichého oceánu. Do 10 km od břehů tu žijí cca 3 miliony lidí, proto je dle SDN nutno zvážit jejich přestěhování.

Zemí, kde bude nejspíš postiženo nejvíce lidí, je Čína – na pobřeží zde žije 43 milionů obyvatel. Podobně je na tom Bangladéš, kde bude do roku 2100 v ohrožení 27 milionů lidí. Zatímco mnoho zemí po celém světě bude čelit následkům z první ruky do konce století, nevypadá to, že by i ty velmi ploché zmizely celé. Nicméně jde nikoli o otázku zda, ale kdy a v jaké míře budou taková území pohlcena oceánem. Trend už je totiž nastaven.

Otázka a situace pobřežních měst

I když většina zemí nezanikne, hodně hlavních měst bude mít vážné problémy s povodněmi, hlavně Jakarta v Indonésii. Je domovem asi 10 milionů lidí a podle BBC jde o nejrychleji se potápějící město na světě. Podle Earth.org v Hongkongu je zaplavena o 5–10 cm každý rok a podle WEF bude většina Jakarty pod vodou do roku 2050. Situace je tak hrozivá, že byla jako hlavní město nahrazena městem Nusantara, které vzniká na Borneu asi 2 000 km od Jakarty.

Stoupání hladin zasáhne i USA – množství měst bude čelit potížím do roku 2050, kdy budou rozsáhlá území neobyvatelná. Podle výzkumu Climate Central se problémy týkají i New Yorku, do roku 2050 bude půl milionů obyvatel žít na ohrožené půdě. Hurikán Sandy tu v roce 2012 napáchal dle Politico škody za 32 miliard dolarů. Nejtěžší zásah utrží ovšem Florida, na území „Sunshine State“ se nachází 36 měst, která jsou nejohroženější záplavami na pobřeží.

Hrozí nám tedy skutečná zkáza?

Země investující do infrastruktury (Nizozemsko) se některým efektům mohou vyhnout, nicméně ne všechny postupy se dají aplikovat všude. „Jestli města nebo země zmizí, záleží na tom, zda proti této hrozbě budeme něco podnikat,“ říká Gerd Masselink, profesor pobřežní geomorfologie na University of Plymouth. „Většina Nizozemska už je pod hladinou moře, ale nemizí, protože obyvatelé staví a udržují pobřežní obrany.“

Organizace The Nature Conservancy navrhuje obnovu mangrovů a také rozšiřování korálových útesů, kterým se ovšem daří jen v konkrétních oblastech. Úředníci na Floridě nedávno oznámili zmírňující strategii, která bude podle The New York Times zahrnovat zvyšování domovů i silnic. Stejně tak budou tvořeny otevřené prostory, které záplavám dovolí se rozptýlit, aniž by voda poškodila klíčovou infrastrukturu.

Ne každý si investice může dovolit

Zatímco země jako USA mohou vytvořit mnoho pobřežních projektů, řada rozvojových zemí tento luxus nemá. Například Bangladéš není podle Masselinka na rozdíl od USA nebo Nizozemska v tak výhodné pozici. Klíčové tedy není určení, které země zmizí nebo ne, ale určení konkrétního problému. Z něj může vzejít projekt a vývoj nutné dlouhodobé obrany. Pokud budeme mít tohle na paměti, jak bude svět vypadat za 100 let?

„Nízko položené, ale prosperující a politicky stabilní země mohou být v následujících dekádách v klidu, ty nestabilní a chudé ale nejspíš moře neudrží,“ prohlašuje Masselink. „Vývoj je velmi těžké odhadnout, protože kromě nejistoty vzestupu hladin – což výrazně závisí na emisích skleníkových plynů – je hlavním faktorem postoj a aktivita samotného národa. Tedy jak konkrétně zamýšlejí bojovat proti zvyšující se hladině.“

Znáte nějaké zatopené území, kde bylo dřív sucho?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Vlivem globální změny klimatu by některé země a města mohly zmizet. Které to jsou a proč? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejdříve nic a pak tornádo

Ukázala se dokonce i na zahájení olympijských her v Riu. Její současné aktualizované schéma je po uplynutí pouhých 5 let trychtýř širší než kdy předtím. Měsíční rotující tečka zaznamenává globální teplotu planety a činí tak na kruhovém kalendáři. Po období celých dekád byla přitom čára navrstvená na sebe a prakticky nikdy se nestalo, aby překročila 0 stupňů Celsia. V polovině 19. století se ale trend prudce změnil a ze spirály se stalo tornádo.

V 21. století dochází k prolamování dalších hranic přímo raketovým tempem. Od roku 2016 do roku 2021 už linie v několika případech překročila hranici 1 stupně. Nejteplejším měsícem historie je pak na severní polokouli červenec 2021. A to jistě ještě není limit, který by nebylo možné překonat. Posledních 9 let totiž vstoupilo do první desítky těch nejžhavějších let historie a tento průlom nezadržela ani pandemie covidu-19.

Nepříjemný výhled do budoucna

Budoucí trend oteplování závisí na síle zpětné vazby klimatu a také emisích skleníkových plynů. To první se často odhaduje podle klimatických modelů, které dnes používá už celá řada institucí. Tyto modely pracují se změnami dráhy Země, proměnami v aktivitě Slunce a vulkanickými vlivy. Jejich fyzikální realističnost se testuje zkoumáním jejich schopnosti simulovat jak současné, tak hlavně minulé klima.

Jedna z podskupin těchto modelů přidává k uvedeným faktorům také společenské vlivy. Tyto modely simulují, jak fyzikální klima ovlivňuje obyvatelstvo, hospodářský růst, a hlavně spotřeba energie. Na základě těchto dat lze vytvářet scénáře budoucí emise skleníkových plynů. Emisní scénáře se pak dají kombinovat s modely koloběhu uhlíku v přírodě. Tím je možné předvídat, jak se v budoucnu změní skleníkové plyny v atmosféře.

Jak pozorujete změny klimatu ve svém okolí?

Zdroj: ScienceNews

Článek Teplota na naší planetě se postupně vymyká kontrole. Klimatická spirála má problematiku přiblížit i obyčejným lidem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zvětšování ledovců a bruslení na Temži

Toto studené období se projevilo rozšiřováním ledovců ve Skandinávii, Alpách, na Islandu, Aljašce, v Číně, jižních Andách i na Novém Zélandu. Obyvatelé Londýna mohli bruslit na Temži a ve Francii či Švýcarsku ničily ledovce celé vesnice. Mokré léto a ledová zima způsobily velmi chabou úrodu a několikaletý hladomor v severní a střední Evropě. Jenže co bylo spouštěčem této periody? Mohla se objevit spontánně a zcela bez našeho zásahu?

Obecným názorem je, že se malá doba ledová objevila kvůli nárůstu vulkanické aktivity a s ní spojenému zákrytu slunečního světla. V roce 1257 došlo k mohutné explozi a do konce 13. století následovaly ještě tři menší. Tato sopečná aktivita je považována za základní příčinu ochlazení. Aerosoly z erupcí mohly zastínit Slunce a ochladit tak planetu. Odraz těchto událostí v severských vodách pak zajistil, že studené období trvalo opravdu dlouho.

Dostatek empirických důkazů

„Načasování období souhlasí s velkými sopečnými výbuchy ze 14. století, jde tedy o dobré důkazy, že by to mohla být pravda,“ podotýká badatel Martin Miles z výzkumného centra NORCE v Norsku. Jenže v nové studii se spolu s kolegy podívali na jinou možnou příčinu. Někdy se totiž klima umí chovat podivně a tyto modely mohou ukázat změny na severu i bez přidaných zrychlení způsobených vulkanickou činností.

Modelům se říká „ošklivá káčátka“, protože to vypadá, že je v nich nějaká chyba. „Může to být i tak, že proudění mořského ledu ze Severního ledového oceánu se dělo náhodně. Stála by za tím jen vnitřní variabilita klimatického systému. Možná jsou tyto modely, ke kterým jsou lidé skeptičtí, vlastně naprosto přesné,“ říká Miles. Tato studie přitom jen monitoruje přesun ledu z arktických oblastí během 1 400 let.

Přesun obrovského množství ledu

Vědci shromáždili vzorky z mořského podloží z oblastí kolem Grónska, východních částí Framské úžiny, Grónského moře a Islandu. Odběry obsahují také malé zkameněliny, které poskytují badatelům informace o mořských teplotách. Krom toho skrývají také stopy materiálů, které z ledových nánosů odpadly během jejich pohybu. V těchto oblastech se led pohyboval v obrovských množstvích.

Platí to hlavně pro změny během chladných období, ze kterých je také nejvíce informací. „Zjistili jsme, že na počátku 14. století se ze Severního ledového oceánu dostaly neobvykle velké kusy ledu, což odpovídá počátku malé doby ledové. Je to velmi důležitý moment a nejspíše potřebný start pro rozsáhlou a dlouhodobou změnu,“ říká Miles. Podobné množství ledu plulo z této oblasti skoro celých 100 let, na začátku 15. století pak zesláblo.

Nelze tím vysvětlit úplně všechno

Led, který se rozpustí do vody, může ovlivnit mořské proudy, což se projeví na atmosféře, a tudíž celkovém klimatu. „Právě oceánské proudy jsou pro klima v Evropě naprosto klíčové. Jakmile trochu oslabí, bude tu o hodně chladněji než normálně.“ Moře tak nereaguje jen na klimatickou změnu, stejně tak ji může samo spustit. Nicméně tyto pohyby ledu během středověku nevysvětlují zimu, která trvala po několik následujících staletí.

„Musí existovat ještě nějaká okolnost nebo událost, která tento vliv udržela blízko počátečního stavu. Malá doba ledová byla provázena silnou sopečnou aktivitou a objevila se tři období slabšího slunečního svitu. Není to tedy samozřejmě tak, že by tyto události vysvětlily úplně celý proces.“ Během této doby klesla teplota na celé planetě asi o 0,5 stupně Celsia, pokles však nebyl ve všech oblastech zcela totožný.

Jsou podle vás klimatické změny hlavně dílem lidí, nebo přirozeným cyklem planety?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Malá doba ledová byla nejchladnějším obdobím za posledních 2 000 let. Před jejím začátkem lidstvo zažívalo to samé jako v současnosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kritický moment léta Páně 536

V nedávné době našli badatelé v Norsku a Švédsku řadu jasných důkazů o katastrofě, která před 1 500 lety postihla planetu. Právě obě zmíněné země musely být zasaženy skutečně tvrdě – stejně jako v případě takzvané černé smrti. To samé se mohlo stát v baltských státech, Polsku a severním Německu. V roce 1910 pak švédský geograf Rutger Sermander poprvé představil teorii o reálném proběhnutí fimbulské zimy.

Podle něj šlo o skutečnou událost v severských zemích. Hypotéza pracovala s tím, že šlo o následek klimatické katastrofy, která se odehrála před 2 000 – 2 500 lety. Lidé teorii několik let naslouchali, pak ale přišly pochybnosti. Archeologové totiž nemohli najít žádné stopy, jež by takovou možnost potvrzovaly. Dnes ovšem víme, že klimatická katastrofa svět – a hlavně severní oblasti – zasáhla pouhých 1 500 let zpět.

Švédský archeolog a NASA

Nový hon na fimbulskou zimu nastal v roce 1983 ve spolupráci s NASA. Dva její vědci tehdy zveřejnili studii známých vulkanických erupcí z minulosti. Jejich práce stála hlavně na ledových jádrech ze starých grónských ledovců. Archeologové na základě této práce došli k závěru, že v roce 536 se muselo stát něco opravdu dramatického. Klíčovou osobou nového výzkumu se stal Bo Gräslund, nyní profesor archeologie na odpočinku.

Ten prvně navrhl, že fimbulská zima by mohla být skutečná událost a že proběhla právě někdy po roce 536. Poukázal také na to, že historik Snorre ze 13. století nebyl ve své knize Edda znepokojen jen tím, že byla velká zima a spousta sněhu. Jeho hlavní obava plynula z toho, že se už několik let za sebou vůbec neprojevilo léto. Fimbulská zima znamenala právě tohle a o následcích pro tehdejší obyvatelstvo můžeme jen spekulovat.

Nové objevy přírodovědců i archeologů

V posledních letech bylo provedeno několik objevů, podle kterých má Gräslund evidentně pravdu. V Norsku našli v bažinách částice pylu, jež poskytují důkaz dramatických událostí, které měnily celou krajinu po dlouhou dobu. Letokruhy starých stromů jsou také důležitou indicií. Když už teď badatelé vědí, po čem se dívat, nacházejí stop po minulých jevech stále víc a víc. Lidé se stěhovali nebo zmizeli, z této doby se nedochovaly prakticky žádné hroby.

Nevyráběly se šperky a zanikla i nádherná tradice norského hrnčířství a keramiky. Život byl nejspíš hodně mizerný a také bylo bohům obětováno mnohem více zlata. Celé farmy byly opuštěny, celkově šlo o podivně tichou dobu. Po ní navíc do Evropy přišel v roce 541 Justiniánský mor. Ten měl ohnisko v Etiopii, pak se dostal do Egypta a následkem probíhajících válek zachvátil celé Středomoří.

Rok 1816 byl rokem bez léta

V západní Evropě bylo roku 1816 neobvykle chladno, stejně tomu bylo i na východě Ameriky. Panovaly také nezvykle silné srážky a v roce 1817 vzrostly ceny obilí v mnoha částech Evropy až na dvojnásobek. Hlavní příčinou takto chladného léta byla exploze vulkánu Tambera v Indonésii. Tato přírodní katastrofa měla sotva rozsah té, která přišla v roce 536, i tak se ale jednalo o mohutnou událost se značným vlivem.

V roce 1816 už probíhal intenzivní mezinárodní obchod a lodě byly schopné dodat hodně jídla. Lidé v nouzi se mohli vydat do Ameriky a hodně jich tak učinilo. Několik zemí mělo určitý druh sociální podpory, která mohla pomoct těm nejchudším. Pokud bychom dnes čelili takovým katastrofám, jsme na to mnohem lépe vybaveni. Mnoho z nás sice stále věří na mýty, ovšem fimbulskou zimu už nejspíš nikdy nezažijeme.

Jakou nejhorší zimu jste v životě zažili a co se dělo?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Předehra Ragnaröku není mýtus. Dlouhá, temná a drsná fimbulská zima se mohla skutečně projevit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Teplota pozemské biosféry

Za zmíněnou kritickou hranicí dramaticky klesá schopnost rostlin zachytit a uložit atmosférický uhlík. Kumulativní efekt na ukládání oxidu uhličitého klesá s tím, jak stoupá celková teplota biosféry. Terestrická biosféra tvořená hlavně činností suchozemských rostlin a půdních mikrobů pohlcuje velkou část oxidu uhličitého. Následně je tento plyn vyměněn za kyslík v procesu zvaném fotosyntéza, ten se pak vrací zpět do atmosféry.

Během několika posledních dekád biosféra pravidelně pohltila více oxidu uhličitého, než ho vypustila, čímž zmírňovala postupné změny klimatu. Jak ale celosvětová teplota raketově stoupá, tento trend nemusí vydržet. Vědci našli teplotní práh, nad kterým se situace obrací a uvolnění uhlíku se zrychluje. Hlavní autorka Katharyn Duffy zachytila dramatický pokles fotosyntézy právě po překonání této teplotní hranice, a to prakticky kdekoli na Zemi.

Optimální teplotní rozsah rostlin

„Teploty na Zemi neustále rostou a stejně jako u lidského těla zde platí, že každý biologický proces má rozsah teplot, při kterém funguje optimálně. Pak přichází teploty, během nichž se jeho funkce zhoršuje,“ řekla Duffy. „Takže jsme chtěli zkrátka vědět, jak dlouho rostliny vydrží bojovat s nárustem CO2.“ Tento výzkum je první, který našel teplotní práh pro fotosyntézu v celosvětovém měřítku. Došlo už k laboratorním bádáním, ale nikdy ne v takovém rozsahu.

„Víme, že teplotní optimum pro fungování lidského těla je kolem 37 stupňů Celsia. Ve vědecké komunitě jsme však dlouho nevěděli, jaká je jeho hodnota pro biosféru planety.“ Vědci zjistili, že vrchol pro příjem uhlíku je 18 stupňů Celsia pro rostliny mírného pásma a 28 stupňů Celsia pro rostliny z tropických oblastí. Nezaznamenali však žádný pokles u dýchání v závislosti na teplotě. V mnoha biomech tak pokračující oteplování sníží fotosyntézu, zatímco rychlost dýchání rostlin exponenciálně vzroste.

Odklon systému z rovnováhy

Tím se rovnováha, kterou biosféra dosud držela, nakloní směrem k rychlejší změně klimatu. „Různé typy rostlin se od sebe liší v detailech jejich teplotní reakce. Pokles fotosyntézy při rostoucí teplotě ale vykazují všechny,“ řekl spoluautor studie George Koch. Aktuálně zažívá teploty nad těmito maximy méně než 10 % biosféry. Při současných trendech emisí by jich ale mohla do poloviny století dosáhnout až polovina celé biosféry planety.

„Nejnápadnější věcí bylo, že teplotní optimum pro fotosyntézu bylo ve všech ekosystémech tak nízké,“ prohlásil Vic Arcus, biolog z University of Waikato. Bez udržení oteplování na úrovních stanovených Pařížskou klimatickou dohodou (nebo i pod nimi) tak sekvestrace uhlíku na zemi už nebude kompenzovat naše emise. Lidstvo tím pádem už nebude mít čas na případné změny a podmínky pro život se opět prudce zhorší.

Jak bude podle vás vývoj klimatu dále pokračovat?

Zdroj: Science

Článek Nový výzkum předkládá velké varování ohledně klimatu: Země během příštích 20–30 let dosáhne kritického teplotního bodu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Svědectví ze zatopeného Los Angeles

„Řeknu vám příběh, který vás ohromí a naprosto udiví. Tahle událost se stala v Los Angeles v roce 2004, tedy ve Spojených státech,“ začíná Edward popisovat svou zkušenost. Podělil se o ni v únoru 2018 a staré video se nedávno stalo opět virálním. Sestávalo také z děsivé zkušenosti ve „stroji“, který ho měl vzít do budoucnosti. Dále vyprávěl o tom, čeho byl svědkem a co ho naprosto ohromilo. „Stál jsem na obrovské dřevěné plošině.“

„Nejen já, ale i domy, stavby, všechno vyrobené ze dřeva. Nakonec jsem si ale uvědomil, že je to to samé město. Tedy Los Angeles, ale pod vodou,“ prohlásil. Jeho tvář je v tomto videu rozmazaná a jeho hlas je lehounce upraven, aby byla celkově chráněna jeho totožnost. Ke konci se pak podělí o fotografii, která zabírá to, co bylo během výpravy přímo před jeho očima. Modrý snímek ukazuje podivné struktury evokující záběr města.

Pozorovatel v přísně tajné laboratoři

Edwardovou prací bylo – dle jeho slov – pozorovat veškeré technické vybavení na navštívených místech a sledovat jejich činnost. Laboratoř byla tajným vládním zařízením v Arménii vydávaným za ústav pro vývoj nových technologií. Toho roku zrovna testovali dotekové obrazovky nové generace. Jejich cílem přitom bylo maximálně ulehčit lidem jejich životy. Budoucí technologie podle něj už dávno používá armáda i tajné služby.

On sám se občas v laboratoři vyskytoval, a když získal zelenou kartu, přesunul se do USA. Potřeboval tedy práci a byl připraven přijmout prakticky jakoukoli nabídku. Laboratoř byla na naprosto veřejném místě a zvenku působila jako jakákoli běžná kancelář. Nikdo tedy nemohl poznat, že jde o supertajné vládní zařízení. Edward velmi dobře navazoval vztahy a jeho nejlepším přítelem byl James, místní vědec a nejlepší vynálezce.

Jeden příběh z mnoha podobných

Nejde rozhodně o první případ, kdy vystoupil takovýto „cestovatel časem“ a chtěl se podělit o svoje „pozorování“ nebo „svědectví“. Například na sociální síti TikTok se nedávno objevil uživatel jménem „futuretimetraveler“ s tím, že spatřil „mimozemské druhy“. Měly se objevit přímo na naší planetě a proti lidstvu následně „podnítit válku“. Tato tvrzení se objevují v mnoha variantách a z nejrůznějších stran od lidí všech národností.

Zatím mají ale všechna společné to, že jsou prohlášena za „falešná“ mnoha organizacemi, které se cestami v čase zabývají na seriózní úrovni. Podle nich se všechny takové věci stávají výlučně v knihách a filmových trhácích nebo seriálech. Video samo je natočeno v parku na lavičce a jde v zásadě o takový způsob prezentace, který může natočit naprosto kdokoli. Stačí k tomu mobilní telefon a několik online nástrojů, které zamlží obličej a upraví hlas.

Na jaké podobné příběhy jste už narazili?

Zdroj: TheScientist

Článek Tento muž tvrdí, že cestoval v čase do roku 5000. „Přivezl“ s sebou fotografii budoucího světa jako důkaz se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Všechny varianty jedním směrem

Takovým způsobem okomentoval situaci tajemník OSN António Guterres přímo na zasedání Rady bezpečnosti. Jeho výrok zvěstující Zemi temnou budoucnost se pak rozběhl napříč světovými médii. „Stoupající hladiny vody ohrozí samotnou existenci některých komunit, které žijí v nízko položených oblastech. Dokonce i celých zemí. Města, která to pocítí, se nachází na každém kontinentu. Lagos, Bangkok, Bombaj, Šanghaj, Londýn, New York.“

Konkrétně oceány se oteplují největším tempem za 11 000 let, což ještě přispívá k tání ledovců. Specialisté na klimatické změny byli tedy OSN pověřeni, aby připravili varianty dalšího průběhu klimatických katastrof. Ukazuje se ovšem, že skoro miliarda lidí bude mít kvůli stoupající hladině problémy při každé z nich. „Půjdou z Londýna do Los Angeles a z Bangkoku do Buenos Aires,“ citoval varování Antónia Guterrese The Guardian.

Nulová možnost úniku

Podle propočtů stoupne hladina moří a oceánů do roku 2100 o 50 centimetrů. Do 2 000 let dokonce o 2-3 metry. Může z toho být i vstup lidstva přímo do biblické apokalypsy. „I když nějakým zázrakem zastavíme oteplování v míře 1,5 stupně Celsia, bude hladina vody stoupat i nadále.“ Dramatické dopady tohoto procesu jsou velmi dobře patrné například při návštěvě Republiky Kiribati. Jedná se o malý ostrovní stát v Tichém oceánu.

Miliardové stěhování směrem Evropa?

Problém stoupajících hladin je lidmi na západě poměrně často bagatelizován. Nicméně obyvatelé Afriky či Asie budou v případě zaplavení území nuceni vydat se na cestu za novým domovem. První na ráně tak budou logicky bohaté země včetně Evropy a také Severní Ameriky. „Můžeme tedy zažít opravdu masovou migraci, exodus v biblickém měřítku,“ varoval generální tajemník OSN. Mnoho komunit i celých zemí tak navždy zanikne.

Současně bude stále větší problém s dostatkem tak základní věci jako je pitná voda. Pravděpodobně se stane nedostatkovým zbožím, o které se mohou klidně vést války. „Budeme svědky boje o sladkou vodu, půdu i všechny další zdroje naší planety.“ Tajemník tak představil celý seznam zcela nových problémů, kterým budou hlavně společnosti západních zemí v blízké budoucnosti čelit.

Nutnost politické aktivity

Vlády bohatých zemí budou kupříkladu nuceny organizovat životy milionů uprchlíků hledajících nové domovy. „Možná bude potřeba zcela nová legislativa a to včetně politického statusu tzv. klimatického uprchlíka,“ poznamenal Guterres. Země nevyhnutelně vstupuje do nové fáze svých dějin. A je také velmi pravděpodobné, že to nejhorší nás teprve čeká.

Článek Naši planetu ohrožuje apokalyptické stěhování národů. Do Evropy a USA se může dostat až miliarda lidí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záležitost nikoli krátkodobá

Rozhodně tehdy přitom nešlo o několik krátkých cyklů cesty Země kolem Slunce. Planetě může opětovné rozmrazení trvat i stovky milionů let. Poslední doba ledová začala v období kvartéru před asi 2,6 miliony let a technicky vzato se v ní stále nacházíme. Všechny tyto éry mají ovšem sílu zcela radikálně změnit celé prostředí planety. Přetváří krajinu, tvoří nová jezera i řeky. Rostliny a živočichové se musí adaptovat, nebo jednoduše vyhynou.

Příchod šesté velké doby ledové by nenastal ze dne na den, přechod na ni by trval určitě několik tisíciletí. A celé by to začalo náklonem zemské osy a změnou v naší oběžné dráze kolem Slunce. To by vedlo k menšímu a menšímu příkonu sluneční radiace naším směrem. Nejdříve by se to tedy projevilo na severní polokouli. Každý rok by oblíbené letní teploty o trochu poklesly, až nakonec by i v červnu či srpnu začalo mrznout.

Od ledových oblastí na jih

Tehdy by se objevily sněhové vločky a postupem času z nich budou vznikat stálé ledové bloky. Tyto ledovce by začaly v nejsevernějších oblastech Kanady, Ruska a Skandinávie a šířily by se postupně dál na jih. Nejčastěji by k tomu docházelo na zcela suché půdě a led by vytvořil bariéru vlastnímu šíření. Dnes je takto pokryto asi 10 % povrchu planety. S postupem nové éry by se stav mohl snadno dostat až na 25 % veškeré pevniny.

Led by tak postupně pokryl celou Eurasii od Britských ostrovů až po Sibiř. Po Asii by se šířily ledové bloky z Himálaje. A i když by krajina na jihu tak ledová nebyla, bílá pokrývka by se šířila od severního rohu Patagonie až k Andám. Led by nebyl jedinou změnou, protože by značně poklesly hladiny vody. Moře by sestoupilo až o 120 metrů, takže Atlantik by se prakticky oddělil od Středozemního moře. Změnily by se státní hranice a hodně zemí by se k sobě přiblížilo.

Populace jen na několika místech

Nastal by exodus z nejledovějších částí Eurasie i Severní Ameriky, což by byl jediný způsob, jak všechno přežít. Ani zbytek světa ale nebude tak pohostinný, protože všude bude velmi sucho. Rozšíří se pouště a tundry, nejvíce úkrytu pro zvěř a rostliny bude kolem rovníku. Co ale lidé? Vyvinuli jsme se jako druh právě během poslední doby ledové. Spojení kontinentů nám dovolilo se tehdy rozšířit po celé planetě a ovládnout ji.

Obyvatelné oblasti by byly neuvěřitelně přelidněné. Připravte se tedy na tvrdou konkurenci stran zcela základních životních podmínek. Ale je tu jedna dobrá zpráva. Na základě aktuálních klimatických trendů a množství oxidu uhličitého v atmosféře to nejspíš nenastane příštích 500 000 let. Aktuální trend navíc vede spíše k ohřevu prostředí než ochlazení, které by bylo nejspíš trochu záhodno. Nicméně i ten tající led by nám měl dělat starosti.

Článek Nacházíme se v nové době ledové. Země je přelidněná a o základní potřeby se vedou tvrdé boje. Jakou by taková situace měla dohru? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Medina v Tunisu

Město Medina obsahuje několik stovek monumentů. Je to fascinující místo plné paláců, mešit či fontán. Její struktura a spletitá síť ulic inspirovala autory i básníky k příběhům o každodenních přepadeních a nebezpečích. Po roce 1930 ale etnologové odhalili, že struktura města odráží komplexní kulturní a společenské normy. I domy samotné jsou stavěny podle vztahů mezi obyvateli a vyjadřují tak nejrůznější pořádky.

Italské Benátky

Možná nejslavnější italské město je známo jako labyrint úžasných kanálů, nemluvě o lagunách. Právě ono ale vzestupem hladin utrpí nejvíc. Podle mnoha názorů je během století očekávána bouře, která způsobí potopení 98 % města. Jde o jednu z nejznámějších atrakcí celé Itálie, která se rozpíná přes řadu malých ostrůvků – dohromady jich je 118.

Pisa a šikmá věž

Tohle město by jednoduše mohlo skončit pod vodou. Je samozřejmě známé kvůli zcela ikonické nakloněné věži a nachází se v italském Toskánsku. Šikmá věž je vlastně samostatná zvonice katedrály a začala se naklánět kvůli nerovnostem v základech. Došlo k tomu tedy už během samotné stavby. Výsledná konstrukce byla postupně podpírána, až si náklon zachovala.

Bílé město v Tel Avivu

Tohle město nejspíš také postihne vliv eroze. Bylo navrženo v bauhauském stylu, je tak velmi vhodné pro místní klima i kulturu. Jde o soubor více než 1 000 budov, které jsou všechny postaveny naprosto jedinečně. Město postavili němečtí Židé a bylo založeno v roce 1909.

Týr v Libanonu

Když přijde na téma půdní eroze, patří právě tohle místo mezi nejohroženější. Jde o fénické město stojící v dnešním Libanonu, což je přímo na hranici Středozemí. Půda je tu hlavně písčitá a mořské vlny tu mohou dosahovat až 70 centimetrů.

Piazza del Duomo

Hlavní městské náměstí v italském Miláně ve Florencii. Jde o srdce města a také jedno z nejnavštěvovanějších míst celého kontinentu. Může za to jednoduše přítomnost mnoha krásných staveb a monumentů. Za všechny už jen Santa Maria del Fiore neboli florentský dóm. Římskokatolická katedrála florentské arcidiecéze byla započata na konci 13. století a dokončena v roce 1436. Jde o jednu z nejvýznamnějších památek světa.

Turecká Hagia Sofia

Chrám svaté moudrosti je byzantský chrám z let 532–537 v zátoce Zlatý roh v Istanbulu. Dnes muzeum, kdysi kostel ortodoxních křesťanů, později mešita. Nízká poloha celého města znamená, že tu do roku 2100 nejspíš stoupne hladina o 60 centimetrů. Chrám postavili za 6 let a více než 1 000 let byl katedrálou pro ekumenického patriarchu Konstantinopole.

Článek Změna klimatu ohrožuje historii – 90 % těchto oblíbených světových památek navždy zmizí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Runový kámen v Röku

Ve švédské obci Rök ve správním území Östergetland jižně od Stockholmu se nachází kámen s vytesanými symboly. Jeho jedinečnost spočívá v tom, že se na něm nachází nejdelší v současnosti zachovalý a známý runový nápis. Sestává ze 762 znaků. A vědci naprosto jistě vědí, že autorem textu byl jistý Varin, skandinávský runový mistr. Vyrobil ho kolem roku 800–820 na památku svého zesnulého syna.

Kámen o hmotnosti 5 tun byl nalezen ve zdi kostela v obci Rök. Runy se nachází na všech pěti stranách bloku. Až donedávna ale nebyli badatelé schopni většinu těchto symbolů rozluštit. Řada vědců začala tento artefakt pro jeho jedinečnost studovat. Poměrně dlouho věřili, že na bloku je uvedeno jméno Theodorika Velikého, legendárního vládce Ostrogótů, který žil v letech 454–526.

Tři živly a předzvěst konce světa

Tento mocný panovník dokázal sjednotit většinu Baltu, Pyrenejského poloostrova a také Itálii včetně Sicílie do jednoho státu a sám Varin se považoval za jeho přímého potomka. Bo Ralph, uznávaný lingvista, však v roce 2007 označil výklad jména Theodorik na kameni za chybný. Okamžitě tak začala nová verze dekódování. Nejnovější výzkumy ukazují, že fragment ve skutečnosti vypráví o hrozícím nástupu kruté zimy, předehře Ragnaroku.

Zrodil se mýtus o studeném konci světa, kterého se báli i ti nejodvážnější Vikingové. Žádný z válečníků se nemohl postavit přírodním silám. Skupina badatelů zkoumala dobu, ve které autor nápisů žil. Našli tak ještě více důkazů o tehdejším strachu lidí před klimatickou katastrofou. Existovaly nejméně tři přírodní jevy, které tehdy považovali lidé za předzvěst čehosi zlověstného a nanejvýš smrtícího. A před živly nebylo úniku.

Sluneční bouře a hladomor

V roce 775 došlo k nejsilnější sluneční bouři, jakou vědci znají. Nebe nad severní polokoulí získalo rudý nádech. Takovou barvu si tehdejší lidé nejspíš spojili s krví, což lze stěží vykládat jako dobré znamení. A nepletli se, protože následující roky byly mimořádně chladné, suché, a tím pádem bez úrody. To v regionu vedlo k mohutnému hladomoru. V roce 819 pak došlo k úplnému zatmění Slunce a ve Skandinávii nastalo těsně po svítání.

Badatelé se proto domnívají, že všechny tyto jevy vedly Varina právě k úvahám nad možným koncem světa. Proto tyto myšlenky vytesal do kamene. Navzdory skutečnosti, že historie skandinávských kmenů je poměrně známá, existuje stále několik prázdných míst. Po prokázání jejich objevení Ameriky už před Kolumbem by se zdálo, že již nemají co skrývat. Jenže nová bádání nás opět vyvedou z omylu a nejspíše nebudou poslední.

Jaké příběhy Vikingů máte nejraději?

Zdroj: ScienceNews

Článek Čeho se nejvíce báli Vikingové, kteří drželi na uzdě polovinu tehdejšího světa? Nebyl to ani Thor, ani Ódin se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Příčiny stále rostoucích emisí

Emise CO2 a dalších plynů pocházejí primárně ze spalování uhlí, ropy a zemního plynu. Stromové a další porosty regulují stav klimatu pomocí fotosyntézy, protože pohlcují emise CO2 a vytváří z nich opět kyslík. S jejich kácením je tato funkce omezena až ztracena, a do atmosféry jsou uvolněny již dříve pohlcené emise. Roli hraje také rostoucí počet hospodářských zvířat, a to hlavně krav a ovcí s velkou produkcí metanu při trávení potravy.

Lidské tělo produkuje teplo a dokáže ovlivnit malý prostor, jeho vliv je však v globálním měřítku zcela zanedbatelný. Hlavně ve srovnání s obrovským přílivem tepla, které Země zažívá například od Slunce. Obecně vzato není globální oteplování způsobeno tepelnými zdroji na samotné planetě. Důvodem jsou hlavně skleníkové plyny, které brání teplu – převážně slunečnímu – aby se rozptýlilo do okolního vesmíru.

Dopad činnosti, nikoli samotného organismu

Jako lidé máme tudíž mnohem větší vliv na klima právě našimi činnostmi, hlavně průmyslovými. Dalším faktorem je také hnojení pomocí dusíku. Období 2010–2020 bylo zatím nejteplejším zaznamenaným úsekem historie planety. Během tohoto času vzrostla celková teplota prostředí o 1,1 stupně Celsia. Člověkem způsobené oteplování se aktuálně projevuje trendem s tempem 0,2 stupně Celsia za dekádu.

Vzestup o 2 stupně Celsia oproti předindustriální historické době je spojen s mnoha negativními dopady na přírodní prostředí, lidské zdraví a celkovou životní úroveň. To zahrnuje také potenciální katastrofické změny jako extrémní sucha a nedostatek dešťových srážek. Z toho důvodu přijímají mezinárodní komise závazky udržet globální nárůst teploty do 2 stupňů, a do budoucna docílit růstu nejvýše o 1,5 stupně Celsia.

Jakými způsoby se snažíte přispívat k lepšímu životnímu prostředí?

Zdroj: TheScientist

Článek Lidské tělo vyzařuje teplo plně zahřáté žárovky. Jaký vliv to má na globální oteplování? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stálý monitoring ledových změn

Flotila satelitů vypuštěná v březnu 2002 měří změny v gravitaci po celém světě. To ukazuje, jak je během času po celé planetě rozmístěna hmota. Což je velmi užitečné právě při odhadu změn v ledových masách, podotýkají vědci. Data systému GRACE ukazují, že ztráty Grónska jsou nejhorší na pobřeží. Tady se led neustále ztenčuje a odpadává do oceánu. Nejvýraznější je jeho ztráta na západním pobřeží, kde se vody ohřívají zvlášť prudce.

Podle NASA je jeden z hlavních faktorů zvýšení mořských hladin právě tání grónských ledovců coby reakce na globální oteplování. Aktuálně je tak Grónsko na dobré cestě k tomu, aby se do roku 2100 podílelo na nárustu hladin oceánů o 7–13 centimetrů. To by mohlo mít zcela devastující následky i podle studie v magazínu Nature z roku 2019. „V zásadě je za každý centimetr hladiny navíc ohroženo záplavami dalších 6 milionů lidí podél pobřeží.“

Neblahé vyhlídky pro největší ledové oblasti

Při současném trendu způsobí koncem století tání grónského ledu každý rok záplavy pro 100 milionů lidí. Celkově jich bude zvýšením hladin moří a oceánů ohroženo 4krát tolik. Grónsko obsahuje nejvíce stálého ledu na světě mimo Antarktidu. Společně obsahují tyto dvě oblasti 99 % veškerých světových zásob čisté vody. Pokud roztaje celá ledová pokrývka Grónska, zvedne to hladiny světových vodstev o ohromujících 7,4 metru.

Antarktida ovšem obsahuje dost ledu na to, aby zvýšila ty samé hladiny o více jak 60 metrů. Opět v případě, že její ledová pokrývka roztaje celá. Mohlo by se tedy zdát, že toto tání je jen lokálním problémem, jenže pravdou je naprostý opak. Právě tato dvě místa ovlivňují kompletně celou hydrosféru planety. Právě to je důvod, proč je nutné podniknout adekvátní kroky s reálným dopadem, jinak se bude s následky potýkat celé lidstvo.

Pozorujete nějakým způsobem měnící se klima i ve vašem regionu?

Zdroj: LiveScience

Článek Největší ostrov světa se rychle ztrácí: Grónsko ztratilo za posledních 20 let tolik ledu, že by pokryl USA vrstvou vody o síle 0,5 metru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Doba před třemi miliony let

Pokud jsou tyto odhady přesné, jakou roli bude mít jeden jediný stupeň Celsia? Pro srovnání poukazuje Hygen na předchozí dobu ledovou. V té době bylo globálně asi o 5 stupňů chladněji než v druhé polovině 20. století. „A Oslo bylo pokryto dvoukilometrovou vrstvou ledu,“ podotýká. Drange dodává, že poslední období, kdy byla Země o 3 stupně teplejší než před průmyslovou revolucí, bylo před třemi miliony let.

„Moderní člověk je na Zemi 300 000 let. Tudíž je tohle naprosto mimo cokoli, co mohli lidé jako druh zažít.“ Není to konec světa. Jenže všechno, co jsme na planetě vybudovali, je adaptováno právě na dnešní klima. Globální teplota momentálně vzrostla od předprůmyslové doby o 1,1 stupně. A už nyní zažíváme zvětšující se období tepla a neobvykle vysoké teploty. Emise nejspíš způsobily sucho v dalších regionech.

Stále silnější extrémy

Extrémní srážky jsou silnější a také četnější než v 50. letech minulého století. Moře stouplo o 20 centimetrů a dlouhodobě tají ledovce i permafrost. Na každého půl stupně nahoru budou tyto projevy stále silnější. Celá situace je zároveň velmi jednoduchá, ale i komplexní. Současně se přesouváme do neprobádaných území, protože je to už hodně dlouho, co byla planeta teplejší o 3 stupně. Jeden stupeň se většinou zase tolik neprojeví.

„Teplota může během dne kolísat o 15–20 stupňů. Globální zvýšení teploty ovšem vyžaduje obrovské množství energie.“ Zpráva z klimatického panelu ukazuje rozdíl mezi 1,5 a 2 stupni Celsia. Při vzestupu o 1,5 stupně se Arktida ukáže jednou za století během léta zcela bez ledu. Při nárustu o dva stupně se tento jev bude vyskytovat dokonce jednou za deset let. Současně zmizí 90 % tropických korálových útesů.

Bude výrazně tepleji

Globální zvýšení teploty o 3 stupně nebude znamenat stejný nárust na souši. Tam bude teplotní navýšení v průměru o 4,5 stupně. Vlny vedra, které se nyní objevují asi jednou za dekádu, se nejspíš stanou téměř každoroční záležitostí. Ty extrémní, které přijdou jednou za 50 let, se objeví 30krát častěji. Tohle všechno bude ovšem silně záležet na konkrétní lokalitě. Výraznější výkyvy budou samozřejmě tam, kde je teplota už teď zcela hraniční.

To znamená Střední východ, Indii, jižní Čínu, centrální Afriku a části Jižní Ameriky. Tato místa už svoje vlny tepla zažívají, a to včetně dob, kdy je pro lidi obtížné jen pobývat venku. „Extrémní horko se dá zvládnout, když se objevuje občas a trvá jeden den. Pokud ale přijdou dva nebo tři takové dny za sebou a nemáte klimatizaci, hrozí vám jednoduše teplotní mrtvice.“ Teplota je pak tak vysoká, že tělo ztratí schopnost vlastního chlazení. Jde tedy o zcela hororový scénář.

Společnost se mění jen velmi těžko

Například v Indii má přístup ke klimatizaci jen něco pod 10 % populace. V budoucnosti se mohou lidé těmto změnám do jisté míry přizpůsobit. Pokud ale oteplení dosáhne oněch 3 stupňů, změny budou příliš rychlé na to, aby s nimi lidé drželi krok. „Nemůžeme reálně změnit včas celou společnost dvou miliard lidí, o které tu nejspíš mluvíme. Musíme vycházet ze stavu společnosti, jaký aktuálně máme,“ uvádí Samset.

To je právě jedním z důvodů, proč byly 2 stupně stanoveny jako horní klimatický cíl. Pokud tento limit přesáhneme, následky budou pro celou společnost velmi zásadní. Lidé samotní budou pak zasaženi v mnoha ohledech, stejně jako příroda. Nejde jen o to, jak bude reálně teplo. Velkou roli bude hrát právě naše schopnost adaptace. Globální zásah nebude zdaleka jen o tom muset si pustit víc větrák.

Vnímáte a pociťujete nějak postupnou změnu klimatu?

Zdroj: ScienceNorway

Článek Smrtelné vedro a extrémní srážky: Nezvratný osud, pokud teplota planety stoupne o 3 stupně Celsia. Pomalu se blížíme se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jako v ledové historické bance

Právě tyto drobounké prostory obsahují stopy atmosféry a klimatu v době, kdy sníh původně napadl. Čím více sněhu přibývá, tím se starší led dostává hlouběji a hlouběji. Takže čím hlubší, tím starší díly „kroniky“. Celá situace ovšem není takto jednoduchá. Tlak tun horního ledu deformuje ledové krystalky a led začíná téct. A čím dále je pak od centra kontinentu, tím teče rychleji. To udržuje v celém tomto kolosu rovnováhu.

Taky to znamená, že směrem ke břehům je led mladší, tenčí a pohybuje se rychleji. Nejstarší led je vždycky hluboko v nitru kontinentu na jakémsi rozcestí těchto proudů. Tedy tam, kde je pohyb celé masy prakticky nulový. To ukazuje i mapka, která je přehledem hlavních ledových jader na kontinentu, jejich hloubky a také věkového rozložení. Právě sem jezdí nejrůznější badatelé, aby získali reálné záznamy stavu planety v dobách dávno minulých.

Detailní informace o naší planetě

Během posledních 50 let nám právě tato ledová jádra poskytla detailní obraz zemského klimatu. Přidala se k nim také podobně stavěná, ale mladší jádra z Grónska. Záznamy se vztahují k dobám posledních 750 000 let. Ty malinké vzduchové bublinky uvnitř ledových bloků nám ukazují, jak lidstvo změnilo atmosféru. A jak se množství oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů zvyšuje, jak užíváme fosilní paliva.

Ledová jádra jsou tedy vlastně takovým předmětem doličným těchto změn. Dokazují existenci skleníkového efektu a také teorii lidmi způsobeného globálního oteplování. Oblasti s výskytem firnu je možné nalézt taky v Evropě, konkrétně v Alpách a na Skandinávském poloostrově. Firn vzniká vlastně opakovaným mrznutím a táním, kdy dochází k formování zrnitého ledu. Tehdy se zmenšuje objem tělesa a roste jeho hustota.

Které ledové lokality na světě máte nejraději? Kdy jste tam byli naposledy?

Zdroj: ScienceFocus

Článek Antarktický led skrývá historii planety za posledních 750 000 let. Pomáhá vědcům vrátit se zpět v čase se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Malá křídla, ale silné nohy

Druh Genyornis newtoni byl druhem silných ptáků, kteří vymřeli asi v době před 45 000 lety. Byli vysocí zhruba 2 metry a vážili 6krát víc než emu. Neuměli létat, měli malinká křídla, ale zato velmi silné zadní nohy. Na jejich kostech našli vědci zranění způsobená infekcemi. Patří do skupiny Dromornithidae, které se také říká „hromoví ptáci“. Nález v jezeře Callabonna je jedním z nejdůležitějších, druh byl však prvně objeven roku 1896.

Několik fosilií bylo také nalezeno v roce 1970 a mezi roky 2013 – 2019. V nové studii se badatelé podívali na vzorky uskladněné v muzeu v Jižní Austrálii a na Flindersonské univerzitě. Podobně, jako další velká zvířata na území Austrálie, zmizel i druh Genyornis newtoni přibližně v době, kdy začal být kontinent osidlován lidmi. Stojí tedy za vyhynutím lidé nebo klimatická změna doby? Ptáky měla na svědomí také infekce.

Možnosti bez odpovědí

Nová studie týkající se obřích ptáků nenabízí na tuto otázku odpověď. Naznačuje ale, že minimálně ptáci, kteří žili v blízkosti jezera Callabonna, byli vystaveni chorobám a stresu. Ze 34 zachycených vzorků trpěly 4 vážnou osteomyelitidou, tedy zánětem kostní dřeně způsobeným bakterií. Podle vědců bylo nějakou formou kostní infekce zasaženo neobvyklé množství těchto ptáků. Mohlo jich být ještě víc, ale kostry nebyly kompletní.

„Je obecně vzácné najít jednu, natož víc zachovalých fosilií se známkami právě těchto infekcí,“ podotýká Phoebe McInerney z flinderské univerzity. Právě tato infekce by ptákům velmi zkomplikovala jakýkoli pohyb i v běžném prostředí. Kosti se známkami této choroby jsou napojeny na hrudník, nohy i chodidla. Končetiny postupně oslabují a jedinec trpí silnou bolestí, takže je náročné najít potravu či vodu.

A pak přišlo ještě sucho

Datování ukázalo, že ptáci vymřeli ve stejnou dobu, jako začalo skutečně výrazné sucho. To bylo asi před 48 000 lety, kdy vyschlo jezero. Australské Callabona je dnes suchým solným jezerem. Australské klima se postupně měnilo, stejně jako vnitrozemní krajina. Zmizela jezera a lesy, nahradila je pouštní krajina. Jak se tyto podmínky rozmohly, pro takto velké ptáky bylo ještě těžší najít jakoukoli potravu.

Ze studií o živých ptácích navíc víme, že problematické podmínky prostředí na ně měly silný psychologický dopad. „Docházíme proto k závěru, že populace u jezera Callobanna procházela právě takovou změnou, a trpěla přesně tímto dopadem okolního prostředí,“ uvádí Trevor Worthy z flinderské univerzity. Když jezera konečně vyschla, byl to pro tento druh naprostý konec jakékoli obyvatelnosti lokality.

Jaké další obrovské ptáky, kteří nedovedou létat, znáte?

Zdroj: Forskning

Článek Pravěký obří pták byl postižen suchem i onemocněním kostí. Jeho fosilie odhalují, v jak nehostinných podmínkách musel žít se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vítejte v geocentrickém modelu

Toto uspořádání nebeských těles bylo široce uznáváno po dlouhou dobu, asi od roku 550 před Kristem do 17. století. Nakonec ale přesnější pozorování a znalosti vedly k tomu, že tato idea už byla zcela neudržitelná. Nahradil ji heliocentrický systém, který do středu těles umístil právě Slunce. Jenže to, že je to takhle jednodušší, neznamená nutně pravdivost. Co kdyby tedy všechny ty šílené komplikace geocentrického vesmíru byly nakonec pravdivé?

Pokud by středem vesmíru byla Země, museli byste se odnaučit prakticky všechno, co o vesmíru znáte. Uprostřed všeho by nás obklopovalo několik vrstev nebeských oběžnic a hned vedle by byl Měsíc. Pak Slunce, Venuše, Merkur, Mars a zbytek planet soustavy. Za tím by ležela sféra obsahující všechny hvězdy a dále už jen hranice vesmíru, jak ho známe. Při zachování gravitačních zákonů by se dramaticky změnila velikost Země i Slunce.

Planeta versus hvězda

Jednoduše by Země musela být mnohem větší a Slunce zase menší. Největší planetou v soustavě je teď Jupiter, jehož hmotnost je jen 0.1 % Slunce a on sám je 300krát větší než Země. Tohle by v našem planetárním sousedství vyžadovalo radikální úpravy. Menší Slunce by nebylo nadále schopné fúzní reakce, což by znamenalo citelně méně jeho záření. To by znatelně ovlivnilo klima a obyvatelnost naší planety, průměrně teploty by se propadly.

A pokračovaly by v poklesu, dokud by se Země nestala obrovskou sněhovou koulí. Co se ostatních planet týče, jejich oběžné dráhy tvaru elipsy by vzaly za své, místo toho by vytvořily podivné křivky. Všechny by se také pohybovaly různou rychlostí a například Měsíc by měnil tvar orbitu každý měsíc. Ano, bylo by to velice chaotické. A přichází velmi podivná část pozorování hvězdné oblohy, protože by to někdy vypadalo, že tělesa couvají.

Žádné prosté obíhání Země

Planety kolem nás by totiž neobíhaly zcela jednoduše, sledovaly by také vlastní minioběžné dráhy zvané epicykly. To by vyústilo v poněkud bláznivé dráhy kolem Země, ale aspoň by byla zachována naše roční období. Nikoli ale kvůli zemské ose, bylo by to kvůli pohybu Slunce nahoru a dolů podél hvězdného rovníku. V jednom bodě by došlo k ohřátí severní hemisféry a v druhé pozici té jižní, což by se střídalo.

Rozbolela vás z této vesmírné představy hlava? Možná je načase poslechnout si zcela ohromující množství důkazů, že přece jen nejsme středem vesmíru. Ale možná nejsou všechny ty staré teorie úplně špatné. Třeba je tu mimozemská civilizace, která se schovává v nitru naší planety. A vy jen potřebujete podívat se opravdu, ale opravdu hluboko pod povrch vašeho světa, abyste ji nakonec objevili. Tak úspěšné pátrání.

Jak se vám líbí geocentrický nástin?

Zdroj: WhatIfShow

Článek Jak by to vypadalo, kdyby byla Země středem vesmíru? Geocentrismus by zde způsobil totální chaos a devastující podmínky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pradávné katastrofy pro vše živé

Největší masové vyhynutí druhů na Zemi se odehrálo v době přes asi 252 miliony let a je známo jako Permské vyhynutí nebo Velké vymírání. Předcházel mu výrazný nárůst vulkanické aktivity a bylo spojeno s prudkým nárůstem hladiny oxidu uhličitého a globální teploty. Podle dosavadních odhadů mělo toto vymírání na svědomí kolem 90 % všech živých druhů na planetě. Vědci jeho strukturu zjišťují průzkumem usazenin a zkamenělin.

V první řadě tato událost ovlivnila vodu na planetě a všechny na ní navázané ekosystémy. Působení prozrazují stopy v chemickém složení v povodí Sydney v Austrálii. Tímto postupem badatelé odhalili masivní nárůst mikroskopických řas a sinic hned po Permském vymření. Nárůst řas vydržel ještě dalších přibližně 100 000 let. Za běžných okolností tyto řasy ekosystému pomáhají okysličováním vody. Jenže při přemnožení mají opačný efekt.

Když je jich moc, všechno zničí

Místo obohacování vody pohltí všechen kyslík a vypustí místo něj toxiny, které učiní vodu neobyvatelnou pro jakýkoli živý druh. Jak uvádí autoři studie, změna čisté vody v toxický kal zabránila obnovení ekosystému po další 3 miliony let. Devastující nárůst řas byl perfektní shodou výrazných emisí skleníkových plynů a zvyšováním globálních teplot. Podíl měla výrazná sopečná aktivita a také obrovský příliv živin do vody.

Co je ale špatného na živinách ve vodě? Tento proces nastává, pokud velké lesní požáry a sucho vedou k odlesnění a prvky z půdy se ve velké míře dostávají do vody. Tato složka se vyskytuje při každé obdobné globální katastrofě, kromě vyhynutí dinosaurů. Událost spuštěná asteroidem před 66 miliony let nezpůsobila dostatečný nárůst skleníkových plynů. Nedošlo tak ke globálnímu výskytu řas, které by změnily vodu z obyvatelné na toxickou.

Splnění podmínek pro zopakování

Moderní antropogenní klima má však podle autorů potenciál pro zopakování právě těchto podmínek. Tím pádem je v našich silách spustit katastrofu tohoto typu v globálním měřítku. Toxických řas a sinic vídáme v této době víc a víc, hlavně v jezerech a mělkých vodách. Se stoupající teplotou se mění celé populace rostlin, což odpovídá přesunu živin z půdy do vodního prostředí. Jsou tedy jasně zřetelné paralely s minulými podmínkami.

Sopečná činnost byla zdrojem oxidu uhličitého během minulých katastrof. A tehdejší jeho objem je velmi podobný tomu, co dnes sami uvolňujeme do atmosféry. Badatelé predikují, že optimální teplota pro nárůst škodlivých sinic je mezi 20 – 32 stupni Celsia. Při aktuálním trendu klimatické změny podle modelů dosáhneme tohoto rozmezí u vody do konce tohoto století. Do rovnice přibyly i lesní požáry, které pak sinice zásobí vydatnou stravou.

Zabrání podle vás něco naplnění zmíněných podmínek?

Zdroj: IFLScience

Článek Vědci varují před dalším masovým vymíráním druhů. Již teď jsou na Zemi patrné signály, které ho prozrazují se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Má lidstvo na kahánku? Nejspíš ne

Dle Manna, který je zároveň profesorem atmosférických věd na Pensylvánské státní univerzitě, neexistují důkazy o tom, že by klimatická změna měla zlikvidovat lidstvo. Nicméně stále existuje slušná šance, že tento proces ohrozí životy stovek milionů lidí. Základním důvodem může být nedostatek jídla a vody, který bude spouštěčem společenského kolapsu. To je pouze příprava jeviště pro globální konflikt, na čemž se shoduje více badatelů. Jakékoli střety by mohly být pro lidstvo další tragédií.

Lidé svými aktivitami – hlavně užíváním fosilních paliv – neustále zvyšují množství skleníkových plynů v atmosféře. Ty zadržují sluneční teplo, což vede ke zvyšování globální teploty planety. Překotný skleníkový efekt je nejspíš jediný způsob, jak by mohla klimatická změna přímo ohrozit člověka. Dochází při něm totiž k jakési spirále, kdy dochází ke stále rychlejší a vyšší akumulaci tepla. Nakonec se odpaří oceány a voda už nebude zdrojem života.

Scénář nepravděpodobný pro Zemi

Naštěstí pro Zemi není překotný skleníkový efekt pravděpodobnou variantou, naše hladiny oxidu uhličitého jsou příliš nízké. Tento mechanismus probíhá na Venuši, která je ovšem mnohem blíž Slunci a má výrazně silnější atmosféru, která zadržuje o hodně více tepla. Věda tento scénář rozhodně nepodporuje, ačkoli ekologičtí aktivisté to velmi často tvrdí. Není důvod přehánět katastrofické možnosti, přestože realita rozhodně příjemná není.

Nárůst teploty o 3 stupně Celsia by mohl vést ke kolapsu společnosti a spustit výrazný neklid a konflikty. Následky by se pak mohly klidně přiblížit i dystopickým snímkům Hollywoodu. Oteplení má v první řadě silný vliv na potraviny, hlavně úbytek vody, a tedy snižující se úrodu plodin. Tento nedostatek může vést k vyšší úmrtnosti a skrze ekonomické ztráty způsobit společensko-politickou nestabilitu. Pád institucí a infrastruktury je pak snadný.

Podobné příklady z minulosti

Předchozí civilizace nám dávají mnoho vodítek o svém zániku a klimatické změny mezi nimi nejsou výjimkou. Tyto události vždycky zahrnovaly souhru faktorů, ovšem v případě vyhynutí lidí by klima bylo nejspíš hlavním viníkem. Veškeré masové extinkce druhů v historii planety totiž zahrnovaly nějakou změnu celého klimatu planety. Například vymírání ordovik-silur před 440 miliony let vymazalo nejen z povrchu 85 % tehdejších živočišných druhů.

Homo sapiens zatím nevyhynul, ovšem příklady u našich předků hovoří jasně. Máme totiž záznamy například o Neandrtálcích, v jejich zániku hrála klimatická změna nepochybně nějakou roli. Vědci sice neví, co za jejich koncem před 40 000 lety stálo, ale měnící se klima nejspíš rozbilo populaci na drobnější skupinky. Těm se pak stal osudným prostý nedostatek potravin, což se projevilo uvadající plodností.

Sebezpytování našeho druhu

Vzhledem k naší zálibě ve vzájemné likvidaci je velmi pravděpodobný scénář klimatem hnaného konfliktu. Omezené množství zdrojů na planetě takto působí už teď, budoucí nedostatek tomu bude jen nahrávat. Tento trend vytvoří podmínky pro to, aby případný konflikt skutečně vážně ohrozil přežití člověka. Už teď mnozí investují do vody stejně jako do jiných komodit, což v kombinaci s jadernými zbraněmi je jako uvolnění koltů.

Jednoduše řečeno za naším případným zánikem nebude stát přímo klimatická změna. Ta „jen“ velmi vážně ohrozí životy stovek milionů lidí na planetě, pokud ne miliard. Studie z roku 2019 upozornila také na to, že jen mírný jaderný konflikt mezi Indií a Pákistánem může zabít 50–125 milionů lidí v těchto zemích. A to jde o národy, které používají jen zlomek jaderného arzenálu celého světa. Jeho použití by klimatu také zrovna neprospělo.

Máte sami z budoucnosti lidstva obavy? Z čeho nejvíce?

Zdroj: LiveScience

Článek Bude stát za vyhynutím lidstva klimatická změna? Vědci predikují destruktivní scénáře se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Svět se změnil, my musíme taky

Klimatoložka Katherine Hayhoe z Texaské univerzity shrnuje situaci jednoduše: „Vystavěli jsme civilizaci, která je založena na podobě světa, který už ale neexistuje.“ Planeta už se v průměru ohřála o 1,2 stupně Celsia na rozdíl od předprůmyslové doby. Lidstvo se tak pohybuje mimo veškeré své historicky dané mantinely. Posun teploty na celé planetě v takové míře za méně než jedno století je něco zcela nevídaného.

Jen oceány tak pohlcují každou vteřinu objem tepla, srovnatelný s pěti atomovými bombami shozenými na Hirošimu. Až do skutečně moderní doby operovala lidská civilizace způsobem, který byl teplotně vyrovnaný a přímý. Spalováním fosilních paliv jsme se definitivně vymanili ze své minulosti, jako kdybychom se přesunuli na zcela jinou planetu. Poslední období, kdy bylo na Zemi takto teplo, bylo před 125 000 lety.

Dekády ve znamení rychlejšího ohřevu

Od roku 1970 se tempo zvyšování teploty Země neustále zrychluje i ve srovnání s jakýmkoli dalším obdobím. Vody oceánu se ohřívají rychleji, než kdykoli během minulých 11 000 let, a s celou planetou tak provádíme zcela ojedinělý pokus. Pro nás se teplota zatím posunula o několik desetin stupně, což je jen malý zákrut na cestě. Jenže se blížíme k zatáčce, jakou jsme dosud nikdy neviděli a ani v ní žádným způsobem „neřídili“.

Přestože nikdo nedokáže přesně určit, jaký bude konec tohoto děsivého experimentování s planetou, lidé mají rádi konkrétní cíle. Roku 2015 se konala konference v Paříži, kde si zmírnění globální teploty odsouhlasilo skoro 200 zemí. Inspirujícím cílem bylo udržet nárůst na úrovni 1,5 stupně Celsia. Další cíle měly menší a chudší země, kterým byly jasné následky v podobě nemožných vln veder společně s obdobími výrazného sucha a prudkých záplav.

Drobounký rozdíl se smrtícím dopadem

„Rozdíl mezi 1,5 a 2 stupně Celsia je pro Maledivy rozsudkem smrti,“ prohlásil Ibráhím Muhammad Solih, prezident země, směrem k lídrům OSN. Po ohřevu 1,49 stupně není žádný kraj útesu nebo velká propast, jde spíše o padání ze skalnatého svahu. Ovšem světové vlády podle většiny měřítek selhávají ve snaze odvrátit smrtící osud. António Guterres, generální sekretář OSN, prohlásil, že jsme na katastrofické trase, která vede k záchraně či peklu.

Tento rok poskytl nové a děsivé důkazy, že dokonce i aktuální stupeň oteplování je zcela katastrofální. Projevilo se to záplavami v Německu a Číně, požáry v Kanadě, Kalifornii i Řecku. V Grónsku poprvé zažili déšť místo sněhu. Amanda Maycock u univerzity v Leedsu uvedla, že žádný stupeň globálního oteplování nelze považovat za bezpečný a už teď lidé umírají čistě v důsledku tohoto všudypřítomného procesu.

Dopady napříč celým světem

Po celém světě dochází k tomu, že jsou lidé oddělováni bouřemi, vlnami veder, suchem a povodněmi. Pokud se něco rychle nezmění, do roku 2050 bude tímto trendem ovlivněno na 216 milionů lidí, jak plyne z odhadu Světové banky. Ze světové ekonomiky v budoucnu zmizí 23 trilionů dolarů, což nejspíš převrátí životy mnoha dalším lidem. Některé z nejpřímějších dopadů krouží kolem vody a to jak jejího přebytku, tak i nedostatku, tedy sucha a záplav.

Enormní povodně, většinou vydatně napájené extrémními srážkami, se v posledních letech už staly normou. Děje se tak nejen v Německu nebo Číně, ale už i v USA, kde řeka Mississippi strávila většinu roku 2019 ve stádiu rozvodnění. Británie byla zasažena povodněmi v roce 2020 po vydatných bouřích. Ty přinesly srážky o objemu jednoho měsíce během 48 hodin. Podobně tomu bylo v Súdánu, kde bylo loni vytopeno na 110 000 domácností.

Mění se ve vašem regionu průběhy deště či sucha?

Zdroj: TheGuardian

Článek Ekologická katastrofa už je tady a Země se pomalu stává neobyvatelnou. Dokážou vlády zabránit nejhoršímu? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak to bude vypadat po roce 2100?

Výhled do roku 2100 je jistě poučný, ovšem dnes narozeným lidem bude v té době 70 let. Otázkou je tedy, jak bude vypadat svět jejich dětí a vnuků. Zastavíme v tom období oteplování? A pokud ne, jaké další dopady bude mít na planetu? Už jsme byli v historii svědky více revolucí – technologických, politických i kulturních. Pokud nezastavíme dlouhodobý trend, za 500 let budeme ve světě, kde bude hlavní starostí prosté přežití.

V oblasti amazonských pralesů bude pokračovat a zrychlovat úbytek vegetace, až mohutné porosty zcela zmizí. Terén se přiblíží těm americkým lokalitám, kde jedete pustinou celé hodiny a jednou za čas narazíte na záblesk civilizace. Americký středozápad se adaptuje na tropické podnebí a pěstování olejových palem a dalších využitelných plodin. Pole budou nejspíš kompletně obsluhována drony, lidské aktivity i přítomnosti bude naprosté minimum.

Planeta pro lidi mimozemská

Země té doby bude oku dneška připadat jako zcela cizí svět, i když pro pozdější generace to nejspíš takový skok nebude. Obecným trendem bude adaptace všech oblastí lidské činnosti na postupný vzestup teplot, skafandry pro osobní použití budou nejspíš normou. Stejně tak už zmíněná robotická obsluha zemědělství i dalších aktivit, které vyžadují operace na rozsáhlých územích. I přes podniknutí urgentních kroků tomuto výhledu asi neunikneme.

Máme tak v zásadě dvě možnosti, které se ovšem budou doplňovat. Ohřevu se nejspíš v nějaké míře nevyhneme, je tedy potřeba se připravit na život ve zcela jiných podmínkách. S tím souvisí pátrání po planetách, na které bychom se v budoucnu mohli dostat. Protože ať se nám to líbí, nebo ne, obleky a technika použité výlučně v kosmu mohou v budoucnu být běžnou potřebou. A ilustrace ze starých děl literatury science fiction budou denní realitou.

Jak bude podle vás vypadat planeta za několik staletí?

Zdroj: IFLScience

Článek Modely změny klimatu pro následující roky děsí odborníky po celém světě. Ukazují planetu Zemi jako zcela odlišný svět se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Voda nikde, země všude

Se záměnou oceánů za pevninu by nám možná teprve došlo, kolik vody vlastně na Zemi je. Ta přitom absorbuje obrovské množství tepla, aniž by se sama zásadně ohřála. Vodstva na Zemi tedy udržují planetu poměrně studenou, odpařování moří a řek reguluje teplotní výkyvy. Pokud by se podíl země a vody prohodil, teplota by rapidně vzrostla a spousta pevniny by byla jen suchá a pustá planina, kde by přežilo skutečně máloco.

S tím je také spojen pokles dýchatelného kyslíku v atmosféře. Tam, kde se dnes normálně pohybujeme a potřebujeme pouze doplňovat tekutiny, bychom museli obléci stejné skafandry, jako užívají astronauti. Dýchání by byl zkrátka luxus, protože o produkci 70 % kyslíku se starají právě mořské rostliny. Život na planetě by byl obecně náročnější, býložravci by nejspíš téměř vymřeli, zatímco podíl masožravců by se zvýšil.

Nevyhnutelné změny v ekonomice

Doprava po zemi je vždycky jednodušší a taky levnější než ta vodní. Obrovské přepravní lodě plné kontejnerů by nahradila kamionová doprava. Změna by samozřejmě silně zasáhla země, které jsou závislé na vývozu mořských plodů. Tím se dostáváme ke skutečnosti, že světová ekonomika by prošla drastickými a velmi rychlými změnami. Voda by byla velmi cennou komoditou, státy by o ni pravděpodobně i válčily.

A jako zajímavost by se změnila nejvyšší hora na světě. Všichni známe Mount Everest, existuje však ještě vyšší vrchol. Mauna Kea měří celých 10 000 metrů, jenže většina je jí pod vodou. Pokud by tedy došlo ke změně, počítala by se celá její výška a krále hor by sesadila havajská královna. Mapa horstev by byla vlastně celá přepsána, protože pod vodou je jich obrovská spousta, mnohé z nich dosud neprobádané.

Zdroj: BrightSide

Článek Jak by vypadala planeta Země, kdyby si voda a pevnina vyměnily místo? Lidstvo by dost pravděpodobně nepřežilo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jedovatí pavouci jsou doma i tady

Asi nejnápadnějším pavoukovcem, který k nám migroval, je křižák pruhovaný. Tento druh umí vyděsit hlavně velmi nápadným exotickým vzorem, tudíž se stává podezřelým na první pohled. Samička má velikost přesahující 2 centimetry a zaujme kombinací černých, žlutých a bílých pruhů na těle. Ještě před 50 lety byl tento pavouk v Evropě velmi vzácný. U nás je pozorovatelný od roku 1991, přičemž se z jižní Moravy postupně rozšířil na celé území státu.

Skutečně jedovatým druhem je ale hlavně zápřednice jedovatá, která sem dorazila stejným způsobem jako křižák. Je zbarvená žlutě až nazelenale a vysílá tak jasnou zprávu, že je tvorem, na kterého je třeba si dát pozor. Zápřednice je jeden z největších a nejjedovatějších pavouků v Evropě. Dorůstá velikosti až 4 centimetry. Málokdy sice skutečně zabije, ale riziko velmi bolestivého kousnutí při pohybu travou neuklidní nikoho.

Individuální reakce na jed

Pokud se vám podaří na ni narazit a opravdu vás pokouše, připravte se na velmi ošemetných 24 hodin. Její kousnutí je silně bolestivé, jed může způsobit lokální ochrnutí končetin, silnou nevolnost, malátnost i psychologickou úzkost. Asi nejhorší možností pro člověka je, pokud se mu něco takového přihodí o samotě a daleko od civilizace. V takovém stavu snadno hrozí pád, omdlení nebo jiná potenciálně nebezpečná situace.

Zápřednice je aktuálně invazivním druhem. Nejčastěji se vyskytuje na loukách, ovšem útočí hlavně samičky, které chrání svá vajíčka ve formě zámotků. Nejohroženější skupinou jsou v tomto případě samozřejmě alergici na jedy jakéhokoli druhu. Navíc v případě tohoto hmyzu hraje roli také psychika. Bodnutí od vosy – které může být stejně bolestivé – jsme nejspíš zažili všichni. Kousnutí od pavouka má za sebou málokdo.

Zdroj: InfoGlobe

Článek Pozor, i v Česku narazíte na smrtelně jedovaté pavouky. Co dělat po styku s nebezpečným osminožcem? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ohřívající se varovný prst

Nově naměřená nejvyšší teplota odpovídá klimatické změně, kterou vědci pozorují po celém světě. Předchozí ověřený teplotní rekord pro Antarktidu byl 17,5 stupně Celsia. Toto měření proběhlo rovněž na stanici Esperanza v březnu roku 2015. Pravdou však je, že nejde o vůbec nejvyšší teplotu na tomto území. V rámci rozsáhlejšího regionu Antarktidy bylo maximem 19,8 stupňů naměřených na ostrově Signey 30. ledna roku 1982.

Obě teploty zapříčinily prudké lokální větry, které způsobily silné oteplení povrchu právě v těchto konkrétních místech. Porovnání více zpráv a teplotních záznamů ukazuje, že tyto silně lokální podmínky jsou odpovědné za teplotní rekordy, a to nejen na území Antarktidy. Nový záznam bude badateli přidán do teplotního archivu, který zahrnuje obecná maxima a minima počasí ze všech koutů světa.

Nejen teplotní rekordy

Tento archiv se neomezuje jen na teplotu, zaznamenává také informace o dešťových srážkách, nejsilnějších případech krupobití nebo nejdelších obdobích sucha. Našli bychom tu také nejsilnější poryvy větru, nejdéle trvající bleskový výboj a také úmrtí spojená přímo s vlivem počasí. Pro zajímavost nejnižší teplota, která byla kdy naměřená na planetě Zemi, byla mínus 89,2 stupně Celsia na stanici Vostok v Antarktidě 21. července roku 1983.

Průměrná roční teplota tohoto kontinentu sahá od mínus 10 stupňů na pobřeží k mínus 60 stupňům na nejvyšších lokalitách ve vnitrozemí. Teplota celé Země se od 19. století zvýšila o jeden stupeň Celsia, což stačí na větší sucho, vlny veder a tropické cyklony. Ovšem vzduch nad Antarktidou se ohřívá dvakrát tak rychle. Nové teplotní rekordy opět ukazují, že změna klimatu vyžaduje urychlené akce, stejně jako kontinuální a pečlivé sledování.

Zdroj: ČT24, WMO, ČTK

Článek Tik ťak bum, brzy nás čeká globální katastrofa. Antarktida čelí teplotnímu rekordu, nové měření ukázalo přes 18°C se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vrstvy historie jako přírodní archiv

Když led pohřbí napadané vločky sněhu, zůstanou v jeho sevření rovněž malé bublinky vzduchu. Tyto bublinky obsahují záznam atmosféry a klimatu přímo z doby, kdy sníh dopadl na zemský povrch. Vědci mohou v takovém případě využít radarová data, která vizualizují vrstvy ledu, a vytvořit tak 3D mapu například povrchu Grónska. Led dovoluje získávat podle jednotlivých vrstev údaje o stavu planety v konkrétním čase.

Nový padající sníh pod sebou pohřbívá ten původní, takže obecně vzato platí, že čím hlubší vrstva, tím je starší. Jenže to není tak docela jednoduché. Tuny ledu nahoře deformují sníh pod sebou a ten se pohybuje. Čím dál od středu, tím rychleji, což drží vrstvy v rovnováze. Směrem k pobřeží, kde je led tenčí a rychleji se hýbe, je také mladší. Nejstarší led se nachází vždycky uvnitř kontinentu, kde k pohybům vrstev prakticky nedochází.

Archiv, který jde tisíce let dozadu

Během posledních zhruba 50 let nám ledová jádra z Antarktidy spolu s podobnými, ale menšími z Grónska poskytla velmi detailní obraz vývoje naší planety. Tato historie popsala poslední tři čtvrtě milionu let. Ty malinké bublinky vzduchu ukrývající se v ledu ukazují podrobně, jak lidstvo svým chováním změnilo globální atmosféru a jak roste objem skleníkových plynů provázejících rozvoj použití fosilních paliv.

Jde hlavně o růst oxidu uhličitého a dalších emisí, které naše průmyslové i osobní činnosti provázejí. Právě ledová jádra shromažďující data z celé planety jsou věčným archivem a oním předmětem doličným ukazujícím dopady našeho chování a způsobu života na procesy probíhající na Zemi. Tyto stopy prokazují reálnost skleníkového efektu a teorii dopadu lidského chování na klimatickou změnu planety.

Zdroj: Science Focus

Článek Antarktida, jeden velký přírodní archiv aneb Jak Antarktické ledovce dovolují lidstvu cestovat v čase se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záblesky, které čistí povětří

Zatím to vypadá, že jak viditelné blesky, tak i slabší a neviditelné elektrické výboje kolem nich produkují oxidanty, které zachytávají mnoho vzdušných znečištění a mohou také odstraňovat plyny jako metan nebo oxid uhelnatý přímo z atmosféry. Původně totiž vědci tento dopad považovali za chybu v měření, takže odebrali velké části dat a uložili je k pozdějšímu prozkoumání – teď zjišťují, že chyby byla v jejich úvaze.

V roce 2012 letělo letadlo NASA přes Colorado a Oklahomu a měřilo vrcholky bouřkových mraků. Aktuální analýza a data ze země ze stejné doby ukázaly, že blesky opravdu produkují vysoké hodnoty oxidantů, což potvrdila i laboratorní simulace. Viditelné i neviditelné elektrické výboje produkují obrovské množství radikálů. Ovšem ve vzduchu nebyl nalezen skoro žádný oxid dusnatý či ozon, který by odpovídal tomuto typu blesků, jež lze na nebi vidět.

Nová oblast pro další objevy

Je dobré mít na paměti, že většina blesků se nedotkne země. To ovšem nemění nic na tom, že v mracích spouští mnoho chemických reakcí. Po celou historii se lidé zajímali o blesky hlavně proto, co mohou způsobit na zemi. Nyní však roste zájem o dopady menších výbojů uvnitř bouřkových mraků, které také vedou k větším bleskům. Data zatím obsahují mnoho nejistot, což vědci přiznávají. Jsou totiž shromážděny informace jen z malého koutku světa a krátkého časového úseku.

Panuje ovšem odhad, že 2–16 % světové atmosférické oxidace může být způsobeno právě bouřemi a blesky. Spolu s pozvolným stoupáním globální teploty se bouře budou nejspíš stávat častějším jevem, což ovlivní i rovnováhu skleníkových plynů ve vzduchu. Je tedy načase začít tyto dopady měřit po celém světě. Jistě ještě mnoho objevů v této oblasti čeká na odhalení, prozkoumání a porozumění.

Zdroj: Science Alert

Článek Blesky mají údajně dle nové studie silné čistící schopnosti. Zachrání lidstvo před její zkázou opět sama příroda? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mizející Arktida

Jackie Richter-Menge, vědec z univerzity na Aljašce, přinesl na setkání Americké geofyzikální unie nové a odstrašující poznatky. Například v loňském roce byla za severním polárním kruhem naměřena nejvyšší teplota v historii, tedy 38 °C a led v Beringově moři se zmenšil na největší minimum za 5500 let. Každopádně za největší a nejdiskutovanější problém je označována neustále se zvětšující teplota Arktidy.

Již v roce 2007 dosáhla vrstva ledu svého minima, které činilo 1,6 milionu čtverečních kilometrů. O pět let později bylo číslo ještě 18 procent nižší a varovalo nás před možnou katastrofou. V roce 2020 naštěstí hodnota ledu „rekordy“ netrhala, přesto se jednalo o jeden z nejhorších výsledků v historii měření.

Velrybám oteplování vyhovuje

Vědce alespoň může těšit fakt, že za posledních patnáct let proběhlo výrazné zlepšení v technice měření. To je nyní provázeno skrze satelit, který provádí gravitační měření v ledu a zjišťuje jeho změny. Stejně tak pozorování umožnuje sledovat život domorodých obyvatel Arktidy a my tak máme možnost nahlédnout do jejich způsobu života.

Za jediný opravdový pozitivní dopad oteplování Arktidy je považován nárůst počtu velryb. Ty byly v Čukotském, Ochozském nebo Beringově moři loveny po tisících a už to vypadalo, že jejich populace klesne až k nule. Oteplování ale přineslo možnost jejich lepšího pohybu a zároveň i zvýšilo přítomnost planktonu a krilu v mořích. Nenechme se však dobrou zprávou zmást. Je potřeba neustále bojovat proti změně klimatu na Antarktidě, protože nikde na světě není zaznamenán takový nárůst průměrné denní teploty.

Zdroj: Livescience

Článek Přírodní klima změnilo Arktidu k nepoznání, vědci bijí na poplach se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Snaha Velké Británie

Nové výzkumy ukazují, že změna klimatu by mohla způsobit náhlé změny v množství rostoucí vegetace v některých částech Velké Británie. Velká Británie je vyspělou zemí Evropy a již dlouhá léta aktivně bojuje proti změnám klimatu. Je si vědoma toho, že svou planetu lidé ničí, a proto se snaží ji několika způsoby pomáhat. Nový výzkum, který provedla jedna z britských univerzit, je toho důkazem.

[clanek id=“154″]

Univerzita Exeter

Tou zmiňovanou univerzitou je Univerzita Exeter. Exeter je město, které se nachází u jihozápadního výběžku britského ostrova. Tato univerzita studovala zemi ve vysokém rozlišení a pomocí modelů zkoumala místní dopady dvou scénářů změny klimatu v měřítku 1,5×1,5 km. Výrazným výzkumem zjistila, že i malá a hladká změna klimatu může na některých místech vést k náhlé změně množství vegetace.

Teplo, vlhko a více oxidu uhličitého

Výzkumem bylo zjištěno, že většina takových změn byla zvýšena a způsobena faktory, jako jsou například teplejší, vlhčí podmínky nebo více oxidu uhličitého v přírodním hnojení rostlin. Teplejší podmínky jinde mohou způsobit vyschnutí půdy, snížení produktivity rostlin nebo rychlé snížení vegetace. Výzkum tedy přišel k celkem zásadním objevům, které by rozhodně neměly být opomíjeny. Obecně lze říci, že očekávaný trend k teplejšímu a vlhčímu počasí pravděpodobně způsobí celkové zvýšení vegetace na mírných místech, kterým je například i Velká Británie.

Mnoho výzkumů se zaměřilo na body zvratu ve velkých systémech, jako jsou deštné pralesy nebo oceány. V rámci studia Velké Británie bylo zjištěno, že na lokální úrovni může vlivem změny klimatu docházet k mnoha zásadním změnám.

Nová metoda

Vědci použili novou metodu pro identifikaci náhlých posunů k hledání náhlých změn v celkovém množství uhlíku, který je uložený ve vegetaci během krátkého časového období. Byly tak zjištěny včasné varovné signály, před některými prudkými změnami, což je skvělé. Díky tomu se mohou předvídat potenciální hrozby ve skutečném světě.

Ve Velké Británii byly doposud pozorovány jen vzácně náhlé změny ve vegetaci. Nové výsledky by tedy neměly být brány jako konkrétní předpovědi, ale měly by sloužit k ilustraci, že by se něco takového mohlo ve Velké Británii vlivem změny klimatu stát.

Článek Změna klimatu může způsobit náhlé a výrazné změny v britské vegetaci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.