Svázaný muž se zakrytou tváří: pohřební zvyk z andských hor

Poloha těla vyvolala okamžitou pozornost médií i veřejnosti. Skrčenec s rukama přes obličej a provazy kolem trupu působí na první pohled děsivě. Archeologové ovšem tento postoj přiřadili k funerární tradici doložené v jižním Peru a v horském andském prostředí, mrtvý byl do hrobky uložen záměrně v této pozici, nešlo o pozdější deformaci ani o následek násilí.

Centrální umístění hrobky, propracovaná podzemní architektura se schodištěm a bohatá výbava (keramika, mořští měkkýši, kosti zvířat podobných lamě, morčata, dokonce hudební nástroj zampoña) vedou Van Dalena k závěru, že pohřbený patřil k místní elitě. Spíš než panovník ve smyslu incké hierarchie mohl být významným obchodníkem nebo členem vládnoucí vrstvy v multietnickém městě, kde se potkávaly kultury pobřeží i hor.

Osm dětí a dvanáct dospělých: kdo doprovázel mrtvého do záhrobí

V únoru 2022 přišla druhá vlna oznámení. Agentura AFP 15. února informovala o šesti dětských mumiích nalezených u vstupu do hrobky. O den později peruánský deník La República hlásil sedm dětí a osm dospělých. A 23. února při oficiální prezentaci agentury Andina už stav výzkumu ukazoval osm dětí a dvanáct dospělých, celkem dvacet jedinců kolem jedné centrální mumie.

U části ostatků zaznamenali archeologové předběžné známky násilí: fraktury, kontuze, stopy po úderech. Van Dalen a jeho kolegové vyslovili hypotézu, že děti i dospělí mohli být rituálně usmrceni jako posmrtný doprovod významného muže. Současně ale připustili alternativu: někteří z nich mohli zemřít na nemoc. Forenzní jistota o příčině smrti chybí. A stejně tak chybí potvrzení příbuzenského vztahu dětí k hlavní mumii; Van Dalen o něm hovořil jako o pracovním předpokladu, avšak veřejně publikovaná analýza DNA k roku 2026 neexistuje, jak potvrzuje i Smithsonian Magazine.

Moc, která nekončila smrtí: andský kult předků a rituální autorita

Proč by kdokoli nechával zabíjet lidi kvůli pohřbu jednoho muže? Andská kosmologie pracovala s představou, že smrt znamená přechod do paralelního světa, kde mrtvý dál existuje, dál potřebuje doprovod a dál může ovlivňovat osud živých. Významný zemřelý se stával předkem-ochráncem. Čím mocnější za života, tím velkolepější rituál, a tím početnější doprovod.

Cajamarquilla v tomto ohledu zapadá do širšího rámce andských pohřebních praktik. Na lokalitě Huanchaquito-Las Llamas na severu Peru dokumentovali badatelé jednorázovou oběť více než 140 dětí a přes 200 velbloudovitých zvířat kolem roku 1450. Incká capacocha zase představovala státem organizovaný obětní akt, při němž byly děti ukládány na horské vrcholy. Cajamarquilla se od obou liší: tady jde o pohřební doprovod navázaný na jedinou elitní hrobku, lokální záležitost spjatou s konkrétním mrtvým a jeho společenským postavením. Právě tato intimní vazba mezi mocí jedince a osudem jeho průvodců dělá z nálezu tak výjimečný dokument o fungování předkolumbovské hierarchie.

Výzkum pokračuje: vzorky míří do laboratoří, lokalita se otevírá veřejnosti

Mediální zájem o „Pána z Cajamarquilly“ po roce 2022 opadl, práce na lokalitě ale neutichly. V letech 2023–2024 probíhal další archeologický projekt v sektoru Kroeber, kde badatelé zpracovávali mimo jiné textilní nálezy. V lednu 2025 vydalo peruánské ministerstvo kultury rezoluci povolující export šesti archeologických vzorků k laboratorním analýzám s povinností zveřejnit výsledky. A v únoru 2026, při oslavách 25. výročí prohlášení Cajamarquilly kulturním dědictvím, otevřela obec Lurigancho-Chosica interpretační expozici s replikami, videi a vzdělávacím obsahem. Originální ostatky zůstávají podle dostupných informací v režimu kurace a dalšího výzkumu.

Článek V hrobce u Limy leželo šest mumifikovaných dětí kolem jednoho muže. Rituál měl biologický i politický důvod se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co přesně nová studie zjistila

Autorky Sahar Saleemová a Samia El-Merghaniová podrobily mumii celotělovému CT, skenovací elektronové mikroskopii a chemickým metodám FTIR a rentgenové difrakce. Výsledky porovnaly s terénními záznamy z třicátých let i se staršími fotografiemi z let 1939 a 1998.

Základní profil ženy vypadá takto:

• Odhadovaný věk v době smrti: přibližně 48 let (± 14,6 roku)
• Výška za života: asi 154 cm
• Zdravotní stav: mírné degenerativní změny kloubů a páteře, několik zubů ztracených ještě za života
• Vnitřní orgány: mozek i orgány zůstaly na místě, CT nenašlo žádný eviscerační řez

Poslední bod je klíčový. V období Nové říše, tedy zhruba 1550 až 1070 př. n. l., patřilo vyjmutí mozku a vnitřních orgánů ke standardní praxi u elitních pohřbů. Jenže absence eviscerace automaticky neznamená odbytou práci. Chemická analýza kůže odhalila jalovec a kadidlo, tedy drahé dovezené látky. Žena měla na hlavě paruku z pramenů zpevněných datlovými vlákny a na rukou šperky. Pohřební výbava přitom odpovídala vyššímu společenskému statusu.

Proč ta ústa, a co je kadaverózní spasmus

Právě rozpor mezi kvalitním balzamováním a otevřenými ústy vedl autorky k nové hypotéze. Egyptští balzamovači čelist běžně fixovali; u jinak pečlivě ošetřeného těla nedává „zapomněli na to“ příliš smysl. Saleemová a El-Merghaniová proto navrhují, že příčinou mohl být takzvaný kadaverózní spasmus: okamžité ztuhnutí malé svalové skupiny přímo v okamžiku smrti, na rozdíl od klasické posmrtné ztuhlosti, která nastupuje s odstupem hodin a postihuje celé tělo.

Forenzní literatura spojuje kadaverózní spasmus s prudkým fyzickým vypětím, násilnou smrtí nebo silným emočním stresem. Pokud k němu u CIT8 skutečně došlo, svaly čelisti mohly ztuhnout tak rychle, že je balzamovači nedokázali uvolnit. Výraz by pak nebyl chybou, ale stopou posledních okamžiků života.

Skeptici mají pádné argumenty

Ne všichni egyptologové a forenzní odborníci jsou ale přesvědčeni. Salima Ikramová z Americké univerzity v Káhiře upozornila v komentáři pro The Guardian, že výraz tváře nelze bezpečně číst jako emoci při smrti. Forenzní patolog Stuart Hamilton dodal, že čtyřicetidenní vysychání při mumifikaci poskytovalo dost času rysy upravit, pokud by balzamovači chtěli.

A pak je tu zásadnější námitka: samotný koncept kadaverózního spasmu je ve forenzní literatuře sporný. Studie z roku 2013 publikovaná ve Forensic Science, Medicine and Pathology ho přímo označuje za mýtus. Alternativních vysvětlení otevřených úst existuje celá řada: běžný posmrtný pokles čelisti, jeho fixace klasickou rigor mortis, vliv vysychání, tlak obinadel nebo pozdější posmrtné změny.

Co vidíme dnes, není jen starověk

Část dnešního vzhledu mumie CIT8 je paradoxně moderní. CT odhalilo velký pravidelný defekt na hrudní stěně, který podle autorek nejspíš vznikl při starší pitvě na lékařské fakultě Kasr al-Ajní v Káhiře. Kolaps přední stěny břicha pak patrně způsobilo dlouhodobé skladování. Kdo se dívá na fotografie „křičící ženy“, dívá se tedy na směs staroegyptského balzamování a novodobých zásahů.

Přesto zůstává jádro nálezu pozoruhodné. Moderní metody dokázaly bez rozbalení těla odhadnout věk, výšku, zdravotní stav, přítomnost orgánů, odlišit starověké zásahy od novodobého poškození a identifikovat obchodně cenné pryskyřice. Limit je ale stejný jako vždy: bez jasného traumatu nebo typických patologických stop neumí CT samo spolehlivě určit, co přesně člověka zabilo.

Anonymní žena ze Senmutova okruhu

Kdo byla CIT8? Jméno neznáme. Pohřební komora pod TT71 je spojená s rodinou Senmuta, slavného architekta královny Hatšepsut. Dvě další rakve z téhož nálezu obsahovaly šest anonymních mumií, které Metropolitan Museum označuje jako „téměř jistě“ členy téže rodiny. Saleemová v médiích mluví o pravděpodobně blízké příbuzné. Přímý důkaz příbuzenského vztahu ale publikován není.

Jisté je jen to, že žena žila v rané 18. dynastii, dostala nákladný pohřeb a zemřela s výrazem, který tři a půl tisíciletí po její smrti stále provokuje otázky. Odpověď na tu nejdůležitější, proč má otevřená ústa, se posunula z kategorie „odbytá mumifikace“ do kategorie „možná stopa důvodu smrti“. Definitivní verdikt ale zatím nikdo nepřinesl.

Článek Egyptská „křičící žena“ mohla podle nové analýzy zemřít v bolestech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co přesně skrývalo farářovo břicho

Samotné dřevo a vlákna by ovšem rozklad jen zpomalily. Klíčovou roli sehrála chemická složka. Tkáně mumie vykazovaly extrémně zvýšenou koncentraci zinku, z níž autoři usuzují na použití chloridu zinečnatého. Tato sůl působí silně hygroskopicky, vytahuje vlhkost z okolních tkání, a zároveň má dlouhodobě známý antimikrobiální efekt. Právě kombinace savého materiálu a dezinfekční impregnace vysvětluje, proč se trup zachoval tak výjimečně, zatímco obličej, chodidla a dolní končetiny, kam vnitřní výplň nedosáhla, podlehly rozkladu výrazně víc.

Proč balzamovači zvolili rektální cestu, a co to prozrazuje o jejich znalostech

Nejpřekvapivější detail celé studie se týká způsobu, jakým se směs do těla dostala. Přední ani zadní stěna trupu nejeví žádné stopy po chirurgickém otevření. Veškerý materiál musel projít análním kanálem. Autoři předpokládají, že balzamovač provedl vnitřní naříznutí horní části konečníku nebo esovité kličky tlustého střeva, aby uvolnil průchod do břišní dutiny.

V kontextu dějin balzamování jde o zásadní odchylku. Dostupné evropské i staroegyptské protokoly zpravidla počítají s řezem do přední břišní stěny. Rakouský případ ukazuje na znalost anatomie a pragmatický záměr: zachovat vnější celistvost těla, patrně z náboženských nebo estetických důvodů, a přitom dosáhnout účinné konzervace zevnitř.

Kdo byl Franz Xaver Sidler von Rosenegg a co ho zabilo ve 37 letech

Tým identifikoval mumii jako Franze Xavera Sidlera von Rosenegga, muže aristokratického původu narozeného roku 1709 nedaleko St. Thomas. Sidler vstoupil do augustiniánského kláštera ve Waldhausenu a kolem roku 1740 byl vyslán jako farní vikář do St. Thomas am Blasenstein. Zemřel roku 1746, bylo mu pouhých sedmatřicet.

Příčinu smrti odhalila histologická analýza plicní tkáně: chronická aktivní tuberkulóza s pravděpodobným akutním plicním krvácením. Kostra nevykazovala známky těžké fyzické práce, což odpovídá duchovnímu stavu. Zbytky pásu kůže kolem pasu naznačují výrazný úbytek hmotnosti před smrtí. Izotopová analýza tkání z posledních měsíců života zachytila změněný signál, který autoři připisují buď metabolickému stresu z vyčerpávající choroby, nebo zhoršené dostupnosti potravy v důsledku probíhající války o rakouské dědictví.

Mumie dnes váží pouhých 10,5 kilogramu, měří 170,8 centimetru ve smrštěném stavu a odhadovaná živá výška Sidlera činila přibližně 176 centimetrů. Zajímavý je i osud drobného předmětu, který starší průzkumy interpretovaly jako „jedovatou kapsli“; ve skutečnosti šlo o dutý skleněný korálek, patrně z růžence nebo výšivky, a toxikologická analýza žádné jedy neprokázala.

České krypty pod lupou: přehlížíme záměrné balzamování i u nás?

Studie výslovně upozorňuje, že starší rentgenové průzkumy intaktních mumií mohly podobnou vnitřní výplň snadno minout; mobilní rentgen z roku 2000 zachytil v trupu jen zmíněný korálek, nikoli kilogramy dřevěných štěpků. Autoři proto vyzývají, aby budoucí výzkumy kryptových pohřbů s touto neobvyklou variantou konzervace počítaly.

V českém prostředí se nabízí otázka, zda totéž nečeká na odhalení i v tuzemských kryptách. Dosud známé případy mumifikace, kapucínská hrobka v Brně, klatovské katakomby či pražská krypta kostela Panny Marie Vítězné, se oficiálně vysvětlují přirozeným prouděním vzduchu a specifickými podmínkami prostředí. Materiálově by přitom středoevropský farář 18. století měl přístup ke stejným surovinám jako Sidlerovi balzamovači: jedlovým a smrkovým štěpkům, konopí, lnu i zinkovým solím.

Právě pražská krypta Panny Marie Vítězné nabízí nejsilnější domácí paralelu. Národní muzeum u ní uvádí, že většina těl byla dobře mumifikována, část ostatků byla vyzvednuta už v letech 1971 a 1999, avšak komplexní vyhodnocení rentgenem, fotodokumentací a paleopatologickou analýzou dokončeno nebylo. Projekt naplánovaný na roky 2025–2026 by mohl přinést odpověď na otázku, zda i některé „přirozeně“ zachované české mumie skrývají uvnitř stopy po záměrném zásahu.

Farář, kterého si můžete prohlédnout za padesátikorunu

Sidlerova mumie leží dodnes v kryptě kostela ve St. Thomas am Blasenstein a obec ji prezentuje jako svou hlavní pamětihodnost. Komora bývá přístupná od dubna do října ve dnech bez sněhu, vstup stojí dvě eura za skupinu, tedy zhruba padesát korun. Komentované prohlídky lze domluvit předem.

Po téměř třech staletích tak návštěvníci stojí před tělem, které vypadá jako důkaz nadpřirozené síly horského vzduchu. Ve skutečnosti se dívají na výsledek promyšleného řemesla: směsi jehličnatých štěpků, konopných vláken a zinkové soli, vtlačené do mrtvého těla cestou, kterou by málokdo čekal. A pokud měl Nerlichův tým pravdu v tom, že podobné případy mohly unikat pozornosti badatelů po celé střední Evropě, pak se příběh „vzduchem sušeného faráře“ teprve začíná psát.

Článek Rakouská mumie přežila staletí díky metodě, kterou věda dosud neznala. Klíčem jsou piliny a sůl, která vysouší tkáně zevnitř se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak se z asfaltu stal lidský prášek

Arabský výraz mūmiyā původně označoval léčivý bitumen, tmavou, smolnou látku, která prosakovala ze skal v Persii a které tehdejší medicína jí přisuzovala hojivé účinky. Perský lékař Avicenna ji ve svém Kánonu medicíny doporučoval jako prostředek proti zlomeninám, otravám i vnitřním nemocem. Problém nastal, když se jeho dílo a další arabské texty začaly ve 12. století překládat do latiny.

Nejčastěji se v této souvislosti zmiňuje Gerard z Cremony, jeden z nejplodnějších překladatelů toledské školy. V jeho a dalších latinských verzích se definice mumia posunula od přírodního asfaltu k „látce nalezené na pohřbených tělech“. Nešlo přitom o jeden izolovaný omyl; National Geographic upozorňuje na sérii významových posunů u více překladatelů 11. a 12. století. Černé pryskyřice a vosky na povrchu egyptských mumií ale vypadaly přesně jako bitumen. A jakmile se autorita Avicennova textu spojila s vizuální podobností, přenos léčivé „síly“ z asfaltu na lidské tělo byl hotový.

Pět set let na lékařském předpisu

Od 13. století se prášek z mumií stal standardní položkou evropských lékáren. Podával se vmíchaný do vína, mléka nebo medu, připravoval se jako čaj, tinktura, pasta na rány i přísada do náplastí. Podle studie Warrena R. Dawsona z roku 1927 publikované v Proceedings of the Royal Society of Medicine patřila mumia mezi běžně předepisované léky až do 17. století, s doznívajícím užíváním hluboko do 18. století.

Proč tak dlouho? Čtyři faktory se vzájemně posilovaly:

• Autorita textů – latinská medicína stavěla na arabských překladech jako na nedotknutelném základu.
• Vizuální logika – tmavé balzamovací hmoty na mumiích skutečně připomínaly asfalt; některé ho opravdu obsahovaly.
• Nedostatek originálu – pravý perský bitumen byl vzácný a drahý, egyptských těl bylo relativně dost.
• Zisk – obchod s mumií byl lukrativní a poptávka rostla rychleji než nabídka.

Skeptické hlasy se nicméně ozývaly už v 16. století. Francouzský chirurg Ambroise Paré otevřeně odmítal léčivou hodnotu rozemletých mrtvol. Jenže kritika nestačila proti kombinaci tradice, autority a peněz. Vídeňské dispensatorium platné pro habsburskou monarchii v letech 1729–1774 ještě obsahovalo deset receptur s mumií. A německý obchodní ceník nabízel mumia vera Aegyptiacaještě roku 1924.

Falešné mumie z čerstvých těl

Když egyptských mumií začalo ubývat, trh si poradil. Vznikl rozsáhlý byznys s falzifikáty. Arabský lékař Abd al-Latíf al-Baghdádí popsal už ve 13. století, jak obchodníci v Egyptě prodávají čerstvé mrtvoly vydávané za starověké mumie. Postup byl cynicky jednoduchý: tělo rozřezat, zasypat myrhou a aloe, namočit v lihu nebo víně, vysušit na slunci a prodat.

Kupci v Londýně, Paříži nebo Benátkách rozdíl nepoznali. A často ani poznat nechtěli. Celý systém fungoval na tom, že z lidských ostatků se stal komoditní materiál s latinským názvem a lékařskou autoritou. Morální kategorie „kanibalismus“ se překryla kategorií „farmacie“. Anglický král Karel II. sice nejedl přímo egyptské mumie, ale pravidelně pil tinkturu z lidské lebky, takzvané King’s Drops. Medicínský kanibalismus sahal až k panovníkům a duchovenstvu, jak dokládá Smithsonian Magazine.

Od léku k pigmentu a večerní zábavě

Ani když mumie zmizely z lékáren, nezmizely z evropské kultury. Od 16. století se z nich mlel malířský pigment zvaný mumiová hněď, oblíbený pro lazury, stínování a teplé tóny kůže. Prerafaelité jako Edward Burne-Jones ho používali; když se prý dozvěděl, z čeho pigment skutečně pochází, uspořádal svému zbytku slavnostní pohřeb na zahradě. Přesně identifikovat, ve kterých obrazech se mumiová hněď nachází, je ale podle historiků umění dodnes obtížné.

Viktoriánská Anglie pak přidala ještě jeden rozměr: rozbalovací večírky. Od zhruba roku 1600 až do počátku 20. století se mumie veřejně i soukromě rozbalovaly před publikem. Hosté si odnášeli kousky lněných obvazů jako suvenýry. Poslední zdokumentovaná veřejná akce tohoto typu proběhla roku 1908.

Co všechno zmizelo

Přesný počet zničených mumií nikdo nespočítá. Egyptoložka Salima Ikram mluví o „stovkách a tisících“ těl zlikvidovaných pro medicínu a obchod. S každým rozemletým tělem zmizely i obvazy s nápisy, amulety, anatomická data, stopy nemocí a balzamovacích postupů. Dnešní muzea proto používají CT skenery k „virtuálnímu rozbalení“, právě proto, že fyzický zásah je destruktivní a nevratný.

Celý příběh mumie jako léku ukazuje něco znepokojivého: omyl nepotřebuje být velký, aby přežil staletí. Stačí, když ho podpírá autorita textu, logika vzhledu a chuť vydělat.

Článek Evropané snědli tisíce egyptských mumií. Za vším stojí jeden chybný překlad z arabštiny z 12. století se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jednu z nich zasáhl blesk

Jedinečná mumie byla skupinou vědců z New York University nalezena v roce 1999 na úpatí sopky Llullaillaco. Ta se vypíná do výšky 6 739 metrů nad mořem na hranici Argentiny a Chile. Celkem našli archeologové tři mumie, na rozdíl od pečlivě balzamovaných egyptských „kolegů“ zachované díky hlubokému zmrazení. Zkoumání bylo podrobeno také tělo sedmiletého chlapce, k průzkumu mladší dívenky se vědci zatím nerozhodli.

Podle předběžného ohledání to vypadá, že byla dívka zasažena bleskem, což může ovlivnit přesnost výsledků jakéhokoli rozboru a analýzy. Je velmi pravděpodobné, že všechny tři děti byly obětovány, což potvrzují i artefakty nalezené v jejich blízkosti. Jedná se o zlato, stříbro, oblečení, jídlo a také extravagantní čelenky. Jsou vyrobeny z bílého peří neznámých ptáků. Inkové si tyto děti nejspíše zvolili jako obětinu pro jejich krásu.

Rok v přípravě na obřad

Další okolností je skutečnost, že děti byly na rozdíl od dospělých považovány za čisté bytosti. Obětování dětí se u Inků ovšem příliš často nevyskytovalo. Na základě předchozích výzkumů se ukázalo, že děti byly rok před obětováním velmi dobře krmeny. Nešlo ovšem o množství, ale kvalitu potravin. Zatímco v předchozím a jasně rolnickém životě jedly jen zeleninu a brambory, v přípravě na rituál se jim dostávalo kukuřice a sušeného lamího masa.

Incká říše byl státní útvar v Jižní Americe v hornatých andských oblastech. Dnes jde o území Kolumbie, Peru, Bolívie, Chile a Argentiny. Ve své době šlo o největší indiánskou říši amerického kontinentu, která však zanikla během 16. století pod náporem Španělu. Ti využili i vnitřních rozepří vládnoucí rodiny. Mnohonárodní a velmi různorodý stát pak během jednoho roku vojensky rozdrtili. Většina pozůstatků byla následně systematicky zničena.

Které další ledové mumie vás napadají?

Zdroj: Science

Článek Archeologům se podařil neuvěřitelný objev. Čím se dívka z kmene Inků, jejíž tělo je staré více než 500 let, liší od ostatních? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Souboj mezi Ruskem a Spojenými státy

Proto využili svoje tajné služby, aby určily místa, kde by se artefakty a znalosti tohoto typu mohly nacházet. Jedno z nich byla starověká hrobka v Egyptě, konkrétně na náhorní plošině v Gíze. Svoje hledání založila KGB na staré legendě o hrobce boží návštěvy (Tomb of the Visitor God). Podle příběhu narazili dva beduíni během cest na místo posledního odpočinku mimozemského návštěvníka. Jakmile do hrobky vstoupili, okamžitě se jim udělalo zle.

Ještě než v nemocnici podlehli tajemné chorobě, dokázali předat umístění této hrobky. Egyptské úřady pak prodaly tyto údaje ruským spojencům. Ti se na toto místo chtěli dostat dřív, než se to povede americké CIA. V důsledku toho byl tedy rychle ustanoven Projekt ISIS, jehož expedice měla hrobku prozkoumat. K sovětským egyptologům, vědcům a vojákům se přidaly egyptské protějšky, které jim měly s nalezením cíle v terénu pomoci.

Možný nález zakladatele Egypta?

Tyto informace pak ověřil ruský vědec Viktor Ivanovič, který měl přístup k tajným dokumentům KGB. „Neexistují žádné pochybnosti, že malá skupina ruských vědců s vojenskými experty našla v Egyptě v roce 1961 hrobku. Dokumentace ale nikde nezmiňuje, co přesně mělo být nalezeno uvnitř sarkofágu. Jediným zdrojem jsou nejvyšší představitelé KGB. Jen ti vědí, že jsme našli mimozemskou bytost, která zemřela v Egyptě.“

„Došlo k tomu 10 000 let před Kristem.“ Rusko-egyptské výpravě se podařilo hrobku odhalit a podle zpráv zajistila velký počet artefaktů. Podle jednoho ze starších důstojníků KGB bylo odneseno asi 15 krabic plných předmětů. Hieroglyfické nápisy uvnitř byly zkopírovány a následně přeloženy. Bylo mezi nimi i proroctví předvídající návrat okřídleného mimozemského boha. Zpráva také zmiňovala existenci ochranné bariéry.

Existence záznamu, neznámost výsledku

„Během zkoumání zdí jsme zachytili podivnou sílu odporu. Nedokázali jsme to nijak vědecky vysvětlit.“ Nic uvnitř ale nebylo tak zarážející jako mumie samotného boha, která byla opatrně uložena ve velkém sarkofágu. Tělo bylo větší než průměrný Egypťan a radiokarbonová metoda ukázala stáří asi 13 000 let. Podle egyptské mytologie byla první dynastie ustanovena bohem Osirisem, který na Zemi přiletěl v létající lodi.

Je to odkaz na UFO? A pokud ano, opravdu našla výprava mumii zrovna této bytosti? Existuje černobílý záznam, údajně přímo z archivů KGB. Při otevření rakve se uvolnil oblak jedovatého plynu. Členové výpravy se tak vrátili s ochrannými obleky a maskami. Ačkoli není možné ověřit, že tělo skutečně patřilo mimozemskému bohu, forenzní analýza potvrdila pravost záznamu. Do dnešního dne je tak výsledek této expedice neznámý.

Článek Projekt ISIS aneb Jak tajná služba KGB objevila mumifikované tělo starověkého mimozemského „boha“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ledový muž Ötzi

Když Ötziho objevili němečtí turisté, bylo z něj vidět pouze hlavu a ramena. Turisté svůj nález okamžitě nahlásili příslušným úřadům, protože si skutečně mysleli, že se jedná o nedávno zemřelého horala. Jako první na místo nálezu dorazily jednotky Rakouského záchranného týmu, které se snažily mrtvolu oddělit od okolních skal, ke kterým přimrzla.

Redakce VědaŽivě

17 listopadu, 2022

Archeologové objevili 2500 let staré mumie se zlatými jazyky: Staří Egypťané jim je vkládali do úst z děsivého důvodu

Svým neopatrným zacházením jí polámali několik kostí. Teprve o pár dní později bylo zjištěno, že se ve skutečnosti jedná o mnohem starší mrtvolu muže. Prvotní odhady počítaly se stářím okolo 4 tisíc let. Díky všudypřítomnému mrazu došlo k dokonalé mumifikaci a tělo zůstalo ve výjimečně dobrém stavu. Místní archeologové mumii pojmenovali ledový muž Ötzi.

Nezvykle zachovalá mumie

Egyptské a Incké mumie bývají většinou vysušené a zbavené veškerých tělních tekutin. Ötzi, kterého přirozeně zakonzervoval přítomný mráz, si na rozdíl od jiných mumií zachoval veškeré tělní tekutiny. Také orgány se zachovaly v naprosto dokonalém stavu. Vědci tak byli schopni zjistit spoustu nových poznatků o životě lidí z období neolitu.

Redakce VědaŽivě

14 února, 2022

Badatelé se podívali do nitra první těhotné egyptské mumie. Neporušený plod dítěte v ní dřímal bezmála 2000 let

Ötzi byl muž ve věku zhruba 40 let, který vážil necelých 50 kilogramů při výšce okolo 160 centimetrů. Kromě toho měl střeva prolezlá různými parazity, měl žaludeční vředy, artritidu, boreliózu a pravděpodobně byl intolerantní na laktózu. Jeho kůži pokrývalo 61 různých tetování, které bylo vytvořeno z rozdrceného uhlí.

Byl obětí vraždy

Ötzi nedává vědcům od svého nalezení spát. Dlouhá léta si kladli otázku, co se tomuto muži asi stalo, že skončil jako ledová mumie uprostřed hor. S pomocí rentgenu následně odhalili cizí předmět v Ötziho rameni. Jednalo se o špičku šípu. K případu byl povolán skutečný kriminalista, který poprvé v životě vyšetřoval 5 tisíc let starou vraždu. Podle dostupných důkazů usoudil, že se nejspíš jednalo o osobní mstu. Přesný motiv této vraždy se nejspíš nikdy nedozvíme. Ötzi přesto představuje zásadní průlom v chápání naší dávné historie.

Článek Nejslavnější mumie: Ötzi zahynul před 5 300 lety. Bylo mu 40 let a měl prý intoleranci laktózy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nález desetiletí

Největší ironií pravděpodobně zůstává fakt, že se o nález desetiletí zasloužil pracovník stavební společnosti, která v Popradu pracovala na výstavbě průmyslové zóny. Jeho úkolem bylo najít zdroj podzemní vody, který měl být následně zasypán kamením. Místo toho našel 1 600 let starou hrobku. V první chvíli si myslel, že narazil na starý partyzánský bunkr a odmítl v práci pokračovat ze strachu, že by tam mohla být nevybuchlá munice. Díky duchapřítomnosti bagristy tak byli archeologové přivoláni k jednomu z nejvýznamnějších nálezů posledních desetiletí.

Slovenský Tutanchamon

Okamžitě započaly archeologické práce, které odhalily, že díky umístění hrobky došlo k dokonalé konzervaci většiny předmětů. Ačkoliv byla hrobka v průběhu věků pravděpodobně vykradená, stále se v ní našlo několik předmětů neskutečného významu i hodnoty. Mezi ty nejvýznamnější patří například část tapisérie, sarkofág, přívěšek vyrobený z mince římského císaře z roku 375 a dvoustěnná šachovnice se skleněnými hracími kameny. Podle toho lze usoudit, že Slovenský Tutanchamon pravděpodobně patřil do šlechtického stavu.

Odkud pocházel?

Ze samotného těla se toho moc nedochovalo. Přesto dokázaly testy DNA prozradit, že se jednalo o muže ve věku 20 až 25 let. Podle všeho se narodil někde mezi Uralem a Volhou a do oblasti Tater se dostal při stěhování národů, které bylo ve 4. století běžné. Většinu života pravděpodobně prožil ve Středomoří, protože zbytky jídel, které vědci nalezli v jeho žaludku, obsahovaly velké množství ryb a ovoce. Pravděpodobnou příčinou smrti byla žloutenka, proti které v té době neexistoval žádný lék.

Redakce VědaŽivě

11 prosince, 2022

Ve starověké hrobce Tutanchamona archeologové našli záhadný mimozemský prsten

Ačkoliv byla hrobka Slovenského Tutanchamona nalezena už v roce 2005, zpřístupněna byla až v loňském roce v rámci unikátní expozice. Každý návštěvník se tak může na vlastní oči podívat na poklady, které tento nejcennější evropský nález desetiletí odhalil.

Článek Slovenský Tutanchamon: Bagrista našel hrobku mladého knížete, která je stará 1 600 let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Komunikace s bohy

Archeologové se domnívají, že zlatý amulet ve tvaru jazyka, který nalezli v ústech tří mumií, měl sloužit k tomu, aby zesnulí mohli v posmrtném životě komunikovat s bohem podsvětí Usirem. Posmrtný život hrál v kultuře starověkých
Egypťanů významnou roli.

Nebylo by tedy neobvyklé, kdyby součástí pohřebního rituálu bylo zajistit, aby mohly mumie promluvit s bohem podsvětí a možná si vykomunikovat lepší podmínky pro svůj posmrtný život. Stále však není jasné, proč se podobné amulety neobjevily také u jiných mumií. Jedním z možných vysvětlení můžou být rozdílné pohřební rituály, které se v historii starověkého Egypta často měnily.

Prastaré mumie

Mumie, u kterých byly nalezeny zlaté jazyky, byly objeveny v pohřebišti Qewaisna, které se nachází asi 460 kilometrů od Káhiry. Jejich stáří se odhaduje zhruba na 2 tisíce až 2,5 tisíce let. Pohřebiště Qewaisna vznikalo mezi léty 300 před naším letopočtem a 640 našeho letopočtu. Toto široké období právě přispívá k teorii o různých pohřebních zvycích v průběhu let, které se dají vydedukovat z artefaktů, se kterými byli mrtví pohřbíváni. Nutno dodat, že mumie se zlatými jazyky byly nalezeny ve velmi špatném stavu a zlatý amulet je jediným zachovalým artefaktem.

Redakce VědaŽivě

14 února, 2022

Badatelé se podívali do nitra první těhotné egyptské mumie. Neporušený plod dítěte v ní dřímal bezmála 2000 let

Bohové Egypta

Bohové hráli v kultuře starověkého Egypta velmi významnou roli. Nejvýznamnějším bohem byl sluneční bůh Ra, který bývá vyobrazován se sokolí hlavou. Byl bohem slunce, světla a života. Jeho protipólem pak byl bůh Usir (nebo Osiris), který byl uctívaný jako bůh podsvětí a soudce mrtvých. Podle mytologie starověkého Egypta, byl Usir zavražděn a rozčtvrcen svým žárlivým bratrem Sutechem. Od té doby přebývá Usir v podsvětí a jeho úkolem je soudit duše zemřelých a rozhodovat, zda postoupí do říše mrtvých či nikoliv.

Článek Proč měly mumie zlaté jazyky: Egypťané věřili, že tak budou moct komunikovat se staroegyptským bohem zesnulých se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejsilnější oddanost víře

Praktiku známou jako šokusinbucu představil poprvé japonský mnich Kukai. Zahrnuje postupné vysušování těla trvající několik let. Namáhavý proces vede nevyhnutelně ke smrti a mumifikaci lidského těla. Veškeré kroky jsou extrémně přísné a také bolestivé. Během prvních 1 000 dní přestal mnich konzumovat jakékoli jídlo kromě ořechů, semen, ovoce a bobulí. Krom toho ho čekala náročná fyzická aktivita, aby se zbavil veškerého tuku.

Po dalších 1 000 dní byla jeho strava omezena výlučně na kůru a kořínky. Ke konci tohoto období pili mniši jedovatý čaj připravený z mízy škumpy lakodárné. Tento nápoj způsoboval výrazné zvracení a rapidně zbavoval tělo veškerých tekutin. Současně měl konzervační efekt, zabíjel larvy i bakterie, které by jinak po smrti způsobily rozklad tkání. Poslední krok rituálu přišel po více jak šesti letech této extrémně náročné a bolestivé přípravy.

Konečná fáze v osamění

Mnich sám sebe uzavřel v kamenné hrobce jen o něco málo větší než jeho vlastní tělo. Tam se ponořil do stavu extrémně hluboké meditace. Seděl při ní v lotosové pozici (chodidla položená na kolenou), kterou až do své smrti neopustil. Přívod kyslíku dovnitř hrobky zajišťovala jen malinká škvírka s trubičkou. Každý den pak „obyvatel“ zazvonil na zvonek, aby okolí informoval, že je stále ještě naživu. Jednoho dne pak i toto zvonění ustalo.

Následně byla trubička odstraněna, hrobka zapečetěna. Začala konečná fáze rituálu trvající 1 000 dní. Jakmile celý proces skončil, byl hrob otevřen. Cílem bylo zjištění, jestli se ze snaživého mnicha opravdu stala jeho vlastním úsilím mumie. Pokud tomu tak bylo, byl povýšen na status Buddhy (neboli Probuzeného). Jeho tělo bylo vyjmuto a umístěno v klášteře. Tam už ho uctívali a velebili ostatní mniši, z nichž mnozí plánovali totéž.

I na nedokonalé mumie se dostalo

Jestliže ovšem mnichovo tělo vykazovalo po otevření hrobu známky rozkladu, nebylo vhodné k uctívání. Na řadu se tedy dostalo vymítání démonů. Bylo-li vše v pořádku, byl na ošetření kůže a zajištění dlouhověkosti použit kouř z kadidla. Pak už byl i takto nedokonalý mnich vystaven v chrámu a považován za vtělení Buddhy. Praktika sebemumifikace pokračovala až do 19. století, poté ji ovšem zakázala japonská vláda (rok 1877).

A kolik lidí jí vlastně prošlo? Obecně se věří, že mnoho stovek mnichů se pokusilo o zopakování tohoto náročného a dlouhého rituálu. Jen 28 z nich ovšem dosáhlo konečného bodu, tedy samotné mumifikace. Některé z nich je možné spatřit v různých chrámech po celém Japonsku. Existuje minimálně jedna mumie stará 550 let. Mnich se jmenoval Sangha Tenzin a nachází se v himálajské oblasti Indie, konkrétně v chrámu vesnice Gue.

Článek Buddhističtí mniši mumifikovali svá těla zaživa. Znamenalo to nejméně 2 000 dní dobrovolného utrpení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejstarší, ale jen v některém ohledu

Zahi je kontroverzní bývalý egyptský ministr starožitností. Ačkoli některé zprávy popsaly tento nález jako nejstarší známou egyptskou mumii, není to pravda. Hawass místo toho pro LiveScience uvedl, že jde o „nejstarší kompletní mumii pokrytou zlatem“. Kromě toho má mumie pás na hlavě a na hrudi náramek, což značí někoho velmi bohatého, uvedl Hawass pro CNN. Měl na sobě i tuniku s opaskem, což byla možná snaha zachovat si vzhled zaživa.

Tento trend potvrzuje pro LiveScience i Francesco Tiradritti, egyptolog z Kore University of Enna v Itálii, který se vykopávek přímo neúčastnil. Jde o zajímavé gesto poskytující nový vhled do tehdejších náboženských představ. Na místě bylo objeveno ještě několik dalších hrobek. Podle prohlášení Hawasse pro sociální sítě patřily několika lidem. Knězi jménem Khnumdjedef, soudci a spisovateli Fetekovi a knězi, který se pravděpodobně jmenoval Messi.

Nálezy, které spojují ty předchozí

Další hrobka pak patřila královskému úředníkovi jménem Meri, který se honosil titulem „strážce tajemství“. „Tento objev je velmi důležitý, protože spojuje tři krále s lidmi, kteří je obklopovali,“ uvedl pro BBC News archeolog Ali Abu Deshish, který se vykopávek účastnil. Všechny nálezy byly datovány do Staré říše, konkrétně do 5. a 6. dynastie. Jde tedy přibližně o dobu 2 500–2 100 let př. n. l.

Kromě zmíněných mumií odkryly vykopávky sochy, nástěnné malby, amulety, nástroje a hodně keramiky. Hawasse zvláště zajímá různorodost soch odkrytých během práce. Ty totiž poskytují vhled do umění během éry Staré říše, jak uvedl pro CNN. Nový nález jde v patách několika dalším objevům v rámci Egypta, které byly oznámeny v minulých týdnech. Kromě jiného např. nový sken 2 300 let starého „Zlatého chlapce“ a mumie krokodýla.

Chlapec s amulety a plazí hlavy

„Zlatý chlapec“ je mumie teenagera a nový rozbor odkryl tajemství ukrytá tisíce let. Byl pohřben asi před 2 300 lety. Tělo bylo odkryto v roce 1916 na hřbitově na jihu Egypta. Od té doby je uskladněno ve sklepení muzea v Káhiře. Chlapec byl pohřben s 49 ochrannými amulety, mnohdy ze zlata. Ty byly rozmístěny kolem těla a měly mu pomoct na cestě do posmrtného života, alespoň podle studie uveřejněné ve Frontiers of Medicine.

Mumie krokodýla obsahuje pět plazích hlav a pět téměř nedotčených pozůstatků. Když ho vědci v roce 2019 našli v nekropolis západně od Nilu, nebyli zas tolik překvapeni. Nakonec takové nálezy byly v Egyptě běžné, protože starověký národ si mrtvá zvířata uchovával často. Šlo o obětinu, jídlo do posmrtného života nebo ztělesnění konkrétních božských bytostí. V panteonu patřila hlava krokodýla Sobekovi, bohu s velmi bohatou historií.

Článek Archeologové odkryli nejstarší dosud známou egyptskou mumii. Byla pokryta zlatem a obklopena artefakty se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bažina jako brána do jiného světa

Předpokládalo se, že jde o místního chlapce, který se nedávno ztratil, takže nálezci kontaktovali policii. Odborníci však záhy přišli s tím, že jsou ostatky mnohem starší. Nenašli žádné známky nedávného pohřbu a tělo bylo v hloubce 2,5 metru. Kontaktovali Silkeborg Museum, načež se místo rychle stalo archeologickým nalezištěm. V pohanské kultuře byly obětiny bohům běžnou praxí. Přes odlišnosti různých kultur byl tento muž nejspíš jednou z nich.

Římský učenec Kornelius Tacitus popsal tyto obřady jako „setkání celého kmene (…) v lese zasvěceném předkům, obklopeném strachem a posvátném od úsvitu času. Tady, na příkaz shromáždění, oslavili barbarský kult lidskou obětí“. Podle historiků potkal Tollundského muže právě tento osud. Lidé doby železné mohli vnímat bažinu jako bránu do duchovní říše. Byl obětován jako zpráva bohům – buď z donucení, nebo klidně z vlastní vůle.

Poslední večeře obětovaného

Kolem roku 1950 bylo provedeno první ohledání střev a obsahu žaludku. V roce 2021 přišel nový výzkum pomocí pokročilejší technologie. Nálezy studie uvedené v Antiquity odhalují, že 12–24 hodin před svým skonem měl ovesnou kaši, nejspíš vařenou v hliněném hrnci. Dále pozřel živočišný tuk, pravděpodobně rybu. Našli také „proteiny a vajíčka střevních červů“, takže jeho trávicí trakt obsahoval parazity. Oves a ryby byly v té době zcela běžnou stravou.

Vědce ale velmi zajímala přítomnost semen rostliny zvané rdesno blešník, která jsou obvykle odstraněna jako odpad. Ovesná kaše tak mohla mít i rituální souvislost. „Nevíme, jestli byla tato kaše v době železné normální dieta, nebo šlo o pokrm pro zvláštní obřady,“ uvádí archeoložka Nina Nielsen. Samotné ostatky našli dva muži, Viggo a Emil Hojgaard, když 6. května 1950 řezali rašelinu na výrobu paliva. Přitom narazili na lidské tělo.

Bez oblečení a se smyčkou kolem krku

Tollundský muž byl nalezen ve zkroucené poloze a měl na sobě pouze kožený opasek a čapku. Kolem krku měl koženou smyčku, takže první předpoklad naznačoval oběšení. První lékařská prohlídka v Bispebjerg Hospital v Kodani odhalila následující: „Soudě podle způsobu nasazení provazu na krk nebyl muž zřejmě oběšen. Právě proto nebyly krční obratle poškozeny, šlo spíše o uškrcení.“ Závěry potvrdil i pozdější rentgen.

S pokročilými metodami se badatelům podařilo zasadit život Tollundského muže asi do doby 375–210 před Kristem. Počáteční rentgeny odhalily, že šlo o vzrostlého muže, v době smrti 30–40 let starého. Odhady potvrdila i podrobná prohlídla lebky. Další analýzy kostí, kůže a stravy zúžily životní dráhu ještě více. V roce 2018 tak rozbor ukázal, že žil pravděpodobně v době 405–380 před Kristem. Aktuálně je k vidění v dánském Silkeborg Museum.

Článek Vše o Tollundském muži, 2 400 let starém bažinatém těle. Byl tak dokonale zachován, že byl považován za nedávnou oběť se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Náhodné nalezení ledového muže

Když na zmrzlé tělo narazili Helmut a Erica Simon, nejdříve ho měli za nešťastného horala, který měl hroznou nehodu. Viděli jen ramena a hlavu a zavolali horskou službu. Ta – nevědomá si skutečného stavu věci – ho poškodila, jak se ho snažili dostat z ledu. Sbíječka mu narušila pas a stehna, batoh a vedle zamrzlý luk. Během dalších 3 dnů si však svůj omyl uvědomila i malá skupinka archeologů, kteří zmrzlé tělo dále zpracovávali.

Poté, co se pozůstatky dostaly do rakouského Insbrucku, bylo jejich stáří určeno na nejméně 4 000 let. Později byl potvrzen jako „Ledový muž Ötzi“, jak ho nazvali rakouští novináři. Jde o odkaz na lokalitu údolí Ötzlal v Alpách, kde byl nalezen. Zemřel někdy během doby bronzové nebo neolitu, mezi roky 3350 – 3100 před Kristem. To z něj dělá nejstarší lidské tělo, které bylo kdy nalezeno. Není to ale to jediné, co je na něm úžasného.

Pohled do života v neolitické době

Na rozdíl od egyptských nebo inckých suchých mumií z pouštních podmínek je totiž Ötzi „mokrou mumií“ v perfektním stavu. Led ho dokonale zmrazil a vlhkost prostředí současně uchovala i jeho vnitřní orgány v prakticky nedotčeném stavu. Napovídá nám tak mnohé o životě v době neolitu. To dovolilo vědcům provést na něm prakticky normální pitvu. Tělo je tak oknem do běžného života, jak probíhal v době před 35 stoletími.

Muž zemřel krátce po 40ce a byl také štíhlý, vážil asi 50 kilogramů a měřil 160 centimetrů. Jeho tělo mělo docela dost zdravotních problémů. Konkrétně střevní parazity, žaludeční vředy, artritidu a limskou boreliózu. Další analýza ukázala na genetickou poruchu, konkrétně intoleranci na laktózu. Tu sdílel s dalšími obyvateli ostrovů Sardinie a Korsiky. Obsah žaludku odhalil částice pylu, které ukazují na období smrti i pohyb před ní.

Stará vražda a nové následky

Ötzi zemřel během jara či léta a krátce před svým skonem se pohyboval v různých nadmořských výškách, nejspíš tedy putoval horami. I když bylo jeho tělo doslova cestou do minulosti, příčina smrti byla odhalena o dekádu později. Nový typ rentgenu tehdy odhalil něco, co bylo zaseknuto hluboko v jeho rameni. Při původním ohledání si tohoto kousku kovu nikdo nevšiml, nakonec se však jednalo o hrot z pravěkého šípu. Tedy vražednou zbraň.

Vražda je zkrátka vraždou bez ohledu na to, v jakém století se odehrává. Muzeum tedy povolalo inspektora mnichovské policie Alexandra Horna. Podle něj bylo tělo v lepší kondici, než některé současné oběti vražd. Byl střelen zezadu, asi šlo o osobní motiv. Objevily se ovšem spekulace o prokletí, které provází kohokoli, kdo Ledového muže vyruší z odpočinku. Helmut Simon, který ho nalezl, totiž našel svůj konec také pod ledem, ve sněhové bouři.

Článek Ötzi, nejstarší zachovalá mumie: Dožil se 40 let, vědci zjistili i to, že měl intoleranci na laktózu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jeden postup použitelný na všechno

Mrtvá těla v plátně pocházející z Egypta byla totiž objektem fascinace od středověku po 19. století. Víra, že mumie dokáží vyléčit naprosto všechno, tak vedla lidi po celá staletí ke konzumaci věcí, které chutnaly naprosto příšerně. Všem těmto přípravkům se říkalo mumia a šlo o medicínu konzumovanou boháči i chudáky. Byla běžně dostupná v apatykách a vytvářena z mumií, které do Evropy putovaly prakticky přímo z egyptských hrobek.

Během 12. století pak apatykáři používali drcené mumie pro nejrůznější lékařské účely. Ve světě fungujícím bez antibiotik předepisoval lékař mleté lebky, kosti i maso. Léčilo se tak prakticky všechno. Ne každého to ale přesvědčilo. Například královský lékař Guy de la Fontaine silně pochyboval o validitě takového postupu. Viděl také falešné mumie z mrtvých rolníků roku 1564 v Alexandrii. Uvědomil si tedy, že lidé se dají velmi snadno podvést.

Od léků po večírky vyšší společnosti

Ne vždycky totiž docházelo ke konzumaci skutečných starověkých mumií. Padělky ovšem ukazují na zajímavou okolnost: existovala konstantní poptávka po mrtvém mase, které bylo užíváno v lékařství. A dodávky skutečných egyptských mumií tento trh nemohly zdaleka pokrýt. Někteří lékaři si ovšem mysleli, že naopak čerstvé maso a krev obsahují život, který mrtvé tkáně už dávno postrádají. Tohle záhy přesvědčilo i ty nejurozenější, třeba anglického krále.

Ještě do roku 1909 používali lékaři mleté lebky na léčbu neurologických potíží. Od 19. století však lidé mumie už nekonzumovali. Viktoriánská doba přivedla do módy „rozbalovací slavnosti“. Na soukromých akcích tak byly v rámci zábavy rozbalovány právě egyptské mumie. Napoleonova první výprava do Egypta v roce 1798 totiž zažehla evropskou zvědavost. Cestovatelé pak mohli nakupovat mumie přímo v egyptských ulicích.

Změna vkusu a moderní mumie

Zmíněné oslavy skončily s počátkem 20. století. Vzrušení se stalo špatným vkusem a lidé také litovali nevratného poškození archeologických artefaktů. Objev Tutanchamonovy hrobky pak posílil naprosté šílenství, které ústilo ve styl art deco. Ten se otiskl do všeho od dveří v Chryslerově mrakodrapu po tvar hodinek. Náhlá smrt Lorda Carnarvona v roce 1923 ke všemu ještě přidala pověru o faraonově kletbě.

V roce 2016 pořádal egyptolog John J. Johnston první veřejné rozbalení mumie od roku 1908. Trochu věda, trochu show, trochu umění. Vytvořil přesvědčivou rekonstrukci toho, co se běžně dělo za viktoriánské éry. Bylo to naprosto fádní a nevkusné, i když byla mumie jen herec zabalený v obvazech. Odehrálo se to v Londýně v Nemocnici svatého Bartoloměje. Šlo o moderní připomínku, čím vším si mumie za svou existenci už musely projít.

Článek Když lidé začali jíst egyptské mumie: Svého času se věřilo, že dokáží vyléčit mnohé zdravotní neduhy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hroby více než 2 500 let staré

Podle všeho pozůstatky osob pocházejí přibližně z roku 525 před naším letopočtem, kdy v Egyptě vládla sajská dynastie. To bylo těsně před tím, než vládu nad Egyptem převzali Peršané. Mumie měly zlaté jazyky, které se mumifikovaným lidem vkládaly od úst. Staří Egypťané totiž věřili, že se zlatým jazykem se budou moci domluvit s bohem podsvětí Osirisem. Zároveň zde bylo 402 pohřebních figurek, amuletů a skarabů.

Ale nejzajímavější na všem bylo, že vápencový sarkofág muže nebyl nikdy otevřený, a tedy ho nikdo nevykradl. Byl zde amulet skaraba, čtyři nádoby, do kterých se vkládaly vnitřnosti mumifikovaného, a řada dalších předmětů. Archeologové doufají, že jim nápisy na nádobách nebo dalších předmětech prozradí, o koho se v tomto případě jedná. To by byl další cenný poznatek, ze kterého by mohli vědci odvodit další souvislosti.

Poprvé za 30 let vykopávek

I když hrobka ženy otevřena byla, i ta je velmi zajímavá. Byl v ní například krásný kamenný amulet nebo opěrka hlavy. Archeologové se v oblasti, která se nachází asi 150 kilometrů od Káhiry, pohybují již tři desetiletí. Je to přitom poprvé, kdy se jim podařilo najít nevykradenou hrobku, jde tedy o naprostý unikát. Předměty budou spolu s egyptskými kolegy – nálezy samozřejmě patří Egyptu – i nadále zkoumat.

V minulosti již vědci našli mumie, které měly stejně jako ty současné zlaté jazyky. Jednalo se o nálezy o 500 let mladší a šlo o osoby, které zemřely v římské době kolem roku 30 před naším letopočtem. Archeologové, kteří v ruinách staroegyptského Oxyrhynchusu pracují, se sem budou v dalších letech vracet. Podle nich se zde stále nachází mnoho neprozkoumaných míst, a je tedy možné, že se jim podaří i další unikátní nálezy.

Článek Archeologové objevili 2500 let staré mumie se zlatými jazyky: Staří Egypťané jim je vkládali do úst z děsivého důvodu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sídlo ducha, které je nutné uchovat

Jiná studie uvádí, že mumifikované tělo bylo schránkou pro duši nebo ducha, zkrátka životní esenci. V případě jeho zničení se jakékoli naděje na posmrtný život okamžitě rozpadly. Proto byla klíčová i příprava hrobky a pečlivé provedení veškerých souvisejících rituálů. Všechno tohle začínalo dlouho před smrtí a zahrnovalo vytvoření vlastního příbytku včetně nábytku, oblečení, cenností i jídla. Egypťané vlastně celý život kopírovali vlastní domácnost.

Ačkoli praxe mumifikace začala v Egyptě už kolem roku 2600 před Kristem, byla tehdy vyhrazena jen faraonům. Později došlo k pozvolné změně a asi po roce 2000 před Kristem byla dovolena i běžným lidem. Šlo však stále o velmi nákladný proces, takže si ho mohla dovolit jen hrstka nejbohatších. Studie z roku 2011 odhaluje, že celý postup mumifikace trval neuvěřitelných 70 dní a zahrnoval práci balzamovačů i kněží.

Hlavní kroky k cestě do záhrobí

Nejprve byly z těla vyjmuty měkké tkáně, kterým hrozil rozklad. Jednalo se hlavně o mozek a další orgány. Uvnitř v zásadě zůstalo jen srdce, které bylo považováno za sídlo duše, a tedy i lidské identity. Další postup zahrnoval odstranění veškeré vlhkosti tím, že bylo tělo pokryto solí, která tkáně perfektně vysušila. Posledním krokem bylo zabalení – tato procedura vyžadovala až 100 metrů plátna napuštěného pryskyřicí a dalšími látkami.

Ačkoli šlo o obvyklé kroky mumifikace, přesný postup se hodně lišil podle společenského postavení mrtvého. Prostému lidu byly nabízeny jednodušší verze. Řecký historik Hérodotos popsal tři stupně mumifikačního postupu. Boháči a elita měli mozek vytažený nosními dírkami. Obsah žaludku byl vyjmut, vnitřek očištěn a naplněn vonnou směsí. Tělo bylo 70 dní v soli, pak omyto, zabaleno do plátna a pokryto pryskyřicí.

Střední třída a chudáci

V jednodušší verzi byl do břicha injekcemi vpraven cedrový olej, který rozpustil střeva a vnitřní orgány. Tělo leželo 70 dní v soli, poté byl olej odstraněn a zůstaly jen kosti a kůže. V tomto stavu – tedy bez obalení – bylo tělo vráceno rodině. U chudého lidu bylo tělo pouze očištěno olejem a na 70 dní pokryto solí. Pak se též vrátilo příbuzenstvu. Je tedy vidět, že jednotlivé typy mumifikace byly značné odlišné a rodina musela stále více věcí zařizovat sama.

Kolem 4. století byla mumifikace ztraceným uměním, protože Egypt ovládli Římané a křesťanství bylo na vzestupu. Protože byli ale Egypťané skutečnými mistry tohoto řemesla, ukazují nám nalezené mumie stále více z tradic této bohaté kultury. Nebyla ale vyhrazena jen jim a překročila i hranice času. Například obyvatelé Papuy Nové Guiney své mrtvé takto upravují dodnes. Stejně tak západní pohřby zahrnují nějakou formu konzervace mrtvého.

Článek Mozek vytáhli nosními dírkami a tělo zasypali solí. Mumifikační proces je fascinující, Egypťané promysleli každý detail se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lidé, mimozemšťané či podvrh?

Profesor Konstantin Korotkov z Ruské národní výzkumné univerzity řekl agentuře Sputnik: „Každá z mumií má dvě ruce, dvě nohy, hlavu, pár očí a ústa. Tkáň má biologickou povahu a její chemické složení naznačovalo, že jde o lidi. Jejich DNA obsahuje 23 párů chromozomů, stejně jako mají lidé. Všichni čtyři jsou muži, každý s Y-chromozomem. Vypadají jako lidé, ale není to pravda. Jejich anatomická struktura je odlišná,“ zmiňuje médiím Korotkov.

Neobvyklá vizáž kostry

Vědci tvrdí, že struktura Mariina žebra má neobvyklý zaoblený tvar a některé kosti jsou navíc půlkruhové. Její hlava se taktéž vzadu prodlužuje. Přichází ale s dalšími fakty. Maria a Vavita mohly být totiž zástupkyněmi určité rasy, která možná dosáhla stádia pokroku mnohem dříve, než lidé v současné době. Patrně dokonce i o tisíce let dříve.

Co tvrdí kongres o studiích mumií?

Korotkov tvrdí, že mumie mohly pocházet z mimozemského prostředí, což vyvolalo kritiku od jiných výzkumníků v oboru. Ve výsledku tedy světový kongres o studiích mumií označil nález za podvod a za „nezodpovědnou organizovanou dezinformační kampaň“. Korotkov a jeho tým tedy zůstali v pozadí, ale rozhodně pro ně ještě nic nekončí.

Výzkum mumií bude pokračovat a tým požádá o povolení převézt je do Ruska k dalšímu testování. Zajímavým faktem z minulosti je také velká kritika Korotkova. V roce 2008 byl totiž široce kritizován, když tvrdil, že vytvořil fotoaparát, který by mohl fotografovat lidskou duši. Pravda bohužel opět zůstává nevyjasněna, stejně jako tento výzkum a jeho úsilí ho vysvobodit z údajného podvrhu.

Jedná se podle Vás o pravdivý nález, či podvrh?

Zdroj: FeeMovies

Článek Tříprsté mumie nalezené v Peru vypadají jako mimozemšťané. Jejich původ všechny překvapil se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Senzace a případ pro FBI

Ačkoli torzo mumie zůstalo v Egyptě, hlava se v USA stala senzací. „Hlava byla nalezena na sarkofágu panovníka, ale nevědělo se, komu patří, zda vládci, nebo jeho ženě,“ řekla kurátorka Rita Fried. Bylo tedy rozhodnuto o testu DNA. „Problém byl, že až do roku 2009 nebyl znám jediný úspěšný případ odebrání vzorku DNA ze 4 000 let staré mumie.“ Egyptské klima DNA rapidně poškozuje, muzeum se proto obrátilo na FBI.

Ta nikdy neprováděla vyšetřování na tak starém vzorku. Úspěch mohl ovšem do jejího arzenálu přidat další cenný nástroj. „Upřímně jsem nevěřila, že by to mohlo fungovat, protože v té době to bylo považováno za nemožné,“ řekla Odile Loreille, forenzní expertka FBI. Podle badatelů měl faraon žít asi 2 000 let před Kristem během Střední říše. Skupinu objevitelů vedl archeolog George Reisner a do hrobky se dostali díky náloži dynamitu.

DNA medvěda i carské dynastie

Doktoři a pracovníci muzea se rozhodli, že pro odběr budou nejlepší stoličky. Ty často fungují jako časová kapsle, která může vyjevit hodně ohledně genetické minulosti těla. Do díry na krku proto zasunuli minikameru. První zub nešel ven, u druhého už měli úspěch. Byl zdravý a perfektně zachovalý. Po několik následujících let se bez úspěchu snažili získat z něj genetický materiál. V roce 2016 se pak obrátili na Odile Loreille.

Ta se k FBI přidala po 20 letech studia starověké DNA. Extrahovala materiál ze 130 000 let starého jeskynního medvěda a pomáhala identifikovat oběti Korejské války. Zjistila jméno dvouletého dítěte, které zemřelo na Titaniku. Na Uralu prokázala, že ostatky patří dětem dynastie Romanovců. V laboratoři tedy zub navrtala a dostala z něj práškové částice. Ty pak umístila do DNA knihovny pro pozdější použití.

Analýza a konečný verdikt

Všechno zadala do počítače a začala podrobně zkoumat strukturu a detaily chromosomů uvnitř vzorku. Když program zadání zpracoval, bylo jasné, že vzorek patřil muži. Krom určení majitele ukázala, že DNA lze úspěšně odebrat i starověké egyptské mumii. „Pro egyptology se jedná o jeden ze svatých grálů.“ Její výzkum ale odhalil ještě jednu záhadu, konkrétně blízkost starověkých Egypťanů a moderních obyvatel severní Afriky.

K překvapení vědců byl předek v matčině linii faraona euroasijského původu. Díky tomuto pokroku mohou badatelé o starověkých civilizacích zjistit mnohem více informací. Budou ovšem muset pracovat se starými vzorky. Egyptské úřady totiž v roce 1983 zakázaly export starých artefaktů nebo lidských ostatků. Pro lidi z bostonského muzea je ovšem hlavní odměnou skutečnost, že konečně vědí, komu hlava patří.

Jaký podobný případ zapojení policie do archeologie vás napadá?

Zdroj: Science

Článek Jak FBI vyšetřila záhadu useknuté hlavy 4 000 let staré mumie? Řešení přineslo nové informace i technologický pokrok se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Cesta k uctění, nikoli děsu

Proces balzamování měl uchovat zemřelého v co nejlepší „formě“, neboť víra v posmrtný život byla pevnou součástí společenského života. Mnoho kultur své mrtvé mumifikovalo, nejznámější je samozřejmě starověký Egypt. Stejné postupy najdeme ale i v Číně, na Kanárských ostrovech a u mnoha předkolumbovských civilizací v Jižní Americe. Dalším balzamujícím národem byli například Inkové.

Jádrem mumifikace je uchování těla cíleným vysušením nebo balzamováním tkáně. To obvykle zahrnuje odstranění vlhkosti a použití chemických nebo přírodních konzervantů, například pryskyřic. Mumie vznikají také náhodou, pokud se mrtvé tělo nachází v příhodných podmínkách, pak jde o tzv. přirozenou mumifikaci. Dochází k ní, když jsou tělesné ostatky vystaveny extrémnímu chladu, velmi suchému prostředí, nebo se jinak vyhnou rozkladu.

Nejstarší civilizace s mumifikační tradicí

Nejstarší pohřbené mumie byly odkryty v údolí Camarones na území Chile. To leží na severu země v poušti Atacama. Malý pruh země mezi Pacifikem a Andami je typický jen minimem srážek a je považován za jedno z nejsušších míst na Zemi. Mumie tu našel v roce 1917 německý archeolog Max Uhle. Byly na pláži Chinchorr poblíž města Arrica. Příslušely kultuře Chinchorro, kterou Uhle datuje do doby před 9 000 – 3 100 lety.

Samotná praxe mumifikace u nich začala před 7 000 lety, tedy dvě milénia před nejstaršími známými mumiemi Egypta. Ačkoli postupně docházelo ke zlepšování postupů a jejich větší komplexnosti, základní princip zůstával stejný. Zahrnoval vyjmutí všech měkkých tkání, orgánů a mozku. Duté tělo pak bylo vysušeno a opět sestaveno. Kůže byla vycpána rákosím, sušenými bylinkami a dalším rostlinným materiálem.

Egyptská forma mumifikace

Právě ve starověkém Egyptě dosáhl proces největší propracovanosti. První mumie se v záznamech objevují v roce 3500 před Kristem. V době Staré říše (2686–2181 před Kristem) byla už tradice ve společnosti silně zakořeněna. V dalších dobách byla dále rozvíjena a vrcholu dosáhla během Nové říše (1550–1069 před Kristem). Na rozdíl od Chinchorrů zde byla vyčleněna pouze elitám a boháčům.

Prostí lidé byli mumifikováni velmi zřídka, protože celý proces byl značně nákladný. Postup byl důležitou složkou náboženství, jelikož Egypťané byli posmrtným životem doslova posedlí. Celá pozemská životní pouť pro ně byla pouze přípravou na skutečné prožitky, které přijdou až na onom světě. Po smrti zůstává životní esence či duše a ta se na cestě do záhrobí setkává s mnoha entitami a také posmrtným soudem.

Šakal, váhy a pero

Rozhodující osobou takového soudu je Usir (Osiris), bůh mrtvých. Projde-li mrtvý touto zkouškou, čeká ho život v ráji po boku všech bohů. Soud probíhal vážením duše proti peru bohyně Mat, tedy pravdy. Byla-li duše těžší než toto pírko, na zesnulého se okamžitě vrhla nestvůra a byl sežrán. Na spravedlivý proces vážení dohlížel také Anup (Anúbis), bůh s hlavou šakala a patron balzamovačů. Aby se však duše mohla vydat na svou posmrtnou pouť, muselo tělo zůstat zachováno.

O konkrétních balzamovacích postupech se bohužel nedochovalo příliš mnoho písemností. Mozek byl většinou vytažen pomocí zahnutého nástroje skrze nosní dírky. Další orgány byly odstraněny rukama po naříznutí oblasti žaludku. Prázdnou dutinu pak balzamovači vyplnili kořením a vonnými směsmi, poté bylo tělo opět uzavřeno. Uvnitř bylo ale vždycky ponecháno srdce, o kterém Egypťané věřili, že se v něm skrývá lidský intelekt. Proto bude v posmrtném životě rozhodně potřeba.

Která ze slavných mumií vás nejvíce fascinuje?

Zdroj: LiveScience

Článek Mumifikace –⁠ jak probíhala a co způsobovala? Mozek byl odstraněn nosními dírkami. Poznejte tajemství nesmrtelnosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co bylo na CT skenu Záhadné dámy

CT snímky mumie ukázaly, že pánevní dutina obsahuje plod. Zůstávala však stále otázka, jak se právě ten zachoval neporušený po celé 2 000 let? Ve studii badatelé vysvětlují, že plod byl zachován stejným způsobem, jako těla v rašelinách a močálech. Jedná se o lidské mrtvoly, které byly mumifikovány přirozeným způsobem v silně kyselém prostředí močálů s nedostatkem kyslíku. Taková nalézají archeologové stále nová.

U plodu Záhadné dámy se projevil stejný proces, ona sama byla balzamována pomocí tradičních egyptských technik. PH krve u lidí v normálním případě po smrti prudce klesá. Krev se stává kyselejší s koncentrací amoniaku a kyseliny mravenčí, které se časem zvyšuje. Navíc je plod hermeticky uzavřen uvnitř dělohy, což je stejné jako v močálech, kde také dochází k izolaci těla před okolním prostředím a tedy i kyslíkem.

Jako okurka naložená v láku

„Plod zůstal v nedotčené děloze a začal se chovat jako naložená okurka. Není to zrovna estetické přirovnání, ale pokrývá klíčový proces,“ uvedli badatelé. Stejně jako u těl v močálech je vnější vrstva plodu pozoruhodně zachována, nicméně kosti téměř úplně zmizely. Právě ty prochází ve vysoce kyselém prostředí procesem demineralizace. Nicméně plod neměl žádné stopy kostí, nebyly předtím zachyceny.

„Naše vysoce kvalitní vybavení nám dovoluje vidět opravdu hodně detailů. Dosavadní výzkum ukázal, že plody mohou mít kosti velmi špatně zachovalé kvůli tafonomickým (pohřebním) procesům během balzamování. Proto nejsou pak viditelné ani na rentgenu, ani na CT,“ upřesnil Ejsmond. To ovšem vyvolává několik zajímavých možností. Konvenční techniky by si totiž plodu nejspíš ani nevšimly.

Další mumie s nenarozenými dětmi?

Z toho důvodu je možné, že existují i další starověké mumie se stejně zachovalými nenarozenými dětmi. I ony by mohly být takto perfektně uchované. Tým už kontaktovalo několik učenců, kteří další mumie zkoumají. A podle nich by se mohlo jednat právě o těhotné ženy. Varšavský tým je podrobí dalšímu zkoumání. Určitě je takových případů více, aktuálně se na ně badatelé ovšem nesoustředí.

Prozatím zůstává tedy egyptská Záhadná dáma jedinou oficiálně známou těhotnou mumií na světě. A představuje tak mnohem více otázek, než kolik zatím poskytla odpovědí. Například to, proč byl ponechán plod, ale byly odstraněny další orgány? Byla to běžná praxe? A co tento nález a s ním spojené nové skutečnosti znamenají pro egyptské pohledy na posmrtný život? Děti v nich totiž nefigurují, rituály a další praktiky se týkaly jen dospělých.

Které skutečnosti egyptského pohřbívání vás nejvíc fascinují?

Zdroj: IFLScience

Článek Badatelé se podívali do nitra první těhotné egyptské mumie. Neporušený plod dítěte v ní dřímal bezmála 2000 let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ta je faraona Amenhotepa

CT skenery se běžně používají v nemocnicích. Snímky pak skládá dohromady počítač a odhaluje tak nádory, infekce nebo krvácení. V posledních letech se tato metoda ujala i v archeologii. Začátkem roku „cétéčko“ odhalilo, že život faraona Sekenenra Taa byl nejspíše ukončen násilně. Už před více jak 3000 lety, tedy 1000 před Kristem, otevřeli tuto mumii kněží. Faraon byl tehdy už 400 let po smrti a následně mumifikován.

Dle hieroglyfových záznamů tehdy docházelo k restaurování královských mumií z období starších dynastií. Poté byli mrtví opět pohřbeni. Šlo o snahu napravit škody způsobené vykradači hrobek. Mumie byly totiž poškozeny a hrobky tímto vpádem znesvěceny. Amenhotepova mumie nebyla v moderní době otevřena, což poskytuje badatelům zcela jedinečnou příležitost k jejímu prozkoumání.

Unikátní badatelská záležitost

Sarah Saleem, profesorka radiologie z lékařské univerzity v Káhiře, uvádí více důvodů jedinečnosti této mumie: „Můžeme studovat metodu prvního pohřbení a mumifikace, ale vidíme také způsob, jakým bylo s tělem operováno podruhé, už několik staletí po jeho vlastní smrti.“ Saleem společně s týmem věděla, že dávní restaurátoři otevřeli mumii velmi opatrně a opravy probíhaly nadmíru pečlivě. V tomto směru panovaly dříve silné obavy.

CT vyšetření ukázalo, že králi bylo v době smrti 35 let, měřil 169 centimetrů, byl obřezaný a pečoval o svůj chrup. Jeho obvazy zahrnovaly také na 30 ochranných amuletů a zlatý pásek s perlami. Badatelé nenašli žádné rány či symptomy nemocí, které by naznačovaly způsob smrti tohoto faraona. Objevili ovšem četná zranění způsobená až posmrtně. Nejspíše šlo o důsledek vyplenění hrobky, ještě před restaurační iniciativou kněží.

Druhý panovník 18. dynastie Egypta

Amenhotep byl druhým faraonem v 18. egyptské dynastii a vládl přibližně v letech 1525 – 1504 před Kristem. Podle archeologů vládl v tzv. zlatém věku Egypta. Země byla tehdy nadmíru bohatá a také bezpečná. Právě Amenhotep se postaral o stavbu velkolepých budov, mnoha svatyní a dalších náboženských míst. K jeho počinům patřila i úspěšná vojenská tažení do Libye a severního Súdánu.

Měl také staršího bratra Ahmose-Ancha, jež byl korunním princem, a obecně se počítalo s jeho nástupem k moci po skonu otce. Bratr však zemřel už během otcovy vlády a trůnu se tak ujal právě Amenhotep. Mumii našli vědci poprvé v roce 1881 společně s dalšími, které byly opětovně pohřbeny po restaurování 1000 let před Kristem. Místem nálezu byl jižní Egypt, konkrétně oblast Deir el Bahari.

Kterou formu starověkého pohřbívání byste sami uvítali?

Zdroj: Forskning

Článek Dokonale zachovaná mumie starší více než 3 000 let nadchla celý svět. Pomocí CT skenerů badatelé konečně nahlédli dovnitř sarkofágu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tarimské mumie patří původním obyvatelům

Podle dřívějších závěrů, které se ještě před několika měsíci považovaly za zcela nezvratné, byly tarimské mumie považovány za příslušníky vzdálené větve raných Indoevropanů, kteří se do oblasti přistěhovali před více než 2 000 lety. Nejnovější výzkumy nicméně prokázaly, že se jednalo o potomky původních obyvatel, kteří nevykazují příbuznost s žádným ze svých sousedních národů. Byla to právě jejich odlišnost a záhadnost, která vědce dříve směřovala k myšlence indoevropského původu mumií.

Studie se soustředila na oblast pohřebiště Xiaohe, která byla Tarimským lidem obývána před zhruba 4 000 lety. V té době byl na místě současné pouště bujný říční břeh, což dalo pravděpodobně vzniknout netypickému způsobu pohřbívání mrtvých. Jejich těla byla zakryta rakví ve tvaru člunu, jenž byl pokrytý dobytčí kůži. Vedle rakve byl vztyčen kůl, který mohl představovat veslo. Během doby bronzové zde bylo pohřbeno více než 300 lidí.

Od počátku 20. století, kdy bylo pohřebiště ležící na východním okraji pouště Taklamakan náhodně objeveno, přitáhlo pozornost celé řady archeologů a antropologů. Ostatky tehdejších lidí byly přirozeně mumifikovány panujícími přírodními podmínkami a dodnes je mnoho z nich v pozoruhodném stavu. Velké množství hrobů bylo nicméně otevřeno vykradači, kteří tak zničili drahocenné podklady pro budoucí výzkum.

Nezvyklá genetická izolace Tarimského lidu

V rámci nově provedené studie extrahovali vědci vzorky DNA ze zubů 13 tarimských mumií z pohřebiště Xiaohe. Výsledky analýzy vyvrátily dřívější domněnky o jejich původu a poskytly zcela nové informace. Podle studie nedošlo v případě Tarimských lidí ke genetickému smíšení se sousedními národy. Tito lidé tudíž pocházeli výhradně ze starověkých Severoevropanů, kteří kdysi tvořili podstatnou část populace a z větší části vymizeli před 10 000 lety po skončení doby ledové.

Další část publikované studie se věnuje srovnání vzorků DNA tarimských mumií se vzorky DNA pouštních mumií přibližně stejného stáří, které byly objeveny v Džungarii na druhé straně pohoří Ťan-šan. Srovnání DNA přineslo zajímavý objev, a sice Džúngarové se mísili s příslušníky Afanasievské kultury (nejstarší známá kultura jižní Sibiře), avšak Tarimci nikoliv. O důvodech mohou vědci jen spekulovat.

Genetická izolace Tarimského lidu nicméně neznamenala jejich odtržení od zbytku kultur žijících v dané oblasti. Již v době bronzové byla Tarimská pánev významnou křižovatkou kulturní výměny mezi Východem a Západem. Tarimci tak převzali cizí praktiky chovu dobytka, ovcí a koz, pěstování prosa, ječmene i pšenice. Úspěšná adaptace cizích kulturních praktik je tak dle vědců dalším z důkazů, že geny a kulturní prvky se nemusí nutně pohybovat společně.

Měli jste někdy možnost prohlédnout si opravdovou mumii?

Zdroj: LiveScience

Článek Historický omyl: Tarimské mumie patří původním obyvatelům, nešlo o indoevropské přistěhovalce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Poněkud záhrobní jídelníček

Nejstarší zaznamenané mumie starověkého Egypta pochází zhruba z doby 3 600 let před Kristem a už tehdy existoval přesný postup jejich balzamování. Pomocí kovového háčku byl odstraněn mozek, následně byla dovnitř vpravena směs pryskyřice, včelího vosku, rostlinných olejů a bitumenu. Právě ten se později – přesněji v 16. století – stal důvodem, proč se lidé rozhodli pojídat starověké mumie. Dnes bitumen funguje ve stavbách, dříve měl léčit.

Bitumen, jiným jménem také živice, je černá lepkavá hmota, dnešní asfalt. Kdysi ale přitahoval zájem vědců a lékárníků a měl se používat například k nápravě zlomenin. Také k léčbě úplavice, srážení krve, černého kašle nebo bolavých zubů. Díky popularitě se ale jeho zásoby rychle tenčily, takže vykradači hrobek začali využívat mumifikovaná těla. Konkrétně tedy hlavy, kde se po balzamování nacházelo bitumenu nejvíce.

Cenné prášky a tinktury

Hlava pochopitelně nebyla konzumována v původním stavu, ovšem v podobě prášku se stala žádaným lékem na bolesti hlavy. Případně se objevovaly nejrůznější tinktury. A nejednalo se v žádném případě o postup uplatňovaný jen ve vzdálených končinách světa. Právě 16. století bylo dobou, kdy se mnoho mumifikovaných těl dostalo z Egypta přímo do Evropy. Tady se z nich stala tolik ceněná a tolik poptávaná surovina mezi mnoha „odborníky“.

Z mumií se tak vyráběly prášky, vodičky, mastičky a všemožné další zdravotní prostředky. V souvislosti s tím se také logicky objevila řada podvodů, kdy například obchodníci vydávali za egyptské mumie i ohořelé maso velbloudů. K prvně zmíněným dvěma důvodům, proč se lidé uchylovali k nejrůznějším pro nás často odporným praktikám, je třeba přidat třetí. A tím jsou jednoduše peníze, které chce a vždycky chtěl každý.

Napadají vás další podivné praktiky prováděné v zájmu zdraví?

Zdroj: PubMed

Článek Chemická látka v tělech egyptských mumií vyvolala celosvětovou hysterii. Jde o vysoce žádané zboží se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Neúplný příběh Tollundské mumie

Stav mumifikovaného těla, potrava před smrtí i další okolnosti už jsou dnes částečně známy. Vysokou zásluhu na tom má Nina Nielsen z dánského muzea Silkeborg a její archeologický tým. Kromě jiného v nedávném výzkumu této věci opět prozkoumali obsah střev mumie. Provedli to v naději, že konečně naleznou příčinu smrti nešťastníka. Mumie měla při nalezení klidný výraz, ležela na boku a byla zcela nahá. Na tváři jí hrál téměř blažený úsměv.

Jediným oblečením byl opasek a kožená kápě. Pokud by se v močále rozložilo oblečení na těle, zanechalo by na těle otisky. Obličej se díky prostředí dochoval velmi dobře, oči jsou zavřené a výraz připomíná modlitbu nebo meditaci. Tvář mrtvého je hladce oholená, vlasy mají krátký sestřih. Pravda, na bradě je lehounké strniště, mrtvý se nejspíš v den smrti neoholil. Ano, rašelina skutečně konzervuje tak dokonale, že je možné poznat i toto.

Jídelníček v poslední dny života

Archeologický rozbor zjistil i další skutečnosti. Ukázalo se například, že Tollundský muž žil asi v letech 375–210 před Kristem a více jak rok před smrtí pobýval na dánském území. Stáří bylo určeno na 30–40 let, výška těla byla 1,61 metru. Poslední jídlo si dopřál nejvýše 24 hodin před smrtí – jednalo se o kaši a pravděpodobně ryby. Vědci ovšem nalezli v traktu také plevy, což je zajímavé. Ty se totiž vyskytly u obdobné mumie, tzv. Grauballského muže.

Tato mumie byla nalezena ve stejné oblasti a jedla před smrtí nejspíš to samé. Vědci se na základě toho kloní k závěru, že šlo o jakýsi druh rituálu. Rašelina se tak opravdu stala obětištěm, kde byl ukončen život této i dalších obětí. Dnes je tělo Tollundského muže k vidění v muzeu Silkeborg, kde bylo provedeno i nové ohledání. Původní je ovšem jen hlava, zbytek těla je pouze replikou. Konzervování hlavy mumie trvalo celý rok.

Věříte závěrům vědců, nebo vás napadá jiná příčina úsměvu této mumie?

Zdroj: SmithsonianMag, Science World

Článek Vražda stará 2000 let má oběť s úsměvem. Co stojí za spokojeným výrazem Tollundské mumie? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Posmrtná cesta se vším všudy

Starověcí Egypťané věřili, že po smrti následuje další život. To se ale mohlo stát jen tehdy, pokud bylo tělo správně opečováváno už během životní pouti a po smrti zachováno v podobě co nejbližší životu. V duchovním rozměru to pak znamenalo zachování dvou složek, tedy „Ba“, která znamená osobnost jedince, a životní síly „Ka“. Ty musely být i po smrti dobře poznatelné, aby mohli bohové a předci zemřelého přivítat v novém zrození.

Tělo samotné pak mohlo fungovat jako jakýsi most mezi duchy mrtvých a dary poskytnutými živými. Ostatně také proto byly pohřební komory vyplněny vším vybavením a zásobami jako za života nebožtíka. Protože byly jednoduše stavěny a navrhovány jakožto budoucí komnaty, ve kterých bude mrtvý dále prožívat své dny, pouze na jiné rovině bytí, která je živým tohoto světa nepřístupná.

Pro co nejlepší „život po životě“

Umělá mumifikace byla praktickým způsobem, jak splnit touhu každého Egypťana po kvalitním posmrtném bytí. Zachovávala totiž tělo v prakticky neporušeném stavu a ve stejné formě jako za života tady. Ačkoli civilizace starověkého Egypta nebyla rozhodně jediná, která ve starověku mumifikovala své zesnulé, byla jediná, kde tuto praktiku striktně přikazovala víra v bohy a další okolnosti.

Pro Egypťany bylo srdce orgánem, ve kterém sídlil rozum. Jako takové bylo nepochybně klíčovou součástí pro posmrtný život. Důležité bylo také proto, že bylo svědectvím pro bohyni Ma, která ho vážila během posmrtného soudu. Pokud bylo lehčí než pírko pravdy, čekal mrtvého ráj, pokud ne, stal se kořistí číhající bestie z říše stínů. Proto bylo srdce ponecháno na svém místě v těle, a pokud bylo omylem vyndáno během procesu mumifikace, okamžitě muselo být vráceno.

Zdroj: History Extra

Článek Proč se ve starém Egyptě mumifikovalo, ale srdce se v těle nechávalo? Posmrtná cesta se vším všudy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.