Evropané snědli tisíce egyptských mumií. Za vším stojí jeden chybný překlad z arabštiny z 12. století

Prášek z egyptských mumií se v Evropě prodával jako běžný lék po více než pět set let. Stačil k tomu jediný posunutý význam arabského slova.

Foto: Gary Todd - CC0 1.0

Když anglický obchodník John Sanderson koncem 16. století naložil v Egyptě přes 270 kilogramů mumifikovaných lidských ostatků a odeslal je do Londýna, neplnil zakázku pro muzeum. Zásilka mířila do apatykářských krámů, kde se z ní namlel prášek a prodával jako lék na všechno od bolesti hlavy po vnitřní krvácení. Sanderson nebyl výjimka. Byl součástí obchodu, který po staletí systematicky ničil tisíce staroegyptských těl, a který začal tím, že si evropští učenci špatně vyložili jedno arabské slovo.

Jak se z asfaltu stal lidský prášek

Arabský výraz mūmiyā původně označoval léčivý bitumen, tmavou, smolnou látku, která prosakovala ze skal v Persii a které tehdejší medicína jí přisuzovala hojivé účinky. Perský lékař Avicenna ji ve svém Kánonu medicíny doporučoval jako prostředek proti zlomeninám, otravám i vnitřním nemocem. Problém nastal, když se jeho dílo a další arabské texty začaly ve 12. století překládat do latiny.

Nejčastěji se v této souvislosti zmiňuje Gerard z Cremony, jeden z nejplodnějších překladatelů toledské školy. V jeho a dalších latinských verzích se definice mumia posunula od přírodního asfaltu k „látce nalezené na pohřbených tělech“. Nešlo přitom o jeden izolovaný omyl; National Geographic upozorňuje na sérii významových posunů u více překladatelů 11. a 12. století. Černé pryskyřice a vosky na povrchu egyptských mumií ale vypadaly přesně jako bitumen. A jakmile se autorita Avicennova textu spojila s vizuální podobností, přenos léčivé „síly“ z asfaltu na lidské tělo byl hotový.

Pět set let na lékařském předpisu

Od 13. století se prášek z mumií stal standardní položkou evropských lékáren. Podával se vmíchaný do vína, mléka nebo medu, připravoval se jako čaj, tinktura, pasta na rány i přísada do náplastí. Podle studie Warrena R. Dawsona z roku 1927 publikované v Proceedings of the Royal Society of Medicine patřila mumia mezi běžně předepisované léky až do 17. století, s doznívajícím užíváním hluboko do 18. století.

Proč tak dlouho? Čtyři faktory se vzájemně posilovaly:

• Autorita textů – latinská medicína stavěla na arabských překladech jako na nedotknutelném základu.
• Vizuální logika – tmavé balzamovací hmoty na mumiích skutečně připomínaly asfalt; některé ho opravdu obsahovaly.
• Nedostatek originálu – pravý perský bitumen byl vzácný a drahý, egyptských těl bylo relativně dost.
• Zisk – obchod s mumií byl lukrativní a poptávka rostla rychleji než nabídka.

Skeptické hlasy se nicméně ozývaly už v 16. století. Francouzský chirurg Ambroise Paré otevřeně odmítal léčivou hodnotu rozemletých mrtvol. Jenže kritika nestačila proti kombinaci tradice, autority a peněz. Vídeňské dispensatorium platné pro habsburskou monarchii v letech 1729–1774 ještě obsahovalo deset receptur s mumií. A německý obchodní ceník nabízel mumia vera Aegyptiacaještě roku 1924.

Falešné mumie z čerstvých těl

Když egyptských mumií začalo ubývat, trh si poradil. Vznikl rozsáhlý byznys s falzifikáty. Arabský lékař Abd al-Latíf al-Baghdádí popsal už ve 13. století, jak obchodníci v Egyptě prodávají čerstvé mrtvoly vydávané za starověké mumie. Postup byl cynicky jednoduchý: tělo rozřezat, zasypat myrhou a aloe, namočit v lihu nebo víně, vysušit na slunci a prodat.

Kupci v Londýně, Paříži nebo Benátkách rozdíl nepoznali. A často ani poznat nechtěli. Celý systém fungoval na tom, že z lidských ostatků se stal komoditní materiál s latinským názvem a lékařskou autoritou. Morální kategorie „kanibalismus“ se překryla kategorií „farmacie“. Anglický král Karel II. sice nejedl přímo egyptské mumie, ale pravidelně pil tinkturu z lidské lebky, takzvané King’s Drops. Medicínský kanibalismus sahal až k panovníkům a duchovenstvu, jak dokládá Smithsonian Magazine.

Od léku k pigmentu a večerní zábavě

Ani když mumie zmizely z lékáren, nezmizely z evropské kultury. Od 16. století se z nich mlel malířský pigment zvaný mumiová hněď, oblíbený pro lazury, stínování a teplé tóny kůže. Prerafaelité jako Edward Burne-Jones ho používali; když se prý dozvěděl, z čeho pigment skutečně pochází, uspořádal svému zbytku slavnostní pohřeb na zahradě. Přesně identifikovat, ve kterých obrazech se mumiová hněď nachází, je ale podle historiků umění dodnes obtížné.

Viktoriánská Anglie pak přidala ještě jeden rozměr: rozbalovací večírky. Od zhruba roku 1600 až do počátku 20. století se mumie veřejně i soukromě rozbalovaly před publikem. Hosté si odnášeli kousky lněných obvazů jako suvenýry. Poslední zdokumentovaná veřejná akce tohoto typu proběhla roku 1908.

Co všechno zmizelo

Přesný počet zničených mumií nikdo nespočítá. Egyptoložka Salima Ikram mluví o „stovkách a tisících“ těl zlikvidovaných pro medicínu a obchod. S každým rozemletým tělem zmizely i obvazy s nápisy, amulety, anatomická data, stopy nemocí a balzamovacích postupů. Dnešní muzea proto používají CT skenery k „virtuálnímu rozbalení“, právě proto, že fyzický zásah je destruktivní a nevratný.

Celý příběh mumie jako léku ukazuje něco znepokojivého: omyl nepotřebuje být velký, aby přežil staletí. Stačí, když ho podpírá autorita textu, logika vzhledu a chuť vydělat.