Rakouská mumie přežila staletí díky metodě, kterou věda dosud neznala. Klíčem jsou piliny a sůl, která vysouší tkáně zevnitř

2. května 2025 zveřejnil tým kolem patologa Andrease Nerlicha z mnichovské Ludwig-Maximilians-Universität ve Frontiers in Medicine studii, která po staletích rozluštila záhadu takzvaného vzduchem sušeného faráře z hornorakouského St. Thomas am Blasenstein.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Když Nerlichův tým provedl CT vyšetření trupu, odhalil břišní a pánevní dutinu vyplněnou kompaktní masou organického materiálu. Analýza vzorků ukázala, že hlavní objem tvořily dřevěné štěpky z jedle a smrku, promíchané s drobnými větvičkami a textiliemi ze stonkových vláken, převážně konopí a lnu. Funkce této směsi byla dvojí: nasát rozkladné tekutiny a krev, a zároveň mechanicky podepřít břišní stěnu, aby se nepropadla dovnitř.

Co přesně skrývalo farářovo břicho

Samotné dřevo a vlákna by ovšem rozklad jen zpomalily. Klíčovou roli sehrála chemická složka. Tkáně mumie vykazovaly extrémně zvýšenou koncentraci zinku, z níž autoři usuzují na použití chloridu zinečnatého. Tato sůl působí silně hygroskopicky, vytahuje vlhkost z okolních tkání, a zároveň má dlouhodobě známý antimikrobiální efekt. Právě kombinace savého materiálu a dezinfekční impregnace vysvětluje, proč se trup zachoval tak výjimečně, zatímco obličej, chodidla a dolní končetiny, kam vnitřní výplň nedosáhla, podlehly rozkladu výrazně víc.

Proč balzamovači zvolili rektální cestu, a co to prozrazuje o jejich znalostech

Nejpřekvapivější detail celé studie se týká způsobu, jakým se směs do těla dostala. Přední ani zadní stěna trupu nejeví žádné stopy po chirurgickém otevření. Veškerý materiál musel projít análním kanálem. Autoři předpokládají, že balzamovač provedl vnitřní naříznutí horní části konečníku nebo esovité kličky tlustého střeva, aby uvolnil průchod do břišní dutiny.

V kontextu dějin balzamování jde o zásadní odchylku. Dostupné evropské i staroegyptské protokoly zpravidla počítají s řezem do přední břišní stěny. Rakouský případ ukazuje na znalost anatomie a pragmatický záměr: zachovat vnější celistvost těla, patrně z náboženských nebo estetických důvodů, a přitom dosáhnout účinné konzervace zevnitř.

Kdo byl Franz Xaver Sidler von Rosenegg a co ho zabilo ve 37 letech

Tým identifikoval mumii jako Franze Xavera Sidlera von Rosenegga, muže aristokratického původu narozeného roku 1709 nedaleko St. Thomas. Sidler vstoupil do augustiniánského kláštera ve Waldhausenu a kolem roku 1740 byl vyslán jako farní vikář do St. Thomas am Blasenstein. Zemřel roku 1746, bylo mu pouhých sedmatřicet.

Příčinu smrti odhalila histologická analýza plicní tkáně: chronická aktivní tuberkulóza s pravděpodobným akutním plicním krvácením. Kostra nevykazovala známky těžké fyzické práce, což odpovídá duchovnímu stavu. Zbytky pásu kůže kolem pasu naznačují výrazný úbytek hmotnosti před smrtí. Izotopová analýza tkání z posledních měsíců života zachytila změněný signál, který autoři připisují buď metabolickému stresu z vyčerpávající choroby, nebo zhoršené dostupnosti potravy v důsledku probíhající války o rakouské dědictví.

Mumie dnes váží pouhých 10,5 kilogramu, měří 170,8 centimetru ve smrštěném stavu a odhadovaná živá výška Sidlera činila přibližně 176 centimetrů. Zajímavý je i osud drobného předmětu, který starší průzkumy interpretovaly jako „jedovatou kapsli“; ve skutečnosti šlo o dutý skleněný korálek, patrně z růžence nebo výšivky, a toxikologická analýza žádné jedy neprokázala.

České krypty pod lupou: přehlížíme záměrné balzamování i u nás?

Studie výslovně upozorňuje, že starší rentgenové průzkumy intaktních mumií mohly podobnou vnitřní výplň snadno minout; mobilní rentgen z roku 2000 zachytil v trupu jen zmíněný korálek, nikoli kilogramy dřevěných štěpků. Autoři proto vyzývají, aby budoucí výzkumy kryptových pohřbů s touto neobvyklou variantou konzervace počítaly.

V českém prostředí se nabízí otázka, zda totéž nečeká na odhalení i v tuzemských kryptách. Dosud známé případy mumifikace, kapucínská hrobka v Brně, klatovské katakomby či pražská krypta kostela Panny Marie Vítězné, se oficiálně vysvětlují přirozeným prouděním vzduchu a specifickými podmínkami prostředí. Materiálově by přitom středoevropský farář 18. století měl přístup ke stejným surovinám jako Sidlerovi balzamovači: jedlovým a smrkovým štěpkům, konopí, lnu i zinkovým solím.

Právě pražská krypta Panny Marie Vítězné nabízí nejsilnější domácí paralelu. Národní muzeum u ní uvádí, že většina těl byla dobře mumifikována, část ostatků byla vyzvednuta už v letech 1971 a 1999, avšak komplexní vyhodnocení rentgenem, fotodokumentací a paleopatologickou analýzou dokončeno nebylo. Projekt naplánovaný na roky 2025–2026 by mohl přinést odpověď na otázku, zda i některé „přirozeně“ zachované české mumie skrývají uvnitř stopy po záměrném zásahu.

Farář, kterého si můžete prohlédnout za padesátikorunu

Sidlerova mumie leží dodnes v kryptě kostela ve St. Thomas am Blasenstein a obec ji prezentuje jako svou hlavní pamětihodnost. Komora bývá přístupná od dubna do října ve dnech bez sněhu, vstup stojí dvě eura za skupinu, tedy zhruba padesát korun. Komentované prohlídky lze domluvit předem.

Po téměř třech staletích tak návštěvníci stojí před tělem, které vypadá jako důkaz nadpřirozené síly horského vzduchu. Ve skutečnosti se dívají na výsledek promyšleného řemesla: směsi jehličnatých štěpků, konopných vláken a zinkové soli, vtlačené do mrtvého těla cestou, kterou by málokdo čekal. A pokud měl Nerlichův tým pravdu v tom, že podobné případy mohly unikat pozornosti badatelů po celé střední Evropě, pak se příběh „vzduchem sušeného faráře“ teprve začíná psát.