Pasti z Krefeldu zachytily propad v Natuře 2000 i rezervacích

Studie publikovaná v časopise PLOS ONE pracovala s 63 lokalitami. Drtivá většina, 57 míst, leží v Severním Porýní-Vestfálsku, jedno v Porýní-Falci a pět v Braniborsku. Ochranný režim se lišil: 37 lokalit spadalo do soustavy Natura 2000, sedm do přírodních rezervací a devět do chráněných krajinných oblastí s ochranářskou péčí. Zbytek tvořila pásma ochrany vod a stanoviště spravovaná regionálními organizacemi. Úbytek se tak netýkal jednoho nešťastného typu území. Objevil se napříč celou škálou ochrany.

Metodika zůstávala po celé období stejná. Pasti stály na stanovištích od 1. dubna do 30. října a obsah se pravidelně vybíral. Badatelé pak do modelů zahrnuli všechno, co měli k dispozici: denní teploty, srážky, vítr, mrazové dny, zimní vlhkost, využití půdy do vzdálenosti 200 metrů, pestrost rostlin i Ellenbergovy indikátory stanovištních podmínek. Tyto proměnné objasnily rozdíly mezi jednotlivými místy a sezonami. Dlouhodobý sestup však nevysvětlily. Autoři proto konstatovali, že počasí, využití půdy ani charakter stanovišť propad vysvětlit nedokážou.

Takový závěr zněl v roce 2017 téměř jako bezradnost. Ve skutečnosti ukazoval mimo hranice rezervací.

Biomasa, jedinci, druhy: tři měřítka hmyzí krize

Krefeldský výsledek se v médiích často přetlumočil jako zmizení tří čtvrtin druhů. Studie však měřila hmotnost úlovků. Rozdíl má zásadní význam, protože každé z měřítek vypráví o krajině jiný příběh.

Biomasa nejlépe vypovídá o tom, kolik hmyz pro ekosystém „odvede“. Sýkora krmící mláďata potřebuje gramy housenek a nezajímá ji, ke kolika druhům patří. Úbytek druhů naopak signalizuje ztrátu specialistů, kterou celková hmotnost snadno zamaskuje. Několik početných a odolných druhů dokáže váhu udržet, i když z louky vymizí desítky citlivějších.

Proto čísla z různých studií nelze sčítat ani přímo porovnávat. Německá data popisují vývoj v čase na stejných místech. Novější globální studie srovnává lokality s různou mírou zátěže.

Rezervace uprostřed polí: proč hranice ochrany hmyz nezastaví

Klíč k celé záhadě nabízí detail, který autoři zmínili už v roce 2017. Celých 94 % zkoumaných lokalit obklopovala zemědělská půda. Řada chráněných území byla malá a hmyz přitom hranice nerespektuje. Rojí se, hledá potravu a rozptyluje se do okolí. Badatelé proto připustili, že okolní krajina může fungovat jako ekologická past. Populace z rezervace do ní odtékají a vracejí se oslabené, nebo se nevracejí vůbec.

Sami také přiznali, co do modelů zahrnout nemohli: dávky pesticidů, hnojení, četnost agronomických zásahů a celoroční obdělávání půdy. Právě v těchto položkách se skrývala nejpravděpodobnější vysvětlení.

V roce 2022 přišla studie Charlotte Outhwaite, Petera McCanna a Tima Newbolda z University College London, zveřejněná v časopise Nature. Spojila 756 879 záznamů o 17 889 druzích hmyzu ze 6 095 lokalit světa. Její výsledky ukazují, že tam, kde se intenzivní zemědělství potkává s výrazným oteplením, žije o 49 % méně hmyzích jedinců a o 27 % méně druhů než v málo narušených stanovištích. Oba tlaky se navzájem posilují. Rozpálené pole bez stínu, mezí a vlhkých zákoutí nenabízí hmyzu útočiště, kam by se před vedrem schoval.

Nejcennější zjištění se ovšem týká okolní krajiny. V málo intenzivním zemědělství, kde přírodní stanoviště pokrývala tři čtvrtiny okolí, poklesla početnost hmyzu jen o 7 %. Při čtvrtinovém pokryvu už o 63 %. O ochraně hmyzu tak podle nás rozhoduje celá krajinná mozaika, v níž rezervace leží, a samotný paragraf o chráněném území ji nezajistí.

Debata pokračuje i v posledních letech. V roce 2025 informovala Radboudova univerzita v Nijmegenu o článku v Nature, který odmítl tvrzení, že německý úbytek vysvětlují hlavně výkyvy počasí a že po roce 2016 nastal obrat. Nové úlovky ze Severního Porýní-Vestfálska z let 2017 až 2022 takové zotavení nepotvrdily.

Česko měří po kouscích, varovné signály se přesto skládají

Srovnatelné celostátní měření biomasy létajícího hmyzu v českých chráněných územích za tři dekády jsme nedohledali. Pevné body přesto existují.

Transektový monitoring denních motýlů a vřetenušek zaznamenal na 36 trasách v chráněné i běžné krajině za sedm let 192 771 pozorování 127 druhů. U devíti druhů vědci doložili jednoznačný pokles, u sedmi růst a u většiny zatím průkazný trend chybí. Stabilněji si vedly mobilní druhy bez vyhraněných nároků s delší dobou letu. Mezi ubývajícími figurovaly i teplomilné druhy. Podobné rozdíly popsala v roce 2023 německá studie ze 140 lesních lokalit: osud druhu určují jeho vlastnosti, potravní vazby a postavení v potravní síti.

Ostřejší obraz kreslí Červený seznam bezobratlých z roku 2017. Mezi vážkami je ohroženo 48 % druhů, mezi listorohými brouky 49 %, u denních motýlů 46 % a u vos z nadčeledi Vespoidea 47 %. Za hmyz jako celek uvádí seznam 22 %, číslo však stlačuje nedostatek dat o hůře prozkoumaných skupinách.

České rezervace přitom čelí stejnému typu tlaku jako ty německé, v některých ohledech ještě silnějšímu. Podle Zprávy o životním prostředí měl v roce 2020 průměrný půdní blok 5,6 hektaru. V roce 1948 to bylo 0,23 hektaru. Česko patří k zemím s nejrozlehlejšími poli ve střední Evropě a ministerstvo samo připouští, že obří lány snižují rozmanitost krajiny i biodiverzitu. Agentura ochrany přírody a krajiny k tomu upozorňuje na rozorané meze a remízky, odvodnění, chemizaci a zarůstání opuštěných luk. Evropská agentura pro životní prostředí navíc v roce 2020 zachytila pesticidy nad prahem obav ve 22 % sledovaných míst na evropských řekách a jezerech.

Mnoho řidičů vzpomíná, jak dřív po letní jízdě drhli čelní sklo od rozplácnutého hmyzu. Taková vzpomínka zůstává anekdotou, dokud ji nikdo nezměří. Britský projekt Bugs Matter proto nechává dobrovolníky počítat otisky hmyzu na registrační značce a zohledňuje trasu, rychlost, počasí, datum i typ auta. Od roku 2021 zaznamenal pokles o 59 %. Česko podobný program zatím nemá.

Od sýkor po talíř: co se rozpadá, když hmyz ubývá

Hmyz krmí ptáky, netopýry, obojživelníky i plazy, rozkládá odumřelou hmotu, vrací živiny do půdy a drží na uzdě škůdce. Hallmannův tým výslovně varoval před kaskádovými dopady na potravní sítě. Úbytek biomasy znamená doslova méně potravy v krajině.

Úbytek hmyzu zasahuje i lidský jídelníček. Podle mezivládní platformy IPBES závisí více než tři čtvrtiny hlavních typů světových potravinářských plodin alespoň zčásti na opylování živočichy. Opylovači se podílejí na 35 % objemu světové rostlinné produkce a přímou hodnotu jejich práce vědci odhadují zhruba na 5,4 až 13,3 bilionu korun ročně. Nejcitlivěji reagují ovoce, zelenina, ořechy, semena a olejniny, tedy hlavní zdroje vitaminů a minerálů. Konkrétní dopad na české ceny nikdo nevyčíslil. Slabší opylení se však promítá do nižších výnosů, horší kvality a vyšších nákladů pěstitelů.

Cesta zpět vede přes krajinu kolem rezervací. AOPK v Českém ráji uplatňuje mozaikovou seč na 410 z 1 500 hektarů každoročně sečených nelesních pozemků a zhruba 600 hektarů spásají zvířata. Obnovuje také remízky, aleje, tůně a mokřady. Zemědělci mohou ponechávat kvetoucí pásy, pestřit osevní postupy a šetřit chemií. Zahradníci zase mohou nechat neposečený ostrůvek, vysadit původní keře, zajistit kvetení od jara do podzimu a postavit misku s vodou. Každý takový kousek rozšiřuje síť, kterou hmyz potřebuje k přežití.

Článek Německé rezervace přišly o tři čtvrtiny hmyzu za 30 let. Vědci vyloučili počasí i půdu, příčinu našli v mechanismu, který funguje i v Česku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč mor včelího plodu končí ohněm, a ne lékem

Kdo dnes zjistí mor ve svém včelstvu, nečeká na veterináře s lékem. Žádný nedostane. Platný veterinární zákon výslovně zakazuje mor i hnilobu včelího plodu léčit. Po potvrzení nákazy nastupuje tvrdý režim: utracení nakažených včelstev, případně všech na stanovišti, a likvidace úlů a příslušenství, pokud je nelze spolehlivě vydezinfikovat. Jakmile nákaza zasáhne 15 % a více včelstev na stanovišti, podle pravidel Státní veterinární správy přichází okamžité utracení všech kolonií včetně likvidace vybavení. Kolem ohniska se vyhlašuje ochranné pásmo o poloměru nejméně 3 kilometry se zákazem přesunů a povinným vyšetřováním.

Za tou přísností stojí původce moru, bakterie Paenibacillus larvae. Vytváří miliardy spor a ty podle AV ČR přečkají pět minut při 150 °C. Obyčejné vydrhnutí úlu proti takovému protivníkovi nestačí, proto se kontaminovaný materiál raději pálí.

Antibiotika v evropském včelařství nepřicházejí v úvahu. Dalibor Titěra z Výzkumného ústavu včelařského vysvětluje, že léčiva přecházejí do medu, ve včelstvu kolují dlouho a pro rezidua antibiotik v konzumním medu neexistuje žádný přípustný limit. Zbývá tedy monitoring, hygiena, přesuny jen po vyšetření a rychlé hlášení podezření. Systém tak reaguje teprve ve chvíli, kdy už nemoc propukla.

Jak protein z potravy doputuje až do střeva larvy

Biotechnologové v centru BIOCEV se do vývoje pustili před pěti lety. Postupně připravili deset proteinových variant a hledali tu, která splní tři náročné podmínky současně. Molekula musela být stabilní, musela cílit výhradně na škodlivé bakterie a zároveň se musela dát vyrobit levně.

Cesta účinné látky vede přes celou včelí domácnost:

• krmení: včelař přimíchá přípravek do potravy včel,
• zpracování: dělnice protein přijmou a zpracují ve svém těle,
• předání: larvy ho dostanou v mateří kašičce,
• zásah: v trávicím traktu larev protein rozruší buněčnou stěnu bakterií a tím je zahubí.

Malý pro iROZHLAS popsal přípravek jako enzymy, které stěnu bakterie „lyzují“, tedy rozpouštějí. Podle AV ČR protein celou pouť přes tělo dělnice přežije a do střeva larvy dorazí funkční. Přesný název ani strukturu molekuly vědci zatím nezveřejnili.

Načasování hraje zásadní roli. Hniloba má podle Titěry inkubační dobu kratší než 48 hodin. Larva, která už protein nosí v trávicím traktu, je připravená dřív, než ji infekce zasáhne. Na tomhle bodě stojí celá koncepce: obrana musí být na místě předem.

Terezínská hala s podtlakem prověřuje přípravek na ostro

Infikovat včely pod širým nebem by bylo hazardem, nákaza by se mohla nekontrolovaně rozlézt po okolí. Proto se zkouška odehrává v proletové hale Dyntecu, uzavřeném a zabezpečeném prostoru. Podobných zařízení je podle zúčastněných v celé Evropě jen hrstka.

Dosavadní výsledky proti uměle vyvolané infekci vycházejí podle Biotechnologického ústavu AV ČR příznivě. Zátěžový test v Terezíně má ukázat, jak si protein povede v podmínkách co nejbližších skutečnému úlu.

Nejde přitom o osamělý experiment jedné laboratoře. Projekt patří pod Národní centrum biotechnologií ve veterinární medicíně, podporované Technologickou agenturou ČR. Dyntec s ústavem spolupracuje už jedenáct let a obě strany spolu vyvinuly rekombinantní proteiny pro dvě vakcíny, které procházejí klinickým zkoušením a registrací u dánské a české lékové agentury. Terezínská firma, která vyrábí a distribuuje veterinární vakcíny, probiotika a léčiva, zajišťuje i poloprovozní výrobu a kroky potřebné k uvedení na trh. Výrobní postup už vyladila tak, aby klesly náklady.

Ochranná pásma: místa, kam se nákaza ráda vrací

Největší naději vkládají vědci do ochranných pásem o šířce 3 až 5 kilometrů kolem ohnisek. Podle AV ČR tam nemoc často propuká znovu. Vysvětlení nabízí Výzkumný ústav včelařský: patogeny se šíří zalétáváním cizích včel, infikovanou vodou, plásty, oddělky i starým vybavením a nedokonalá očista úlů vede k opakovaným výskytům. U moru k tomu přistupuje mimořádná odolnost spor.

Čísla ukazují, proč by se nový nástroj hodil. Podle zprávy Státní veterinární správy za rok 2025 loni úřad potvrdil 138 ohnisek moru a 72 ohnisek hniloby. Desetiletý přehled Českého svazu včelařů prozrazuje znepokojivý obrat:

Mor po letech poklesu znovu stoupá a hniloba, dříve okrajová potíž, se za poslední tři roky víc než ztrojnásobila. Svaz navíc upozorňuje, že u moru dosud chybí plošné vyšetřování vzorků a nová ohniska se často odhalují jen díky aktivitě a penězům krajů.

Dnešní metodika pro ochranná pásma předepisuje odběr vzorků ze stanovišť a laboratorní rozbor. Zdravým včelstvům v okolí ale nedává žádnou aktivní obranu, chovatel může jen čekat, jestli výsledek vyjde čistý. Podle nás právě tady leží hlavní hodnota českého proteinu. Pokud terénní zkoušky potvrdí účinnost i neškodnost, nejvíc nepomůže úlu, který už nemoc zachvátila, ale sousedním koloniím, které by jinak čekalo další kolo nákazy. Dá se čekat, že v takovém scénáři by se počet opakovaných ohnisek v pásmech mohl citelně snížit a s ním i počet spálených úlů.

Na trhu nejdřív kolem roku 2029. Co do té doby

Před širším nasazením musí přípravek projít stejně přísným sítem jako léčivo. Titěra zdůrazňuje, že musí být bezpečný pro všechna vývojová stadia včel, nesmí zanechávat rezidua v medu a nesmí ohrozit lidi. Dyntec připomíná, že účinnost a neškodnost bude nutné doložit u celého včelího společenstva, nikoli pouze u larev.

Optimistický plán počítá s procesem zhruba tří let od září 2026. Mezitím by odborníci rádi vyzkoušeli protein přímo v terénu, v pásmech kolem skutečných ohnisek. Cena zatím zveřejněná není a otevřená zůstává i otázka, kdo bude přípravek podávat, zda sám chovatel, veterinář, nebo organizovaně Státní veterinární správa. Tyhle podrobnosti podle nás rozhodnou registrace a veterinární pravidla.

Do té doby platí osvědčené zásady:

• při přesunu včelstev na vzdálenost nad 3 kilometry zajistit vyšetření na mor a hnilobu podle metodiky pro rok 2026,
• v ochranném pásmu respektovat odběr vzorků a zákaz přesunů,
• pravidelně obnovovat dílo a používat vlastní nebo prověřený vosk,
• krmit uvnitř úlu a vyhýbat se cizím plástům i použitému vybavení,
• při nákupu či prodeji včelstev trvat na laboratorním vyšetření,
• při jakémkoli podezření okamžitě kontaktovat Státní veterinární správu.

Je třeba doplnit několik upřesnění. Přípravek zatím nemá registraci, včelaři si ho nekoupí dřív než kolem roku 2029 a pro potvrzená ohniska zůstává v platnosti utracení včelstev i likvidace úlů. Ochrana „před nákazou“ dosud stojí na laboratorních výsledcích a probíhajícím zátěžovém testu, terénní ověření v ochranných pásmech teprve přijde.

Článek Mor včelího plodu nelze léčit, úl se musí spálit. Český protein ale rozruší stěnu bakterie dřív, než napadne larvy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč vosy v září hladoví: kolonie na vrcholu a larvy v zámotku

Od jara do poloviny léta funguje vosí hnízdo jako dobře promazaný stroj. Dělnice loví hmyz, sbírají kousky masa, rozžvýkají kořist a předají ji larvám. Ty na oplátku vylučují cukerné kapky, slinné výměšky bohaté na jednoduché sacharidy, a dospělé vosy si z nich doplňují palivo pro let i svalovou práci. Entomolog Jan Šobotník tento mechanismus přirovnal k jakési „vnitřní čerpací stanici“, kde cukr proudí od larev k dělnicím prostřednictvím trofalaxe, vzájemné výměny potravy.

Jenže kolem poloviny srpna se kolonie přehoupne do závěrečné fáze. Larvy se zakuklují, královna zpomaluje kladení a vnitřní zdroj sladkého vyschne. Robert Tropek z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy pro iROZHLAS popsal výsledný stav jako „téměř hypoglykemickou fázi“: dělnice najednou postrádají rychle dostupnou energii, kterou celé léto spolehlivě dostávaly od vlastního plodu. A protože kolonie čítá v tu chvíli tisíce jedinců, výsledkem je masivní výprava za cukrem mimo hnízdo. Limonády, přezrálé švestky, otevřené odpadkové koše, to vše se stává cílem.

Urputnost u stolu versus obrana hnízda: dvě odlišné situace

Klíčové rozlišení, které většina lidí přehlíží, se týká dvou zcela odlišných typů chování. Vosa kroužící nad vaším talířem shání potravu. Vosa bránící hnízdo chrání potomstvo. Vypadají podobně nepříjemně, ale motivace i míra rizika se zásadně liší.

Tropek v rozhovoru pro ČTK výslovně použil slovo „urputnost“ místo „agresivita“. Michal Perlík, entomolog, který se k sezoně 2026 vyjádřil pro regionální média Jižní Čechy Teď!, doplnil podstatný detail: roste především frekvence střetů s lidmi, protože dělnic je víc a častěji opouštějí hnízdo. Povaha vos se přitom zásadně nemění.

U hnízda je situace jiná. Větší kolonie disponuje početnější „posádkou“ a poplašný chemický signál (feromonový alarm) se v hustě obsazeném hnízdě šíří rychleji. Perlík upozornil, že obranná reakce rozsáhlého hnízda na konci sezony může být intenzivnější než v červnu, kdy kolonie teprve rostla. Praktický závěr je jednoduchý: u stolu jde o dotěrnost hladových dělnic, v blízkosti hnízda o kolektivní obranu, která může být skutečně razantní.

Kvasící ovoce, paměť a osm návštěv: co věda ví o vosím hledání

Vosy přitahuje přezrálé ovoce výrazněji než čerstvé. Experiment publikovaný v časopise Environmental Entomology ukázal, že hruška ponechaná 24 hodin při pokojové teplotě přitáhla podstatně víc vos než čerstvě utrhaný plod. Důvod tkví v chemii kvašení: rozkladem vznikají těkavé sloučeniny (kyselina octová, izobutanol, estery), které fungují jako silný pachový maják. Spadané švestky v trávě tak představují pro vosu lákadlo srovnatelné s otevřenou plechovkou koly.

Ještě pozoruhodnější je schopnost vos zapamatovat si konkrétní místo, kde našly potravu. Výzkum argentinských biologů na vose útočné (Vespula germanica) prokázal, že po osmi návštěvách téhož krmného místa se vosa přednostně vracela i po 24 hodinách. Pracovala přitom se zrakovými i prostorovými orientačními body. Prakticky to znamená jediné: jakmile vosa jednou uspěje u vašeho stolu, vrátí se. A přivede další, protože úspěšné sběračky předávají informaci kolegyním v hnízdě.

Jak ochránit piknik i sebe: strategie místo boje

Nejúčinnější obrana paradoxně nespočívá v plácání a mávání, ale v práci s prostorem a lákadly:

• Zakrýt jídlo i pití – poklička na džbánu, ubrousek přes talíř, víčko na sklenici. Kontrola okraje nádoby před každým douškem.
• Rychle uklízet zbytky – nedojedené porce, slupky, rozlité šťávy přitahují průzkumnice během minut.
• Odstranit spadané ovoce – švestky, hrušky a jablka v trávě fungují jako vosí bufet na celý den.
• Odpadkový koš s těsným víkem – otevřený pytel je pozvánka.
• Odkloněný sladký zdroj – entomolog Petr Šípek doporučuje nechat kousek ovoce nebo trochu marmelády stranou od stolu, v dostatečné vzdálenosti od lidí. Vosa zamíří tam.
• Pasti a lapače umísťovat po obvodu prostoru, nikdy přímo vedle sedících lidí, jinak přitáhnete vosy blíž, než byste chtěli.

A pokud vosa přistane na ruce nebo na sklenici? Zůstat v klidu. Nehýbat se prudce. Případně ji jemně odsunout delším předmětem, nožem, lžičkou, listem papíru. Plácnutí spustí obranný reflex a zvyšuje pravděpodobnost bodnutí.

Kdy bodnutí vosy vyžaduje lékařskou pomoc

Většina bodnutí způsobí lokální bolest, zarudnutí a otok, které odezní během hodin. Reálné nebezpečí hrozí ve specifických situacích:

• Alergická reakce – kopřivka po celém těle, otok rtů, jazyka nebo hrdla, dušnost, závratě, kolaps. Podle Státního zdravotního ústavu jde o stavy vyžadující okamžitou záchrannou službu.
• Bodnutí do úst nebo krku – i u nealergika může otok zúžit dýchací cesty.
• Vícečetná bodnutí – desítky žihadel znamenají velkou dávku jedu a zátěž pro organismus.
• Děti a starší osoby – citlivější reakce, rychlejší nástup příznaků.

Ledový obklad na místo vpichu, antihistaminikum z lékárničky a pozorné sledování stavu v následující hodině, to je základ první pomoci. Jakýkoli náznak celkové reakce znamená volat 155. V českém prostředí se na piknikových stolech nejčastěji objevují dva druhy: vosa obecná (Vespula vulgaris) a vosa útočná (Vespula germanica), oba evidované v databázi AOPK ČR.

Článek Vosy nejsou v září agresivnější, jen přijdou o zdroj cukru v hnízdě. Vlastně zoufale hladoví se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vodomil černý: obr, který pod hladinou kráčí místo veslování

Kdo někdy sledoval potápníka, zná jeho styl: obě zadní nohy zaberou současně, tělo vystřelí vpřed a dravec mizí v kalné vodě. Vodomil na to jde po svém. Patří do čeledi vodomilovitých, tedy k jiné větvi brouků než potápníci, a jeho končetiny se střídají. Střední a zadní nohy sice lemují třásně chloupků, jenže místo synchronního záběru pracují postupně, jedna po druhé, podobně jako při chůzi.

Výsledkem je pohyb, který připomíná opatrné kráčení po dně a šplhání po stoncích vodních rostlin. Vodomil se drží vegetace, prolézá spletí lodyh, sune se po vrstvě odumřelých listů. Na rychlý únik ani na dravý výpad to nestačí.

Nemusí to vadit. Dospělci totiž nikoho nehoní, živí se převážně rostlinami a rozkládajícím se materiálem ze dna, tedy detritem, občas si přidají červa či vodního plže. Mohutné tělo a pomalé tempo z něj dělají spíš přežvykovače z podvodní louky než lovce. Lovit začíná až další generace: dravé larvy se specializují na vodní plže a na prázdných ulitách po sobě nechávají charakteristické stopy. Zvládnou i drobné bezobratlé, pulce nebo maličké rybky.

Stříbrné břicho a kyjovitá tykadla: jak poznat největšího vodního brouka

Podle AOPK dorůstá vodomil černý až 5 centimetrů, tedy přibližně o dva centimetry víc než potápník vroubený, nejznámější vodní brouk české přírody. Studie z Kurovického lomu dokonce uvádí, že největší kusy mohou padesát milimetrů přesáhnout. Pro představu: položený na dlaň by zakryl dobrou třetinu prstů.

Shora působí jako uhlově černá, lesklá mince oválného tvaru. Zespodu přichází malé divadlo. Vodomil si pod vodu bere vlastní zásobu vzduchu, kterou drží jemné chloupky na břišní straně. Vzduchová vrstva ve vodě stříbřitě odráží světlo, odtud i anglický název great silver water beetle, tedy „velký stříbrný vodní brouk“. Zásoba se postupně spotřebuje, a tak brouk musí pravidelně stoupat k hladině a doplnit ji. Ani tady nevyráží střemhlav. Leze nahoru po rostlinách, krok za krokem, dokud se nedotkne vzduchu.

Spolehlivým poznávacím znamením jsou tykadla. Vodomil má kyjovitá, na konci rozšířená, kdežto potápníci nosí tenká nitkovitá. Kdo se k tůni přiblíží a uvidí velkého černého brouka zavěšeného mezi listy, může podle téhle drobnosti odhadnout, s kým má tu čest.

Kurovický lom: z vápencové jámy ostrov života uprostřed polí

Přírodní kuriozita vyrostla na místě, které lidé desítky let rozrušovali výbušninami a bagry. Vápenec se tu těžil už před rokem 1840, provoz skončil v roce 1997. Lom leží asi 1,5 kilometru jižně od Kurovic, na severozápadním okraji Vizovické vrchoviny u kóty Křemenná.

Jakmile stroje utichly a čerpadla přestala odvádět vodu, začala se nejnižší etáž plnit čistou průsakovou vodou. Vzniklo jezero s mléčně modrým odstínem, který mu dodává rozpuštěný vápenec. V roce 2002 přibyly první tůně pro obojživelníky, později další oddělené mělčiny. Dnes tu vedle sebe existují jezero, tůně, rákosiny, holé plochy, skalní stěny, suťová pole, křoviny i lesní lem. Na pár hektarech se tak sešla krajinná mozaika, jakou okolní scelená pole dávno postrádají.

Podle nás právě v tom spočívá největší paradox celého příběhu. Vodomil se v lomu nedrží navzdory těžbě. Jeho domov vznikl teprve díky ní. Autoři publikace Příroda a lidé v Kurovickém lomu výslovně popisují lokalitu jako ostrov v intenzivně obdělávané zemědělské krajině. Jak se sem brouk dostal? Mnoho vodních brouků dobře létá a podle publikace mohli osídlení zajistit přistěhovalci ze zachovalých mokřadů v nivě Moravy, například z mokřadu Filena. Dá se předpokládat, že i vodomil sem jednoho teplého večera doletěl a v mladých tůních s hnijící vegetací našel přesně to, co potřebuje.

Že jde o mimořádně živé místo, potvrzují i čísla. Za dvě etapy výzkumu tu odborníci napočítali 70 druhů vodních brouků. Průzkum obratlovců z roku 2015 doložil 39 druhů mimo ryby, konkrétně 8 obojživelníků, 3 plazy, 24 ptáků a 4 savce. K tomu přibylo 38 druhů denních motýlů. V červeném seznamu figuruje vodomil černý jako kriticky ohrožený druh.

Natura 2000 v Kurovickém lomu: hlavní slovo mají čolci, pozornost poutá vodomil

Úřední štít nad lomem drží obojživelníci. Přírodní památkou je Kurovický lom od 1. dubna 1999, evropsky významnou lokalitou soustavy Natura 2000 od 15. dubna 2005. Podle státního registru ISOP AOPK ČR nese lokalita kód CZ0723409, měří 6,651 hektaru a předmětem ochrany je čolek velký. Významnou roli tu hraje i kuňka žlutobřichá. Vodomil se tak veze na vlně ochrany, kterou si vysloužili čolci, a pro návštěvníky představuje nejvděčnější atrakci.

Divočina v lomu ovšem nevydrží sama od sebe. Aktuální plán péče o přírodní památku Kurovický lom na roky 2024 až 2033 počítá s obnovou a hloubením tůní, kácením náletových dřevin, sečením, pastvou i odlovem ryb. Ryby totiž patří jen do hlavního jezera, kde žijí kapři koi, okouni, štiky, plotice a uvádí se i sumec velký. V menších tůních je ochránci nechtějí, protože by spořádali larvy obojživelníků i vodního hmyzu. Pro pomalého vodomila, který se schovává ve vegetaci, je tůň bez dravých ryb klíčovou podmínkou přežití.

Kurovice přitom nezůstávají jediným útočištěm. Podle AOPK se vodomil dříve držel spíš v teplejších oblastech na jihu republiky, v posledních letech ale přibývají nálezy i na severu a ve vyšších polohách. Letos na jaře ho ochránci hlásili třeba z Lužických hor.

Výlet do Kurovického lomu v roce 2026: kdy vyrazit a jak se chovat u tůní

Areál s kavárnou otevírá každoročně od května do září. Podle oficiálního webu Kurovického lomu platí pro letošní sezonu tyto časy:

Vstupné se liší pro děti a dospělé, platit je nutné v hotovosti. Psi, kola ani kouření do areálu nesmějí. Provoz se může měnit podle počasí, proto se před cestou vyplatí mrknout na aktuální oznámení.

Do navigace stačí zadat adresu Kurovice 120. Z Brna je to zhruba 67 kilometrů, z Ostravy přibližně 82, z Prahy kolem 240. Kdo chce zůstat déle, může přespat přímo v areálu v apartmánech Březový, Dubový, Akátový nebo Fashion Line. Na místě funguje Centrum ekologické výchovy, galerie, API centrum a komentované prohlídky, které ocení hlavně rodiny s dětmi. Výlet lze snadno rozšířit o hrad Kurovice, zámky v Holešově a Kroměříži, Baťův kanál nebo Zoo Zlín.

Na setkání s vodomilem se ovšem upínat nevyplatí. Žije ukrytý ve vodě a mezi rostlinami, šance zahlédnout ho je mizivá. Pokud se poštěstí, platí jednoduché pravidlo: pozorovat jen z přístupných míst, nesahat, nelovit a do tůní nevstupovat. Teplé dny od června do srpna jsou nejlepší dobou i k pozorování čolků a kuněk, které v tu dobu tráví vodní fázi života.

Článek V Kurovickém lomu žije největší vodní brouk světa, ale neumí plavat. Po dně chodí, protože tělo je příliš těžké na hladinu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Giannutri: ostrov menší než dolet včely jako ideální laboratoř

Giannutri patří do Národního parku Toskánské souostroví a měří pouhých 2,6 km². Pro představu: zhruba tolik zabírá pražská Malá Strana s Hradčany. Volně žijící včely medonosné tu nikdy nežily, podle Univerzity v Pise byly jedinými zdejšími včelami medonosnými ty, které sem lidé přivezli kvůli šlechtění. Od roku 2018 sem včelaři sezonně, zhruba od prosince do června, sváželi 18 úlů.

Celý ostrov je menší než oblast, kterou běžně obletí dělnice při hledání potravy. Tlak včelstev tak dosáhl na každý keř. Hustota vycházela asi na 7 včelstev na kilometr čtvereční, tedy výrazně nad evropským průměrem 4,2, který studie uvádí. Ostrov přitom nabízí jen omezenou jarní pastvu v podobě středomořské makchie.

Na Giannutri navíc chybějí běžné komplikace. Nehospodaří se tu, takže tu nejsou pole ani postřiky. Zásah proti komárům se týkal jen asi 7 % plochy, a to mimo místa, kde se sledované druhy pohybovaly. Kde jinde by vědci hledali souboj o potravu v tak čisté podobě? Tým kolem Lorenza Pasqualiho, který tehdy působil na Univerzitě ve Florencii a dnes pracuje na Univerzitě v Białystoku, a Leonarda Dapporta tuhle šanci využil naplno.

Zavřené úly, plné květy: co se změnilo během jediného dne

Pokus běžel v letech 2022 až 2024 vždy v únoru a březnu, kdy jsou divoké včely nejaktivnější. Badatelé porovnávali dny s otevřenými a zavřenými úly. Zaznamenávali množství nektaru, dostupnost pylu, návštěvy květů i chování dvou divokých druhů: samotářské pelonosky Anthophora dispar a čmeláka zemního.

Když úly fungovaly, připadalo na včelu medonosnou 59,95 % všech návštěv květů. Ovládala ožanku keřovitou, rozmarýn i pryšec stromovitý. Divoké druhy přitom spoléhaly na tytéž zdroje. Pelonoska se soustředila hlavně na ožanku, čmelák zemní na brutnák. Autoři mluví o silném potravním překryvu.

Po uzavření úlů se nabídka v květech viditelně zvedla:

Divocí opylovači reagovali okamžitě. Oba druhy pily z jednotlivých květů déle, protože v nich konečně něco zbývalo. Čmelákům se zkrátila doba hledání pylu. Za otevřených úlů musely divoké včely obletět víc květů, aby nasbíraly stejnou dávku.

Na pylu přitom záleží nejvíc. Krmí se jím larvy. Delší pátrání podle autorů může vést k chudším zásobám v hnízdě, menšímu počtu potomků nebo drobnějším dospělcům. Medonosné včely, organizované do početných kolonií, tak divokým sousedům vyjídají spíž ještě dřív, než ti stihnou vyletět.

Propad o 80 procent: čísla, která přiměla park zakázat úly

Souběžně se sledováním květů probíhalo v letech 2021 až 2024 pravidelné sčítání na stálých trasách. Pelonoska i čmelák zemní za tu dobu ztratili přibližně 80 % jedinců. Samotářský i sociální druh tedy dopadly stejně, přestože se jejich chování lišilo v detailech. Konferenční abstrakt z italského entomologického sjezdu v Sieně z června 2025 doplňuje, že čmelák zemní postupně přesouval pozornost k brutnáku. U pelonosky podobný posun popsán nebyl.

Krátkodobý pokus s uzavíráním úlů je manipulační experiment v pravém smyslu. Vědci změnili jednu proměnnou a sledovali přímý účinek, takže efekt na nektar, pyl a chování stojí na pevných základech. U dlouhodobého propadu populací jsou autoři opatrnější. Připouštějí, že během čtyř let je obtížné oddělit hustotu včelstev od dalších ekologických vlivů. Úbytek ovšem přesně zapadá do mechanismu, který experiment odhalil. Studie zmiňuje také riziko přenosu chorob, například virů spojených s kleštíkem nebo houbového parazita Nosema ceranae. Na Giannutri však hlavním vysvětlením zůstává konkurence o potravu.

Správa ostrova na zjištění zareagovala rázně a včelaření na Giannutri zakázala. Podle reportáže deníku The Guardian ze září 2025 byl ostrov déle než rok bez úlů a nejméně jeden ze sledovaných druhů vykazoval mírné zlepšení. Konferenční data uvádějí monitoring prodloužený do roku 2025 a odstranění včel medonosných právě v témže roce. Publikovaná data o dlouhodobé obnově zatím chybějí. Jaro 2026 je proto pro badatele klíčové: každá další sezona bez úlů ukáže, jestli se divoké včely dokážou vrátit.

Čmelák zemní bzučí i v Česku. Co si z ostrova vzít na vlastní zahradu

Hlavní aktér italského příběhu je i naším běžným druhem. Nálezová databáze v Portálu ochrany přírody ISOP eviduje čmeláka zemního po celé republice. Tuzemská studie, která by u nás doložila podobný propad kvůli úlům, zatím dohledatelná není. Mechanismus však platí všude, kde se sejde hodně včelstev a málo kvetoucích rostlin. Česká krajina je pestřejší mozaikou polí, sadů, luk a zahrad, takže efekt bude slabší a hodně závislý na místě.

Česko má čtyři národní parky a 25 chráněných krajinných oblastí. Pravidla se liší podle kategorie území, zonace a konkrétních ochranných podmínek. Plošný zákaz včelaření z italského případu nevyplývá. Silný argument pro individuální posuzování počtu úlů v nejcennějších lokalitách z něj ovšem plyne.

Včelaře přitom nikdo nestaví do role padouchů. Včela medonosná zůstává nepostradatelným pomocníkem v sadech a podle FAO opylovači přispívají asi k 35 % světové rostlinné produkce a zvyšují výnos 87 ze 115 hlavních potravinových plodin. Stejná organizace ale zdůrazňuje, že zemědělství potřebuje rozmanitost opylovačů, nejen jeden chovaný druh. Divoké včely nejvíc ohrožuje úbytek a drobení stanovišť, chemie v krajině, paraziti, invazní druhy a změna klimatu. Hustota úlů je mezi těmito tlaky jedním z mála faktorů, které lze řídit doslova přes noc.

Kdo chce divokým včelám skutečně pomoci, nemusí hned pořizovat úl. Britská Královská zahradnická společnost doporučuje pět kroků:

• Pestrá výsadba rostlin bohatých na nektar a pyl, ideálně s kvetením od jara do podzimu.
• Méně časté sečení, část trávníku nechat rozkvést.
• Mělká miska s vodou a kamínky, na které mohou včely přistát.
• Žádné postřiky, a už vůbec ne na kvetoucí rostliny.
• Hnízdní místa: kus odkryté půdy, duté stonky nebo vhodný hmyzí domek pro samotářky.

Podle nás si pozornost zaslouží hlavně městské střechy osazené úly bez okolní zeleně a malé zahrady s anglickým trávníkem. Tam se včelstvo může stát spíš konkurentem než podporou. Med kupovat dál dává smysl. Jen je lepší nespojovat přidávání úlů automaticky s ochranou přírody.

Článek Včely medonosné a divoké pijí stejný nektar. Experiment na italském ostrově ukázal, kdo prohraje souboj o květy a proč se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stejná včela, dva životy: komu platí Červený seznam

Taxonomicky jde o jediný druh. Včela z dřevěného úlu a včela usazená v dutině staré lípy patří k Apis mellifera stejně. Liší se způsob existence. Chovaná kolonie má úl, v nouzi přikrmení, léčbu a včelaře, který řídí její rozvoj. Volně žijící kolonie si dutinu vybírá sama a o přežití se stará bez jakékoli pomoci. Hnízdí ve stromech, zdech, komínech nebo skalních štěrbinách a odkázaná je výhradně na to, co nabídne okolní krajina.

Podle Univerzity Hohenheim tvoří divoká včelstva přibližně šestinu celkové evropské populace včely medonosné. Evropa má přitom v rámci původního areálu druhu nejnižší hustotu volně žijících kolonií vůbec.

Do debaty o úbytku včel se často pletou tři odlišné skupiny:

Evropský červený seznam včel posuzoval pro území EU celkem 1 875 druhů. Kriticky ohrožených je 21, ohrožených 90 a zranitelných 51. Volně žijící včela medonosná se zařadila do prostřední, druhé nejvážnější skupiny. Ocitla se tak v jedné kategorii s druhy, o kterých většina lidí v životě neslyšela.

Model Univerzity Hohenheim a Agroscope ukazuje, proč verdikt obstojí. Pokud by z včelínů přestaly vylétat roje, které se usazují v přírodě, divoká populace v EU by za deset let, tedy zhruba do roku 2036, prořídla podle mediánového odhadu o 56 %. Mnoho evropských kolonií v dutinách tedy podle autorů dnes přežívá jen díky přísunu nových zakladatelek z chovů. IUCN přitom za skutečně divokou považuje populaci, která se udrží vlastní reprodukcí, bez dosazování zvenčí.

Kleštík včelí pod víčkem buňky: jak parazit likviduje včelí plod

Hlavním nepřítelem divokých kolonií je kleštík včelí (Varroa destructor), drobný roztoč velikosti špendlíkové hlavičky. Evropský červený seznam jmenuje i další biotické hrozby: mikroskopickou houbu Nosema ceranae, sršeň asijskou a lesknáčka úlového. Kleštík ovšem figuruje jako jeden z nejvýznamnějších strůjců úbytku.

Jeho strategie míří na budoucnost včelstva, tedy na plod. Tak včelaři označují vajíčka, larvy a kukly, které dozrávají v buňkách plástu. Samička kleštíka vklouzne do buňky těsně předtím, než ji dělnice zavíčkují voskem. Uvnitř, v uzavřeném prostoru, klade vajíčka a její potomstvo saje na vyvíjející se larvě či kukle. Podle amerického ministerstva zemědělství se v zavíčkovaném plodu ukrývá velká část všech roztočů v kolonii. Rozmnožují se v dělnických i trubčích buňkách, kde jsou chráněni před zásahy zvenčí.

Následky jsou vidět, jakmile mladá včela vyleze z buňky:

• poškozené tukové těleso, které včelám slouží jako zásobárna energie a imunity,
• zdeformovaná křídla, často kvůli viru deformovaných křídel, jejž kleštík přenáší,
• zkrácený zadeček a kratší život,
• mezerovitý plod, tedy plást s prázdnými a odumřelými buňkami.

Státní veterinární správa popisuje varroázu jako parazitární onemocnění, které bez účinného tlumení vede k chřadnutí kolonie a nakonec k jejímu kolapsu či úhynu. Včelař kleštíka sleduje a v pravidelných cyklech léčí. Kolonie v dutině buku na žádné ošetření čekat nemůže.

Proč se evropská včela kleštíkovi brání tak špatně

Kleštík nepochází z Evropy. Původně parazitoval na včele východní (Apis cerana) v Asii, která s ním sdílí dlouhou evoluční minulost. Asijská hostitelka si vypracovala obranu: omezuje množení roztoče a důsledně čistí buňky od napadeného plodu. Přeskok na včelu medonosnou přišel teprve ve 20. století, takže evropská včela měla na adaptaci jen zlomek času.

Podle přehledové studie v časopise Insects jsou populace evropské včely, které kleštíka zvládají samy, vzácné. Vznikají hlavně tam, kde včelstva po řadu generací žijí bez léčby a přírodní výběr nechá přežít jen ta odolnější. Většina kolonií proti roztoči bez pomoci člověka obstojí špatně.

K parazitům se přidávají další tlaky. Dutin ubývá, protože hospodářské lesy přicházejí o staré stromy. Krajina chudne na kvetoucí rostliny, takže včely hůř shánějí pyl a nektar. Svou daň vybírají pesticidy a hnojiva. A pak je tu genetický tlak moderního včelařství. Matky z divokých kolonií se páří s trubci z okolních včelínů a místní linie se tak postupně ředí s chovnými.

Česko: 670 tisíc včelstev v úlech a jen kusé údaje o těch v dutinách

Česko patří k zemím s mimořádně hustou sítí včelstev. Ministerstvo zemědělství evidovalo v roce 2023 zhruba 670 tisíc kolonií a 63 tisíc chovatelů, za optimum považuje 700 tisíc. Organizovaní včelaři z Českého svazu včelařů obhospodařují 475 814 včelstev, tedy 79,5 % všech evidovaných. Varroáza se podle veterinářů vyskytuje na celém území republiky.

Volně žijící včelstva se v Česku také najdou, typicky v dutinách stromů, ve stavbách nebo komínech. Spolehlivý trend jejich přežívání ale veřejná data nezachycují. Studie Univerzity Hohenheim stavěla na každoročním sledování konkrétních hnízd, zda přežila zimu. Jednorázový nález v databázi výskyt doloží, nikoli však osud kolonie v dalších letech. Výzkumníci zatím zmapovali přes 1 600 hnízdišť v 15 zemích a sami uznávají, že komplexní údaje o rozšíření a velikosti divokých populací stále chybějí.

Tady může přispět každý, kdo narazí na včely létající z dutiny stromu. Nález lze zapsat do systému BioLog Agentury ochrany přírody a krajiny, na webu i v mobilní aplikaci. Po schválení garantem se záznam přesune do Nálezové databáze ochrany přírody. Pro mezinárodní výzkum slouží formulář Honey Bee Watch. Při hlášení pomůže několik zásad:

• fotografujte vletový otvor z bezpečné vzdálenosti,
• dutinu neotevírejte a kolonii nerušte,
• přesnou polohu nezveřejňujte a fotky ořízněte o orientační body,
• uveďte typ hnízda (strom, budova, skála) a charakter okolí.

Z Olomouce pochází i jeden kuriózní příspěvek. Firma APIS Innovation, která vyvíjí termosolární úly proti varroáze, zmiňuje včelstvo přežívající bez léčby přes deset let pod plechovou střechou. Jde o firemní svědectví, nikoli o vědecký důkaz. Přesto ukazuje, že odolné kolonie mohou žít i nám za humny.

Geny odolnosti v dutinách stromů: co mizí s každým hnízdem

Cen medu v obchodech se úbytek divokých včelstev v dohledné době nejspíš nedotkne, protože produkce stojí na chovech. Ztráta se odehrává jinde. Univerzita Hohenheim upozorňuje, že divoké populace slouží jako rezervoár genetické rozmanitosti. V Americe existují volně žijící populace, které si s kleštíkem poradí lépe. Přehled v Insects dodává, že evropské divoké kolonie mohou nést přírodním výběrem prověřené geny odolnosti, jaké by jednou mohli využít i šlechtitelé.

Podle nás právě tady leží největší sázka. Každé hnízdo, které v dutině přečká několik zim bez léčby, představuje přírodní pokus, jaký žádná laboratoř nezopakuje. Když zanikne, odnese si s sebou i odpověď.

Širší kontext dokresluje IUCN: čtyři z pěti plodin a planě rostoucích kvetoucích rostlin v EU závisejí na opylování hmyzem. Ministerstvo zemědělství označuje včelu medonosnou za univerzální opylovatelku hmyzosnubných rostlin. Evropský červený seznam doporučuje chránit a obnovovat stanoviště, ponechávat staré dutinové stromy, rozšiřovat remízky, živé ploty, květnaté meze a okraje cest a omezit chemii v krajině.

Článek Včela medonosná se ocitla na Červeném seznamu ohrožených druhů. Nemá obranu proti parazitům, kteří ničí její plody se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak se z „užitečného pomocníka“ stal nejúspěšnější vetřelec mezi brouky

Harmonia axyridis byla do Evropy zaváděna jako biologická ochrana proti mšicím ve sklenících a sadech; mezi lety 1982 a 2003 ji záměrně vysadili nejméně v třinácti evropských zemích. Počáteční dojmy, že se druh v otevřené krajině neuchytí, se změnily poté, co jedinci unikli z komerčních chovů, populace se stabilizovaly a začaly expandovat tempem kolem dvou set kilometrů ročně. V české volné přírodě se první exempláře objevily roku 2006 a o pouhé čtyři roky později už asijský brouk kraloval korunám stromů v monitorovacích plochách.

Výhodami druhu jsou mimořádně široká potravní nika — požírá mšice i vajíčka a larvy jiných slunéčkovitých — agresivní vnitrodruhové predace, genetická výbava poznamenaná „bridgehead“ efektem z předchozích invazí a schopnost přezimovat ve velkých shlucích v budovách. Tyto vlastnosti středoevropské krajině nabízejí minimum odporu.

Proč slunéčko sedmitečné ustupuje: víc než jeden viník

Zjednodušený výklad „asijský brouk vytlačil českého“ nezachycuje plnou složitost: entomologové Alois Honěk a Zdenka Martinková dokumentovali na hibernační lokalitě Raná pokles populací slunéčka sedmitečného (Coccinella septempunctata) už od počátku devadesátých let, tedy dávno před objevem Harmonia axyridis v tuzemsku. Příčiny zahrnují změny zemědělské krajiny — úbytek mšic na obilninách, proměnu osevních postupů a intenzivnější chemickou ochranu.

Monitoring Honěka a kolegů z let 2010–2016 prokázal, že H. axyridis se stala na dřevinách ve střední Evropě nejpočetnějším druhem, zatímco abundance původních společenstev poklesla o polovinu až tři čtvrtiny. Podle AOPK ČR se dnes Harmonia axyridis vyskytuje téměř na celém území republiky; největší konkurenční tlak lze očekávat v teplejších nížinách a urbanizovaných oblastech.

Jak vetřelce rozpoznáte: praktický klíč pro každou zahradu

Rozlišit oba druhy zvládne i laik, pokud ví, kam se dívat.

• Slunéčko sedmitečné: červené krovky s přesně sedmi černými tečkami, černý štítek za hlavou s bílými bočními skvrnami, štíhlý obrys.
• Slunéčko asijské: extrémně proměnlivé zbarvení od žluté přes oranžovou po černou, nula až jedenadvacet skvrn; typický poznávací znak: světlý štítek s tmavou kresbou připomínající písmeno M nebo W; robustnější, kulatější tělo; jedinci menší než pět milimetrů prakticky nejsou.

Praktická zkratka: brouk s přesně sedmi tečkami na červeném podkladu je domácí druh; cokoli barevně rozkolísaného se světlým štítkem a výraznou velikostí ukazuje spíš na asijského příchozího.

Co můžete udělat: sedm kroků k přátelštější zahradě

Vrátit slunéčko sedmitečné na zahradu nelze jedním trikem; jde o posílení celého společenstva přirozených predátorů a vyžaduje to trpělivost i ochotu nechat část pozemku zdivočet.

• Vyřaďte širokospektrální insekticidy; zasahují i užitečné druhy.
• Tolerujte část mšic, jsou potravním základem pro domácí slunéčka, zlatoočky i pestřenky.
• Ponechte kout zahrady s kopřivami a původními bylinami; kopřivy hostí mšice, které lákají predátory.
• Založte hromádku dřeva nebo listí jako zimní úkryt.
• Vysaďte kvetoucí keře a ponechte staré stromy; rozmanitá struktura porostu zvyšuje šanci, že se domácí druhy udrží.
• Pokud najdete shluky asijských slunéček přezimujících v domě, jemně je odchyťte a přemístěte ven ke dřevu či pod přístřešek; plošné hubení nemá smysl a zásah by mohl zasáhnout i původní druhy.
• Zapisujte pozorování do aplikace BioLog nebo portálu AOPK.

Parazitická houba jako naděje i otazník

S invazním slunéčkem cestuje i jeho vlastní nepřítel, ektoparazitická houba Hesperomyces harmoniae, která roste na kutikule dospělců a šíří se kontaktem při páření a v zimních shlucích; u napadených jedinců zvyšuje zimní úhyn i snižuje plodnost. Část odborníků v ní vidí potenciální regulátor populací invazního druhu.

Laboratorní pokusy z roku 2026 ukázaly silnou hostitelskou vazbu na Harmonia axyridis a pouze omezený vývoj na dvou dalších testovaných druzích slunéček; houba zatím vypadá spíš jako specifický parazit invazního hostitele než jako plošná hrozba pro domácí faunu, výzkum však pokračuje.

Článek Slunéčko sedmitečné mizí z českých zahrad. Nahrazuje ho asijský druh, který nese smrtelnou houbu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč sršeň létá rovně a jak toho využít při hledání hnízda

Dělnice sociálních sršní fungují jako centrální sběračky. Vyrazí z hnízda, najdou zdroj bílkovin nebo cukrů, naberou náklad a vrátí se nejkratší trasou. Studie z roku 2018 v PLOS ONE potvrdila, že během jediného dne podnikne jedna dělnice několik takových výprav. Každý odlet od návnady tedy kopíruje tutéž osu, a právě v tom spočívá využitelnost pro pozorovatele.

Odborná metoda ovšem rovnou počítá s odchylkou. Při krátkých návratech činí rozptyl kolem 10 stupňů, u delších okruhů přesahujících deset minut se tolerance rozšiřuje na 15 stupňů. Proto samotný jednorázový pohled na odlétající sršeň nestačí. Metodika vyžaduje sledovat téhož jedince minimálně ve třech po sobě jdoucích návratech, ideálně ze dvou různých stanovišť. Teprve průnik obou azimutů zúží oblast hledání na zvládnutelný prostor.

Pro laika na zahradě to v praxi znamená: posaďte se k místu, kde sršně opakovaně sbírají potravu, a po dobu dvaceti až třiceti minut si zapisujte, kterým směrem mizí. Hrubý azimut získáte spolehlivě. Přesnou adresu hnízda ale odhalíte až vizuální kontrolou konkrétních míst v daném směru.

Kam se dívat: typická hnízdní místa kolem českých domů a zahrad

Směr letu vám vytyčí osu. Teď ji potřebujete proměnit v seznam reálných bodů ke kontrole. A tady záleží na ročním období i na druhu sršně.

Na jaře (duben–červen) hledejte primární hnízda. Bývají malá, od velikosti tenisového míčku po rozměr menšího fotbalového míče, a ukrývají se na chráněných místech:

• pod střešním převisem verandy nebo pergoly
• uvnitř kůlny, garáže či zahradního přístřešku
• na půdě pod krovem
• v rohu okenního rámu nebo za okenicí

V létě a na podzim se kolonie sršně asijské typicky přesouvá do sekundárního hnízda, které dorůstá šířky 50 až 90 centimetrů. Nejčastěji visí v korunách stromů výše než deset metrů, ale objevuje se i ve stodolách, pod okapy, na fasádách nebo v hustých živých plotech. Paradoxně bývá dobře viditelné teprve po opadu listí, tedy v době, kdy už kolonie dožívá.

U sršně obecné, která v českém prostředí žije odjakživa, vypadá seznam jinak. Hnízda najdete hlavně v dutinách stromů, na půdách starších stavení a ve vedlejších hospodářských budovách. Vzácně i v zemi.

Podle nás právě jarní období nabízí největší šanci na včasný zákrok. Kolonie se teprve rozbíhá, hnízdo je malé a přístupné. V červenci už sekundární hnízdo visí vysoko a jeho dohledání vyžaduje dalekohled nebo profesionální vybavení.

Sršeň asijská versus obecná: jak je v terénu rozeznat

V Česku se od podzimu 2023 potvrzeně vyskytuje sršeň asijská. Státní veterinární správa zaznamenala první nález 5. října 2023, AOPK od té doby eviduje zlikvidovaná hnízda a v srpnu 2026 probíhalo aktivní pátrání na Mělnicku. Rozlišení obou druhů v terénu přitom zvládne i pozorný zahradník.

Ministerstvo životního prostředí ve svém Plánu eradikace zdůrazňuje, že pro zdravého člověka nepředstavuje asijská sršeň vyšší zdravotní riziko než její evropská příbuzná. Hlavní hrozba je ekologická, spočívá v masivní predaci včelstev a dalšího hmyzu.

Co dělat po nálezu: komu volat a čeho se vyvarovat

Jakmile hnízdo lokalizujete, rozhoduje druh sršně.

Podezření na sršeň asijskou: Nenarušujte hnízdo. Vyfoťte ho z bezpečné vzdálenosti, zapište GPS souřadnice nebo alespoň přesný popis místa a nahlaste nález AOPK ČR na adresu invaznidruhy@aopk.gov.cz nebo přes mobilní aplikaci Nahlaš sršeň. Likvidaci provádějí vyškolení specialisté ve spolupráci s Hasičským záchranným sborem. Právě veřejnost funguje jako první detekční síť; letošní záchyt u Rozvadova v dubnu 2026 přišel od běžného občana.

Hnízdo sršně obecné na soukromém pozemku: HZS zasahuje pouze při bezprostředním ohrožení osob, typicky u škol, nemocnic nebo na frekventovaných veřejných prostranstvích. Na vlastní zahradě doporučují hasiči kontaktovat specializovanou deratizační a dezinsekční službu. Tísňovou linku 150 nebo 112 volejte jen v akutním případě, například při alergické reakci nebo při hnízdu přímo u vchodu do obydlí.

Při pozorování jednotlivých sršní u krmného zdroje stačí odstup kolem dvou metrů. V blízkosti samotného hnízda ale platí opačné pravidlo: nestoupejte pod strom, nelezte ke střešnímu otvoru, nic nezkoušejte odstraňovat. Kolonie čítající stovky až tisíce jedinců reaguje na vibrace a prudké pohyby agresivně.

Článek Sršeň létá mezi hnízdem a potravou v přímce. Stačí 10 minut pozorování a směr letu prozradí, kde sedí celá kolonie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Anatomie žihadla: proč čmelák přežije a včela zahyne

Rozdíl mezi žihadlem čmeláka a včely medonosné spočívá v jediném konstrukčním detailu, v přítomnosti zpětných háčků. Dělnice včely má na bodci drobné zoubky, které se v pružné lidské kůži zachytí jako rybářský háček. Jakmile se včela pokusí odletět, žihadlo zůstane v ráně. Spolu s ním se odtrhne jedový váček a část tkání zadečku. Váček pak ještě desítky sekund autonomně pumpuje jed do rány, zatímco včela hyne na fatální poranění.

Čmelák disponuje bodcem zcela hladkým. Po vpíchnutí ho bez odporu stáhne zpět do těla. Jedový aparát zůstane neporušený, zadeček nedozná žádného poškození. Výsledek: čmelák může žihadlo nasadit opakovaně, a to i během jediné obranné situace. Autoritativní entomologické zdroje, například BeeSpotter při University of Illinois, uvádějí formulaci „opakovaně“; přesný maximální počet bodnutí za život věda dosud nestanovila.

Podstatný biologický kontext: žihadlo je přeměněné kladélko, takže ho mají výhradně samice, královny a dělnice. Samečci bodec postrádají úplně.

Kdy čmelák skutečně zaútočí a jak varuje předem

Schopnost bodnout vícekrát automaticky neznamená vyšší útočnost. Čmeláci patří mezi nejklidnější blanokřídlé opylovače. Při pastvě na květech se soustředí na sběr pylu a nektaru; pokud se k nim přiblížíte, typicky prostě odletí. Bodnutí přichází až ve chvíli přímého fyzického ohrožení:

• Sevření v dlani nebo prstech, nejčastější scénář při práci na zahradě.
• Zašlápnutí, bosá chůze v kvetoucím trávníku.
• Uvěznění v oblečení, čmelák se dostane pod tričko nebo do rukávu.
• Plácnutí, reflexivní reakce člověka na bzučení u hlavy.
• Narušení hnízda, sekání trávy přes vstupní otvor, kopání v blízkosti nory.

Studie o obranném chování druhu Bombus terrestris publikovaná v roce 2025 na PubMed Central popisuje stupňovanou eskalaci: nejprve zesílené bzučení a hlídkování u vchodu do hnízda, poté výstražné zvedání končetin a natočení zadečku směrem k vetřelci. V krajním případě se čmelák převrátí na záda a vystrčí bodec vzhůru. Teprve když ani tyto signály nezaberou, dojde k samotnému bodnutí.

Praktická poučka pro zahradu: pokud čmelák přistane na ruce nebo oblečení, zachovejte klid, neplácejte po něm a vyčkejte, až sám odletí. Pomalé, plynulé pohyby ho nevyprovokují.

Co dělat po bodnutí a kdy volat záchranku

Většina bodnutí čmelákem proběhne jako lokální reakce: ostrá palčivá bolest, zarudnutí, svědění a otok v okolí vpichu. Protože čmelák žihadlo zpravidla vytáhne s sebou, odpadá krok, který znáte od včely, tedy hledání a odstraňování bodce z kůže. Pokud by přece jen v ráně něco zůstalo, seškrábněte to hranou karty nebo nehtem do strany; nikdy nemačkejte, abyste nevytlačili další jed.

Základní ošetření:

• Omyjte místo vpichu vodou a mýdlem.
• Přiložte studený obklad na minimálně 20 minut.
• Při silnějším svědění pomůže volně prodejné antihistaminikum, při bolesti běžné analgetikum.

Okamžitě vyhledejte lékařskou pomoc, pokud se objeví:

• Bodnutí do úst, jazyka nebo krku (riziko otoku dýchacích cest).
• Vícečetná bodnutí.
• Závratě, zvracení, dušnost, otoky rtů či hltanu, tedy příznaky anafylaktické reakce.
• Zhoršování příznaků i po hodině od vpíchnutí.

Alergici s předchozí závažnou reakcí na blanokřídlý hmyz by měli mít u sebe adrenalinový autoinjektor a po každém bodnutí kontaktovat lékaře.

Hnízdo na zahradě: české právo chrání čmeláky i jejich sídla

Vyhláška č. 395/1992 Sb. řadí celý rod Bombus mezi ohrožené zvláště chráněné živočichy. AOPK ČR výslovně upozorňuje, že ochrana se vztahuje i na sídla; ničení, poškozování či přemisťování hnízda vyžaduje úřední výjimku. Mimo chráněná území ji uděluje krajský úřad, v CHKO a národních parcích příslušná správa.

V praxi to znamená jednoduché řešení: nechte hnízdo dožít sezonu. Čmeláčí kolonie funguje jen několik měsíců, od jara do podzimu. Na konci léta nové královny odletí, zbytek společenství postupně vymře a hnízdo osiří samo od sebe. Pokud se nachází v dutině domu, nezpůsobuje zpravidla žádné konstrukční škody. Vstupní otvor zaslepte až na podzim, kdy je prostor prázdný, a zabráníte tak osídlení v příští sezoně.

Typická místa čmeláčích hnízd: opuštěné nory hlodavců, prostor pod kůlnou či terasou, hustý trávník, kompost, ptačí budky, střešní přesahy. Poznávacím znamením bývá pravidelný provoz, čmeláci opakovaně vlétávají do téhož otvoru a vylétávají z něj.

Proč jsou čmeláci pro zahradu nepostradatelní

Čmeláci ovládají techniku, kterou včela medonosná nedokáže napodobit. Říká se jí sonikace: čmelák sevře prašník a rozvibruje letové svaly tak intenzivně, že z květu vypadne pyl, který by jinak zůstal uzavřený. Díky tomu efektivně opylují rajčata, papriky, lilky, borůvky či brusinky, tedy plodiny, u nichž včely selhávají.

Navíc čmeláci vyletují za potravou i při teplotách a světelných podmínkách, které včely drží v úlu. Chladná jarní rána, zatažené odpoledne, drobný déšť; v těchto okamžicích jsou čmeláci často jedinými aktivními opylovači na zahradě. Studie publikovaná v časopise Oecologia potvrzuje, že čmeláci doplňují práci včel právě v časových oknech, kdy jsou ostatní opylovači nedostupní.

Každé hnízdo ponechané v klidu na zahradě tak představuje stovky opylených květů denně, a nakonec i plnější sklizeň.

Článek Čmelák nebodne, pokud na něj nesáhnete. Žihadlo nemá zpětné háčky jako včela, a proto ho může použít opakovaně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zeď Valdštejnské jízdárny a betonová deska ve Vyškově: kde přesně se sekáč objevil

První potvrzený český nález pochází z 18. září 2024. Na betonové desce pod plotem v areálu firmy Voestalpine Profilform ve Vyškově zachytili odborníci dospělého samce. O dva týdny později, 2. října, přibyl kontrolní záznam z Prahy, ze zdi Valdštejnské jízdárny ve Valdštejnské ulici. I tam šlo o samce.

Obě lokality spojuje průmyslový nebo turistický provoz. Autoři odborné studie v časopise Acta rerum naturalium u vyškovského nálezu považují za vysoce pravděpodobný transfer kamionovou dopravou z Rakouska a Maďarska. U pražského výskytu připouštějí zavlečení autem, v zavazadlech návštěvníků, se sadbou nebo stavebním materiálem. Přirozená migrace po vlastní ose z dostupných zdrojů potvrzena nebyla.

Proč právě ploty a fasády prozradí invazi dříve než zahrada

Sekáč větvičkový obývá parky, zahrady, hřbitovy a další městskou zeleň. Na svislých plochách, tedy zdech domů, plotových lamelách či kmenech stromů, se ovšem prozrazuje nejlépe. Zaujímá totiž charakteristický postoj s nohama roztaženými do stran, který na rovném povrchu okamžitě upoutá pozornost. Dánské terénní průzkumy proto cíleně procházely kostelní zdi, obvodové stěny domů a podobné vertikální struktury.

Pro ochranu přírody je tahle vlastnost strategicky cenná. Druh, který se sám „vystavuje“ na dobře přístupných plochách, umožňuje zachytit počátek šíření mnohem dříve, než se populace rozptýlí do okolní vegetace. Podle nás právě kombinace nápadného postoje a synantropního životního stylu dělá ze sekáče větvičkového ideální cíl pro občanskou vědu, stačí mobil a trocha pozornosti při procházce kolem vlastního domu.

Tempo expanze v Evropě: od Maroka po Skandinávii za několik dekád

Původní domovinou druhu je Pyrenejský poloostrov a severní Afrika. Odtud se během druhé poloviny 20. století rozšířil do Francie, Británie, Beneluxu a Německa. Holandská data z roku 2007 dokládají, že po prvním záznamu v roce 1993 obsadil druh téměř celé Nizozemsko za pouhých čtrnáct let. V Dánsku, kde se objevil kolem roku 2006, vědci spočítali roční posun fronty šíření na 35 až přes 100 kilometrů; u živočicha s nízkou vlastní pohyblivostí tempo pozoruhodné.

Klíčovou roli hraje lidská doprava. Dlouhé skoky přes desítky kilometrů, které nelze vysvětlit přirozeným pohybem, odpovídají přesunům po silnici, železnici či s nákladem. Právě proto se druh objevuje nejdříve v průmyslových zónách a podél dopravních uzlů, a teprve poté proniká do okolní zástavby.

Jak invazního sekáče rozpoznat a kam nahlásit nález

AOPK aktuálně eviduje 41 druhů sekáčů v Česku. Větvičkový mezi nimi vyniká dvěma snadno postřehnutelnými znaky:

• Výběžky na makadlech – vidlicovitě větvené výrůstky na palpech, podle nichž dostal i české jméno.
• Typický postoj – tělo přitisknuté k podkladu, nohy rozložené do stran jako vějíř, často na svislé ploše.

Tělo měří 3,5 až 6 milimetrů. Dospělci se objevují od června, vrchol aktivity připadá na září; s příchodem mrazů mizí.

Kdo takového tvora spatří na zdi, plotě či kmeni, měl by ho vyfotografovat a odeslat snímek přes aplikaci Biolog, platformu iNaturalist nebo přímo e-mailem na ondrej.machac@aopk.gov.cz. AOPK potvrdí určení druhu a záznam uloží do Nálezové databáze ochrany přírody, kde slouží k vyhodnocení rozsahu šíření a plánování případných opatření.

Zatím mapování, ale evropské zkušenosti varují před podceněním

U jiných invazních druhů v Česku už ochranáři sahají k přímým zásahům: u sršně asijské likvidují hnízda, u raka mramorovaného na Moravě probíhá od března 2026 projekt rychlé eradikace. Sekáč větvičkový stojí zatím na začátku tohoto spektra, ve fázi záchytu a sledování. Přímý důkaz, že by v tuzemsku vytlačoval konkrétní domácí druh, dosud chybí. AOPK nicméně u příbuzného nepůvodního sekáče Canestriniho již upozorňuje na konkurenci vůči původním druhům a u větvičkového pracuje s možností invazního potenciálu.

Článek Invazní sekáč kolonizuje české zahrady z fasád a plotů. Chybí mu tu přirozený nepřítel, takže populaci nic nebrzdí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od Pálavy ke Krkonoším: tři dekády nenápadného pochodu

Expanze kudlanky nábožné (Mantis religiosa) po českém území probíhá ve vlnách. V devadesátých letech obsadila celou Moravu včetně Jeseníků a Beskyd. Po roce 2000 překročila pomyslnou hranici do Čech, nejprve Kolínsko, Nymbursko a Mělnicko, poté střední Čechy a Prahu. Odborná práce z roku 2008 už dokládala rozmnožující se populaci ve středních Čechách a Agentura ochrany přírody a krajiny dnes pro Moravský kras konstatuje, že tam je kudlanka „zcela běžná“.

Zlomový okamžik pro horské oblasti přišel v roce 2019. Ročenka Správy KRNAP zaznamenala první volný nález kudlanky v Krkonoších, u Bolkova nedaleko Rudníku, v nadmořské výšce 680 metrů. Tehdy to autoři opatrně označili za možný náhodný výskyt. O sedm let později, v září 2026, už tisková zpráva KRNAP hovoří o několika letošních pozorováních a vyzývá veřejnost, aby hlásila další nálezy. Správa parku teprve shromažďuje data, aby odlišila ojedinělé záběhy od pravidelnějšího osídlení. Směr je ale zřetelný.

Tři cesty do hor: teplo, vítr a nechtěný stopař

Jak se šesticentimetrový hmyz, který rozhodně nepatří mezi vytrvalé letce, dostane z moravských stepí do krkonošského podhůří? Entomologové popisují trojici mechanismů, jež se navzájem doplňují.

• Klimatické oteplení prodlužuje vegetační sezonu a zvyšuje šanci na úspěšné přezimování vajíčkových pouzder, takzvaných ooték. Studie publikovaná v časopise Web Ecology zdůrazňuje, že pro trvalé usazení populace hrají klíčovou roli mírnější zimy, vyšší teplota nejchladnějšího čtvrtletí a časné jaro.
• Pasivní zanášení větrem při letních bouřkách dokáže přemístit jedince na vzdálenosti, které by aktivním letem nikdy nepřekonali.
• Neúmyslný převoz dopravou: ootéky přilepené na karoseriích, v nákladových prostorech kamionů nebo na železničních vagonech. Odborný text v časopise Živa upozorňuje, že výskyt kudlanek se nápadně koncentruje podél dálnic a železničních koridorů.

Pro popularizační zkratku funguje teplotní hranice kolem +10 °C, pod ní dospělá kudlanka ztrácí schopnost pohybu, optimum leží okolo +20 °C. Jenže pro stabilní kolonizaci nového území žádné univerzální číslo neexistuje. Rozhoduje souhra faktorů: mírná zima, teplé jaro, nízká teplotní rozkolísanost. Právě tyto podmínky se v českých středohorách a podhůřích posouvají rok od roku příznivěji.

Kde všude v Česku kudlanku potkáte, a kde ji čekat příště

Mapa potvrzených lokalit dnes připomíná spíš síť než izolované body. Na Moravě je druh rozšířený prakticky plošně. V Čechách přibývají záznamy z Prahy-Troje, kde Zoo Praha pořádá komentované vycházky za volně žijícími kudlankami na Sklenářce. Regionální magazín Krkonoše a Jizerské hory eviduje nálezy u Jablonce nad Nisou, v Rýnovicích, u Osečné v Podještědí, na Děčínsku, v Českém Švýcarsku i v Českém středohoří.

Kdo chce kudlanku spatřit, měl by hledat na suchých, vyhřátých stanovištích: stepní stráně, zanedbané trávníky, výslunné meze, okraje křovin, ruderalizované plochy při silnicích. Česká společnost entomologická ji pro rok 2026 vyhlásila Hmyzem roku, i proto, že ji dnes může potkat prakticky kdokoli od Znojma po severočeské předhůří.

Co kudlanka prozrazuje o proměně české krajiny

Expanze jednoho druhu hmyzu by sama o sobě mohla vypadat jako zajímavost pro specializované časopisy. Jenže kudlanka cestuje ve společnosti. Autoři z časopisu Ochrana přírody upozorňují, že stejnou rychlostí a stejným směrem se šíří ohniváček černočárný, okáč Brinthesia circe nebo otakárek ovocný. Mezi čerstvé návraty a posuny patří modrásek jetelový, hnědásek chrastavcový, žluťásek Colias erate nebo babočka Libythea celtis.

Teplomilné druhy přicházející od jihu zvyšují druhovou pestrost nížin a pahorkatin. Současně ale totéž oteplování vytlačuje chladnomilné a specializované horské druhy, které nemají kam ustoupit. Přírůstek na jedné straně bilance neznamená rovnováhu na straně druhé; celkový úbytek hmyzu v české krajině pokračuje bez ohledu na to, kolik nových jižanů překročí moravsko-českou hranici.

Našli jste kudlanku? Tady ji nahlásíte vědcům

Každý nález má pro entomology hodnotu. Stačí fotografie, datum a přesné místo pozorování. Nejpraktičtější cestou je aplikace iNaturalist, která data automaticky zpřístupní výzkumníkům po celém světě. V Krkonoších KRNAP navíc výslovně žádá o zasílání nálezů na adresu rdrahny@krnap.cz. Kudlanku při setkání nechte být, neškodí, nekouše a chemické postřiky v její blízkosti nemají co dělat. Pokud zabloudí do bytu, šetrně ji přemístěte na nejbližší keř.

Česká společnost entomologická zároveň připomíná, že za hranicemi se k nám blíží další příbuzné druhy: kudlanka zakavkazská, větší a s tmavými pruhy na spodní straně předohrudi, a drobnější kudlanka Spallanzaniho. Rozlišit je od naší kudlanky nábožné zvládne i laik, stačí si předem prohlédnout srovnávací fotografie na webu Zoo Praha.

Článek Kudlanka nábožná už není rarita z jižní Moravy. Našli ji i ve Špindlerově Mlýně, za šířením stojí jeden teplotní práh se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak jediná královna z Číny odstartovala evropskou invazi

Rok 2004, departement Lot-et-Garonne na jihozápadě Francie. Se zásilkou keramiky či zahradnických potřeb z východní Číny dorazila do Evropy oplodněná samice druhu Vespa velutina nigrithorax. Genetické studie publikované o dekádu později ukázaly, že celá kontinentální populace pochází z extrémně úzkého zakladatelského základu, s největší pravděpodobností z jediné královny spářené s několika samci. Právě tato polyandrie jí dodala dostatek genetické rozmanitosti k tomu, aby její potomstvo přežilo a expandovalo. Oblast původu vědci zúžili na provincie Če-ťiang a Ťiang-su. Z jihozápadní Francie se druh rozlil tempem kolem 70 až 78 kilometrů ročně. V září 2026 už obývá všechny metropolitní francouzské departementy.

Proč dvě české hlášení stačí k poplachu

Jedna kolonie sršně asijské vyprodukuje za sezónu průměrně kolem pěti set nových zakladatelek. Stačí, aby jediná z nich přečkala zimu a na jaře založila hnízdo, a cyklus se rozběhne znovu. Právě proto odborníci z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR reagují na každý jednotlivý záchyt s plnou vážností.

Rozvadovský případ z 24. dubna 2026 měl přímou vazbu na mezinárodní dopravu: jedinec poletoval uvnitř autobusu ze zájezdu do Paříže. U liběchovského nálezu AOPK připouští možnou spojitost s nedalekým mělnickým přístavem. Pátrání po hnízdě v okolí zůstalo bez výsledku, což ovšem neznamená, že tam žádné neexistuje; dohledávání korunních sídel v hustém porostu patří k nejobtížnějším disciplínám entomologického monitoringu.

Pro kontext: od roku 2023 byla v Česku nalezena a zlikvidována dvě hnízda. To první, objevené v Plzni, měřilo 6 750 buněk a obsahovalo 361 dělnic, 459 samců a pět dospělých královen. Odborníci ho dohledali za zhruba hodinu díky metodě vypouštění nakrmených jedinců a triangulace směru letu.

Valonsko jako varovné zrcadlo pro střední Evropu

Kdo chce vidět, kam vede přehlížení prvních signálů, nemusí cestovat daleko. Belgické Valonsko na jaře 2026 odchytilo přes 40 tisíc zakladatelek ve 227 obcích. Úřady konstatovaly, že region už nemá jedinou obec bez výskytu. Francie ve stejném období přijala celostátní plán boje proti druhu, který otevřeně přiznává, že plošná eradikace na francouzském území pravděpodobně dosažitelná není.

Itálie zvolila jinou cestu. Projekt LIFE STOPVESPA vybudoval síť 1 700 monitorovacích stanovišť, zničil přes 2 200 kolonií a vyvinul dva prototypy harmonického radaru schopného trasovat jednotlivé jedince zpět k hnízdu. Česká strana se s těmito technologiemi seznamuje; v září 2026 proběhl v Praze odborný workshop věnovaný právě metodám trasování a sledování velkých blanokřídlých.

Co dělat při setkání se sršní asijskou, a jak ji poznat

Rozpoznávací znaky oproti domácí sršni obecné:

• Zbarvení těla: výrazně tmavší, téměř černý hrudník
• Nohy: nápadně žluté konce
• Zadeček: oranžovožlutý čtvrtý článek
• Velikost: paradoxně menší než sršeň obecná

Při podezření na výskyt stačí vyfotografovat jedince, zaznamenat přesné místo a datum a odeslat hlášení na invaznidruhy@aopk.gov.cz, případně využít aplikaci Nahlaš sršeň, BioLog či platformu iNaturalist. AOPK nález ověří a uloží do Nálezové databáze ochrany přírody. Od června 2026 navíc platí dohoda mezi agenturou a Hasičským záchranným sborem ČR o společných zásazích při likvidaci hnízd.

K hnízdu se rozhodně nepřibližujte a nepokoušejte se o jeho odstranění vlastními silami. Samotný bodavý aparát sršně asijské nepředstavuje pro člověka větší riziko než u jiných sociálních vos; nebezpečí roste při alergické reakci nebo mnohočetném napadení v blízkosti kolonie.

Proč rychlost reakce rozhoduje

Hlavní dopad druhu míří na opylovače. Francouzská data ukazují, že přibližně 85 % kořisti tvoří včely, mouchy a sociální vosy; samotná včela medonosná představuje zhruba 40 % potravy. Jedna kolonie za sezónu zkonzumuje přes jedenáct kilogramů hmyzu. V larvální potravě vědci identifikovali kolem 1 450 různých druhů.

Česko stojí na počátku křivky, kterou Francie, Belgie i Itálie už proběhly. Dva letošní záchyty v absolutních číslech působí zanedbatelně. Jenže právě u Vespa velutina platí, že okno pro účinný zásah se zavírá rychleji, než rostou statistiky výskytů. Kdo čeká na alarmující čísla, čeká příliš dlouho.

Článek Sršeň asijská se šíří Evropou od roku 2004, kdy jedna královna přeletěla z kontejneru v přístavu. V Česku máme letos dva výskyty se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč právě sršeň obecná má v Německu zvláštní ochranu

Sršeň obecná patří v německém právu mezi takzvané „besonders geschützte Arten“, zvlášť chráněné druhy. Její status vychází z § 44 spolkového zákona o ochraně přírody, který zakazuje chráněné živočichy chytat, zraňovat, usmrcovat i ničit jejich hnízdiště. Porušení těchto zákazů spadá podle § 69 BNatSchG do kategorie přestupků s horním stropem 50 000 eur.

Pro srovnání: u obecně chráněných druhů, kam spadají všechny volně žijící vosy, činí maximální sazba 10 000 eur. Pětinásobný rozdíl v sankčním stropu odráží, jak vážně německý zákonodárce bere ochranu konkrétních druhů. A tady vzniká zásadní problém: hranice mezi pokutou za deset tisíc a pokutou za padesát tisíc eur vede po taxonomické linii, kterou průměrný člověk u zahradního stolu nerozezná.

Které vosy létají ke stolu a proč zrovna ty chráněné nejsou

Dva druhy, jež Středoevropanům nejčastěji krouží nad talířem, jsou vosa obecná (Vespula vulgaris) a vosa německá (Vespula germanica). Obě spadají do skupiny takzvaných krátkohlavých vos. Poznávacím znakem je krátká vzdálenost mezi spodním okrajem oka a bází kusadla. Právě tyto dva druhy zvláštní ochranu nemají.

Sršeň obecná naopak patří mezi dlouhohlavé vosy. Ke sladkému a masitému se obvykle neslétává. Podle NABU ji lze rozpoznat podle kombinace několika rysů:

• Délka těla 20 až 35 mm, výrazně větší než běžná vosa.
• Žlutohnědá hlava s hnědou hrudí a načervenalými rameny.
• Pomalejší, méně nervózní let.

Jenže v momentě, kdy se velký hmyz přiblíží k dětskému hřišti nebo k terase, málokdo sahá po entomologické lupě. Reakce bývá reflexní: plácnutí, sprej, zašlápnutí. A právě v tom vězí riziko, že člověk zasáhne dřív, než stihne určit druh.

Milionový strop vs. skutečné pokuty: co říkají úřední data z praxe

Mediálně atraktivní částka 50 000 eur představuje zákonné maximum. Reálná praxe vypadá výrazně střízlivěji, alespoň podle jediného oficiálně dohledaného podkladu. Zemský sněm Severního Porýní-Vestfálska zveřejnil v roce 2022 odpověď na poslanecký dotaz, která mapuje případy od roku 2018:

Osmdesát eur za vosí hnízdo, sto padesát za sršní. Částky odpovídající spíše parkovacímu lístku než existenční hrozbě. Přesto je třeba dodat, že jde o data z jedné spolkové země a že katalog pokut výslovně uvádí: každý případ se posuzuje individuálně. Horní hranice zůstává v zákoně a úřad ji teoreticky může využít, třeba při opakovaném nebo úmyslném ničení chráněných kolonií.

Jak je na tom Česko

V českém seznamu zvláště chráněných druhů podle vyhlášky č. 395/1992 Sb. sršeň obecná, vosa obecná ani vosa německá uvedeny nejsou. Obecná ochrana živočichů podle zákona č. 114/1992 Sb. sice zakazuje zásahy vedoucí k ohrožení druhu či ekosystému, ale srovnatelně výslovný a tvrdý režim jako v Německu pro sršeň obecnou v českém právu chybí. Milionové sazby český zákon zná u zvláště chráněných živočichů obecně, avšak sršeň mezi ně neřadí.

Článek Plácačka na sršně vás v Německu může stát až 1,2 milionu. O výši pokuty rozhoduje druh, který se pozná jen podle kresby na štítku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co dokáže jeden brouk pod kůrou

Čísla ze zámoří se čtou jako nekrolog celé dřeviny. Americký úřad APHIS hovoří o desítkách milionů uhynulých nebo chřadnoucích jasanů v Severní Americe. U.S. Forest Service posouvá odhad výš, na stovky milionů stromů jen v USA. Nejtvrdší údaj pochází z terénního výzkumu v Ohiu: ve vzrostlém porostu dosáhla mortalita jasanů 98 % do šesti let od napadení.

Mechanismus je prostý a krutý. Samice klade vajíčka do štěrbin v kůře, larvy se zavrtají do lýka a kambia a vyžírají hadovité chodby, které přerušují tok živin. Strom umírá shora: nejdřív řídne koruna, pak odumírají větve, nakonec praskne kůra a na kmeni se objeví charakteristické výletové otvory ve tvaru písmene D, široké sotva čtyři milimetry. Než si jich někdo všimne, brouk v lokalitě žije tři až čtyři roky.

Dvě ohniska, jeden směr

Maďarsko ohlásilo první unijní záchyt na přelomu června a července 2026, dva dospělce v lapači a první příznaky napadení na okolních jasanech. O pár dní později přišla slovenská zpráva ze Stredy nad Bodrogom: 18 dospělců v jednom lapači, park s 24 jasany, kolem dalších deset nově rozmístěných pastí. K poslednímu červencovému dni ÚKZÚZ evidoval výskyt už ve 22 slovenských katastrálních územích.

Tempo vypadá dramaticky, z jednoho parku do 22 katastrů za měsíc. Jenže kanadská zkušenost ukazuje, že škůdce bývá v nově odhalené lokalitě usazený tři až čtyři roky, než ho někdo detekuje. Spíš než bleskový postup jde o pozdní odhalení něčeho, co tam už bylo.

Proč nejde jen o sousední les za hranicí

Přirozený let dospělce se pohybuje od 800 metrů do zhruba deseti kilometrů za rok. Průměrná oplodněná samice uletí za den tři kilometry, pětina z nich přes deset. Při tomto tempu by brouk k českým hranicím putoval roky. Jenže přirozený let není hlavní problém.

Skutečně nebezpečný je člověk. Palivové dřevo v přívěsu za autem, kulatina na kamionu, štěpka, kůra, dřevěné palety, to všechno dokáže přenést larvy i dospělce stovky kilometrů za jednu jízdu. APHIS ve svém manuálu označuje lidskou přepravu dřeva za primární příčinu skokového šíření. Kanadská eradikace selhala právě proto: v Ontariu vykáceli 150 tisíc jasanů jako bariéru, ale brouk se objevil za zónou už za pár měsíců, přivezl ho někdo po silnici.

Slovensko proto od 1. srpna 2026 zakázalo přemísťování jasanového dřeva, sazenic, kůry i štěpky z vymezené oblasti. Dřevní odpad nad 2,5 centimetru se musí naštěpkovat a spálit. Zrušit tato opatření půjde nejdříve po čtyřech po sobě jdoucích letech bez úředně potvrzeného výskytu.

Co chrání české jasany, a co ne

Česko má pro polníka jasanového schválený pohotovostní plán. ÚKZÚZ disponuje sítí regionálních inspektorů, monitoringem karanténních škůdců a Národní referenční laboratoří s pracovišti v Olomouci, Havlíčkově Brodě a Opavě. Oproti Severní Americe, kde detekce přišla roky po zavlečení, vstupuje Evropa do problému s hotovými pravidly a předem připravenou infrastrukturou.

Biologie brouka se ale nemění. Larvy žijí skrytě pod kůrou, rané napadení je prakticky neviditelné a v domovské Asii má škůdce přirozené nepřátele, parazitické vosičky, které v amerických pokusech usmrtily 36 až 85 % larev. V Evropě takový systém přirozené kontroly zatím chybí.

Nejcitlivější by byl zásah do lužních a podmáčených lesů, kde je jasan základní dřevinou. V Litovelském Pomoraví tvoří součást měkkých luhů i olšin; jeho zmizení by změnilo druhovou skladbu celých mokřadních ekosystémů. A jasan v Česku už dnes oslabuje nekróza jasanu, polník by přišel do krajiny, která se brání na dvou frontách.

Co můžete udělat vy

• Nepřevážet jasanové dřevo, štěpku, kůru ani sazenice z rizikových oblastí, zejména z východního Slovenska a Maďarska.
• Rozpoznat příznaky: kovově zelený brouk 8–14 mm, prořídlá koruna, svislé praskliny v kůře, D-tvarové výletové otvory, hadovité chodby pod kůrou.
• Nahlásit podezření s fotografiemi a přesnou polohou na karantena@ukzuz.gov.cz nebo přes Rostlinolékařský portál v sekci „Fytosanitární rizika EU“.

Český závod s polníkem jasanovým nerozhodne rychlost jeho křídel. Rozhodne, jestli někdo naloží jasanové špalky do dodávky a přeskočí s nimi půl republiky dřív, než si toho kdokoli všimne.

Článek Polník jasanový likviduje stromy za jednu sezónu. Na Slovensku ho našli ve 22 katastrech, od Česka je 250 km se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co přesně kamera zachytila

Tým vedený Fei Pengem, specialistou na kognici čmeláků a její neurální mechanismy, natáčel pokusy napříč 18 koloniemi čmeláka zemního (Bombus terrestris). Každému jedinci nabídli kapku jednoho ze tří roztoků: cukerného, slaného nebo hořkého. Klíčové nebylo, zda čmelák roztok přijme či odmítne; to by zvládl i jednoduchý reflex. Klíčové bylo, co se dělo potom.

Po sladké chuti přetrvávaly glosové protruze, tedy opakované vysouvání jazýčku, ještě několik sekund po odebrání pipety. Autoři to přirovnávají k olizování rtů po příjemném soustu. Po hořkém chininu a u čmeláků v normálním stavu také po slaném roztoku naopak následovala averzivní sekvence: rychlé třesení hlavou, otírání glosy o podklad a odstoupení dozadu. Dva odlišné motorické vzorce, dvě odlišné „známky“.

Proč to není jen reflex

Kdyby šlo o čistě reflexní odpověď, měla by být pevně svázaná s konkrétní chemickou látkou: sůl vždy špatná, cukr vždy dobrý. Jenže autoři provedli elegantní test: čmelákům nejprve odebrali vodu, aby je dehydratovali. A slaný roztok, který dříve vyvolával averzivní reakci, najednou spustil pozitivní glosové pohyby. Hodnota chuti se převrátila podle toho, co tělo zrovna potřebovalo. Reflex se podle fyziologického stavu nemění. Hodnocení ano.

Ještě silnější argument přinesla farmakologie. Výzkumníci čmelákům podávali octopamin, hmyzí analog dopaminu, a sledovali, zda se změní postkonzumační reakce na cukr. Octopamin zvýšil ochotu reagovat na cukerný roztok, tedy motivaci k příjmu potravy, ale následné vysouvání jazýčku po napití neovlivnil. Naopak endokanabinoid anandamid posílil právě tyto přetrvávající glosové protruze, aniž by zvýšil samotnou reaktivitu na cukr.

V neurovědě savců se tomuto rozlišení říká „wanting“ versus „liking“: chtít něco získat je jiný proces než mít z toho požitek. U hlodavců a lidských novorozenců se testuje paradigmatem takzvané chuťové reaktivity, kde sladké vyvolává protruzi jazyka a nepříjemné chutě grimasu či třesení hlavou. Čmeláčí verze je funkčně analogická. A to je hlavní pointa studie: ne že čmelák „cítí jako člověk“, ale že vědci získali měřitelný nástroj, jak u hmyzu oddělit motivaci od hodnocení.

Co to (ne)říká o emocích hmyzu

Studie nenabízí důkaz, že čmelák subjektivně prožívá radost z cukru nebo odpor k chininu. Přímý důkaz subjektivního prožitku u nemluvícího živočicha dnes věda nemá, ani u psa, ani u krysy. Pracuje s nepřímými ukazateli: přetrvává reakce po podnětu? Mění se podle vnitřního stavu? Dá se oddělit od pouhé motivace? U čmeláků nová studie odpovídá třikrát ano.

Výsledky zapadají do širší výzkumné linie. Už v roce 2016 práce publikovaná ve Science popsala, že nečekaná odměna vyvolá u čmeláků pozitivní stav podobný emocím. V říjnu 2025 Pengův tým ve stejném časopise ukázal, že pozitivní afektivní stav se mezi čmeláky přenáší, jakási nákaza dobrou náladou. Nová práce z července 2026 přidává další dílek: rychlý, opakovatelný behaviorální marker, který autoři označují za „kandidáta na standardní nástroj“ pro výzkum afektivních stavů u hmyzu.

Opatrné přehledy, například review ve Frontiers in Behavioral Neuroscience z roku 2017, nicméně připomínají, že subjektivní složku u hmyzu definitivně prokázat nelze a že je nutná šetrná terminologie. Správnější než „čmeláci cítí“ je „čmeláci vykazují emočně podobné chování“.

Co to znamená pro čmeláky v Česku

Všichni čmeláci rodu Bombus jsou v České republice vedeni jako zvláště chránění živočichové. Nakládání s nimi, včetně komerčního využití k opylování ve sklenících, podléhá výjimkám a pravidlům upraveným ve věstníku Ministerstva životního prostředí. Hlavní ochranná agenda ale leží jinde: v obnově biotopů, monitoringu populací a přípravě národní strategie pro opylovače.

Studie z PNAS na tom bezprostředně nic nemění. Evropská směrnice o pokusných zvířatech i česká legislativa pokrývají obratlovce a hlavonožce, hmyz do tohoto režimu nespadá. Praktický dopad lze spíše očekávat v nepřímé rovině: v doporučeních pro zacházení s komerčně chovanými koloniemi, v etických komisích výzkumných institucí a v postupně sílící debatě o welfare hmyzu, která se ve vědecké literatuře už rozvíjí.

Nástroj, ne verdikt

Andrew Barron z Macquarie University, spoluautor studie, to shrnul střízlivě: při zacházení s hmyzem je „víc co zvažovat“, než jsme si dosud připouštěli. Nejcennější na celé práci není antropomorfní příběh o čmelákovi, který si pochutnává na medu. Je to metoda založená na zpomalené kameře, farmakologických kontrolách a manipulaci s fyziologickým stavem, která poprvé umožňuje systematicky testovat, zda hmyz chuť jen registruje, nebo ji také hodnotí.

Z jedné studie se standard nedělá. Ale pokud další laboratoře výsledky zopakují i u jiných druhů, entomologie získá něco, co dosud neměla: spolehlivý způsob, jak se ptát hmyzu na jeho názor a dostat měřitelnou odpověď.

Článek Čmeláci reagují rozdílně na sladké, slané a hořké roztoky, ukázaly zpomalené záběry se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ostrov jako laboratoř

Giannutri je skalnatý ostrůvek v Tyrhénském moři, sotva dva a půl kilometru čtverečních. Pro ekology má jednu neocenitelnou vlastnost: je dost malý na to, aby se dal celý „přepnout“. V roce 2018 se na ostrov vrátilo včelaření, 18 úlů, zhruba sedm na kilometr čtvereční. Manipulační experiment probíhal v sezonách 2022 až 2024: výzkumníci brzy ráno uzavřeli vstupy do všech úlů a nechali je zavřené do pěti odpoledne. Dva dny po sobě nesměly být úly zavřené, aby se minimalizoval stres kolonií.

Efekt byl okamžitý. Ve dnech bez včely medonosné narostla dostupnost nektaru asi o 60 %, pylu o 30 %. Divoké včely zvýšily aktivitu, změnily denní rytmus sběru a posunuly se v opylovací síti na pozice, které jim jindy zabírala medonoska. Důležitý detail: po sezonním odvozu úlů na ostrově nezůstala jediná ferální kolonie. Tlak vytvářela výhradně řízená apiárie, nikoli zdivočelé roje v pozadí.

Nejtvrdší číslo ale přišlo z dlouhodobého monitoringu. Dva sledované druhy, čmelák zemní (Bombus terrestris) a samotářská včela Anthophora dispar, za čtyři roky od návratu včelaření na ostrov ztratily asi 80 % své abundance.

Kalifornie: stejný mechanismus, jiný viník

Zatímco na Giannutri šlo o úly pod správou včelaře, studie Dillona Travise a kolegů z UC San Diego, publikovaná 7. července 2025 v Insect Conservation and Diversity, popsala totéž u populací, které nikdo neřídí. V přirozených keřových habitatech San Diego County tvoří zdivočelé včely medonosné 98 % veškeré včelí biomasy. Dvě návštěvy medonosky na květu odebraly přes 60 % dostupného pylu. Do konce prvního dne po otevření květu zmizelo asi 80 %.

Čmeláci? Ti tvořili pouhé jedno promile pozorovaných jedinců. Úl můžete regulovat, ferální populaci mnohem hůř. Biologický efekt na zdroje je ale v obou případech srovnatelný.

Viry na sdílených květech

Konkurence o potravu není jediný kanál. Přehledová studie pro Severní Ameriku z roku 2024 shrnuje, že včela medonosná šíří mezi divokými druhy celou paletu patogenů: virus deformovaných křídel (DWV), virus černých matečníků (BQCV), virus pytlíčkového plodu (SBV), virus izraelské akutní paralýzy (IAPV) i mikrosporidii Nosema ceranae. Přenos běží hlavně přes kontaminovaný pyl na sdílených květech. Panevropská práce v Scientific Reports navíc prokázala pozitivní korelaci: čím vyšší prevalence virů u včel medonosných v dané oblasti, tím vyšší prevalence týchž virů u volně žijících včel v okolí. Z prací zaměřených na patogeny hlásilo potenciální negativní efekt 79 % studií.

Česko: jedno z nejhustěji zavčelených území světa

Giannutri a jižní Kalifornie znějí exoticky. Jenže Česká republika patří hustotou včelstev ke světové špičce. Ministerstvo zemědělství eviduje 657 107 úlů, což při rozloze státu vychází na zhruba 8,3 úlu na kilometr čtvereční. Studie publikovaná letos v časopise Insects uvádí průměr kolem devíti včelstev na kilometr čtvereční a upozorňuje, že v některých katastrech přesahuje hustota padesát včelstev na kilometr čtvereční.

Přímý český terénní experiment typu Giannutri zatím chybí. Signály ale existují:

• Česká společnost entomologická označuje význam včely medonosné pro krajinu za „minimálně diskutabilní“ a upozorňuje na potřebu chránit samotářské druhy.
• Akademie věd ČR připouští, že neúměrné stavy včelstev mohou snižovat biodiverzitu opylovačů.
• Český svaz včelařů naopak rámuje včelu medonosnou jako „nenahraditelného opylovače“ a klíčový prvek krajiny.

Tato napětí nejsou akademická. V logice nových studií představuje česká hustota zavčelení rizikový profil, zejména v chráněných územích, na xerotermních stanovištích a v krajině s krátkým jarním kvetením a následným potravním propadem.

Ne méně medu, ale chytřejší umístění

Důležité je nepřestřelit závěr. Stanovisko Apimondie z roku 2026 výslovně říká, že neexistuje důkaz, že by včela medonosná byla sama o sobě hlavní příčinou velkoplošného úbytku divokých opylovačů. Hlavními tahouny zůstávají ztráta stanovišť, pesticidy a změna klimatu. Problém nastává při vysoké hustotě kolonií v prostředí s omezenými květními zdroji, přesně to, co obě studie z roku 2025 dokumentují.

Řešení není „přestat kupovat med“. Páky leží jinde:

• Hlídat hustotu včelstev podle nosné kapacity stanoviště.
• Neumisťovat úly do lokalit s ohroženými opylovači.
• Držet důsledný zdravotní management proti varroáze a virovým nákazám.
• Investovat do obnovy stanovišť: pásy holé půdy pro zemní včely, kvetoucí meze, suché zídky, duté stonky.

Francouzská studie z roku 2018 ukázala, že vysokodenzitní včelaření v chráněném středomořském území snížilo výskyt divokých včel o 55 % a jejich úspěch při sběru nektaru o polovinu. Nové práce tedy nestojí ve vakuu. Zapadají do trendu, který říká totéž stále hlasitěji.

Péče o včelu medonosnou je živočišná výroba a opylovací služba. Ochrana divokých opylovačů je jiný cíl, a čím dřív si to přiznáme, tím lépe pro obojí.

Článek Včelařství jako ekologická hrozba: chované včely obírají divoký hmyz o pyl a šíří mezi ním parazity, ukazuje výzkum se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Krabička, kterou nikdo neotevřel sám

Tým kolem Alice Bridgesové z Queen Mary University of London navrhl puzzle box záměrně tak, aby první krok, odsunutí modré záklopky, nepřinášel žádnou okamžitou odměnu. Čmelák tedy musel provést „zbytečnou“ akci, aby se vůbec dostal k té smysluplné. Právě tahle mezera mezi akcí a odměnou se ukázala jako nepřekonatelná bariéra pro jednotlivce bez vzoru.

Demonstrátoři, kteří sekvenci uměli, byli sami naučeni postupně: nejdřív dostávali dočasnou odměnu i pod modrou záklopkou, která se pak odstranila. Jakmile ovládali celý postup, byli nasazeni ke skupině naivních pozorovatelů. Po zhruba třiceti společných krmicích sezeních šli pozorovatelé do samostatného testu. Pět z patnácti úkol zvládlo. V kontrolních koloniích bez demonstrátora? Nula.

Co to říká o kultuře, a co ne

Kumulativní kultura je pojem, který vědci tradičně vyhrazovali lidem a občas opatrně přiznávali šimpanzům. Její definice zní jednoduše: chování, které se sociálně učí, přetrvává v populaci a může se skládat ze sekvenčních inovací, jež jednotlivec sám během života znovu neobjeví. Studie na čmelácích splňuje klíčové kritérium, tedy sociálně převzaté chování, které bez vzoru nevzniklo.

Ale pozor na zkratky. Autoři sami upozorňují na paradox: čmelák zemní má zjevně kapacitu osvojit si „příliš těžký“ postup sociálně, jenže kolonie v mírném pásmu obvykle nepřežívají déle než jednu biologickou sezónu. Každý rok se přenos může přerušit. Studie tedy nedokládá tradici předávanou přes více přírodních generací ve volné přírodě; dokládá mechanismus, který by to teoreticky umožnil.

Srovnání s primáty je přitom pozoruhodně těsné. Paralelní studie na šimpanzích z téhož roku ukázala, že 14 z 66 naivních jedinců zvládlo sekvenční úkol až po sociální demonstraci, přestože tři měsíce předchozí expozice bez vzoru nestačily. U čmeláků uspěla třetina pozorovatelů. Poměr je srovnatelný, a to mluvíme o mozku s necelým milionem neuronů oproti šimpanzím miliardám.

Hmyzí mozek není prázdná schránka

Čmeláci nejsou jediný hmyz, u kterého vědci popsali sociální přenos informací. Včely medonosné mají svůj proslulý tanec, jímž sdělují směr a vzdálenost zdroje potravy. Mravenci používají takzvaný tandemový běh: zkušený jedinec vede nováčka po trase k cíli, což někteří biologové interpretují jako primitivní formu vyučování. Už rok před studií v Nature ukázal výzkum v PLOS Biology, že čmeláci přejímají od demonstrátorů konkrétní variantu řešení puzzle boxu a kolonie si tak udržují jakousi „tradici“ postupu.

Co je na nové studii jiné? Nejde o převzetí jedné z variant chování, které si mohl jedinec objevit sám. Jde o celou dvoukrokovou sekvenci, která bez sociálního vzoru zůstala slepou uličkou. U sýkor koňader, které bývají uváděny jako příklad sociálního učení u ptáků, šlo spíš o kombinaci dříve zvládnutých komponent. Čmeláci se naučili něco skutečně nového.

Za tím stojí pravděpodobně takzvaná houbová tělíska, hlavní asociativní paměťová síť hmyzího mozku. Přímý neurální mechanismus studie neměřila, ale právě tato struktura je v literatuře opakovaně spojována s učením a pamětí u včel a čmeláků.

Proč na tom záleží za humny

Více než třetina evropských druhů čmeláků vykazuje klesající populační trend, uvádí evropský červený seznam z roku 2026. Doporučení jsou známá: květnaté okraje polí, nižší pesticidní zátěž, silnější monitoring. V Česku provozuje Agentura ochrany přírody a krajiny portál s druhovými kartami a trendy biodiverzity, ale specifická metodika zohledňující sociální učení opylovačů zatím neexistuje.

Česká studie patogenů z roku 2022 přitom ukázala, že na lokalitách s komerčně chovanými čmeláky ve sklenících byl výrazně vyšší výskyt parazita Nosema bombi než jinde. Pokud se část užitečných potravních postupů šíří sociálně, pak opakované vymírání lokálních populací neznamená jen ztrátu jedinců. Znamená i ztrátu toho, co se naučili, a co by mohli předat dál.

Článek Překvapivá inteligence hmyzu. Čmeláci si dokážou předávat složité znalosti z generace na generaci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Štírci: predátoři, kteří stopují

„Monstra“ z detailních snímků mají jméno, štírci, latinsky Pseudoscorpiones. Nejsou to hmyzí paraziti ani neznámý druh mouchy. Patří mezi pavoukovce, tedy příbuzné pavouků, roztočů a skutečných štírů. Od štírů se liší jedním zásadním detailem: chybí jim ocas zakončený jedovým bodcem. Jejich klepeta, odborně pedipalpy, slouží výhradně k lovu drobné kořisti a k jednomu dalšímu účelu: přichycení na většího živočicha.

Biologové tomuto jevu říkají forézie. Štírek sevře klepítkem nohu mouchy, nejčastěji v oblasti stehna nebo holeně, a nechá se přenést do nového prostředí. Nejde o parazitismus. Mouše to podle dosavadních pozorování většinou nijak neubližuje, štírek z ní nesaje živiny. Celý vztah je čistě o dopravě.

Čtvrt tisíciletí pozorování, první velká syntéza až letos

První známý záznam forézie štírků na mouchách pochází z roku 1761. Jev tedy rozhodně není nový. Co chybělo, byla souhrnná revize. Data se hromadila ve stovkách prací, často v různých jazycích a obtížně dostupných časopisech. Tým vedený slovenskou arachnoložkou Janou Christophoryovou proto shromáždil vše dohromady a 7. dubna 2026 publikoval výsledek:

• 172 zaznamenaných případů forézie štírků na dvoukřídlém hmyzu
• 39 druhů štírků ze sedmi čeledí
• 74 druhů much ze třiceti čeledí, z toho sedm druhů a tři čeledi které dosud nebyly známy jako hostitelé
• 11 nových evropských nálezů z Česka, Francie, Slovenska a Slovinska

Autoři navíc kriticky přehodnotili starší identifikace, opravili chybné určení hostitelů i pasažérů, takže studie není jen katalog nových fotek, ale i revize čtvrtstoletí staré literatury. Mezi nejčastější hostitele patří moucha domácí, ale jak upozorňuje autorský blog na Pensoft, její převaha v datech je pravděpodobně zesílená tím, že šlo o nápadnou a snadno sledovatelnou asociaci.

České stopy: od Krušných hor po Polabí

Česká republika figuruje v příběhu forézie opakovaně. Už v roce 2008 zachytili badatelé v Bezručově údolí v Krušných horách štírka druhu Chernes cimicoides na jeřábatce Dictenidia bimaculata, seděl na holeni druhého páru nohou. Starší záznamy existují i z jižní Moravy, kde byli na komárech nalezeni štírci druhu Lamprochernes nodosus.

Nová studie přidala dva čerstvé české případy. Na národní přírodní památce Krabonošská černava u Lysé nad Labem vědci zdokumentovali štírka Lamprochernes cf. chyzeri přichyceného na mouše Ceroxys urticae. V chráněném území Fenk v oblasti Červené vrchoviny pak zaznamenali dvojici Xylophagus ater a Chernes cimicoides. Obě lokality teď figurují na mapě celosvětové syntézy.

Třicet pět milionů let starý taxík

Forézie štírků na mouchách není jen současný fenomén. Fosilní doklady zachované v baltském jantaru posouvají tento vztah hluboko do geologické minulosti, přinejmenším do pozdního eocénu, tedy zhruba 35 až 36 milionů let zpátky. Štírci tehdy už měli klepeta uzpůsobená k úchopu a dvoukřídlí už byli dostatečně rozšíření, aby fungovali jako spolehlivý dopravní prostředek.

Pro člověka jsou štírci zcela neškodní. Nekoušou, nežahají, jejich jedové žlázy jsou příliš drobné na cokoli většího než roztoč. Do domácností se občas dostanou právě jako stopaři na hmyzu nebo s palivovým dřevem, typicky do vlhčích míst jako sklep či koupelna. Podle University of Minnesota Extension nevyžadují žádné opatření.

Příště, až vám na parapet dosedne moucha, zkuste se podívat blíž. Možná na její noze sedí pasažér, který cestuje tímhle způsobem déle než savci po souši.

Článek Miniaturní stopaři v hmyzí říši. Štírci využívají těla much jako bezplatnou leteckou dopravu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vosa v mravenčím převleku

Záměna s mravencem není náhoda ani neznalost. Bezkřídlost samic je u čeledi kodulkovitých (Mutillidae) evolučně zakořeněná strategie. Samice tráví život na zemi, kde prohledává terén a hledá hnízda hostitelů, převážně čmeláků rodu Bombus. Křídla by jí při prolézání podzemních chodeb překážela. Samec naopak křídla má, létá mezi květy, živí se nektarem a se samicí se potkává jen kvůli páření. A i to probíhá neobvykle: samec samici při kopulaci zvedne a nese vzduchem, jde o takzvané foretické páření.

Pohlavní dimorfismus je tak výrazný, že samce a samici téhož druhu byste bez odborných znalostí nepřiřadili k sobě. Samice je robustní, hustě chlupatá, s kontrastním černooranžovým vzorem. Samec vypadá jako nenápadná tmavá vosička. Právě samice svým vzhledem a nervózním pohybem po zemi vyvolává dojem mravence, a právě ona je tím členem páru, který představuje hrozbu pro čmeláčí kolonie.

Jak kodulka likviduje čmeláčí hnízdo

Samice kodulky horské se do čmeláčího hnízda dostane buď hlavním vchodem, nebo se k plodu prohrabe vlastní cestou. Pomáhá jí v tom neobvykle tvrdá kutikula, vnější pancíř, který ji chrání před žihadly bránících se čmeláčích dělnic. Uvnitř hnízda pak vyhledá larvy nebo kukly a naklade na ně svá vajíčka. Larva kodulky se vyvíjí jako vnější parazit: přisaje se na hostitele a postupně ho celého zkonzumuje.

Přímá kvantitativní data pro kodulku horskou zatím chybí, ale experiment s příbuznou kodulkou evropskou (Mutilla europaea), publikovaný v časopise Insects, ukázal alarmující čísla: v napadených koloniích byly parazitovány všechny samčí kukly a zhruba polovina dělnických kukel. Samice kodulky navíc dokázaly přecházet mezi sousedními koloniemi. Při takovém zásahu do plodu hnízdo ztrácí celou nastupující generaci, a bez nových dělnic kolonie postupně kolabuje.

Důležité je ale slovo „lokálně“. Kodulka nepředstavuje plošnou hrozbu pro české čmeláky. Jde o přirozeného parazitoida, který je na svých hostitelích existenčně závislý. Jak uvádí AOPK ČR u kodulky evropské: s úbytkem čmeláků klesá i počet kodulek. Vztah je obousměrný, parazit nemůže přežít bez hostitele.

Bolestivé bodnutí, ale žádný útočník

Pro člověka kodulka horská nepředstavuje aktivní nebezpečí. Nebodá preventivně, neútočí, nevyhledává kontakt. Problém nastane ve chvíli, kdy ji někdo chytí do ruky, přišlápne bosou nohou nebo si ji nechá zalézt do oblečení. Pak se brání, a brání se důrazně.

Na Schmidtově škále bolesti po bodnutí hmyzem se skupina „velvet ants“, kam kodulky patří, řadí na úroveň 3 ze 4. Pro srovnání: běžná vosa nebo včela se pohybuje kolem úrovně 2. Šípek bodnutí kodulkou popisuje jako silně bolestivé. Praktická rada je prostá: pozorovat, nechytat, nechat být.

Kodulka navíc disponuje stridulačním orgánem mezi třetím a čtvrtým zadečkovým článkem. Když se cítí ohrožena, vydává slyšitelný varovný zvuk, jakési syčivé bzučení vznikající dorzoventrálním pohybem zadečku. Je to signál pro predátory: nestojím za to.

Dvě kodulky, dva příběhy

V Česku žijí dva druhy rodu Mutilla a jejich osud se výrazně liší. Kodulka horská je v červeném seznamu vedena jako téměř ohrožená (NT) a v horských oblastech, zejména v Krkonoších a Jeseníkách, patří k nejběžnějším kodulkám. Preferuje suché, osluněné lokality ve vyšších nadmořských výškách.

Kodulka evropská je na tom mnohem hůř: červený seznam ji řadí mezi kriticky ohrožené druhy (CR). Poznat je od sebe lze podle několika znaků z určovacího klíče entomologa Petra Bogusche:

• Kodulka horská – delší, vlnité ochlupení; hruď přibližně dvakrát delší než široká a užší než hlava; nohy s bílými až šedými chlupy.
• Kodulka evropská – rovnější ochlupení; hruď jen mírně delší než široká, přibližně stejně široká jako hlava; nohy s černými chlupy.

Zásadní upozornění: zařazení do červeného seznamu neznamená automaticky zákonnou ochranu. V příloze III vyhlášky č. 395/1992 Sb., která vyjmenovává zvláště chráněné živočichy, rod Mutilla uveden není. Ironicky tam najdete čmeláky, tedy hostitele, na kterých jsou kodulky závislé.

Ne škůdce, ale součást systému

Kodulka horská budí respekt oprávněně. Její životní strategie je z pohledu jednotlivého čmeláčího hnízda devastující a její žihadlo patří k nejbolestivějším v české přírodě. Ale právě tohle je důležité zasadit do kontextu: není to invazní druh, není to škůdce a rozhodně to není tvor, kterého je třeba hubit. Je to přirozený parazitoid, jehož přítomnost na zahradě nebo horské louce svědčí o zdravém a pestrém prostředí s dostatkem hostitelů.

Až příště na suché stráni zahlédnete chlupatého „mravence“ s černooranžovým vzorem, který nervózně přebíhá po zemi, stačí ustoupit o krok. On vás nehledá. Hledá čmeláky.

Článek Vypadá jako mravenec, ale křídla nemá. Agresivní hmyz kodulka horská dokáže vyvraždit celé hnízdo čmeláků se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co přesně hmyz odpuzuje

Listy rýmovníku (Plectranthus amboinicus) obsahují silice bohaté na thymol a karvakrol, dvě látky, které mají doloženou fumigační aktivitu i proti komárům rodu Culex, tedy těm, kteří v českých bytech skutečně létají. Když otevřete okno a vzduch proudí přes rostlinu, těkavé látky se uvolňují do okolí a vytvářejí pachovou bariéru. Není to neviditelný štít. Spíš zóna, kterou komár nerad překonává.

Druhá často zmiňovaná rostlina, vratič obecný, funguje na podobném principu: jeho olej obsahuje thujon a kafr a má doložený repelentní účinek minimálně proti klíšťatům. Jenže vratič dorůstá 80 až 150 centimetrů, patří spíš na záhon než na parapet a obsahuje thujon, látku, kterou Evropská léková agentura řeší v toxikologických stanoviscích. Pro domácnost s malými dětmi nebo kočkou je zbytečně rizikový.

Květináč není lahvička oleje

Tady je potřeba být upřímný. Všechny studie, které prokazují silný repelentní efekt, pracovaly s extrahovaným olejem v konkrétních koncentracích (10 %, 20 %) a s cílenou aplikací na kůži nebo textil. Jedna pokojovka pasivně stojící na parapetu takovou koncentraci nevyprodukuje. CDC výslovně upozorňuje, že účinnost přírodních repelentů bez registrace není spolehlivě známá, a jako základní ochranu doporučuje okenní sítě.

Znamená to, že rýmovník na okně je k ničemu? Ne. Znamená to, že od něj nemá smysl čekat stoprocentní bariéru. Jeden robustní keřík u často otevíraného okna může snížit počet hmyzu, který se rozhodne proletět dovnitř, zvlášť pokud listy občas promáčknete a uvolníte víc vůně. Ale pokud bydlíte u vody nebo v přízemí a komáři vám dělají ze života peklo, samotná rostlina nestačí.

Jak z toho vytěžit maximum

Nejsilnější praktická kombinace pro české léto vypadá takhle: rýmovník na každé často otevírané okno plus síť. Rostlina funguje jako první pachová linie, síť jako fyzická pojistka. Kdo nechce sítě, může efekt posílit víc květináči a pravidelným zaštipováním; řez mezi jarem a podzimem podporuje větvení, hustší listoví a intenzivnější vůni.

Pár praktických pravidel:

• Stanoviště: Světlý parapet, ne přímé celodenní slunce. Rýmovník má rád teplo, ale nesnáší trvalý průvan a přemokření.
• Zálivka: Střídmá. Masité listy drží vodu, přelití vede k hnilobě kořenů.
• Zaštipování: Pravidelně odštipujte vrcholky, keřík zhoustne a produkuje víc vonných listů.
• Promnutí listů: Při větrání stačí lehce promnout jeden dva listy. Přesný interval nikdo vědecky nestanovil, ale logika je prostá: mechanické narušení uvolní víc silic.

A co ty spreje?

Běžné domácí insekticidy pracují s pyretroidy, látkami, které jsou vysoce toxické pro vodní organismy a u foggerů vyžadují odchod z místnosti a důkladné větrání. Permethrin může při vdechnutí dráždit dýchací cesty, vyvolat bolest hlavy nebo nevolnost. Pro kočky je zvlášť nebezpečný. Samotný sprej navíc problém dlouhodobě neřeší: zabije, co je uvnitř, ale další komár přiletí otevřeným oknem za pět minut.

Rýmovník na parapetu není zázračná náhrada za všechno. Je to levná, bezpečná a příjemně vonící první linie obrany, která má za sebou reálná vědecká data, jen ne pro přesně tu situaci, ve které ji většina lidí použije. V kombinaci se sítí ale dává víc smyslu než cokoli ze spreje.

Článek Thymol a karvakrol hmyz dezorientují. Populární rýmovník funguje v okně jako „přírodní bodyguard“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tři vrstvy nektaru: levandule, komule, třapatkovka

Princip je jednoduchý: motýli potřebují potravu po celou sezonu, ne jen ve špičce léta. University of Minnesota Extension doporučuje plánovat výsadbu tak, aby se kvetení jednotlivých druhů překrývalo. V českých podmínkách to znamená tři pilíře:

• Levandule (červen–červenec) otevírá sezonu. Je nenáročná, snáší sucho, roste i v truhlíku na balkóně. Kompaktní keříky stačí zasadit do slunného místa s propustnou půdou a prakticky na ně zapomenout.
• Komule Davidova (červenec–září) je letní magnet. Její dlouhé květní hrozny produkují nektar v množství, které málokterá zahradní rostlina překoná. Royal Horticultural Society ji řadí mezi nejatraktivnější keře pro motýly.
• Třapatkovka nachová (srpen–říjen) dotahuje sezonu do podzimu. Robustní trvalka s velkými květy, která zvládne i sušší stanoviště.

Tato trojice pokrývá zhruba pět měsíců nepřetržitého kvetení. Důležité je sázet každý druh ve větších skupinách: bloky stejné barvy fungují jako vizuální maják, který motýli zaregistrují z desítek metrů.

Co motýli potřebují kromě nektaru

Dospělý motýl přiletí za vůní a nektarem. Ale aby se na zahradě zabydlel a vrátil se příští rok, potřebuje víc. Butterfly Conservation shrnuje pět podmínek funkční motýlí zahrady:

1. Nektar po celou sezonu — to řeší zmíněná trojice.
2. Hostitelské rostliny pro housenky — babočky kladou vajíčka na kopřivy, bělásci na brukvovité, otakárek fenyklový hledá kopr, mrkev nebo fenykl. Bez těchto rostlin se motýli nerozmnožují.
3. Slunné, závětrné stanoviště — motýli jsou studenokrevní, potřebují se vyhřívat. Záhon na severní stěně za domem je pro ně mrtvá zóna.
4. Žádné širokospektrální pesticidy — systémové insekticidy pronikají do nektaru i listů, takže ohrožují dospělce i housenky současně. Xerces Society varuje zejména před neonikotinoidy.
5. Méně sterilní údržba — krátce sečený trávník, vyplené kouty a mulčované záhony motýlům nevyhovují. Ponechaný pás vyšší trávy, kopřivy v rohu zahrady nebo neposečená loučka jsou zázemí, kde probíhá vývoj housenek.

Právě poslední bod bývá nejčastější chybou. Zahrada může být plná květů, ale pokud je příliš uklizená, motýli ji navštíví, napijí se a odletí jinam.

České ceny a suché jaro 2026

Kdo chce začít ještě letos, má okno stále otevřené. Kontejnerované sazenice jsou v českých zahradnictvích běžně dostupné a ceny k 19. 5. 2026 se pohybují v rozumných relacích:

Za tisícovku lze pořídit základ, který bude fungovat roky. Výsadba hotových sazenic v květnu až červnu dává reálnou šanci na první motýly už v červenci.

Jedno ale: jaro 2026 je v Česku výrazně suché. ČHMÚ i portál Intersucho hlásí srážkový deficit, který se má v období do poloviny června dál prohlubovat. Všechny tři doporučené druhy sice sucho snášejí lépe než většina okrasných letniček, ale čerstvě vysazené rostliny potřebují pravidelnou zálivku, dokud se nezakoření. Mulčování okolí sazenic kůrou nebo štěpkou pomůže udržet vlhkost v půdě a zároveň vytvoří úkryt pro hmyz.

Proč jedna rostlina nestačí, a co čekat reálně

Komule sama o sobě dokáže v parném srpnovém odpoledni přitáhnout desítky motýlů najednou. Ten pohled stojí za to. Jenže bez levandule, která krmí motýly dřív, a bez třapatkovky, která je drží déle, trvá celá show jen pár týdnů. A bez kopřiv v rohu zahrady, bez kusu neposečené louky a bez koření v záhonu chybí místo pro housenky, tedy pro příští generaci.

Podle nás je nejsilnější efekt v jednoduchém designu: kompaktní levandule v přední řadě záhonu, za ní komule jako dominanta a po stranách třapatkovky. Slunná strana domu nebo plotu, žádné postřiky v okruhu několika metrů. Kdo k tomu nechá kousek zahrady „zdivočet“, udělá víc než většina složitých výsadbových plánů.

Garantovat stovky motýlů na jedné zahradě by bylo nefér: počet závisí na okolní krajině, počasí i stavu místních populací. Ale kdo tuto trojici vysadí a přidá k ní trochu benevolence vůči kopřivám a vyšší trávě, pozná rozdíl během prvního léta. Babočka paví oko sedící na komuli metr od vašeho kávového stolku je důkaz, který nepotřebuje čísla.

Článek Tajemství nejkrásnějších zahrad odhaleno: Tento voňavý trik k vám přiláká stovky barevných motýlů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč se mluví právě o fikusu a monsteře

Obě rostliny spojuje jedno: mohutný, členitý porost a velké listy, pod nimiž vznikají tmavá zákoutí. Fikus benjamina má desítky drobných listů na hustě větvených stoncích. Monstera deliciosa zase vytváří masivní listy s průřezy, které se překrývají a stíní prostor kolem květináče. Přidejte dekorativní obal, misku na vodu a škvíru mezi květináčem a zdí, a máte miniaturní labyrint, do kterého se při běžném úklidu nedostanete.

Co štěnice skutečně přitahuje, a co ne

Štěnice domácí je noční tvor. Všechna její vývojová stadia kromě vajíček sají krev, a to výhradně lidskou. Hostitele lokalizuje podle trojice signálů:

• CO2 z dechu — hlavní dálkový navigační signál
• Tělesné teplo — funguje na krátkou vzdálenost
• Pachy kůže a vibrace — jemné doladění trasy k hostiteli

Vůně fikusu nebo monstery v tomto seznamu nefiguruje. Ohio State University výslovně uvádí, že rostliny ani esenciální oleje štěnice účinně neodpuzují, a logicky je ani nepřitahují. Cornell IPM doplňuje, že v zemině pokojovky štěnice typicky nenajdete; pokud se v květináči vyskytnou, sedí na listech, stoncích nebo na vnějším povrchu nádoby.

Důležitý je dosah. Česká metodika uvádí, že štěnice se laboratorně přesunou až pět metrů za pět minut. EPA popisuje běžný operační rádius 1,5 až 6 metrů od úkrytu k hostiteli. Pokojovka stojící metr od postele je prostě v zóně, kde se parazit pohybuje, ať je to monstera, fikus, nebo plastová figurka s dutým podstavcem.

Skutečné riziko: úkryt, ne lákadlo

Štěnice se do bytu nedostanou přes kořeny fikusu. Typické cesty zavlečení jsou jiné:

• použitý nábytek, zejména matrace a čalouněné kusy
• cestovní zavazadla po pobytu v hotelu nebo ubytovně
• kartónové krabice a boxy z druhé ruky
• šíření z vedlejšího bytu přes instalační šachty a lišty

Jediná oplodněná samice přitom stačí k založení životaschopné populace. Jakmile je v bytě, hledá tmavý, úzký prostor co nejblíž k místu, kde člověk spí. Rám postele, škvíra za lištou, záhyb matrace, to jsou primární úkryty. Květináč s hustou pokojovkou u nočního stolku je sekundární schovka, ale schovka, na kterou při kontrole snadno zapomenete.

A právě to je praktický problém. Při podezření na štěnice lidé obvykle prohlédnou postel a matraci. Málokdo zvedne těžký květináč s monsterou, obrátí misku, prosvítí spodní stranu listů a zkontroluje škvíru mezi obalem a zdí. Přitom právě tam mohou sedět svlečky, tmavé tečky trusu nebo samotní jedinci.

Jak si pokojovku ponechat a riziko minimalizovat

Zbavovat se oblíbené rostliny kvůli štěnicím nedává smysl, pokud dodržíte pár pravidel:

• Vzdálenost od postele. Česká metodika doporučuje v okruhu 2–3 metrů od lůžka neakumulovat předměty nabízející úkryt. Přesuňte květináč k protější stěně nebo do jiné místnosti.
• Hladký, omyvatelný obal. Proutěné koše a textilní obaly jsou ideální schovka. Keramický nebo plastový hladký květináč se zkontroluje za vteřinu.
• Pravidelná kontrola. Jednou měsíčně zvedněte květináč, prohlédněte spodek, misku, spoje a spodní stranu listů. Hledejte živé jedince (ploché, oválné, 4–7 mm), tmavé tečky trusu a průsvitné svlečky.
• Při nálezu jednejte rychle. Cornell IPM doporučuje omýt listy a květináč a rostlinu dočasně izolovat. Současně ale zkontrolujte celý pokoj, postel, lišty, zásuvky, nábytek. Nález na rostlině téměř jistě znamená širší problém.

Důležité upozornění: samotné štípance na kůži štěnice nepotvrzují. Jistotu dává až fyzický nález hmyzu nebo jeho stop. University of Minnesota uvádí, že velká část zaslaných vzorků od veřejnosti nakonec vůbec nebyla štěnice.

Když je problém větší než květináč

Pokud potvrdíte výskyt štěnic, levandule na parapetu ani rozmarýn v květináči nepomůžou, Ohio State University to říká bez obalu. V Česku spadá hubení štěnic pod speciální ochrannou dezinsekci v režimu DDD. Zákon č. 258/2000 Sb. vyžaduje osobu s odborným kurzem a platným osvědčením. Praktickým vodítkem pro výběr firmy je seznam odborných firem Sdružení DDD, filtrovatelný podle kraje. Nejde o státní registr, ale o profesní databázi s ověřenou kvalifikací.

Štěnice bez krmení přežijí měsíce, v některých případech téměř rok. Odkládání řešení proto infestaci nezmenší. Naopak.

Fikus ani monstera vám štěnice domů nepřivedou. Ale pokud už tam jsou, hustá pokojovka metr od postele je přesně ten typ úkrytu, který kontrolu ztěžuje a parazitům usnadňuje přežití. Nejlepší prevence není botanická, ale prostorová: čím méně zákoutí v dosahu lůžka, tím méně míst, kde se může schovat to, co v noci hledá právě vás.

Článek Doslova magnet na štěnice: Tyto dvě oblíbené pokojovky vám domů přitáhnou krvelačné parazity se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč fungují právě čerstvé jarní listy

Načasování je klíčové. Podle přehledové studie publikované v časopise Agronomy dosahuje koncentrace juglonu v listech ořešáku vrcholu v období rašení a krátce po něm. Jakmile list stárne, žloutne a usychá, juglon degraduje a polymerizuje. Studie porovnávající silice zelených a žlutých listů navíc ukázala, že zelené listy mají zhruba dvojnásobný výnos éterického oleje oproti žlutým (0,02 % versus 0,01 %). Mění se i složení: čerstvý list voní jinak a intenzivněji.

Ještě důležitější je zjištění z GC/MS analýzy publikované v Natural Product Communications: v odvaru ze suchých listů ořešáku juglon vůbec detekován nebyl, zatímco v metanolovém extraktu z čerstvého materiálu ano. To znamená jediné: sušené listy ze zásoby nebo loňský odvar nemají stejný chemický profil jako čerstvě utržený list v květnu. Kdo chce babičkovský trik využít naplno, musí pracovat s čerstvým materiálem.

Pro české podmínky to znamená okno od dubna do začátku května v nížinách, o něco později ve vyšších polohách. Ořešák královský má podle databáze Pladias potvrzené záznamy napříč celou Českou republikou: roste v zahradách, dvorech, starších sadech i u venkovských domů. Najít strom v okolí většinou není problém.

Jak listy v domácnosti použít

Postup je prostý, ale pár detailů rozhoduje o tom, jestli bude mít smysl.

• Svazečky k oknům a dveřím. Utrhněte 5–8 čerstvých listů, lehce je promněte nebo naříznete, aby se uvolnilo víc aromatických látek, a svažte do malého svazku. Položte na parapet, zavěste ke dveřnímu rámu nebo umístěte ke koši na odpadky, tedy všude tam, kudy mouchy táhnou dovnitř.
• Výluh na rámy oken. Tradiční postup říká otřít okenní rámy výluhem z čerstvých listů. Upřímně: přesný laboratorně ověřený recept pro domácí mouchy se nám dohledat nepodařilo. Jde o redakčně odvozený postup z folklorní praxe. Pokud ho chcete zkusit, zalijte hrst čerstvých listů horkou vodou, nechte vychladnout a hadříkem otřete rámy a parapety.
• Měňte často. V teplém interiéru listy zavadnou během jednoho až dvou dnů a s tím klesá i obsah těkavých látek. Jakmile list ztmavne a přestane vonět, vyměňte ho za čerstvý.

Důležité upozornění pro domácnosti se zvířaty: veterinární zdroje včetně ASPCA dokumentují toxicitu ořechových materiálů pro psy. Přímá data pro listový výluh na okenním rámu a domácí mazlíčky sice chybí, ale nejbezpečnější je nenechávat psy ani kočky listy žvýkat a nepoužívat výluh na povrchy, které zvířata běžně olizují.

Kde jsou limity, a kde začínají komerční repelenty

Bylo by nefér tvrdit, že svazeček ořešákových listů nahradí elektrický odpařovač nebo sprej s účinnou látkou DEET. Registrované repelenty procházejí standardizovaným testováním, mají deklarovanou účinnost a bezpečnostní rámec. List ořešáku nic z toho nemá: je to necertifikovaná, lokální, krátkodobá bariéra.

Podle nás ale právě v tom spočívá jeho síla jako doplňku. Jde o rychlý jarní trik: když otevřete okna po zimě a mouchy začnou proudit dovnitř, svazečky čerstvých listů na parapetu mohou snížit obtěžování v konkrétních místech. Nenahradí síťku do okna, nenahradí sprej na roj much v kuchyni. Ale jako první linie obrany v květnu, kdy je ořešák v plné síle a mouchy teprve začínají, dávají smysl.

Kde listy (ne)sbírat

Slib „ani korunu“ platí za jedné podmínky: listy pocházejí z vlastního stromu, od souseda nebo od známého se souhlasem. V lese zákon dovoluje sbírat lesní plody a suchou klest, ne obecně listy z živých stromů. U dřevin mimo les, v parcích či u cest, platí ochrana před poškozováním podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Otrhávat parkový ořešák bez souhlasu správce je právně slabá půda.

A ještě jedno pravidlo: listy na domácí použití neberte od frekventovaných silnic, z průmyslových zón ani z kontaminovaných míst. Těžké kovy a exhaláty na listu zůstávají a v teplém interiéru se z nich nic dobrého neuvolní.

Svazeček čerstvých ořešákových listů na parapetu není zázračný vynález ani vědecky certifikovaný produkt. Je to jednoduchý, bezplatný a sezónně podmíněný trik, který stojí na reálné chemii a staletích praxe. A v květnu, kdy ořešák raší a mouchy se probouzejí, stojí za to ho zkusit.

Článek Geniální trik našich babiček proti mouchám: Dejte tuto jarní věc na parapet a máte okamžitě klid se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč je roj jiný než včely u úlu

Klíč k pochopení je jednoduchý: roj nic nebrání. Včely hlídající úl chrání plod, zásoby medu a svou matku, proto reagují na vibrace, prudké pohyby nebo silné pachy. Roj žádné zásoby nemá. Sedí na větvi, dělnice obklopují matku a čekají na zprávy od průzkumnic. Biologicky jde o cestovní režim, ne o obranný.

Česká zemědělská univerzita uvádí konkrétní spouštěče, které včely obecně provokují: zmáčknutí nebo přišlápnutí jednotlivé včely, sekání trávy v těsné blízkosti, provoz motorů, výrazné pachy (pot, alkohol, cigaretový kouř), dokonce i telefonování přímo u úlu. U roje na větvi většina těchto situací vůbec nenastane, pokud člověk zachová rozumný odstup. Riziko bodnutí nikdy není nulové, ale v praxi je výrazně nižší než u včelstva bránícího stanoviště.

Co dělat, a co rozhodně ne

Postup při nálezu roje se dá shrnout do několika kroků:

• Držet odstup. Ideálně několik metrů, minimálně po dobu několika hodin. Nechodit k roji, nesahat na něj, neotřásat větví ani konstrukcí.
• Nepokoušet se roj sundávat svépomocí. Žádné postřiky, hadry, kbelíky. Improvizovaný zásah je přesně ten druh rušení, který klidný roj proměňuje v problém.
• Kontaktovat nejbližšího včelaře. V Česku neexistuje jednotná celostátní linka pro hlášení rojů. Nejrychlejší cesta vede přes místní základní organizaci Českého svazu včelařů; kontakty na centrální i okresní organizace jsou na webu ČSV. Zkušený včelař roj obvykle sebere během desítek minut.
• Hasiče volat až ve vyhrocených situacích. HZS ČR sám uvádí, že zasahuje hlavně tehdy, když je poblíž alergik, roj sedí u školy, školky, nemocnice nebo na frekventovaném veřejném prostranství. Běžný roj na zahradě, kde se dá místo dočasně obejít, není automaticky zásah pro tísňovou linku.

Největší škoda často vzniká panikou, ne samotným rojem.

Proč roj neignorovat úplně

Klidný roj na větvi sice není akutní hrozba, ale nechat ho bez povšimnutí má háček. Průzkumné včely aktivně hledají dutinu, a tou může být komín, spára ve fasádě nebo dutina pod střechou. Michigan State University výslovně upozorňuje, že odstranění kolonie, která se už zabydlela ve stavbě, bývá obtížné a nákladné. Právě proto se vyplatí jednat brzy: dokud roj sedí na větvi, včelař ho snadno přemístí. Jakmile se nastěhuje do zdi, jednoduchý odchyt se mění ve stavební zásah.

Zvláštní pozornost si zaslouží roje neznámého původu. Česká vyhláška č. 299/2003 Sb. řadí mezi preventivní opatření proti nákazám včel i vyhledávání a utrácení rojů neznámého původu a divoce žijících včelstev. V praxi to znamená, že roj nemáte „přesadit do lesa“ ani ho nabízet komukoli bez ověření zdravotního stavu. Veterinární režim je v Česku přísný; aktuální metodika kontroly zdraví zvířat na rok 2026 vyžaduje povinná vyšetření před přemístěním včelstev na vzdálenost větší než tři kilometry.

Jak včely „hlasují“ o novém domově

Za zdánlivým chaosem bzučícího chomáče probíhá sofistikovaný rozhodovací proces. Entomolog Thomas Seeley z Cornellovy univerzity strávil desetiletí jeho studiem. Průzkumnice se vracejí k roji a „inzerují“ nalezená místa vlnivými tanci; čím delší a intenzivnější tanec, tím lepší lokalita. Ostatní pátračky místo ověřují a buď se přidají, nebo ne. Rozhodnutí padne, když jedno místo dosáhne kritického prahu podpory. Seeley dokonce popsal takzvané stop signály, jimiž včely aktivně tlumí propagaci konkurenčních lokalit; jde o mechanismus překvapivě podobný neuronálním procesům v lidském mozku.

Včely posuzují objem dutiny, velikost vstupu i jeho orientaci. Právě proto bývá dutina v komíně nebo zdi tak atraktivní: splňuje parametry, které průzkumnice hledají.

Kdy je rojová sezóna

Rojení není rarita. Výzkumný ústav včelařský řadí květen mezi měsíce, kdy život ve včelstvech jede naplno. Vrchol rojení připadá na pozdní jaro a začátek léta, tedy zhruba od poloviny května do konce června, v některých letech i do července. Agresivita včel obecně stoupá spíš v červenci a srpnu, a to především u včelstev bránících úl, tedy v situaci, která s klidným rojem na větvi nemá mnoho společného.

Roj na jabloň u plotu dosedne jednou za čas. Správná reakce není křik a hadice, ale klidný krok zpátky, telefon na včelaře a pár hodin trpělivosti.

Článek Včelí matka práskla dveřmi! Když na zahradě najdete tento úkaz, sedíte v první řadě úžasné podívané se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Náhoda, která přepsala učebnice – měly být mrtvé, ale nejsou

Tihle bručouni totiž mají superschopnost, o které jsme neměli ani páru. Na mysli máme konkrétně čmeláčí královny. Vědci o nich zjistili, že dokážou dýchat pod vodou. A ne jen na pár minut, ale klidně celý týden v kuse!

Všechno to začalo vlastně docela vtipně, jak už to u velkých objevů bývá. V roce 2024 vědci v laboratoři studovali zimní spánek (tzv. diapauzu) čmeláků druhu Bombus impatiens. Měli je uložené v chladicích nádobách, jenže do nich nešťastnou náhodou natekla voda. A aby toho nebylo málo, přišli na to až za nějaký čas. První myšlenka výzkumníků byla jasná: „A je po nich.“ Jenže když nádoby vylili, královny se otřepaly, probraly a vypadaly úplně v pohodě. A nebyli by to vědci, kdyby z toho neudělali rovnou výzkum a jeho výsledky teď publikoval prestižní časopis Proceedings of the Royal Society B.

Jak fungují čmeláčí „žábry“?

Otázka zněla jasně: Jak je vlastně možné, že se ten hmyz neutopí? Ve skutečnosti je to velice praktická adaptace. Čmeláčí královna totiž v zimě spí v zemi, a když přijdou jarní záplavy nebo pořádné lijáky, může se její pelíšek ocitnout pod hladinou. A než by se probudila a vyletěla ven, utopila by se, naštěstí ji na to ale evoluce skvěle vybavila. Protože když se čmelák potopí, přepne na totální úsporný režim. Už tak nízký metabolismus během zimního spánku klesne o dalších 95 procent. Je to v podstatě taková klinická smrt v přímém přenosu. Ale to není vše.

Vědci mají podezření, že chloupky na těle čmeláka udrží tenkou vrstvičku vzduchu, která funguje jako bublina, přes kterou si z okolní vody vytahuje kyslík. A když už je situace opravdu kritická, je pravděpodobné, že tělo královny umí na chvíli přepnout na režim „bez vzduchu“ a získávat energii z procesů, které ho nepotřebují.

A proč nás to má vlastně zajímat? Protože dost možná díky tomu dokážou čmeláci přežít všechny ty prudké změny, které teď naším světem otřásají. Bleskových povodní je teď čím dál víc a kdyby se jim povedlo jejich počet až příliš zredukovat, byla by to pro naši přírodu pohroma. Pro mnoho plodin jsou to totiž bez nadsázky klíčoví opylovači. A to, že královny zvládnou i „potopu světa“, nám dává naději, že tyhle roztomilé chlupaté kuličky jen tak nevyhynou.

Článek Zázrak v přírodě? Čmeláci dokážou přežít potopu díky neuvěřitelnému „vypnutí“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tekutá strava a rychlost metabolismu

Vychází to jednoduše z absence jakékoli tlamy, mouchy mají sosák. Mohou tedy pouze pít, tudíž si veškerou pevnou potravu upravují. Používají k tomu žaludeční šťávy, kterými pokryjí pevnou potravu a rozpustí ji na tekutinu. Moucha je navíc vybavena chuťovými buňkami i ve svých končetinách. Jakmile dosedne na cokoli od trusu po váš oběd, trochu se projde, čímž povrch ochutná. Podívejte se pozorně na obrázek a najděte jednu odlišnou mouchu.

Když je řeč o trusu, mouchy ho trousí opravdu hodně a je jim docela jedno, kam to bude. A protože je jejich strava tekutá, funguje jejich metabolismus opravdu velmi rychle. Vědci proto odhadují, že vylučují prakticky při každém přistání. A to i v případech, kdy jde o jejich budoucí jídlo. Z toho všeho logicky vychází, že jde o hmyz šířící mnohé choroby. Salmonela a E. coli jsou jen špičkou ledovce. Postiženy jsou pak hlavně potraviny a nádobí.

Všudypřítomný zrak

Krom toho, že mají mouchy asi 20krát rychlejší vnímání okolí než člověk, jsou schopny vidět i za sebe. Což je důvod, proč je kolikrát tak těžké je trefit plácačkou nebo rukou. Například rušení televize je pro ně pomalu se pohybujícími tečkami. Jejich oči jsou složené z mnoha malých oček, které jim poskytují rozhled na téměř 360 stupňů kolem jejich těla. To jim dovoluje perfektně navigovat během letu a současně zachytit jakékoli nebezpečí.

Jejich průměrná životní dráha je cca měsíc, respektive 30 dní. I za tu pro nás krátkou dobu toho však stihnou poměrně hodně. Nakladou asi 500 vajec, která jdou ven v dávkách po 75 až 150 kouscích. Ačkoli tedy nežijí dlouho, stačí několik jedinců a dostatek zdrojů, aby zamořili jakékoli místo. A zdrojem potravy je pro ně prakticky cokoli organického.

Množení a partnerský život

Vzhledem k dosavadnímu přehledu jejich návyků nepřekvapí, že ani hygiena během rozmnožování není u much silnou stránkou. Moucha domácí totiž naklade vejce prakticky kamkoli od trusu do hnijících mrtvolek nebo rozkládajícího se ovoce. Je to proto, aby měly čerstvě vylíhlé larvy dostatek potravy. Oči samečků mají také zvláštní místo pro hledání partnerky, což dělají prakticky neustále. A právě na oči je třeba se soustředit při řešení této hádanky, jedna moucha je má totiž oranžové.

Kdykoli se samečkovi do tohoto „zaměřovače“ během letu dostane samička, dojde k „zamčení“ jako u stíhačky pronásledující nepřítele. Po vylíhnutí larev trvá vývoj do dospělého jedince pouhých 10 dní. Jakmile máte tedy někde „pár much“, velmi rychle se z toho může stát solidní zamoření. A čím tepleji, tím rychleji se tento hmyz množí. Běžná popelnice jich dokáže přivést na svět i 1 000 během jednoho týdne.

Článek Test inteligence: Najdete mouchu, která mezi ostatními nemá co dělat? Prozradí vám, zda máte nadprůměrné IQ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Těla z transparentního materiálu

Respektive to platí pro jejich plochu. Ta je pokryta obrovským množstvím malých šupinek, doslova tisíci. Odkud tedy všechny ty okouzlující barvy? Jde o světlo, které tyto šupinky odráží. Křídla sama jsou tvořena chitinem, proteinem, ze kterého se skládají například i těla hmyzu. Celkově je nám momentálně známo na 20 000 druhů motýlů, jen pravidelných druhů v USA je více jak 575. Najdete ale jednoho zatoulaného na tomto obrázku během pouhých 13 vteřin?

Podobně jako například mouchy chutnají motýli potravu pomocí svých nožiček. Jejich denní aktivity sestávají především z jídla a páření. Obojí přitom vyžaduje přistání, i když třeba jen krátké. Jakmile je prioritou potrava, pomáhají receptory v nožkách motýlům najít tu správnou květinu, tedy i živiny klíčové pro jejich přežití. Hodně lidí si říká, co to znamená, když zrovna na nich přistane motýl. Nehledejte v tom ale záhadu, nejspíš má jenom hlad.

Migrace a strava

Jak jsou krásní, tak je jejich životní dráha poměrně krátká. Životní cyklus mouchy je asi 30 dní, motýl na tom není o moc lépe, žije 3–4 týdny. To se ovšem týká jen jeho dospělé fáze, celý životní cyklus jedince může trvat 2–8 měsíců. Ale jako u všeho platí i tady výjimka z pravidla. Minimálně jeden druh motýla totiž přežívá pouhých 24 hodin. Některé migrující druhy, jako třeba monarcha stěhovavý, dovedou však přežít téměř 8 měsíců. Jestli jste už dostatečně potrápili svůj mozek, ale motýla na obrázku jste nenašli, zde je řešení.

Motýlí strava je zcela výlučně tekutá. Jednoduše vzato totiž nemají klasickou tlamu, která by mohla kousat. Nektar tak sají jen pomocí sosáčku, případně jím pozřou jinou tekutinu. Opět, podobně je na tom moucha, která ovšem rozpouští tuhou potravu.

Článek Nejtěžší optická iluze na světě poprvé na českém internetu: Najděte skrytého motýla do 13 sekund se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Za nálezem stoji shoda náhod

Nové informace přinesla zkamenělina tvora, která byla nalezena v v Northumberlandu v Anglii. Všemu napomohla náhoda. Zkamenělina se totiž nacházela v místech, kde se běžně podobné nálezy nevyskytují a nikdo ji tedy nehledal. Byla v balvanu, který se utrhl ze srázu a praskl tak, že odhalil zkamenělého tvora. A náhodou měl cestu kolem jeden z doktorandů studia archeologie, který si ho všiml.

Nejedná se přímo o zkamenělinu tvora, ale o zkamenělinu jeho schránky, kterou svlékl, když mu byla malá. I tak jde o nesmírně vzácný objev, protože většina těchto schránek se rychle rozpadla a nezanechala žádné stopy. Tato shodou příznivých okolností nikoli a odhalila mnoho nových informací. O Arthropleurách totiž vědci vědí již asi 170 let a domnívali se, že mohou dorůstat až délky dvou metrů. Jejich odhad se nyní ukázal jako chybný.

Poopravené odhady velikosti nebo počtu nohou

Nalezený exemplář totiž měří 2,63 metru a má 55 centimetrů na šířku. Jeho hmotnost byla kolem 50 kilogramů. I tak stále vědci mnoho nevědí, například přesný tvar hlavy živočicha. Ani to, kolik měl vlastně nohou. Zmíněný nález dokládá existencí 20 končetin. Odhady mluví o 32, ale mohlo jich být i dvojnásobek. Neví se ani, čím se živočichové živili. Pravděpodobně různou rostlinnou stravou jakou byla semena, ale mohlo se klidně jednat i o predátory.

Na základě dřívějších nálezů, především v Německu, se archeologové domnívali, že stonožky žily v bažinatém terénu, že kterého se poté vytvořila ložiska uhlí. Ovšem místo, kde byly nalezeny pozůstatky největší z nich, se tomu vymyká. V době karbonu se nalézalo poblíž rovníku a byly zde volné lesy. Proto je nutné domněnky o nich přehodnotit. Stejně jako skutečnosti, proč mohly dosahovat takové velikosti.

V minulosti to bylo přičítáno především velké koncentraci kyslíku v tehdejší atmosféře. Ovšem poslední výzkumy naznačují, že v době života tohoto hmyzu, tedy zhruba přes 300 miliony let, byla jeho koncentrace jen o málo vyšší. Ani důvody jejich vyhynutí před asi 250 miliony let nejsou zcela jasné. Je možné, že je překonali dokonalejší plazi a nastalo období dinosaurů.

Článek Stonožka o velikosti auta: Archeologové objevili fosilii největšího členovce v historii, po zemi se pohyboval před 300 miliony let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lehké rozdíly v jedech podle druhů

V první řadě jde o jejich velikost. Pokud jste někdy sršně aspoň zahlédli, pak je mnohem větší než běžná vosa. Mohou dorůstat až do velikosti 5,5 cm. Představte si, že byste něco takového opravdu spolkli. Sršni jsou ovšem částí vosí rodiny, protože jde o specifický typ vosy. A když jsou sršni větší než běžná vosa, je taky jejich jed bolestivější? Jsou rozhodně schopni ho dodat víc. Výzkumy ovšem poukázaly na lehkou odlišnost složení jedu vosího a včelího.

Konkrétní bolestivost pak závisí na tom, zda se v něm vyskytuje acetylcholin. Jed sršňů ho obsahuje, právě proto tolik bolí. Stejně tak obsahuje serotonin, který způsobuje otravné svědění. Sršni jsou sice méně agresivní než vosy, pokud by se vám ale jeden dostal do pusy, nejspíš bodne v sebeobraně. Co by se vám tedy stalo v případě, že jste na jed alergičtí? Nepotěšíme vás, protože bodnutí do úst nebo hrdla znamená jasný otok.

Nehostinné prostředí žaludku

Pokud vám silně otečou dýchací cesty, může vás takové bodnutí snadno zabít, dostanete se totiž do anafylaktického šoku. Ztratíte vědomí a přestane vám bít srdce. Kdyby to ale sršeň nějakou šťastnou náhodou dotáhl až k vám do žaludku a zůstal naživu? Dokázal by vám i tak ublížit? Naše žaludky jsou plné kyseliny a enzymů, které tam štěpí jídlo. A právě tyto kyseliny jsou dost silné na to, aby rozložily i většinu orgánů sršního těla.

Sršeň by tam nejspíš těžko zůstal naživu. I kdyby se mu to ale povedlo a zkusil bodnout, výstelka je natolik silná, že by vás to nejspíš nezranilo. Koho by napadlo, že žaludek je tak odolný? A jaká je vlastně šance, že se něco takového vůbec stane? Už jen to, že spolknete sršně, je dost nepravděpodobné. A je přitom jedno, zda by šlo o náhodu, nebo úmysl. Pravděpodobně byste ho totiž předtím několikrát rozkousnuli.

Hodně žihadel už v ústech

Z takové situace byste těžko vyšli bez obdržení několika žihadel. Sršeň bude totiž bezpochyby nervózní a velmi vystrašený. A protože zatím o žihadlo nepřišel, použije ho, jak jen bude moct. Během léta můžete na sršně snadno narazit. Pokud ale nenarušíte jejich území, blízké setkání vám nejspíš nehrozí. Jak už bylo řečeno, neútočí, pokud nejsou vyprovokováni. K tomu dochází například tehdy, když se někdo snaží sundat sám jejich hnízdo.

Takže pokud na ně narazíte třeba v garáži nebo na půdě, rozhodně nic nezkoušejte sami. Zavolejte firmu, která se na takové věci specializuje. Někdy mohou asistovat i hasiči, nemají to však přímo v popisu práce a mohou takový zákrok i odmítnout. Mějte se na pozoru zvláště tehdy, pokud máte srdeční potíže, chronické choroby nebo alergie. Ostatně v takovém případě je pro vás rizikové jakékoli bodnutí hmyzu, nemusí to být nutně sršeň.

Zdroj: WhatIf

Článek Jak se liší bodnutí sršní od ostatních, proč tolik bolí a co by se stalo, kdybyste jednu spolkli se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč je projektilový mravenec noční můrou celého pralesa?

Plně vzrostlý mravenec měří podle ThoughtCo. cca 3 cm. Jako mnoho dalších druhů hmyzu se živí nektarem a různými housenkami. Je aktivní ve tmě a žije poměrně krátkou dobu, kdy jen několik jedinců dosáhne stáří 90 dní. Na první pohled tedy nevypadá nijak děsivě. Jenže pro jeho hrozivé jméno je důvod. Jeho bodnutí se řadí mezi opravdu nezapomenutelné zážitky.

Podle Culture Trip prohlásil kdysi entomolog Dr. Justin Schmidt, že jeho žihadlo je „čistá, intenzivní a oslnivá bolest. Jako jít po žhavém uhlí s obrovským hřebíkem v patě.“ Naštěstí dosud neexistuje případ úmrtí na toto bodnutí. A další dobrá zpráva je, že bolest přirozeně odejde během 24 hodin – proto jeho druhá přezdívka. Mravenec také nebodá, dokud není přímo napaden nebo jinak vyprovokován. Když to ale udělá, existuje pro oběť jen bolest.

Lékařské využití mravenčího jedu

Že jsou nejrůznější jedy využitelné v medicíně, není nic překvapivého. Nakonec oblíbený botox pochází z toxinu botulinu a jed projektilového mravence není výjimkou. Ve studii uveřejněné v roce 2001 v Protein Spotlight upozornila Vivienne Baillie Gerritsen na skutečnost, že jed tohoto mravence byl domorodci v Amazonii používán po celá staletí. Konkrétně jako léčebný prostředek na revmatismus. Další svědectví přinesl VICE.

V roce 1968 pracoval v bolivijské Amazonii Němec jménem Gunter Holzmann. Pomocí tohoto zázraku se zbavil projevů artritidy. Mravenčí jed má obecně značnou historii využití ve východní medicíně, hlavně díky údajným protizánětlivým účinkům. VICE také podotýká, že konkrétní druhy mravenců byly v Indii využívány pro zlepšení zraku, v Maroku pro úlevu od únavy a v Austrálii na léčbu bolestí hlavy. Každý druh má zřejmě to své.

Přechodový rituál bojovníků kmene Sateré-Mawé

Domorodá skupina Amazoňanů žije na místě dnešní Brazílie. Nejsou známí jen pro pěstování guarany, ale také jako uživatelé mravenčího jedu během obřadů. Jde o iniciaci, při které se chlapci stávají muži. Podle Smithsoninanu noří zvířata nejdříve do přírodního sedativa a mravenci jsou následně zapleteni do rukavic z listí. Ty jsou navlečeny na ruce chlapcům ve věku 12 let, přičemž žihadla míří dovnitř. Následující děj je celkem očekávatelný.

Mravenec se probere a dalších 10 minut bodá do nebohého nositele rukavice. Následují svalové křeče, dezorientace a halucinace. Mladí bojovníci ale tímto procesem neprochází jen jednou. Teprve po 20. rituálu tohoto druhu jsou považováni za dospělé. Pokud ovšem nepatříte ke kmenu Sateré-Mawé, vyhněte se těmto mravencům za každou cenu. Ano, bolest přejde za 24 hodin, ale bude to téměř určitě nejhorší den vašeho života.

Jaké nejbolestivější zranění od hmyzu jste zažili?

Zdroj: ScienceNews

Článek „Projektilový“ mravenec vám zajistí nejhorších 24 hodin v životě. Jeho kousnutí je to nejbolestivější na planetě, ale zároveň prý léčí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Narušení a první pomoc

Většina nehod či následných úmrtí pochází tedy ze situací, kdy lidé nějakým způsobem narušili sršní hnízdo. Objevuje se dokonce tvrzení, že některé druhy varují vetřelce průletem kolem těla a klapavým zvukem. Místo bodnutí většinou v rámci dní výrazně nateče, svědí a bolí. V četných případech jsou vjemy natolik silné, že narušují spánek i další aktivity a je nutná medikace. Při bodnutí je nutné se rychle přesunout jinam a vyhnout se dalším útokům.

Jakmile je to možné, omyjte ránu mýdlem a vodou kvůli vyčištění. Při zasažení rukou a prstů odstraňte všechny šperky, při bodnutí na těle těsné oblečení. Otok i bolestivost a svědění potlačí led, aplikujte ho tedy na místo asi na 20 minut (pak bývá chlazení bolestivější než původní bolest). Mezi lidové postupy patří použití česneku – oloupat, rozdrtit a přiložit – nejspíš kvůli analgetickému efektu. Lze použít i cibuli, citron, jedlou sodu nebo ocet.

Podoby alergických reakcí

Místo zlepšení může dojít k opaku, což však znamená přítomnost infekce, pak je nutné vyhledat lékaře. Alergická reakce organismu se často projevuje výrazným svěděním a vyrážkou typu kopřivky. Takové reakce se ovšem objevují ihned po kousnutí a v každém případě může být intenzita odlišná. Mírnou je kopřivka kousek od bodnutí, někteří postižení také hlásili nízký krevní tlak. Ten vede k mdlobám a závratím či bolestem hlavy.

Silná místní reakce má podobu prodlouženého zánětu. Maxima dosahuje za 24–48 hodin a ustupuje za 3–10 dní. Mírnou reakci lze většinou zažehnat použitím antihistaminika nebo hydrokortizonového krému. Při jakýchkoli dalších příznacích a obecně vážnější situaci je ovšem na místě vyhledat okamžitě pohotovost.

Anafylaktická reakce a její projevy

• Potíže s dýcháním
• Oteklé rty, hrdlo a oční víčka
• Zmatenost člověka, mdloby a závratě
• Bušení srdce
• Kopřivka
• Křeče, nevolnost, případně zvracení

Jste-li vybaveni adrenalinem, je potřeba píchnout si ho sám. I tak ale vyčkejte na lékaře. Tyto projevy se při bodnutí hmyzem vyskytují u 3 % populace světa a jde o potenciálně smrtící situaci. Právě systémové reakce zahrnují asi 5–10 % všech bodnutí. Polovina navíc probíhá, aniž by měl dotyčný dřívější výraznou reakci na obdobný útok hmyzu. Vlastní injekce je doporučena při riziku takové reakce vyšším než 10 %.

Podrobnou strategii pro tyto případy s vámi vypracuje váš lékař, pokud jste v minulosti zachytili výraznější reakce na hmyzí bodnutí. Konkrétní riziko reakce zjistí pak vyšetření u specialisty. Při vyšším riziku než 10 % existují alergenové imunoterapie hmyzími jedy (AIT). Diagnostika je indikována u pacientů s předchozí reakcí. Senzibilitu lze totiž odhalit jen u 25 % dospělé populace.

Jaké nejhorší bodnutí hmyzem jste zažili?

Zdroj: Science

Článek Co dělat při sršním bodnutí: Je extrémně důležité nevynechat jediný úkon, abyste se vyhnuli ohrožení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Počet druhů hmyzu klesá

Klesající počet drobných zvířat vnímáme i na vlastní kůži. Stačí se podívat na přední sklo u auta, není nutné ho ani utírat, natož mýt. Takřka na každém autě jsme kdysi našli mnoho rozmáčknutého a rozmazaného hmyzu. Na jeho zmizení upozornila BBC před 5 lety. V roce 2017 průzkum ve více než 60 chráněných krajinných oblastech v Německu zjistil procentuální úbytek hmyzu. Dle zdejších průzkumů počet klesl za 30 let až o 75 procent.

Znepokojení ve vědeckém světě

Kolaps populace hmyzu vyvolal ve světě všeobecné znepokojení, ale údaje ukazují smíšený obrázek. Dá se říci, že některé druhy hmyzu jsou na kritickém poklesu, zatímco jiné se nezměnily. V nejnovějších studiích výzkumníci shromáždili údaje o rozšíření počtu téměř 20 000 druhů hmyzu. To se týkalo včel, mravenců, motýlů, kobylek a vážek z asi 6 000 různých lokací. Na druhou stranu v místech, kde je síla změny klimatu znát, se počet hmyzu snížil téměř o polovinu. Stejný pokles se nezjistil u nedotčených lokalit a těch, které jsou méně zasaženy změnou klimatu.

Pečlivé obhospodařování půdy, udržování rozmanitosti rostlin, ochrana přírodních stanovišť, neznečišťování životního prostředí, to vše je nezbytné pro zachování druhů hmyzu. Starání se o planetu Zemi, respekt k přírodě, uvědomění, jak je důležitý hmyz pro prostředí apod. Faktorů je spousta a lidé mají obrovskou váhu v rozhodování o tom, co bude s naší planetou dál.

Kterými způsoby ochraňujete životní prostředí Vy?

Zdroj: Science

Článek Hmyz vymírá děsivou rychlostí a podle statistik už polovina druhů vyhynula. Co to pro nás znamená a můžeme to zvrátit? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zdroj mnoha informací

Trojrozměrné skenování pomocí špičkových počítačů dovolilo podrobně reprodukovat strukturu pavučiny. Tak se zjevily také další rysy interakcí a vztahů mezi jednotlivými vlákny. Vyšlo totiž najevo, že doslova všechna vydávají zvuky. A tyto zvukové projevy se značně liší podle okolní situace. Vlákno může kupříkladu vibrovat pouhým závanem větru nebo se zatřese pohybem kořisti. To samé samozřejmě způsobí i přítomnost vetřelce.

A pokud je takový vliv příliš silný, vlákno – případně celá část sítě – se rovnou přetrhne, což se odrazí na zbytku struktury. Pro pavouka je to nenahraditelná informace a také návod, jak se v takové situaci má zachovat. Je jasné, že cílem hmyzu není skládat hudbu. Vědecký rozbor ovšem ukázal, že pavučina je tak harmonicky strukturovaná, že její melodie se rodí sama. Tedy v případě, že jsou její vibrace převedeny na zvuky konkrétních nástrojů.

Síť, která skrývá opravdu hodně

Pavučiny navíc kořist jen nezachytávají, ale naprosto cíleně lákají. Máme za to, že pavouci staví sítě na slibných „dopravních“ místech, kde se dá předpokládat zvýšený výskyt hmyzu. A následně jen čekají, co se bude dít. Nicméně hodně pavouků volí mnohem proaktivnější přístup. Jejich sítě jsou navrženy tak, aby hmyz lákaly, nejen polapily ten, který do osidel omylem zabloudí. Sítě se lesknou a třpytí zcela cíleně, protože mnoho druhů hmyzu vidí lépe v UV vlnových délkách.

Takto navržená síť také připomíná mezery ve vegetaci a hmyz proto láká letět právě tudy. Mnoho pavouku předělá prakticky celou svou síť v průběhu každého dne. Větší sítě je stojí více energie, takže je to poměrně náročné. Velké úlovky ale podle všeho více než vyváží investovanou energii. Pavučiny jsou tak mnohem komplexnější nástroj, než se na první pohled zdá. Což ovšem platí o většině věcí, které se dají v přírodě najít.

Na jakém místě doma pravidelně nacházíte pavučiny?

Zdroj: ScienceNews

Článek Jaké zvuky vydává pavučina? Vědci nasnímali její strukturu a zachytili tóny měnící se v ohromující melodii se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jaké následky by jejich absence měla?

Co by se stalo s dalšími brouky? Rostly by počty nemocných? Jak by to změnilo budoucnost medicíny? Pavouci jsou velmi plodní a zatím víme o 45 000 existujících druzích. Vědci přitom odhadují, že dvojnásobek tohoto množství ještě nebyl objeven a poznán. Také se znatelně liší velikostí, nejmenší samoanský pavouk je menší než 1 milimetr, zatímco sklípkan největší dosahuje až 30 centimetrů.

Každý druh pavouka v sobě má v průměru 500 zcela jedinečných toxinů, které jim dovolují jejich kořist paralyzovat, zabít a zkapalnit. Ale jak nebezpeční jsou vlastně pavouci lidem? Z celého právě popsaného spektra nám může skutečně ublížit pouhých 12 druhů. Na rozdíl od jiného hmyzu pavouci útočí jen tehdy, pokud se sami cítí dostatečně ohrožení. Krom toho nepřenáší nemoci, jako například komáři, štěnice nebo vši.

Pavouk jako nenahraditelný článek přírody

Hodně pavoučích druhů se ve skutečnosti živí právě tím hmyzem, který pro lidi představuje mnohem větší riziko. Takže ano, měli bychom jim poděkovat. V případě, že by pavouci opravdu zmizeli, budeme záhy pozorovat silné přepětí v hmyzí populaci a vzestup mnoha druhů nákaz. Rozhodně se to bude týkat malárie, horečky dengue a několika dalších. Bez pavouků budou prosperovat mnohem horší tvorové.

To se dále projeví na celém potravním řetězci, protože dojde i na úrody zemědělských plodin. Pšenice, obilí, kukuřice, žito nebo brambory budou první na řadě a zaútočí na ně celé nekontrolovatelné mraky hmyzu. Museli bychom velmi svižně vyvinout vhodné pesticidy, které jsou ovšem další hrozbou pro náš vlastní druh i životní prostředí. Vzhledem k následkům takového zásahu do zemědělství bude potřeba přehodnotit jídelníček.

Nejen striktní změna stravovacích návyků

Brouci jako potrava jsou v Evropě stále spíš výstřelkem, přestože jejich výživová hodnota je nepochybná. Abychom zabránili světovému hladomoru, museli bychom tuto podivnost velmi rychle přesunout do čirého mainstreamu. Jenže pavouci nedrží v chodu jen potravní řetězec, ze kterého prosperujeme. Jejich jedy a vlákna nacházejí uplatnění ve výrobě léčiv a mnoha dnes zcela běžných materiálů. Pavoučí vlákno je neuvěřitelné lehké a zároveň pevné.

Překonává dokonce 10krát sílu kevlaru (ano, toho, ze kterého jsou neprůstřelné vesty) a mohlo by se stát základem budoucích bezpečnostních prvků. Tedy za předpokladu, že si nejdřív nezničíme výrobce. Ta a mnohé další inovace by přestaly, pokud by pavouci zmizeli. Až je příště potkáte, buďte k nim trochu milejší. Dejte mu jméno a nechte ho v klidu snovat. Nakonec je to tichý strážce vašeho domu před mnoha vetřelci.

Jaká je vaše obvyklá reakce na přítomnost pavouka v domě?

Zdroj: WhatIfShow

Článek Líbilo by se vám nadobro vyhubit pavouky? Pozor, tento nenahraditelný článek přírody nás chrání před hmyzí apokalypsou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hnízda pro několik generací

Snovač pospolitý je pták, který je doma v jižní Africe, hlavně Namibii a Botswaně. Zajímavé je, že nesnová hnízda jen pro jednotlivce, ale celé generace. Je to tedy něco na způsob našich bytovek nebo paneláků. Do takových hnízd se vejdou stovky ptáků, které je udržují po dlouhý čas. Komůrky uvnitř labyrintu akumulují teplo, takže ve vnitřních zákoutích se ptáci mohou ukrýt v příjemném prostředí i za nehostinného počasí.

V souvislosti s velkými hnízdy není od věci zmínit termity. Jejich mohyly skutečně vypadají jako kusy skály. Jsou natočeny přibližně na sever nebo jih, což termitům vysloužilo přízvisko kompasoví. Odborníci jsou toho názoru, že tato struktura hnízd také zaručuje dostatek tepla v důležitých částech jejich útrob. V případě termitů se nejspíše není možné dopočítat, kolik generací bude jedna taková „skála“ hostit.

Domečky jako otevřená pusa

Uznejte, že stupňovitá hnízda hrnčiříka prostého opravdu vypadají jako patrové domečky, které chtějí nakrmit. Na rozdíl od snovačů je ale hrnčiřík staví z jílu a bláta, což zaručuje trvanlivost. Po vyschnutí vzniká tvrdá krusta, která vydrží i poté, co se původní obyvatel odstěhuje. Hnízdo pak mohou jako bezpečný domov použít i ostatní ptáci. Ke klasickým materiálům se při stavbě uchyluje zase vlhovec aztécký.

Tento pták vytváří z trávy a popínavých větviček hnízda visící na větvích velkých stromů. Při pohledu z dálky to pak vypadá, že takto obsazený strom získal zvláštní zásoby obrovských plodů. Případně velmi rozsáhlou podivnou plíseň. Přitom se jedná o kolonii jenom asi 30 ptáků. Ta zahrnuje dominantního samce, který se pak páří s dalšími samičkami. Takže mějte oči otevřené, až v přírodě narazíte na zvláštní chuchvalce.

Zdroj: BoredPanda

Článek Zvířata jsou velmi schopní stavitelé. Jejich hnízda by jim mohl závidět kdejaký architekt. Podívejte se, co dokážou vytvořit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejen u velkých mozků

Mezi vědci se přitom mělo za to, že tato schopnost se projevuje jen u zvířat s větším mozkem, a hmyzu nebo dalších menších organismů se tudíž netýká. V zájmu dalšího průzkumu tohoto fenoménu si Ravi a jeho kolegové postavili v laboratoři vlastní úl. Čmeláci se mohli pohybovat ven a dovnitř tunelem, který byl částečně zakryt pohyblivými překážkami. Postupem času výzkumníci zmenšovali průchodnost a pozorovali, jak se reakce hmyzu mění.

Studie – následně publikovaná v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences – přišla s velmi zajímavým závěrem, který nás nutí radikálně přehodnotit náš pohled na hmyz a jeho schopnosti orientace v prostoru. Podle závěrů studie si čmeláci měří mezery letem ze strany na stranu, aby si je „oskenovali“. Když je konkrétní mezera užší než jejich rozpětí křídel, věnují zkoumání konkrétního otvoru ještě delší čas.

Pokročilá vzdušná akrobacie

A pak provedli něco naprosto nečekaného: otočili svoje ochmýřená tělíčka a proletěli bokem. Někteří jedinci se překážky dotkli, ale každý z víc jak 400 zaznamenaných průletů čmeláků skrze připravenou mezírku byl úspěšný. Příroda během tisíců let vývoje druhů zakódovala hmyzu úžasné vlastnosti a postupy, prohlásil Ravi.

Zkoumání tohoto fenoménu odhaluje, že neexistuje druh, který by vědce nedokázal znovu překvapit svým přístupem k okolí a schopnostmi, jak překážky v něm překonávat. Ostatně toto „měření“ čmeláků se dá využít například v pokročilých robotických systémech, které se tak mohou lépe naučit orientovat v prostředí a spolehlivěji plnit člověkem naprogramované úkoly. Nakonec se budou pohybovat ve stejném prostředí jako ti čmeláci.

Zdroj: Scientific American

Článek Studie chování čmeláků mohou posloužit výrobě pokročilých robotických systémů, které se tak mohou naučit lépe orientovat v okolí a spolehlivěji plnit naprogramované úkoly se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Mušky se studeným světlem

To je dost podstatný rozdíl, protože pokud by bioluminiscence fungovala totožně jako žárovka, světlušky by takovou zkušenost rozhodně nemohly přežít. Samotná světluška ovládá celý proces tím, že do mixu chemikálií ve svém těle přidává kyslík. K tomu dochází ve zvláštním orgánu, který rozsvítí dostatek kyslíku. Hmyz nemá plíce, místo toho dostává kyslík z vnějšku dovnitř těla a k buňkám soustavou drobounkých trubiček jménem tracheoly.

Dlouhou dobu bylo záhadou, jak některé druhy světlušek zvládají rychlost záblesků, protože svaly kontrolující přísun vzduchu pracovaly poměrně pomalu. Ukázalo se, že když je světlo „vypnuté“, ustane výroba klíčových plynů. Kyslík zvenku se drží jen na povrchu buněk a není k dispozici pro další transport do orgánu, který vyrábí samotné světlo. Není zkrátka „vpuštěn“ dál. Navíc se poměrně rychle rozkládá a pokud není ihned využit, vlastně zaniká.

Proč vlastně světlušky svítí?

Důvody se zdá být hned několik. Larvy vydávají krátké světelné záblesky a jsou aktivní hlavně v noci. Světlušky produkují druh steroidů, které jejich těla dělají velmi nechutnými pro predátory. Larvy používají své světlo jakožto varování před vlastní nechutností. Jakožto dospěli jedinci mají pak světlušky zvláštní světelné vzory podle druhu a používají je tedy k identifikaci se stejnými jedinci, stejně jako rozlišení samiček a samečků.

Několik studií také ukázalo, že samičky světlušek si vybírají samečka právě podle světelného vzoru. Vyšší frekvence a intenzita se ukázala jako atraktivnější. Některé dospělé světlušky nesvítí vůbec, místo toho hledají protějšky pomocí uvolňování feromonů. Další druhy používají dokonce oba nástroje a dost dobře může jít o vývojové mezistupně mezi jen světelnými a jen feromonovými světluškami.

Zdroj: Scientific American

Článek Světlušky, pohádková stvoření, jež dokážou vytvořit dokonalou atmosféru. Jak a proč ale vlastně svítí? Záhada odhalena se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Houby požírají oběť zevnitř

Příbuzné druhy Strongwellsea tigrinae a Strongwellsea acerosa útočí na muší druh Coenosia tigrina a Coenosia testacea, které vypadají jako běžné domácí mouchy. Jenže obě projdou děsivou změnou, jakmile se na nich tento druh houby usadí. Houba vyžere v břiše mouchy a pak tvoří chuchvalce oranžových spór, které jimi moucha dále „trousí“. Infikovaná moucha přitom zůstává v tomto stavu ještě několik dní naživu, takže nevyhnutelně roznáší oranžový prach široko daleko a hlavně na další mouchy, se kterými je v kontaktu.

Houba mezitím dále mouchy požírá zevnitř. Napadená moucha nakonec padne na zem a umírá v oblaku spór. I po smrti ale šíří svého zabijáka – břicho se postupně nafoukne a exploduje, což uvolní ještě víc prachu. Spóry samotné vydrží i nízké zimní teploty a pak nakazí nové mouchy, které se na jaře probudí k životu.

Dánský výzkum přinesl odpovědi

Badatelé dánského týmu objevili tucty takto nakažených much při terénní práci v Jægerspris a Amageru. Našli je v na venkově i ve městech, což připomínalo scénář hororového příběhu, který se odehrál na zdánlivě klidných polích a dvorcích. „Je to vzrušující a bizarní případ biodiverzity“, uvádí Jørgen Eilenberg, biolog Kodaňské univerzity. „Kolem a kolem tímto mapujeme nové chování druhů mezi sebou.“ Současně lze takové poznatky použít k výzkumu infekčního chování dalších substancí.

On i jeho tým se domnívají, že houby „nadopují“ mouchy jakousi látkou, která je udržuje při životě a ve vzduchu, i když je jejich tělo požíráno. Existují houby používající látky na bázi amfetaminů, kterými udržují své oběti v pohybu, takže tato možná dělá něco podobného. Stejně tak mohou vylučovat látky, které odhánějí jiné patogeny od otevřených těl, takže mouchu nenakazí nic dalšího, co by ji zabilo moc brzy.

Článek Proměňte mouchy v domácnosti v zombie díky nově objevené houbě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.