Z orbity vítězí logistika, ne památka

Tahle bílá masa leží kolem El Ejida a na pobřežní rovině Campo de Dalías, tedy v hlavní skleníkové oblasti provincie Almería.

Podle NASA Earth Observatory převládající bílý vzhled vytváří polyetylenové krytí, které silně odráží slunce. NASA Earthdata zároveň vysvětluje, že právě tohle krytí dělá z jinak suché krajiny výraznou skvrnu. Copernicus proto mluví přímo o útvaru jasně viditelném z vesmíru.

Mýtus o pyramidách realitu spíš zakrývá

Internet ale tenhle efekt často zjednoduší až moc. Pyramidy v Gíze nejsou „neviditelné“. Na snímku NASA Earth Observatory je z ISS, tedy z Mezinárodní vesmírné stanice, rozpoznáte díky stínům odpoledního slunce. U Velké čínské zdi naopak NASA drží mnohem opatrnější formulaci: bez silné optiky ji člověk ze zemské orbity uvidí obtížně, nebo vůbec.

Právě tady se láme důvěra. Ve VědaŽivě jsem si proto hlídala jednu jednoduchou větu: pyramidy na snímku z ISS vidět jsou, jen ne tak okamžitě jako almerijská bílá plocha. Teprve po téhle opravě dává váhu i rozměr oblasti, protože andaluská syntéza kampaně 2024/25 uvádí v provincii Almería 33 709 hektarů skleníků. Jakmile je jasno, co z orbity skutečně svítí, začne být důležitější jiná věc: proč tahle bílá plocha vůbec existuje v tak obřím měřítku.

Tohle moře končí až v evropském košíku

Odpověď leží mnohem blíž českému nákupnímu košíku, než by se zdálo. Zimní rajče, paprika, okurka nebo cuketa v českém obchodě může začínat právě tady. Podle Junta de Andalucía jde o více než 4 miliony tun ovoce a zeleniny a export za 3,716 miliardy eur. Ve stejném přehledu figurují mezi největšími plodinami podle objemu paprika, rajče, vodní meloun, okurka a cuketa.

Z vesmíru tedy nevystupuje památka, ale logistická mašina pro evropské zimní talíře. Copernicus Data Space Ecosystem píše, že až polovina ovoce a zeleniny spotřebovaných v Evropě na podzim a v zimě pochází ze skleníků v Poniente Almeriense. Stejná andaluská syntéza kampaně 2024/25 dodává, že evropský trh soustředí 87 % exportovaného objemu a 85 % hodnoty exportu z Almeríe. VědaŽivě tady nevidí kuriozitu, ale systém, který běží ve velkém.

Čísla o rozloze proto nepůsobí jako chaos, když víte, co přesně měří. Jako hlavní údaj dává smysl držet kolem 33 tisíc hektarů skleníků v celé provincii Almería, zatímco Copernicus uvádí přibližně 350 km² pro samotné Poniente Almeriense. Ve VědaŽivě jsem si ten rozdíl srovnala jednoduše: nejde o spor o fakta, ale o jiné hranice území a jinou metodiku. Jenže příběh Almeríe nekončí u rajčat a paprik, protože bílá masa skleníků mění i samotné okolí.

Lesk z dálky, účet zblízka

Tady přichází poslední paradox. NASA Earth Observatory shrnuje, že mezi lety 1983 a 2006 vzrostlo povrchové albedo, tedy schopnost povrchu odrážet sluneční záření, téměř o 10 %. Podle stejného zdroje tento jev mohl souviset s lokálním ochlazováním Almeríe asi o 0,3 °C za dekádu, zatímco širší region ve stejném období vykazoval růst zhruba o 0,5 °C za dekádu. Wow efekt tedy nekončí u toho, že skleníky září z orbity, ony zřejmě mění i vlastní mikroklima.

Tenhle detail ale nesvádí k romantice. Copernicus zároveň jako hlavní environmentální náklady jmenuje nadměrné čerpání akviferů, vyplavování živin a pesticidů i velké množství plastového odpadu. ILO zároveň popisuje komerční zemědělství ve Španělsku jako silně pracovně náročné a závislé na migrující pracovní síle. Ve VědaŽivě proto ten almerijský lesk beru střízlivě: z dálky vypadá čistě, zblízka už nese účet.

A právě tím se perspektiva obrací. Bílé obdélníky u Almeríe nejsou jen vesmírná kuriozita, ale součást každodenního evropského pohodlí, kterého si nejvíc všimneme v zimě u regálu se zeleninou. Jestli na tomhle „moři“ něco opravdu bije do očí, není to jeho krása z oběžné dráhy, ale fakt, že cenu obyčejné zimní papriky dál schováváme za oslnivou bílou plochu.

Článek NASA v úžasu: Pyramidy z oběžné dráhy nenajdete, ale tuhle evropskou stavbu nepřehlédnete. Je to „moře“, ve kterém se nevykoupete se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

K raketě je ještě daleko

Posun je ale skutečný. Podle Ministerstva obrany ČR Aleš Svoboda zahájil třetí a závěrečnou fázi základního výcviku ESA o rozsahu 187 hodin.

ESA už popsala tři dvouměsíční bloky přípravy v European Astronaut Centre v Kolíně nad Rýnem a později psala o návratu v první polovině roku 2026. Formulaci „těsně před cestou do kosmu“ je proto fér překládat jako závěrečnou fázi základní přípravy, ne jako čekání u rakety.

Studená sprcha přichází hned vzápětí. Veřejně stále neexistuje potvrzené přesné datum českého startu ani přiřazení Svobody ke konkrétní misi. NASA oznámila PAM 5 nejdříve na leden 2027 a později posunula PAM 6 nejdříve na léto 2027, přičemž u obou termínů zdůraznila závislost na provozu ISS a dalších omezeních. Velký krok tedy nastal, jen ne v režimu „odlet za pár dní“.

Právě tenhle rozdíl jsme si ve VědaŽivě kontrolovali jako první. Veřejně potvrzený je Kolín nad Rýnem a závěrečný blok základního výcviku, nikoli český start. Samotné Ministerstvo obrany zároveň připomíná, že detailní příprava na konkrétní úkoly přijde až v takzvaném mission specific training těsně před letem. Právě proto teď nejde jen o datum, ale o to, proč na Svobodu Česko vůbec sází.

Rezerva tu neznamená náhradníka

Náhoda to není. Aleš Svoboda patří od listopadu 2022 do astronautické rezervy ESA a evropský výběr tehdy prošel přes více než 22 500 uchazečů, jak uvádí ESA při představení nové třídy astronautů.

Záložní astronaut ESA přitom neznamená bezvýznamnou zálohu, ale člověka, který prošel výběrem a přípravou, jen není kariérním astronautem ESA a letí při konkrétní příležitosti. Slovo rezerva zní nenápadně, realita výběru už mnohem méně.

Svoboda navíc nepůsobí jako dekorace k tiskové konferenci. Evropské i armádní materiály ho popisují jako bojového pilota JAS 39 Gripen a profil ESA k tomu přidává přes 1 500 letových hodin, titul Ph.D. i zkušenost s Quick Reaction Alert.

Ve VědaŽivě proto dává smysl číst jeho jméno jako reálného kandidáta, ne jako náhradní visačku pro případ nouze. A právě tady se český příběh láme z osobního úspěchu do státního projektu.

Na stole už nejsou jen sny

Peníze už leží na stole. Podle Ministerstva dopravy vláda schválila misi s náklady 2 miliardy korun rozloženými do let 2025 až 2027 přes navýšený příspěvek Česka do ESA.

Resort pak zveřejnil výběr 14 experimentů a později oznámil, že ESA podpoří realizaci 13 z nich. To už není rozpočet na symbol. To je obsah.

A obsah je překvapivě široký. Oficiální české materiály mluví o projektech od fyziologie a biotechnologií po nové technologie, nanorobotiku a vzdělávací aktivity. ISS, tedy Mezinárodní vesmírná stanice na oběžné dráze Země, má v tomhle plnit roli laboratoře i výkladní skříně.

A když stát v projektu Česká cesta do vesmíru zároveň tlačí STEM, tedy technické a přírodovědné obory, nemíří jen na několik minut prestiže, ale i na školy, výzkum a firmy.

Kontrast proto bije do očí. V Kolíně nad Rýnem probíhá výcvik jednoho muže, doma se mezitím skládají peníze, experimenty a politická odpovědnost za celou misi. Ministerstvo dopravy mluvilo vedle vědy i o přínosu pro armádu, lidský kapitál a český high tech sektor. Právě tím se mise mění z hezkého symbolu na konkrétní národní projekt. Jenže ani silná podpora ještě sama o sobě nezapisuje české jméno na sedadlo v lodi.

Závěrečný výcvik není finální vstupenka

Posádka stále chybí. PAM 5 a PAM 6 jsou soukromé pilotované mise k ISS, které NASA schválila pro rok 2027, ale ani jedna zatím veřejně nenese českého astronauta.

NASA u obou misí mluví jen o termínu nejdříve a zároveň uvádí, že firmy teprve předloží navržené členy posádky ke schválení NASA a mezinárodním partnerům. Ani závěrečný výcvik tedy nefunguje jako finální vstupenka.

Doplňuje to i procedura. NASA připomíná, že soukromí astronauti mají být určeni nejpozději 12 měsíců před startem kvůli integraci výcviku a medicínskému posouzení. Ve VědaŽivě z toho vychází jednoduchý závěr: schválené soukromé mise k ISS neznamenají automatický český let. Závěrečný blok přípravy zvyšuje pravděpodobnost, ne jistotu.

A právě v tom sedí historická váha celé zprávy. Po Vladimíru Remkovi, kterého ESA připomíná jako prvního Evropana ve vesmíru, má Česko reálného kandidáta na prvního astronauta samostatné republiky.

Ne jistého člena posádky, ale kandidáta, kterého ESA vybrala z 22 500 lidí a který právě dokončuje poslední blok základní přípravy. Nazývat dnes Aleše Svobodu jen záložníkem je skoro stejně zavádějící jako tvrdit, že český start už má datum.

Článek Sen o vesmíru se blíží: Český kosmonaut dokončuje výcvik pro misi NASA se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bizarní obrázek měl velmi praktický důvod

Tohle není internetová legenda. Podle NASA letěla Columbia od 5. do 14. června 1991 na misi STS 40, Spacelab Life Sciences 1, a nesla i tisíce malých medúz. NASA tehdy poslala do kosmu první raketoplánovou výpravu zaměřenou výhradně na life sciences, takže bizarní obrázek rychle dostává pevný rámec.

Jenže smysl celé věci neležel v medúzách samotných.

Důvod byl až nepříjemně praktický. Jak uvádí NASA k misi STS 40, medúzy mají v rhopaliích, orgánech pro vnímání polohy, statolity, drobné krystaly, které fungují podobně jako lidské otolity ve vnitřním uchu. Ephyra je rané mládě medúzy a vzniká z polypu, přisedlého vývojového stadia, takže výzkumníci mohli sledovat, jak se systém rovnováhy skládá už během vývoje. Tady se kuriozita mění v model lidské rovnováhy.

Když jsem ve VědaŽivě prošla studii NASA o vývoji medúz Aurelia, vyskočil na mě mnohem střízlivější obraz než ten v titulcích. Ephyry vyvinuté v kosmu byly morfologicky velmi podobné těm pozemským a významně se nelišily ani počtem ramen. Slovo „zmatené“ proto sedí hlavně na jejich pulzování a plavání po návratu do běžné gravitace, ne na nějakou děsivou proměnu. Právě proto teď dává smysl podívat se, co bylo na těch medúzách po návratu skutečně špatně.

Nešlo o mutaci, ale o poruchu po návratu

Nejtvrdší číslo míří přímo proti hororu. Stejná studie NASA uvádí, že abnormality pulzování vykázalo 18,3 % ephyr vyvinutých v kosmu, zatímco u pozemních kontrol šlo o 2,9 %. Problém tedy nepostihl všechny jedince a neprojevil se hlavně na tvaru. To ale ještě neznamená, že šlo o maličkost.

Klíč leží ve vývoji. Mikrogravitace, tedy stav velmi slabého působení tíže na oběžné dráze, nechala část jejich systému rovnováhy růst bez normálního gravitačního signálu. Autoři studie spojují potíže s abnormálním vývojem graviceptorů, neuromuskulárního systému nebo s poruchou jejich vzájemné souhry. Doplňující podklady shrnuté v záznamech NASA přes Science.gov navíc ukazovaly, že při dezorientaci vůči vektoru g vznikalo v rhopaliích méně statolitů. Jinými slovy: kosmos medúzu „nezmutoval“, jen jí vzal běžný vývojový trénink na gravitaci.

Právě tady vzniká nejčastější omyl. Experiment netvrdil, že život narozený ve vesmíru nutně selže, ani z medúz neudělal malou verzi člověka. Ukázal model jednoho principu: když se orgán pro vnímání gravitace vyvíjí bez normálního gravitačního vstupu, může po návratu fungovat hůř. U lidí tenhle princip zpracovává vestibulární systém, zjednodušeně soustava čidel rovnováhy v uchu a mozku, a právě proto měla medúza pro NASA cenu.

Medúzy nejsou rozsudkem nad lidmi ve vesmíru

Souvislost s lidmi si nevymýšlím. Když jsem ve VědaŽivě četla materiál NASA k sensorimotorickému riziku a materiál NASA o Space Adaptation Sickness, vyšel z nich stejný motiv: změněná gravitace rozhazuje orientaci, posturální kontrolu, lokomoci i jemnou motoriku a readaptace po přistání trvá hodiny až dny. NASA navíc uvádí, že Space Adaptation Sickness může během prvních dvou až tří dnů letu zasáhnout až 73 % členů posádek. Jenže dřív než z medúz uděláme rozsudek nad lidmi ve vesmíru, je nutné oddělit tvrdá data od nafouknuté legendy.

Legenda miluje velká čísla. Jenže oficiální popis mise STS 40 od NASA mluví prostě o tisících malých medúz, ne o magickém čísle 60 000, které rády přebírají sekundární texty. Ve VědaŽivě proto jako pevnou kotvu beru hlavně poměr 18,3 % oproti 2,9 %, protože právě ten drží celý příběh při zemi. A teprve na něm se dá stavět dnešní význam experimentu.

Největší problém přichází při návratu

Ten je překvapivě současný. NASA ve Fundamentals of Human Health i v materiálu o sensorimotorickém riziku upozorňuje, že největší operační dopad přichází během přechodů mezi gravitačními režimy a krátce po nich, tedy právě při přistání, po opuštění kabiny nebo v časných EVA. Medúzy proto nefungují jako konečný rozsudek nad budoucími kolonisty, ale jako jednoduchý model pro výzkum rovnováhy a readaptace. Nenápadný problém tady říká víc než dramatický obrázek.

Právě v tom leží nepříjemná síla celého příběhu, jak jsem si ve VědaŽivě znovu ověřila nad primárními podklady NASA. Kosmická rizika často nepřijdou jako exploze ani jako hororová mutace, ale jako jemná porucha orientace a pohybu ve chvíli, kdy se tělo vrací do normálu.

Kosmos možná člověka nesrazí velkým monstrem, ale tichou zradou rovnováhy přesně tehdy, když už si bude myslet, že je zase doma.

Článek Z 2 500 na 60 000: Medúzy NASA se ve vesmíru rozmnožily, ale něco bylo špatně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Cesta k informacím

Scénář tedy nastavil velmi krátkou dobu na přípravu a odvrácení fiktivní hrozby. Cílem simulace bylo zjistit, zda je v našich silách v tomto časovém limitu vesmírnou hrozbu odvrátit. Vesmírné těleso o odhadované velikosti od 35 do 700 metrů nacházející se v době objevení ve vzdálenosti 92 milionů kilometrů od povrchu Země by bylo nutno odklonit pomocí vesmírné mise, nebo rozbít za použití jaderných zbraní.

Nebylo ale možné určit složení tělesa a úhel jeho dopadu na Zemi, což jsou směrodatná data pro výpočet ničivé síly při nárazu a zároveň potřebné účinnosti zbraní pro jeho zneškodnění. Otázkou bylo, zda by v tak omezeném časovém prostoru bylo vůbec v lidských silách uskutečnit záchranou výpravu do vesmíru. Podle výsledků simulace byl asteroid objeven příliš pozdě, což vylučovalo možnost jeho zničení či odklonění.

Příliš pozdě

Čtvrtý den pokusu, který ale odpovídal čtvrtému měsíci od objevení asteroidu v reálném čase, byla upřesněna velikost tělesa na 140 metrů v průměru. Náraz takového kolosu do naší planety by zasáhl obyvatelstvo na území o perimetru 250 kilometrů od místa dopadu. To by podle hustoty obydlení dané oblasti znamenalo 100 000 až 6 000 000 lidí, které by tato událost nějakým způsobem postihla.

Přínos těchto dat spočívá v tom, že se zjistilo, jak velkou oblast a kolik obyvatel je třeba evakuovat. Je to ale v reálném čase dvou měsíců proveditelné? Názor zúčastněných vědců je takový, že pro záchranu velkého množství lidí je čas klíčovým faktorem. Případnou obdobnou vesmírnou hrozbu by tedy bylo nutné odhalit s mnohem větším předstihem. Ke skutečnému dopadu takto velkých asteroidů na Zemi dochází zhruba jednou za 100 let, podobná hrozba tak není nereálná.

Zdroj: Pakistan Christian TV

Článek NASA nenašla způsob, jak odvrátit vesmírnou katastrofu. Fiktivní asteroid mířící na jih Čech by znamenal katastrofu až pro šest milionů lidí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Těžká atmosféra 

Kosmická loď za více než miliardu dolarů (přes 21 miliard korun) vstoupila na oběžnou dráhu Jupitera, aby zjistila, jak tento obr vypadá pod svými mraky. Pásy mraků poprvé spatřil Galileo před 400 lety. Ale ani on, ani vědci po něm nevěděli, kam až mraky sahají. Na základě výsledků sondy se zdá, že pásy končí v hloubce 3 000 kilometrů.

Vědci také zjistili, že atmosféra Jupitera tvoří asi 1 procento hmotnosti planety. To odpovídá asi třem Zemím, což je obrovské množství. Zemská atmosféra pro srovnání tvoří pouhou jednu miliontinu celkové hmotnosti naší planety. Atmosféra Jupitera je tedy masivnější a sahá mnohem hlouběji, než se očekávalo. Složení Jupitera je podobné jako u Slunce, převažuje vodík a helium. Hluboko v atmosféře se zvyšuje tlak a teplota a vodík se stlačuje na kapalinu.

Měření gravitačního pole 

Vědci se domnívají, že v dostatečné hloubce je tlak tak velký, že jsou elektrony vytlačovány z atomů vodíku, takže kapalina je vodivá stejně jako kov. Dalším významným zjištěním je, že gravitační pole Jupitera není symetrické od severu k jihu. Zdá se, že asymetrie je způsobena různými větrnými a atmosférickými proudy. Jak se povrchové výtrysky šíří hluboko do planety, způsobují narušení gravitačního pole.

Tyto průlomové výsledky byly umožněny díky jedinečné sadě přístrojů sondy Juno a jejím těsným průletům okolo planety. Pomocí rádiového spojení mezi Juno a Zemí byli vědci schopni změřit rychlost Juno poblíž Jupiteru do nejmenších detailů, až na pouhých 0,01 milimetru za sekundu. Gravitace byla změřena pomocí gravitačního vlivu na sondu s ohledem na jiný bod ve vesmíru, jako je Země.

Která planeta sluneční soustavy vás zajímá nejvíce?

Zdroj: IFLScience, NASA

Článek Konečně víme, jak Jupiter vypadá uvnitř. Drahá investice do vesmírné lodi Juno se vyplatila, prozkoumala planetu skrz naskrz se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Návrat k dokončenému úkolu

Koncem září minulého roku sonda DART úspěšně splnila zadaný úkol. Velkou rychlostí narazila do asteroidu Dimorph, a změnila tak jeho dráhu. Za zmínku stojí, že tento asteroid obíhá ve vzdálenosti asi 11 milionů km od Země kolem větší vesmírné skály zvané Didyma. V důsledku nárazu se však začal otáčet mnohem rychleji a jeho doba otáčení se zkrátila až o 32 minut. NASA se tedy přesvědčila, že pomocí takových zařízení je možné změnit dráhu letu asteroidů, které jsou pro Zemi skutečně nebezpečné.

Studium všech důsledků

Později po nárazu ale vědci zjistili, že obrovský výron trosek byl vedlejším účinkem dopadu na asteroid. Následná pozorování ukázala, že vesmírný kámen měl také ohon jako kometa, ale později se neočekávaně ukázal i druhý. Od samotného dopadu na asteroid uplynuly téměř 3 měsíce, ale vědci pokračují ve studiu všech důsledků této události. Asteroid Dimorph totiž není pevný kámen, ale hromada kamenů, které drží pohromadě gravitace. Do vesmíru proto letělo hodně trosek, ale vědci si nebyli úplně jisti, jak moc.

Jaký názor na to má věda?

Podle Andyho Rivkina z týmu mise DART vědci zjistili, že po nárazu s vesmírným kamenem o rychlosti 22 500 km/h vyletělo do vesmíru přes 900 tun trosek. Taková hromada kamení může zaplnit 6 nebo 7 železničních vagonů. Vědci se ale domnívají, že toto číslo by mohlo být až 10krát vyšší. Nová data také ukázala, že tato ejekce vyvolala efekt zpětného rázu, který dále přispěl ke změně dráhy asteroidu a letěl tak, jak vědci potřebovali.

„Kdyby byl Dimorph obyčejně obrovský kámen, pak by tohoto efektu s největší pravděpodobností nebylo dosaženo. Tento návrat lze přirovnat k tomu, jak vzduch vycházející z létajícího balónu tlačí tento balón opačným směrem“, říká Rivkin. Samotný proces tedy zní velice prostě, ale jeho provedení tak snadné není.

Analýza je nezbytná pro nástup příštích asteroidů

Tento důležitý následek nárazu poskytuje nový pohled na to, jaký dopad by mohl mít útok na asteroid, říkají vědci. Nyní budou nová data použita k určení všech charakteristik budoucího nebezpečného asteroidu, včetně jeho hustoty a složení. To kvůli tomu, aby bylo možné správně vypočítat sílu budoucího dopadu asteroidu. Je to také zároveň nezbytné pro plánování mise, která bude vyžadována, pokud Zemi skutečně ohrozí obrovský asteroid.

Spousta otázek ještě zbývá

Nyní se také vědci snaží zjistit, jak počáteční dopad zařízení DART změnil dráhu letu Dimorpha a co ovlivnilo efekt zpětného rázu. Otázkou ještě zůstává druhý ohon z trosek asteroidu. Podrobná vědecká analýza ukázala, že jeho velikost je 10 tisíc km, později bylo toto tvrzení pozměněno na 30 tisíc km. Vědci samozřejmě nadále pokračují v pozorování asteroidu Dimorph, aby získali ještě více nových dat.

Článek NASA záměrně trefila asteroid. Do vesmíru se tak rozletělo 900 tun trosek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Informace, které měly zůstat skryty

Během svého nabourávání přišel na spousty důkazů. Např. informace o vytvoření tajné vesmírné flotily a existenci nevyčerpatelného zdroje energie pro tyto tajné vesmírné lodě. Řekl, že viděl skutečné fotografie UFO v počítačových souborech. Jednalo se konkrétně o budovu Johnsonova vesmírného střediska. Dokonce pořídil snímek obrazovky jednoho UFO ve tvaru doutníku mezi vesmírem a zemskou atmosférou. Bohužel byl obrázek později smazán z jeho počítače.

Strach z odhalení

Je toho však mnohem více. Přišel také na to, že úřady použily fotoeditory k odstranění UFO, aby zakryly jakékoli stopy o existenci mimozemské civilizace. Poté, co se o tomto hackerském kousku dozvěděly úřady, požadovaly, aby byl McKinnon vydán z Velké Británie do USA a následně uvězněn. To se nakonec nestalo, ale Spojené státy obvinily McKinnona z největšího vojenského počítačového narušení v historii.

Hacker z toho byl venku

Už tehdy však bylo jasné, že pokud by McKinnona skutečně uvěznili, mohl by u soudu říci příliš mnoho. Dokonce tolik informací, že by to americké úřady raději neprozradily ani v uzavřeném procesu. To by mohlo být skutečnou katastrofou pro Pentagon, stejně jako pro všechny jejich vojenské a vesmírné aktivity.

Případ definitivně uzavřen?

Ve stejné době, kdy se McKinnonův příběh stal známým veřejnosti, měl velkou podpůrnou skupinu, která se postavila proti jeho vydání. Lidé tedy postupně začali shánět peníze na právní náklady. Nakonec však stejně v roce 2012 britská vláda jednoduše zamítla žádost o McKinnonovo vydání a všechna obvinění proti němu v USA byla stažena. Stalo se tak poté, co byl McKinnon ve Velké Británii prohlášen za duševně nemocného. Oficiálně ale trpí pouze Aspergerovým syndromem, vysoce funkční formou autismu.

Nejedná se jen o pouhou báchorku

Je zvláštní, že v roce 2010 se ufolog Darren Perks obrátil přímo na americké ministerstvo obrany s žádostí o zveřejnění těchto tajných informací. Dočkal se překvapivě nečekané odpovědi na otázky, které pochází mimo pozemský svět. „Asi před hodinou jsem mluvil se zástupcem NASA, který potvrdil, že to byl skutečně jejich program, ale prezident ho z bezpečnostních důvodů ukončil. Také zmínil, že se nejedná o společný program s ministerstvem obrany. Řekl mi, abych se obrátil na manažera FOIA Johnson Space Center,“ řekl Perks.

Tajnosti, které upadly do pozadí

Žádné další informace o tomto případu zatím nebyly odhaleny a nové údaje o Gary McKinnonovi jsou neznámé. Co se s ním stalo nyní, není známo. Je dosti pravděpodobné, že se dostal do ilegality. Naposledy se objevil v britských médiích v roce 2016. Jednalo se o rozhovor s ním, kde přiznal, že rozhodnutí Theresy Mayové zrušit jeho vydání do Spojených států mu v podstatě zachránilo život.

Článek „UFO hacker“ se naboural do webových stránek NASA. Prý tam našel informace o mimozemšťanech a viděl i fotky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Velký nález po 25 letech

Jedná se o vzácný objev, jaký se nepodařil zhruba čtvrt století. Polovinu trosek raketoplánu, který explodoval 28. ledna 1986, se stále nepodařilo najít a šance na jejich nalezení nejsou příliš veliké. Každopádně NASA a filmaři nějakou dobu s oznámením svého nálezu počkali. Protože před tím, než s ním vyšli na světlo, informovali pozůstalé všech sedmi astronautů, kteří tehdy při nehodě zahynuli.

Let, který měl označení STS-51-L, byl desátým letem Challengeru a dvacátým letem raketoplánu vůbec. Pozoruhodný byl i tím, že NASA povolila vzít na palubu i civilistu učitelku Christu McAuliffeovou, proto se těšil neobyčejné pozornosti. Jenže 73 sekund poté, co se raketoplán z mysu Canaveral na Floridě vznesl, ve výšce zhruba 14 kilometrů nad zemí explodoval. Trosky dopadly do obrovské rozlohy Atlantického oceánu.

Vlivem mrazu selhalo těsnění

Vyšetřování ukázalo, že příčinou nehody bylo selhání dvou speciálních O-kroužků na raketových posilovačích. Protože v době před startem byla velmi nízká teplota, ztuhly a přestaly dostatečně těsnit. Nakonec unikající horký plyn prohořel a dostal se i do externí nádrže. Aerodynamické síly a rotace roztrhaly raketoplán na kusy.

Pátrání po troskách trvalo asi tři měsíce, ale podařilo se najít jenom část. Experti se domnívají, že posádka mohla dokonce v prvním okamžiku havárii přežít. Z trosek ale neměla jak uniknout a tak i v tomto případě museli lidé zahynout při dopadu trosek kabiny na hladinu oceánu. Konstrukce raketoplánu a nosných raket se přepracovala a zpřísnily se všechny testy. I tak v roce 2003 havaroval raketoplán Columbia. Tentokrát při návratu z kosmu kvůli poškození na trupu raketoplánu. V roce 2011 mise raketoplánů skončily.

Článek Hledali trosky letadla, místo toho našli kus raketoplánu Challenger. Jde o zatím největší nález, prozradila NASA se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zcela promyšlená vesmírná operace

Měření, která tým provedl na začátku roku 2021, byla kritická pro zajištění správné funkčnosti DARTu. Andy Rivkin, spoluvedoucí výzkumného týmu DART, zmiňuje, že se jedná o první testovací misi planetární obrany na světě. Taktéž laboratoř v Marylandu ujišťuje v prohlášení, že nová měření ukazují přesný kurz a žádná změna nebude potřeba.

Měření musí být precizní

Vědci potřebují podrobné orbitální parametry obou vesmírných těles nejen proto, aby spolehlivě navedli DART k cíli, ale také kvůli novému měření. Po dopadu budou astronomové z celého světa znovu měřit dráhy těchto asteroidů, aby viděli, jak se dráha Dimorphosu po srážce vychýlila. Změna může být spíše nepatrná, a proto jsou vyžadována opravdu přesná měření.

„Povaha tohoto experimentu před a po vyžaduje dokonalé znalosti systému asteroidů, než se s nimi cokoli udělá,“ uvedl Nick Moskovitz, astronom a spoluvedoucí pozorovací kampaně. Rozhodně není vhodné řešit věci na poslední chvíli. Je lepší si být jistý tím, že jakákoli změna, kterou vědci vidí, je rozhodně způsobena tím, co udělal DART. Ten dle Moskovitsze hraje hlavní roli.

Počasí vědeckému týmu přálo

„Jednalo se zrovna o složité období roku pro získání příznivých výsledků pozorování,“ řekl Moskovitz. S týmem požádali o šest nočních pozorování s určitým očekáváním, že asi polovina z nich bude ztracena kvůli počasí. Naštěstí ale ztratili jen jednu noc. Díky této přízni mají opravdu velkou důvěru v to, že systém asteroidů je dobře zmapován. Jejich technologie jsou údajně také natolik připraveny, aby zanalyzovaly, co se stane po dopadu.

Bude se minulost opakovat?

Vědci sledovali objekty v blízkosti Země po celá desetiletí, aby se ujistili, že žádné nejsou na kolizní dráze s naší planetou. Jedná se o téma, které je nutné neustále sledovat, jelikož asi před 65 miliony lety se na Zemi zřítil asteroid a zabil 70 % všech druhů včetně dinosaurů. Široká škála komunity bere toto téma na lehkou váhu, avšak taková událost by mohla mít katastrofální následky.

Článek NASA se pokusí odvrátit hrozbu –⁠ za pár dní by měla zasáhnout asteroid, který bude jen kousek od Země se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Poškození teleskopu

V rozsáhlé nové zprávě o stavu, která byla zveřejněna v preprintové databázi arXiv.org, se výzkumníci NASA podělili o první snímky ukazující rozsah tohoto poškození. Na snímku zrcadla C3 v pravém dolním rohu se místo nárazu jeví jako jediná jasně bílá promáčklina na povrchu zlatého zrcadla.

Zpráva uvádí, že náraz, k němuž pravděpodobně došlo mezi 23. a 25. květnem letošního roku, zanechal „neopravitelné“ poškození malé části tohoto zrcadla. Zdá se však, že tento malý důlek vůbec neomezil výkon teleskopu. Ve skutečnosti výkon JWST překonává očekávání „téměř ve všech směrech“. 

Kosmický odpad

Drobné kameny známé jako mikrometeoroidy jsou pro kosmické sondy na oběžné dráze blízké Zemi velmi známou hrozbou. Americká síť pro sledování vesmíru sleduje více než 23 000 kusů kosmického odpadu na oběžné dráze. Rozměry těchto předmětů jsou větší než velikost softbalového míčku. Miliony menších vesmírných kousků v okolí je však téměř nemožné monitorovat.

Místo toho NASA a další vesmírné agentury počítají s nevyhnutelnými srážkami. „Každá kosmická loď se nevyhnutelně setká s mikrometeoroidy,“ uvádí se v nové zprávě. Dosud šest mikrometeoroidů zanechalo na zrcadlech JWST znatelné „deformace“. V průměru to představuje přibližně jeden znatelný náraz za měsíc od spuštění teleskopu.

Se srážkami se počítalo

Se srážkami se ovšem počítalo. Při stavbě JWST inženýři záměrně zasáhli vzorky zrcadel objekty o velikosti mikrometeoroidů, aby otestovali, jak takové nárazy ovlivní výkon teleskopu. Nečekaná však byla velikost většího impaktoru, který promáčkl zrcadlo C3. Tento vesmírný kámen byl zřejmě větší, než na jaký se tým připravil, a vědci se nyní snaží posoudit, jaký dopad by mohly mít další podobné nárazy na JWST.

Teleskop funguje bez problémů

Na nové zprávě o stavu projektu, která zatím nebyla recenzována, se podílelo více než 200 vědců pracujících v NASA, Evropské kosmické agentuře (která se spolu s NASA a Kanadskou kosmickou agenturou podílela na výstavbě JWST) a dalších vědeckých institucích po celém světě. 

I přes nečekaný zásah do zrcadla C3 vědci zjistili, že teleskop po šestiměsíčním uvádění do provozu funguje bezchybně a má před sebou zářnou budoucnost plnou objevů. „JWST byl zamýšlen tak, aby umožnil zásadní průlom v našem chápání vzniku a vývoje galaxií, hvězd a planetárních systémů,“ uvádí se ve zprávě. Po tom, jak funguje po tomto poškození, není důvod nevěřit, že by JWST ve své misi selhal.

Jaké zásadní informace myslíte, že nám JWST zprostředkuje?

Zdroj: LiveScience

Článek Potvrzeno – Webbův teleskop je nenávratně poškozen. Zasáhl ho malý meteorit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rostoucí rozpočet, oddalované spuštění

Právě Hubble stál za jedním z nejúžasnějších objevů posledních dekád. Na základě jeho dat se totiž ukázalo, že v rozporu s fyzikálními zákony se náš vesmír nejen rozpíná, ale že se to děje se zrychlením. Aby to vědcům následně zapadalo do dosavadních poznatků, musela přijít slavná hypotéza temné energie. Vedle Webba je však přinejlepším žigulík vedle Mercedesu. Možnosti nového přístroje budou totiž naprosto fantastické.

Přinese tak nejspíš poznatky, které si dnes ani nedovedeme představit. Jeho osud se však několikrát ocitl doslova na vlásku. Teleskop byl navržen už na konci 90. let, konstrukce i vynesení odhadnuto na 500 milionů dolarů (11,5 miliardy Kč) a start se měl odehrát už v roce 2007. Jako je ale u těchto projektů zvykem, postupem času závratně rostla cena a realizace se odkládala. V roce 2010 už to bylo 5 miliard dolarů a Senát vyšetřoval.

Do minulosti až k počátkům

Politici navrhli snížit rozpočet, vědecká obec se však semkla a jasně obhájila aktuální investici budoucím přínosem i škodami při osekaných prostředcích. Webb může studovat vesmír mnohem hlouběji, než kdy mohl Hubble. Dívá se do něj totiž jinak. Hubble pracuje v zásadě ve viditelném spektru, což ho drasticky omezuje. Nemůže totiž studovat černé díry, objevovat exoplanety nebo se přiblížit tajemství samotných počátků vesmíru.

A velký třesk je hlavní záhadou vědy. Webb bude používat infračervené spektrum, uvidí tak mnohem tmavší objekty a dá se použít jako varianta stroje času. Světlo k nám totiž – přes svou rychlost – putuje velmi dlouho. Hubble se byl schopen podívat nazpět asi o 13,5 miliardy let, Webb bude dělat mnohem dávnější průzkum. Badatelé obecně doufají, že se jim tak podaří spatřit úplně první hvězdy zrozené po velkém třesku.

Složité a rizikové sestavování

Samotné umístění v kosmu vyžadovalo rozmístění konstrukcí a asi 300 vysoce složitých operací. Každá proběhla naprosto hladce, jinak by se totiž začínalo od nuly. Všechno bylo třeba připravovat po 3 měsíce „offline“, samotný dalekohled bude ve vzdálenosti 1,5 milionu kilometrů od Země. Hubble se na rozdíl od něj nachází velmi blízko a astronauti na něm provedli dokonce 4 opravné či údržbářské mise.

„Na tento start jsem čekala 20 let a chci odpovědi na mnoho otázek. A ty prostě jinak najít nelze,“ uvádí vědecká ředitelka Dr. Heidi Hammel. „Nemáme zkrátka jinou možnost, jak tyto věci odhalit. A jsou pro nás natolik důležité, že dle mého názoru plně obhajují jak obrovské náklady, tak dlouhá léta čekaní.“ V příštích letech se nejspíš podaří objevit i dvojnice Země. A to bude jen jeden fenomenální průlom z těch všech, které nás nepochybně čekají.

S jakými komplikacemi se podle vás bude Webb potýkat?

Zdroj: TheScientist

Článek Vypuštění dalekohledu J. Webba bylo přelomovou událostí ve zkoumání vesmíru. Nástupce Hubbla slibuje fantastické objevy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pád na vojenské základně

Dalším závěrem bylo, že je potřeba změnit vybavenost sedaček v letadle pro větší bezpečnost budoucích pasažérů. Inženýři NASA také zjistili, že přistávací systém nastavitelný na centimetry a letecký kolimátor mohou pilotům výrazně pomoci při bezpečném přistávání. Experimentální stroj vzlétl ráno 1. prosince 1984 z Edwardsovy letecké základny v Kalifornii. Nádrže byly plné (34 tun paliva) a Boeing letěl ve výšce 700 metrů.

Celková doba letu byla asi 9 minut, následně se stroj vydal vstříc hladkému sestupu. Po překonání rozhodné výšky (decision-making height) 46 metrů se letadlo otočilo lehce napravo od cílené trajektorie a vstoupilo do tzv. holandského kroku. Jde o manévr, kdy se letoun dostává do bočních kmitů a jeho ocas se pohybuje ze strany na stranu. Pohyb tohoto typu narušuje boční stabilitu celého stroje. Poprvé se vlastnost objevila u vojenských letadel.

Propíchnutí motoru a trupu

Boeing pokračoval v sestupu a minul část ranveje v rychlosti nižší, než bylo potřeba. Následně dostal vzdálený příkaz k přistání. Dotkl se ranveje v náklonu na levé křídlo a při plném tahu. Nos stroje se také vychýlil doleva. Na pruzích byla nastavena masivní kovová zařízení, která měla zaručit rotování. Jedno z nich trefilo 3. motor hned za spalovací komorou, následkem čehož zůstal tento motor držet na křídle.

Druhá „nástraha“ propíchla trup letadla. Následkem toho se dostalo ven palivo a stroj začal hořet. Podle odborníků by se v reálné nouzové situaci choval stroj trochu odlišně. Nicméně celý experiment byl v rámci dosažitelných podmínek velmi věrohodný. Dovolil tak řadě odborníků získat obrovskou spoustu informací pro budoucí leteckou bezpečnost. Ostatně stejné zkoušky se dělají zcela běžně s automobily všech světových značek.

Jak velkým strachem z létání trpíte?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Jak NASA vyhodila do vzduchu Boeing i s „účastníky“, aby mohla nastudovat havárii letadla zvenčí i zevnitř. Video mluví za vše se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvě vlny snahy o komunikaci

Teď je mezinárodní tým NASA opět na vzestupu a během tohoto roku má v plánu znovu vysílat radiové vlny. Konkrétně postavy muže a ženy, mapu Země, souřadnice naší Sluneční soustavy a taky frekvenci, na které očekáváme mimozemskou odpověď. To vše má být vysíláno ve formě pixelového obrázku – neboli bitmapy – vytvořeného v binárním kódu. Má být vyslán do místa vzdáleného 13 000 světelných let od středu Mléčné dráhy.

V této oblasti existuje vysoká pravděpodobnost výskytu inteligentních forem života. Vysílačem bude Allen Telescope Array v Kalifornii, případně čínský radioteleskop FAST o průměru 500 metrů. Tato zpráva se bude jmenovat „Beacon in the Galaxy“ a bude navazovat na zprávu z Areciba z roku 1974. Tu měli tehdy na svědomí astronomové Carl Sagan a Frank Drake. První kódovaný vzkaz vyšel z radioteleskopu Arecibo v Portoriku, a to pouze jednou.

Obrázky, zvuk a návod k použití

Na první pohled se binárně kódovaný obrázek zdá zcela logický, protože naše desítková číselná soustava je zcela libovolná. Když však Frank Drake ukázal prototyp zprávy několika kolegům, nebyli schopni její obsah rozluštit. Navíc si ani neuvědomili, že mají ve skutečnosti co dělat s bitmapou. Zdá se však, že ve vesmíru vlastně hledáme jen zcela špičkové partnery, protože nová zpráva stojí na velmi podobném principu.

A jaký obrázek by si o nás vytvořil mimozemský druh, kdyby zachytil naše dosavadní „představení“? Rozhodně je nepravděpodobné, že by dokázali celou zprávu rozluštit, alespoň tak, jak byla zamýšlena. Sondy Voyager-1 a Voyager-2 vypuštěné v roce 1977 zakódovaly nejen zvuk a hudbu, ale také 115 obrázků na zlaté desce ve formě analogových mikrodrážek. Sagan ale nebyl nemilosrdný a přidal k lidskému vzkazu i jasný návod k použití.

Na co se to budou dívat?

Jenže co mimozemšťané, kteří budou po dešifrování vzrušující zprávy z moskevského radioteleskopu nuceni k poslechu únavného analogového koncertu? Ten odletěl do souhvězdí Velkého medvěda a Vah v roce 2002. Případně Klingonská opera, kterou v roce 2010 vysílala do kosmu holandská observatoř Dwingeloo během její pozemské premiéry. Pro upřesnění – Klingoni jsou fiktivní humanoidní rasa ze slavného sci-fi seriálu Star Trek.

Ještě je tu možnost, že se jim dostanou do ruky sondy NASA Jupiter či Juno vypuštěné v roce 2011. Na jejich palubě se dá žasnout nejen nad Galileovým vousatým autoportrétem na hliníkových páscích, ale i nad jeho LEGO figurkou ve společnosti bohů Jupiter a Juno. V tom nejlepším případě asi cizinci usoudí, že jsme rozpustilý infantilní druh, který sám sebe klame tím, jak je inteligentní. Ale pokud budou mít volnou chvilku, možná dostaneme zpátky smajlíka.

Co byste do mimozemské zprávy zakódovali vy?

Zdroj: ScienceDirect

Článek NASA vysílá mimozemšťanům další signály, a tak pokračuje ve své letité snaze o kontakt. „Náš“ vzkaz obsahuje podivné věci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Krize na rutinní lunární misi

Jen o den později bylo již Apollo 13 na cestě k Zemi. V kabině modulu Aquarius, která se stala astronautům dočasným domovem, panoval řádný chlad a také šero. Posádka musela totiž výrazně šetřit elektřinou, stejně tak i vodou, která byla potřeba k chlazení elektroniky. Posádka měla ovšem nadbytek oxidu uhličitého. Ten během dýchání vydechujeme naprosto všichni, při vyšší koncentraci jde ale o látku vysoce toxickou.

A právě obsah tohoto oxidu se na palubě modulu Aquarius oné toxicitě blížil. Každý výdech pak přibližoval moment, kdy začne plyn ovlivňovat kognitivní schopnosti posádky. Normální řešení by bylo použít filtry obsahující hydroxid lithný a tento plyn pohltit. Jenže ty byly navrženy pro dva muže na dva dny a okolnosti se výrazně změnily. Ještě tu byly filtry z velitelského modulu – zde ovšem nastal jeden z nejbanálnějších technických problémů.

Dostatek lepicí pásky vyřeší cokoli

Každý z filtrů měl totiž jiný tvar – jeden byl hranatý, druhý kulatý. Jednalo se o detail, který odlišní výrobci součástek vyřešili odlišně. Během několika kritických hodin dokázali astronauti vymyslet něco, co vypadalo jako poštovní schránka. Tento vesmírný hack zahrnoval zmíněný filtr, nůžky, lepicí pásku, tvrdé desky letového plánu, igelitový pytel s termálním prádlem, kyslíkovou hadici ke skafandru a jednu ponožku. Jako z Příručky mladých svišťů.

V této podivné soustavě vháněla hadice vzduch do filtru, z nějž pak proudil do kabiny čistý vzduch. Jack Lousma diktoval posádce pracovní postup a o 50 minut později bylo hotovo. Následně vyrobili ještě druhý kousek, který dali do přechodového tunelu mezi lunárním a velitelským modulem. Video dole neukazuje výrobu takové poštovní schránky, ale můžete si udělat představu, co všechno obnáší opravy ve volném vesmíru.

Kdy jste naposled vyrobili podobně improvizované řešení?

Zdroj: Science

Článek Astronauti ve vesmíru úspěšně opravují jeden stroj za druhým. Podívejte se, jak taková operace probíhá v praxi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bitva na více frontách

Jenže zachycení je jen první část, musíme je nějak zničit. NASA naštěstí už pracuje na testovací misi DART, která je na cestě k asteroidu Didymos B. Cílem je nepatrně změnit jeho trajektorii. Neohrožuje sice Zemi, ale hodí se pro ověření postupu. Problémem je vždycky čas na reakci, protože o hrozbě potřebujeme vědět měsíce, nebo dokonce roky dopředu. Asteroidy ovšem často objevíme jen týdny či dny předtím, než proletí kolem Země.

To může změnit nová metoda zvaná Pi – Terminal Defense for Humanity. Projekt navrhl Philip Lubin, inženýr z kalifornské univerzity. Nyní byl vybrán v rámci NIAC programů NASA pro pokročilé koncepty. Místo odklonu tělesa ho má jednoduše zničit pomocí houfu malých tyčí podobných zásahu brokovnicí. Ty asteroid rozlomí na menší kusy, které následně neškodně shoří v zemské atmosféře. Podle velikosti skály budou ve dvou variantách.

Stanoviště na Měsíci a detekce před dopadem

Na jeden objekt půjde vypálit několik salv těchto projektilů, případně posílených o chemické nebo jaderné zbraně. Pro rychlejší dosah cíle má být systém Pi umístěn na oběžné dráze nebo na Měsíci. Druhá lokace by podle Lubina byla perfektní z důvodu absence atmosféry a nižší gravitace. Systém by tam využíval infračervené detektory a rizikový asteroid mířící přímo na Zemi by dokázal zasáhnout během několika minut od jeho zachycení.

Asteroid o velikosti 50 metrů v průměru by mohl být zničen jen 5 hodin před zásahem planety, takové těleso by zničilo město dopadem o síle 10 megatun. Šlo by o rozsah tunguské události. Objekt o velikosti 100 metrů v průměru by mohl být zneškodněn jeden den před dopadem, ten by byl roven 100 megatunám. Systém by si poradil i s Apophisem, obávaným „asteroidem posledního soudu“, který bude Zemi míjet v roce 2029. Ten by mohl být s velikosti 370 metrů zachycen 10 dní předem.

Zatím jen koncept, ale NASA jeví zájem

Menší objekty, jako ten o průměru 20 metrů z Čeljabinsku v roce 2013, by byly eliminovány jen 15 minut před dopadem na Zem. Tím by se dalo zabránit škodám na budovách a zranění lidí, kteří by se k takovým událostem připletli. Stran velkých asteroidů potřebujeme ještě trochu lepší varování, ačkoli Pi zatím poskytuje mnohem rychlejší kalkulace než dosud uvažované alternativy. Asteroid velikosti 1 kilometru by se dal zachytit 60 dní před dopadem, ten by měl sílu ničit kontinenty.

Samozřejmě se zatím jedná pouze o koncept, oficiální zájem NASA o tento postup už je však výrazným krokem. Právě Pi by se tak nakonec mohl stát důležitou součástí vesmírné obrany planety před destruktivními vetřelci. Zatímco setkání s mimozemšťany se nejspíše odehraje na mikrobiologické úrovni, pohyby asteroidů jsou velmi reálné. Navíc se už několikrát stalo, že nás objekty minuly „o vlásek“, ale všimli jsme si jich až po několika dnech.

Jakou střelnou zbraň jste si v životě vyzkoušeli?

Zdroj: NASA

Článek Vesmírná brokovnice by mohla ničit nebezpečné asteroidy. A to i jen pár hodin před jejich dopadem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Modrá, zelená a růžová

Až do 90. let 20. století neexistoval žádný přehled, dokud nepřinesla ovoce mise Magellan od NASA. Ta zkoumala Venuši pomocí radarových snímků. Loď JAXA Akatsuki následně pronikla hlouběji do atmosféry a získala infračervené snímky povrchu Venuše. Jediné viditelné snímky byly ale dosud pořízeny sovětskými moduly. Pocházejí od sond Venera, které v 70. letech strávily na Venuši krátký čas vzhledem k omezené životnosti.

Teď se ale situace v tomto ohledu znatelně změnila. Sonda Parker Solar Probe dokončila v červenci 2020 svůj už třetí průlet právě kolem Venuše. Tento manévr měl pomocí gravitace přiblížit sondu hlavně ke Slunci. Současně dal ale badatelům šanci dovědět se pomocí přístroje WISPR více právě o Venuši. „Planeta je třetím nejjasnějším objektem na naší obloze, o její podobě a povrchu jsme toho ale dosud příliš nevěděli,“ uvádí autor studie Brian Wood.

Analýza větru a mraků Venuše

Systém WISPR může zachytit slabé rysy sluneční atmosféry i větru, analyzovat oblaka na Venuši a také změřit jejich rychlost. Tento proces pak překvapeným vědcům odhalil i samotný povrch této planety. Šlo o tak vzrušující nález, že se NASA rozhodla zkusit k Venuši poslat další sondu. Ve skutečnosti byl ale WISPR schopen vidět skrze mraky nejen v infračerveném spektru. Zvládl také snímky v pásmu viditelném pro lidské oko.

I když jde o snímek na červeném konci viditelného spektra, je výsledkem záběr přesně odpovídající původním radarovým mapám z mise Magellan. Tyto fotografie jsou nejen působivou ukázkou technických možností, i jejich praktická hodnota je vysoká. Oblasti mají jedinečnou vlnovou délku, která může pomoci při plánování dalších misí. V budoucnu se tak nepochybně dovíme více o vývoji povrchu planety s teplotou 460 stupňů Celsia.

Kterou planetu ze Sluneční soustavy máte nejraději a proč?

Zdroj: LiveScience

Článek NASA poprvé v historii pořídila snímek Venuše ve „viditelném světle“. Hustá mračna ustoupila a odkryla její povrch se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Těžko udržitelné tajemství 

Na tento dotaz reagovala astronomka NASA Michelle Thaller: „A odpověď je ano… Každou noc hledáme objekty, které by mohly být v kolizním kurzu se Zemí, a pokud najdeme něco, co vypadá nebezpečně, informujeme o tom další lidi. Všude na planetě jsou dalekohledy. Neexistuje způsob, jak by někdo mohl skrývat skutečnost, že nějaký velký asteroid směřuje k Zemi.“ V nadsázce dodává, že čas bát se nastane, až vědci koupí všechno dobré víno, vyberou svůj bankovní účet a zmizí.

Naštěstí to nevypadá, že by na nás momentálně mířil velký asteroid. Daleko pravděpodobnější je, že se naše planeta střetne s menším tělesem, ​​jako byl Čeljabinský meteor, který zasáhl Rusko v roce 2013. U těchto asteroidů nehrozí, že zničí život na celé planetě. Jejich dopad do obydlené oblasti by byl ovšem stále velmi nepříjemný.

Detekce potenciálního nebezpečí 

Dnes existuje celá řada projektů, které detekují vesmírná tělesa. V čele stojí programy jako Catalina Sky Survey se sídlem v Arizoně, který se specializuje na hledání menších asteroidů, či observatoř Pan-STARRS na Havaji, která vyniká v pozorování nejasných objektů. Vesmírný dalekohled NEOWISE prohledává celou oblohu a dalekohledy ATLAS v Havaji se zaměřují na rychle se pohybující objekty.

Samotné průzkumy však odborníkům na planetární obranu nestačí. Po spatření asteroidu jsou zásadní následná pozorování. Z nich vědci získají data k přesnému výpočtu oběžné dráhy daného objektu. Pokud všechna tato pozorování zjistí, že asteroid překračuje určitou velikost a přiblíží se do vzdálenosti 7,48 milionu kilometrů od Země, automaticky se nazývá „potenciálně nebezpečný asteroid“. 

Kritická velikost asteroidu

Vědci se domnívají, že našli téměř všechny největší asteroidy, tzn. větší než 1 km v průměru. Malé asteroidy je sice nejtěžší najít, na druhou stranu je u nich velká šance, že se při průletu atmosférou rozpadnou. Proto je nejrizikovější právě střední velikostní kategorie asteroidů, u nichž průměr přesahuje 140 metrů, ale nedosahuje 1 000 metrů.

Ke konci roku 2020 odhady naznačovaly, že vědci našli pouze 40 % objektů střední velikosti, rok 2021 přidal dalších 500 vesmírných těles této kategorie. Úřad pro planetární obranu NASA odhaduje, že při současném tempu bude vědcům trvat dalších 30 let, než identifikují 90 % objektů této velikosti. Samozřejmě s výzkumem nových technologií se tato doba může nakonec výrazně zkrátit.

Jak hodnotíte činnost NASA ve vesmírném průzkumu?

Zdroj: IFLScience, EC, Space

Článek Řekla by NASA veřejnosti o hrozící srážce s asteroidem? Astronomka otevřeně promluvila o možné katastrofě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Metoda kinetického impaktoru

Existuje několik možností, které se v obraně proti asteroidům berou v potaz, např. použití laserů, jaderného výbuchu nebo kinetického impaktoru. Konečná volba závisí hlavně na tom, s jakým předstihem bude asteroid spatřen.

Nová mise NASA DART (Double Asteroid Redirection Test) otestuje právě techniku ​​kinetického impaktoru, která zahrnuje vyslání jedné nebo více velkých vysokorychlostních kosmických lodí do dráhy blížícího se objektu a jeho vychýlení z dráhy. Pokud by byly impaktory připraveny, stačil by jim na zničení menšího asteroidu rok až dva. Jinak by bylo zapotřebí 20 let na proces od sestavení impaktoru až po vesmírný náraz. 

Cíl mise –⁠ měsíc Dimorphos

Start vesmírné lodi DART proběhl 24. listopadu 2021. DART odstartovala na palubě rakety SpaceX Falcon 9 z Vandenbergovy kosmické základny v Kalifornii. Jejím cílem bude měsíc Dimorphos obíhající kolem asteroidu Didymos, který je od Země vzdálen 11 milionů kilometrů, což umožní pozorování pozemními dalekohledy a planetárním radarem. Do měsíce narazí rychlostí 6,6 km/s. Srážka sníží rychlost měsíce o zlomek jednoho procenta, ale oběžná dráha se změní o několik minut.

Kritéria pro výběr cíle

Ty největší asteroidy, více než 1 000 metrů široké, je nejjednodušší najít. Nejmenší asteroidy nejsou dost těžké na to, aby způsobily velké škody; některé dokonce nepřežijí cestu zemskou atmosférou. Střední kategorie asteroidů, větší než 140 m, ale menší než 1 000 metrů, znepokojuje vědce nejvíce. Hůře se hledají, ale mohou způsobit ničivý náraz.

Měsíc Dimorphos měří v průměru 160 metrů, čímž se řadí do střední kategorie asteroidů, což je hlavní důvod, proč byl vybrán. Druhým důvodem je 12hodinová doba oběhu, na kterém bude změna oběžné dráhy lépe pozorovatelná než na dráze o délce několika let.

Rizikové faktory

Je však potřeba počítat se situací, kdy věci nepůjdou podle plánu. Asteroid může být vychýlen jen částečně, takže by stále směřoval k Zemi, ale na jiné území, čímž by se uměle vytvořila nová verze katastrofy. Dalším rizikem je odlomení fragmentů, které by byly pro Zemi též nebezpečné. Je tedy pravděpodobné, že na kompletní odstranění hrozby by nestačila pouze jedna loď, proto je tak důležité spatřit ohrožující objekt s dostatečným předstihem, aby měli vědci na obranu dostatek času.

Evropské plány 

Projekt DART má za úkol přinést první data v reálném světě o použití kinetického impaktoru. Také Evropa se hodlá zapojit do planetární obrany. Evropská kosmická agentura vypustí v roce 2024 vesmírnou loď s názvem Hera, aby vědcům umožnila ještě podrobněji porozumět faktorům, které musí skutečná planetární obranná mise zvážit.

Jakou obranu proti střetu s asteroidem byste zvolili?

Zdroj: LiveScience, NASA

Článek Jaké máme možnosti, pokud by se na Zemi řítil asteroid? Kosmická loď otestuje možnost záchrany lidstva se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stejná hodina bdění i snění

Mezinárodní vesmírná stanice oběhne kolem Země každých 90 minut, takže astronautům vychází Slunce 16krát za den. Proto je neustále trápí porucha cirkadiánního rytmu, který máme všichni. Pro boj s těmito poruchami je podle vědců nejúčinnější jít spát i vstávat vždycky ve stejnou dobu. Astronauti ostatně dostávají ještě před samotnou cestou ze Země předepsaný rozvrh spánku, který odpovídá jejich vnitřnímu rytmu a vzorci.

Pro docílení stejného efektu můžete použít například program, který vám v určitou dobu zkrátka všechno postupně vypne. Začátek nejspíš nebude nejpříjemnější, ale jakmile si na tento režim zvyknete, velmi ho oceníte. Hlavně si na něj totiž zvykne váš organismus a poznáte to během celého dne. Když si navíc lehnete na záda na koberec a natáhnete nohy na zeď 10 minut předtím, než půjdete spát, prospějete oběhu krve a lépe usnete.

Změňte zvyky, které provádíte před ulehnutím

Kvalita spánku se odvíjí hlavně od programu několik hodin před odebráním se na lože. Pokud se tedy večer vydáte zaběhat si nebo do posilovny, toto cvičení tělo perfektně rozhýbe a také zahřeje. Následně budete potřebovat mnohem víc času na usnutí a samotný spánek bude nejspíš silně nestabilní. Několik hodin před ulehnutím tohle všechno omezte a stejně jako astronauti se vyhněte těžkým pokrmům. Trávení narušuje spánek celkem spolehlivě.

Vypravit se večer na chvíli ven je ovšem obecně prospěšné, jen se vyhněte námaze. Dejte si normální procházku, například se psem, a nadýchejte se čerstvého vzduchu. Rozhodně vynechte večerní kávu nebo jakýkoli kofein. Vytvořte si klidovou večerní rutinu, díky které se váš mozek připraví na to, že bude následovat odchod do postele. Můžete zapojit jógu, meditaci nebo další večerní rituály, které vám budou tvořit kotvu pro uvědomí, že je čas klidu, nikoli akce.

Elektronika a správné osvětlení

Digitální technologie udělaly v našem spánkovém rytmu pěknou paseku. Vysílají modré světlo, které mozek spolehlivě nabudí. Omezuje totiž produkci melatoninu, což je hormon způsobující právě ospalost. Proto jste schopni zůstat před monitorem dlouho do noci a necítíte potřebu spát. Astronauti odkládají veškerou elektroniku 2–3 hodiny předtím, než jdou spát. Pokud se bez počítače neobejdete, existují programy a brýle proti modrému svitu.

Na cirkadiánní rytmus mají vliv také žárovky v lampičkách a osvětlení. NASA proto nepoužívá zářivky, které vysílají modré světlo, místo toho stanice používají LED světlo. To totiž dokáže měnit svou barvu a intenzitu. Modrý svit je tak v noci omezen, během dne naopak posiluje koncentraci posádky stanice. Vyhněte se proto spirálovitým zářivkám a použijte klasické žluté světlo z normálních žárovek. Ty nemají na melatonin žádný vliv.

Správné prostředí a techniky relaxace

Na vesmírné stanici má každý člen posádky kabinku beze světla, takže ho východ slunce nevzbudí. Čím méně světla se totiž do místnosti dostane, tím vyšší je úroveň melatoninu a tím více se taky uživateli chce spát. Pokud není vaše ložnice dostatečně zatemněná a zároveň tichá, využijte spací masku a špunty do uší. Také pravidelně větrejte, protože vydýchaný vzduch je dalším faktorem, který ztěžuje klidný odpočinek a usínání celkově.

Mnozí lidé mají problémy se spánkem hlavně v důsledku stresu či úzkostí. NASA v takových případech poskytuje behaviorální terapii. Ta identifikuje chybné spací návyky a nahradí je těmi přínosnými. Existují jednoduchá cvičení, která s relaxací pomohou, jedním z nejefektivnějších postupů je hluboké dýchání. Nadechujte se s počítáním do 5, na 5 vteřin zadržte dech a se stejným počítáním zase vydechněte. Několikrát opakujte.

Máte potíže se spánkem, nebo jste se jich naopak zbavili?

Zdroj: BrightSide

Článek Máte potíže se spánkem a usínáním? Pravidla používaná astronauty NASA vás dostanou do náruče Morfeovy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Další astronomická desetiletka

Prvním cílem je blíže prozkoumat chování černých děr a neutronových hvězd. Druhým pochopit mechanismus, jakým se formují a vyvíjejí galaxie. Třetím cílem je pak identifikace „obyvatelných světů podobných Zemi“. S tím souvisí zaměření na biochemické znaky života v dalších planetárních systémech. Jak uvádí Fiona Harrison z Caltechu, tou největší příležitostí je možnost najít život na planetě v našem nejbližším sousedství.

Pro tento záměr rada doporučila NASA postavení nového teleskopu, který bude větší než Hubbleův a bude vybaven infračervenými, optickými a ultrafialovými senzory. Další součástí bude i koronograf, který blokuje přímé světlo z hvězd a dovoluje tak pozorovat i velmi blízké objekty. Bez tohoto tlumení mohou být mnohé exoplanety zastřeny okolními hvězdami, jejichž záření je asi 10milardkrát silnější.

Miliardy a zhruba dvacet let v budoucnu

Odhadovaná cena stavby takového zařízení je asi 11 miliard dolarů (asi 245 miliard korun) a ideální rok startu 2040. Ovšem s takovým vybavením bychom mohli pozorovat přímo kontinenty na povrchu cílových planet. Dalším krokem je pak analýza světla z exoplanet, která prozradí složení jejich atmosféry. Důkazy o přítomnosti kyslíku, metanu a vody napovídají mnohé o možnosti života na povrchu. Jsou potřebné samozřejmě ještě další okolnosti jako třeba vulkanická činnost.

Podle člena rady Johna O’Meary se s prvními náznaky skutečně možného života ve vesmíru a jeho přímými otisky naše pozice v kosmu radikálně změní. Ještě před desítkou let by ovšem taková mise vypadala jako velmi málo reálná. Dodnes ale vědci identifikovali už 4 500 exoplanet, z nichž 160 je skalnatých podobně jako Země. S možností zkoumat tyto vzdálené světy podrobně začneme odpovídat na palčivou otázku, zde jsme ve vesmíru sami.

Jaké emoce ve vás vyvolávají budoucí záměry NASA?

Zdroj: LiveScience

Článek NASA potřebuje nový teleskop k záchraně lidstva. První misí bude najít dvojče planety Země se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nezachycené blízké setkání

Vědci, kteří objekt zachytili až se zpožděním, ho pojmenovali Asteroid 2021 UA1. K naší planete se přiblížil z opačné strany, než jde světlo od Slunce. Proto tmavý a drobný „návštěvník“ unikl pozornosti až do doby, kdy byl asi 4 hodiny cesty za nejbližším bodem, jak uvedl CNET. S rozměry zhruba 2 metry se ale jednalo o příliš malé těleso na to, aby bylo jakkoli vážnou hrozbou. I kdyby se k Zemi dostal blíže, shoří v atmosféře ještě před dopadem.

Pokud se komety či asteroidy vyskytují v našem vesmírném sousedství, tedy blíže jak 194,5 milionu kilometrů, existuje pro ně termín NEOs. Nejedná se ale o vyvoleného z Matrixu, nýbrž zkratku „near-Earth-object“ čili „objekty blízké Zemi“. NASA pak využívá síť pozemních teleskopů k tomu, aby monitorovala jejich pohyb a také velikost, tvar i složení. Samozřejmě vybírá potenciálně nebezpečná tělesa.

Rizikové faktory u asteroidů

Podle měřítek NASA se objekt stává pro Zemi rizikem tehdy, když měří alespoň 140 metrů. UA1 tak nebyl rizikem pro planetu, jenže co další asteroidy, které také míří naším směrem? Kromě monitoringu zkoumá NASA dlouhodobě také možnosti ochrany před velkými tělesy a jejich odklon. V prosinci bude spuštěn tzv. DART test (The Double Asteroid Redirection), metoda odklonu asteroidu jeho trefením dálkově ovládaným strojem.

Dle vyjádření vědců se pokusí trefit dvojasteroid Didymos, jehož větší část má 780 metrů, menší pak 160. Ten se nejblíže Zemi dostal v roce 2003 a byl od nás 7,18 milionu kilometrů. Obvykle ale jen rotuje kolem Slunce daleko od naší vlastní dráhy. I když nepředstavuje hrozbu, je ideálním cílem na zkoušku toho, zda lze do případných hrozeb takto „drcnout“. Mechanismus obrany dává totiž smysl, otázkou je potřebná síla.

Neodkloníme to, co nevidíme

Na to, abychom se s asteroidem dokázali nějak vypořádat, o něm potřebujeme vědět předem. Proto existuje další mise NASA, NEO Surveyor, tedy infračervený vesmírný teleskop. Ten má vylepšit naše možnosti zachycení právě takových plíživých asteroidů, jako byl UA1, které se přiblíží zcela nepozorovaně. Do dnešního data identifikovala NASA asi 27 000 těles blízkých Zemi, z nichž 140 metrů měří asi 9 800. Tedy rozhodně nemalé množství.

Zatímco „lednička“ byla opravdu neškodné smítko, už v prosinci se přiblíží znatelně větší kousky. Pět objektů se velikostí pohybuje mezi 17–52 metry. Ani jeden z nich se naštěstí nedostane blíže než 829 000 kilometrů od Země, aspoň tedy podle tvrzení NASA. A agentuře, která už nás dostala ve vesmíru takhle daleko a neustále nás zásobuje dalšími zázraky, není důvod nevěřit. Tak popřejme prosincové zkoušce hladký průběh.

Čeho z vesmíru se nejvíc bojíte?

Zdroj: LiveScience

Článek Zemi těsně minul asteroid. Objekt unikl pozornosti astronomů. V budoucnu půjde o katastrofu obřích rozměrů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Barva z vesmíru nejen u Lovecrafta

Absence barvy u fotek z vesmíru je způsobena tím, že slouží hlavně pro sběr dat, nikoli coby ozdoby na stěnu. Barevné kamery mají také menší rozlišení než ty černobílé a cílem astronomů je dosáhnout co nejvyšší kvality snímaného objektu nebo jevu. Jenže černobílé fotky samozřejmě nejsou ve srovnání s barevnými tak atraktivní pro prezentaci. A je taky náročnější z nich vytáhnout některé klíčové informace. Proto vědci používají mnoho barevných filtrů, aby jim dodali co nejreálnější barevnost.

Barevné odstíny jsou pro vědce také ukázkou nejrůznějších stupnic a rozdělení jevů. Příkladem budiž třeba snímky termokamer, kde jednotlivé odstíny ukazují konkrétní rozsah stupňů Celsia. Barevnost fotek tak slouží i pro jejich katalogizaci a vědcům k porozumění základním elementům, které vytváří náš vesmír. Rozdíly tvoří délky světelných vln, přítomnost plynů a další skutečnosti. Po obarvení jsou tyto okolnosti patrné při pouhém pohledu na snímek.

Není upravovat jako upravovat

Badatelé si tak vlastně berou to nejlepší z obou světů a barvy rozhodně nepoužívají jen pro okrasu. Nejdříve získávají vysoce kvalitní snímky samotného vesmíru a pak z nich dělají ony dechberoucí obrazy, které máme všichni tak rádi. Je ovšem jasné, že upravování v editorech má mnoho negativních konotací. Ať už jde o modelky na obálkách časopisů nebo fotky, kde si lidé přidávají svaly nebo sami sebe umístí vedle oblíbené hvězdy a tvrdí, že potkali někoho slavného.

NASA a další vesmírné agentury jsou ovšem z uvedených důvodů zcela jiný případ. Hlavně proto, že co publikují, pochází opravdu z vesmíru a není ničím nepravdivé. Jenže hlavním cílem vesmírných agentur po celém světě není oslnit publikum, ale získat s co nejmenší námahou co nejvíce informací o vesmíru, který nás obklopuje. Proto užívají tyto kombinace a takto složité postupy, které ve výsledku přinášejí jak cenná data, tak i krásu.

Zdroj: NdTv

Článek Všechny pořízené fotky z vesmíru jsou falešné. Proč NASA lidem neprezentuje realitu, ale upravenou lež? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Artemis a mise pro další dekádu

Součásti celého systému jsou momentálně kompletně sestaveny na mobilním odpalovači uvnitř jedné z budov patřící ke Kennedyho vesmírnému středisku. Jádro rakety vysoké 65 metrů zahrnuje nádrže pro čtyři motory, které poskytnou dostatečný tah, aby dostaly celou váhu do vzduchu. Společně s přídavnými raketami a kosmickou lodí Orion se celé zařízení vypraví k Měsíci v listopadu tohoto roku.

Artemis-1 je jméno prvního testovacího letu lodě Orion, což je zařízení nové generace určené pro kosmické lety s posádkou. Tato první mise však bude ještě bez astronautů. Když je teď jádro rakety spolu s podpůrnými raketami na místě, NASA začne přidávat ostatní systémy a prvky. Pak zahájí veškeré technické testy nutné pro start. Měly by být dokončeny před přidáním kosmické lodě na mobilní rampu, která ji doveze k samotné odpalovací rampě.

Mobilní odpalovač

Mobilní odpalovač neslouží jen jako převozní jednotka, ale jde také o zásobárnu energie, komunikační kanál, chlazení a skladiště pohonných hmot. Jádro rakety prošlo velmi důkladnou testovací fází v Mississippi včetně testování motorů a nezávadnosti pro životní prostředí – tzv. Green Run. V březnu byly motory spuštěny na 8 minut, což je čas potřebný pro to dostat SLS z pevniny do vesmíru. S misemi Artemis se na Měsíc dostane také první žena a první osoba černé pleti.

Tyto mise mají na Měsíci ustanovit udržitelnou možnost průzkumu a slouží také jako příprava na mise na Marsu. Budoucí projekty jsou páteří NASA pro hluboké zkoumání vesmíru. Plánem je vytvořit systém, kdy budou astronauti vyneseni v kosmické lodi na vrcholku SLS, dosáhnou orbitu Měsíce, kde zakotví, a následně se v modulu přesunou na povrch Měsíce. SLS je jediná raketa, která je schopná dopravit zásoby i posádku najednou.

Zdroj: Dailymail

Článek NASA zkompletovala raketu pro mise nové generace a je opět o krůček blíže Měsíci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Noční návštěva simulátoru

Krátce po tom, co se dostal do NASA, se Thad dostal přes své prvotní nadšení a začal vyvádět i vylomeniny. K těm patřilo také noční vplížení se do simulátoru vesmírných letů. Bohužel tato „rozpustilost“ se brzo změnila ve federální zločin, když si v laboratoři všiml měsíčních kamenů. Rozhodl se je ukrást a prodat. Teď si možná někteří představíte komplikovanou loupež zahrnující krádeže identit, přepojení kamer a podobné vysvětlení.

Bohužel se nestalo nic tak dramatického, zkrátka zlanařil dvě spolužačky a všichni tři v noci vkráčeli dovnitř pomocí svých identifikačních karet. Během akce ale zjistili, že se do trezoru s horninami nedostanou, takže si pomohli malým vozíkem a trezor zkrátka odvezli. Jakmile byli venku, začali dumat, jak dostat kameny ven a prodat je. Tehdy se Thad rozhodl, že se na nich ještě s někým pomiluje.

Trochu nepohodlná vycpávka

Thad vzal několik kamenů a nacpal si je pod prostěradlo. V rozhovoru se ho pak logicky zeptali, jestli na nich měl sex. Podle všeho ano, partnerce údajně nic neřekl, ale jistě je cítila. Nebyl to nejspíš nejpříjemnější sex, což je jeden z mnoha důvodů, proč geologie a předehra nejdou moc dohromady. Nejspíš v tomto případě ale nešlo o pohodlí, spíše o jistou symboliku – nikdo předtím sex „na Měsíci“ neměl.

Robertsův příběh se v roce 2011 změnil s pomocí autora Bena Mezriche v příjemnou knihu jménem „Sex na Měsíci“. Thad podle všeho nebyl kriminálník, jen si pořádně nepromyslel dopady svých činů. Jeho záměr bylo nabídnutí kamenů na stránce Mineralogického klubu v Antverpách v Belgii. Měsíční kameny jsou extrémně vzácné a neuvěřitelně drahé. Záměr ovšem nakonec skončil pouze 8letým trestem ve federální káznici.

Zdroj: IFL Science

Článek V roce 2001 měli dva lidé jako první v historii sex na Měsíci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Směr ISS

Komerční raketa, která poprvé v historii vylétla na oběžnou dráhu se třemi pasažéry, resp. astronauty, se jmenuje Crew Dragon. Vyvinula ji společnost SpaceX. Vylétla ve 3:22 z Kennedyho vesmírného střediska v Cape Canaveral na Floridě 30.května 2020. Odvezla tak dva americké astronauty jmény Doug Hurley a Bob Behnken na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS). Vznikla tak nová americká éra kosmického cestování a zároveň i ambice nové generace pokračovat tímto směrem.

Zradilo je počasí

Start byl původně naplánován na 27.května, ale kvůli špatnému počasí se doba odletu posunula o 17 minut, což by samozřejmě narušilo veškeré výpočty. Při druhém startu 30.května už počasí spolupracovalo a vše se tak mohlo naplno rozjet. Astronauti se neobjevili na oběžné dráze Spojených států od roku 2011, kdy byl zastaven vesmírný program NASA. Od té doby jsou ruské kosmické lodě Sojuz jedinou možností, jak se mohou astronauti různých národností dostat na ISS. Čínská kosmická agentura má své vlastní rakety a prostředky, a nějakou dobu měla i svou vlastní vesmírnou stanici, ale není partnerem ISS.

Výtahem na Mars

Kosmickým letem rakety od SpaceX by se tak mělo všechno změnit a Amerika by se opět mohla účastnit dobývání vesmíru. V roce 2014 se americká NASA spojila se soukromými společnostmi SpaceX a Boeing. Jejich cílem bylo vyvinout novou technologii letu, která přivede astronauty na oběžnou dráhu a zpět. Společnost SpaceX dokonce pracuje na speciální výtahové raketě, která by v budoucnu měla být schopna přivést lidi na Mars.

Článek Spuštění kosmického programu SpaceX představuje milník pro komerční vesmírné lety se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.