Co přesně studie zjistila

Tým vedený Charlotte E. Green z Durhamské univerzity spolu s kolegy z Cambridge, Bochumi a Vídně znovu analyzoval platinový pík v jádru GISP2 na zpřesněné časové škále GICC05. Výsledek: maximum platinového signálu spadá na 12 822 let před současností (BP). Nástup mladšího dryasu je přitom datován na 12 870 ± 30 let BP. Rozdíl činí přibližně 45 let.

Pro jednorázový kosmický zásah, který měl být okamžitým spouštěčem, je to fatální mezera. Účinek nemůže předcházet příčinu. Navíc samotný platinový signál trval zhruba 14 let, což odpovídá spíše déletrvající vulkanické epizodě než zlomku sekundy, ve kterém by se rozpadl bolid.

Druhý úder přišel z geochemie. Green a kolegové analyzovali 17 vzorků tefry ze sopky Laacher See v dnešním Německu, která byla dříve zvažována jako možný zdroj. Výsledek: Laacher See má nízký obsah platiny a žádné detekovatelné iridium. Geochemicky nesedí ani na známé meteority. Nejbližší shodu vykazuje signál s frakcionovanými vulkanickými kondenzáty, tedy s produkty sopečné činnosti.

Proč impaktní teorie tak dlouho držela

Odpověď je překvapivě prostá: platinový signál vypadal přesvědčivě a zdánlivě seděl časově. Původní interpretace z roku 2013 pracovala s praktickou souběžností píku a nástupu ochlazení. Další týmy následně hlásily podobné platinové anomálie v severoamerických sedimentech, což dodávalo hypotéze geografický rozměr.

Zároveň ale nikdy nešlo o uzavřený konsenzus. Kritici dlouhodobě upozorňovali na problémy s datováním, reprodukovatelností i samotnou fyzikální plausibilitou scénáře. Rozsáhlá kritická revue z roku 2023 vedená Vance Hollidayem a dalšími označila impaktní hypotézu za neudržitelnou, protože chyběly konzistentní a přesně datované důkazy pro celý řetězec od nárazu přes požáry až po vymírání megafauny.

Co nová studie přidává, není jen další hlas v debatě. Je to zpřesnění časové osy, které mění pravidla hry. Když proxy signál přijde desítky let po události, kterou má vysvětlovat, přestává fungovat jako důkaz.

Sopky místo komety

Pokud platinu nepřinesla kometa, odkud se v grónském ledu vzala? Podle Green a kolegů nejpravděpodobněji z islandské erupce, subglaciální nebo podmořské, fissurního typu. Mechanismus funguje takto: platina se z magmatu uvolní do plynné fáze ve vazbě na chlor, po emisi rychle kondenzuje do jemných aerosolů a ty atmosféra přenáší na velké vzdálenosti. U podmořské erupce může interakce s mořskou vodou potlačit klasický sírový a tefrový podpis, ale zároveň zvýhodnit transport těkavých kovů. Obdobný dálkový transport stopových kovů do ledovcových jader je doložen i u jiných erupcí.

Konkrétní sopku studie nejmenuje, a to je důležité přiznat. Víme, že platina má vulkanický podpis. Nevíme, který kráter ji vyplivl.

A co samotný začátek ochlazení? Práce Petera Abbotta a kolegů z roku 2021 rekonstruuje v intervalu 12 980–12 870 BP klastr čtyř velkých bipolárních erupcí, jejichž souhrnný radiativní forcing převyšoval cokoli známého z posledních dvou tisíciletí. Silný sírový impuls těsně před nástupem mladšího dryasu mohl v tehdejším klimatickém systému, s obrovskými ledovci, zranitelnou atlantickou cirkulací a systémem blízko prahu přepnutí, spustit kaskádu zpětných vazeb: rozšíření mořského ledu, oslabení výměny tepla mezi oceánem a atmosférou, další ochlazení.

Co to znamenalo pro střední Evropu

Severoatlantické ochlazení mladšího dryasu nezůstalo za oceánem. Jihočeské paleoekologické záznamy z lokality bývalého jezera Švarcenberk ukazují, že signál zasáhl i území dnešní České republiky. Změnila se vegetace, zesílila eroze, kolísala hladina jezera. První polovina mladšího dryasu byla v jižních Čechách spíše vlhčí, druhá výrazně sušší. Reakce krajiny se přitom lišila od západnější části střední Evropy, protože vyšší sezonnost a regionální podmínky vytvářely vlastní dynamiku.

Sopka Laacher See, ležící v dnešním Porýní necelých 600 kilometrů od českých hranic, přitom z příběhu úplně nemizí. Nová studie ji vylučuje jako zdroj platinového píku, ale její mohutná erupce kolem stejného období zůstává součástí širšího vulkanického klastru. Jen už nefunguje jako jednoduchý spouštěč.

Proč záleží na 45 letech

V běžném životě je půlstoletí krátká doba. V paleoklimatologii, kde se pracuje s tisíciletými trendy, by se dalo mávnout rukou. Jenže u náhlé klimatické změny, která proběhla během let až desetiletí, je 45 let propastný rozdíl. Stačí k tomu, aby se příčina a následek prohodily, nebo aby se ukázalo, že spolu vůbec nesouvisejí.

Právě tohle je nejcennější poučení z celého příběhu. Jeden nápadný geochemický signál může roky vypadat jako kouřící pistole, dokud někdo nezpřesní hodinky. Green a její tým hodinky zpřesnili. Asteroid je ze hry. Zbývá zjistit, která sopka zaujme jeho místo.

Článek Asteroid je ze hry. Nový výzkum zpochybnil dávný dopad kosmického tělesa na naši planetu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejmenší číslo říká nejvíc

Podle NASA se po DART změnil heliocentrický oběh, tedy oběh kolem Slunce, celé dvojice Didymos a Dimorphos o 0,15 sekundy na oběhu dlouhém asi 770 dní. Jde o binární asteroid, tedy dvě tělesa obíhající kolem společného těžiště.

Ve redakci VědaŽivě jsme při porovnání s dřívějšími výsledky rychle narazili na to, proč se tenhle detail tak snadno plete.

Dřívější úspěch vypadal větší. Studie JPL ukázala, že se oběh Dimorphu kolem Didymu po ustálení zkrátil o 33 minut a 15 sekund na 11 hodin 22 minut 3 sekundy.

To je efektní číslo, jenže řeší jen pohyb měsíčku kolem většího asteroidu, zatímco nová práce sleduje pohyb celé soustavy kolem Slunce. Právě proto nakonec dává větší smysl to nejmenší číslo.

I nepatrný zásah může rozhodnout

Právě to miniaturní číslo nese velkou zprávu. NASA uvádí i změnu heliocentrické rychlosti asi o 11,7 mikrometru za sekundu.

Když jsme v redakci VědaŽivě četli vyjádření Rahila Makadii a Thomase Statlera, vycházela z nich prostá logika: v planetární obraně rozhoduje předstih let až desetiletí, protože malá změna rychlosti se za dlouhý čas nasčítá.

DART navíc netlačil sám. Šlo o kinetický impaktor, tedy sondu, která asteroid neodpálí, ale narazí do něj a změní mu rychlost.

Podle NASA vyvržený materiál neboli ejecta, prach, kameny a trosky vyhozené po nárazu, zhruba zdvojnásobil přenesenou hybnost, a analýza v Nature už dřív ukázala, jak silně účinek závisí na vlastnostech zasaženého tělesa. Právě tady se z jednoduchého nárazu stává složitá fyzika.

Bezpečný test ještě není návod

A zároveň šlo o bezpečný pokus. Didymos měří asi 780 metrů, Dimorphos kolem 160 metrů, ale podle NASA Science a ESA ani jedno těleso Zemi neohrožovalo před zásahem ani po něm.

DART tedy neodkláněl asteroid letící na naši planetu, testoval, jestli takový princip umíme použít včas. Jenže od jedné povedené rány k návodu vede ještě dlouhá cesta.

Česká stopa v tom příběhu opravdu je. V redakci VědaŽivě jsme si při dohledávání historie cíle ověřili, že Dimorphos v roce 2003 objevil Petr Pravec z Ondřejova, připomíná to Akademie věd ČR i IAU.

Je to hezký most k domácímu čtenáři, ale hlavní pointa leží jinde.

Odpověď má přinést až Hera

Po DART se totiž nezměnilo jen číslo v tabulce. JPL uvádí, že Dimorphos po zásahu změnil tvar a jeho oběh kolem Didymu, už není dokonale kruhový.

To je důležité varování: jeden zásah fungoval, jenže výsledek závisí na tom, jak se konkrétní asteroid rozpadá, přesypává a vrací do rovnováhy.

Podle ESA má Hera v listopadu 2026 přiletět k Didymu, zmapovat kráter až do rozlišení 10 centimetrů, určit hmotnost Dimorphu přes viklání Didymu a proměřit povrch i novou dynamiku soustavy.

DART tak neukázal hotový recept na záchranu Země, ukázal, že bez detailního měření po nárazu bychom ji jednou mohli zkusit zachránit špatně.

Článek Lidé poprvé změnili dráhu asteroidu. Test, který může zachránit Zemi před katastrofou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hrozba jménem asteroid 2023 DW 

Odborníci potvrzují, že asteroid má přibližně padesát metrů v průměru, což odpovídá velikosti menšího sportovního bazénu. V současnosti je proto veden na prvním stupni Turínské stupnice rizika, která hodnotí potenciální hrozbu kosmických těles. To znamená, že objekt sice stojí za pozornost, ale nepředstavuje bezprostřední nebezpečí. Ve skutečnosti jde navíc o jediný známý asteroid, který se na této škále momentálně nachází nad nulou.

Pravděpodobnost srážky asteroidu se Zemí je přitom odhadována zhruba na 1 ku 560. Šance je tedy velmi malá, ale jak upozorňuje americká vesmírná agentura, nikoli nulová. Pokud by nicméně ke střetu s tělesem skutečně došlo, rozhodně by to nezpůsobilo událost globálního vyhynutí, jakou byla katastrofa, která kdysi zničila dinosaury. 

Podle vědců není nutné panikařit 

Vědci proto zdůrazňují, že není důvod k panice. Technologie planetární obrany se navíc rychle vyvíjí a lidstvo už dnes disponuje metodami, které dokáží potenciálně nebezpečný asteroid odklonit. Jednou z možností je vyslání speciální sondy s úkolem narazit do tělesa a následně změnit jeho dráhu. Podobný experiment už lidstvo úspěšně otestovalo v rámci mise DART.

Přesto budou astronomové objekt 2023 DW dál sledovat a postupně zpřesňovat jeho trajektorii. S každým novým měřením se totiž výpočty mění a pravděpodobnost srážky tak může brzy klesnout mnohem níž. Prozatím jde tedy spíše o zajímavost z oblasti vesmírného výzkumu než-li skutečnou hrozbu.

Článek NASA varuje před blížícím se asteroidem. Srážka hrozí na Valentýna se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vzorky z asteroidů Bennu a Ryugu 

Kosmická loď OSIRIS-REx přivezla v roce 2023 ze vzdáleného asteroidu Bennu více než 120 gramů materiálu. Japonská mise Hayabusa2 přitom už o tři roky dříve dopravila na Zemi vzorky z asteroidu Ryugu. Ty sice mohou na první pohled připomínat o obyčejný prach a drobné kameny, ale ve skutečnosti jde o chemickou kroniku rané sluneční soustavy – a vědci v nich objevili minerály vzniklé ve vodě a překvapivě bohatou směs organických látek.

Následné analýzy ukázaly mimo jiné přítomnost aminokyselin, nukleových bází a dokonce i cukrů, které dnes hrají klíčovou roli v biologii. Tyto látky samy o sobě život netvoří, ale bez nich by žádný organismus nemohl vzniknout. Zjištění tak posilují teorii, že Země nebyla na počátku úplně „chemicky prázdná“ a část důležitých sloučenin mohla získat díky dopadům asteroidů v rané historii planety.

Podobné procesy mohou probíhat i jinde ve vesmíru

Vzorky z Bennu a Ryugu navíc odhalily stopy dávné vody. Některé minerály vznikly v prostředí bohatém na tekutiny a připomínají materiál, který se dnes tvoří na mořském dně. To naznačuje, že mateřská tělesa těchto asteroidů mohla mít vlastní oceány nebo alespoň dlouhodobě vlhké vnitřní prostředí. Právě takové podmínky jsou považovány za klíčové pro vznik složitější chemie vedoucí k životu.

Přestože nové objevy přináší důležité střípky do skládačky, definitivní odpověď zatím chybí. Vědci dnes ví, že vesmír dokáže vytvářet všechny základní složky života velmi snadno a ve velkém množství. Největší záhadou nicméně zůstává samotný okamžik, kdy se tyto látky začaly organizovat do prvních živých struktur. Mise k asteroidům ale jasně ukazují, že život na Zemi možná nezačal izolovaně – a že podobné procesy mohou probíhat i jinde ve vesmíru.

Článek Vzorky z asteroidů přepisují dějiny života na Zemi. Vědci jsou blíž odhalení tajemství se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Cesta k informacím

Scénář tedy nastavil velmi krátkou dobu na přípravu a odvrácení fiktivní hrozby. Cílem simulace bylo zjistit, zda je v našich silách v tomto časovém limitu vesmírnou hrozbu odvrátit. Vesmírné těleso o odhadované velikosti od 35 do 700 metrů nacházející se v době objevení ve vzdálenosti 92 milionů kilometrů od povrchu Země by bylo nutno odklonit pomocí vesmírné mise, nebo rozbít za použití jaderných zbraní.

Nebylo ale možné určit složení tělesa a úhel jeho dopadu na Zemi, což jsou směrodatná data pro výpočet ničivé síly při nárazu a zároveň potřebné účinnosti zbraní pro jeho zneškodnění. Otázkou bylo, zda by v tak omezeném časovém prostoru bylo vůbec v lidských silách uskutečnit záchranou výpravu do vesmíru. Podle výsledků simulace byl asteroid objeven příliš pozdě, což vylučovalo možnost jeho zničení či odklonění.

Příliš pozdě

Čtvrtý den pokusu, který ale odpovídal čtvrtému měsíci od objevení asteroidu v reálném čase, byla upřesněna velikost tělesa na 140 metrů v průměru. Náraz takového kolosu do naší planety by zasáhl obyvatelstvo na území o perimetru 250 kilometrů od místa dopadu. To by podle hustoty obydlení dané oblasti znamenalo 100 000 až 6 000 000 lidí, které by tato událost nějakým způsobem postihla.

Přínos těchto dat spočívá v tom, že se zjistilo, jak velkou oblast a kolik obyvatel je třeba evakuovat. Je to ale v reálném čase dvou měsíců proveditelné? Názor zúčastněných vědců je takový, že pro záchranu velkého množství lidí je čas klíčovým faktorem. Případnou obdobnou vesmírnou hrozbu by tedy bylo nutné odhalit s mnohem větším předstihem. Ke skutečnému dopadu takto velkých asteroidů na Zemi dochází zhruba jednou za 100 let, podobná hrozba tak není nereálná.

Zdroj: Pakistan Christian TV

Článek NASA nenašla způsob, jak odvrátit vesmírnou katastrofu. Fiktivní asteroid mířící na jih Čech by znamenal katastrofu až pro šest milionů lidí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Země bude mít druhý měsíc

Asteroid, ze kterého se pro Zemi stane druhý mini měsíc, by se měl do naši oběžné dráhy dostat 29. září a opustiti by ji měl 25. listopadu. Na necelé dva měsíce tak získáme druhý měsíc. Jedná se o ojedinělý, ovšem ne nijak výjimečný jev, který se v uplynulých třiceti letech stal minimálně dvakrát. Běžní lidé, a v některých případech ani astronomové, si takového úkazu však většinou nevšimnou. Často se jedná o drobné úlomky asteroidů, které není možné lidským okem pozorovat. Mnohdy je nezachytí ani dalekohledy.

Redakce VědaŽivě

26 února, 2022

Čína to s vesmírem myslí vážně. Staví „umělý Měsíc“ kvůli experimentům s gravitací –⁠ pokus prý inspirovala levitující žába

Navštíví nás asteroid

Asteroid, který nám bude několik týdnů suplovat druhý měsíc, dostal pojmenování 2024 PT5. Pochází z pásu asteroidů Arjuna, který se pohybuje v pásu Slunce, zhruba 150 milionů kilometrů daleko. Aby došlo k zachycení tělesa v oběžné dráze Země, musí se přiblížit relativně malou rychlostí, zhruba 3 500 kilometrů za hodinu, což se příliš často neděje. Proto jsou známé pouze další dva podobné případy. V tomto případě však vědci vypočítali, že se asteroid 2024 PT5 v roce 2055 k Zemi zase vrátí.

Očekávají se také další tělesa

Dočasný druhý měsíc však není jediné těleso, které vědci v následujících letech očekávají. V roce 2029 by se měl k Zemi přiblížit asteroid Apophis, který by měl proletět necelých 20 tisíc kilometrů od našeho povrchu. Bude tak blíže povrchu Země než většina našich družic, které trvale obíhají v naší oběžné dráze.

Redakce VědaŽivě

10 března, 2022

Co by se stalo, kdyby měl Měsíc dopadnout na Zemi? Již při poloviční vzdálenosti by došlo k neodvratitelné katastrofě

Tento asteroid bude na některých místech planety možné spatřit i bez dalekohledu nebo teleskopu. Největší šanci budou mít lidé na východní polokouli. Zároveň se nemusíme bát žádné apokalyptické srážky. Přesto k němu vědci plánují vyslat hned několik sond, které budou prolétající asteroid studovat.

Článek Země bude mít druhý měsíc: Na oběžné dráze Země bude 57 dní, my ho ale bohužel neuvidíme se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dinosauři vymírají

Náraz a výbuch o síle 10 miliard atomových bomb. Kráter o velikosti 180 kilometrů a smrtící apokalypsa na následujících několik let, kterou dinosauři nepřežijí. Tak by se dal ve zkratce popsat náraz mimozemského tělesa, který vyhubil téměř všechno živé, co planetu Zemi v té době obývalo. Jedna teorie tvrdí, že náraz způsobil asteroid, druhá zase upřednostňuje pravděpodobnost střetu s kometou. Zajímavá je i teorie o 15 kilometrů širokém úlomku planetky, která k Zemi putovala několik milionů let. V 70. letech totiž vědci objeví v geologické vrstvě z konce křídy vysoký podíl iridia, které se většinou vyskytuje v okolí zemského jádra.

Pravá apokalypsa

Poslední vědecké studie a simulace dokázaly, že dinosauři ve skutečnosti nevyhynuli při samotném nárazu mimozemského tělesa, ale na jeho následky. Bezprostředně po dopadu se do vzduchu vychrlí 200 tisíc kubických kilometrů horniny. Několik kilometrů zemského povrchu sežehne smrtící požár a zbytek zaplaví masivní vlna tsunami. Náraz probudí masivní sopečnou aktivitu a ovzduší planety se na několik let naplní sírou a prachem.

Clona, kterou tahle smrtící kombinace vytvoří, blokuje dopad slunečního světla. Planeta se výrazně ochladí a zastaví se proces fotosyntézy. Rostliny a živočichové umírají kvůli nedostatku kyslíku a tepla. Trvá několik let než se planeta po nárazu očistí a na Zemi se vrátí život.

Redakce VědaŽivě

13 března, 2023

Kdyby dinosauři nevyhynuli, mohli se vyvinout v inteligentní rasu. Lidé by možná neexistovali

Může za to Jupiter?

Jedna z možných teorií, která by vysvětlila, proč vlastně dinosauři vyhynuli, pracuje s obrovskou gravitací Jupitera. Jeho gravitační pole je tak silné, že může vychýlit dráhů různých dlouhoperiodických těles, včetně komet. Ty se následně dostanou až příliš blízko ke slunci, kde se štěpí a úlomky se vrací zase zpátky. Je docela možné, že cesta jednoho z nich se před miliony let protínala s dráhou Země. Otázkou jen zůstává, kdy k podobné katastrofě dojde příště?

Článek Jak vyhynuli dinosauři: Na vině může být kometa, planetka i asteroid se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak by to vypadalo dnes?

Pokud by k takové katastrofě došlo dnes, miliardy lidí by definitivně zahynuly a velká většina rostlinného života také. Našli by se ale tací, kteří by tento incident přežili. Nakonec vědci odhadují, že smrtící asteroid by musel být široký asi 96 km, aby kompletně vyhladil veškerý život, bez výjimky.

Velikost asteroidu je pro případné následky důležitá

Samozřejmě i tělesa, která jsou o hodně menší než takový asteroid, by mohla způsobit obrovské škody. Brian Toon, geolog z univerzity v Coloradu, říká, že vesmírný kámen široký 0,8 km by uvolnil energii podobnou 100 miliardám tun trinitrotoluenu. Zatímco asteroid o velikosti domu, dopadající na Zemi rychlostí 48 000 km/h, by rozdrtil všechny uměle vytvořené struktury na obrovskou vzdálenost. Větší objekt (například o velikosti 20patrové budovy) by srovnal se zemí vše ve vzdálenosti 8 km od místa dopadu.

Ideální místo pro dopad

Naštěstí podle Richarda Binzela, profesora planetárních věd na MIT, nejsou ve vesmíru žádná obří tělesa, která by existenci lidstva ohrožovala. Alespoň zatím ne. Dobrou zprávou je, že statisticky má každý vesmírný kámen vysokou pravděpodobnost, že spadne do oceánu nebo do nějaké řídce obydlené oblasti planety. Navzdory obavám z přelidnění je většina Země stále spíše říší divočiny než lidstva. Pokud asteroid nebude příliš velký, tak by se lidstvo nemělo čeho bát.

Další blízký asteroid

Příští blízký průlet asteroidu kolem Země se odehraje 26. října roku 2028. Předpokládá se, že v nejbližším bodě své trajektorie bude od Země daleko asi jako dvaapůlnásobek vzdálenosti Měsíce. Údajně se má jednat o 1,5 km široké těleso pohybující se rychlostí 48 000 km za hodinu. NASA ale tvrdí, že to naši planetu nijak neovlivní. Potvrzují tedy i názor profesora Binzela.

Článek Asteroidová apokalypsa: 96kilometrový „kámen“ by mohl vyhladit lidstvo. Existuje ideální místo dopadu, které by katastrofu zmírnilo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pozor, blíží se megakometa

Jste připraveni na „megakometu“? V roce 2021 se v naší Sluneční soustavě objevila jedna z největších a byla skutečně děsivá. Celá zabírala 137 kilometrů a její ledové jádro bylo 50krát větší než předchozí držitel rekordu. Celková masa pak byla 100 000krát větší, než je běžné. Kometa 2/2014, nebo také Bernardinelli-Bernsteinova, je tak velká, že byla původně označena za malou planetku. Naštěstí se k nám dostala nejblíže na 1,6 miliardy kilometrů.

Kolize s galaxií Andromeda

Sice je od Země vzdálena 2,5 milionu světelných let, ale Andromeda, největší galaxie „v sousedství“, má docela děsivou trajektorii. Konkrétně míří přímo na nás a jednoho dne se s Mléčnou dráhou srazí. Těsně před tím zabere celou naši noční oblohu. Naštěstí k nám dorazí až za nějakých 3–5 miliard let.

Katastrofa z rukou solárních bouří

Země je neustále bombardována vysoce nabitými částicemi ze Slunce, které ale většinou odrazí naše magnetické pole. Občas se však magnetismus uvnitř naší hvězdy trochu posune a způsobí opravdu silnou bouři, která se pohybuje rychlostí světla. Výsledkem může být blackout v navigaci a komunikacích. Největší bouří v moderní historii byl tzv. Carrington Event a došlo k němu v roce 1859. Dnes by to byla internetová apokalypsa.

Osiřelé černé díry v naší galaxii

Černé díry jsou děsivé samy o sobě. Trosky hvězd vybuchlých jako supernova jsou tak těžké, že od nich neuteče ani světlo. Uklidní proto, že největší taková v centru Mléčné dráhy – Sagittarius A – je od nás 26 000 světelných let. Jenže ne všechny jsou tak daleko. Celá galaxie jich má mít asi 100 milionů a velký zlomek jich může cestovat po celé Mléčné dráze. Jedna taková se nacházela i 5 000 světelných let od Země.

Toulající se asteroidy

Sluneční soustavou putuje hrozně moc velkých objektů a víme jen o malé části z nich. Je klidně možné, že jsou tu neznámé asteroidy, které by mohly zasáhnout Zemi stejně tak, jako když kdysi vyhynuli dinosauři. Naštěstí toho o pohybech kolem nás zjišťujeme stále více, protože se naše technika neustále posouvá. Dnes tak víme o 154 741 asteroidech a tento počet se neustále zvyšuje.

Stín Měsíce

Kompletní zatmění Slunce je naprosto okouzlující nebeská událost, která je ovšem současně stejně tak děsivá. Jakmile Měsíc zakryje 95 % slunečního disku, obloha ztmavne a ptáci přestanou zpívat. Klesne teplota, ovane vás studený vítr a postaví se vám asi každý chlup na těle. Jste-li někde ve výšce a máte dostatečný rozhled, můžete také vidět stín Měsíce, jak se na vás žene, až vás pohltí. Pak zčerná úplně všechno a máte děsivý pocit, že se Slunce už nevrátí.

Sluneční korona viditelná prostým okem je výhrou za to stát ve stínu Měsíce. Ale ten plíživý pocit ochromení s vámi zůstane, dokud se denní světlo nevrátí. A možná i trochu déle.

Článek 6 nejděsivějších věcí ve vesmíru: Míří na nás galaxie Andromeda a jedna z černých děr byla nebezpečně blízko se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stále nové a unikátní informace o kráteru

Tento hlavní vědec z Lunar and Planetary Institute v Texasu zmiňuje, že výsledky studií tohoto kráteru jsou velmi zajímavé. Zabývá se jimi již déle než 10 let a stále přichází s novými informacemi. Zkoumá terén, který byl dotčen asteroidem. Ten totiž způsobil tuto mísovitou díru, rozdělenou ještě na několik menších kráterů. Údajně jich části tělesa zanechaly něco přes 30.

Kring dále sděluje médiím, že každý rok v tomto kráteru probíhají dva až tři projekty. Většinou výzkumníci přijdou na nějaké nové detaily, které rozhodně nelze získat na žádném jiném místě na Zemi. Ze získaných dat lze soudit, že asteroid, jenž vytvořil tento ohromný útvar, byl železný meteorit typu IAB. Předpokládá se, že je fragmentem impaktního kráteru na asteroidu, který poté spadl na Zemi a vytvořil další kráter.

Jaké je skutečné stáří samotného kráteru?

„Ve skutečnosti nejistota roste,“ řekl Kring. Dříve tři nezávislé metody dávaly stejné číslo, tedy že stáří je 50 000 let. V posledních letech však studie naznačují jiné údaje. Existuje možnost, že by kráter mohl být o několik tisíc let starší, než bylo původně uvedeno. Jedná se ještě o období poslední doby ledové. Tehdy se v této oblasti pásli mamuti a mastodonti.

Výcvik dle slavného astrogeologa

Po mnoho let učil Kring astronauty v tomto kráteru po meteoritu. Pokračuje v dědictví výukových metod, s jejichž pomocí zesnulý astrogeolog Eugene Shoemaker a další geologové učili astronauty z éry Apolla, jak mají „číst“ měsíční krajinu. Aby byla expedice Artemis úspěšná, je důležité přistoupit k pokročilejšímu výcviku v kráteru po meteoritu a dalších místech dopadu. Je důležité, aby astronauti byli vystaveni terénu, v němž budou během své mise pracovat.

Zbývá toho tolik k odhalení

„Na Měsíci je tolik jevů k výzkumu,“ podotýká další výzkumník meteoritových kráterů Dan Durda, vedoucí vědec z Southwestern Research Institute v Boulderu v Coloradu. „Meteoritový kráter v Arizoně je totiž skvělou předlohou pro průzkum Měsíce“, řekl Durda. Jedná se stále o nejčerstvější a nejzachovalejší kráter na planetě. Jako cvičiště pro astronauty je naprosto ideální a metody Genea Shoemakera, jak na takovém místě fungovat, jsou ukázkové.

Krátery jako životní vášeň

Durda je aktivním členem Mezinárodní asociace astronomických umělců (IAAA). Veřejnosti sděluje: „Meteoritový kráter není jen vědecká pomůcka. Toto není jen analogová studie. Toto je vizuální analog, jenž vypráví příběh jiných míst ve Sluneční soustavě, která umělci používají.“ Vzpomínal na své dětství, kdy obdivoval v televizi tento vesmírný úkaz. Když ho spatřil na vlastní oči, byl do něj ještě zapálenější. Kráter v Arizoně má totiž mnoho co nabídnout a může pomoci odhalit tajemství Měsíce. Slouží však také zároveň jako nádherné místo pro turistiku.

Článek 50 000 let starý obří kráter, vzniklý dopadem meteoritu, přináší stále nové informace. Mohl by posloužit pro vesmírné mise se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Velmi blízké setkání

Deníku The Limerick Post 61letý Garry sdělil, že 26. prosince 2001 byl právě na cestě z hospody. Tehdy ho jasně bílé světlo přeneslo na vesmírnou loď, jak uvedl Irish Mirror. „Nedokážu říct, jak byl veliký nebo jestli měl vůbec nějaké ruce a nohy. Pamatuju si jen jeho protáhlou hlavu a nádherné, obrovské oči.“ Ty popsal jako uhlově černá zrcadla a dále uvedl, že tvor vycítil, že se Garry nebojí „jako ti ostatní“. Následně ho krátce přenesl na severní pól.

Pan Battles popřel, že by měl jakoukoli medicínskou historii duševních poruch nebo chorob. Následně prohlásil, že mimozemšťan mu řekl, že Zemi zničí za 850 let asteroid. Přiletí k nám z „35. kvadrantu“ a bude veliký jako německý Münster. „Jsme o čtyři miliony světelných let pokročilejší než vy. Sledovali jsme vás po celá tisíciletí,“ dodal údajně mimozemšťan. „Musíte použít sílu. Buďte s tou silou v jednotě a sbírejte ji.“

Slovo astronomky stran technologie

Jeho bizarní tvrzení přišla jen pár dní po prohlášení vedoucího vědce zapojeného do hledání mimozemského života v programu SETI (Search for Extraterrestrial Intelligence). Ten konstatoval, že pokud mimozemšťané navštíví naši planetu, mohli by díky převratným technologiím zcela převzít kontrolu. To by jim dalo jasnou převahu a nakonec vedlo k pevné pozici „udávání pravidel“. O své závěry se s TechCrunch podělila astronomka Jill Tarter.

„Pokud by se ukázali na našem prahu, znamená to, že mají technologie, které jsou nesrovnatelně pokročilejší než cokoli, čím sami disponujeme.“ Jill Tarter je jednou ze zakladatelek SETI Institutu. „A z toho důvodu budou těmi, kteří budou od té chvíle určovat pravidla. Nicméně druh, který by vyvinul tak sofistikované technologie – jako cestování na mezihvězdné vzdálenosti – by se možná musel naučit mírovému chování.“

Odkud pochází SETI?

Toto tvrzení naznačuje, že potenciální E. T. tvor by mohl zachovat přátelské úmysly a snažit se o spolupráci. To je pro Zemi při jejich návštěvě poměrně dobrá zpráva. Program SETI se dlouhodobě zabývá hledáním mimozemských civilizací pomocí záchytu radiové komunikace. Badatelé předpokládají, že je to nejpravděpodobnější cesta, jak by taková civilizace mohla komunikovat s kýmkoli dalším. Duchovním otcem projektu je Frank Drake.

Ten v roce 1960 (dnes je mu 92) použil 25metrový radioteleskop a zkoumal vlnění z hvězd Tau Cali a Epsilon Eridani. Myšlenka se po roce 1980 stala velmi populární. Hlavní zásluhu měly snímky Blízká setkání třetího druhu a E.T. Mimozemšťan od Stevena Spielberga. Stejně tak kniha Kontakt od Carla Sagana, jednoho z největších popularizátorů astrofyziky. USA provozují od roku 2007 soustavu 42 radioteleskopů, tvz. Allien Telescope Array.

Zdroj: DailyMail

Článek Vysloužilý truhlář tvrdí, že ho po cestě z hostince unesl mimozemšťan s kuželovitou hlavou. Prý mu předpověděl konec světa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Návrat ztraceného syna

Tento asteroid už dříve způsobil značný rozruch, konkrétně při svém prvním objevení roku 2004. Jeho přesná dráha tehdy nebyla tak dobře známá a riziko, že se srazí se Zemí během roku 2029 nebo 2036, bylo vyhodnoceno jako vysoké. Aktuálně mají astronomové provést další analýzu, která má ukázat schopnost systému identifikovat podobné objekty velmi rychle. Pak je samozřejmě potřeba vyhodnotit s nimi spojené riziko, tedy možnost střetu.

Apophise objevil nejdříve průzkum provedený Catalina Sky Survey v Arizoně. Následoval systém včasného varování před asteroidy, tedy ATLAS, který využívá observatoře v Chile, Jižní Africe a na Havaji. Nejdůležitější mapování provedla ale sonda NEOWISE. Ta použila tepelné „vidění“ a získala přesnou velikost i tvar tohoto asteroidu. Tento sken zachytil konkrétně „protáhlý objekt o délce mezi 270 a 410 metry“.

Přesnější změření a odhady

Badatelé z Ames Research Center v Kalifornii disponují na základě měření od NEOWISE přesnějším odhadem dopadu na Zem. Kolize s Apophisem by způsobila ekvivalent výbuchu 20 milionů kilotun TNT. Došlo by k výrazným škodám, ovšem pouze v regionálním měřítku. Dopad by tedy nebyl příčinou globálního vyhynutí lidstva. Astronomická unie v roce 2020 oznámila, že riziko kolize je minimální, nebylo ji však možné kompletně vyloučit.

„Navzdory skutečnosti, že jsme věděli, že Apophis Zemi v roce 2029 nezasáhne, panovala stále nejistota ohledně přesné oběžné dráhy tohoto objektu. To by teoretickou kolizi nevylučovalo,“ prohlásil David Farnocchia, navigační inženýr z Jet Propulsion Laboratory (JPL NASA).

Další vyloučení

Farnocchia vedl výpočty dráhy Apophise pomocí Goldstone Solar System Radar v Kalifornii už během roku 2021. Pozemní radar získal přesné snímky asteroidu, změřil také jeho rychlost a vzdálenost. Bylo tak možné mnohem přesněji určit jeho další dráhu. Tyto informace následně stačily k vyloučení kolize se Zemí nejen pro rok 2029, ale i na minimálně dalších 100 let.

Co z vesmíru nás podle vašeho názoru ohrožuje nejvíc?

Zdroj: TheScientist

Článek Badatelé znovu „objevili“ nechvalně proslulý asteroid jménem Apophis. Co pro nás jeho nová přítomnost znamená? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ohnivá koule Božího hněvu

Tato hypotéza vypadá jako velmi pravděpodobná, vezmeme-li v úvahu okolnosti. Jericho se tehdy nacházelo asi 25 kilometrů od epicentra „živlu ohně“. Badatelé vysvětlili, že vizuálně to, co se stalo v Sodomě a Gomoře, nutně vypadalo jako Boží hněv. Na město totiž s velkou pravděpodobností dopadla z nebe obrovská ohnivá koule. Následovala exploze, která zničila severní část údolí Jordánu a srovnala se zemí budovy na ploše o rozloze 100 akrů.

Nádherný palác, který popisují také starověké prameny, byl zcela zničen, stejně tak lehly popelem městské domy a desítky malých vesniček kolem. Vědci z Kalifornie jsou přesvědčeni, že tuto katastrofu tehdy nikdo nepřežil. K masivní explozi došlo asi 2,5 kilometru nad zemským povrchem a následující rázová vlna se šířila rychlostí asi 800 km/h. Rozbory nalezených lidských pozůstatků ukazují, že byly obětí požáru či výbuchu.

Smrt všeho živého v extrémním žáru

Řada kostí má mnoho prasklin, případně jsou rozštěpené. James Kennett uvádí, že tyto kostry byly vystaveny extrémnímu žáru přesahujícímu 2 000 stupňů Celsia. K obdobným závěrům došly i mezinárodní týmy odborníků po studiích úlomků keramiky a stavebního materiálu. „Tohle všechno se roztavilo a proměnilo ve sklo,“ uvedl profesor Kennett. Takové škody rozhodně nemohla způsobit tehdejší technika.

Profesor Kennett přirovnává celou událost k pádu tunguzského meteoritu, ke kterému došlo v roce 1908. Tehdy 12megatunový „vesmírný projektil“ zničil v oblasti východní Sibiře 80 milionů stromů na ploše asi 900 kilometrů čtverečních. „Možná je to podobné i úderu, který způsobil vyhynutí dinosaurů, ovšem v mnohem menším meřítku,“ poznamenal vědec. Ve vzorcích půdy i vápencových usazeninách byly nalezeny roztavené kovy.

Důkazy ve vzorcích všude kolem

Vzorky obsahovaly železo i oxid křemičitý. I to je třeba vnímat jako důkaz, že se na místě stalo něco mimořádného. Celé okolí bylo během chvilky vystaveno extrémní teplotě. Sodoma a Gomora zabírají dohromady plochu 10krát větší než Jeruzalém a 5krát větší než Jericho. Badatelé v této oblasti stále nacházejí vzorky popraskaného křemene. „Křemen je jeden z nejtvrdších minerálů a způsobit jeho praskání je opravdu náročné.“

Badatelé z celého světa momentálně provádějí vykopávky na místě starého města Tel el-Haman. Podle mnohých tvrzení je tato osada přesně tím, co Bible nazývá Sodomou. A hodně vědců se domnívá, že velká katastrofa, ke které tu došlo, dala vzniknout ústnímu podání příběhu. To později inspirovalo i tvůrce k legendě o Božím hněvu, kterou uvádí Bible. A je možné, že stejné kataklysma, které zasáhlo obě zhýralá města, má na svědomí i legendu o pádu hradeb Jericha.

Který příběh z Písma svatého vás opravdu zaujal?

Zdroj: Science

Článek Co je to vlastně Boží hněv? Badatelé rozlouskli tajemství biblické pohromy, která se odehrála na území Sodomy a Gomory se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obrovské množství potenciálních rizik

Každý takový „kousek“ dovede způsobit větší zkázu než čeljabinská „skořápka“, která odpovídala při explozi „jen“ 400 kilotunám TNT. Překvapením by se mohla vyhnout služba řízení vesmíru, o jejímž vzniku se vedou debaty už od 90. let. Nicméně zatím existuje jen jedna z důležitých složek tohoto systému. Moderní teleskopy nám nabízí jistotu, že o tělesech s průměrem větším než 150 metrů budeme vědět dostatečně včas.

To však technicky nestačí, potřebujeme totiž zvýšit možné rozlišení, abychom dokázali sledovat i mnohem menší objekty. Hlavním rizikem jsou totiž ony malé „granáty“, které vybuchují v atmosféře asi jednou za 10 let. Zadruhé, pozemní a orbitální observatoře nejsou samy o sobě příliš užitečné, i když automaticky sledují pohybující se zdroje světla a tepla. Výpočetní centra si totiž neumí poradit s příchozí lavinou dat.

Potřeba vyššího výpočtu a matematiky

I v obecné rovině tak lze přesné oběžné dráhy spočítat u méně jak jedné setiny z takto zachycených těles. A není bohužel moc důvodů doufat, že tento problém vyřeší jednoduchý pokrok v elektronice. V oblasti astronomie totiž roste počet nutných výpočtů mnohem rychleji, než celkový výkon výpočetní techniky. Zásahy asteroidů také komplikuje jejich složitá topografie a rychlá rotace. Algoritmy na tyto chaotické změny nestíhají reagovat.

K vytvoření skutečně funkční protiasteroidní obrany tak budeme potřebovat zcela pokročilejší matematiku. Za posledních 200 let učinily všechny vědecké obory fantastické skoky dopředu, ovšem až na matematiku. Ta zůstala z valné části na úrovni 19. století a již nevyhovuje potřebám přírodních disciplín. I problém gravitační interakce tří těles je s výjimkou opravdu specifických situací možné řešit jen velmi přibližně. Je zkrátka nad naše síly.

Otázka trajektorie a naší reakce

V případě malých těles je tedy možné jejich budoucí trajektorii pouze odhadovat. Vesmírná tělesa se tu a tam ve vesmíru „ztratí“ a nakonec vůbec nedorazí tam, kde jsme je čekali. Stejně tak jsou nestabilní dráhy asteroidů a mohou se nečekaně změnit. Například Tautatis, protáhlý asteroid složený nejspíš ze dvou volně spojených těles. Má délku 2,5 kilometru a vzhledem k současné rezonanci se Zemí i Jupiterem se chová zcela nepředvídatelně.

I když je ohrožující těleso odhaleno včas, podle dosavadních výpočtů lze hovořit pouze o různé pravděpodobnosti srážky, což rozhodně nestačí. I při zpřesnění všech těchto metod a pokroku v propočtech se nabízí otázka, co vlastně dělat při vysokém riziku srážky. V zásadě existují dva modely uvedené filmy Meteor a Armageddon. V prvním byl asteroid zasažen salvou balistických raket, v druhém působil výsadek přímo na letícím tělese.

Konvenční zbraně k ničemu

Přistání takové výpravy na asteroidu je úkol srovnatelný s úspěšnou výpravou na Mars. Ve skutečnosti totiž není vůbec jednoduché provést hladké přistání na vesmírném tělese. Loď se sapéry se musí pohybovat stejnou rychlostí vůči Zemi i vůči asteroidu, což může dosáhnout až 72 km/s. I pro moderní lodě je to stále příliš. Asteroid navíc nepůjde zasáhnout běžnými balistickými raketami, které jsou určeny k ničení stacionárních cílů na povrchu Země.

Dokonce i speciální antirakety jsou dimenzovány pouze na zachycení velmi pomalu letících cílů, tedy s rychlostí nejvýše 6,5–8 km/s. Na asteroid nestačí ani záření a elektromagnetické pulzy, protože rázová vlna se ve vesmíru nešíří. Rozdělit nebo odklonit takovou kamennou horu lze tudíž pouze přímým zásahem, a to není triviální úkol. Stávající výbušniny nejsou nastaveny na výbuch při srážce s cílem při tak gigantické rychlosti.

Nutný pokrok i v destrukční technice

Rakety budou muset učinit obrovský technický skok dopředu. Ovšem samotná detekce několik dní či dokonce měsíců před srážkou je docela řešitelným úkolem. Kromě výše zmíněné služby budou potřeba základny záchytných lodí, a to na strategických bodech jaderných velmocí. Budou muset umět dosáhnout druhé vesmírné rychlosti a být také neustále připraveny ke startu. Mohou existovat i „měkké“ metody takové obrany.

Je například možné využít Yarkovského efekt. Jde o postupné zrychlování malých těles v důsledku zpětného vyzařování tepla přijatého ze Slunce. Pokud se podél dráhy asteroidu rozpráší oblak bílého barviva, zvýší se odrazivost povrchu asteroidu. Následně dojde ke změně jeho oběžné dráhy. Do té doby, než se změní (respektive pokročí) uvedené složky a potřebné nástroje, jsme do značné míry vydáni okolnímu vesmíru na milost a nemilost.

Na jaký největší meteorit jste v životě narazili?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Jak bychom mohli ochránit naši planetu před asteroidy aneb Jsme schopni zabránit této formě armageddonu? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Analýza pohybujících se těles

V dnešní době astronomové obvykle analyzují světlo odražené od povrchu asteroidů, a tím zjišťují, z čeho vznikly. Bližší inspekce nás ovšem může naučit mnohem víc, a také odhalit právě i skryté poklady. NASA plánuje jen průzkum 16 Psyche, nikoli jeho těžbu. Tento krok zatím plánují jiné organizace. Například společnost Asteroid Mining Corporation oznámila plány na vytěžení Asteroidu 1986DA. Tato „skála“ by mohla mít hodnotu 13 trilionů dolarů.

Otázkou je ovšem poměr ceny a výkonu, protože se zdaleka nebude jednat o jednoduchou těžbu. Samotná operace na asteroidu bude nejspíš stát miliardy už jen v rámci otázky, jak dopravit do vesmíru příslušnou techniku. Navíc si nikdo není 100% jist, jak by měl vypadat první důl na asteroidu. Existuje ovšem mnoho spekulací a návrhů, jak by takto složitá a technicky náročná operace mohla vlastně probíhat, a to například pomocí robotů.

Hlavně stroje, lidských sil minimum

Podle webu HowStuffWorks by se daly na asteroid vyslat rakety plné robotů a dalších zařízení, takže lidská síla by se držela na naprostém minimu. Vlastně by to bylo asi podobné jako vyslání roveru Perseverance na Mars. Samotná těžba by mohla být podobná těžbě surovin na Zemi, jen s větším množstvím lehčí techniky. Mohlo by to zahrnovat oškrábání asteroidu a vytvoření obalu, který by surovinám zabránil odletět do vesmíru.

Ať už bude potenciální budoucí proces vypadat jakkoli, nevyhnutelně bude obsahovat nějakou formu zakotvení. Asteroidy totiž nemají prakticky žádnou vlastní gravitaci, takže vesmírní těžaři a jakékoli vybavení by muselo být velmi pečlivě uchyceno na místě. Vytěžený materiál se pak dá naložit do rakety a vyslat zpátky na Zemi, případně na základnu na Měsíci. Kdoví, třeba se i na asteroidech objeví v budoucnu logo SpaceX Elona Muska.

Jak bude podle vás takový projekt v budoucnu vypadat?

Zdroj: TheScientist

Článek Miliony asteroidů skrývají větší bohatství, než má samotný Elon Musk. Jak by mohla vypadat jejich těžba? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bitva na více frontách

Jenže zachycení je jen první část, musíme je nějak zničit. NASA naštěstí už pracuje na testovací misi DART, která je na cestě k asteroidu Didymos B. Cílem je nepatrně změnit jeho trajektorii. Neohrožuje sice Zemi, ale hodí se pro ověření postupu. Problémem je vždycky čas na reakci, protože o hrozbě potřebujeme vědět měsíce, nebo dokonce roky dopředu. Asteroidy ovšem často objevíme jen týdny či dny předtím, než proletí kolem Země.

To může změnit nová metoda zvaná Pi – Terminal Defense for Humanity. Projekt navrhl Philip Lubin, inženýr z kalifornské univerzity. Nyní byl vybrán v rámci NIAC programů NASA pro pokročilé koncepty. Místo odklonu tělesa ho má jednoduše zničit pomocí houfu malých tyčí podobných zásahu brokovnicí. Ty asteroid rozlomí na menší kusy, které následně neškodně shoří v zemské atmosféře. Podle velikosti skály budou ve dvou variantách.

Stanoviště na Měsíci a detekce před dopadem

Na jeden objekt půjde vypálit několik salv těchto projektilů, případně posílených o chemické nebo jaderné zbraně. Pro rychlejší dosah cíle má být systém Pi umístěn na oběžné dráze nebo na Měsíci. Druhá lokace by podle Lubina byla perfektní z důvodu absence atmosféry a nižší gravitace. Systém by tam využíval infračervené detektory a rizikový asteroid mířící přímo na Zemi by dokázal zasáhnout během několika minut od jeho zachycení.

Asteroid o velikosti 50 metrů v průměru by mohl být zničen jen 5 hodin před zásahem planety, takové těleso by zničilo město dopadem o síle 10 megatun. Šlo by o rozsah tunguské události. Objekt o velikosti 100 metrů v průměru by mohl být zneškodněn jeden den před dopadem, ten by byl roven 100 megatunám. Systém by si poradil i s Apophisem, obávaným „asteroidem posledního soudu“, který bude Zemi míjet v roce 2029. Ten by mohl být s velikosti 370 metrů zachycen 10 dní předem.

Zatím jen koncept, ale NASA jeví zájem

Menší objekty, jako ten o průměru 20 metrů z Čeljabinsku v roce 2013, by byly eliminovány jen 15 minut před dopadem na Zem. Tím by se dalo zabránit škodám na budovách a zranění lidí, kteří by se k takovým událostem připletli. Stran velkých asteroidů potřebujeme ještě trochu lepší varování, ačkoli Pi zatím poskytuje mnohem rychlejší kalkulace než dosud uvažované alternativy. Asteroid velikosti 1 kilometru by se dal zachytit 60 dní před dopadem, ten by měl sílu ničit kontinenty.

Samozřejmě se zatím jedná pouze o koncept, oficiální zájem NASA o tento postup už je však výrazným krokem. Právě Pi by se tak nakonec mohl stát důležitou součástí vesmírné obrany planety před destruktivními vetřelci. Zatímco setkání s mimozemšťany se nejspíše odehraje na mikrobiologické úrovni, pohyby asteroidů jsou velmi reálné. Navíc se už několikrát stalo, že nás objekty minuly „o vlásek“, ale všimli jsme si jich až po několika dnech.

Jakou střelnou zbraň jste si v životě vyzkoušeli?

Zdroj: NASA

Článek Vesmírná brokovnice by mohla ničit nebezpečné asteroidy. A to i jen pár hodin před jejich dopadem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lidstvo versus velká skála

Pokud bychom měli jen 6 měsíců času, dokázali bychom naši civilizaci zachránit? Díky práci astronomů Phillipa Lubina a Alexandra Cohena máme ovšem odpověď. Podle nich je Země schopna se vypořádat s takto velkým asteroidem, cokoli jen lehce většího by už však bylo nad naše síly. Existuje několik verzí, co by se dalo dělat, včetně zásahu tělesa v zájmu odklonu jeho dráhy mimo Zemi. To by ovšem vyžadovalo více času než onoho půl roku.

Další možností je jeho odpaření, tedy změna z pevného stavu na oblak plynu. To by vyžadovalo obrovské množství energie, které oba odhadli na 50násobek současného jaderného arzenálu. Tato varianta je tudíž mimo diskusi. Pak se nabízí postup asteroid rozlomit na více menších kousků, jejichž dopad by způsobil znatelně menší škody. Tato možnost je ovšem také nerealistická, protože by ji lidstvo nepřežilo.

Jiný počet částí, ale stejný objem

Ač by měl totiž asteroid jakýkoli počet částí, uvolnil by do atmosféry stále stejné množství energie. Teplota by tak vzrostla asi na 300 stupňů Celsia, což by lidstvo přežilo pouze pod vodou. „Výsledná škoda na prostředí Země by však byla zcela katastrofální.“ Místo toho se astronomové zamýšlí nad možností zasáhnout asteroid tak, aby se drahou vychýlil mimo Zemi. Termonukleární zbraně by dokázaly vynést až 340 kilotun výbušnin.

Jen pro srovnání, bomba Little Boy shozená na Hirošimu měla „jen“ 15 kilotun. Plán je poměrně komplexní a nejdřív by bylo potřeba nálož vyslat pomocí nejsilnější pozemské rakety. Daly by se použít stroje NASA, případně zařízení společnosti SpaceX. Obě musí také proniknout povrchem tělesa, aby jejich výbuch měl skutečný efekt. Asteroid by se ovšem pohyboval mnohem rychleji, než na jaké stavy jsou tyto stroje aktuálně navrženy.

Výbuch a dopad

Dalším problémem je nejistota efektivity exploze. Tady jak moc kinetické energie (schopné pohnout onou skálou) tento výbuch vlastně vygeneruje. Jako příklad uvádí astronomové jaderný test v Nevadě v roce 1962. Ten zahrnoval explozi 104 kilotun na dně šachty hluboké 194 metrů. Výbuch vyhodil do vzduchu víc jak tunu zeminy a vytvořil kráter o hloubce 100 metrů a šířce 390 metrů. Půda byla vyhozena do výšky 90 metrů.

Problém je, že tento efekt odpovídá jen 2,3 % síly výbuchu, výtěžnost je tedy extrémně nízká. Při takovém poměru by destrukce asteroidu o velikosti 10 kilometrů vyžadovala takových bomb 8 000 a 100 kilotun nálože na každé z nich. Od roku 1962 se samozřejmě technika dávno posunula. Je však stále nejisté, zda by bylo možné upravit současné rakety na proveditelnost takto specifického zákroku. Nota bene ve vesmíru.

Scénář pro samotný odpal

Předpokládejme tedy, že se na nás řítí 10 kilometrů velký asteroid o rychlosti 10 kilometrů za vteřinu. Pokud máme upozornění 6 měsíců předem, raketa musí být odpálena 1 měsíc po zachycení, aby zasáhla cíl 1 měsíc před dopadem. To nám ovšem nedává moc času ani na modifikace, ani na testování. Současná lidská technologická úroveň je tak akorát na hranici toho, kdy by se s takovým problémem dokázala vypořádat.

Kometa NeoWise měla například velikost 5 kilometrů a nejblíže Zemi proletěla v červenci roku 2020. To bylo jen 4 měsíce poté, co byla poprvé zpozorována. Naštěstí proletěla bez následků, byla ovšem na kolizním kurzu s naší Zemí. Mohla se přiblížit až na 100 kilometrů, což by nám na reakci dalo jen velmi málo času. Takové případy jsou naštěstí obecně velmi vzácné a opravdu velké asteroidy se vyskytnout tak jednou za 100 milionů let.

Báli jste se někdy opravdu jakékoli vesmírné hrozby?

Zdroj: DiscoveryMagazine

Článek „Střet smrtícího asteroidu se Zemí“ –⁠ i na takovou situaci mají astronomové připravený plán se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Těžko udržitelné tajemství 

Na tento dotaz reagovala astronomka NASA Michelle Thaller: „A odpověď je ano… Každou noc hledáme objekty, které by mohly být v kolizním kurzu se Zemí, a pokud najdeme něco, co vypadá nebezpečně, informujeme o tom další lidi. Všude na planetě jsou dalekohledy. Neexistuje způsob, jak by někdo mohl skrývat skutečnost, že nějaký velký asteroid směřuje k Zemi.“ V nadsázce dodává, že čas bát se nastane, až vědci koupí všechno dobré víno, vyberou svůj bankovní účet a zmizí.

Naštěstí to nevypadá, že by na nás momentálně mířil velký asteroid. Daleko pravděpodobnější je, že se naše planeta střetne s menším tělesem, ​​jako byl Čeljabinský meteor, který zasáhl Rusko v roce 2013. U těchto asteroidů nehrozí, že zničí život na celé planetě. Jejich dopad do obydlené oblasti by byl ovšem stále velmi nepříjemný.

Detekce potenciálního nebezpečí 

Dnes existuje celá řada projektů, které detekují vesmírná tělesa. V čele stojí programy jako Catalina Sky Survey se sídlem v Arizoně, který se specializuje na hledání menších asteroidů, či observatoř Pan-STARRS na Havaji, která vyniká v pozorování nejasných objektů. Vesmírný dalekohled NEOWISE prohledává celou oblohu a dalekohledy ATLAS v Havaji se zaměřují na rychle se pohybující objekty.

Samotné průzkumy však odborníkům na planetární obranu nestačí. Po spatření asteroidu jsou zásadní následná pozorování. Z nich vědci získají data k přesnému výpočtu oběžné dráhy daného objektu. Pokud všechna tato pozorování zjistí, že asteroid překračuje určitou velikost a přiblíží se do vzdálenosti 7,48 milionu kilometrů od Země, automaticky se nazývá „potenciálně nebezpečný asteroid“. 

Kritická velikost asteroidu

Vědci se domnívají, že našli téměř všechny největší asteroidy, tzn. větší než 1 km v průměru. Malé asteroidy je sice nejtěžší najít, na druhou stranu je u nich velká šance, že se při průletu atmosférou rozpadnou. Proto je nejrizikovější právě střední velikostní kategorie asteroidů, u nichž průměr přesahuje 140 metrů, ale nedosahuje 1 000 metrů.

Ke konci roku 2020 odhady naznačovaly, že vědci našli pouze 40 % objektů střední velikosti, rok 2021 přidal dalších 500 vesmírných těles této kategorie. Úřad pro planetární obranu NASA odhaduje, že při současném tempu bude vědcům trvat dalších 30 let, než identifikují 90 % objektů této velikosti. Samozřejmě s výzkumem nových technologií se tato doba může nakonec výrazně zkrátit.

Jak hodnotíte činnost NASA ve vesmírném průzkumu?

Zdroj: IFLScience, EC, Space

Článek Řekla by NASA veřejnosti o hrozící srážce s asteroidem? Astronomka otevřeně promluvila o možné katastrofě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Metoda kinetického impaktoru

Existuje několik možností, které se v obraně proti asteroidům berou v potaz, např. použití laserů, jaderného výbuchu nebo kinetického impaktoru. Konečná volba závisí hlavně na tom, s jakým předstihem bude asteroid spatřen.

Nová mise NASA DART (Double Asteroid Redirection Test) otestuje právě techniku ​​kinetického impaktoru, která zahrnuje vyslání jedné nebo více velkých vysokorychlostních kosmických lodí do dráhy blížícího se objektu a jeho vychýlení z dráhy. Pokud by byly impaktory připraveny, stačil by jim na zničení menšího asteroidu rok až dva. Jinak by bylo zapotřebí 20 let na proces od sestavení impaktoru až po vesmírný náraz. 

Cíl mise –⁠ měsíc Dimorphos

Start vesmírné lodi DART proběhl 24. listopadu 2021. DART odstartovala na palubě rakety SpaceX Falcon 9 z Vandenbergovy kosmické základny v Kalifornii. Jejím cílem bude měsíc Dimorphos obíhající kolem asteroidu Didymos, který je od Země vzdálen 11 milionů kilometrů, což umožní pozorování pozemními dalekohledy a planetárním radarem. Do měsíce narazí rychlostí 6,6 km/s. Srážka sníží rychlost měsíce o zlomek jednoho procenta, ale oběžná dráha se změní o několik minut.

Kritéria pro výběr cíle

Ty největší asteroidy, více než 1 000 metrů široké, je nejjednodušší najít. Nejmenší asteroidy nejsou dost těžké na to, aby způsobily velké škody; některé dokonce nepřežijí cestu zemskou atmosférou. Střední kategorie asteroidů, větší než 140 m, ale menší než 1 000 metrů, znepokojuje vědce nejvíce. Hůře se hledají, ale mohou způsobit ničivý náraz.

Měsíc Dimorphos měří v průměru 160 metrů, čímž se řadí do střední kategorie asteroidů, což je hlavní důvod, proč byl vybrán. Druhým důvodem je 12hodinová doba oběhu, na kterém bude změna oběžné dráhy lépe pozorovatelná než na dráze o délce několika let.

Rizikové faktory

Je však potřeba počítat se situací, kdy věci nepůjdou podle plánu. Asteroid může být vychýlen jen částečně, takže by stále směřoval k Zemi, ale na jiné území, čímž by se uměle vytvořila nová verze katastrofy. Dalším rizikem je odlomení fragmentů, které by byly pro Zemi též nebezpečné. Je tedy pravděpodobné, že na kompletní odstranění hrozby by nestačila pouze jedna loď, proto je tak důležité spatřit ohrožující objekt s dostatečným předstihem, aby měli vědci na obranu dostatek času.

Evropské plány 

Projekt DART má za úkol přinést první data v reálném světě o použití kinetického impaktoru. Také Evropa se hodlá zapojit do planetární obrany. Evropská kosmická agentura vypustí v roce 2024 vesmírnou loď s názvem Hera, aby vědcům umožnila ještě podrobněji porozumět faktorům, které musí skutečná planetární obranná mise zvážit.

Jakou obranu proti střetu s asteroidem byste zvolili?

Zdroj: LiveScience, NASA

Článek Jaké máme možnosti, pokud by se na Zemi řítil asteroid? Kosmická loď otestuje možnost záchrany lidstva se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žádný výsadek, rovnou raketa

Prakticky jediným rozdílem by byla skutečnost, že by nedošlo k vyslání vrtajících výsadku. Místo toho bychom rovnou odpálili raketu s jadernou hlavicí, která by asteroid – doufejme – rozbila na větší počet menších úlomků. Z toho plyne ovšem jasný následující problém. Těleso by totiž na naši planetu dopadlo tak jako tak, jen na víc míst. Paradoxně by tento výsledek zásahu mohl všechno ještě zhoršit, místo aby nás před krizí zachránil.

Tým fyziků z Univerzity Johna Hopkinse se proto vrhl do simulačních modelů. V nich byla odpálena megatunová hlavice proti asteroidu o rozměrech 100 metrů, tedy asi pětině velikosti tělesa Bennu. Model podrobně rozebral na pět možností dráhy, kterou k nám asteroid dorazí. Zásahy raketou do tělesa byly nastaveny na půl roku před simulovaným dopadem. Přestože by došlo k redukci hmoty, která by do nás narazila, některé problémy přetrvávají.

Mnoho malých kusů, které nelze určit

Výsledky simulace hovoří poměrně jasně. Pokud by bylo těleso zasaženo 6 měsíců před dopadem, nárazová hmotnost by byla jen 1 %. Při zásahu 2 měsíce před dopadem by byla dokonce 0,1 %. Obrovským problémem ovšem je, že je nesmírně těžké určit trasy všech úlomků budoucího roztříštěného asteroidu. Kromě gravitace na ně totiž bude působit řada dalších faktorů. Místo jedné exploze na Zemi bychom si jich snadno přivodili víc.

I přes pozitivní stránky této možnosti bude nejspíš lepší nechat hlavice až jako poslední řešení. Už nějakou dobu se vedou diskuse o možnostech, jak asteroid z jeho dráhy pouze odklonit. Základem této obrany je pečlivý monitoring okolí Země a predikce toho, co nás může v budoucnu zasáhnout nebo se bude pohybovat jen v blízkosti. Čím delší čas máme informaci o možném nárazu, tím menší sílu budeme ve výsledku potřebovat.

Vychýlení při predikci v řádu dekád

Astronomové pracují při předpovědích jak s obrovskými hmotnostmi a velikostmi, tak také v naprosto jiných časových rovinách. A pokud máme k dispozici informaci, že do nás něco může narazit například za 30 let, je mnohem lepší takovou hrozbu vychýlit z dráhy. To lze provést kinetickou nárazovou hlavicí. Nukleární hlavice si v tomto programu taky najdou místo, ale jen jako poslední linie obrany proti velmi malým tělesům.

Minimálně tedy do té doby, než se naučíme přesně trasovat i drobné úlomky těles, která bychom takto zasáhli. Pozitivem jejich velkého počtu na planetě je to, že pokud nějaké těleso zachytíme opravdu pozdě, máme v rukách aspoň něco, co mu můžeme poslat do cesty. A to v zásadě okamžitě. Vzhledem ke stále rostoucím možnostem předvídání tras vesmírných těles ale doufejme, že na takovou variantu nikdy nedojde.

Byl by podle vás dopad drobných úlomků velkým problémem?

Zdroj: ActaAstronautica

Článek Čeká nás v budoucnu reálný Armageddon? V případě velkého asteroidu mířícího na Zem mají světové velmoci jasný scénář se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nezachycené blízké setkání

Vědci, kteří objekt zachytili až se zpožděním, ho pojmenovali Asteroid 2021 UA1. K naší planete se přiblížil z opačné strany, než jde světlo od Slunce. Proto tmavý a drobný „návštěvník“ unikl pozornosti až do doby, kdy byl asi 4 hodiny cesty za nejbližším bodem, jak uvedl CNET. S rozměry zhruba 2 metry se ale jednalo o příliš malé těleso na to, aby bylo jakkoli vážnou hrozbou. I kdyby se k Zemi dostal blíže, shoří v atmosféře ještě před dopadem.

Pokud se komety či asteroidy vyskytují v našem vesmírném sousedství, tedy blíže jak 194,5 milionu kilometrů, existuje pro ně termín NEOs. Nejedná se ale o vyvoleného z Matrixu, nýbrž zkratku „near-Earth-object“ čili „objekty blízké Zemi“. NASA pak využívá síť pozemních teleskopů k tomu, aby monitorovala jejich pohyb a také velikost, tvar i složení. Samozřejmě vybírá potenciálně nebezpečná tělesa.

Rizikové faktory u asteroidů

Podle měřítek NASA se objekt stává pro Zemi rizikem tehdy, když měří alespoň 140 metrů. UA1 tak nebyl rizikem pro planetu, jenže co další asteroidy, které také míří naším směrem? Kromě monitoringu zkoumá NASA dlouhodobě také možnosti ochrany před velkými tělesy a jejich odklon. V prosinci bude spuštěn tzv. DART test (The Double Asteroid Redirection), metoda odklonu asteroidu jeho trefením dálkově ovládaným strojem.

Dle vyjádření vědců se pokusí trefit dvojasteroid Didymos, jehož větší část má 780 metrů, menší pak 160. Ten se nejblíže Zemi dostal v roce 2003 a byl od nás 7,18 milionu kilometrů. Obvykle ale jen rotuje kolem Slunce daleko od naší vlastní dráhy. I když nepředstavuje hrozbu, je ideálním cílem na zkoušku toho, zda lze do případných hrozeb takto „drcnout“. Mechanismus obrany dává totiž smysl, otázkou je potřebná síla.

Neodkloníme to, co nevidíme

Na to, abychom se s asteroidem dokázali nějak vypořádat, o něm potřebujeme vědět předem. Proto existuje další mise NASA, NEO Surveyor, tedy infračervený vesmírný teleskop. Ten má vylepšit naše možnosti zachycení právě takových plíživých asteroidů, jako byl UA1, které se přiblíží zcela nepozorovaně. Do dnešního data identifikovala NASA asi 27 000 těles blízkých Zemi, z nichž 140 metrů měří asi 9 800. Tedy rozhodně nemalé množství.

Zatímco „lednička“ byla opravdu neškodné smítko, už v prosinci se přiblíží znatelně větší kousky. Pět objektů se velikostí pohybuje mezi 17–52 metry. Ani jeden z nich se naštěstí nedostane blíže než 829 000 kilometrů od Země, aspoň tedy podle tvrzení NASA. A agentuře, která už nás dostala ve vesmíru takhle daleko a neustále nás zásobuje dalšími zázraky, není důvod nevěřit. Tak popřejme prosincové zkoušce hladký průběh.

Čeho z vesmíru se nejvíc bojíte?

Zdroj: LiveScience

Článek Zemi těsně minul asteroid. Objekt unikl pozornosti astronomů. V budoucnu půjde o katastrofu obřích rozměrů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Drtivý úder a jeho okamžité následky

Drtivý dopad byl jasný ještě před samotným úderem, protože meteorit dopadl na planetu v tom nejničivějším úhlu. Asteroid byl velký asi 1 kilometrů a pohyboval se rychlostí 43 000 kilometrů v hodině, když vytvořil na tváři Země onu obrovskou jizvu. Důležitější je ovšem to, že dopadl v úhlu asi 60 stupňů, což vystřelilo do povětří obrovská mračna země a aerosolů. Tento úhel je jasně patrný i na tvaru samotného kráteru a nahnutých skalách.

Úder způsobil doslova vypaření evaporitových hor a vyslal do povětří 325 gigatun síry ve formě auerosolu, stejně jako 425 gigatun oxidu uhlíku. Tento mrak mikroskopických částic zahalil celou planetu a drasticky tak omezil příchozí sluneční světlo i teplo. Následující drastické ochlazení ovlivnilo celé klima planety. Studie z roku 2016 v časopise Geophysical Research Letters určila propad průměrné teploty planety z 27 na 5 stupňů Celsia.

Světlo, fotosyntéza a to další

Radikální pokles příchozího slunečního světla způsobil kolaps fotosyntézy a tudíž i spodních pater potravinového řetězce. Tím zkolabovala i další patra a tedy dinosauři a mnoho dalších druhů. Síra uvolněná do atmosféry mezitím vedla ke kyselým dešťům, které trvaly celé dny po dopadu. Ty zabily bezpočet vodních druhů žijících v horních hladinách oceánů, stejně jako v řekách a jezerech. Tyto následky potvrdila studie z roku 2014.

Dopad měl přirozeně za následek mnohočetné vlny tsunami, které se proháněly všemi oceány. Ty dosahovaly výše až 1,5 kilometru a putovaly rychlostí 143 kilometrů v hodině. Vlny v Atlantiku dosahovaly až 15 metrů a 4 metry po celém Pacifiku, jak ukázalo počítačové modelování. Sedimenty po těchto vlnách se zachovaly na území Lousiany. Tento seismický 3D průzkum odhalil asymetrické 16 metrů dlouhé duny, které ukazují zpět do místa úderu.

A všude hořely ohně

Mračna uvolněná dopadem také zažehla sérii požárů, jejichž kouř a popel ještě přispěl k redukci slunečního svitu. Pro geology je obecně snadné zjistit dobu dopadu asteroidu, když podrobně prozkoumají vrstvy hornin. Po celém světě následuje po období křídy tenká vrstva bohatá na iridium. Tento prvek je na Zemi velmi vzácný, kameny pocházející z vesmíru ho ale obsahují velké množství. Jenže samotný dopad, ač nepochybně masivní, nebyl to hlavní.

Podle Gulicka byla největší katastrofou právě změna atmosféry Země. Následující ochlazení trvalo více než desítku let a dopad měl vliv na všechny složky podstatné pro život. Masivní vymírání se podle něj dá způsobit jen něčím, co si zahrává s podmínkami celé planety. Minulé katastrofy, které se Zemi přihodily, jsou tak pro nás důležitou lekcí. Jenže kdo se odmítá poučit z historie, je odsouzen ji nevyhnutelně zopakovat, obvykle s většími následky.

Dočkáme se podle vás v budoucnu obdobné katastrofy?

Zdroj: LiveScience

Článek Opravdu stál pád meteoritu za vyhlazením dinosaurů? Vědci přichází s novými informacemi o tom, co se tehdy stalo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vzácnost ve vzácnosti

Obecně vzato jsou střety s velkými asteroidy vzácné. Ten poslední, který by vedl k opravdu masivním ztrátám na životech, se projevil v tunguzské události v roce 1908. Věří se, že to byl meteorit, který vybuchl asi 10 kilometrů nad velmi odlehlou oblastí Sibiře. Tohle se může přihodit jednou za několik století, jenže Sibiř je odlehlá oblast. Dokonce i dnes je velmi řídce osídlená a všichni jsou rozdrobení po celé ploše, nikoli ve velkých městských aglomeracích.

Jenže by stačilo, aby stejné těleso dopadlo o pět hodin později a byl by zasažen Petrohrad. Menší verze jsme viděli třeba v roce 2013, kdy se Čeljabinský meteor rozpadl asi 30 kilometrů nad povrchem. Rozbil tehdy okna a ve městě na západě Ruska zranil asi 1 400 lidí. Exploze byla srovnatelná s Hirošimou, tedy asi 500 kilotun. Něco takového je mnohem častější a tento typ dopadu se projevuje asi třikrát za jeden rok.

Vesmírný kulečník

V první řadě je důležitá právě detekce. Proto NASA ustanovila PDCO – Planetary Defence Coordination Office, tedy úřad pro koordinace obrany planety. Abychom si totiž mohli s něčím poradit, musíme hlavně vědět, že venku něco je. S postupující technologií a mnoha satelity na oběžné dráze dovedeme naštěstí předvídat dráhy těles na roky či dekády dopředu. Takže cokoli, co by se k nám skutečně blížilo, zachytíme nejspíš s velkým předstihem.

Nejjednodušší metoda zákroku je pak něco jako planetární kulečník. NASA použije sondu pro dopravení těžkého objektu vstříc tomu příchozímu a udeří do něj. Případně to provede samotná sonda. V nejlepším scénáři pak bude asteroid odkloněn ze svého původního kurzu a mine Zemi. NASA i evropské agentury budou tento postupy testovat během příštích několika let. Objeví se totiž dvojitý asteroid Dydymos provázený měsícem Dydymoonem.

Zdroj: BBC

Článek Šance na srážku s asteroidem je vyšší, než se předpokládalo. Co bychom reálně měli dělat? Soudný den je za rohem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Obrovská a hrozně lehká

Věda obecně zažívá nejvíc pokroku při zkoumání opravdu divných věcí. Kleopatra je tak ideálním kandidátem na to, aby se z ní vědci dověděli něco nového o Sluneční soustavě. Vědci použili teleskop v Chile ve snaze získat co nejlepší snímky velmi neobvyklého tvaru Kleopatry. Největší z trojice asteroidů je delší než New Jersey, případně je to asi polovina délky Lamanšského průlivu. Ten je dlouhý 520 kilometrů.

Druhá studie se věnovala revizi původně odhadované dráhy asteroidu i orbity obou jejích měsíců. To dovolilo badatelům vypočítat hmotnost Kleopatry, která byla dalším překvapením. Asteroid má totiž jen asi třetinu váhy, ke které došly původní odhady. Vzhledem k tomu, že se věřilo, že je z kovu, jde rozhodně o zvláštní a nečekaný vývoj. Všechno naznačuje, že jde spíše o porézní sloupec kamenů než o jeden velký kus železa.

Vznik následkem srážky těles

Asteroidy tvořené tímto způsobem nejsou tak neobvyklé. Například Bennu, ze kterého odebrala nedávno vzorek sonda Osiris-Rex, má podobně porézní strukturu. Tyto kosmické skály se formují z materiálu uvolněného během výrazných dopadů velkých těles. Vzniklé úlomky se zkrátka nahromadí v prostoru, až vytvoří nové tělo. Takhle mohla podle astronomů vzniknout jak samotná Kleopatra, tak i oba její obíhající měsíce.

Tým SETI Institutu doufá, že bude moci na Kleopatru zaměřit další a silnější teleskopy. Jde jim hlavně o to zjistit, zda nemá asteroid ještě více měsíců či neskrývá další zajímavá překvapení. Jde totiž o velmi matoucí, a tím pádem zajímavý systém. Rozhodně bude vyžadovat vědeckou pozornost i v budoucnu. Nejen pomocí teleskopů, ale nejspíš i nějakou speciální misi, která by odhalila celou historii formování Kleopatry a jejích „dětí“.

Zdroj: Cnet

Článek Nový vesmírný objev, planetka ve tvaru psí kosti, nedá astronomům spát. Má hned dva měsíce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nová data z OSIRISu

Nová studie, kterou NASA zveřejnila, obsahuje data z posledního sledování tohoto tělesa. Díky nim mohla agentura provést nové a velmi přesné propočty a predikovat dráhu letu tohoto asteroidu. Což ukázalo také jeho budoucí vzdálenost od naší planety. A riziko střetu se Zemí se ukázalo v období mezi současností a rokem 2300. Toto riziko na budoucí kolizi je tak 1:1750, což je o něco vyšší pravděpodobnost, než jakou naznačovaly předchozí propočty.

I přes zvýšenou šanci není potřeba propadat panice. Všechny vysoké hodnoty se totiž nacházejí mezi roky 2100–2200, s nejvýraznějším rizikem v září 2182. Badatelé dosáhli nových propočtů díky určení vzdálenosti asteroidu od Země s přesností téměř na metr. Pro srovnání je to stejná přesnost jako změřit vzdálenost mezi Empire State Building a Eiffelovou věží s přesností na tisíciny centimetru. V rámci vesmíru tedy naprosto perfektní.

Velmi přesně sledovaný

Bennu je zatím nejpřesněji popsaný a sledovaný asteroid v naší sluneční soustavě. Kromě současné polohy známe i jeho budoucí dráhu, a to rovněž s přesností na metry. V tomhle hravě překonává i samotnou Zemi. Úroveň měření i predikce pochválili vědcům i kolegové z univerzity v Arizoně. Vědomí současné pozice je klíčové pro předvídání budoucnosti a kalkulace týmu byly označeny za práci „v bílých rukavičkách“.

Přes zvýšené riziko střetu se Zemí není Bennu tělesem, které by nám mělo způsobovat bezesné noci. Šance, že Zemi netrefí, je 99,9 %, a i kdyby ano, rozhodně nebude znamenat masové vyhlazení života. Asteroid, který stál za vymřením dinosaurů, měl v průměru skoro 10 kilometrů. Bennu nemá ani půl kilometru. I tak by se ale jednalo o regionálně devastující událost, asi milionkrát silnější než obrovský výbuch přístavu v Bejrútu v roce 2020.

Zdroj: NationalGeographic

Článek K Zemi letí obří asteroid, NASA zveřejnila datum možného střetu. O jak velkých škodách lze hovořit? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.