Masarykova ozdravovna pod Mariinou vyhlídkou: palác pro nemocné děti

Ozdravovna otevřela brány v září 1927 a od počátku se pojila se jménem T. G. Masaryka. Přijímala děti s nemocemi dýchacích cest, astmatem a alergiemi, ale také potomky chudších rodin, kterým měl pobyt v horách vrátit sílu. Jezdily sem z celé republiky. Lákadlem bylo podnebí a kvalitní voda, jak připomíná architektonický portál Poznej domy.

V severních Čechách šlo o jediné zařízení svého druhu. Pro Jetřichovice se budova stala symbolem, podobně jako skalní vyhlídky nad obcí. Turistický profil Českého Švýcarska ji dodnes popisuje jako honosnou stavbu se zahradou, která střeží vstup do Jetřichovických skal.

Dnešní adresa zní Jetřichovice 124. Stavba stojí přímo pod Mariinou skálou, na začátku trasy, kterou každou sezonu projdou tisíce lidí. Kdo se zastaví u plotu, uvidí okna, za nimiž kdysi spaly celé třídy dětí z měst zahalených smogem.

Proč budova odolala: pevné zdi, opravy a chlad Jetřichovických stěn

Podobné objekty se v Česku často během pár let zřítí. Jetřichovická ozdravovna drží tvar a za tím stojí hned několik činitelů.

Velkorysá konstrukce. Meziválečná stavba vznikla s jasnou dispozicí, masivním zdivem a s nároky na hygienu, jaké se tehdy u léčebných zařízení vyžadovaly. Takové budovy snesou zanedbání lépe než lehčí poválečné ubytovny.

Zásahy v posledních letech krajské správy. Areál dostal opravenou střechu, novou kuchyni, vnitřní bazén a část nových oken. Právě střecha bývá pro opuštěné domy rozhodující: dokud nezatéká, krov a stropy vydrží.

Uzavřený areál. Budovu po celou dobu chránily zamčené dveře a plot. Původní vybavení se sice rozprodalo a zbytek rozkradli zloději, nosná konstrukce ale zůstala netknutá.

Mikroklima údolí. Jetřichovické stěny patří k nejchladnějším koutům Českého Švýcarska. Správa národního parku na svém webu o podnebí popisuje klimatickou inverzi, při níž studený vzduch stéká do roklí, sníh se v nich drží až do jara a teploty kolísají méně než na okolních plošinách. Botanický ústav AV ČR mapuje lesní mikroklima parku v rozlišení pěti metrů a potvrzuje, že stinné lesní prostředí je výrazně stabilnější než otevřená krajina.

Podle nás mohlo právě toto prostředí tlumit teplotní extrémy, které budovám škodí nejvíc: prudké letní přehřívání a opakované zamrzání a rozmrzání. Vlhkost tu ovšem působí jako dvousečná zbraň. Stejné údolí, které budovu chladí, do zdiva zároveň vhání vodu.

Výsledek je patrný na první pohled. Zahrada zarostla, kašna vyschla, omítka v prázdných sálech opadává a špinavá okna hledí do lesa. Při dnech otevřených dveří v roce 2022 si přesto návštěvníci prošli většinu pater. Jen to nejvyšší zůstalo kvůli bezpečnosti zavřené. Stavba tedy zůstala čitelná i obyvatelná, což u objektů podobného osudu bývá výjimka.

Kemp, chatky a pokoje Deluxe: ozdravovna znovu vítá hosty

Kdo by čekal zamřížovanou ruinu, bude překvapen. Areál v roce 2026 funguje jako zážitkové ubytování s kempem a provozovatel na oficiálním webu Ozdravovna Jetřichovice zveřejňuje ceník:

Uvnitř historické budovy se tak dá přespat v pokojích Deluxe nebo v zážitkovém apartmánu. Volně se ale areálem procházet nelze. Do neprovozovaných částí budovy je vstup zakázaný a z bezpečnostních důvodů tam nemá co dělat ani milovník průzkumu opuštěných míst.

Pobyt v legálním kempu má v národním parku ještě jednu výhodu. V okolní přírodě se smí tábořit jen na vyhrazených místech a rozdělávat oheň je zakázané. Areál ozdravovny tak nabízí vzácnou možnost přenocovat pár kroků od skal bez porušení pravidel.

K budově se dojde z centra obce po červené značce. Úsek z Jetřichovic na Mariinu vyhlídku měří podle Školy Národního parku 1,3 kilometru a stoupá o 206 metrů. Ozdravovnu míjíte hned zkraje. Pak cesta strmě nabírá výšku po schodech a písčitém chodníku až k vyhlídkovému altánu.

Wellness hotel za 750 milionů narazil na územní plán

Současný kemp má být jen předehrou. Podnikatel Jaroslav Suchánek, spojovaný se skupinou Symbiola, areál koupil v roce 2020 a ohlásil přestavbu na wellness hotel se zhruba 180 pokoji pro 400 hostů. Plán zahrnuje restauraci, relaxační zónu, zázemí pro personál a parkoviště. Investice měla dosáhnout 750 milionů korun a otevření mířilo na rok 2027, tedy na sté výročí ozdravovny.

Záchrana přitom dlouho nikoho nelákala. V roce 2018 podepsalo přes 6 300 lidí petici, aby budovu převzal Ústecký kraj a zřídil v ní například domov pro seniory. Kraj odmítl. Obnovu tehdy odhadoval až na 400 milionů korun.

Suchánkův plán zbrzdil covid, poté požár Českého Švýcarska v roce 2022 a nakonec spor s obcí. Zastupitelstvo v únoru 2025 schválilo nový územní plán bez veřejné debaty. Podle investora plán znemožnil dostavbu na okolních parcelách a celý projekt zablokoval. Starosta oponuje tím, že Jetřichovice dosáhly hranice únosnosti a další lůžka by přinesla víc aut, odpadu i hluku.

Spor se v dubnu 2026 vyhrotil. Jak informoval iRozhlas, Ústecký kraj označil schválení územního plánu za protizákonné a navrhl jeho zrušení. Obec se hodlá bránit. Správa národního parku avizovala, že po nabytí právní moci rozhodnutí bude vydávat stavební povolení podle posledního platného plánu.

Úřední dokumentace přitom s přestavbou počítá. Vyhodnocení vlivů územního plánu řadí plochu bývalé ozdravovny mezi brownfieldy a zdůrazňuje limity na rozhraní CHKO a národního parku, zejména kapacitu parkování. Aktuální stanovisko památkářů veřejně dostupné není.

Podle nás rozhodne, zda investor dokáže nové kapacity vtěsnat do stávajícího areálu, vyřešit dopravu a nepřetížit skalní stezky nad obcí. Že bývalé léčebné areály mohou úspěšně ožít, dokazuje Resort Svatá Kateřina u Počátek, kde z někdejších lázní vznikl hotel s wellness. Luhačovické Sluneční lázně zase ukázaly opačnou cestu: původní hotelový záměr skončil pro nedostatek peněz, oceněná rekonstrukce však budovu vrátila lidem v kulturní podobě. Jetřichovice mají na stole obě varianty.

Článek Opuštěná ozdravovna v Jetřichovicích přežila 60 let bez údržby. Chrání ji mikroklima údolí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak člověk vytvořil „moře“ v jihočeské nivě

Příběh Veselských pískoven začíná v roce 1952, kdy se v nivě Lužnice rozjela průmyslová těžba štěrkopísku. Říční sedimenty, které tu řeka ukládala tisíce let, byly ideálním stavebním materiálem pro poválečný boom. Bagry postupně vyhloubily pět rozsáhlých jam, které se okamžitě plnily podzemní vodou; štěrky a písky v nivě jsou totiž mimořádně propustné a hladina podzemní vody tu leží mělko pod povrchem.

Těžba trvala až do roku 1986. Po ní následovala technická rekultivace a v letech 1983–1989 i biologická fáze, kdy se břehy osázely vegetací. Část území byla ponechána přirozené sukcesi, příroda si tu zkrátka vzala zpět, co mohla. Výsledkem je dnešních 240 hektarů vodních ploch obklopených písčitými plážemi, lužními lesy a naučnou stezkou se 14 zastaveními na sedmikilometrovém okruhu.

Proč je voda v pískovnách tak průzračná

Každý, kdo sem přijde poprvé, se ptá totéž: jak je možné, že voda v bývalém dole vypadá čistěji než v městském bazénu? Odpověď je v geologii pod hladinou.

Štěrkopísková jezera se zásadně liší od běžných rybníků. Zatímco rybník v zemědělské krajině přijímá splaveniny z polí, jemné jílové částice a organiku z povodí, posttěžební jezero prořezává vysoce propustné vrstvy štěrků a písků. Voda v něm intenzivně komunikuje s podzemní vodou, která je přirozeně filtrovaná průchodem přes sedimenty. Přísun jemných částic a organického materiálu je výrazně nižší, a proto zůstává zákal minimální.

K tomu přidejte čistou fyziku. Molekuly vody pohlcují červenou část světelného spektra; čím větší objem čisté vody, tím výrazněji se projevuje modrý odstín. Když je navíc dno tvořené světlým pískem, odražené světlo zesiluje dojem tyrkysové barvy. Není to žádný chemický trik ani přidaná barva. Je to kombinace nízké turbidity, světlého substrátu a slunečního svitu. Za zatažených dnů efekt slábne, za letního poledne ale člověk skutečně na okamžik zapochybuje, jestli nestojí u Jadranu.

Jihočeská poušť: písečná duna, kterou navál vítr z doby ledové

Pár minut chůze od pláží se krajina změní tak radikálně, že to vypadá jako střih ve filmu. Les ustoupí, pod nohama zašustí suchý písek a před očima se objeví nízký, ale zřetelný pahorek: Písečný přesyp u Vlkova, přírodní rezervace a jedna z nejlépe zachovaných písečných dun v celém Česku.

Přesyp vznikl ke konci pleistocénu, tedy v období, kdy ustupoval poslední kontinentální ledovec a krajina střední Evropy vypadala jako studená step s minimem vegetace. Řeky Lužnice a Nežárka ukládaly v nivě obrovské množství písků a štěrků. Vítr, který tehdy vál převážně od východu, tyto odkryté říční sedimenty přemísťoval a navršil z nich dunu. Morfologie přesypu to dodnes prozrazuje: východní návětrný svah je pozvolný, se sklonem kolem 10°, zatímco západní závětrný svah padá příkře pod úhlem 30 až 40°. Rozměry (přibližně 80 × 60 metrů) jsou skromné, ale tvar je učebnicově čitelný.

Co dělá Vlkov skutečně výjimečným, je kontext. Třeboňská pánev ukrývá vrstvy písků o mocnosti až 350 metrů, ale odkryté, nezarostlé duny tu zůstaly jen dvě: Vlkov a nedaleký Slepičí vršek. Všechny ostatní pohltila vegetace nebo lidská činnost. AOPK proto vede Vlkov mezi maloplošnými zvláště chráněnými územími CHKO Třeboňsko.

Vlkov versus polabské duny: co říká srovnání

Česko není na písečné přesypy tak chudé, jak by se zdálo. V Polabí u Nymburka leží přesyp u Píst, rozsáhlejší oblast s dunami dosahujícími výšky kolem deseti metrů, rovněž pozdně glaciálního původu, vzniklá z fluviálních sedimentů Labe. O kus dál existuje přesyp u Osečka, drobná duna, kterou Česká geologická služba eviduje, ale přisuzuje jí nižší vědecký význam.

Vlkov se od polabských příbuzných odlišuje ve třech ohledech:

• Geologický zdroj – zatímco polabské duny čerpají z labských sedimentů, Vlkov vznikl z písků Lužnice a Nežárky, tedy z jiného říčního systému.
• Ochranný režim – leží uvnitř CHKO Třeboňsko, což mu zajišťuje přísnější ochranu i širší ekologický kontext lužních lesů a rybničních soustav.
• Stav zachování – ČGS i AOPK ho prezentují jako mimořádně cennou, velmi dobře zachovanou dunu, zatímco řada polabských přesypů je částečně stabilizovaná vegetací nebo narušená zemědělstvím.

Na několika stech metrech od sebe tu tak leží dvě učebnicově odlišné krajiny: jedna vytvořená člověkem za pouhých 34 let těžby, druhá formovaná větrem na konci doby ledové. Obě přitom stojí na stejném materiálu, říčním písku.

Prakticky: co vědět před cestou

Areál pískoven není oficiálně spravované koupaliště se záchranáři a bazénovou chemií. Je to přírodní lokalita v chráněné krajinné oblasti, kde se koupání toleruje a zázemí postupně rostlo zdola. Sezonní parkování stojí 50 korun do pěti odpoledne, poté 25 korun. Kartou nezaplatíte, ani na parkovišti, ani u stánků s občerstvením. Nejbližší bankomaty jsou ve Veselí nad Lužnicí.

Z Prahy se sem dostanete vlakem bez přestupu po trati 220 na České Budějovice; cesta autem trvá orientačně kolem dvou hodin. O horkých víkendech a při kulturních akcích, které areál pravidelně pořádá, je rozumné počítat s vyšším návalem.

Tyrkysová voda, postglaciální duna a příběh o tom, jak se těžební jáma proměnila v krajinu, kterou chrání stát. Tohle všechno leží na jednom sedmikilometrovém okruhu uprostřed Třeboňska, a vstup je zdarma.

Článek Veselské pískovny vypadají jako Karibik. Leží 2 hodiny od Prahy a většina Čechů o nich neví se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak hraběnka Terezie zrežírovala „divokou“ přírodu

Příběh parku se váže k rodině Buquoyů, konkrétně k Terezii Buquoyové a jejímu manželu Janu Nepomuku Buquoyovi. Původní název zněl Krásné údolí (Valloncherie) a záměr odpovídal dobové módě inspirované myšlenkami Jeana-Jacquesa Rousseaua o pobytu ve volné, nespoutané přírodě. Jenže „nespoutanost“ tu byla pečlivě inscenovaná. Údolí podél Stropnice dostalo louky s průhledy, drobné romantické stavby, vysazené cizokrajné dřeviny a jako dramatický vrchol celé kompozice vodopád, který měl návštěvníka přesvědčit, že krajina sama od sebe nabízí divadlo.

Park se postupně proměňoval ze sentimentálního na anglicky krajinářský celek s dvanácti zastaveními, z nichž každé mělo vyvolat jiný dojem: úžas, melancholii, klid. Dnes je Terčino údolí chráněno dvojím režimem, jako národní přírodní památka i jako kulturní památka České republiky. Předmětem ochrany je přímo „parkově upravená krajina z 18. století“, což z běžného lesoparku dělá historicky komponované území s výjimečným statusem.

Vodopád, který pohání 720 metrů dlouhý náhon ze Stropnice

Největším magnetem celé trasy zůstává umělý vodopád. Slovo „umělý“ ovšem klame; kdo stojí pod skalní stěnou, po níž se řítí voda, hledá přirozený geologický útvar. Technické zákulisí odhaluje teprve pohled na mapu. Voda je k vodopádu přiváděna ze Stropnice přes splav a regulační stavidlo. Náhon měří 720 metrů, z toho posledních 128 metrů vede kamenným žlabem. Na konci žlabu proud padá po skále zpět do říčního koryta.

Podle oficiálního textu NPÚ činí výška pádu 13 metrů. Pro srovnání: Pančavský vodopád v Krkonoších, nejvyšší v Česku, překonává 148 metrů v hlavním rameni a představuje vysokohorskou kaskádu v ledovcovém karu. Terčinský vodopád je proti němu komorní parkový prvek, jehož síla spočívá v kontextu. Stojíte pod ním obklopeni mohutnými kmeny, nad hlavou se klene listnatý baldachýn a zvuk dopadající vody pohlcuje okolní ticho. Žádný jiný český vodopád nenabízí takhle inscenovaný zážitek.

Cypřišky Lawsonovy a pětistaleté duby: co roste v romantickém parku

Turistické průvodce často zmiňují „vzácné cypřiše“. Přesnější označení zní cypřišek Lawsonův (Chamaecyparis lawsoniana), introdukovaná dřevina původem ze západního pobřeží Severní Ameriky, která se do středoevropských parků dostala v 19. století. U zříceniny Modrého domu přežívají exempláře přesahující patnáct metrů. Že se jim v jihočeském klimatu daří, vysvětluje mikrostanoviště: vlhký říční zářez podél Stropnice zajišťuje dostatečnou půdní i vzdušnou vlhkost, kterou tento druh vyžaduje.

Vedle cypřišků tu rostou:

• mohutné duby, z nichž nejstarší dosahuje podle regionálních zdrojů stáří kolem pěti set let,
• buky a javory tvořící souvislý korunový zákrov,
• další parkové introdukce vysazené Buquoyi jako součást romantické scenérie.

Právě souhra vzrostlých stromů, vodního prvku a historických staveb vytváří atmosféru, kterou žádný jednotlivý objekt sám o sobě nenabídne.

Ruina Modrého domu, Lázničky a brodění potokem

Vodopád je sice nejfotografovanějším bodem trasy, ale celý okruh nabízí další zastavení, která drží pozornost. Modrý dům, někdejší letní sídlo Terezie Paarové, zničila povodeň v roce 1936 a požár. Dnes z něj zůstaly dvě obvodové stěny porostlé mechem, romantická ruina jako vystřižená z anglického krajinářského ideálu. Nedaleko stojí Lázničky, drobná stavba připomínající éru, kdy údolí sloužilo i k rekreaci.

V korytě potoka se dochovaly pozůstatky kneippovacích stanovišť. Kdo si sundá boty, může projít po oblázcích a využít přirozenou reflexní masáž plosek nohou; přesné místo ovšem otevřené zdroje blíže nespecifikují.

Praktický průvodce: jak se dostat do Terčina údolí a co čekat

Nejpraktičtější nástup vede od vstupní brány při silnici Nové Hrady–Horní Stropnice nebo od záchytného parkoviště v Údolí naproti bývalému pivovaru. Z Českých Budějovic, vzdálených zhruba 34 kilometrů, dorazíte autem za 35 až 45 minut po silnici II/156. Z Prahy počítejte přibližně dvě a půl hodiny. Veřejnou dopravou se dostanete vlakem po trati 199 nebo autobusem do Nových Hradů.

Co potřebujete vědět před výletem:

• Vstupné: zdarma, celoročně
• Délka okruhu: podle zvolené varianty přibližně 5 až 7 kilometrů
• Doporučená doba návštěvy: kolem 2 hodin
• Náročnost: lehká až střední; rodinná herní trasa (5,4 km) zvládnutelná i s kočárkem po krátké objížďce; pro vozíčkáře areál vhodný bohužel zatím není
• Naučná stezka: 12 zastavení, trasu lze zkracovat
• Co navštívit v okolí: tvrz Cuknštejn přímo na konci údolí, státní hrad Nové Hrady, tvrz Žumberk, Žofínský prales

Mezi dalšími českými krajinářskými parky s dochovanými romantickými stavbami vyniká Krásný Dvůr v severozápadních Čechách, který NPÚ řadí k nejstarším a nejpůsobivějším svého druhu. Typologicky příbuzné celky najdete i ve Veltrusích, Vlašimi nebo v Lednici. Terčino údolí se od nich odlišuje tím, že technický vodní prvek (náhon, stavidlo, kamenný žlab a pád vody) tvoří organickou součást přírodní scenérie, kterou návštěvník vnímá jako autentickou divočinu.

Článek V Terčině údolí u Nových Hradů stojí umělý vodopád z 19. století. Přežívají tu i vzácné cypřiše se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Noc, kdy se molo stalo nebezpečným

AIDAluna připlula do Funchalu v úterý 24. února ráno. Šlo o takzvanou zastávku přes noc, oblíbený formát, kdy loď zůstává v přístavu do dalšího dne a cestující mohou strávit večer na ostrově. Část hostů toho využila. Někteří přenocovali na pevnině, jiní vyrazili brzy ráno na vlastní pěst.

Během noci se ale situace u stání dramaticky změnila. Podle oborového serveru Kreuzfahrt-Aktuelles se u pozice AIDAluny zvedl silný swell, dlouhé oceánské vlny, které loď rozhoupávaly a tlačily proti fenderům mola. Nešlo o klasickou bouřku s deštěm a blesky. Šlo o kombinaci větru a vlnové aktivity, která činila setrvání u břehu riskantním.

Kapitanerie ve Funchalu ten den vydala varování stupně Sinal 6, tedy vítr o rychlosti 51 až 62 kilometrů v hodině. Na severním pobřeží Madeiry dosahovaly vlny až 4,5 metru, na jižní straně 2 až 3,5 metru. A právě stání u Praça CR7, kde AIDAluna kotvila, patřilo k méně chráněným pozicím v přístavu.

Proč ostatní lodě zůstaly

Důležitý detail: AIDAluna nebyla ve Funchalu sama. Mein Schiff Relax i Marella Voyager stály ve stejném přístavu, a zůstaly. Rozdíl nebyl v odvaze kapitánů, ale v geometrii přístavních stání. Funchal nemá všechny pozice chráněné stejně. Obě konkurenční lodě kotvily na místech, která byla vůči danému směru větru a vln výrazně bezpečnější.

AIDAluna takové štěstí neměla. Její pozice u mola Praça CR7 byla v dané konstelaci zranitelná. Přístavní provozní řád APRAM výslovně pracuje s omezeními manévrů podle větru a vlnění; rozhodnutí kapitána tedy nebylo svévolné, ale zapadalo do pravidel, jimiž se přístav řídí.

Dva hosté na břehu

Posádka o chybějících cestujících věděla. Před odjezdem se je pokusila telefonicky kontaktovat a vyzvat k co nejrychlejšímu návratu. Dva hosté ale nebyli dosažitelní. Proč (zda měli vypnutý telefon, byli mimo signál, nebo jednoduše spali), veřejné zdroje neuvádějí. Kolem 06:15 místního času proto loď odplula.

Podle vyjádření AIDA Cruises zprostředkovaného serverem TAG24 společnost oběma hostům zajistila náhradní dopravu. Oba se později vrátili na palubu. Ostatním cestujícím, kteří přišli o plánovaný den na Madeiře, AIDA kompenzovala zkrácený pobyt mimořádnou zastávkou v Arrecife na Lanzarote následující den od devíti ráno do šesti večer.

Co z toho plyne pro každého, kdo pluje

Cestovní podmínky AIDA výslovně připouštějí změny časů a trasy z bezpečnostních a povětrnostních důvodů; rozhoduje kapitán. U výletů organizovaných přímo AIDA funguje takzvaný Shore Operations Manager, který sleduje, kde se skupiny nacházejí, a při zpoždění může koordinovat pozdržení odjezdu. Individuální pohyb cestujícího na pevnině ale pod tuto síť nespadá.

Praktické minimum pro každého, kdo plánuje plavbu:

• Sledovat aplikaci myAIDA a denní palubní list AIDA Heute, kde se objevují přístavní informace i předpověď počasí.
• Při zastávkách přes noc nepočítat s tím, že plánovaný čas odjezdu je neměnný.
• U rizikových zastávek mít u sebe doklady, funkční telefon s roamingem a kontakt na rejdaře.
• Zvážit organizované výlety místo individuálních, zvlášť v zimní sezóně na atlantických trasách.

AIDAluna je běžně nabízena i českým klientům prostřednictvím tuzemských prodejců plaveb. Podmínky jsou stejné jako pro kohokoli jiného na palubě, včetně těch, které kapitánovi dovolují změnit plán.

Článek Nepříznivé počasí oddělilo cestující od výletní lodi a část z nich zůstala na ostrově se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Linková doprava se uklidnila, zájezdová ne

V květnu 2023 hlásil hornorakouský dopravní svaz OÖVV sto dvacet neobsazených řidičských míst v regionálním autobusovém provozu. Do října téhož roku se číslo podařilo stáhnout zhruba na padesát, pomohla celokrajská náborová kampaň s heslem „Bez tebe to nejde“ a finanční podpora rekvalifikací. Jenže únorová reportáž ORF Oberösterreich z roku 2026 ukazuje, že úleva přišla hlavně v linkové dopravě. Zájezdový a turistický segment zůstává pod tlakem.

Robert Riedl, šéf oborové skupiny autobusových podniků při hospodářské komoře Horního Rakouska, to pro ORF pojmenoval jasně: poptávka po řidičích je „relativně vysoká“ a v letních měsících se situace pravidelně zhoršuje, protože roste potřeba řidičů na dovolenkové a víkendové spoje. Právě ty jsou pro malé zájezdové firmy typu Buchinger klíčové, a právě tam se personální díra projevuje nejbolestněji.

Proč za volantem nikdo nechce sedět

Nejde o jeden důvod, ale o kombinaci tří bariér:

• Pracovní režim. Zájezdová doprava je ze své podstaty víkendová a sezonní. Rodinný život s ní jde dohromady těžko, a právě to ORF označuje za hlavní odrazující faktor.
• Obraz profese. Obor sám přiznává, že řízení autobusu nemá v očích veřejnosti prestiž, která by kompenzovala náročnost práce.
• Formální vstup. Řidičské oprávnění skupiny D, kvalifikace D95, minimální věk 21 let, zdravotní a psychologická prohlídka, bezúhonnost a dobrá němčina pro kontakt s cestujícími. To vše stojí čas i peníze, i když rakouský úřad práce AMS může při splnění podmínek pokrýt až sto procent kurzovních nákladů.

K tomu přidejme mzdovou stránku. Kolektivní smlouva pro soukromé autobusové podniky platná od ledna 2026 nastavuje základ řidiče na zhruba 2 970 až 3 014 eur hrubého měsíčně podle délky praxe, v přepočtu kolem 74 až 75 tisíc korun. Na první pohled slušné číslo. Jenže proti němu stojí víkendy, odpovědnost za desítky cestujících a licenční nároky, které leckoho odradí dřív, než vůbec usedne za volant.

Co to znamená pro turisty mířící do Salzkammergutu

Plošný kolaps veřejné dopravy nehrozí. Naopak, OÖVV od roku 2019 rozšířil regionální jízdní nabídku o 15,8 procenta, tedy zhruba sedm milionů jízdních kilometrů ročně. V únoru 2026 sice přišly úpravy na linkách 541/542 (Bad Ischl–Gosau), 543/544 (Gosaumühle–Hallstatt–Obertraun) a 546 (Bad Ischl–St. Wolfgang), ale oficiální zdůvodnění mluví o optimalizaci návazností, ne o nedostatku řidičů. Na lince 543/544 odpadly některé málo vytížené spoje v úseku Hallstatt–Dachsteinseilbahn–Hallstatt.

Pro léto 2026 navíc Salzburger Verkehrsverbund posiluje klíčovou turistickou linku 150 Salzburg–Fuschl–St. Gilgen–Strobl–Bad Ischl o další expresní spoje. A celoročně funguje Salzkammergut Shuttle na 25 trasách, od pěti ráno do desíti večer, s rezervací minimálně hodinu předem.

Větší riziko tedy hrozí u komerčních zájezdů, charterů a víkendových špiček než na hlavních veřejných osách. Kdo plánuje letní výlet autobusem, udělá dobře, když si spoj ověří v aktuálním vyhledávači OÖVV nebo Salzburg Verkehr a bude mít v záloze kombinaci vlak plus regionální bus přes Bad Ischl.

Český kontext: stejný problém, jiné řešení

Nedostatek řidičů autobusů není rakouské specifikum. Průzkum českého Úřadu práce mezi téměř sedmnácti tisíci zaměstnavateli řadí řidiče nákladních aut a autobusů mezi nejčastěji chybějící profese, dohromady 1 800 neobsazených míst. Čeští dopravci ale sáhli po řešení, které v Rakousku zatím nefunguje ve stejném měřítku: náboru řidičů z Ukrajiny. Podle únorové reportáže iROZHLASu měla Arriva 246 ukrajinských řidičů, ČSAD Střední Čechy sedmdesát, a část firem tím dokázala personální stavy stabilizovat.

I v Česku ale platí, že vstup do profese není jednoduchý. Profesní způsobilost řidiče vyžaduje obdobné kvalifikační a zdravotní podmínky jako v Rakousku. Problém tedy není jen o penězích nebo o jedné zemi. Je strukturální, a sezona ho pokaždé jenom zvýrazní.

Firma Buchinger mezitím dál hledá. Na autobusu, který denně projíždí Salzkammergutem, je nápis s nabídkou práce. Není to marketingový vtip, je to nejviditelnější inzerát, jaký malý dopravce může dát.

Článek Autobusovým dopravcům chybějí řidiči, problém omezuje i nabídku turistických spojů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co přesně za ty peníze dostanete

Jezero má 25 hektarů, rozměry zhruba 780 × 320 metrů a kolem dokola rozlehlé písčité i travnaté břehy lemované borovicemi. Podle letošních cenových přehledů zaplatí dospělý za celodenní vstup 120 korun, dítě od šesti do patnácti let 50 korun. Kdo dorazí po čtvrté odpoledne, projde branou za padesátku bez ohledu na věk. Parkování stojí 150 korun na den.

V praxi to znamená, že dvě dospělé osoby s autem vyjdou na 390 korun. Čtyřčlenná rodina se dvěma školáky a autem zaplatí 490 korun, což je méně než cena jediného dospělého vstupu na většinu pražských koupališť, jak ukazuje srovnání serveru iDNES. Háček přijde u jídla. V areálu funguje 18 stánků s občerstvením, na většině lze platit kartou. Burger v jednom z bister stojí 245–265 korun, combo s nápojem 299–335 korun, domácí limonáda 85 korun. Rodinný den s obědem na místě tak snadno přeleze tisícovku. Kdo si přibalí svačinu, výrazně ušetří.

Proč je voda čistá i uprostřed léta

Většina českých přírodních koupacích lokalit se v horkém létě potýká se sinicemi. Lhota ne, a není to náhoda. Od roku 2021 tu funguje ultrazvuková technologie. Na hladině plave autonomní solární plovák s ponorným ultrazvukovým vysílačem, který narušuje plynové váčky sinic. Buňky ztrácejí vztlak, klesají ke dnu a přestávají se množit. Přístroj podle dodavatele pokrývá oblast o průměru kolem 800 metrů, tedy prakticky celé jezero. Žádná chemie, žádný chlor, jen fyzikální zásah přímo ve vodním tělese.

Výsledek je měřitelný. Krajská hygienická stanice Středočeského kraje vedla Lhotu ještě 27. července 2026 v kategorii „voda vhodná ke koupání“. Ve stejném období měly třeba Poděbrady, Vyžlovka nebo jezero Ostrá zhoršené hodnocení. A Máchovo jezero, tradiční letní destinace, figurovalo v červencovém souhrnu Ministerstva zdravotnictví mezi lokalitami se zvýšeným výskytem sinic. Absolutní garanci čisté vody po celé léto samozřejmě nedá nikdo; kvalita koupacích vod je dynamická a závisí na počasí. Šestá sezona ultrazvukového provozu ale ukazuje, že systém funguje spolehlivě.

Jak se tam dostat a čeho se vyvarovat

Autem z Prahy je cesta přímočará: po dálnici D10 ke sjezdu Stará Boleslav, pak směr Mělník a po šesti kilometrech odbočka do Lhoty. Bez auta to jde taky, ale s kompromisem. Z Prahy vede linka 375 do Brandýsa nad Labem, odtud přestup na linku 669 směr Dřísy; zastávka leží asi 300 metrů od areálu. Vlakem se dá dojet do Dřís a zbývající dva kilometry dojít pěšky. Od července 2026 prošly linky v oblasti Brandýska a Mělnicka optimalizací, takže se vyplatí ověřit aktuální spojení v den cesty.

Zásadní varování: v tropických víkendech se areál plní. Parkoviště zabírá skoro tři hektary a pojme 2 500 aut, přesto provozní řád výslovně počítá s uzavřením celého areálu včetně parkoviště po naplnění kapacity. Parkovat v obci je zakázané. Největší šanci na klid dává pracovní den brzy ráno; areál otevírá už v šest hodin. Horkému sobotnímu odpoledni je lepší se vyhnout.

Pro koho je Lhota stavěná

Areál cílí na překvapivě široké spektrum návštěvníků. Rodiny s dětmi ocení pozvolný vstup do vody u hlavní pláže, houpačky, klouzačky, prolézačky, minigolf a půjčovnu paddleboardů. Aktivní návštěvníci najdou plážový volejbal, plážový tenis, nohejbal, teqball i ping-pong. O víkendech se konají turnaje a lekce paddle jógy.

A pak je tu rozměr, o kterém se mluví méně: na východním břehu se táhne více než půlkilometrová písčitá nudapláž s vlastním zázemím, dvěma stánky a toaletami. Historicky jde o první oficiální veřejnou nudapláž v Česku, která funguje od roku 1987. Kdo hledá klid bez plavek, má tu prostor.

Do areálu nesmějí psi ani jiná zvířata a zakázány jsou také grily, otevřený oheň, stany a vjezd aut. Přenocování nepřipadá v úvahu. Naopak na místě najdete bezbariérová WC, sprchy, převlékárny a skříňky na cennosti. Mimo koupací sezonu funguje přímo na pláži Sauna Lhota s online rezervací, jezero tedy žije i v zimě.

Lhota versus zbytek středních Čech

Srovnání s ostatními populárními lokalitami ukazuje, v čem je Lhota jiná. Slapy představují soustavu rozptýlených míst na přehradě bez jednotného zázemí. Máchovo jezero nabízí větší rekreační oblast s kempy a lodními plavbami, ale letos bojuje se sinicemi. Konětopy a Proboštská jezera mají srovnatelnou kvalitu vody, ale méně rozsáhlé zázemí.

Nejsilnější argument Lhoty nakonec není exotický vizuál. Je to fakt, že za nepražskou cenu dostanete u Prahy celodenní organizovaný areál s aktivně čištěnou vodou, písčitými plážemi a kompletním servisem, od snídaně po paddleboard. Kdo čeká opuštěný tropický záliv, bude zklamaný. Kdo chce spolehlivý letní den u vody bez překvapení, těžko najde lepší poměr ceny a dostupnosti.

Článek Jezero Lhota nedaleko Prahy láká na písčité pláže a nezvykle průzračnou vodu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co v parku najdete

Zámecký park ve Veselí zabírá rozlehlou plochu kolem zámku, který sám o sobě veřejnosti přístupný není. Výlet proto nestojí na prohlídce interiérů, ale na tom, co se odehrává venku, a toho není málo.

Areálem se táhnou jezírka propojená dřevěnými můstky, mezi stromy stojí dřevěné plastiky a v navazující parkové části na vás čeká přírodní bludiště. Pro děti i dospělé funguje discgolfové hřiště s devíti jamkami, které vzniklo z participativního rozpočtu města a je volně přístupné. Stranou stojí pavilon Orchestra, jeden z mála dochovaných architektonických prvků původního zámeckého areálu.

Srdcem návštěvy bývá kavárna V parku, usazená v budově bývalého domu zahradníka. Otevřeno má denně: v pondělí od 13 hodin, od úterý do čtvrtka a v neděli od 10 do 21 hodin, v pátek a sobotu až do půlnoci. Cílí na rodiny s dětmi, cyklisty i pěší turisty, kteří sem odbočí z trasy podél Baťova kanálu.

Proč je to tak levné

Nízká cena výletu není náhoda ani důsledek toho, že by park nic nenabízel. Je to systémové rozhodnutí města. Zámecký park vlastní Veselí nad Moravou a jeho správu zajišťují Služby Města Veselí nad Moravou, městem zřízená organizace financovaná z rozpočtu radnice.

V dostupných městských finančních dokumentech se položka „zámecký park“ objevuje opakovaně v rozmezí 1,6 až téměř 2 milionů korun ročně. Město tedy ročně investuje do údržby zeleně, cest, jezírek i mobiliáře částku, kterou by jiný areál musel vybrat na vstupném. Návštěvník ve Veselí neplatí za vstup do parku, neplatí za discgolf a utrácí jen za to, co si sám vybere: kávu, zákusek, pivo.

Orientační útrata v kavárně se podle sekundárních zdrojů pohybuje kolem 100 až 200 korun na osobu. Půllitr za 45 korun odpovídá spíš městské hospodě než turistickému provozu.

Jak si stojí ve srovnání s Lednicí a Miloticemi

Srovnání s nejznámějšími moravskými zámeckými areály ukazuje, kde Veselí šetří návštěvníkovi peníze ještě dřív, než si objedná.

• Lednice – dobrovolné vstupné do parku 30 Kč, placené centrální parkoviště zhruba 300 metrů od zámku. Park je monumentální, ale i základní návštěva generuje náklady, které ve Veselí odpadají.
• Milotice – celodenní parkování 80 Kč za auto, cyklisté do areálu nesmějí vjíždět vůbec. Zámecká kavárna funguje, ale areál je návštěvnicky regulovanější.
• Veselí nad Moravou – vstup zdarma, parkování na ulici Zámecká za 50 Kč na celý den (při online platbě první hodina zdarma), cyklisté vítáni.

Veselí samozřejmě nemá lednickou monumentalitu ani milotický barokní zámek s prohlídkovým okruhem. Ale pokud hledáte odpoledne v zeleni s konkrétními atrakcemi a bez pocitu, že za každý krok platíte, je poměr ceny a zážitku těžko překonatelný.

Jak se tam dostat

Autem zaparkujete v Zámecké ulici. Parkování je zpoplatněno denně od 8 do 17 hodin a celodenní tarif činí 50 korun. Při platbě přes městský smart portál je první hodina zdarma. Bez auta se dostanete vlakem na stanici Veselí nad Moravou, která leží na tratích 340 z Brna přes Uherské Hradiště a 343 z Hodonína. Autobusová zastávka je v blízkosti nádraží. Park je celoročně otevřený bez časového omezení; podle návštěvního řádu ho lze uzavřít jen při mimořádně nepříznivém počasí nebo ze závažných provozních důvodů.

Odpoledne pro dva lidi může vyjít na dvě stovky, včetně dvou piv a dvou káv; vstup do parku i využití atrakcí jsou zdarma. Na jižní Moravě je tohle výjimka, ne pravidlo.

Článek Zámecký park ve Veselí schovává mezi stezkami bludiště, discgolf i kavárnu, může za to chytré ekonomické opatření se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Z divokého koupání na oficiální areál

Ještě v květnu 2024 byl Kojetický lom polodivoké místo známé hlavně potápěčům a místním. Zlom přišel 3. června 2024, kdy zastupitelstvo obce schválilo záměr provozovat lom jako regulované přírodní koupaliště se vstupným a základním zázemím. Od konce června téhož roku se u vstupu začalo vybírat a areál dostal převlékárny, kompostovací toalety, pitnou vodu a možnost umytí rukou. Parkování zůstalo bezplatné.

Poslední veřejně dohledaný ceník uvádí:

Důležitá poznámka: v areálu není plavčík a vstup je na vlastní nebezpečí. Pravidla zakazují kouření, používání syntetických opalovacích krémů, vstup se psy a koly, nadměrný hluk i rozdělávání ohně. Cíl je jasný: udržet vodu čistou a okolí klidné.

Proč voda připomíná Jadran

Tady je potřeba oddělit dojem od geologie. Obecný mechanismus tyrkysové vody v zatopených lomech je dobře popsaný: jemné světlé minerální částice rozptylují světlo v modrozelené části spektra. Americká Správa národních parků (National Park Service) vysvětluje, že podobný efekt vytvářejí i mikroskopické krystaly uhličitanu vápenatého ve vodě, a právě proto mají vápencové lomy a ledovcová jezera ten charakteristický azurový nádech.

U Kojetic je ale situace složitější. Česká geologická služba v databázi významných geologických lokalit u tohoto lomu neuvádí vápenec, nýbrž svrchnoproterozoické droby, prachovce, břidlice a silicity. Tvrdit, že barvu řídí rozpouštění vápence na dně, by tedy bylo zjednodušení, které veřejně dostupná data nepotvrzují. Pravděpodobnější je, že jde o souhru čisté, málo organicky zatížené vody, světlého minerálního podloží a jemné suspenze částic, které dohromady vytvářejí optický efekt připomínající jadranské pobřeží.

Po prudkém dešti bývá voda kalnější a efekt slábne. Naopak po několika slunečných dnech, kdy hrubší sedimenty klesnou ke dnu a jemná suspenze zůstane, se tyrkysový odstín vrací v plné síle. Srovnání s Jadranem tedy funguje jako vizuální metafora, ne jako chemická rovnice.

Voda pod drobnohledem hygieniků

Krajská hygienická stanice Středočeského kraje vede Kojetice mezi sledovanými koupacími lokalitami. Pro sezonu 2026 stanovila čtyři termíny odběrů: 18. května, 15. června, 13. července a 10. srpna. Sleduje se přítomnost E. coli, střevních enterokoků, průhlednost vody a případný vodní květ.

K 1. červenci 2026 je verdikt příznivý: voda vhodná ke koupání. Pro lokalitu, která ještě před dvěma lety neměla žádný hygienický monitoring, je to solidní výchozí pozice.

Jak se tam dostat a co čekat

Z centra Prahy počítejte spíše se 45 minutami než s dvaceti minutami. Vlaková linka PID S3 vede po trati 070 do stanice Kojetice u Prahy; ranní spoj z hlavního nádraží v 6:44 dorazí v 7:24. Od nádraží je to pěšky asi 1,4 kilometru. Z autobusové zastávky přímo v Kojeticích je pěší cesta kratší, zhruba 650 metrů. Autem z okraje severovýchodní Prahy mimo špičku se dvacet minut blíží realitě, z centra nikoli.

Co na místě najdete a co ne:

• Ano: bezplatné parkování, převlékárny, pitná voda, kompostovací toalety, klidná atmosféra.
• Ne: sprchy, skříňky, občerstvení, plavčík, bezbariérový přístup.

Pro srovnání: Jezero Lhota nabízí 25hektarovou vodní plochu, sprchy, skříňky, bezbariérové WC a parkoviště pro 2 500 aut. Konětopy mají oplocený areál s občerstvením. Kojetice jsou vedle nich komorní a minimalistické, a právě to je pro řadu lidí jejich přednost.

Medúzky a kouzlo malého lomu

Jedním z překvapení Kojetického lomu je výskyt sladkovodních medúzek druhu Craspedacusta sowerbii, drobných, průsvitných živočichů velkých jen pár centimetrů, kteří jsou pro člověka zcela neškodní. Jejich přítomnost signalizuje čistou, teplou vodu s nízkou organickou zátěží. V českých podmínkách jde o vzácnost, která z Kojetic dělá něco víc než jen „to místo s modrou vodou u Prahy“.

Kojetický lom není náhradou za dovolenou u moře. Je to ale místo, kde se čistá voda nezvyklé barvy spojuje s tichem, jednoduchým zázemím a dobrou dostupností, díky níž nemusíte vstávat za tmy. A to za stovku na osobu.

Článek Kojetický lom má tyrkysovou vodu pár minut od Prahy. Plavou tu i medúzy, může za to chemie zatopené opuky na dně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Relikt třetihorní sopky rozkrojený lomem

Příběh Rotavských varhan začíná zhruba před patnácti miliony let, kdy se v oblasti dnešní Rotavy prodrala na povrch žhavá láva. Nebyla to řídká, tekutá hmota, šlo o tuhou, částečně odplyněnou taveninu, která vytvořila strmou kupu a vyplnila přívodní dráhu sopky. Jak láva chladla, smršťovala se a praskala. Pukliny se otevíraly kolmo na chladicí plochy a výsledkem byly pravidelné sloupce s pěti- až šestiúhelníkovým průřezem.

Co dnes vidíme, odkryla až těžba kamene. První zmínka o lomu pochází z roku 1785. Jak píše geolog Petr Rojík, autor textů naučné stezky města Rotava, „těžba rozkrojila pahorek jako pecen chleba“ a teprve tím odhalila vnitřní architekturu útvaru. Bez lomu bychom viděli jen zarostlý kopec. S lomem máme východní stěnu, kde sloupce o průměru 19 až 39 centimetrů vystupují do výšky až dvanácti metrů.

A tady přichází detail, kterým se Rotava liší od většiny podobných lokalit: sloupce nejsou jen svisle postavené jako varhanní píšťaly. Přívodní dráha magmatu se směrem vzhůru rozevírala do trychtýře, a proto se orientace sloupců plynule mění, vzniká milířovitý až vějířovitý obrazec, který je na první pohled složitější a vizuálně dramatičtější než klasická „palisáda“ Panské skály.

Limburgit, ne obyčejný čedič

Horninu Rotavských varhan běžně označujeme jako čedič, a pro laický popis to stačí. Přesnější pojmenování je ale limburgit, hornina čediči blízká, s výrazným podílem vulkanického skla. Pro návštěvníka to znamená jediné: povrch sloupců má místy skelný lesk, který u běžného čediče neuvidíte.

Kdo od Varhan zamíří o kus dál po stezce, narazí na sousední Skalku. Tam geometrie sloupců nabírá ještě divočejší podoby, téměř vodorovné, místy ohnuté sloupy vytvářejí útvary, které texty stezky nazývají „kamenný vějíř“ a „kamenná slunce“. Na jednom krátkém úseku tak potkáte hned několik typů sloupcovité odlučnosti, které jinde v Česku musíte hledat na různých lokalitách.

Rotava versus Panská skála: co je stejné a co ne

Společný jmenovatel obou míst je jasný: chráněná ukázka sloupcovité odlučnosti vulkanické horniny, odkrytá historickou těžbou. Rozdíly jsou ale podstatné a právě ony dělají z Rotavy zajímavou alternativu, ne kopii.

Panská skála je nejznámější geologickou rezervací svého druhu v Česku, s jezírkem po těžbě a zázemím pro návštěvníky. Rotava nic takového nenabízí, a přesně v tom je její síla. Oficiální návštěvnická čísla pro Rotavské varhany neexistují, ale logika je prostá: lokální stezka malého města v západním Krušnohoří přitáhne zlomek lidí, kteří míří do Českého Švýcarska. Kdo hledá geologický zážitek bez fronty u informační tabule, tady ho najde.

Šest kilometrů lesem: praktický průvodce

Naučná stezka „Skleněná hora“ startuje a končí u Městského úřadu v Rotavě. Měří šest kilometrů s převýšením sto metrů a sedmnácti informačními tabulemi. Většina trasy vede po pohodlných cestách. Výjimkou je právě okolí Varhan, kde je terén svažitý a místy skalnatý, pevné boty jsou nutnost, s kočárkem sem nechoďte.

Doprava bez auta: Rotava leží na železniční trati 145 Sokolov–Kraslice. Vlaky jezdí pravidelně, aktuální časy si ověřte v IDOS, na který odkazuje i samotné město. Ze stanice Rotava je to ke startu stezky pár minut pěšky.

Kdy vyrazit: Ideální je jaro až podzim za suchého počasí. Po dešti bývají kameny v okolí Varhan kluzké, v zimě to platí dvojnásob. Vstup je volný, ale platí zákonná ochrana přírodní památky, sloupce neodlamujte, ze stěny nic neodnášejte.

Kam dál za kamennými varhanami

Kdo si na Rotavě přijde na chuť, má v Česku další možnosti:

• Panská skála u České Kamenice, klasika, kterou není třeba představovat.
• Zlatý vrch u České Kamenice, národní přírodní památka s třicetimetrovou lomovou stěnou, méně známá než sousední Panská skála, ale rozměrově impozantnější.
• Čedičové varhany u Hlinek, bývalý lom v doupovském vulkanickém komplexu, dobře přístupný a geologicky výrazný.
• Odkryv u Oslovic na severním úpatí Doupovských hor, sloupcovitá odlučnost čel lávových proudů, ale pozor: vstup jen na zvláštní povolení kvůli vojenskému prostoru.

Západní Čechy přitom nejsou jen mrtvou geologickou expozicí. Geofyzikální ústav Akademie věd ČR popisuje oblast jako geodynamicky aktivní dodnes, zemětřesné roje, minerální prameny a výrony oxidu uhličitého jsou projevem doznívající sopečné činnosti. Nejmladší sopka na českém území, Komorní hůrka u Chebu, byla aktivní ještě před půl milionem let.

Rotavské varhany jsou patnáct milionů let starý důkaz, že krajina pod našima nohama má vlastní paměť. Stačí přijet, vystoupat sto výškových metrů a nechat se překvapit stěnou, kterou by člověk čekal spíš na Islandu než v Krušných horách.

Článek Stejně úchvatné jako Panská skála, ale bez lidí. Rotavské varhany odhalují sloupcový rozpad čediče po dávném výlevu lávy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co je ta „skalní vesnička“ mezi stromy

Malinská skála není jeden osamělý balvan. Je to přírodní památka, oblouk rulových útvarů dlouhý přes dvě stě metrů, ve kterém se střídají skalní věže, bloky, balvanové proudy a kamenné moře. Podle plánu péče AOPK ČR se tu nachází i tři metry hluboká puklinová jeskyňka. Jednotlivé útvary nesou jména, která evokují spíš přístav než hory: Výspa, Škuner, Buldok, Srnčí věž. Právě tahle směs pojmenovaných skal stojících vedle sebe mezi smrky vytvořila přezdívku „malá kamenná osada“.

Vrcholem zážitku je výstup na Výspu. Není to horolezecká záležitost, ale poslední metry vedou po kamenech a vyžadují opatrné našlapování. Odměnou je panorama Milovské kotliny: Blatiny, Křižánky, Samotín, Sněžné, Pasecká skála, Dráteničky i Čtyři palice. Za dobré viditelnosti se prý rýsují i hřebeny Krkonoš.

Tři kilometry, které spojí pláž se skálou

Z Milov od rybníka je to na Malinskou skálu zhruba tři kilometry jedním směrem. Trasa vede nejprve po zelené, pak po červené značce; terén je zpočátku mírný, ale v závěru pod skalami citelně přituhne. Stezky v centrální části CHKO bývají kamenité a protkané kořeny, kočárek sem nepatří, omezená mobilita taky ne.

S většími dětmi a rozumným tempem výšlap zvládnete. Menší děti zvládnou cestu pod skálu, ale samotný výstup na Výspu už chce jistotu v nohách. Celý výlet tam a zpět zabere i s pauzou na vyhlídce kolem dvou a půl hodiny, takže se pohodlně vejde do odpoledne mezi dvěma koupáními.

Kdo chce víc, může okruh protáhnout přes Bílou skálu až na Devět skal, nejvyšší bod Žďárských vrchů. Rozšířený okruh z Milov měří necelých dvanáct kilometrů s převýšením kolem 286 metrů. Existuje i oficiální devatenáctikilometrový okruh Po skalách Žďárských vrchů z Křižánek, který řetězí Devět skal, Lisovskou, Malinskou i Drátenickou skálu do jedné celodenní túry.

Koupání bez hygienického razítka, co to znamená

Tady je potřeba upřímnost. Milovský rybník není na seznamu hygienicky sledovaných koupacích ploch Kraje Vysočina pro sezonu 2026. To neznamená, že se v něm nesmí koupat; obce i regionální turistické weby ho jako koupací místo aktivně propagují. Znamená to ale, že tu nenajdete pravidelně zveřejňované laboratorní rozbory vody, jaké mají třeba Medlov nebo Sykovec.

Pro kontext: Sykovec bude celou koupací sezonu 2026 vypuštěný a Medlov měl už v úvodu minulé sezony problémy se sinicemi. U nesledovaných vodních ploch hygienici doporučují posoudit čistotu sami, podle průhlednosti, barvy a zápachu. Podle nás je Milovský rybník pro rekreační koupání naprosto funkční volba, jen s vědomím, že oficiální „papír“ na kvalitu vody prostě nemá.

Jak se tam dostat a co najdete na místě

Autem je příjezd jednoduchý přes Sněžné nebo Křižánky; u hlavní silnice je prostorné parkoviště. Veřejnou dopravou dává smysl jet na uzel Svratka nebo Nové Město na Moravě, přes Milovy vede autobusová linka spojující obě města. Nejbližší vlakové stanice jsou Čachnov (6 km), Hlinsko (13 km) a Žďár nad Sázavou (22 km).

Přímo u rybníka najdete:

• kemp s novým sociálním zařízením, sprchami a pitnou vodou
• kiosek s rychlým občerstvením a restaurace
• půjčovnu loděk a minigolf u hotelu Devět skal
• travnaté i písčité pláže s pozvolným vstupem do vody

Proč zrovna tenhle výlet

Malinská skála není Adršpach. Nemá tisíce věží, vodopád ani placený vstup. Je menší, komornější a za hodinu ji obejdete celou. Právě proto ale funguje jako součást jednodenního plánu, ne jako samostatný cíl, kvůli kterému jedete přes půl republiky. Síla Milov je v té kompaktnosti: dopoledne pláž, odpoledne skály, večer zase pláž. Žádné přejezdy, žádné fronty u pokladny, jen tři kilometry lesa mezi vodou a kamenem.

Článek Koupání v srdci Žďárských vrchů. Od Milovského rybníka dojdete k fascinující skalní vesničce v lese se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kuchař, který tesal do skal

Václav Levý nepřišel k dlátu přes akademii. V Liběchově pracoval jako kuchtík na zámku hraběte Antonína Veitha a po večerech vyřezával figurky ze dřeva. Všiml si ho místní farář Filip Čermák a Veithův tajemník Velc, a mecenáš Veith udělal něco, co změnilo české sochařství: poslal mladíka do učení k sochaři Františku Linnovi a později na studia do Mnichova. Levý se vrátil a mezi lety 1841 a 1846 proměnil pískovcové srázy mezi Želízy a Liběchovem v ojedinělý skalní svět. Čertovy hlavy vznikly kolem roku 1846 jako vrchol celého souboru. Levý se později stal profesorem na pražské Akademii a jeho žákem nebyl nikdo menší než Josef Václav Myslbek, autor svatováclavského pomníku. Ale zatímco Myslbekovy sochy stojí na náměstích, Levého dílo zůstalo v lese, a právě to mu dává sílu, kterou žádné muzeum nenahradí.

Jak velké vlastně jsou, a co je větší

Památkový katalog NPÚ uvádí výšku „cca 9 m“, místní web klacelka.cz mluví o „téměř 10 m“. Přesné geodetické zaměření neexistuje, takže devítimetrová hodnota je zažité zaokrouhlení. I tak jde o rozměr, který v českém prostředí nemá konkurenci. Nejbližší domácí paralelou je Braunův Betlém u Kuksu, starší a uměleckohistoricky kanonický soubor skalních plastik, ale jednotlivé figury tam nedosahují ani zlomku výšky Čertových hlav.

V evropském měřítku je situace složitější. Turistické materiály rády tvrdí, že větší reliéfy hlav najdete až v USA. Jenže na dunajském břehu v Rumunsku stojí Decebalus, portrét dáckého krále vysoký 43 metrů a široký 31 metrů, dokončený v roce 2004. Washingtonova hlava na Mount Rushmore měří 18,3 metru. A rozpracovaný Crazy Horse Memorial v Jižní Dakotě počítá s rozměry přes 52 metrů (170 stop) na výšku. Čertovy hlavy tedy nejsou světový ani evropský rekord. Jsou ale něčím jiným: dílem jednoho člověka z poloviny 19. století, vytesaným ručně do přírodní skály, bez strojů, bez dynamitu, bez státního rozpočtu. V tomto kontextu (ruční práce, doba vzniku, umístění v divokém lese) jsou skutečně výjimečné i v celoevropském měřítku.

Skalní svět, který nekončí u dvou tváří

Čertovy hlavy jsou nejfotografovanější zastávkou, ale Levého okruh je mnohem širší. Památková ochrana pod rejstříkovým číslem 18547/2-1346 zahrnuje šest objektů:

• Had – osmimetrový reliéf hada vinoucího se po skále
• Harfenice – komplex se sedící ženou, obřími grimasami a jeskyní zvanou U Ještěra
• Sfinga – tajemná tvář na okraji skalního bloku
• Kaple sv. Máří Magdalény – vytesaná přímo do pískovce
• Blaník a Klácelka – tematicky nejbohatší celek s husitskými postavami a satirickými zvířecími reliéfy

Ne všechno je ale přístupné stejně. Skalní skulptury ve volné přírodě (včetně Čertových hlav, Hada a Harfenice) jsou otevřené celoročně a zdarma. Blaník a Klácelka mají složitější osud: opakovaný vandalismus vedl k tomu, že od roku 2020 jsou znovu uzavřeny mříží. Kdo chce vidět celý Levého svět, musí počítat s tím, že některé jeho části uvidí jen přes kovovou zábranu.

Jak se tam dostat a co čekat

Výchozím bodem je obec Želízy, vzdálená asi deset kilometrů od Mělníka. V centru obce je bezplatné parkoviště, odtud vede modrá turistická značka zhruba jeden kilometr k reliéfům. Posledních 500 metrů je prudký výstup; kočárek neprojede, malé děti trasu zvládnou, ale počítejte s pomalejším tempem.

Kdo chce projít celý okruh Václava Levého, může vyrazit z Liběchova, kde je rovněž bezplatné parkování u zámku. Kompletní trasa měří 14 kilometrů, zabere asi čtyři hodiny a převýšení činí 189 metrů. Z Prahy se dá dojet autobusem PID linky 369 přímo do Liběchova.

Praktická upozornění:

• Mobilní signál v členitém zalesněném terénu kolísá; GPS navigace nemusí být spolehlivá, mějte stažené offline mapy
• Přístupová varianta k Harfenici podél frekventované silnice není bezpečná, web klacelka.cz před ní výslovně varuje
• Celý areál leží v CHKO Kokořínsko – Máchův kraj, platí tedy pravidla ochrany přírody: neodbočujte z cest, netrhejte nic, neškrábejte do skal

Devět metrů pískovcové grimasy uprostřed bukového lesa, bez vstupenky a bez selfie tyčí v každém záběru. Právě v tom spočívá síla Čertových hlav: nejsou atrakcí, jsou setkáním. A setkání s devítimetrovým obličejem, který na vás civí z kopce už sto osmdesát let, si člověk zapamatuje.

Článek Kamenná monstra v českých lesích nahánějí hrůzu. Devítimetrové Čertovy hlavy u Želíz nemají v Evropě obdoby se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvakrát výš než Sněžka, úplně jiný svět

Nejvyšší bod Dolomit, Punta Penìa na Marmoladě, leží ve 3 343 metrech. Sněžka má 1 603 metrů. Nejde jen o dvojnásobné číslo na výškoměru, jde o zásadně delší výstup, jinou atmosféru, řidší vzduch a terén, kde se chodník mění v suťový svah nebo skalní stupeň bez varování. Český turista zvyklý na Krkonoše nebo Jeseníky má zažitý určitý standard: značená cesta, přiměřený sklon, chata v dohledu. V Dolomitech se ikonické trasy odehrávají v prostředí, kde je expozice součástí zážitku a kde jeden špatný krok může znamenat pád s vážnými následky.

Data jihotyrolské horské služby za rok 2025 mluví jasně. Z celkového počtu zásahů připadlo 770 na pády, uklouznutí a zakopnutí. Dalších 133 na zabloudění nebo „zalezení do špatného terénu“. A 101 na prosté vyčerpání. Žádná dramatická katastrofa, jen série drobných selhání, která začala špatným odhadem vlastních sil.

Co léto maskuje a co přidává

Letní sezona vytváří dojem nejsnazšího období. Stezky jsou bez sněhu, lanovky jedou od konce května do října, dny jsou dlouhé. Jenže právě tahle dostupnost je past. Na hřebeny se dostane víc lidí, včetně těch, kteří by tam v jiném období nešli. A alpská realita nikam nezmizela: ferraty se nelezou při hrozbě bouřky, déšť na skalním terénu mění obtížnost o celou kategorii a i v polovině srpna mohou teploty na vysokých sedlech při špatném počasí spadnout k nule.

Německý alpský klub (DAV) doporučuje počítat čas podle jednoduchého vzorce: 300 výškových metrů za hodinu při výstupu, 500 při sestupu, 4 kilometry za hodinu na vzdálenost, plus pauzy. Kdo si tohle spočítá u slavné trasy z Landra k chatě Drei Zinnen, zjistí, že 7,8 kilometru a 973 metrů převýšení není „odpolední procházka“. Oficiální klasifikace říká středně náročná. A to je teprve přístupová cesta, ne samotný okruh pod Třemi štíty.

Ferrata není túra s lajdáckým jištěním

Hranice mezi horskou túrou a ferratou je ostrá a definuje ji UIAA: via ferrata je trasa trvale vybavená fixním jištěním, kovovým lanem, kramly, žebříky, mostky. Lezec musí používat sedák, přilbu a ferratový set. Bez nich na ferratu nepatří. Tečka.

DAV k tomu přidává nepříjemnou statistiku: pád na ferratě znamená vysoké riziko vážného zranění, protože dynamika pádu na ferratovém setu je jiná než na lezeckém laně. Mnoho mimořádných situací navíc nevzniká pádem, ale blokací; člověk se dostane na místo, odkud neumí dál ani zpět, a zablokuje trasu i ostatním. V roce 2025 evidovala jihotyrolská horská služba 34 zásahů přímo na ferratách. Číslo vypadá nízko vedle turistických 681, ale na ferratě je každý zásah logisticky náročnější a riziko zranění vyšší.

Kde začít, když chcete Dolomity, ale ne drama

Říct „Dolomity nejsou pro každého“ neznamená „nejezděte“. Znamená to: vyberte si trasu podle sebe, ne podle Instagramu. Pro méně zkušené turisty existují v létě 2026 skvělé startovní body přímo u horních stanic lanovek:

• Rocky Spirits (Croda Rossa) – 2,2 km, 90 m převýšení, cca 60 minut, klasifikace snadná.
• Stiergarten – 2,2 km, 156 m převýšení, cca 60 minut, klasifikace snadná.
• Seiser Alm – lanovka v provozu od 22. května do 2. listopadu 2026, vysokohorská náhorní plošina s mírnými okruhy a výhledy, které vydají za celou dovolenou.

V regionu 3 Zinnen jedou lanovky od konce května do října, ale pozor: lanovka Helmissimo-Vierschach bude v létě 2026 mimo provoz kvůli stavebním pracím, Monte Elmo je dostupné přes Helmjet Sexten.

Nejodvážnější rozhodnutí je včas otočit

Oficiální jihotyrolské materiály doporučují před každou túrou zkontrolovat horskou předpověď, sdílet plán trasy s blízkými a znát své kritické body, za kterými se návrat komplikuje. DAV BergwanderCheck radí vybírat trasu maximálně do úrovně vlastního reálného výkonu, ne do úrovně vlastních ambicí. A při pochybnostech využít horského vůdce.

Praktický kontrolní seznam před startem:

• Spočítejte si čas a přidejte rezervu.
• Porovnejte parametry trasy se svou poslední skutečnou túrou, ne s tou, kterou jste zvládli před pěti lety.
• Zjistěte, kde je poslední bod, odkud se dá rozumně vrátit.
• Pokud trasa vyžaduje přesné počasí nebo stihnutí poslední lanovky, je to varovný signál.
• V nouzi volejte 112 nebo použijte aplikaci SOS EU ALP.

Dolomity nejsou nepřátelské hory. Jsou ale poctivé, vrátí přesně to, co do nich vložíte. A nejzodpovědnější výkon, který tam můžete podat, není vždycky dojít na vrchol. Někdy je to rozhodnutí otočit se o sedlo dřív.

Článek Fotky z internetu klamou. Letní Dolomity umí turisty pořádně prověřit a nejsou pro každého se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sedm let bez návštěvníků

Časová osa uzávěry je sama o sobě výmluvná. Konec sezóny 2019 znamenal stop. Následovalo digitální zmapování celého areálu a vytvoření 3D modelu, řešení majetkoprávních vztahů, projektová dokumentace od září 2022. Fyzická stavba odstartovala až 3. září 2025. Šest let od zamčení brány.

Projekt za bezmála 17 milionů korun má návštěvníka od pískovce fyzicky oddělit. Místo přímé chůze po skále povedou ocelovo-dřevěné lávky, schodiště, chodníky a rampy. Erozní rýhy se doplní umělým kamenem. Vznikne nový vstupní portál, úzké historické schodiště se zaslepí. Prakticky jde o přestavbu celé návštěvnické trasy tak, aby lidské nohy už nikdy nestály přímo na pískovci.

Sokol, který zastavil bagry

Na jaře 2026 přišla komplikace, s níž projekt nepočítal. Na skalách zahnízdil sokol stěhovavý, kriticky ohrožený druh, jehož ochrana má podle zákona přednost. Lesy ČR i Agentura ochrany přírody okamžitě zastavily veškeré práce; hluk, pohyb dělníků i plánované přelety vrtulníku by mohly vést k opuštění hnízda. Pauza potrvá minimálně do poloviny června 2026, kdy by mláďata měla být dostatečně samostatná. Původní otevření na začátku léta se tak posunulo na přelom září a října 2026. Pevné datum zatím nikdo nevyhlásil.

Do konce června 2026 zůstávají uzavřené i okolní turistické trasy. Kdo se v oblasti pohybuje, riskuje pokutu; zákon o ochraně přírody počítá u fyzické osoby s pokutou do 10 000 korun za porušení zákazu vstupu, u závažnějších činností ve zvláště chráněném území až do 100 000 korun.

Proč nestačilo lokalitu jen regulovat

Drábské světničky jsou spíš ukázkou pozdní krizové opravy než chytré prevence. Regulace přišla až po fyzickém poškození památky, v momentě, kdy už nebylo co regulovat, jen co zachraňovat.

Že to jde i jinak, ukazuje Adršpach. Adršpašsko-teplické skály zavedly rezervační systém 1. dubna 2021: hodinové kapacitní limity, online prodej vstupenek, řízení parkování, povinné rezervace pro skupiny a cestovní kanceláře. Když se online kapacita vyprodá, na pokladně vstupenku nekoupíte. Systém rozprostřel návštěvnost do celého dne a srazil špičkové přetlaky, aniž by bylo nutné cokoliv zavírat.

Rozdíl je v podstatě jednoduchý. Adršpach má provozně řízený prohlídkový okruh, tok lidí se dá škrtit jako kohoutek. Drábské světničky žádný takový filtr neměly. Návštěvník šlapal rovnou po památce. A pískovcová skála, na rozdíl od betonového chodníku, nemá žádnou regenerační schopnost v lidském čase. Co se vyryje, zůstane.

Český ráj pod tlakem

Problém přitom není jen o jedné lokalitě. Za jeden červencový den napočítali ochranáři v celém Českém ráji přibližně 22 000 návštěvníků, při zhruba 8 000 trvale bydlících obyvatelích celé CHKO. Tlak na křehké pískovcové útvary je systémový, ne nahodilý. A vizuální atraktivita skal (výhledy do nivy Jizery, dramatické skalní věže, filmové lokace včetně Kukyho) ho jen zesiluje v éře, kdy každý výlet končí fotkou na sociální síti.

Zajímavé je i evropské srovnání sankcí. Zatímco český zákon operuje s pokutami v řádu desítek tisíc korun, španělský zákon o přírodním dědictví stanoví za poškozování chráněných území pokuty od 500 do 5 000 eur v nejlehčí kategorii, u závažných deliktů až 200 000 eur a v extrémních případech až 2 000 000 eur. České sazby v tomto světle působí spíš jako symbolická výstraha než skutečná brzda.

Drábské světničky se na podzim 2026 mají znovu otevřít, tentokrát s lávkami, které oddělí turistu od kamene. Jestli to bude stačit, ukáže až první sezóna plného provozu. Jisté je jedno: sedm let zavřených bran je cena za to, že se o kapacitních limitech začalo přemýšlet až ve chvíli, kdy pískovec pod nohama doslova zmizel.

Článek Filmaři milují české lomy i skály. Kvůli bezohledným lidem ale na slavných místech hlídkují policisté se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zámeček v oboře, ne na náměstí

Lovecký zámeček Mořičov nechal postavit v letech 1738–1739 tehdejší majitel ostrovského panství. Nebyl to reprezentativní sídlo, ale účelová stavba uprostřed obory zvané Tiergarten, rozlehlého loveckého revíru protknutého systémem cest, alejí a pečlivě komponovaných průhledů. Severozápadním lesním průsekem bylo možné ze zámečku dohlédnout až k hlavnímu vstupu do ostrovského zámku. Podle tradice se odtud dávalo znamení k zahájení lovu.

Právě tahle krajinná logika dělá z Mořičova víc než „pár kamenů v lese“. Zámeček byl součástí promyšlené barokní kompozice, která propojovala centrum Ostrova s okolní krajinou. Dnes z té kompozice v centru města přežil zámek s expozicemi a park, který kronikář Michael Raphael Schmutzen už v roce 1662 označil za osmý div světa. Na periferii zůstala ruina. Ten kontrast (obnovené centrum a rozpadající se okraj téže krajiny) je to nejsilnější, co tu návštěvník může číst.

Co zbylo a co se děje pod zemí

Půdorys zámečku je sám o sobě kuriozita: nepravidelný jedenáctiúhelník. Pro barokní architekturu, která milovala symetrii a čitelné geometrické centrály, jde o neobvyklé řešení. Pro srovnání: letohrádek v ostrovském zámeckém parku má pravidelnější osmiúhelné přízemí. Mořičovský zámeček jako by se přizpůsoboval spíš terénu než učebnici.

Podle Památkového katalogu je dochované obvodové lomové zdivo členěné lizénami, interiér býval rozdělen na dva nestejné díly. Na stabilním katastru z roku 1842 už je objekt veden jako zřícenina; opuštěn byl patrně na počátku 19. století, konkrétní důvod ani rozhodnutí se v dostupných pramenech nepodařilo dohledat.

Zajímavou kapitolu otevřel nedávný archeologický průzkum. Město nechalo prozkoumat terén kvůli předpokládanému podsklepení objektu. Jestli pod ruinou skutečně leží sklepy, je to detail, který posiluje atmosféru místa víc než jakákoli legenda.

Obnova za 13 milionů do léta 2026

Ostrov v letošním roce našel dodavatele pro opravu zámečku. Podle zadávací dokumentace mají práce skončit do 30. 6. 2026, náklady činí necelých 13 milionů korun. Plán počítá se zajištěním nestabilního zdiva, obnovou okenních oblouků a kleneb, úpravou okolní zeleně a vybudováním dřevěné podlahy s posezením pro turisty. Dřívější městská koncepce avizovala i venkovní expozici na téma lovectví a klidovou zónu s loveckým tábořištěm.

Komplikací je logistika. Město výslovně uvádí špatnou dostupnost pro stavební techniku, chybějící inženýrské sítě a jedinou štěrkovou přístupovou cestu. Pro turistu paradoxně žádný problém, pro bagr noční můra.

Lokalita je veřejně přístupná i během prací, město ale doporučuje zvýšenou opatrnost kvůli nestabilnímu zdivu. Rozumný přístup: dívat se, fotit, ale na torzo nelézt.

Jak tam a co ještě cestou

Nejjednodušší orientace vede po naučné stezce „Po starých cestách okolo Ostrova“, která začíná i končí u vlakového nádraží v Ostrově. K ruině se dá odbočit i ze zpevněné cesty od cyklotrasy 2198. Oficiální okruh „Na zříceninu Loveckého zámečku“ měří 12 kilometrů s převýšením asi 160 metrů; město ho klasifikuje jako velmi lehký. Pěšky jedním směrem z centra to vychází zhruba na pět až šest kilometrů, tedy pohodová půldenní procházka i pro méně zdatné.

Výlet dává největší smysl ve spojení s památkami v centru Ostrova:

• Zámek Ostrov — expozice, infocentrum na adrese Jáchymovská 1
• Zámecký park — přírodně-krajinářská podoba z 19. století s reminiscencemi barokních parterů a multimediální expozicí k historii zahrady
• Palác princů a Letohrádek — součást širšího zámeckého areálu
• Klášterní areál — leží přímo na trase cyklotrasy k zámečku

Praktický plán: začít v centru u zámku a infocentra, projít park, a teprve pak vyrazit lesem k ruině. Nebo naopak: od nádraží po naučné stezce nejdřív do lesa a odměnou za stoupání si nechat zámecký areál na závěr.

Článek Schovaný v krušnohorském lese na kopci Zřícenina. Barokní lovecký zámeček láká na tajuplnou atmosféru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kostel, který se dívá jinam

Příběh Svatého Kopečku začíná snem. Zámožný olomoucký obchodník s vínem Jan Andrýsek nechal v letech 1629–1633 na kopci nad městem postavit malou kapli zasvěcenou Panně Marii, údajně po vidění, které ho na toto místo přivedlo. O čtyřicet let později kapli nahradil monumentální chrám budovaný v letech 1669–1679 podle plánů připisovaných italskému architektovi Giovannimu Pietru Tencallovi.

Na počátku 18. století přibyla reprezentační boční křídla, jejichž návrh bývá spojován s Domenicem Martinellim.

Výsledek není jen kostel. Je to uzavřený areál s ambity, Svatými schody, rezidenčními sály a čtyřřadou lipovou alejí, který z dálky vytváří v krajině tvar kříže. A celá ta kompozice má jednu osu, od chrámu ke Klášternímu Hradisku. Zatímco třeba Svatá Hora u Příbrami funguje jako uzavřený svatostánek obklopený ambity, Svatý Kopeček je otevřená krajinná inscenace. Barokní divadlo, které potřebuje horizont.

Čtyřicet let bez řeholníků

Rok 1949 přinesl první úder. Okresní národní výbor zakázal veřejné požehnání u památníku hrdinům obou světových válek na Svatém Kopečku: drobná, ale výmluvná ukázka toho, jak režim začínal osekávat veřejný prostor víry. V dubnu 1950 přišel úder hlavní: premonstráti byli odvlečeni a řeholní život na místě skončil. Část cenných artefaktů byla odvezena, budovy přešly pod světskou správu.

Co následovalo, nebyla exploze, ale pomalá eroze. Čtyři desetiletí bez řádné údržby, nevhodné stavební zásahy, přerušená kontinuita péče o mimořádně náročnou štukovou výzdobu. Národní památkový ústav později konstatoval, že restaurátoři museli napravovat nejen stopy zanedbání, ale i škody způsobené předchozími nekvalifikovanými opravami. Samotná stavba fyzicky přežila, to je podstatné. Ale institucionální a památková devastace byla obrovská. Premonstráti se vrátili až 11. února 1990.

Interiér, který vám zastaví dech

Vstoupíte dovnitř a rozumíte, proč tohle místo přitahovalo Italy, papeže i památkáře. Vrcholně barokní interiér vznikal v letech 1721–1732 pod vedením italského štukatéra a sochaře Baldassara Fontany, který navrhl i hlavní oltář. Starší klenební štukatura z let 1675–1679 dosahuje místy hloubky až třicet centimetrů; nejde o reliéf, ale téměř o volnou plastiku přilepenou ke stropu.

Na bočním kůru stojí varhany z roku 1723 od Jana Davida Siebera: jeden manuál, devět rejstříků, jeden z nejstarších dochovaných nástrojů na Moravě. Hlavní kruchta nese monumentální barokní skříň, ale zvukový stroj uvnitř je novodobý; v roce 1998 ho postavil Jaroslav Stavinoha se dvěma manuály a dvaceti pěti rejstříky. Původní barokní zvuk se nedochoval, cenná je tu právě ta schránka a vizuální celek: štuky, fresky, varhany a oltáře splývají v jedno nepřetržité barokní představení.

Papež, bazilika a jedno důležité datum

Často se píše, že Jan Pavel II. při své návštěvě povýšil chrám na baziliku minor. Není to tak docela přesné. Dekret o povýšení nese datum 11. dubna 1995, tedy více než měsíc před papežovou cestou na Moravu. Sám Jan Pavel II. přijel na Svatý Kopeček 21. května 1995, den poté, co v Olomouci kanonizoval Jana Sarkandra a Zdislavu z Lemberka. Na kopci nad městem se setkal s tisíci mladých věřících. Loni v květnu si arcibiskupství připomnělo třicáté výročí té návštěvy.

Titul basilica minor není jen čestná nálepka. Řadí Svatý Kopeček mezi necelých dva tisíce chrámů na světě, které Vatikán takto vyznamenal, a mezi pouhých šest v Česku.

Jak se tam dostat a co vás čeká

Bazilika leží zhruba osm kilometrů od centra Olomouce na adrese Sadové náměstí 1. Bez auta se sem nejlépe dostanete linkou MHD číslo 11 z hlavního nádraží; jezdí v desetiminutových až patnáctiminutových intervalech, cesta trvá asi osmnáct minut. V sezóně funguje i rychlospoj 111, který to zvládne za třináct minut.

• Bazilika: otevřena denně 8.30–17.00, v pondělí jen dopoledne
• Muzeum: duben–říjen, středa až neděle
• Prohlídky rezidence a salonků: duben–říjen, pátek až neděle v 17.00, doporučena rezervace
• Chrámové koncerty: konají se nepravidelně, program sledujte na webu areálu

V okolí navíc najdete zoologickou zahradu a naučné stezky; Svatý Kopeček funguje jako celodenní výlet, ne jen jako zastávka na dvacet minut.

Nejpozoruhodnější na celém areálu nakonec není jediný detail, ale to, jak si po staletích, navzdory válkám, reformám a ideologiím, udržel čitelnost původní barokní myšlenky: chrám na kopci, klášter v údolí, krajina mezi nimi. Ta osa pořád drží.

Článek Kostel otočili schválně úplně jinak, než bylo zvykem. Svatý Kopeček ukrývá architektonický skvost se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od hradu na obchodní cestě k panské rezidenci

Příběh začíná ve 13. století. Zdislav z Lemberka z rodu Markvarticů vybudoval na ostrožně gotický hrad, který hlídal starou zemskou cestu z Prahy do severních Čech a pojizerský brod pod kopcem. Strategická poloha přinášela příjmy z mýta i kontrolu nad krajem.

Hrad přečkal husitské bouře, historická literatura pracuje s pravděpodobným neúspěšným obléháním, opřeným o pozdější zmínku v urbáři z roku 1669. Přímý dobový zápis z obléhání se nedochoval, ale fakt, že rod si sídlo podržel až do roku 1504, naznačuje, že husité Zvířetice nezlomily. Ani třicetiletá válka objekt nezničila. Po roce 1623 ho získali Valdštejnové a místo obranného hradu z něj postupně udělali pohodlné panské sídlo. Vartenberkové předtím přidali renesanční přestavbu, Valdštejnové pak barokní kapli, jízdárnu a reprezentativní úpravy nádvoří. Vrchol přišel za Marie Eleonory z Valdštejna, kolem roku 1683 měly Zvířetice podobu plnohodnotného barokního zámku.

Dva požáry, dva různé osudy

V roce 1693 areál poprvé vyhořel. Opravy ale proběhly poměrně rychle, sídlo bylo stále funkční, sloužilo správě panství a Valdštejnům dávalo smysl ho udržovat.

Jenže mezi prvním a druhým požárem se něco zásadního změnilo. Marie Eleonora zemřela, rod přesunul pozornost k modernějšímu a pohodlnějšímu Mnichovu Hradišti a Zvířetice klesly na úroveň hospodářsko-správního zázemí. Když 15. září 1720 blesk znovu zasáhl věž a oheň pohltil zámek podruhé, nikdo už neměl důvod investovat do obnovy. Sídlo zůstalo opuštěné. Místní ho začali rozebírat na stavební materiál. Na přelomu 19. a 20. století se zřítila část věže. Z reprezentativní rezidence zbyla romantická kulisa.

Právě v tom spočívá paradox Zvířetic: nepřežily proto, že by byly slabé. Přežily staletí válek a přestaveb. Zlomil je až okamžik, kdy přestaly být potřeba.

Romantici, Mácha a studna s tajemstvím

Devatenácté století dalo ruině druhý život. Zvířetice objevili romantičtí umělci, mezi nimi Karel Hynek Mácha, který zříceninu kreslil. Místo se stalo kulisou, jakou si romantismus žádal: rozpadlé zdi, břečťan, řeka dole, nebe nahoře.

Dodnes tu ale přitahuje pozornost jeden konkrétní detail, studna. Hluboká 42 metrů, s průměrem přes tři metry, sahá podle oficiální prezentace až k úrovni dna Jizery. Asi osm metrů pod povrchem z ní odbočuje chodba. Pověst říká, že vedla jako tajný únik k řece. Realita je střízlivější: chodba spojovala studnu se sklepy starého paláce a sloužila nejspíš jako chladicí prostor, středověká „lednice“. Při čištění studny v letech 1976–1977 v rámci akce Brontosaurus se našly početné artefakty z vrcholného středověku a počátku novověku, mimo jiné kompletní kord ze začátku 17. století.

Co tu najdete dnes

Od roku 2007 patří Zvířetice městu Bakov nad Jizerou a místo prošlo proměnou, která z něj udělala víc než jen hradní trosky v krajině. V roce 2015 vzniklo infocentrum s expozicí, nový most do nádvoří a vnější schodiště na věž, která dnes slouží jako rozhledna.

Uvnitř infocentra běží 3D rekonstrukce zámku k roku 1683, tedy v době jeho největší slávy. Jsou tu historické grafiky, fyzický model areálu i srovnání podoby věže před jejím částečným zřícením kolem roku 1897 a dnes. Kontrast mezi tím, co vidíte na obrazovce, a tím, co pak potkáte venku mezi zdmi, je nejsilnějším zážitkem celé návštěvy.

Pro sezonu 2026 oficiální web Českého ráje uvádí provoz od dubna do října:

• Duben–červen, září–říjen: víkendy 9:30–12:30 a 13:00–17:30
• Červenec–srpen: úterý–pátek 9:30–12:30 a 13:00–17:30, víkendy do 18:00
• V létě je k dispozici i velký okruh s průvodcem

Autem se dostanete přes Bakov nad Jizerou do Podhradí, kde je parkoviště u infocentra. Od něj vede krátké stoupání ke zřícenině.

Proč stojí za to vyrazit právě sem

Zvířetice nejsou typická hradní ruina, jakých jsou po Čechách desítky. Jsou vzácným příkladem zámecké zříceniny, místa, kde je na jednom místě čitelný celý oblouk od středověké pevnosti přes renesanční a barokní přestavby až po definitivní opuštění. Většina podobných sídel buď přežila jako funkční zámky, nebo zmizela úplně. Zvířetice zůstaly přesně uprostřed, dost zachovalé na to, aby vyprávěly, a dost zničené na to, aby ten příběh bolel.

Článek Obydlí slavného rodu Markvarticů spláchla smůla. Zřícenina Zvířetic u Jizery patří k nejkrásnějším u nás se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jedenáct kilometrů, které zvládne skoro každý

Výchozí bod je Palenica Białczańska, parkoviště a zastávka busů na okraji Tatrzańského Parku Narodowego. Odtud vede oficiální trasa TPN dlouhá 11,6 km s převýšením rozloženým na asfalt a kamennou dlažbu. Park ji řadí mezi trasy pro začátečníky a uvádí průchodnost pro kočárky. Oficiální čas výstupu jsou čtyři hodiny, zpátky tři.

Čísla znějí nevinně, ale podceňovat je nemá smysl. S malými dětmi jde o celodenní výpravu, kde rozhoduje brzký start a tempo. Odměna na konci je ovšem mimořádná: 34,5 hektaru tyrkysové hladiny v ledovcovém kotli, nad ní stěny Mnicha, Cubryny a Rysů, na břehu historické Schronisko PTTK z roku 1908. Tohle není „jezírko u cesty“. Je to největší jezero v celých Tatrách.

Logistika 2026: parkování, vstupné a hotovost

Morskie Oko není tajný tip. Park to ví a návštěvníky na to připravuje poměrně důrazně. Klíčová pravidla pro sezonu 2026:

• Vstupné do TPN: 11 zł dospělý, 5,50 zł zlevněný. Koupit lze na vstupu, online nebo přes QR kód na místě.
• Parkování na Palenici Białczańské: výhradně přes e-shop TPN, cena 36–75 zł za osobní auto podle sezony, dne v týdnu a načasování nákupu. Dynamický ceník znamená, že čím dřív koupíte a čím méně atraktivní den zvolíte, tím méně zaplatíte. Při vyprodání webu nejsou místa ani na místě.
• Příjezd: TPN doporučuje být na parkovišti před osmou ráno. O víkendech a svátcích se místa rozebírají rychle.
• Schronisko: restaurace i bufet fungují pouze na hotovost, karty se neberou. Čaj stojí 6,50 zł, káva 10 zł, polévky 22–26 zł, hlavní jídla kolem 38 zł.

Orientační rozpočet pro dva dospělé autem bez jídla: 58–97 zł. S polévkou a čajem na chatě připočtěte dalších zhruba 57 zł. V přepočtu na koruny jde pořád o výrazně levnější horský den než v alpských střediscích.

Novinka od 1. 1. 2026: TPN už neprodává jízdenky na pravidelné busy Zakopane – Palenica Białczańska. Kupují se přímo u řidiče. Kdo jede bez auta, měl by si ověřit aktuální jízdní řád těsně před odjezdem. Ze slovenské strany funguje regionální linka SAD Poprad 071804 přes Ždiar na Lysou Poľanu, odkud se dá pokračovat pěšky k polskému výchozišti.

Morskie Oko versus Štrbské pleso: dva různé světy

Srovnání se slovenskou stranou se nabízí automaticky. Štrbské pleso je dostupné električkou, busem i autem, okruh kolem jezera měří 2,3 km s převýšením 14 metrů a zvládne ho prakticky kdokoli. Je to příjemná lázeňsko-horská promenáda, ne horská túra.

Morskie Oko je jiná liga zážitku. Delší cesta, větší jezero, drsnější kulisa, historická chata místo hotelové promenády. Ale taky větší nároky na čas a plánování. Kdo hledá „velkou tatranskou scenérii bez technické bariéry“, míří sem. Kdo chce lehký odpolední výlet s kávou a výhledem, bude spokojenější u Štrbského plesa.

A pozor na iluzi, že polská strana znamená méně lidí. TANAP na svém webu uvádí, že ve vrcholu sezony vstupuje do území přes dvacet tisíc návštěvníků denně. Obě strany umějí být plné. Morskie Oko není argument pro samotu, je to argument pro jiný typ dne v horách.

Co ještě stojí za pozornost v okolí Zakopaného

Kdo má v polských Tatrách víc dní, může Morskie Oko doplnit dvěma kontrastními výlety:

• Hala Gąsienicowa a Czarny Staw Gąsienicowy — ostřejší horský charakter, 14 km, průměrný sklon 20 %, výstup kolem 4,5 hodiny. Tady už jde o skutečnou horskou túru, ne procházku po asfaltu.
• Dolina Kościeliska a Smreczyński Staw — klidnější, rodinnější varianta. Délka 14 km, výstup 3 hodiny, TPN ji vede jako vhodnou pro začátečníky i kočárky. Parkování v Kirách stojí 25 zł, tedy výrazně méně než u Morského Oka.

Z Prahy je Palenica Białczańska orientačně 512 km a necelých sedm hodin autem. Z Moravy a Slezska reálný jednodenní výlet, z Čech spíš víkendová záležitost.

Morskie Oko není náhradou za vrcholy pro ty, kdo „na vrchol nemají“. Je to samostatný formát tatranského dne, dostupnější, plánovatelnější a vizuálně stejně silný. Stačí přijet včas, mít v kapse hotovost a nechat si dost času na cestu zpátky.

Článek Považovali jsme Tatry za okoukané, ale tento výlet nám vyrazil dech. Morskie Oko musíte zažít na vlastní oči se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Třetí ráno, které všechno změnilo

První dva dny byly přesně takové, jaké jsme si přáli. Výlety, večeře, klid. Třetí den ráno Michal vstal z postele a říkal, že mu divně trne levá ruka. Mysleli jsme, že si ji přeležel. Pak mu poklesl koutek. Slova se mu začala plést. Znala jsem z letáku u doktorky zkratku FAST, obličej, ruka, řeč, čas. Všechno sedělo. Vytočila jsem 155.

Záchranáři byli na místě během patnácti minut. Michala odvezli do nejbližší nemocnice, kde ho okamžitě přijali na urgentní příjem.Diagnóza: cévní mozková příhoda. Následovaly čtyři dny na neurologickém oddělení. Lékaři byli skvělí, péče rychlá a profesionální. Předložili jsme Evropský průkaz zdravotního pojištění a nemocnice nám potvrdila, že akutní péče bude vyúčtována přes veřejný systém, stejně jako u slovenského pojištěnce. Za hospitalizaci jsme nezaplatili ani cent.

Účet, který přišel odjinud

Problém nastal ve chvíli, kdy lékaři Michala stabilizovali a řekli, že může být propuštěn, ale potřebuje pokračovat v rehabilitaci doma. Sám řídit nemohl, já jsem neměla odvahu ho vézt tři hodiny v osobním autě po mrtvici. Potřebovali jsme sanitní převoz.

A tady jsme narazili na zeď. Zavolala jsem naši zdravotní pojišťovnu a dozvěděla se, že EHIC, ten průkaz, díky kterému nás v nemocnici ošetřili, nekryje přepravu zpět do Česka.

Objednali jsme tedy sanitku jako samoplátci. Když nám řekli cenu, myslela jsem, že jsem se přeslechla. Jenže po ověření ceníků dopravních zdravotních služeb dává ta částka smysl. Běžná sazba za zahraniční převoz s řidičem a zdravotní sestrou je kolem 35 Kč za kilometr a účtuje se tam i zpět, protože sanitka se musí vrátit prázdná. Při zhruba 500 kilometrech jedním směrem vychází tisíc kilometrů celkem. Výsledek: 35 000 korun. Žádné přestřelení, prostě ceník.

Co jsme nevěděli a měli

Kdybychom měli sjednané cestovní pojištění s léčebnými výlohami a repatriací, celý převoz by řešila asistenční služba pojišťovny. Ta by schválila transport, vybrala dopravce a zaplatila ho. Stálo by nás to pár set korun za pojistku na celý pobyt.

Jenže my jsme jeli „jen“ na Slovensko. Tři hodiny autem. Stejný jazyk, podobná kultura, společná historie. Přesně tenhle pocit blízkosti nás uklidňoval. A přitom z hlediska zdravotního pojištění je Slovensko zahraničí jako každá jiná země EU. Centrum mezistátních úhrad dokonce u Rakouska výslovně varuje, že veřejné pojištění nekryje ani horskou službu nebo letecký transport ze sjezdovky. Princip je všude stejný: EHIC řeší nemocnici, ne logistiku cesty domů.

Co bychom dnes udělali jinak

Sepsali jsme si krátký seznam, ne proto, abychom moralizovali, ale protože bychom ho sami potřebovali před odjezdem:

• Vždy sjednat cestovní pojištění, i na víkend na Slovensku. Hledat pojistku s výslovně krytou repatriací a nonstop asistenční linkou.
• Mít u sebe EHIC a vědět, co kryje a co ne. Karta řeší akutní péči ve státních zařízeních, ne soukromé služby ani návrat.
• Po přijetí do nemocnice kontaktovat asistenční službu pojišťovny dřív, než cokoliv začnete organizovat sami. Bez jejího souhlasu pojišťovna nemusí převoz proplatit.
• Schovat veškerou dokumentaci, propouštěcí zprávy, účty, faktury.

Cena jedné opomenuté pojistky

Michal se zotavuje. Rehabilitace pokračuje, levá ruka už poslouchá líp. Tatry máme pořád rádi. Ale pokaždé, když teď balíme kufr, i na jedinou noc za hranicemi, první věc, kterou sbalíme, je cestovní pojištění.

Pětatřicet tisíc korun nás naučilo něco, co stojí za sdílení: největší finanční riziko zahraniční dovolené nemusí ležet v nemocnici. Může ležet v sanitce, která vás z té nemocnice veze domů.

Článek Oslava výročí svatby v Tatrách se změnila v noční můru: Kvůli jediné banální chybě jim přišel účet na 35 000 Kč se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pevnost, která ustála všechno — kromě svého pána

Kyšperk vznikl ve 13. století jako strážní hrad na saské obchodní stezce. Vybíralo se tu clo, hlídal se pohyb zboží i lidí přes hraniční hřeben. Když ho kolem roku 1390 získal arcibiskup Jan z Jenštejna, proměnil ho v reprezentativní sídlo: nechal opravit strážní věž, zřídit kapli a vybudovat mohutné opevnění. Jeho přesná poloha dodnes není známa, ani u takto probádané ruiny není stavební obraz úplný.

Husitské války hrad zasáhly, ale nepohřbily. Kyšperk zůstal funkční, přecházel z rukou do rukou a ještě na počátku 16. století sloužil jako obytné sídlo. Podle památkového katalogu NPÚ šlo o rozsáhlý komplex o třech dispozičních částech, s věžovitou branou, obytnou věží nad šíjovým příkopem, palácem i podzemím se dvěma místnostmi propojenými chodbou a schodištěm do sklepení.

Výstřel, požár, ticho

Rok 1520 přinesl nového majitele. Rod Glatzů ze Starého Dvora koupil Kyšperk i krupské panství a podnikal v těžbě cínu. Podle tradovaného podání, které shrnuje městský web Krupky, jeden z bratrů, Zikmund Glatz, při hádce nebo pitce vystřelil z ručnice a hrad nechtěně zapálil. Oheň se rychle rozšířil a kvůli nedostatku vody ho nebylo možné uhasit.

Důležité je, co říkají a co neříkají prameny. Nejde o záznam očitého svědka ani o soudní protokol. Starší historická literatura, včetně Augusta Sedláčka, příběh převzala a ustálila, ale původní doklad chybí. Jisté je něco jiného: rok 1526 je posledním, kdy je Kyšperk veden jako obyvatelný. V roce 1541 už figuruje jako pustý. Patnáct let ticha, během nichž nikdo nenašel důvod ani prostředky hrad obnovit. Jan Glatz se podle pozdějších syntéz přestěhoval do Soběchleb. Kyšperk zůstal stát jako prázdná skořápka.

Proč je ten příběh tak zvláštní

Středověké hrady v Čechách končívaly předvídatelně, dobytím, řízenou demolicí, postupným opuštěním po ztrátě strategického významu. Kyšperk nezapadá do žádné z těchto škatulek. Nedalecký hrad Krupka, který hlídal tutéž obchodní stezku a prošel stejnými husitskými bouřemi, stojí dodnes a má další stavební život. Kyšperk ne. Rozhodla o tom privátní nehoda, ne válka. Hrad, který chránil arcibiskupa před králem, padl kvůli neopatrnému výstřelu vlastního pána. Právě ten kontrast drží příběh v paměti už pět století.

Zavřeno až do odvolání

Od 3. července 2024 je zřícenina oficiálně uzavřena. Důvodem jsou odlamující se kamenné hranoly, které ohrožují návštěvníky. Odborný posudek z roku 2025 potvrdil havarijní stav a město připravuje komplexní projekt konzervace a postupného zpřístupnění. Samostatný projekt nové přístupové lávky počítal s dokončením v dubnu 2026, ale to neznamená otevření celého areálu, termín plného znovuotevření město dosud neoznámilo.

Až se Kyšperk jednou znovu otevře, turisté se k němu dostanou po modré značce z Bohosudova (4,3 km) nebo Hálkovou stezkou od dolní stanice lanovky. Parkovat lze na velkém parkovišti v centru Krupky. Aktuální stav přístupnosti je nejlepší ověřit na webu Visit Krupka nebo telefonicky v infocentru města na čísle +420 417 803 147.

V podzemí hradu dodnes čekají dvě klenuté místnosti, schody do sklepení a záhadný otvor v zemi, snad odtokový kanál, snad únikový tunel. Jeho původní rozsah už nikdo nezná. Je zasypaný, stejně jako většina příběhů o tom, co se na Supí hoře té noci v roce 1526 skutečně stalo.

Článek Bizarní konec slavné české pevnosti: Jeden neopatrný výstřel z ručnice poslal celý hrad k zemi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Čím slavnější legenda, tím slabší přímý důkaz

Legenda míří vysoko. Vypráví o 12 stříbrných apoštolech v životní velikosti, jenže přímý důkaz o jejich existenci na Veveří chybí.

Doložená podoba slavné verze navíc neleží ve středověku, ale až v první polovině 18. století, jak připomíná text „Co říká Veverský rukopis“, který odkazuje k německy psanému textu údajně z roku 1739. Už tady se tedy titulkový sen o dávném nálezu láme.

Pověst navíc nikdy netvořila jednu čistou linii. Pozdější podání střídá Francii, templáře i Porta Coeli, tedy místo, k němuž jedna z verzí poklad váže, a podle shrnutí v článku o templářském pokladu na Veveří se na původní legendu postupně nabalovaly další vrstvy.

Nejde tedy o jednu pevnou historickou stopu, ale o příběh, který rostl s každým dalším převyprávěním. A právě to vysvětluje, proč se drží tak dlouho.

Se slovem „šifra“ proto musím brzdit. Když jsme ve VědaŽivě prošli důvěryhodné texty, nenašla jsem jednu jasně pojmenovanou „šifru z Veveří“, ale spíš chumel stop: reliéf velkého písmene M u kaple, veverský rukopis, plánek pole z roku 1819 i později nalezenou mramorovou desku s neobjasněným smyslem, jak shrnuje Deník.cz v textu o legendách hradu Veveří.

Jestli tedy pověst stojí hlavně na pozdních nánosech, rozhodnout musí to, co je na Veveří doložené.

Tady přichází tvrdá brzda. Historik Libor Jan v rozhovoru pro E15 řekl, že templáři, tedy řád, který legenda nesmí vydávat za doložené majitele Veveří, na hradě naprosto spolehlivě nebyli a hrad byl vždy královský.

Ve stejném vyjádření dodal, že templáři ve střední Evropě vlastní hrady běžně nestavěli. Templářská verze tedy zní efektně, ale odborně stojí spíš ne.

Přístroje zachytily dutinu, poklad ale pořád ne

Napětí tím přesto nekončí. Při geofyzikálním průzkumu v září 2011, tedy při moderním hledání podzemních dutin, které samo o sobě nic nedokazuje, zachytily přístroje u zadní zdi kaple část klenby a otevřený prostor pod zemí, jak uvedla iDNES.cz.

Jenže Český rozhlas Brno zároveň upozornil, že předběžné výsledky neukazují na zcela unikátní objev. Jinak řečeno: anomálie ano, potvrzený poklad ne.

Právě v tom leží celé kouzlo i problém Veveří. Dutina pod zemí dokáže legendu okamžitě nakopnout, ale poctivý výklad nesmí přeskočit od naměřeného prostoru rovnou ke stříbru nebo k tajné templářské chodbě.

Ve VědaŽivě jsem si nad tehdejšími zprávami ověřila, že moderní průzkum odděluje měření od fantazie mnohem přísněji, než bývá v podobných příbězích zvykem. A pak začne být zajímavé, proč místo přitahuje lidi i bez jistého nálezu.

Veveří dnes stojí hlavně na tom, co je jisté

Veveří dnes nežije jen legendou. Podle Národního památkového ústavu nese status národní kulturní památky, tedy označení pro místo mimořádného významu, a NPÚ za rok 2025 uvádí návštěvnost 87 545 lidí.

Oficiální návštěvnické informace hradu Veveří navíc upozorňují, že kvůli opravě Jižní brány se vstupuje Západní bránou od zastávky U Matky Boží. K místu, kde přístroje něco zachytily, se tak dá dojít i dnes, jen s jiným očekáváním.

Čím méně sedí francouzský poklad, tím víc vyniká jiná jistota. NPÚ o obnově hradu připomíná Veveří už rokem 1213 jako hrad moravských markrabat.

Ve VědaŽivě mi právě tahle pevná linka přijde nejcennější: místo nepotřebuje dovoz pokladu z Paříže, aby bylo výjimečné. Stačí jeho vlastní stáří.

Nejjistější poklad neleží pod kaplí

Nejjistější poklad Veveří navíc neleží pod zemí. Katalog Biskupství brněnského ke kapli Matky Boží na Veveří popisuje kapli jako pozdně románský kostel z doby kolem roku 1200 a uvádí první písemnou zmínku ze 7. prosince 1240.

S tímto místem se pojí i Veverská Madona, tedy ověřený umělecký poklad spojený s kaplí u Veveří. Legenda tak najednou dostane úplně jinou konkurenci.

A ta konkurence je skutečná. Diecézní muzeum v Brně potvrzuje, že Veverská Madona dnes visí ve stálé expozici Vita Christi.

Veveří si tedy může nechat své značky, dutiny i šeptandu o apoštolech, ale největší obrat celého příběhu zní prostě: nejjistější poklad z Veveří se nehledá pod kaplí, už dávno čeká na očích v Brně.

Článek Poklad z Paříže na Brněnské přehradě? Šifra z Veveří, kterou se nikdo neodvážil vyluštit! se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Řemeslo, které živila řeka

Malý Dunaj nebyl jen vodní cesta. Byl motor. Hustá síť toků na Žitném ostrově dávala mlynářům to, co potřebovali: stálý proud, který roztáčel kola a mlel obilí pro celý region. Nejstarší mlýny byly lodní, dřevěné konstrukce ukotvené přímo v proudu. Později se přestavovaly na stabilnější pobřežní kolové mlýny napojené na náhony. Jak popisuje stálá expozice Vlastivědného muzea v Galantě, mlynář nevybíral „desátek“, přesnější je slovo mýto: naturální podíl z obilí nebo mouky za semletí. Právo provozovat mlýn bylo regálním právem zeměpána, mlynáři ho měli v pronájmu. Šlo o výnosný, přísně regulovaný obchod, ne o venkovskou romantiku.

Úpadek přišel s rozvojem vodní dopravy a průmyslového mlynářství. Lodní mlýny překážely plavbě, kolové mlýny ztrácely zákazníky. Z desítek staveb zůstala hrstka. Právě proto má každý dochovaný mlýn na Malém Dunaji váhu.

Tři mlýny, tři důvody zastavit

Jelka je vlajková loď celého souboru. Trojpodlažní dřevěný kolový mlýn, který muzeum v Galantě označuje za unikát ve střední Evropě. Kolem mlýna vyrostl skanzen s dalšími stavbami lidové architektury, takže zastávka zabere snadno hodinu i víc. Otevřeno je od dubna do října denně 9:00–19:00, dospělý zaplatí 3 eura (zhruba 75 Kč), děti do šesti let nic.

Tomášikovo je jiný zážitek. Žádný skanzen, žádné kulisy, jen původně zachovaný mlýn se spodním náhonem a uceleným provozuschopným zařízením. Kdo chce vidět, jak mlynářská technologie skutečně fungovala, tady to dostane v autentické podobě. Mlýn stojí asi dva kilometry za obcí u řeky, což autem znamená odbočku a hledání cesty zpět, na kole plynulé pokračování trasy. Sezóna duben–říjen, denně 9:00–18:00, vstupné stejné jako v Jelce.

Dunajský Klátov leží v chráněném prostředí Klátovského ramene. Typický spodkový mlýn, veřejnosti přístupný od roku 1987, po rekonstrukci se stálou expozicí. Pozor na režim: pátek až neděle 13:00–16:00, ve všední dny jen pro předem objednané skupiny. Vstupné 2 eura za dospělého, rodinné 5 eur.

Pro úplnost: v Jahodné stojí poslední dochovaný místní mlýn, ale přístupný je jen zvenku. A v Kolárově najdete rekonstruovaný plovoucí mlýn (jediný svého druhu na Slovensku), který ale leží mimo jádro dunajskostředského okruhu.

Proč kolo, a ne auto

Oficiální cyklookruh „K vodným mlynom Malého Dunaja“ startuje a končí v Dunajské Stredě, měří 57 kilometrů a je vedený jako nenáročný. Povrch je převážně asfaltový s krátkými prašnými a polními úseky; zvládne ho trekingové kolo, zvládne ho rodina se staršími dětmi. Převýšení je na Žitném ostrově prakticky nulové. Charakterem trasa připomíná české nížinné stezky po hrázích a mezi poli: limitem není terén, ale délka.

Kdo nechce jet celých 57 kilometrů, může si vybrat dvě nebo tři zastávky a zkrátit okruh zhruba na 45 kilometrů, to ale není oficiálně publikovaná varianta, spíš praktické řešení pro pomalejší tempo s dětmi a delšími prohlídkami. S třemi mlýny, obědem a fotkami počítejte s celodenním programem, řádově 7 až 10 hodin podle tempa.

Auto z výletu dělá sérii izolovaných přeskoků. Zastavíte, vystoupíte, prohlédnete, nastoupíte, jedete. Kolo drží kontinuitu: mezi mlýny jedete podél ramen řeky, lužním lesem, přes tiché obce. Krajina kolem Malého Dunaje je sama o sobě důvod jet pomalu.

Praktický plán na víkend

Nejjednodušší základna je Dunajská Streda, tam okruh začíná i končí, odpadá problém s jednosměrnou logistikou. Kola naložíte do auta, zaparkujete a vyrazíte. Z jižní Moravy je to realistický víkendový výlet; z Čech spíš prodloužený víkend, pokud chcete projet celý okruh a nejen přijet a odjet.

Po celodenním šlapání se nabízí Thermalpark Dunajská Streda, otevřeno denně 9:00–20:00, celodenní vstup od 16 eur (zhruba 400 Kč) mimo hlavní termíny, parkování 3 eura. Areál má vlastní ubytování, takže funguje jako kompletní základna pro rodinu, která nechce řešit další přesuny. Konkrétní restaurace po trase oficiální okruh neuvádí; oběd je nejbezpečnější plánovat v Dunajské Stredě nebo si vzít svačinu na cestu.

A pokud vás cestou zastihne déšť, Vlastivědné muzeum v Galantě má stálou expozici „Mlýny a mlynářské řemeslo“, která celý příběh zasadí do historického kontextu, od regálního práva přes lodní mlýny až po jejich zánik.

Pět dochovaných mlýnů na jedné řece, tři z nich s otevřenými dveřmi, rovinatá krajina a 57 kilometrů bez jediného kopce. Žitný ostrov není místo, kam se jezdí za adrenalinem. Je to místo, kde se dá na kole zpomalit, a přitom projet kus historie, který jinde v Evropě už dávno zmizel.

Článek Nejlepší základna pro cyklovýlety: Kde na Slovensku najdete ráj plný lužních lesů, historických mlýnů a horkých termálů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Čertova oka a žulový hřbet divoké Mumlavy

Celé tohle hřmící představení má na svědomí horská řeka Mumlava. Její divoké proudy se zde s neskutečnou energií řítí dolů po mohutných, širokých žulových stupních a padají do hloubky zhruba deseti metrů. Voda tu za tisíce let neúnavné práce dokázala do extrémně tvrdé skály vymlet hluboké, dokonale hladké prohlubně, kterým se lidově přezdívá Čertova oka nebo obří hrnce. Když stojíte na břehu, sledujete tu nespoutanou dravost a vnímáte ledový dech padající vody, okamžitě zapomenete na všechny starosti všedních dnů.

Největší grády má tohle místo na jaře, kdy v horách taje sníh, nebo po pořádných letních lijácích. To se pak korytem valí hotová hradba vody a hluk v údolí je doslova ohlušující. Já mělo to štěstí, že jsem tu byla zrovna v tuhle dobu a rozhodně doporučuju. V létě je to spíš takový nesmělý potůček a podzim to sice trošku vylepší, ale takové jako na jaře, to už nebude.

Asfaltová magistrála pro kočárky i romantiky

Obrovskou výhodou Mumlavských vodopádů je, že k nim nemusíte šplhat s krosnou po krkolomných skalních stezkách a potit krev. Z centra Harrachova je to jen příjemná, nenáročná procházka podél bublající řeky. Trasa vede po široké, pohodlné asfaltové cestě s minimálním převýšením, takže ji s prstem v nose zvládnou i senioři, rodinky s úplně malými dětmi nebo maminky s kočárky. Cesta je navíc značená jako bezbariérová, což z ní dělá ideální cíl pro pohodový nedělní výlet, kdy se chcete jen tak projít na čerstvém vzduchu bez těžké horské výbavy.

Sklářská tradice a jako bonus i pivo z krkonošského pramene

A pokud už do Harrachova dorazíte, byla by hrozná škoda otočit se u vodopádů na podpatku a jet domů. Harrachov je totiž proslulý svou sklářskou historií. Hned u vstupu na turistické trasy můžete navštívit nejstarší soukromou sklárnu v Česku Novosad a syn, která funguje nepřetržitě už od začátku osmnáctého století. Skvělým zážitkem je prohlídka historické huti, kde můžete sledovat mistry skláře přímo při práci u rozpálených pecí – tady se ale doporučuji předem rezervovat. Já to neudělala a jako naschvál už bylo všude obsazeno. A jako bonus pro dospělé poutníky najdete přímo v areálu sklárny mini pivovar s restaurací, kde vaří parádní kvasnicové pivo František z místního horského pramene. Po procházce k vodopádům takový dvousladový ležák bodne víc než cokoli jiného.

Článek Zapomeňte na Alpy. Tento desetimetrový vodní drahokam máme přímo pod nosem v Krkonoších se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dětem jsme dali volnost, neviděli jsme na tom nic špatného

Pohled na tu průzračnou nádheru okamžitě zlákal naše děti. „Mami, tati, můžeme si aspoň smočit nohy?“ škemraly a nám to v tu chvíli přišlo jako nejlepší nápad na světě. Dovolili jsme jim zout boty, sundat ponožky a vběhnout na kraj břehu do vody.

Vůbec, ale opravdu vůbec nás nenapadlo, že děláme něco špatně. Samozřejmě vím, že u šumavských jezer visí cedule se zákazem koupání. Jenže lidským rozumem jsme si říkali, že tohle přece žádné koupání není – děti měly ohrnuté kraťasy a stály ve vodě sotva po kotníky. Jenže strážci národního parku, kteří šli zrovna okolo, měli na celou situaci diametrálně odlišný názor.

Musím popravdě říct, že s námi nejednali zrovna v rukavičkách. Jeden z nich začal okamžitě docela dost křičet, což mě neskutečně vytočilo a nelíbilo se mi to už kvůli přítomnosti našich dětí, které z toho byly chudáci vystrašené. Chápu, že dělají svou práci, ale šlo to přece hned od začátku řešit s chladnou hlavou a lidským přístupem.

Nakonec, když emoce trochu opadly, jsme se nějak rozumně domluvili. Strážci nám na místě napsali pokutu a stálo nás to „jenom“ 2 000 korun. Domů jsme sice odcházeli s prázdnější peněženkou, ale vlastně jsme z toho vyvázli ještě celkem lacino. Pánové nás totiž upozornili, že ve správním řízení nebo při tvrdším metru jsme mohli na místě dostat klidně i desetinásobek téhle částky, nebo dokonce ještě víc.

Není to jen o zutých botách

Při sepisování bloku nám celou věc aspoň v klidu vysvětlili, a i když mě ta pokuta mrzela, donutilo mě to se nad tím hlouběji zamyslet. I pouhé smočení nohou je prý pro jezero obrovský problém. Problémem jsou třeba zbytky opalovacích krémů, potu nebo repelentů proti klíšťatům. Ledovcová jezera jsou totiž uzavřené ekosystémy s minimálním přítokem a extrémně citlivou mikroflórou, což vcelku chápu. A nikdy by mě nenapadlo, že je může ohrozit i taková maličkost.

Článek Pohodový rodinný výlet na Šumavě se změnil v horor: Strážci parku začali křičet na naše vystrašené děti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tři země, tři trůny a jedna legenda

Název Dreisessel, doslova „tři křesla“, vznikl v 17. století a původně označoval trojici mohutných skalních bloků na vrcholu, které připomínají kamenná sedadla. Podle pověsti se na nich scházeli tři králové, každý z jedné země. Historický doklad takového setkání neexistuje, ale legenda sedí k místu dokonale: hraniční kámen tu skutečně odděluje Česko, Bavorsko a Horní Rakousko.

Geologicky jde o výjimečnou lokalitu. Bavorský zemský úřad pro životní prostředí zařadil zdejší granity mezi nejkrásnější geotopy Bavorska. Na malém prostoru se tu vyskytuje několik odrůd žuly a vrcholové „felsburgy“, zaoblené skalní bloky, vznikly takzvaným woolsackovým zvětráváním, kdy chemické procesy podél puklin postupně obrousily hrany a nechaly stát jen nejtvrdší jádra. Výsledek vypadá, jako by obr skládal kostky.

Kdy uvidíte Alpy, a kdy ne

Řekněme to na rovinu: výhled k Alpám není něco, s čím můžete počítat při každé návštěvě. Funguje tu kombinace nadmořské výšky přes 1 300 metrů, exponovaného hraničního hřebene a mimořádně čistého vzduchu. Největší šance přichází po přechodu studené fronty, typicky na podzim a v zimě, kdy je vzduch suchý a bez oparu. V teplých letních dnech s nízkou oblačností se dohlednost dramaticky zkracuje.

I bez alpského bonusu ale panorama stojí za cestu. Z vrcholu a blízkého Hochsteinu se otevírá pohled přes celou Šumavu do tří států a přímo pod nohama máte skalní bloky, které jsou samy o sobě cílem. Třístoličník není jediné české místo, odkud lze Alpy zahlédnout, propagační materiály zmiňují i Kleť, ale nikde jinde nedostanete trojmezí, geologický unikát a restauraci na vrcholu v jednom balení.

Dvě cesty nahoru: česká a německá

Tady se rozhoduje, jaký výlet chcete.

Z české strany vede trasa z Nového Údolí po červené značce. Celkem 14 kilometrů tam a zpět, časově půldenní výlet. Není to procházka, ale zvládne ji běžný turista zvyklý na celodenní chůzi. Do Nového Údolí se v sezoně 2026 dostanete přímým vlakem z Českých Budějovic, jízdní řád GW Train Regio pro trať 194 platí do prosince 2026. Z Prahy přímé spojení aktuálně neexistuje, i když místní spolek vede petici za jeho obnovu, naposledy jezdil v roce 2017.

Z německé strany je to jiný svět. Po silnici Dreisesselstraße dojedete na zpoplatněné parkoviště, odkud zbývá asi 700 metrů pěšky k vrcholu. Parkovné pro osobní auto činí od ledna 2024 celkem 1,50 € za hodinu, případně 7,50 € na celý den. V sezoně od poloviny května do poloviny října sem navíc jezdí autobus Dreisesselbus (linka 606) z Waldkirchenu přes Neureichenau.

Důležité upozornění pro jarní výlety: na české straně platí v některých úsecích sezónní omezení vstupu kvůli ochraně tetřeva hlušce. Například úsek Dolní Cazov, Dolní Silnice je od 15. března do 31. května 2026 uzavřen vždy od 18:00 do 10:00. Porušení pravidel v národním parku může znamenat pokutu v řádu desetitisíců korun.

Restaurace na vrcholu a srovnání s konkurencí

Přímo pod skalami funguje Berggasthof Dreisessel, horský hostinec s regionálními specialitami, starobavorskými recepty a klasikou alpských chat. Aktuálně otevírá v neděli a pondělí až čtvrtek od 9:00 do 17:00, v pátek a sobotu do 20:00. Provoz závisí na počasí, takže před výpravou se vyplatí zkontrolovat web hostince.

Oproti jiným šumavským cílům má Třístoličník jasnou výhodu právě v této kombinaci. Na Boubíně musíte na rozhlednu a platíte vstupné, Plechý nabízí hřebenový charakter, ale bez restaurace a bez trojmezí. Sněžka je symbolicky silnější, je to nejvyšší česká hora, ale kdo tam byl v červencovou sobotu mezi desátou a třetí, ví, že zážitek z panoramatu se rozpouští v davu.

Proč o něm Češi nevědí

Třístoličník leží na samém okraji české turistické mapy. Značná část infrastruktury, parkoviště, restaurace, přístupová silnice, je na německé straně. Český nástup vede z odlehlého Nového Údolí, kam se bez přestupu dostanete jen z jihu Čech. A hlavně: Třístoličník nikdy nebojoval o titul „nejvyšší“ nebo „nejznámější“. Nemá lanovku, nemá poštu na vrcholu, nemá instagramový hashtag s milionem zobrazení.

Právě proto ale stojí za cestu. Nejsilnější argument pro Třístoličník není samotná vzdálenost výhledu, je to pocit, že stojíte na hranici tří zemí, na skále staré stovky milionů let, a kolem vás není fronta na suvenýry, ale ticho. Tedy aspoň ve všední den.

Článek Zapomeňte na Sněžku! Tento šumavský vrchol nabízí výhledy na Alpy, o kterých se zbytku Česka může jen zdát se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rybářskou bárkou na moravský Bled

Pokud se chcete na tenhle tajuplný kostelní ostrov podívat, máte smůlu. Celá Věstonická nádrž je totiž přísně střeženou přírodní rezervací, kde hnízdí vzácní vodní opeřenci, a běžný smrtelník sem má vstup přísně zakázán.

V průvodcích se občas dočtete, že Nové Mlýny jsou takovým naším moravským Bledským jezerem, které tak moc proslavilo sousední Slovinsko. Když to ale řeknete před místními, moc nepochodíte a spíše uvidíte, jak se jim křiví pusa. A popravdě se jim vůbec nedivím. Zatímco z vyhlášeného slovinského jezera ždímají tamní hoteliéři a majitelé parkovišť z turistů každou korunu, opuštěný novomlýnský chrám svatého Linharta si žije vlastním, tichým a tak trochu posmutnělým životem. Stojí tu jako memento obrovské tragédie a zkázy starobylé obce Mušov, která musela budování socialistické přehrady kompletně ustoupit. Tenhle kostelík jako jediná stavba přežil řádění buldozerů a jako němý svědek dnes trčí z vody.

Pomalé umírání svobodného Mušova

Zkáza Mušova přitom nepřišla ze dne na den, komunisté na to šli rafinovaně a pomalu. Nejdřív zakázali pohřbívání na místním hřbitově. Pak přišel zákaz opravování starých domů. A o po dlouhých deset let. Teprve pak přišel definitivní úřední befel o vystěhování. Lidé si začali stavět nové domky v Pasohlávkách a v roce 1978 jsme se museli přesunout. Kdo chtěl, mohl si ze svého domu odvézt aspoň pár cihel a tašek na novou stavbu, zbytek obce pak demoliční čety jednoduše odstřelily dynamitem a srovnaly se zemí.

Kousek od kostela dodnes trčí z ostrovní půdy seschlý pahýl starého akátu. Jeho suché, rozeklané větve se zběsile tyčí k nebi, jako by v té křeči zamrzly v momentě, kdy kolem stoupla voda. Věčná vlhkost ho nakonec dostala – stejně jako nakonec dostane i všechny zbytky zdejšího osídlení. Kdo tedy chce tuhle zaniklou obec vidět v plné kráse, měl by si pospíšit.

Článek Moravské Bledské jezero? Místní tuto přezdívku nesnáší. Pravda o zatopeném Mušově vás zamrazí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když se ze slavné dominanty stává nebezpečné korzo

Děvičky jsou sice zapsané na seznamu našich kulturních památek, ale v posledních letech dostávají od života pořádně zabrat. Zub času je jedna věc, jenže ročně sem nahoru vyrazí přes 150 tisíc turistů. A chování některých z nich by vyhnalo husí kůži na zádech i otrlým středověkým rytířům. V honbě za tím nejlepším selfíčkem na sociální sítě lidé bez ohlédnutí riskují krk. Vylézají do nestabilních korun hradeb, balancují v okenních dírách a ignorují veškeré pudy sebezáchovy. Výsledkem jsou bohužel i vážné nehody, kdy už několikrát neopatrní nešťastníci z hradu vypadli.

Není divu, že na místě už rostou i první zábrany, které mají divoké turisty udržet v bezpečné vzdálenosti od hroutících se cypřišů a cimbuří. Nevypadají zrovna půvabně, ale bohužel se jim asi vyhnout nelze.

Proč skály v noci tiše pláčou

A jak vlastně tahle pálavská kráska přišla ke svému jménu? Když se na zříceninu podíváte zespodu od Pavlova, spatříte před hradbami tři mohutné skalní útesy trčící k nebi. Podle starých pověstí to nejsou obyčejné kameny, ale zkamenělé dívky. Místní vyprávějí, že když kolem hradu v noci utichne turistický šum a nad Pálavou se rozsvítí hvězdy, můžete z těchto skal slyšet tichounký, srdcervoucí nářek.

V tom, které nešťastnice tady vápencový masiv navždy uvěznil, se ale staré legendy rozcházejí. Jedna verze mluví o třech dcerách pyšného hradního pána, které potrestal samotný osud, druhá zase barvitě líčí příběh o zakleté tatarské princezně a její věrné družině. Pravdu už se sice nikdy nedozvíme, ale tyhle tři mlčenlivé postavy dávají místu neopakovatelnou mystickou atmosféru. To mi můžete věřit?

Článek Pád z okna kvůli selfíčku: Slavné Dívčí hrady zažívají nejhorší nápor v historii se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vyhlídka s historií a ocelovým pasem

Supí hnízdo není žádným novým objevem pro instagramové turisty. Lidé na tenhle pískovcový blok lezou za parádními výhledy už od roku 1854, kdy byla vyhlídka poprvé oficiálně zpřístupněna veřejnosti. Dneska už tam naštěstí jako kamzíci šplhat nemusíte. Z rozcestí pod Supím hnízdem vás na samotný vrchol, který je bezpečně obehnaný bytelným ocelovým zábradlím, dovede krátké, ale malebné kamenné schodiště.

Jakmile stanete nahoře, otevře se před vámi hotová vizuální symfonie. Když vám bude přát počasí a obloha se vyčistí, nepřehlédnete nejen samotný hřeben Broumovských stěn, ale jako na dlani budete mít i polské sousedy – Góry Stolowe s jejich fascinujícími stolovými horami. Oko bystrého turisty odtud snadno vyhledá Orlické, Javoří a Jestřebí hory, a když budete mít kliku na opravdu čistý vzduch, na obzoru na vás zamávají i majestátní Krkonoše.

Procházka skalním zvěřincem

Kudy se sem vlastně vydat? Ta nejhezčí trasa vede po červeně značené hřebenovce. Supí hnízdo leží jen zhruba 1,5 kilometru od ikonické dřevěné turistické chaty Hvězda, kde se můžete před cestou posilnit nějakou tou českou klasikou. Cesta vás provede kolem závěru divoké Kovářovy rokle, což je zážitek sám o sobě.

Fascinující je, že Supí hnízdo leží doslova uprostřed kamenného zvěřince a panoptika podivných postav. Příroda si tady s pískovcem hrála jako malé dítě s plastelínou, a tak v těsné blízkosti vyhlídky narazíte na bizarní skalní útvary. Můžete tu potkat Sovu, Želvu nebo obří Mušli. Pokud zapojíte fantazii, v kamenných stěnách bez problémů poznáte Starostu, legračního Bumbrlíčka nebo odpočívajícího Ležícího mnicha. Je to tedy ideální výlet i pro děti.

Článek Všichni míří do slavné Kovářovy rokle, ale výjimečnou vyhlídku kousek od ní míjí. Přitom Supí hnízdo nabídne úžasné výhledy i klid se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co přesně koně v krajině dělají

Označení „ochránci přírody“ zní jako metafora. Jenže exmoorští pony skutečně fungují jako nepřetržitý a překvapivě sofistikovaný nástroj péče o území. Průběžně spásají hrubou vegetaci, suchou stařinu i konkurenčně silné druhy trav, které jiní býložravci často odmítají. Kopyty narušují ztvrdlý drn a vytvářejí drobné nerovnosti povrchu, a právě v těch pak klíčí rostliny, které by na souvislém trávníku neměly šanci.

Efekt se projeví rychle. Už během první sezony koně viditelně zkrátí porost a vyhrabou nahromaděnou stařinu. Výraznější změny v druhovém složení, tedy návrat vzácnějších bylin, motýlů či mokřadních ptáků, se čekají po několika sezonách. Proto se nové rezervace plánují jako dlouhodobé projekty, ne jednorázové zásahy.

Další bonus: polodivocí koně nedostávají běžná odčervovadla, takže jejich trus zůstává zdrojem potravy pro hmyz a živin pro půdu. Mechanizace tohle nedokáže. Zakladatel letošní šumavské rezervace u Blanice výslovně uvedl, že nechtěl nasadit stroje, protože by poškodily stávající vztahy v lokalitě.

Proč zrovna exmooři, a proč jen hřebci

Česká krajina sází na exmoorské pony z konkrétního důvodu: podle organizace jde o plemeno, které nejlépe odpovídá původním divokým koním střední a západní Evropy velikostí, stavbou těla i zbarvením. Nebyli intenzivně kříženi s jinými plemeny, a proto si zachovali odolnost potřebnou pro celoroční venkovní pastvu. I v zimě si sami vyhrabávají potravu pod sněhem.

Loukov přitom nezačíná klasickým „rodinným“ stádem s klisnami a hříbaty. Startuje čistě hřebčí skupinou, což Česká krajina vysvětluje jako přirozený model: v přírodě tvoří samci vytlačení dominantním hřebcem od klisen vlastní skupiny. V Podyjí takové hřebčí skupiny už fungují; správa národního parku tam v roce 2025 rozšiřovala pastvu o novou lokalitu právě pro šest hřebců. Pro Loukov proto dávalo logistický i odborný smysl sáhnout po zvířatech právě odtud.

Tři nové rezervace za pět měsíců

Vysočina není osamělý případ. Rok 2026 přinesl tři nové lokality v rychlém sledu:

• Únor – rezervace u Blanice v CHKO Šumava, zhruba šest hektarů, koně z Milovic. Šestnáctá v Česku.
• Březen – rezervace v Českém ráji, dvě březí klisny z Milovic, plán postupného rozšiřování. Sedmnáctá.
• Květen – Loukov na Havlíčkobrodsku, přes dvacet hektarů, dva hřebci z Podyjí. Osmnáctá.

Veřejně oznámený další projekt má vzniknout v Doupovských horách. Síť se rozrůstá tempem, které ještě před pár lety nebylo představitelné; Milovice, kde všechno začalo, dlouho vypadaly spíš jako ojedinělý experiment než jako model k replikaci.

Loukov přitom ukazuje důležitý posun. Pozemky tu vykoupili soukromí vlastníci, kteří se rozhodli investovat do ochrany přírody. Česká krajina dodala zvířata zdarma a přináší know-how s managementem. Tento model, kdy lokální partner řeší pozemek a infrastrukturu a organizace zvířata a odborné vedení, otevírá cestu i menším cenným plochám, které by se do žádného státního programu nevešly.

Kam vyrazit za koňmi už dnes

U Loukova zatím nebyl oznámen veřejný návštěvnický režim; jde o oplocené soukromé pozemky a k datu převzetí zvířat chybí informace o přístupových trasách či pozorovatelnách. Kdo chce exmoorské pony vidět na vlastní oči, má ale v Česku několik dobře připravených lokalit.

Ptačí park Josefovské louky má volný vstup každý den, parkování u vstupního areálu a vyznačené návštěvnické trasy. Ptačí park Mnišské louky nabízí tříkilometrový okružní naučný okruh vedoucí přímo k ohradě s exmoory. V obou případech platí základní pravidla: koně nekrmit, neplašit, nevstupovat do pastvin. Pozorování z cest za ohradníkem stačí, a stojí za to.

Rewilding po česku už není experiment

Osmnáct rezervací ve třinácti letech. Tři nové jen od začátku roku. Soukromí vlastníci, kteří kupují pozemky ne kvůli stavbě, ale kvůli koním. To už není příběh jednoho vizionářského projektu v Milovicích, je to metoda, která se šíří krajinou stejně organicky jako vegetace, kterou koně pomáhají obnovovat.

Dva hřebci u Loukova zatím stojí na dvaceti hektarech vysočinské louky a zvykají si na nový domov. Krajina kolem nich se začne měnit dřív, než si toho většina lidí všimne.

Článek Už jich je v Česku osmnáct! Další rezervaci s divokými koňmi máte možná blíž, než si myslíte se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč se Kost jmenuje Kost?

Když se řekne Kost, většina lidí si představí, že hrad dostal jméno podle toho, že byl pro nepřátele zkrátka příliš tvrdým oříškem k rozlousknutí. A legendy tomu jdou naproti. Ta nejznámější vypráví o slavném husitském vojevůdci Janu Žižkovi. Ten prý hrad dlouho a marně obléhal, a když musel s nepořízenou odtáhnout, vztekle zvolal: „Ten hrad je tvrdý jako kost, a ta patří jen psu!“

Jenže historická fakta jsou trochu klidnější. Pravděpodobný zakladatel hradu, Beneš z Vartemberka, se v historických listinách podepisoval latinským přídomkem Benesius di Costi. Slovo „costi“ v překladu znamená tvrdý nebo kamenný. Beneš chtěl tímto jménem prostě světu hrdě oznámit, že na rozdíl od tehdy běžných dřevěných tvrzí postavil své sídlo z poctivého kamene.

A co onen zmíněný Žižka? Historici se spíše kloní k verzi, že Kost při svém tažení úplně přehlédl. Hrad má totiž jednu obrovskou strategickou výhodu – nestojí na kopci, ale je schovaný hluboko v údolí. Takže pokud jedete kolem po horizontu, přes koruny stromů a skály ho zkrátka vůbec nevidíte.

Od hofmistrů Karla IV. až po rod Kinských

Stavba hradu vyžadovala obrovské finance, které měl až Benešův syn Petr. Ten udělal kariéru jako nejvyšší hofmistr ve službách samotného císaře Karla IV. Kapsy měl plné peněz, a tak mohl po roce 1370 rozjet velkolepou přestavbu.

Po něm se na Kosti střídal jeden slavný rod za druhým. Z výkladu mi utkvěli třeba Zajícové z Házmburka, Albrecht z Valdštejna či Kinští.

Oheň, císařská hrozba a pruské kulky

Kost sice byla těžko dobytná, ale živly a lidská nedbalost jí daly zabrat. V květnu 1635, pouhý rok po smrti Valdštejna, hrad zachvátil ničivý požár. Nešlo o útok nepřítele – oheň založilo z čisté nedbalosti služebnictvo tehdejšího pána, hraběte Colloreda. Plameny tehdy těžce poškodily Šelmberský i věžový palác.

O dvacet let později, v roce 1658, měla Kost namále podruhé. Císař Leopold I. totiž vydal nařízení hrad zbourat. Tehdy totiž platil dekret, podle kterého se měly staré pevnosti preventivně likvidovat, aby v případě války nemohly sloužit jako bezpečné útočiště pro nepřátelská vojska. Ovšem Kost jako zázrakem demolici unikla. Své si prožila i v roce 1866, kdy se v jejím těsném sousedství střetla rakouská a pruská armáda v rámci prusko-rakouské války. Další velký požár v roce 1946 paradoxně odstartoval rozsáhlé památkové opravy, které hradu vrátily jeho lesk. Dnes tak rozhodně stojí za shlédnutí.

Tajuplné údolí Plakánek a hřbitov pro čtyřnohé mazlíčky

Když z hradu sejdete dolů, nechte se zlákat procházkou do údolí Plakánek. Podle starých pověstí u zdejší studánky Roubenka tančívaly víly a její voda měla léčivou moc. Samotný název údolí má hned několik vysvětlení. Někdo tvrdí, že tu plakala chudá matka, která do vody skočila i s dítětem poté, co ji opustil milý. Jiná legenda říká, že se údolím nesl pláč a nářek vězňů, které na Kosti mučili a popravovali. A když sem jdete s nečistými úmysly, údolí prý před vámi kvůli tomu couvá.

Článek Gotický Fénix z Českého ráje: Hrad Kost ukrývá mučírnu i tajemství „couvajícího“ údolí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když si ani rytíř nemůže dělat, co chce

Stará pověst vypráví, že právě v těchto místech dobrovolně ukončili svůj život rytíř Jaroslav ze Svojkova a dcera sládka z Velenic. Jejich lásce totiž rytířovi urození rodiče nepřáli, a tak mladý pár zvolil společnou smrt jako jedinou možnost, jak zůstat navždy spolu.

Další, mnohem temnější příběh z roku 1680 mluví o Annemarii, dceři místního hajného. Krásná dívka měla dva nápadníky – syna bohatého sedláka a studenta, který byl synem nájemce pihelského pivovaru. Selský synek však neunesl žárlivost a svého soka v lásce chladnokrevně zavraždil. Tělo nešťastného studenta pak odvlekl hluboko do skal. Tento zločin nebyl nikdy oficiálně vyšetřen, ale místo lidské tragédie si příroda i lidská víra brzy přetvořily k obrazu svému.

Kaple vytesaná z pokory a zázraků

O desítky let později někdo na místo domnělé vraždy pověsil obrázek Panny Marie. A lidé, kteří údolím procházeli, se u něj začali zastavovat a modlit se. Některým z nich se však jejich přání splnila, a proto se rychle rozneslo, že zdejší rokle má magickou a uzdravující moc.

V roce 1772 pak nechala zbožná šlechtična, svobodná paní von Czerwelli ze Svojkova, mezi skalami postavit první dřevěnou kapličku. Netrvalo dlouho a k místu začala proudit obří procesí z České Lípy, která měla město ochránit před pustošivými epidemiemi moru a cholery. A dařilo se jí to – tedy prý. Proto tu později nechala hraběnka Alžběta Kinská vybudovat dnešní monumentální sklaní kapli. Podle jejího přání ji s obrovskou trpělivostí a pokorou vytvořil svojkovský zedník Josef Sacher. A právě její vnitřek dnes svou architekturou evokuje lurdskou jeskyni. Není bez zajímavosti, že zpočátku církev proti tomuto místu brojila a označovala ho za modlářské. Pod tlakem lidí však přece jen musela ustoupit.

Úpadek, zapomnění a sametové znovuzrození

Ještě horší ráno však zasadila místu druhá světová válka a následný komunistický režim. Údolí zpustlo, křížová cesta byla zničena a původní sochu Panny Marie někdo ukradl. O záchranu historického dědictví se v roce 1973 v tichosti postaral farář Ladislav Kubíček, který původní křížovou cestu z 19. století tajně přemístil do svojkovské kaple sv. Václava, čímž ji uchránil před totálním zničením.

Nový život se do rokle vrátil až po sametové revoluci. V roce 2001 byla na skalní oltář slavnostně dodána a vysvěcena nová socha Panny Marie. Dnes jsou v dole k vidění věrné kopie původní křížové cesty na dřevěných stojanech a celé místo ožívá každoročně 1. května, kdy se zde pod širým nebem slouží tradiční májová mše svatá. Já tu byla mimo „sezónu“, aby se tak řeklo, ale i tak tu bylo mnoho lidí. Nicméně překvapilo mě, jak tiše a pokorně se všichni chovali. Atmosféra zdejšího místa umí zapůsobit i po letech, to mi věřte.

Článek Místo strašlivé tragédie a zakázané lásky: Do tajuplného českého údolí stále proudí tisíce lidí, prý se tu dějí zázraky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tři místa, tři vrstvy Prahy

Projekt Neobjevené skvosty není náhodný výběr redakčních tipů. Lokality nominují jednotlivé kraje ve spolupráci s krajskými destinačními organizacemi, CzechTourism je zastřešuje a zveřejňuje. Ředitel agentury František Reismüller v tiskové zprávě mluví o „rovnoměrnějším rozložení cestovního ruchu“ a „menší zátěži pro přetížené lokality“. V praxi to znamená: najít místa, která mají co říct, ale zatím to říkají jen hrstce návštěvníků.

Pražská trojice tenhle záměr ilustruje ostře. Bílkova vila měla v roce 2025 podle dat Tourdata 8 362 návštěvníků, Stará čistírna 10 500 a kryt Folimanka 6 820. Pro srovnání: Pražský hrad vykázal v roce 2024 přes 2,6 milionu návštěvníků. Dohromady všechna tři „neobjevená“ místa tedy nedosáhnou ani na jedno procento návštěvnosti hradu. Přitom každé z nich otevírá jinou vrstvu městských dějin: umění, techniku a civilní obranu.

Bílkova vila: dům jako manifest

Kdo projde brankou v Mickiewiczově ulici, vstoupí do prostoru, který si jeho autor kompletně nadiktoval. František Bílek navrhl vilu v letech 1910–1911 nejen jako bydliště a ateliér, ale jako trojrozměrný duchovní program. Segmentový půdorys připomíná stopu kosy, „život jako pole plné zralých klasů,“ napsal Bílek. Sloupy u vstupu evokují svázané klasy a zároveň odkazují ke staroegyptské chrámové architektuře.

Dnes vilu spravuje Galerie hlavního města Prahy jako jednu ze svých sedmi veřejně přístupných budov. Na rozdíl od neutrálních výstavních sálů tu ale nejde o „white cube“ s měnícími se výstavami. Stálá monografická expozice zahrnuje Bílkovy rané mystické figury (Úžas, Mojžíše), kolosální návrh Husova pomníku, grafiku, keramiku i model Žižkova pomníku. Vysoký ateliér s horním světlem je sám o sobě exponátem.

• Otevřeno: úterý–neděle 10:00–18:00
• Vstupné: 150 Kč plné / 60 Kč snížené / 330 Kč rodinné
• Doprava: tramvaje 2, 12, 18, 20 – zastávka Chotkovy sady

Stará čistírna: podzemí, které Prahu zachránilo

V Bubenči, kousek od Vltavy, stojí komplex, který v roce 1906 začal řešit problém, o němž se ve slušné společnosti nemluvilo: kam s odpadními vodami rostoucí metropole. Stará čistírna odpadních vod je dnes jednou z nejvýznamnějších památek průmyslového dědictví v Česku a podle oficiálních materiálů provozovatele figuruje na indikativním seznamu UNESCO.

Komentovaná prohlídka trvá zhruba hodinu a vede návštěvníka parní strojovnou, podzemní stokou i prostory, kde se technologie čištění dá doslova ohmatat. Není to muzeum s vitrínami. Je to místo, kde Praha na přelomu 19. a 20. století udělala zásadní krok k moderní hygieně, a kde se ten krok dodnes fyzicky dochoval v rozsahu, který nemá v evropském kontextu mnoho paralel.

• Otevřeno: celoročně o víkendech a svátcích, pouze s průvodcem (časy prohlídek: 10:00, 11:30, 13:30, 15:00)
• Vstupné: 280 Kč základní / 170 Kč zlevněné / 730 Kč rodinné
• Doprava: autobus 131 od metra Hradčanská do zastávky Goetheho, případně vlak do stanice Nádraží Podbaba
• Tip: provozovatel doporučuje koupit vstupenku online předem

Folimanka: kryt, který stále čeká

Pod parkem Folimanka na Vinohradech se táhne betonová chodba, která vznikla už za druhé světové války jako štola. V roce 1962 ji dokončili jako protiatomový úkryt civilní obrany. Dieselagregát z roku 1955, filtroventilační jednotky, osvětlení: všechno zůstalo. A všechno funguje. Oficiální materiály Prahy 2 uvádějí, že kryt je udržovaný a v případě potřeby může okamžitě sloužit původnímu účelu.

Od roku 2014 je Folimanka přístupná veřejnosti, ovšem v omezeném režimu: jednu sobotu v měsíci, zdarma, bez rezervace. Uvnitř na návštěvníky čeká kromě technického zázemí studené války i stálá expozice Popel Popeleční středy, připomínající bombardování Prahy 14. února 1945. Jedno místo tak propojuje dvě epochy strachu, a obě jsou tu hmatatelné.

• Otevřeno: jedna sobota v měsíci, 9:00–15:00 (termíny na krytfolimanka.cz)
• Vstupné: zdarma
• Doprava: tramvaje 6, 11 – zastávky Nuselské schody nebo Pod Karlovem
• Skupiny: edukační a školní návštěvy po domluvě

Dá se to stihnout za jeden den?

Teoreticky ano. Ideální je sobota, kdy se překrývají otevírací doby všech tří míst a zároveň připadá měsíční termín Folimanky. Ráno kryt (od devíti), dopoledne přejezd do Bubenče na prohlídku čistírny, odpoledne Bílkova vila, která zavírá v šest. Pohodlnější je ale rozdělit výlet do dvou dnů, každé z těch míst si zaslouží čas bez spěchu, řádově desítky minut až hodinu podle vlastního tempa.

Praha není jen město reprezentativních kulis. Je to i město intimních ateliérů, podzemní infrastruktury a krizových staveb. Tahle trojice o ní vypovídá možná pravdivěji než nejfotografovanější pohlednice, a zatím si ji ročně prohlédne méně lidí, než projde Karlovým mostem za jediné odpoledne.

Článek Zapomeňte na Hrad! CzechTourism vybral pro rok 2026 skrytá pražská místa, která vás naprosto dostanou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Plynojem sloužil dlouho, ale už nebyl potřeba

Původní plynojem byl postaven v roce 1924 jako součást rozsáhlého průmyslového komplexu Vítkovické železárny. Sloužil k uchovávání svítiplynu a nebývalo ho tu zrovna málo. Podle dostupných zdrojů se do obří nádrže vešlo až 50 tisíc metrů krychlových. Po ukončení průmyslové výroby v roce 1998 však stavba přestala plnit svou původní funkci a postupně chátrala.

Naše redakce zjistila, že právě tehdy začala postupná proměna celé Dolní oblasti Vítkovice z průmyslového areálu na kulturní a turistické centrum. Přestavba některých objektů se vyvedla lépe, jiná méně.

Od plynojemu až k moderní aule

Transformace unikátní stavby proběhla podle návrhu architekta Josefa Pleskota. Jedním z nejzajímavějších momentů rekonstrukce bylo vyzdvihnutí takzvaného zvonu plynojemu o téměř patnáct metrů. Šlo o velmi dobrý tah, protože díky tomuto kroku vznikl uvnitř obrovský prostor, do kterého mohly být vestavěny nové konstrukce. Do ocelového pláště byly navíc vyříznuty velké otvory, které do interiéru přivádějí denní světlo, což jako návštěvníci také jistě oceníte. Dole si tak můžete posedět ve stylové restauraci a teprve poté se vydat do horních pater na některou z pořádaných akcí.

Výsledkem je moderní kulturní centrum s několika podlažími. Návštěvníci tu tak kromě občerstvení a toalet najdou i galerii a prostory pro koncerty, konference a divadelní představení.

Příjemný kulturní zážitek? Jak kdy

Sama jsem tu už na různých akcích byla několikrát. A bohužel musím říct, že ne vždy to byl tak skvělý zážitek, jak jsem očekávala. Poprvé jsem asi měla smůlu na techniky nebo něco podobného, protože na bubenickém představení odněkud neskutečně táhlo (o studených kovových sedačkách ani nemluvě). Druhé představení bylo v létě, takže jakž takž, klimatizace asi fungovala dobře. Ale potřetí, tentokrát na podzim, ji pustili asi nějak opačně, protože do hlediště po celou dobu nepříjemně zaváněly smažené pokrmy asi z odvětrávání spodního bistra. A to je něco, co na tanečním představení opravdu nechcete. Pokud se sem tedy rozhodnete zajít, buďte připraveni na cokoliv. Radím vám dobře.

Článek Multifunkční aula Gong sbírá ocenění v zahraničí, Češi z ní už ale tak nadšení nejsou. Není to příjemný zážitek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Poctivá česká klasika, co má grády

Zapomeňte na načančaná menu s názvy, kterým ani nerozumíte. Tady se pořád jede stará dobrá škola. Máte chuť na debrecínské vepřové kostky s těstovinami nebo snad zapečené těstoviny s uzeninou? Obojí vás dneska vyjde na lidových 149 korun. A to už je v dnešní době skoro zázrak, když si uvědomíte, že jen o pár metrů dál v restauraci zaplatíte tuhle sumu jen za pití a couvert. Výběr je tu fakt široký, dneska mají v nabídce přes třicet položek. A pokud jste spíš na omáčky, tak tu na vás čeká třeba koprovka s hovězím nebo křenová s uzeným. To jsou podle nás takové sázky na jistotu, které vás pohladí po duši i v žaludku. A pro ty největší hladovce je tu smažený MAXI řízek s bramborovým salátem za necelé dvě stovky.

Nejen pro masožravce, ale i pro mlsné jazýčky

I když je tahle jídelna rájem pro milovníky vepřového a hovězího, na své si přijdou i ti, co masu zrovna neholdují. Co byste řekli na smažený květák nebo bramborové šišky s mákem a cukrem, které jsou poctivě přelité máslem? To je přesně to jídlo, co vám připomene prázdniny u babičky. A jestli vám v břiše zbude aspoň trošička místa, za dvacku si můžete přihodit třeba ještě povidlovou buchtu (tu měli v den, kdy jsme do restaurace zavítali my a byla výborná – podle vyjádření obsluhy se ale nabídka často mění).

Celé to tu funguje jako dobře namazaný stroj. Od desíti ráno do tří odpoledne to tu frčí, lidé se točí, ale obsluha je hbitá, takže i když uvidíte frontu, nenechte se odradit. Jde to ráz naráz a jídlo máte na stole dřív, než stačíte říct švec. Nebo mňam – podle gusta.

Článek Luxusní oběd v centru Prahy za 149 korun? V téhle jídelně jedí jen místní, ale je to pecka se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ekosystém, který se stále nevzpamatoval z kyselých dešťů

Šumavská ledovcová jezera (Plešné, Černé, Čertovo, Prášilské a Laka) vznikla před více než deseti tisíci lety. Jejich voda je extrémně chudá na živiny, průzračná a studená. Právě tahle chudoba je podmínkou přežití organismů, které jinde v Česku nerostou. V Černém jezeře žije šídlatka jezerní, drobná vodní plavuň s jedinou českou lokalitou. V Plešném jezeře má jedinou tuzemskou adresu její příbuzná, šídlatka ostnovýtrusná. Obě jsou vázané na písčité dno a specifickou chemii vody; stačí zvýšit přísun živin a sedimentu a porosty ustupují.

Správa NP Šumava už v roce 2019 upozorňovala, že ekosystém jezer se ani více než dvacet let po odeznění kyselých dešťů nevrátil do původního stavu. Obnova probíhá pomalu, řádově v dekádách. Každé koupání, každý pes ve vodě, každý paddleboard přitom znamená totéž: vnos opalovacích krémů, repelentů, potu, mikroplastů z oblečení a mechanické narušení mělkovodních zón, kde se koncentruje život. Kumulativní efekt u jezera, kolem kterého ročně projde kolem 25 tisíc návštěvníků (jako je Plešné), není zanedbatelný. U Prášilského jezera správa eviduje bezmála 70 tisíc příchodů za rok.

Zákon mluví jasně, terén je označený

Všech pět jezer leží v klidových územích národního parku. Návštěvní řád výslovně zakazuje vodní sporty mimo místa vyhrazená orgánem ochrany přírody, a žádné ledovcové jezero takovým místem není. V klidových územích se navíc smí pohybovat výhradně po vyznačených trasách. Hranice jsou v terénu označené tabulemi a červeným pruhovým značením na stromech; starší smaltové cedule nesou označení „1. zóna národního parku“.

Kdo zákaz poruší, riskuje podle zákona č. 114/1992 Sb. pokutu až 100 000 Kč ve správním řízení. Na místě strážci historicky ukládali sankce do 10 000 Kč, závažnější případy postupovali dál. Přesnou statistiku pokut výhradně za koupání v ledovcových jezerech správa veřejně nerozlišuje; výroční zprávy vedou přestupky agregovaně. Za celý park bylo v roce 2022 projednáno 179 přestupků, o rok později už 342 příkazních pokut. Koupání v jezerech figuruje v obou zprávách mezi nejčastějšími delikty.

Proč zákazy nefungují

Část návštěvníků pravidla zjevně nezná. Větší část je ale vědomě podceňuje. Cedule stojí u každého přístupu, správa o zákazu komunikuje na webu, v médiích i přímo v terénu, a přesto se scénář opakuje každé léto. Strážci provádějí pravidelné kontroly, u Plešného jezera park historicky udržoval stálou službu. Nepřetržitý dohled u všech pěti jezer současně ale personálně zvládnutelný není. Systém tak funguje jako kombinace prevence, namátkových kontrol a následných sankcí, nikoli jako fyzická blokáda vstupu.

Sousední Národní park Bavorský les řeší totéž u Rachelsee; tamní správa sází na důsledné vymáhání, značení i fyzické zábrany proti sešlapu břehů. Český KRNAP pracuje podle stejného zákonného základu: vodní sporty jen na vyhrazených místech, v klidových územích pohyb výhradně po určených trasách. Šumava v přísnosti pravidel nijak nevybočuje; problém není v legislativě, ale v tom, že tisíce lidí ročně považují „jen smočit nohy“ za bezvýznamný prohřešek.

Kam na Šumavě legálně do vody

Kdo chce po výšlapu do vody, má alternativy. Rybník Kramata u Vimperka nabízí koupání uprostřed šumavských lesů bez jakéhokoli konfliktu s ochranou přírody. V Kvildě funguje upravená koupací nádrž v nadmořské výšce přes tisíc metrů; atmosféru horského koupání tedy dostat můžete, aniž byste riskovali stotisícovou pokutu a poškození ekosystému starého deset tisíc let.

Ledovcová jezera nejsou koupaliště. Jsou to místa, kde se příroda pokouší dohnat škody, které jí lidé způsobili už jednou, kyselými dešti v minulém století. Nechat je být je to nejmenší, co můžeme udělat.

Článek Jedno smočení nohou vás může vyjít na 100 000 korun! Na Šumavě natáčejí turisty, hrozí jim brutální pokuty se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Přes 100 let zelené historie

Tady je stručný průvodce touto olomouckou „botanickou VIP zónou“, abyste věděli, kam dřív skočit (nebo čichnout).

Palmový skleník: Stoletá aristokracie

Je to nejstarší a největší část (postavena 1927–1930). Pokud hledáte klid pod listy obrů, jste tu správně.

Hlavními hvězdami je tu přes 70 druhů palem, z nichž některé pamatují první republiku. Dominují tu mohutné datlovníky a štíhlé asijské palmy Trachycarpus excelsa. Ovšem kromě flóry tu potkáte i faunu – ptáky, ryby a občas i nějakého toho pavouka, co dotváří iluzi skutečného pralesa.

Můj tip: Hledejte areku betelovou – má neuvěřitelně elegantní lysý kmen.

Kaktusový skleník: Pichlavá krása ze tří kontinentů

Navazuje na palmový skleník a je to ráj pro milovníky geometrie a odolnosti. Pyšní se sbírkou 3 000 kusů kaktusů a sukulentů (více než 700 druhů).

Vzácnosti: Kolekce rodu Astrophytum (některé kousky mají přes 70 let) a obří „taburety“ s žlutými trny (Echinocactus grusonii). Nad vchodem se navíc pne „Královna noci“. Kvete jen jednu noc v roce, a pokud ji trefíte, je to životní zážitek.

Tropický a subtropický svět: Barvy i chutě

Zatímco tropický skleník sází na vlhkost a květy, subtropický (neboli „Izraelská zahrada“) voní po citrusech. V subtropické části uvidíte, jak roste kiwi, fíky, olivy nebo dvoukilové cedráty a najdete tu i jahodové stromy (Psidium), jejichž plody prý chutnají lépe než ty ze zahrádky. Proč si tedy na chvíli neodpočinout od zimy a nepodívat se přímo na malý kousek Amazonie v půvabné Olomouci?

Článek Tropická oáza zeleně uprostřed města. Olomouc nabízí historické skleníky plné bujné tropické zeleně a to za pár korun se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od pokání za hříchy až po „hříšný“ klášter

Příběh místního kláštera začal pěkně zostra už ve 12. století. Jistý Vilém z Kounic si tehdy asi pořádně nahrabal nebo napáchal víc nepravostí, než bylo zdrávo, protože mu sám papež nařídil postavit klášter jako pokání za vojenské výpady. První premonstrátky se tu usadily roku 1183 a původně bydlely v dřevěných stavbách. Až později, ve 14. století, vyrostl ten kamenný skvost, který nás fascinuje dodnes.

Jenže pak přišlo 16. století a s ním probošt Martin Göschel. Tenhle chlapík se prý docela vykašlal na celibát, přestoupil na luteránství a vzal si jednu z řádových sester za ženu. Lidová tvořivost pak vykonala své – po kraji se rozneslo, že se v klášteře dějí věci nevídané a neslýchané, což vyvrcholilo útokem rozlícených venkovanů. Definitivní tečku za slávou kláštera udělal ničivý požár v roce 1703 a fakt, že si místní z ruin udělali takový středověký hobbymarket na stavební kámen.

Židovská čtvrť, co má pořád duši

Ovšem zatímco většina turistů končí prohlídku u až neuvěřitelně zachovalé klášterní brány, vy buďte chytřejší a zamiřte do uliček pod hradem. Dolní Kounice se totiž pyšní jednou z nejstarších a nejzachovalejších synagog na Moravě. Je to raně barokní perla ze 17. století, která přežila jen zázrakem. Dneska tam na vás dýchne neuvěřitelný klid, a když vystoupáte na galerii pro ženy, uvidíte interiér v celé jeho zdobné kráse.

Hned vedle najdete starý židovský hřbitov. Není to žádné smutné místo, spíš zahrada plná ticha a starých náhrobků porostlých břečťanem, z nichž ty nejstarší pamatují rok 1688. Je to fascinující kontrast k majestátnímu hradu a zámku, který se tyčí na kopci nad městem a dává pozor na všechno to historické hemžení.

A pokud chcete zažít opravdu pohled pro bohy: Vyšlápněte si ke kapli svatého Antonína. Je odtud ten nejlepší výhled na město a meandry řeky Jihlavy. A nezapomeňte si k tomu dát i něco dobrého k pití. Dolní Kounice jsou vyhlášené svou Frankovkou. Místní písčitá půda totiž dává vínu nezaměnitelný charakter. Zastavte se proto v některém z vinných sklepů. A věřte mi – moravská pohostinnost tu není jen prázdná fráze.

Článek Tajemství Dolních Kounic: Všichni míří jen za záhadnými kameny, ale další poklad poblíž trestuhodně míjí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od klapání mlýnských kol k pivu a pálenici

Historie mlýna sahá až do roku 1515. Představte si tu dřinu – tři mlýnská kola, která se neúnavně točila, zatímco mlynáři z okolních vsí vozili obilí. Skutečnou zlatou éru tu zažil rod Pohlů, který mlýn držel neuvěřitelných dvě stě let. Jenže pak přišlo 19. století a s ním první „turistický boom“. Kolem mlýna se začalo plavit dřevo, což mlynářům bralo vodu z náhonu. Ale místo toho, aby házeli flintu do žita, začali vařit pivo a pálit kořalku. Takže když se v soutěsce objevily první lodičky s výletníky, stal se z Dolského mlýna vyhlášený hostinec.

Filmaři si ho vyhlédli v roce 1952. Kvůli Pyšné princezně se muselo trochu improvizovat – mlýn dostal novou doškovou střechu a jedna budova, co překážela v záběru, šla nemilosrdně k zemi. Od té doby je to pro nás „ten pohádkový mlýn“, i když dnes z něj zbyly jen smutné obvodové zdi bez střechy.

Legenda, ze které tuhne krev v žilách

Ovšem zatímco děti se se známou pohádkou spokojí, dospělí si u táboráku vyprávějí příběh, ze kterého naskakuje husí kůže. Kdysi dávno prý mlynářův syn odešel do světa na zkušenou. Vrátil se po mnoha letech jako boháč, zarostlý a k nepoznání změněný. Chtěl rodiče překvapit, a tak si u nich jen najal pokoj jako cizinec a nechal se hostit. Jenže udělal osudovou chybu – ukázal jim svůj naditý měšec zlaťáků.

Mlynář s ženou, zaslepeni touhou po bohatství, se v noci domluvili. Syna ve spánku zavraždili a jeho tělo zakopali. Ráno se v mlýně zastavil sedlák a vesele se ptal: „Tak co, už se vám vrátil synek? Viděl jsem ho včera v hospodě, jak se k vám těší!“ V tu chvíli mlynářům došlo, co provedli. Šílená mlynářka skočila do náhonu a mlynář se oběsil. Říká se, že ti tři tam straší dodnes a za bouřlivých nocí je slyšet pláč a skřípění zubů.

Článek Z pohádkové idyly mrazivým místem: Dolský mlýn z Pyšné princezny skrývá krvavé tajemství se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ze šlechtického letoviska centrem odpočinku

Srdcem celé Vráže je Stará Vráž, které vévodí novogotický zámek. Postavit ho nechali slavní Lobkowiczové v roce 1875 a sloužil jim jako letní sídlo, kam utíkali před teplem a povinnostmi velkoměsta. A ruku na srdce, vybrali si skvěle. Štíhlé věžičky, cimbuří a okolní park působí, jako byste se ocitli na návštěvě u Šípkové Růženky. Od roku 1926 se ale zámek začal proměňovat v sanatorium a dnes je vyhlášeným lázeňským místem.

A co je na Vráži nejlepší? Že tu neléčí jen doktoři a procedury, ale i samotný vzduch. Oficiálně jde o klimatické lázně, což víceméně znamená, že se tu dýchá tak dobře, že byste si ten vzduch nejraději zabalili do konzerv a vozili si ho domů. Místní specialitou je navíc zemitá slatina, která se těží nedaleko. A když vás zabalí do teplého rašelinového zábalu, cítíte, jak z vás veškerý stres a bolavá záda odplouvají někam po proudu Otavy.

Do pedálů za historií i výhledy

Ale nemusíte tu jen pasivně odpočívat, to vůbec ne. Vráž je totižnaprostým rájem pro cyklisty. Žádné šílené krpály, kde vypustíte duši, ale příjemné cesty stíněné lesy. A ty cíle! Podívat se můžete třeba na Zvíkov, rozhlednu Kamýk nebo zámek Orlík a přehradu. Rozhodně to stojí za to.

Proč vyrazit právě teď?

Jižní Čechy mají své kouzlo v každou roční dobu, ale ve Vráži je nejlépe, když kvetou lázeňské zahrady nebo když se lesy začnou barvit do zlata. Je to místo pro lidi, co nepotřebují ke štěstí nákupní centra, ale stačí jim vůně borovic a ticho, které přerušuje jen občasné zaklapání mlynářského kola někde v dálce. Je to prostě úkryt, kde můžete být sami se sebou a načerpat sílu z přírody, která je tu pořád pánem.

Článek Šlechtický luxus v hlubokých hvozdech: Kde najdete utajené lázně, které milovali i Lobkowiczové? Narváno tu není ani v sezoně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Soukromí za vysokou zdí aneb turisti, nečumte!

Pokud se dneska vydáte hledat ten slavný dvorek, kde se Škopkovi a Konopníkovi věčně štěkali přes plot, možná budete trochu zklamaní. Majitelé toho totiž měli tak akorát dost. Ale já se jim vlastně nedivím – představte si, že vám den co den desítky lidí strkají hlavy přes vrata nebo se pokoušejí vlézt na zahradu, aby viděli, kde měla Škopková „vyletněný“ nábytek. Původní nízká zelená vrata jsou proto pryč a místo nich dnes stojí vysoká zeď. Majitelé se zkrátka rozhodli, že jejich soukromí je víc než filmová nostalgie, a nelze se jim divit.

Zámek v novém kabátě a záhada zmizelé boudy

Proměnou prošel i místní zámek. Pamatujete na kancelář, kde úřadoval předseda se sekretářkou Evíkem? Zámek dostal po rekonstrukci novou, výrazně červenou fasádu a vypadá k světu. Jenže má to háček – areál je veřejnosti nepřístupný, takže se musíte spokojit s pohledem zpoza plotu.

A co legendární zastávka, kde vlak „nezastavuje, protože má zpoždění“? I tady vás bohužel zklamu. Ta původní plechová už v Hošticích dávno nestojí. Neodvezl ji ale filmový štáb, nýbrž pořádná vichřice, která si s ní pohrála a odhodila ji přes silnici. Nakonec ji někdo naložil a zmizela neznámo kam (pořád doufám, že ji má někdo doma jako suvenýr – ve sběrně kovů by jí to totiž rozhodně slušelo mnohem méně). Dneska tam najdete novou zděnou zastávku, která je sice pěkně vymalovaná, ale ten pravý plechový „punk“ už je pryč.

Kde potkáte babiččinu postel a Vencovu motorku

Ale aby fanoušci neodjížděli s prázdnou, vznikl v areálu bývalého kravína (ano, tam, co se krávám pouštěla hudba pro víc mléka) „Ranč Šimona Pláničky“. A to jsem vážně ocenila. Je to takový skanzen pro všechny, co ty filmy milují. Můžete si tu prohlédnout legendární pojízdnou postel babičky Škopkové, nebo si vyfotit motorku, na které se proháněl Venca Konopník. Je to taková milá vzpomínka na časy, kdy se v Hošticích točily velké dějiny malého českého humoru.

A ještě malý tip na konec: Než se vydáte zpátky k domovu, vyrazte kousek nad vesnici k lesu. Stojí tam Troškova lavička, ze které máte Hoštice jako na dlani. Ten výhled je skoro stejný jako v osmdesátkách.

Článek Hoštice 40 let po Slunci, senu: Místo slavné návsi vás dnes čekají ploty a zákazy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když se Velikonoce změnily v krvavá jatka

Málokdo ví, že tahle majestátní stavba byla v roce 1389 svědkem jednoho z nejděsivějších masakrů v našich dějinách. O Velikonocích, které se tehdy kryly se židovským svátkem Pesach, se v Praze rozpoutalo hotové peklo. Rozlícený dav, poháněný náboženskou nenávistí a fámami, vtrhl do židovského ghetta. Tisíce lidí hledaly záchranu právě za silnými zdmi Staronové synagogy.

Jenže zdi nepomohly. Útočníci vnikli dovnitř a krev tehdy tekla po bílých stěnách doslova proudem. Traduje se, že na připomínku této hrůzy se zdi synagogy dlouhá staletí nebílily, aby skvrny od krve připomínaly nevinné oběti. Dnes tam najdete hebrejské nápisy, které jsou takovou tichou vzpomínkou na ty tři tisíce lidí, kteří tehdy nepřežili. Když tam člověk stojí a dívá se na tu gotickou nádheru, neubrání se pocitu, že ty kameny si pamatují úplně všechno.

Architektonický unikát, který přežil i Hitlera

Synagoga je postavená v duchu rané cisterciácké gotiky. Všimněte si, že je dvoulodní – to je v židovském světě docela rarita. Středem se táhnou dva mohutné pilíře, které drží klenbu. Ta má pět žeber, což mělo svůj důvod: čtyři žebra by tvořila kříž, a ten v synagoze logicky nikdo nechtěl. Je to fascinující ukázka toho, jak se tehdejší stavitelé museli poprat s náboženskými pravidly a přitom postavit něco, co vydrží staletí.

A že ta budova vydržela! Přečkala požáry, povodně i asanaci ghetta na konci 19. století. Je na ní něco tak majestátního, že dokonce i nacisté, kteří jinak ničili, co jim přišlo pod ruku, ji nechali stát. Měla být totiž součástí jejich „Muzea vyhynulé rasy“. Paradoxně tak jejich zrůdný plán pomohl tuhle unikátní památku zachovat i pro další generace.

Golem na půdě a kameny z jeruzalémského chrámu

Kolem Staronové synagogy se to legendami jenom hemží, jak jsem při prohlídce s průvodcem zjistila. Ta nejznámější je samozřejmě o Golemovi. Prý ho rabi Löw po jeho řádění uložil právě na půdu synagogy. Schody na půdu jsou zvenčí schválně odstraněné, aby tam nikdo nelezl. Ale i když tam nacisté i zvědaví novináři v minulosti pátrali, nenašli nic než prach a staré harampádí. Ale kdo ví, třeba tam ten hliněný obr někde v koutě fakt pořád dřímá a čeká, až bude Praze zase nejhůř.

Další krásná pověst vypráví o názvu Alt-Neu (Staronová). Prý byly kameny na její stavbu přivezeny anděly přímo ze zničeného Šalamounova chrámu v Jeruzalémě, ale pod podmínkou (hebrejsky „al-tenaj“), že až přijde Mesiáš a chrám bude obnoven, kameny se tam zase vrátí. Od toho se prý odvodilo jméno Al-tenaj, které ucho německého souseda přeslechlo jako Alt-Neu.

Článek Krvavé Velikonoce v Praze: Staronová synagoga dodnes skrývá stopy po středověkém masakru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Elixír z hlubin, který pamatuje dinosaury

To, co dělá Sanatoria Klimkovice naprostým unikátem, je takzvaná solanka. Nejde o žádnou obyčejnou slanou vodu, kterou by někdo namíchal v kuchyni. Je to čistokrevný pozůstatek třetihorního moře, který zůstal uvězněný hluboko pod zemským povrchem. Tahle jodobromová voda se čerpá z hloubky několika set metrů a je to v podstatě tekuté zdraví. Má v sobě totiž takovou nálož minerálů, že by jí mohlo závidět i Mrtvé moře.

A co to s vámi udělá? Jakmile se do téhle teplé lázně naložíte, začnou se dít věci. Jód se vám přes kůži dostává do těla, rozšiřuje cévy a dává do pořádku krevní oběh. A věřte mi – pokud vás trápí vysoký tlak nebo se cítíte věčně pod psa a bez energie, solanka vás nakopne. Výrazně totiž zlepšuje okysličení mozku i srdce. Je to, jako byste svému tělu dopřáli generální opravu v té nejluxusnější přírodní dílně.

Lázně, kde se i vzduch dá krájet (v dobrém slova smyslu)

Klimkovice ale nejsou jen o vodě. Když v roce 1994 areál otvírali, moc dobře věděli, proč ho staví zrovna na tomhle kopci. Celé sanatorium je obklopené hustými lesy a zdejší mikroklima je tak čisté, že se lázním oficiálně přezdívá „klimatické“. V dnešní době, kdy ve městech dýcháme kdovíco, je tohle balzám na plíce.

Léčí se tu snad všechno, na co si vzpomenete – od bolavých zad a kloubů přes neurologické trable až po cukrovku nebo potíže s oběhem. Ale nenechte se zmýlit, nemusíte být zrovna v rekonvalescenci po operaci, abyste si to tu užili. Klimkovice jsou čím dál oblíbenější i pro „obyčejné“ smrtelníky, kteří si prostě jen chtějí vyčistit hlavu a nechat se trochu hýčkat v rámci wellness.

A nebojte se – pokud nejste zrovna typ, co vydrží celý den jen tak ležet a koukat do stropu, Klimkovice vás nezklamou. Areál je vymyšlený tak, aby se tu člověk nenudil. Já sama si tu vyzkoušela minigolf a tenis a pak vyrazila na kole do okolních mírných kopečků. A musím přiznat, že Slezsko má v téhle části neuvěřitelný šarm – je to sice kousek od průmyslové Ostravy, ale připadáte si tu jako v úplně jiném světě.

Článek Moře uprostřed Slezska: V Klimkovicích se koupete v pozůstatcích pravěku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč zrovna Teplice? Beethoven věděl, co dělá

Zatímco Karlovy Vary sází na filmový lesk a Mariánské Lázně na nostalgii dávno ztracené šlechty, Teplice vytahují trumf v podobě silné historie a moderního přístupu. Posuďte sami – tohle jsou tři jejich největší lákadla:

• Císařské lázně: Pokud se chcete cítit jako monarcha, tohle je vaše adresa. Najdete tu exkluzivní apartmány a interiér, který vás přenese do 19. století – ale s komfortem 21. století.
• Lázeňský dům Beethoven: Tady nejde jen o jméno. Je to místo, kde se tradice (termální bazény s léčivou vodou) potkává s moderním wellness a pohodlím.
• Pivovar Monopol: A tohle je přesně ta inovace, o které se mluví. Pivní lázně v designovém prostředí lákají i mladší generaci, která chce relax prožít všemi smysly, nejen popíjením minerálky z pohárku.

Mýtus o „zapadlém“ městě

Na tomhle místě se hodí připomenout, že Teplice jsou často vnímány jako „zapadlé“. To je ale spíš naše psychologická bariéra. Severní Čechy se sice dlouho vzpamatovávaly ze svého průmyslového dědictví, ale právě díky tomu působí Teplice dnes autentičtěji.

Nejsou to jen kulisy pro turisty, ale živé město s kulturou, historií a vlastní atmosférou. Nemusí si hrát na „staré dobré časy“ – ony v nich totiž opravdu stojí.

Takže pokud hledáte místo, kde vás nebudou u každého pramene obklopovat davy turistů s mobily v ruce, ale kde si užijete kvalitní servis a klid, jsou Teplice překvapivě silným kandidátem.

Článek Nejnavštěvovanější lázně u nás strčí do kapsy i Karlovy Vary. V zahraničí jsou z nich nadšení, Češi si je ostudně nechávají ujít se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pevnost, co si vylámala zuby i na Žižkovi

Kost nepostavili žádní břídilové. Beneš z Vartenberka v polovině 14. století moc dobře věděl, co dělá. Největší raritou celého areálu je takzvaná Bílá věž. Když se na ni podíváte pořádně z určitého úhlu, zjistíte, že má trapézový, tedy lichoběžníkový půdorys. A to z dobrého důvodu – jde totiž o naprosto geniální obranný prvek. Dělové koule se totiž po stěnách prostě svezly a bylo. Dnes hrad patří rodině Kinských, kteří se o něj po restitucích starají víc než příkladně. Je to takový malý zázrak, že hrad přečkal velké požáry i dobu, kdy z něj po třicetileté válce málem zbyla jen hromada suti.

Hollywood v mučírně a čertovské schody

Prohlídka na Kosti není žádná nuda, kde byste jen znuděně poslouchali o letopočtech a šlechtických titulech. Mají tu třeba kopii obřího katapultu, u kterého si hned představíte, jak se asi cítili obránci hradu, když jim něco podobného přijelo pod hradby. A pokud máte rádi trochu toho mrazení, místní mučírna vás rozhodně nezklame. Najdete tam gilotinu, která sice není středověkým originálem, ale je tak věrná, že si ji půjčili i američtí filmaři do slavného thrilleru Mlčení jehňátek.

Mimochodem, filmaři Kost doslova milují. Pokud jste fanoušky českých pohádek, určitě poznáte schody a nádvoří z kultovního snímku S čerty nejsou žerty. Za pozornost stojí i socha Madony z carrarského mramoru od Oty Sandlera. Je to piplavá práce a Panna Maria na ní drží Ježíška na zvláštní skořápce, což jinde jen tak neuvidíte.

Záhada prostřeleného dekoltu

A pak je tu ještě ta maličkost s prostřeleným obrazem. Najdete ho ve Vartemberském paláci a je na něm vyobrazena dáma a v jejím hrudníku zeje díra po kulce. Nikdo přesně neví, o koho jde, ale historek koluje víc než drbů na vesnické tancovačce. Jedni říkají, že manžel chtěl rázně utnout klevetivou manželku a výstřel přišel jako varování. Jiní mluví o kruté žárlivosti kvůli nevěře. A pak je tu ta nejvtipnější verze, že pan manžel prostě nebyl spokojený s tím, jak skromně malíř obdařil dámu v oblasti dekoltu, a svůj estetický názor vyjádřil prostě pistolí. Vyberte si sami, co vám zní pravděpodobněji. I průvodci vám dají stejný tip.

Článek Kost v Českém ráji: Hrad, který ukrývá víc než jen středověké příběhy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zoo, která nemá konkurenci: rekord v počtu druhů

Berlínská zoo rozhodně není jen tak ledajaká. Je nejstarší v Německu a zároveň drží světový primát v počtu chovaných druhů. Jinými slovy, pokud chcete vidět opravdu pestrou přehlídku zvířat, tady si přijdete na své.

Na jednom místě tu potkáte pandy, orangutany, lachtany i hrochy. A aby toho nebylo málo, součástí areálu je i obří akvárium se žraloky. A tohle vše je podle mínění naší redakce ideální kombinací pro děti i dospělé.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Zoo Berlin (@zooberlin)

Pandí hvězdy: Leni a Lotti táhnou davy

Největší pozornost na sebe v poslední době strhávají pandí dvojčata, která se narodila v roce 2024. Oficiálně nesou jména Meng Hao a Meng Tian, ale většina návštěvníků jim neřekne jinak než Leni a Lotti. Naše redakce zjistila, že právě kvůli nim se do zoo vydává spousta lidí. A není divu. Vidět pandu naživo není jen tak, v Německu je to možné právě jen tady a po Evropě celkově takových míst zkrátka a dobře také mnoho není.

Zajímavostí je, že všechny pandy na světě patří Číně (považuje je totiž za svůj národní poklad). Zoologické zahrady si je pouze pronajímají, takže jednou se i ty berlínské vrátí zpět do své domoviny.

Kolik to stojí: levnější, než čekáte

Teď k tomu, co vás bude zajímat asi nejvíc. Vstupné. Pokud koupíte lístek online, dostanete se dovnitř zhruba od 16 eur, což je v přepočtu něco kolem 400 korun. A děti mají vstup ještě levnější. Na první pohled se to může zdát hodně, ale když vezmete v úvahu, že jde opravdu o výlet na celý den (a dost možná ani tak tuhle zoo neprojdete celou), nezní to už tak strašně, že? A přes internet jsou vstupenky ještě o pár desetikorun levnější a navíc přeskočíte dlouhé fronty u vstupu (jdete přímo ke vstupnímu portálu a sami se odbavíte).

Článek Největší zoo Evropy máte za rohem. Vstup stojí pár korun a uvidíte i pandy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Půvabná krajina, kam až oko dohlédne

Rozhledna stojí na kopci nad pravým břehem Orlíku a nabízí pohled na klikatící se hladinu přehrady, hluboké lesy a za dobré viditelnosti i vzdálené hřebeny Brd. Výšlap sem navíc není nijak obtížný, zvládnete ho v pohodovém tempu klidně i s dětmi. A nahoře vás za odměnu čeká panoráma, na které jen tak nezapomenete. Výhled je široký, vzdušný a úplně jiný než z většiny českých vyhlídkových míst.

Orlická přehrada z ptačí perspektivy

Z vody Orlík znáte možná z paluby lodi. Ale pohled shora je úplně jiný příběh, to nám věřte. Meandry přehrady připomínají norské fjordy a člověk si najednou uvědomí, jak členitá a krásná může naše krajina být. A když vystoupáte nahoru na rozhlednu, uvidíte, jak se za pár posledních let proměnila. Nejhezčí světlo je tu navečer.

Slunce se opírá do hladiny jezera a barví krajinu do teplých tónů. Takže pokud máte rádi fotografování, bude právě tohle vaše chvíle. Ráno je zase ideální pro ty z vás, kteří si chtějí užít úplné ticho. Bývají tu jen ptáci a občas nějaký hmyz. Mlžná rána jsou tu pak kapitola sama pro sebe – ta se tu však objevují nejčastěji na podzim, takže bez dobrého plánování se neobejdete.

Na první pohled vás do očí nepraští

Rozhledna Milada je moderní konstrukce ze dřeva a oceli, která vcelku překvapivě prakticky vůbec nenarušuje okolní přírodu. Nepůsobí jako pěst na oko, spíš jako přirozená součást lesa, která se tu vyskytla tak nějak omylem. A právě to oceníte, když sem dorazíte mimo sezonu. Klid, vítr v korunách stromů a rozlehlá vodní plocha pod sebou.

Zaparkovat můžete poblíž přehrady a na rozhlednu dojít pěšky nebo dojet na kole – to už je na vás. Nicméně okolí je cyklostezkami doslova protkané, takže si klidně naplánujte delší výlet. Výlet si klidně spojte s návštěvou zámku Orlík nebo hradu Zvíkov. Obě památky jsou kousek a uděláte si z toho pohodový celodenní program. A vezměte si vodu a něco k zakousnutí, na rozdíl od známých turistických center tu nenarazíte na stánek na každém rohu. Což je vlastně dobře.

Článek Zapomeňte na turistické taháky. Tahle rozhledna nabídne výhledy jako žádná jiná a na turisty tu skoro nenarazíte se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Krása, kterou jen tak někde neuvidíte

Řeč je o skutečném krajinářském skvostu, který je od roku 2010 národní kulturní památkou a zároveň součástí světového dědictví UNESCO (pro upřesnění – je zapsán jako součást památky historického centra Prahy).

Park založil roku 1885 hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca. Chtěl tak dát život svému snu a vytvořit krajinu, která bude působit přirozeně, a přitom bude do posledního detailu promyšlená. A protože měl k dispozici neuvěřitelných 250 hektarů, stejně jako řadu mistrů svého oboru, mohl si ho splnit ve velkém stylu. Inspiraci čerpal z anglických parků, ale do celého díla otiskl jako bonus i vlastní cit pro kompozici i barvu. Ostatně, vyrůstal mezi umělci – do jeho rodinného sídla v Čechách pod Kosířem jezdil třeba i malíř Josef Mánes.

Silva-Tarouca nebyl jen mecenáš, ale i zapálený botanik. Některé stromy sázel vlastní rukou a každý den park osobně obcházel a kontroloval, co by se ještě dalo udělat jinak a lépe. Vypěstoval zde dokonce i zvláštní formu smrku ztepilého – Picea abies Silva Tarouca – jehož jméno zná odborný svět dodnes. Unikátní je také místní alpinum, kterému dominuje dokonce srub převezený z Alp. Hrabě se k tomuto kroku uchýlil proto, aby nerušil ráz krajiny ničím neautentickým.

Tip na rychlý výlet i celodenní procházku

Dnes si tu můžete vybrat ze tří okruhů – od krátké procházky až po deset kilometrů dlouhý výlet, který vám zabere klidně půl dne. A nudit se nebudete, to nám věřte. Na ploše parku totiž roste kolem 1 800 druhů dřevin. Na jaře vás svými unikátními barvami oslní tisíce rododendronů, v létě vás pohltí stín mohutných stromů a na podzim se zase krajina zbarví do zlata a ohnivě červených tónů.

A dokonce i v zimě má park své kouzlo – třeba když se mezi sněhem vyjímají červenolisté duby nebo různé dřeviny a květiny, které kvetou speciálně v tomto ročním období. A víte, co je na tom všem možná nejhezčí? Přestože jde o místo světového významu, často ho budete mít jen a jen pro sebe. Stačí sejít z hlavní trasy, posadit se u vody a poslouchat vítr v korunách stromů.

Článek Česko má zahradu tak obří, že tu nikdy nepotkáte davy. Je na seznamu UNESCO a vyvede vás z míry se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Za jedinečným zážitkem se musíte proplést mezi kopci

Rabštejn najdete v Plzeňském kraji, zhruba 7 kilometrů od Manětína a asi 30 kilometrů severně od Plzně. Leží v hlubokém údolí řeky Střely, obklopený hlubokými lesy a trochu nebezpečně vypadajícími skalami. Už samotná cesta sem je zážitek – silnice se klikatí mezi kopci a poslední úsek vás zavede dolů do romantického údolí, kde se čas tak trochu zastavil.

Můžete sem dojet autem (z Plzně pojedete směrem na Třemošnou a dál přes Horní Břízu a Manětín) nebo sem dorazit v rámci většího pěšího okruhu po skvěle značených turistických stezkách. Oblast je oblíbená i mezi cyklisty, jen počítejte s tím, že na místních kopcích si vaše nohy opravdu máknou.

Nejmenší město má v pozadí velký příběh

Rabštejn získal městská práva už ve 14. století. Ve své době šlo o významné místo na obchodní stezce, později tu fungoval hrad i šlechtická sídla. Jenže historie potom udělala pořádný přemet a z kdysi významného místa dnes zbylo městečko, kde trvale žije jen pár desítek obyvatel. Ulice byste spočítali na prstech jedné ruky a centrum projdete za pár minut. Jenže to rozhodně neznamená, že tady není nic k vidění.

Dominantou okolí je zřícenina hradu Rabštejn, která se tyčí nad údolím jako velký ostrý zub. K vidění jsou tu zbytky hradeb a zdí a z vyhlídek nad řekou se před vámi otevře překrásný pohled do krajiny.

Kromě hradu tu najdete i barokní zámek, několik historických domů, bývalý klášter a také kamenný most přes říčku Střelu. Bohužel to ani tak není tip na celodenní výlet. Ale kdo si chce odpočinout od ruchu měst, projít se půvabnou přírodou a maličko nahlédnout pod pokličku místní historii, ten bude docela jistě spokojený.

Článek V Česku máme nejmenší historické město v Evropě, našinci o něm ale většinou nic netuší se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Místo, kde se učil svatý Václav

Na návrší nad obcí Zákolany leží hradiště Budeč a na něm stavba, která nemá v Česku obdoby – rotunda svatého Petra a Pavla. Možná si matně vzpomínáte, že jste ji zahlédli někde v učebnici dějepisu. A není divu, je totiž považována za nejstarší dochovanou budovu na našem území. A váže se k ní opravdu zajímavá historie.

Budeč bývala v 9. a 10. století jedním z nejvýznamnějších přemyslovských hradišť. Není divu, že legenda tvrdí, že se tu vzdělával i kníže Václav, pozdější svatý patron české země. Její strategická poloha umožňovala kontrolovat okolní krajinu a obchodní cesty a ve své době byla proto velmi živým a vyhledávaným místem. Dnes už z rozsáhlého opevnění zůstaly jen terénní náznaky valů, ale atmosféra místa je stále silná, to nám věřte.

Dominantou celého areálu je již zmiňovaná rotunda svatého Petra a Pavla na Budči, jejíž nejstarší část pochází pravděpodobně z konce 9. století. A aby těch „nej“ nebylo málo, dodáme ještě, že zdivo hlavní lodi je považováno za nejstarší stojící architekturu v České republice. Ano, právě tady stojí skutečný stavební pamětník Velké Moravy a počátků přemyslovského státu. A přitom vypadá tak obyčejně.

Nenápadná, ale skrz naskrz jedinečná

Na první pohled vás možná překvapí, jak skromně rotunda působí. Žádné okázalé zdobení, žádné monumentální rozměry. Je to prostě velmi jednoduchá kamenná stavba s apsidou a malými okny, která spíš než velikostí dojme svou autenticitou.

Ale byla by chyba soudit ji jen podle obalu. Uvnitř se totiž dochovaly půvabné románské prvky a středověké fresky, které připomínají tisíc let starý příběh tohoto místa. A připomínají ho opravdu dobře. Ovšem jen málokdo o tom ví. Často tu proto potkáte jen pár výletníků, kteří si chtějí projít historii – a někdy ani to ne. Výstup na návrší je navíc krátký a nenáročný a odmění vás i krásným výhledem do okolí. Když se tu zastavíte a na chvíli ztichnete, snadno si představíte dobu, kdy se tu rozhodovalo o budoucnosti českého státu.

Článek Nejstarší zachovalou budovu u nás většina lidí míjí. O unikát nemají zájem, neleží totiž v Praze se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Místo, kde minulost pořád jezdí

Tahle nenápadná perla na jihovýchodě Moravy je snem každého, kdo má slabost pro stará auta, motorky a techniku, která má duši. Nejsou to žádné repliky – tady stojí skuteční veteráni, kteří kdysi brázdili silnice, vozili rodiny na dovolenou nebo sloužili řemeslníkům a závodníkům.

Ale nejen oni. Najdete tu třeba retro kadeřnický salon nebo lékařskou ordinaci. Šotouše potěší staré nádraží, milovníky starých filmů zase stánek s novinami. A mezi tím vším jsou stovky až tisíce exponátů předmětů denní potřeby. Šaty, nádobí, hodinky, hračky, kočárky… na co si jen vzpomenete.

Retro, které si můžete osahat očima

Muzeum nepůsobí jako nějaká sterilní výstavní síň. Ba právě naopak – má atmosféru staré dílny a sběratelské vášně. Člověk má pocit, že každou chvíli někdo otočí klíčkem, motor naskočí a vůz vyrazí ven. Nebo že se ze staré bábovkové formy zase rozvoní báječný nedělní moučník. Právě tahle autentičnost dělá z návštěvy silný zážitek i pro ty, kteří se o auta běžně nezajímají.

Skoro zadarmo a přesto přehlížené

A největší paradox? Vstupné je velmi nízké v porovnání s tím, kolik unikátních strojů muzeum nabízí. Dospělí zaplatí 140 korun, děti ve věku 5–15 let 90 korun (a ty nejmenší jsou úplně zdarma). Přesto ho spousta lidí míjí obloukem a raději utrácí peníze za „retro styl“ v obchodech. Přitom tady mají přímo před nosem originál – historii, která se nesnaží tvářit staře, ona prostě stará je.

Článek Češi hledají retro v obchodech, skutečné království ale obcházejí obloukem. Přitom je skoro zadarmo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zámek, který není jen hezkou kulisou

Dominantou města je Arcibiskupský zámek Kroměříž, někdejší sídlo olomouckých arcibiskupů. Navenek působí opravdu elegantně a důstojně, ale jeho skutečná síla se ukrývá uvnitř. Zámecké sály, knihovna a obrazárna tady totiž nejsou jen historickou dekorací – naopak. Jde o jednu z nejvýznamnějších uměleckých sbírek ve střední Evropě. A věřte nebo ne – právě tady visí obraz, který je často označován za nejcennější v Česku.

Řeč je o díle slavného Tiziana. Nese název Apollón a Marsyas a jeho hodnota se odhaduje na miliardy korun. Přesto si tu visí víceméně v poklidu – žádné selfie tyče, žádné překřikování s davy turistů, žádný marketingový humbuk. Zatímco zahraniční odborníci a milovníci umění sem jezdí cíleně právě kvůli němu, pro místní je to často „jen další obraz na zámku“. A to je možná největší paradox celých Hanáckých Athén vůbec.

Zahrady, které nemají v Česku obdoby

Kroměříž ale není jen perfektním místem pro milovníky architektury. Skutečným klenotem jsou také zahrady, které patří k absolutní špičce evropské zahradní architektury. Květná zahrada Kroměříž je geometricky dokonalá, klidná a až překvapivě nadčasová. Stačí vejít za branku a pár kroků – rázem budete mít pocit, že jste se ocitli někde v Itálii nebo Francii. O kus dál pak leží Podzámecká zahrada Kroměříž, romantická, rozlehlá a ideální na takové to dovolenkové toulání. A něco takového se jen těžko popisuje – prostě se to musí zažít.

A minout určitě nesmíte ani historické centrum se spoustou kaváren. Vypadá doopravdy krásně a odpočinete si tak, jako málokde jinde. Bude to taková příjemná tečka za vaším nevšedním výletem, to nám věřte.

Článek Hanácké Athény ukrývají nejcennější obraz Česka. Domorodci je ale objíždějí obloukem, více si jich cení návštěvníci odjinud se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvě obyvatelné vesmírné stanice

Orbital Assembly se nyní chystá vypustit ne jednu, ale dvě vesmírné stanice s turistickým ubytováním. První se jmenuje Voyager Station, která má nyní kapacitu 400 lidí a její otevření se bude pravděpodobně konat v roce 2027. Druhý, novější koncept se nazývá Pioneer Station. Tato stanice je navržena pro ubytování 28 osob. Může být uvedena do provozu za pouhé tři roky. Cílem je podle Orbital Assembly vytvořit prostorový „business park“, ve kterém budou vystavěné kanceláře a zároveň turisté.

Dovolená ve vesmírném hotelu?

Těmito projekty se snad pozemská civilizace konečně přiblíží možnému cestování vesmírem. Je to však stále poměrně drahé, a tak si mnozí z nás jen těžko umíme představit, jak strávit každoroční dovolenou mimo tento svět. Tim Alatorre z Orbital Assembly věří, že tato bariéra bude překonána s rozvojem vesmírné turistiky. „Cílem vždy bylo umožnit velkému počtu lidí žít, pracovat a prosperovat ve vesmíru“, řekl Alatorre v rozhovoru pro média.

Odlišné úrovně gravitace

Orbital Assembly počítá s tím, že obě stanice budou připomínat točící se kolo, které obíhá Zemi. V rozhovoru Alatorre vysvětlil fyziku stanice Voyager jako rotující vědro s vodou. V blízkosti středu stanice nebude také žádná umělá gravitace, ale jak se budete pohybovat po vnější straně stanice, pocit gravitace se zvýší. Trochu jinak to bude na stanici Pioneer, jelikož je menší a její úroveň gravitace bude také odlišná.

Budete moci dělat ve vesmíru své běžné potřeby?

Naštěstí bude v některých prostorech k dispozici umělá gravitace. Ta umožní se běžně sprchovat, jíst a pít v sedě apod. V prostorách s nižší gravitací budete moci dělat různé vymoženosti, které běžně na Zemi nemůžete. Celkově mají být prostory na stanicích dělány takřka jako v luxusních hotelích. Budou inspirovány návrhy Wernhera von Brauna, leteckého inženýra. Lidé jsou ale trochu skeptičtí, jelikož to všechno zní až příliš pohádkově, avšak myšlenka pomalu míří k realizaci. Za pár let se tedy uvidí, jak to dopadne.

Článek Otevření 1. vesmírného hotelu je plánováno na rok 2025. Cílem je umožnit lidem žít a pracovat mimo Zemi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zařiďte si pohodlí vašeho těla

Jedním z nejdůležitějších faktorů pro dosažení pohodlí během letu je podpora hlavy a krku. Některá sedadla v letadle mají nyní vestavěné opěrky hlavy, které lze naklonit, aby poskytovaly větší oporu. To může být velmi užitečné pro snížení bolesti v oblasti vašeho krku a hlavy. Také to samozřejmě zvýší šance na lepší spánek během letu. Jediným problémem je, že tyto vestavěné opěrky nejsou ve všech letadlech. Doba jde ale kupředu, takže se tyto dopravní prostředky budou postupně zlepšovat k dokonalosti.

Oblečte se tak, aby vám bylo příjemně

Trochu se pohybovat během letu vám může pomoci vyhnout se pocitu ztuhlosti a strnulosti. Zkuste se po kabině procházet nahoru a dolů nebo udělejte pár jednoduchých cviků na sedadle. Rozhodně se také pohodlně oblečte a vybírejte si komfortní boty, které se snadno nazouvají a zouvají. Je také vhodné si do cestovní tašky vzít oblečení navíc, kdyby se jednalo o opravdu zdlouhavou cestu.

Co v letadle pít?

Během letu je důležité pít dostatek vody, aby nedošlo k dehydrataci. Měli byste se také vyhnout alkoholu a kofeinu, protože to může způsobit větší dehydrataci. Je však pravda, že někteří lidé, kteří se bojí létání, pijí alkohol v letadle rádi. Navnadí je to do větší pohody a let jim následně tak strašný nepřijde.

Vezměte si cokoli, co upoutá vaši pozornost

Některé z vás to může táhnout spíše ke knihám, filmům či hudbě. Tyto věci také samozřejmě odvedou vaši pozornost od jakéhokoli strachu z létání nebo nudy. Trochu více stereotypní jsou špunty do uší, ale i ty umí splnit svůj účel. Je totiž pravda, že na palubě letadla bývá občas hluk nebo sem tam plačící dítě.

Berte všechna pravidla v potaz

Je ještě nutné zmínit potřebné léky. Lékárnička ve formě paracetamolu, léku proti bolesti, příp. dezinfekce se vždy hodí. Postupujte podle těchto jednoduchých triků a zjistíte, že váš let bude mnohem pohodlnější. Až budete příště letět, zkontrolujte, zda má vaše sedadlo v letadle zabudované opěrky hlavy. To může mít velký vliv na to, jak pohodlná bude vaše cesta. Samozřejmě berte v potaz všechny vyjmenované faktory, ale hlavně se snažte vše přizpůsobit letu tak, abyste se ho už nikdy nebáli.

@strollinginthesuburbs Took me 32 years to learn this one, but most people don’t realize that their airline headrest does this! #flyinghacks #airplanetiktok #traveltips #familytravel @delta @United Airlines @Qatar Airways @American Airlines ♬ original sound – liamfawell

Článek Strach z létání: Pomůže ho překonat dobrá příprava. Důležitá je podpora hlavy a krku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak by měl takový mrakodrap vypadat?

S výškou 550 metrů a obvodem 3 000 metrů se mrakodrap Downtown Circle skládá z pěti pilířů. Ty ponesou pět úrovní obsahujících obytné byty i veřejné prostory. Samotný kruh bude tvořen dvěma prstenci, které drží pohromadě pevný zelený pás zvaný „Skypark“. Tento pás bude obsahovat vodopády, skleníky s exotickými rostlinami a různé druhy flóry.

Kdo za tím vším stojí?

Koncept vertikálního mrakodrapového města vytvořili během pandemie průkopničtí architekti Najamus Chowdhry a Nils Remess. Sami se ke svému projektu vyjádřili takto: „Dubaj má velmi hustou městskou zástavbu. Vznikl tedy nápad postavit nad zemí mrakodrap, aby se lidé usadili na volném náměstí přímo v centru města.“

Životní podmínky, které se dají překonat

Při vývoji projektu byly zohledněny sociální a environmentální otázky. Nils Remess v rozhovoru řekl: „Když vypukla pandemie covidu-19, začali jsme přemýšlet o tom, jak zlepšit městské plánování.“ V této době začala být diskutována celosvětová problematika stavební architektury, likvidace odpadů, produkce potravin, znečištění životního prostředí apod. Nic z toho však realizování projektu nezabránilo.

Inspirace ze známé filmové série

Design mrakodrapu byl také inspirován Prstenem moci z filmu Pán prstenů. I když nedokáže ovládat obyvatele Středozemě, určitě může udělat z Dubaje nejvíce inovativní město na planetě. Skypark Downtown Circle ale není jen budova. Jedná se také o velice neobvyklou tramvajovou trať.

Inspirace pro architekty

Studio Znera Space, které projekt spravuje, implementovalo vlastní dopravní systém. Ten by měl údajně fungovat ve vnějším obvodovém prstenci mrakodrapu. Tramvaj se dvěma vozy bude moci vozit cestující rychlostí 100 km/h po centrálním okruhu. Designéři zároveň doufají, že tento nový koncept inspiruje architekty po celém světě k novým nápadům.

Článek V Dubaji chtějí postavit supermoderní mrakodrap ve tvaru prstence. K čemu tak zvláštní projekt? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zásady, kterých se v opuštěném lese držet

Jakmile si uvědomíte, že jste ztraceni, použijte klasickou metodu přeživších „STOP“. Jednoduše řečeno toto slovo vypovídá heslovitě o tom, že je důležité se zastavit, zůstat v klidu, přemýšlet, pozorovat a mít nějaký plán. Sice se to snadno řekne, ale propadnout panice je ta nejhorší možnost a většinou končí tragicky. Raději se v klidu posaďte, zůstaňte, kde jste, a uvažujte o možnostech.

Americká agentura lesní správy radí, že byste neměli nikam chodit, dokud nemáte plán. Místo paniky raději shromážděte informace, které vám pomohou zjistit, kde byste mohli být. Mapa a kompas jsou výhodou, ale i bez nich se dá přežít. Podmínky jsou samozřejmě o dost složitější, ale všechno se dá zvládnout Je to váš život, tak o něj bojujte za každou cenu!

Myslete vždy dopředu

Udělejte si inventuru různých možností a poté vyberte tu nejlepší z nich. Můžete např. pokračovat v cestě, kterou jste začali, nebo se vracet směrem, odkud jste přišli. Pokud jste však zranění nebo se stmívá, je nejlepší zůstat v klidu. Zranění by se mělo zcela jistě vyřešit jako první. Vyhnete se tak možnému zhoršení a budete lépe fungovat.

Stojí to pevné nervy, ale nakonec to zvládnete

Dalším důležitým faktorem je přežít samotnou noc. Pokud máte po ruce nějakou svačinu, tak jedině dobře. Je však nezbytné se shromážděnou potravou šetřit. Z krátkodobého hlediska vám postačí udržet se v teple pomocí toho, co máte po ruce. Nemusíte hned rozdělávat na první noc oheň, když nemáte čím ho rychle udělat. Je to vyčerpávající. Místo toho vyčkejte raději na ráno, kdy budete mít chladnou hlavu.

Z dlouhodobého hlediska je nutné mít zdroj vody, přístřešek, který vydrží nepřízeň počasí, a oheň. Jedná se o velmi dlouhou cestu, kdy člověk bude mít chuť to vzdát. Avšak i když se vám nemusí zpočátku dařit, tak hodit flintu do žita není nikdy řešením. Stojí to krev, pot a slzy. Nemusíte být šikovní, stačí jen do toho dát všechno a nemrhat časem.

Buďte připraveni na nejhorší

Je možné, že jste si už něčím podobným prošli, a jste tedy určitě ponaučeni. Ti, kteří se chystají na cestu a nemají tuto zkušenost, se jen tak nevymluví na televizní obrazovky, kde zrovna viděli nějaký ten film s Robinsonem Crusoem. Nechte televizní obrazovky stranou a raději před odjezdem řekněte svým blízkým, kam vlastně vyrážíte. Při případném pátrání vám to může velmi pomoci.

Co s sebou do divočiny?

Pokud s sebou nechcete tahat několik batohů s nářadím pro přežití, tak nemusíte. Stačí vám základní vybavení. Teplé oblečení a lékárnička je samozřejmostí. K pobytu vám zcela jistě také pomůže, když si zabalíte stan a spacák. Pokud se jedná o drobnější vybavení, které nacpete jednoduše do tašky, nesmí chybět zapalovač, ostrý nůž, baterka a opalovací krém. Svačina pro vás může být také záchrannou pákou. Nejdůležitější ze všeho je však mobilní telefon a ideálně powerbanka.

Důvěřujte záchranným týmům

Pokud nejste schopni požádat o pomoc sami, záchranná operace obvykle začíná, když někdo z vašeho okolí nahlásí vaše zmizení. Jak bylo již zmíněno v úvodu, drtivá většina lidí ztracených v divočině se najde během jednoho dne. Vždy tomu tak ale být nemusí. V určitých podmínkách je například těžké někoho zahlédnout. Stále to však neznamená, že záchranná akce nemůže být úspěšná. V těchto chvílích je důležité zůstat v klidu a udělat vše pro to, abyste byli v pořádku a zdraví.

Článek Co dělat, když se ztratíte v lese: Záchranný plán, a také zkušenost ženy, která tam zůstala celých 17 dní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Začalo to docela obyčejně

Vnucuje se konstatování, že to byl den jako každý jiný a do nějaké doby určitě ano. Americká rodinka si zkrátka vzala loď a vyrazila na krátký výlet po mořských vlnách. Protože ale počasí začalo nabírat nepříjemný směr, zůstali s plavidlem docela blízko u břehu. Tehdy nejspíš ani jednoho člena rodiny nenapadlo, že se za chvíli setkají s něčím dosti atypickým. A že mezi přáteli sklidí úspěch s videem, které událost zachytilo.

Že se u mořského břehu vyskytují rackové, asi nikoho nepřekvapí. Vesele křičeli a poletovali i v době tohoto rodinného výletu. Takže si posádka člunu řekla, že je to krásné a že si hejno ptáků natočí na mobil. Když už nic jiného, bude se jednat o půvabnou vzpomínku na rodinnou pohodu. Otec rodiny se chopil kamery a sledoval pozorně a každý pohyb hejna a změnu jeho tvaru. Ptáci prováděli zajímavé obraty, ale to nejlepší mělo teprve přijít.

Blízké mořské setkání

Pak se totiž hejno hlasitě rozkřičelo a velmi svižně zamířilo přímo k lodi. Když se přehnalo, otec otočil kameru po směru letu a na zádi se rozestoupily vlny. Z moře se na hladinu vyhoupla rodinka plejtváků obrovských. Jde o největší ryby a také největší živočichy na světě. Je pochopitelné, že celá rodina byla takovým výjevem zcela ohromena. Vůbec nevnímali, že se jim loďka povážlivě houpe a že jsou možná ve vážném nebezpečí.

Při plavbě po moři se dá někdy zahlédnout jeden plejtvák a ještě k tomu z dálky. Jenže setkat se takto těsně s celou rodinkou je něco naprosto neuvěřitelného. Nadšené komentáře držitele kamery a hlavy rodiny proto nemohou nikoho překvapit. Ryby, které vypadaly jako kusy černých skal, se objevily jen nakrátko a zase zmizely pod hladinou. Pro celou rodinu se ale nepochybně jednalo o zážitek na celý život a z videa se stal hit Youtube.

Zdroj: Daily Mail

Článek Hejno racků vyrazilo svým chováním rodině dech. Posádka člunu nevěřila svým očím, všechno však zachytila na kameru se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.