Oslava výročí svatby v Tatrách se změnila v noční můru: Kvůli jediné banální chybě jim přišel účet na 35 000 Kč

Michal třetí den dovolené zkolaboval s mozkovou mrtvicí. Léčbu na Slovensku zaplatila pojišťovna. Převoz domů ne.

Foto: Pixnio

„Píšu vám, protože nechci, aby někdo zažil to, co my,“ napsala nám do redakce čtenářka Jana. A její příběh opravdu za sdílení stojí, to nám věřte. „Letos v červnu jsme s manželem oslavili sedm let od svatby. Tatry pro nás vždycky znamenaly „naše místo“ – tam jsme jeli na první společný výlet, tam jsme se zasnoubili. Letos jsme si řekli, že si na výročí dopřejeme pár dní v penzionu pod Lomnickým štítem. Žádná exotika, žádný let přes oceán. Slovensko. Tři hodiny autem z domu. Právě proto nás ani nenapadlo řešit cestovní pojištění. A přesně tahle jediná věc nás nakonec stála 35 000 korun.“

Třetí ráno, které všechno změnilo

První dva dny byly přesně takové, jaké jsme si přáli. Výlety, večeře, klid. Třetí den ráno Michal vstal z postele a říkal, že mu divně trne levá ruka. Mysleli jsme, že si ji přeležel. Pak mu poklesl koutek. Slova se mu začala plést. Znala jsem z letáku u doktorky zkratku FAST, obličej, ruka, řeč, čas. Všechno sedělo. Vytočila jsem 155.

Záchranáři byli na místě během patnácti minut. Michala odvezli do nejbližší nemocnice, kde ho okamžitě přijali na urgentní příjem.Diagnóza: cévní mozková příhoda. Následovaly čtyři dny na neurologickém oddělení. Lékaři byli skvělí, péče rychlá a profesionální. Předložili jsme Evropský průkaz zdravotního pojištění a nemocnice nám potvrdila, že akutní péče bude vyúčtována přes veřejný systém, stejně jako u slovenského pojištěnce. Za hospitalizaci jsme nezaplatili ani cent.

Účet, který přišel odjinud

Problém nastal ve chvíli, kdy lékaři Michala stabilizovali a řekli, že může být propuštěn, ale potřebuje pokračovat v rehabilitaci doma. Sám řídit nemohl, já jsem neměla odvahu ho vézt tři hodiny v osobním autě po mrtvici. Potřebovali jsme sanitní převoz.

A tady jsme narazili na zeď. Zavolala jsem naši zdravotní pojišťovnu a dozvěděla se, že EHIC, ten průkaz, díky kterému nás v nemocnici ošetřili, nekryje přepravu zpět do Česka.

Objednali jsme tedy sanitku jako samoplátci. Když nám řekli cenu, myslela jsem, že jsem se přeslechla. Jenže po ověření ceníků dopravních zdravotních služeb dává ta částka smysl. Běžná sazba za zahraniční převoz s řidičem a zdravotní sestrou je kolem 35 Kč za kilometr a účtuje se tam i zpět, protože sanitka se musí vrátit prázdná. Při zhruba 500 kilometrech jedním směrem vychází tisíc kilometrů celkem. Výsledek: 35 000 korun. Žádné přestřelení, prostě ceník.

Co jsme nevěděli a měli

Kdybychom měli sjednané cestovní pojištění s léčebnými výlohami a repatriací, celý převoz by řešila asistenční služba pojišťovny. Ta by schválila transport, vybrala dopravce a zaplatila ho. Stálo by nás to pár set korun za pojistku na celý pobyt.

Jenže my jsme jeli „jen“ na Slovensko. Tři hodiny autem. Stejný jazyk, podobná kultura, společná historie. Přesně tenhle pocit blízkosti nás uklidňoval. A přitom z hlediska zdravotního pojištění je Slovensko zahraničí jako každá jiná země EU. Centrum mezistátních úhrad dokonce u Rakouska výslovně varuje, že veřejné pojištění nekryje ani horskou službu nebo letecký transport ze sjezdovky. Princip je všude stejný: EHIC řeší nemocnici, ne logistiku cesty domů.

Co bychom dnes udělali jinak

Sepsali jsme si krátký seznam, ne proto, abychom moralizovali, ale protože bychom ho sami potřebovali před odjezdem:

• Vždy sjednat cestovní pojištění, i na víkend na Slovensku. Hledat pojistku s výslovně krytou repatriací a nonstop asistenční linkou.
• Mít u sebe EHIC a vědět, co kryje a co ne. Karta řeší akutní péči ve státních zařízeních, ne soukromé služby ani návrat.
• Po přijetí do nemocnice kontaktovat asistenční službu pojišťovny dřív, než cokoliv začnete organizovat sami. Bez jejího souhlasu pojišťovna nemusí převoz proplatit.
• Schovat veškerou dokumentaci, propouštěcí zprávy, účty, faktury.

Cena jedné opomenuté pojistky

Michal se zotavuje. Rehabilitace pokračuje, levá ruka už poslouchá líp. Tatry máme pořád rádi. Ale pokaždé, když teď balíme kufr, i na jedinou noc za hranicemi, první věc, kterou sbalíme, je cestovní pojištění.

Pětatřicet tisíc korun nás naučilo něco, co stojí za sdílení: největší finanční riziko zahraniční dovolené nemusí ležet v nemocnici. Může ležet v sanitce, která vás z té nemocnice veze domů.