Bizarní konec slavné české pevnosti: Jeden neopatrný výstřel z ručnice poslal celý hrad k zemi

Středověký hrad Kyšperk u Krupky přežil husitské vpády i arcibiskupské intriky, ale podle tradovaného podání ho zničil jediný nešťastný výstřel vlastního majitele.

Foto: Petr Kinšt - licence CC BY-SA 4.0

Březen 1393. Pražský arcibiskup Jan z Jenštejna prchá před hněvem Václava IV. Cílem jeho útěku je mohutná pevnost na Supí hoře nad Krupkou, hrad Kyšperk, do jehož opevnění sám investoval 1 500 kop grošů. Zatímco arcibiskup nachází úkryt za kamennými hradbami, jeho úředníci takové štěstí nemají. Jedním z nich je Jan z Pomuku, budoucí svatý Jan Nepomucký, kterého královi lidé zajmou, mučí a nakonec zabijí. Kyšperk v té chvíli plní svou roli dokonale, chrání. O sto třicet let později ho ale nezničí žádný nepřítel zvenčí. Stačí chvíle nepozornosti uvnitř.

Pevnost, která ustála všechno — kromě svého pána

Kyšperk vznikl ve 13. století jako strážní hrad na saské obchodní stezce. Vybíralo se tu clo, hlídal se pohyb zboží i lidí přes hraniční hřeben. Když ho kolem roku 1390 získal arcibiskup Jan z Jenštejna, proměnil ho v reprezentativní sídlo: nechal opravit strážní věž, zřídit kapli a vybudovat mohutné opevnění. Jeho přesná poloha dodnes není známa, ani u takto probádané ruiny není stavební obraz úplný.

Husitské války hrad zasáhly, ale nepohřbily. Kyšperk zůstal funkční, přecházel z rukou do rukou a ještě na počátku 16. století sloužil jako obytné sídlo. Podle památkového katalogu NPÚ šlo o rozsáhlý komplex o třech dispozičních částech, s věžovitou branou, obytnou věží nad šíjovým příkopem, palácem i podzemím se dvěma místnostmi propojenými chodbou a schodištěm do sklepení.

Výstřel, požár, ticho

Rok 1520 přinesl nového majitele. Rod Glatzů ze Starého Dvora koupil Kyšperk i krupské panství a podnikal v těžbě cínu. Podle tradovaného podání, které shrnuje městský web Krupky, jeden z bratrů, Zikmund Glatz, při hádce nebo pitce vystřelil z ručnice a hrad nechtěně zapálil. Oheň se rychle rozšířil a kvůli nedostatku vody ho nebylo možné uhasit.

Důležité je, co říkají a co neříkají prameny. Nejde o záznam očitého svědka ani o soudní protokol. Starší historická literatura, včetně Augusta Sedláčka, příběh převzala a ustálila, ale původní doklad chybí. Jisté je něco jiného: rok 1526 je posledním, kdy je Kyšperk veden jako obyvatelný. V roce 1541 už figuruje jako pustý. Patnáct let ticha, během nichž nikdo nenašel důvod ani prostředky hrad obnovit. Jan Glatz se podle pozdějších syntéz přestěhoval do Soběchleb. Kyšperk zůstal stát jako prázdná skořápka.

Proč je ten příběh tak zvláštní

Středověké hrady v Čechách končívaly předvídatelně, dobytím, řízenou demolicí, postupným opuštěním po ztrátě strategického významu. Kyšperk nezapadá do žádné z těchto škatulek. Nedalecký hrad Krupka, který hlídal tutéž obchodní stezku a prošel stejnými husitskými bouřemi, stojí dodnes a má další stavební život. Kyšperk ne. Rozhodla o tom privátní nehoda, ne válka. Hrad, který chránil arcibiskupa před králem, padl kvůli neopatrnému výstřelu vlastního pána. Právě ten kontrast drží příběh v paměti už pět století.

Zavřeno až do odvolání

Od 3. července 2024 je zřícenina oficiálně uzavřena. Důvodem jsou odlamující se kamenné hranoly, které ohrožují návštěvníky. Odborný posudek z roku 2025 potvrdil havarijní stav a město připravuje komplexní projekt konzervace a postupného zpřístupnění. Samostatný projekt nové přístupové lávky počítal s dokončením v dubnu 2026, ale to neznamená otevření celého areálu, termín plného znovuotevření město dosud neoznámilo.

Až se Kyšperk jednou znovu otevře, turisté se k němu dostanou po modré značce z Bohosudova (4,3 km) nebo Hálkovou stezkou od dolní stanice lanovky. Parkovat lze na velkém parkovišti v centru Krupky. Aktuální stav přístupnosti je nejlepší ověřit na webu Visit Krupka nebo telefonicky v infocentru města na čísle +420 417 803 147.

V podzemí hradu dodnes čekají dvě klenuté místnosti, schody do sklepení a záhadný otvor v zemi, snad odtokový kanál, snad únikový tunel. Jeho původní rozsah už nikdo nezná. Je zasypaný, stejně jako většina příběhů o tom, co se na Supí hoře té noci v roce 1526 skutečně stalo.