Moravské Bledské jezero? Místní tuto přezdívku nesnáší. Pravda o zatopeném Mušově vás zamrazí
Pod hladinou zmizely domy, škola i každodenní život stovek lidí. Zůstaly jen vzpomínky bývalých obyvatel, fotografie a kostel svatého Linharta.
Dneska je moře obzvláště klidné. Na stříbrné hladině se zrcadlí celé okolí, vápencové štíty Pálavy sahají k nebi i k hlubinám a osamělý ostrůvek zarostlý bujnou zelení vypadá na první pohled tak opuštěně, jako by na něj lidská noha v životě nevkročila. Jenže zdání klame. Z hustého křoví uprostřed vodní plochy se k nebi hrdě tyčí omšelá věž kostelíka. Jindy bychom si jí skoro nevšimli, ale dnes jeho stín padá na hladinu, pod kterou se před desetiletími definitivně potopil lidský smích, pláč i desítky rodinných domovů. Mluvím samozřejmě o slavném „moravském moři“. Tahle přezdívka se už lidově vžila pro gigantické vodní dílo Nové Mlýny, které od 70. let minulého století neodmyslitelně dotváří kolorit jihomoravské krajiny.
Rybářskou bárkou na moravský Bled
Pokud se chcete na tenhle tajuplný kostelní ostrov podívat, máte smůlu. Celá Věstonická nádrž je totiž přísně střeženou přírodní rezervací, kde hnízdí vzácní vodní opeřenci, a běžný smrtelník sem má vstup přísně zakázán.
V průvodcích se občas dočtete, že Nové Mlýny jsou takovým naším moravským Bledským jezerem, které tak moc proslavilo sousední Slovinsko. Když to ale řeknete před místními, moc nepochodíte a spíše uvidíte, jak se jim křiví pusa. A popravdě se jim vůbec nedivím. Zatímco z vyhlášeného slovinského jezera ždímají tamní hoteliéři a majitelé parkovišť z turistů každou korunu, opuštěný novomlýnský chrám svatého Linharta si žije vlastním, tichým a tak trochu posmutnělým životem. Stojí tu jako memento obrovské tragédie a zkázy starobylé obce Mušov, která musela budování socialistické přehrady kompletně ustoupit. Tenhle kostelík jako jediná stavba přežil řádění buldozerů a jako němý svědek dnes trčí z vody.
Pomalé umírání svobodného Mušova
Zkáza Mušova přitom nepřišla ze dne na den, komunisté na to šli rafinovaně a pomalu. Nejdřív zakázali pohřbívání na místním hřbitově. Pak přišel zákaz opravování starých domů. A o po dlouhých deset let. Teprve pak přišel definitivní úřední befel o vystěhování. Lidé si začali stavět nové domky v Pasohlávkách a v roce 1978 jsme se museli přesunout. Kdo chtěl, mohl si ze svého domu odvézt aspoň pár cihel a tašek na novou stavbu, zbytek obce pak demoliční čety jednoduše odstřelily dynamitem a srovnaly se zemí.
Kousek od kostela dodnes trčí z ostrovní půdy seschlý pahýl starého akátu. Jeho suché, rozeklané větve se zběsile tyčí k nebi, jako by v té křeči zamrzly v momentě, kdy kolem stoupla voda. Věčná vlhkost ho nakonec dostala – stejně jako nakonec dostane i všechny zbytky zdejšího osídlení. Kdo tedy chce tuhle zaniklou obec vidět v plné kráse, měl by si pospíšit.