turistika – VědaŽivě.cz https://vedazive.cz Člověk, historie a kultura, příroda a zvířata, technika Wed, 19 Aug 2026 12:35:10 +0000 cs hourly 1 https://wordpress.org/?v=6.9.8 https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2023/03/cropped-vedazive-logo-32x32.jpg turistika – VědaŽivě.cz https://vedazive.cz 32 32 Černý labrador běžel za cizí turistkou a nepřestal štěkat. Chtěl ji dovést k místu, kde ležel jeho majitel v bezvědomí https://vedazive.cz/clovek/cerny-labrador-bezel-za-cizi-turistkou-a-neprestal-stekat-chtel-ji-dovest-k-mistu-kde-lezel-jeho-majitel-v-bezvedomi/ Wed, 19 Aug 2026 02:40:00 +0000 https://vedazive.cz/?p=216568 Nevycvičený domácí pes spustil záchranný řetězec na kopci v anglické Cumbrii. Jeho 71letý majitel ležel v bezvědomí po záchvatu a nikdo jiný v okolí nebyl.

]]> Bylo krátce před půl dvanáctou dopoledne 30. října 2021, když se na Braithwaite How u Keswicku odehrála scéna, kterou záchranáři z Keswick Mountain Rescue Team později označili za neobvyklou i na poměry jejich třicetileté praxe. Jednasedmdesátiletý muž venčil dva psy, černého labradora a zlatého retrívra, a krátce předtím minul ženu, která šla opačným směrem. O pár minut později dostal zjevný záchvat a upadl do bezvědomí. Co následovalo, nezorganizoval žádný člověk. Labrador vyběhl za odcházející turistkou, štěkal a nedal pokoj, dokud se neotočila. Retrívr zůstal ležet u svého pána.

Dva psi, dvě reakce

Žena labradora neznala. Přesto na jeho naléhavý štěkot zareagovala a vrátila se po cestě zpět. Na zemi našla bezvědomého muže a vedle něj zlatého retrívra, který se od něj nehnul. Zavolala britskou tísňovou linku 999. Na místo vyjela horská služba z Keswicku společně se sanitkou North West Ambulance Service.

Podle výročního reportu Keswick MRT jde o incident číslo 104 toho roku. Když záchranáři dorazili, muž už byl znovu při vědomí. Po vyšetření na místě sešel k sanitce po vlastních nohou. Žádná resuscitace, žádný vrtulník. Přesto bez labradora, který přiměl jedinou osobu v dosahu k návratu, by se pomoc s velkou pravděpodobností opozdila na neurčitou dobu.

Co řekli záchranáři

Rob Grange z KMRT pro The Independent zdůraznil, že labrador nebyl k záchranné práci nijak cvičen. Šlo o běžného domácího psa. Mluvčí týmu podle serveru UKHillwalking přiznal, že když mu turistka popsala, co se stalo, znělo to „až neuvěřitelně“. Podobné příběhy se prý občas vyprávějí, ale málokdy se dají skutečně ověřit. Tady ano: záznam záchranářů, čas 11:37, místo, průběh, výsledek.

Za pozornost stojí, že oba psi zvolili odlišnou, ale vzájemně se doplňující strategii. Labrador odběhl sehnat člověka. Retrívr zůstal u majitele a svou přítomností de facto označil místo nálezu. Nikdo je to neučil. Nikdo jim nedal povel.

Věda to umí částečně vysvětlit

Studie publikovaná v roce 2019 v časopise Scientific Reports prokázala, že psi dokážou rozlišit pach spojený s epileptickým záchvatem od běžného tělesného pachu téhož člověka. Další výzkum z roku 2022, zveřejněný v PLOS ONE, ukázal, že psi spolehlivě rozeznávají vzorky odebrané lidem v klidu a v akutním stresu. Jinými slovy: pes nemusí „vědět“, co je záchvat. Stačí, že zaznamená prudkou změnu pachu a fyziologických signálů svého člověka, a reaguje.

U retrívrů navíc hraje roli šlechtitelská historie. Obě plemena byla po generace selektována na úzkou spolupráci s člověkem, ochotu reagovat na jeho stav a vysokou míru takzvané ochoty spolupracovat. To z nich nedělá automatické záchranáře, ale zvyšuje pravděpodobnost, že v krizové situaci neodběhnou za zajícem.

Není to jen britská kuriozita

Podobné případy se objevují i v Česku. V prosinci 2012 u Otrokovic spadl muž ze stromu při trhání jmelí a zůstal zraněný v lese. Hasiči, kteří ho hledali, poslední desítky metrů navedl k němu štěkot jeho psa, jak tehdy informovaly Novinky.cz. Jde stále o jednotlivé, mimořádně popsané případy, ne o rutinu. Ale ukazují jedno: vztah mezi psem a člověkem může v kritickém okamžiku fungovat jako záchranný systém, i když ho nikdo neprogramoval.

Pro každého, kdo vyráží do hor sám a má zdravotní riziko, platí základní pravidla: mít u sebe zdravotní identifikaci, nahrát trasu do aplikace Záchranka, dát někomu vědět, kam jdete, a znát číslo Horské služby ČR (1210).

Článek Černý labrador běžel za cizí turistkou a nepřestal štěkat. Chtěl ji dovést k místu, kde ležel jeho majitel v bezvědomí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> Chorvatská lokalita láká na tyrkysovou vodu připomínající Karibik https://vedazive.cz/priroda-zvirata/chorvatska-lokalita-laka-na-tyrkysovou-vodu-pripominajici-karibik/ Mon, 10 Aug 2026 12:36:20 +0000 https://vedazive.cz/?p=215804 Šestnáct jezer v chorvatském vnitrozemí nabízí barvy vody, jaké byste čekali spíš u Karibiku. A z Prahy tam dojedete za jediný den.

]]> Zapomeňte na pláže s bílým pískem a kokosové palmy. „Karibik“, o kterém tu mluvíme, leží mezi bukovými a jedlovými lesy chorvatských hor, asi 55 kilometrů vzdušnou čarou od Jadranu. Jsou to Plitvická jezera, národní park zapsaný na seznam UNESCO od roku 1979, kde voda v kaskádách mění odstíny od smaragdové přes hluboce modrou až po surreálně tyrkysovou. Žádná zátoka, žádné moře. Přesto vizuální efekt, který vám vyrazí dech stejně spolehlivě jako návštěva Dominikánské republiky, jenže místo deseti hodin v letadle stačí osm hodin za volantem.

Proč ta voda vypadá jako z Karibiku

Barvu Plitvických jezer nevytváří žádný filtr ani chemikálie. Je to čistá geologie. Voda protékající krasovým podložím je přesycená rozpuštěným uhličitanem vápenatým. Ten se za pomoci mechů, řas a bakterií vysráží do travertinových bariér, přírodních hrází, které formují jednotlivá jezera a vodopády. Proces je stále aktivní, krajina se doslova mění před očima, byť v geologickém tempu.

Samotný odstín pak podle správy parku závisí na koncentraci organické hmoty ve vodě, přítomných organismech, hloubce, úhlu dopadajícího světla, počasí i pohybu hladiny. Spodní jezera dávají ty nejintenzivnější tyrkysové tóny. Horní jezera bývají zelenější, hlubší. Během jediného dne se paleta mění: ráno jiná než v poledne, za slunce jiná než pod mraky. Podobnost s Karibikem je barevná a estetická, ne krajinná. Ale právě ta barva je důvod, proč sem ročně míří přes milion a půl lidí.

Z Prahy za jeden den, a snadno i k moři

Vzdálenost z Prahy k Plitvickým jezerům činí zhruba 762 kilometrů. Autem to znamená přibližně osm hodin čisté jízdy přes Vídeň nebo Bratislavu a Záhřeb. Kdo nechce řídit, může nasednout na autobus, cesta trvá kolem dvanácti a půl hodiny. Pro srovnání: přímý let z Prahy do Punta Cany v Dominikánské republice zabere jen ve vzduchu přes deset hodin, a to nepočítáme odbavení, přestupy ani cestu na letiště.

Klíčová výhoda Plitvic je ale v kombinovatelnosti. Z parku do Zadaru je to necelé dvě hodiny autem, do Splitu tři. Kdo plánuje klasickou jadranskou dovolenou, může Plitvice zařadit jako jednodenní zastávku cestou tam nebo zpět. Funguje to i obráceně: základna u moře a výlet do vnitrozemí.

Co vás čeká uvnitř parku

Šestnáct pojmenovaných jezer propojených vodopády a kaskádami tvoří systém rozdělený na horní a dolní část. Největší a nejhlubší je jezero Kozjak, které má rozlohu 82 hektarů a hloubku 47 metrů. Je to také jediné jezero, po kterém jezdí elektrická turistická loď, přičemž plavba je zahrnuta v ceně vstupenky. Dominantou dolních jezer je Veliki Slap, nejvyšší vodopád v Chorvatsku.

Park nabízí několik značených okruhů různé náročnosti:

  • Okruh A nebo E – 2–3 hodiny, 3,5–5,1 km, ideální pro rodiny a kratší návštěvy
  • Okruh B nebo F – 3–4 hodiny, střední náročnost
  • Okruh C nebo H – 4–6 hodin, pokrývá obě části jezer
  • Pěší K1/K2 – 6–8 hodin, pro zdatné turisty

Vstupenka zahrnuje plavbu lodí i jízdu panoramatickým vláčkem, který sveze návštěvníky mezi zastávkami podél horních jezer. Trasy vedou po efektních dřevěných chodnících těsně nad hladinou, ale pozor: terén není bezbariérový a správa parku výslovně nedoporučuje dětské kočárky. Pro méně pohyblivé návštěvníky je nejsnáze dostupný vyhlídkový bod u vstupu 1, vzdálený asi sto metrů od brány.

Kolik to stojí a jak se vyhnout davům

V létě 2026 (červen až září) stojí jednodenní vstupenka pro dospělého 40 eur před 16. hodinou a 25 eur po 16. hodině. V září se hranice posouvá na 15. hodinu. Vstupenky je nutné koupit předem přes oficiální e-shop; na místě je dostanete jen při zbývající kapacitě, a v hlavní sezoně se na to spoléhat nedá.

A v hlavní sezoně je opravdu rušno. V roce 2024 park navštívilo téměř 1,5 milionu lidí, přičemž červenec a srpen byly absolutní špičkou. Správa parku varuje před příjezdem mezi 10. a 14. hodinou, kdy se na chodnících tvoří fronty a vstup může být dočasně omezen. Nejlepší strategie je dorazit brzy ráno nebo naopak využít levnější odpolední vstupenku po 16. hodině; světlo je v tu dobu navíc z fotografického hlediska nejzajímavější a jezera září teplejšími odstíny.

Co si vzít a na co se připravit

Pevná obuv je nutnost, ne doporučení. Dřevěné mostky bývají za mokra kluzké, terén je místy nerovný a některé úseky vedou po kamenných stupních. K tomu ochrana proti slunci, pláštěnka pro případ přeháňky a dostatek vody; občerstvení v parku existuje, ale nabídka je omezená a ceny odpovídají turistické lokalitě.

Za zmínku stojí i fauna. Park je domovem více než padesáti druhů savců včetně medvěda hnědého, vlka a rysa a také 168 druhů ptáků. Pravděpodobnost, že velké šelmy uvidíte, je minimální, drží se v odlehlých částech parku daleko od turistických tras. Ptáky a drobnou zvěř u vody ale ano, zvlášť v klidnějších hodinách.

Plitvická jezera nejsou náhradou za týden u moře. Jsou ale důvodem, proč příští cestu do Chorvatska naplánovat o jeden den delší, a ten jeden den může být tím nejsilnějším zážitkem celé dovolené.

Článek Chorvatská lokalita láká na tyrkysovou vodu připomínající Karibik se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> Železniční hřbitov v Uyuni připomíná neúspěšné plány na rozvoj bolivijské dopravy https://vedazive.cz/historie-kultura/zeleznicni-hrbitov-v-uyuni-pripomina-neuspesne-plany-na-rozvoj-bolivijske-dopravy/ Fri, 07 Aug 2026 02:05:00 +0000 https://vedazive.cz/?p=216233 Desítky lokomotiv a vagonů rezaví pod otevřeným nebem tři kilometry od centra Uyuni. Nejsou tu náhodou, jsou pozůstatkem ambice, která měla z malého bolivijského města udělat dopravní uzel celého kontinentu.

]]> Kdo přijede do Uyuni, většinou míří na solné pláně Salaru. Jenže ještě než se turista dostane k bílé kůře největší solné pláně světa, mine podivnou scenérii: řady parních lokomotiv a nákladních vagonů, jejichž siluety jsou navzdory desetiletím koroze stále jasně čitelné. Stojí tu bez střechy, bez plotu, bez vstupného. Působí jako kulisa postapokalyptického filmu, ale ve skutečnosti vyprávějí příběh o britském kapitálu, bolivijském stříbře a železniční síti, která měla spojit andské doly s tichomořskými přístavy. A která to nikdy úplně nedokázala.

Stříbro, Londýn a cesta k Pacifiku

Příběh začíná v roce 1888, kdy vznikla železnice FCAB (Ferrocarril de Antofagasta a Bolivia) s jasným účelem: dopravit těžební produkci z bolivijského vnitrozemí k chilským přístavům na Pacifiku. Už o rok později chilský vládní dekret potvrdil převod práv z bolivijské společnosti Huanchaca de Bolivia na londýnskou The Antofagasta (Chili) and Bolivia Railway Company Limited. Britský kapitál vstoupil do hry naplno.

Uyuni se ocitlo přesně na strategické křižovatce. Leželo dostatečně blízko stříbrným dolům v Pulacayu, jednomu z nejbohatších nalezišť tehdejší Bolívie, a zároveň na trase směrem k pobřeží. V roce 1893 bolivijský zákon udělil koncesi na trať od argentinské hranice přes Potosí do Sucre s odbočkou právě do Uyuni. Město mělo být uzlem, kde se sbíhají směry z jihu, severu i západu.

Nejambicióznější plán přišel se smlouvou mezi Chile a Bolívií z roku 1904. Ta počítala s celou sítí tratí: Uyuni–Potosí, Oruro–La Paz, Oruro–Cochabamba–Santa Cruz. Bolívie měla získat železniční páteř od hranic až do srdce země. Uyuni v tomto plánu figurovalo jako jižní brána.

Proč zůstaly jen kostry

Ne všechny směry se podařilo dotáhnout. Některé tratě vznikly, jiné zůstaly na papíře. Přesný okamžik, kdy se Uyuni proměnilo z živého železničního uzlu v odkladiště vyřazené techniky, se v otevřených archivech nedaří přesně datovat. Bezpečně doložitelné je, že po vrcholu těžební éry, kdy stříbrné centrum Pulacayo začalo upadat a po roce 1952 bylo postupně opuštěno, ztratila řada tratí ekonomický smysl.

Lokomotivy a vagony zůstaly tam, kde naposledy zastavily. Proč je nikdo neodvezl? Často se opakuje vysvětlení o sabotážích místních komunit nebo dělnických protestech, ale přímý archivní doklad pro to chybí. Pravděpodobnější je prostší logika: odvézt těžkou techniku z místa ve výšce přes 3 600 metrů nad mořem, daleko od jakéhokoli hutního provozu, bylo dražší než ji nechat být.

Dnes převážila jiná kalkulace. V říjnu 2025 bolivijská Poslanecká sněmovna schválila zákon, který lokomotivy a vagony prohlašuje za kulturní a historické dědictví. Místo likvidace přišla ochrana.

Region, který nezemřel

Železniční hřbitov svádí k jednoduchému závěru: těžba skončila, vlaky zrezivěly, zůstali jen turisté. Jenže jihozápadní Potosí žije dál. Důl San Cristóbal, jeden z největších producentů zinkovo-stříbrných a olovo-stříbrných koncentrátů v Bolívii, funguje na plný provoz a Ferroviaria Andina pro něj aktivně udržuje železniční větev. Ve výroční zprávě za rok 2025 společnost popisuje i inspekce úseku Uyuni–Avaroa, tedy živý kolejový provoz v témže regionu, kde rezaví historické lokomotivy.

A pak je tu lithium. Salar de Uyuni skrývá jedny z největších světových zásob lithia a státní podnik YLB od roku 2017 rozvíjí jejich industrializaci. Region, který měl v 19. století vyvážet stříbro po kolejích k Pacifiku, dnes stojí před podobnou otázkou: jak dostat strategickou surovinu ke světovým trhům.

Dvě sítě, žádné spojení

Nejsilnější pointu železničního hřbitova ovšem nenajdete mezi rezavými vagony, ale v aktuálních zprávách bolivijského ministerstva veřejných prací. Bolívie má dodnes dvě oddělené železniční sítě, západní a východní, které spolu nejsou propojeny. Hlavní integrační osu země nese silniční systém, především koridor La Paz–Oruro–Cochabamba–Santa Cruz.

Ještě 14. ledna 2026 ministr veřejných prací Edgar Zamora veřejně hovořil o potřebě obě sítě konečně spojit. Plán, který se v různých podobách opakuje už od smlouvy z roku 1904. Více než století. Stejný strukturální problém.

Jak se tam dostat

Bolívie je pro české turisty bezvízová, stačí biometrický pas platný minimálně 180 dnů od vstupu a pobyt do 90 dnů je volný. Do Uyuni se dá dostat třemi způsoby:

  • Letecky z La Pazu – přibližně hodina letu.
  • Autobusem – kolem sedmi hodin, s rizikem silničních blokád.
  • Vlakem z Orura – rovněž asi sedm hodin; regulovaný tarif pro spoj Expreso del Sur činí maximálně 35 bolivianos (zhruba 120 Kč) ve třídě popular, 60 Bs v salónu a 120 Bs v ejecutivo.

Samotný hřbitov leží asi tři kilometry jižně od centra, dvacet až třicet minut pěšky. Vstup je volný, bez brány, bez průvodce. Většina návštěvníků ho kombinuje jako první zastávku okruhu po Salaru.

Lokomotivy v Uyuni nejsou jen fotogenní rekvizita u solných plání. Jsou fyzickým důkazem, že Bolívie řeší otázku železničního propojení své země už sto třicet let, a stále ji nemá zodpovězenou.

Článek Železniční hřbitov v Uyuni připomíná neúspěšné plány na rozvoj bolivijské dopravy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> The Largest Mirror on Earth | The Travel Edit nonadult Tyrolský přírodní úkaz lze pozorovat vleže během neobvyklé prohlídky https://vedazive.cz/planeta-zeme/tyrolsky-prirodni-ukaz-lze-pozorovat-vleze-behem-neobvykle-prohlidky/ Wed, 05 Aug 2026 04:32:00 +0000 https://vedazive.cz/?p=215742 Nejširší vodopád Východních Alp je široký 85 metrů a návštěvníci ho sledují z dřevěných lehátek přímo v oblaku vodní tříště.

]]> Představte si, že ležíte na dřevěném lehátku, nad hlavou se tyčí stěna mokré skály a vzduch kolem vás vibruje rachotem padající vody. Nečeká vás vyhlídková plošina se zábradlím, kde se tísníte s dvaceti dalšími turisty, ani výšlap, po kterém se potřebujete napít. Jen vy, lehátko a 180 metrů vysoká stěna vody, která se rozlévá do šířky jako obří opona. Tohle je Grawa-Wasserfall ve Stubaitalu, místo, kde se alpská turistika potkává s něčím, co připomíná spíš přírodní lázně než horský výlet.

Vodopád, který se nehoní za výškou

Když čeští turisté slyší „alpský vodopád“, většina si vybaví Krimml. Tři stupně, 385 metrů celkové výšky, strmá stezka s mosty a vyhlídkami. Grawa hraje jinou hru. Její trumf není vertikála, ale horizontála: voda z oblasti ledovce Sulzenauferner se nehrne jedním úzkým žlabem, ale rozlévá se přes široký skalní práh do kaskád o šířce zhruba 85 metrů. Výsledek vypadá spíš jako pohyblivá stěna než jako klasický vodopád.

Celková výška pádu činí 180 metrů, což samo o sobě není málo, ale právě ta šířka dělá z Grawy unikát. Tyrolské turistické materiály ji označují za nejširší vodopád Východních Alp. Geomorfologické vysvětlení v turistických zdrojích chybí, ale krajina kolem napovídá: údolí formoval ledovec, moréna a široký skalní stupeň nedovolily vodě vyhlodávat úzký kaňon. Voda si místo toho našla cestu přes celou šíři stěny.

Lehátka v mlze: co přesně je Grawa Observatorium

Původní vyhlídková platforma u paty vodopádu vzala za své v srpnu 2017, kdy ji zničila silná bouře. O dva roky později, v létě 2019, otevřelo Stubaital novou verzi a posunulo koncept o úroveň výš. Grawa Observatorium není klasická vyhlídka. Je to bezbariérová dřevěná platforma se čtyřmi úrovněmi, z nichž tři nabízejí dřevěná lehátka k sezení i ležení. Horní úroveň zůstává bez lehátek, aby se návštěvníci mohli plynule pohybovat a fotit.

Efekt je překvapivě intimní. Ležíte jen pár desítek metrů od místa, kde voda dopadá na kameny, jemná tříšť vám sedá na obličej a hukot vodopádu překrývá všechno ostatní. Tyrolské zdroje to samy přirovnávají k „letnímu kinu pod širým nebem“, jenže místo plátna běží před očima nekonečná smyčka padající vody. Studie Paracelsovy univerzity v Salcburku, na kterou se odvolává i zemská vláda Tyrolska, navíc připisuje jemné vodní mlze pozitivní vliv na dýchací cesty a psychiku. Takže nejde jen o podívanou, ale také o příjemný pobyt v jemné vodní mlze.

A co ten slib o zážitku „pod zemí“? Platforma leží na povrchu, přímo u paty vodopádu. Pokud Tyrolsko nabízí skutečně podzemní přírodní atrakci, je to spíš Natur Eis Palast na Hintertuxském ledovci, ledový palác ukrytý v útrobách hory. Grawa žádné podzemí nepotřebuje. Její síla je v tom, že vás nechá ležet tváří v tvář živlu, který byste normálně pozorovali z bezpečného odstupu.

Půl kilometru lesem a jste tam

Jednou z nejpřekvapivějších vlastností Grawy je, jak málo musíte udělat, abyste se k ní dostali. Od parkoviště a zastávky Raffein vede k vodopádu lehká lesní cesta dlouhá zhruba půl kilometru. Zvládne ji rodina s kočárkem i senior bez horolezeckých ambicí. Samotná platforma je bezbariérová.

Kdo chce víc, může pokračovat po trase WildeWasserWeg směrem k Sulzenaualm a Sulzenauhütte, tam už ale začíná regulérní horský terén, kde potřebujete pevné boty a kondici. Grawa funguje jako dokonalý vstupní bod: krátký, nenáročný a smyslově tak intenzivní, že i ti, kdo dál nepůjdou, odjíždějí s pocitem, že zažili něco výjimečného.

Jak se tam dostat z Česka

Z Prahy počítejte autem se šesti až sedmi hodinami jízdy přes Linz a Innsbruck, z Brna se sedmi až osmi. Parkoviště u Grawa Alm existuje, ale jeho cenu a kapacitu se nám v otevřených zdrojích nepodařilo ověřit, vyplatí se to zjistit předem.

Bez auta to jde taky. Z hlavního nádraží v Innsbrucku jezdí autobusy linek 590–594 přímo k zastávce Grawa Alm. Jarní jízdní řád pro rok 2026 platí od 2. května do 27. června, aktuální spojení si ověříte na webu obce Neustift. Cesta z Innsbrucku trvá zhruba hodinu.

Ubytování v regionu není problém, oficiální web Stubaitalu eviduje přes 730 ověřených možností a celý rezervační systém má českou jazykovou verzi. Víkendový výlet z Česka je reálný, i když pohodlnější varianta je přidat alespoň jeden den navíc.

Kdy jet, aby vodopád stál za to

Vodopády v Alpách bývají nejmohutnější na jaře, kdy taje sníh a ledovce pouštějí vodu. U Grawy, živené z oblasti Sulzenauferneru, to platí dvojnásob. Nejvhodnějším obdobím jsou květen a červen, voda má maximální průtok a kaskády pokrývají celou šířku skalního prahu. Pohodlná návštěvní sezona trvá od května do října, ale kdo chce zažít plnou sílu vodopádu, neměl by s návštěvou otálet až do srpna.

Jedno praktické upozornění: v blízkosti vodopádu je mokro. Lehátka i cestu pokrývá jemná vodní tříšť a vzduch je plný vlhkosti. Nepromokavá bunda a obuv s dobrou podrážkou nejsou luxus, ale nutnost. A telefon v igelitovém sáčku není paranoia, je to zkušenost.

Grawa nedělá nic z toho, co od alpského vodopádu čekáte. Nežene vás nahoru, nenutí vás stát, nevyžaduje dobrou kondici. Chce jen, abyste si lehli a dívali se. Někdy je to to nejlepší, co může příroda nabídnout.

Článek Tyrolský přírodní úkaz lze pozorovat vleže během neobvyklé prohlídky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> Chýnovská jeskyně ukazuje, jak voda rozpouštěla mramory a dolomity v pestrých vrstvách https://vedazive.cz/planeta-zeme/chynovska-jeskyne-ukazuje-jak-voda-rozpoustela-mramory-a-dolomity-v-pestrych-vrstvach/ Mon, 03 Aug 2026 02:30:00 +0000 https://vedazive.cz/?p=215575 Pouhých dvacet kilometrů od táborského náměstí se otevírá podzemí, které nemá v Čechách obdobu: ne krápníky, ale pruhy barevných hornin.

]]> Chýnovská jeskyně leží na jižním úbočí Pacovy hory u Dolních Hořic a většina návštěvníků Tábora o ní nemá tušení. Není to tím, že by nestála za pozornost. Je to tím, že nenabízí to, co si lidé pod slovem „jeskyně“ automaticky představí: bílé stalaktity, průsvitné záclony sintru, plavbu na podzemní řece. Místo toho tu na člověka čekají stěny, které vypadají jako geologická malba: pásy bílých, žlutých a hnědých mramorů protínají tmavé řezy amfibolitů. Efekt je jiný než v Punkevních nebo Javoříčských jeskyních. Méně pohádkový, víc syrový. A právě proto ho turisté, kteří přijeli za husitskou historií a renesančními štíty, snadno minou.

První zpřístupněná jeskyně v Čechách a na Moravě

V roce 1863 narazili dělníci při lámání kamene na podzemní prostory. O dva roky později začali bratři Rothbauerovi budovat žebříky, schody a dřevěné mostky, aby sem mohli vodit první zvědavce. V roce 1868 se Chýnovská jeskyně otevřela veřejnosti, dřív než jakákoli jiná jeskyně na českém a moravském území.

Od té doby prošla elektrifikací v roce 1952 i rozsáhlou rekonstrukcí v letech 2006–2007, při níž dostala novou elektroinstalaci a nový výstupní portál. Přesto si zachovala původní romantický ráz. Chodby jsou strmé, schodiště úzká, stropy nízké. Žádná vybetonovaná promenáda s barevnými LED reflektory. Spíš pocit, že vstupujete do podzemí tak, jak je viděli lidé před sto šedesáti lety.

Co uvidíte místo krápníků

Prohlídková trasa měří 260 metrů a trvá přibližně 45 minut. Zní to krátce, ale těch 330 schodů při teplotě 5–9 °C a vlhkosti blížící se stu procentům dá zabrat. Odměnou jsou partie, které mají vlastní jména a vlastní charakter:

  • Purkyňovo oko, kruhový útvar na stěně, kde se mramory a amfibolity střídají v koncentrických vrstvách. Vznik souvisí s korozní a vodní modelací hornin, přesný mechanismus ale věda dosud plně nepopsala.
  • Kaple sv. Vojtěcha, prostor s vysokým stropem a výrazným barevným pásováním.
  • Dračí hlava, Ohniště čarodějnic – pojmenování, která napovídají, jak silně podzemní tvary působí na představivost.
  • Podzemní jezírka, hladiny, v nichž se odrážejí pruhované stěny.

Celý systém přesahuje 1 400 metrů, téměř čtvrtina chodeb je trvale zatopená. Speleopotápěči tam od osmdesátých let objevují rozsáhlé prostory s unikátními drúzami křemene. Dno nejhlubšího zatopeného krasového prostoru v Čechách podle dosavadních průzkumů stále nikdo nenašel.

Proč ji turisté míjejí

Tábor funguje jako městský cíl. Lidé přijedou na Žižkovo náměstí, projdou podzemní chodby přímo v centru, dají si oběd a jedou dál. Chýnovská jeskyně leží mimo tento okruh a vyžaduje samostatný přesun, ať už autem, na kole, nebo kombinací vlaku do Chýnova a tříkilometrové procházky po modré značce.

Druhý důvod je marketingový. Krápníková jeskyně se „prodává“ snadno: jedna fotka stalaktitu a člověk ví, co dostane. Chýnovská jeskyně tohle nemá. Její síla je v textuře, barvě a atmosféře, ve věcech, které fungují naživo, ne na náhledovém obrázku v telefonu. Čísla to potvrzují: na konci devadesátých let sem mířilo kolem 40 tisíc návštěvníků ročně, v roce 2024 jich podle ročenky Správy jeskyní ČR přišlo 27 562.

Pro srovnání: Punkevní jeskyně nabízejí trasu 1 250 metrů, propast Macochu a plavbu na podzemní řece. Javoříčské se chlubí „nejbohatším světem krápníků“ a dvěma trasami o délce 790 a 360 metrů. Koněpruské lákají na 620 metrů chodeb a příběh středověké penězokazecké dílny. Chýnovská jeskyně proti tomu staví 260 metrů barevné geologie. Na papíře prohrává. Pod zemí ne.

Praktické informace pro sezónu 2026

ParametrDetail
Sezónaduben–říjen, zavřeno v pondělí (mimo červenec–srpen)
Otevírací dobaduben a září 9:00–15:30; květen–červen 9:00–17:00; červenec–srpen 9:00–17:00; říjen pevné časy 10:00, 12:00, 14:00
Vstupné dospělí210 Kč
Snížené / děti170 / 100 Kč
Rodinné580–670 Kč
Délka prohlídkycca 45 min, 260 m, 330 schodů
Teplota5–9 °C, vlhkost 96–100 %
Přístup z Táboraautem cca 20 km; vlakem do Chýnova + 3 km pěšky po modré; cyklotrasa dlouhá 40 km tam i zpět

Pro rodiny s dětmi jeskyně funguje, ale s výhradami. Kočárek neprojede, 330 schodů v chladu a vlhku zvládne spíš starší školák než tříleté dítě. Psi dovnitř nesmějí. Děti do tří let mají vstup zdarma.

Mimochodem, jeskyně je také největším přírodním zimovištěm netopýra řasnatého v celé Evropě. Proto je v zimě uzavřená a od devadesátých let v ní probíhala cílená konzervační opatření; z podzemí bylo vyneseno zhruba 270 tun navážek a sedimentů, aby se obnovil původní stav.

Zážitek, který se nedá vyfotit

Podle nás je Chýnovská jeskyně přesně ten typ místa, které propadne sítem sociálních sítí. Nemá jeden ikonický záběr, který by obletěl Instagram. Má ale něco, co většina zpřístupněných jeskyní v Česku postrádá: geologickou kresbu, kterou žádný krápník nenapodobí, a atmosféru podzemí, kde se od roku 1868 změnilo překvapivě málo.

Kdo příště zamíří do Tábora a bude mít v batohu mikinu navíc, udělá dobře, když odbočí k Pacově hoře. Těch 260 metrů pod zemí stojí za dvacet kilometrů navíc.

Článek Chýnovská jeskyně ukazuje, jak voda rozpouštěla mramory a dolomity v pestrých vrstvách se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> Skalní města bez turistů. Pískovcové věže v Lužických horách erodují bez povšimnutí. Od front v Českém Švýcarsku je dělí 20 km https://vedazive.cz/planeta-zeme/skalni-mesta-bez-turistu-piskovcove-veze-v-luzickych-horach-eroduji-bez-povsimnuti-od-front-v-ceskem-svycarsku-je-deli-20-km/ Sun, 26 Jul 2026 15:09:05 +0000 https://vedazive.cz/?p=214690 Skrytý český poklad: Tahle chráněná území spolu přímo sousedí. Přesto jedno zná celý svět a druhé sotva vlastní kraj

]]> Kdo letos v létě zkoušel zaparkovat u Hřenska nebo projít na Pravčickou bránu, ví, o čem je řeč. České Švýcarsko funguje jako trychtýř: tisíce lidí se tlačí do jednoho údolí, na jedno parkoviště, k jedné ikoně. Stačí přitom zamířit o dvě desítky kilometrů severovýchodně a krajina se rozloží jinak. Lužické hory nemají jeden povinný magnet, a právě proto v nich člověk může za jediný den vystřídat pískovcové skály, vulkanický kužel s rozhlednou, zříceninu hradu a lesní hřebenovou cestu a většinu toho projít bez čekání v řadě.

Kde hledat skály a kde už ne

Férové je říct rovnou: kdo čeká soutěsky a monumentální skalní útvary podobné Pravčické bráně, ten je v Lužických horách nenajde. Agentura ochrany přírody sama uvádí, že pískovcové útvary se na české straně vyskytují rozptýleně: Popova skála, Sedlecký špičák, Vraní skály. Pro krátký výlet poslouží Havraní skály u Nového Boru, kam vede dvoukilometrová zelená značka. Nejde ale o souvislé skalní město.

To nejlépe vyvinuté leží až za hranicí, v saském Jonsdorfu. Tamní Skalní město je rozlehlý okruh mezi pískovcovými věžemi a průrvami, který leží na stejném pískovcovém podkladu jako česká strana pohoří, jen ho eroze vytvarovala dramatičtěji. Kdo chce vidět opravdové skalní město Lužických hor, musí počítat s přeshraničním výletem. A to není nevýhoda. Je to součást nabídky.

Jeden den, čtyři zážitky

Síla Lužických hor nespočívá v jednom „wow“ místě, ale v tom, jak snadno se dá poskládat pestrý celodenní program. Modelový okruh z Jiřetína pod Jedlovou vypadá takhle:

  • Křížová hora – krátký výstup nad obcí, barokní kaple a výhled na celé pohoří.
  • Tolštejn – zřícenina hradu na čedičovém kopci s hradní restaurací, kde se dá poobědvat.
  • Jedlová – nejvyšší bod trasy (774 m), kamenná rozhledna s restaurací a ubytováním přímo na vrcholu.
  • Přeshraniční odbočka – z Dolního Podluží nebo Jonsdorfu do skalního města či k celoročně přístupnému hradu a klášteru Oybin

Celý okruh zvládne průměrně zdatný chodec za den. Žádné železné žebříky, žádné strmé kovové schody, které České Švýcarsko samo zmiňuje ve svém FAQ jako standardní součást tras.

Klid, ale ne prázdnota

Bylo by přehnané tvrdit, že Lužické hory jsou liduprázdné. Jedlová přitahuje podle obce Jiřetín až 30 tisíc návštěvníků ročně a parkoviště u jiřetínského infocentra bývá o víkendech plné. Rozdíl oproti Hřensku je ale zásadní: návštěvníci se rozlévají do více směrů. Nástupní body jsou v Jiřetíně, Novém Boru, Horním i Dolním Podluží, na německé straně v Jonsdorfu a Oybinu. Žádný jediný bod, kde se tvoří zácpa.

Pro léto 2026 je kontrast ještě ostřejší. CHKO Lužické hory k polovině července neuvádí žádná aktuální omezení průchodnosti. České Švýcarsko naproti tomu stále eviduje uzávěry: Gabrielina stezka zůstává nepřístupná a parkování u Pravčické brány podléhá regulovanému režimu.

Jak se tam dostat

Z Prahy se tam nejpohodlněji dostanete sezónním víkendovým spojem T10, takzvaným Lužickohorským rychlíkem. Z hlavního nádraží odjíždí v 9:00 a do stanice Jedlová přijíždí ve 12:02. Ve všední dny a mimo sezónu poslouží regionální linka U8 přes Děčín a dál na Varnsdorf. Cesta autem z Prahy do Jiřetína trvá zhruba dvě hodiny a vede po D8 a přes Děčín.

Zázemí v oblasti existuje, jen není koncentrované do jedné ulice plné stánků. Jiřetín nabízí penziony a chalupy, obec provozuje sportcentrum se 70 lůžky a malým kempem. Na Tolštejně i Jedlové se dá najíst i přespat. Pro rodiny s malými dětmi stojí za zmínku jonsdorfská Pohádková stezka (Märchenpfad) s dobou chůze přibližně 40 minut nebo okruh starými mlynářskými lomy (Mühlsteinbrüche), čtyřkilometrová trasa na dvě a půl hodiny se 160 metry převýšení.

Proč je nikdo nezná

Odpověď je prostší, než by se čekalo. Chybí ikona. Pravčická brána je vizuální zkratka, kterou pozná i člověk, který v životě nebyl na severu Čech. Lužické hory nic takového nemají a jejich nejsilnější skalní scéna leží za hranicí. K tomu se přidala historie: v roce 1946 přišel odsun původního německého obyvatelstva a v letech 1964 až 1974 obec Jiřetín přišla o desítky domů původní lužické architektury, které šly k zemi. Dvojí ztráta, lidí i stavební paměti, pomáhá vysvětlit, proč oblast dodnes působí tišeji a méně „dovyprávěně“ než její slavnější soused.

Právě v tom ale spočívá její hodnota. Lužické hory nejsou náhradní plán pro ty, kdo se nevešli do Českého Švýcarska. Jsou jiný druh výletu, pomalejší, rozptýlenější, bez povinné logistické bitvy. A ten klid, i když už není absolutní, zatím vydrží.

Článek Skalní města bez turistů. Pískovcové věže v Lužických horách erodují bez povšimnutí. Od front v Českém Švýcarsku je dělí 20 km se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> 20 km trasa z Příbrami do Rožmitálu vede kolem jezírka, kde Dvořák našel inspiraci pro Rusalku. Existuje dodnes https://vedazive.cz/historie-kultura/20-km-trasa-z-pribrami-do-rozmitalu-vede-kolem-jezirka-kde-dvorak-nasel-inspiraci-pro-rusalku-existuje-dodnes/ Sun, 26 Jul 2026 02:01:00 +0000 https://vedazive.cz/?p=214699 Dvacet kilometrů pěšky, tři kulturní vrstvy v jednom dni a na konci motoráček, který málem přestal jezdit. Tohle je výlet, kde se potkává hornická Příbram, Dvořákova krajina a zachráněná lokálka.

]]> Léto 1900. Antonín Dvořák sedí ve Vysoké u Příbramě, svém letním sídle, a píše libretistovi Jaroslavu Kvapilovi o rozpracované opeře. Kolem zámečku se táhne anglický park, v něm lesní jezírko s tmavou hladinou. Skladatel tudy chodí denně. Šplouchání vln, noční les, měsíční svit, motivy, které pak prostoupí celou Rusalku. To jezírko tam existuje dodnes, čtyři sta metrů od zámečku, a celá dvacetikilometrová trasa ze Svaté Hory v Příbrami do Rožmitálu pod Třemšínem vede kolem něj. Stačí jeden víkendový den a slušná obuv.

Kudy vede trasa a co po cestě potkáte

Páteří výletu je takzvaná Všerubská etapa Svatojakubské poutní cesty, která měří přesně 20,1 km. Start je na Svaté Hoře v Příbrami, odkud trasa klesá přes městský lesopark a Zdaboř k Novému rybníku a Drkolnovu. Tady se poprvé připomíná hornická minulost Příbramska. Pak trasa stoupá lesem přes Vysokou Pec a Havírnu až k Vysoké u Příbramě, kde čeká klíčový bod celého dne: Památník Antonína Dvořáka s parkem a Rusalčiným jezírkem.

Druhá polovina trasy je rovinatější. Vede mezi poli a podbrdskými vesnicemi přes Strýčkovy až do Rožmitálu pod Třemšínem. Fyzicky nejde o horský výkon, ale dvacet kilometrů s převýšením v první polovině už je nad rámec běžného rodinného odpoledne. Starší děti a chodci zvyklí na delší trasy to zvládnou, pro rodiny s menšími dětmi existuje zkrácená varianta: jet autobusem PID 567 z Příbrami blíže k Vysoké, projít si památník a okolí jezírka a pak pokračovat do Rožmitálu.

Rusalčino jezírko: místo inspirace, ne operní kulisa

Jezírko leží v osmihektarovém anglickém parku Památníku Antonína Dvořáka, asi 400 metrů od zámečku. Dostanete se k němu brankou na zadní straně areálu nebo po zpevněné cestě od boční brány. U břehu stojí pamětní kámen odhalený roku 1954 a torzo dubu, u něhož měl Dvořák sedávat.

Buďme upřímní: nejde o jezero z operní inscenace. Je to malá lesní vodní plocha s tmavší vodou, důsledek někdejší těžby rašeliny. Čerstvá reportáž Seznam Zpráv z letošního července popisuje jezírko střízlivě. Romantiku tu ale nedělá monumentalita místa. Dělá ji kontext. Vysoká byla Dvořákovým druhým domovem více než dvacet let, vzniklo tu nejméně třicet velkých skladeb a právě odsud psal v srpnu 1900 dopisy o Rusalce. Když stojíte u té tmavé hladiny v lesním zákoutí, nepotřebujete kulisy. Stačí vědět, že tady Dvořák slyšel to, co pak zapsal do partitury.

Park je přístupný každý den od května do srpna od 8:30 do 20:00. Prochází jím modrá turistická značka i Svatojakubská cesta, takže odbočka k jezírku je přirozenou součástí trasy. Pro rodiny s dětmi nabízí památník dětskou stezku dlouhou 1,5 km a naučný audiookruh „Říše zvuků – Vysoká“ o délce 5 km.

Motoráček jako tečka za výletem

V Rožmitálu pod Třemšínem čeká na pěšáky odměna, která málem zmizela. V prosinci 2021 zrušil Středočeský kraj v rámci úsporných opatření pravidelnou osobní dopravu na lokálce do Březnice. Koleje osiřely. Pak se ale město Rožmitál pod Třemšínem dohodlo s PID a od roku 2022 se vrátil alespoň sezonní víkendový provoz pod označením T9.

V roce 2026 motoráček jezdí každou sobotu, neděli a o státních svátcích od 25. dubna do 28. září. Denně vyráží čtyři páry spojů. Rezervace není potřeba. Platí volné sezení, takže stačí přijít na nádraží. Jízdní kola přepravují do vyčerpání kapacity. V Březnici navazují vlaky směr Praha nebo Beroun. Podle brožury turistických linek PID je financování zajištěno ve spolupráci s městem; přesný finanční model ale veřejně dostupný není.

Jak na to bez auta

Z Prahy do Příbrami se dostanete ze Smíchovského nádraží autobusovými linkami PID 392, 393 nebo 395, jezdí zhruba každých dvacet minut a cesta trvá necelou hodinu. Ze Svaté Hory vyrazíte pěšky. Po dvaceti kilometrech dorazíte do Rožmitálu, kde o víkendu naskočíte na T9 do Březnice. Odtud vlakem domů.

Kdo nechce šlapat celou trasu, může jet autobusem 567 z Příbrami směr Rožmitál a vystoupit blíž k Vysoké. Navštíví památník, jezírko a park a pak pokračuje zbylých deset kilometrů do Rožmitálu na motoráček. Ideální období je od konce dubna do září, kdy se překrývá otevírací doba parku s provozem T9.

Tři vrstvy v jednom dni: hornická stopa, Dvořákova krajina, zachráněná lokálka. Žádná z nich by sama o sobě nestačila na celodenní výpravu. Dohromady tvoří výlet, který má v Čechách jen těžko srovnatelnou obdobu.

Článek 20 km trasa z Příbrami do Rožmitálu vede kolem jezírka, kde Dvořák našel inspiraci pro Rusalku. Existuje dodnes se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> Kokořínské Pokličky vznikly selektivní erozí různě odolných pískovců a slepenců, mnohdy vypadají bizarně https://vedazive.cz/planeta-zeme/kokorinske-poklicky-vznikly-selektivni-erozi-ruzne-odolnych-piskovcu-a-slepencu-mnohdy-vypadaji-bizarne/ Mon, 06 Jul 2026 21:20:50 +0000 https://vedazive.cz/?p=212177 Pískovcové věže u Mšena nejsou jen fotogenická kuriozita. Jsou nejčitelnější geologickou lekcí, jakou české krajiny nabízejí, a přitom je většina výletníků zná jen jako zastávku cestou od hradu.

]]> Kdo přijede do Kokořínského dolu, obvykle míří na hrad. Gotická silueta nad Pšovkou funguje jako magnet, kolem něhož se skládají trasy, parkoviště i propagační letáky. Jenže po třech kilometrech chůze z podhradí po červené značce narazíte na útvar, který se dostal do loga celé chráněné krajinné oblasti Kokořínsko – Máchův kraj. Patnáct metrů vysoké skalní věže s plochými „čepicemi“ vypadají, jako by je někdo vyřezal podle šablony hřibu. Není to náhoda ani hra přírody naslepo. Je to učebnicový výsledek procesu, který geologie nazývá selektivní zvětrávání, a Pokličky ho ukazují tak názorně, že ho pochopíte dřív, než dočtete informační tabuli.

Tvrdá čepice, měkká noha

Princip skalního hřibu je překvapivě prostý. Představte si sendvič: nahoře leží vrstva pískovce prosyceného oxidy železa, dole běžný křemitý pískovec jizerského souvrství, starý zhruba 90 milionů let. Horní vrstva je tvrdá, odolná, téměř nepropustná. Spodní je měkčí a pórovitější, takže ji déšť, mráz a vítr rozrušují rychleji. Výsledek? Noha se zužuje, klobouk zůstává. Vzniká tvar, který laik přirovná k hřibu a geolog označí za skalní hřib se železitou inkrustací.

Klíčové je, odkud se železo vzalo. Česká geologická služba uvádí, že jeho zdrojem byly třetihorní vulkanity v okolí Sedlece a v horní části rokle Močidla, tedy jen kousek východně od Pokliček. Železo migrující podzemní vodou nasytilo jednu konkrétní slepencovou polohu a vytvořilo tak odolnou desku, která dodnes chrání měkčí horninu pod sebou. Geolog Jan Adamovič ve svém textu o geologii Kokořínska upřesňuje, že právě u ústí Močidel se tato železem prosycená vrstva dostala do ideální pozice a krajina se začala přepisovat do tvaru, který dnes obdivujeme.

Nejnavštěvovanější, a přesto ve stínu

Pokličky nejsou žádný tajný tip pro zasvěcené. Podle koncepce práce s návštěvnickou veřejností CHKO z roku 2018 zaznamenala Agentura ochrany přírody a krajiny na modré stezce ke Mšenským pokličkám 57 296 průchodů za rok, nejvíc ze všech monitorovaných lokalit v Kokořínském dole. Sedmdesát jedna procent návštěvníků přišlo mezi květnem a zářím.

Přesto v povědomí běžného výletníka zůstávají Pokličky spíš přílohou ke Kokořínu. Hrad má vlastní web, vlastní parkoviště, vlastní příběh romantické obnovy z 19. století. Pokličky nemají otevírací dobu ani vstupné, jsou volně přístupné po dřevěném schodišti v přírodní rezervaci. Právě ta nenápadnost je paradoxně činí cennějšími: místo, které si nevybírá vstupné, musí zaujmout tím, co je.

Jak se tam dostat a co respektovat

Od parkoviště pod hradem Kokořín vede červená turistická značka údolím Pšovky směrem ke Mšenu. Po zhruba třech kilometrech (odhadem 45 až 60 minut chůze) dorazíte k odbočce na Pokličky, odkud následuje závěrečný výstup po schodech. Cestou míjíte tůně, někdejší mlýny Štampach a Kroužek, roubené chalupy v Hlučově a Vojtěchově. Údolí samo o sobě stojí za procházku i bez cílové destinace.

U samotných Pokliček platí pravidla chráněné krajinné oblasti:

  • Pohybujte se výhradně po značené trase a oficiálním schodišti.
  • Nepřekračujte oplocení; AOPK dokumentuje, že sešlap mimo trasu způsobuje erozi a poškozuje kořenový systém okolní vegetace.
  • Lezení na skalní útvary není povoleno; v celé CHKO je horolezectví možné jen ve vyznačených terénech se souhlasem správy a u Pokliček žádný takový terén vyznačen není.

Unikát, nebo jeden z mnoha?

Pokličky u Mšena nejsou jediné skalní hřiby v Čechách. Přímo v okolí existují Jestřebické pokličky a řada méně vyvinutých „zárodečných“ tvarů v Kokořínském i Vojtěšském dole. Atraktivní hřibovité útvary najdete i na Broumovských stěnách. Rozdíl je v čitelnosti. V Adršpachu nebo Prachovských skalách obdivujete labyrint věží, chodeb a soutěsek, celkový dojem skalního města. U Pokliček stojíte před jedním konkrétním jevem a vidíte ho celý: tvrdou čepici, měkkou nohu, probíhající erozi. Je to jako rozdíl mezi symfonií a sólem na piano; obojí má hodnotu, ale sólo slyšíte čistěji.

Čas pracuje oběma směry

Středočeská centrála cestovního ruchu i web hradu Kokořín shodně upozorňují, že eroze pokračuje. Nohy skalních hřibů se dál zužují a jednou (v horizontu, který žádný dohledaný zdroj neupřesňuje) klobouky spadnou. Zároveň ale v krajině vznikají nové zárodečné tvary tam, kde železitá vrstva teprve začíná chránit měkčí podloží. Pokličky nejsou statická památka. Jsou snímkem probíhajícího procesu, který trvá miliony let a zastavit se nedá.

Kdo letos v létě vyrazí na Kokořín, udělá dobře, když možnost vydat se po červené značce směrem ke Mšenu neodbude jen pokrčením ramen. Tři kilometry navíc stačí k tomu, abyste viděli, jak krajina pracuje, pomalu, trpělivě a s výsledkem, který připomíná hřib.

Článek Kokořínské Pokličky vznikly selektivní erozí různě odolných pískovců a slepenců, mnohdy vypadají bizarně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> Pokličky u Mšena nonadult Schwarzenberský kanál využil spád vody k plavení dřeva mezi povodím Vltavy a Dunaje. Ve své době přelstil rozvodí https://vedazive.cz/technika/schwarzenbersky-kanal-vyuzil-spad-vody-k-plaveni-dreva-mezi-povodim-vltavy-a-dunaje-ve-sve-dobe-prelstil-rozvodi/ Mon, 06 Jul 2026 04:05:00 +0000 https://vedazive.cz/?p=212174 Na Šumavě se skrývá vodní dílo, které koncem 18. století převedlo vodu z povodí Vltavy do povodí Dunaje, bez čerpadel, bez zdymadel, jen gravitací.

]]> Schwarzenberský plavební kanál nemá vyhlídkovou plošinu nad hladinou ani fotogenický odraz smrků ve vodě. Je to úzký příkop v lese, lemovaný mechem a kameny. Přesto jde o jednu z nejpozoruhodnějších technických staveb v Česku, národní kulturní památku, která v horském terénu dokázala něco, o čem se staletí jen mluvilo: propojit dvě velká evropská povodí. Myšlenka spojit Vltavu s Dunajem se v českých pramenech objevuje už za Karla IV. Realizace přišla o čtyři sta let později, když prudce vzrostla cena dřeva a schwarzenberské panství potřebovalo dostat šumavské kmeny do Vídně.

Inženýr, který začal zkouškou u Růžového vrchu

Josef Rosenauer, knížecí inženýr, nevsadil na jeden velký překop. V roce 1789 nejprve u Růžového vrchu zkušebně propojil potok Ježovou v povodí Vltavy se Světelským potokem v povodí Dunaje. Když voda skutečně přetekla přes rozvodní čáru, měl důkaz, že gravitační převod funguje. Teprve pak se rozjela stavba hlavního kanálu, na níž ručně a bez strojů pracovalo více než tisíc dělníků.

Klíčem nebyl žádný zázračný patent, ale precizní geodézie a hydraulika. Kanál má průměrný spád pouhých 0,2 %. Napájí ho 27 přítoků. Vodu dodávají Plešné jezero, které se už v roce 1791 proměnilo v regulační nádrž, a soustava dalších nádržek a stavidel. Dřevo se plavilo po vodě, která po překročení rozvodí odtékala k Dunaji místo k Severnímu moři. Žádná pumpa, žádný motor, jen přesně spočítaný sklon a dostatek vody ve správný čas.

Proč nejde o „jediný kanál přes rozvodí v Evropě“

Občas se o Schwarzenberském kanálu píše jako o světovém unikátu. Tak jednoduché to není. Historický Ludwigův kanál v Bavorsku propojil Dunaj s Rýnem pomocí stovky zdymadel už v roce 1846 a dnešní kanál Mohan–Dunaj dělá totéž v moderním měřítku. Oba překonávají hlavní evropské rozvodí.

Schwarzenberský kanál je ale jiný typ díla. Není to lodní průplav s masivní infrastrukturou. Je to horský plavební kanál na dříví, který funguje čistě gravitačně v terénu, kde se nadmořská výška pohybuje kolem tisíce metrů. Podle nás právě v tom spočívá jeho skutečná výjimečnost, v kombinaci horského prostředí, gravitačního řešení a hospodářského účelu zásobovat palivem vzdálenou metropoli. Oficiální české zdroje ho oprávněně označují za jediný úspěšně realizovaný projekt vodního propojení povodí Vltavy a Dunaje.

Proč ho turisté objevují tak pomalu

Ledovcová jezera mají vyhlídky, modrou hladinu a silnou značku. Černé jezero, Čertovo jezero, Plešné jezero, to jsou ikony, které se vejdou na pohlednici. Kanál je liniová stavba rozprostřená na desítky kilometrů lesem. Nemá jeden ikonický bod.

K tomu přistupuje historie. Celá oblast kolem kanálu ležela v hraničním pásmu a turistům se naplno otevřela až po roce 1990. Jak připomíná oficiální přeshraniční web kanálu, dílo „dlouho existovalo v tajnosti“. Zatímco jezera měla desetiletí na to stát se symbolem Šumavy, kanál dohání ztracený čas teprve třicet let.

Přitom trasa nabízí víc, než se zdá na první pohled: tunel u osady Jelení dlouhý 419 metrů, Rosenauerovu kapličku, akvadukt u Rossbachu, nádrž Říjiště, spáditý úsek pod Morau i původní sáhové kameny, jimiž se kdysi měřilo splavené dřevo.

Jak se tam dostat v sezoně 2026

Nejpřístupnější nástupní místo je u Jeleních Vrchů, kde se parkoviště nachází přímo před dolním portálem tunelu. Z Nové Pece vede ke kanálu devět kilometrů dlouhá zeleně značená cesta po rovinatém štěrkopískovém povrchu vhodném i pro kola. Další oblíbený bod je Rosenauerův pomník u Nového Údolí.

Důležité omezení pro letošek: NP Šumava uvádí uzavírku lesní cesty podél kanálu v úseku Rosenauerův pomník – Oslí cesta, a to od 1. června do 31. října 2026 kvůli opravám. Kdo chce vidět celou trasu, měl by plánovat cestu od Jeleních Vrchů směrem k Nové Peci.

Obec Nová Pec navíc v kalendáři pro sezonu 2026 uvádí ukázky plavení dřeva v termínech od 2. května do 5. září, což je jeden z mála způsobů, jak si představit, jak kanál skutečně fungoval, když jím po vodě sjížděly tisíce kmenů směrem k Vídni.

Poslední hospodářský plavební příkaz byl vydán 20. března 1961. Dřevo už kanálem nepluje. Ale voda v něm stále teče tím směrem, který jí před dvěma sty třiceti lety určil inženýr s nivelačním přístrojem a tužkou.

Článek Schwarzenberský kanál využil spád vody k plavení dřeva mezi povodím Vltavy a Dunaje. Ve své době přelstil rozvodí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> Drábské světničky využily přirozenou ochranu pískovcových bloků na okraji Českého ráje https://vedazive.cz/planeta-zeme/drabske-svetnicky-vyuzily-prirozenou-ochranu-piskovcovych-bloku-na-okraji-ceskeho-raje/ Mon, 06 Jul 2026 03:32:00 +0000 https://vedazive.cz/?p=212180 Příhrazské skály zabírají téměř dvojnásobnou rozlohu oproti Prachovským a podle hodnocení UNESCO nabízejí nejširší škálu skalních tvarů v celém Českém ráji.

]]> Když se řekne „skalní město v Českém ráji“, většina lidí si vybaví Prachov. Pokladny, parkoviště, značené okruhy, trasa pro kočárky, všechno na místě, všechno přehledné. Jenže asi deset kilometrů jihozápadně leží rozlehlý pískovcový celek, který turistický průmysl nikdy nezabalil do tak úhledného produktu. A právě proto si ho příroda nechala víc pro sebe. Příhrazské skály nemají centrální vstup ani dětskou stezku s pokladnou. Mají 178 skalních věží, hluboké kaňony, pseudokrasové jeskyně a třicetimetrovou věž, kterou horolezci nedokázali zdolat až do roku 1937.

Proč všichni znají Prachov

Prachovské skály fungují jako návštěvnický areál s jasným scénářem. Přijedete, zaplatíte vstupné a parkovné, vyberete si jeden ze značených okruhů a za hodinu až dvě jste zpátky u auta. Od roku 2024 tu navíc běží dětská naučná stezka. Záchody, občerstvení, informační tabule, servis, na který jsou rodiny s dětmi zvyklé z hradů a zámků. Oficiální materiály Českého ráje Prachov prezentují jako „nejznámější skalní město“ regionu a ta nálepka drží desítky let.

Rozloha přírodní rezervace Prachovské skály činí 262 hektarů. Přes dvě stě věží stěsnaných do kompaktního prostoru vytváří efektní kulisu, kterou zvládnete vstřebat během odpoledne. Právě ta koncentrace a snadná čitelnost dělají z Prachova ideální „první skalní město“ pro každého, kdo do Českého ráje přijede poprvé.

Co má Příhraz navíc, a proč o tom málokdo ví

Příhrazské skály pokrývají téměř 520 hektarů. Náhorní plošina je rozřezaná hustou sítí roklí a soutěsek tak hluboko, že některé kaňony připomínají spíš miniaturní Grand Canyon než českou pískovcovou krajinu. Geologové České geologické služby popisují homogenní pískovcové těleso mocné 90 až 100 metrů, ve kterém je dodnes čitelné šikmé zvrstvení, stopy po proudech dávného moře. A do toho všeho zasáhly neogenní vulkanity kolem vrchu Mužský, které okolní reliéf ještě zkomplikovaly.

Výsledek? Pestrost, jakou Prachov nenabídne. V hodnoticím dokumentu UNESCO se u Příhrazských skal výslovně mluví o „nejširší škále mezo- a mikroreliéfu“ mezi skalními městy Českého ráje. Konkrétně to znamená:

  • Skalní brány, oblouky a okna, klasické erozní formy, které jinde v regionu najdete jednotlivě, tady pohromadě.
  • Skalní hřiby, pilíře s přečnívající hlavicí, vzniklé nerovnoměrným zvětráváním měkčích a tvrdších vrstev.
  • Pseudokrasové jeskyně a propasti, dutiny, které nevznikly rozpouštěním vápence, ale mechanickým rozpadem pískovce.
  • Studený průchod, úzká soutěska, kde i v létě cítíte chlad stíněného kamene.
  • Kobylí hlava, asi třicet metrů vysoká věž, převislá ze všech stran a ve spodní části hladká natolik, že horolezcům odolávala až do roku 1937.

Proč o tom většina turistů neví? Příhrazské skály nejsou jednoduše pojatým turistickým produktem. Žádná pokladna, žádný centrální okruh, žádná trasa pro kočárky. Vstupujete z několika stran, terén je náročnější a zážitek se rozloží do celého dne místo dvou hodin. Geologická zajímavost sama o sobě turistickou známost negarantuje.

Devět kilometrů, dvacet zastavení a strmé schody

Oficiální okružní naučná stezka měří zhruba 9 kilometrů a má 20 zastavení, včetně úkolů pro děti. Počítejte s přibližně třemi hodinami chůze. Terén ale není procházka: Příhrazské schody jsou strmé, cesta vede přes kořeny a mokré kameny a pro kočárky ani kola se nehodí. Děti zvyklé chodit to zvládnou, méně zdatní turisté udělají lépe, když si vyberou kratší nástup a neabsolvují celý okruh.

Prakticky se sem dostanete autobusem do Dneboha (necelý kilometr k nástupu) nebo vlakem do Březiny nad Jizerou (asi 1,2 km). Autem míříte na parkoviště v Příhrazech nebo u Dneboha-Kavčiny; v sezoně bývá parkování zpoplatněné, typicky kolem 100 korun.

Drábské světničky: ikona, která zatím čeká

Jedním z hlavních lákadel Příhrazských skal jsou Drábské světničky, zbytky středověkého skalního hradu vysoko na pískovcovém ostrohu. Jenže právě tady narazíte na aktuální komplikaci. Lesy ČR tu v roce 2025 zahájily záchranný projekt a k začátku července 2026 je areál podle oficiálního webu stále uzavřený. Předpokládané otevření se posunulo na září až říjen 2026. Před výpravou proto zkontrolujte aktuální stav; okolní trasy mohou být průchozí, ale samotné světničky zatím ne.

I bez nich ale Příhrazské skály nabízejí dost na celý den. Čekají tu Studený průchod, Kobylí hlava i desítky bezejmenných roklí, kde potkáte spíš sýkorky než jiné turisty. Příhrazské skály nabízejí krajinu, která si svůj příběh nechává vyprávět pomaleji, a podle nás o to silněji.

Článek Drábské světničky využily přirozenou ochranu pískovcových bloků na okraji Českého ráje se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> Jedení na ulici se trestá rákoskou a v ZOO jsou v klecích lidé místo zvířat: Život v jednom z nejbezpečnějších měst světa https://vedazive.cz/historie-kultura/klady-nastrahy-singapuru/ Sat, 16 Aug 2025 03:17:00 +0000 https://vedazive.cz/?p=134489 Jedno z nejbezpečnějších měst světa. Pojmy jako korupce nebo krádež jsou tu vlastně neznámé. Všude vás vítá čistota a disciplína, žádné dopravní nehody.

]]> V asijském Singapuru je ovšem také zakázáno jíst na ulici nebo veřejně projevovat náklonnost k další osobě. Jde o malý městský stát na jih od Malajsie se zhruba 5,5 miliony obyvatel. Od roku 1965 je brán jako nezávislý a také se neustále rozvíjí. Vypravit se sem je dnes jako cestovat do budoucnosti. Jde totiž – mimo jiné – o ohromující mix moderní architektury, ochrany životního prostředí a mnoha dalších velmi progresivních trendů.

Architektonické vlivy

Na druhé straně jsou tu ale rigidní společenské podmínky a až děsivě přísná pravidla. Výjimkou není kruté bití ani trest smrti. Ale vypadá to, že podivná směsice opravdu vede k úspěchu. Nejčastějším pouličním jídlem je tu pečená kachna, která je připravena v „kuchyňkách“ food courtů. Během sledování přípravy si přes telefon rezervujete stůl. Od toho se nikdo nehne a po jídle se můžete procházet mezi mrakodrapy nebo v parku.

Podél malých domků ve viktoriánském stylu (připomínají britské koloniální časy) dojdete až ke 3 budovám hotelu Marina Bay. To je jedna z hlavních atrakcí celého města s více než 2 500 luxusními pokoji. Má největší apartmá o velikosti 630 metrů čtverečných, kasino s 1 600 automaty, dvě divadla a šest restaurací, stále ale nejde o vrchol. Tím je 160 metrů dlouhé koupaliště ve výšce 200 metrů, pod širým nebem.

Rozhled všude kolem a absolutní bezpečí

Z místa získáte jedinečný výhled na město. SkyPark pojme 3 900 lidí, kteří se na okolí dívají z výšky 55 pater. Před výpravou do Singapuru jsou vám k dispozici jen oficiální údaje. S těmi nejspíš ztratíte chuť cestovat tak daleko, jelikož je zde zakázáno nosit i balíček žvýkaček. Případně můžete mít problém kvůli přítomnosti padělků elektroniky či dalšího zboží. Stejně tak si v zemi s průměrnou teplotou 26,7 stupně Celsia nedáte nic dobrého ani na ulici.

Jakákoli konzumace jídla či pití na veřejnosti je totiž zakázána. Berte ovšem v úvahu, jakou svobodu zažije turista, který nechá na lavičce mobil nebo foťák. Na ten totiž nikdo ani nesáhne. Tohle je opravdu osvobozující pocit. A jakmile se na tento režim adaptujete, uvědomíte si, že pravidla opravdu nejdou proti vám. Vyplatí se proto nevnášet dovnitř drogy, žvýkačky, pornografii nebo padělané zboží. Pak si můžete užít absolutní bezpečí.

Místní ochrana životního prostředí

Ekologie a úcta k přírodě se tu projevuje v mnoha ohledech. Kromě jiného se tu velmi prodraží cestování autem a nejde zdaleka o jediné opatření. V zoologické zahradě platí obrácený režim. V klecích tu totiž jsou návštěvníci, nikoli zvířata. Když pak sedíte na elektrické minidráze, můžete klidně pozorovat, jak se divoká zvířata chovají téměř opravdu „venku“. Toto nerušené prostředí je samo o sobě opravdu jedinečným zážitkem.

Singapur je v pramenech zmiňován už od 3. století. Původně se potýkal s mnoha problémy, ale následně zvolil cestu obrovského rozvoje ekonomiky, infrastruktury, hygieny a veřejné bezpečnosti. Stal se tak jedním z nejvýznamnějších finančních center současnosti, a to jak v Asii, tak i v holandských nebo portugalských poměrech. Po 2. světové válce se o něj hádali Japonci a Britové, v roce 1965 však získal nezávislost. Za návštěvu rozhodně stojí.

Článek Jedení na ulici se trestá rákoskou a v ZOO jsou v klecích lidé místo zvířat: Život v jednom z nejbezpečnějších měst světa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> Češi přišli na způsob, jak létat v bussiness třídě, aniž by si museli připlácet. Letecké společnosti na to raději neupozorňují https://vedazive.cz/technika/letani-bussiness-tridou/ Tue, 12 Aug 2025 04:05:00 +0000 https://vedazive.cz/?p=110696 Zkušenosti mnoha cestujících ukazují, že komfort a služby z bussiness třídy se dají získat za poměrně rozumnou částku. Hlavně tehdy, když projevíte trošku vynalézavosti.

]]> Letecké třídy jsou rozdělené na základě celkového komfortu a poskytovaných služeb. Ne všichni jsou si ovšem vědomi, co tyto rozdíly vlastně obnáší. Stejně tak není příliš známo, že lepší servis se s trochou vynalézavosti dá získat za poměrně rozumné částky. Společnosti tyto postupy samozřejmě nijak nehlásí, protože by byly samy proti sobě. Člověk je ovšem tvor tvořivý a mnoho cestujících už si ověřilo, že existují způsoby, jak se dostat do vyšší třídy.

Věrnost projevená letecké společnosti

Létáte-li s některými aerolinkami pravidelně, máte nejspíš možnost dostat se do obchodní třídy za lepších podmínek než sporadický klient. Letecké společnosti dovolují například výměnu nalétaných kilometrů za cenu letenky. Případně můžete jednou za čas dostat při rezervaci nabídku na bezplatný upgrade.

Levnější při změně, nikoli nákupu

Stejně tak se dá ušetřit v situaci, kdy si při nákupu cesty zvolíte nejdříve ekonomickou třídu a pak provedete změnu. Systém vám obvykle nabídne upgrade na vyšší třídu, který vás vyjde levněji než přímé zakoupení od začátku.

Další efekt nadměrné rezervace

Cestující v bussiness třídě jsou většinou poslední na odbavení. Letecké společnosti totiž pravidelně prodají více letenek, než je míst v letadle. Počítají přitom s okolností, že se nedostaví všichni cestující. Říká se tomu overbooking a dovoluje získat tento komfort za lepších podmínek. Akceptujete-li pozdější odbavení, máte cestu otevřenou.

Rozdíly cestovních tříd

Přes základní rozdělení leteckých tříd je jasné, že lze najít odlišnosti i podle konkrétního poskytovatele. Dost dobře nelze ani stanovit cenové hladiny, které se mohou někdy i drasticky lišit.

Ekonomická třída

Dost možná nejznámější model cestování, protože v této sekci letěl asi každý, kdo kdy nastoupil do komerčního letu. Naprostý základ letecké přepravy představující v zásadě sedačku z bodu A do bodu B. Dálkové linky vám mohou ještě nabídnout občerstvení zdarma, které sestává z teplého pokrmu, dezertu a salátu.

Prémiová ekonomická třída

Není nabízena vždy, jde o samostatnou kabinu s citelně větším prostorem pro nohy. Logicky se to projevuje na ceně letenky. Pokud půjdete k odbavení jako poslední, zkuste se zeptat na upgrade – můžete ho získat i bezplatně.

Obchodní třída neboli bussiness class

Pokud jste absolvovali cestu v širokém trupu na dálkovém letu, asi jste nastupovali i vystupovali vstupem pro obchodní třídu. Zde se bavíme už o zcela odlišném pohodlí po celou cestu. Zahrnuje prioritní odbavení, prostorná sedadla i alkohol během letu. Nemluvě o prioritě odbavení, výstupu a nástupu. Hlavním bonusem je ovšem to, že i po dlouhém letu vyjdete ven nádherně odpočatí a zcela čerství.

První třída čili first class

Luxus v oblacích se soukromím a službami na míru. Z důvodu náročnosti na provedení ji nabízí jen některé aerolinky a jde o vrchol možností veškerých letadel. Catering sestává z čerstvých jídel uvařených podle menu, v nabídce jsou i masáže zdarma. Nechybí ani sprcha, která se objevuje i v některých bussiness saloncích. Podávání jídla si také určujete sami, stejně tak vás posádka může vzbudit na čas, nechybí ani nejvybranější nápoje.

Článek Češi přišli na způsob, jak létat v bussiness třídě, aniž by si museli připlácet. Letecké společnosti na to raději neupozorňují se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> Nejzáhadnější zmizení několika turistických skupin, nad jejichž vysvětlením dodnes visí spousta otazníků https://vedazive.cz/historie-kultura/zahady-horskych-vyprav/ Wed, 06 Aug 2025 05:55:00 +0000 https://vedazive.cz/?p=89149 Více jak půl století se historici a cestovatelé probírali podrobnostmi o záhadné smrti několika turistů i zkušených horalů. Na každé zmizení vznikla nejedna teorie.

]]> Nejznámější tragédie Ďatlovovy výpravy rozhodně není v historii ruského cestovního ruchu jediná. Všechny jsou přitom zahaleny silným závojem tajemna. Skeptici sice tvrdí, že pro každý řetězec zdánlivě nevysvětlitelných událostí lze najít rozumné a logické odůvodnění. To nic nemění na skutečnosti, že kolem Ďatlovovy výpravy ani těch následujících není dosud zcela jasno. Možností je vždy více a žádná z nich zatím nepřevládla.

Skupina Ljudmily Koroviny

V roce 1993 zamířilo sedm lidí vedených zkušenou horolezkyní jménem Ljudmila Korovina do průsmyku v pohoří Chamar-Daban na jihu Sibiře. Počasí se postupně zhoršilo, pršelo a padal sníh, navzdory bouři však pokračovali ve své cestě. Jednomu z nich najednou začalo krvácet z uší a ostatní se začali chovat velmi podivně. Jedna žena padla z ničeho nic k zemi s pěnou u pusy. Šest ze sedmi členů výpravy potkal stejný osud. Strhali si šaty a chytali se za hrdla. Jediná přeživší, Valentina Utočenkova, nedokázala vysvětlit, co se s jejími přáteli vlastně stalo.

Z posledních sil sestoupila ze svahu a dostala se až k řece, kde byla zachráněna skupinou kajakářů. Podle odborníků mohlo za smrt všech členů výpravy podchlazení, protože všichni byli nalezeni prakticky nazí. Další zjištění včetně nedostatku proteinů, který se objevuje při hladovění, však nebyly vysvětleny. Zároveň nebyla nalezena odpověď na předchozí prapodivné chování, které potkalo jednotlivé členy.

Tragédie skupiny Chivruai

V zimě roku 1973 zemřelo na poloostrově Kola 10 turistů, dle oficiální verze umrzli. Není jasné, proč se skupina rozhodla po náročném přechodu vylézt do průsmyku za tmy. Teplota klesla, foukal vítr. Došlo k rozdělení na 2 skupiny, jedna se šla bez výbavy rozhlédnout, zbytek zemřel, protože nedokázal postavit tábor. Dá se namítnout, že šlo jen o chybná rozhodnutí, podle zkušených turistů není ale výklad tak jednoznačný.

Chyby byly směšné i na nováčka, šlo však o zkušené horaly. Podle některých se projevil mytický obr Kuyva, kolem jehož obrazu turisté prošli. Přes vyšetřování se detaily nikdy nedochovaly a podle badatelů byly materiály záměrně zničeny. Viktor Vorošilov, příbuzný jednoho z turistů, se v lednu 2019 pokusil o vlastní průzkum. Podrobnosti o cestě ani nové informace však s nikým nesdílel a brzy nato byl sám zabit.

Skupina Michaila Korena

Na jaře roku 1971 se devět turistů v čele s Michailem Korenem vydalo do pohoří Východní Sajan. Podle plánu měli do 10. dubna dojít do kontrolního bodu. Když se tak nestalo, začala záchranná akce. Celou trasu proletěl vrtulník a jedinou stopou byl opuštěný stan na okraji průsmyku Firr. Dorazivší záchranáři našli jídlo, peněženky i další horské vybavení, ale turisty nikde. Nedaleko byla ve sněhu zapíchnutá náhradní lyže, tzv. „tchyně“.

Kopání kolem ní vyjevilo pozůstatky výpravy až v květnu. Tehdy byla objevena první tři těla a o několik dní později ještě pětice dalších. Měsíc nato bylo objeveno i tělo Korena. Skupinu zdržel člen se žaludečními problémy, mezitím hustě sněžilo. Před nimi vznikly sněhové římsy, většina se však vydala dál. Koren balil stan a za ostatními zaostal, kamarády před ním smetla lavina. Jako vodítko k místu zapíchl lyži, nakonec byl ale sám smeten další lavinou.

Jaké znáte další cestovatele, kteří zahynuli podivným způsobem?

Zdroj: TheScientist

Článek Nejzáhadnější zmizení několika turistických skupin, nad jejichž vysvětlením dodnes visí spousta otazníků se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> Smutný osud českých studentů v Albánii: Údajně se měli stát oběťmi obchodníků s lidskými orgány https://vedazive.cz/mix/prazdniny-v-albanii/ Sat, 20 Apr 2024 02:33:00 +0000 https://vedazive.cz/?p=187938 Tragický konec má výlet tří mladých studentů do pohoří Prokletije v Albánii. Všichni tři v neznámých horách beze stopy zmizí. Co se s nimi doopravdy stalo?

]]> Píše se rok 2001 a tři mladí studenti odjíždějí do hor v Albánii. Bratři Michal (23) a Jan (22) a Michalova přítelkyně Lenka (23) jsou zkušení horolezci, kteří chtějí prozkoumat pohoří Prokletije. Už samotný název pohoří naznačuje, že tento příběh nebude mít šťastný konec. V Albánii v té době panují poměrně neklidné časy, které se trojici studentů stanou osudnými. Všichni tři beze stopy zmizí a ani po více jak dvaceti letech se s jistotou neví, co se s nimi stalo.

Prázdniny v Albánii

Trojice studentů si podle všeho moc dobře uvědomovala, do jak nebezpečné oblasti se chystají. Rodičům doma tvrdili, že jedou do hor v Rumunsku, kde už dřív několikrát byli. Ve skutečnosti se však vydali do Albánie. Albánskou hranici překročili 7. srpna 2001 a zpátky se měli vrátit o pár dní později. Místo návratu však rodiny studentů čekalo nepříjemné zjištění.

Rodina i kamarádi okamžitě zorganizovali dobrovolnou pátrací skupinu, která se vydala do Albánie studenty hledat. Hned po příjezdu byl skupině přidělen místní ozbrojený doprovod. V tu chvíli dotyční zjistili o jak nebezpečné prostředí se jedná a začali tušit, že se studentům v Albánii stalo něco tragického. Přes všechny snahy se jejich těla nikdy nenašla a ani po dvaceti letech není zcela jisté, co se tehdy přihodilo.

Schéma pohoří Prokletije

Český stát nic nezmůže

Rodinám studentů v tu chvíli nedokáže nikdo pomoct. Česká policie i ambasáda v Albánii měly jen omezené možnosti, jak v případě postupovat. Bratr ztracené Lenky se s tím však nehodlá smířit a obrací se na spisovatele a scénáristu Josefa Urbana, který pohoří Prokletije dobře zná. Josef Urban podnikne do oblasti celkem tři výpravy, při kterých se snaží vypátrat skutečný osud studentů. Celý příběh ho natolik zasáhne, že z vlastní iniciativy apeluje na státní orgány v Albánii i České republice, aby je donutil případ vyřešit a uzavřít. Na základě svého pátrání napíše knihu Návrat do Valbone, která v beletrickém podání pojednává o skutečnostech, které se spisovateli povedlo vypátrat.

Obchod s lidskými orgány

Josef Urban je po letech pátrání přesvědčen, že se mladí studenti stali oběťmi obchodu s lidskými orgány. Pohoří Prokletije bylo na počátku milénia plné zločineckých organizací, které využívaly chaosu právě končící války v Kosově. Do oblasti byli posílání srbští zajatci, kterým zde byly odebrány orgány. Podobný osud pravděpodobně potkal i trojici studentů, kteří si chtěli v Albánii užít poslední dny prázdnin.

Článek Smutný osud českých studentů v Albánii: Údajně se měli stát oběťmi obchodníků s lidskými orgány se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> Novým divem světa se staly duhové hory v Peru. Objevily se díky globálnímu oteplování https://vedazive.cz/planeta-zeme/oblibene-turisticke-misto/ Mon, 06 Feb 2023 03:49:00 +0000 https://vedazive.cz/?p=138845 Nedávno objevená hora se stala velice oblíbenou turistickou atrakcí. Obdivovat ji zblízka nebylo zpočátku příliš možné, to je však dnes ale úplně jinak.

]]> Duhové hory jsou zázrakem přírody, a dokonce i novým divem světa. Byly zároveň zařazeny mezi „100 nejvelkolepějších míst, která můžete za život navštívit“. Duhové hory v Peru nejsou tak známé jako ty čínské, ale jedná se o oblíbenou turistickou destinací pro všechny, kteří hledají víkendový útěk. A rozhodně existuje spousta důvodů, proč zrovna tuto horu navštívit.

Barevná hora přitahující turisty

Duhová hora v Peru se nachází v údolí Vinicunca v Andách. Jedná se o celé pestrobarevné údolí, ve kterém jsou všechny barvy duhy, v jazyce kečuánských indiánů. Konkrétněji potomků Inků Vinicunca. Podle jedné verze a jiná verze názvu napovídá, že Vinicunka znamená „vini“, což v překladu znamená kámen nebo úzké hrdlo. O její existenci se dozvědělo teprve nedávno. Díky globálnímu oteplování se otevřela světu. Na hoře totiž roztál sníh a odhalila se veškerá krása tohoto místa.

Důležité je se aklimatizovat

První turisté se na Duhovou horu Vinicunca přišli podívat v roce 2016. Turistická trasa byla vedena tak, aby turisté na samotnou horu nechodili. Později se to dokonce zakázalo, aby nedošlo k narušení přírodního vzoru. Časem se toto ale změnilo a cesta do samotného údolí Vincunca k Duhové hoře započala ve starověkém inckém městě Cusco. Zkušení turisté doporučují zůstat zde několik dní, aby se aklimatizovali, protože cesta k Duhové hoře je dlouhá, měli byste se na ni připravit. Musíte vstávat brzy, ve 3 hodiny ráno, ale stojí to za to.

Hora není to jediné, co krajina nabízí

Cestou na Duhovou horu, narazí turisté na malé vesničky skutečných indiánů v tradičním oblečení. V údolích mohou také spatřit poklidně pasoucí stáda lam alpak. Turisty i místními obyvateli vyhledávaná hora se ukrývá uprostřed ledovcových hor v oblasti Vilcanota na jihu Peru, tak neváhejte a dopřejte si výlet.

Článek Novým divem světa se staly duhové hory v Peru. Objevily se díky globálnímu oteplování se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> To nejlepší na téma turistika - VědaŽivě.cz nonadult Temná strana Dubaje: Za nablýskanými mrakodrapy se skrývá nechutná skutečnost a za běžné věci se zavírá do vězení https://vedazive.cz/historie-kultura/dubaj-lesk-bida/ Tue, 29 Nov 2022 03:31:00 +0000 https://vedazive.cz/?p=121726 Dubaj sice není hlavním městem Spojených arabských emirátů, je však rozhodně tím nejnavštěvovanějším a nejvíce adaptovaným na západní standardy.

]]> V Dubaji se skrývá více než jen lesklý stereotypní pohled z turistických katalogů. Ačkoli je první dojem velmi příjemný a hodně věcí si užijete za přijatelné peníze, nejspíš vám po nějaké době zůstane v puse lehká pachuť. Nejen, že samotný výlet asi potvrdí většinu negativních zkušeností, které už jste někde slyšeli. Celá Dubaj je přeceňovaná, bez vlastní duše a je tu několik děsivých skutečností.

Nejde o město pro procházky

Dubaj se rozpíná v délce téměř 50 kilometrů kolem pobřeží a mnoho zajímavých míst je tu opravdu daleko od sebe. K tomu si přidejte mizernou dopravu a přecpané dálnice – situace je tu nejspíš nejhorší na světě. Kromě toho není město pěšímu pohybu moc nakloněno a možnosti jsou omezené kvůli obrovskému horku. Ani veřejná doprava za moc nestojí, protože se jen pečete v zácpách. Zbývá tedy vlastní auto nebo zaplacení taxi, které je poměrně levné.

Všechno tu vypadá i působí uměle

Asi největší zklamání vůbec. Ať už se vypravíte kamkoli – nákupní centra, bezchybné ulice, restaurace nebo i pláže. Všechno je jakoby prázdné, vyumělkované a naprosto bez vnitřní jiskry. Protože jde o město vystavené před asi 50 lety, neexistuje tu nic historického. To a obrovská turistická expanze vysvětlují růst jen jedné atrakce za druhou. Každý prvek tu musí být nejlepší, nejvyšší a ohromující, ale je to opravdu potřeba?

Emiráty jsou na tento fakt hrdé, nicméně do výstavby investují nemalé peníze. To jim umožňuje především obrovské ropné bohatství přímo pod nohama této země. Opravdu – hýčkaní vládcové nehnuli ani prstem. Nekonečné stavění má na svědomí pot, slzy a krev migrantů z Indie, Pákistánu a Bangladéše, Nepálu nebo Filipín.

Jediné starší a kulturní místo

Stará Dubaj, tedy Deira, je tu jediné místo s alespoň zábleskem kultury a historie. Je tu nejstarší pevnost Ah Fahdi a Dubajský záliv, ale i tato část vypadá trochu jako studio pro točení velkofilmu. Slavný trh se zlatem a kořením vypadá tak moderně, že neuvěříte, že je starý několik stovek let. Krom toho se z něho stalo místo čisté komerce a prodejci vám jen strkají až do obličeje předražené suvenýry.

Jaké jsou další pasti a negativa?

Ruku v ruce s vedrem musí jít dostatek tekutin, nečekejte ale příjemné sezení na lavičkách. Pivo si můžete dát jen v určité oblasti, a jakmile se jen trochu vzdálíte, dostanete pokutu. V Dubaji platí nulová tolerance na drogy. To zní rozumně, jenže za drogy tu považují i řadu běžných věcí, včetně prášků na bolest. Vyvarujte se na veřejnosti přílišných projevů náklonnosti, minimálně se lidé kolem vás budou cítit velmi nejistě.

I za líbání drahé polovičky se tu dá skončit ve vězení. Britský pár byl jednou zatčen za polibky na zadním sedadle taxíku. Kolena a ramena by měla být zakrytá, jinak riskujete pokutu. Dubaj má obecně nízkou toleranci pro nahotu na veřejnosti, jde ale ještě o krok dál. Plavci v plavkách jsou povoleni na pláži nebo ve vyhrazené oblasti. Ukažte se ale takhle normálně na ulici a cvakají za vámi želízka.

Sexuální menšiny

Gayové a další orientace se netolerují. Cokoli mimo normální vztahy je bráno za zločin. LGBT komunita zde sice je, ale navenek se snaží na sebe upozorňovat.

Článek Temná strana Dubaje: Za nablýskanými mrakodrapy se skrývá nechutná skutečnost a za běžné věci se zavírá do vězení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> To nejlepší na téma turistika - VědaŽivě.cz nonadult Obyčejný člověk se sem nikdy nepodívá: Nejzajímavější místa naší planety, která nahání strach, ale budí zvědavost https://vedazive.cz/planeta-zeme/zapovezena-mista-planety/ Sat, 05 Nov 2022 03:09:00 +0000 https://vedazive.cz/?p=113356 Planeta nabízí plno velmi zajímavých míst, která by rozhodně stála za návštěvu. Tisíce let staré chrámy, záhadné ostrovy, či dokonce oblasti, kde se dějí velmi podivné věci.

]]> Čím tajemnější, tím nepochybně zajímavější. Ovšem řadu takových míst spojuje skutečnost, že vstup do nich je pro cizince – a tedy turisty – zakázán. Buď mohou skrývat odvěká tajemství, nebo je vstup do nich opravdu velmi nebezpečný. Může se také jednat o lokality, které jsou z různých důvodů zakázány bezpečnostními složkami. Pojďme se podívat na 4 místa, na která nikdy nevkročí noha cizince, ať se bude snažit sebevíc.

Severní Sentinel v Indii

Jde o ostrov v Bengálském zálivu, jeho okolí je do 5 kilometrů od ostrova prohlášeno za ochrannou zónu. Je posetý stromy a obklopen korálovými útesy, což teoreticky zní jako místo tropického ráje. Žije zde ovšem kmen, který po staletí odmítá jakoukoli komunikaci s cizinci. Jde o 50–400 lidí, kteří jsou prakticky poslední skupinou zcela nedotčenou moderní civilizací. Jakýkoli pokus o kontakt vede k jejich útoku.

Hadí ostrov v Brazílii

Prakticky neexistuje způsob, jak bychom ze seznamu tohoto typu mohli vynechat právě tuto lokalitu. Kousek země se nachází asi 150 kilometrů od pobřeží Sao Paula v Brazílii. Už podle jména lze velmi snadno odvodit, co se tam vlastně skrývá. Dle údajů od badatelů na tomto ostrově žije 1–5 hadů na 1 metr čtverečný. Dominuje jim křovinář ostrovní z čeledi chřestýšovitých, který se současně nevyskytuje jinde na světě.

Jde o jednoho z nejjedovatějších hadů světa, jehož jed při uštknutí doslova rozežírá maso kolem rány. V současné době ovšem ostrov obývá poměrně málo hadů. Před lety byla celková populace asi 4 000 – 5 000 kusů, dle aktuálních odhadů je však na polovině.

Apoštolské archivy, Vatikán

Tentokrát místo přímo v srdci civilizace, jedno z nejtajemnějších a zdroj mnoha konspiračních teorií. Prostory obsahují dlouhá staletí ty nejstřeženější dokumenty katolické církve. Ve sbírkách jsou vládní listiny, dopisy, účetní knihy a také spisy, které lidstvo nikdy nemohlo pochopit. Dle konspirátorů jsou zde důkazy o mimozemšťanech, o vlivu Vatikánu na fašismus či jasná svědectví o existenci démonů a dalších podobných sil.

K některým dokumentům mají přístup nejstarší vědci, kteří ovšem prochází přísnou filtrací. Chcete-li je zkoumat jen z prosté zvědavosti, nemáte šanci se sem dostat.

Čínská hrobka prvního císaře dynastie Čchin

Nejspíš neexistuje člověk, který by někdy neslyšel o legendární terakotové armádě. Podzemní sály čínské hrobky zaplňují tisíce kamenných soch vytvarovaných do nejmenšího detailu. Každá z nich má dokonce trochu odlišný obličej. Přesně takhle vypadá vnitřek sálů pohřebního komplexu prvního čínského císaře Čchin Š’-chuang-ti. Samotná hrobka tohoto panovníka je však zapečetěna a nejspíš to tak ještě hodně dlouho zůstane.

Toto místo bylo reálně objeveno až v roce 1974 a kromě tisíců soch obsahuje také velké množství rtuti. Pro kohokoli bez řádného bezpečnostního vybavení by tak vstup dovnitř byl velmi nebezpečný. Císař sám navíc pátral po způsobu, jak se stát nesmrtelným. Během cesty po říši mu skupina lékařů nabídla lektvar právě s obsahem rtuti. Panovník jej lačně vypil a zemřel po několika hodinách na následky otravy.

Článek Obyčejný člověk se sem nikdy nepodívá: Nejzajímavější místa naší planety, která nahání strach, ale budí zvědavost se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> Hitlerův hotel má 10 000 pokojů a doposud přesně 0 ubytovaných hostů. Proč obrovský komplex nedostal šanci? https://vedazive.cz/historie-kultura/historie-nacistickeho-superhotelu/ Tue, 11 Oct 2022 13:08:22 +0000 https://vedazive.cz/?p=118181 Největší hotel na světě je tak velký, že zabírá téměř 5 kilometrů a má ohromujících 10 000 pokojů, všechny směrem k moři. Přesto se tu nikdy nikdo neubytoval.

]]> Místem zbudování tohoto hotelového kolosu je německý ostrov Rujána v Baltském moři. Je starý 70 let (hotel, nikoli ostrov), nikdy ho však nenavštívil ani jeden turista. Důvodem je skutečnost, že hotel nazvaný Prora byl v letech 1936–1939 vystavěn nacisty na příkaz samotného Hitlera. Bylo to právě v době, kdy se Hitler chystal na válku, hotel měl nižší prioritu a kromě jiného je stále nedostavěný. Jaký je jeho příběh?

K síle skrze radost pro německý lid

Přesně to bylo heslo programu, který měl pracujícím Němcům poskytovat volnočasové aktivity a zároveň šířit nacistickou propagandu. Místní říkají letovisku Prora Colossus právě kvůli jeho monumentální struktuře. Hotelový komplex sestává z 8 zcela identických budov, které mají dohromady délku přes 4,5 kilometru a jsou asi 150 metrů od nejbližší pláže. Na stavbě pracovalo 9 000 dělníků a projekt zabral 3 roky, zahájen byl v roce 1936.

Nacisté měli přitom v plánu postavit takové resorty celkem 4. Všechny měly zahrnovat kina, festivalové haly, plavecké bazény i přístavy, kde by kotvily výletní lodě. Hitlerovy plány pro komplex Prora byly skutečně ambiciózní. Chtěl gigantický mořský resort, přesněji řečeno „ten nejsilnější a největší, jaký kdy existoval“, který by pojal 20 000 lůžek. Všechny pokoje měly mít výhled na moře, zatímco koupelny a koridory směřují k pevnině.

Hitlerovi se mění priority

Každý pokoj o rozměrech 5×2,5 metrů byl projektován pro dvě lůžka, šatník a umyvadlo. Byly tu společné toalety, sprchy a společenský sál pro každé patro. Uprostřed se pak tyčila obrovská budova, která se během války mohla změnit ve vojenskou nemocnici. A válka opravdu přišla, ovšem ještě předtím, než mohly být budovy vůbec dokončeny. Hitlerovy priority se v ten moment změnily a místní dělníky kompletně převelel do zbrojovek.

Během spojeneckého bombardování se v jednom z bloků hotelového komplexu ukrylo mnoho lidí z Hamburku. Později zde přebývali i uprchlíci z východu Německa. Koncem války potom budovy sloužily pomocnému personálu Luftwaffe. Po jejím konci byla Prora použita jako vojenské stanoviště armády Východního Německa. Když se oba státy v roce 1990 opět spojily, část budov používala Vojenská technická škola Bundeswehru.

Současné využití a problémy s prodejem

V pozdějších dobách posloužily kapacity také uprchlíkům z Balkánu. Dnes je celá oblast víceméně opuštěná a jen několik bloků našlo nějaké využití. V roce 2011 byl jeden z nich předělán na hostel pro mladé o 400 lůžkách. Plánem je momentálně vytvořit z Prory moderní prázdninový resort s 300 lůžky. Měly by se tu objevit i tenisové kurty, plavecké bazény a malá nákupní centra. V letech 1994–2004 proběhlo mnoho pokusů o prodej.

Ukázalo se ovšem, že je prakticky nemožné prodat komplex jako celek. Postupně tak byly bloky i další budovy prodávány nebo pronajímány jednotlivě. Plány na dokončení původního plánu na hotelový komplex byly schváleny v roce 2008. Městská rada tehdy navrhla prostor pro 3 000 lidí. Místní ovšem k záměru vyjádřili jistou skepsi, protože v oblasti se už tak objevuje mnoho turistů. Zmíněný hostel je však největší v Německu a je velmi populární.

Článek Hitlerův hotel má 10 000 pokojů a doposud přesně 0 ubytovaných hostů. Proč obrovský komplex nedostal šanci? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> Z nejošklivějšího města Evropy se stala atrakce, kterou chtějí vidět turisté z celého světa https://vedazive.cz/historie-kultura/navsteva-chudeho-mesta/ Thu, 08 Sep 2022 02:22:00 +0000 https://vedazive.cz/?p=112037 Všechno to začalo asi před 10 lety, když nizozemské noviny popsaly dnes již známé belgické město jako „nejošklivější město na světě“.

]]> Belgické město Charleroi bylo po krachu průmyslu a kvůli nedostatku finančních prostředků ponecháno postupnému úpadku. V této části země také přestaly jezdit vlaky a město společně s 200 000 obyvateli bylo prakticky ponecháno napospas osudu. Jediné, s čím se zde žijící člověk každý den setkával, byly rozpadající se budovy, továrny, graffiti na zdech a enormní počet opuštěných paneláků.

Město, které nemá co nabídnout?

Město se sice nachází jen 64 km jižně od Bruselu, ale přístup k hlavnímu městu byl velice omezený, nádraží věčně zelo prázdnotou. Navíc běžně, když jste se vydali na procházku městem, tak jste mohli spatřit různě povalující se vraky letadel a vrtulníků. Na pohled rozhodně nic pěkného, navíc se dlouho zdálo, že neexistuje způsob, jak život ve městě zlepšit.

Dle zprávy Maptie, humanitární organizace, která se stará o svět kolem nás a zaměřuje se na problémy, museli nedávno dva starostové tohoto města rezignovat. Důvodem bylo zapletení do finančních skandálů. Asi nic překvapivého, vzhledem ke zdejším extrémním podmínkám. Každý člověk by odtud raději emigroval.

Významná minulost města

Dvě až pět linek metra bylo navrženo pro obsluhu města, ale nikdy nebyly dokončeny. Prázdné stanice dlouho sloužily jako semeniště vandalů, samozvaných graffiti umělců a narkomanů. Vždy tomu tak ale nebylo. Minulost města vypadala úplně jinak. Výroba uhlí a ocelářství byla v tomto městě průmyslovým klenotem. Belgie měla po Velké Británii druhou nejdelší železniční síť na kontinentu. V 90. letech však nedostatek uhlí a oceli znamenal počátek konce a tvrdě zasáhla finanční krize.

Přijetí nedostatků bylo prvním krokem vpřed

Všechno to začalo před 10 lety, když nizozemské noviny popsaly město jako „nejošklivější město na světě“. Ani pro měšťany to nebylo příjemné a nechtěli si to přiznat. K tomuto pronásledování se přidala i další média a psaní o depresivním městě každým dnem přibývalo. Stačilo pár textů o tom, jak je na tom město bídně, a rázem zde začali přijíždět turisté. Místní je přivítali připravení. Rozhodli se využít moment a „epitet“, který jejich město nese, a využili ho. Začali tedy rozvíjet jakousi exotickou a absurdní turistiku. Možná se to dá přirovnat k výletu na Černobyl.

Město, které začalo znovu vzkvétat

Někdejší město duchů je dnes „živější“, nebezpečné oblasti jsou dnes zkrocenějšími stezkami pro pěší, ulice mají nový asfalt, začaly se stavět budovy a obchodní centra. Místní umělec Nicolas Buissart pořádá „městské safari“, ve kterém bere hosty do prázdných továren a prochází se s nimi po nejdepresivnější ulici Charleroi. Opuštěné továrny slouží jako místa, která poskytují široký výhled na město.

Článek Z nejošklivějšího města Evropy se stala atrakce, kterou chtějí vidět turisté z celého světa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> Propašujte si do letadla další zavazadlo zdarma. Tento trik si zamilujete –⁠ a nikdo vám ho nemůže zakázat https://vedazive.cz/technika/trik-pro-zavazadla/ Mon, 05 Sep 2022 02:04:00 +0000 https://vedazive.cz/?p=110199 Léto a dovolené jsou v plném proudu a mnoho lidí se snaží alespoň trochu dohnat minulé roky, kdy se nikam cestovat nedalo. Cílem jsou většinou nejslunnější destinace.

]]> Přípravy ovšem zabírají mnoho času a zahrnují rezervace, vyřizování dokumentů, potvrzení a samozřejmě balení. A není pak nic horšího, než když dojde ještě ke komplikacím na letišti. Většina aerolinek má velmi přísná pravidla pro zavazadla, která lze vzít do letadla. Snadno se tak může stát, že právě váš kousek překročí limit a budete muset něco doplácet. Jeden stevard se ovšem podělil o zajímavý trik, jak dostat do kabiny zavazadlo navíc.

Kouzlo obalu z letiště

Miguel Munoz pracuje jako stevard už 10 let a tomuto triku říká „duty free číslo“. Principem je, že s bezcelní taškou lze do letadla přibrat ještě jedno příruční zavazadlo. Vtip je v tom, že bezcelní zavazadla nejsou brána jako příruční, což si ovšem valná většina cestujících neuvědomuje. Pokud vám tedy po balení do kufru zůstalo něco navíc, do této tašky nejspíš snadno dostanete všechno potřebné. Jak to tedy konkrétně provést?

„Máte-li něco, co se vám už nevejde do kufru nebo si jen chce vzít tašku navíc, jde to velmi jednoduše. Stačí totiž, když si přinesete tašku z duty free obchodu. Nebo můžete takový obal získat v bezcelním obchodě na letišti a dát do něj to, co potřebujete.“ Místo v letadle je samozřejmě i tak omezené, tento způsob je ovšem vynikající pro několik přebývajících věcí. Většina leteckých společností na limity zavazadel velmi přísně dbá.

Příruční taška versus duty free

Většinou si tak na palubu můžete zdarma vzít jen malou taštičku, která se musí vejít k sedadlu. V případě zavazadel nebo kufrů navíc je pak cestujícímu účtován další poplatek. Miguelův postup lze také použít tehdy, když vaše odbavené zavazadlo překračuje povolenou hmotnost a aerolinky vám účtují nadváhu. Do zmíněné tašky lze pak věci jednoduše přemístit, čímž snížíte váhu původního zavazadla.

Jak stevard dále podotýká, používá tento trik sám, jakmile cestuje. Většina ostatních kolikrát nechápe, co vlastně děláte. „Ten trik znám proto, že ho používám kdykoli, kdy běžně cestuji. Jakmile pak vidím cestující s plnými duty free taškami, je mi jasné, že se to rozneslo. Zjevně totiž neobsahují jen láhev vína nebo dárkové balení parfému,“ zdůrazňuje. „Mnoho zaměstnanců to ovšem stále neví a neuvědomuje si to.“

Neví o tom často ani zaměstnanci

„Pokud tedy do letadla nastoupíte s jedním povoleným zavazadlem a jednou taškou z bezcelního obchodu, nikdo vám nic neřekne,“ dodává tento stevard. Váha kabinového i odbaveného zavazadla je přitom různá u každé letecké společnosti, nelze se tedy spolehnout na nějaký univerzální údaj. Nestanovuje ji letiště a neexistuje ani žádná související legislativa. Případné poplatky jsou obvykle nižší při hlášení během rezervace, než na samotném letišti.

Většina aerolinek uvádí nejvyšší váhu kufru do cca 15–20 kg a nejvyšší součet rozměrů. Ty nejsou přesně definovány a při transportu opravdu nadměrného zavazadla kontaktujte konkrétní společnosti. Je třeba také zvážit, zda zavazadlo zvládne manipulaci letištních pracovníků a nedojde k poničení. Nakladači se k nim většinou nechovají zvlášť ohleduplně. Řečeno prakticky, představte si, že byste dané zavazadlo posílali Českou poštou.

Zdroj: LiveScience

Článek Propašujte si do letadla další zavazadlo zdarma. Tento trik si zamilujete –⁠ a nikdo vám ho nemůže zakázat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> Nenechte se oškubat: 6 podvodů, kterými z vás hotely chtějí dostat více peněz (a daří se jim to) https://vedazive.cz/historie-kultura/spinave-hotelove-praktiky/ Tue, 30 Aug 2022 02:20:00 +0000 https://vedazive.cz/?p=109831 Existují hotely, které si po generace zakládají na perfektní pověsti a přístupu ke svým klientům. Pak existují místa, kde je třeba mít se od začátku na pozoru.

]]> Klasické hotelové řetězce a zařízení, která spoléhají na vracející se zákazníky, si nějaký pofidérní přístup samozřejmě nemohou dovolit. Ostatní ale buď počítají s tím, že je každý navštíví jen jednou, případně spoléhají na stud zákazníků. Ti se o svou zkušenost nepodělí a zrádnému hotelu to tak může být celkem jedno. Bezprostřední touha po zisku už u recepčních a dalších vedla k vývoji schémat, která dovolují profitovat prakticky na čemkoli.

Jak si připlatit za pokoj

Není překvapením, že příplatky za pokoj jsou na špici hotelových finančních podvodů. Vychytralý správce klientům okamžitě sdělí, že celý hotel je přetížený, a není tedy možné je ubytovat na objednaném místě. Že je všechno zaplaceno už dopředu nehraje roli. Pak přijde obvykle věta: „No, ale kdybyste trošku připlatili, tak se to dá vyřešit.“ Reálně samozřejmě potíže s obsazením hotelu neexistují, jde jen o banální metodu, jak turistu „zmáčknout“.

Placení bez možnosti použití

Při odchodu z hotelu a spěchu na letiště nebo autobus se najednou vyrojí mnoho nečekaných položek. Jsou to věci, které nikdo během pobytu nevyužil, ale stejně byly naúčtovány. Minibar, telefonáty, koktejly či večeře, které si nikdo nikdy neobjednal. Této léčce se můžete vyhnout tím, že hotel opustíte předem.

Fiktivní a falešné daně

Rozhodně nejde o ekologické, rezortní nebo jakékoli jiné daně či poplatky, které uvaluje přímo stát. Jen o dodatečné poplatky, které si hotel může průběžně vymýšlet, aby turistu ještě více zkasíroval. Mohou tomu říkat třeba servisní poplatky, příplatky za infrastrukturu, regionální daně apod. Všechno je ovšem jen stanovisko hotelu, nikoli reálný předpis.

Velmi drahý minibar

Tato část pokojového inventáře je velmi oblíbeným zdrojem dalšího tahání peněz z turistových kapes. Některé hotely ho totiž systematicky zapomínají doplnit a pak tvrdí, že ho host celý zkonzumoval. Případně hlásají servis all inclusive, tedy využití všech položek za jednu platbu. Po ochotném vyprázdnění minibaru se však při odjezdu ukáže, že to jediné se hradí zvlášť. Je tedy potřeba svižný a obvykle tučný doplatek.

Služba se zavádějící cenovou hladinou

Turistická letoviska někdy využívají nevýhodný směnný kurz. Turista je na místě informován, že platbu je možné provést pouze v místní měně, následně nabídne zcela obludný kurz převodu. Někdo se s tím pak nechce zdržovat a zaplatí i tak. Prevencí je samozřejmě směna v bance či jiné důvěryhodné instituci.

Cena, která nemá limit

Jednoduchá metoda odírání turistů je cena za pokoj bez snídaně či DPH. Při odjezdu je pak vystavena faktura s obojím. Vždy je tedy nutné si předem ujasnit, zda se jedná o konečnou cenu. Ano, někdy turistům unikne zpoplatnění konkrétní věci nebo služby a každý hotel to může mít nastavené trochu jinak. Ovšem možností, jak tyto ceny „vrstvit“, je poměrně široké množství.

Nejhorší hotely světa?

Tento titul si hotely postupně předávají. Z posledních recenzí na TripAdvisoru jde například o londýnský Berkeley Court, Printanie Porte de Versailles v Paříži nebo Merchants Hotel v Manchesteru.

Zdroj: MensJournal

Článek Nenechte se oškubat: 6 podvodů, kterými z vás hotely chtějí dostat více peněz (a daří se jim to) se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> Nejvíce přeceňované turistické atrakce: Sem ani nemá cenu jezdit, jsou to vyhozené peníze https://vedazive.cz/historie-kultura/precenene-turisticke-atrakce/ Mon, 29 Aug 2022 02:50:00 +0000 https://vedazive.cz/?p=108642 Nemůžete navštívit Čínu a neprojít se po Velké zdi nebo opustit Řím bez návštěvy slavného Kolosea. Některá z míst typu „musíte vidět“ ve vás ale zanechají zklamání a rozčarování.

]]> Proč? Možná jste obětovali nohu i ruku pro něco, co byste stejně nakonec viděli zadarmo. Nebo jste neviděli vůbec nic kvůli davům stovek dalších turistů. Ale pokud chcete utrácet svůj cenný osobní volný čas, tady je několik přecpaných, předražených, a upřímně značně přeceněných turistických míst. Pozor, ať po vzoru galského náčelníka neprohlásíte: „Tak to je ten Řím? Přiznávám, že mě dost zklamal.“

Champs-Élysées v Paříži

Pokud se touláte po Paříži, nejspíš na tuto ikonickou nákupní ulici dostanete mnoho doporučení. Táhne se skoro 2 kilometry od Vítězného oblouku až na náměstí Svornosti. A projdete kolem prakticky každé značky, kterou si lze představit. Jinými slovy obsahuje úplně to samé, co najdete v jakémkoli jiném hlavním městě na světě.

Bruselský čurající chlapec

Bronzová soška představuje malého chlapce močícího do fontány v centru města. Vtipné a roztomilé? Ano. Stojí to za cestu jen kvůli soše? Spíš ne. Socha je mnohokrát oblečena do kostýmu a při zvláštních příležitostech močí alkohol. Není velká a obvykle je obklopena davy turistů. Pokud jdete kolem v rámci jiné cesty, stojí za selfie, jinak to nemá moc cenu. Existuje ještě čurající holčička a také psí verze. Tohle město je na močení nějak vysazeno.

Londýnské oko, Anglie

Tato atrakce nabízí opravdu krásný výhled, nakonec je to ale jen obrovské ruské kolo, navíc notně předražené. Klasický lístek vás vyjde na 35 dolarů (cca 800 Kč) a krom toho budete čekat v dlouhé frontě. Jestli si chcete užít stejný výhled na město, vydejte se na One Tree Hill a zamiřte do baru na střeše nákupního centra. Na Primrose Hill to bude stejné.

Moulin Rouge v Paříži

Jen pár kroků od Montmartru láka turisty červená čtvrť plná kabaretů. Základní lístek prakticky na cokoli vás přijde na 100 dolarů (2 300 Kč), s večeří skoro dvojnásobek. Pokud hledáte v Paříži zábavu, máte nekonečný výběr jazzových klubů, divadel a barů, které jsou mnohem dostupnější a působí výrazně autentičtěji.

Stonehenge v Anglii

Nejde o místo, na které byste se dostali úplně snadno. Musíte si vyhradit celý den na cestu z Londýna do Wiltshire, abyste viděli tento prehistorický monument. Jakmile dorazíte, čeká vás zřetelná stezka a ke kamenům se stejně vlastně nedostanete. Když už tam pojedete, spojte to s návštěvou Bath, Salisbury nebo Cotswolds, aby ten výlet vůbec za něco stál.

Hobitín na Novém Zélandu

Filmová trilogie Pán prstenů přivedla ke Středozemi davy lidí, kteří o tomto světě do té doby vůbec nevěděli. Není tedy divu, že se značně zvedl příliv lidí do filmových lokalit Nového Zélandu. Než kvůli tomu ale pojedete přes půl světa, rozmyslete si to. Protože hobití nory jsou postavené lidmi a za dveřmi nic nenajdete. Prohlídky jsou velmi rychlé, takže si sotva stihnete něco vyfotit, nemluvě o lístku za 84 dolarů (skoro 2 000 Kč).

Mona Lisa, Paříž

Louvre je nejnavštěvovanějším muzeem světa, takže každý rok přivítá 10 milionů turistů. Pokud si tedy představujete, že se k nejslavnější malbě Leonarda da Vinci dostanete blízko, zamyslete se ještě jednou. Budete se muset davem doslova protlouct, abyste ji vůbec zahlédli. Na druhou stranu Louvre nabízí spoustu dalších kousků, které stojí za vidění.

Zdroj: BestLifeOnline

Článek Nejvíce přeceňované turistické atrakce: Sem ani nemá cenu jezdit, jsou to vyhozené peníze se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> Obří výletní loď ještě před svým dokončením míří do šrotu. Na palubě měla hostit neuvěřitelných 9 tisíc cestujících https://vedazive.cz/technika/obri-vyletni-lod-miri-do-srotu/ Mon, 29 Aug 2022 02:12:00 +0000 https://vedazive.cz/?p=108275 Výletní lodě jsou jedním z oblíbených způsobů dovolených. Na své palubě mají vše od barů přes kina a bazény až po možnosti různého sportovního vyžití.

]]> Měla to být dvě obří plavidla, která by na svoji palubu pojala tolik lidí, jako žádná jiná loď na světě. Výletní lodě Global Dream a Global Dream II měly na své palubě vézt až 9 tisíc lidí a poskytnout neuvěřitelné pohodlí se spoustou druhů zábavy. Do plánů investora, asijské společnosti Dream Cruises, však tvrdě zasáhla pandemie. Šel na začátku roku 2022 do likvidace a spolu s ním i německá společnost MV Werften, která lodě staví.

Jedna na prodej, druhá do šrotu

Global Dream je již asi z 80 procent hotova a likvidátor stále doufá, že se ji podaří prodat. Pokouší se o to marně již půl roku. Ovšem osud sesterského plavidla, které má dokončený trup, je již definitivně zpečetěn. Půjde do šrotu bez toho, aniž by kdy vyplulo na hladinu oceánů. Částečnou záplatou na děravý rozpočet způsobený dlouhou pandemií by mohl být alespoň prodej některého vybavení a motorů, pokud se povede.

Plány společnosti s oběma plavidly byly velkolepé. Každá loď měla být 340 metrů dlouhá a její výtlak by byl 208 tisíc tun. To je dvojnásobek toho, jaký mají výtlak ty největší americké letadlové lodi. Plulo by zde 9 tisíc lidí, což je hodnota, které žádná dnešní výletní loď na světě nedosahuje. K dispozici by měli 2 200 kajut. O vše by se zde staralo 2 500 členů posádky.

Vetší kajuty, než je běžné

Lodě byly stavěny s ohledem na asijské zákazníky, kteří měli být cílovou skupinou. Například jejich kajuty měly být asi o 15 procent větší, než je běžné na ostatních lodích, aby měly ještě lepší pocit pohodlí. Problém je, že asijské země mají často velmi přísná opatření proti šíření koronaviru. Zatímco v mnoha státech světa se po očkování rozhodli většinu restrikcí uvolnit, například Čína stále spoléhá na tvrdé lockdowny. Ty pochopitelně znamenají značný zásah do cestovního ruchu.

Stavba jedné lodi Global Dream stála zhruba 1,8 miliardy dolarů (v přepočtu 42,5 miliardy korun), na což z velké většiny přispěli věřitelé. Tak vysoká cena nemůže být překvapením. Za peníze zde měly být bazény s tobogánem, osm velkých kinosálů a o stravování hostů se měly starat různé tematické restaurace. Opravdovou atrakcí pak měla být obří horská dráha. Ale nyní je jasné, že minimálně jedna loď nevypluje a osud druhé visí na vlásku.

Zdroj: Independent

Článek Obří výletní loď ještě před svým dokončením míří do šrotu. Na palubě měla hostit neuvěřitelných 9 tisíc cestujících se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> To nejlepší na téma turistika - VědaŽivě.cz nonadult 7 evropských destinací, které jsou hotovou pastí na turisty. Mezi ty nejhorší se řadí i Praha https://vedazive.cz/historie-kultura/turisticke-pasti-evropy/ Thu, 25 Aug 2022 02:12:00 +0000 https://vedazive.cz/?p=108324 Všech 44 zemí, ze kterých se skládá Evropa, mají úžasná zákoutí, které mohou turistům nabídnout. Stejně tak jsou tu ale místa, která lze kategorizovat jako pasti na turisty.

]]> Dobře, možná se to netýká všech. Například takové Moldavsko mnoho pastí nemá, protože obecně nemá ani mnoho turistů. Na druhé straně Británie je místo čilého turistického ruchu a věcí navržených přesně pro ně. Tedy takových, které hodně stojí, ale za moc nestojí. Následující výběr zahrnuje několik zemí fungujících právě takto. Ano, Evropa je stále místem, kde je toho hodně k vidění a spousta destinací za návštěvu stojí. Jen se nenechte napálit.

Pláž Durres v Albánii

Malá země na Balkáně má množství pláží jak u Jaderského, tak Jónského moře. Nejpopulárnější z nich je pláž Durres u hlavního města Tirana. Přejeme ale hodně štěstí při hledání jediného zrnka písku v davech turistů. Právě sem totiž lidé chodí kvůli oslavám a neuvěřitelně sladkým koktejlům. Místo toho se podívejte třeba na pláž Gjipe. Je mnohem jižněji a cestuje sem opravdu málo lidí. Po našem upozornění jich teď ale možná bude o trochu víc.

Lyžařské rezorty Andorra

Tento horský ráj leží mezi Francií a Španělskem. Přirozeně sem většina lidí jezdí kvůli zimním sportům a rezervují si tudíž místní hotely. Během vrcholu sezóny je však přelidněnost místa zcela kritická a navíc jsou tu ceny skutečně vyšponované. Šetřiví klienti tak raději odloží zimní výbavu a užijí si nedaleký termální resort Caldea.

Rakousko v zajetí Mozarta a Strausse

Vídeň je místem každého milovníka vážné hudby. Rakouské hlavní město těchto mistrů hostilo skutečně hodně – jen to bylo opravdu, ale opravdu dávno. Známý Kursalon Hübner dnes nabízí prakticky jen několik kousků dvou největších legend. Představení je hodně, vstup je drahý a upřímně řečeno, úroveň nijak valná. Stejně tak je přemrštěné i jídlo.

Praha a drahý tekutý chléb

Ano, zní to podivně coby turistická past, ale dejte si pozor. Tedy na to, abyste v centru Prahy neplatili za pivo více než 50 Kč, tedy něco pod 2 eura. Některá skutečně zajímavá místa mohou jít trochu přes, berte tento limit ale vždy v úvahu. Jinak vás restaurace oškubou jako už mnoho turistů před vámi.

Dánsko a socha malé mořské víly

Drobná socha malé mořské víly je jedním z největších lákadel dánské Kodaně. A to je právě důvod, proč se jí vyhnout skoro obloukem. Na výšku má totiž jen asi 1,2 metru a budete mít štěstí, když ji přes nahromaděné davy vůbec zahlédnete. Spíš se podívejte na Gefioninu fontánu. Je mnohem zajímavější, uvidíte totiž norskou bohyni se skupinou zvířat.

Sunny beach v Bulharsku

Pláž plná lidí připravených pořádně „zapařit“. Pokud je vám 18–22 a rádi se opijete levným alkoholem, zatímco lidé kolem vás se chovají jak smyslů zbavení, tak si klidně poslužte. Kdokoli jiný by měl ovšem zvolit zcela jiné místo, například Achtopol nebo Irakli. Obě nabízí mnoho zábavy bez přítomnosti opilých davů.

Starý most v Bosně a Hercegovině

Slavný most města Mostar pochází z 16. století a s výškou 24 metrů nad hladinou řeky je poměrně působivý. Nenechte se ovšem napálit na podvod s potápěním, když se podvodníci sází, kdo z něj skočí. Chtějí totiž jen vaše peníze, a pokud chvíli vydržíte, nejspíš uvidíte stejné představení i zdarma.

Zdroj: FarAndWide

Článek 7 evropských destinací, které jsou hotovou pastí na turisty. Mezi ty nejhorší se řadí i Praha se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> Nejkrásnější jezera Česka. Ne ve všech je ovšem dovoleno se koupat https://vedazive.cz/planeta-zeme/nejkrasnejsi-jezera-ceska/ Wed, 14 Jul 2021 17:42:09 +0000 https://vedazive.cz/?p=16371 Pokud máte rádi koupání v přírodě či jen kochání se pohledem na klidnou vodní hladinu, máme pro vás pár tipů na nádherná místa.

]]> Jezera umí být magickými místy za úsvitu i za soumraku. Na jako zrcadlo klidné hladině, kterou jen občas zvíří ryba nebo žába, je zkrátka něco okouzlujícího. Stejně tak na smočení se uprostřed tiché přírody, kde za rohem nemáte ani parkoviště, ani stánek s občerstvením a prodejnu vstupenek. Ať už vás jezera lákají z jakéhokoli důvodu, máme pro vás několik opravdu nádherných lokalit, kvůli kterým není třeba překonávat státní hranice.

Pískovna, Černé a Čertovo

Začneme atypicky, protože Adršpach není úplně na koupání, zato se jedná o jednu z nejkrásnějších scenérií vůbec. Nachází se v lokalitě národního parku a fascinuje průzračnou vodou a drobounkými pískovými plážičkami. Jezero vzniklo zatopením lomu a je nádherným uvítáním při vstupu do oblasti. Koupel je zakázána kvůli vnitřním proudům a není radno jakkoli riskovat, voda se dá obejít po krásné vyhlídkové trase.

Až budete zase na Šumavě, určitě nezapomeňte na Černé jezero. Je totiž největším jezerem u nás a má ledovcový původ. Jeho krása učarovala i například Elišce Krásnohorské a rozhodně nebyla jedinou autorkou, která ho navštěvovala. I Čertovo jezero leží na Šumavě, na jihovýchodním svahu Jezerní hory. Jeho hloubka dosahuje 36 metrů a podle legendy všechna šumavská jezera spojuje jedno velké podzemí plné přízraků.

Mácha, Michal a Milada

Nelze zmiňovat česká jezera a vynechat Máchovo, notoricky známe tím, že jde o rybník. Jeho voda je ovšem opravdu skvostná a návštěvníka okamžitě zajmou také ostrůvky – Kachní a Myší. Můžete využít místní parník, jízda trvá půl hodiny a je to výborný způsob, jak si vyčistit hlavu. Jezero Milada vzniklo zatopením uhelného velkodolu, což probíhalo v letech 2001 – 2010, místní voda je velmi čistá a okolí krásně udržované.

Jezero pravidelně hostí různé sportovní akce jako jachting a najde se tu rozhodně i dost místa pro rybáře hledající klidnou a krásnou lokalitu. Třetí M, tedy Jezero Michal bylo první jámou po těžbě, která vůbec začala sloužit jako rekreační oblast. Má tři travnaté břehy a jeden upravený do podoby pískové pláže. Nabízí tobogány pro děti, nedaleko je i kemp a golfové hřiště. Do areálu akorát nesmí psi ani jakákoli další zvířata.

Zdroj: TravelTriangle

Článek Nejkrásnější jezera Česka. Ne ve všech je ovšem dovoleno se koupat se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]> Kalifornští výletníci se po staletí setkávají s Temnými https://vedazive.cz/planeta-zeme/kalifornsti-vyletnici-se-po-staleti-setkavaji-s-temnymi/ Thu, 06 May 2021 13:26:48 +0000 https://vedazive.cz/?p=6616 „Temní hlídači“ děsí kalifornské výletníky už po staletí, ale nikdo ještě nepřišel na to, o co se v tomto jevu vlastně jedná.

]]> Obrovské, stínové postavy v kloboucích a pláštích, které straší po více jak 300 let na pobřeží Kalifornie a narazily na ně už tisíce výletníků. Lidé na túrách sledovali pravidelně mlhavé vrcholky hor Santa Lucia v Kalifornii a během západu slunce viděli vysoké a zahalené figury, které hleděly zase na ně. Pak, po několika málo momentech, děsivá postava zmizela. Tato soumračná zjevení jsou známa jako Temní Hlídači.

Neznámý původ, neznámý cíl, neznám forma

Temní, někdy 3 metry vysocí muži s děsivým kloboukem a pláštěm. Objevují se zejména odpoledne a podle nedávného článku na na SFGATE je návštěvníci Kalifornie vídají už po více než 300 let. Když kdysi na počátku 18. Století dorazili Španělé, začali jim říkat Los Vigilantes Oscuros, což znamená doslova „temní hlídači“. A jak se do oblasti dostávali anglo-američtí osadníci, měli také pocit, že je z hor někdo pozoruje.

Jeden ze slavných pozorovatelů, který také cítil jejich přítomnost, byl i americký autor John Steinbeck. Ve své povídce „Let“ z roku 1938, vidí jedna z postav černou postavu, jak ho nepříjemně pozoruje s nedalekého hřebenu, „ale rychle uhnul pohledem, protože to byl jeden z temných hlídačů,“ napsal Steinbeck. Nikdo neví, kdo hlídači jsou ani kde žijí, ale bylo lepší je ignorovat a nikdy neukázat žádný zájem o jejich existenci.

Takže kdo nebo co to vlastně je?

Podle jedné teorie jde jednoduše o výplody pozorovatelova vnímání, kdy naše mysl doplňuje vzory a pravidelnost tam, kde oku chybí. Jinými slovy se jedná o klasická případ pareidolie, psychologického fenoménu, kdy mozek nachází vzory a význam v jednoduchých nebo náhodných obrazech a doplňuje je dle svého. Je to podobné, jako když někdo vidí tváře Muppetů v povrchu měsíce, tvář ďábla v oblaku kouře nebo hlavu Ježíše v připáleném toastu.

V tomto případě mohou být nejrůznější přirozené stíny hřebenů hor Santa Lucie mozkem „přeloženy“ jako vysoké a zahalené figury. Tento efekt hledání vzorů může být ještě usnadněn mlhou nebo nízkými mraky, které přímo vybízejí k hledání tvarů. Prostředí nahrává další iluzi, tzv. Brockenskému strašidlu. To je jev, při kterém dochází pomocí slunce k promítnutí lidského stínu do mraků. Název pochází z lokality v německých horách, kde jsou k jevu vynikající podmínky.

Zdroj: Livescience

Článek Kalifornští výletníci se po staletí setkávají s Temnými se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

]]>