Skalní města bez turistů. Pískovcové věže v Lužických horách erodují bez povšimnutí. Od front v Českém Švýcarsku je dělí 20 km

Skrytý český poklad: Tahle chráněná území spolu přímo sousedí. Přesto jedno zná celý svět a druhé sotva vlastní kraj

Foto: Marie Čcheidzeová - licence CC BY-SA 4.0

Kdo letos v létě zkoušel zaparkovat u Hřenska nebo projít na Pravčickou bránu, ví, o čem je řeč. České Švýcarsko funguje jako trychtýř: tisíce lidí se tlačí do jednoho údolí, na jedno parkoviště, k jedné ikoně. Stačí přitom zamířit o dvě desítky kilometrů severovýchodně a krajina se rozloží jinak. Lužické hory nemají jeden povinný magnet, a právě proto v nich člověk může za jediný den vystřídat pískovcové skály, vulkanický kužel s rozhlednou, zříceninu hradu a lesní hřebenovou cestu a většinu toho projít bez čekání v řadě.

Kde hledat skály a kde už ne

Férové je říct rovnou: kdo čeká soutěsky a monumentální skalní útvary podobné Pravčické bráně, ten je v Lužických horách nenajde. Agentura ochrany přírody sama uvádí, že pískovcové útvary se na české straně vyskytují rozptýleně: Popova skála, Sedlecký špičák, Vraní skály. Pro krátký výlet poslouží Havraní skály u Nového Boru, kam vede dvoukilometrová zelená značka. Nejde ale o souvislé skalní město.

To nejlépe vyvinuté leží až za hranicí, v saském Jonsdorfu. Tamní Skalní město je rozlehlý okruh mezi pískovcovými věžemi a průrvami, který leží na stejném pískovcovém podkladu jako česká strana pohoří, jen ho eroze vytvarovala dramatičtěji. Kdo chce vidět opravdové skalní město Lužických hor, musí počítat s přeshraničním výletem. A to není nevýhoda. Je to součást nabídky.

Jeden den, čtyři zážitky

Síla Lužických hor nespočívá v jednom „wow“ místě, ale v tom, jak snadno se dá poskládat pestrý celodenní program. Modelový okruh z Jiřetína pod Jedlovou vypadá takhle:

• Křížová hora – krátký výstup nad obcí, barokní kaple a výhled na celé pohoří.
• Tolštejn – zřícenina hradu na čedičovém kopci s hradní restaurací, kde se dá poobědvat.
• Jedlová – nejvyšší bod trasy (774 m), kamenná rozhledna s restaurací a ubytováním přímo na vrcholu.
• Přeshraniční odbočka – z Dolního Podluží nebo Jonsdorfu do skalního města či k celoročně přístupnému hradu a klášteru Oybin

Celý okruh zvládne průměrně zdatný chodec za den. Žádné železné žebříky, žádné strmé kovové schody, které České Švýcarsko samo zmiňuje ve svém FAQ jako standardní součást tras.

Klid, ale ne prázdnota

Bylo by přehnané tvrdit, že Lužické hory jsou liduprázdné. Jedlová přitahuje podle obce Jiřetín až 30 tisíc návštěvníků ročně a parkoviště u jiřetínského infocentra bývá o víkendech plné. Rozdíl oproti Hřensku je ale zásadní: návštěvníci se rozlévají do více směrů. Nástupní body jsou v Jiřetíně, Novém Boru, Horním i Dolním Podluží, na německé straně v Jonsdorfu a Oybinu. Žádný jediný bod, kde se tvoří zácpa.

Pro léto 2026 je kontrast ještě ostřejší. CHKO Lužické hory k polovině července neuvádí žádná aktuální omezení průchodnosti. České Švýcarsko naproti tomu stále eviduje uzávěry: Gabrielina stezka zůstává nepřístupná a parkování u Pravčické brány podléhá regulovanému režimu.

Jak se tam dostat

Z Prahy se tam nejpohodlněji dostanete sezónním víkendovým spojem T10, takzvaným Lužickohorským rychlíkem. Z hlavního nádraží odjíždí v 9:00 a do stanice Jedlová přijíždí ve 12:02. Ve všední dny a mimo sezónu poslouží regionální linka U8 přes Děčín a dál na Varnsdorf. Cesta autem z Prahy do Jiřetína trvá zhruba dvě hodiny a vede po D8 a přes Děčín.

Zázemí v oblasti existuje, jen není koncentrované do jedné ulice plné stánků. Jiřetín nabízí penziony a chalupy, obec provozuje sportcentrum se 70 lůžky a malým kempem. Na Tolštejně i Jedlové se dá najíst i přespat. Pro rodiny s malými dětmi stojí za zmínku jonsdorfská Pohádková stezka (Märchenpfad) s dobou chůze přibližně 40 minut nebo okruh starými mlynářskými lomy (Mühlsteinbrüche), čtyřkilometrová trasa na dvě a půl hodiny se 160 metry převýšení.

Proč je nikdo nezná

Odpověď je prostší, než by se čekalo. Chybí ikona. Pravčická brána je vizuální zkratka, kterou pozná i člověk, který v životě nebyl na severu Čech. Lužické hory nic takového nemají a jejich nejsilnější skalní scéna leží za hranicí. K tomu se přidala historie: v roce 1946 přišel odsun původního německého obyvatelstva a v letech 1964 až 1974 obec Jiřetín přišla o desítky domů původní lužické architektury, které šly k zemi. Dvojí ztráta, lidí i stavební paměti, pomáhá vysvětlit, proč oblast dodnes působí tišeji a méně „dovyprávěně“ než její slavnější soused.

Právě v tom ale spočívá její hodnota. Lužické hory nejsou náhradní plán pro ty, kdo se nevešli do Českého Švýcarska. Jsou jiný druh výletu, pomalejší, rozptýlenější, bez povinné logistické bitvy. A ten klid, i když už není absolutní, zatím vydrží.