Proč koruna a kolébka nemohly stát vedle sebe

Dynastická logika šestnáctého století zacházela s ženským tělem jako se státním majetkem. Legitimní dědic vyžadoval manželství, manželství vyžadovalo manžela, a manžel si automaticky nárokoval podíl na moci. Pro krále to představovalo rozšíření vlivu, pro královnu ztrátu autonomie. Alžběta tuto asymetrii prohlédla a obrátila ji: zůstala „panenskou královnou“, čímž si udržela plnou kontrolu nad vládou.

Ještě ostřeji vyniká tentýž stroj u Arbelly Stuartové, vzdálené příbuzné Alžběty a potenciální nástupkyně trůnu. Podle Historic Royal Palaces ji Alžběta využívala na mezinárodním sňatkovém trhu jako figurku; když se Arbella tajně provdala za Williama Seymoura, skončila v Toweru. Král Jakub I. nepřipouštěl, aby „řídila svůj život podle vlastní libosti.“ Alžběta riskovala moc, Arbella neměla ani moc, ani svobodu.

Penalizace za mateřství: jak se středověký mechanismus přestěhoval do tabulek

Dnes žádná státní rada nerozhoduje o sňatku konkrétní ženy. Tlak se ale přesunul do pracovních smluv, rodičovských dovolených a cen školek. OECD pro tento jev razí pojem „motherhood penalty“, tedy penalizace za mateřství: souhrn důsledků, které rodičovství přináší ženské kariéře. Delší přerušení zaměstnání, zkrácené úvazky, pomalejší růst mezd, slabší vyhlídky na postup. U otců srovnatelný propad zaměstnanosti v závislosti na počtu a věku dětí OECD Employment Outlook 2025 nezachycuje.

Příčiny nejsou záhadné. OECD je vyjmenovává: genderové stereotypy, nedostupná péče o nejmenší děti, konstrukce rodičovských dovolených zvýhodňující jednoho rodiče, daňově-dávkové nastavení znevýhodňující druhého vydělávajícího v domácnosti, diskriminace při návratu do práce. Osobní rozhodnutí probíhá uvnitř cizích pravidel, přesně jako u Alžběty, jen s jinými kulisami.

Česká čísla, která mluví za celý kontinent

Abstraktní pojem „penalizace za mateřství“ dostává v českém kontextu tvrdé obrysy. Několik klíčových údajů:

• Formální péče o děti do tří let: V roce 2025 navštěvovalo jesle či jiné zařízení pouhých 7,9 % českých dětí do tří let. Průměr Evropské unie činil 40,5 %. Propast je pětinásobná.
• Rozdíl v zaměstnanosti žen a mužů: Celkový rozdíl v zaměstnanosti podle pohlaví dosahoval v Česku 12,3 procentního bodu. U žen ve věku 25–34 let, tedy v období, kdy se kariéra i rodičovství nejvíc překrývají, patřil tento rozdíl k nejvyšším v celé EU, konkrétně 32,8 procentního bodu.
• Platová propast: Rozdíl v odměňování žen a mužů v roce 2024 činil 18,5 %.
• Náklady na bydlení: Průměrné měsíční výdaje domácností na bydlení dosahovaly na jaře 2025 částky 8 897 Kč; u nájemních domácností spolkly téměř třetinu čistých příjmů.
• Neplacená práce: Podle EIGE nesou české ženy intenzivnější zátěž péčí o děti, dlouhodobou péčí o blízké i každodenními domácími pracemi.

Výsledek? Žena v reprodukčním věku, která chce zároveň budovat profesní dráhu, naráží na souběh nedostupné péče, vysokých nákladů na bydlení a kulturního očekávání, že záchrannou síť domácnosti zajistí především ona. Virginia Woolfová v roce 1929 napsala, že k tvorbě žena potřebuje „peníze a vlastní pokoj.“ O necelé století později OECD i česká statistika potvrzují, že tyto podmínky zůstávají pro ženy hůře dosažitelné než pro muže.

Když chybí potomci, odkaz potřebuje strážce

Alžběta I. nezanechala biologickou linii, a přesto její jméno nese celá epocha. Stalo se tak díky institucionální paměti: koruně, archivům, historiografii. U žen bez dynastického zázemí bývá osud odkazu křehčí.

Rosalind Franklinová pořídila rentgenový snímek známý jako Photograph 51, klíčový důkaz šroubovicové struktury DNA. Její kolega Maurice Wilkins jej podle King’s College London ukázal Jamesi Watsonovi bez jejího vědomí a souhlasu. Nobelovu cenu v roce 1962 převzali Watson, Crick a Wilkins. Franklinová zemřela čtyři roky předtím, ve věku sedmatřiceti let, bezdětná. Její rehabilitace vyžadovala desetiletí institucionální práce: výstavy, biografické profily, pamětní mince, nové kulturní zpracování.

Podobný vzorec se opakuje u Florence Bakerové, průzkumnice, která doprovázela Samuela Bakera na expedici k pramenům Nilu. Royal Geographical Society udělila v roce 1865 Patron’s Medal Samuelovi. Florencein podíl, jak shrnuje JSTOR Daily, „nebyl veřejně uznán“ nad rámec stručné zmínky v manželově nekrologu.

Kdo dnes drží při životě paměť žen bez biologických dědiců? Konkrétní instituce: Virginia Woolf Society of Great Britain spravuje bibliografie, archivy a pořádá akce. Historic Royal Palaces průběžně vrací do oběhu příběh Arbelly Stuartové. National Women’s History Museum si klade za misi „objevovat, uchovávat a sdílet“ ženské dějiny. Bez této soustavné kurátorské práce by se řada odkazů rozptýlila, nebo připsala mužům.

Dá se asymetrie oslabit, nebo je příliš zakořeněná?

Rychle vymazat ji nelze. Oslabit ano. OECD uvádí funkční páky: kvalitní a cenově dostupná péče o nejmenší děti, nepřenosná práva otců na rodičovskou dovolenou, flexibilní pracovní režimy bez kariérní sankce, transparentní odměňování. Island po zavedení otcovských kvót zvýšil podíl mužů na celkové rodičovské dovolené ze tří procent na zhruba čtyřicet pět. Důkaz, že kulturní vzorce reagují na institucionální změny.

V Česku se zastoupení žen v politice posouvá; po říjnových volbách 2025 tvořily třetinu zvolených poslanců. Ve vědě zůstává disproporce tvrdší: muži představovali v roce 2025 průměrně 62,3 % vysokoškolských akademiků a v roce 2024 přes sedmdesát procent pracovníků výzkumu a vývoje. NKC (gender a věda) se těmito tématy, rodičovstvím, kariérními drahami, rovnováhou práce a soukromí, zabývá systematicky. Podle nás je klíčové, že problém přesahuje individuální volbu: když se tentýž vzorec opakuje napříč profesemi, zeměmi i staletími, signalizuje strukturální nastavení, které jednotlivec sám nezmění.

OECD navíc rámuje celou otázku i makroekonomicky: bez vyšší zaměstnanosti žen budou stárnoucí společnosti obtížně kompenzovat úbytek pracovní síly. Rovnost v péči a na trhu práce tudíž přestává být výhradně kulturním či feministickým tématem a stává se otázkou hospodářského přežití.

Článek Alžběta I. volila mezi korunou a dítětem. Mechanismus, který ji nutil vybrat si, bohužel funguje pro ženy dodnes se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Priority na prvním místě: PlayStation a fotbal

Připravte si pevné nervy, protože tohle není čtení pro slabé povahy. Tady je výběr toho nejlepšího (nebo nejhoršího?), co se dá u porodu zažít.

Zjistili jsme například, Někteří muži berou čekání na potomka jako ideální čas pro své koníčky. Jeden z tatínků si do porodního sálu přinesl PlayStation 4, aby mohl hrát Spider-Mana, zatímco u jeho manželky vyvolávali porod, jak uvádí web Reddit. Další zase spěchal na personál, aby s tím porodem pohnuli, protože mu za chvíli začíná fotbalový zápas.

Bolest je relativní (nebo ne?)

Možná nejvíce šokující jsou srovnání bolesti. Jeden z manželů dokázal vážně srovnat bolesti své ženy při porodu (který vyžadoval použití porodnických kleští) se svým ekzémem. Jiný muž zase věřil, že porod vyvolává u žen masivní orgasmy a že je to vlastně velmi příjemný zážitek, který pomáhá dítě vytlačit. O orgasmickém porodu se zmiňuje i web WhatToExpert, ovšem výslovně uvádí, že jde o nepřenositelnou zkušenost, ke které navíc rozhodně nedochází automaticky.

Svačinka, co zvedne kufr

Představte si, že máte silné nevolnosti, nesmíte nic pít ani jíst a váš manžel se vrátí do pokoje se zásobami z fast foodu pro čtyři lidi. Přestože ho sestry prosily, aby jedl jinde, snědl všechno v pokoji. Výsledek? Místnost páchla jako přepálený olej a budoucí maminka strávila zbytek času zvracením.

Anatomické okénko a „vtipné“ poznámky

Někdy je neznalost až zarážející. Jedna pacientka přišla na ultrazvuk kvůli problémům s neplodností. Při vyšetření vyšlo najevo, že se s manželem snaží o početí skrze pupek. Na opačném konci spektra jsou pak nevhodné poznámky po porodu. Legendární (a děsivý) dotaz na lékaře, zda by mohl při šití porodního poranění přidat „pár stehů navíc“ (muži to někdy zaobalují pod přání, aby tam lékař udělal ženu „hezčí“), bohužel podle portálu BuzzFeed stále patří mezi evergreeny, ze kterých personálu naskakuje husí kůže.

Jak to přežít a nezbláznit se?

Pro personál v porodnicích je to denní chleba. Musí zachovat profesionální tvář, i když by nejraději tatínka vykázali na chodbu. Pro maminky je to lekce trpělivosti.

Tip pro budoucí tatínky: Pokud nevíte, co říct, raději mlčte, držte svou ženu za ruku a hlavně – neříkejte nic o svém ekzému!

Článek „Udělal byste jí to tam hezčí?“ Gynekologové odtajnili největší bizáry, které vypustili muži v ordinaci z pusy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Model, kdy vše zůstává v rodině

Národ praktikující tento rodinný život žije v Nepálu v Himálaji. Ve valné většině případů si ženu bere nejstarší z bratří. Když ostatní dospějí, dojde postupně k dalším sňatkům a všichni pak přebývají v jednom domě. Některé ženy i pomáhají s výchovou svých budoucích manželů do doby, než dospějí a jsou schopni sexuálních vztahů. V tomto nastavení přitom mezi bratry nefiguruje žádná žárlivost, protože jim všem jde o společné přežití.

Model je také určitou formou antikoncepce. Žena totiž jednoduše nemůže otěhotnět tak často, aby to odpovídalo počtu sexuálních styků. Poskytuje jí to taky určitou míru celkové jistoty. Nebude totiž sama ani při úmrtí jednoho z manželů. Kromě toho má i opodstatněnou důvěru v to, že její děti mají větší šanci na přežití a obecně lepší budoucnost. I když tradice pomalu vymírá, je i nadále některými rodinami praktikována, a to ze stále stejných důvodů.

Zákony kontra rodinná tradice

S touto dlouhodobou zvyklostí se ovšem tlučou zákony, které v Nepálu vstoupily v platnost v srpnu 2018. Sekce 175 trestního zákoníku Muluki (nepálská legislativa) jasně staví polygamii mimo zákon. Sekce 74 občanského zákoníku z roku 2017 pak praví, že „pár bude považován za sezdaný v momentě, kdy se z jejich fyzického vztahu zrodí dítě“. Sekce 175 také uvádí, že pokud si žena vezme dalšího muže, je tento sňatek automaticky anulován.

Občanský zákoník ovšem automatickou anulaci polygamního sňatku nezmiňuje. Advokátka Nirmala Bhandari uvedla, že na rozdíl od trestního zákoníku občanská ustanovení polygamii povolovala. „Tyto dva protichůdné zákony nepochybně způsobí soudům četné problémy.“ Zákon má podle ní navrhnout placení alimentů a další výhody pro ženy. Tedy pro případy, kdy je vdaná žena klamem přinucena k dalšímu sňatku.

Trocha vzniku, historie i současnosti

Nepál je vnitrozemský stát Jižní Asie ve střední části Himálaje. Na jihu, východě i západě sousedí s Indií, na severu pak s Čínskou lidovou republikou. Jeho hlavním městem je Káthmándú a nejvyšší horou Mount Everest. Převažuje tu hinduismus a dne 28. května roku 2008 byla země prohlášena federativní republikou. Fakticky se však vláda změnila až v září 2015, kdy vstoupila v platnost nová nepálská ústava.

Dodnes jde o jednu z nejchudších a nejméně rozvinutých zemí planety, kde polovina obyvatel žije pod hranicí chudoby. Nejbohatších 10 % domácností tu kontroluje skoro 40 % národního bohatství. Nejchudších 10 % pak vlastní jen cca 3 %. Místní trh práce zahrnuje 10 milionů lidí a prakticky neexistuje kvalifikovaná pracovní síla. Pestrá krajina i kultura má hodně turistického potenciálu, rozvoj je ale zpomalen politickými událostmi.

Článek Národ, kde bratři sdílejí jednu manželku a nikdo se nad tím nepozastavuje se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rodinná jídla se změnila

Mění se celý svět a stolování v rodinném kruhu se této skutečnosti nemohlo vyhnout. Během posledních 20 let se jejich počet snížil přesně o třetinu. Krom toho by 62 % rodičů, jejichž dětem ještě nebylo 18, mělo rodinné večeře rádo „mnohem více“ nebo „aspoň trochu častěji“. V Americe také vzrostl počet večeří – a jídel obecně – které rodiny tráví v restauracích. Podívejte se teď na tuto rodinnou večeři a zkuste odhalit logický problém.

V roce 1970 spotřebovali Američané 26 % svého rozpočtu na jídlo na stravování mimo domov. Do roku 2010 vzrostl tento podíl na 41 % a zdvojnásobila se celková obezita. Silnou příčinou poklesu rodinného stolování je praktická nemožnost skloubit pracovní a další rozvrhy jednotlivých členů. Bádání ovšem ukazuje, že právě společné jídlo a čas s ním strávený je v mnoha ohledech podstatnější, než se zdá.

Je v nich víc, než se může zdát

Že ve světě dochází ke změnám, ještě neznamená, že základní hodnoty rodinných jídel zmizely. Hlavně na děti a teenagery dopadá několik pozitivních jevů. Mají mnohem menší riziko přejídání, a tedy obezity. Strava, kterou konzumují, bude pravděpodobně zdravější. Budou dosahovat lepších studijních výsledků. Společný čas redukuje riziko, že se tito lidé zapojí do rizikových chování jako užívání drog, alkoholu nebo promiskuity.

Zlepší se také jejich vztahy s dalšími členy rodiny. Rodinné večeře jsou tak hlavně u dětí podstatné pro jejich celkové emocionální zdraví. A 24 % teenagerů v průzkumech uvedlo, že by si více rodinných jídel přáli také. Děti se v tomto procesu také naučí vytvořit si zdravý vztah k jídlu. Vzhledem ke zdravějšímu stravování si přejdou postupně na vzorce, které budou nejspíš uplatňovat i v situacích mimo rodinný domov.

Co si o tom myslí některé rodiny?

Pravidelná rodinná jídla jsou velmi důležitá, což si myslí skoro 90 % rodičů. Typická večeře tohoto typu trvá asi 15–30 minut. Hlavními viníky, proč se nekonají tak často, je nedostatek času a také zvládání velmi vybíravých jedlíků. Jak ale říká český šéfkuchař Zdeněk Pohlreich, kde je vůle, tam je cesta. Třeba jde někdy místo nedostatku času spíše o absenci snahy. Jestli stále tápete v hádance, věnujte pozornost brýlím otce. Jedna polovina je hranatá, druhá kulatá.

Dalším pozitivem rodinných jídel je možnost společně objevovat nové pokrmy a celé kuchyně. Ať už to provádíte doma nebo společnou návštěvou restaurace, seznamujete se s novými jídly i způsoby konzumace. Obvykle to znamená i poznání nových míst, mnohdy také lidí. Dost možná můžete postupem času zjistit i nové věci o členech rodiny. Časem se tak dají vyřešit i některé táhlé rodinné problémy, například se vzájemnou důvěrou.

Článek Hrubou chybu na obrázku najde jen člověk s excelentním citem pro detail. Chce to podívat se zblízka se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Podivná nepálská tradice manželství

Tato podivná nepálská tradice je v tomto regionu naprosto běžná. Většinou si žena vezme za muže nejstaršího bratra. S jeho mladšími bratry se sezdají, jakmile dorostou do příslušného věku. Celou dobu přitom společně žijí pod jednou střechou. Některé ženy tak své budoucí manžely doslova vychovávají, než dospějí do správného věku pro ženění a sexuální život. Něco takového je pro nás Evropany naprosto nepředstavitelné.

Redakce VědaŽivě

30 května, 2022

Z jakých prostředků žije britská královská rodina v přepychu aneb Kde pracují, o kapesném a daních

Důležité je přežití rodiny

Evropanům se může zdát, že tato podivná nepálská tradice vede k žárlivosti a nevraživosti mezi bratry, kteří musí sdílet jednu ženu. Nic takového se však neděje. Pro nepálské lidi představují tyto svazky důležitý způsob přežití, který je důležitější než jakékoliv osobní city.

Tyto ženy si během let vypěstovaly účinné návyky, které je chrání proti oplodnění, jelikož by tolik možných těhotenství jednoduše nezvládly. Ženám toto uspořádání však přináší větší pocit jistoty, jelikož nikdy nezůstanou samy a bez ochrany, kdyby některý z jejich manželů náhodou zemřel. Vždy je tady další, který se o ně a jejich děti postará.

Redakce VědaŽivě

15 srpna, 2021

Himaláje čeká nevyhnutelná tragédie. Dopad bude na celé lidské osídlení v oblasti, varují vědci

Tradice pomalu upadá

V dnešním moderním světě však tato podivná tradice pomalu postrádá svůj smysl. Strach o přežití už místní lidi nesužuje tak moc, jako tomu bylo kdysi, a jejich životní úroveň v posledních letech významně vzrostla. Přesto se stále najde několik rodin, které se této tradice stále nehodlají vzdát. Mnohdy se jedná o náboženské a rodové přesvědčení, které se pojí se specifickým regionem.

Článek Nepál tak, jak ho neznáme: Bratři tu sdílejí jednu manželku a žijí v jednom domě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rodina Kennedyů čelí hroznému osudu

Velmi tragické jsou osudy bratrů Johna, Roberta i Edwarda Kennedyových. Nejznámější je bezesporu atentát na Johna Fitzgeralda Kennedyho v roce 1963. Dnes je v Americe považován za jednoho z nejlepších amerických prezidentů. Méně známé už jsou osudy jeho bratrů, které ovšem jsou téměř stejně tragické. Robert Kennedy se v roce 1968 vydává ve stopách svého zesnulého bratra a ze své funkce senátora kandiduje na prezidenta. V tom samém roce je rovněž zastřelen při atentátu v Los Angeles.

Šťastnější osud čeká dalšího bratra Edwarda, který se dožije 77 let. Během svého života však čelí dvěma tragickým nehodám, které ho málem stojí život. Nejprve se stane obětí letecké havárie, při které je vážně zraněn, a právě on jako první pronese myšlenku, že musí být rodina Kennedyů prokletá. O pět let později zaviní pod vlivem alkoholu dopravní nehodu, při které zahyne jeho osmadvacetiletá sekretářka, se kterou měl podle všeho poměr. Sám nehodu přežije, ale značně poškodí jeho politickou reputaci.

Smutné osudy Kennedyho sester

Podobné tragédie se nevyhýbají ani Kennedyho sestrám. Mladší sestra slavného prezidenta, Rosemary, od mládí vykazuje známky nižšího intelektu než její nadaní sourozenci. Může za to náročný porod, při kterém byla mírně přiškrcená. Rosemary je však v dospělosti velmi pohledná žena a chová se poměrně lehkovážně. Spořádaná rodina Kennedyů v tom vidí hrozbu své dobré reputace a proto Rosemary drží v ústraní. Dívka však tropí scény a často rodině utíká. Nakonec jí rodina pošle na operaci mozku, která má její výbuchy a výkyvy nálad vyléčit.

Lobotomie, která se už dneska naštěstí neprovádí, však nedopadne podle očekávání. Poškození mozku způsobí propad její inteligence na úroveň dvouletého dítěte. V pouhých třiadvaceti letech se tak stává nesvéprávným člověkem, který je do konce života uklizen do ústavu pro duševně choré. Další sestra Kathleen umírá při leteckém neštěstí v roce 1948.

Kletba zasáhne i jejich partnerky

Jednoduchý život nemají ani partnerky nebo milenky slavných bratrů. Jacqueline Kennedyová musí snášet časté mimomanželské poměry svého slavného manžela. Při jedné hádce jí nechá John Kennedy odvést do mentálního ústavu, kde ji drží zhruba týden. Během svého pobytu podstupuje „léčbu“ elektrošoky, které navždy poškodí její psychický stav a do konce života pak bojuje s depresemi a sebevražednými sklony.

Redakce VědaŽivě

28 dubna, 2022

Kdo může za smrt Marilyn Monroe aneb 7 nejznámějších konspiračních teorií –⁠ od vražedných Kennedyových až po UFO

Mnohem známější je však tragické úmrtí známé milenky Johna Kennedyho, Marilyn Monroe. Marilyn byla zároveň milenkou i jeho bratra Roberta. Okolnosti jejího náhlého úmrtí nejsou dodnes objasněny. Některé konspirační teorie dokonce naznačují, že by za její smrtí mohla stát rodina Kennedyů.

Článek Smutné osudy rodiny Kennedyů: Někteří věří, že za atentáty a nemoci může kletba se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Podivnosti, strach a nejistota

Na celou věc zapomněli, ale nebyl to konec. Když se jednou Britanny převlékala, najednou hlasitě bouchly přední dveře. Zavolala na domnělého manžela, ale nikdo se neozval. Vyděšená prošla celý dům, pak se uklidnila tím, že James si asi jen něco rychle vzal a odešel. Sbalila se a vypravila k přátelům. Večer svému manželovi řekla o odpolední příhodě. Když popřel, že by doma vůbec byl, shodli se na tom, že příčinou rány byl průvan.

Ona si ale pamatovala, že dveře zavírala. Trochu se pohádali a jí se těžko usínalo. Uprostřed noci se vzbudila opět cvaknutím dveří. Dál naslouchala a slyšela ten zvuk znova. Manžela vzbudila, ten ji však označil za paranoidní. Při kontrole zjistila, že dveře nebyly zamčené. Její synové také popřeli, že by s nimi cokoli dělali. Vzbudila Jamese a oba zaslechli bouchnout zadní dveře. Podle něj se však jednalo opět o průvan a nechal to celé být.

Když to pochopil i manžel

Po několika dnech hrál James doma na klavír, když se začal cítit nesvůj, jako kdyby ho někdo sledoval. Koutkem oka zahlédl postavu v okně. Okamžitě zareagoval, ale viděl jen někoho utíkat na dvůr. Mohl to být někdo ze sousedů, ale i on už věděl, že se něco děje. Po dalších podivných jevech bylo všem jasné, že do domu se dostává někdo další. Rozhodli se tedy na chvíli odjet. Po návratu po 3 měsících našli na cestě kolo, které bylo původně v garáži.

V garáži byl opět naprostý chaos a také lahvičky s léky. Uvnitř domu je čekal vetřelec s tvrzením, že tohle není jejich dům. James ho vzápětí přemohl a vytáhl ven, kde si ho převzala policie. Byl to Ezequiel Zayas. Uvnitř domu bylo všechno přeházené, klavír chyběl, nábytek byl jinak rozestavěný a všude špína. Jedině pokoj synů byl v pořádku. V ložnici ležely ručníky, nože a hned vedle nich notebook.

Plán na řadu chirurgických „úprav“

V něm byl nalezen dokument popisující, jak Ezequiel rodinu dlouho sledoval, vloupal se dovnitř a nahlížel okny. Považoval je za „lidské krysy, na kterých provede opravné chirurgické zákroky“. „Chtěl si na nás hrát na doktora, a rozhodně ne roztomilým dětským způsobem,“ řekla Britanny. Úpravy zahrnovaly amputace končetin a změnu pohlaví. V rámci příprav jim chtěl podat paralyzující léky, které byly v garáži. Podrobnosti případu jsou stále nejasné.

Stejně tak je otázka, jak si rodinu vybral, jeho poznámky ale obsahovaly detaily z jejich minulosti. V roce 2020 ve vězení zabil svého spoluvězně a byl obviněn z vraždy. Nakonec byl prohlášen neschopným pokračovat v procesu a hospitalizován. Podle posledních zpráv ho čekají další procesy a jeho další osud je nejistý. Zcela šokovaná rodina rychle opustila město, později ale spolupracovala s dokumentaristy, kteří chtěli jejich příběh zpracovat.

Článek Psychopat žil tajně s rodinou a chtěl je chirurgicky zmrzačit. Měl v plánu jim amputovat končetiny a změnit pohlaví se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rodina s vzácnou krevní chorobou

Ocitl se tak v University of Kentucky Medical Center, které leželo skoro 200 kilometrů od Hazardu, jeho rodného města. Jak se ukázalo, cyanóza (tedy modré zabarvení) tohoto potomka se táhla v dlouhé linii šmoulích obyvatel Kentucky až do roku 1820. Tehdy se do Východního Kentucky přistěhoval francouzský sirotek Martin Fugate a potkal tu Elizabeth Smart. Ačkoli nebyli příbuzní, oba měli gen nesoucí methemoglobinemii.

Jde o velmi vzácnou chorobu, která se projevuje, když mají červené krvinky abnormální množství methemoglobinu. Jde o formu hemoglobinu, která nedokáže přenášet kyslík. Kvůli nedostatku kyslíku jsou tak postižení zabarvení do modra, mají fialové rty a čokoládové oči. Jejich vzhled tak silně připomíná Fialku z Karlíka a továrny na čokoládu poté, co se jí stala borůvková nehoda. Byla sice neuvěřitelně ohebná, ale měla přesně tuto barvu.

Místo, odkud se nedalo nikam dostat

Elizabeth porodila sedm dětí, z nichž 4 měly kobaltové vzezření. Protože je gen recesivní, neovlivnil by další generace. Jenže Fugatesovi si začali brát členy vlastní rodiny. Podle odborníků se k incestům uchýlili v důsledku extrémní izolace. Východní Kentucky nemělo silnice a železnice se tam nedostala až do počátku 20. století, jak uvádí AllThatIsInteresting. „Když se v této zemi usadili, tak tu prostě žádné cesty nebyly,“ uvádí Dennis Stacy.

„Bylo těžké dostat se kamkoli jinam, proto se prostě brali mezi sebou.“ Syn Martina a Elizabeth Zachariah si vzal vlastní tetu a další svazky vznikly mezi bratranci a sestřenicemi. Stejně tak mezi potomky dalších rodin jako Combs, Smith, Ritchie a Stacy. Netrvalo proto dlouho a vznikla rodinná modrá skupina. Dnes virální fotka se datuje do začátku 20. století. Ukazuje zábavné azurové zabarvení, které připomíná staré doby avatarských cosplayerů, tedy kostýmy.

Místní je berou, ale je to už otrávilo

Podle webu Science 82 byla nejmodřejší ze všech Luna Stacy, dítě Levi Fugateho a jeho sestřenice Hannah Richie. Sestra Carrie Lee Kilburn popsala ženu jako „kompletně namodralou“ se rty „temnými jako modřina“. Navzdory této podivné vizáži se obyvatelé problémové lokality za rodinu postavili. Jeden z fanoušků prohlásil: „Vypadají jako všichni ostatní, akorát mají modrou kůži.“ Počátkem 60. let se ovšem objevil odpor.

Nikoli obyvatel, ale rodiny k této barvě. Dva z nich se dokonce vypravili k hematologovi, aby s jejich stavem zkusil něco udělat. Už je to otravovalo natolik, že nechtěli jít ani do čekárny. Nicméně po diagnóze se objevila možnost léčení – skrze více modré. Lékař zkrátka podal barvivo zvané metylenová modř, které pomohlo tělu změnit methemoglobin na hemoglobin. Už minuty po strávení se jejich kůže začala zbarvovat do růžová. Rty jim ovšem stále zmodrají, když je zima.

Článek Avatar není jen koncept Jamese Camerona. Modří lidé kdysi skutečně existovali a mohlo za to křížení v rodině se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Prvorozený

Obecně se předpokládá, že prvorozené dítě bude dominantnější a celkově s vyššími ambicemi. Pro první dítě chtějí rodiče zpravidla to nejlepší, neboť samotná role rodičů je pro ně naprosto nová. Aktivně se zapojují do učení se nových konceptů a jsou celým vývojem velmi zaujatí. Tedy do chvíle, kdy přijde další dítě. Protože se prvorozenému dítěti dostalo tohoto vynikajícího startu, má zpravidla tendenci přenést ho do vlastní dospělosti.

Protože prvorození museli bojovat o pozornost rodičů – při příchodu dalších dětí na svět – dominují i v ostatních skupinách. Prvorozené dítě bývá často velmi zodpovědné, v nějaké míře je totiž jeho povinností starat se o mladšího sourozence. To může snadno vést k zarytému odhodlání vypořádat se se životem zcela po svém, bez tendencí žádat kohokoli o pomoc.

Osobnost druhorozeného

Zažitý stereotyp celkově spíše ignorovaného prostředního dítěte vychází v mnoha případech z pravdivé situace. Příliš zaneprázdnění rodiče toto dítě ignorují. Přidává se i nošení oblečení po starších a nucené sdílení hraček s nejmladším sourozencem. Bývají proto mnohem nezávislejší než zbytek potomstva a ve skupině pak hlasem diplomacie. Obvykle proto, že si navykli řešit konflikty mezi ostatními členy rodiny bez ohledu na účastníky.

Poměrně brzy prochází tento potomek fází rebelství a snaží se více získat pozornost svých rodičů. S vrstevníky si dobře rozumí, je uvolněnější než prvorozený. Problémy často odezní vstupem do dospělosti, tehdy se cítí celkově dobře a nachází vlastní místo ve společnosti.

Ti třetí a také nejmladší

Bývají doma miláčkem, ve výsledku jsou však nejméně zodpovědní. Rodiče z nich svým hýčkáním dělají „věčné děti“. Málokdy se mohou projevit odpovědně. Ve své skupině těžko dosahují kompromisů, protože jsou zvyklí dostat všechno. Nejsou tak otevření jako prostřední dítě, opuštění domova je pro ně náročnější. Prakticky vždy měli totiž někoho, kdo za ně všechno udělal. Málokdy jde o dobré šéfy, protože v týmu nedokáží vytvořit disciplínu.

Celkově mívají během života od rodičů více privilegií než obě předchozí skupiny sourozenců a v reálném životě uspějí spíše díky případnému šarmu či kreativitě.

Jedináček

Tento model dítěte je kombinací rysů všech předchozích. Má totiž veškeré povinnosti prvorozeného, nezávislost prostředního dítěte a současně se mu dostává pozornosti nejmladšího. Pro někoho jde překvapivě o nejzralejší dítě, protože s dospělými tráví nejvíce času. Jen zřídka je totiž tento potomek vyloučen z „dospělé“ konverzace, učí se tudíž rychle racionálnějšímu uvažování. Nemá ani problém s vlastním životem, učí se o sebe starat.

Nevýhodou bývá skutečnost, že absence „opozice“ v podobě dalších sourozenců zhoršuje socializaci i dovednost kompromisu.

Článek Který ze sourozenců je „nejlepší“: Nejmladší mají problémy s disciplínou, jedináčci jsou brzo vyzrálí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sociální očekávání versus realita

Jenže lechtání bylo jiné. „Neměla jsem to ráda, ale byla jsem pod tlakem si to užívat, což byla podivná pozice,“ říká Austrew, žurnalistka na volné noze žijící v Omaze. „Měla jsem pocit, že je nějaké nepsané pravidlo, že dospělí lechtají děti, aby se rozesmály. A děti se měly smát.“ Pro mnohé lidi je to známý příběh. Lechtání i jiné hry měly být zábava, ale byly nepříjemné a otravné. Jde to až k Sókratovi, který problematiku popsal jako „bolest nad radost“.

Jak to tedy mají rodiče poznat? Dají se děti lechtat správně? Jak neporušit hranice? Lawrence Cohen, Ph.D. je autorem knihy „Playful Parenting“. Lechtání může podle něj přemoci nervový systém dítěte a ono se pak cítí bezmocně a bez kontroly. Reflexivní smích pak může snadno zakrýt nepříjemné pocity nebo i bolest. Jde i o jasné narušení hranic. Když je lechtáme bez souhlasu, ukazujeme jim, že je v pořádku, když se jich někdo dotýká.

Důsledky nedostatečné pozornosti u rodiče

Nejhorší způsob je pak násilný a vytrvalý. „Problém je, když tuto zábavu nevyladíte dítěti na míru. Nevidíte, jak lapá po dechu. Když se smíchem říká – Přestaň! – ignorujete to.“ Lechtání se pak snadno mění v šikanu nebo i zneužití. Je to tak běžné, že existuje termín mučení lechtáním. Reflexivní smích dítěte může být zvlášť matoucí pro obě strany. Pokud v takových případech rodiče vnímají jen povrchně, pak mohou snadno přehlédnout, jak se jejich potomek opravdu cítí.

Ale ne každé lechtání má takto škodlivý potenciál. Za správných podmínek jde o velmi propojující zkušenost, uvádí Dr. Alan Fridlund z University of Californie. Ten se specializuje na neverbální komunikaci a výrazy tváře. Aby to tak ale bylo, musí být krátké, lehké, hravé a s oboustranným souhlasem. Nejlepší jsou přestávky a kontrola, jestli se to druhé straně ještě pořád líbí. Pak jde o velmi příjemný a jemný moment vzájemného kontaktu.

Přijatelná náhražka pro některé rodiče

Někteří rodiče se toho nechtějí vzdát, protože by jim chyběla silná fyzická interakce s vlastním dítětem. Podle Dr. Cohena ale existují zdravější způsoby, jak toho docílit. Můžete spolu zápasit, prát se polštáři nebo hrát na honěnou. Jedna z jeho oblíbených her je „ponožková“, která se dá hrát i ve více lidech. Všichni sedí v kruhu na podlaze, bez bot, jen s ponožkami. Na tři se pak pokusíte stáhnout všem ostatním ponožky a uchránit si ty vlastní.

„Hledejte něco fyzického, kde má ale dítě nad děním větší kontrolu,“ podotýká. „Pokud je jedna strana silnější a sebejistá, pak má neustále navrch a překračuje zdravou hranici hry směrem k dominanci.“ Jak ale uvádí: „Když vás jednou za čas někdo zlechtá, ještě to neznamená doživotní trauma.“ Zatratit veškeré lechtání je podle něj nesmysl. Existují ale i jiné způsoby, jak ho provádět, a další možnosti, jak si s dítětem hrát.

Článek Lechtání může ublížit dítěti i dospělému: Smích vždy neznamená zábavu, může to přejít až k týrání se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tiché divadlo, které udržuje zdání spokojenosti

Nedělají tedy scény, nežádají o rozvod, fungují normálně jako předtím. Do celého procesu už však nedávají své srdce a je to vlastně jakési divadelní představení. Poměrně často natolik přesvědčivé, že si toho nevšimne ani jejich partner či manžel. Nejeden manžel byl například zcela šokován, když mu jeho choť oznámila rozvod. V předcházející době jen udržovala manželství v chodu, jen bez zájmu. Nikdo si toho po celou dobu nevšiml.

Proč k tomu ale vůbec přistupovat? Proč si jednoduše s manželem nesednout a problémy neprobrat? Najít řešení? Případně se nerozvést rovnou, když to nešlo? V té době by žena přišla o výhody, kterých se nemohla vzdát. Tedy finanční blahobyt a děti, to bývají dva hlavní důvody. Dle odborníků ale hlavně druhý jmenovaný faktor nemá smysl. Děti jsou sice malé, nikoli však hloupé. Když se jim lže, cítí samy, že vztah rodičů nefunguje.

Vliv na děti a moderní mužský syndrom

I když se rodiče vyhnou hlasitým hádkám, tichá rezignace a špatné jednání rozhodně nejsou dobré modely. A nechcete je předávat dál, protože potomci vás vidí jako příklad. Finanční záležitosti jsou však celkem exaktní a společná domácnost je výhodnější než samostatné byty. Právě proto tolik lidí dává přednost udržování prázdného vztahu. Pravdou je, že muži udržují takové vztahy z celkem podobných důvodů. Moderní doba přinesla něco navíc.

Objevil se totiž nový komplex symptomů, který lze popsat jako syndrom mizerného manžela. Jde o přecitlivělého, vysoce stresovaného muže, který je naštvaný, frustrovaný a úzkostný. Příčin je vícero. Neumí pracovat s vlastním stárnutím. Může se jednat o vedlejší efekt medikace. Roli hraje také přirozený pokles hladiny testosteronu či samotné napětí z nefungujícího vztahu. A proč se potom nerozvedou zase muži?

Jediným fungujícím prostředkem je komunikace

Nic totiž není černobílé. Po hádkách přichází chvíle uvolnění, která frustraci přebije. Máte také společné vzpomínky a příběh vztahu. Naše mysl navíc nevnímá běžné šedé dny, ale pouze ty výrazné – ať už pozitivně, nebo negativně. Ani citově vzdálená manželka nemusí být pro muže důvod. On totiž najel na stejně prázdné divadlo. I oni se bojí být sami, bez dostatku financí a pocitu moci, kterého se jim ve vztahu dostává.

Spravit vztah není snadné, nikoli však nemožné. Chce to ale strany, které otevřeně mluví o svých problémech. Profesionální prostředník umí domácí hádky změnit v moderovaný diskurs. Rozvod je také jednou z možností, opět je ale nutná komunikace, pokud možno s asistencí právníka. Emocionálně jde o mnohem náročnější proces, ale vede k rozuzlení. Tichá tolerance nikoli. Nějaký posun najdete jen komunikací, ať už půjde o jakoukoli změnu.

Článek Ženy zůstávají v nefunkčním vztahu kvůli dětem a penězům, co ale muži? Jejich důvod by pravděpodobně většina žen netipovala se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Základní jednotka společnosti

Rodina je kompletní s i bez dětí, dokud jde o spojení dvou nebo více osob. Základním modelem je tzv. nukleární rodina, jde o nejstarší model na světě. Ta sestává z muže, jeho manželky a jejich dětí. Obecně jde o systémovou instituci, která reguluje lidskou sexualitu a také plození potomků. Právě v prostředí rodiny je obojí zdravé a společensky prospěšné. Teď se podívejte na úvodní obrázek a zjistěte, co je na něm logicky špatně.

Další funkcí rodiny je poskytnutí nezbytných prostředků k přežití těm, kteří ještě nejsou schopní se o sebe postarat sami. Smutné je, že podle současných statistik bude až polovina dětí v nějakém bodě svého dětství žít jen s jedním rodičem. Důvodem je neporozumění mezi rodiči a následný rozvod. Globálně se obětí rozvodů stane každý rok víc jak milion dětí. V rodinách s férovým rozdělením odpovědnosti jsou však hádky prakticky minimální.

Klíčová role klasické rodiny

Z toho plyne také to, že každý člen rodiny by měl mít na starosti věci, na které má potřebné schopnosti a odpovídají také jeho věku. V minulých dobách byli za členy rodiny považováni i sloužící, neboť žili nastálo s rodinou ve stejném obydlí. Dnes ale většina rodin sestává z nevlastních dětí nebo rodičů, jednoho rodiče nebo nesezdaných partnerů. Na každé tři děti připadají dvě, které mají nevlastního sourozence. Z toho plyne, že se denně zvyšuje polygamie.

Rodiny nedotčené těmito okolnostmi mají velmi pozitivní dopad na aktuální stav dítěte i jeho úspěšnou budoucnost. To je také proto, že je v rodině přítomen klid a jednotnost. Děti vyrůstající v takovém prostředí mají menší riziko studijních, společenských, emočních a také kognitivních problémů všeho druhu. Zajímavé také je, že děti z normálních rodin mají až do dospělosti přístup k rodinným ekonomickým zdrojům. Podporují je totiž oba rodiče.

Vliv na pozdější život

Vyrůstání v rodině s oběma biologickými rodiči snižuje budoucí riziko chudoby až o 82 %. V rodinách s jedním rodičem vedou statisticky samoživitelky. Děti jsou v nefunkčních vztazích většinou svěřeny matkám. Nesezdané matky mívají celkově nižší úroveň vzdělání. Tudíž často závisí na sociálních dávkách a další podpoře ve srovnání s vdanými. Koukněte se na akvárium s rybičkami. Opravdu by tam měla plavat také žirafa?

Samotní otcové žijí často v domácnosti s družkou nebo partnerkou. Tedy s někým, s kým sdílejí domácnost, nejsou však úředně oddáni. O vztazích se všichni učíme právě v rodině. Jak tedy zacházíme s ostatními, je ve většině případů reflexe toho, jak s námi zacházeli rodiče. Rodina je také základním zdrojem lásky a dodávání odvahy, stejně jako celkové podpory člověka v náročných časech a situacích. Zachovává též historii, protože ji předává dál.

Článek Jedna logická chyba a časový limit 8 vteřin. Kdo si troufne na vizuální hádanku, která potrápila celý internet? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vylhaný sňatek a krásný život

Po odstěhování do New Yorku si Barbary všimli fotografové a záhy už byla žádanou fotomodelkou. Úspěch ji povzbudil k cestě do Hollywoodu a dráze herečky, všechna studia ji ovšem odmítla. V Los Angeles se seznámila se začínající herečkou i jejím bratrem Brooksem sloužícím v kanadském letectvu. Brooks a Cornelia byli skutečná zlatá mládež, protože jejich dědeček byl otcem plastového průmyslu, rodina tedy žila v obrovském luxusu.

Barbara se rozhodla využít slibné možnosti a lhala Brooksovi o tom, že otěhotněla. Krátce po zmanipulované svatbě skutečně otěhotněla. První dítě, Anthony, se narodilo roku 1946. Barbara ho vychovávala s extrémní péčí a neustále mu vštěpovala, že je zvláštním a zázračným dítětem. Manželé se usadili na Upper East Side, nejprestižnější čtvrti New Yorku, a záhy se stali pravidelnou součástí místního společenského života.

Toxická rodina v prestižní čtvrti

Přátelili se například s Tennessee Williamsem nebo Gretou Garbo. Jejich vztah ale nebyl bez komplikací. Oba se často hádali, manželská věrnost je moc netrápila a Barbara měla stále větší sklony k depresím. V létě roku 1960 si Brooks v Paříži začal s o 15 let mladší dcerou britského diplomata. Barbaře oznámil, že s manželstvím je konec. Jeho žena na to reagovala hrozbou sebevraždy, letec tak nakonec novou lásku opustil.

O pár let později byla celá rodina ve Švýcarsku a Španělsku, kde se mladý Anthony seznámil s Jakem Cooperem. Ten mu řekl, že je bisexuál, a mezi mužem a 20letým mladíkem se rozhořel vášnivý vztah. Barbara se o poměru dověděla cestou do Maroka, kde sháněli halucinogenní drogy. Vypravila se pro syna zpátky, na hranicích je však zatkli kvůli Anthonyho neplatnému pasu. Matku i syna tak čekalo pár dní za mřížemi.

Léčba, vražda, sebevražda

Synova „homosexuální degenerace“ jeho matku zcela šokovala, takže se rozhodla ji radikálně „vyléčit“. Seznámila ho se Švýcarkou Sylvií, která ale mnohem víc okouzlila staršího pána. Když románek vyšel najevo, matka opět hrozila sebevraždou, ale tentokrát Brooks neustoupil. Jako hlava rodiny požádal o rozvod, který byl v roce 1968 potvrzen. Myšlenky na „léčbu“ syna se však nevzdala. Nejdříve najala prostitutku, pak ho k sexu nutila sama.

Manipulativní, násilný a silně toxický vztah s matkou si na Anthonyho duševním zdraví vybral svou daň. I u něj se objevily známky depresí a schizofrenie. Večer 17. listopadu 1972 nakonec vzal kuchyňský nůž a bodl matku do srdce. Barbara zemřela na místě, policie našla Anthonyho v klidu u telefonu, jak si objednává čínské jídlo. Nakonec spáchal sebevraždu ve vězení, kde se udusil papírovým sáčkem. Tak skončila rodinná tragédie trvající po 3 generace.

Jaké další rodiny podobného ražení vás napadají?

Zdroj: Science

Článek Milionářova manželka se vyspala s vlastním synem, aby ho vyléčila z homosexuality. Její pokusy skončily vraždou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Přírůstek do rozsáhlé smečky

Lev rozhodně nebyl první obyvatel – měli už doma psa, kočky, papouška, mývala, hada i ježka jménem Dimka. V létě 1970 se rodina dlouho zdržela u lvího výběhu v místní zoo. Narazili tam totiž na malé a nemocné mládě, které nemohlo samo vstát. Matka přemluvila ředitele zoo, aby si mohli zvíře vzít. Původním plánem byla krátká rehabilitace, po které přijde lvíče zpátky. King u nich postupně začal chodit, vadou však trpěl celoživotně.

Choval se totožně jako kočka, ovšem lví jazyk je jako brusný papír. Postupně velikostí překonal obě děti, pak i Lva Lvoviče a Ninu. Jeho snídaně sestávala z 3 kg masa a velmi se přátelil se psem Chadem, který ho naučil i způsobům. Pak se o lvu dověděla Ústřední televize a život rodiny se převrátil naruby. Všichni chtěli znát rodinu, kde žije skutečný lev, spí na pohovce jako kočka, ráno chce snídani a hraje si s dětmi. Brzy to věděla celá zem.

Klidná hvězda a tragické natáčení

V roce 1970 se stal hvězdou dokumentu o přírodě, rodina ho zachránila před smrtí. Výsledkem bylo hodné a nekonfliktní zvíře, majitelům nadmíru vděčné. Jakýkoli návrat do zoo striktně odmítal a postupně se jemu i rodině dostalo celostátní slávy. Vyšly s ním pohlednice a fotoknihy, pak se ozvali i z režie hraných filmů. Po 4 snímcích se dostal do dobrodružné komedie, kterážto role se mu však stala osudnou.

V Leningradu dostali pro natáčení celou školu, kde King a jeho asistent Saša jednou hráli fotbal ve školní tělocvičně. Když Berberov na půl hodiny odešel, jeden student začal lva provokovat. Dělal na něj obličeje, skákal, mával rukama a pak se k němu otočil zády. Lev měl za to, že ho veselý člověk volá ke hře, opřel se o něj tlapami a vyrazil Markova z okna, aniž by mu však způsobil vážnější újmu. Dívka poblíž ale zpanikařila a zavolala policistu.

Smrt a nástupce, King II.

Člen domobrany, poručík Gavrov, bez váhání vytáhl služební pistoli a vypálil. King byl zmaten a Gurov do něj vyprázdnil zásobník. Lev Lvovič se vrátil k již mrtvému zvířeti, pohřeb se stal národní tragédií. Jeho parťák, pes Chad, roztrhal všechny jeho hračky a za tři dny pošel na infarkt. Následovala iniciativa, která skončila tím, že rodině přivezla ze zoo nové lvíče, Krále II. Zvíře však mělo odlišnou povahu a neprojevovalo žádnou vděčnost.

Roku 1978 zemřel Lev Lvovič na infarkt, v listopadu 1980 pak došlo k tragédii. Soused alkoholik hodil na lva zapálený hřeben. Naštvaný a nervózní King II. si později vlezl na své místo, kam mu poté Nina přinesla misku masa, ztratila ale rovnováhu a lev se po ní ohnal tlapou. Chlapec Roma přispěchal na pomoc, lev ale v běsnění zabil i jeho. Lva zlikvidovali až policisté, Nina byla 1,5 roku v depresích, pokusila se i o sebevraždu. Nakonec se podruhé vdala a měla další dvě děti.

Jaké nejexotičtější zvíře jste viděli u někoho doma?

Zdroj: ScieneNews

Článek V bytě s nimi bydleli lvi a spousta dalších: Jaký byl osud rodiny, která doma chovala divoká zvířata? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Postupné shledání tří bratří

Záhy se seznámil s Michaelem Domnitzem, který začal mít podezření. Zeptal se Roberta na jeho sourozence a při zamítavé odpovědi odvětil, že zná Robertovo dvojče. Domnitz se přátelil s druhákem Edwardem Gallandem, kterého – totožně jako Roberta – adoptovali jako nemluvně. Když si pak zavolali, slyšel Robert svůj vlastní hlas. Následovalo setkání u Edwarda doma i s jeho pěstouny, kde Robert zažil druhý šok, bylo to jako pohlédnout do zrcadla.

Po pár měsících se jejich příběh objevil v novinách a ozval se ještě David Kellman. Žádný z adoptivních rodičů o bratrech vlastního dítěte nevěděl. Oddělení proběhlo v rámci pokusu, který trval skoro 2 dekády. Jak k tomu vlastně došlo? Trojčata přišla na svět v červenci roku 1961. Jejich matce bylo tehdy osmnáct, a když s ní bratři později mluvili, přiznala, že otěhotněla náhodou na maturitním plese. Dále s ní pak už ani jeden z nich nekomunikoval.

Odmítavý postoj adopčních agentur

Psychiatr Peter Neubauer tehdy hledal pro studium dvojčat a trojčat konkrétní děti. Chtěl zjistit, jak bude u oddělených bratrů ovlivňovat charakter výchova. Tedy které vlastnosti se dědí a které jsou formovány okolím. Několik adopčních agentur ho odmítlo s tím, že ani vědec sám nerozumí tomu, co chce udělat. Podle nich nebylo vhodné takové sourozence oddělit. Teprve Eliza Weiss Agency s tímto modelem souhlasila.

Etiku tehdy nikdo moc neřešil, doba byla plná pokusů, které by dnes nikdo neschválil. Agentura rodičům sdělila, že psychologové už dítě pozorují a nechtějí proces přerušit. Přesný počet oddělených dětí není přitom dodnes znám. Některé zdroje uvádějí 5–20 dvojčat či trojčat. Robert, Edward a David se dostali do tří rodin s různým zázemím, příjmy a celkovým společenským postavením. Cynicky řečeno šlo o vědecky ideální konstelaci.

Uzavřeno až do roku 2065

Neubauerův výzkum, kterého byli bratři účastni, nebyl dosud kompletně zveřejněn. Badatel ho předal archivu Yaleovy univerzity, kam je omezen přístup až do roku 2065. Některé informace o výzkumu se však objevily v knize Trace of Nature: The Genetic Basis of Personality vydané v roce 1990. Další fragmenty pak v článku z roku 1986. Vědci jsou toho názoru, že výrazně rozšířili naše chápání vlivu přírody a výchovy na celkový charakter člověka.

Snímek Tři identičtí cizinci, pojednávající právě o rozdělených trojčatech, ovšem nic z toho nezmiňuje. Teprve během jeho natáčení se bratrům dostaly do rukou dokumenty i záznamy z experimentů. Dohromady dostali na 10 000 stran zpráv, i když silně redigovaných a „osekaných“. Údaje o návštěvách badatelů v rodinách a výsledky testů, které tehdy prováděli, však chyběly. Ne tak několik videí, na kterých si hoši hrají a mrkají do kamery.

Kolik dvojčat nebo trojčat máte ve svém okolí?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Trojčata byla v dětství násilně oddělena. Až po 20 letech bratři zjistili, že šlo o experiment psychologů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Příběhy o růstu a dospívání

Bambi, Popelka ani Bella z Krásky a zvířete nemají na začátku příběhu svou matku, případně o ni přišly. Právě z toho důvodu je hlavní postava vychovávána otcem. A jestli si myslíte, že jde jen o pouhou náhodu, nejspíš tomu tak vůbec není. Tyto postavy jsou také shodou okolností tlačeny do mnoha složitých a náročných situací a je pro to velmi dobrý důvod. Podle výkonného producenta Dona Hahna jsou Disneyho filmy hlavně o dospívání.

„Jeden z důvodů je ryze praktický, protože jde obvykle o snímky dlouhé 80–90 minut, a navíc Disneyho filmy jsou o dospívání. Jsou přesně o tom konkrétním dnu ve vašem životě, kdy musíte přijmout odpovědnost. Simba uteče z domova, ale musí se vrátit zpátky.“ Seznam postav, které musí tímto způsobem vyrůst, pokračuje dál. Anna a Elsa z Ledového království, Rapunzel z Na vlásku, Aladin a Jasmína nebo Ariel z Malé mořské víly.

Rychlejší proces při absenci rodičů

Hahn pokračuje: „Ve zkratce lze říct, že postavy dospějí mnohem rychleji, když je odříznete od rodičů. Bambiho maminku zabijí, takže dospět musí. Bella má jen otce, který se ale ztratí, takže musí zaujmout jeho pozici. To je příběhová zkratka.“ Další teorie je spojená s životním příběhem samotného Walta Disneyho. Ve 40. letech koupil Disney svým rodičům dům a později při nehodě s kotlem přišel právě o matku. Tato událost ho poté pronásledovala.

To je dle Hahna další důvod, proč i v jeho příbězích matky chybí. Mateřská postava totiž znamená starostlivost a bezpečí. A díky jejich absenci jsou protagonisté nuceni rychle dospět, rozhodovat se a ve výsledku tak psát své vlastní příběhy. Ostatně to je nejspíš ten důvod, proč jsou tyhle příběhy i po letech tak oblíbené. Proč lákají další zpracování a neomrzí, i když jsme je viděli mnohokrát. Jsou to totiž situace ze skutečného života.

Jakou Disnyeho pohádku máte nejraději a proč? Měnil se výběr s věkem?

Zdroj: BrightSide

Článek Napadlo vás někdy, proč nemají hrdinové Disneyho pohádek zpravidla matku? Důvod vás překvapí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Matka tvořící hranici a štít

Pokud jste určili první rodinu jako nereálnou, nejspíš nejste zrovna rodinně orientovaní. Minimálně ne v tradičním slova smyslu. Vaší rodinou jsou pro vás nejspíš vaši přátele, a pokud jim můžete pomoci, dělá vás to velmi šťastnými. V zásadě se totiž snažíte přinést něco dobrého do života každého kolem vás. Je možné, že jste vyrostli bez silné otcovské figury, takže se snažíte být tu pro lidi, kteří vás potřebují. Podobně, jako to pro vás dělala vaše matka.

Tento model rodiny nemusí být tím nejšťastnějším, pořád jde ale o skutečnou rodinu. Je to znát na matce, která drží dítě za ruku a chrání ho před otcem, který se o svého potomka příliš nezajímá. Výsledkem je to, že dítě v dospělosti nechce, aby ostatní vyrůstali tímto způsobem. Proto si vybere přátele a další lidi kolem sebe jako rodinu náhradní. Ale není to prohra, ostatně mnoho příběhu jasně říká, že rodina nemusí být tvořena stejnou krví.

Dítě mezi dvěma pilíři

Pokud je tohle vaše odpověď, jste velmi silně rodinně založení a ve vašem životě neexistuje nic důležitějšího. Jste silně přesvědčeni o významu stavby trvalých, stabilních a silných vztahů, které stojí na důvěře a také závazku. Svou rodinu dáváte zcela na první místo, i když to může znamenat ignoraci sebe sama. Ale to je vám jedno, pokud budou ostatní spokojení. Otázkou ovšem je, jak dlouho tento stav může fungovat a zda není přetvářkou.

Možná jste si všimli, že zrovna tento obrázek nevypadá jako rodina. Dospělí nevěnují dítěti zvláštní pozornost a ono samo se ani nikoho z nich nedrží. Může se vlastně jednat jak o rodinu, tak skupinku cizinců, kteří zrovna prochází kolem. A pokud jste skutečně rodinně orientovaní, tato faleš vás nejspíš hnedka trkla do oka. Přílišné soustředění se na jeden cíl může snadno vést k nerovnováze v celku a harmonie sítě vztahů je pak snadno narušena.

Dítě držené mimo partnerství

Pokud vidíte jako neskutečnou tuhle siluetu, nejspíš pocházíte z rodiny, která měla – nebo stále má – nějakou vnitřní dysfunkci. A kvůli traumatickým zážitkům dětských let máte vy sami problém dalším lidem věřit. Jste úzkostliví a kontakt s ostatními je pro vás vždycky výzvou. Máte taky obavy o svou budoucnost a sklon věci příliš promýšlet. Lidé na tomto obrázku vypadají jako vzájemně se milující a šťastná rodina. Ostatně, oni jsou šťastná rodina.

Otec drží svou dceru za ruku, zatímco oba rodiče se za chůze téměř objímají. Pokud jste vyrůstali v dysfunkčním prostředí, máte nějaký náhled na svět i lidi a jste také podezřívaví ke zdravým vztahům. Jednoduše totiž nevěříte, že něco takového může opravdu existovat. Právě proto jste vybrali reálnou rodinu jako tu falešnou. Taková nedůvěra může ochránit před zklamáními, jenže také brání prožitkům krás života, které je třeba prožít.

Bylo vaše dětství příjemné nebo si nesete traumata?

Zdroj: BrightSide

Článek Psychologický test: Jaký obrázek podle vás zobrazuje rodinu? Volba prozradí, zda bylo vaše dětství příjemné nebo si nesete traumata se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dlouhé roky ve tmě

Krásná Blanche se stala vězněm vlastního domu a po celých 25 let byla zamčena v jediném pokoji v horních patrech. Její matka ji byla ochotná propustit jen tehdy, pokud se vzdá své lásky, k čemuž zase nebyla ochotná Blanche. Věznění nepominulo, aniž když její milý zemřel. Roku 1910 pak obdržel prokurátor anonymní dopis, který upozorňoval na „temné tajemství“ jedné z nejvlivnějších rodin. Dopis byla natolik zneklidňující, že okamžitě začalo vyšetřování.

Na policistech, kteří se objevili na panství bohaté rodiny, byla znatelná pochybnost ohledně toho, proč tam vůbec jsou. Madam Louise Monnier byla členkou charitativních spolků a osobou z nejvybranější společnosti. Její syn zase právníkem s velmi úspěšnou kariérou. Jenže stav údivu netrval dlouho – zaujal je totiž zavřený pokoj v patře, opatřený navíc těžkým visacím zámkem. Ten do obrazu dokonalé rodiny nezapadal, z pokoje se navíc linul zápach.

Zubožená Blanche

K rodině měla patřit také dcera, jenže nikdo si nevybavoval, kdy ji naposledy viděl ani co se s ní stalo. Když skupina policistů vnikla do zamčeného pokoje, spatřili jen tmu. Po stržení závěsu a otevření oken odhalilo světlo podlahu plnou shnilého jídla a na posteli připoutanou chybějící dceru. Zubožená Blanche byla zcela nahá, pokrytá špínou i výkaly  – v místnosti strávila 25 let, vážila 25 kilogramů. Rodina byla okamžitě zatčena, dcera putovala do nemocnice.

Dodnes není známo, kdo napsal anonym, který ukončil žalář kdysi krásné ženy. Je možné, že šlo o někoho z personálu nebo známého. Před domem se záhy objevil rozzlobený dav a Madam Monnier pohanu nevydržela a zemřela během dvou týdnů po zatčení. Její dcera se z věznění už nevzpamatovala a dožila v sanatoriu pro duševně choré. Skonala 13. října roku 1913 ve věku 64 let. Znáte další případy podobně krutých rodinných osudů?

Zdroj: Medium

Článek Krásná dívka žila pod zámkem celých 26 let, věznila ji její vlastní matka. Příběh vznešené Blanche Monnierové chytí u srdce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od nejstaršího potomka

Nejstarší dítě má sklony být konzervativní, ambiciózní a s predispozicí k velení. Obvykle totiž takové děti přebírají aspoň část odpovědnosti za své mladší sourozence, jsou starostlivé a více míří k vlastnímu rodičovství. Protože nejstarší dítě nastavuje ostatním určité tempo, mladší dítě se ho snaží nějakým způsobem překonat. Jeho tempo vývoje je rychlejší. Prostřední děti jsou ambiciózní, ale jen zřídka sebestředné.

Nejmladší dítě zpravidla dostává dost pozornosti jak od rodičů, tak i od starších sourozenců. To je ovšem taky důvod, proč se může cítit méně zkušené a nezávislé, protože hodně věcí někdo vyřeší za něj. Často takto vzniká silná motivace překonat oba starší sourozence. Nejmladší dítě se tak může stát nadmíru odhodlaným a ve svém oboru dosáhnout obrovských úspěchů. Třetí potomek bývá zpravidla velmi společenský, často tako divočejší.

Zbývá jedináček

Protože jediné dítě nemusí soupeřit s žádným z přímých rodinných vrstevníků, snaha o překonání se většinou zaměřuje na otce. Protože ho rodiče obvykle hýčkají a věnují mu veškerou pozornost, očekává jedináček to samé i od svého okolí. Jeho styl života se nese ve znamení závislosti a potřeby pozornosti. Obojí často ústí v problémy v komunikaci se svými vrstevníky. V rodině vyrůstá bez konkurence, která ovšem normálně existuje v každé oblasti.

Je nutné poznamenat, že celá teorie má mnoho nepřesností. Výzkum nebere příliš v úvahu vzdělání, kulturní rozdíly a společenskou úroveň rodičů. Stejně tak rodinné vztahy jsou určujícím faktorem pro to, jak se bude dítě chovat ve společnosti cizích lidí. Sourozenecká struktura může hrát samozřejmě podstatnou roli, ovšem děti jsou odrazem hlavně svých rodičů. Na tom záleží, jaký člověk vyjde z které konkrétní rodiny.

Zdroj: BrightSide

Článek Jste jedináček, nebo máte sourozence? I to, v jakém pořadí jste se narodili, určuje vaši osobnost se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.