Citronová baterie není jen v komiksech

Budete potřebovat jeden citron, 6 hřebíků a 6 měděných sponek, dále kus drátu a drátěnku. Místo hřebíků můžete také použít mince. Nejdříve vezměte citron do rukou a promněte ho, aby změkl. Sponky zatlačte do citronu z jedné strany asi centimetr od sebe. Rovnoběžně s nimi vytvořte druhou řadu se stejnými proporcemi, tentokrát pomocí hřebíků. Dejte pozor, aby se žádné hřebíky ani sponky navzájem nedotýkaly.

Následuje drát, jehož pomocí spojte první sponku v řadě s druhým hřebíkem ve stejné řadě. Obdobně spojte drátem druhou sponku s třetím hřebíkem a tak dále. Toto spojení jednoho kovu s druhým vytvoří elektřinu. Nakonec použijeme zbývající hřebík i sponku jako póly. Poslední sponka bude plus a první hřebík naopak mínus. Tím jsme hotoví a tento citron by měl sloužit jako baterie s produkcí asi 5 voltů elektřiny.

Drátěnka a základ ohně

Dalším krokem je vzít drátěnku a položit na ni nějaký suchý troud, zkrátka dobře hořlavý materiál. Velmi vhodný je například toaletní papír. Vezměte oba drátky vedoucí z citronu a dotkněte se jimi drátěnky. Vytvoříte tak krátký elektrický obvod, který drátěnku rozpálí do ruda. Díky tomu chytne i troud a na něj už můžete rychle přikládat další kousky pro silnější plamen. Je tedy na místě mít takový materiál připravený.

Přestože se může tato metoda zdát poněkud komplikovaná, samotné potřeby nezaberou místo a citron se dá snadno přibalit prakticky na každou cestu. Navíc kus drátu, sponky a hřebíky využijete i jinde. S trochou štěstí tento postup nebudete nikdy potřebovat, jenže nelze nikdy předvídat, do jakých situací a s jakými možnostmi se člověk dostane. Informace a návody jsou tím pádem taky cenná komodita, pokud je umíte využít.

Jaký způsob nouzového rozdělání ohně jste v životě použili?

Zdroj: TheScientist

Článek Jak zaručeně rozdělat oheň pomocí improvizovaných prostředků, jako je citron nebo drátěnka se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Výhoda dvou nohou

Ne, teď nejde o naši potenciální rychlost běhu, protože ta ve srovnání se zvěří také není závratná. Jde o to, že se pohybujeme po dvou končetinách, zatímco valná většina zvířecí říše po čtyřech. Z této naší dosti jedinečné vlastnosti pochází určitá míra hrozby. Pokud se podíváme na další primáty, třeba šimpanze a gorily, postoj čistě na zadních je známkou hrozby. Opticky se tak zvíře stane větším, což vysílá do okolí jasnou zprávu.

Naše bipedie nás zkrátka dělá v očích dalších druhů většími, a tedy výhrůžnějšími. Nevyhnutelně má ale taky svoje nevýhody, protože je v první řadě pomalejší. Z antropologického hlediska tak lidé během evoluce zahodili možnost utéct jakémukoli tvoru, který má čtyři nohy. Je to něco jako blafování v pokeru. Vzpřímenou chůzí říkáme: „Jsem tady, chodím po této zemi a jsem tvrďák, ukazuju vám všem, kde jsem a jak jsem silný.“

V očích pozorovatele

Ne nadarmo se tedy říká, že strach je v očích pozorovatele. Znamená to, že nejde o to, jak je hrozba reálná, podstatné je, aby si to protivník myslel. Predátoři kolem nás tak vidí vzpřímené postavení a dojdou k závěru, že lidé jsou tvrdší, než je tomu doopravdy. Druhým faktorem je také naše skupinovost. Žijeme pohromadě a naučili jsme se velmi rázně zakročit proti každé vnější hrozbě. To v případě predátorů obvykle dobře funguje.

Časem jsme vyvinuli nejrůznější zbraně jak pro vlastní obranu, tak cílenou likvidaci ostatních tvorů. Z toho vychází další důvod, tedy obecný úbytek populace predátorů kvůli našemu působení na planetě. Jejich přirozené prostředí kontinuálně ubývá a například vlky jsme lovili až na hranici jejich vyhynutí. Role se tak do značné míry otočily, je ovšem otázkou, zda se v budoucnu nebudeme moci děsit už jen sami navzájem. Setkali jste se někdy tváří v tvář s nějakým predátorem?

Zdroj: LiveScience

Článek Člověk je v divočině naprosto bezbranný, přesto se nás divoká zvěř bojí. Vědci pro to mají prosté vysvětlení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Voda a teplo, o to tu běží

Vaší první starostí v jakékoli divočině je dostatek vody. Poměrně dobrým zdrojem je ranní rosa, která se dá pomocí látky sebrat ze stromů i trávy. Můžete otírat větve či listy nebo si na kotník přivázat ponožku. Pak vám stačí projít se po louce a zachycené kapky si vyždímat do pusy. V přírodě je vody dostatek, i pokud v okolí není potok nebo řeka. Jen je potřeba ji umět zachytit a následně využít. Dehydratace je obvykle to nejhorší, co vás může potkat.

Jestli jste někde zabloudili jen v lehké bundě a začíná přituhovat, hledejte listí. Listy stromů jsou totiž velmi dobrou izolací, takže si jimi před nočním mrazem nacpěte bundu. Případně si z nich můžete udělat lůžko, které vás ochrání před chladnou zemí. Pokud byste spali přímo na ní, téměř určitě nastydnete. Nejde jen o samotnou hlínu, ale také vlhkost, která se na ní bude držet a kterou pak spolehlivě nasáknete.

Jak filtrovat vodu a proč nepít vlastní moč

Máte-li po ruce plastovou lahev a nůž, můžete si snadno vyrobit filtr a použít na pití i špinavou vodu. Nejdříve udělejte dírku ve víčku. Pak odřízněte vršek lahve a otočte ho, aby vznikl trychtýř. Dovnitř dejte trávu, kameny či mech. Následně na tento přírodní filtr nalijte vodu a sledujte, jak směs uvnitř zachytává nečistoty a do dolní části vám crčí voda bez částeček. Nejde samozřejmě o 100% způsob, ale poskytne vám další zdroj vody.

Pití vlastní moči může při nedostatku vody znít jako dobrý nápad. Tomuto postupu se ovšem vyhněte, protože vás dehydratuje ještě víc. Vaše moč totiž obsahuje rozpuštěné soli, minerály a také toxiny z vašich jater. Zkrátka a dobře byste do sebe nalili opět to, co vaše tělo namáhavě odbouralo z organismu a následně vyloučilo. Proto se konzumaci moči vyhněte a rozhodně si ušetříte další starosti.

Oheň, komáři a orientace

Voda a teplo jsou – jak už jsme zmínili – klíčové faktory přežití. Nejlepším řešením otázky tepla je samozřejmě oheň. Když ho chcete rozdělat třením, budete potřebovat něco malého a suchého. Při nedostatku listí nebo mechu můžete použít kousky vlastního oblečení. Stačí přitom malý chomáček nití, které získáte rozpáráním ponožky nebo kapesníku. Hlavně, aby tkanina byla suchá, pak už poskytne základ pro zapálení dalších surovin.

Budou-li vás otravovat komáři, najděte borovici a potřete si kůži jehličím. Její olej je silný přírodní repelent. A orientace směrem k severu? Držte hodinky na dlani, rovnoběžně se zemí. Nasměrujte malou ručičku přímo na slunce (pozor při letním čase). V polovině úhlu mezi ručičkou a dvanáctkou (v létě jedničkou) je na severní polokouli jih, na jižní pak sever. Tento postup není spolehlivou metodou, pokud jste příliš blízko rovníku.

Kdy jste se naposledy ocitli opravdu mimo civilizaci?

Zdroj: BrightSide

Článek Nemusíte pít vlastní moč, abyste přežili. Těchto 8 triků vám zachrání život, pokud zabloudíte mimo civilizaci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dina Sanichar byl skutečný Mauglí

Tento příběh začíná v polovině 19. století, kdy byl Dina pouhý chlapec. V roce 1867 ho nalezli místní lovci, kteří stopovali vlka v indické džungli. Vlčí stopa je zavedla k malé jeskyni, kde si všimli nahého chlapce, který se s divokým pohledem krčil v zadním rohu. Lovci se snažili s chlapcem mluvit, ale brzy pochopili, že nejspíš neumí mluvit a že jim vlastně ani nerozumí.

Brzy jim bylo jasné, že se jedná o divoké vlčí dítě, podle kterého bude jednou napsána pohádková postava jménem Mauglí. Ve skutečnosti se však nejednalo o jediné divoké dítě, které bylo v této oblasti kdy nalezeno. V dávných dobách se běžně nacházely děti, které vychovávali vlci, panteři, nebo dokonce divocí psi. Tyto děti neuměly chodit vzpřímeně, nemluvily a nerozuměly lidské řeči.

Redakce VědaŽivě

21 října, 2021

Skutečný příběh Mauglího: Chlapec žijící v jeskyni, chodící po čtyřech a krmící se syrovou zvěří nikdy nezažil filmový konec

Život v sirotčinci

Lovci chlapce odvedli do své vesnice, kde ho předali do místního sirotčince. Právě zde dostal skutečný Mauglí jméno Dina Sanichar, přičemž Sanichar v místním jazyce znamená „Sobota“ neboli den, kdy byl nalezen. V prvních letech se Dina nedokázal do zdejší společnosti začlenit. Neuměl normálně komunikovat, měl problém chodit vzpřímeně po nohách a odmítal nosti oblečení. Často vyl a štěkal jako vlk, což představovalo jeho způsob komunikace. Jedl pouze syrové maso a zuby si brousil o kosti. Raný život v džungli ho navždy poznamenal a představoval jedinou civilizaci, která mu dávala smysl.

Postupné polidštění

S postupem času však k jistému polidštění divokého dítěte nakonec došlo. Mluvit se nikdy nenaučil, ale naučil se například používat záchod, jíst klasicky příborem z talíře, oblékat se a chodit vzpřímeně. Stále však preferoval syrové maso a dál komunikoval vytím a štěkotem. Nikdy se také pořádně nezačlenil mezi ostatní sirotky s výjimkou dalších divokých dětí. S nimi si rozuměl a později je dokonce učil, jak pít z hrnku a používat příbor.

Redakce VědaŽivě

19 srpna, 2025

Skutečný Mauglí Dina Sanichar: Chtěl žít jako zvíře, začlenění do společnosti ho připravilo o život

V sirotčinci prožil 20 let svého života a přece se nikdy nestal úplným člověkem. Navzdory svému zvířecímu chování si však vybudoval zálibu v cigaretách. Pravděpodobně si myslel, že tak bude více vypadat jako člověk. Tento zlozvyk však bohužel také znamenal jeho zkázu. Zemřel v roce 1895 na tuberkulózu ve věku pouhých 34 let. Skutečný Mauglí tak prožil krátký život, kdy se snažil začlenit do lidské společnosti, zatímco jeho duše dál přebývala v divoké džungli.

Článek Skutečný Mauglí: Jedl jen syrové maso, pohybovat se uměl jen po čtyřech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rituály smrti a umírání

Opravdu zvířata oplakávají své mrtvé jako lidé? Ještě poměrně nedávno byla taková otázka zcela smetena ze stolu jako pavědecká. Nicméně se touto problematikou zabývá stále více vědců a vznikl dokonce obor „evoluční thanatologie“. Tedy studium smrti a obřadů, které se k ní váží. Stále více se v něm vyskytují výzkumy mimo lidskou říši, jako je případ šimpanzí samice v Zambii. Ta svému zesnulému synovi pečlivě vyčistila zuby trávou.

Rituál skoro pohřební popsali v článku z roku 2017 v časopisu Scientific Reports. Podobným případem byla žirafa z Keni, která měla „službu“ nad tělem svého mrtvého mláděte i poté, co ho roztrhaly hyeny. Mnohé pak šokoval případ kosatky v Sališském moři u pobřeží Kanady a Washingtonu, ke kterému došlo v roce 2018. Ta před sebou tlačila 17 dní své bezvládné mládě a s tělem urazila více jak 1 600 kilometrů.

Nejen zvířata z divočiny

Toto chování se ale ukazuje i u domácích zvířat. Veterinářce Stefanii Ucceddu se dostal na kliniku pes, který odmítal jíst. „Kolegové odebrali krev, zkontrolovali srdce, všechno bylo v pořádku.“ Jeho bratr zemřel týden předtím a zvíře následně propadlo melancholii. Tento případ vyústil v první vědeckou studii, která potvrdila chování psů srovnatelné s lidským truchlením. Jde o rozšířenou reakci s mnoha podobami včetně naprosté letargie.

Pohřeb u slonů

Asi nejvíce zdokumentovaných případů pohřbů a spojeného chování vykazují sloni. Je známo, že sloni afričtí pobíhají kolem svých mrtvých příbuzných a dlouho se shromažďují nad jejich těly. Se sklopenou hlavou tam pak tiše a zcela nehybně stojí s chobotem položeným na zemi. Přesně takový pohřeb u mamutů zpracovala i jedna z epizod animovaného seriálu Primal.

Stejné truchlivé chování vykazují také sloni indičtí. Sloní bioložka Sanjita Pokharel našla v roce 2013 mrtvého slona indického na břehu jedné z indických řek. Bylo to v oblasti zcela bez vegetace. „I tak bylo tělo přikryto spoustou větví, stromků, listí a dalších rostlin. Pravděpodobně je tam tedy přinesli další sloni,“ jak uvedla vědkyně. Na místo pak přišly dvě samice a tělo obešly, což připomínalo hinduistické rituály.

Chování slonů indických

Spolu s manželem Nachiketem Sharmou publikovala v roce 2022 studii v Royal Society Open Science, kde popisují rituály truchlení právě u slonů indických. Některé z obřadů se dostaly i na internet. Hlavně vzácné pozorování samic, které nosí velmi tvrdošíjně na svých klech mláďata narozená mrtvá, což trvá i několik dní.

Článek Zvířata dovedou nad svými mrtvými truchlit stejně, jako to dělají lidé: Rituály smrti z divoké přírody se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jak na čistý kus ledu

Blok čirého ledu získáte tak, že jakoukoli nádobu – ze které lze pak led vyjmout – naplníte vodou z řeky nebo rozbředlým sněhem. Je potřeba, aby tloušťka výsledného bloku byla asi 6–7 centimetrů, pak má postup slušnou šanci na úspěch.

Výroba samotné čočky

Na obroušení a opracování je ideální normální nůž. Dbejte ovšem na to, aby čočka byla opravdu čočka, tedy měla konvexní tvar. Musí být silnější uprostřed a ke krajům se zužovat. Taky ji musíte perfektně vyleštit a vyhladit její povrch. Na konci byste neměli být schopni vizuálně rozeznat, jestli držíte kus ledu, nebo skutečné sklo.

Jak s ní zapálit oheň

Netřeba připomínat, že potřebujete dostatečně silné slunce, při zatažené obloze je postup nepoužitelný. Pak led použijte úplně stejně, jako kdybyste oheň zkoušeli rozdělat normální lupou. Koncentrujte světlo, až získáte silný tenký paprsek, který namíříte na jakýkoli troud. Teď už nezbývá než dávat pozor, až se z něj začne kouřit a vzplane.

Pamatujte také na pevný úchop, protože i pokud nebude led teplotou tát, jeho povrch je vlhký, a tedy kluzký. Není tím pádem nic zvláštního, když vám upadne a rozpadne se. Přestože je led schopen stejného efektu jako skleněné čočka, chová se celkově jinak a je třeba s tímto faktorem počítat.

Jak jste naposled rozdělali oheň bez zápalek?

Zdroj: Science

Článek Jak rozdělat oheň ledem aneb Když zrovna nemáte po ruce zápalky a jde do tuhého se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nemusí nutně útočit, ale mohou

Blízká setkání s medvědy ne vždy vedou k tomu, že na vás zaútočí. Každý rok je na světě jen okolo 40 útoků medvědů. Ale pokud jste skutečně napadeni, dostanete se do velkých problémů. Různé druhy medvědů mohou zareagovat odlišně. Samozřejmě také záleží na tom, jak medvěd vypadá. Větší šanci na přežití máte při setkání s 60kilovým medvědem černým než s 320kilovým grizzlym. V Arktidě se dokonce vyskytují i daleko těžší lední medvědi, u kterých jsou šance na přežití mizivé.

Obvyklá reakce člověka při setkání s medvědem

Lapání po dechu a ztuhnutí na místě je naprosto běžné. Medvěd černý obvykle neútočí při náhlém setkání. Většinou útočí v sebeobraně. Nepřibližujte se tedy příliš blízko. Ideální je ucouvnout o pár kroků zpět, abyste dali zvířeti trochu prostoru. Pokud má medvěd pocit, že jste pořád příliš blízko jeho teritoriu, potom zaútočí. Jste v situaci, kdy před medvědem utíkáte, dochází Vám síly a chytnete se nejbližšího stromu, na který vyšplháte. A ejhle, medvěd za Vámi šplhá také.

Ano, baribalové umí lézt. Takže na stromě by vaše vyhlídky nebyly nejlepší. Když je dost blízko k útoku, nejspíše po vás máchne svými masivními drápy. Drápy medvěda černého jsou vhodné pro lezení. Ale nejsou tak ostré, takže je to medvědí síla, ze které byste měli mít respekt. Tato zvířata dokážou pohybovat balvany o hmotnosti 140 kg jednou tlapou. A jedno máchnutí od tohoto medvěda srazí jakéhokoliv člověka k zemi.

Dělat mrtvého je vaše nejlepší šance

Pokusy medvědovi fyzicky čelit většinou nedopadnou nejlépe. Pokud se chcete vyhnout téměř jisté smrti, nejlepší volbou je hrát mrtvého. V této chvíli je to jen otázka psychiky. Jeho masivní čelisti sevřou člověka silou kolem 8 000 kPa. Medvěd všude okolo vás čenichá a slintá, což také není úplně příjemné. Následně vás nechá být a vy jenom doufáte, že společně s mláďaty někam v nejbližší době zmizí. Poté máte konečně možnost uprchnout co nejdál.

Jaká by byla vaše reakce při setkání s medvědem?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Jaká je vaše šance na přežití při napadení medvědem? Pro každý případ – zapamatujte si záchrannou taktiku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sám obklopen pouze zvířaty

Aby se nemusel vracet k rodičům, začal se Marcos starat sám o sebe v divočině. Farmář ho před smrtí naučil základní postupy přežití včetně pozorování divokých zvířat. Podle svého tvrzení žil Marcos následujících 15 let v jeskyních, kde se „spřátelil“ a dorozumíval s vlky a dalšími horskými zvířaty. Na jeho životě založil svou práci také Gabriel Janer Manila, antropolog, který potvrdil značnou část Marcosovy výpovědi.

Nicméně upozornil také na to, že další stránky jeho svědectví je potřeba interpretovat velmi opatrně. „Marcos nám nevypráví to, co se reálně stalo, ale o čem věří, že se to stalo,“ řekl Manila v roce 2013. „Jenže takhle to děláme všichni – prezentujeme naši verzi skutečnosti. Když Marcos vidí hada a dá mu mléko, had se pak vrátí. On pak prohlásí, že je to kamarád. Had není kamarád, jen se vrací, protože dostane mléko.“

„Záchrana“ z divočiny

Ve věku 19 let byl Marcos z divočiny zachráněn za asistence španělské civilní gardy. Od té doby se pokoušel o návrat do společnosti, což pro něj bylo značnou výzvou. Podle svých tvrzení byl vykořisťován nadřízenými v oblasti pohostinství a stavebnictví. Stejně tak se i v osobním životě setkal se špatným zacházením. Web El País uvedl, že hlavně bojoval s emoční chladností lidského světa. „Smějí se mi, protože nevím nic o politice nebo fotbalu.“

Do divočiny se následně zkoušel několikrát vrátit, ale podle něj „už to není, co to bývalo,“ protože vlci ho již zpátky nepřijímají. Naštěstí není jeho příběh jen takto temný. Stále si užívá kontakt s lidmi a mnoho jeho sousedů ho bere jako přítele. Marcos je jedním z hrstky tzv. divokých dětí, které strávily část života stranou lidské civilizace. I když jsou jejich zkušenosti často tvrdé, poskytují nám jedinečný vhled do psychologie, a to dětské i obecně lidské.

Které divoké zvíře máte nejraději a proč? Dovedli byste v horách přežít?

Zdroj: IFLScience

Článek Muž „vychovávaný vlky“ se ostře ohradil ke stavu současné společnosti. Jeho výtky nutí k zamyšlení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Základní pravidlo tří pro přežití v divočině

Pro reálnou šanci na přežití je třeba mít na paměti základní možnosti člověka. Můžete přežít 3 minuty bez vzduchu nebo v ledové vodě. Můžete přežít 3 hodiny bez přístřešku či úkrytu, pokud je kolem velmi divoké prostředí. Můžete přežít 3 dny bez vody, pokud jste kryti před nepříjemným počasím. A můžete přežít 3 týdny bez jídla, pokud máte vodu a přístřešek. Z toho jasně plyne, co je dle situace nejdůležitější a jak si svoje šance budovat.

Tato pravidla jsou hlavně určena pro outdoorové přežití v divočině, ovšem jsou aplikovatelná na každou situaci, v níž existuje nějaké omezení nebo krize. Není třeba pátrat po zdrojích jídla, pokud je hlavním ohrožením prochladnutí, protože jste v noci spadli někam do vody. Ovšem pokud se klepete zimou a nemůžete se převléknout, usušit a zahřát, rozhodně se to za 3 hodiny nezmění. Jste-li na situaci sami, máte před sebou 3 hodiny života.

Přežití tří minut bez přívodu vzduchu

Jakákoli situace, kdy jste bez kyslíku, je samozřejmě život ohrožující. Pokud máte astma nebo alergii, nikam nikdy nechoďte bez potřebné injekce nebo inhalátoru. Stejně tak je neodmyslitelná kartička s lékařskou informací, která okolí sdělí potřebné údaje. Ještě před rokem 2011 existovaly i volně dostupné epinefrinové inhalátory. Jedna z látek, kterou vyžadovaly pro provoz, ale údajně ohrožovala ozonovou vrstvu, takže zůstaly jen na předpis.

Je poměrně jednoduché se začít dusit při obyčejném zaskočení jídla nebo nápoje. V takovém případě je ideální znalost Heimlichova hmatu, abychom mohli ostatním pomoct. Ačkoli nejspíš všichni doufáme, že jednou budeme pro někoho za hrdiny, málokdo má reálný zdravotnický trénink. V takových případech není místo pro pokusy. Slovy Denzela Washingtona z Muže v ohni: „Buď jsi trénovaná, nebo nejsi. Jsi?“ Podobně to shrnul i mistr Yoda.

Klíčové tři hodiny bez přístřešku v divočině

Chystáte-li se na výpravu do divoké přírody, byť jen na krátkou dobu s tím, že budete „za pár hodin zpátky“, má o vašem záměru vědět někdo další. Počasí přináší čím dál tím větší nevyzpytatelnost a slunečná obloha se může zatáhnout během několika minut. Jedna skupina turistů se takhle vypravila na výlet během slunečného dne, nikomu o tom neřekla a nedbala ani varování. Nikdo je nehledal, dokud letadlo v Atlantě nepřistálo bez nich. Těla našli až za rok.

Nikdo přesně nezjistil, co se s touto skupinkou stalo, ale podle všeho byli zmrzlí a mokří. Nevrátili se k autu, kterým vyrazili, a nebyli ani schopni rozdělat oheň. Nejspíš by přitom stačilo teplejší oblečení, které by jim dalo víc času dorazit do bezpečí. Většina z nás nejspíš o takových situacích vůbec neuvažuje, ale jen v USA zemře ročně 8 000 lidí, protože nemohou dýchat. To zahrnuje dušení, astma, alergie na jídlo i včelí bodnutí. Tedy naprosto běžné věci.

Na co dalšího se lépe připravit?

Vždycky je lepší mít na paměti, že se doba výletu může protáhnout a že nás prostě může zastihnout nepříjemné počasí. Předpoklad, že se vrátíte například k vozu v dostatečném předstihu, může být opravdu jen vaše přání. Jestli se někam vydáváte na několik dní včetně pobytu v přírodě, seznam toho, co je potřeba pro všechny případy přibalit, bude rapidně narůstat. Navíc nikdy nepoberete víc vody a jídla než na 3–4 dny v divočině.

Pokud se dostanete do situace, kdy potřebujete pomoc ostatních, je nejdůležitější, aby někdo další věděl, kde jste nebo aspoň kam jste se vypravili. A také kdy jste se chtěli vrátit. Pokud nikdo neví, že jste vyrazili na horské hřebeny, nebude vás nikdo ani hledat. Po několika dnech to možná někomu začne vrtat hlavou, ale nebude mít nejmenší tušení, kde začít hledat. Mohli jste se vypravit do okolních lesů nebo si koupit letenku do Portugalska.

Stalo se vám někdy, že jste se zasekli daleko od civilizace?

Zdroj: BackCountryChronicles

Článek Víte, jaká jsou 3 základní pravidla pro přežití v divočině? Pokud se nechcete stát svátečním obědem divokých zvířat, zbystřete se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Had, přístřešek a potrava

Naprosto základním omylem je rada, že pokud vás uštkne had, máte se pokusit jed z rány vysát. Problém je, že jed hada se dostává rychle do krve a zasažené místo ho už neobsahuje. Vysávat ho nezkoušejte, zachovejte klid a dostaňte zraněného co nejrychleji do nemocnice. Pokud se ztratíte v lese, není vaší prioritou potrava. Vaší hlavní starostí je vybudovat si kvalitní přístřešek a najít zdroj pitné vody. Ta je pro vás nepostradatelná.

Zdravý člověk dovede bez potravy přežít až 6 týdnů, voda je mnohem důležitější. Než se pustíte do přístřešku, posuďte prostředí a počasí. Potřebujete ochranu před větrem, deštěm nebo naopak prudkým sluncem? Kromě toho myslete také na vrstvu mezi svým tělem a zemí. V opačném případě vám velmi rychle hrozí promrznutí. A snažit se přežít v divočině ještě s nachlazením či horečkou je dvojnásob rizikové.

Kaktusy, medvědi a jídlo

Některé příručky uvádí, že na poušti je možné najít vodu v dužinách kaktusů. Problém je, že se to týká vlastně jen opuncie, ostatní kaktusy jsou pro nás většinou jedovaté. Pokud se z nich napijete, nejspíš si přivodíte nevolnost a zvracení vás připraví o zbývající vodu v organismu. Při střetu s medvědem se doporučuje padnout na zem a předstírat mrtvolu. Jenže tohle platí akorát u psů, a nejspíš jen u některých ras.

Pokud se potkáte s medvědem, prostě se zastavte a pomalu se vracejte tam, odkud jste přišli. Ačkoli je voda prioritou, nějaké jídlo je potřeba také. Nenechte se ovšem zmást tím, že je něco okousané od zvířat – mají úplně jiné zažívání. Jezte jen to, co jste schopni bezpečně poznat, ať už se jedná o bobule nebo houby. Pokud se z divočiny vrátíte promrzlí, rozhodně nelezte hned do horké vany. Zamiřte do postele a nechte tělo ohřát pozvolna pod peřinou, jinak hrozí teplotní šok.

Zdroj: BrightSide

Článek Časté mýty o přežití, které by vám jednoho dne mohly šeredně ublížit. Každý by měl znát pravdu, pro blaho své i okolí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Přátelští medvědi, kteří ovšem nepřežijí v divočině

Dalším důvodem může být také autoimunitní reakce, obecně si ovšem veterináři nejsou jistí, co způsobilo tenhle problém a jak rychle se nákaza šíří medvědí populací. Symptomy infekce zahrnují výrazný náklon hlavy, letargický pohyb, svalový třes, záchvaty, chození v kruhu a zřetelnou podváhu, stejně jako výraznou nebojácnost vůči lidem. Do povědomí doktorů se nemoc dostala právě díky tomu, že medvědi velmi klidně přicházeli k lidem.

Chovali se skutečně jako milá a přátelská zvířata bez jakéhokoli náznaku agresivity, což by odpovídalo psu, nikoli černému medvědu. Za poslední rok se s touto nemocí objevily 4 případy, což je nejvyšší výskyt od prvního zachycení v roce 2014. Od roku 1982 vzrostla populace černých medvědů v Kalifornii z cca 10 000 kusů na asi 40 000 dnešních. Z toho důvodu nemají veterináři přílišné obavy z dopadu této infekce na celou medvědí populaci.

Nebojácní mladí medvědi, kteří nepřežijí

Ačkoli jsou případy encefalitidy vzácné, její symptomy jsou poměrně zřetelné a nakažené medvědy není těžké poznat. Byli převezeni do laboratoře centrály pro ochranu divočiny, kde mohou být buďto uzdraveni, nebo spíš, vzhledem k jejich mizernému fyzickému stavu, utraceni. Na těch je pak provedena pitva ve snaze určit příčinu smrti. Rozbor postižené tkáně může určit, zda se jednalo o encefalitidu, či nikoli.

Jenže zatímco určení nemoci je jednoduché, rozklíčovat její zdroj se ukazuje jako mnohem těží. Za symptomy nejspíš stojí nákaza v mozku, ale kromě toho není znám mechanismus, který tu funguje. Vědci zatím identifikovali pět nových virů nalezených v tělech černých medvědů, z nichž některé jsou dále zkoumány jako možný zdroj, ale přesná diagnóza celého problému příliš přátelských medvědů je ještě věcí rozsáhlého výzkumu, který zatím spíš tápe ve tmě.

Zdroj: Livescience

Článek Záhadná mozková infekce nutí medvědy chovat se nepřirozeně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.