Problém, který fyziky trápí šedesát let

V roce 1967 formuloval americký fyzik Bryce DeWitt rovnici, která měla popsat kvantový stav celého vesmíru. Jenže v ní chybělo něco zásadního: čas. Takzvaná Wheelerova–DeWittova rovnice říká, že stav uzavřeného vesmíru splňuje podmínku Ĥ Ψ = 0. Žádný parametr t, žádné tikání. Dění se musí seřadit „zevnitř“, z toho, jak spolu jednotlivé části systému interagují.

Pro fyziky to znamená nepříjemnou otázku: pokud nejhlubší popis reality čas neobsahuje, odkud se bere ten čas, který měříme? Desítky let zůstávala tahle debata čistě teoretická. Rovnice na papíře, žádná data.

Minivesmír v magnetické pasti

Barontini postavil experiment elegantně jednoduše. Vzal oblak přibližně 24 000 atomů rubidia-87, ochladil je na teplotu blízkou absolutní nule a vytvořil Boseho–Einsteinův kondenzát, stav, kdy se tisíce atomů chovají jako jediná kvantová vlna. Kondenzát uzavřel do konzervativní magnetické pasti a tenkou laserovou bariérou o šířce asi 8 mikrometrů ho rozdělil na dvě části.

Jednu nazval „jasný sektor“, tu pozoroval. Druhou „temný sektor“, ta zůstala skrytá, jako zbytek vesmíru, do kterého nevidíme. Celý systém byl efektivně uzavřený: žádná energie dovnitř, žádná ven. Kondenzát osciloval v pasti a každé dvě milisekundy ho Barontini vyfotil absorpčním snímkem. Měření trvalo 120 milisekund.

Klíčový trik spočíval v bariéře. Změnou její výšky Barontini řídil, kolik entropie proudí mezi oběma sektory. Nízká bariéra znamenala volnou výměnu. Vysoká bariéra ji téměř zastavila.

Co ukázala data

Z měřené hrubozrnné entropie jasného sektoru Barontini zkonstruoval vnitřní časový parametr, entropický čas τ. Nešlo o žádnou vnější stopku. Šlo o veličinu odvozenou čistě z toho, jak se mění neuspořádanost uvnitř pozorované části systému.

Výsledky byly pozoruhodně čisté:

• Dokud mezi sektory proudila entropie, entropický čas běžel monotónně dopředu a spolehlivě řadil události.
• Čím intenzivnější byla výměna, tím rychleji τ plynul.
• Když Barontini bariéru zvýšil natolik, že výměna ustala, entropický čas se zastavil. Jasný sektor zamířil ke stacionárnímu stavu, který autor označuje jako „tepelnou smrt“ svého minivesmíru.
• Celková entropie celého systému přitom zůstávala v rámci chyb konstantní. Nerostla. Čas nevznikal z celkového nárůstu neuspořádanosti, ale z jejího toku mezi částmi.

Z entropického času se navíc podařilo odvodit efektivní Schrödingerovu rovnici, která reprodukovala naměřenou dynamiku jasného sektoru. Vnitřní hodiny fungovaly.

Analogie, která má své hranice

Důležité je říct, co experiment není. Není to zmenšený vesmír v krabici. Dvacet čtyři tisíc atomů rubidia nemá galaxie, temnou energii ani zakřivený prostoročas. Analogie stojí na strukturální podobnosti: redukované proměnné jasného sektoru se matematicky podobají takzvaným minisuperspace modelům v kosmologii. Barontini sám upozorňuje na rozdíly, například jinou signaturu kinetického členu oproti kanonické Wheelerově–DeWittově rovnici.

Studie také neříká, že čas je iluze. Říká něco užšího: v uzavřeném kvantovém systému může roli vnějšího času převzít vnitřní vztah mezi stupni volnosti a tokem entropie. Pro běžný svět se nic nemění, makroskopický čas funguje dál jako spolehlivý efektivní popis. Jen jeho fundament může být jiný, než jsme předpokládali.

Česko v gravitační debatě

Do Barontiniho experimentu se české pracoviště přímo nezapojilo, studii publikoval jako jediný autor. Téma kvantové gravitace a problému času ale v Česku rezonuje. CEICO při Fyzikálním ústavu Akademie věd má vlastní gravitační skupinu, kde se výzkumník Joris Raeymaekers výslovně věnuje kvantové gravitaci. Oddělení teoretické fyziky ÚJF AV ČR uvádí mezi svými tématy přímo „nestacionární rovnice Wheeler-DeWittova typu a jejich interpretace“. A v roce 2026 CEICO společně s Matematicko-fyzikální fakultou UK pořádá mezinárodní školu GRAVITY@PRAGUE zaměřenou na teoretickou gravitaci.

České prostředí tedy má odborné zázemí, aby Barontiniho výsledky vyhodnotilo a případně na ně navázalo.

Co bude dál

Barontini ve studii navrhuje celou řadu směrů: porovnat různé volby vnitřních hodin, testovat, zda se systém u singularity zhroutí, nebo „odrazí“ kvantovým odrazem, vytvořit analogové černé díry v jasném sektoru, zkusit Vilenkinovo tunelování mezi sektory. Nejde o oznámený harmonogram, jde o mapu možností, kterou platforma otevírá.

Skutečný průlom téhle práce neleží v odpovědi na otázku, zda čas existuje. Leží v tom, že otázka, která šedesát let žila jen v rovnicích, má teď laboratorní stůl, na kterém se dá testovat.

Článek Čas možná není základní vlastnost vesmíru. Experiment s atomy na téměř absolutní nule ukazuje, že ho vytváří entropie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tři čísla, která je třeba rozlišit

Mediální zkratka „40 mikrosekund za den“ je sice efektní, ale nepřesná. Studie pracuje se třemi odlišnými hodnotami:

• 477,6 µs/den — průměrný offset. Hodiny na Marsu tikají v průměru o tolik rychleji než hodiny na zemském geoidu. Je to hlavní výsledek studie.
• 226,8 µs/den — sezonní rozkmit. Marťanská dráha je výrazně excentrická, takže se denní offset během marťanského roku mění o stovky mikrosekund.
• ~40 µs/den — dlouhoperiodická modulace. Skládá se na hlavní offset přes sedm synodických cyklů, tedy zhruba 15,8 roku.

Číslo 40 mikrosekund je tedy vedlejší složka, nikoli jádro problému. Hlavní offset je dvanáctkrát větší. A právě ten určuje, jak moc se marťanská navigace rozejde s realitou, pokud ho nikdo neopraví.

Proč mikrosekunda = kilometry

Princip je stejný jako u pozemského GPS. Přijímač měří, jak dlouho letěl signál ze satelitu, a z toho počítá vzdálenost. Vztah je triviální: vzdálenost se rovná rychlosti světla krát čas. Jenže to znamená, že chyba v čase se násobí třemi sty tisíci kilometrů za sekundu.

Náš přepočet: 1 mikrosekunda odpovídá zhruba 300 metrům. Čtyřicet mikrosekund je asi 12 kilometrů. A průměrný denní offset 477,6 mikrosekundy? To je 143 kilometrů. Za jediný den.

Pro srovnání: na Zemi řeší GPS relativistickou korekci přibližně 38 mikrosekund denně. Speciální relativita zpomaluje satelitní hodiny o 7 µs/den, obecná relativita je zrychluje o 45 µs/den, čistý efekt činí asi +38 µs/den. Bez této korekce by se pozemská navigace rozpadla během minut. Marťanský problém je v průměru 12,5× větší a navíc dramaticky proměnlivější. To je zásadní rozdíl: u GPS je korekce v podstatě konstantní, u Marsu se mění se sezónou i s dekádou.

Proč nestačí „dosadit planetu do rovnice“

Ashby a Patla nepoužili jednoduchou keplerovskou mechaniku dvou těles. Modelovali soustavu čtyř těles (Slunce, Země, Měsíc, Mars) a ukázali, že sluneční slapové efekty na systém Země–Měsíc mění výsledek o dva řády oproti zjednodušenému přístupu. Bez zahrnutí těchto efektů zůstávají rezidua v řádu stovek nanosekund denně. Pro běžnou komunikaci zanedbatelné, pro přesnou navigaci nepřijatelné.

Studie současně vyčíslila, že hodiny na Marsu běží v průměru o 421,55 µs/den rychleji než hodiny na Měsíci, zatímco lunární offset vůči Zemi činí asi 56 µs/den. NIST už v srpnu 2024 publikoval analogický rámec pro Měsíc; marťanský model je jeho logickým pokračováním, ale výrazně složitějším. Excentricita marťanské dráhy generuje proměnlivost, jakou Měsíc nezná.

Co to znamená pro cestu na Mars

Studie není překážkou pro pilotované mise. Relativistické korekce se v kosmonautice používají desítky let. Nové je to, že pro Mars teď existuje konkrétní, přesně vyčíslený parametr, a s ním i vědomí, jak moc se liší od všeho, co dosud inženýři řešili.

Problém se stává kritickým ve chvíli, kdy chcete na Marsu provozovat síť: orbitery, landery, rovery, habitat, lokální navigaci. Každý uzel potřebuje synchronizovaný čas. Sítě páté generace na Zemi vyžadují synchronizaci na úrovni 0,1 mikrosekundy, a marťanská infrastruktura bude muset splnit srovnatelné nároky v prostředí, kde se offset mění o stovky mikrosekund se sezónou.

Ve veřejných materiálech SpaceX se technický dokument o časové synchronizaci pro Mars zatím neobjevil. NASA ve své strategii Moon to Mars počítá s postupným budováním marťanské infrastruktury, ale je stále ve fázi architektury, nikoli detailního návrhu. Funkční marťanská časová služba neexistuje. Existuje matematický rámec, který ji umožní postavit.

Český kontext: Praha jako centrum přesného času

Na samotné studii se žádná česká instituce nepodílela. Nepřímá vazba ale existuje: pražská EUSPA spravuje služby přesného času pro evropský systém Galileo, včetně synchronizace na nanosekundové úrovni pro energetiku, finance a telekomunikace. Česko se navíc připojilo k programu ESA Celeste, zaměřenému na budoucí navigační služby z nízké oběžné dráhy. Zkušenosti s pozemským GNSS timingem jsou přesně tím know-how, které jednou bude potřeba přenést na jinou planetu.

Astronaut na Marsu rozdíl v čase nikdy nepocítí. Ale systém, který ho navede k cíli, bez správného čísla nedorazí ani na správný kontinent.

Článek Časový rozdíl mezi Zemí a Marsem je 40 mikrosekund za den. Pro lidskou posádku nic, pro palubní počítač katastrofa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Žehlicí prkno jako zbytečný oltář

Žehlení ložního prádla patří v českých domácnostech k rituálům, které se dědí bez otázek. Babička žehlila, máma žehlila, tak žehlíme. Jenže hygienický argument za tím nestojí. CDC ve svých doporučeních pro domácí prostředí uvádí, že i textilie od osob s přenosnými patogeny stačí prát v teplé vodě s běžným pracím prostředkem, žádný speciální režim, natož žehlení. Americké ministerstvo energetiky jde ještě dál a doporučuje chladnější praní a u části textilií sušení na vzduchu.

Co tedy žehlení povlečení reálně dělá? Narovná záhyby, které za osm hodin spánku zmizí pod vaším tělem. Dvacet minut týdně, 17,3 hodiny ročně. To je víc než dva celé pracovní dny strávené kosmetickou úpravou něčeho, co nikdo nevidí. Kdo chce hladké povlečení, může ho po vyprání rovnou složit ještě vlhké a nechat doschnout pod tlakem; výsledek je srovnatelný, čas nulový.

Kelímková sbírka, která pracuje proti vám

Schovat si kelímek od jogurtu na zbytky oběda není hřích. Problém začíná ve chvíli, kdy máte v kuchyňské skříňce třicet kelímků různých velikostí, k nim patnáct víček, z nichž tři pasují, a každé úterý strávíte deset minut přebíráním, mytím a hledáním toho správného kusu. Za rok je to 8,7 hodiny domácí logistiky věnované obalům, které byly navrženy na jedno použití.

Odborná literatura o domácím znovu-používání obalů popisuje opakované využití jako rozšířenou praxi napříč kulturami, nejde o žádnou českou kuriozitu, jak se někdy tvrdí. Data OECD ukazují, že chování typu „snížit spotřebu, znovu použít, opravit“ je běžné v desítkách zemí. Rozdíl mezi rozumným znovupoužitím a zlozvykem je jednoduchý: jakmile samotná údržba sbírky vytváří víc práce než její přínos, přestala dávat smysl.

Praktičtější alternativa? Pět až šest standardních nádob určených pro kontakt s potravinami, které se dají stohovat a mají těsnící víčka. FoodSafety.gov navíc doporučuje malé a mělké nádoby; zbytky v nich chladnou rychleji a v lednici zabírají předvídatelný prostor. Kelímek od tvarohu tohle nedokáže.

Telefon, který vás přeruší šedesátkrát za den

Pět „zbytečných“ kontrol telefonu denně zní nevinně. Dvě minuty sem, dvě minuty tam. Jenže 5 × 2 minuty × 365 dní = 60,8 hodiny ročně. To jsou dva a půl dne nepřetržitého zírání do displeje bez konkrétního záměru.

A nejde jen o ty minuty samotné. Každé přerušení má mentální náklady: návrat k původní činnosti trvá déle, než si myslíte, a pozornost se po notifikaci plně neobnoví hned. Studie publikovaná na Duke University zjistila, že dávkování notifikací do tří bloků denně přineslo lepší výsledky v pohodě i produktivitě než běžný režim, a překvapivě i než úplné vypnutí notifikací. Úplná abstinence totiž vyvolává úzkost z toho, co člověk propásne.

Udržitelné nastavení vypadá spíš takhle:

• Tři pevná okna pro kontrolu telefonu, například před obědem, po práci, večer.
• Výjimky jen pro hovory od rodiny, školky nebo zaměstnavatele.
• Notifikace z aplikací přesměrované do souhrnů místo okamžitého doručení.

Hromady papírů a pravidlo dvou minut

Štos papírů na komodě v předsíni je klasika. Účtenky, dopisy od pojišťovny, výpisy, letáky ze školy, všechno přistane na jednu hromadu s příslibem „projdu to o víkendu“. Víkend nepřijde nikdy, hromada roste a jednou za čtvrt roku strávíte hodinu zuřivým tříděním, při kterém stejně polovinu vyhodíte.

David Allen, autor metodiky GTD, pro tohle nabízí dvě pravidla. Za prvé: cokoli zabere méně než dvě minuty, vyřiďte hned, ne proto, že je to urgentní, ale proto, že uložení a pozdější návrat k tomu zabere víc času než okamžité vyřízení. Za druhé: referenční systém musí být tak jednoduchý, aby uložení papíru trvalo méně než minutu. Jeden abecední systém složek místo deseti šanonů s mikrokategoriemi.

Pro domácnost to v praxi znamená tři kroky:

• Okamžitý triage, tedy skartovat, archivovat, nebo jednat.
• Jeden jednoduchý systém, abecedně řazené složky, žádné podkategorie.
• Zvlášť držet dokumenty s povinnou lhůtou, Finanční správa uvádí orientačně deset let pro účetní závěrky a pět let pro doklady, ale běžná domácnost potřebuje archivovat zlomek toho, co si myslí.

Proč nejde o disciplínu, ale o design

Společný jmenovatel všech popsaných zlozvyků není lenost. Je to špatně navržený domácí systém, který vyrábí zbytečnou práci. Kelímky se hromadí, protože chybí rozhodnutí o maximálním počtu nádob. Povlečení se žehlí, protože „se to tak dělá“. Telefon přerušuje, protože notifikace jsou ve výchozím nastavení zapnuté pro všechno. Papíry rostou, protože neexistuje místo, kam je za pět sekund založit.

Jakmile úkon existuje hlavně proto, aby udržoval jiný zbytečný úkon (mytí kelímku, který slouží k uložení zbytku, který se stejně vyhodí), je to kandidát na škrtnutí. Nejde o to dělat víc nebo se víc snažit. Jde o to přestat živit systémy, které nikdo vědomě nenavrhl.

Těch necelých devadesát hodin ročně z pouhých tří položek je čas, který existuje. Není vidět na jednom místě, nebolí v jednom okamžiku, ale stačí ho přestat rozdávat po dvou minutách a najednou máte k dispozici víc než tři a půl dne volna, které jste nikdy neplánovali

Článek Syslení kelímků od jogurtů i žehlení povlečení. Tyto nenápadné domácí zlozvyky vás obírají o hodiny času se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proč se sakra pořád točíme v kruhu?

Ve skutečnosti je to celkem jednoduché. Severní státy logicky kopou za jiný tým než slunný jih Evropy. Do toho přišel covid, pak energetická krize a válka na Ukrajině, takže se na nějaké posouvání hodinek v Bruselu prostě zapomnělo. Výsledek? Máme rok 2026 a my pořád v sobotu večer štelujeme budíky jako za krále Klacka.

Letní čas je vlastně takový malý podvod

Věděli jste, že ten „správný“ čas je ten, kterému říkáme zimní? Odborně se mu nadává středoevropský čas (SEČ). Letní čas je v podstatě jen umělý konstrukt, který měl kdysi šetřit petrolej a svíčky v továrnách. Jenže dneska, v éře LED žárovek a klimatizací, už je ta úspora energie spíš symbolická, ne-li nulová.

Jenže je to ještě mnohem horší. Psychologové a spánkoví experti mají ze střídání času bez nadsázky osypky. Proč? Moc dobře totiž ví, že naše tělo neoklamete tím, že si na displeji mobilu přepíšete číslovku. Naše vnitřní „budíky“ totiž jedou podle sluníčka, a když je nutíme vstávat do tmy, zatímco naše vnitřnosti ještě „spí“, koledujeme si o slušný stresový koktejl.

V říjnu nás zase čeká návrat „k normálu“, ale do té doby si budeme užívat dlouhé večery. Snad už se ti páni v oblecích konečně rozhoupou a my se příští rok nebudeme muset ptát, jestli si ty hodinky posouváme dopředu, nebo dozadu. Dobrá vůle k tomu totiž je, i provedení už bylo před několika lety vymyšleno. Jen se k tomu musí někdo zkrátka dobře rozhoupat, jak se říká.

Článek Konec střídání času na dohled? Možná jste letos vstávali o hodinu dřív naposledy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Je to pořád stejné

Dvakrát ročně zažíváme pořád dokola tu samou situaci. Hodiny se posunou o hodinu dopředu nebo dozadu a lidé si poté několik dní zvykají na nový režim (přičemž některým z nich to může trvat mnohem déle). A přestože se už dlouho mluví o tom, že by se střídání času mělo zrušit, žádná dohoda zatím na obzoru není. A zdá se, že problém není jen politický. Rozcházejí se totiž i názory odborníků a veřejnosti.

Většina Čechů by sice změny času ráda zrušila, když si ale mají vybrat, který čas ponechat, tak vlastně nevědí. Anebo po dlouhých úvahách často volí variantu, kterou vědci považují za méně vhodnou.

Odborníci doporučují zimní čas, lidé chtějí dlouhé večery

Podle vědců z Akademie věd České republiky je pravidelné střídání času pro lidský organismus nepřirozené – na tom se s nimi rozhodně shodneme. Rozhazuje totiž náš biologický rytmus, který je nastavený podle přirozeného střídání světla a tmy.

Bylo by tedy vhodné si ponechat prostě jen jeden časový proud a zapomenout, že se kdy takový experiment udál. Chronobioložka Alena Sumová upozorňuje, že pro člověka je nejvhodnější takzvaný standardní čas, tedy zimní. Ten totiž nejlépe odpovídá skutečné poloze slunce na obloze a o to lépe na něj náš organismus bude reagovat.

Lidem se ovšem více zamlouvá letní čas, protože se bojí o své dlouhé letní večery na zahrádce. Tady se ovšem názor lidí a odborníků rozchází. Vědecká obec zcela přirozeně poukazuje na to, že trvalý letní čas by znamenal méně ranního světla během velké části roku. A to je právě problém, protože právě ranní světlo je pro správné nastavení biologických hodin nejdůležitější. Žádnou lampou ho prostě nenahradíte. Budou však Češi ochotni obětovat své oblíbené letní večerní grilování na úkor svého zdraví? To se teprve uvidí.

Článek Letní nebo zimní? Češi chtějí se změnami času skoncovat, v anketě si však vybírají ten méně vhodný se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Letos o den dřív než loni

Možná jste si všimli, že letos měníme čas o den dříve než minulý rok. Důvod je jednoduchý. Letní čas totiž v Evropské unii začíná vždy poslední neděli v březnu a tomu se musíme přizpůsobit i my (koneckonců je to logické, nikdo by nechtěl měnit čas uprostřed týdne).

V roce 2026 vychází poslední neděle právě na 29. března, a proto si hodiny posuneme o něco dřív než loni. Když už jsme u těch čísel – zimní čas se pak vrací vždy poslední neděli v říjnu. Celý systém je v Evropské unii sjednocený už od roku 1996 – není totiž žádoucí, aby se jednotlivé státy časově nerozcházely.

Proč se čas vlastně začal měnit

Myšlenka letního času ovšem není vůbec nová, jak se někteří jeho odpůrci snaží tvrdit. První experimenty s posouváním hodin se totiž objevily už během první světové války. Tehdy byla ve hře hlavně úspora energie. Lidé totiž díky delším světlým večerům měli méně svítit a spotřebovat méně elektřiny, což bylo vzhledem k jejímu nedostatku žádoucí.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Zeměpis 2.0 (@zemepis2.0)

Ve větším měřítku se systém rozšířil během energetických krizí ve 20. století. Jenže jak se ukazuje, dnešní svět funguje trochu jinak. Domácnosti dnes využívají mnoho energeticky náročných technologií, které běží bez ohledu na to, jestli je venku světlo nebo tma. Řada odborníků proto upozorňuje, že energetická úspora už není tak výrazná, jak se kdysi očekávalo. A místo pozitiv tak přináší spíše negativa.

Když biologické hodiny dostanou šok

Změna času může být pro naše tělo docela nepříjemná – a to především z biologické stránky. Náš organismus totiž funguje podle takzvaného cirkadiánního rytmu. Jednoduše řečeno, řídí se podle biologických hodin, které reagují na střídání světla a tmy. A když si „jen tak“ posuneme hodiny, musí naše tělo změnit i svoje vnitřní nastavení. A to obvykle neproběhne hned – někteří lidé mohou obtíže pociťovat i týdny!

Výzkumy ukazují, že lidé po přechodu na letní čas několik dní spí kratší dobu a jejich spánek je méně kvalitní. Častější bývá také únava, podrážděnost nebo horší soustředění. Zvyšuje se tak počet nehod i různých chyb v práci. Takže pozor na to!

Článek Posouváme hodiny dopředu: Změna času přijde letos dříve než obvykle, může zhoršit nepříjemnou únavu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Svědectví ze zatopeného Los Angeles

„Řeknu vám příběh, který vás ohromí a naprosto udiví. Tahle událost se stala v Los Angeles v roce 2004, tedy ve Spojených státech,“ začíná Edward popisovat svou zkušenost. Podělil se o ni v únoru 2018 a staré video se nedávno stalo opět virálním. Sestávalo také z děsivé zkušenosti ve „stroji“, který ho měl vzít do budoucnosti. Dále vyprávěl o tom, čeho byl svědkem a co ho naprosto ohromilo. „Stál jsem na obrovské dřevěné plošině.“

„Nejen já, ale i domy, stavby, všechno vyrobené ze dřeva. Nakonec jsem si ale uvědomil, že je to to samé město. Tedy Los Angeles, ale pod vodou,“ prohlásil. Jeho tvář je v tomto videu rozmazaná a jeho hlas je lehounce upraven, aby byla celkově chráněna jeho totožnost. Ke konci se pak podělí o fotografii, která zabírá to, co bylo během výpravy přímo před jeho očima. Modrý snímek ukazuje podivné struktury evokující záběr města.

Pozorovatel v přísně tajné laboratoři

Edwardovou prací bylo – dle jeho slov – pozorovat veškeré technické vybavení na navštívených místech a sledovat jejich činnost. Laboratoř byla tajným vládním zařízením v Arménii vydávaným za ústav pro vývoj nových technologií. Toho roku zrovna testovali dotekové obrazovky nové generace. Jejich cílem přitom bylo maximálně ulehčit lidem jejich životy. Budoucí technologie podle něj už dávno používá armáda i tajné služby.

On sám se občas v laboratoři vyskytoval, a když získal zelenou kartu, přesunul se do USA. Potřeboval tedy práci a byl připraven přijmout prakticky jakoukoli nabídku. Laboratoř byla na naprosto veřejném místě a zvenku působila jako jakákoli běžná kancelář. Nikdo tedy nemohl poznat, že jde o supertajné vládní zařízení. Edward velmi dobře navazoval vztahy a jeho nejlepším přítelem byl James, místní vědec a nejlepší vynálezce.

Jeden příběh z mnoha podobných

Nejde rozhodně o první případ, kdy vystoupil takovýto „cestovatel časem“ a chtěl se podělit o svoje „pozorování“ nebo „svědectví“. Například na sociální síti TikTok se nedávno objevil uživatel jménem „futuretimetraveler“ s tím, že spatřil „mimozemské druhy“. Měly se objevit přímo na naší planetě a proti lidstvu následně „podnítit válku“. Tato tvrzení se objevují v mnoha variantách a z nejrůznějších stran od lidí všech národností.

Zatím mají ale všechna společné to, že jsou prohlášena za „falešná“ mnoha organizacemi, které se cestami v čase zabývají na seriózní úrovni. Podle nich se všechny takové věci stávají výlučně v knihách a filmových trhácích nebo seriálech. Video samo je natočeno v parku na lavičce a jde v zásadě o takový způsob prezentace, který může natočit naprosto kdokoli. Stačí k tomu mobilní telefon a několik online nástrojů, které zamlží obličej a upraví hlas.

Na jaké podobné příběhy jste už narazili?

Zdroj: TheScientist

Článek Tento muž tvrdí, že cestoval v čase do roku 5000. „Přivezl“ s sebou fotografii budoucího světa jako důkaz se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Podivný osud šroubku

Zkusil do toho tedy hodit šroubek. Podle Mikova tvrzení asi na půl vteřiny zmizel a pak se o vteřinu později objevil několik centimetrů stranou. V té době bylo Mikovi jen 21 let a studoval elektrotechniku. Ve srovnání se svými přáteli byl poměrně inteligentní. Zřejmě se snažil sestavit stroj času proto, aby získal z budoucnosti výherní čísla loterie. Základním problémem ovšem bylo, že na jeho zprovoznění potřeboval hodně energie.

Po několika dalších testech použitý laser vzplanul. Marcumovi došlo, že bude muset celé zařízení přestavět, takže může rovnou použít větší transformátory. Původní plán byl tedy je normálně koupit, byly však poměrně drahé. Uchýlil se proto k alternativě, protože v místní elektrárně bylo hned 6 starých transformátorů. Marcum tedy ukradl 6 transformátorů (vážících přes 100 kilo), a to ze St. Joseph Light and Power Generating Station v King City.

Vězení a legální experiment

Jeho další pokusy vedly mimo jiné k obrovskému výpadku několika bloků v sousedství. Jen o chvíli později ho zatkl místní šerif Eugene Lupfer, který měl příkaz k domovní prohlídce. Bylo to 29. ledna roku 1995. Mike byl propuštěn po několika měsících ve vězení, pak dostal pozvánku k vystoupení v místním rádiu. Vyprávěl tam příběh o hození šroubku a svých plánech na postavení stroje času. Přísahal ovšem, že tentokrát to všechno už provede legálně.

Svěřil se, že chce provést další experiment, ale nemá ani peníze, ani součástky. Nechal v rádiu svůj telefon a další 3 dny mu lidé neustále volali. Pořad opravdu pomohl a Mike tak získal oboje. Původní motor pracoval s kilowatty, nový byl navržen na 3 megawatty. Jednoduše proto, že testovacím objektem měl být on sám. Krom toho ještě instaloval rotační magnetické pole (jako armáda při Filadelfském experimentu), protože je mnohem efektivnější.

Poslední rozhovor a dvě verze

Rádio si Mika pozvalo o rok později. Tvrdil, že experimentuje s mnohem propracovanějším strojem času. Výsledný vír měl být dostatečně velký pro vstup člověka. Ke spuštění mu měl stačit jen jeho mobilní telefon. Na konci pořadu zanechal místo telefonu rovnou adresu, podle které si ho kdokoli mohl najít. Během své druhé a poslední návštěvy pořadu v roce 1996 prohlásil, že je 30 dní od dokončení svého „legálního“ stroje času.

Krátce po Marcumově zmizení zavolal do rádia posluchač s tím, že narazil na zvláštní příběh. Během 30. let totiž našla policie v Kalifornii na pláži mrtvého muže. Byl ubit k smrti zvláštní kovovou trubkou, nebyl poznat a poblíž těla se nacházelo tajemné zařízení. Volající uvedl, že to vypadalo jako mobilní telefon. Podle dalších zdrojů se ovšem Mike nacházel během pandemie na havajských plážích jako bezdomovec a snažil se vrátit na pevninu.

Článek Vynalezl stroj času a zmizel: Někteří věří, že se Mike Marcum přesunul do 30. let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

S postupem stárnutí vnímáme čas jinak 

Je to vlastně otázka, kterou si občas klade naprosto každý. V dětství se čas vždy strašně vlekl, ale nyní vám doslova protéká mezi prsty. Uběhly roky, ale vy pociťujete, jako by to bylo pouze pár týdnů. Už vám ani nedělá takové potíže čekat na důležité události, což právě pro děti bývá velmi nepříjemné, obzvláště pokud se těší. Tehdy jim přijde, že se čas zastavil úplně.

Redakce VědaŽivě

22 července, 2021

Bakterie se postupem času stávají odolné vůči dezinfekčním gelům. Jejich odolnost znamená obří riziko v dalších vlnách

Během stárnutí je vše jinak, dny začínají pomalu splývat a někteří lidé si také začínají plést dny, třeba i čtvrtek se sobotou. Co však za tím stojí a proč nám v dospělosti přijde, že čas plyne podstatně rychleji? Odpověď je vcelku jednoduchá, protože vše souvisí s lidským vnímáním. Vědci totiž přišli na to, že postupem času dochází ke změně mentálních obrazů.

Pro děti je den podstatně delší 

Den delší samozřejmě není, ale klesá rychlost, s jakou lidský mozek tyto obrazy vnímá a mění. Právě kvůli tomu je pro něj tok času jiný v dětství a jiný v dospělosti. Zhruba od dvaceti let mozek tvoří asi 3 až 5 mentálních obrazů za sekundu, což je dané pohyby očí. Oko se dle webu Stoplusjednicka pohne a pak si mozek obraz po krátký okamžik fixuje.

Redakce VědaŽivě

23 ledna, 2023

Archeologové našli kamenný domek, ve kterém bydlel sám Ježíš. Dokonce i důkaz jeho ukřižování

Děti nicméně mentální obrazy tvoří a fixují podstatně rychleji, což znamená, že jich za sekundu vzniká podstatně větší množství. Proto je pro ně také jeden den pocitově delší než pro dospělého a vejde se jim do mozku více prožitého času. V dospělosti už to naopak tolik nevnímáme a přijde nám, že jsou dny kratší a vše utíká podstatně rychleji. 

Článek Proč když stárneme, čas ubíhá rychleji: Má to své vysvětlení, za vše může podle vědců náš mozek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ve stáří utíká čas rychleji

Dítěti připadá každý den nekonečně dlouhý a plný možností. Dospělý člověk vnímá každý týden jako velmi krátký časový úsek, který je navíc přeplněný různými povinnostmi. Zatímco děti lehce propadnou takzvané dlouhé chvíli, dospělí by si mnohdy přáli umět zastavit čas, aby všechno potřebné stihli a ještě si našli čas na odpočinek.

Skutečnost, že s přibývajícím věkem utíká čas rychleji, má vědecké vysvětlení. V první řadě se jedná o pozměněnou perspektivu vnímání, díky které se zdá, že nám každý den protéká mezi prsty. Hlavní změny se však odehrávají v našem mozku, kvůli kterým se pro nás skutečně subjektivně zrychlí čas.

Relativita času a perspektiva vnímání

Nejprve se pojďme podívat na ten více psychologický aspekt toho, že s věkem utíká čas rychleji. Jednu z příčin lze hledat ve zkresleném pohledu do našeho dětství, na které máme tendenci koukat skrz růžové brýle. Jako děti jsme neustále zažívali a objevovali nové věci.

Právě tento pocit novoty na nás působí, jako bychom prožili spoustu věcí v příliš krátkém čase, a tudíž nám čas utíkal pomaleji. Dospělí to jsou občas schopni zažít například během dovolené na neznámém místě, kde se zdá, jako by čas plynul úplně jiným tempem. Neustálé opakování činností totiž způsobuje, že nám čas subjektivně utíká rychleji.

Zpomalené vnímání mentálních obrazů

Skutečnost, že nám ve stáří utíká čas rychleji, má však i fyziologické vysvětlení. Čím jsme starší, tím se snižuje schopnost našeho mozku pobírat mentální obrazy. Jedná se o vizuální vjemy, které naše oko za vteřinu zachytí a které určují naše vnímání uplynutého času.

Redakce VědaŽivě

22 července, 2022

„Pokud vám při poslechu hudby naskakuje husí kůže, je váš mozek výjimečný,“ tvrdí vědci

Dospělý mozek vytvoří zhruba tři až pět mentálních obrazů za sekundu, zatímco dětský mozek zhruba dvakrát více. Právě proto mají děti pocit, že toho v krátkém čase zažijí mnohem více a čas jim subjektivně plyne pomaleji. Čím méně mentálních obrazů náš mozek přijme, tím méně toho subjektivně prožijeme a tím rychleji pro nás plyne čas.

Článek Proč starším lidem utíká čas rychleji: Na vině je podle vědců pomaleji fungující mozek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Věci, které nezestárly a nedávaly smysl

Kapsy podivného návštěvníka dále vydaly účtenku za péči o koně a mytí kočáru ve stájích Lexington Avenue. Ta se nenacházela v žádném známém seznamu adres, účtenka byla na 70 dolarů. Dále nalezli navštívenku na jméno Rudolf Fentz a adresu na 5. avenue. Posledním objektem byl dopis odeslaný z Filadelfie v červnu roku 1876. Žádná z těchto věcí přitom nevykazovala žádné známky zestárnutí nebo poškození, nešlo tedy o starožitnosti.

Policejní kapitán Hubert Rihm se tedy rozhodl tento podivný případ důkladně vyšetřit. V první řadě kontaktoval udanou adresu. Ukázalo se, že jde o podnik, kde ale nikdo v životě o Fentzovi neslyšel. Frustrovaný policista se tedy zaměřil přímo na jméno a našel Fentze juniora. Když se vyptával na něj, bylo mu řečeno, že ten už tam dávno nebydlí. Byla to ovšem stopa a první záblesk. Rozhodl se stopovat peníze a zjistit existenci bankovního účtu.

Pátrání odhalilo další zvláštnosti

Úředníci mu však sdělili, že zemřel před 5 lety, ovšem jeho manželka měla být stále naživu. Kapitán se s ní tedy spojil. Dověděl se však další podivnou věc. Informovala ho totiž, že její tchán, jehož jméno padlo, zmizel roku 1876, a to ve věku 29 let. Případ byl následně uzavřen. Muž z roku 1876 se náhle objevil v New Yorku na Times Square a zemřel chvilku poté, co neopatrně vstoupil na velmi rušnou vozovku. Mohl to být rychlý výlet?

Případ Rudolfa Fentze je často představován jako typický příklad dočasného (nebo mezidimenzionálního, tím si nejsme jistí) cestování, které se stane zcela náhodně, bez vůle dotyčné osoby. Podle některých zdrojů jde o smyšlený příběh založený na zprávě z roku 1954. Nicméně výskyt příběhu v novinách z roku 1951 tato tvrzení vyvrací. Podle toho, co zatím víme, byl tedy Fentz cestovatel časem, ač nejspíš nedobrovolný.

Letecký útok před svou realizací

Neobvyklé zážitky s časem nejsou nic nového. Velmi zvláštní případ se stal novinářské dvojici, která měla v roce 1932 napsat příběh o hamburském přístavu. Na místě se ovšem nic nedělo – dokud nezačalo bombardování. Oba si uvědomili obrovské riziko a okamžitě utekli, stihli ovšem pořídit pár snímků. Když se vrátili do města, nikdo jejich příběhu nevěřil. Ani vyvolané fotky neukázaly nic jiného než normální městskou zástavbu beze stop poškození.

O celých 11 let později ale Hutton, který žil tehdy v Londýně, otevřel noviny a pravděpodobně málem dostal infarkt. Článek totiž popisoval operaci Gomora, tedy vzdušný nálet na Hamburk. Fotografie v článku byly navíc prakticky nerozeznatelné od těch, které on a jeho parťák pořídili během své návštěvy.

Článek Muž, který cestoval časem do budoucnosti, kde ho přejeli: Po stopách Rudolpha Fentze se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Efekt opotřebení organismu

Většina buněk našeho těla se neustále opravuje, případně je nahrazena novými. Po cca 7 letech se vymění téměř všechny. Pokud tedy po dlouhé době někoho potkáte a konstatujete, že je to zcela jiný člověk, máte naprostou pravdu. Míra této obnovy závisí jednak na typu buňky, jednak na našem stáří. Když totiž dosáhnete věku 20 let, tato regenerace začne postupně zpomalovat, až se zastaví docela. Právě to je důvod, proč stárneme. Důvodem neschopnosti věčných oprav je specifická část naší DNA.

Konkrétně jde o telomery neboli koncové části chromozomů. Ty je chrání a brání jejich poškození. Postupem času se ovšem telomery opotřebují a už nejsou schopny zastávat svou funkci, nové buňky tak nedovedou ty staré nahradit. Ještěže tedy máme čas to všechno vyřešit, že? Chyba, máme teď jen 24 hodin. Jak bude v takovém případě vypadat den našeho života? Představte si, že se narodíte v 6 hodin ráno.

Z nuly do pracovního procesu za pár hodin

Vítej na světě, maličký. Za 18 minut už je vám 1 rok, každou minutu jste vyrostli o 1,5 cm a přibrali 0,3 kilogramu. V 6:36 jsou vám 2 roky a umíte 50 slov. Krátce před 8. hodinou ráno jste připraveni na první školní den, protože je vám 6 let. V ní strávíte průměrně 13 let, teď ale jenom 3 hodiny a 51 minut. V 9:16 vstupujete ve věku 11 let do puberty, takže si před obědem probereme motýlky a včeličky, ano? V 11:20 slavíte své 18. narozeniny, jste plnoletí.

O 1 hodinu a 2 minuty později jste ukončili vysokou a je vám 21,5 roku. Vždycky jste říkali, že před vztahem chcete zapracovat na své kariéře, ale možná byste si měli trochu pospíšit. Romantickými aktivitami strávíte asi 13 měsíců, teď nějakých 18 minut. A mimochodem, už je vám 25. V 1:37 odpoledne se vám narodí první dítě, gratulujeme. Jeho výchova ovšem není vůbec snadná a potřebujete další práci.

Čas strávený prací a ihned do penze

To je docela problém, protože v ní strávíte cenné 4 hodiny vašeho životního cyklu. Jsou skoro 3 odpoledne a vám je 30 let, o 3 hodiny později hned 40. Celé to jde opravdu hodně rychle. V necelých 9 večer slavíte rovných 50, šednou vám vlasy a máte vrásky na tváři. Život jde skutečně bleskovým tempem, nejspíš začíná krize středního věku. Neměli byste si koupit motorku? V 1:15 v noci je vám 65 a je čas jít do penze. Užijte si trochu odpočinku.

Nastává 6. hodina ranní a skonali jste ve věku 81 let. Stav, kdy byste prožili celý život do 81 let za 24 hodin, naštěstí neexistuje. Je to nicméně výborná připomínka toho, jak je podstatné užít moudře čas, který máme k dispozici. Život se i tak pohybuje dost rychle, a pokud se jednou za čas nezastavíte a nerozhlédnete kolem, snadno vám uteče. Stárnutí je sice nepříjemné, zatím je to ale jediný známý způsob, jak žít dlouho.

Kdy jste měli pocit, že jste zestárli doslova přes noc?

Zdroj: TheScientist

Článek Co kdyby lidský život trval jen 24 hodin: Minutu po minutě, převedeno do běžné praxe žití se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

S tím, jak člověk stárne, plyne čas rychleji

Čas je základní fyzikální veličinou, která se exaktně měří v sekundách pomocí hodin, a jež vyjadřuje dobu, která uplynula mezi dvěma jasně definovanými okamžiky. Ačkoliv plyne stále stejným tempem, každý člověk jej vnímá jinak. Pro někoho čas takříkajíc letí, pro dalšího ubíhá jen velmi pomalu. Svoji roli v jeho vnímání hraje mj. věk jedince, kdy děti a dospívající vnímají jeho plynutí jako pomalejší, na rozdíl od starších lidí, kterým čas ubíhá rychleji. Za tímto jevem stojí počet nových vjemů, které obě věkové skupiny přijímají.

Zatímco děti a dospívající musí denně zpracovat stovky podnětů, s nimiž se setkávají poprvé, starší lidé mají nových či jinak zajímavých vjemů výrazně méně. Podle studie z roku 2019 ti jedinci, kteří zapojují více přechodné pozornosti nebo se setkávají s méně předvídatelnou situací, vnímají takové okamžiky jako delší. Vliv na vnímání času má ovšem i celková odpočatost organismu – jestliže máte odpočaté tělo i mysl, jste schopni vnímat více vjemů a zároveň vykonat více činností, což vede k subjektivnímu pocitu delšího dne a pomalejšího plynutí času.

Obecně řečeno, lidé vnímají čas skrze vizuální vjemy, které dorazí do mozku. S tím, jak se tyto vjemy mění, se proměňuje i lidské vnímání času (jeho délka a charakter – tedy zdali se jedná o přítomnost, minulost nebo budoucnost). Na subjektivní rychlost jeho plynutí má poté vliv nejen množství nových podnětů, které je nejvyšší v mládí, ale také velikost mozku a komplexita mozkových drah. Čím je mozek větší a složitější, tím déle mu trvá přijímané podněty zpracovat, a tím kratší mu analogicky k tomu připadá určitý časový interval.  

Na vnímání času mají vliv i emoce

Pravdivost závěrů studie potvrdily i další výzkumy. Ty mj. přidaly k podmínkám, které ovlivňují subjektivní vnímání času, působení emocí na vnitřní hodiny jedince. Zjednodušeně řečeno lidé, kteří mají svoji pozornost nasměrovanou na jednu věc (vnímají jen malé množství nových podnětů), prožívají dané okamžiky jako rychlejší. Zatímco ti, kdo svoji pozornost rozprostřou, obsáhnou více podnětů, a čas jim tedy ubíhá pomaleji.  

Kupříkladu neurovědec David Eagleman zkoumal subjektivní vnímání času ve stresových a životu nebezpečných situacích. Účastníci výzkumu vypověděli, že když byli vystaveni ohrožujícím stimulům, čas pro ně plynul pomaleji. Je to pravděpodobně tím, že v takových situacích vnímáte maximum podnětů, abyste byli schopni rychle jednat a zajistit si bezpečí. Další výzkum provedl tým vědců ze Stanfordské a Minnesotské univerzity. Ti zjistili, že když jsou lidé spokojení a celkově se cítí dobře, čas pro ně plyne (rovněž) pomaleji.

Plyne pro vás čas zpravidla rychle, nebo naopak pomalu?

Zdroj: EuropeanReview

Článek Není jen váš pocit, že čas někdy letí a jindy se vleče. Na rychlost jeho plynutí má vliv váš věk i emoční rozpoložení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Problém vzácných surovin

Jde o model, který zatím nebyl překonán žádnou jinou teorií. Obecná relativita existuje přes 100 let a byla experimentálně ověřena s obrovskou přesností. Tím pádem jsou si fyzici poměrně jisti, že poskytuje přesný popis struktury příčiny a následku v rámci našeho vesmíru. Po celé dekády se také fyzici snaží použít právě obecnou teorii relativity k tomu, aby cestování časem umožnili. Všechno se to dá vtělit do rovnic, které si neodporují.

Jenže fyzika není matematika a rovnice jsou k ničemu, pokud se nedají reálně uvést do provozu. Existují totiž dva zásadní problémy, první z nich je zcela praktický. Sestrojit stroj času by vyžadovalo exotickou surovinu, tedy hmotu s negativní energií. Všechna hmota kolem nás má energii pozitivní. A i když ji teoreticky umíme vytvořit, lze to provést jen ve velmi malém množství a na velmi krátkou dobu existence.

Časové paradoxy

Druhý problém je méně praktický, ale o to významnější. Cestování časem totiž odporuje logice formou časových paradoxů. Existuje jich několik, nejproblematičtější jsou ale ty s konzistencí. Jde o velmi populární rys knih, kdy si konkrétní událost v minulosti vyžádá cestu časem, aby byla změněna. Tato změna ale odstraní budoucí nutnost výpravy za účelem provedení oné změny. Následek tedy odstraňuje svou vlastní příčinu.

Existuje častý omyl – hlavně u sci-fi knih –, že tyto paradoxy je možné „vytvořit“. Cestovatelé jsou často varování před změnami minulosti nebo setkáním se sebou samým (filmová trilogie Návrat do budoucnosti). Ve fyzice ale paradox není událost, která se může odehrát. Je to čistě teoretický koncept, který upozorňuje na rozpor v samotné teorii. Jinými slovy nesděluje, že by tato aktivita byla riziková, sděluje, že jednoduše nemůže být proveditelná.

Představení více verzí historie

Jaký je ale smysl výpravy do minula, když nelze nic změnit? Jakýkoli paradox lze totiž vyřešit povolením paralelních časových os. Myšlenka je velmi jednoduchá – jakmile opustím stroj času, vstupuji do odlišné časové osy. V ní můžu dělat naprosto cokoli včetně zničení samotného stroje času. Nic z toho neovlivní cokoli v původní časové ose, ze které jsem přišel. A protože nemohu zničit stroj času z původní osy, nedochází k žádnému paradoxu.

Je to tedy proveditelné? Kvantová mechanika to silně naznačuje skrze Everettův výklad mnoha světů. Jedna historie se může „rozdělit“ na mnoho verzí, jednu pro každé rozhodnutí. Fyzici aktuálně pracují na konkrétní teorii cestování časem a více historií, která bude plně shodná s obecnou teorií relativity. Ta nám spolu s kvantovou mechanikou totiž sděluje, že pokud by bylo možné cestovat časem, musí fungovat i multivesmír.

Jakou událost historie byste chtěli změnit?

Zdroj: TheScientist

Článek Existuje jedna možnost cestování časem, která by mohla být proveditelná. Alespoň podle tohoto fyzika se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tvrzení celosvětově známých osobností

Isaac Newton věřil, že čas je součástí struktury vesmíru, ve kterém se události odehrávají v sekvenčním pořadí. Také tvrdil, že čas lze měřit. Odborně se tomu říká „realistický pohled“ neboli Newtonův čas. Albert Einstein však zjistil, že čas je také dimenzí časoprostoru. Stál si za faktem, že jeho plynutí je zcela relativní. Časem po něm vznikla „teorie relativity.“

Když Einstein vyvinul obecnou teorii relativity, vytvořil také koncept dilatace času. Podstatou tohoto pojmu je, že tělesa s nadměrnými gravitačními silami deformují časoprostor. Z toho vyplívá, že běh času závisí na gravitační síle. Přítomnost silné gravitace také zpomaluje plynutí času. Jasným příkladem je v blízkosti černé díry, kde by byl čas pomalejší než hodina, kterou hodíme do středu Vesmíru.

Stephen Hawking pro změnu řekl, že čas se zrodil v době velkého třesku a je nezávislý na všem. Krátce před svou smrtí nevyloučil možnost cestování časem. Tato možnost pro nás zůstává zjevně prozatím vzdálená.

Povaha času a cestování v něm

Cestování v čase do budoucnosti není ve skutečnosti iluzí. Každou sekundu se nějakým způsobem posouváme dopředu k naší vlastní budoucnosti. Budoucnost je totiž nevyhnutelná a nelze jí uniknout. Cestování časem do minulosti je již choulostivější téma. Ve fyzice není znám žádný mechanismus, který by toto mohl umožnit. Jedna teorie kvantové gravitace odhaluje, co vlastně vnímáme jako spojitý čas. V reálu stagnující postup z minulosti do budoucnosti.

Fyzikální zákony dle fyzika Carla Rovelliho

Zmiňuje zákon entropie, který vysvětluje, že se svět pohybuje z uspořádaného stavu do neuspořádaného. Podle Rovelliho je čas v každém bodě prostoru jiný, avšak někteří filozofové a fyzici to viděli jinak. Pravili, že to, co občas zažíváme, je pouhá iluze, produkt našeho vědomí. Podle fyzika Seana Carrolla je tok času vedlejším produktem fungování našeho mozku, pokud zpracováváme informace z našeho prostředí.

Jak vnímáte fungování času Vy?

Zdroj: Science

Článek Skutečně existuje čas, nebo je to jen výmysl lidstva? Názory těch největších osobností fyziky se dost lišily se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Oba časy mají své výhody a nevýhody

Zimní i letní čas mají každý své příznivce a odpůrce. Zastánci letního času poukazují na energetickou úsporu ve večerních hodinách, možnost plnohodnotněji strávit pozdní odpoledne po návratu ze zaměstnání či na nižší kriminalitu, kdy je v pozdních večerních hodinách na ulicích méně potenciálních obětí. Oproti tomu ti, kdo preferují zimní čas, zdůrazňují, že energetická úspora již není pádným argumentem, neboť se v průběhu doby změnily vzorce spotřeby elektrické energie.

Mimo jiné podotýkají, že zimní čas je tzv. přirozený a koreluje s vnitřními hodinami člověka i zvířat. Přechod na letní čas s sebou podle dostupných zjištění přináší sníženou ekonomickou výkonnost, deprese a v neposlední řadě problémy se vstáváním. Ty zakouší především děti, které nemohou vlivem světla večer usnout a ráno v důsledku přetrvávající tmy hůře vstávají. Zastánci zimního času jsou i farmáři a zemědělci. Ti poukazují na to, že zvířatům časový posun jednoduše nevysvětlíte.

Den a hodina změny nebyly vybrány náhodně

Ve všech členských zemích Evropské unie se na letní čas přechází vždy poslední březnovou neděli. Na zimní čas se hodiny přetáčí poslední neděli v říjnu, a to bez ohledu na časové pásmo. Aby se lidem přechod z jednoho času na druhý co nejvíce zjednodušil, byla pro jeho změnu zvolena noc ze soboty na neděli a čas 2:00 hod. ráno. Tento den i čas byly vybrány proto, aby měla samotná změna co nejmenší dopad na jednotlivce. Je to dostatečně pozdě na to, aby byla většina lidí doma, a zároveň brzy na to, aby to zásadně ovlivnilo pracovníky směnného provozu.

I přesto se ovšem řada lidí na změnu času obtížně adaptuje. Podle dostupných informací dochází krátce po posunu času mj. k vyššímu výskytu dopravních nehod. Některé státy proto začaly uvažovat o skončení střídání časů. Vzhledem k nutnosti zachování funkční tranzitní dopravy a spojů a vnitřního trhu Evropské unie ovšem není možné, aby si každý z nich zvolil „svůj jeden čas“. Důležitá je zde všeobecná shoda. V rámci evropských států mělo střídání času skončit v roce 2019. Prozatím však nedošlo k domluvě a kvůli pandemii covid-19 se diskuse odložily.

Jaký čas byste trvale ponechali – letní, nebo zimní?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Proč se zimní čas mění na letní zrovna v noci ze soboty na neděli? Důvod se týká nás všech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pro koho je kratší pracovní týden výhodnější?

Zaměstnanci a zaměstnavatelé sledují každý jiné cíle. První jmenovaní se snaží vydělat si peníze na živobytí a zpravidla touží trávit čas se svými blízkými. Zaměstnavatelé na druhé straně stojí pouze o zisk a osobní život jejich zaměstnanců je příliš nezajímá. Často je proto nutí pracovat přesčas, což jen zvětšuje propast mezi časem stráveným v zaměstnání a osobním volnem. Chtějí-li si pracovníci udržet svoji pozici (případně povýšit), jsou nuceni omezovat čas strávený s rodinou. V opačném případě jim hrozí třeba i ztráta pracovního místa.

Vlivem neustálého stresu a psychického vypětí, jimž jsou zaměstnanci tímto jednáním vystavováni, čelí stále častěji tzv. syndromu vyhoření a ve větší míře se u nich projevují deprese a nespokojenost. Tito lidé posléze ztrácejí i produktivitu, kterou od nich jejich nadřízený vyžaduje. Vědci proto začali zkoumat způsoby, jak nalézt ztracenou rovnováhu mezi osobním a pracovním životem. Řešením je podle nich kratší pracovní týden při zachování stávajících platových podmínek.

Změna stereotypů je nejen možná, ale i žádoucí

Zkrácení pracovního týdne je podle zveřejněných závěrů výhodné jak pro firmy, tak pro zaměstnance. V podnicích, kde experimenty probíhaly (především na Islandu a na Novém Zélandu), výzkumníci pozorovali snížení úrovně stresu, vymizení syndromu vyhoření a celkový nárůst elánu a chuti do práce. Vyváženější poměr mezi pracovním a osobním životem rovněž vedl k nárůstu produktivity zaměstnanců, která v některých případech znamenala i zvýšení měsíčního obratu (40% nárůst vykazoval např. Microsoft).

Závěry publikovaných studií vedly některé země – jako například Island – k razantnímu zásahu do pracovního trhu. V současné chvíli tak na Islandu pracuje celých 86 % tamní populace v produktivním věku pouze čtyři dny v týdnu. Snahy o zavedení zkrácené pracovní doby je nicméně možné vysledovat i v České republice. Za příklad může sloužit firma Zaloto, jejíž majitel Marek Kříž přes letní měsíce nabízí svým zaměstnancům zkrácený pracovní týden. Zaměstnanci si tak podle jeho slov budují k firmě kladný vztah a udržují stále vysokou produktivitu práce.

Jak byste využili čas navíc při zkráceném pracovním týdnu?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Mohl by čtyřdenní pracovní týden skutečně zlepšit produktivitu a spokojenost? Aktuální výzkumy hovoří jasně se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dny jako skládačka

Leif Kahl poukazuje na to, že výchozí bod většiny kalendářů je spojen s astronomií.  Některé kalendáře jsou založeny na Slunci, jiné na Měsíci a některé na obojím. Lunární kalendáře mají v průměru 29,5 dne v každém měsíci, protože se řídí rytmem měsíce. Proto má například islámský kalendářní rok pouze 354 dní, je tedy o 11 dní kratší než v našem vlastním kalendáři. Výročí se rok od roku přesouvají. 

V jiných zemích, jako je Čína, existuje „lunisolární kalendář“. Tedy kalendář, který bere v úvahu jak Měsíc, tak Slunce. Přestupný rok má 13 měsíců. Stonehenge je zase založen na pohybu Slunce a stal se základem pro většinu evropských kalendářů. Problém výroby kalendáře je ale ten, že musíte skloubit den, měsíc a rok, a ty do sebe bohužel dokonale nezapadají.

Kalendář díky papežovi

V roce 46 př. Kr. Julius Caesar představil juliánský kalendář, který se v posledních stoletích používal ve většině Evropy. Právě zde byl zaveden přestupný rok, aby se zohlednil roční posun. Problém byl podle Kahla v tom, že juliánský kalendář měl roční délku 365,25 dne, takže kolem roku 1580 došlo k posunu kalendáře asi o 10 dní. A to navzdory skutečnosti, že se to Julius Caesar pokusil vzít v úvahu zavedením přestupného roku. Juliánský kalendář dodnes používají některé pravoslavné církve.

V roce 1582 se však papež Řehoř XIII. rozhodl přejít na upravený juliánský kalendář, tzv. gregoriánský, kde má rok 365 dní a 366 dní v přestupném roce. Přestupný rok je v každém roce dělitelném 4. Roky dělitelné 100 jsou přestupné pouze, jsou-li dělitelné také 400. Měsíce nejsou vázány na měsíční fáze, ale mají pevně danou délku 30 a 31 dní. V únoru pak proměnlivě 28 nebo 29 dní. Gregoriánský kalendář je hlavním, celosvětově užívaným kalendářem.

Egyptský a perský kalendář

Kalendář, který se na některých místech Afriky používá dodnes – egyptský – je starý asi 5000 let. Egyptský kalendář má 12 měsíců po 30 dnech, týdny trvají 10 dní. Na konci roku se přidá dalších pět dní, takže rok má přesně 365 dní. Například v Etiopii, která používá egyptský kalendář, se nebere v úvahu čtvrtden, který každý rok chybí. Roční období se proto v kalendáři pomalu mění.

Írán a Afghánistán používají perský kalendář. Od mnoha jiných kalendářů se liší tím, že nemá zvláštní pravidla, ale místo toho je určován astronomickými pozorováními. Po celém světě existuje nepřeberné množství různých kalendářů. Vznikly vývojem rozličných společností a kultur a odlišným přístupem protestantské a katolické církve.

Jak často používáte klasický papírový kalendář?

Zdroj: Forskning, TimeAndDate

Článek Kolik kalendářů se na světě používá? Čína a Etiopie mají úplně jiné, než používá většina Evropy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nadšení z neprobádané cesty

Jedno z nových vysvětlení vědy bylo takové, že když se chystáme na nové dobrodružství, většinou jsme z cesty naprosto nadšení a nemůžeme se dočkat, až dorazíme do cíle. Tato skutečnost ovšem vyvolává pocit, že je cesta nekonečná, a proto v momentě, kdy se vracíme a jsme již dostatečně spokojení, je pro nás zpáteční cesta pocitově kratší. Prostě již necítíme stejnou radost a stejně dobrý pocit z jízdy, jako tomu bylo, když jsme vyjeli z domova. 

Časový prožitek při cestování

Pokud plánujete dovolenou, určitě máte nějaký itinerář, podle kterého se v průběhu příprav řídíte. Součástí vašeho plánu je jistě i daný čas, například kdy odjíždíte a v kolik budete na místě. To jsou podněty, které vás ve skutečnosti neustále nutí pozorovat vaše hodinky, abyste se mohli ujistit, že jde všechno tak, jak má. Jakmile však výlet skončí a vy se musíte balit domů, už vás tolik nezajímá, v kolik přijedete do svého domova. Desetiminutové zpoždění vás v tu chvíli nerozhodí. 

Ověření fenoménu zpáteční cesty

Aby vědci dosavadní předsudky ohledně efektu zpáteční cesty podtrhli, rozhodli se pomocí další studie zjistit, zda stejný efekt pociťují lidé také při sledování videa. Subjektům tedy během zkušební doby přehráli dvakrát po sobě sedmiminutové záběry, na kterých jede anonymní osoba na kole. A jak vás již pravděpodobně napadlo, všichni zúčastnění potvrdili, že druhé video s cyklistou bylo podstatně kratší.  

Kdy jste pocit efektu zpáteční cesty zažili vy? 

Zdroj: BrightSide

Článek Zdá se vám zpáteční cesta vždy kratší? Nejste v tom sami, odůvodnění je prosté se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ty roky plynou stále rychleji

Profesor Adrian Bejan vysvětluje mechanismy stojící za měnícím se vnímáním času. Odhaluje tak, proč s přibývajícím věkem vnímáme, že roky plynou stále rychleji a rychleji. Základem naší perspektivy je tzv. oko mysli, tedy náš vlastní způsob vnímání vnějších podnětů mozkem. To se projevuje v oblasti zraku, kognitivních procesů a obecně mentálního zpracování veškerých informací, mezi něž patří i koncept času.

Všechno, co kolem sebe vidíme, má formu obrazů a jejich příjem má určitou frekvenci. Procházka lesem klade na naše vnímání zcela jiné požadavky než sledování filmu v kině. Rychlost a množství přijímaných obrazů má také vliv na to, jak vnímáme čas. Všichni máme totiž určitý „myšlenkový čas“, který je naprosto odlišný od neměnného plynutí hodin na stěně nebo dnů v kalendáři. Je to jako různé stupně chuti – co je pro jednoho normální, pro jiného může být moc sladké.

Dva odlišné časy pro každého

Hodinový čas má neměnné plynutí, stejně jako jsou stále stejné jeho jednotky. Den má tedy 24 hodin ve všech částech světa. Jenže tenhle fyzický čas není totožný s časem v naší mysli. Doba vnímaná námi je tudíž odlišná od té, kterou zpracovává mozek kohokoli dalšího na světě. Právě tento čas se odvíjí od množství paměťových obrazů, které jsme zatím zachytili. A jak stárneme, naše vnímání postupně uvadá, protože se mění naše fyzické možnosti.

Existuje ještě jeden faktor, jakási inflace času. Pro malé dítě je rok obrovskou jednotkou, protože jich nezažilo tolik. Jenže s přibývajícím věkem jsou roky jako úseky času stále konkrétnější mírou. A jak stárneme, přibývá také rutinních věcí, které vyplňují každý den a činí ho zcela identickým se všemi dalšími. A i jedinečné dny jako výročí se s opakováním stávají méně a méně zvláštními, až někdy zapadnou do stejné rutiny jako všední dny, kterých zažíváme nejvíc.

Zdroj: QZ

Článek Plyne čas v dětství pomaleji? Fyzici mají jasný názor, existují dva druhy času a jeho vnímání je plně ve vašich rukách se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rychlost času během snění

Během studie byl například srovnán čas, který byl potřeba k vyřešení stejného úkolu při bdění a při snění. Účastníci studie pohnuli očima, čímž označili začátek provádění úlohy a posléze její vyřešení. Motorické úlohy – například dřepy – zabraly při lucidním snění mnohem delší dobu než v bdělém stavu. Autoři studie došli k závěru, že to má na svědomí absence zpětné vazby od svalů, když se ve snu děje něco tělesného.

Stejně tak se liší během spánku a snění rychlost neuronového přenosu, což může být dalším vysvětlením této skutečnosti. Někteří lidé si kladou otázku, zda se jejich sny objevují těsně předtím, než se sami probudí. Jednou z teorií je, že pro zapamatování vlastních snů se potřebujeme probudit. To znamená, že sny, které se během noci odehrávají v dřívějších cyklech, jsou na zapamatování mnohem náročnější.

Změna trvání REM fáze

Sny máme během REM fáze, kdy se nám rychle pohybují oči. Tato část spánku se v průběhu noci opakuje a také prodlužuje, nakonec tvoří většinu spánkového cyklu. Pokud jde o samotný čas, obecně není pravda, že by ubíhal nějak rychleji. Víme, kolik hodin jsme spali, a někteří lidé se dokonce umí vzbudit sami od sebe přesně v konkrétní moment. Samozřejmě vnímání času může být zkreslené.

Co to znamená? Lidé mají sklon přeceňovat čas, který uplyne během prvních hodin spánku, a podceňovat ten z jeho druhé části. Odhady během snění jsou mnohem variabilnější. Někteří lidé dokonce tvrdí, že během jednoho spánku snili o celém svém životě, tedy o rocích naplněných událostmi. Ovšem počítání do sta během snění a během bdění se ukázalo být téměř stejně rychlé.

Zdroj: ScienceFocus

Článek Jak běží čas během snění při spánku? Někdy trvá celá noc pár minut, někdy zažijete celý rok života se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rychlejší metabolismus a reakce

Tato studie ukázala, že menší zvířata, která mají také rychlejší metabolismus, jsou schopna zachytit i vyšší frekvence světelných pulsů. S přibývající velikostí zvířete a pomalejším metabolismem se zpomaluje i tato schopnost. Stejně jako pro hlavního hrdinu z filmové trilogie Matrix jsou pro tyto tvory okolní události pomalejší. Kupříkladu mloci a ještěrky vnímají čas pomaleji než kočky a psi. I když to vysvětluje schopnost mouchy uhnout plácačce, stále nevíme, proč tomu tak je.

Z hlediska evoluční biologie dává rychlá reakce perfektní smysl. Zvířata se zkrátka potřebují chránit před útokem predátora, který se pohybuje velmi rychle. Jenže to vypadá, že některé druhy zvířat se v tomto vnímání dovedou pohybovat podle své konkrétní potřeby. Například některé druhy mečounů si před lovem zvýší přítok krve do mozku, a tedy i reakce na okolí. Jakmile jdou po kořisti, jejich vnímání času je radikálně upraveno.

Úprava pomocí hormonů

V jiných případech vědci zjistili, že vnímání času je možné upravit pomocí hormonů, například dopaminu. Ten je produkován přímo neurony v mozku. Tento závěr se dá využít u lidí s některými poruchami, například hyperaktivitou neboli ADHD syndromem. Tito lidé jsou dost možná hyperaktivní právě proto, že díky vychýlené hladině dopaminu vnímají čas pomaleji. Tudíž co je pro ně normální aktivita, je pro okolí hyperaktivita.

Medikace, která by hladinu dopaminu zvýšila, by je tak mohla dostat na „okolní“ úroveň, protože by zrychlila jejich vnímání času. Nicméně se v tomto ohledu stále jedná o čistě pracovní hypotézu, ke které je třeba provést další podrobná bádání. Ovšem prozkoumání odlišností ve zvířecí říši může i v tomto ohledu ukázat, jak se dá vypořádat s problémy, které sužují lidský druh. A zdaleka to není poprvé, co poznatky o živočišných druzích mohou pomoct i tomu našemu.

Zdroj: ScienceFocus

Článek Být menší má své výhody. Malým tvorům utíká čas pomaleji, ukazují výsledky studie se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.