Dva starty jedné linky: proč se červen a červenec liší

Původní ambice Leo Expressu sahala až do polského Přemyšle. Celá trasa měří přes 1 300 kilometrů a řadí se mezi nejdelší přímá železniční spojení v Evropě. Červnový rozjezd však pokryl jen západní větev Frankfurt–Praha–Bohumín. Za česko-polskou hranicí museli cestující přestoupit na návazné autobusy směřující přes Krakov, Tarnov a Řešov do Přemyšle.

Důvod? Polský státní dopravce PKP Intercity vyvolal u tamního regulátora UTK takzvaný test hospodářské vyváženosti. Argumentoval hrozbou poklesu příjmů a negativním dopadem na svou rámcovou smlouvu o veřejné službě. Spor trval měsíce, ale nakonec UTK dospěl k závěru, že PKP Intercity riziko dostatečně neprokázalo. Regulátor dokonce vyčíslil, že nová služba by ovlivnila celkovou rámcovou kompenzaci polského dopravce pouhými 0,16 %. Leo Express tak získal oprávnění k volnému přístupu na polskou síť až do 14. prosince 2030 s povolením jednoho páru vlaků denně.

Plný vlakový provoz po celé délce trasy, od Frankfurtu přes Česko až do Přemyšle, dopravce spustil 31. července 2026. Teprve tímto datem se projekt přiblížil původnímu záměru.

Kudy vlak projíždí a co nabídne za peníze

Zastávkový výčet LE232 připomíná průřez středoevropskou železniční mapou. Na české straně souprava obsluhuje Ostravu, Olomouc, Zábřeh na Moravě, Ústí nad Orlicí, Pardubice, tři pražské stanice, Kralupy nad Vltavou, Ústí nad Labem a Děčín. Za hranicí v Bad Schandau začíná německý úsek přes Drážďany, Lipsko, Výmar, Erfurt, Fuldu, Hanau a Offenbach až do Frankfurtu/Main-Süd. Dopravce přitom upozorňuje, že kvůli výlukám na německém území se seznam zastavení může po dnech měnit.

Cenově Leo Express nastavil laťku nízko:

• Economy – od 239 Kč
• Business – od 599 Kč
• Economy Sleeper (lehátkový vůz) – od 899 Kč, v ceně snídaně

Lehátkové vozy a třída Business přibyly od 31. července 2026 a přidaly 32 lůžkových míst. Pro srovnání: FlixBus na relaci Praha–Frankfurt uvádí nejkratší dobu 5 hodin 55 minut s cenou od zhruba 800 Kč. Autobus je tedy rychlejší, ale vlak nabízí noční přepravu s možností spánku, a ráno jste ve Frankfurtu bez ztráty pracovního dne. České dráhy provozují na frankfurtské ose vlastní noční spoj EuroNight přes Lipsko, Leo Express tedy nevstupuje do prázdna, ale prodlužuje nabídku o východomoravský a polský směr.

Proč si nekoupíte lístek z Pardubic do Prahy

V jízdním řádu LE232 figuruje poznámka o zákazu přepravy mezi zastávkami označenými stejným symbolem. Tímto symbolem jsou opatřeny všechny české stanice. Prakticky to znamená, že relaci typu Praha–Děčín, Olomouc–Pardubice nebo Ostrava–Praha si na tomto spoji jednoduše nezarezervujete.

Dopravce komunikuje linku jako mezinárodní produkt zaměřený na přeshraniční poptávku, tedy cestující z Ukrajiny, Polska i Česka mířící do Německa. Kdo chce z Prahy do Děčína, musí buď sáhnout po jiném vnitrostátním vlaku, nebo si na LE232 zakoupit jízdenku alespoň do Bad Schandau, první zahraniční zastávky za českou hranicí.

Podle nás jde o logický krok dopravce, který kapacitu nočního spoje chrání pro výnosnější mezinárodní relace. Zároveň to ale vytváří paradox: vlak projede půlkou Česka, zastaví v desítce tuzemských měst, a přesto v něm domácí cestující jezdit nemohou.

Německá stopa Leo Expressu: od Locomore po vlastní osvědčení

Vstup na německý trh Leo Express připravoval roky. Klíčovým krokem bylo získání vlastního německého osvědčení o bezpečnosti pro osobní železniční provoz; díky němu dnes nepotřebuje provozovat vlaky pod licencí jiného dopravce. Historicky se firma v Německu proslavila partnerstvím s projektem Locomore, crowdfundingovou iniciativou na lince Berlín–Stuttgart, která po insolvenci od srpna 2017 do března 2020 fungovala právě ve spolupráci s Leo Expressem a FlixTrainem.

Dnešní frankfurtská osa je ovšem jiná disciplína. UTK povolil nasazení lokomotivy Vectron s pěti až deseti vozy, oprávnění platí do konce roku 2030. Nejde tedy o sezónní experiment, ale o střednědobý závazek s ambicí vybudovat stabilní přeshraniční produkt.

Článek Leo Express spustil nejdelší linku z Česka do Německa. Jízdenku mezi českými městy si v ní ale nekoupíte, brání tomu licenční pravidlo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pohádkový hrad, který si hrabě postavil pro sebe

Johann Nepomuk Wilczek, rakouský aristokrat, polárník a mecenáš, koupil zříceninu Kreuzenstein v 70. letech 19. století a během následujících desetiletí ji přebudoval do podoby, která měla vypadat jako autentický středověký hrad. Shromáždil přes deset tisíc exponátů (zbraně, nábytek, liturgické předměty, gotické dřevořezby) a rozmístil je po interiérech tak, aby celek působil jako právě opuštěný svět rytířů a knížat. Odborná literatura označuje výsledek jako „schauburg“: hrad určený k podívané, soukromé muzeum s pečlivě aranžovanou atmosférou.

Veřejnost sem Wilczek pozval hned po dokončení přestavby v roce 1906. Už průvodce Baedeker z roku 1913 ale popisuje vstup striktně v celou hodinu a na vstupenku. Omezený, dávkovaný přístup tedy patří k samotné DNA Kreuzensteinu. Rodina Wilczeků hrad vlastní dodnes a na oficiálním webu pracuje s rodovou kontinuitou i s odkazem zakladatele. Pod kaplí se nachází rodinná krypta, kde odpočívá sám hrabě Wilczek a dalších třináct členů rodu. Kaple ovšem patří do soukromé části. Stejně jako věže, další sbírkové prostory a všechno, co se na prohlídkovou trasu nevešlo.

Pět místností, a pak zavřené dveře

Prohlídka zahrnuje oficiálně vyjmenovaných pět interiérů: zbrojnici (Rüstkammer), rytířský sál (Rittersaal), knížecí pokoj (Fürstenzimmer), loveckou komnatu (Jagdkammer) a hradní kuchyni (Burgküche). Oficiální stránky přitom u výčtu používají formulaci „mimo jiné“, takže úplný seznam není veřejně potvrzen. Zbytek hradu, a ten zbytek tvoří podstatnou většinu rozlehlého areálu, zůstává za zavřenými dveřmi.

Co se za nimi skrývá? Doložitelně kaple s kryptou, bergfrit se sedmi patry a takzvanou Glöcknerstube v nejvyšším z nich, další sbírkové a provozní prostory. Úplný soupis uzavřených místností ani jejich současné využití rodina nezveřejňuje. Hrad si tak udržuje auru tajemství, která by mohla být marketingovým tahem, kdyby se majitelé o marketing zjevně starali.

Praktická realita návštěvy vypadá takto:

• Vstupné: 15 € dospělý, pouze hotovost u vstupu
• Parkování: 2 € za vůz (od května 2026; hotovost, karta i aplikace)
• Prohlídka: 45–60 minut, výhradně s průvodcem, bez rezervace pro jednotlivce
• Jazyk: němčina; anglicky jen jednostránkový leták
• Focení: zakázáno v interiérech, důvod oficiálně neuveden
• Toalety: na hradě samotném zázemí chybí; návštěvnické reference na webu hradu odkazují na veřejné WC v restauraci naproti
• Drony: zakázány
• Zvířata: pouze malí psi v náručí

Dva dospělí v jednom autě zaplatí celkem 32 eur, tedy 16 eur na osobu. Za to dostanou necelou hodinu v pěti místnostech bez možnosti si cokoli vyfotit.

Jak Kreuzenstein obstojí vedle jiných soukromých hradů

Samotný princip vedené prohlídky a zákazu fotografování není v regionu výjimkou. Soukromý hrad Liechtenstein jižně od Vídně funguje na podobném modelu. Jenže nabízí průvodce v němčině i angličtině, přijímá platební karty a má záchody přímo na hradě. Hrad Hardegg na moravsko-rakouské hranici v létě 2026 zpřístupňuje samostatný okruh přes rytířský sál, kapli, zimní kuchyni, skalní sklep i východní věž, a soukromé focení povoluje.

Kreuzenstein působí přísněji součtem všech omezení najednou. Žádný jednotlivý zákaz sám o sobě šokovat nemusí. Dohromady ale vytvářejí dojem, že návštěvník je tu spíš trpěn než vítán.

Filmová kulisa bez elektřiny a tekoucí vody

Paradoxně právě ta přísně střežená atmosféra přitahuje filmaře. Na Kreuzensteinu se točilo od dob Maxe Reinhardta a Michaela Curtize. Podle katalogu AFI zde Disney natáčel Tři mušketýry v roce 1993. Hrad posloužil i jako lokace pro snímky s Nicolasem Cagem, Peterem Sellersem, Sophií Lorenovou nebo Donaldem Sutherlandem. V roce 2014 tu pak americká stanice ABC natáčela soutěžní reality show The Quest.

Producenti pořadu The Quest později popsali, že na hradě nenašli elektřinu ani tekoucí vodu a veškeré zázemí (generátory, cisterny, toalety) museli vybudovat sami. Oficiální vysvětlení, proč hrad po novodobé přestavbě postrádá moderní sítě, se nám nepodařilo dohledat. V kontextu Wilczekovy vize „autentického“ středověku to ale dává smysl jako vědomá volba: čím méně moderních zásahů, tím silnější iluze.

Článek Na hradě Kreuzenstein u Vídně nesmíte fotit, nemají záchody a pustí vás jen do pěti místností. Zbytek je soukromý se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hrad, který nikdy nebyl hradem

Burg Henneberg nevznikl ve středověku. Postavil ho v letech 1884–1887 hamburský obchodník Albert Henneberg jako zmenšeninu durynského hradu v měřítku 1:4. Inspiroval se jmennou podobností s hraběcím rodem von Henneberg, ačkoli skutečné rodové spojení neexistovalo. Šlo o módní záležitost; v 19. století si zámožné měšťanské rodiny nechávaly v krajinářských parcích stavět novogotické okrasné stavby, umělé ruiny označované jako folly.

A Henneberg svou iluzi dotáhl důsledně. Pro stavbu nechal navršit patnáctimetrový umělý kopec. Do zdiva byly záměrně vysekány falešné praskliny, aby objekt působil starobyle. Výsledek dodnes klame; na první pohled vypadá Burg Henneberg jako pozůstatek středověké fortifikace zasazený do parku Marienhof, dnes známého jako Hennebergpark.

Co kupující skutečně získá

Aktuální inzerát nabízí objekt jako „romantické zámecké sídlo v exkluzivní poloze u Alstery“. Při bližším pohledu na čísla se ale ukazuje, jak specifická je tato nemovitost:

• Obytná plocha: 71 m², věžní pokoj, koupelna s mramorovým obkladem, vytápění tepelným čerpadlem
• Reprezentační prostory: rytířský sál (23 m²), galerie (20 m²), kaple s oddacím oprávněním
• Venkovní zázemí: terasa 80 m² s barem, molo, čtyři parkovací stání
• Pozemek: 3 137 m² parkové zeleně s přímým přístupem k Alsteře

Při prostém přepočtu vychází cena na zhruba 388 tisíc korun za metr čtvereční obytné plochy. To je číslo, které dává smysl jedině tehdy, když si člověk uvědomí, že nekupuje byt, ale raritní památku se zavedeným kulturním a eventovým provozem.

Současní majitelé Helge a Petra Hagerovi převzali objekt v roce 2013 a investovali do něj kolem 12,5 milionu korun. Od roku 2014 tu pořádají koncerty, výstavy a civilní svatby; podle NDR přivítali přes 60 tisíc návštěvníků, uzavřelo se tu kolem 150 sňatků a odehrálo přes 550 koncertů.

Proč je hrad na prodej podruhé

Poprvé se Burg Henneberg objevil na trhu v roce 2024, tehdy za přibližně 47,5 milionu korun. Prodej se neuzavřel. Důvod nikdo veřejně nekomentoval, ale kombinace vysoké ceny, miniaturní obytné plochy a krajně atypického využití dává tušit, proč se kupec nenašel.

Nyní se objekt vrací za 27,5 milionu korun, tedy se slevou přes 40 procent. Hagerovi uvádějí „soukromé důvody“. K ceně je třeba připočítat provizi 3,75 procenta plus DPH, což znamená dalších zhruba 1,2 milionu korun navíc.

A pak je tu památková ochrana. Objekt je zapsaný v hamburské Denkmalliste jako „zřícenina hradu typu folly“. Nový vlastník musí počítat s tím, že výraznější stavební zásahy podléhají památkovému dohledu. Zda bude muset zachovat veřejný kulturní provoz v současném rozsahu, otevřené zdroje výslovně neříkají; zavedený model ale představuje nejsilnější ekonomický scénář, jak objekt provozovat.

Článek Údajně nejmenší hrad světa je opět na prodej, nabízí neobvyklé bydlení v historické stavbě se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Anketa, kde rozhodovali čtenáři, ne porotci

Metodika TRAVELBOOK AWARD 2025 stojí na komunitním principu. Nejprve redakce vyzvala sledující na Facebooku a Instagramu k nominacím. Z nich vznikl shortlist pěti finalistů: Wetzlar, Eisenach, Bad Wimpfen, Flensburg a Soest. Následovalo otevřené hlasování, v němž Bad Wimpfen získal nejvíce hlasů. Konkrétní bodové odstupy ani kompletní pořadí poražených TRAVELBOOK nezveřejnil.

Je fér říct, že nejde o verdikt odborné památkářské komise. Jde o soutěž popularity, ale takovou, kde hlasující jsou lidé, kteří ta města skutečně navštívili nebo je znají z dosahu. A právě proto je výsledek tak zajímavý: komunita neposlala do finále přeturistovanou ikonu s globální značkou, ale město, které sám TRAVELBOOK rámuje jako „zasvěcený tip“.

Co dělá Bad Wimpfen tak fotogenickým

Město leží na vyvýšeném ostrohu nad údolím Neckaru. Silueta věží a hrázděných štítů nad řekou funguje jako přirozená pohlednice, a to bez nutnosti hledat správný úhel.

Konkrétní vizuální motivy starého města:

• Blauer Turm (Modrá věž) – 58 metrů vysoká věž z doby kolem roku 1170, přístupná jako vyhlídka po 164 schodech. Město tvrdí, že jde o nejstarší nepřerušenou tradici věžného v Německu.
• Kaiserpfalz (Císařská falc) – pozůstatky největší štaufské císařské falce severně od Alp. Z areálu zůstaly Steinhaus, Roter Turm, Pfalzkapelle a části arkád.
• Hrázděné domy – franského i alemanického typu, v hustě zachované uliční scéně. Oficiální průvodce vypichuje Adlerbrunnen, Riesenhaus nebo takzvaný „Schmuckkästchen“.
• Brány, kašny, úzké uličky – klasický středoevropský „stroj času“, ale v měřítku, kde se nemusíte prodírat davy.

Historický základ položil Friedrich I. Barbarossa. Rok 1182 se považuje za zakladatelské datum wimpfenské Kaiserpfalz; panovník si nechal město jako léno od wormského biskupa. Protože středověká říše neměla pevné hlavní město, fungoval Wimpfen jako jedna z falcí, kde císař pobýval a vykonával moc. Po třicetileté válce byl areál částečně rozebírán jako stavební kámen, ale to, co přežilo, stačí na silný zážitek.

Rothenburg, Quedlinburg – a proč Bad Wimpfen hraje jinou ligu

Srovnání s nejznámějšími německými historickými centry pomůže zasadit vítěze do kontextu:

Bad Wimpfen nevyhrává ve všem. Nemá status UNESCO, nemá globální značku, nemá tisíce katalogizovaných hrázděných domů jako Quedlinburg. Vyhrává ale v poměru autenticity, komornosti a dosažitelnosti. Kdo zná Český Krumlov, tedy model založený na zámeckém komplexu, meandru řeky a renesanční reprezentaci, najde v Bad Wimpfenu jinou disciplínu: hrázděnou uliční scénu s císařskou stopou v menším měřítku.

Praktický servis: jak se tam dostat a co to stojí

Autem z Prahy: přibližně 443 km, zhruba 4 hodiny jízdy. Realistický víkendový dojezd; páteční odpoledne odjezd, v noci na místě.

Vlakem: přímé spojení z Prahy neexistuje. Cesta s přestupy trvá kolem 8,5 hodiny. Samotné nádraží v Bad Wimpfenu není personálně obsazené, ale město leží na trati Heilbronn–Heidelberg a linky S41/S42 zajišťují přímé bezpřestupové spojení do Heilbronnu a Sinsheimu.

Ubytování: Městské turistické informace nabízejí zprostředkování pokojů. Orientační cenové pásmo se pohybuje od 45–75 € za jednodušší penzion přes 75–125 € za standardní dvoulůžkový pokoj až po 135–265 € za vyšší hotelovou kategorii. Jde o orientační rozpětí z oficiálního katalogu, aktuální ceny mohou být vyšší.

Prohlídky: Veřejné prohlídky starého města běží od dubna do října, klasická stojí 9 € včetně jízdného regionální dopravou. Blauer Turm je přístupný od Velikonoc do poloviny října, úterý až neděle, 10–18 hodin.

Nejlepší čas na návštěvu: Květen, červen nebo září; vyhlídková věž je otevřená, prohlídky jedou v plném režimu a na konci června se koná tradiční Talmarkt, jeden z nejstarších trhů v Německu s historií sahající k listině z roku 965.

Město samo aktivně pracuje s vítězstvím v TRAVELBOOK AWARD; oficiální Erlebnisplaner na sezonu 2026 už titul používá na titulní straně. Dá se tedy čekat, že povědomí poroste. Kdo chce Bad Wimpfen zažít ještě v režimu „zasvěceného tipu“, má podle nás možnost právě teď, než se z ankety stane marketingový stroj a z komorního města další položka na seznamu povinných zastávek autobusových zájezdů.

Článek Žebříček označil nejkrásnější historické centrum v Německu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Typický mrtvý na netypickém místě

Kultura šňůrové keramiky, do které hrob spadá, zanechala po střední Evropě tisíce pohřbů s poměrně přísným kánonem. Muži leží na pravém boku, skrčení, orientovaní hlavou k západu a obličejem k jihu. Právě tak ležel i muž z Gerstewitz, odhadem pětadvacetiletý. Jenže standardní šňůrový hrob vypadá jinak: vykope se do země, obloží kameny nebo dřevem a mrtvému přidají keramiku zdobenou otisky šňůry, kamenný sekeromlat, případně pazourkové čepele. Patnáct takových „učebnicových“ hrobů odkryl tým LDA jen o pár desítek kilometrů dál, u obce Krauschwitz, v létě 2025.

V Gerstewitz chybí zmínka o milodarech. A především: tělo neleží v hrobové jámě, nýbrž v objektu, který sloužil úplně jinému účelu. Pecní jámy kultury šňůrové keramiky občas obsahují celé kusy dobytka nebo částečně rozebrané psí kostry, což samo o sobě naznačuje obětní praktiky. Celý lidský pohřeb v takové jámě je ale výjimka, která si žádá vysvětlení.

Tři scénáře, žádná jistota

Poranění lebky je klíčová, ale nejednoznačná indicie. LDA ve svém sdělení z 15. června mluví o „peri- nebo antemortálním poranění“, tedy o zranění vzniklém v době smrti nebo krátce před ní. To vylučuje posmrtné poškození, ale neříká nic o motivu.

• Vražda: Muž mohl být zabit a uložen do jámy, která se zrovna nabízela. Pecní objekt by pak nebyl rituální volba, ale improvizace.
• Smrt v boji: Poranění lebky odpovídá úderu tupým předmětem, což je v eneolitu běžná bojová zbraň. Mrtvý bojovník mohl být pohřben mimo řádné pohřebiště, protože zemřel daleko od domova.
• Lidská oběť: Uložení do pecní jámy, kde se jindy nacházejí obětované zvířecí kostry, by dávalo symbolický smysl. Podle sekundárního zdroje citujícího archeologa Olivera Dietricha mohly podobné rituály směřovat k neznámým božstvům.

Rozhodnout mezi těmito variantami mají laboratorní analýzy. LDA zatím neupřesnilo, které metody nasadí ani kdy výsledky zveřejní. Dá se čekat minimálně antropologické a paleopatologické vyhodnocení lebky, radiokarbonové datování a možná izotopová analýza stravy a původu.

Gerstewitz: krajina, která láká k rituálům

Nový hrob není první zvláštností z tohoto návrší. V létě 2025 oznámilo LDA objev dvanácti rituálních jam starší salzmündské kultury (přibližně 3400–3050 př. n. l.), tedy z doby o několik staletí dřívější. Jámy o průměru dvou až tří metrů a hloubce přes dva metry obsahovaly pozůstatky spálených domů, psí kostry, lidské lebky a obětní keramiku. U některých těl byly patrné stopy násilí a opakované manipulace s ostatky. V jedné přestavěné pecní jámě ležela dokonce dvojice mrtvých.

Paralela je nápadná. Dvě odlišné kultury, dělené staletími, si na stejném návrší vybraly stejný typ objektu, pecní jámu, k uložení lidských ostatků za okolností, které se vymykají běžnému pohřebnímu ritu. Gerstewitz přitom nese stopy osídlení sahající až k baalberské kultuře, tedy zhruba šest tisíc let do minulosti. Kombinace vyvýšené polohy, přehledu nad krajinou a úrodného zázemí z něj zřejmě dělala místo, ke kterému se lidé vraceli generaci za generací a kde opakovaně lámali vlastní pravidla.

Český kontext: šňůrová keramika doma

Kultura šňůrové keramiky nebyla jen středoněmecká záležitost. Na území Čech eviduje Archeologický ústav AV ČR v Praze rozsáhlé pohřebiště ve Vliněvsi u Mělníka se 75 hroby, brněnská pobočka pak spravuje katalog nálezů z Moravy a přilehlého Slezska. Šňůroví lidé tedy žili, umírali a byli pohřbíváni i u nás, ve stejných skrčených polohách, se stejnými sekerami a zdobenou keramikou. Přímá paralela gerstewitzského typu, tedy muž s poraněnou lebkou v pecní jámě, ale z českých lokalit dosud hlášena nebyla.

Stojí za zmínku i to, že formulace „pět tisíc let“ je zatím mediální zkratka. LDA zveřejnilo pouze kulturní zařazení do intervalu zhruba 2900–2050 př. n. l. Pevné radiokarbonové datum neexistuje, a právě to bude jedním z nejočekávanějších výstupů laboratorního zpracování.

Výzkum podél trasy SuedOstLinku má podle dostupných informací pokračovat minimálně do roku 2027. Gerstewitzské návrší ještě neřeklo poslední slovo a každá další vrstva může posunout hranici mezi tím, co o eneolitickém násilí víme, a tím, co si zatím jen domýšlíme.

Článek Pět tisíc let starý pohřeb v Německu vyvolává otázky o násilí a rituálech. Tělo leželo v peci s proraženou lebkou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od uhelného dolu k tyrkysové hladině

Poslední vagón uhlí vyjel z dolu Berzdorf 28. prosince 1997, den po odstavení elektrárny Hagenwerder. Zůstala po něm obrovská jáma a zdevastovaná krajina. Pak přišla léta, o kterých se nemluví tak snadno jako o výsledku: stabilizace svahů, bezpečnostní zemní práce, přeložky vodotečí. Zatopení oficiálně odstartovalo 1. listopadu 2002. Cílového vodního stavu jezero dosáhlo až 6. února 2013, víc než patnáct let po konci těžby.

A ani to není úplný konec příběhu. Ještě v lednu 2025 město Görlitz společně se sanační společností LMBV oznámilo, že rekultivace vstupuje do závěrečné fáze s cílem podat uzavírací dokumentaci v roce 2026. Proměna dolu v rekreační oblast zkrátka nebyla otázkou jednoho rozhodnutí, ale generačního projektu.

Co tam dnes najdete

Jezero obklopuje několik pláží s odlišným charakterem. Nordstrand a Nordoststrand nabízejí široké písečné pruhy, záchranářský dohled v sezoně a zázemí pro rodiny: hřiště, minigolf, lanový park. Blaue Lagune na jihovýchodě funguje jako vstupní brána k volnějšímu koupání i ke kempu. Poloostrov Halbinsel pak láká ty, kdo hledají klid.

Sportovní nabídka je na vnitrozemské jezero neobvykle pestrá:

• Vodní sporty: windsurf, plachtění (sezona duben až říjen), SUP, šnorchlování do hloubky 3,5 metru
• Na břehu: beachvolejbal, cyklistika a inline bruslení na asfaltovaném okruhu s variantami od 8 do 20 km
• Pro děti: hřiště u Nordoststrandu, pony ranč, minigolf

Koupání a vstup na pláže jsou zdarma, úřední rozhodnutí okresu Görlitz výslovně povoluje veřejné užívání jezera včetně koupání. Platí se za parkování a za služby typu kemp nebo pronájem vybavení.

Srovnání, které mluví za sebe

Kdo zná Máchovo jezero, ocení kontext. Mácháč má 296 hektarů plochy a průměrnou hloubku 2,2 metru. Berzdorfské jezero je víc než třikrát větší a místy přes třicetkrát hlubší. Voda díky hloubce a čistotě působí tyrkysově, saský turismus tomu říká „středomořský nádech“. Přeháněl by ten, kdo by to srovnával s Chorvatskem. Nepřeháněl by ten, kdo řekne, že na dvě hodiny od Prahy je takový pohled překvapivý.

Kvalitu vody potvrzují oficiální saská měření: jezero drží od roku 2015 hodnocení „vynikající kvalita koupací vody“ a při posledním veřejně dohledatelném odběru v květnu 2025 byla viditelnost přes tři metry.

Praktický servis pro cestu z Česka

Dojezd: Z Prahy cca 153 km, autem kolem 1 hodiny 45 minut. Z Liberce necelá hodina přes Hrádek nad Nisou a Žitavu.

Parkování: U jezera funguje šest sezonních parkovišť s více než tisícem míst. Hlavní jsou u Nordoststrandu, přístavu a Blaue Lagune. Sazba na strandpromenádě: 50 Kč do dvou hodin, 150 Kč za celodenní stání (denně 9:00 až 20:00 do 3. října).

Ubytování: Rozpětí je široké. Piratencamp u Blaue Lagune nabízí v hlavní sezoně stanové místo za 450 Kč na osobu a noc, apartmán pro čtyři za zhruba 3 000 Kč. Na opačném konci spektra stojí wellness resort Insel der Sinne s balíčky od 28 000 Kč za víkend pro dva.

Kdy jet: Koupací sezona běží od května do září. Saské letní prázdniny v roce 2026 připadají na 4. července až 14. srpna; kdo se chce vyhnout špičce, míří na červnové všední dny nebo druhou polovinu srpna. Okruh pro brusle a kola funguje celoročně.

Berzdorfské jezero není exotika, kterou musíte plánovat měsíce dopředu. Je to místo, kam se dá vyrazit v pátek odpoledne a v neděli být zpátky, s pocitem, že jste viděli něco, co v Česku zatím nemá obdobu.

Článek Těžbu uhlí stopli před lety, dnes tam jezdí bruslaři. Berzdorfské jezero nabízí skvělou dovolenou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jedna místnost pro třináct dětí

Peter Kürten se narodil 26. května 1883 v Cologne-Mülheimu jako třetí z třinácti dětí. Rodina žila namačkaná v jediné místnosti, v chudobě, která neměla dno. Otec byl alkoholik a násilník. V roce 1897 skončil ve vězení za incest s vlastní dcerou, Kürtenovou sestrou. Sám Kürten později Bergovi popsal své dětství slovem „martyrdom“.

Už před desátým rokem, jak uvedl při výsleších, utopil dva chlapce. Utíkal z domova. Kradl. Brzy začal střídat nápravná zařízení a věznice, a právě tam, v izolaci a frustraci, se podle Bergovy analýzy jeho sadistické fantazie prohlubovaly. Do roku 1929 měl za sebou téměř třicet trestů, desítky let za mřížemi a dlouhou řadu násilných a sexuálně motivovaných deliktů, o kterých tehdy nikdo netušil, že jsou dílem jednoho muže.

Rok hrůzy v rozpadající se republice

Düsseldorf roku 1929 byl město pod tlakem. Po krachu na Wall Street v říjnu prudce rostla nezaměstnanost, Výmarská republika se politicky lámala a extremisté včetně NSDAP sbírali hlasy. Do této atmosféry úzkosti vstoupila série útoků, která zasáhla nejen město, ale celé Německo.

Kürten útočil nožem, nůžkami, kladivem. Škrtil. Bodal. Střídal metody tak, že policie dlouho nepředpokládala jediného pachatele. Dobový právnický tisk sice koriguje legendu o totální panice v ulicích, skutečným problémem bylo i to, že oběti a svědci mlčeli ze studu a strachu ze senzacechtivého tisku. Ale hrůza byla reálná. Kürten si vybíral oběti náhodně, bez vzorce, který by šlo předvídat. Právě ta nepředvídatelnost paralyzovala vyšetřování.

Falešnou stopu navíc otevřel muž jménem Stausberg, mentálně postižený, který se přesvědčivě doznal ke dvěma útokům. Stíhání proti němu bylo zastaveno a skončil v ústavu, vyšetřování však ztratilo drahocenné týdny. Teprve nové útoky v srpnu 1929 ukázaly, že skutečný pachatel je stále venku.

Dopis, který změnil všechno

Zlom přišel v květnu 1930 a jeho protagonistkou byla mladá žena jménem Marie Budlichová. Kürten ji napadl, ale ona přežila. Útok nejprve nenahlásila policii, svěřila se kamarádce v dopise. Ten se kvůli chybné adrese dostal přes třetí osobu k vyšetřovatelům. Budlichová pak dovedla kriminalisty k domu na Mettmanner Straße, kde Kürten bydlel. Definitivní udání přišlo od jeho vlastní manželky.

U soudu, který začal v dubnu 1931, čelil Kürten obžalobě z devíti vražd a sedmi pokusů o vraždu. Rozsudek zněl: smrt. Dne 2. července 1931 byl popraven gilotinou v Kolíně nad Rýnem.

Zrození moderního jazyka pro sériového vraha

Kürtenův případ by zůstal „jen“ jedním z nejbrutálnějších kriminálních případů meziválečné Evropy, kdyby nebylo dvou mužů: psychiatra Karla Berga a kriminalisty Ernsta Gennata.

Berg strávil s Kürtenem měsíce rozhovorů a vyvodil tři klíčové závěry: pachatel není nepříčetný v právním smyslu; centrálním motorem je sexuální sadismus, kde vyvrcholení přichází při škrcení, bodání a krvi; a Kürtenovy řeči o „pomstě společnosti“ jsou spíš dodatečné sebeospravedlnění než skutečný motiv. Bergova studie The Sadist se stala jedním ze základních textů forenzní psychiatrie a podle Encyclopaedia Britannica ovlivnila následné bádání o sériové vraždě a sexuálním násilí v celé Evropě.

Gennat, šéf berlínské mordkomise, bývá označován za prvního německého profilera. V souvislosti s Kürtenovým případem je spojen i s pojmem „Serienmörder“, tedy sériový vrah. Jeho metody, stálá mordkomise, pojízdná laboratoř, centrální kartotéka, byly na svou dobu revoluční, i když ve srovnání s dnešními DNA databázemi a biometrickými systémy připomínají řemeslnou manufakturu vedle továrny.

Ne rovnice, ale souhra

Berg nikdy nenapsal, že zlé dětství automaticky rovná se vrah. Pracoval s dědičnými dispozicemi, psychopatickými rysy, extrémním domácím násilím, raným násilným chováním i vězeňskými deformacemi. Kürten uměl plánovat, klamat, žít dvojí život, léta pracoval v továrně, chodil do hospody, měl manželku. Nebyl šílenec z hororu. Byl funkční sadista, a právě to bylo na jeho případu nejděsivější.

Fritz Lang natočil rok po Kürtenově popravě film M, příběh o městě v zajetí sériového vraha. Kürten nevstoupil jen do kriminalistiky. Vstoupil do kultury jako archetyp, z něhož dodnes čteme, co slovo „sériový vrah“ vlastně znamená.

Článek Düsseldorfský vampýr: Dětství plné hrůzy z něj udělalo nejhorší monstrum Německa se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hrázděné domy kam se podíváte

Stačí projít pár ulic a člověk neví, co dřív obdivovat. Barevné fasády, vyřezávané trámy, nápisy a ornamenty… Každý dům je jiný a každý má svůj příběh.

Tyhle stavby, kterým se říká mimochodem fachwerk, jsou pro severní Německo typické. Vznikaly už od 16. století a v Celle jich zůstalo tolik, že se z města stal doslova živý skanzen. Lidé tu normálně bydlí, fungují obchody i kavárny.

Město, které vyrostlo díky řece

Historie Celle sahá až do 13. století. Díky poloze u řeky Aller se z něj postupně stalo důležité obchodní a politické centrum. Vévodové tu investovali do výstavby všeho možného, a tak se město rozrůstalo ve velkém stylu. A právě díky tomu dnes máme to štěstí vidět takhle zachovalé historické jádro. Spousta jiných měst totiž takové štěstí neměla a jejich staré části bohužel vzaly časem za své.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Celle Tourismus (@visit.celle)

Detaily, které vám vezmou dech

Jedním z největších lákadel je takzvaný Hoppener Haus z roku 1532. To není jen dům, to je doslova umělecké dílo. Fasáda je plná detailů, které byste mohli zkoumat klidně hodinu. Najdete tu postavy lidí, zvířata, ornamenty i symboly – zdobený je doslova každý trám. A každý motiv má svůj význam – často morální, náboženský nebo společenský, takže se na vás skrze čas dívá vlastně takové malé vyprávění o světě 16. století. Za zmínku pak rozhodně stojí i stará radnice nebo místní zámecké divadlo, které patří k nejstarším stále fungujícím v Německu.

Malé město, velký zážitek

Na Celle je fajn ještě jedna věc. Není nijak obří. Všechno si projdete v pohodě pěšky, bez stresu a bez tlačenic. Jak se říká, žádné honění od památky k památce.

A možná právě proto si ho lidé tolik oblíbili. Přijedete, projdete se, dáte si kávu na náměstí a najednou zjistíte, že nikam nespěcháte. A to je dneska vážně vzácný pocit.

Článek Město jako z pohádky: 500 středověkých domů natěsnaných na jednom místě většina Čechů nikdy neviděla se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zoo, která nemá konkurenci: rekord v počtu druhů

Berlínská zoo rozhodně není jen tak ledajaká. Je nejstarší v Německu a zároveň drží světový primát v počtu chovaných druhů. Jinými slovy, pokud chcete vidět opravdu pestrou přehlídku zvířat, tady si přijdete na své.

Na jednom místě tu potkáte pandy, orangutany, lachtany i hrochy. A aby toho nebylo málo, součástí areálu je i obří akvárium se žraloky. A tohle vše je podle mínění naší redakce ideální kombinací pro děti i dospělé.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Zoo Berlin (@zooberlin)

Pandí hvězdy: Leni a Lotti táhnou davy

Největší pozornost na sebe v poslední době strhávají pandí dvojčata, která se narodila v roce 2024. Oficiálně nesou jména Meng Hao a Meng Tian, ale většina návštěvníků jim neřekne jinak než Leni a Lotti. Naše redakce zjistila, že právě kvůli nim se do zoo vydává spousta lidí. A není divu. Vidět pandu naživo není jen tak, v Německu je to možné právě jen tady a po Evropě celkově takových míst zkrátka a dobře také mnoho není.

Zajímavostí je, že všechny pandy na světě patří Číně (považuje je totiž za svůj národní poklad). Zoologické zahrady si je pouze pronajímají, takže jednou se i ty berlínské vrátí zpět do své domoviny.

Kolik to stojí: levnější, než čekáte

Teď k tomu, co vás bude zajímat asi nejvíc. Vstupné. Pokud koupíte lístek online, dostanete se dovnitř zhruba od 16 eur, což je v přepočtu něco kolem 400 korun. A děti mají vstup ještě levnější. Na první pohled se to může zdát hodně, ale když vezmete v úvahu, že jde opravdu o výlet na celý den (a dost možná ani tak tuhle zoo neprojdete celou), nezní to už tak strašně, že? A přes internet jsou vstupenky ještě o pár desetikorun levnější a navíc přeskočíte dlouhé fronty u vstupu (jdete přímo ke vstupnímu portálu a sami se odbavíte).

Článek Největší zoo Evropy máte za rohem. Vstup stojí pár korun a uvidíte i pandy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když lékař zjistil pravdu, nikdo to neřešil

Narodil se 20. listopadu roku 1918 a již při jeho narození začaly být zmatky s pohlavím. Porodní bába nejprve rodičům řekla, že mají kluka. Po pěti minutách se opravila a prohlásila, že jejich dítě je holčička. Rodiče to vzali jako fakt a svého potomka vychovávali jako dívku a dali jí jméno Dora. V devíti měsících, když byla Dora nemocná, musela k lékaři, který samozřejmě zjistil pravdu. Všichni nad tím mávli rukou a dítě dále oslovovali dívčím jménem a oblékali do ženských šatů.

Sama Dora si pravdu začala uvědomovat zhruba v 10 letech, ale rodičů se prý na důvody nikdy neptala a chovala se jako dívka. Byla velmi sportovně založená, a proto se účastnila různých soutěžích, v nichž samozřejmě vynikala. Není divu, že se začala věnovat vrcholovému sportu. Ale ani její sportovní kolegyně neměly žádné podezření. Ačkoli si později uvědomily, že například ve sprchách nikdy nebyla nahá, což však připisovaly její plachosti a mládí.

Vše provalila pozornost průvodčího

Dora se v roce 1936 dostala na olympijské hry v Berlíně, kde ve skoku vysokém skončila čtvrtá. O dva roky později pak na Evropských hrách vytvořila světový rekord s hodnotou 167 centimetrů. Ovšem v tomto roce se na její podvod přišlo, i když vlastně náhodou. Když cestovala vlakem z Vídně do Kolína nad Rýnem, průvodčí na stanici v Magdeburgu nahlásil, že ve vlaku je muž převlečený za ženu. Nutno poznamenat, že gaye a lesbičky nacistický režim v Německu pronásledoval, proto skončila na policejní stanici.

Lékaři samozřejmě nakonec zjistili, že jde o muže, ačkoli konstatovali, že jeho penis je zdeformovaný. Dora nakonec přijala mužské jméno Heinrich. Již jako muž později vedl bar po svých rodičích. Jeho výsledky byly anulovány, i když třeba rekord Dorothy Tyler-Odamové ve skoku do výšky byl kvůli průtahům uznán atletickou federací až v roce 1957. Heinrich se údajně do konce života stranil médií, ačkoli někteří reportéři tvrdili, že s ním mluvili. Zemřel v roce 2008.

Článek Němka Dora Ratjenová vytvořila světový rekord a soutěžila i na olympiádě. Ve skutečnosti to ale byl muž se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Antigravitace a cestování časem

Údajně se jednalo o jednu z německých zázračných zbraní, jejíž výzkum probíhal pod patronací generála SS Hanse Kammlera. Název Die Glocke, což v překladu znamená zvon, vznikl z tvaru, který zařízení mělo. Nikdy nebylo nalezeno, takže nelze říci, zda bylo opravdové a jak vypadalo. Ani k čemu mělo sloužit. Informace a teorie, které o něm kolují, tvrdí, že mohlo sloužit k výzkumu antigravitace, případně interdimenzionálního cestování v čase. Tedy věcí, které i dnes řadíme spíše do kategorie sci-fi.

Zařízení bývá popisováno jako zvon o výšce asi 3,7 metru a průměru 2,7 metru. Mělo obsahovat dva válce, které se vysokou rychlostí točily v opačném směru. Měly být naplněny fialovým tekutým kovem nazývaným Xerum 525, který při rychlém točení zářil. A byl také silně radioaktivní. Podle některých tvrzení vlivem působení tohoto kovu několik vědců zemřelo, a to v krutých bolestech. Některé zprávy říkají, že se mohlo jednat o červenou rtuť.

Zprávy až po desítkách let

Nabízí se otázka, zda je na těchto informacích něco pravda, nebo se jedná jen o konspirační či senzacechtivou teorii. První zprávy o zvonu se totiž objevily až mnoho let po válce. Přišel s nimi až v roce 1997 polský historik a výzkumník Igor Witkowsky. Tvrdil, že má informace od polského úředníka, který měl možnost se zabývat dokumenty o vývoji nacistických tajných zbraní. Nikdy je prý nemohl kopírovat. Tato tvrzení, ačkoli je Witkowsky popsal i ve své knize, nebylo možné nikdy ověřit.

Teorie se ale zanedlouho chytil spisovatel Nick Cook a rozvedl je v knize Honba za nulovým bodem. Tak začala být tato teorie nesmírně populární. Nyní se tvrdí, že se zvon mohl zkoumat v polském dole Wenceslaus nedaleko českých hranic. Na něm stojí ruiny podivné stavby, které měly sloužit k umístění a testování zvonu. Skeptici naopak tvrdí, že jde o pouhé ruiny průmyslové chladicí věže. A že zprávy o zvonu jsou jen mixem různých senzačních zpráv a polopravd smíchaných s nějakými skutečnostmi.

Záhadou je, co se se zvonem stalo. Tvrdí se, že Kammler, po kterém se mimochodem slehla zem, nechal většinu vědců povraždit, aby se zprávy o zvonu nedostaly do rukou nepřítele. Zařízení pak mělo skončit v Jižní Americe. Jiné zprávy říkají, že ho předal Američanům za svoji beztrestnost. Americký spisovatel Joseph P. Farell zase přišel s teorií, že zvon souvisí s UFO incidentem v Kecksburgu z roku 1965, kde se měl zřítit neznámý předmět. Zvon je také oblíbeným námětem v několika počítačových hrách. Lze tedy předpokládat, že historky o něm jistě ještě dlouho přetrvají.

Článek Tajná zbraň nacistů: Smrtící zvon měl sloužit k antigravitaci či ohýbat čas. Testoval se kousek od českých hranic se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Fascinace nacistickým vůdcem

Carla se i se svým manželem, bohatým statkářem z Kalifornie, v létě 1936 vydala na cestu po Evropě. Samozřejmě si nechtěli nechat ujít olympijské hry. Žena byla dlouhodobě fascinována hlavní hvězdou Německa Adolfem Hitlerem, jehož propaganda vykreslovala jako schopného státníka. Chtěla se s ním setkat, a i když v to asi nedoufala, naskytla se jí příležitost 15. srpna. Hitler totiž plavecké závody nesledoval z lóže, ale z přední řady mezi diváky.

Byla zde početná ochranka složená z SS, ale Carla se prostě sebrala a vydala se k nacistickému vůdci. Ochranka ji samozřejmě zastavila, ale nedala se odbýt s tím, že chce vůdcův autogram. Nakonec se dostala až k němu, ale podpis jí evidentně nestačil. K Hitlerovi se naklonila a pokusila se ho políbit na tvář. Německý vůdce uhnul, ženě scházelo opravdu pár centimetrů. Incident vyvolal bouři smíchu, nic zvláštního se nedělo a závody dál pokračovaly.

Režim zakázal o polibku informovat

Ovšem Hitlerovi evidentně nebyl pokus o jeho políbení lhostejný. Německá média dostala přísný zákaz o incidentu informovat, ovšem kameramani a fotografové ze světa jej samozřejmě zaznamenali a nebylo v německých silách jim zakázat o tom psát. Carla se stala slavnou osobností, později poskytla i rozhovor pro deník The New York Times. V něm přiznala, že nic neplánovala, jen byla fascinována jeho hvězdným kultem.

Kdo na incident samozřejmě doplatil, byla ochranka zajišťující ochranu vůdce. Její členové okamžitě skončili ve funkcích, protože se klidně mohlo stát, že žena místo polibku bude chtít na Hitlera spáchat atentát. Carla se proslavila i jindy, rozmluvila totiž pacientovi psychiatrické kliniky pokus o sebevraždu a s manželem se v roce 1939 ocitla ve zprávách během stávky mlékařů. Zemřela v roce 1985 v úctyhodném věku 92 let.

Článek Turistka se pokusila políbit Hitlera a spustila tím vlnu reakcí. Adolf doufal, že se to nikdo nedozví se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Záhadné labyrinty pod Berlínem

Jako každé větší evropské město, také pod Berlínem se dá najít spletitý komplex podzemních chodeb. Kdysi sloužily jako tajná skrýš, dnes vypráví tragický příběh Berlína a jeho obyvatel. Záhadné labyrinty pod Berlínem dokonce patří mezi vyhledávanou turistickou zastávku, kterou si užije každý milovník historie a paranormálních jevů.

Redakce VědaŽivě

24 února, 2024

Bohnický hřbitov bláznů: Duchové, podivný chlad a zvláštní energie

Během prohlídky se od místního průvodce dozvíte dosud neznámé příběhy lidí, kteří v podzemí Berlína našli svůj tragický konec. Místní věří, že duše těchto lidí labyrint nikdy neopustily a při troše štěstí dokonce můžete jednoho nebo dva duchy osobně potkat.

Úkryt před bombardováním

Stejně jako v jiných hlavních městech, také labyrinty pod Berlínem sloužily během druhé světové války k úkrytu před bombardováním. Při vyhlášení pohotovosti se zde schovávalo civilní obyvatelstvo ze všech koutů Berlína a ochranu jim poskytovalo pár vojáků. Hluboké tunely je dokázaly spolehlivě ochránit před bombami, které na povrchu ničily jejich domovy. Mnohdy se zde skrývali dlouhé hodiny, často bez jídla a vody.

Nebylo nijak neobvyklé, že po ukončení bombardování v tunelech zůstalo pár nešťastníků, kteří byli v panice ušlapáni nebo jednoduše nevydrželi všechen ten nápor. K opravdové tragédii však došlo v květnu 1945, kdy jednu část podzemí zatopila voda. Tehdy v tunelech zahynulo několik desítek lidí, kteří před vodou neměli kam utéct.

Redakce VědaŽivě

12 března, 2024

Chmurná pověst ostrova Poveglia: Ne nadarmo se mu přezdívá ostrov duchů

Úniková cesta do Západního Berlína

Další neslavné období zažily labyrinty pod Berlínem během studené války. Tehdy byl celý svět rozdělen na dvě poloviny – demokratický západ a sovětský východ. Rozdělení se nevyhnulo ani samotnému Berlínu, který od roku 1961 rozdělovala kamenná zeď. Nekompromisně tak od sebe na dalších více než 25 let oddělila rodiny a přátele.

Zeď byla dnem i nocí ostražitě hlídaná. Během let došlo k několika pokusům o útěk z Východního Berlína do Západního. Právě k těmto útokům sloužily také podzemní tunely. Některé z nich byly úspěšné, jiné bohužel ne. Duše nešťastníků, kterým se nepodařilo dostat na svobodu, tam zůstávají dodnes.

Článek Záhadné labyrinty pod Berlínem: Někteří věří, že staré tunely jsou plné duchů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Irena Sendlerová zachraňovala děti

Irena Sendlerová se narodila v roce 1910 v malém městečku nedaleko Varšavy. V dospělosti se z ní stala zdravotní sestra a celý život se snažila pomáhat potřebným. Polským židům začala pomáhat krátce po německé invazi do Polska v roce 1939.

Redakce VědaŽivě

27 června, 2024

Atentát na Heydricha: Uběhlo již 82 let, kolem provedení však panuje mnoho nejasností

Pomohla vytvořit falešné doklady pro více než 3 tisíce židovských rodin, které se díky tomu vyhnuly koncentračním táborům. Později se přidala k polskému odboji zvanému Žegota. V roce 1943 působila jako vedoucí dětského oddělení Žegoty. Díky tomu dokázala ve Varšavském ghettu zajistit potřebnou lékařskou péči. V tom samém roce začala z ghetta pašovat židovské děti.

Úspěšně propašovala 2 500 dětí

Irena Sendlerová byla při své činnosti značně vynalézavá. Děti z ghetta pašovala v sanitkách s falešným dnem, v košících na ovoce, rakvích nebo dokonce v pytlích s bramborami. Jakmile se děti dostaly za hranice ghetta, Irena jim zajistila novou identitu a umístila je do spřátelených polských rodin. Důkladně si pravou identitu každého dítěte zapsala a připojila k němu informace o nové identitě a rodině. Věřila, že se většina dětí po válce vrátí ke svým rodinám.

Tyto nebezpečné záznamy uchovávala v zavařovacích sklenicích, které pečlivě ukryla na tajné místo. Nikdo jiný netušil, kde se záznamy nachází. Když zachránila přesně 2 500 dětí, dostala se do rukou gestapa. Ani během mučení však neprozradila umístění a totožnost dětí. Nakonec byla odsouzena k trestu smrti.

Redakce VědaŽivě

2 října, 2021

Jakým směrem by se ubíraly naše dějiny, kdyby Hitler vyhrál válku aneb Co se mohlo stát, ale nestalo?

Po válce upadla v zapomění

Trestu smrti se naštěstí vyhla. Žegota byla schopná uplatit německé vojáky, aby Irenu propustili. Po zbytek války se však musela držet v ústraní a nemohla dál pomáhat. Irena Sendlerová se znovu pustila do práce hned po konci války. Aktivně se snažila navrátit ztracené děti jejich pravým rodinám. Většina z nich však své rodiče už znovu neviděla. Děti však válku přežily, a to bylo to nejdůležitější.

Na samotnou Irenu a její příběh se však po válce téměř zapomnělo. Do povědomí lidí se znovu dostala až v roce 1999, kdy se jejím příběhem zabývaly tři americké studentky. V roce 2007 byla dokonce nominována na Nobelovou cenu míru, ale kvůli dlouhým desetiletím prodlevy ji nemohla získat. Irena Sendlerová zemřela v roce 2008 ve věku 98 let.

Článek Hrdinka Irena Sendlerová: Díky svému geniálnímu nápadu zachránila 2 500 židovských dětí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tajné německé zbraně

Existují některé odtajněné dokumenty, které tvrdí, že Němci vytvořili letadla ve tvaru létajícího talíře, a dokonce i žhavé létající koule. Tak silné, aby znepokojily spojenecké piloty během války. Jejich konečným cílem bylo vytvořit létající talíře nebo také UFO. Vznikly však řeči, jestli se jedná o skutečné plány, nebo pouhou fikci.

Hypotéza o vývoji antigravitace

Renato Vesco tvrdil, že Němci vyvinuli antigravitaci. Kotoučové a trubkové plavidlo bylo postaveno a testováno na konci druhé světové války, což, jak tvrdil, bylo správné vysvětlení neidentifikovatelných létajících objektů. Vznikla tedy jedna adekvátní myšlenka. Nacistická UFO jsou pravděpodobně pokročilá letadla nebo kosmické lodě, které byly údajně vyvinuty nacistickým Německem během druhé světové války. Tyto technologie a neobvyklé stroje se objevují v řadě jiných konspiračních teorií.

Většinou se tyto konspirační teorie objevují v souvislosti s esoterickým nacismem a jejich ideologií. Ta odkazuje na řadu mystických interpretací a adaptací nacismu. Mnoho autorů vytvořilo historické spojení s nacistickým Německem, jeho průzkumnými misemi po celém světě a těmito fascinujícími UFO.

Nacistické nepřátelské zbraně

Některá pozorování UFO během druhé světové války, zejména ta známá jako „foo fighters“, byla považována za nepřátelské zbraně. Spojenci při mnoha příležitostech tvrdili, že právě foo fighters jsou ve skutečnosti nacistické tajné zbraně. Ale to vše zní jako jedna velká konspirace bez jakýchkoli solidních důkazů na podporu bouřlivých spiknutí. Naštěstí existuje odkaz několika vědců, kteří přiznali práci na UFO.

Studování létajících talířů

Úplně první skutečná zmínka o nacistických UFO pochází ze série textů napsaných italským expertem na turbíny Giuseppem Belluzzem. Jeho text, který byl napsán roku 1950, byl zveřejněn v italském deníku „Il Giornale d’Italia.“ Typy těchto létajících disků byly navrženy a studovány v Německu a Itálii již v roce 1942. Belluzzo také vyjádřil názor, že nějaká „vyšší moc“ vypouští disky, aby je studovala.

Rivalita mezi vědci

Během padesátých let se celou věcí s létajícím talířem zabývalo mnoho různých zemí a zjevně chtěly vyvinout svůj vlastní létající talíř. Např. v roce 1953 Avro Canada oznámilo, že vyvíjí VZ-9-AV Avrocar, kruhové proudové letadlo, které by mohlo dosáhnout rychlosti 2 400 km/h. Brzy po tomto oznámení německý inženýr Georg Klein z Avro Canada tvrdil, že takové návrhy byly vyvinuty během nacistické éry. Všeobecně se ale našlo daleko více vědců, kteří se navzájem předháněli.

Úpadek německých projektů

Jeden z pokročilejších talířů dosáhl výšky 12 400 metrů během 3 minut a rychlosti 2 200 kilometrů za hodinu. Časem však přišly problémy se sháněním materiálu pro stavbu těchto technologií. Později začaly tyto projekty postupně upadat, a to až do doby, než se úplně rozplynuly. Slavná jména těchto tvůrců ale nadále zůstávají. Tito lidé se také stali inspirací pro budoucí technologická vylepšení v oblasti létajících talířů.

Článek Nacistické Německo vyvíjelo létající talíře jako ničivé zbraně. Odhalily to odtajněné dokumenty CIA se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ponorky VIIC byly ve výzbroji Německa časté

U-1206 nebyla žádným speciálním plavidlem, jednalo se o ponorku VIIC, jeden z nejběžnějších typů ve výzbroji nacistického Německa. Byla 67,23 metru dlouhá a její výtlak při ponoření dosahoval 871 tun. Pod vodou mohla plout poměrně nízkou rychlostí 7,6 uzlu a na rozdíl od větších typů ponorek měla i omezený dosah. Její hlavní výzbroj tvořilo 5 torpédometů a na její palubě sloužila posádka složená až z 60 námořníků, záleželo na situaci.

Základ konstrukce ponorek typu VII i jednotlivých verzí byl stejný, ale během války konstruktéři upravovali různé detaily. Jejich hlavní snahou bylo zajistit ponorce co největší šanci na přežití, což znamenalo, že musí být co nejdéle ponořená, aby ji bylo obtížné lokalizovat. Každé vynoření znamenalo nebezpečí zaměření stále lepšími radary. Jelikož v minulosti se obsah toalet shromažďoval v nádrži a vypouštěl na hladině, což ponorku zatěžovalo, zkonstruovali i speciální toalety.

Daly se vypustit v hloubce několika desítek metrů, ale pro překonání tlaku bylo třeba velmi složité zařízení. Proto byl na palubě ponorky specialista, jehož prací bylo splachování. Ovšem kapitán U-1206 Karl-Adolf Schlitt se během devátého dne první bojové plavby 14. dubna 1945 rozhodl toaletu použít a spláchnout ji sám. Ovšem udělal to chybně. I přes pozdější zásah specialisty do ponorky nateklo veliké množství mořské vody spolu s exkrementy.

Mořská voda uvolňovala z baterií ponorky chlor

Hlavním problémem plavidla nebyla tíha vody, ale skutečnost, že se voda dostala k bateriím a z nich se začal uvolňovat jedovatý chlor. Kapitánovi proto nezbylo nic jiného než dát rozkaz k vynoření, aby mohl jedovatý plyn z vnitřku plavidla vyvětrat. Ovšem ponorka se v tu dobu nacházela pouhých 15 kilometrů od pobřeží Skotska a Spojenci ji samozřejmě téměř okamžitě zaznamenali. Na vynořené plavidlo vzápětí začala útočit letadla.

Při bombardování přišlo o život 10 členů posádky a kapitánovi nakonec nezbylo než dát rozkaz k opuštění ponorky a jejímu potopení. Během toho se další čtyři námořníci utopili, ale zbylí skončili na záchranných člunech a během krátké chvíle je zajala britská loď. Vrak ponorky o 30 let později objevili dělníci pokládající v místech události ropovod. Karl-Adolf Schlitt se po válce vrátil domů a zemřel v roce 2009.

Článek Kapitán potopil německou ponorku U-1206 z 2. světové války. Nevěděl, jak má správně spláchnout záchod se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Systém IRIS-T SLM asi chrání Kyjev

Na Ukrajině měl být první systém IRIS-T SLM nasazený již v říjnu 2022 a zapojil se i do likvidace dalších ruských útoků. Ukrajinská strana dokonce hlásila, že je stoprocentně úspěšný. Kde je přesně rozmístěný, není známo, předpokládá se ale, že v okolí hlavního města Kyjeva. Zatím se objevila jediná fotografie, umístění z ní samozřejmě nejde lokalizovat. Podle kamufláže se jedná o zbraň původně určenou pro Egypt. Země si ho objednala v roce 2017 a nyní souhlasila s opožděním dodávek, aby je bylo možné poslat na Ukrajinu.

Základem systému jsou střely IRIS-T původně určené pro bojová letadla. Německo spolu s dalšími zeměmi je začalo vyvíjet v 90. letech jako alternativu k americkým AIM-9 Sidewinder. Konstruktéři se snažili sestrojit střelu s možností provádět i náročné manévry a s infračerveným vyhledáváním extrémně odolným proti různým protiopatřením. Střela byla do výzbroje zavedena v roce 2005 a ukázala se jako mimořádně účinná.

Když už existovala tato účinná technologie, začala německá společnost Diehl Defense na jejím základě vyvíjet i pozemní systém. Základem jsou střely IRIS-T, ale s posíleným raketovým motorem a radarovým naváděním k cíli. V závěrečné fázi navádění převezme její neobyčejně kvalitní infračervený vyhledávač a explozi zajistí radarová přibližující pojistka. Rychlost střely je kolem Mach 3, umí zasahovat proti letadlům, dronům, vrtulníkům, řízeným střelám a údajně i proti některým balistickým raketám.

Baterie může řídit všechny své střely

Jedna baterie IRIS-T SLM obsahuje tři odpalovací vozidla, většinou nákladní automobily MAN s osmi raketami. Také je zde velitelské vozidlo řídící palbu baterie, je schopné řídit odpal všech střel najednou. Systém obsahuje radar s dosahem až 250 kilometrů, ale lze ho integrovat i do dalších radarových sítí. Dosah střel je 40 kilometrů do dálky a 20 kilometrů do výšky.

Existuje i verze IRIS-T SLS krátkého dosahu, její střely mohou zasahovat cíle do vzdálenosti 12 kilometrů, ve vývoji je i systém SLX, jeho dosah by měl být 80 kilometrů do dálky a 30 kilometrů do výšky. Na Ukrajině se podle dostupných zpráv střely dokázaly vypořádat i s nejmodernějšími ruskými naváděnými střelami Ch-101 odpalovanými z bombardérů a Kalibr vystřelovanými z lodí nebo ponorek.

Článek Ukrajina nasadila systém protivzdušné obrany IRIS-T SLM. Dokáže nebe ochránit před mnoha hrozbami se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ukrajina může dostat různé verze Leopardu 2

Zaprvé není jasné, jaké tanky vlastně proti sobě budou stát, myšleno hlavně u německého stroje. Protože například Polsko disponuje tanky Leopard 2A4, ale modernizovanými na standard PL, a dále stroji Leopard 2A5 s významně zesíleným pancířem. Německo avizovalo dodávku tanku Leopard 2A6, tato verze je již vybavena dělem s delší hlavní než předchozí typy, což znamená lepší přesnost a průraznost munice. Výsledek střetu ale může záležet i na typu munice, kterou bude mít osádka tanku aktuálně k dispozici.

V čem bude německý stroj zcela jednoznačně dominovat, je rychlost a manévrovatelnost. Jeho motor je mnohem silnější než motor ruského T-90M a nezměnilo to ani osazení novým agregátem u nejnovější verze ruského stroje. Německý tank, ačkoli je větší a těžší, dosahuje rychlosti 70 kilometrů v hodině, ruský tank o 10 kilometrů v hodině méně. Rozložení pásů a podvozek by německému stroji měly také dávat výhodu.

V oblasti výzbroje bude záležet jak na typu děla použitého u Leopardu 2, tak na munici. Ruský tank je vybaven dělem ráže 125 milimetrů s hladkým vývrtem. Jde o nejmodernější verzi děla používanou sovětskými a ruskými tanky a umí střílet i nové druhy munice vyvinuté k překonání pancíře západních tanků. Leopard 2 má dělo ráže 120 milimetrů, na druhu stranu západní munice se proti sovětským strojům ukázala účinná již během války v Perském zálivu. Dostřel ruského děla by měl být o 500 metrů delší, německý tank má ale lepší stabilizátor a náměr děla.

Tanky mají v zadní části slabinu

Podobné je to i v oblasti pancéřování, které se liší u jednotlivých verzí. Ruský tank dostal moderní reaktivní pancéřování Relikt, které mu zvyšuje odolnost i proti střelám APFSDS. Německý stroj má mít silný čelní pancíř, ale například při invazi Turecka do Sýrie bylo několik tanků Leopard 2 zničeno zásahem protitankových střel do slabých zadních částí. Ale to je problém i ruského stroje, dá se tedy říci, že v oblasti ochrany na tom budou tanky podobně.

Ruské osádky budou mít výhodu v tom, že jsou na tanky více zvyklé, ukrajinské se budou muset přeškolit na jinou techniku, což hlavně v počátcích může přinést určité potíže. I když podle některých informací ukrajinští vojáci již na Leopardech 2 nějakou dobu cvičí, pravděpodobně v Polsku. A konečně velikou roli bude hrát taktika, jelikož ani sebelepší tank na bojišti sám nic nezmůže. Záležet bude tedy na velení obou armád, jak tanky nasadí a jak jejich osádky budou spolupracovat s ostatními jednotkami. Což je samozřejmě faktor, který lze jen těžko posoudit.

Článek Co když se střetnou moderní tanky T-90M a Leopard 2: Stroje Ukrajiny jsou rychlejší, ale ruští vojáci mají lepší dovednosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Údaje o postižených musely poskytnout nemocnice

Zkratka programu pochází z berlínské adresy Tiergartenstraße 4, kde sídlil úřad mající celý úkol na starosti. Začal již před oficiálním zahájením druhé světové války. V srpnu 1939 obdrželi různí poskytovatelé zdravotní péče pokyny od ministerstva zdravotnictví, ve kterém se nemocnicím, lékařům a porodním asistentkám kladlo za úkol hlásit všechny děti do tří let s tělesným či mentálním postižením či podezřením na ně.

Již v roce 1933 začal v Německu platit zákon o povinné sterilizaci lidí trpících schizofrenií, epilepsií, Huntingtonovou chorobou a dalšími onemocněními. Lékaři je tehdy považovali za dědičné a režim se tak snažil tyto nemoci vymýtit. Kolem roku 1938 ale nacisté začali uvažovat o likvidaci lidí s různými duševními a výraznými fyzickými poruchami. Argumentem bylo, že peníze, které by jim byly věnovány, by bylo možné využít pro někoho lepšího a užitečnějšího.

V říjnu 1939 na základě údajů shromážděných za pomoci lékařských zařízení začali dostávat rodiče postižených dětí doporučení, aby posílali své potomky do zvláštních ústavů, kde se jim mělo dostat specializované péče. Ale byla to lež, dětem v ústavech nikdo nepomáhal, byly zde zabity. Z počátku injekcemi za použití jedů, později pak v plynových komorách vydávaných za sprchy.

O životě a smrti rozhodla skupina odborníků

Mezi dětmi, které byly zabity, byli především jedinci trpící Downovým syndromem, idiocií, mikrocefalií, různými malformacemi, ale i další řadou postižení. Každý případ posuzovala skupina expertů. Ti museli stanovit, zda je dítě vhodné k dalšímu životu, nebo ho odsoudit k smrti. V řadě případů byly zabitým dětem odebrány vzorky mozku. Personál pak dostával informaci, že vzorky slouží k výzkumu.

Rodiče se oficiálně o tom, že jejich děti byly zabity, nedozvěděli, dostávali zprávy o úmrtí hlavně na zápal plic a podobné nemoci. Ale mnozí věděli své a potomky často odmítali vydat, největší odpor k tomu byl v silně katolických oblastech, ale za nevydání dětí jim hrozil trest. Program T4 oficiálně skončil v roce 1941 a za oběť mu padlo kolem 5 tisíc německých a rakouských dětí, i když některé byly zabíjeny až do roku 1945.

Článek Postižené děti nacisté bez milosti zabili. Program T4 měl hitlerovské Německo zbavit osob, které by stát stály peníze se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Himmler rozkázal důkazy zničit

Na konci roku 1944 vydal šéf SS Heinrich Himmler rozkaz, aby posádka zničila v Osvětimi důkazy o masovém vraždění, ačkoli Adolf Hitler si přál vraždění židů až do konce. Lidé ze Sonderkommanda starající se o plynové komory a další vězni museli objekty rozebrat. Jiné byly vyhozeny do povětří a nacisté z tábora spálili i mnohé listinné důkazy. Problém byly desetitisíce vězněných, kteří v táboře ještě zbývali.

Naprostou většinu z nich proto nacisté shromáždili a vyslali na pochody směrem dál od fronty, většinou do Německa. Asi 7 tisíc vězňů, kteří byli v opravdu žalostném stavu, ale nakonec v táboře zůstalo. Pro ostatní začalo doslova peklo, protože až na pár, kteří se dostali do vlaku, museli pochodovat. Často stovky kilometrů v zimní krajině, s nedostatečným oblečením a nedostatkem jídla.

Kdo se zastavil, toho nacisté zabili

Přeživší po válce vyprávěli, že pochody byly velmi kruté. Frustrovaní a rozezlení strážní vězně často bili a trestali. Kdo se zastavil a opozdil, byl většinou bez milosti zastřelen, často se jednalo o děti i ženy. Někdy si svoji daň vybrala zima a nesmírný hlad. Vězně Němci nechtěli hned zlikvidovat, protože počítali s tím, že mnozí mohou jako otroci pracovat v továrnách, hlavně při výrobě zbraní. Kolik lidí mohlo při těchto pochodech zemřít, nelze dnes přesně zjistit.

Nakonec dorazil i rozkaz, aby byli zabiti vězni zbývající v táboře. Posádka jich kolem 700 zastřelila, ale dozorci se většinou starali o své přežití. Zničili, co se dalo, cennosti vzali s sebou a před postupujícími Sověty uprchli. Když 27. ledna 1945 sovětští vojáci vstoupili do tábora, našli 7 tisíc vězňů, z nichž asi polovina i přes péči brzy zemřela. O zvěrstvech svědčilo i 7,7 tun lidských vlasů a statisíce kusů oblečení. Zprávám o Osvětimi se v té době příliš nevěnovala pozornost, vše se ale změnilo po konci války.

Článek Nacisté chtěli zahladit stopy po zvěrstvech v Osvětimi. Zemřeli kvůli tomu další lidé se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Houfnice PzH 2000 jsou světová špička

O kvalitách houfnic PzH 2000 asi nelze pochybovat, mají nejen papírové, ale i reálné parametry řadící je mezi světovou špičku. Ze svého děla ráže 155 milimetrů o délce hlavně 52 ráží mohou vystřelit 8 ran za minutu do vzdálenosti až 67 kilometrů, záleží na použitém střelivu. Vyznačují se mimořádnou přesností a vysokou mobilitou. Navíc mohou používat západní přesně naváděnou munici, a to jak proti běžným cílům, tak například tankům.

Zbraň byla postavena tak, aby mnohé vydržela, ale její konstruktéry ani ve snu nenapadlo, jakému zatížení bude čelit na Ukrajině. Zde údajně některé houfnice vypálí až 300 ran za den, což se samozřejmě projevuje na celém systému. Pochopitelné je opotřebení hlavně, a i když jsou speciálně vyrobené, aby vydržely velké zatížení, nestačí to. Chyby začal vykazovat i systém řízení palby a další části.

Zbraně proto potřebují opravy a často velmi náročnou výměnu klíčových dílů. To se ale ukazuje jako obrovský problém, protože německá armáda, největší uživatel těchto houfnic na světě, jich má nedostatek. Vše dokonce svědčí o tom, že její vojáci museli některé houfnice na skladech v minulých letech kanibalizovat, aby udrželi ty aktivní v chodu, protože jim náhradní díly chyběly. Když je teď potřeba velký počet náhradních dílů, jde o obrovský problém.

Nad problémem dílů pro houfnice se zavíraly oči

Velení německé armády na to údajně opakovaně poukazovalo, ale nikdo na to nebral ohled, protože politici zkrátka nepředpokládali vznik konfliktu vysoké intenzity a jeho začátek je prokazatelně zaskočil. Ani rychlá výroba náhradních dílů není jednoduchá, často jde o technologicky vyspělé komponenty náročné na dobu výroby. Zbrojní firmy z dlouhých mírových dob nemají kapacity na takovou masovou výrobu a její navýšení vyžaduje čas, peníze a kvalifikovanou pracovní sílu.

Nedostatek náhradních dílů ohrožuje i fungování servisního centra budovaného na Slovensku. Zde by se měly porouchané zbraně z bojiště servisovat a zase posílat zpět na Ukrajinu, ovšem bez dílů jde jen o sen. Navíc problém se údajně netýká jen houfnic, podobné potíže jsou i se stavem dílů raketometů Mars II, což je upravená verze M270, ty má Ukrajina také. Němci mají údajně i nedostatek dílů k tankům Leopard 2.

Článek Kvůli chybě německého plánování jsou PzH 2000 na Ukrajině téměř nepoužitelné se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Výzbroj německých fregat

Největším uživatelem této zbraně je německé námořnictvo, které jich objednalo již kolem 100 kusů. Používá je na svých plavidlech především jako zbraň určenou pro protivzdušnou obranu na krátké vzdálenosti. Ale jde s ní útočit i na námořní nebo pozemní cíle. Najít je lze třeba na nejnovějších fregatách třídy Baden-Württemberg. Německé námořnictvo je objednalo i pro své plánované fregaty F126.

Na každé z nich by měly být dva tyto kanony nejnovější verze 4.0. Protože jsou objednána čtyři plavidla, bylo nasmlouváno osm kusů zbraní spolu s možností čtyř dalších v případě stavby dalších dvou fregat. Jde o systém RCWS, tedy dálkově ovládanou zbraňovou stanici vybavenou jedním kanonem ráže 27 milimetrů. Ten dokáže za minutu vychrlit až 1 700 projektilů různého typu.

Vzdušné, ale i námořní a pozemní cíle

Používá se jako protiletadlová zbraň proti hrozbám ve vzduchu vzdáleným 2,5 kilometru. Nejpravděpodobnější využití je tedy proti různým typům dronů, ale samozřejmě i letadlům nebo vrtulníkům. K tomu dělo využívá speciální fragmentační granáty explodující v blízkosti cíle. Dělo je ale také schopno pálit na po vodě se pohybující cíle do vzdálenosti 2,5 kilometrů nebo statické povrchové cíle do 4 kilometrů. Existují pro něj i protipancéřové projektily.

Nejnovější generace tohoto systému má oproti předchozím řadu vylepšení, která mají zajistit větší pravděpodobnost zničení cíle. Na věži tak najdete kameru pro denní použití, infračervená čidla nebo laserový dálkoměr. Umožňuje střelbu jednotlivými ranami, přesně naprogramovanými dávkami, ale i nepřetržitou. Systém by měl být vhodný například i na likvidaci námořních dronů podobného typu, jaké Ukrajina na podzim použila proti ruským lodím v Sevastopolu.

Nové fregaty F126 budou největší válečné lodě, jaké Německo provozovalo od druhé světové války. Jejich délka bude 166 metrů a výtlak 9 900 tun. Budou tedy větší než americké torpédoborce Arleigh Burke. Mají být univerzální se zaměřením na protiponorkový boj. Budou umožňovat i dlouhý pobyt na moři. Vybaveny budou i odpalovacím systémem Mk 41 VLS umožňujícím odpalovat různé druhy střel. První loď by měla být zařazena do výzbroje v roce 2028.

Článek Nejnovější německé fregaty dostanou smrtící vylepšení. Reagují tak na hrozbu dronů na moři se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tanky používala řada zemí

Vývoj tanku začal již v 50. letech a původně se na něm měla podílet i Francie a Itálie, ale nakonec program opustily. Do výzbroje Bundeswehru pak začaly být tanky zařazovány v roce 1965. Bylo jich vyrobeno více jak 6 tisíc v různých verzích včetně speciálních konstrukcí nebo jako nosičů protiletadlových zbraní. Tanky se nakonec dostaly do výzbroje více než 10 zemí, kromě Německa byly velkými uživateli Itálie a Nizozemsko.

Leopard 1 je poměrně lehký tank s vysokou pohyblivostí. Jeho hmotnost je 42,2 tuny, délka 9,54 metru a šířka 3,37 metru. Je schopen se pohybovat rychlostí až 65 kilometrů v hodině a dojezd je 600 kilometrů. Posádka je čtyřčlenná. Jeho slabou stránkou je pancéřování ze svařovaného ocelového pancíře a lité věže. Odhadovalo se, že tank T-62 ho zepředu prorazí na 1 800 metrů a T-72 na 3 kilometry. Modernizovaná verze A5 má ale ochranu zesílenou polykarbonátovými pancéřovými panely.

Dělo tanku je přesné

Tank je vybaven dělem ráže 105 milimetrů s drážkovanou hlavní a zásobou 42 granátů. To se vyznačuje velmi dobrou přesností. U modernizovaných A5 je navíc nové řízení palby EMES 18, které přesnost dále zvyšuje. Také dělo této verze dokáže používat nové typy munice, a to včetně protitankových granátů typu APFSDS. Výzbroj je doplněna dvěma kulomety, jeden je koaxiální a druhý na věži. Většinou se jedná o kulomety MG 3 nebo FN MAG.

O tom, že by mohly být starší tanky dodány na Ukrajinu, se mluví již delší dobu, ale záměr dosud narážel na některé problémy nebo odpor Německa. Ale třeba Itálie má několik desítek tanků verze A5, které by se ukrajinské armádě hodily. Leopardy 1 by rozhodně neposkytly nějakou technologickou výhodu nad ruskými tanky, ale mohly by se jim vyrovnat. Jejich slabé pancéřování by teoreticky šlo posílit přidáním dynamického pancíře, s čímž má Ukrajina u svých tanků velké zkušenosti.

Článek Bývalá špička vojenské techniky: Zastaralé tanky Leopard 1 dostaly druhou šanci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kazetová munice byla zakázána

Zasáhnout z kanónové houfnice na dlouhou vzdálenost tank první ranou není nic jednoduchého, protože je malý a pohybuje se. U zbraní dalekého dosahu, hlavně raket, se používala submunice, která nad územím rozprostřela až stovky malých pum, z nichž nějaká cíl nakonec našla. Ale podobná munice je nebezpečná, a mnohé země včetně Německa ji označily za zakázanou. Proto se konstruktéři pustili do vývoje munice pro děla, která by tento zákaz neporušovala.

Výsledkem je dělostřelecký granát určený primárně pro německé houfnice PzH 2000 a americké M109, ale měl by být využitelný i v dalších dělostřeleckých systémech používaných v zemích NATO. Umožňuje zasáhnout obrněné cíle na vzdálenost až 27,5 kilometru – záleží i na typu děla, ve kterém se SMArt 155 použije. I tato munice se nakonec rozdělí na dvě menší části, ale to neodporuje zákazu o kazetové munici. Navíc tyto dvě části se v případě, že nenajdou cíl, samy zničí, aby v budoucnu nepředstavovaly hrozbu.

Cíl si munice umí najít sama

Projektil této munice je asi 47 kilogramů těžký. Je z děla vystřelen do oblasti, ve které byla zaznamenána přítomnost nepřátelské obrněné techniky. Nad tímto prostorem se nakonec projektil rozdělí na dvě části. Každá v této chvíli začne samostatně hledat svůj cíl. Jeden projektil je tak teoreticky schopen během jediného výstřelu zničit dvě obrněná vozidla, pokud se v cílové oblasti nacházejí.

Každá z částí má vlastní detekční systém, především infračervený senzor a milimetrový radar. Snáší se k zemi na padáku, na kterém vykonává krouživý pohyb. To jí umožňuje senzory prohledávat kruhový prostor pod sebou. Když zaznamená obrněnce, jeho specifika má naprogramované, ve správné výšce a směru odpálí speciálně tvarovaný projektil k zaměřenému cíli. Tento projektil je schopen prorazit i pancíř tanku. Ten je navíc na střeše obrněných vozidel většinou velmi slabý.

Videa, která se objevují z ukrajinského bojiště, již opakovaně ukázala, že Ukrajina musela tyto protitankové granáty dostat. Na záběrech je totiž vidět kroužící submunice na padáku a poté zásah obrněného vozidla. K používání granátu SMArt 155 měli být ukrajinští dělostřelci vycvičeni během léta v Německu, když se učili používat houfnice PzH 2000.

Článek Ukrajina má navrch: Německá munice SMArt 155 dělá z kanónových houfnic smrtící zbraně, před kterými není úniku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Propojuje se s IRIS-T

Jeho jméno se nyní objevilo hlavně proto, že jeden z nich byl dodán na Ukrajinu a další tři by měly v dohledné době následovat. Jsou klíčové, protože jsou spojeny se systémem protivzdušné obrany IRIS-T, který Německo zemi dodalo na obranu proti ruským raketovým a dronovým útokům na ukrajinskou infrastrukturu. Další odpalovače by měly spolu s velmi kvalitními radary značně posílit možnosti ukrajinské obrany.

O skutečnosti, že se jedná o opravdu moderní systém, svědčí fakt, že veřejnosti byl TRML-4D poprvé představen v roce 2018 a první byl dodán o dva roky později. Zkratka TRML pochází z německého Telefunken Radar Mobil Luftraumüberwachung. Tedy Telefunken – mobilní radar pro sledování vzdušného prostoru. Vyvinula ho společnost Telefunken, ale vyrábí firma Hensoldt. Ta dokončila speciální výrobní linku a slibuje dodání radaru ve velmi krátkých intervalech.

Díky technologii jde špatně zaměřit

Radarů TLMR existuje více druhů, ale nejnovější 4D je mnohem lepší, než předchozí. Jedná se totiž o radar typu AESA, což v překladu znamená aktivní elektronicky snímané pole. Paprsek radarových vln lze na něm elektronicky směrovat kamkoli, aniž by se jeho anténa musela otáčet. Radar může měnit frekvence a nepoužívá silný signál. Tím umožňuje zachytit různé druhy cílů včetně těch obtížně detekovatelných. Sám je na rozdíl od starších typů radarů velmi obtížně zaměřitelný.

TRML-4D podle dostupných údajů umí zachycovat cíle do vzdálenosti až 250 kilometrů a najednou může sledovat až 1 500 cílů. To může být výhodné v okamžiku odpalu více ruských střel a dronů, což je taktika, jak zahltit protivzdušnou obranu. Radar je navíc velmi mobilní a může měnit pozici, což umožňuje velkou flexibilitu a znesnadňuje jeho zničení. Dá se totiž umístit na každý nákladní automobil, který je schopen převážet klasický 20stopý kontejner.

Článek Ukrajina získá moderní radary TRML-4D. Dá jim tím obrovskou výhodu, ale musí se s ním naučit zacházet se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tankové posádky budou čtyřčlenné

Hlavní a nejviditelnější změnou, se kterou se budou muset čeští vojáci vypořádat, je složení posádky. Současné české tanky T-72 jsou vybaveny automatickým nabíjením. Mají tříčlennou posádku, protože nepotřebují nabíječe lidského. Naopak Leopard 2 má nabíjení manuální a tuto českému tankovému vojsku léta neznámou funkci bude nutné zavést. Plusem bude bezpečí osádky. Munice je v nabíječi v T-72 uložena poměrně nebezpečně a při zásahu často exploduje a všechny uvnitř zabije. V Leopardu 2 je uložena mnohem bezpečněji.

Samotné Leopard 2A4 jsou tanky, které byly vyráběny v letech 1985 až 1992. Je to sice stále nejpočetnější verze tohoto stroje, ale v současné době je již považována za zastaralou. Mnohé země ji z výzbroje pomalu vyřazují nebo je nechávají modernizovat na verze vyšší. Ty se liší například tvarem věže, která je odolnější, a pancéřování je zesílené i na dalších místech. Viditelnou změnou je i nová a mnohem výkonnější zbraň.

Verze A4 totiž používá dělo s hladkým vývrtem ráže 120 milimetrů a délkou hlavně 44 ráží. Novější typy mají dělo o délce 55 ráží, což jim umožňuje používat výkonnější munici a zvýšit přesnost. Ovšem nelze tvrdit, že starší dělo je slabé. Bylo zkonstruováno tak, aby si dokázalo poradit se všemi sovětskými tanky existujícími v 80. letech, tedy s naprostou většinou těch, které má dnes ve výzbroji Rusko. I zaměřování a přesnost děla je na mnohem vyšší úrovni. Zároveň pancíř byl v čele konstruován tak, aby ho tehdejší sovětská tanková děla nedokázala překonat.

Mnohem těžší stroj

S čím se budou muset vojáci také vypořádat, je skutečnost, že Leopard 2 je větší a těžší než sovětské tanky. Jestliže je hmotnost v Česku modernizovaného T-72M4CZ 48 tun, německý Leopard 2A4 má hmotnost 62 tun, u verzí A7 je to o zhruba další čtyři tuny více. Na takto velkou zátěž nejsou připravené mnohé české mosty a technika. Na druhou stranu větší německý tank je pohyblivější. Jeho maximální rychlost dosahuje až 72 kilometrů v hodině, u T-72 to je jen 60 kilometrů v hodině.

V případě tanků, které Česko v nejbližší době dostane, jde o bezplatný dar Německa za poskytnutí těžkých zbraní včetně T-72 Ukrajině, nebudou podle všeho nasazeny do žádných bojových situací. Měly by sloužit k výcviku, který připraví české tankisty na nejnovější verze Leopardů 2. Vláda již avizovala, že by jich chtěla nakoupit minimálně 50. Poté, co nejnovější stroje budou mít čeští vojáci ve výzbroji, měly by tyto starší tanky projít modernizací. Například v Německu jsou běžně přestavovány na verze A7 s novou věží, dělem a dalším vybavením, které ve starších chybí.

Článek Tanky, které Německo darovalo Česku, jsou staré desítky let. Přesto jsou mnohem lepší než současné konstrukce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.