Düsseldorfský vampýr: Dětství plné hrůzy z něj udělalo nejhorší monstrum Německa

Mezi únorem a listopadem 1929 zažil Düsseldorf sérii útoků tak brutálních, že z nich vzešel modelový případ pro celou moderní kriminalistiku.

Foto: Federal Government Commissioner for Culture and Media / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0

Peter Kürten nebodal, neškrtil a nezabíjel náhodou. Dělal to systematicky, s měnícími se zbraněmi, na různých typech obětí, ženách, mužích, dětech, a podle vlastních slov ho vzrušoval už samotný zvuk vytékající krve. Když ho v roce 1931 forenzní psychiatr Karl Berg zpovídal v cele, seděl před ním zdvořilý, upravený muž středního věku, který s chladnou přesností popisoval, jak u některých obětí sál krev z ran. Přezdívka „Düsseldorfský vampýr“ nebyla jen novinová metafora. Měla oporu v jeho přiznáních.

Jedna místnost pro třináct dětí

Peter Kürten se narodil 26. května 1883 v Cologne-Mülheimu jako třetí z třinácti dětí. Rodina žila namačkaná v jediné místnosti, v chudobě, která neměla dno. Otec byl alkoholik a násilník. V roce 1897 skončil ve vězení za incest s vlastní dcerou, Kürtenovou sestrou. Sám Kürten později Bergovi popsal své dětství slovem „martyrdom“.

Už před desátým rokem, jak uvedl při výsleších, utopil dva chlapce. Utíkal z domova. Kradl. Brzy začal střídat nápravná zařízení a věznice, a právě tam, v izolaci a frustraci, se podle Bergovy analýzy jeho sadistické fantazie prohlubovaly. Do roku 1929 měl za sebou téměř třicet trestů, desítky let za mřížemi a dlouhou řadu násilných a sexuálně motivovaných deliktů, o kterých tehdy nikdo netušil, že jsou dílem jednoho muže.

Rok hrůzy v rozpadající se republice

Düsseldorf roku 1929 byl město pod tlakem. Po krachu na Wall Street v říjnu prudce rostla nezaměstnanost, Výmarská republika se politicky lámala a extremisté včetně NSDAP sbírali hlasy. Do této atmosféry úzkosti vstoupila série útoků, která zasáhla nejen město, ale celé Německo.

Kürten útočil nožem, nůžkami, kladivem. Škrtil. Bodal. Střídal metody tak, že policie dlouho nepředpokládala jediného pachatele. Dobový právnický tisk sice koriguje legendu o totální panice v ulicích, skutečným problémem bylo i to, že oběti a svědci mlčeli ze studu a strachu ze senzacechtivého tisku. Ale hrůza byla reálná. Kürten si vybíral oběti náhodně, bez vzorce, který by šlo předvídat. Právě ta nepředvídatelnost paralyzovala vyšetřování.

Falešnou stopu navíc otevřel muž jménem Stausberg, mentálně postižený, který se přesvědčivě doznal ke dvěma útokům. Stíhání proti němu bylo zastaveno a skončil v ústavu, vyšetřování však ztratilo drahocenné týdny. Teprve nové útoky v srpnu 1929 ukázaly, že skutečný pachatel je stále venku.

Dopis, který změnil všechno

Zlom přišel v květnu 1930 a jeho protagonistkou byla mladá žena jménem Marie Budlichová. Kürten ji napadl, ale ona přežila. Útok nejprve nenahlásila policii, svěřila se kamarádce v dopise. Ten se kvůli chybné adrese dostal přes třetí osobu k vyšetřovatelům. Budlichová pak dovedla kriminalisty k domu na Mettmanner Straße, kde Kürten bydlel. Definitivní udání přišlo od jeho vlastní manželky.

U soudu, který začal v dubnu 1931, čelil Kürten obžalobě z devíti vražd a sedmi pokusů o vraždu. Rozsudek zněl: smrt. Dne 2. července 1931 byl popraven gilotinou v Kolíně nad Rýnem.

Zrození moderního jazyka pro sériového vraha

Kürtenův případ by zůstal „jen“ jedním z nejbrutálnějších kriminálních případů meziválečné Evropy, kdyby nebylo dvou mužů: psychiatra Karla Berga a kriminalisty Ernsta Gennata.

Berg strávil s Kürtenem měsíce rozhovorů a vyvodil tři klíčové závěry: pachatel není nepříčetný v právním smyslu; centrálním motorem je sexuální sadismus, kde vyvrcholení přichází při škrcení, bodání a krvi; a Kürtenovy řeči o „pomstě společnosti“ jsou spíš dodatečné sebeospravedlnění než skutečný motiv. Bergova studie The Sadist se stala jedním ze základních textů forenzní psychiatrie a podle Encyclopaedia Britannica ovlivnila následné bádání o sériové vraždě a sexuálním násilí v celé Evropě.

Gennat, šéf berlínské mordkomise, bývá označován za prvního německého profilera. V souvislosti s Kürtenovým případem je spojen i s pojmem „Serienmörder“, tedy sériový vrah. Jeho metody, stálá mordkomise, pojízdná laboratoř, centrální kartotéka, byly na svou dobu revoluční, i když ve srovnání s dnešními DNA databázemi a biometrickými systémy připomínají řemeslnou manufakturu vedle továrny.

Ne rovnice, ale souhra

Berg nikdy nenapsal, že zlé dětství automaticky rovná se vrah. Pracoval s dědičnými dispozicemi, psychopatickými rysy, extrémním domácím násilím, raným násilným chováním i vězeňskými deformacemi. Kürten uměl plánovat, klamat, žít dvojí život, léta pracoval v továrně, chodil do hospody, měl manželku. Nebyl šílenec z hororu. Byl funkční sadista, a právě to bylo na jeho případu nejděsivější.

Fritz Lang natočil rok po Kürtenově popravě film M, příběh o městě v zajetí sériového vraha. Kürten nevstoupil jen do kriminalistiky. Vstoupil do kultury jako archetyp, z něhož dodnes čteme, co slovo „sériový vrah“ vlastně znamená.