Operace Bernhard: padělatelská továrna v koncentračním táboře

Příběh začíná ve zvláštním bloku koncentračního tábora Sachsenhausen severně od Berlína. Tam od roku 1942 pracovalo 142 židovských vězňů na zakázce Hlavního říšského bezpečnostního úřadu: vyráběli falešné britské bankovky takové kvality, že měly být schopny oklamat i zkušené pokladní. Původní záměr, pojmenovaný „Andreas“, počítal s masovým shozem padělků nad Británií, aby zhroutily důvěru v libru. Plán se však proměnil. Z ekonomické sabotáže se stalo pragmatické financování špionáže a nákupů na černém trhu.

Padělky nominálů 5, 10, 20 a 50 liber dosáhly mimořádné úrovně. Bank of England dokumentuje, že první odhalený exemplář prošel v roce 1943 britskou bankou v Maroku; prozradilo ho duplicitní sériové číslo, které banka evidovala jako již proplacené. Kvalita tisku byla tak vysoká, že Londýn preventivně stáhl z oběhu všechny nominály nad pět liber. Dopad operace Bernhard byl tedy reálný, byť spíše bezpečnostní a reputační než makroekonomicky ničivý.

V únoru 1945, kdy se fronta blížila, přesunuli SS celou jednotku ze Sachsenhausenu přes Mauthausen a Redl-Zipf do Ebensee. Výroba se už nerozběhla. Zbývalo jediné: zahladit stopy.

Proč nacisté zvolili právě Toplitz jako poslední úkryt

Jezero leží v srdci přírodní rezervace Westteil des Toten Gebirges, přístupné jen pěšky po zhruba 1,5 km dlouhé stezce z osady Gößl. Za války byl celý prostor od roku 1943 uzavřen veřejnosti; nacisté tu provozovali námořní zkušební stanici. Kombinace izolace, vojenského zázemí a neobvyklé hydrologie vytvořila ideální trezor.

Od hloubky kolem dvaceti metrů je voda v Toplitz prakticky bez kyslíku a výrazně slanější než povrchová vrstva. Tato stabilní stratifikace brání promíchávání a dramaticky zpomaluje biologický rozklad. K tomu se přidávají husté spleti potopených kmenů, které pokrývají hlubší partie dna jako přírodní barikáda. Sedlačka Ida Weissenbacherová později pro Die Presse popsala, jak SS nechala k jezeru dopravit „nesčetné bedny“. Britský svědek Patrick Loftus tvrdil, že viděl vojáky, jak je házejí do vody.

Právě tady se rodí jádro legendy: co všechno zmizelo pod hladinou v posledních chaotických dnech dubna 1945?

Co jezero skutečně vydalo, a co zůstává pouhou pověstí

Doložená bilance nálezů vypadá takto: v roce 1959 vytáhli potápěči bedny s tisíci padělanými librami a tiskovými štočky. Salzburg Museum pracuje přímo s předměty z Toplitz a popisuje potopené tiskové desky, tajné dokumenty a falešné bankovky. Při pozdější akci v roce 1963 se z hloubky vyzvedlo i tělo mnichovského hledače pokladů, který při neoficiálním ponoru zahynul. Pátrání v jezeře si vyžádalo životy dalších dobrodruhů; přesný počet obětí se v kvalitních zdrojích nepodařilo rozebrat případ po případu, opakované smrtelné nehody jsou však doloženy.

A zlato? V otevřených archivních a muzejních zdrojích neexistuje jediný potvrzený nález nacistického zlata z Toplitz. Nejhlasitější pozdější svědek Maximilian Gruber, který hovořil o zlatých zásobách na dně, svou výpověď podle The Guardian odvolal a přiznal, že si příběh vymyslel kvůli vypsané odměně. Historik Markus Koeberl už v roce 2000 vyjádřil přesvědčení, že vše podstatné mohlo být vyzvednuto dávno.

Přesto legenda přežívá. A podle nás má k tomu pádný důvod: jezero už jednou prokázalo, že dokáže uchovat tajný nacistický materiál lépe než jakýkoli archiv. Bezkyslíkaté dno konzervovalo papírové bankovky čtrnáct let v použitelném stavu. Pokud takto přežil papír, proč by tam nemohl ležet kov?

Vědecké výpravy místo lovců pokladů, a přísný zákaz ponorů

Poslední velký průzkum proběhl kolem let 2007 až 2008 pod vedením oceánografa Hanse Frickeho. Na rozdíl od starších expedic měl výrazně vědecký charakter a přinesl poznatky o neobvyklých bakteriích a ekologii bezkyslíkatého prostředí, nikoli potvrzení zlatého pokladu. Výsledky publikované v tiskové zprávě APA-OTS posunuly Toplitz z kategorie loveckého revíru do sféry limnologického výzkumu.

Dnes platí v přírodní rezervaci přísná pravidla stanovená štýrskou zemskou vyhláškou z roku 1991:

• Potápění je zakázáno bez výjimky pro soukromé osoby.
• Motorová plavidla smějí na hladinu jen zásahové složky, komerční plavby tradičními loděmi Plätten, rybáři a schválené výzkumné týmy.
• Výjimku může udělit pouze zemská vláda, a to jen pokud zásah neodporuje ochranným účelům rezervace.

Pro turisty zůstává Toplitz volně přístupný pěšky: dvě stezky z Gößlu vedou k jezeru, kde lze nastoupit na komerční plavbu plochými dřevěnými čluny. Pohled na temně zelenou hladinu obklopenou kolmými stěnami Mrtvých hor stačí k pochopení, proč si SS vybrala právě tohle místo.

Česká stopa: vězeň číslo 64401 a podzemí u Litoměřic

Operace Bernhard má i československou linku. Adolf Burger, slovenský Žid narozený v roce 1917, dostal v Sachsenhausenu číslo 64401 a stal se jedním ze 142 nucených padělatelů. Po osvobození se vrátil do Prahy, kde vypovídal před kriminální policií a pomáhal identifikovat část zabavených padělků. Jeho svědectví patří k nejcennějším pramenům o fungování celé operace zevnitř.

Kdo hledá českou paralelu k tajným nacistickým úložištím, najde ji v komplexu Richard u Litoměřic. Rozsáhlý podzemní areál, který nacisté mezi lety 1943 a 1944 přebudovali na tajné továrny, dnes spravuje SÚRAO jako úložiště radioaktivních odpadů a město Litoměřice v něm provozuje historickou expozici. Pracovní sílu dodával litoměřický koncentrační tábor i Terezín. Richard a Toplitz spojuje nacistická logika ukrývání: pod zem, pod vodu, co nejdál od spojeneckých očí. Rozdíl spočívá v tom, že Richard je doloženým průmyslovým a represivním místem, zatímco Toplitz zůstává prokázaným vodním úložištěm válečného materiálu a zároveň živou legendou o něčem víc.

Článek Nacisté potopili v alpském jezeře padělané bankovky i nástroje k jejich výrobě. Zlato z legend tam nikdo za 80 let nenašel se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Školné s šestiprocentním úrokem

Elizebeth Smithová se narodila v roce 1892 v Indianě jako nejmladší z deseti dětí. Její otec další vzdělávání žen neschvaloval. Neposlal ji pryč s prázdnýma rukama, ale školné jí nepokryl darem. Půjčil jí ho. Se šestiprocentním úrokem. Na studium si musela vydělat a půjčku splatit do posledního centu. Studovala na Wooster College a studium dokončila na Hillsdale College.

Zlom přišel v roce 1916, kdy nastoupila do Riverbank Laboratories v Illinois. Původně měla hledat skryté kódy v Shakespearových hrách, excentrický projekt mecenáše George Fabyena. Jenže právě tam se naučila pracovat s šiframi a kódy systematicky. Sama později řekla, že baconovské šifry vedly „logicky a přijatelně“ k moderním vojenským šifrám. Za první světové války se z Riverbanku stal inkubátor americké kryptografie a Elizebeth spolu s budoucím manželem Williamem Friedmanem vedla první významné dešifrovací práce pro americkou vládu. Společně vydali osm metodických sešitů, které se podle U.S. Naval Institute staly základem moderní kryptologie.

Tužka proti pašerákům i nacistům

Ve dvacátých letech přešla Friedman k pobřežní stráži. Její kryptanalytická jednotka vypadala spíš jako improvizace než vládní útvar: jedna šifrantka a jedna úřednice, žádné stroje, žádný rozpočet na techniku. Přesto do roku 1931 vybudovala sedmičlennou sekci, která během prohibice rozluštila přes 12 000 šifrovaných zpráv pašeráků alkoholu. NSA ji dnes označuje za průkopnici oboru.

Pak přišla válka a s ní jiný protivník. Nacistické zpravodajské služby provozovaly v Latinské Americe desítky tajných rádiových okruhů. Friedman a její tým, stále menší než dvacet lidí, rozbili 48 tajných sítí a rozluštili kolem 4 000 agenturních zpráv. Pracovali proti třem různým variantám Enigmy, které PBS označuje za „téměř stejně složité“ jako ty, s nimiž bojoval Bletchley Park. Rozdíl byl v prostředcích: zatímco Turingův tým měl k dispozici elektromechanické bomby a stovky analytiků, Friedman luštila rotorové šifry ručně. Využívala frekvenční analýzu, rozpoznávání jazykových vzorců a techniku zvanou řešení „in depth“: když protivník udělal chybu a vyslal více zpráv stejným klíčem, skládala texty pod sebe a hledala opakující se pozice.

Epizoda s Queen Mary nebyla ojedinělá. Její práce chránila spojenecké atlantské trasy, po nichž proudily zásoby i vojáci do válkou zasažené Evropy.

Vyznamenání pro někoho jiného

Po převzetí její jednotky námořnictvem se formálním velitelem stal důstojník Leonard Jones, muž, kterého Friedman sama vycvičila. Jones dostal Legion of Merit a britský Řád britského impéria. Friedman dostala zvýšení platu ze 4 200 na 5 390 dolarů ročně.

Jako civilistka stála mimo vojenskou hierarchii. Její jméno se na oficiálních záznamech často vůbec neobjevovalo. Dokumenty o práci její jednotky, Coast Guard Unit 387, zůstaly utajené. Šedesát dva let. Odtajněny byly až v roce 2008. Mezitím se veřejným symbolem americké kryptologie stal její manžel William, prezentovaný jako „otec NSA“.Elizebeth spoluvytvářela základy téhož oboru, ale v oficiálních záznamech zůstala skryta pod iniciálami „ESF“ uváděnými pod dešifrovanými zprávami.

Nebyla přitom jedinou ženou, kterou americká kryptologie využila, ale jejíž zásluhy zapomněla uznat. Agnes Meyer Driscollová byla klíčovou postavou námořní kryptanalýzy a Genevieve Grotjan Feinsteinová pomohla rozbít japonský systém Purple. NSA uvádí, že během druhé světové války pracovaly v americké kryptologii tisíce žen. Většina zůstala neznámá.

Pozdní spravedlnost z archivu

Uznání přicházelo po kapkách. V roce 1999 ji NSA zařadila do Síně slávy kryptologie. Pobřežní stráž po ní pojmenovala budoucí hlídkovou loď. Její jméno nese i společná budova Friedmanových v areálu NSA. Ale skutečný zlom nastal teprve po roce 2008, kdy se badatelé a novináři dostali k odtajněným spisům a mohli poprvé popsat plný rozsah její válečné práce. Dokument PBS The Codebreaker, který vychází z knihy Jasona Fagonea, patří dnes k nejpřístupnějším zpracováním jejího příběhu; české vydání se nám zatím nepodařilo dohledat.

Příběh Elizebeth Friedman není jen o ženě, která lámala šifry bez strojů. Je o tom, jak snadno instituce přepíše zásluhy člověka, který nepasuje do jejího obrazu hrdiny. Stačí, aby šlo o civilistku stojící mimo velitelskou linii, a šedesát dva let se o ní nikdo nedozví.

Článek Elizebeth Friedman rozlouskla 12 000 šifer tužkou a papírem. Americká vláda její jméno tajila desítky let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ženy nevhodných národů neměly mít děti

Režim nacistického Německa byl připravený se doslova zbavit ras považovaných za podřadné. Židy nebo Romy posílali nacisté přímo do koncentračních táborů a plynových komor, ale to neměla být jediná metoda, jak se nechtěných skupin obyvatel zbavit. Další sice neměly být zabity, ale Němci jim plánovali zamezit v plození dětí, tedy vzniku dalších generací. K tomu samozřejmě potřebovali metodu vhodnou pro masové využití.

Jejím nalezením byl pověřen gynekolog Carl Clauberg a k dispozici mu byly ženy v bloku 10 v koncentračním táboře v Osvětimi. Lékař se metody sterilizace například za pomoci hormonů nebo rentgenového záření snažil dosáhnout již ve 30. letech, ale nyní potřeboval najít něco mnohem efektivnějšího. Po skončení války mnohé ženy vzpomínaly, že jeho pokusy byly doslova peklo. Z asi 700 žen, které se mu dostaly pod ruku, jich mnoho zemřelo.

Úkol dostal přímo od Heinricha Himmlera v roce 1942, do tábora se přistěhoval v prosinci tohoto roku. Zkoumal především způsob, jak ženy sterilizovat prostřednictvím formaldehydu vstříknutého do dělohy, což byl velmi bolestivý způsob, ale ženy při něm nedostávaly žádná anestetika. Prvních 12 pacientek údajně bylo klinicky sledováno, ale ostatní si lékař doslova bral jako na běžícím páse. Některé věřily, že jako účastnice pokusů mají šanci přežít, ale později zjistily, jak hluboce se mýlily.

Z ordinace Clauberga se ozýval nelidský křik

Přeživší ženy po válce vzpomínaly, že o to, co se s ženami stane, se Clauberg příliš nestaral, byly pro něho jen pokusnými králíky. Údajně i mnozí strážní z SS se opakovaně ptali, co se v jeho ordinaci děje, že ženy tak hlasitě křičí bolestí. Ačkoli mnohé z nich zemřely, Clauberg tvrdil, že na metodu sterilizace přišel. Podle něho by lékař s asistenty mohl za den připravit o možnost mít děti až tisícovku žen.

Na konci války lékaře zajala Rudá armáda a byl v SSSR odsouzen k 25 letům vězení. V roce 1955 byl ale propuštěn a dostal se do Spolkové republiky Německo, kde dokonce začal znovu vykonávat praxi. Svými pokusy se dokonce vychloubal, což nakonec neuniklo veřejnosti. Krátce po svém návratu do Německa byl opět zatčen. Soudu se ale nedožil, protože v roce 1957 zemřel.

Článek Druhý Mengele z Osvětimi: Gynekolog hledal způsob, jak levně a rychle sterilizovat ženy. Při experimentech trpěly a umíraly se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Antigravitace a cestování časem

Údajně se jednalo o jednu z německých zázračných zbraní, jejíž výzkum probíhal pod patronací generála SS Hanse Kammlera. Název Die Glocke, což v překladu znamená zvon, vznikl z tvaru, který zařízení mělo. Nikdy nebylo nalezeno, takže nelze říci, zda bylo opravdové a jak vypadalo. Ani k čemu mělo sloužit. Informace a teorie, které o něm kolují, tvrdí, že mohlo sloužit k výzkumu antigravitace, případně interdimenzionálního cestování v čase. Tedy věcí, které i dnes řadíme spíše do kategorie sci-fi.

Zařízení bývá popisováno jako zvon o výšce asi 3,7 metru a průměru 2,7 metru. Mělo obsahovat dva válce, které se vysokou rychlostí točily v opačném směru. Měly být naplněny fialovým tekutým kovem nazývaným Xerum 525, který při rychlém točení zářil. A byl také silně radioaktivní. Podle některých tvrzení vlivem působení tohoto kovu několik vědců zemřelo, a to v krutých bolestech. Některé zprávy říkají, že se mohlo jednat o červenou rtuť.

Zprávy až po desítkách let

Nabízí se otázka, zda je na těchto informacích něco pravda, nebo se jedná jen o konspirační či senzacechtivou teorii. První zprávy o zvonu se totiž objevily až mnoho let po válce. Přišel s nimi až v roce 1997 polský historik a výzkumník Igor Witkowsky. Tvrdil, že má informace od polského úředníka, který měl možnost se zabývat dokumenty o vývoji nacistických tajných zbraní. Nikdy je prý nemohl kopírovat. Tato tvrzení, ačkoli je Witkowsky popsal i ve své knize, nebylo možné nikdy ověřit.

Teorie se ale zanedlouho chytil spisovatel Nick Cook a rozvedl je v knize Honba za nulovým bodem. Tak začala být tato teorie nesmírně populární. Nyní se tvrdí, že se zvon mohl zkoumat v polském dole Wenceslaus nedaleko českých hranic. Na něm stojí ruiny podivné stavby, které měly sloužit k umístění a testování zvonu. Skeptici naopak tvrdí, že jde o pouhé ruiny průmyslové chladicí věže. A že zprávy o zvonu jsou jen mixem různých senzačních zpráv a polopravd smíchaných s nějakými skutečnostmi.

Záhadou je, co se se zvonem stalo. Tvrdí se, že Kammler, po kterém se mimochodem slehla zem, nechal většinu vědců povraždit, aby se zprávy o zvonu nedostaly do rukou nepřítele. Zařízení pak mělo skončit v Jižní Americe. Jiné zprávy říkají, že ho předal Američanům za svoji beztrestnost. Americký spisovatel Joseph P. Farell zase přišel s teorií, že zvon souvisí s UFO incidentem v Kecksburgu z roku 1965, kde se měl zřítit neznámý předmět. Zvon je také oblíbeným námětem v několika počítačových hrách. Lze tedy předpokládat, že historky o něm jistě ještě dlouho přetrvají.

Článek Tajná zbraň nacistů: Smrtící zvon měl sloužit k antigravitaci či ohýbat čas. Testoval se kousek od českých hranic se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Program na tvorbu nové generace

Lékaři vybírali to nejlepší z národa, přičemž současně vyvstala otázka výchovy další generace. Geny nestačí, je třeba také ideologicky správné prostředí, z čehož vyšla myšlenka Domova pro matku a dítě. Zde se speciální pracovníci budou starat o děti příslušníků SS a vštěpovat jim hodnoty Třetí říše. Následoval nejprudší pokles německé porodnosti, v roce 1933 byla nejnižší v historii země. Himmler pak obvinil lidi ze sobectví a homosexuality.

Dalším krokem byl příkaz, že každá rodina musí mít 4 děti, ani to ale nepřineslo ovoce. Himmler začal tedy cílit na matky dalších národů, Nory, Dány a Švédy. Program Lebensborn měl pomáhat podváděným ženám, nízkopříjmovým rodinám či neprovdaným těhotným dívkám. Oficiálně šlo o dobročinný program. Vytipovaným ženám byl zaručen bezpečný porod, materiální podpora i anonymita. Takto byl záměr představen polnímu maršálovi Keitelovi.

Péče a indoktrinace

První Domov byl otevřen už roku 1936, později se prezentoval sloganem, který vyzýval k rození dětí v zájmu budoucnosti země – „Dejte dítě Führerovi“, hlásaly plakáty. Krom slibované základní bezpečnosti a péče také uváděly, že chce-li dívka utajit těhotenství a porod, program Lebensborn dítě převezme do plné péče. To byl rozhodující bod, do prosince 1939 se v Domech narodilo asi 770 dětí, z nichž 354 zůstalo v sirotčincích.

Všechny pacientky Domu byly oslovovány Frau (Paní), což mělo vytvořit sevřenou komunitu. Plán ale nevyšel a objevilo se hodně kritických hlasů a žádostí na zvláštní zacházení. Kromě výuky péče o novorozence byly předávány i hodnoty Třetí říše a dějiny Německa. To bylo před svatbou povinné pro budoucí nevěsty SS. Konaly se tu i obřady „pojmenování“, kde bylo dítě přijato do „kmenového společenství SS“, což ho spojilo s celým národem.

Pátrání po vlastním původu

Po skončení války byly za osudy dětí narozených v rámci programu Lebensborn odpovědné okupační vojenské správy. Posléze se přidal i Červený kříž a nově vzniknuvší OSN – všichni se snažili vrátit unesené děti skutečným rodičům. Byl v tom ale problém, protože vedení projektu stihlo zničit většinu dokumentace. Berlínské úřady se obrátily i na samotné občany s tím, že je povinností každého Němce vrátit tyto ztracené děti skutečným rodičům.

Teprve po odtajnění archivů mohlo mnoho dětí zjistit svůj pravý původ a norská vláda se veřejně omluvila všem „dětem okupantů, které trpěly v rodné zemi“. Největší štěstí měly ty, kterým se podařilo zemi opustit. Do Švédska se tak dostala například dvouletá Annie Fried, pozdější sólistka skupiny ABBA, která se narodila právě v jednom z Domovů. Jen zlomek dětí se nakonec podařilo vrátit do původních rodin.

Jaké pocity ve vás vyvolává myšlenka programu Lebensborn?

Zdroj: TheScientist

Článek „Dejte dítě Führerovi“ aneb Jak fungoval nacistický program Lebensborn, který vychovával „pravé Árijce“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nesporný psychologický dopad

Je dokázáno, že uvěznění nebo poprava rodičů má velmi silný psychologický dopad na jejich děti. Většina z nás si nedokáže představit, co asi prožívaly děti elitních nacistů, které se o činech svých otců často dozvěděly až po válce. Do té doby žily ve spořádaných rodinách, mnohdy v luxusu a pohodlí a hrůzy okolního světa se jim vyhýbaly. Konec války pak pro ně představoval nepříjemné prozření.

Redakce VědaŽivě

27 června, 2024

Atentát na Heydricha: Uběhlo již 82 let, kolem provedení však panuje mnoho nejasností

V útlém věku od nich byli odtrženi jejich milující otcové, kteří byli buď doživotně uvězněni, popraveni, nebo spáchali sebevraždu. Navíc musely tyto děti vyrůstat se stigmatem, které na nich činy jejich otců zanechaly. Díky svému příjmení pak čelily šikaně, problémům na školách a mnohdy měly také problém najít práci. Každý z nich tak musel najít vlastní cestu, jak se s tímto osudem vypořádat.

Osudy dětí elitních nacistů

Celkem dobře se se svým údělem vypořádal Heider Heydrich, syn kata českého národa, Reinharda Heydricha. Ten se narodil v roce 1934 a dodnes žije nedaleko Mnichova. To, že je synem jednoho z elitních nacistů jednoduše přijal jako svůj osud a pouze se zasadil o to, aby tento odkaz zemřel s ním a nepřenášel se dál na jeho potomky. Dlouhá léta působil jako obchodní vedoucí letecké firmy a jako výkonný ředitel sdružení, které pečovalo o penzisty této firmy.

Podobně svůj osud přijal také syn vedoucího kancléře Martina Bormanna, který nese jméno svého otce. Byl dokonce kmotřencem samotného vůdce, ale po vstupu do církve si nechal druhé jméno Adolf úředně zrušit. Nechal se vysvětit na kněze a často se účastnil nebezpečných misií v Africe. Zemřel v roce 2013.

Redakce VědaŽivě

6 srpna, 2025

„Dejte dítě Führerovi“ aneb Jak fungoval nacistický program Lebensborn, který vychovával „pravé Árijce“

Obhájci svých rodičů

Některé děti elitních nacistů však později sdílely přesvědčení svých rodičů a snažily se jejich činy hájit. Jednou z nich byla také dcera šéfa SS Heinricha Himmlera, Gudrun Himmlerová. Když její otec spáchal sebevraždu, bylo jí patnáct let. Po válce se vyučila krejčovou, ale kvůli svému příjmení měla problém sehnat práci. Odmítala se ho však zříct a svého otce zarytě bránila. Stala se z ní sympatizantka neonacistické strany NPD a v roce 2018 zemřela jako zatrpklá a panovačná stařena.

Podobně se k věci stavěl také Wolf Rüdiger Hess, syn Rudolfa Hesse. Ten si se svým otcem dopisoval celou dobu jeho věznění a zarytě ho obhajoval. Nikdy nepřipustil, že by se dopustil něčeho strašného a stal se zarytým popíračem holokaustu. Zemřel v roce 2001.

Článek Osudy potomků elitních nacistů: Z Gudrun Himmlerové se stala panovačná stařena, Heider Heydrich žije dodnes se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Smutný příběh Anny Frankové

Příběh Anny Frankové se začíná psát 12. června 1942, kdy ke svým třináctým narozeninám dostane svůj první deník. Ihned do něj začne zaznamenávat své zážitky a úvahy a nepřestává ani ve chvíli, kdy se musí s celou rodinou ukrýt před nacistickým běsněním. Dne 6. července 1942 obdrží její starší sestra Marget příkaz k deportaci do koncentračního tábora.

Jelikož byli Frankové židovská rodina, nemohli podobnému příkazu nijak uniknout. Rodina se tedy rozhodla ukrýt v zadním domě původní firmy jejich otce Otty Franka. Zde rodina žila více než dva roky v naprostém utajení a tichosti tak, aby na sebe nijak neupozornili.

Odhalení úkrytu

Dodnes není jasné, jestli k odhalení úkrytu Anny Frankové a její rodiny došlo záměrně nebo náhodou. Jelikož se ale úspěšně ukrývali více než dva roky, pravděpodobně museli nacisté od někoho dostat tip, kde židovskou rodinu hledat. K odhalení úkrytu došlo 4. srpna 1944. V té době už v sobě rodina budovala silné naděje na vysvobození, které slibovalo úspěšné vylodění v Normandii. Když do jejich úkrytu vrazili vojáci, v první chvíli si tudíž mysleli, že přichází spojenci.

Bohužel se však jednalo o nacistické vojáky, kteří od sebe jednotlivé členy rodiny násilně odtrhli. Nejprve je deportují do koncentračního tábora Westerbork a poté do Osvětimi, kde v záři 1944 umírá Annina matka Edith. Anna se svou sestrou Marget jsou následně deportovány do tábora Bergen-Belsen, kde obě dívky v březnu 1945 umírají při epidemii tyfu. Ironií osudu je, že jen o měsíc později tábor osvobodí spojenecké vojsko.

Redakce VědaŽivě

19 května, 2021

4 nejpodivnější věci, které kdy Nacisté prováděli aneb obyčejné miminko, které se stalo celosvětově známé

Její dílo žije dál

Jediný, kdo se dožije konce války, je otec rodiny Otto Frank. Ten se taky následně zaslouží o vydání deníku Anny Frankové, který před nacisty ukryli rodinní přátelé. Deník obsahuje autentické vnímání reality války pohledem mladé dívenky. Dodnes se jedná o velmi emotivní čtení, které dokáže nejednoho čtenáře dohnat k slzám. Jedná se o důležité svědectví hrůz, které jsou lidé schopni páchat ve jménu zfanatizované ideje.

Článek Smutný příběh Anny Frankové: Dodnes není jisté, kdo zařídil zpečetění osudu její rodiny se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Atentát na Heydricha

Smutný příběh Lidic se začíná psát už 27. května 1942, kdy je československými parašutisty spáchán atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Atentát proti vůdci Protektorátu Čechy a Morava je úspěšný, ale následky jsou více než tragické. Hlavním cílem nacistické pomsty se přitom stávají právě Lidice. Jednotky Wehrmachtu nic netušící vesnici obklíčí večer 9. června. Pravý masakr začíná následující den ráno.

Obyvatelé jsou vyvlečeni ze svých domovů a nahnáni na jedno místo. Ženy s dětmi následně odváží autobus do kladenského gymnázia, kde se rozhodne o jejich dalším osudu. Muži a chlapci od 15 let věku jsou po skupinkách vyváděni ke stodole a hromadně popraveni. Celkově je popraveno 173 mužů a chlapců a nejmladšímu z nich ještě nebylo ani 15 let.

Smutné osudy obyvatel

Ženy jsou násilně odtrženy od svých dětí. Všude je plno křiku a pláče, nikdo nechápe, co se vlastně děje. Němečtí důstojnici slibují, že se děti a matky za hodinku zase shledají. Nikdo jim ale nevěří. Ženy jsou odvezeny do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Děti ve věku do 16 let jsou následně souzeny a sedm z nich je vybráno k převýchově v německých rodinách. Zbylých jednaosmdesát dětí míří do vyhlazovacího tábora v Chelmnu, kde je čeká jistá smrt. Samotné Lidice jsou do základů vypáleny.

Děti, které přežily Lidice

Emilka Frejová, Eva Kubíková, Maruška Doležalová, Věrka Vokatá, sestry Anna a Marie Hanfové, Hanička Špotová a Vašík Zelenka. Jen těchto pár dětí bylo před krutý osudem vyhlazovacího tábora ušetřeno. Splňovaly správné rasové předpoklady a byly poslány do dětského domova kousek od Poznaně, kde měly být převychovány na téměř čistokrevné Němce. Děti si musely rychle osvojit nový „rodný“ jazyk – němčinu. Do dětského domova následně přicházely německé adoptivní rodiny.

Redakce VědaŽivě

14 prosince, 2023

Utrpení a muka: Od vyhlazení obce Lidice uběhlo 81 let, z dochovaných svědectví dodnes mrazí

Děti ve věku tří nebo pěti let tak přijímají úplně novou identitu a několik let žijí podle nových pravidel. Většina z nich si na Lidice ani své pravé rodiče vůbec nepamatuje. Po válce se většinu z nich daří najít a časem se všichni do rodné země vrátí. Se svými pravými rodiči se však už nikdy neshledají a jako „bývalí Němci“ prožívají v Česku poměrně kruté dětství.

Článek Děti, které přežily Lidice: Život si zachránily, následky si však nesly do konce života se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pokračoval v práci svého mistra

Byl veden Josefem Mengelem a děti jako Eva a Miriam byly – stejně jako asi 3 000 dalších – vystaveny nemocem, mrzačení a mučení. To všechno pod záminkou lékařského „výzkumu“ chorob, lidské odolnosti a dalších vlastností. Mengele většinou využil jedno z dvojčat jako kontrolní subjekt a na druhém zkoušel všechno od krevních transfuzí po nucené oplodnění. Dále nakažení chorobami, amputace končetin a přímé vraždění.

Tyto výzkumy pomáhaly vědcům Mengeleho typu ospravedlnit potřebnou diskriminaci lidí s „nechtěnými“ genetickými vlastnostmi. Šlo o židy, Romy, LGBTQ osoby, postižené a další. Pokusy s dvojčaty, které pomohly zrodu eugeniky, by paradoxně vedly k jejímu celkovému pádu. Dvojčata byla pro Mengeleho ideálním subjektem. Sdílela totiž DNA, kterou eugenici obviňovali ze všech nežádoucích vlivů včetně kriminality a chudoby lidí.

Už v té době byl obor překonán

Selektivní množení a šlechtění tak podle nich mělo vést k ideální společnosti a vykořenit všechny nežádoucí tendence. Už v době Mengeleho bylo ale použití dvojčat dávno pasé. Předchozí práce jasně ukázaly, že prostředí a výchova jsou stejně podstatné jako genetika. Její zastánci se ovšem drželi možnosti zjištění nových skutečností, a to opět studiem dvojčat. Jedním z nich byl prominentní Mengeleho učitel, Otmar von Verscher.

Josef chtěl pokračovat v práci svého mentora. Ačkoli jeho předchozí experimenty měly opodstatnění, ty v Auschwitzu už nikoli. Zahodil tedy jakékoli vědecké protokoly nebo etiku a na sadě 1 500 dvojčat začal s hrůzami. Tzv. Mengeleho dvojčata byla také ušetřena těch nejhorších věcí, které se děly dalším vězňům. Nešla do plynu, žila odděleně, dostalo se jim dobré stravy a lékařské péče. Na druhé straně byla však v rukách „Anděla smrti“.

Plamínky, které šíří zprávu dál

Jeho řádění ukončila až porážka režimu a on sám na konci války unikl jakémukoli stíhání. Pod ochranou příznivců nacismu žil v Jižní Americe a v roce 1979 zemřel v Brazílii. Využití eugeniky v rámci holocaustu pak vědci označili principem genocidy. Skupina lékařů, která se na tom podílela, byla v roce 1946 postavena před Norimberský tribunál v procesu trvajícím 140 dní. Ten vyústil v několik trestů smrti a mohutnou revizi lékařské etiky.

Ze 3 000 dvojčat podrobených těmto pokusům přežilo v Auschwitzu jen 200, mezi nimi i Eva a Miriam. Eva Mozes začala kolem roku 1970 přednášet o své zkušenosti a také hledat další přeživší. Nakonec se sestrou založily neziskovou organizaci CANDLES (Chrildren of Auschwitz Nazi Deadly Lab Experiments Survivors) a vypátraly asi 100 dalších. Dvojčata jsou stále zdrojem informací o problémech spojených s věkem, například u příjmu potravy.

Článek Proč byli Nacisté kompletně posedlí dvojčaty: Děsivé experimenty jim pomáhaly obhájit hrůzy holocaustu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Horlivý voják s poruchami

O rok později se ke své velké radosti dostal na frontu 1. světové války. Bojoval v Belgii i Francii, celkem 6krát byl raněn, takže nadřízení uznalo jeho obětavou službu. Obdržel Železný kříž 1. a 2. stupně, dosáhl hodnosti poručíka. Následně se vydal na východní frontu, do Ruska a Rumunska. Krom vynikajících bojových kvalit však projevoval i dosti znepokojivé tendence. Spolubojovníky rád ponižoval a velmi si liboval v sadismu.

Hodně pil, současně odmítal i přímé rozkazy, například zůstat se svou 600člennou jednotkou v Rumunsku. Vrátil se do Německa a jako propuštěný poručík pokračoval v boji proti komunistům a polským nacionalistům. Konkrétně jako člen pravicové dobrovolnické pořádkové jednotky, tzv. Freikorps (volné jednotky). Získal doktorát v politologii, vstoupil do NSDAP a přirozenou cestou tak začal v SA věrně sloužit Hitlerovým ideálům.

Jakékoli problémy zahlazeny

Jeho další postupy ale zarazila problémová povaha i silnější duševní poruchy. Byl trestán za řízení pod vlivem, nehody i ilegální zbraně. V roce 1934 však znásilnil 14letou studentku, shodou okolností z ženského křídla Hirlerjugend. Propustili ho z práce, vyhodili z večírků a odsoudili k žaláři. Dospívající dívky však po propuštění opět obtěžoval. Po dalším zatčení tak putoval do koncentračního tábora, místa pro recidivisty a duševně nemocné osoby.

Jeden z jeho bývalých vojáků, Gottlieb Berger, se však stal vlivným generálporučíkem SS a byl blízkým přítelem Himmlera. Oskar se tak mohl brzy vrátit na frontu. Jeho krutost byla už tehdy dobře známá a další boje to jen zhoršily. Tým sestával z trestanců, pro které byla fronta výkonem trestu. Měli likvidovat polské partyzány a dostali zcela volnou ruku. Skupina tak mučila, znásilnila a zavraždila tisíce Poláků, mnohdy stříleli celé rodiny najednou.

Šok pro vedení, zranění a smrt

Krutost této „Černé brigády“ šokovala i vedení, eskadrou tak opovrhovalo i vedeni Wehrmachtu a SS. Jakékoli případné vyšetřování opět zarazil mocný Berger. Oddíl pak poslali daleko do Běloruska, aby nebyl tolik na očích. Tentokrát měli potírat sovětské partyzány, pokračovali ovšem ve stejné praxi, jako v Polsku. Podle odhadů jim padlo za oběť více jak 40 000 civilistů během pouhých 14 dní. Omezením byla jen krutá fantazie.

Když bylo potlačeno varšavské povstání, dostal se sbor o síle 4 000 mužů na Slovensko a poté do Maďarska. V závěrečných fázích války utrpěl Dirlewanger zranění na hrudi a byl odvolán zpět do Německa. Po kapitulaci se skrýval ve vesničce Althausen ve francouzské okupační zóně. Bývalý vězeň z koncentračního tábora ho však poznal a ohlásil. Dirlewanger zemřel krátce poté, oficiálně na infarkt. Podle některých ho však ubila k smrti skupina Poláků.

Článek Sadistický pedofilní důstojník SS mrzačil děti. Hrůzy, které spáchal, šokovaly dokonce i nejvyšší nacistické vedení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Silně věřící Gerstein neměl nacisty v lásce

Ačkoli jeho rodina nebyla příliš věřící, sám Gerstein se během svých studií začal zajímat o náboženství a stal se z něj silně věřící člověk. Když se v roce 1933 dostali k moci nacisté snažící se dostat církev pod svoji kontrolu, vystupoval proti režimu. Dokonce byl opakovaně zatčen a několik týdnů strávil v koncentračním táboře. Vrátil se jako vyměněný a podle svých slov změnil svůj přístup, chtěl nacistický režim narušovat zevnitř. To se mu mělo podařit tak, že se dostane přímo do struktur nacistického režimu.

V březnu 1941 se mu podařilo stát se členem SS. Protože měl dobré znalosti v oblasti inženýrství a lékařství, dostal práci v berlínském Institutu hygieny pracujícím pod hlavičkou SS. Ve své podstatě to zpočátku byla prospěšná instituce, zabývala se třeba způsoby likvidace epidemie tyfu mezi vojáky německých ozbrojených sil. Její temnou stránkou byla skutečnost, že se podílela na vývoji plynu Cyklon B nakonec používaného jako vražedný nástroj ve vyhlazovacích táborech.

Poté, co se Němci rozhodli na konferenci ve Wannsee k masové likvidaci židů, hledali způsob, jak ji zajistit. Zpočátku používali jedovaté spaliny vycházející z automobilových výfuků. Ale zároveň připravovali plán s Cyklonem B, do něhož byl Gerstein úzce zapojený. Osobně se stal svědkem zplynování asi 3 tisíc židů v táboře Belzec a poté byl i v nechvalně proslulé Treblince. Během svého působení se také některé zásoby Cyklonu B snažil znehodnotit.

Vlády a diplomaté zprávy zametli pod koberec

Zkušenosti s vražděním židů na něho hluboce zapůsobily a rozhodl se, že si je nenechá pro sebe. Kontaktoval švédského diplomata Görana von Ottera, aby se zprávy prostřednictvím neutrálního státu dostaly do světa. Švédská vláda si je ale nechala po dobu války pro sebe. Podobně neúspěšně dopadly pokusy se Švýcarskem a Vatikánem, některé podrobnosti se dostaly do Velké Británie díky členům nizozemského odboje.

Před koncem války se Gerstein vzdal Francouzům a sepsal zprávu o tom, jakých zvěrstev byl svědkem. Zpočátku s ním zacházeli dobře, ale později mu sdělili, že bude souzen za podíl na nacistických zločinech. Gernstein nejspíše pod vlivem obvinění spáchal sebevraždu. V roce 1950 soud v Německu konstatoval, že byl poskvrněný činy nacistického režimu, ale o 15 let později bylo Gernsteinovo jméno od všech obvinění definitivně očištěno.

Článek Uvnitř Hitlerových SS byl špión. Snažil se nacisty zastavit a upozorňoval svět na masové vraždění židů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nacisté židy ze SSSR často stříleli

Ačkoli v myslích lidí je holokaust většinou spojen s vyhlazovacími tábory a plynovými komorami, pravdou zůstává, že asi čtvrtina ze 6 milionů židů při něm zahynula zastřelením. Plynové komory ve velkém začaly navíc vznikat až v roce 1942 po konferenci ve Wannsee. Ale na území SSSR začaly hromadné popravy židovského obyvatelstva již v létě 1941. V srpnu 1941 ve městě Kamenec Podolský členové Einsatzgruppen zastřelili přes 23 tisíc Židů.

V druhé polovině září 1941 se nacistickým vojákům podařilo dobýt Kyjev. Rudoarmějci ve městě zanechali řadu časovaných náloží, které o několik dní později explodovaly a zabily větší počet Němců. Událost se stala záminkou k represím a první na řadě bylo židovské obyvatelstvo. Ačkoli na mnoha místech byli židé nahnáni do ghett, v Kyjevě se nacisté rozhodli je hromadně zlikvidovat. Před válkou žilo v Kyjevě asi 160 tisíc židů, po obsazení jich tu stále desítky tisíc zůstávaly.

Nacisté po městě 28. září rozvěsili tisíce oznámení, na nichž židům přikazovali se druhý den ráno shromáždit se svými cennostmi, penězi, teplým oblečením a doklady. Tisíce židů uposlechly, protože za nedodržení pokynu jim hrozila smrt zastřelením. Mezi lidmi bylo velké množství dětí a starých lidí, protože nemohli uprchnout nebo bojovat v armádě. Členové Einsatzgruppen spolu s prapory SD, pořádkovou policií a ukrajinskou pomocnou policií je shromáždili a odvedli do rokle zvané Babí Jar.

Místo pracovního tábora čekala lidi smrt

Mnoho židů se shromáždění nebránilo, mysleli si, že míří do pracovních táborů. Ale v Babím Jaru vojáci všem sebrali doklady a spálili je. Pak začalo být jasné, že záměrem je hromadná vražda. Do skupin židů poté začaly nacistické jednotky střílet z kulometů a pušek. Masakr trval do večerních hodin, ale všechny židy se vojákům zabít nepodařilo a pokračovali ještě druhý den. Nakonec povolali buldozery a válečné zajatce, aby hromady mrtvol zahrnuli.

Podle oficiálně udávaných údajů během dvou dní nacisté v rokli zabili 33 771 židů. Údaje ale mohou být zkreslené, protože v dalších měsících byla rokle místem dalších masových poprav židů, partyzánů a dalších nepohodlných obyvatel. Odhaduje se, že zde mohlo být zabito 100 až 150 tisíc lidí. V současné době je Babí Jar pietním místem připomínajícím oběti holokaustu a vraždění druhé světové války.

Článek Masakr v Babím Jaru se stal synonymem holokaustu na Ukrajině. Za dva dny tu nacisté zabili přes 33 tisíc židů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Údaje o postižených musely poskytnout nemocnice

Zkratka programu pochází z berlínské adresy Tiergartenstraße 4, kde sídlil úřad mající celý úkol na starosti. Začal již před oficiálním zahájením druhé světové války. V srpnu 1939 obdrželi různí poskytovatelé zdravotní péče pokyny od ministerstva zdravotnictví, ve kterém se nemocnicím, lékařům a porodním asistentkám kladlo za úkol hlásit všechny děti do tří let s tělesným či mentálním postižením či podezřením na ně.

Již v roce 1933 začal v Německu platit zákon o povinné sterilizaci lidí trpících schizofrenií, epilepsií, Huntingtonovou chorobou a dalšími onemocněními. Lékaři je tehdy považovali za dědičné a režim se tak snažil tyto nemoci vymýtit. Kolem roku 1938 ale nacisté začali uvažovat o likvidaci lidí s různými duševními a výraznými fyzickými poruchami. Argumentem bylo, že peníze, které by jim byly věnovány, by bylo možné využít pro někoho lepšího a užitečnějšího.

V říjnu 1939 na základě údajů shromážděných za pomoci lékařských zařízení začali dostávat rodiče postižených dětí doporučení, aby posílali své potomky do zvláštních ústavů, kde se jim mělo dostat specializované péče. Ale byla to lež, dětem v ústavech nikdo nepomáhal, byly zde zabity. Z počátku injekcemi za použití jedů, později pak v plynových komorách vydávaných za sprchy.

O životě a smrti rozhodla skupina odborníků

Mezi dětmi, které byly zabity, byli především jedinci trpící Downovým syndromem, idiocií, mikrocefalií, různými malformacemi, ale i další řadou postižení. Každý případ posuzovala skupina expertů. Ti museli stanovit, zda je dítě vhodné k dalšímu životu, nebo ho odsoudit k smrti. V řadě případů byly zabitým dětem odebrány vzorky mozku. Personál pak dostával informaci, že vzorky slouží k výzkumu.

Rodiče se oficiálně o tom, že jejich děti byly zabity, nedozvěděli, dostávali zprávy o úmrtí hlavně na zápal plic a podobné nemoci. Ale mnozí věděli své a potomky často odmítali vydat, největší odpor k tomu byl v silně katolických oblastech, ale za nevydání dětí jim hrozil trest. Program T4 oficiálně skončil v roce 1941 a za oběť mu padlo kolem 5 tisíc německých a rakouských dětí, i když některé byly zabíjeny až do roku 1945.

Článek Postižené děti nacisté bez milosti zabili. Program T4 měl hitlerovské Německo zbavit osob, které by stát stály peníze se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tajemná instituce s tajemnými cíli

Ahnenerbe byl institut v nacistickém Německu zaměřený na výzkum archeologické a kulturní historie árijské rasy. Institut prováděl experimenty a zahájil četné expedice po celém světě. To vše za účelem dokázání, že mytologické severské populace vládly světu v dávné minulosti. Jméno Ahnenerbe znamená „zděděno po předcích“.

Institut s nadlidskými ambicemi

Jednoduše řečeno, členové Ahnenerbe chtěli vědět vše, co souvisí s tajemnými a neznámými jevy na naší planetě. Podnikli několik výprav do Tibetu, Antarktidy a na Kavkaz. Zároveň jevili obrovský zájem o fenomén UFO a hledali jejich konečnou a absolutní moc. Jejich ambice tedy byly rozhodně nemalé.

Historie s tím také souvisí

Světu je dobře známo, že hitlerovské Německo se aktivně angažovalo ve vývoji nových typů zbraní, o kterých se věřilo, že by mohly změnit průběh války. To je důvod, proč v Ahnenerbe pracovalo přes 300 specialistů z různých sektorů, všichni brilantní a vzdělaní lidé s obsáhlými vědeckými znalostmi.

Spolupráce mezi nacistickým Německem a SSSR

Zajímavostí je, že roky před začátkem války nabídli specialisté na stavbu horských silnic z německé vojenské instituce pomoc SSSR. A to konkrétně s výstavbou silnice mezi Pitsundou a Ritsou (z pobřeží Černého moře v Abcházii) jako prostředek mezinárodní spolupráce. Po dokončení práce bylo zjištěno, že němečtí specialisté záhadně zemřeli. Údajně se mělo jednat o plánované vyvraždění.

Ruská voda života

Později se přišlo na to, že výstavba této strategické silnice měla velmi záhadné důvody. Ukázalo se, že hydrologové z Ahnenerbe zjistili zajímavosti o složení vody odebrané ze zdroje umístěného v jeskyni pod jezerem Ritsa. Bylo totiž ideální pro výrobu lidské krevní plazmy. Tento proces podrobněji vysvětluje Ivan Bormotov, profesor katedry ekonomie a managementu z Maikop State Technological University.

Záhadné pohyby a souvislosti s vyšetřováním

Obě strany disponovaly průzkumnými letouny. Byly vybaveny nejdokonalejšími špionážními přístroji a mnohými byly považovány za létající tajné laboratoře. Bormotov byl ve svých projevech sám na vážkách, jestli to nějakým způsobem souvisí s vyšetřováním výzkumníků z Ahnenerbe. I dnes se stále mluví o neobvyklých událostech v těchto oblastech. Nedávno vyšel v místním tisku článek, který hovořil o nálezu obří kostry. Ta byla až tři metry dlouhá a patřila neznámé lidské rase v kaňonu Borjomi.

【画像11枚】ロシア・アディゲ共和国で謎生物の頭蓋骨が発見されるhttps://t.co/NFb1Hr4NyG

頭蓋骨はナチス・ドイツの公的研究機関『アーネンエルベ』の所有物だったそう pic.twitter.com/WHt9LDtsuI

— さいたま改２ (@saitamakita) January 27, 2016

Prazvláštní lebky bohů

Ruská média píší, že záhadné lebky byly nalezeny v jeskyni na hoře Bolshoi Tjach. Téměř před dvěma lety je našla skupina průzkumníků vedená etnografem a zakladatelem muzea Vladimirem Melikovem. Podle něj se jedna z lebek nepodobala ničemu, co člověk znal. Uvádí, že mezi nejzáhadnější rysy lebek patří absence lebeční klenby a čelistí. Oční důlky jsou neobvykle velké a mají rysy obličeje připomínající lidi. „I ve srovnání s lebkou medvěda je těžké si myslet, že nemáte v rukou ostatky mimozemského tvora,“ řekl Melikov.

Spekulace, nebo realita?

Na závěr je vhodné říci, že tyto záhadné nálezy jsou věcí, která vás rozhodně nutí přemýšlet o tom, jaké vymoženosti venku ještě jsou. Nutí vás se zamyslet nad dalšími tajnými institucemi, které měly podobné nápady a plány jako Ahnenerbe. Lebky a předměty objevené v Rusku zůstanou jako jedny z nejzáhadnějších nálezů učiněných v posledním desetiletí. Pravda za nimi se zdá být mnohem záhadnější, než si lidstvo dokáže představit.

Článek Dvě mimozemské lebky objevené v Rusku, tajná nacistická instituce a honička za nadpozemskými zbraněmi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zrůda naprosto posedlá dvojčaty

Hlavní lékař Osvětimi se především zabýval myšlenkou, jak u ženy zvýšit šanci na porod dvojčat nebo vícerčat. Od začátku 2. světové války bylo totiž nacistům jasné, že i Němka je těhotná 9 měsíců. Nebylo těžké odvodit, že záhy nebude existovat dost jedinců árijské rasy na to, aby ovládli celý svět. Proto si Mengele pro experimentování volil hlavně dvojčata, která tak měla mírnější režim. Šlo mu především o zjištění shody či rozdílů u reakcí těchto lidí.

Mučil je proto mnoha způsoby, a jakmile jedno zemřelo, zabil druhé taky. Chtěl je totiž pitvat najednou. Krom toho prováděl pokusy na zdeformovaných a postižených lidech, těhotných ženách i novorozencích. Jeho celkem asi 1 500 „výzkumných“ případů přežilo jen něco přes 100 lidí. Ti všichni popisovali jeho řádění jako krvavá jatka. Mimo to má na svědomí asi 400 000 vězňů z Osvětimi, kteří na jeho příkaz zamířili do plynových komor.

Měli ho v rukou, ale nevěděli o něm

Nacisté používali vězně pro testy léků na infekční choroby a také chemické zbraně. Další byli posíláni do mrazu nebo komor s nízkým tlakem kvůli leteckým pokusům, což potvrzuje Jewish Virtual Library. Nespočet vězňů byl také podroben experimentální kastraci. Jedna z žen, Ruth Elias, měla prsa svázaná strunami, aby doktoři SS viděli, za jak dlouho miminko vyhladoví. Nakonec podala dítěti smrtelnou dávku morfia, aby už nemuselo trpět.

Někteří z přítomných odpovědných lékařů stáli za tyto zrůdnosti později před válečným soudem. Mengele byl na konci války zadržen jako válečný zajatec, vojáci ovšem neměli tušení, koho mají v rukou. V táboře pak získal novou totožnost jako Fritz Hollmann a skrýval se v Horním Bavorsku jako nádeník. Tak ho také navštěvovala jeho rodina. Ta mu sehnala falešné doklady na jméno Ludwig Gregor i lístek na cestu do Jižní Ameriky.

Lov, útěk a smrt během plavání

V těchto zemích našlo po válce úkryt mnoho nacistických důstojníků. Mengele se se svou ženou rozvedl a roku 1958 si vzal Martu, vdovu po svém bratrovi. Oba se na čas přestěhovali do Argentiny, kde žili všichni dohromady. Přes mezinárodní snahy o dopadení nebyl nikdy objeven a skrýval se pod 35 falešnými jmény. Vyděsilo ho také dopadení Adolfa Eichmanna, odsouzení a popravení v Izraeli. To vedlo k Mengeleho velmi častému stěhování.

Později ho objevili lovci nacistů. Mengele byl však varován a utekl do Paraguaye, kde se usídlil kousek od Sao Paula. Nějakou dobu ho stopoval Mosad, Izrael však chtěl se zemí udržovat přátelské vztahy. V Paraguayi také roku 1979 zemřel – během plavání se otupil následkem infarktu. Jeho tělo bylo objeveno 6. června 1985 a roku 1992 identifikováno podle DNA. Podle The Guardian strávil poslední roky života v silných depresích.

Článek Mengeleho Anděl smrti: Jeden z nejodpornějších nacistických experimentů byl přeživšími popisován jako „krvavá jatka“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

K síle skrze radost pro německý lid

Přesně to bylo heslo programu, který měl pracujícím Němcům poskytovat volnočasové aktivity a zároveň šířit nacistickou propagandu. Místní říkají letovisku Prora Colossus právě kvůli jeho monumentální struktuře. Hotelový komplex sestává z 8 zcela identických budov, které mají dohromady délku přes 4,5 kilometru a jsou asi 150 metrů od nejbližší pláže. Na stavbě pracovalo 9 000 dělníků a projekt zabral 3 roky, zahájen byl v roce 1936.

Nacisté měli přitom v plánu postavit takové resorty celkem 4. Všechny měly zahrnovat kina, festivalové haly, plavecké bazény i přístavy, kde by kotvily výletní lodě. Hitlerovy plány pro komplex Prora byly skutečně ambiciózní. Chtěl gigantický mořský resort, přesněji řečeno „ten nejsilnější a největší, jaký kdy existoval“, který by pojal 20 000 lůžek. Všechny pokoje měly mít výhled na moře, zatímco koupelny a koridory směřují k pevnině.

Hitlerovi se mění priority

Každý pokoj o rozměrech 5×2,5 metrů byl projektován pro dvě lůžka, šatník a umyvadlo. Byly tu společné toalety, sprchy a společenský sál pro každé patro. Uprostřed se pak tyčila obrovská budova, která se během války mohla změnit ve vojenskou nemocnici. A válka opravdu přišla, ovšem ještě předtím, než mohly být budovy vůbec dokončeny. Hitlerovy priority se v ten moment změnily a místní dělníky kompletně převelel do zbrojovek.

Během spojeneckého bombardování se v jednom z bloků hotelového komplexu ukrylo mnoho lidí z Hamburku. Později zde přebývali i uprchlíci z východu Německa. Koncem války potom budovy sloužily pomocnému personálu Luftwaffe. Po jejím konci byla Prora použita jako vojenské stanoviště armády Východního Německa. Když se oba státy v roce 1990 opět spojily, část budov používala Vojenská technická škola Bundeswehru.

Současné využití a problémy s prodejem

V pozdějších dobách posloužily kapacity také uprchlíkům z Balkánu. Dnes je celá oblast víceméně opuštěná a jen několik bloků našlo nějaké využití. V roce 2011 byl jeden z nich předělán na hostel pro mladé o 400 lůžkách. Plánem je momentálně vytvořit z Prory moderní prázdninový resort s 300 lůžky. Měly by se tu objevit i tenisové kurty, plavecké bazény a malá nákupní centra. V letech 1994–2004 proběhlo mnoho pokusů o prodej.

Ukázalo se ovšem, že je prakticky nemožné prodat komplex jako celek. Postupně tak byly bloky i další budovy prodávány nebo pronajímány jednotlivě. Plány na dokončení původního plánu na hotelový komplex byly schváleny v roce 2008. Městská rada tehdy navrhla prostor pro 3 000 lidí. Místní ovšem k záměru vyjádřili jistou skepsi, protože v oblasti se už tak objevuje mnoho turistů. Zmíněný hostel je však největší v Německu a je velmi populární.

Článek Hitlerův hotel má 10 000 pokojů a doposud přesně 0 ubytovaných hostů. Proč obrovský komplex nedostal šanci? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sex vojáků jako státní problém

Množství pohlavních chorob, které se mezi vojáky německých vojsk šířilo, bylo důvodem k tvrdým opatřením. Adolf Hitler byl ovšem zvyklý počítat vždy – po vzoru šachové partie – několik kroků dopředu. Myslel tím pádem i na tento lechtivý, ovšem nevyhnutelný detail. Navíc sám toužil po kontrole nad vším a nad každým, armáda proto nemohla postrádat ženskou náklonnost, aby byla snadněji ovladatelná nebo náhodou nepřišla o zdraví.

Vůdce poté aplikoval dvojí metr. Zatímco byly dámy nejstaršího řemesla vládnoucí stranou Německa odsuzovány, začátkem 2. světové války vznikl výkonný systém nevěstinců. Ve městech, v armádě, na okupovaných územích a dokonce i v rámci koncentračních táborů. Vznikl tak nástroj na kontrolu chování vojska Wehrmachtu, který sloužil i jako dodatečná péče o jejich zdraví. Nešlo však jen o ovládnutí vojáků, byly za tím i další důvody.

Více vojenských much jednou ranou

• Nevěstince šlo kontrolovat a omezit šíření chorob.
• Během hrátek mohly dámy zachytit mnoho detailů, pracovaly tu tedy jen prověřené a důvěryhodné ženy a dívky.
• Redukce násilí na místních ženách – spokojený voják nenutil místní ženy.
• Šlo o prevenci intimních vztahů mezi samotnými vojáky.
• Nevěstince vznikly i na okupovaných územích, ačkoli styky se Slovankami byly brány jako škodlivé pro čistotu rasy. Žena, která se dostala do nevěstince, ztratila jakákoli práva. Při zjištění pohlavní choroby podstupovala léčbu. V praxi byla spíš zastřelena, vyšlo to levněji.

Čistý původ, jiné zacházení

Naopak Němky na stejném místě měly postavení státních úřednic ministerstva obrany. Byly placeny, pojištěny, měly mnoho výhod. Na základě hodnosti existovaly 4 kategorie. U nižších hodností připadala na 100 vojáků jedna žena, čím vyšší hodnost, tím menší počet. Existovaly i pojízdné nevěstince s 20 dívkami, které se mohly dostat do vzdálených oblastí. Nábor byl nenásilný, dívky si byly jisty, že přispívají blahu svého národa, někdy se tvořily i fronty.

Násilí existovalo stejně

Do 3 let války bylo na všech frontách asi 600 nevěstinců, násilí se ovšem projevovalo stejně. Do roku 1944 bylo za tyto činy odsouzeno přes 5 000 vojáků, ovšem za pedofilii a sodomii, násilí na ženách nebylo zaneseno v legislativě. Žádná z přítomných stran, dokonce ani správa samotného okupovaného území, tyto aktivity navíc výrazně neřešila. Po skončení války se pak na 100 000 lidí objevilo 174 případů syfilisu, předtím to byly 3–4 případy.

Sexualita v koncentračních táborech

Některé tábory měly nevěstince, které měly – spolu s výživou a lepšími podmínkami – vést vězně k poslušnosti i udávání druhých. Ovšem „vytížení“ takových míst bylo obrovské, dle propočtů 1 žena na 300–500 mužů. Kněžky lásky tu nosily znak na rukávu – našitý černý trojúhelník.

Který válečný zločin je pro vás nejhorší?

Zdroj: TheScientist

Článek Násilí, pedofilie a syfilis – jak fungovaly nevěstince v době třetí říše, a proč do nich dívky chodily pracovat zcela dobrovolně? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Přežil jen jejich otec

Anna se sestrou se později dostaly do tábora Bergen-Belsen, kde obě zemřely. Jediný, kdo koncentrační tábory přežil, byl tak jejich otec. Během následujících let se objevilo mnoho jmen údajných informátorů, kteří gestapu předali adresu úkrytu. Například správce domu Willem van Maaren, kterému rodina nevěřila. Nebo Bep Voskuijl, který jim pomáhal, zatímco se ukrývali. Mohl však neúmyslně pozici prozradit své kolaborující sestře.

Další návrhy byly, že je mohli nacisté objevit i náhodou, nebo bylo místo odhaleno v souvislosti se zcela jinou věcí. Obchodní partneři Annina otce, Martin Brouwer a Pieter Daatzellar, byli totiž zadrženi pro obchodování s potravinovými lístky. Podle deníku Anny Frankové byli tito dva zdrojem lístků pro celou rodinu. Momentální tým vyšetřovatelů sestávající z bývalého agenta FBI a několika historiků vidí ale stopu jinde.

Židovský notář jako hlavní podezřelý

Myslí si, že rodinu zradil Arnold van Bergh, vysoce postavený židovský notář pracující v Amsterdamu. Po 6 letech bádání a eliminaci dalších 11 podezřelých ukázali právě na něj. Důvodem byl způsob, jakým s ním nacisté tehdy zacházeli – dokonce byl zařazen mezi nežidovské obyvatele. Indicií je také anonymní poznámka, která byla Otto Frankovi zaslána po smrti jeho rodiny. Tento notář byl také členem městské rady.

Organizoval tak vynucování nacistické politiky právě v židovských oblastech. V roce 1943 byla městská rada rozpuštěna a většina členů poslána do koncentračních táborů. Arnoldu van Berghovi bylo ale dovoleno žít poklidně dál v Amsterdamu. „Van Bergh nebyl deportován a podle údajů z místního archivu byl dokonce zařazen mezi árijské obyvatelstvo. Během války tak ztratil svou židovskou identitu,“ uvádí reportér Pieter van Twisk.

Co za jeho zradou stálo?

Van Bergh postupně ztrácel veškeré svoje ochrany před odvlečením do koncentračního tábora. Musel tedy zřejmě nacistům poskytovat informace a udávat kohokoli, s kým byl v kontaktu. Jen tak dokázal udržet v bezpečí sebe a svou rodinu. Tým objevil dopis, který byl nalezen už během předchozího vyšetřování, ten označoval van Bergha jako člověka, jenž rodinu zradil. Tento dopis obdržel Otto Frank až po válce.

Sám Frank jméno neuvedl až do své smrti v roce 1980. Podle týmu možná nechtěl po válce rozdmýchávat další vlny antisemitismu. „Je třeba mít na paměti, že van Bergh byl jako Žid v neudržitelné pozici, kdy si musel zachránit svůj vlastní život,“ vysvětluje Pankoke. „Neexistují také důkazy, že by věděl, kdo konkrétně se na udaném místě ukrývá. Byly to zkrátka adresy, o kterých se vědělo, že se tam ukrývají Židé.“

Osobní deník, posléze kniha

Anna dostala svůj malý zápisník k 13. narozeninám, tedy 12. června roku 1942, když ho předtím rodičům ukázala ve výloze obchodu. Kniha byla sice určena na podpisy, dívka ho však použila jako deník. Popisovala věci kolem sebe od rodiny přes školu až po místa, kam by se ráda podívala. Později se však objevují i detaily útisku, žlutá hvězda, přehled omezení a další zásahy do života židovské populace ve městě.

Do rukou otce se popsaný deník dostal po smrti obou sester z rukou Červeného kříže. Po jeho přečtení usoudil, že jde o dobře a přesně napsaný záznam společenského života dané doby. Později se ale uvažovalo o veřejném vydání coby památce na dobu a deník byl upraven a přepisován. Objevily se dokonce pochybnosti o jeho autenticitě, hlavně u popíračů holocaustu. V roce 1980 však byla jeho pravost definitivně potvrzena.

Které další příběhy z válečného období v deníkové formě znáte?

Zdroj: IFLScience

Článek Kdo zradil Annu Frankovou? Po 6 letech bádání a vyloučení 11 podezřelých mají vyšetřovatelé jasno se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Původní záměr, který se zastavil

Prora byla postavena na Hitlerův rozkaz během 30. let podle návrhu architekta Clemense Klotze. Je zajímavé, že jeho příjmení znamená v překladu „blok“. Megalomanská vize zahrnovala ubytování pro 20 000 lidí s délkou celého areálu téměř 5 kilometrů. Prázdninový resort byl založen na myšlence „Kraft durch Freude“ neboli „Radostí k síle“. To bylo jméno organizace, která dbala o celkovou sílu a kondici německé populace.

Všechny pokoje tu měly mít výhled na moře, což vysvětluje neuvěřitelnou délku celého komplexu – všechno zkrátka bylo v jedné linii. Když se přesuneme do roku 2019, přivítá nás příjemné slunce nad Baltským mořem. Děti si hrají na místní pláži plné zlatavého písku, jednoho z nejkrásnějších v regionu. Jeden z chlapců se právě snaží zachránit vyplavenou medúzu a táhne ji zpátky do mělkých vln, zatímco ostatní relaxují na dřevěných lehátkách.

Dnešní podoba nacistického záměru

Z vysokých pobřežních věží dohlíží na všechny plavce plavčíci. Od roku 2018 je Prora oficiálně letoviskem a místní promenáda byla rozšířena. Původní bloky jsou stěží rozeznatelné přes momentální bílou fasádu, skleněné balkony a plavky, které se suší na sluníčku. Místo původních pokojů dimenzovaných na 12,5 čtverečných metrů dnes hosté sídlí v luxusních apartmánech od 28 do 120 metrů čtverečných.

K dispozici mají také koupelny a plně vybavenou kuchyň, což je ostatně moderním standardem. Nové budovy mají i sauny a vnitřní bazény. Zdi obklopující recepce jsou plné rostlin a obrovských obrazovek, které neustále snímají Baltské moře. Obrovská promenáda je tak populární pro cyklisty, že je potřeba jet velmi opatrně. Celé místo je setkáním starého a nového – jde stále o působivý monument, nově otevřený komukoli, kdo touží po klidu a odpočinku.

Zdroj: DW

Článek Opuštěný nacistický hotel duchů se konečně po více jak osmdesáti letech probouzí k životu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Na šedesát tisíc prchajících vězňů

Beller byl jedním z 60 000 vězňů donucených k tomu, co je dnes známo jako Auschwitzský pochod smrti – součást nacistického šíleného spěchu ve snaze utéct Spojencům během ledna 1945. Jak se vojska Rusů a Američanů blížila, pokusili se Nacisté rozebrat tábory a zakrýt svoje zločiny. Jenže nic nemohlo zakrýt temnou pravdu o táborech smrti, ve kterých zavraždili 1,1 milionu lidí. Během následujících týdnů se přesunula většina zbývajících vězňů.

Největší koncentrační tábory sestávaly z více jak 42 000 budov a kremačních zařízení. Zbývající chovanci pochodovali desítky i stovky mil do dalších táborů blízkých i vzdálenějších. Během přesunů Nacisté vraždili ty, kteří se pokusili uprchnout a stříleli opozdilce a to včetně žen a děti natolik vyčerpaných z hladu a brutálních podmínek, že se neudrželi na nohou. Bellera zachránily ty kožené boty, zatímco kolem cesty stáli běžní Němci a pozorovali pochodující vězně.

Cestou necestou ledem a bouřemi

Beller si později vzpomněl, jak kráčeli skrze led, sníh a blizzard. Jeho vzpomínky byly součástí programu historie Nadace Shoda, který zachovává svědectví obětí Holocaustu. Poslední dny v Auschwitzu byly ve znamení chaosu, zbabělosti a snahy zničit jeden z nejefektivnějších nástrojů Třetí říše na kompletní vyhlazení Židů v Evropě. Koncem roku 1944 bylo jasné, že německé armády – kdysi mocná vojenská síla – jsou odsouzeny k okázalé porážce.

Jakmile začala v samotném Německu kolabovat jak vláda, tak i armádní složky, špičky velení na místě i v okupovaném Polsku musely přemýšlet o konci. V prosinci 1844 vydal Himmler jakožto hlavní architekt Holocaustu, příkaz zničit plynové komory v největším komplexu Auschwitz Birkenau. Při osvobození zůstalo v táborech jen 7 000 vězňů, které Rudá armáda začala ihned krmit a ošetřovat. Polovina jich zemřela hladem, na nemoci nebo vyčerpání, polovina se začala zotavovat.

Zdroj: History

Článek Jak zkoušeli nacisté zamaskovat svoje zločiny aneb Snaha o systematické ničení důkazů o holocaustu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Svatý vůdce a galerie úpadku

Hitler byl vegetarián a neměl rád kouření. Jak ale všichni víme, byl hlavně totální egomaniak. Jedním z příkladů budiž operace „Svatý Hitler“, kdy se rozhodl, že katolické školy nemají na stěnách dostatek jeho podobizen. Budiž. Jenže pak se rozhodl, že je to málo a rozhodl se nastoupit na „boží místo“ tím, že unese papeže. Skutečně dal svým jednotkám příkaz k okupaci Vatikánu, převzetí všech záznamů a pokladů. Bondovsky šílené? Pro Vůdce zřejmě tak akorát.

Jedním z kroků propagandy bylo nastavení „správného“ kurzu pro umění. To mělo plnit árijské hodnoty a podporovat prestiž Vůdce, což lidem moc nevonělo, ale lidi přece neví, co vlastně chtějí, žejo? Nacisté jim proto ukázali „co nechtějí“ vytvořením „upadlé galerie“ a na druhé straně té „správné“. Problém byl, že „správná“ galerie lidi rychle znechutila a šli samozřejmě do té, která měla být odstrašujícím příkladem nechutnosti moderního umění.

Perfektní dítě a továrna na miminka

Extrémista propagující válečný režim potřebuje vždycky propagaci, která říká, že on nic takového není. Aby byla Třetí říše přítulnější, hledal Goebbels „perfektní árijské miminko“. Místo světlovlasého modroočka se objevilo hnědovlasé hnědoočko, které nikoho moc nezaujalo.

Jedna rodina si ovšem fotky na časopise všimla a zděsila se. Aby ne – byla to židovská rodina a na obálce byla fotka jejich dítěte, které se mělo stát celostátně slavným. Nacisté musí mít na děti nějakou úchylku. Během Hitlerovy vlády se jich tisíce narodily do programu pod Himmlerovou kontrolou.

Tedy cvičení, vzhled, přísná dieta, indoktrinace. Zdrojů bylo několik. Mnoho z nich bylo výsledkem „seznamování“ se SS vojáků s nejhezčími ženami Evropy během expanse. Dalším zdrojem byly únosy z okolních zemí, pokud byly děti dost hezké – jen v Polsku to bylo 100 000 dětí. K vlastním rodinám se vrátilo jen asi 25 000.

Zdroj: Business Insider

Článek 4 nejpodivnější věci, které kdy Nacisté prováděli aneb obyčejné miminko, které se stalo celosvětově známé se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.