<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?><rss version="2.0"
	xmlns:content="http://purl.org/rss/1.0/modules/content/"
	xmlns:wfw="http://wellformedweb.org/CommentAPI/"
	xmlns:dc="http://purl.org/dc/elements/1.1/"
	xmlns:atom="http://www.w3.org/2005/Atom"
	xmlns:sy="http://purl.org/rss/1.0/modules/syndication/"
	xmlns:slash="http://purl.org/rss/1.0/modules/slash/"
	xmlns:media="http://search.yahoo.com/mrss/" >

<channel>
	<title>lidé &#8211; VědaŽivě.cz</title>
	<atom:link href="https://vedazive.cz/tag/lide/feed/" rel="self" type="application/rss+xml" />
	<link>https://vedazive.cz</link>
	<description>Člověk, historie a kultura, příroda a zvířata, technika</description>
	<lastBuildDate>Sun, 08 Nov 2026 19:18:11 +0000</lastBuildDate>
	<language>cs</language>
	<sy:updatePeriod>
	hourly	</sy:updatePeriod>
	<sy:updateFrequency>
	1	</sy:updateFrequency>
	<generator>https://wordpress.org/?v=6.9.8</generator>

<image>
	<url>https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2023/03/cropped-vedazive-logo-32x32.jpg</url>
	<title>lidé &#8211; VědaŽivě.cz</title>
	<link>https://vedazive.cz</link>
	<width>32</width>
	<height>32</height>
</image> 
	<item>
		<title>Nejedna dcera faraona měla ramena přetížená jako lučištnice. Kost reaguje na zátěž zesilováním úponů, a ty po 4 000 letech stále mluví</title>
		<link>https://vedazive.cz/historie-kultura/egyptske-princezny-dahsur-zbrane-lukostrelba/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Veronika Holečková]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 09 Nov 2026 04:00:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Historie a kultura]]></category>
		<category><![CDATA[Egypt]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=220899</guid>

					<description><![CDATA[<p>Čtyři dcery faraona Amenemhata II. nesou na kostech stopy zátěže, kterou zanechává opakované napínání tětivy. Přes sto let přitom ležely v muzeu neprozkoumané.</p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Káhira, rok 2020. Při kurátorském projektu v Egyptském muzeu otevírají badatelé krabice s ostatky, které Francouz Jacques de Morgan vykopal v Dáhšúru už v letech 1894 až 1895. V jedné z nich chybí popisek. V dalších leží pozůstatky princezen Ity, Chenmet a Itaweret, dcer Amenemhata II., panovníka 12. dynastie, který vládl v 19. století před naším letopočtem. Anonymní kostru vědci opatrně připisují čtvrté sestře, Sathathormeryt. Kosti všech čtyř žen vypovídají o rukou zvyklých na námahu. Na klíčních kostech, lopatkách, pažních i loketních kostech se rýsují mohutné svalové úpony, které autoři spojují s dlouholetým natahováním luku a pevným sevřením zbraní. Princezny, jež egyptologie dlouho vnímala hlavně jako ozdobu dynastie, se tak objevují v nečekané roli: jako ženy trénované v náročné práci se zbraněmi.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Princezny z Dáhšúru: čtyři sestry a jedna žena bez jmenovky</h2>



<p>Studii zveřejnil 17. července 2026 časopis Frontiers in Environmental Archaeology a podepsal ji tým Zeinab Hasheshové, Ahmeda Gabra a Roxie Walkerové. Text je volně dostupný v plném znění na webu <a rel="nofollow noopener" href="https://www.frontiersin.org/journals/environmental-archaeology/articles/10.3389/fearc.2026.1844402/full" target="_blank">Frontiers</a>. Badatelé v něm prověřili šest jedinců: pět žen a krále Hora. Pátou ženou je princezna Noub-Hotep, uložená k odpočinku po Horově boku v pyramidovém komplexu Amenemhata III.</p>



<p>Jde tedy o sestry Itu, Chenmet a Itaweret a s velkou pravděpodobností i o Sathathormeryt, kterou studie eviduje jako „jedince 408, pravděpodobně Sathathormeryt“. K nim se přidává Noub-Hotep z o něco mladší generace.</p>



<p>Po čtyřech tisíciletích se přirozeně nabízí otázka, kolik z těch těl vůbec zbylo. Měkké tkáně se rozpadly, lebky princezen chybějí. Přesto je materiál nečekaně výmluvný:</p>



<figure class="wp-block-table"><table class="has-fixed-layout"><thead><tr><th>Jedinec</th><th>Dochovaná část kostry</th></tr></thead><tbody><tr><td>Ita</td><td>57,8 %</td></tr><tr><td>Noub-Hotep</td><td>48,3 %</td></tr><tr><td>Itaweret</td><td>40 %</td></tr><tr><td>Chenmet</td><td>38,3 %</td></tr><tr><td>Hor</td><td>30,6 %</td></tr><tr><td>pravděpodobně Sathathormeryt</td><td>21,7 %</td></tr></tbody></table></figure>



<p>Povrch kostí autoři hodnotí jako uspokojivě zachovalý. To stačilo na osteologické měření, rentgen i chemické rozbory pryskyřičných zbytků.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Co prozradily lopatky a klíční kosti: tětiva se zapsala do těla</h2>



<p>Klíčem k celé interpretaci jsou svalové úpony, odborně entezy. Jde o místa, kde se šlacha nebo vaz upínají ke kosti. Kost je živá tkáň, která na dlouhodobou námahu odpovídá: tam, kde sval roky táhne stále stejným směrem, se povrch zdrsní, zesílí, vytvoří hřebínek. Tisíce opakovaných pohybů tak zanechávají reliéf, který přečká tisíciletí.</p>



<iframe src="https://assets.pinterest.com/ext/embed.html?id=1143773636649606233" height="707" width="600" frameborder="0" scrolling="no" ></iframe>





<p>U Itaweret našli vědci robustní úpony velkého prsního a deltového svalu, tedy právě těch, které zvedají paži a přitahují ji k hrudníku při napínání tětivy. Chenmet má výrazné stopy v oblasti klíční kosti a loketních kostí, typické pro zátěž ramene a předloktí. Obě ženy autoři přímo spojují s opakovanou lukostřelbou. Podobný vzorec vykazuje i Noub-Hotep.</p>



<p>Ita se od sester liší. Její kostra spíš napovídá o silném úchopu, jaký vyžaduje dýka nebo palcát. Lučištnice v pravém slova smyslu tedy byly dvě, možná tři, a jejich sestra cvičila s chladnou zbraní pro boj zblízka.</p>



<p>Úpony samy o sobě nejsou čitelné jako kniha. Jejich podobu ovlivňuje věk, tělesná velikost, pohlaví, dědičnost, hormony, výživa i nemoci, na což upozorňuje odborná literatura o entezích už přes deset let. Proto má váhu, že u dáhšúrských žen kosti netvoří jediný argument. Souběh tělesných stop, asymetrií horních končetin a zbraní v hrobech podle nás dává příběhu pevnost, kterou by izolovaný nález neunesl.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Dýky, palcáty a šípy v hrobkách: zbraně, které někdo svíral v dlani</h2>



<p>Zbraně v hrobech královských žen Střední říše egyptologové znají dávno. Dosud je ovšem vykládali hlavně jako prestižní, rituální či osiriánskou výbavu, jako symboly, které měly zesnulé posloužit v záhrobí. Nová studie přidává rozměr, jenž dosud chyběl: tělesný důkaz, že tytéž ženy s podobnými předměty skutečně zacházely.</p>



<p>Nejznámějším kusem je dýka princezny Ity, evidovaná v Egyptském muzeu v Káhiře pod inventárním číslem JE 31069. Muzejní popis ji označuje za pravděpodobně obřadní předmět, příliš křehký pro ostrý střet. Obě zjištění se dají sladit. Pohřební dýka mohla být luxusním exemplářem pro věčnost, zatímco Itiny ruce se zocelily na funkčních zbraních během života. Šperky princezny Chenmet patří rovněž do sbírek káhirského muzea. Šípy Noub-Hotep studie dokládá fotografií, kterou připisuje Eman Shawkyové.</p>



<p>Jaký smysl měl takový výcvik? Autoři nabízejí rozpětí: lukostřelba, lov, bojově laděný trénink nebo rituálně ukotvená dvorská praxe, při níž královská rodina předváděla svou moc. Mezi panovníky Nového království později proslula královská lukostřelba jako ukázka síly a zdatnosti. Dá se čekat, že kořeny této tradice sahají hlouběji a že se do ní zapojovaly i ženy z panovníkova nejbližšího okruhu. Zeinab Hasheshová pro Scientific American popsala princezny jako „mocné“ uživatelky zbraní, jejichž role přesahovala roli pasivních nositelek dynastické prestiže.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Žebra, chodidla a jalovec: tělo princezny jako archiv dvorského života</h2>



<p>Kostry nevyprávějí jen o lucích. Itaweret prodělala zlomeniny třetího a čtvrtého levého žebra a únavové zlomeniny kůstek nohy, typické pro dlouhé zatěžování chodidla. Všechno se dobře zhojilo, bez křivých srůstů a bez známek infekce. Autoři v tom spatřují doklad kvalitní lékařské péče a odkazují na Edwin Smithův chirurgický papyrus, nejstarší dochovaný lékařský text o léčbě úrazů. Princezna tedy prošla fyzicky drsnými událostmi a dvůr se o ni postaral na úrovni, jaká tehdy byla k dispozici.</p>



<p>Opakující se vzácné vývojové anomálie páteře a další drobné kosterní znaky ukazují na blízké pokrevní pouto, pravděpodobně i na sňatky v rámci úzkého rodinného kruhu. Rozbor balzamovacích pryskyřic metodou FTIR-ATR odhalil u všech šesti jedinců podobnou směs kadidla a jalovce Juniperus oxycedrus. Recept se zjevně držel standardu a suroviny putovaly dálkovými obchodními cestami spojujícími Egypt s Puntem, Núbií a Africkým rohem.</p>



<p>Z dílčích stop se skládá portrét, který výtvarné umění té doby nezachytilo. Tělo dcery faraona fungovalo jako záznamník opakovaných pohybů, zranění, léčení i dynastické strategie. Kdo dokázal vyčíst lopatku, vyčte i výchovu.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Od Abúsíru po Birku: kde jinde vědci čtou ženské kosti a meče</h2>



<p>Stejným principem pracují i čeští badatelé. <a rel="nofollow noopener" href="https://cegu.ff.cuni.cz/cs/veda-a-vyzkum/projekty/terenni-projekty/abusir/" target="_blank">Český egyptologický ústav</a> FF UK zkoumá v Abúsíru pohřebiště královské rodiny, úředníků i šachtové hroby a antropologický výzkum tam podle sborníku Prague Egyptological Studies probíhá přes šedesát let, od roku 2009 ve spolupráci s Národním muzeem. U kostí hodnostáře Džehutiemhata například čeští odborníci rozpoznali opotřebení páteře, jaké přináší sedavé zaměstnání, a osteoporózu. Písař u stolu i princezna s lukem tak zanechali v kostře svůj profesní podpis.</p>



<p>Ženy se zbraněmi se objevují i v jiných kulturách. Nejslavnějším případem je vikinský hrob Bj.581 ze švédské Birky, kde osteologie a genetika společně určily ženskou majitelku bohatě vybaveného bojovnického hrobu, jak shrnuje studie v časopise <a rel="nofollow noopener" href="https://www.cambridge.org/core/journals/antiquity/article/viking-warrior-women-reassessing-birka-chamber-grave-bj581/7CC691F69FAE51DDE905D27E049FADCD" target="_blank">Antiquity</a>. Ukrajinská archeoložka Olena Fialková napočítala v evropské Skythii 303 ženských hrobů se zbraněmi. Každý z těch světů měl vlastní pravidla. Egyptské princezny ale do této galerie přibývají s výhodou, kterou i u Vikingů najdeme jen zřídka: se jménem, otcem a královským původem.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/historie-kultura/egyptske-princezny-dahsur-zbrane-lukostrelba/">Nejedna dcera faraona měla ramena přetížená jako lučištnice. Kost reaguje na zátěž zesilováním úponů, a ty po 4 000 letech stále mluví</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Dívka strávila 10 dní v bunkru únosce. Zachránila ji jedna SMS, ale klíčem byl předstíraný stockholmský syndrom naruby</title>
		<link>https://vedazive.cz/clovek/unos-elizabeth-shoaf-podzemni-ukryt-zachrana/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Veronika Holečková]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 08 Nov 2026 15:00:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Člověk]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<category><![CDATA[únos]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=220564</guid>

					<description><![CDATA[<p>Čtrnáctiletou Elizabeth Shoaf věznil únosce deset dní v podzemní jámě. Ven ji dostala promyšlená hra na náklonnost a zpráva odeslaná z jeho vlastního mobilu.</p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Odpoledne 6. září 2006 vystoupila osmačka Elizabeth Shoaf ze školního autobusu na Dry Branch Road v Lugoffu, maloměstě v okrese Kershaw v Jižní Karolíně. Kousek od zastávky ji oslovil muž, který se tvářil jako policista. Tvrdil, že je zadržena, nasadil jí pouta a odvedl ji do lesa. Domů už nedošla a policie ji zpočátku evidovala jako pohřešovanou. Deset dní nato, 16. září, ji vyšetřovatelé vytáhli živou z podzemního úkrytu. Podle naší rekonstrukce z dobového zpravodajství, soudních záznamů a jejího pozdějšího rozhovoru pro CNN ji nezachránila šťastná náhoda. Zachránil ji řetěz drobných rozhodnutí, která dělala vystrašená čtrnáctiletá holka v naprosté tmě.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Únos na Dry Branch Road: uniforma jako past</h2>



<p>Únosce se jmenoval Vinson Filyaw a bylo mu sedmatřicet. Policie po něm pátrala už od listopadu 2005 kvůli sexuálnímu deliktu na dvanáctileté dceři jeho družky Cynthie Hall. Šerifovi muži k mobilnímu domu opakovaně jezdili se zatykačem, jenže Filyaw se pokaždé vypařil. Krčil se v prostoru pod podlahou, v úkrytech za domem a v síti lesních doupat, která si budoval měsíce. Podle stanice WIS se tak policii vyhýbal téměř rok.</p>



<p>Přestrojení za policistu mělo v jeho plánu jasnou funkci. Dítě, které se naučilo poslouchat autoritu, se nebrání. Rodina Shoafových později vyčítala úřadům, že případ zprvu považovaly za útěk z domova. Šerif oponoval, že by postupoval znovu stejně.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Podzemní bunkr: deset dní necelé dva kilometry od domova</h2>



<p>Jáma ležela v zalesněném terénu zhruba 1,6 kilometru od domu, kde Elizabeth bydlela, na pozemku cihelny Hanson Brick Company. Podle agentury AP šlo o otvor hluboký kolem 4,5 metru, vyhloubený do svahu a zakrytý překližkou. Uvnitř se nacházely police spletené z větví a plachtoviny, latrína, lucerny, vařič a zásoby jídla. Filyaw tam zjevně nebyl poprvé. Takový úkryt vyžaduje týdny práce.</p>



<p>Dívka strávila v podzemí deset dní. Únosce ji poutal řetězem, vyhrožoval výbušninami a zabitím jejího bratra a opakovaně ji sexuálně napadal. Za každý den věznění později čelil jednomu bodu obžaloby. Detaily necháváme stranou; Elizabeth je dnes veřejně vystupující přeživší, nikoli kulisa pro senzaci.</p>



<p>Mrazivým rysem celého případu je vzdálenost. Zatímco hlídky, psovodi a dobrovolníci pročesávali okolí, ona seděla pod zemí v podstatě za humny. Ze zpráv, které k ní občas pronikaly, věděla, že ji hledají. Neměla však jak jim říct, kde je.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Stockholmský syndrom naruby: náklonnost jako nástroj přežití</h2>



<p>Psychologové popisují stockholmský syndrom jako stav, kdy si rukojmí vůči únosci nevědomky vytvoří citové pouto a někdy se za něj dokonce stydí. Americká psychologická asociace (APA) ho řadí mezi možné reakce na dlouhé zajetí. U Elizabeth proběhl opačný děj. Pouto jen hrála, a dobře věděla proč.</p>



<p>V rozhovoru pro Andersona Coopera v roce 2013 vylíčila, jak se její taktika vyvíjela. Nejprve prostě plnila příkazy. Brzy si všimla souvislosti: čím vlídněji se k Filyawovi chovala, tím méně byl surový. Začala mu tedy říkat, že ho miluje. Předstírala, že se jí zamlouvá to, co se děje. Odměnou bylo postupné uvolnění řetězů a důvěra, kterou únosce nakonec vyjádřil nejcennějším možným způsobem: půjčil jí telefon, aby si mohla krátit čas hrami.</p>



<p>Výraz „stockholmský syndrom naruby“ používáme jako publicistickou zkratku, ne jako lékařskou diagnózu. Vystihuje však podstatu: čtrnáctiletá dívka vědomě zahrála přesně tu reakci, kterou únosce od oběti očekával, a obrátila ji proti němu. Bezpečnostní manuály, například doporučení Yaleovy univerzity pro situace s rukojmími, radí v podobném duchu: zachovat klid, spolupracovat, pozorovat okolí a pokud to jde, navázat s pachatelem vztah, protože člověku, kterého vnímá jako osobu, ubližuje méně. Elizabeth nic takového nečetla. Došla k tomu sama, pod zemí a v ohrožení života.</p>



<p>Srovnání s jinými známými únosy ukazuje, jak výjimečně rychle se její věznění uzavřelo. Rakušanku Nataschu Kampusch unesli v deseti letech a v zajetí strávila přes osm let, než únosci utekla ve chvíli jeho nepozornosti. Američanku Elizabeth Smart unesli 5. června 2002 a rodině se vrátila až 12. března 2003. Elizabeth Shoaf se dokázala vyprostit za deset dní, a to vlastní iniciativou.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Jediná SMS, která napoprvé neprošla</h2>



<p>Zprávu adresovala matce Madeline Shoaf. Podle znění, které zaznělo u soudu a které citovala WIS, psala zhruba toto: „Ahoj mami. Tady [jméno]. Jsem v díře naproti Charm Hill, kam vjíždějí a odkud vyjíždějí velké náklaďáky. Je tu bomba. Zavolej policii.“ Matka v dobovém vysílání CNN reprodukovala obsah stručněji, ale se stejnými opěrnými body: díra, náklaďáky, bomba, policie.</p>



<p>Na každém slově záleželo. Dívka nedokázala určit adresu, a tak popsala, co slyšela a viděla: provoz těžkých vozů kolem cihelny. Pro místní vyšetřovatele šlo o téměř přesnou souřadnici.</p>



<p>Odeslání přitom zdaleka neproběhlo hladce. Vyjednavač šerifova úřadu Steven Knafelc později uvedl, že to zkoušela opakovaně a některé pokusy se vracely nedoručené. Podle CNN vzala telefon, když Filyaw usnul. Podle AP mu po probuzení vysvětlila, že si s mobilem jen hrála. Uvěřil jí, a právě v tom spočíval výnos celé hry na lásku.</p>



<p>Jakmile zpráva dorazila, policie spojila její popis s lokalizací telefonu přes mobilní síť. Šerif to označil za průlom v pátrání. Ke stejnému místu vedla i stopa od Filyawovy bývalé přítelkyně Mandi Servoss, která vyšetřovatelům popsala jeho bunkry a jeden z úkrytů jim ukázala. Ten ležel nedaleko jámy, kde Elizabeth nakonec našli.</p>



<p>Poslední tah zahrála dívka sama. Filyaw začal panikařit, že se kolem stahuje policie, a ona ho podle svých slov přesvědčila, aby utekl. Zůstala v bunkru o samotě, dokud pro ni nepřišli. Únosce dopadli 17. září u dálnice I-20 v sousedním okrese Richland, asi osm kilometrů od místa nálezu.</p>



<iframe src="https://assets.pinterest.com/ext/embed.html?id=388717011583049774" height="437" width="600" frameborder="0" scrolling="no" ></iframe>





<p>Soud byl rychlý. V září 2007 se Filyaw těsně před zahájením procesu přiznal k únosu, deseti sexuálním trestným činům, vydávání se za policistu a držení zápalného zařízení. Soudce G. Thomas Cooper mu vyměřil 421 let, nejvyšší možnou sazbu. Odvolací soud Jižní Karolíny trest v roce 2010 potvrdil; rozhodnutí je dostupné v databázi <a rel="nofollow noopener" href="https://law.justia.com/cases/south-carolina/court-of-appeals/2010/2010-up-075-0.html" target="_blank">Justia</a>. Podle záznamů vězeňské služby Filyaw zemřel 3. května 2021 ve věznici McCormick přirozenou smrtí.</p>



<p>Elizabeth v roce 2008 pro WIS řekla, že jí ten zážitek leccos připomene, ale vždy si uvědomí, že je v bezpečí, a že by ráda pomáhala lidem jako psycholožka. V roce 2013 už měla za sebou studium a práci. Jiným přeživším radila opřít se o rodinu. Pozdější profily uváděly, že pracovala jako zubní asistentka.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Falešný policista v Česku: podle čeho ho poznat a jak pátrá policie</h2>



<p>Filyawův trik s uniformou funguje i u nás, a proto stojí za to vědět, jak se prokazuje skutečný strážce zákona. Podle § 12 zákona o Policii ČR se policista při úkonu prokazuje služebním stejnokrojem, služebním průkazem nebo odznakem se zřetelně viditelným identifikačním číslem. Pokud to okolnosti neumožňují, stačí zvolat „policie“, formální prokázání však musí následovat, jakmile to situace dovolí. Přehled nášivek, nápisů a hodnostního označení zveřejňuje Policie ČR na stránce <a rel="nofollow noopener" href="https://policie.gov.cz/jak-poznat-policistu" target="_blank">Jak poznat policistu</a>.</p>



<p>Co z toho plyne pro rodiče:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li><strong>Identifikační číslo.</strong> Dítě má vědět, že skutečný policista ho ukáže a sdělí důvod zákroku.</li>



<li><strong>Veřejné místo.</strong> S osamělým neznámým člověkem nikam neodcházet, zvlášť ne do lesa nebo do auta.</li>



<li><strong>Ověření.</strong> Je v pořádku požádat o přivolání další hlídky, učitele či rodiče, případně zavolat na linku 158.</li>



<li><strong>Domluvená fráze.</strong> Rodina si může sjednat heslo, které zná jen ona.</li>
</ul>



<p>Kdyby podobná esemeska dorazila české policii, nastoupil by rámec pátrání po osobě, jejíž život nebo zdraví je ohroženo. U dětí lze aktivovat mechanismus Osoba v ohrožení a aplikaci ECHO. Lokalizaci mobilu policisté běžně využívají; na Karlovarsku tak třeba vypátrali pohřešovanou ženu v neprostupném porostu. Komunikace funguje i obráceně: na jižní Moravě pomohla najít ztracenou holčičku hromadná SMS, kterou policie rozeslala lidem v daném okruhu.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/clovek/unos-elizabeth-shoaf-podzemni-ukryt-zachrana/">Dívka strávila 10 dní v bunkru únosce. Zachránila ji jedna SMS, ale klíčem byl předstíraný stockholmský syndrom naruby</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Nancy Cunard vychovávali sluhové, ne rodiče. Chyběl jí oxytocin z vazby s matkou a důsledky se projevily na celém jejím těle</title>
		<link>https://vedazive.cz/historie-kultura/nancy-cunard-detstvi-bez-lasky-vliv-na-psychiku/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Veronika Holečková]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 08 Nov 2026 04:00:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Historie a kultura]]></category>
		<category><![CDATA[historie]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=220566</guid>

					<description><![CDATA[<p>Dědička lodního impéria Cunardů vyrůstala mezi guvernantkami a čtyřiceti sluhy. Matka ji podle životopisců nikdy nechtěla a ta prázdnota ji provázela celý život.</p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Jaro 1896, venkovské sídlo Nevill Holt v anglickém hrabství Leicestershire. Právě tady se 10. března siru Bache Cunardovi, dědici lodní dynastie, a jeho americké manželce Maud narodila jediná dcera. Podle životopisky Lois Gordon matka dítě nikdy opravdu nechtěla. Mateřský instinkt jí byl cizí a porod brala jako splněnou manželskou povinnost. Krátce nato se odstěhovala do oddělené ložnice. O malou Nancy se od té chvíle staraly ošetřovatelky, guvernantky a čtyřicetičlenný personál. Holčička měla všechno, co se dá koupit. Postrádala jen to, co koupit nelze. Podle dnešní vědy přitom právě tahle zkušenost určuje, jak člověk později zvládá stres, blízkost i vlastní tělo.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Dětství v Nevill Holt: palác plný služebnictva, matka jen na večírcích</h2>



<p>Anne de Courcy ve své biografii popisuje, že Nancy rodiče často neviděla celé měsíce. Na scénu ji přiváděli hlavně při společenských příležitostech, kdy ji ukázali hostům, a pak ji zase odvedli. Každodenní péči obstarávali zaměstnanci. Dívka přitom matčinu přítomnost vyhledávala a toužila po jejím zájmu. Odezvy se jí dostávalo málo.</p>



<p>Maud Cunardová mezitím budovala vlastní svět. Po rozchodu s manželem vedla jeden z nejvlivnějších politicko-uměleckých salonů v Londýně a mezi jejími hosty se objevil i pozdější král Eduard VIII. Dcera do tohoto obrazu zapadala spíš jako doplněk.</p>



<p>Část chybějící pozornosti suploval spisovatel George Moore, matčin milenec a stálý host. Nancy ho později nazývala svým „prvním přítelem“ a napsala o něm vzpomínkovou knihu. Moore podporoval její psaní. Kolem rodiny se navíc dlouho šířila pověst, že by mohl být jejím biologickým otcem. Blízkost dospělého muže, který byl zároveň matčiným partnerem, tak dívčin citový svět ještě víc zamotala.</p>



<p>Podobný model výchovy znala i střední Evropa. <a rel="nofollow noopener" href="https://muzeum3000.nm.cz/aktuality/deti-a-detstvi-na-sklonku-habsburske-monarchie" target="_blank">Národní muzeum</a> připomíná, že v bohatších domácnostech habsburské monarchie patřily chůvy, guvernantky a vychovatelé k běžné výbavě. Šlechtična Cecilie Sternbergová vzpomínala, že rodiče děti vídali jen chvíli dopoledne a po svačině. Chůvu chválili a do výchovy nezasahovali, přestože od ní děti dostávaly tresty. U Nancy se k dobové praxi přidala ještě jedna okolnost: byla jedináček. Nemohla se opřít o sourozence, a její samota tak byla úplná.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Oxytocin a citová vazba: co se děje, když dítě postrádá dotek</h2>



<p>Oxytocin se v populárních textech rád zjednodušuje na „hormon lásky“. Současný výzkum ho chápe šířeji, jako součást nervového a hormonálního systému, který řídí sociální kontakt, pečování a zvládání stresu. Systematický přehled 17 studií publikovaný v časopise <a rel="nofollow noopener" href="https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC6838998/" target="_blank">International Journal of Nursing Sciences</a> popisuje pozitivní souvislost mezi kontaktem rodiče s kojencem a hladinou oxytocinu. Při přiložení kůže na kůži stoupal oxytocin u miminek, matek i otců. Rodiče s vyššími hodnotami navíc reagovali na dítě citlivěji a sladěněji.</p>



<p>Přesně tyhle drobnosti Nancy v raném dětství chyběly: opakovaný dotek, hlas, oční kontakt, pohotová odpověď na pláč. Personál ji nakrmil, oblékl a vzdělal. Sladění s milující osobou, které se v prvních letech vrývá do těla, jí ale zprostředkovat nedokázal.</p>



<figure class="wp-block-embed is-type-video is-provider-youtube wp-block-embed-youtube wp-embed-aspect-16-9 wp-has-aspect-ratio"><div class="wp-block-embed__wrapper">
<iframe title="Nancy Cunard: The Woman Who Turned Fashion Into a Rebellion" width="500" height="281" src="https://www.youtube.com/embed/dgltzIeh3G4?feature=oembed" frameborder="0" allow="accelerometer; autoplay; clipboard-write; encrypted-media; gyroscope; picture-in-picture; web-share" referrerpolicy="strict-origin-when-cross-origin" allowfullscreen></iframe>
</div></figure>



<p>Česká medicína pro takovou zkušenost používá pojmy citová deprivace a duševní zanedbávání. <a rel="nofollow noopener" href="https://www.pediatrics.cz/content/uploads/2022/10/vestnik-mz_10-2022.pdf" target="_blank">Věstník Ministerstva zdravotnictví ČR</a> mezi formy zanedbávání výslovně řadí „odpírání pozornosti, lásky, vřelosti, přijetí rodiče“. Jako možné doprovodné projevy uvádí:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li>náhlé změny chování a rizikové jednání,</li>



<li>bolesti břicha či hlavy bez zjevné tělesné příčiny,</li>



<li>úzkost a poruchy spánku,</li>



<li>sebepoškozování a poruchy příjmu potravy.</li>
</ul>



<p>Časopis Česko-slovenská pediatrie letos doplnil, že emoční zanedbávání se může projevit i opožděným vývojem pohybu, řeči a sociálních dovedností. Institut pro psychologický výzkum Masarykovy univerzity rozlišuje čtyři typy rané vazby: jistou, vyhýbavou, ambivalentní a dezorganizovanou. V českém vzorku 66 párů matek a dětí převažovala jistá vazba, kterou mělo 74 % dětí. Dezorganizovaný typ odborníci spojují se zanedbáváním a traumatem.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Paříž, Hours Press a vzpoura: bohémka, která si vydobyla vlastní hlas</h2>



<p>Jakmile mohla, Nancy z anglického světa utekla. Bohatství jí nedalo jistotu, zato jí poskytlo svobodu odejít. V Paříži se ponořila do avantgardy, střídala milence z řad umělců a psala modernistickou poezii. V roce 1928 založila malé nakladatelství Hours Press. Do počátku roku 1931 vydalo 25 titulů, mezi nimi texty Samuela Becketta, Ezry Pounda a Roberta Gravese.</p>



<p>Nejvíc ji proměnil jazzový pianista Henry Crowder. Byl jejím partnerem a zároveň pomáhal provozovat tiskárnu a skládat archy. Vztah s ním podle The New York Review of Books výrazně podnítil její občanskoprávní angažmá. Maud zareagovala rasisticky: nechala dvojici sledovat soukromými detektivy a snažila se dosáhnout Crowderova vyhoštění. Mezi matkou a dcerou se otevřela válka. Nancy odpověděla činem. V roce 1934 vydala rozsáhlou antologii Negro, která shromáždila poezii, prózu a politické texty o černošské kultuře a rasismu.</p>



<p>Psychologové popisují ambivalentní vazbu jako neustálou nejistotu, intenzivní hlad po pozornosti a obtížné zklidnění. Vyhýbavou vazbu spojují s nedůvěrou k blízkosti. Nancyiny vztahové bouře, rychle se měnící partneři a ostré střety se s těmito vzorci nápadně shodují. Stejný neklid ovšem poháněl i její odvahu. Na rozdíl od jiných dědiček dvacátých let, které zůstaly ikonami módy a skandálu, vložila do svých kauz peníze, práci i pověst.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Chřipka, operace, alkohol: jak se zanedbané dětství propisovalo do těla</h2>



<p>Tělo začalo vypovídat brzy. Na začátku roku 1919 ji zasáhla španělská chřipka s těžkým zápalem plic a na zotavenou odjela do jižní Francie. O rok později podstoupila hysterektomii a odstranění slepého střeva. Zákrok, jehož důvody zůstávají dodnes nejasné, ji málem stál život. Přidalo se k tomu dlouholeté pití, kouření a jídlo, které často vynechávala.</p>



<p>Odborníci z amerického Národního centra pro PTSD uvádějí, že chronické trauma v dětství může dlouhodobě ovlivnit vztahy, prožívání emocí, sebeobraz i schopnost důvěřovat. Dětství podle nás u Nancy vytvořilo podloží zranitelnosti. Nemoc a operace přinesly tělesné zlomy. Alkohol a válečný stres pak úpadek urychlily.</p>



<p>Po zkušenostech ze španělské občanské války přišla další rána. Když se po osvobození Francie vrátila do svého domu v Réanville, našla ho vyrabovaný. Dopisy od slavných autorů, obrazy i africké sochy byly zničené nebo pryč. Nejvíc ji ranilo zjištění, že škody napáchali místní lidé, které považovala za přátele. Další léta už provázela narůstající podezíravost, život v laciných hotelech a pobyty v nemocnicích. Podle edice Nottinghamské univerzity Nancy Trent byla na konci „přízračně hubená“. Zemřela v polovině března 1965 v pařížské nemocnici Cochin.</p>



<p>Dospělí, kteří v dětství podobný citový chlad zažili, mají dnes k dispozici víc pomoci než ona. Americká doporučení z roku 2023 považují za nejúčinnější terapie zaměřené na trauma. Opakovaná zkušenost bezpečného vztahu, třeba s terapeutem, může část toho, co v raném věku chybělo, dodatečně vybudovat.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/historie-kultura/nancy-cunard-detstvi-bez-lasky-vliv-na-psychiku/">Nancy Cunard vychovávali sluhové, ne rodiče. Chyběl jí oxytocin z vazby s matkou a důsledky se projevily na celém jejím těle</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
		<media:content url="https://www.youtube.com/embed/dgltzIeh3G4" medium="video" width="1280" height="720">
			<media:player url="https://www.youtube.com/embed/dgltzIeh3G4" />
			<media:title type="plain">Nancy Cunard: The Woman Who Turned Fashion Into a Rebellion</media:title>
			<media:description type="html"><![CDATA[Even a hundred years ago, there were women who refused to be ordinary. Born into British aristocracy, Nancy Cunard rejected a life of quiet refinement to bec...]]></media:description>
			<media:thumbnail url="https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2026/11/nancy-cunard-the-woman-who-turne.jpg" />
			<media:rating scheme="urn:simple">nonadult</media:rating>
		</media:content>
	</item>
		<item>
		<title>Kojení se desítky let hodnotilo podle délky. Studie na 712 matkách ukázala, že spokojenost závisí na jiném mechanismu</title>
		<link>https://vedazive.cz/clovek/kojeni-se-desitky-let-hodnotilo-podle-delky-studie-na-712-matkach-ukazala-ze-spokojenost-zavisi-na-jinem-mechanismu/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Veronika Holečková]]></dc:creator>
		<pubDate>Sat, 10 Oct 2026 03:00:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Člověk]]></category>
		<category><![CDATA[děti]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<category><![CDATA[zdraví]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=219000</guid>

					<description><![CDATA[<p>Deanna Nardella, instruktorka pediatrie a laktační medicíny na Yale School of Medicine, oslovila 712 žen ze 48 amerických států, které v letech 2024–2025 porodily donošené dítě.</p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Nezajímalo ji, kolik měsíců kojily. Ptala se na něco jiného: měly jste před porodem vlastní cíl, jak dlouho chcete dítě krmit mateřským mlékem? A podařilo se vám ho naplnit? Odpovědi, <a rel="nofollow noopener" href="https://jamanetwork.com/journals/jamanetworkopen/fullarticle/2853807" target="_blank">publikované v JAMA Network Open</a>, přinesly čísla, která nutí přehodnotit desítky let zažitý způsob, jakým zdravotnictví pohlíží na kojení. Z 474 účastnic, jež v době vyplnění dotazníku už nekojily, čtyři z deseti svůj předporodní cíl nesplnily. A právě tato skupina vykazovala dramaticky vyšší míru zklamání, úzkosti i depresivních symptomů, bez ohledu na to, kolik týdnů či měsíců dítě skutečně sálo.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Proč zdravotnictví desítky let počítalo hlavně měsíce u prsu</h2>



<p>Veřejné zdravotní systémy po celém světě si zvykly hodnotit kojení dvěma snadno měřitelnými veličinami: délkou trvání a výlučností. Americký program <a rel="nofollow noopener" href="https://odphp.health.gov/healthypeople/objectives-and-data/browse-objectives/infants/increase-proportion-infants-who-are-breastfed-1-year-mich-16" target="_blank">Healthy People 2030</a> stanovuje samostatné cíle pro výlučné kojení do šesti měsíců a pro jakékoli kojení v jednom roce věku dítěte. V Česku funguje obdobná logika: Národní zdravotnický informační portál za rok 2024 uvádí, že při propuštění z porodnice bylo plně kojeno <a rel="nofollow noopener" href="https://www.nzip.cz/data/nrrz/infografiky/kojeni-2025.pdf" target="_blank">75 % novorozenců</a>. Nemocniční indikátory, populační statistiky, mezinárodní srovnání, to vše stojí na kalendáři.</p>



<p>Důvod je pragmatický. Měsíce a procenta se sbírají snadno, porovnávají napříč kohortami a dají se přeměnit v politický cíl. Jenže Nardellina studie upozorňuje, že v odborné literatuře chybí takzvané ukazatele zaměřené na prožitek konkrétní ženy (v angličtině person-centered outcomes). Samotná délka či exkluzivita totiž nevypovídají o tom, jestli matka svou zkušenost vnímá jako zdařilou, nebo jako osobní prohru.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Čtyři z deseti matek nedosáhly vlastního cíle, a šest z nich to neslo těžce</h2>



<p>Klíčový objev yaleovské práce spočívá v jednoduché trojici otázek. Chtěla jste kojení zkusit? Měla jste představu, jak dlouho chcete dítě krmit mateřským mlékem? Dosáhla jste toho? Třetí otázka nabízela rozlišení, které dosavadní výzkumy opomíjely: respondentka mohla odpovědět „ne, ale jsem s tím v pohodě&#8220;, anebo „ne, a cítím zklamání&#8220;.</p>



<p>Z celého vzorku 712 účastnic mělo 83 % předem stanovený cíl. Zbylých 17 % žádný konkrétní plán nemělo, už samotný tento údaj posouvá debatu od otázky „jak dlouho kojit&#8220; k otázce „má vůbec každá žena mít předem pevně stanovené číslo&#8220;. Mezi 474 ženami, které v době dotazníku už kojení ukončily, 59,7 % svůj záměr splnilo a 40,3 % ho nedosáhlo. Z těch, které cíl minuly, 60,7 % pociťovalo zklamání.</p>



<p>A právě tady se objevuje zásadní zjištění. Zklamaná skupina vykazovala 8× až 10× vyšší pravděpodobnost silného nesouhlasu s výroky „jsem se svou zkušeností spokojená&#8220; a „byla jsem v kojení úspěšná&#8220;. Současně u ní výzkumníci zaznamenali častější výskyt úzkostných a depresivních symptomů. Nešlo přitom o biologický mechanismus laktace, nýbrž o psychologicko-systémovou vazbu: předporodní očekávání, reálný průběh, kvalita pomoci, kterou žena dostala, a následné emoční vyhodnocení celé zkušenosti.</p>



<figure class="wp-block-image size-large"><a class="transfer-szn-utm" href="https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2026/08/miminko-dite.jpg"><img decoding="async" width="1024" height="575" loading="lazy" src="https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2026/08/miminko-dite-1024x575.jpg" alt="" class="wp-image-216509 transfer-szn-utm" srcset="https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2026/08/miminko-dite-1024x575.jpg 1024w, https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2026/08/miminko-dite-450x253.jpg 450w, https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2026/08/miminko-dite-150x84.jpg 150w, https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2026/08/miminko-dite-768x431.jpg 768w, https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2026/08/miminko-dite.jpg 1200w" sizes="auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px" /></a></figure>



<h2 class="wp-block-heading">Které překážky stojí mezi plánem a realitou nejčastěji</h2>



<p>Nardellina data odhalují konkrétní bariéry. Nízká tvorba mléka se objevila u 59,7 % žen s nesplněným cílem oproti 25,1 % u těch, které záměr naplnily; poměr šancí dosáhl hodnoty 4,42. Potíže s přisátím hlásila polovina neúspěšné skupiny. Císařský řez zvyšoval pravděpodobnost nesplnění 1,5×.</p>



<p>Systémové faktory však hrály srovnatelně silnou roli:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li><strong>Nevyhovující nebo chybějící pomoc s kojením</strong>: 24,1 % žen s nesplněným cílem oproti 7,8 % u splněného (poměr šancí 3,38).</li>



<li><strong>Pojištění přes Medicaid</strong>: poměr šancí 2,04 pro nesplnění cíle, pravděpodobně kvůli nižší dostupnosti hrazeného laktačního poradenství a menší pracovní flexibilitě.</li>



<li><strong>Kratší rodinné pracovní volno</strong>: absence volna druhého pečujícího zvyšovala riziko 1,8×.</li>
</ul>



<p>Americká pediatrická akademie i Centrum pro kontrolu nemocí přidávají k tomuto výčtu ještě nevhodné nemocniční postupy, slabou vzájemnou podporu a chybějící podmínky pro kojení na pracovišti. Americká preventivní pracovní skupina (USPSTF) navíc mezi výzkumné priority výslovně řadí možné škody spojené s emoční pohodou matky, včetně pocitů viny, studu a selhání.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Co by se změnilo, kdyby zdravotníci zjišťovali osobní cíl ještě před porodem</h2>



<p>Nejpřímočařejší důsledek studie míří do ordinací a porodních sálů. Pokud zdravotník před porodem zjistí, jakou představu žena o kojení má, a po porodu aktivně ověří, zda pomoc skutečně dorazila a fungovala, může se proměnit víc než jen statistika délky. Může klesnout počet žen, které si z prvních měsíců mateřství odnášejí pocit osobního krachu.</p>



<p><a rel="nofollow noopener" href="https://www.cdc.gov/breastfeeding/php/strategies/public-health-strategies-for-continuity-of-care-in-breastfeeding.html" target="_blank">CDC doporučuje</a> koordinovaný systém péče začínající už v těhotenství a pokračující až do odstavu, s konzistentní, individuálně přizpůsobenou podporou. Yaleovská studie nabízí rovnou použitelný základ otázek: chce žena kojení zkusit? Má představu o délce? Jakou podporu může potřebovat? A co pro ni bude přijatelný záložní plán, pokud přijde bolest, nízká tvorba mléka nebo jiná komplikace?</p>



<p>Starší americká práce z kohorty IFPS II (2005–2007) už před deseti lety <a rel="nofollow noopener" href="https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/25858883/" target="_blank">ukázala</a>, že spokojenost a délka kojení nejsou totožné veličiny. Ve 12 měsících po porodu bylo víc žen, které se cítily spokojené, než žen, které v tu chvíli ještě kojily. A naopak, některé matky kojily dlouho, aniž by svou zkušenost hodnotily kladně. Nardellina studie tento princip potvrzuje a kvantifikuje: zásadní rozdíl nevytváří kalendář sám o sobě, ale soulad mezi plánem a výsledkem.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Jak daleko má česká praxe k individuálním kojícím cílům</h2>



<p>Česká doporučení stále silně pracují s délkou: WHO a ministerstvo zdravotnictví doporučují šest měsíců výlučného kojení a pokračování minimálně do dvou let. Nemocniční indikátory sledují podíl plně kojených dětí při propuštění. Metodická doporučení na webu Kojeni.cz zároveň odmítají zastaralé praktiky jako časové omezování délky kojení nebo krmení podle hodin.</p>



<p>Posun v jazyce je patrný. Vládní tisková zpráva ke <a rel="nofollow noopener" href="https://vlada.gov.cz/cz/ppov/rovne-prilezitosti-zen-a-muzu/aktuality/svetovy-tyden-kojeni-2025-respektujeme--podporujeme--menime--221087/" target="_blank">Světovému týdnu kojení 2025</a> zdůrazňuje respekt, informovanou volbu a systémové podmínky. Doporučený postup České lékařské komory pro novorozenecká oddělení mluví o nehodnotícím přístupu a podpoře bez nátlaku. Explicitní rutinní práci s individuálním předporodním kojícím cílem, tedy přesně to, co yaleovská studie navrhuje, jsme ale v otevřených českých profesních materiálech nenašli.</p>



<p>Podle nás je právě tady prostor pro změnu. Stačilo by do předporodní přípravy přidat tři jednoduché otázky a po porodu ověřit, jestli žena dostala pomoc, kterou potřebovala. Kdyby se ukázalo, že i v českém prostředí platí stejná vazba mezi splněným cílem a psychickou pohodou, mohlo by to ušetřit stovky žen ročně zbytečného pocitu, že selhaly, přestože ve skutečnosti narazily na systémovou bariéru, se kterou jim nikdo nepomohl.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/clovek/kojeni-se-desitky-let-hodnotilo-podle-delky-studie-na-712-matkach-ukazala-ze-spokojenost-zavisi-na-jinem-mechanismu/">Kojení se desítky let hodnotilo podle délky. Studie na 712 matkách ukázala, že spokojenost závisí na jiném mechanismu</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Podíl lidí s přetrvávající úzkostí vzrostl za dekádu z 43 na 58 %. Příčinou není víc nemocných, ale pomalejší návrat k normálu</title>
		<link>https://vedazive.cz/clovek/podil-lidi-s-pretrvavajici-uzkosti-vzrostl-za-dekadu-z-43-na-58-pricinou-neni-vic-nemocnych-ale-pomalejsi-navrat-k-normalu/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Veronika Holečková]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 04 Oct 2026 14:00:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Člověk]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<category><![CDATA[psychologie]]></category>
		<category><![CDATA[zdraví]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=218993</guid>

					<description><![CDATA[<p>Podíl lidí, u nichž duševní porucha přetrvává i po třech letech, vzrostl v Nizozemsku ze 43 na 58 procent. Za dvanáct let se tříletá persistence téměř zdvojnásobila v úzké definici úzkostných poruch.</p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Když v roce 2010 nizozemští epidemiologové poprvé sledovali, kolik účastníků studie NEMESIS si diagnózu ponese i tři roky po prvním rozhovoru, vyšlo jim 42,7 procenta. O dvanáct let později, s novou kohortou a identickou metodikou, se číslo vyšplhalo na 57,9 procenta. Tento údaj, čerstvě publikovaný v časopise <a rel="nofollow noopener" href="https://www.cambridge.org/core/journals/psychological-medicine/article/are-common-mental-disorders-more-persistent-over-time-insights-from-the-netherlands-mental-health-survey-and-incident-studies-nemesis/ED2BB05054BC56D40F8B74F63AE89373" target="_blank">Psychological Medicine</a>, se vztahuje k takzvané široké persistenci „jakékoli běžné duševní poruchy&#8220;, tedy úzkostí, poruch nálady i závislostí dohromady. Samotné úzkostné poruchy přitom zaznamenaly v úzké definici ještě dramatičtější skok: z 24,4 na 40,1 procenta.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Co přesně měří persistence a proč záleží na definici</h2>



<p>Slovo „persistence&#8220; ve studii NEMESIS znamená konkrétní věc: člověk splnil diagnostická kritéria duševní poruchy v posledních dvanácti měsících při vstupním rozhovoru a znovu je splnil kdykoli během následujících tří let. Výzkumníci pracovali se dvěma variantami. Úzká definice počítá jen případy, kdy přetrvala tatáž diagnostická kategorie, například generalizovaná úzkostná porucha na začátku i na konci. Široká definice zachycuje i diagnostické přechody: člověk vstoupil s úzkostí, ale po třech letech splňoval kritéria deprese nebo poruchy spojené s užíváním návykových látek. Právě tato široká optika odkrývá fenomén, který běžná statistika přehlíží: pacient se může „zbavit&#8220; jedné diagnózy, a přesto zůstat psychicky nemocný.</p>



<p>Srovnávané kohorty dělí dvanáct let. NEMESIS-2 sbírala vstupní data v letech 2007–2009 a sledovala účastníky do roku 2012. NEMESIS-3 nastoupila s výchozím měřením 2019–2022 a kontrolním sledováním do roku 2024. Obě vlny používaly totožný diagnostický nástroj CIDI 3.0, takže metodický posun jako vysvětlení nárůstu odpadá.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Tři osy jednoho problému: prevalence, incidence a přetrvávání</h2>



<p>Persistence nestojí osamoceně. Stejný výzkumný program NEMESIS dodal data i pro další dvě osy. Dvanáctiměsíční prevalence jakékoli běžné duševní poruchy v nizozemské populaci stoupla ze 17,4 na 26,1 procenta, to ukázala již dřívější <a rel="nofollow noopener" href="https://cijfers.trimbos.nl/wp-content/uploads/2023/05/World-Psychiatry-2023-Have-Prevalence-and-trends-of-common-mental-disorders-from-2007-2009-to-2019-2022-results-from-the-Netherlands-Mental-Health-Survey-and-Incidence-Studies-NEMESIS.pdf" target="_blank">publikace ve World Psychiatry</a>. Tříletá incidence, tedy podíl lidí, kteří onemocněli poprvé, vzrostla z 8,5 na 14,0 procenta. A k tomu přibyla třetí vrstva: ti, kdo už nemocní byli, se uzdravují pomaleji.</p>



<p>Tato kombinace vytváří efekt sněhové koule. Přibývají noví pacienti, stávající se zotavují déle a celková zátěž roste rychleji, než by odpovídalo samotnému nárůstu nových případů. Poruchy nálady přitom vykazují nejvyšší míru přetrvávání, v široké definici 63,2 procenta v novější kohortě. Úzkostné poruchy dosáhly 57,1 procenta, závislosti 55,1 procenta.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Proč běžné vysvětlení selhává a co říkají hypotézy autorů</h2>



<p>Nabízí se otázka: nestojí za vším prostě horší dostupnost péče? Data ji vyvracejí. Podíl lidí s poruchou, kteří využívali pouze praktického lékaře, se mezi kohortami posunul jen mírně, z 12,5 na 16,5 procenta. Specializovanou psychiatrickou nebo psychologickou pomoc vyhledalo v obou vlnách prakticky totéž procento: 26,3 versus 26,2. Vyšší persistence tedy nejde jednoduše připsat tomu, že by se lidé léčili méně.</p>



<p>Stejně tak selhávají klasické sociodemografické proměnné. Navazující analýza téhož týmu ukázala, že změny ve věkové struktuře, příjmu, vzdělání či životním stylu vysvětlují jen malou část nárůstu. Autoři formulují hypotézy opatrně: hlubší individualizace společnosti, všudypřítomnost sociálních sítí, tlak na výkon, nedostupné bydlení, klimatická úzkost, ozbrojené konflikty v Evropě. Žádný z těchto faktorů studie kauzálně nepotvrdila, jde o interpretační rámec, který čeká na ověření.</p>



<p>Druhá kohorta sbírala vstupní data částečně během pandemie covidu-19 (2019–2022). Autoři však ve svých dřívějších pracích nenašli významný rozdíl v prevalenci duševních poruch před pandemií a během ní (26,7 versus 25,7 procenta) a pandemii tedy považují spíše za krátkodobý otřes než za hlavní příčinu dlouhodobého trendu.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Co to znamená pro systém péče, a jak na tom stojí Česko</h2>



<p>Studie NEMESIS mění optiku, kterou se díváme na duševní zdraví. Dosavadní veřejnozdravotní debata se soustředila převážně na záchyt nových případů a na to, kolik lidí se k léčbě vůbec dostane. Nizozemská data ukazují, že stejně zásadní je otázka, jak dlouho a jak kvalitně systém pacienta provází. Diagnostické přechody, z úzkosti do deprese, z deprese k závislosti, vyžadují kontinuitu sledování a flexibilitu terapeutického plánu, kterou fragmentovaná péče obtížně zajišťuje.</p>



<p>Česká republika srovnatelnou longitudinální studii persistence nemá. Existující data ale naznačují obdobný směr zátěže: počet pacientů v oboru psychiatrie vzrostl podle <a rel="nofollow noopener" href="https://www.uzis.cz/index.php?id=8386&amp;pg=record" target="_blank">ÚZIS</a> z necelých 465 tisíc v roce 2007 na více než 637 tisíc v roce 2020. Měření NÚDZ během pandemie zachytilo nárůst prevalence jakéhokoli duševního onemocnění v dospělé populaci z 20 na 33 procent. Jde ovšem o prevalenci a léčebný kontakt, nikoli o persistenci v nizozemském smyslu.</p>



<p>Systémová odpověď se rýsuje v <a rel="nofollow noopener" href="https://www.mzcr.cz/wp-content/uploads/2020/01/N%C3%A1rodn%C3%AD-ak%C4%8Dn%C3%AD-pl%C3%A1n-pro-du%C5%A1evn%C3%AD-zdrav%C3%AD-2020-2030.pdf" target="_blank">Národním akčním plánu pro duševní zdraví 2020–2030</a>, který klade důraz na koordinaci péče, komunitní dostupnost a datový monitoring. Praktickým nástrojem jsou centra duševního zdraví; v rámci projektu CDZ IV má vzniknout minimálně patnáct nových. Právě tato centra mohou zajistit dlouhodobé provázení pacienta přes hranice jednotlivých diagnóz, nikoli jen jednorázový zásah v akutní fázi.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Kdy hledat pomoc a na co se ptát</h2>



<p>Pro člověka, který se s úzkostí potýká déle než rok bez výrazného zlepšení, nabízejí klinická doporučení několik konkrétních kroků:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li>Ověřit, zda byla diagnóza znovu posouzena, protože za úzkostí se může skrývat komorbidní deprese, tělesné onemocnění napodobující úzkostné příznaky nebo problém s návykovými látkami.</li>



<li>Prověřit, zda léčba proběhla v dostatečné dávce a délce; předčasné vysazení medikace patří k nejčastějším příčinám zdánlivé neúčinnosti.</li>



<li>Při selhání dvou adekvátních léčebných pokusů požádat o konzultaci specialisty.</li>



<li>U závažnějších stavů kombinovat psychoterapii s farmakoterapií, protože obě metody se vzájemně posilují.</li>
</ul>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/clovek/podil-lidi-s-pretrvavajici-uzkosti-vzrostl-za-dekadu-z-43-na-58-pricinou-neni-vic-nemocnych-ale-pomalejsi-navrat-k-normalu/">Podíl lidí s přetrvávající úzkostí vzrostl za dekádu z 43 na 58 %. Příčinou není víc nemocných, ale pomalejší návrat k normálu</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Na TikToku nasbíral pojem „alpský rozvod“ miliony zhlédnutí. Muži na túrách opouštějí partnerky, za vzorcem stojí soutěživost</title>
		<link>https://vedazive.cz/clovek/na-tiktoku-nasbiral-pojem-alpsky-rozvod-miliony-zhlednuti-muzi-na-turach-opousteji-partnerky-za-vzorcem-stoji-soutezivost/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Veronika Holečková]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 28 Sep 2026 04:00:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Člověk]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<category><![CDATA[psychologie]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=218487</guid>

					<description><![CDATA[<p>TikTokem se šíří „alpský rozvod&#8220;, virální trend, který pojmenovává situaci, kdy muž opustí partnerku uprostřed horské túry. Za chytlavým názvem se ale skrývá reálné bezpečnostní riziko.</p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Dne 18. února 2026 zveřejnila uživatelka @everafteriya na TikToku krátké video: uplakaná žena sestupuje po skalnaté stezce, protože ji partner nechal samotnou v terénu, který nezná. Do poloviny března nasbíral klip přes 23 milionů zhlédnutí a 4,2 milionu lajků. Pod ním se začaly kupit stovky komentářů s totožným zážitkem. Sociální síť tak dala jméno jevu, který horští záchranáři, turistické spolky i outdoorové terapeutky popisují už roky, jen pro něj dosud chyběl výraz, který by se vešel do jednoho hashtagu.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Odkud pochází výraz „alpský rozvod&#8220; a proč zní tak temně</h2>



<p>Kořeny sahají hlouběji než k jakémukoli algoritmu. Skotsko-kanadský spisovatel Robert Barr publikoval povídku <em>An Alpine Divorce</em> v říjnu 1893 v <a rel="nofollow noopener" href="https://www.victorianresearch.org/atcl/show_title.php?aid=2686&amp;tid=9154" target="_blank">The English Illustrated Magazine</a>. Její zápletka je mrazivá: manžel plánuje shodit svou ženu ze srázu v Alpách, aby „vyřešil&#8220; manželství. Barr text později zařadil do sbírky <em>Revenge!</em> z roku 1896. Název tedy nese daleko temnější náboj, než naznačuje odlehčený tón TikToku, a odkazuje k úmyslnému ohrožení partnera v horském prostředí.</p>



<p>Současná definice je mírnější, ale stále znepokojivá. Partner, zpravidla muž, zrychlí, přestane čekat a nechá partnerku samotnou na trase, kde spoléhá na jeho orientaci, vybavení nebo prostou fyzickou přítomnost. Britský <a rel="nofollow noopener" href="https://www.theguardian.com/lifeandstyle/ng-interactive/2026/mar/17/alpine-divorce-abandoned-hiking-trail" target="_blank">Guardian</a> přinesl v březnu 2026 vlastní reportáž s rozhovory, které ukazují, že nejde o ojedinělou historku. Žena jménem MJ popsala výstup na Angel&#8217;s Landing v Utahu: její partner ji předběhl a dolů sešel s jinou ženou, kterou cestou potkal. Naomi zase vyprávěla, jak ji muž odmítl počkat, protože plnil osobní výkonový cíl, totiž zdolat nejvyšší vrchol v každém utažském okrese. Obě epizody skončily rozchodem.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Proč ego a výkon v horách rychle přerostou v ohrožení života</h2>



<p>Terapeutka Doriel Jacov v rozhovoru pro Guardian pojmenovala jádro problému: mužská socializace v outdooru klade důraz na sílu, nezávislost a stoicismus. Fotografka Julie Ellison doplnila, že v pozadí často stojí mužské ego, potřeba dokázat si vlastní výkonnost, i za cenu opuštění pomalejšího parťáka. Magazín <a rel="nofollow noopener" href="https://www.rei.com/blog/news/are-experiences-for-women-making-the-outdoors-more-inclusive" target="_blank">REI Co-op Journal</a> přidává širší kulturní rámec: outdoorové sporty po dekády nesly narativ, v němž ženy bývaly vnímány jako pomalejší, slabší a méně odvážné. Ženské komunity, jako třeba Women&#8217;s Wine Hiking Society, vznikají právě jako protiváha tohoto kultu závodění; jejich filozofie stojí na společném tempu, vzájemné podpoře a odmítnutí summitové soutěživosti.</p>



<p>Kde přesně leží hranice mezi neohleduplností a skutečným nebezpečím? Podle Jacov v momentě, kdy někdo vědomě zanechá partnerku ve vysoce rizikovém terénu, vstupuje dynamika do oblasti zneužívajícího chování. Prakticky to znamená: neznámá trasa, odbočky bez značení, výškový nebo zimní terén, fyzická vyčerpanost, nulová orientace, žádný plán návratu. Americká <a rel="nofollow noopener" href="https://www.nps.gov/articles/hiking-safety.htm" target="_blank">National Park Service</a> výslovně stanovuje, že tempo má určovat nejpomalejší člen skupiny a že se skupina nemá rozdělovat kvůli rozdílné rychlosti, ani v nouzi, pokud to nevyžaduje bezpečnost.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Tragédie na Grossglockneru: když se z trendu stane trestní kauza</h2>



<p>Extrémní pól celé debaty představuje případ rakouského horolezce Thomase P. Dne 26. ledna 2025 vyrazil se svou partnerkou na zimní výstup po Stüdlgratu na Grossglockner (3 798 m n. m.). Žena krátce pod vrcholem zkolabovala vyčerpáním a podchlazením. Zemřela. Soud v únoru 2026 uznal Thomase P. vinným z hrubě nedbalostního usmrcení a uložil mu pět měsíců podmíněně a pokutu 9 600 eur. K březnu 2026 verdikt nebyl pravomocný; obě strany se odvolaly.</p>



<p><a rel="nofollow noopener" href="https://www.alpenverein.de/artikel/was-geschah-am-grossglockner_b4d0e8f4-18fc-4cc6-81e6-be1dc62d52d0" target="_blank">Německý alpský spolek (DAV)</a> po kauze zveřejnil pět poučení. Tři z nich mají přímou vazbu k fenoménu alpského rozvodu:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li><strong>Hory nejsou bezprávný prostor</strong>, kdo vede méně zkušeného partnera do náročného terénu, přebírá faktickou odpovědnost.</li>



<li><strong>Obrat na hoře je projev síly</strong>, rozhodnutí vzdát se vrcholu chrání životy.</li>



<li><strong>Zkušenější se přizpůsobují slabším</strong>, kompetentní horolezec musí umět rozpoznat, že druhá osoba túru nezvládne, a podle toho jednat.</li>
</ul>



<p>Srovnání s tiktokovými příběhy je na místě jen opatrně. Většina virálních videí zachycuje označené stezky, sólový sestup a rozpad vztahu. Grossglockner znamenal zimní vysokohorský výstup, kompetenční propast mezi partnery a smrt. Společný jmenovatel ale zůstává: silnější člen skupiny upřednostnil vlastní cíl před bezpečností toho slabšího.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Co dělat, když vás partner opustí v terénu, a jak tomu předejít</h2>



<p>Česká turistická metodika zná tento problém strukturálně, i když pro něj nepoužívá virální anglický název. <a rel="nofollow noopener" href="https://kct.cz/wp-content/uploads/2025/06/Ucebni-texty-pro-kvalifikacni-stupen-vedouci-turistiky-2013-uprava-cerven-2025.pdf" target="_blank">Klub českých turistů</a> ve svých učebních textech stanovuje jasný řád: vedoucí vpředu, hned za ním nejslabší účastníci, systém „na zadního&#8220; a povinné zastavení celé skupiny při ztrátě kontaktu. Slovenská Horská záchranná služba řešila obdobný případ v Nízkých Tatrách, kde se turistická skupina rozdělila a musela být znovu navigačně spojena.</p>



<p>Před každou společnou túrou stojí za to projít jednoduchý checklist:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li><strong>Trasu volit podle kondice slabšího partnera</strong>, včetně převýšení a technické náročnosti.</li>



<li><strong>Domluvit pevný čas obratu</strong>, hodinu, po které se skupina vrací bez ohledu na vzdálenost od vrcholu.</li>



<li><strong>Rozdělit vybavení tak, aby každý unesl základní nouzové minimum</strong>, mapu nebo GPS, vodu, teplou vrstvu, nabitý telefon.</li>



<li><strong>Stanovit plán pro případ nevolnosti, strachu nebo zhoršení počasí.</strong></li>



<li><strong>Sdílet itinerář s někým mimo skupinu</strong>, elektronická kniha túr v <a rel="nofollow noopener" href="https://www.zachrankaapp.cz/cs/jak-aplikaci-pouzivat" target="_blank">aplikaci Záchranka</a> odešle přesnou polohu a umožní přivolat Horskou službu na lince 1210.</li>
</ul>



<p>A pokud k opuštění přece jen dojde? Nehnat se za partnerem naslepo mimo značenou cestu. Zastavit na rozcestí, šetřit baterii telefonu, vyhodnotit orientaci a počasí. Při jakémkoli zdravotním problému nebo ztrátě orientace volat pomoc; čekání „až se vrátí&#8220; v horském terénu představuje hazard, který se s každou hodinou prohlubuje.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Proč ženské outdoorové komunity rostou jako odpověď na výkonový kult</h2>



<p>TikTok dal chytlavou nálepku situaci, kterou bezpečnostní manuály popisovaly desítky let. Virální vlna z února a března 2026 ale přinesla i něco navíc: hromadné svědectví žen, které v komentářích pod jedním videem zjistily, že jejich zážitek sdílejí tisíce dalších. Krátký formát, algoritmické šíření a komentářová kultura proměnily osobní příběh v kolektivní výpověď během dnů.</p>



<p>Reakce outdoorového světa na sebe nenechala čekat. Ženské turistické a horolezecké skupiny zaznamenávají rostoucí zájem a jejich filozofie stojí v přímém protikladu k logice alpského rozvodu. Místo závodění na vrchol nabízejí společné tempo, vzájemnou péči a prostor pro přiznání, že člověk potřebuje pauzu. </p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/clovek/na-tiktoku-nasbiral-pojem-alpsky-rozvod-miliony-zhlednuti-muzi-na-turach-opousteji-partnerky-za-vzorcem-stoji-soutezivost/">Na TikToku nasbíral pojem „alpský rozvod“ miliony zhlédnutí. Muži na túrách opouštějí partnerky, za vzorcem stojí soutěživost</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Zoo v Cincinnati vydělala na indiánech 25 000 dolarů za tři měsíce. Lidské výstavy vznikly jako odnož obchodu s exotickou zvěří</title>
		<link>https://vedazive.cz/historie-kultura/zoo-v-cincinnati-vydelala-na-indianech-25-000-dolaru-za-tri-mesice-lidske-vystavy-vznikly-jako-odnoz-obchodu-s-exotickou-zveri/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Veronika Holečková]]></dc:creator>
		<pubDate>Sat, 12 Sep 2026 03:00:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Historie a kultura]]></category>
		<category><![CDATA[historie]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<category><![CDATA[zoo]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=217706</guid>

					<description><![CDATA[<p>Odhady mluví o 1,5 miliardy návštěv a téměř 35 000 vystavených lidí po celém světě. Přesto se o lidských zoo dodnes mluví jako o okrajové kuriozitě.</p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Září 1892, Praha, Střelecký ostrov. Mezi slaměnými chýšemi pochodují ženy v kostýmech „dahomejských amazonek&#8220;, předvádějí válečné tance a simulují boj. Publikum se mezi představeními prochází vesnicí, prohlíží si účinkující zblízka. Národní listy líčí bojovnice jako kruté válečnice, které v míru žvýkají tabák a opíjejí se. Pár set metrů odtud běží Holubova jihoafrická výstava s modely vesnic, khoiskou sekcí a více než 13 000 exponáty, přes 185 000 platících návštěvníků. Praha roku 1892 provozovala totéž co Paříž, Hamburk nebo Antverpy. Vystavování lidí za vstupné patřilo k běžné městské zábavě, a kdo chce pochopit, jak se z jednorázového nápadu stal celoevropský průmysl, musí začít u obchodu se zvěří.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Jak obchodník se zvířaty vynalezl výnosný formát</h2>



<p>Carl Hagenbeck, hamburský dodavatel exotické fauny pro zoologické zahrady a cirkusy, neměl v plánu vystavovat lidi. Impulz přišel od ilustrátora Heinricha Leutemanna: k objednanému stádu sobů by se hodila sámská rodina i s týpí, saněmi a zbraněmi. Hagenbeck nápad uchopil a proměnil v obchodní model: živá zvířata, živí lidé, kulisy každodenního života, vše zabalené do jednoho produktu, který sám nazýval „anthropologisch-zoologische Schaustellung&#8220;. Během následujících šesti dekád jeho firma uspořádala přes sedmdesát takových show. Některé přilákaly za jediný den přes 90 000 diváků.</p>



<p>Klíčem k úspěchu byl jednoduchý mechanismus: Hagenbeck angažoval lidi přímo z oblastí, odkud získával zvířata. Sámové přijížděli se soby, Egypťané s velbloudy, inuitské rodiny s kajaky. Výsledkem byl kompaktní balíček exotiky, který se dal snadno převážet z města do města. <a rel="nofollow noopener" href="https://hagenbeck.de/de/tierpark/tierpark/voelkerschauen_statement26.php" target="_blank">Tierpark Hagenbeck</a> dnes na svém webu rozsah i problematickou povahu těchto produkcí otevřeně přiznává.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Milionové návštěvnosti a státem hrazená podívaná</h2>



<p>Z putovní atrakce se záhy stal nástroj koloniální propagandy. Pařížská světová výstava roku 1889 umístila na Esplanade des Invalides „Negro Village&#8220; se 400 Afričany mezi koloniální pavilony. Francouzský stát přesuny schvaloval a financoval; antropologové na místě měřili těla a „vědecky&#8220; potvrzovali hierarchie ras. Jak popisuje <a rel="nofollow noopener" href="https://news.cnrs.fr/articles/in-the-days-of-human-zoos" target="_blank">CNRS</a>, výstavy nabízely exotiku lidem, kteří ji jinak nikdy nespatřili, a zároveň jim servírovaly zdůvodnění, proč je kolonizace správná.</p>



<p>Belgie šla ještě dál. V Antverpách roku 1885 vystavila 12 Afričanů, o devět let později 144 Kongolanů. Vrchol přišel v Tervurenu 1897: 267 obyvatel Konga rozmístěných v oddělených vesnicích, koloniální sekce s návštěvností přes milion lidí (ve špičkách až 40 000 denně). Pro výstavu se budovala Avenue de Tervuren i tramvajové spojení; fyzická infrastruktura města sloužila koloniální podívané krále Leopolda II. Sedm vystavených Kongolanů zemřelo. Podle <a rel="nofollow noopener" href="https://www.africamuseum.be/en/discover/history_articles/the_human_zoo_of_tervuren_1897" target="_blank">AfricaMuseum</a> šlo o záměrnou státní strategii, jak prodat koloniální projekt belgické veřejnosti.</p>



<p>Za oceánem fungoval jiný rámec, ale stejná logika. Zoologická zahrada v Cincinnati vydělala roku 1895 podle historičky Susan Meynové 25 000 dolarů díky táboru indiánů kmene Cree. O rok později podepsala tříměsíční kontrakt s 89 příslušníky Sicangu Lakota z rezervace Rosebud, „indiánská vesnice&#8220; s každodenním programem pohraničního života, napojená na popularitu Wild West show. Vedení zoo výslovně sázelo na zopakování předchozího výdělku.</p>



<figure class="wp-block-embed is-type-video is-provider-youtube wp-block-embed-youtube wp-embed-aspect-4-3 wp-has-aspect-ratio"><div class="wp-block-embed__wrapper">
<iframe loading="lazy" title="2002 - extract uit de film &quot;zoos humaines&quot; - wereldtentoonstelling 1897 afdeling tervuren" width="500" height="375" src="https://www.youtube.com/embed/waukgyoxW8o?feature=oembed" frameborder="0" allow="accelerometer; autoplay; clipboard-write; encrypted-media; gyroscope; picture-in-picture; web-share" referrerpolicy="strict-origin-when-cross-origin" allowfullscreen></iframe>
</div></figure>



<h2 class="wp-block-heading">Smlouvy, dluhy a smrt bez očkování: jak vypadal nábor</h2>



<p>Otázka, zda vystavovaní lidé věděli, do čeho jdou, nemá jednotnou odpověď. Frankfurtská zoo dokládá existenci pracovních smluv a mezd, zároveň ale připouští, že řada najatých lidí je nejspíš neuměla přečíst ani vyložit. Asymetrie byla zásadní.</p>



<p>Příběh Abrahama Ulrikaba ji ilustruje bolestně konkrétně. Inuitský muž z Labradoru přijal nabídku náboráře Johana Adriana Jacobsena s vidinou výdělku, který měl jeho rodinu zbavit dluhů u misionářů. Ulrikabův deník, dochovaný v archivu <a rel="nofollow noopener" href="https://germanhistorydocs.org/en/forging-an-empire-bismarckian-germany-1866-1890/diary-of-abraham-ulrikab-a-labrador-inuit-gives-an-account-of-his-experiences-in-europe-1880" target="_blank">German History in Documents and Images</a>, zachycuje přeplněné sály, zvědavé davy a narůstající úzkost. Jacobsen zanedbal očkování. Celá skupina zemřela na neštovice. Ostatky byly oficiálně identifikovány teprve roku 2014.</p>



<p>O generaci později vystupoval v německých Völkerschauen jako dítě Theodor Wonja Michael, ještě ve dvacátých a třicátých letech 20. století, kdy už nešlo o koloniální nadšení, ale o holou absenci pracovních alternativ pro černého chlapce ve Výmarské republice.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/historie-kultura/zoo-v-cincinnati-vydelala-na-indianech-25-000-dolaru-za-tri-mesice-lidske-vystavy-vznikly-jako-odnoz-obchodu-s-exotickou-zveri/">Zoo v Cincinnati vydělala na indiánech 25 000 dolarů za tři měsíce. Lidské výstavy vznikly jako odnož obchodu s exotickou zvěří</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
		<media:content url="https://www.youtube.com/embed/waukgyoxW8o" medium="video" width="480" height="360">
			<media:player url="https://www.youtube.com/embed/waukgyoxW8o" />
			<media:title type="plain">2002 - extract uit de film &quot;zoos humaines&quot; - wereldtentoonstelling 1897 afdeling tervuren</media:title>
			<media:description type="html"><![CDATA[Užívejte si videa a hudbu, kterou máte rádi, nahrávejte originální obsah a sdílejte vše s přáteli, rodinou i celým světem na YouTube.]]></media:description>
			<media:thumbnail url="https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2026/09/2002-extract-uit-de-film-zoos-hu.jpg" />
			<media:rating scheme="urn:simple">nonadult</media:rating>
		</media:content>
	</item>
		<item>
		<title>Zbytečné svaly na uších se zapínají, když se snažíte poslouchat. Za aktivací stojí mechanismus, který jsme zdědili po předcích</title>
		<link>https://vedazive.cz/clovek/zbytecne-svaly-na-usich-se-zapinaji-kdyz-se-snazite-poslouchat-za-aktivaci-stoji-mechanismus-ktery-jsme-zdedili-po-predcich/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Veronika Holečková]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 30 Aug 2026 02:00:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Člověk]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<category><![CDATA[zdraví]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=217023</guid>

					<description><![CDATA[<p>Drobný sval nad uchem, který většina z nás ani nevnímá, zesiluje elektrickou aktivitu pokaždé, když se mozek snaží vylovit hlas z hluku.</p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Představte si místnost plnou hovořících lidí. Snažíte se zachytit jedinou větu od člověka naproti, a zatímco se koncentrujete, nad vaším boltcem se děje něco, o čem nemáte tušení. Musculus auricularis superior, pozůstatek systému, kterým naši dávní předci natáčeli uši za zvukem, tiše přidává na obrátky. Tým neurovědců ze Saarland University přesně tenhle signál změřil, popsal a naznačil, že by jednou mohl sloužit jako objektivní ukazatel toho, kolik úsilí do poslechu investujete. Výsledky publikovali letos v lednu v časopise <a rel="nofollow noopener" href="https://www.frontiersin.org/journals/neuroscience/articles/10.3389/fnins.2024.1462507/full" target="_blank">Frontiers in Neuroscience</a>.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Neuronová fosilie stará 25 milionů let ožívá v laboratoři</h2>



<p>Většina savců dokáže boltce cíleně natáčet ke zdroji zvuku. Kočky, psi, koně, ti všichni využívají soustavu vnějších ušních svalů, která jim pomáhá lokalizovat kořist, predátora nebo partnera. U vyšších primátů tento aparát postupně slábl. Odhady sahají zhruba 25 milionů let zpátky, do doby, kdy rostoucí role zraku a hlasové komunikace oslabila selekční tlak na pohyblivý boltec. Svaly ale nezmizely. Anatomické přehledy potvrzují, že extrinzické ušní svaly, horní (superior), zadní (posterior) i přední (anterior), u lidí stále existují, jen vyvolávají minimální pohyb. Neurovědci pro ně razí výstižný pojem „neural fossil&#8220;: nervové dráhy přežily, svalovina zůstala, funkce se scvrkla na stín.</p>



<p>Právě ten stín zaujal skupinu kolem Andrease Schröera. Už v roce 2020 tým vedený Danielem Straussem prokázal v práci publikované v <a rel="nofollow noopener" href="https://elifesciences.org/articles/54536" target="_blank">eLife</a>, že zadní ušní sval reaguje na směr sluchové pozornosti; boltec se při soustředěném poslechu nepatrně pohnul, u jednoho probanda dokonce viditelně pouhým okem. Submilimetrové posuny zachytilo vysokorychlostní video. Otázka zněla: nese tenhle archaický systém i informaci o tom, jak moc se člověk při poslechu namáhá?</p>



<h2 class="wp-block-heading">Jak dvacet dobrovolníků odhalilo skrytý signál poslechového úsilí</h2>



<p>Schröerova studie z ledna 2025 zapojila dvacet mladých dospělých, dvanáct mužů a osm žen, průměrný věk 28 let, vesměs rodilé mluvčí němčiny bez neurologických obtíží a s normálním sluchem. Na kůži kolem obou uší i nad žvýkacím svalem vědci umístili elektrody snímající elektromyografický signál. Každý účastník absolvoval dvanáct pětiminutových pokusů, v nichž se snažil porozumět cílovému hlasu uprostřed rušivých mluvčích.</p>



<p>Obtížnost stoupala třemi cestami najednou:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li><strong>Počet rušivých hlasů</strong> se zvyšoval.</li>



<li><strong>Podobnost rušičů s cílovým hlasem</strong> rostla.</li>



<li><strong>Poměr signálu k šumu</strong> klesal od příznivých +10 dB přes +2 dB až k náročným −2 dB.</li>
</ul>



<p>Hlavní zjištění: musculus auricularis superior zesílil aktivitu právě v nejtěžší podmínce, kdy se poslech stával opravdu vyčerpávajícím. Zadní ušní sval, posterior, se choval jinak. Reagoval především na to, zda zvuk přicházel zepředu, nebo zezadu, tedy na prostorovou složku podnětu. Dva svaly, dva odlišné kanály informace.</p>



<p>Zajímavý detail: efekt horního svalu se naplno rozvinul až zhruba po dvou a půl minutách trvání pokusu. Jako by systém potřeboval čas, než se „zapne&#8220;, což odpovídá představě, že nejde o prostý reflex, ale o součást mechanismu pozornosti a kognitivního úsilí.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Proč audiologie zoufale hledá objektivní biomarker náročného poslechu</h2>



<p>Poslechové úsilí patří k pojmům, které audiologové dobře chápou, ale obtížně měří. Systematická rešerše z roku 2023 ukázala, že mezi různými metodami (dotazníky, výkonové testy, pupilometrie, EEG) panuje překvapivě slabá shoda: statisticky významnou korelaci vykazovalo jen 36,1 % porovnávaných dvojic a nejčastější síla těchto korelací dosahovala pouze úrovně „fair&#8220;. Obor zkrátka postrádá univerzální standard.</p>



<p>Česká klinická praxe to ilustruje z jiného úhlu. Velká pracoviště jako <a rel="nofollow noopener" href="https://www.fnmotol.cz/kliniky-a-ambulance/centrum-kochlearnich-implantatu-u-dospelych-fnmh/" target="_blank">FN Motol</a> či ORL klinika FNUSA veřejně popisují tónovou a slovní audiometrii, objektivní vyšetření typu BERA, otoakustické emise (DPOAE) nebo neurální telemetrii (NRT) u kochleárních implantátů. Cílené měření poslechového úsilí jako samostatného parametru v jejich veřejně dostupných materiálech zatím nefiguruje. Aurikulární EMG by právě sem mohlo přinést nový, dosud nevyužitý kanál.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Od laboratorní kuriozity ke sluchadlům s vlastním úsudkem</h2>



<p>Cesta k praktickému využití se rýsuje rychleji, než by člověk čekal od „fosilního&#8220; svalu. Už v roce 2023 Schröerův tým demonstroval, že aurikulární EMG lze snímat suchými elektrodami zabudovanými přímo do individuálních ušních vložek. Z takového záznamu dokázali strojově dekódovat směr zvukové pozornosti s přesností kolem 80 % u zadního svalu a 69 % u záznamu z ušní vložky, a to na úrovni jednotlivých pokusů.</p>



<p>Navazující studie publikovaná 4. srpna 2026 ve <a rel="nofollow noopener" href="https://www.frontiersin.org/journals/neuroscience/articles/10.3389/fnins.2026.1838748/full" target="_blank">Frontiers in Neuroscience</a> posunula výzkum k uživatelům sluchadel. Autoři v ní výslovně hovoří o budoucích uzavřených zpětnovazebních smyčkách: sluchadlo by v reálném čase vyhodnocovalo svalový signál a podle něj upravovalo algoritmy potlačení hluku. Zajímavé je, že v aplikovaném prostředí se do hry výrazněji zapojil i zadní sval, zejména v prostorově složitějším hlukovém poli. Hranice mezi „svalem pro úsilí&#8220; a „svalem pro směr&#8220; se tak v praxi mohou prolínat.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Skryté mechanismy sluchu, o kterých vaše uši mlčí</h2>



<p>Horní ušní sval zdaleka nepředstavuje jedinou součástku, která v pozadí chrání a řídí váš sluch. Stapediový reflex, stah nejmenšího svalu v lidském těle, musculus stapedius, automaticky tlumí přenos silných zvuků do vnitřního ucha. Tensor tympani napíná bubínek a spolupracuje na stejné ochranné úloze. Eustachova trubice se při polknutí či zívnutí otevírá a vyrovnává tlak mezi středním uchem a okolím. Všechny tyto procesy běží bez vědomé kontroly, tiše a spolehlivě.</p>



<p>Právě v tom spočívá přitažlivost aurikulárního EMG: přidává k těmto nevědomým mechanismům další vrstvu, signál, který prozrazuje, jak intenzivně se mozek snaží rozluštit řeč v kakofonii okolního světa.</p>



<p>Dvacet probandů, laboratorní podmínky, zafixovaná hlava, žádný důkaz, že miniaturní pohyb boltce skutečně zlepšuje porozumění. Autoři sami upozorňují na anatomickou variabilitu svalu, možné přeslechy z okolních obličejových svalů i na to, že dosud netestovali lidi s poruchou sluchu ani jedince, kteří dokážou ušima hýbat volně. Přesto: drobný, téměř zapomenutý sval se právě stal kandidátem na rozhraní mezi lidskou pozorností a příští generací poslechových technologií.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/clovek/zbytecne-svaly-na-usich-se-zapinaji-kdyz-se-snazite-poslouchat-za-aktivaci-stoji-mechanismus-ktery-jsme-zdedili-po-predcich/">Zbytečné svaly na uších se zapínají, když se snažíte poslouchat. Za aktivací stojí mechanismus, který jsme zdědili po předcích</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>52 stanic ČHMÚ měří vedra od roku 1961. Rozdíl mezi první a poslední dekádou je 40násobný</title>
		<link>https://vedazive.cz/clovek/52-stanic-chmu-meri-vedra-od-roku-1961-rozdil-mezi-prvni-a-posledni-dekadou-je-40nasobny/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Veronika Holečková]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 17 Aug 2026 02:35:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Člověk]]></category>
		<category><![CDATA[historie]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<category><![CDATA[Počasí]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=216504</guid>

					<description><![CDATA[<p><em>V šedesátých letech zaznamenaly české meteorologické stanice dohromady 17 dnů s teplotou nad 35 °C. O půl století později jich napočítaly přes šest set.</em></p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Datový analytik Jáchym Brzezina vytáhl z otevřených dat Českého hydrometeorologického ústavu jednu jednoduchou, ale znepokojivou řadu. Vzal 52 stanic s téměř kompletním záznamem od roku 1961 do roku 2024, spočítal na každé z nich dny, kdy rtuť překročila 35 °C, a výsledky sečetl po dekádách. V první dekádě 1961–1970 vyšlo 17 takových dnů. V dekádě 2011–2020 jich <a href="https://www.infoviz.cz/graphic.php?ID=402" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">primární infografika na portálu Infoviz</a> uvádí 610. Přesný poměr je zhruba 36násobný; titulkový „40násobek&#8220; je zaokrouhlení, které ale na podstatě nic nemění: dříve raritní extrém se stal běžnou součástí českého léta.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Proč těch 52 stanic nestačí zpochybnit</h2>



<p>Nejčastější námitka proti podobným srovnáním zní: přidali jste nové stanice na teplých místech a číslo nafoukli. Brzezinova metodika tuto díru zavírá. Pracuje výhradně se stanicemi, které měří nepřetržitě od počátku šedesátých let, a soubor drží konstantní přes celou řadu. Žádná nová stanice v Polabí nebo na jižní Moravě výsledek nezkresluje.</p>



<p>Měřená veličina je po celou dobu stejná: denní maximum teploty vzduchu, snímané čidlem v radiačním krytu dva metry nad aktivním povrchem. Změnila se technika záznamu, z ručního odečtu na automatické logování, ale fyzikální princip měření zůstává identický. Dekádní agregace navíc vyhlazuje výkyvy jednotlivých let a odpovídá standardnímu klimatologickému přístupu, který používá i <a href="https://www.chmi.cz/o-chmu/aktuality/vlny-veder-v-historii-a-dnes" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">ČHMÚ</a>.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Co znamená 610 dnů nad 35 °C</h2>



<p>Samotné číslo je součet přes všechny stanice a všechny dny v dekádě, nejde o to, že by na jednom místě bylo 610 dnů nesnesitelného vedra. Přesto je nárůst strukturální. ČHMÚ uvádí, že od šedesátých let se průměrná teplota v Česku zvedla asi o 2 °C, v létě dokonce o 3 °C. Počet tropických dnů (nad 30 °C) vzrostl z průměrných čtyř na dvanáct ročně. Ve městech je posun ještě ostřejší: z deseti na třicet. V centru Prahy napočítali v období 2011–2023 průměrně 22 tropických dnů za rok.</p>



<p>Problém přitom nejsou jen odpolední špičky. S rostoucím počtem velmi horkých dnů přibývají i tropické noci, kdy teplota neklesne pod 20 °C. Tělo se nestihne zotavit a zdravotní rizika (dehydratace, kardiovaskulární selhání, přehřátí) se násobí. Podle <a href="https://www.eea.europa.eu/en/topics/in-depth/extreme-weather-floods-droughts-and-heatwaves" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">Evropské agentury pro životní prostředí</a> je horko v Evropě největším zabijákem mezi extrémy počasí.</p>



<figure class="wp-block-image size-large"><a class="transfer-szn-utm" href="https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2026/07/zapad-slunce-boure.jpg"><img decoding="async" width="1024" height="538" loading="lazy" src="https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2026/07/zapad-slunce-boure-1024x538.jpg" alt="" class="wp-image-214898 transfer-szn-utm" srcset="https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2026/07/zapad-slunce-boure-1024x538.jpg 1024w, https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2026/07/zapad-slunce-boure-450x236.jpg 450w, https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2026/07/zapad-slunce-boure-150x79.jpg 150w, https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2026/07/zapad-slunce-boure-768x403.jpg 768w, https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2026/07/zapad-slunce-boure.jpg 1200w" sizes="auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px" /></a></figure>



<h2 class="wp-block-heading">Vedra, která se lámou do účtů i sklizně</h2>



<p>„Oteplení o pár stupňů&#8220; zní abstraktně. Konkrétní je tohle:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li><strong>Voda.</strong> I při podobných ročních srážkách roste výpar, klesají průtoky řek a zhoršuje se klimatická vodní bilance. Krajina vysychá, i když prší stejně.</li>



<li><strong>Zemědělství.</strong> Vegetace startuje dříve, ale s ní roste i riziko poškození jarními mrazy. U některých plodin se počítá s poklesem výnosů v řádu desítek procent. <a href="https://mzp.gov.cz/sites/default/files/tiskove-zpravy/NAP_material.pdf" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">Národní akční plán adaptace</a> s těmito scénáři výslovně pracuje.</li>



<li><strong>Infrastruktura.</strong> ČHMÚ varuje před deformacemi kolejnic a silničních povrchů, přetížením energetických sítí a výpadky dodávek. Klimatizace v budovách zvedá spotřebu elektřiny právě ve chvíli, kdy je síť nejzranitelnější.</li>



<li><strong>Města.</strong> Beton a asfalt akumulují teplo a vytvářejí tepelné ostrovy. Rozdíl mezi centrem Prahy a okolní krajinou může v letní noci dosáhnout i několika stupňů.</li>
</ul>



<p>Hotspoty extrémního horka v Česku leží dlouhodobě v Polabí, Poohří a na jižní Moravě. Mezi rekordními stanicemi opakovaně vystupují Doksany. Právě nížinné a příměstské lokality táhnou většinu přírůstku.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Česko není výjimka, a trend nekončí</h2>



<p>Sousední Německo sleduje počet horkých dnů nad 30 °C a deset nejteplejších let podle tohoto ukazatele přišlo až po roce 1994. Rakousko hlásí od roku 1961 nárůst horkých dnů ve všech zemských metropolích o 13 až 27 dnů. Česko spadá do stejného středoevropského pásu, kde se kontinentální extrémy zrychlují.</p>



<p>Klimatické modely se shodují ve směru: další růst četnosti velmi horkých dnů a delší horké vlny, zvlášť v sušších podmínkách střední Evropy. Mechanicky extrapolovat „dalších 36násobek&#8220; by bylo zavádějící, ale odborné texty i státní adaptační strategie počítají s tím, že to, co bylo v šedesátých letech meteorologickou kuriozitou, bude v příštích dekádách standardní letní realitou.</p>



<p>Sedmnáct dnů za deset let, to bylo vedro, o kterém se vyprávělo. Šest set dnů za deset let je vedro, na které se musí projektovat střechy, nemocnice i vodovody.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/clovek/52-stanic-chmu-meri-vedra-od-roku-1961-rozdil-mezi-prvni-a-posledni-dekadou-je-40nasobny/">52 stanic ČHMÚ měří vedra od roku 1961. Rozdíl mezi první a poslední dekádou je 40násobný</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Lidé v uzavřeném prostoru se téměř vždy stáčejí doleva. Praváctví ani dominance nohy to nevysvětlují</title>
		<link>https://vedazive.cz/clovek/lide-v-uzavrenem-prostoru-se-temer-vzdy-staceji-doleva-pravactvi-ani-dominance-nohy-to-nevysvetluji/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Veronika Holečková]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 16 Aug 2026 12:30:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Člověk]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<category><![CDATA[studie]]></category>
		<category><![CDATA[Výzkum]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=216500</guid>

					<description><![CDATA[<p><em>Ve 32 z 33 experimentálních běhů se chodci při volném pohybu stáčeli proti směru hodinových ručiček. Proč, nedokáže zatím nikdo spolehlivě říct.</em></p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Představte si kruhovou arénu bez značek, bez pokynů, bez cíle. Desítky lidí se v ní volně procházejí. Po pár minutách se z chaosu vynoří řád: téměř celá skupina obíhá prostor doleva, proti směru hodinových ručiček. Není to náhoda, není to konvence a, jak ukazuje čerstvá mezinárodní studie publikovaná 10. června 2026 v <a href="https://www.nature.com/articles/s41467-026-73713-w" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">Nature Communications</a>, není to ani důsledek praváctví. Je to něco hlubšího, něco, co vědci zatím neumějí pojmenovat přesněji než „vrozená pohybová odchylka&#8220;.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Co přesně znamená „stáčet se doleva&#8220;</h2>



<p>Nejde o to, že by lidé volili levé dveře nebo zabočovali na první křižovatce vlevo. Autoři studie měřili takzvanou rotační polarizaci, veličinu, která zachycuje, jakým směrem se trajektorie chodce stáčí kolem pomyslného středu prostoru. Když je průměrná polarizace kladná, pohyb směřuje proti směru hodinových ručiček.</p>



<p>U dospělých skupin ve Španělsku vycházela průměrná hodnota kolem 0,2, slabá, ale konzistentní. U japonských předškolních dětí byla dramaticky vyšší, blízko hodnoty 1, tedy téměř jednomyslný levotočivý pohyb. A v souhrnu všech experimentů dopadlo proti směru hodinových ručiček 32 z 33 běhů. Jediný výjimečný běh nebyl ani opačný, vyšel přibližně neutrálně.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Proč selhala všechna intuitivní vysvětlení</h2>



<p>Většina lidí je praváků, a tak se nabízí prostá úvaha: silnější pravá noha „přetáčí&#8220; tělo doleva. Jenže autoři to otestovali na více než dvou stovkách lidí, kteří chodili po jednom, bez jakéhokoli davu. Výsledky jsou nemilosrdně jasné:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li>Praváci versus leváci: statistická významnost P = 0,554</li>



<li>Pravá versus levá dominantní noha: P = 0,553</li>



<li>Pravé versus levé dominantní oko: P = 0,917</li>



<li>Se zakrytým pravým okem versus bez zakrytí: P = 0,120</li>
</ul>



<p>Žádný z těchto faktorů nevysvětlil, proč se lidé stáčejí doleva. Autoři poctivě dodávají, že leváků a osob s levou dominantní nohou bylo v souboru méně, takže drobný efekt úplně vyloučit nelze. Ale jako hlavní příčina praváctví padá.</p>



<p>Padá i kulturní vysvětlení. Ve Španělsku se lidé vyhýbají vpravo, v Japonsku vlevo. Pokud by za levotočivostí stála kulturní konvence, japonské výsledky by měly být opačné. Nebyly. Polarizace zůstala kladná i tam. A dotazníkové šetření přineslo další překvapení: pokud respondenti nějakou normu vůbec očekávali, tipovali spíš pohyb po směru hodinových ručiček. Realita šla přesně naopak.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Součet neviditelných asymetrií</h2>



<p>Nejpůsobivější zjištění studie není samotná levotočivost. Je to mechanismus, kterým vzniká. Vědci synteticky poskládali „umělou skupinovou polarizaci&#8220; z trajektorií jednotlivců chodících o samotě a dostali rozdělení podobné reálným davům. Kolektivní vzorec tedy nevzniká sociálním strháváním. Vzniká agregací drobných individuálních mikroodchylek, které si sami chodci neuvědomují.</p>



<p>Podle <a href="https://www.t.u-tokyo.ac.jp/press/pr2026-06-10-001" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">tiskové zprávy Tokijské univerzity</a> se celkově proti směru hodinových ručiček pohybovalo asi 65 % lidí. Zbylých 35 % mělo buď opačnou, nebo žádnou výraznou preferenci. Ale protože levotočiví jedinci mírně převažují, jejich drobná odchylka se v součtu promítne do celé skupiny. Je to jako nepatrně zatížená mince: na jednom hodu to nepoznáte, po tisíci hodech je výsledek jasný.</p>



<p>Přesný biologický mechanismus zůstává otevřený. Autoři zvažují jemné senzorimotorické asymetrie, vestibulární systém, neurologické základy laterality. Inspirací je i starší výzkum „chůze do kruhu&#8220; z roku 2009, který ukázal, že bez spolehlivých orientačních vodítek se v lidském vnímání směru hromadí drift. Lateralizace chování navíc není lidská výjimka; <a href="https://www.frontiersin.org/journals/psychology/articles/10.3389/fpsyg.2012.00005/full" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">přehledová studie ve Frontiers in Psychology</a> dokumentuje stranové preference u ryb, ptáků i mravenců.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Děti jako klíčový důkaz</h2>



<p>Zvláštní kapitolou jsou data z japonské školky, původně sebraná pro studii dětské sociality v roce 2021. Autoři studie z roku 2026 je znovu analyzovali a našli efekt mnohem silnější než u dospělých. Průměrná polarizace u dětí systematicky přesahovala hodnotu 0,7, zatímco u dospělých se pohybovala kolem 0,2.</p>



<p>Proč je to důležité? Protože malé děti ještě nemají zažité kulturní konvence o tom, kudy se chodí. Pokud by levotočivost byla naučená, u dětí by měla být slabší. Místo toho je výrazně silnější. Autoři to interpretují dvojím způsobem: jako argument pro biologický základ tendence a současně jako známku silnější vzájemné imitace mezi vrstevníky v dětském věku.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Co to znamená pro návrh budov a evakuace</h2>



<p>Praktické důsledky zatím nejsou hotový recept, ale otevřená otázka. Autoři výslovně zmiňují letiště, nádraží, muzea a obchodní centra jako prostory, kde by levotočivá predispozice mohla ovlivnit proudění lidí. V českém kontextu Hasičský záchranný sbor používá simulační model Pathfinder pro evakuační scénáře podzemních stanic i multifunkčních hal a metodika Ministerstva dopravy výslovně říká, že behaviorální pravidla ovlivňují rychlost i směr pohybu a mohou mít významný dopad na evakuační čas. V dostupných veřejných podkladech jsme ale nenašli, že by se s konkrétní levotočivou preferencí explicitně pracovalo.</p>



<p>Pokud se efekt potvrdí i v lokálních scénářích, může se stát novým parametrem v agentních modelech, jedním z behaviorálních pravidel, tentokrát s oporou v experimentu. Simulace by přestaly předpokládat nulovou levopravou preferenci jako výchozí stav a mohly by testovat, zda mírná levotočivost mění kongesce u schodišť, kruhových foyer nebo vestibulů.</p>



<p>Celý příběh začal náhodou. Během pandemie zkoumali vědci na Universidad de Navarra sociální distancování v uzavřeném prostoru a všimli si, že se jim lidé pořád točí jedním směrem. O čtyři roky a stovky experimentů později vědí, že to není kultura, není to praváctví a není to dav. Je to něco v nás. Jen zatím nevědí co.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/clovek/lide-v-uzavrenem-prostoru-se-temer-vzdy-staceji-doleva-pravactvi-ani-dominance-nohy-to-nevysvetluji/">Lidé v uzavřeném prostoru se téměř vždy stáčejí doleva. Praváctví ani dominance nohy to nevysvětlují</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Muž pošle fotku genitálu a čeká obdiv. Sexuoložka popsala kognitivní zkreslení, které za tím stojí</title>
		<link>https://vedazive.cz/clovek/muz-posle-fotku-genitalu-a-ceka-obdiv-sexuolozka-popsala-kognitivni-zkresleni-ktere-za-tim-stoji/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Veronika Holečková]]></dc:creator>
		<pubDate>Thu, 23 Jul 2026 13:04:41 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Člověk]]></category>
		<category><![CDATA[historie]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<category><![CDATA[sex]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=214890</guid>

					<description><![CDATA[<p><em>Více než 82 % odesílatelů nevyžádaných intimních fotek věří, že příjemkyni sexuálně vzruší. Výzkumy ukazují pravý opak.</em></p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Psycholožka a terapeutka Leona Šímová ze Sexuologického ústavu Všeobecné fakultní nemocnice v Praze v čerstvém rozhovoru pro <a href="https://www.heroine.cz/vztahy-a-sex/kdyz-rovnou-ukazu-protejsku-svuj-genital-preskakuju-vyvoj-sblizovani-rika-o-zasilani-dickpicu-simova-ze-sexuologickeho-ustavu" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">Heroine</a> popsala mechanismus, který za odesíláním nevyžádaných intimních fotografií stojí. Nejde podle ní primárně o touhu šokovat. Muž, který takovou fotku pošle, většinou přeskočí všechny fáze sbližování a čeká, že protějšek zareaguje stejně nadšeně, jako by reagoval on sám. Šímová mluví o „narušených svádivých mechanismech&#8220; a o očekávání reciprocity: pošlu fotku, dostanu fotku zpět. Výzkumná literatura pro tento vzorec má přesnější pojmenování: zkreslení nadměrného vnímání sexuálního zájmu kombinované s projekcí vlastního sexuálního zájmu na druhou osobu. Jinými slovy, odesílatel neprodává moc ani agresi. Prodává vlastní mylnou představu o tom, co je pro druhou stranu sexy.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Špatně naučený flirt, ne diagnóza</h2>



<p>Šímová v rozhovoru záměrně nepoužívá slovo patologie. Popisuje chování jako chybný sváděcí scénář: muž rovnou „ukáže genitál&#8220; a přeskočí vývoj sbližování, který by normálně zahrnoval budování důvěry, testování hranic a čtení zpětné vazby. Očekává, že intimní fotka funguje jako pozvánka k sexuální komunikaci.</p>



<p>Studie Oswaldové a kolektivu z roku 2019, jedna z prvních kvantitativních prací na toto téma, potvrzuje přesně tenhle vzorec. Když se výzkumníci ptali odesílatelů na motivaci, 82,4 % uvedlo, že chtěli vyvolat sexuální vzrušení. Polovina doufala, že příjemce pocítí, jak je odesílatel atraktivní. A 22 % chtělo, aby se příjemce cítil „oceněný&#8220;. Dominantní logika byla transakční: ukážu, aby ukázala.</p>



<p>Zásadní je, že autoři nenašli významný rozdíl v offline exhibicionistických tendencích mezi odesílateli a těmi, kdo nikdy intimní fotku neposlali. Nejde tedy o digitální verzi klasického exhibicionismu. Online anonymita a snadnost odeslání vtahují do chování i lidi, kteří by se na ulici nikdy neodhalili.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Projekce, která nefunguje</h2>



<p>Proč ale muž věří, že příjemkyně zareaguje obdivem? Odpověď nabízí výzkum Leeho a kolektivu publikovaný v časopise <a href="https://www.psychologicalscience.org/journals/psychological-science/0956797619900315/" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">Psychological Science</a> v roce 2020. Muži systematicky přeceňují sexuální zájem druhé strany, a hlavní příčinou je projekce vlastního zájmu. Co by jako žádoucí vnímali oni, připisují i protějšku.</p>



<p>U nevyžádaných intimních fotek se tento mechanismus projevuje obzvlášť ostře. Muž, který by sám reagoval nadšeně na intimní fotografii od ženy, automaticky předpokládá, že žena zareaguje stejně. Jenže data mluví jinak. Studie Karasavvové a kolektivu z roku 2022 ukázala, že většina odesílatelů očekávala flirtovní, pozitivní reakci, zatímco příjemci nejčastěji hlásili ambivalentní nebo vyloženě negativní pocity. Propast mezi očekáváním a realitou je obrovská.</p>



<p>Část odesílatelů přitom počítá i s negativní emocí. Někteří ve výzkumech přiznali, že chtěli vyvolat šok nebo strach. Ale většina? Většina opravdu věřila, že to projde. Že fotka genitálu je kompliment.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Česká čísla a právní rámec</h2>



<p>Přesná česká data výhradně pro nevyžádané intimní fotografie zatím chybí. Nejbližší reprezentativní opora pochází z <a href="https://irtis.muni.cz/cs/aktuality/novinky-a-clanky/vyzkumna-zprava-sexting-v-cesku" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">výzkumné zprávy IRTIS</a> Masarykovy univerzity z ledna 2026, která pracuje se širší kategorií nevyžádaných sexuálních zpráv. Podle ní:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li>Přibližně třetina dospělých v ČR takovou zprávu obdržela.</li>



<li>U žen je to 40 %, u mužů 27 %.</li>



<li>Ve věkové skupině 18–29 let bezmála polovina.</li>
</ul>



<p>Dopady nejsou triviální. IRTIS uvádí souvislost s depresí, úzkostí, stresem a nižším sebevědomím u příjemců.</p>



<p>Co se trestnosti týče, samotné jednorázové zaslání intimní fotografie dospělé osobě v ČR zatím není popsáno jako samostatná skutková podstata. Trestnost se ale láme podle okolností: u dětí a kybergroomingu, při nátlaku či vydírání, při neoprávněném zveřejnění citlivých snímků. Novela trestního práva nově postihuje i zneužití deepfake technologií k výrobě intimního obsahu.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Co dělat, když nevyžádaná fotka přijde</h2>



<p>Praktický postup závisí na závažnosti situace:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li><strong>Uložit důkazy.</strong> Screenshoty celé komunikace, včetně profilu odesílatele. Policie ČR doporučuje neblokovat útočníka dřív, než jsou podklady uloženy.</li>



<li><strong>Jednorázové obtěžování.</strong> Po archivaci důkazů zablokovat a nahlásit platformě.</li>



<li><strong>Hrozba šíření, vydírání, nátlak.</strong> Nic dalšího neposílat, nekomunikovat a řešit věc s policií.</li>



<li><strong>Zveřejnění obsahu.</strong> Žádat provozovatele webu i vyhledávače o odstranění; ÚOOÚ k tomu má konkrétní návod.</li>



<li><strong>Děti a kybergrooming.</strong> Hlásit i přes službu StopOnline.</li>
</ul>



<p>NÚKIB výslovně doporučuje svěřit se blízké osobě a při opakovaném obtěžování využít krizové linky.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Proč to nepřestane</h2>



<p>Kombinace čtyř faktorů udržuje fenomén při životě: digitální odeslání nic nestojí a trvá vteřinu, online anonymita snižuje sociální náklady, některé platformy chování normalizují a propast mezi očekáváním odesílatele a prožitkem příjemce zůstává neviditelná, protože ten, kdo fotku posílá, zpětnou vazbu buď nedostane, nebo ji odmítne číst.</p>



<p>Šímová to v rozhovoru shrnuje střízlivě: nejde o nevyhnutelný pud, ale o chybně naučený vzorec. A co se dá naučit špatně, dá se přeučit, pokud člověk vůbec připustí, že jeho „kompliment&#8220; nikdy žádným komplimentem nebyl.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/clovek/muz-posle-fotku-genitalu-a-ceka-obdiv-sexuolozka-popsala-kognitivni-zkresleni-ktere-za-tim-stoji/">Muž pošle fotku genitálu a čeká obdiv. Sexuoložka popsala kognitivní zkreslení, které za tím stojí</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Pravěký přívěsek byl v muzejní sbírce desítky let veden jako jiný předmět. Odhalil ho až všímavý vědec</title>
		<link>https://vedazive.cz/clovek/praveky-privesek-byl-v-muzejni-sbirce-desitky-let-veden-jako-jiny-predmet-odhalil-ho-az-vsimavy-vedec/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Veronika Holečková]]></dc:creator>
		<pubDate>Fri, 17 Jul 2026 03:23:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Člověk]]></category>
		<category><![CDATA[historie]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<category><![CDATA[omyl]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=213895</guid>

					<description><![CDATA[<p><em>Malý provrtaný zub ležel v depozitáři londýnského Natural History Museum 147 let pod chybným jménem. Teprve letos věda potvrdila, co to doopravdy je.</em></p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>V roce 2014 připravoval Simon Parfitt, archeozoolog z University College London a vědecký spolupracovník Natural History Museum, výstavu „Britain: One Million Years of the Human Story&#8220;. Mezi exponáty z devonské jeskyně Kents Cavern mu do rukou padl nenápadný zub, tehdy opatrně popsaný jako „zub šelmy&#8220;. Parfitt ho otočil, prohlédl si tvar kořene a věděl, že něco nesedí. Nebyl to jezevec, za kterého ho v 19. století považovali první badatelé. Nebyl to ani vlk, jak zněla pozdější revize. Byl to tuleň.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Od jezevce přes vlka k tuleňovi</h2>



<p>Příběh začíná v roce 1867, kdy byl zub vykopán při viktoriánských výzkumech jeskyně Kents Cavern u Torquay v jihozápadní Anglii. Tehdejší zoologové ho zařadili jako zub jezevce, později někdo v evidenci přepsal určení na vlka. Obě verze sdílely stejný předpoklad, že zvíře muselo být suchozemské, protože jeskyně leží hluboko ve vnitrozemí. Nikdo nesrovnával nález se zuby mořských savců.</p>



<p>Parfitt to udělal. Po výstavě se vrátil k rozsáhlé sbírce lebek mořských savců v <a href="https://www.nhm.ac.uk/discover/news/2026/april/seal-tooth-pendant-reveals-ancient-human-culture-long-distance-trading.html" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">Natural History Museum</a> a porovnal tvar, velikost i strukturu zubu. Výsledek: premolár šedého tuleně, pravděpodobně samce starého kolem dvanácti let. Od prvního chybného určení do Parfittova rozpoznání uplynulo zhruba 147 let. Od nálezu do letošní publikace, která identifikaci vědecky potvrdila, je to 159 let.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Přívěsek, ne jen zub</h2>



<p>Samotné určení druhu by bylo zajímavé. Ale zub není jen zub, je to artefakt. Neinvazivní analýzy pomocí mikroskopie, 3D modelování a mikro-CT odhalily stopy cíleného opracování:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li>Kořen byl systematicky ztenčen škrábáním a abrazí.</li>



<li>Středem kořene byl provrtán otvor na zavěšení.</li>



<li>Původně kruhový otvor se dlouhodobým nošením vytáhl do oválného tvaru.</li>



<li>Povrch kolem otvoru i horní část zubu jsou vyhlazené opakovaným třením šňůry.</li>
</ul>



<p>Všechno ukazuje na osobní ozdobu nošenou po dlouhou dobu, přívěsek s vysokou osobní nebo sociální hodnotou. Silvia Bello z Natural History Museum připouští i formální, identitní funkci: něco jako odznak příslušnosti ke skupině. A protože je předmět přes značné opotřebení stále v dobrém stavu, vědci se přiklánějí k tomu, že ho majitel v jeskyni náhodně ztratil, nikoli záměrně odložil. Stáří přívěsku, zhruba 15 000 let, stojí na stratigrafickém kontextu vrstvy, v níž byl nalezen. Destruktivní radiokarbonové datování vědci kvůli křehkosti artefaktu neprovedli.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Sto dvacet pět kilometrů od moře</h2>



<p>Tady příběh přestává být muzejní kuriozitou a začíná být archeologicky závažný. Kents Cavern ležela v době magdalénské kultury přibližně 125 kilometrů od tehdejšího pobřeží, hladina moře byla výrazně níže než dnes. Jak se zub mořského tuleně dostal tak hluboko do vnitrozemí?</p>



<p>Otevřené jsou minimálně tři scénáře: vlastník nebo jeho skupina putovali až k pobřeží; zub nebo hotový přívěsek putoval mezi skupinami výměnou; anebo šlo o sezónní mobilitu mezi pobřežím a vnitrozemím. Přesně totéž se řeší u kontinentálních paralel. Ve španělské jeskyni Las Caldas v Asturii našli perforovaný zub šedého tuleně z mladšího jedince, a ta lokalita leží „jen&#8220; 40 až 50 kilometrů od pobřeží. Další exempláře jsou známy z francouzských nalezišť Isturitz a La Marche. Britský kus je ale výrazně perifernější a vnitrozemštější než všechny dosud známé.</p>



<p>A hlavně: jde o první potvrzený magdalénský přívěsek ze zubu tuleně na Britských ostrovech. Ostrovní magdalénský soubor je oproti Francii a Pyrenejím chudý; ještě v roce 2020 <a href="https://www.nhm.ac.uk/discover/news/2020/august/the-earliest-art-in-britain-was-created-in-the-ice-age.html" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">Natural History Museum zdůrazňovalo</a>, že první magdalénské ryté kamenné destičky z Britských ostrovů byly objeveny teprve na Jersey. Každý nový symbolický předmět z tohoto období a regionu posouvá obraz o tom, jak byli tehdejší lidé kulturně propojeni s kontinentem.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Co může přijít dál</h2>



<p>Tým kolem Parfitta a Bello plánuje izotopové analýzy a pokus o extrakci starobylé DNA. Precedent existuje: v roce 2023 se týmu <a href="https://www.eva.mpg.de/press/news/press-kits/2023/2023-05-03-1221-traces-from-the-past/" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">Institutu Maxe Plancka</a> podařilo neinvazivně získat z paleolitického zubního přívěsku z Děnisovy jeskyně DNA ženy, která ho nosila, i zvířete, z něhož pocházel. U kentského nálezu by podobný postup mohl prozradit, odkud tuleň pocházel a kudy jeho zub putoval.</p>



<p>Kde si přívěsek prohlédnout, zatím není jisté. Natural History Museum od září 2025 dočasně omezilo přístup k paleoantropologickým sbírkám kvůli přesunu kolekcí; digitální katalog ale zůstává dostupný online.</p>



<p>Jeden malý zub, století a půl v šuplíku pod špatným jménem. Stačilo, aby se na něj podíval někdo, kdo znal nejen suchozemskou faunu, ale i tu mořskou, a z muzejního omylu se stal důkaz, že pravěcí lidé v jihozápadní Anglii nebyli izolovaní vnitrozemci, ale součást sítě sahající až k oceánu.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/clovek/praveky-privesek-byl-v-muzejni-sbirce-desitky-let-veden-jako-jiny-predmet-odhalil-ho-az-vsimavy-vedec/">Pravěký přívěsek byl v muzejní sbírce desítky let veden jako jiný předmět. Odhalil ho až všímavý vědec</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Valerio si v jeskyni vytesal místnosti a schodiště holýma rukama. Civilizace ho brzy zabila, mohl za to feral syndrom</title>
		<link>https://vedazive.cz/historie-kultura/valerio-si-v-jeskyni-vytesal-mistnosti-a-schodiste-holyma-rukama-civilizace-ho-brzy-zabila-mohl-za-to-feral-syndrom/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Veronika Holečková]]></dc:creator>
		<pubDate>Wed, 08 Jul 2026 04:52:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Historie a kultura]]></category>
		<category><![CDATA[historie]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<category><![CDATA[Smrt]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=212541</guid>

					<description><![CDATA[<p><em>Italský imigrant strávil roky budováním kamenného komplexu pod skalním převisem v Austrálii. Válka mu vzala jediný domov, který kdy měl.</em></p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Valerio Ricetti přišel do australského Griffithu ve dvacátých letech minulého století jako člověk, kterého společnost opakovaně podvedla, okradla a zbila. Zlomené srdce, vězení, znechucení. Na kopci Scenic Hill nad městem uviděl skalní převisy a rozhodl se, že s lidmi už nechce mít nic společného. Následujících patnáct let pak proměňoval holou skálu v něco, co připomínalo spíš středověký klášter než úkryt tuláka.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Zedník bez stavebního povolení</h2>



<p>Označení „holýma rukama&#8220; je titulková nadsázka, ale ne tak velká, jak by se zdálo. <a href="https://youtu.be/umaS8DGVdRY?si=507cHLYg4Q8AJ5MA" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">Ricetti byl v Itálii vyučen u zedníka</a> a na městské skládce v Griffithu našel lopatu a hlavu motyky, k nimž si vyřezal vlastní topůrka. To bylo v podstatě vše. S tímto minimem nástrojů a řemeslnickým instinktem pracoval převážně v noci, kdy ho nikdo nerušil.</p>



<p>Výsledek nebyla jedna jeskyně, ale celý obytný komplex:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li>hlavní jeskyně s nástěnnými malbami kopretin, srdcí a filmových plakátů</li>



<li>přilehlá kuchyňská místnost</li>



<li>kaple</li>



<li>terasovité zahrady</li>



<li>kamenné zdi, schody a pěšiny</li>



<li>cisterny na dešťovou vodu</li>



<li>pozorovací stanoviště</li>
</ul>



<p>Dnešní <a href="https://visitgriffith.com.au/maps-and-guides/hermits-cave-heritage-trail/" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">Heritage Trail</a>, který vede přes dochované části areálu, měří 1,07 kilometru a zabere asi 35 minut chůze. To dává představu o měřítku díla jednoho člověka s lopatou.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Válka, internace, ztráta krajiny</h2>



<p>V roce 1942 přišla druhá světová válka i na Scenic Hill. Ricettiho neobvyklý životní styl a italský původ stačily k tomu, aby ho úřady označily za podezřelého. Prohledaly jeho obydlí. Nenašly nic. Přesto ho internovaly.</p>



<p>Po propuštění v roce 1943 se Valerio nesměl plně vrátit ke svému způsobu života. Byl nucen bydlet v „řádném&#8220; ubytování ve městě. Scenic Hill sice dál navštěvoval, ale kopec už nebyl jeho domov, byl jen místem, kam chodil na návštěvu. Podle <a href="https://www.australiangeographic.com.au/history-culture/2021/02/the-story-of-valerio-ricetti-the-hermit-of-griffith/" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">Australian Geographic</a> se jeho psychický stav začal rychle zhoršovat. Nakonec odjel za bratrem do Itálie, kde krátce po příjezdu onemocněl a v roce 1952 zemřel.</p>



<p>Stát mu nevzal jen svobodu pohybu. Vzal mu konkrétní krajinu, kterou si léta přetvářel na jediný funkční domov. Ricetti nepůsobil jako člověk neschopný přežít v divočině, působil jako člověk neschopný přežít mimo vlastní řád, který si tam vybudoval.</p>



<figure class="wp-block-embed is-type-video is-provider-youtube wp-block-embed-youtube wp-embed-aspect-16-9 wp-has-aspect-ratio"><div class="wp-block-embed__wrapper">
<iframe loading="lazy" title="23 Anos Isolado em uma Caverna na Austrália: A História de Valerio Ricetti" width="500" height="281" src="https://www.youtube.com/embed/umaS8DGVdRY?feature=oembed" frameborder="0" allow="accelerometer; autoplay; clipboard-write; encrypted-media; gyroscope; picture-in-picture; web-share" referrerpolicy="strict-origin-when-cross-origin" allowfullscreen></iframe>
</div></figure>



<h2 class="wp-block-heading">Co je „feral syndrom&#8220; a co není</h2>



<p>Pojem „feral syndrom&#8220; se v souvislosti s Ricettim občas objevuje jako vysvětlení jeho úpadku po návratu do společnosti. Zní odborně. Není. V Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch (<a href="https://www.psychiatry.org/patients-families/what-is-the-dsm" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">DSM</a>), který slouží jako oficiální klasifikační systém psychiatrických diagnóz, žádný „feral syndrom&#8220; nefiguruje. Stejně tak ho nenajdete v mezinárodní klasifikaci MKN.</p>



<p>Jde o publicistickou zkratku pro něco, co je reálné, ale nemá formální diagnózu: člověk dlouhodobě odvyklý běžnému sociálnímu režimu se do něj nedokáže vrátit bez závažné psychické újmy. Návyky, identita, tolerance na hluk, na lidi, na pravidla, to vše se po letech izolace přenastaví natolik, že návrat je možný jen částečně, nebo za cenu velké ztráty.</p>



<p>U Ricettiho časová posloupnost silně naznačuje, že nucené vytržení z jeho prostředí urychlilo jeho úpadek. Příčinný medicínský důkaz ale neexistuje.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Poustevníci, kteří dopadli jinak</h2>



<p>Ricettiho příběh získává ostrost ve srovnání s jinými samotáři. Američan Richard Proenneke odešel dobrovolně na Aljašku, postavil si srub a v izolaci žil desítky let, nikdo ho násilím nevytrhával. Christopher Knight strávil 27 let v lesích Maine, ale přežíval krádežemi z okolních chat a jeho pád přišel zatčením, ne internací. Australský „Tarzan&#8220; Michael Fomenko zavrhl civilizaci a zůstal v pralese z vlastní vůle.</p>



<p>U Ricettiho je unikátní kombinace: monumentální stavební dílo, řemeslnická preciznost, a pak válečná mašinérie, která ho z jeho vlastního výtvoru vyrvala. Vzdálenou paralelu lze najít v Samuelově jeskyni ve <a href="https://www.obecsloupvcechach.cz/samuelova-jeskyne" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">Sloupu v Čechách</a>, kde si poustevník Samuel Görner roku 1718 vyhloubil skalní obydlí o rozměrech 6 × 2,5 metru. Ricettiho komplex je ale řádově rozsáhlejší a krajinotvornější.</p>



<p>Hermit&#8217;s Cave Complex je dnes zapsán na State Heritage Register Nového Jižního Walesu pod číslem 1766. Příběh outsidera, kterého stát internoval a vyhnal z domova, dnes tentýž stát chrání jako kulturní dědictví. Ricetti se toho nedožil.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/historie-kultura/valerio-si-v-jeskyni-vytesal-mistnosti-a-schodiste-holyma-rukama-civilizace-ho-brzy-zabila-mohl-za-to-feral-syndrom/">Valerio si v jeskyni vytesal místnosti a schodiště holýma rukama. Civilizace ho brzy zabila, mohl za to feral syndrom</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
		<media:content url="https://www.youtube.com/embed/umaS8DGVdRY" medium="video" width="1280" height="720">
			<media:player url="https://www.youtube.com/embed/umaS8DGVdRY" />
			<media:title type="plain">23 Anos Isolado em uma Caverna na Austrália: A História de Valerio Ricetti</media:title>
			<media:description type="html"><![CDATA[Valerio Ricetti foi um imigrante italiano que viveu isolado por mais de duas décadas no interior da Austrália.Sem família, sem contato constante com outras p...]]></media:description>
			<media:thumbnail url="https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2026/07/23-anos-isolado-em-uma-caverna-n.jpg" />
			<media:rating scheme="urn:simple">nonadult</media:rating>
		</media:content>
	</item>
		<item>
		<title>Barevné kruhy na Spotted Lake turisté milují. Vytváří se odparem vody a krystalizací minerálů. Mění se skoro před očima</title>
		<link>https://vedazive.cz/priroda-zvirata/barevne-kruhy-na-spotted-lake-turiste-miluji-vytvari-se-odparem-vody-a-krystalizaci-mineralu-meni-se-skoro-pred-ocima/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Veronika Holečková]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 29 Jun 2026 04:03:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Příroda a zvířata]]></category>
		<category><![CDATA[cestování]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<category><![CDATA[Příroda]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=211336</guid>

					<description><![CDATA[<p><em>Minerální jezero u kanadského Osoyoos každé léto odkryje desítky barevných kruhů, které se mění z týdne na týden.</em></p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Představte si jezero, které se v červenci promění v obří paletu barev: modré, zelené, žluté a místy fialové puntíky oddělené bílou kůrou, jako by je někdo namaloval na krajinu. Spotted Lake v jižní Britské Kolumbii tohle dělá každé léto samo od sebe, bez jediného lidského zásahu. Jenže za fotogenickým úkazem, který přitahuje tisíce turistů k vyhlídce u Highway 3, stojí poměrně přímočará chemie a posvátný příběh, který určuje, jak blízko se k vodě vůbec dostanete. </p>



<h2 class="wp-block-heading">Jezero bez odtoku a letní alchymie solí</h2>



<p>Spotted Lake, v jazyce národa Syilx známé jako kłlilx&#8217;w, leží asi deset kilometrů západně od městečka Osoyoos v údolí South Okanagan. Geologicky jde o uzavřené jezero bez odtoku. Veškerá voda, která do něj přiteče z okolních svahů, se z něj může ztratit jediným způsobem: odparem.</p>



<p>A právě tady začíná vznik kruhů. Na jaře je jezero relativně plné a vypadá jako běžná vodní plocha. Jakmile ale přijdou horké letní měsíce a teploty v polosuchém údolí Okanagan vyšplhají vysoko, voda se začne intenzivně odpařovat. Minerály rozpuštěné ve vodě, především sírany hořčíku, vápníku a sodíku, nikam neodejdou. Jejich koncentrace roste, až dosáhnou bodu, kdy se začnou srážet do pevné podoby.</p>



<p>Výsledkem je zpevněná bílá až světlá minerální kůra, která pokryje většinu povrchu. Mezi jejími vyvýšenými okraji zůstávají oddělené mělké kapsy hustého bahna. Právě ty tvoří ony slavné „kruhy&#8220;. Každá kapsa má mírně odlišné minerální složení, a proto se liší barvou, od tyrkysové přes sytě zelenou po okrovou žluť. Podle popularizačního článku <a href="https://www.livescience.com/planet-earth/spotted-lake-canadas-soda-lake-with-colorful-brine-pools-that-are-smelly-and-slimy-like-the-white-of-an-egg" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">Live Science</a> je konzistence bahna v těchto jezírkách „slizká a páchnoucí jako vaječný bílek&#8220;. Romantika má své meze.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Obraz, který se přemaluje za týden</h2>



<p>Jedním z nejpřekvapivějších detailů je, jak rychle se mozaika mění. Regionální turistická organizace Thompson Okanagan výslovně upozorňuje, že vzhled jezera se může proměnit během jediného týdne. Stačí přívalový déšť, který zvýší hladinu, a kruhy se zaplaví, barvy vyblednou, kůra zmizí pod vodou. Jakmile se voda znovu odpaří, vzor se obnoví, ale v jiné konfiguraci. Velikost kruhů, jejich odstíny, dokonce i jejich počet se posouvají.</p>



<p>Pro fotografy to znamená jednu věc: žádné dvě návštěvy nevypadají stejně. Pro vědce zase jinou: jezero je živá laboratoř evaporitové chemie. Už v roce 1918 ho odborně popsal americký geolog Olaf P. Jenkins ve studii o epsomitových jezerech ve Washingtonu a Britské Kolumbii. Jenkins tehdy zaznamenal i druhé „puntíkované jezero&#8220; na Kruger Mountain ve státě Washington, ale žádný z dalších známých analogů nedosahuje tak pravidelného a vizuálně čitelného vzoru jako kłlilx&#8217;w.</p>



<p>Minerální kůra na jezeře existuje celoročně, ale mimo léto bývá z větší části pod vodou. Kdo přijede v říjnu nebo březnu, uvidí spíš nenápadnou vodní plochu než barevnou mozaiku. Optimální čas pro návštěvu je červenec a srpen, kdy je odpar nejintenzivnější a kruhy nejostřejší.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Těžba, která přišla a odešla</h2>



<p>Lidský zásah do příběhu jezera nesouvisí se vznikem kruhů, ale s jejich obsahem. Úřední geologický bulletin Britské Kolumbie uvádí, že Spotted Lake bylo poprvé těženo už v roce 1915. Krystalické desky epsomitu, síranu hořečnatého, se vybíraly ručně krumpáčem a lopatou, nakládaly do kolečkových vozíků po prkenném vedení ke břehu a odvážely nákladními auty do rafinerie v americkém Oroville. Těžba pokračovala každoročně do roku 1919.</p>



<p>Přesné množství vytěžené výhradně ze Spotted Lake dostupné zdroje neupřesňují. <a href="https://cmscontent.nrs.gov.bc.ca/geoscience/PublicationCatalogue/Bulletin/BCGS_B004.pdf" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">Provinční bulletin</a> uvádí souhrnně přes 7 000 tun hrubého epsomitu odeslaného z Britské Kolumbie mezi lety 1915 a 1920, ale toto číslo zahrnuje i další lokality. Databáze BC Geological Survey dnes vede jezero jako „past producer&#8220; s komoditami síran hořečnatý a uhličitan sodný, tedy status otevřeného povrchového dolu, který už dávno nikdo neprovozuje.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Posvátné místo, ne volná atrakce</h2>



<p>Tady končí přírodovědný výklad a začíná kulturní realita, která zásadně ovlivňuje návštěvnický zážitek. Spotted Lake je posvátné léčivé místo národa Syilx. Podle <a href="https://syilx.org/about-us/syilx-nation/spotted-lake-2/" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">Okanagan Nation Alliance</a> se s jezerem pojí příběhy fyzického i duchovního uzdravení a tradiční víra, že každý kruh má vlastní léčivé vlastnosti, což dává smysl i z čistě minerálního pohledu, protože složení jednotlivých kaps se skutečně liší.</p>



<p>V roce 2001 Syilx získali pozemek s jezerem zpět do svého vlastnictví. Od té doby je přístup k vodě monitorován a běžný návštěvník se k břehu bez povolení nedostane. Veřejnost má k dispozici vyhlídkové místo přímo u Highway 3, odkud je mozaika kruhů dobře viditelná. Zastavení je bezplatné.</p>



<p>Kdo chce blíž, může využít řízenou prohlídku se syilxským průvodcem. Aktuálně ji nabízí Sẁiẁs Spirit Tours za 99 CAD na osobu (přibližně 1 700 Kč) při minimálním počtu čtyř účastníků. Prohlídka přidává kontext, který z vyhlídky nezískáte: historii, duchovní rozměr, vysvětlení z první ruky.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Co uvidíte a co ne</h2>



<p>Spotted Lake je místo, které funguje skvěle jako fotografie i jako příběh. Ale je důležité rozumět tomu, co návštěva obnáší:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li><strong>Uvidíte:</strong> Panoramatický pohled na desítky barevných kruhů oddělených bílou kůrou, proměnlivý obraz závislý na počasí a fázi léta.</li>



<li><strong>Neuvidíte</strong> (bez řízené prohlídky): Břeh jezera zblízka, strukturu minerální kůry pod nohama, jednotlivé kapsy barevného bahna na dosah ruky.</li>



<li><strong>Nejlepší čas:</strong> Červenec a srpen, kdy je odpar na vrcholu.</li>



<li><strong>Jak se tam dostat:</strong> Z Osoyoos 10 km západně po Highway 3; jezero leží v rámci South Okanagan Grasslands Protected Area.</li>
</ul>



<p>Podobně minerální či sodná jezera existují i jinde; Jenkins popsal regionální analog ve Washingtonu a v okolí Okanagan je více malých bezodtokých evaporitových jezer. Ale takto pravidelný, barevný a čitelný puntíkovaný vzor je vzácný. Spotted Lake nemá snadno dostupného dvojníka.</p>



<p>Minerální kruhy na kłlilx&#8217;w nevznikají proto, aby je někdo fotografoval. Vznikají, protože voda odchází a soli zůstávají, prostá fyzika v krajině, kterou národ Syilx chrání jako léčivé místo. Že je výsledek tak krásný, je bonus. Že k němu nevede volný chodník, je hranice, která dává smysl.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/priroda-zvirata/barevne-kruhy-na-spotted-lake-turiste-miluji-vytvari-se-odparem-vody-a-krystalizaci-mineralu-meni-se-skoro-pred-ocima/">Barevné kruhy na Spotted Lake turisté milují. Vytváří se odparem vody a krystalizací minerálů. Mění se skoro před očima</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Velká analýza pákistánských genomů může změnit vývoj léků. Lidé toho podle všeho snesou víc, než jsme si mysleli</title>
		<link>https://vedazive.cz/clovek/velka-analyza-pakistanskych-genomu-muze-zmenit-vyvoj-leku-lide-toho-podle-vseho-snesou-vic-nez-jsme-si-mysleli/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Lukáš Jírovec]]></dc:creator>
		<pubDate>Tue, 23 Jun 2026 13:32:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Člověk]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<category><![CDATA[Pákistán]]></category>
		<category><![CDATA[studie]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=210383</guid>

					<description><![CDATA[<p>Každý pátý účastník pákistánské genomové studie žije s úplně vyřazeným genem, a většinou o tom ani neví.</p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Když tým vedený Danishem Saleheenem z Columbia University zveřejnil 17. června 2026 v <a href="https://www.nature.com/articles/s41586-026-10667-5" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">Nature</a> výsledky analýzy 173 303 genomů a exomů z 23 pákistánských měst, čísla překvapila i odborníky. Celkem 34 364 lidí, plná pětina souboru, neslo alespoň jeden gen s úplnou ztrátou funkce v obou kopiích. Šlo o takzvané přirozené knockouty: lidi, u nichž příroda provedla experiment, který by žádná etická komise nepovolila. A řada z nich neměla žádné zjevné zdravotní potíže. Pro farmaceutický průmysl je to zásadní zpráva, protože právě takové případy mohou ukázat, které léčebné cíle dávají smysl, a které ne.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Proč zrovna Pákistán</h2>



<p>Odpověď se skrývá ve dvou číslech. Téměř třetina účastníků studie (30,6 %) uvedla, že jejich rodiče byli bratranci a sestřenice z prvního kolene. Vyšší příbuznost rodičů dramaticky zvyšuje šanci, že se vzácná varianta genu sejde ve dvou kopiích a odhalí svůj skutečný dopad. Výsledkem tedy je, že v pákistánské kohortě připadá jeden případ úplné ztráty funkce genu zhruba na čtyři sekvenované osoby. V největší evropské databázi gnomAD je to u nefinských Evropanů jeden na 14,1 osoby. Pákistánský soubor je tedy pro hledání lidských knockoutů přibližně 3,5× efektivnější.</p>



<p>Nejde přitom o „lepší DNA&#8220;. Jde o populační strukturu, která pro tento typ výzkumu funguje jako zvětšovací sklo. A k tomu přidejte obrovskou genetickou diverzitu: téměř polovina všech variant nalezených v Pakistan Genome Resource (PGR) nebyla dosud v žádné existující databázi zaznamenána. Více než 2 298 genů s úplnou ztrátou funkce bylo unikátních výhradně pro PGR; ani mezi 807 162 lidmi v gnomAD se neobjevily.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Tři geny, tři lekce pro farmacii</h2>



<p>Studie neříká, že současné léky jsou špatné. Říká něco subtilnějšího: u části léčebných cílů byly předklinické modely, typicky myší, slabší, než jsme doufali. A ukazuje to na třech konkrétních příkladech.</p>



<ul class="wp-block-list">
<li><strong>RXFP1, slepá ulička potvrzená lidmi.</strong>&nbsp;Myší biologie relaxinové osy vedla ke klinickým programům na srdeční selhání. Lék serelaxin ale v&nbsp;<a href="https://www.nejm.org/doi/full/10.1056/NEJMoa1801291" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">klíčové studii</a>&nbsp;nesplnil hlavní cíle. Pákistánští nositelé úplné ztráty RXFP1 neměli konzistentní kardiovaskulární ani reprodukční problémy. Autoři přímo píší, že lidská data predikují nedostatek klinické účinnosti agonistů tohoto receptoru. Kdyby tato data existovala dříve, mohl se drahý program zastavit o roky dřív.</li>



<li><strong>CIDEB, zelená pro ztučnělá játra.</strong>&nbsp;Čtrnáct lidí bez funkčního genu CIDEB žilo bez známé jaterní choroby, mělo nižší jaterní enzymy a téměř poloviční riziko nealkoholového ztučnění jater. To je silný signál, že chronické tlumení CIDEB by mohlo být bezpečné a účinné u steatózy a MASH.</li>



<li><strong>LRRK2, opatrně s Parkinsonem.</strong>&nbsp;Tři nositelé úplné ztráty funkce LRRK2 měli známky snížené funkce ledvin. Pro experimentální inhibitory LRRK2, vyvíjené proti Parkinsonově chorobě, to znamená nutnost monitorovat ledviny. Ostatně&nbsp;Biogen a Denali&nbsp;v květnu 2026 ukončily program BIIB122 u idiopatického Parkinsona, zatímco studie u geneticky definovaných nosičů mutace LRRK2 pokračuje.</li>
</ul>



<h2 class="wp-block-heading">Tvrdší síto, ne zázračný lék</h2>



<p>Největší bezprostřední přínos PGR neleží v jednom konkrétním léku. Leží v tom, že farmaceutické firmy získávají lidský filtr pro rozhodování, které programy za miliardy korun spustit a které raději zavřít. Ztráta funkce genu totiž napodobuje to, co dělá lék: dlouhodobě blokuje cílový protein. Pokud člověk bez tohoto proteinu žije desítky let bez problémů, je to silnější argument pro bezpečnost než jakýkoli myší model.</p>



<figure class="wp-block-embed is-type-video is-provider-youtube wp-block-embed-youtube wp-embed-aspect-16-9 wp-has-aspect-ratio"><div class="wp-block-embed__wrapper">
<iframe loading="lazy" title="THE HISTORY OF PAKISTAN in 10 minutes" width="500" height="281" src="https://www.youtube.com/embed/swlTSTncx6c?feature=oembed" frameborder="0" allow="accelerometer; autoplay; clipboard-write; encrypted-media; gyroscope; picture-in-picture; web-share" referrerpolicy="strict-origin-when-cross-origin" allowfullscreen></iframe>
</div></figure>



<p>Cesta od takového signálu k dostupnému léku je ovšem dlouhá. Podle <a href="https://www.cc.nih.gov/orcs/ind/drug-development" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">NIH</a> trvá vývoj nového léku typicky pět až patnáct let. PGR proto nemění medicínu zítra, mění kvalitu rozhodnutí, která se dělají dnes.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Začátek, ne mapa</h2>



<p>Autoři studie sami upozorňují, že objevování nových genů s úplnou ztrátou funkce v PGR pravděpodobně ještě nedosáhlo stropu. Databáze roste a tým aktivně povolává nositele zajímavých variant i jejich rodiny na cílená vyšetření, takzvaný recall-by-genotype. Právě tak ověřili renální problémy u LRRK2 nebo absenci deficitů u RXFP1. Nejde tedy jen o statistiku z tabulky, ale o terénní práci s konkrétními lidmi.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/clovek/velka-analyza-pakistanskych-genomu-muze-zmenit-vyvoj-leku-lide-toho-podle-vseho-snesou-vic-nez-jsme-si-mysleli/">Velká analýza pákistánských genomů může změnit vývoj léků. Lidé toho podle všeho snesou víc, než jsme si mysleli</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
		<media:content url="https://www.youtube.com/embed/swlTSTncx6c" medium="video" width="1280" height="720">
			<media:player url="https://www.youtube.com/embed/swlTSTncx6c" />
			<media:title type="plain">THE HISTORY OF PAKISTAN in 10 minutes</media:title>
			<media:description type="html"><![CDATA[THE HISTORY OF PAKISTAN in 10 minutesThrough history, the territory inside the borders of Pakistan witnessed large civilizations, wars, development, religion...]]></media:description>
			<media:thumbnail url="https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2026/06/the-history-of-pakistan-in-10-mi.jpg" />
			<media:rating scheme="urn:simple">nonadult</media:rating>
		</media:content>
	</item>
		<item>
		<title>Krutý paradox bílých plání: Proč jsou dnes celé generace Inuitů masivně postiženy hluchotou</title>
		<link>https://vedazive.cz/mix/kruty-paradox-bilych-plani-proc-jsou-dnes-cele-generace-inuitu-masivne-postizeny-hluchotou/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Tereza Říha]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 14 Jun 2026 04:31:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Mix]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<category><![CDATA[zajímavost]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=208499</guid>

					<description><![CDATA[<p><em>Každé páté inuitské dítě v kanadském Nunavutu neslyší tak, jak by mělo. Příčinou není drsná arktická příroda, ale to, co mělo být civilizačním pokrokem.</em></p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>V padesátých letech minulého století začala kanadská vláda systematicky přesouvat Inuity z rozptýlených loveckých táborů do stálých osad. Důvody zněly rozumně: školy, zdravotní střediska, sociální dávky. Jenže s novým způsobem života přišly přeplněné prefabrikované domy, špatné větrání, tabákový kouř a vlny respiračních infekcí, které se v uzavřených prostorách šířily jako požár. Výsledkem je epidemie chronických zánětů středního ucha, která trvá přes sedm desetiletí a zanechává trvalé poškození sluchu u dětí, dospívajících i dospělých. Není to příběh o krutosti arktické zimy. Je to příběh o ceně, kterou zaplatily celé generace za importovaný model života.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Od tundry do čtyř stěn</h2>



<p>Před sedentarizací žili Inuité v malých skupinách, stěhovali se za zvěří a jejich děti vyrůstaly ve venkovním prostředí s nízkou hustotou osídlení. Kontakt s patogeny byl omezený. Pak přišla změna, rychlá a řízená shora. <a href="https://www.qtcommission.ca/en/key-findings" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">Qikiqtani Truth Commission</a>, která důkladně zmapovala proměnu života Inuitů v oblasti Qikiqtani po roce 1950, popisuje, jak stát zakládal osady, aniž zajistil odpovídající bydlení. Rodiny se tísnily v domech stavěných narychlo, bez izolace, s minimální ventilací. Přelidnění bytů se stalo normou, ne výjimkou.</p>



<p>Inuit Nunangat Housing Strategy z roku 2019 potvrzuje, že bytová krize není uzavřenou kapitolou, ale strukturálním dědictvím. Ještě na počátku 21. století žilo v regionu Inuit Nunangat výrazně více lidí na pokoj než v jakékoli jiné části Kanady. A právě v těchto podmínkách se rodí problém, který se na první pohled s bydlením nespojuje: ztráta sluchu.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Záněty, perforace, ticho</h2>



<p>Mechanismus je dobře zdokumentovaný, i když složitější, než jak ho lze vtěsnat do jedné věty. V přeplněných domácnostech se snadno šíří infekce horních cest dýchacích. Pasivní kouření dráždí sliznice. Děti, jejichž imunitní systém teprve dozrává, prodělávají opakované záněty středního ucha (otitis media). Když se infekce vrací znovu a znovu, může přejít v chronickou hnisavou formu. Bubínek se perforuje. Vzniká převodní ztráta sluchu, která je často trvalá.</p>



<p>Nejde o jednu příčinu, ale o balík vzájemně se posilujících faktorů: přelidnění, kouř, časté respirační infekce, omezený přístup ke specializované péči a podle některých studií i časný přechod na umělou kojeneckou výživu. Data ze <a href="https://www150.statcan.gc.ca/n1/pub/82-003-x/2015011/article/14223-eng.htm" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">Statistics Canada</a> ukazují, že inuitské děti žijící v přeplněných a špatně udržovaných domech mají prokazatelně horší zdravotní výsledky. Grónská studie zase upřesňuje, že riziko chronické otitidy vrcholí mezi šestým a dvanáctým měsícem života, tedy v době, kdy je dítě zcela závislé na prostředí, do kterého se narodilo.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Čtyři dekády čísel, stejný vzorec</h2>



<p>Síla důkazů spočívá v tom, že se táhnou přes generace. Nejde o jednorázový výskyt, ale o opakující se vzorec zachycený v různých komunitách a různých obdobích:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li><strong>Kuujjuarapik, 80. léta:</strong>&nbsp;V pilotním vyšetření mělo normální sluch v obou uších 77 % inuitských dětí, zatímco u dětí kmene Cree ve stejné obci to bylo 96 %. Bez jakýchkoli známek současné či minulé choroby středního ucha bylo pouhých 13 % inuitských dětí.</li>



<li><strong>Inukjuak, 1997:</strong>&nbsp;Vyšetření dospívajících ve věku 12–16 let odhalilo chronickou otitidu u 16,9 % a nějakou formu ztráty sluchu u 20 %. Ztráta sluchu korelovala s horšími výsledky v jazykových předmětech.</li>



<li><strong>Nunavik, 2004:</strong>&nbsp;Průzkum dospělé populace zaznamenal ztrátu sluchu v jednom nebo obou uších u 25 % dospělých.</li>



<li><strong>Nunavut, 2017–2018:</strong>&nbsp;Školní screening v šesti komunitách ukázal ztrátu sluchu ≥30 dB u 19,3 % dětí. Při širší kanadské definiční hranici to bylo 23,5 %.</li>
</ul>



<p>Mezi prvním a posledním měřením uplynulo víc než třicet let. Čísla se nezlepšila. Mění se generace, ale vzorec přetrvává.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Programy existují, problém trvá</h2>



<p>Bylo by nespravedlivé tvrdit, že se nic neděje. Už v únoru 1984 vznikl na Lavalské univerzitě pracovní dokument Project Nord, který poprvé systematicky popsal rozsah problému. V říjnu téhož roku proběhl <a href="https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/3514931/" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">pilotní screening v Kuujjuarapiku</a>. Od roku 1985 se v Nunaviku budoval program sluchové péče a prevence otitid s komunitními pracovníky a od roku 1986 začalo financování z quebeckého ministerstva zdravotnictví.</p>



<p>Dnes v Québecu funguje bezplatný novorozenecký sluchový screening, v Nunavutu existují doporučené postupy pro předškolní vyšetření a doporučení rizikových dětí ke specialistům. Od dubna 2026 je v rámci federálního programu Non-Insured Health Benefits oficiálně veden seznam hrazených audiologických pomůcek a služeb pro oprávněné Inuity. Nunavutská vláda vydala v roce 2024 podrobného průvodce pro učitele pracující s neslyšícími a nedoslýchavými žáky.</p>



<p>Potíž je v logistice. Odborná péče stojí na cestujících týmech, které do vzdálených komunit létají několikrát ročně. Návazná péče je křehká. Mezi screeningem a nasazením sluchadla mohou uplynout měsíce. A mezitím dítě sedí ve třídě, kde nerozumí učiteli, což podle nunavutského vzdělávacího průvodce ovlivňuje řeč, čtení, psaní, sociální fungování i sebevědomí.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Cena za importovaný pokrok</h2>



<p>Srovnání s dalšími arktickými regiony ukazuje, že Kanada není ojedinělý případ, ale patří mezi nejvíce zasažené oblasti. V Grónsku se prevalence sluchových vad u školáků pohybuje kolem 10–20 %, na Aljašce novější data uvádějí zhruba 15 % u předškoláků. Všude tam, kde proběhla rychlá sedentarizace původních obyvatel, se objevuje podobný zdravotní otisk.</p>



<p>Kanadská zkušenost je ale specifická v jednom ohledu: rozsah státní odpovědnosti je mimořádně dobře zdokumentován. Qikiqtani Truth Commission výslovně uvádí, že úředníci věděli o nevyhovujících bytových a sanitárních podmínkách, do nichž Inuity přesouvali. Nevěděli možná o budoucí epidemii otitid, ale věděli o rizicích, z nichž se tato epidemie zrodila.</p>



<p>Ticho arktických plání je dnes pro tisíce Inuitů jiné, než si představuje člověk z jihu. Není to ticho krajiny. Je to ticho, které jim zůstalo v uších.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/mix/kruty-paradox-bilych-plani-proc-jsou-dnes-cele-generace-inuitu-masivne-postizeny-hluchotou/">Krutý paradox bílých plání: Proč jsou dnes celé generace Inuitů masivně postiženy hluchotou</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Konsolidační balíček sníží rodinné příjmy. Průměrná domácnost přijde ročně o osm až patnáct tisíc korun</title>
		<link>https://vedazive.cz/clovek/tvrda-facka-pro-ceske-rodiny-v-roce-2026-prijdete-az-o-30-000-korun-stat-potaji-zrusil-oblibene-ulevy/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Tereza Říha]]></dc:creator>
		<pubDate>Sat, 13 Jun 2026 04:51:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Člověk]]></category>
		<category><![CDATA[děti]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<category><![CDATA[Peníze]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=208068</guid>

					<description><![CDATA[<p><em>Konsolidační balíček Fialovy vlády zrušil školkovné, slevu na studenta a výrazně omezil slevu na manžela či manželku. U některých rodin jde o desítky tisíc ročně.</em></p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Když na jaře 2025 statisíce rodičů otevřely roční zúčtování daně, čísla na ně poprvé naplno vybafla. Řádek se školkovným zmizel. Sleva na manželku s tříletým dítětem najednou neprošla. A z výplatní pásky každý měsíc tiše odkapávalo nové nemocenské pojištění. Zákon 349/2023 Sb., takzvaný konsolidační balíček, přitom prezident podepsal už v listopadu 2023 a účinnost nabyl 1. ledna 2024. Jenže řada změn se propsala až při ročním vyúčtování, tedy se zpožděním celých dvanácti měsíců. V roce 2026 běží dopady naplno, některé fázované daně teprve dozrávají. Právě proto teď domácnosti pociťují „facku&#8220;, která byla vyměřena už před dvěma lety.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Co přesně zmizelo a co zůstalo</h2>



<p>Mediální zkratka „stát zrušil oblíbené úlevy&#8220; potřebuje rozklíčovat. Podle přehledu poradenské firmy&nbsp;BDO&nbsp;šlo o tři hlavní zásahy:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li><strong>Školkovné</strong>&nbsp;(sleva za umístění dítěte v předškolním zařízení), zrušeno kompletně. Poslední uplatnitelná částka činila až 17 300 Kč ročně.</li>



<li><strong>Sleva na studenta</strong>, zrušena. Hodnota byla 4 020 Kč ročně.</li>



<li><strong>Sleva na manžela/manželku</strong>, nezrušena, ale radikálně omezena. Nově ji lze uplatnit jen v domácnosti s dítětem do tří let věku a při příjmu partnera do 68 000 Kč ročně. Kdo má nejmladší dítě čtyřleté, nárok ztratil. Roční hodnota slevy přitom činí 24 840 Kč.</li>
</ul>



<p>Na druhé straně zůstala základní sleva na poplatníka 30 840 Kč, daňové zvýhodnění na děti i odpočty za úroky z hypotéky, dary nebo produkty spoření na stáří včetně dlouhodobého investičního produktu. Balíček navíc přesunul část položek do snížené sazby DPH 12 %, třeba potraviny nebo zdravotnické prostředky. Není tedy pravda, že všechno jen zdražilo.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Modelová rodina: kde se bere číslo 30 tisíc, a proč může být i vyšší</h2>



<p>Částka „až 30 000 korun&#8220; není plošná. Sedí na konkrétní typ domácnosti. Vezměme rodinu se dvěma dětmi staršími tří let, kde jeden z partnerů nepracuje a druhý pobírá hrubou mzdu 40 000 Kč měsíčně.</p>



<figure class="wp-block-table"><table class="has-fixed-layout"><thead><tr><th>Položka</th><th>Roční ztráta</th></tr></thead><tbody><tr><td>Sleva na manžela/manželku (nesplněna nová podmínka)</td><td>24 840 Kč</td></tr><tr><td>Školkovné (zrušeno)</td><td>až 17 300 Kč</td></tr><tr><td>Nové nemocenské pojištění zaměstnance 0,6 %</td><td>cca 2 880 Kč</td></tr><tr><td><strong>Součet</strong></td><td><strong>až 45 020 Kč</strong></td></tr></tbody></table></figure>



<p>BDO už v červnu 2023 u podobného modelu&nbsp;počítalo s dopadem 44 000 Kč ročně. Hranice 30 tisíc je tedy pro tuto rodinu spíš podstřelená. Naopak bezdětný zaměstnanec, který školkovné ani slevu na partnera nikdy nečerpal, nese hlavně oněch 0,6 % z nemocenského; při čtyřicetitisícové mzdě necelé tři tisíce ročně. Rozdíl je propastný.</p>



<p>Studie <a href="https://www.rozpoctovarada.cz/ke-stazeni/informacni-studie-zmeny-ve-zdaneni-fyzickych-osob-ucinne-od-roku-2024-distribucni-dopady-a-vliv-na-ukazatele-motivace-k-praci/" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">Národní rozpočtové rady</a> potvrzuje, že omezení slevy na partnera dopadlo nejcitelněji na druhý až čtvrtý příjmový decil, tedy na rodiny s nižšími a středními příjmy. U nejvyššího decilu činí průměrné zvýšení daňové zátěže asi 1 400 Kč měsíčně, u nejnižšího přibližně 225 Kč. Konsolidace zkrátka nebolí všechny stejně.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Proč to lidé zjistili „pozdě&#8220;</h2>



<p>Zákon prošel standardním legislativním procesem, hlasovala o něm Sněmovna i Senát, podepsal ho prezident. O utajení nemůže být řeč. Zpožděný šok má prozaičtější příčinu: <a href="https://mf.gov.cz/assets/attachments/2024-06-06_Informace-o-pokladnim-plneni-statniho-rozpoctu-CR-za-1-ctvrtleti-2024.pdf" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">Ministerstvo financí</a> samo uvádí, že zrušení školkovného a omezení slevy na partnera se na inkasu projeví až při ročním zúčtování daně, tedy v následujícím kalendářním roce. Zaměstnanec, kterému mzdová účtárna v lednu 2024 strhla nových 0,6 % na nemocenské, si všiml poklesu čisté mzdy o stokoruny. Ale že mu chybí sleva za dvacet pět tisíc, zjistil až na jaře 2025, když mu účetní vrátila daňové přiznání s nižším přeplatkem, nebo s nedoplatkem.</p>



<p>V roce 2026 už žádné překvapení nepřijde. Dopady jedou naplno a některé fázované složky (vyšší spotřební daně, úpravy odvodů OSVČ) teprve dozrávají. Ministerstvo financí ve svém <a href="https://mf.gov.cz/cs/rozpoctova-politika/makroekonomika/fiskalni-prognoza-a-fiskalni-vyhled/2025/fiskalni-vyhled-cr-listopad-2025-61832" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">Fiskálním výhledu</a> potvrzuje, že balíček snižuje strukturální deficit o více než jedno procento HDP a zlepšuje saldo i v letošním roce. Národní rozpočtová rada je ovšem k vládním odhadům pro rok 2026 skeptičtější než samo ministerstvo.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Co s tím: legální obrana domácího rozpočtu</h2>



<p>Zrušené slevy zpětně vrátit nelze. Existuje ale několik kroků, které mohou ztrátu alespoň zmírnit:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li><strong>Sleva na manžela/manželku</strong>, pokud máte dítě do tří let, nárok trvá. Ověřte si ho při ročním zúčtování.</li>



<li><strong>Daňové zvýhodnění na děti</strong>, zůstalo beze změny. Ujistěte se, že ho uplatňuje ten z partnerů, u kterého má větší efekt.</li>



<li><strong>Odpočty</strong>, úroky z hypotéky, dary neziskovkám, příspěvky na penzijní spoření a dlouhodobý investiční produkt stále snižují základ daně. Každá tisícovka navíc do DIP znamená 150 Kč na dani méně.</li>



<li><strong>Sociální dávky</strong>, u nižších příjmů prověřte nárok na přídavek na dítě a příspěvek na bydlení. Od roku 2026 je nahrazuje nová takzvaná <a href="https://mpsv.gov.cz/superdavka" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">superdávka</a> se složkou na bydlení a bonusem na dítě.</li>



<li><strong>Rodičovský příspěvek</strong>, u dětí narozených od 1. ledna 2024 činí 350 000 Kč, u vícerčat narozených od 1. ledna 2026 pak 700 000 Kč.</li>
</ul>



<p>Pro přesný výpočet vlastního dopadu stačí porovnat daňové přiznání za rok 2023 s přiznáním za rok 2024 na portálu MOJE daně. Rozdíl v přeplatku řekne víc než jakýkoli modelový odhad.</p>



<p>Konsolidační balíček měl zastavit rostoucí zadlužování státu. Pro veřejné finance možná splní svůj účel; definitivně to ukážou až čísla za rok 2026. Pro rodinu se dvěma školáky a jedním příjmem je ale účet jasný už teď.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/clovek/tvrda-facka-pro-ceske-rodiny-v-roce-2026-prijdete-az-o-30-000-korun-stat-potaji-zrusil-oblibene-ulevy/">Konsolidační balíček sníží rodinné příjmy. Průměrná domácnost přijde ročně o osm až patnáct tisíc korun</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Konec věčného stěžování: Je to oficiální, Češi patří mezi nejbohatší lidi planety a žijí si nad poměry</title>
		<link>https://vedazive.cz/mix/konec-vecneho-stezovani-je-to-oficialni-cesi-patri-mezi-nejbohatsi-lidi-planety-a-ziji-si-nad-pomery/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Jana Šrámčíková]]></dc:creator>
		<pubDate>Mon, 08 Jun 2026 04:06:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Mix]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<category><![CDATA[Výzkum]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=208577</guid>

					<description><![CDATA[<p><em>Česko získalo v čerstvém HelloSafe Prosperity Indexu 2026 skóre 38,49 bodu a skončilo devatenácté na světě, těsně před Francií.</em></p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Výsledek zní na první poslech až podezřele dobře. Země, jejíž obyvatelé si při pohledu na západoevropské výplatní pásky pravidelně povzdechnou, najednou předbíhá dvě zakládající ekonomiky Evropské unie. Jenže klíč k pochopení neleží v absolutních příjmech. HelloSafe neměří jen to, kolik peněz ekonomika vyprodukuje, ale i to, jak rovnoměrně se prosperita rozlévá mezi obyvatele. A právě tady Česko boduje tak silně, že to přetlačí i výrazně vyšší mzdy a důchody v Paříži nebo Římě.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Co přesně HelloSafe měří, a co ne</h2>



<p><a rel="nofollow noopener" href="https://hellosafe.com/travel-insurance/richest-countries-in-the-world" target="_blank">HelloSafe Prosperity Index</a> je proprietární žebříček, který každoročně sestavuje stejnojmenná platforma pro srovnávání finančních produktů. Hodnotí 31 vybraných ekonomik světa podle pěti ukazatelů s vlastními váhami:</p>



<ul class="wp-block-list">
<li><strong>HDP na obyvatele v paritě kupní síly</strong> – 30 %</li>



<li><strong>Hrubý národní důchod (GNI) na obyvatele</strong> – 20 %</li>



<li><strong>Index lidského rozvoje (HDI)</strong> – 20 %</li>



<li><strong>Příjmová nerovnost (Gini koeficient)</strong> – 15 %</li>



<li><strong>Relativní míra chudoby</strong> – 15 %</li>
</ul>



<p>Polovina výsledku tedy stojí na tvrdé ekonomické síle, druhá polovina na tom, jak dobře se bohatství rozděluje a kolik lidí zůstává na okraji. Data pocházejí z různých ročníků, od odhadů MMF pro rok 2026 přes údaje Světové banky a UNDP z let 2023–2024 až po Eurostat 2024. Skóre se normalizuje metodou min-max uvnitř panelu, takže „19. na světě&#8220; fakticky znamená 19. mezi jednatřiceti vybranými zeměmi, nikoli mezi všemi státy planety. Důležitý detail, který samotný titulek neobsahuje.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Proč Česko předběhlo Francii o pouhých 0,37 bodu</h2>



<p>Globální pětka vypadá předvídatelně: Norsko, Irsko, Lucembursko, Švýcarsko, Island. Česko se vklínilo na 19. příčku mezi Kanadu (39,44) a Francii (38,12). V evropském panelu je třinácté, za Rakouskem, ale před Británií, Slovinskem i Itálií, která skončila osmnáctá se skóre pouhých 25,22 bodu.</p>



<p>Srovnání s Francií ukazuje mechaniku indexu nejlépe. Francie má vyšší hrubý národní důchod na obyvatele (45 160 vs. 29 560 dolarů) i vyšší HDI (0,920 vs. 0,915). Jenže Česko ji přetlačí ve dvou „distribučních&#8220; ukazatelích: Gini koeficient 23,7 oproti francouzským 31,5 a relativní míra chudoby 6,4 % proti 8,3 %. Jinými slovy, Francie vytváří víc bohatství, ale Česko ho rozlévá rovnoměrněji. A v konstrukci tohoto indexu to stačí na výhru.</p>



<p>U Itálie je odstup ještě markantnější. Rozdíl 13,27 bodu v evropském panelu naznačuje, že italská ekonomika trpí výrazně vyšší nerovností a chudobou, které ji v celkovém skóre stahují hluboko pod český výsledek.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Rovnost ano, luxus ne</h2>



<p>Než se rozběhne vlna národní hrdosti, stojí za to podívat se na čísla z druhé strany. Podle <a rel="nofollow noopener" href="https://ec.europa.eu/eurostat/statistics-explained/SEPDF/cache/1809.pdf" target="_blank">Eurostatu</a> zůstává Česko v HDP na obyvatele pod průměrem EU. Ještě výmluvnější je ukazatel skutečné individuální spotřeby (AIC), který Eurostat považuje za vhodnější měřítko materiálního blahobytu domácností, a i v něm je Česko pod unijním průměrem.</p>



<p>Kde naopak Česko exceluje, je sociální bezpečnost. <a rel="nofollow noopener" href="https://ec.europa.eu/eurostat/web/products-eurostat-news/w/ddn-20250430-2" target="_blank">Eurostat</a> uvádí, že v roce 2024 bylo chudobou nebo sociálním vyloučením ohroženo jen 11,3 % českých obyvatel, nejméně v celé Evropské unii. Pro srovnání: v Polsku je to 16,0 %, ve Francii ještě víc.</p>



<p>Prakticky to znamená následující: průměrný Čech si nekupuje to, co průměrný Dán nebo Nizozemec. Ale pravděpodobnost, že spadne do chudoby, je v Česku nižší než kdekoli jinde v unii. To je typ prosperity, který se na výplatní pásce neprojeví, ale v životní jistotě ano.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Metodologické háčky, které je fér zmínit</h2>



<p>HelloSafe si zaslouží uznání za transparentnost, na svém webu zveřejňuje zdroje, váhy i normalizační postup. Přesto je třeba mít na paměti několik limitů. Panel čítá jen 31 ekonomik, takže řada zemí střední a východní Evropy včetně Slovenska v něm vůbec nefiguruje. Pro rok 2026 navíc autoři změnili metodiku: vyřadili míru hrubých národních úspor a zvýšili váhu relativní chudoby, regionální panely se normalizují zvlášť. Přímé srovnání s loňskou edicí proto není čisté.</p>



<p>U některých neevropských zemí HelloSafe sám přiznává, že data o nerovnosti pocházejí z let 2007, 2013 nebo 2017. A regionální skóre Afriky, Latinské Ameriky či Asie nejsou numericky srovnatelná s globálním pořadím, což je důkaz, jak silně výsledek závisí na konstrukci panelu.</p>



<p>Podle nás to neznehodnocuje český výsledek, ale zasazuje ho do správného rámce. Devatenácté místo není verdikt o tom, že Češi žijí lépe než Francouzi. Je to konstatování, že v konkrétním mixu pěti ukazatelů, kde rovnost a nízká chudoba tvoří téměř třetinu váhy, Česko vychází o kousek lépe.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Co si z toho odnést</h2>



<p>Síla českého výsledku nespočívá v tom, že by se tu žilo jako v Lucembursku. Spočívá v tom, že propast mezi těmi nahoře a těmi dole je u nás užší než ve většině srovnávaných ekonomik. Je to typ bohatství, který člověk nevidí v luxusních výlohách, ale pozná ho na tom, že jeho soused žije podobně jako on.</p>



<p>Devatenácté místo v žebříčku jedné platformy z toho nedělá hotový fakt o „nejbohatší zemi.&#8220; Dělá z toho ale zajímavý argument pro debatu o tom, co vlastně prosperitou myslíme.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/mix/konec-vecneho-stezovani-je-to-oficialni-cesi-patri-mezi-nejbohatsi-lidi-planety-a-ziji-si-nad-pomery/">Konec věčného stěžování: Je to oficiální, Češi patří mezi nejbohatší lidi planety a žijí si nad poměry</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Smrtící diagnóza v 53 letech: Na co skutečně zemřel baseballový bůh Babe Ruth a proč mu nebylo pomoci</title>
		<link>https://vedazive.cz/historie-kultura/smrtici-diagnoza-v-53-letech-na-co-skutecne-zemrel-baseballovy-buh-babe-ruth-a-proc-mu-nebylo-pomoci/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Tereza Říha]]></dc:creator>
		<pubDate>Sat, 23 May 2026 13:53:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Historie a kultura]]></category>
		<category><![CDATA[historie]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<category><![CDATA[Smrt]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=204883</guid>

					<description><![CDATA[<p><em>George Herman „Babe&#8220; Ruth zemřel 16. srpna 1948 v New Yorku. Ne na „rakovinu hrtanu&#8220;, jak se tradovalo desítky let, ale na agresivní karcinom nosohltanu s metastázami po celém těle.</em></p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Pitevní zpráva, kterou později podrobně analyzovali onkologové, odhalila obraz nemoci, proti níž tehdejší medicína neměla téměř žádnou zbraň. Nádor prorůstal ke spodině lební, obkružoval hlavové nervy a rozsel se do jater, plic, kostní dřeně i nadledvin. V hrtanu, kam legendu o Ruthově smrti po desetiletí směřovaly novinové nekrology, se přitom žádný nádor nenašel. Příběh jeho posledních dvou let života je příběhem muže, kterému lékaři nedokázali říct pravdu, a zároveň příběhem doby, kdy se moderní onkologie teprve rodila.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Nemoc, která se skrývala za bolestí v uchu</h2>



<p>První příznaky přišly nenápadně v roce 1946. Bolest nad levým okem, potíže s polykáním, chraplavý hlas. Ruth, tehdy jednapadesátiletý muž, který už tři roky netrénoval a žil životem penzionované celebrity, je zpočátku přecházel. Karcinom nosohltanu se totiž neprojevuje tak, jak si většina lidí představuje rakovinu. Nádor sedí vysoko za nosem, v místě, které není vidět ani při běžném vyšetření. Často se poprvé ohlásí nebolestivou bulkou na krku, jednostrannou poruchou sluchu nebo krvácením z nosu, příznaky, které snadno zamaskuje nachlazení nebo únava.</p>



<p>V lednu 1947 Ruth podstoupil operaci na Memorial Hospital v New Yorku. Chirurgové mu odebrali tkáň z krku, ale zákrok byl spíš diagnostický a paliativní než léčebný. Následovala radiace, v té době jediná reálně účinná metoda u solidních nádorů hlavy a krku. Standardní chemoterapie pro tyto nádory prostě neexistovala.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Experiment, který koupil čas</h2>



<p>V červnu 1947 se Ruthův případ dostal do rukou lékařů, kteří měli k dispozici něco nového: teropterin, experimentální lék ze skupiny antifolátů. Látka fungovala tak, že blokovala využití kyseliny listové pro tvorbu DNA, přesně to, co rychle se dělící nádorové buňky potřebují ke svému růstu.</p>



<p>Výsledek byl na několik měsíců překvapivý. Masa na krku se zmenšila, bolest ustoupila, Ruth začal znovu polykat a přibral na váze. Dokonce se vrátil na veřejnost: v červnu 1948 naposledy vstoupil na Yankee Stadium při slavnostním ceremoniálu. Fotografie z toho dne, na nichž se opírá o baseballovou pálku jako o hůl, obletěly americký tisk.</p>



<p>Jenže teropterin nemoc nezvrátil. Přinesl dočasnou odpověď, ne vyléčení. Do léta 1948 se nádor vrátil a rozšířil se do vzdálených orgánů. Ruth byl znovu hospitalizován, tentokrát dostal další radiaci a implantaci radioaktivních zlatých semen kolem postižené uzliny. Šlo už o podpůrnou péči. Zemřel 16. srpna ve věku 53 let; bezprostřední příčinou byla pneumonie a hypoxie nasedající na pokročilý karcinom.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Co Ruth věděl a co mu zatajili</h2>



<p>Podle dobové praxe lékaři pacientům diagnózu rakoviny běžně nesdělovali. Ruthova manželka Claire později napsala, že věří, že mu to nikdy přímo neřekli. Současně ale existují Ruthovy poznámky okolí: „I know what I got&#8220; („Vím, co mám&#8220;), i jeho reakce při převozu do Memorial Hospital, který byl tehdy známý jako onkologické pracoviště. Závažnost nemoci téměř jistě tušil. Přímý důkaz, že znal přesnou terminální prognózu, se ale nedochoval.</p>



<p>Toto utajování dnes působí nepředstavitelně, ale v kontextu 40. let šlo o normu. Rakovina byla stigma a lékaři věřili, že pravda pacientovi ublíží víc než nejistota.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Co by změnila dnešní medicína</h2>



<p>Posun v léčbě karcinomu nosohltanu je od roku 1948 obrovský. Dnešním&nbsp;<a rel="nofollow noopener" href="https://www.cancer.gov/types/head-and-neck/hp/adult/nasopharyngeal-treatment-pdq" target="_blank">standardem je vysokodávkovaná radioterapie kombinovaná s cisplatinovou chemoterapií</a>, u pokročilých případů doplněná indukční chemoterapií a v recidivě imunoterapií. V moderních studiích dosahují některé skupiny lokálně pokročilých pacientů pětiletého přežití kolem 79–88 %.</p>



<p>Ruthův případ ale vyžaduje opatrnost. Pitevní zpráva odhalila metastázy v játrech, plicích, kostní dřeni i nadledvinách, rozsah, který by i dnes znamenal stadium IV s omezenými vyhlídkami na vyléčení. Moderní medicína by Ruthovi dala výrazně méně bolesti, lepší kvalitu života a pravděpodobně i více času. Jistý příběh se šťastným koncem by to ale ani dnes nebyl.</p>



<h2 class="wp-block-heading">Slavný pacient na prahu nové éry</h2>



<p>Ruth nebyl „pacient nula chemoterapie&#8220;: teropterin nebyl první experimentální lék proti rakovině a Ruth nebyl první člověk, který ho dostal. Jeho případ ale patří mezi&nbsp;<a rel="nofollow noopener" href="https://www.cancer.gov/research/progress/discovery/methotrexate" target="_blank">nejviditelnější rané pokusy s antifolátovou léčbou</a>&nbsp;v době, kdy se solidní nádory řešily výhradně skalpelem a zářením. O dva roky později Sidney Farber publikoval průlomové výsledky s příbuzným aminopterinem u dětské leukémie a moderní systémová onkologie se rozběhla naplno.</p>



<p>Dlouho tradovaná „rakovina hrtanu&#8220; byla mýtus. Babe Ruth zemřel na nádor ukrytý hluboko v nosohltanu, v místě, kam se tehdejší medicína sotva dokázala podívat, natož ho vyléčit. Jeho poslední dva roky jsou připomínkou doby, kdy i největší sportovní ikona Ameriky dostala od lékařů hlavně čas a ticho.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/historie-kultura/smrtici-diagnoza-v-53-letech-na-co-skutecne-zemrel-baseballovy-buh-babe-ruth-a-proc-mu-nebylo-pomoci/">Smrtící diagnóza v 53 letech: Na co skutečně zemřel baseballový bůh Babe Ruth a proč mu nebylo pomoci</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Před umrznutím chránily naše předky vynálezy z mamutích kostí. Byly geniální</title>
		<link>https://vedazive.cz/historie-kultura/domy-mamuti-kosti-vyzkum/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Jana Šrámčíková]]></dc:creator>
		<pubDate>Sun, 08 Mar 2026 05:04:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Historie a kultura]]></category>
		<category><![CDATA[Archeologie]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<category><![CDATA[Pravěk]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=201590</guid>

					<description><![CDATA[<p>Na první pohled působí jako záhada z pravěku – konstrukce poskládané z mamutích kostí. Vědci z Leidenské univerzity nyní přišli s novým vysvětlením.</p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Když se řekne pravěké obydlí, většina lidí si představí jeskyni nebo jednoduchý přístřešek z větví a kůží – a zvláště ti, kteří vyrůstali na malbách Zdeňka Buriana. Jenže <strong>archeologové už delší dobu narážejí na něco mnohem zvláštnějšího</strong>. Na území dnešní Ukrajiny totiž objevili stavby postavené téměř výhradně z mamutích kostí. Ano, čtete správně. A dlouho navíc nebylo jasné, k jakému účelu se tyhle stavby používaly.</p>



<h2 class="wp-block-heading" id="h-prav-k-stavby-star-t-m-18-tis-c-let">Pravěké stavby staré téměř 18 tisíc let</h2>



<p>Jedno z nejznámějších nalezišť leží v ukrajinské lokalitě Mežirič. Na tomto místě archeologové už dříve objevili kruhové konstrukce vytvořené z lebek, čelistí, žeber a dlouhých kostí mamutů a byly pro ně tak trochu záhadou. S dalšími nálezy se ale situace začala vyjasňovat.</p>



<p>Nová studie publikovaná v odborném časopise Open Research Europe ukazuje, že největší z těchto staveb vznikla zhruba před 18 200 až 17 700 lety. Jinými slovy v období, kdy <strong>Evropa zažívala jedno z nejdrsnějších klimatických období</strong> poslední doby ledové vůbec. A byly to právě tehdejší extrémní podmínky, které pomohly tuto záhadu vysvětlit.</p>



<h2 class="wp-block-heading" id="h-p-st-e-ek-pro-p-e-it-v-dob-ledov">Přístřešek pro přežití v době ledové</h2>



<p>Vědci analyzovali zbytky drobných zvířat nalezených v okolí konstrukce a datovali je pomocí radiokarbonové metody. A výsledky je překvapily. I když se původně domnívali, že se pravděpodobně jednalo o trvalé osady, ve skutečnosti měli před sebou stavby, které byly využívány jen sezónně.</p>



<div class="fb-post" data-href="https://www.facebook.com/father.simonn/posts/pfbid0YcpWnt26N8DpE5oF1gs5oGqHreVdDNtU3NzSfYDVkGoZMJEcM2m4CGKdqRXEvprTl" data-width="750" data-show-text="false"><blockquote cite="https://www.facebook.com/father.simonn/posts/566218916214918" class="fb-xfbml-parse-ignore"><p>### The Earliest Human Architecture: Mammoth Bone Huts of Eastern Europe  

Mammoth bone huts, discovered in Ukraine,&#8230;</p>Zveřejnil(a) <a rel="nofollow noopener" href="https://www.facebook.com/father.simonn" target="_blank">Father Simon</a> dne&nbsp;<a rel="nofollow noopener" href="https://www.facebook.com/father.simonn/posts/566218916214918" target="_blank">Neděle 29. prosince 2024</a></blockquote></div>



<p>Šlo podle všeho spíše o dočasný úkryt, který měl pomoci přežít extrémní zimy. Kosti mamutů byly pravděpodobně <strong>překryty jejich kůžemi, které sloužily jako další izolace proti mrazu a větru</strong>. A nutno říct, že to byl docela chytrý nápad. Kosti jsou totiž pevné, odolné a dokážou vytvořit stabilní konstrukci, která vydrží silný vítr i sněhové závěje.</p>



<h2 class="wp-block-heading" id="h-kolik-mamut-bylo-pot-eba-na-jeden-d-m-tomu-neuv-te">Kolik mamutů bylo potřeba na jeden dům? Tomu neuvěříte</h2>



<p>Nicméně výstavba těchto chýší byla poměrně náročná – možná i proto se jich do dnešní doby našlo jen minimum. Archeologové odhadují, že <strong>na stavbu jedné takové konstrukce mohly být použity kosti z desítek mamutů</strong> (největší chýše v sobě nesly pozůstatky okolo 60 zvířat). Neznamená to ale nutně, že lidé všechny tyto obry ulovili sami. Podle vědců také často využívali zbytky zvířat, která uhynula přirozeně nebo byla zabita jinými lovci.</p>



<p>A je tu ještě jeden detail. Když si představíte, že lebka mamuta může vážit přes 100 kilogramů, musela být stavba takového přístřešku pořádná dřina. Výsledek tedy rozhodně musel stát za to, jinak by se tehdejší lidé s něčím podobným rozhodně nezdržovali.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/historie-kultura/domy-mamuti-kosti-vyzkum/">Před umrznutím chránily naše předky vynálezy z mamutích kostí. Byly geniální</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>V osmi dokončil střední, v jedenácti fyziku. Laurent Simons míří ještě dál než Einstein. Chce porazit samotnou smrt</title>
		<link>https://vedazive.cz/clovek/maly-genius-lauent-simons/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Jana Šrámčíková]]></dc:creator>
		<pubDate>Tue, 17 Feb 2026 15:11:05 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Člověk]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<category><![CDATA[příběh]]></category>
		<category><![CDATA[Smrt]]></category>
		<category><![CDATA[vzdělání]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=200569</guid>

					<description><![CDATA[<p>Základní školu zvládl v šesti letech, střední v osmi a bakaláře z fyziky získal dřív, než většina dětí projde pubertou.</p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Co kdyby lidské orgány nebyly konečné? Co kdyby šlo tělo postupně „upgradovat“ jako počítač? Patnáctiletý Laurent Simons patří k nové generaci vědců, kteří nechtějí svět jen chápat – chtějí ho zásadně změnit. Není divu, že ho lidé ve světě označují za nového Einsteina. Ale<strong> cesta „ke slávě“ nebyla jednoduchá</strong>. Laurent Simons přeskočil několik tříd, absolvoval univerzitu v rekordním čase a vyvolal diskusi o hranicích vzdělávacího systému. Ale jak se zdá, jemu osobně je to úplně jedno – má totiž mnohem vyšší cíl.</p>



<h2 class="wp-block-heading" id="h-nechce-jen-v-d-t-v-c-chce-zastavit-biologii">Nechce jen vědět víc. Chce zastavit biologii</h2>



<p>O zázračných dětech se mluví často. Jenže v případě Laurenta Simonse máte pocit, že realita, která se nám právě teď odehrává před očima,<strong> bez problémů předběhla i ty nejodvážnější titulky</strong>. Belgický mladík s IQ přes 145 totiž dokončil základní školu v šesti, střední v osmi a bakaláře z fyziky zvládl na University of Antwerp během devíti měsíců. V jedenácti letech. Neuvěřitelné? To rozhodně, jenže jak to tak vypadá, před námi se rýsuje ještě něco o hodně výjimečnějšího.</p>



<p>Zatímco většina jeho vrstevníků teď ze všeho nejvíce řeší počítačové hry a sociální sítě, Laurent otevřeně mluví o tom, že chce „porazit smrt“.<strong> Jeho cílem je nahradit lidské orgány technologiemi</strong> – a moc dobře ví, proč to dělá. Pokud totiž dokážeme biologické části těla vyměnit za mechanické nebo syntetické, proč bychom měli stárnout a umírat? Není to prostě zbytečné? Proč se podřizovat něčemu tak „banálnímu“, jako jsou zákony přírody?</p>



<p>Ano, zní to sice jako sci-fi, ale podobné myšlenky už dnes spadají do proudu zvaného transhumanismus. Ten tvrdí, že člověk není konečná verze evoluce a že technologie může biologická omezení snadno překonat. Stačí jen vědět, jak na to.</p>



<figure class="wp-block-embed is-type-video is-provider-youtube wp-block-embed-youtube wp-embed-aspect-16-9 wp-has-aspect-ratio"><div class="wp-block-embed__wrapper">
<iframe loading="lazy" title="Meet Laurent Simons, Little Einstein who earned PhD in quantum physics at fifteen" width="500" height="281" src="https://www.youtube.com/embed/gk9BkCDEd38?feature=oembed" frameborder="0" allow="accelerometer; autoplay; clipboard-write; encrypted-media; gyroscope; picture-in-picture; web-share" referrerpolicy="strict-origin-when-cross-origin" allowfullscreen></iframe>
</div></figure>



<h2 class="wp-block-heading" id="h-syst-m-tomuhle-g-niovi-jednodu-e-nesta">Systém tomuhle géniovi jednoduše nestačí</h2>



<p>Laurent ovšem není žádný osamocený vizionář. Ray Kurzweil mluví o technologické singularitě a propojení mozku s umělou inteligencí. <strong>Elon Musk buduje projekt Neuralink, který má propojit lidskou mysl se stroji</strong>. A pak je tu ještě Dmitry Itskov, který přišel s projektem přenosu vědomí do umělých nosičů.</p>



<p>Rozdíl je v tom, že zatímco tito muži stojí za miliardovými projekty, Laurent stojí na startovní čáře. Není o technologiích, které za tím má k dispozici. A moc dobře ví, že před ním leží desítky let výzkumu, studia a pokusů. A také prostor pro to, aby své sny přetavil v reálné experimenty.</p>



<p>Možná je jeho vize příliš ambiciózní. Možná naivní, kdo ví. Jenže právě takové myšlenky posouvají vědu stále dál a dál. Nezbývá tedy, než mu držet palce.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/clovek/maly-genius-lauent-simons/">V osmi dokončil střední, v jedenácti fyziku. Laurent Simons míří ještě dál než Einstein. Chce porazit samotnou smrt</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
		<media:content url="https://www.youtube.com/embed/gk9BkCDEd38" medium="video" width="480" height="270">
			<media:player url="https://www.youtube.com/embed/gk9BkCDEd38" />
			<media:title type="plain">To nejlepší na téma lidé - VědaŽivě.cz</media:title>
			<media:thumbnail url="https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2026/02/dite-kluk.jpg" />
			<media:rating scheme="urn:simple">nonadult</media:rating>
		</media:content>
	</item>
		<item>
		<title>Děsivý experiment Rhythm 0: Marinu Abramovič při něm musela čelit mučení</title>
		<link>https://vedazive.cz/clovek/marina-abramovic-a-brutalni-experiment/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Redakce VědaŽivě]]></dc:creator>
		<pubDate>Wed, 25 Sep 2024 02:49:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Člověk]]></category>
		<category><![CDATA[experiment]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<category><![CDATA[umění]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=193719</guid>

					<description><![CDATA[<p>Brutální umění, nebo nelidský pokus? Marina Abramovič se v děsivém experimentu Rhythm 0 podívala lidské povaze přímo do očí a zjistila, že to není nic příjemného.</p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Říká se, že umění reflektuje podstatu lidské duše. Právě proto dokáže být malování nebo skládání hudby natolik podmanivé. Není nic zvláštního, že umění často doprovází silné emoce a duševní pochody. <strong>Srbská umělkyně Marina Abramovič však v 70. letech dovedla tuto podstatu umění do krajností lidské morálky. </strong>Díky experimentu Rhythm 0 všem zúčastněným ukázala, čeho všeho jsou lidé schopni.</p>



<h2 class="wp-block-heading" id="h-srbsk-um-lkyn-marina-abramovi">Srbská umělkyně Marina Abramovič</h2>



<p>Marina Abramovič byla v 70. letech synonymem bohémského umělce. Proslavila se především svým přístupem k performance art a body art. <strong>Důraz kladla na samotnou tvorbu a průběh umění, který pro ni byl důležitější než samotný výsledek. </strong>Často ve svém ateliéru pořádala společenské akce, které byly v každém ohledu šokující. Marina se při nich zaměřovala na odhalení lidské podstaty a nebála se zacházet do nebezpečných krajností.</p>


<div class="mce-wm-gutenberg-block mce-wm-gutenberg-block-related-post"><article class="listing-horizontal-item">
    <header class="listing-horizontal-item-header">
        <div class="branded-article-meta">
            <div class="branded-article-author">
                Redakce VědaŽivě            </div>
            <div class="listing-horizontal-item-pubdate">
                <time datetime="2022-01-27T06:38:00+01:00">
                    27 ledna, 2022                </time>
            </div>
        </div>
        <h4 class="listing-horizontal-item-title">
            <a href="https://vedazive.cz/planeta-zeme/analyza-dovednosti-proutkareni/" class="text-truncate-multiline transfer-szn-utm">
                Kouzlo virgule a hledačů vody odhaleno: Je to náhoda, nebo umění?            </a>
        </h4>
    </header>
    <a href="https://vedazive.cz/planeta-zeme/analyza-dovednosti-proutkareni/" class="listing-horizontal-item-image transfer-szn-utm">
        <img loading="lazy" class="transfer-szn-utm" decoding="async" loading="lazy" src="https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2022/01/ruce-virgule-450x300.jpg" alt="Kouzlo virgule a hledačů vody odhaleno: Je to náhoda, nebo umění?" />
    </a>
    <footer class="listing-horizontal-item-footer">
        <seznam-pocitadlolibise
                entity="https://vedazive.cz/planeta-zeme/analyza-dovednosti-proutkareni/"
                layout="seamless"
                size="large"
                style="--primary-color: #000000; --count-color: #ffffff;"
        ></seznam-pocitadlolibise>
    </footer>
</article></div>


<div class="wp-block-image"><figure class="aligncenter size-large"><img decoding="async" width="1024" height="538" loading="lazy" src="https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2024/09/640px-marina-abramovic-extrait-video-202002-fs-1024x538.jpg" alt="Marina Abramovič" class="wp-image-193721 transfer-szn-utm" srcset="https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2024/09/640px-marina-abramovic-extrait-video-202002-fs-1024x538.jpg 1024w, https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2024/09/640px-marina-abramovic-extrait-video-202002-fs-320x168.jpg 320w, https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2024/09/640px-marina-abramovic-extrait-video-202002-fs-768x403.jpg 768w, https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2024/09/640px-marina-abramovic-extrait-video-202002-fs-720x378.jpg 720w, https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2024/09/640px-marina-abramovic-extrait-video-202002-fs.jpg 1200w" sizes="auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px" /><figcaption>Experimenty srbské umělkyně bývají neortodoxní.</figcaption></figure></div>



<h2 class="wp-block-heading" id="h-div-um-leck-ve-rky">Divé umělecké večírky</h2>



<p>Její akce rozhodně nebyly pro slabé povahy. Při jednom představení si Marina Abramovič a její partner celých devatenáct minut vyměňovali vzduch z úst do úst. Těžko říct, co tím chtěla ukázat nebo odhalit. <strong>Oba přitom však málem zemřeli udušením. </strong>To však nebylo to nejvíc šokující, co se během jejích představení přihodilo. </p>



<p>V jiném případě například snědla kilogram medu a vypila litr vína. <strong>Poté se na různých částech těla pořezala a zbičovala</strong>. Na závěr si lehla na kříž. Dnes se můžeme jen dohadovat, o jakou symboliku v tomto případě šlo. Představení totiž bylo z obavy o její život předčasně ukončeno.</p>


<div class="mce-wm-gutenberg-block mce-wm-gutenberg-block-related-post"><article class="listing-horizontal-item">
    <header class="listing-horizontal-item-header">
        <div class="branded-article-meta">
            <div class="branded-article-author">
                Redakce VědaŽivě            </div>
            <div class="listing-horizontal-item-pubdate">
                <time datetime="2022-07-04T06:36:00+02:00">
                    4 července, 2022                </time>
            </div>
        </div>
        <h4 class="listing-horizontal-item-title">
            <a href="https://vedazive.cz/clovek/chlapec-vychovany-jako-divka/" class="text-truncate-multiline transfer-szn-utm">
                Chlapec, který byl vychován jako dívka: Brutální genderový experiment ho poznamenal po zbytek života            </a>
        </h4>
    </header>
    <a href="https://vedazive.cz/clovek/chlapec-vychovany-jako-divka/" class="listing-horizontal-item-image transfer-szn-utm">
        <img loading="lazy" class="transfer-szn-utm" decoding="async" loading="lazy" src="https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2022/06/bruce-jako-dite-450x285.jpg" alt="Chlapec, který byl vychován jako dívka: Brutální genderový experiment ho poznamenal po zbytek života" />
    </a>
    <footer class="listing-horizontal-item-footer">
        <seznam-pocitadlolibise
                entity="https://vedazive.cz/clovek/chlapec-vychovany-jako-divka/"
                layout="seamless"
                size="large"
                style="--primary-color: #000000; --count-color: #ffffff;"
        ></seznam-pocitadlolibise>
    </footer>
</article></div>


<div class="wp-block-image"><figure class="aligncenter size-large"><img decoding="async" width="1024" height="538" loading="lazy" src="https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2024/09/marina-abramovic-the-artist-is-present-2010-4422517086-1024x538.jpg" alt="Marina Abramovič" class="wp-image-193722 transfer-szn-utm" srcset="https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2024/09/marina-abramovic-the-artist-is-present-2010-4422517086-1024x538.jpg 1024w, https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2024/09/marina-abramovic-the-artist-is-present-2010-4422517086-320x168.jpg 320w, https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2024/09/marina-abramovic-the-artist-is-present-2010-4422517086-768x403.jpg 768w, https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2024/09/marina-abramovic-the-artist-is-present-2010-4422517086-720x378.jpg 720w, https://vedazive.cz/wp-content/uploads/2024/09/marina-abramovic-the-artist-is-present-2010-4422517086.jpg 1200w" sizes="auto, (max-width: 1024px) 100vw, 1024px" /><figcaption>Marina při svých experimentech odhaluje skutečnou lidskou podstatu.</figcaption></figure></div>



<h2 class="wp-block-heading" id="h-nebezpe-n-experiment-rhythm-0">Nebezpečný experiment Rhythm 0</h2>



<p>Jeden z jejích nejznámějších a nejděsivějších experimentů se odehrál <a href="https://eurozpravy.cz/magazin/240414-nejstrasidelnejsi-pokus-v-historii-rhythm-0-ukazal-skutecnou-lidskou-tvar" target="_blank" rel="noreferrer noopener nofollow">v roce 1974 v Neapoli</a>. Marina Abramovič k němu přizvala několik desítek lidí, kteří měli jediný úkol – <strong>mohli si s umělkyní dělat, co se jim zachtělo</strong>. Marina se postavila doprostřed místnosti, kde byl jediný stůl a na něm 72 různých nástrojů, od růží a jídla až po žiletky a nabitou zbraň. Hosté mohli použít jakýkoliv z těchto předmětů a dělat s ním, co chtěli. </p>



<p>Nejprve se k umělkyni všichni chovali mile, krmili ji a hladili ji růží. Když nekladla žádný odpor, začali přitvrzovat, až se jich zmocnilo davové šílenství. <strong>Začali ji píchat trny růže, strhali z ní oblečení, řezali ji žiletkami, a dokonce se ji pokusili znásilnit, přičemž jí strkali zbraň do úst</strong>. Na konci experimentu se žádný z účastníků nepoznával, když jim došlo, čeho všeho byli v náporu davové euforie schopni. Samotná umělkyně poté prohlásila, že se utvrdila v tom, že pokud lidem dáte volnou ruku, stanou se z nich monstra.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/clovek/marina-abramovic-a-brutalni-experiment/">Děsivý experiment Rhythm 0: Marinu Abramovič při něm musela čelit mučení</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
		<item>
		<title>Naléhavé: Pokud patříte do této skupiny uživatelů Instagramu, zpozorněte. Brzy ho nebudete moci používat</title>
		<link>https://vedazive.cz/technika/instagram-problem-konec/</link>
		
		<dc:creator><![CDATA[Redakce VědaŽivě]]></dc:creator>
		<pubDate>Wed, 28 Feb 2024 03:37:00 +0000</pubDate>
				<category><![CDATA[Technika]]></category>
		<category><![CDATA[Instagram]]></category>
		<category><![CDATA[lidé]]></category>
		<category><![CDATA[telefon]]></category>
		<guid isPermaLink="false">https://vedazive.cz/?p=185464</guid>

					<description><![CDATA[<p>Pokud patříte do této skupiny uživatelů, je dost pravděpodobné, že máte s používáním Instagramu utrum. Podívejte se, možná se to týká zrovna vás.</p>
]]></description>
										<content:encoded><![CDATA[
<p>Existuje skupina lidí, pro které se používání sociálních sítí může již brzy stát minulostí. Obrovští giganti, jako například Meta, se momentálně snaží bojovat proti mladší generaci uživatelů a to především těm, kteří ještě nedosáhli plnoletosti. Zprvu se snažila společnost Meta pro tuto skupinu lehce upravovat obsah, dnes už má více než 30 nejrůznějších nástrojů, které se aktivně snaží nežádoucí obsah pro tuto skupinu lidí kompletně blokovat.&nbsp;</p>



<h2 class="wp-block-heading" id="h-tato-skupina-lid-to-bude-m-t-t-k">Tato skupina lidí to bude mít těžké&nbsp;</h2>



<p>Meta se snaží aktivně potlačovat nežádoucí obsah pro skupinu lidí, kteří jsou nezletilí. Cílem je poskytnout <a rel="nofollow noopener" href="https://smartmania.cz/cenzura-na-instagramu-nactileti-uvidi-uplne-jiny-obsah-rozhodla-meta/" target="_blank">bezpečné prostředí</a> pro dospívající uživatele, což je podle nich klíčové. Na svém oficiálním blogu představila některé z těchto nástrojů, které brzy začnou být aktivní.<strong> Jednou z novinek bude možnost filtrovat citlivý obsah pro mladé uživatele. </strong>Instagram a Facebook budou nabízet možnost aktivace filtru citlivého obsahu, který upozorní uživatele, zda chtějí tento typ obsahu zobrazit nebo skrýt.&nbsp;</p>



<h2 class="wp-block-heading" id="h-spousta-obsahu-zmiz">Spousta obsahu zmizí</h2>



<p>Dnešní mladší generace, tedy zmíněná skupina, je zvyklá konzumovat obsah, který obsahuje mnoho násilí, nadávek a častokrát i nahoty. Zamezení takového obsahu by mohla znamenat, že přijdou opravdu o mnoho příspěvků, na které byli zvyklí. Může se jednat i o hudební videoklipy, hudbu obsahující explicitní výrazy, ale například i záběry z her a filmů. <strong>Něco takového by na Instagramu již neměli najít. </strong>Otázkou je, jakým způsobem nezletilí uživatelé budou reagovat a zda se budou snažit takové opatření obejít. <a class="transfer-szn-utm" href="https://vedazive.cz/technika/skupiny-uzivatelu-instagramu-zpozornete/">Meta</a> by totiž mohla zavést potvrzení totožnosti za pomocí občanských průkazů. V ten moment by nezletilým nemohl být udělen přístup na Instagram. Stejný způsob ochrany mimochodem řeší i například <a rel="nofollow noopener" href="https://smartmania.cz/tiktok-zasadne-meni-sve-fungovani-jak-se-zmeny-dotknou-beznych-uzivatelu/" target="_blank">TikTok</a>.<br><br>Buď se tedy mladší generace bude muset spokojit s omezeným obsahem, nebo bude muset přejít na jinou platformu.</p>
<p>Článek <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz/technika/instagram-problem-konec/">Naléhavé: Pokud patříte do této skupiny uživatelů Instagramu, zpozorněte. Brzy ho nebudete moci používat</a> se nejdříve objevil na <a rel="nofollow" href="https://vedazive.cz">VědaŽivě.cz</a>.</p>
]]></content:encoded>
					
		
		
			</item>
	</channel>
</rss>
