Nancy Cunard vychovávali sluhové, ne rodiče. Chyběl jí oxytocin z vazby s matkou a důsledky se projevily na celém jejím těle

Dědička lodního impéria Cunardů vyrůstala mezi guvernantkami a čtyřiceti sluhy. Matka ji podle životopisců nikdy nechtěla a ta prázdnota ji provázela celý život.

Zdroj fotografie: Pixabay

Jaro 1896, venkovské sídlo Nevill Holt v anglickém hrabství Leicestershire. Právě tady se 10. března siru Bache Cunardovi, dědici lodní dynastie, a jeho americké manželce Maud narodila jediná dcera. Podle životopisky Lois Gordon matka dítě nikdy opravdu nechtěla. Mateřský instinkt jí byl cizí a porod brala jako splněnou manželskou povinnost. Krátce nato se odstěhovala do oddělené ložnice. O malou Nancy se od té chvíle staraly ošetřovatelky, guvernantky a čtyřicetičlenný personál. Holčička měla všechno, co se dá koupit. Postrádala jen to, co koupit nelze. Podle dnešní vědy přitom právě tahle zkušenost určuje, jak člověk později zvládá stres, blízkost i vlastní tělo.

Dětství v Nevill Holt: palác plný služebnictva, matka jen na večírcích

Anne de Courcy ve své biografii popisuje, že Nancy rodiče často neviděla celé měsíce. Na scénu ji přiváděli hlavně při společenských příležitostech, kdy ji ukázali hostům, a pak ji zase odvedli. Každodenní péči obstarávali zaměstnanci. Dívka přitom matčinu přítomnost vyhledávala a toužila po jejím zájmu. Odezvy se jí dostávalo málo.

Maud Cunardová mezitím budovala vlastní svět. Po rozchodu s manželem vedla jeden z nejvlivnějších politicko-uměleckých salonů v Londýně a mezi jejími hosty se objevil i pozdější král Eduard VIII. Dcera do tohoto obrazu zapadala spíš jako doplněk.

Část chybějící pozornosti suploval spisovatel George Moore, matčin milenec a stálý host. Nancy ho později nazývala svým „prvním přítelem“ a napsala o něm vzpomínkovou knihu. Moore podporoval její psaní. Kolem rodiny se navíc dlouho šířila pověst, že by mohl být jejím biologickým otcem. Blízkost dospělého muže, který byl zároveň matčiným partnerem, tak dívčin citový svět ještě víc zamotala.

Podobný model výchovy znala i střední Evropa. Národní muzeum připomíná, že v bohatších domácnostech habsburské monarchie patřily chůvy, guvernantky a vychovatelé k běžné výbavě. Šlechtična Cecilie Sternbergová vzpomínala, že rodiče děti vídali jen chvíli dopoledne a po svačině. Chůvu chválili a do výchovy nezasahovali, přestože od ní děti dostávaly tresty. U Nancy se k dobové praxi přidala ještě jedna okolnost: byla jedináček. Nemohla se opřít o sourozence, a její samota tak byla úplná.

Oxytocin a citová vazba: co se děje, když dítě postrádá dotek

Oxytocin se v populárních textech rád zjednodušuje na „hormon lásky“. Současný výzkum ho chápe šířeji, jako součást nervového a hormonálního systému, který řídí sociální kontakt, pečování a zvládání stresu. Systematický přehled 17 studií publikovaný v časopise International Journal of Nursing Sciences popisuje pozitivní souvislost mezi kontaktem rodiče s kojencem a hladinou oxytocinu. Při přiložení kůže na kůži stoupal oxytocin u miminek, matek i otců. Rodiče s vyššími hodnotami navíc reagovali na dítě citlivěji a sladěněji.

Přesně tyhle drobnosti Nancy v raném dětství chyběly: opakovaný dotek, hlas, oční kontakt, pohotová odpověď na pláč. Personál ji nakrmil, oblékl a vzdělal. Sladění s milující osobou, které se v prvních letech vrývá do těla, jí ale zprostředkovat nedokázal.

Česká medicína pro takovou zkušenost používá pojmy citová deprivace a duševní zanedbávání. Věstník Ministerstva zdravotnictví ČR mezi formy zanedbávání výslovně řadí „odpírání pozornosti, lásky, vřelosti, přijetí rodiče“. Jako možné doprovodné projevy uvádí:

• náhlé změny chování a rizikové jednání,
• bolesti břicha či hlavy bez zjevné tělesné příčiny,
• úzkost a poruchy spánku,
• sebepoškozování a poruchy příjmu potravy.

Časopis Česko-slovenská pediatrie letos doplnil, že emoční zanedbávání se může projevit i opožděným vývojem pohybu, řeči a sociálních dovedností. Institut pro psychologický výzkum Masarykovy univerzity rozlišuje čtyři typy rané vazby: jistou, vyhýbavou, ambivalentní a dezorganizovanou. V českém vzorku 66 párů matek a dětí převažovala jistá vazba, kterou mělo 74 % dětí. Dezorganizovaný typ odborníci spojují se zanedbáváním a traumatem.

Paříž, Hours Press a vzpoura: bohémka, která si vydobyla vlastní hlas

Jakmile mohla, Nancy z anglického světa utekla. Bohatství jí nedalo jistotu, zato jí poskytlo svobodu odejít. V Paříži se ponořila do avantgardy, střídala milence z řad umělců a psala modernistickou poezii. V roce 1928 založila malé nakladatelství Hours Press. Do počátku roku 1931 vydalo 25 titulů, mezi nimi texty Samuela Becketta, Ezry Pounda a Roberta Gravese.

Nejvíc ji proměnil jazzový pianista Henry Crowder. Byl jejím partnerem a zároveň pomáhal provozovat tiskárnu a skládat archy. Vztah s ním podle The New York Review of Books výrazně podnítil její občanskoprávní angažmá. Maud zareagovala rasisticky: nechala dvojici sledovat soukromými detektivy a snažila se dosáhnout Crowderova vyhoštění. Mezi matkou a dcerou se otevřela válka. Nancy odpověděla činem. V roce 1934 vydala rozsáhlou antologii Negro, která shromáždila poezii, prózu a politické texty o černošské kultuře a rasismu.

Psychologové popisují ambivalentní vazbu jako neustálou nejistotu, intenzivní hlad po pozornosti a obtížné zklidnění. Vyhýbavou vazbu spojují s nedůvěrou k blízkosti. Nancyiny vztahové bouře, rychle se měnící partneři a ostré střety se s těmito vzorci nápadně shodují. Stejný neklid ovšem poháněl i její odvahu. Na rozdíl od jiných dědiček dvacátých let, které zůstaly ikonami módy a skandálu, vložila do svých kauz peníze, práci i pověst.

Chřipka, operace, alkohol: jak se zanedbané dětství propisovalo do těla

Tělo začalo vypovídat brzy. Na začátku roku 1919 ji zasáhla španělská chřipka s těžkým zápalem plic a na zotavenou odjela do jižní Francie. O rok později podstoupila hysterektomii a odstranění slepého střeva. Zákrok, jehož důvody zůstávají dodnes nejasné, ji málem stál život. Přidalo se k tomu dlouholeté pití, kouření a jídlo, které často vynechávala.

Odborníci z amerického Národního centra pro PTSD uvádějí, že chronické trauma v dětství může dlouhodobě ovlivnit vztahy, prožívání emocí, sebeobraz i schopnost důvěřovat. Dětství podle nás u Nancy vytvořilo podloží zranitelnosti. Nemoc a operace přinesly tělesné zlomy. Alkohol a válečný stres pak úpadek urychlily.

Po zkušenostech ze španělské občanské války přišla další rána. Když se po osvobození Francie vrátila do svého domu v Réanville, našla ho vyrabovaný. Dopisy od slavných autorů, obrazy i africké sochy byly zničené nebo pryč. Nejvíc ji ranilo zjištění, že škody napáchali místní lidé, které považovala za přátele. Další léta už provázela narůstající podezíravost, život v laciných hotelech a pobyty v nemocnicích. Podle edice Nottinghamské univerzity Nancy Trent byla na konci „přízračně hubená“. Zemřela v polovině března 1965 v pařížské nemocnici Cochin.

Dospělí, kteří v dětství podobný citový chlad zažili, mají dnes k dispozici víc pomoci než ona. Americká doporučení z roku 2023 považují za nejúčinnější terapie zaměřené na trauma. Opakovaná zkušenost bezpečného vztahu, třeba s terapeutem, může část toho, co v raném věku chybělo, dodatečně vybudovat.