Lidé v uzavřeném prostoru se téměř vždy stáčejí doleva. Praváctví ani dominance nohy to nevysvětlují

Ve 32 z 33 experimentálních běhů se chodci při volném pohybu stáčeli proti směru hodinových ručiček. Proč, nedokáže zatím nikdo spolehlivě říct.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Představte si kruhovou arénu bez značek, bez pokynů, bez cíle. Desítky lidí se v ní volně procházejí. Po pár minutách se z chaosu vynoří řád: téměř celá skupina obíhá prostor doleva, proti směru hodinových ručiček. Není to náhoda, není to konvence a, jak ukazuje čerstvá mezinárodní studie publikovaná 10. června 2026 v Nature Communications, není to ani důsledek praváctví. Je to něco hlubšího, něco, co vědci zatím neumějí pojmenovat přesněji než „vrozená pohybová odchylka“.

Co přesně znamená „stáčet se doleva“

Nejde o to, že by lidé volili levé dveře nebo zabočovali na první křižovatce vlevo. Autoři studie měřili takzvanou rotační polarizaci, veličinu, která zachycuje, jakým směrem se trajektorie chodce stáčí kolem pomyslného středu prostoru. Když je průměrná polarizace kladná, pohyb směřuje proti směru hodinových ručiček.

U dospělých skupin ve Španělsku vycházela průměrná hodnota kolem 0,2, slabá, ale konzistentní. U japonských předškolních dětí byla dramaticky vyšší, blízko hodnoty 1, tedy téměř jednomyslný levotočivý pohyb. A v souhrnu všech experimentů dopadlo proti směru hodinových ručiček 32 z 33 běhů. Jediný výjimečný běh nebyl ani opačný, vyšel přibližně neutrálně.

Proč selhala všechna intuitivní vysvětlení

Většina lidí je praváků, a tak se nabízí prostá úvaha: silnější pravá noha „přetáčí“ tělo doleva. Jenže autoři to otestovali na více než dvou stovkách lidí, kteří chodili po jednom, bez jakéhokoli davu. Výsledky jsou nemilosrdně jasné:

• Praváci versus leváci: statistická významnost P = 0,554
• Pravá versus levá dominantní noha: P = 0,553
• Pravé versus levé dominantní oko: P = 0,917
• Se zakrytým pravým okem versus bez zakrytí: P = 0,120

Žádný z těchto faktorů nevysvětlil, proč se lidé stáčejí doleva. Autoři poctivě dodávají, že leváků a osob s levou dominantní nohou bylo v souboru méně, takže drobný efekt úplně vyloučit nelze. Ale jako hlavní příčina praváctví padá.

Padá i kulturní vysvětlení. Ve Španělsku se lidé vyhýbají vpravo, v Japonsku vlevo. Pokud by za levotočivostí stála kulturní konvence, japonské výsledky by měly být opačné. Nebyly. Polarizace zůstala kladná i tam. A dotazníkové šetření přineslo další překvapení: pokud respondenti nějakou normu vůbec očekávali, tipovali spíš pohyb po směru hodinových ručiček. Realita šla přesně naopak.

Součet neviditelných asymetrií

Nejpůsobivější zjištění studie není samotná levotočivost. Je to mechanismus, kterým vzniká. Vědci synteticky poskládali „umělou skupinovou polarizaci“ z trajektorií jednotlivců chodících o samotě a dostali rozdělení podobné reálným davům. Kolektivní vzorec tedy nevzniká sociálním strháváním. Vzniká agregací drobných individuálních mikroodchylek, které si sami chodci neuvědomují.

Podle tiskové zprávy Tokijské univerzity se celkově proti směru hodinových ručiček pohybovalo asi 65 % lidí. Zbylých 35 % mělo buď opačnou, nebo žádnou výraznou preferenci. Ale protože levotočiví jedinci mírně převažují, jejich drobná odchylka se v součtu promítne do celé skupiny. Je to jako nepatrně zatížená mince: na jednom hodu to nepoznáte, po tisíci hodech je výsledek jasný.

Přesný biologický mechanismus zůstává otevřený. Autoři zvažují jemné senzorimotorické asymetrie, vestibulární systém, neurologické základy laterality. Inspirací je i starší výzkum „chůze do kruhu“ z roku 2009, který ukázal, že bez spolehlivých orientačních vodítek se v lidském vnímání směru hromadí drift. Lateralizace chování navíc není lidská výjimka; přehledová studie ve Frontiers in Psychology dokumentuje stranové preference u ryb, ptáků i mravenců.

Děti jako klíčový důkaz

Zvláštní kapitolou jsou data z japonské školky, původně sebraná pro studii dětské sociality v roce 2021. Autoři studie z roku 2026 je znovu analyzovali a našli efekt mnohem silnější než u dospělých. Průměrná polarizace u dětí systematicky přesahovala hodnotu 0,7, zatímco u dospělých se pohybovala kolem 0,2.

Proč je to důležité? Protože malé děti ještě nemají zažité kulturní konvence o tom, kudy se chodí. Pokud by levotočivost byla naučená, u dětí by měla být slabší. Místo toho je výrazně silnější. Autoři to interpretují dvojím způsobem: jako argument pro biologický základ tendence a současně jako známku silnější vzájemné imitace mezi vrstevníky v dětském věku.

Co to znamená pro návrh budov a evakuace

Praktické důsledky zatím nejsou hotový recept, ale otevřená otázka. Autoři výslovně zmiňují letiště, nádraží, muzea a obchodní centra jako prostory, kde by levotočivá predispozice mohla ovlivnit proudění lidí. V českém kontextu Hasičský záchranný sbor používá simulační model Pathfinder pro evakuační scénáře podzemních stanic i multifunkčních hal a metodika Ministerstva dopravy výslovně říká, že behaviorální pravidla ovlivňují rychlost i směr pohybu a mohou mít významný dopad na evakuační čas. V dostupných veřejných podkladech jsme ale nenašli, že by se s konkrétní levotočivou preferencí explicitně pracovalo.

Pokud se efekt potvrdí i v lokálních scénářích, může se stát novým parametrem v agentních modelech, jedním z behaviorálních pravidel, tentokrát s oporou v experimentu. Simulace by přestaly předpokládat nulovou levopravou preferenci jako výchozí stav a mohly by testovat, zda mírná levotočivost mění kongesce u schodišť, kruhových foyer nebo vestibulů.

Celý příběh začal náhodou. Během pandemie zkoumali vědci na Universidad de Navarra sociální distancování v uzavřeném prostoru a všimli si, že se jim lidé pořád točí jedním směrem. O čtyři roky a stovky experimentů později vědí, že to není kultura, není to praváctví a není to dav. Je to něco v nás. Jen zatím nevědí co.