Smrtící diagnóza v 53 letech: Na co skutečně zemřel baseballový bůh Babe Ruth a proč mu nebylo pomoci

George Herman „Babe“ Ruth zemřel 16. srpna 1948 v New Yorku. Ne na „rakovinu hrtanu“, jak se tradovalo desítky let, ale na agresivní karcinom nosohltanu s metastázami po celém těle.

Foto: Picryl

Pitevní zpráva, kterou později podrobně analyzovali onkologové, odhalila obraz nemoci, proti níž tehdejší medicína neměla téměř žádnou zbraň. Nádor prorůstal ke spodině lební, obkružoval hlavové nervy a rozsel se do jater, plic, kostní dřeně i nadledvin. V hrtanu, kam legendu o Ruthově smrti po desetiletí směřovaly novinové nekrology, se přitom žádný nádor nenašel. Příběh jeho posledních dvou let života je příběhem muže, kterému lékaři nedokázali říct pravdu, a zároveň příběhem doby, kdy se moderní onkologie teprve rodila.

Nemoc, která se skrývala za bolestí v uchu

První příznaky přišly nenápadně v roce 1946. Bolest nad levým okem, potíže s polykáním, chraplavý hlas. Ruth, tehdy jednapadesátiletý muž, který už tři roky netrénoval a žil životem penzionované celebrity, je zpočátku přecházel. Karcinom nosohltanu se totiž neprojevuje tak, jak si většina lidí představuje rakovinu. Nádor sedí vysoko za nosem, v místě, které není vidět ani při běžném vyšetření. Často se poprvé ohlásí nebolestivou bulkou na krku, jednostrannou poruchou sluchu nebo krvácením z nosu, příznaky, které snadno zamaskuje nachlazení nebo únava.

V lednu 1947 Ruth podstoupil operaci na Memorial Hospital v New Yorku. Chirurgové mu odebrali tkáň z krku, ale zákrok byl spíš diagnostický a paliativní než léčebný. Následovala radiace, v té době jediná reálně účinná metoda u solidních nádorů hlavy a krku. Standardní chemoterapie pro tyto nádory prostě neexistovala.

Experiment, který koupil čas

V červnu 1947 se Ruthův případ dostal do rukou lékařů, kteří měli k dispozici něco nového: teropterin, experimentální lék ze skupiny antifolátů. Látka fungovala tak, že blokovala využití kyseliny listové pro tvorbu DNA, přesně to, co rychle se dělící nádorové buňky potřebují ke svému růstu.

Výsledek byl na několik měsíců překvapivý. Masa na krku se zmenšila, bolest ustoupila, Ruth začal znovu polykat a přibral na váze. Dokonce se vrátil na veřejnost: v červnu 1948 naposledy vstoupil na Yankee Stadium při slavnostním ceremoniálu. Fotografie z toho dne, na nichž se opírá o baseballovou pálku jako o hůl, obletěly americký tisk.

Jenže teropterin nemoc nezvrátil. Přinesl dočasnou odpověď, ne vyléčení. Do léta 1948 se nádor vrátil a rozšířil se do vzdálených orgánů. Ruth byl znovu hospitalizován, tentokrát dostal další radiaci a implantaci radioaktivních zlatých semen kolem postižené uzliny. Šlo už o podpůrnou péči. Zemřel 16. srpna ve věku 53 let; bezprostřední příčinou byla pneumonie a hypoxie nasedající na pokročilý karcinom.

Co Ruth věděl a co mu zatajili

Podle dobové praxe lékaři pacientům diagnózu rakoviny běžně nesdělovali. Ruthova manželka Claire později napsala, že věří, že mu to nikdy přímo neřekli. Současně ale existují Ruthovy poznámky okolí: „I know what I got“ („Vím, co mám“), i jeho reakce při převozu do Memorial Hospital, který byl tehdy známý jako onkologické pracoviště. Závažnost nemoci téměř jistě tušil. Přímý důkaz, že znal přesnou terminální prognózu, se ale nedochoval.

Toto utajování dnes působí nepředstavitelně, ale v kontextu 40. let šlo o normu. Rakovina byla stigma a lékaři věřili, že pravda pacientovi ublíží víc než nejistota.

Co by změnila dnešní medicína

Posun v léčbě karcinomu nosohltanu je od roku 1948 obrovský. Dnešním standardem je vysokodávkovaná radioterapie kombinovaná s cisplatinovou chemoterapií, u pokročilých případů doplněná indukční chemoterapií a v recidivě imunoterapií. V moderních studiích dosahují některé skupiny lokálně pokročilých pacientů pětiletého přežití kolem 79–88 %.

Ruthův případ ale vyžaduje opatrnost. Pitevní zpráva odhalila metastázy v játrech, plicích, kostní dřeni i nadledvinách, rozsah, který by i dnes znamenal stadium IV s omezenými vyhlídkami na vyléčení. Moderní medicína by Ruthovi dala výrazně méně bolesti, lepší kvalitu života a pravděpodobně i více času. Jistý příběh se šťastným koncem by to ale ani dnes nebyl.

Slavný pacient na prahu nové éry

Ruth nebyl „pacient nula chemoterapie“: teropterin nebyl první experimentální lék proti rakovině a Ruth nebyl první člověk, který ho dostal. Jeho případ ale patří mezi nejviditelnější rané pokusy s antifolátovou léčbou v době, kdy se solidní nádory řešily výhradně skalpelem a zářením. O dva roky později Sidney Farber publikoval průlomové výsledky s příbuzným aminopterinem u dětské leukémie a moderní systémová onkologie se rozběhla naplno.

Dlouho tradovaná „rakovina hrtanu“ byla mýtus. Babe Ruth zemřel na nádor ukrytý hluboko v nosohltanu, v místě, kam se tehdejší medicína sotva dokázala podívat, natož ho vyléčit. Jeho poslední dva roky jsou připomínkou doby, kdy i největší sportovní ikona Ameriky dostala od lékařů hlavně čas a ticho.