Valerio si v jeskyni vytesal místnosti a schodiště holýma rukama. Civilizace ho brzy zabila, mohl za to feral syndrom

Italský imigrant strávil roky budováním kamenného komplexu pod skalním převisem v Austrálii. Válka mu vzala jediný domov, který kdy měl.

Foto: Virtual Steve - licence Public Domain

Valerio Ricetti přišel do australského Griffithu ve dvacátých letech minulého století jako člověk, kterého společnost opakovaně podvedla, okradla a zbila. Zlomené srdce, vězení, znechucení. Na kopci Scenic Hill nad městem uviděl skalní převisy a rozhodl se, že s lidmi už nechce mít nic společného. Následujících patnáct let pak proměňoval holou skálu v něco, co připomínalo spíš středověký klášter než úkryt tuláka.

Zedník bez stavebního povolení

Označení „holýma rukama“ je titulková nadsázka, ale ne tak velká, jak by se zdálo. Ricetti byl v Itálii vyučen u zedníka a na městské skládce v Griffithu našel lopatu a hlavu motyky, k nimž si vyřezal vlastní topůrka. To bylo v podstatě vše. S tímto minimem nástrojů a řemeslnickým instinktem pracoval převážně v noci, kdy ho nikdo nerušil.

Výsledek nebyla jedna jeskyně, ale celý obytný komplex:

• hlavní jeskyně s nástěnnými malbami kopretin, srdcí a filmových plakátů
• přilehlá kuchyňská místnost
• kaple
• terasovité zahrady
• kamenné zdi, schody a pěšiny
• cisterny na dešťovou vodu
• pozorovací stanoviště

Dnešní Heritage Trail, který vede přes dochované části areálu, měří 1,07 kilometru a zabere asi 35 minut chůze. To dává představu o měřítku díla jednoho člověka s lopatou.

Válka, internace, ztráta krajiny

V roce 1942 přišla druhá světová válka i na Scenic Hill. Ricettiho neobvyklý životní styl a italský původ stačily k tomu, aby ho úřady označily za podezřelého. Prohledaly jeho obydlí. Nenašly nic. Přesto ho internovaly.

Po propuštění v roce 1943 se Valerio nesměl plně vrátit ke svému způsobu života. Byl nucen bydlet v „řádném“ ubytování ve městě. Scenic Hill sice dál navštěvoval, ale kopec už nebyl jeho domov, byl jen místem, kam chodil na návštěvu. Podle Australian Geographic se jeho psychický stav začal rychle zhoršovat. Nakonec odjel za bratrem do Itálie, kde krátce po příjezdu onemocněl a v roce 1952 zemřel.

Stát mu nevzal jen svobodu pohybu. Vzal mu konkrétní krajinu, kterou si léta přetvářel na jediný funkční domov. Ricetti nepůsobil jako člověk neschopný přežít v divočině, působil jako člověk neschopný přežít mimo vlastní řád, který si tam vybudoval.

Co je „feral syndrom“ a co není

Pojem „feral syndrom“ se v souvislosti s Ricettim občas objevuje jako vysvětlení jeho úpadku po návratu do společnosti. Zní odborně. Není. V Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch (DSM), který slouží jako oficiální klasifikační systém psychiatrických diagnóz, žádný „feral syndrom“ nefiguruje. Stejně tak ho nenajdete v mezinárodní klasifikaci MKN.

Jde o publicistickou zkratku pro něco, co je reálné, ale nemá formální diagnózu: člověk dlouhodobě odvyklý běžnému sociálnímu režimu se do něj nedokáže vrátit bez závažné psychické újmy. Návyky, identita, tolerance na hluk, na lidi, na pravidla, to vše se po letech izolace přenastaví natolik, že návrat je možný jen částečně, nebo za cenu velké ztráty.

U Ricettiho časová posloupnost silně naznačuje, že nucené vytržení z jeho prostředí urychlilo jeho úpadek. Příčinný medicínský důkaz ale neexistuje.

Poustevníci, kteří dopadli jinak

Ricettiho příběh získává ostrost ve srovnání s jinými samotáři. Američan Richard Proenneke odešel dobrovolně na Aljašku, postavil si srub a v izolaci žil desítky let, nikdo ho násilím nevytrhával. Christopher Knight strávil 27 let v lesích Maine, ale přežíval krádežemi z okolních chat a jeho pád přišel zatčením, ne internací. Australský „Tarzan“ Michael Fomenko zavrhl civilizaci a zůstal v pralese z vlastní vůle.

U Ricettiho je unikátní kombinace: monumentální stavební dílo, řemeslnická preciznost, a pak válečná mašinérie, která ho z jeho vlastního výtvoru vyrvala. Vzdálenou paralelu lze najít v Samuelově jeskyni ve Sloupu v Čechách, kde si poustevník Samuel Görner roku 1718 vyhloubil skalní obydlí o rozměrech 6 × 2,5 metru. Ricettiho komplex je ale řádově rozsáhlejší a krajinotvornější.

Hermit’s Cave Complex je dnes zapsán na State Heritage Register Nového Jižního Walesu pod číslem 1766. Příběh outsidera, kterého stát internoval a vyhnal z domova, dnes tentýž stát chrání jako kulturní dědictví. Ricetti se toho nedožil.