Dívka strávila 10 dní v bunkru únosce. Zachránila ji jedna SMS, ale klíčem byl předstíraný stockholmský syndrom naruby

Čtrnáctiletou Elizabeth Shoaf věznil únosce deset dní v podzemní jámě. Ven ji dostala promyšlená hra na náklonnost a zpráva odeslaná z jeho vlastního mobilu.

Zdroj fotografie: Public Domain Pictures

Odpoledne 6. září 2006 vystoupila osmačka Elizabeth Shoaf ze školního autobusu na Dry Branch Road v Lugoffu, maloměstě v okrese Kershaw v Jižní Karolíně. Kousek od zastávky ji oslovil muž, který se tvářil jako policista. Tvrdil, že je zadržena, nasadil jí pouta a odvedl ji do lesa. Domů už nedošla a policie ji zpočátku evidovala jako pohřešovanou. Deset dní nato, 16. září, ji vyšetřovatelé vytáhli živou z podzemního úkrytu. Podle naší rekonstrukce z dobového zpravodajství, soudních záznamů a jejího pozdějšího rozhovoru pro CNN ji nezachránila šťastná náhoda. Zachránil ji řetěz drobných rozhodnutí, která dělala vystrašená čtrnáctiletá holka v naprosté tmě.

Únos na Dry Branch Road: uniforma jako past

Únosce se jmenoval Vinson Filyaw a bylo mu sedmatřicet. Policie po něm pátrala už od listopadu 2005 kvůli sexuálnímu deliktu na dvanáctileté dceři jeho družky Cynthie Hall. Šerifovi muži k mobilnímu domu opakovaně jezdili se zatykačem, jenže Filyaw se pokaždé vypařil. Krčil se v prostoru pod podlahou, v úkrytech za domem a v síti lesních doupat, která si budoval měsíce. Podle stanice WIS se tak policii vyhýbal téměř rok.

Přestrojení za policistu mělo v jeho plánu jasnou funkci. Dítě, které se naučilo poslouchat autoritu, se nebrání. Rodina Shoafových později vyčítala úřadům, že případ zprvu považovaly za útěk z domova. Šerif oponoval, že by postupoval znovu stejně.

Podzemní bunkr: deset dní necelé dva kilometry od domova

Jáma ležela v zalesněném terénu zhruba 1,6 kilometru od domu, kde Elizabeth bydlela, na pozemku cihelny Hanson Brick Company. Podle agentury AP šlo o otvor hluboký kolem 4,5 metru, vyhloubený do svahu a zakrytý překližkou. Uvnitř se nacházely police spletené z větví a plachtoviny, latrína, lucerny, vařič a zásoby jídla. Filyaw tam zjevně nebyl poprvé. Takový úkryt vyžaduje týdny práce.

Dívka strávila v podzemí deset dní. Únosce ji poutal řetězem, vyhrožoval výbušninami a zabitím jejího bratra a opakovaně ji sexuálně napadal. Za každý den věznění později čelil jednomu bodu obžaloby. Detaily necháváme stranou; Elizabeth je dnes veřejně vystupující přeživší, nikoli kulisa pro senzaci.

Mrazivým rysem celého případu je vzdálenost. Zatímco hlídky, psovodi a dobrovolníci pročesávali okolí, ona seděla pod zemí v podstatě za humny. Ze zpráv, které k ní občas pronikaly, věděla, že ji hledají. Neměla však jak jim říct, kde je.

Stockholmský syndrom naruby: náklonnost jako nástroj přežití

Psychologové popisují stockholmský syndrom jako stav, kdy si rukojmí vůči únosci nevědomky vytvoří citové pouto a někdy se za něj dokonce stydí. Americká psychologická asociace (APA) ho řadí mezi možné reakce na dlouhé zajetí. U Elizabeth proběhl opačný děj. Pouto jen hrála, a dobře věděla proč.

V rozhovoru pro Andersona Coopera v roce 2013 vylíčila, jak se její taktika vyvíjela. Nejprve prostě plnila příkazy. Brzy si všimla souvislosti: čím vlídněji se k Filyawovi chovala, tím méně byl surový. Začala mu tedy říkat, že ho miluje. Předstírala, že se jí zamlouvá to, co se děje. Odměnou bylo postupné uvolnění řetězů a důvěra, kterou únosce nakonec vyjádřil nejcennějším možným způsobem: půjčil jí telefon, aby si mohla krátit čas hrami.

Výraz „stockholmský syndrom naruby“ používáme jako publicistickou zkratku, ne jako lékařskou diagnózu. Vystihuje však podstatu: čtrnáctiletá dívka vědomě zahrála přesně tu reakci, kterou únosce od oběti očekával, a obrátila ji proti němu. Bezpečnostní manuály, například doporučení Yaleovy univerzity pro situace s rukojmími, radí v podobném duchu: zachovat klid, spolupracovat, pozorovat okolí a pokud to jde, navázat s pachatelem vztah, protože člověku, kterého vnímá jako osobu, ubližuje méně. Elizabeth nic takového nečetla. Došla k tomu sama, pod zemí a v ohrožení života.

Srovnání s jinými známými únosy ukazuje, jak výjimečně rychle se její věznění uzavřelo. Rakušanku Nataschu Kampusch unesli v deseti letech a v zajetí strávila přes osm let, než únosci utekla ve chvíli jeho nepozornosti. Američanku Elizabeth Smart unesli 5. června 2002 a rodině se vrátila až 12. března 2003. Elizabeth Shoaf se dokázala vyprostit za deset dní, a to vlastní iniciativou.

Jediná SMS, která napoprvé neprošla

Zprávu adresovala matce Madeline Shoaf. Podle znění, které zaznělo u soudu a které citovala WIS, psala zhruba toto: „Ahoj mami. Tady [jméno]. Jsem v díře naproti Charm Hill, kam vjíždějí a odkud vyjíždějí velké náklaďáky. Je tu bomba. Zavolej policii.“ Matka v dobovém vysílání CNN reprodukovala obsah stručněji, ale se stejnými opěrnými body: díra, náklaďáky, bomba, policie.

Na každém slově záleželo. Dívka nedokázala určit adresu, a tak popsala, co slyšela a viděla: provoz těžkých vozů kolem cihelny. Pro místní vyšetřovatele šlo o téměř přesnou souřadnici.

Odeslání přitom zdaleka neproběhlo hladce. Vyjednavač šerifova úřadu Steven Knafelc později uvedl, že to zkoušela opakovaně a některé pokusy se vracely nedoručené. Podle CNN vzala telefon, když Filyaw usnul. Podle AP mu po probuzení vysvětlila, že si s mobilem jen hrála. Uvěřil jí, a právě v tom spočíval výnos celé hry na lásku.

Jakmile zpráva dorazila, policie spojila její popis s lokalizací telefonu přes mobilní síť. Šerif to označil za průlom v pátrání. Ke stejnému místu vedla i stopa od Filyawovy bývalé přítelkyně Mandi Servoss, která vyšetřovatelům popsala jeho bunkry a jeden z úkrytů jim ukázala. Ten ležel nedaleko jámy, kde Elizabeth nakonec našli.

Poslední tah zahrála dívka sama. Filyaw začal panikařit, že se kolem stahuje policie, a ona ho podle svých slov přesvědčila, aby utekl. Zůstala v bunkru o samotě, dokud pro ni nepřišli. Únosce dopadli 17. září u dálnice I-20 v sousedním okrese Richland, asi osm kilometrů od místa nálezu.

Soud byl rychlý. V září 2007 se Filyaw těsně před zahájením procesu přiznal k únosu, deseti sexuálním trestným činům, vydávání se za policistu a držení zápalného zařízení. Soudce G. Thomas Cooper mu vyměřil 421 let, nejvyšší možnou sazbu. Odvolací soud Jižní Karolíny trest v roce 2010 potvrdil; rozhodnutí je dostupné v databázi Justia. Podle záznamů vězeňské služby Filyaw zemřel 3. května 2021 ve věznici McCormick přirozenou smrtí.

Elizabeth v roce 2008 pro WIS řekla, že jí ten zážitek leccos připomene, ale vždy si uvědomí, že je v bezpečí, a že by ráda pomáhala lidem jako psycholožka. V roce 2013 už měla za sebou studium a práci. Jiným přeživším radila opřít se o rodinu. Pozdější profily uváděly, že pracovala jako zubní asistentka.

Falešný policista v Česku: podle čeho ho poznat a jak pátrá policie

Filyawův trik s uniformou funguje i u nás, a proto stojí za to vědět, jak se prokazuje skutečný strážce zákona. Podle § 12 zákona o Policii ČR se policista při úkonu prokazuje služebním stejnokrojem, služebním průkazem nebo odznakem se zřetelně viditelným identifikačním číslem. Pokud to okolnosti neumožňují, stačí zvolat „policie“, formální prokázání však musí následovat, jakmile to situace dovolí. Přehled nášivek, nápisů a hodnostního označení zveřejňuje Policie ČR na stránce Jak poznat policistu.

Co z toho plyne pro rodiče:

• Identifikační číslo. Dítě má vědět, že skutečný policista ho ukáže a sdělí důvod zákroku.
• Veřejné místo. S osamělým neznámým člověkem nikam neodcházet, zvlášť ne do lesa nebo do auta.
• Ověření. Je v pořádku požádat o přivolání další hlídky, učitele či rodiče, případně zavolat na linku 158.
• Domluvená fráze. Rodina si může sjednat heslo, které zná jen ona.

Kdyby podobná esemeska dorazila české policii, nastoupil by rámec pátrání po osobě, jejíž život nebo zdraví je ohroženo. U dětí lze aktivovat mechanismus Osoba v ohrožení a aplikaci ECHO. Lokalizaci mobilu policisté běžně využívají; na Karlovarsku tak třeba vypátrali pohřešovanou ženu v neprostupném porostu. Komunikace funguje i obráceně: na jižní Moravě pomohla najít ztracenou holčičku hromadná SMS, kterou policie rozeslala lidem v daném okruhu.