Zoo v Cincinnati vydělala na indiánech 25 000 dolarů za tři měsíce. Lidské výstavy vznikly jako odnož obchodu s exotickou zvěří

Odhady mluví o 1,5 miliardy návštěv a téměř 35 000 vystavených lidí po celém světě. Přesto se o lidských zoo dodnes mluví jako o okrajové kuriozitě.

Foto: Official Photographic Company / Creative Commons / CC BY-SA 4.0.

Září 1892, Praha, Střelecký ostrov. Mezi slaměnými chýšemi pochodují ženy v kostýmech „dahomejských amazonek“, předvádějí válečné tance a simulují boj. Publikum se mezi představeními prochází vesnicí, prohlíží si účinkující zblízka. Národní listy líčí bojovnice jako kruté válečnice, které v míru žvýkají tabák a opíjejí se. Pár set metrů odtud běží Holubova jihoafrická výstava s modely vesnic, khoiskou sekcí a více než 13 000 exponáty, přes 185 000 platících návštěvníků. Praha roku 1892 provozovala totéž co Paříž, Hamburk nebo Antverpy. Vystavování lidí za vstupné patřilo k běžné městské zábavě, a kdo chce pochopit, jak se z jednorázového nápadu stal celoevropský průmysl, musí začít u obchodu se zvěří.

Jak obchodník se zvířaty vynalezl výnosný formát

Carl Hagenbeck, hamburský dodavatel exotické fauny pro zoologické zahrady a cirkusy, neměl v plánu vystavovat lidi. Impulz přišel od ilustrátora Heinricha Leutemanna: k objednanému stádu sobů by se hodila sámská rodina i s týpí, saněmi a zbraněmi. Hagenbeck nápad uchopil a proměnil v obchodní model: živá zvířata, živí lidé, kulisy každodenního života, vše zabalené do jednoho produktu, který sám nazýval „anthropologisch-zoologische Schaustellung“. Během následujících šesti dekád jeho firma uspořádala přes sedmdesát takových show. Některé přilákaly za jediný den přes 90 000 diváků.

Klíčem k úspěchu byl jednoduchý mechanismus: Hagenbeck angažoval lidi přímo z oblastí, odkud získával zvířata. Sámové přijížděli se soby, Egypťané s velbloudy, inuitské rodiny s kajaky. Výsledkem byl kompaktní balíček exotiky, který se dal snadno převážet z města do města. Tierpark Hagenbeck dnes na svém webu rozsah i problematickou povahu těchto produkcí otevřeně přiznává.

Milionové návštěvnosti a státem hrazená podívaná

Z putovní atrakce se záhy stal nástroj koloniální propagandy. Pařížská světová výstava roku 1889 umístila na Esplanade des Invalides „Negro Village“ se 400 Afričany mezi koloniální pavilony. Francouzský stát přesuny schvaloval a financoval; antropologové na místě měřili těla a „vědecky“ potvrzovali hierarchie ras. Jak popisuje CNRS, výstavy nabízely exotiku lidem, kteří ji jinak nikdy nespatřili, a zároveň jim servírovaly zdůvodnění, proč je kolonizace správná.

Belgie šla ještě dál. V Antverpách roku 1885 vystavila 12 Afričanů, o devět let později 144 Kongolanů. Vrchol přišel v Tervurenu 1897: 267 obyvatel Konga rozmístěných v oddělených vesnicích, koloniální sekce s návštěvností přes milion lidí (ve špičkách až 40 000 denně). Pro výstavu se budovala Avenue de Tervuren i tramvajové spojení; fyzická infrastruktura města sloužila koloniální podívané krále Leopolda II. Sedm vystavených Kongolanů zemřelo. Podle AfricaMuseum šlo o záměrnou státní strategii, jak prodat koloniální projekt belgické veřejnosti.

Za oceánem fungoval jiný rámec, ale stejná logika. Zoologická zahrada v Cincinnati vydělala roku 1895 podle historičky Susan Meynové 25 000 dolarů díky táboru indiánů kmene Cree. O rok později podepsala tříměsíční kontrakt s 89 příslušníky Sicangu Lakota z rezervace Rosebud, „indiánská vesnice“ s každodenním programem pohraničního života, napojená na popularitu Wild West show. Vedení zoo výslovně sázelo na zopakování předchozího výdělku.

Smlouvy, dluhy a smrt bez očkování: jak vypadal nábor

Otázka, zda vystavovaní lidé věděli, do čeho jdou, nemá jednotnou odpověď. Frankfurtská zoo dokládá existenci pracovních smluv a mezd, zároveň ale připouští, že řada najatých lidí je nejspíš neuměla přečíst ani vyložit. Asymetrie byla zásadní.

Příběh Abrahama Ulrikaba ji ilustruje bolestně konkrétně. Inuitský muž z Labradoru přijal nabídku náboráře Johana Adriana Jacobsena s vidinou výdělku, který měl jeho rodinu zbavit dluhů u misionářů. Ulrikabův deník, dochovaný v archivu German History in Documents and Images, zachycuje přeplněné sály, zvědavé davy a narůstající úzkost. Jacobsen zanedbal očkování. Celá skupina zemřela na neštovice. Ostatky byly oficiálně identifikovány teprve roku 2014.

O generaci později vystupoval v německých Völkerschauen jako dítě Theodor Wonja Michael, ještě ve dvacátých a třicátých letech 20. století, kdy už nešlo o koloniální nadšení, ale o holou absenci pracovních alternativ pro černého chlapce ve Výmarské republice.