legenda – VědaŽivě.cz

Legenda o lochneské příšeře stojí hlavně na svědectvích, omylech a síle příběhu

Lukáš Jírovec — Wed, 12 Aug 2026 13:29:00 +0000

Místní správce vod a zároveň dopisovatel listu Inverness Courier Alex Campbell dostal příběh do novin. Článek vyšel 2. května 1933 a během několika týdnů se z lokální kuriozity stala celostátní senzace. Důležitý detail: Campbell nebyl nezaujatý pozorovatel, ale člověk, který příběh aktivně rámoval pro média. Nová silnice A82 zároveň otevřela výhledy na jezero, které předtím zakrývaly stromy. Najednou se dívalo víc lidí, a víc lidí něco vidělo. Hlášení se hromadila: temné obrysy, vlnění bez viditelné příčiny, podlouhlé tvary pod hladinou. Většina svědků neměla důvod lhát. Jenže mezi upřímným pozorováním a správnou interpretací leží propast, do které se vejde celá legenda.

Omyly, které vypadaly jako důkazy

Už v lednu 1934 časopis Nature skepticky komentoval „stopy“ nalezené u jezera a varoval před „nekvalifikovanými pozorovateli“. Oprávněně. Stopy, které měly patřit příšeře, vyrobil filmový režisér Marmaduke Wetherell pomocí preparované hroší nohy.

Samo Loch Ness Centre dnes ve svých materiálech pro dobrovolníky rozlišuje typické omyly: lodní brázdy, větrné pruhy na hladině, vodní ptáky, vydry, jeleny přeplavávající jezero, plovoucí klády a kusy naplavenin. Mlha a bezvětří přitom zkreslují měřítko. Kláda dlouhá metr na klidné hladině jednoduše vypadá jako třímetrový krk.

Linnean Society v Londýně debatovala o Nessie už na podzim 1934. Závěr? Nejpravděpodobnější vysvětlení jsou tuleň nebo vydra. Ne dinosaurus.

Fotka, která stvořila ikonu

Jeden snímek změnil všechno. Takzvaná „Surgeon’s Photo“ z dubna 1934, elegantní krk a malá hlava trčící z temné vody, se stala vizuální kotvou celé legendy. Publikoval ji Daily Mail s tím, že ji pořídil respektovaný londýnský lékař Robert Kenneth Wilson.

Pravda vyšla najevo až o šedesát let později. V roce 1994, krátce před smrtí, promluvil Christian Spurling: hlavu a krk vymodeloval on, připevnil je na hračkovou ponorku a scénu nafotil společně s Wetherellovou rodinou. Wilson posloužil jako důvěryhodný prostředník – lékař zněl věrohodněji než filmař, kterého tisk krátce předtím zesměšnil za falešné stopy. Podvrh fungoval tak dobře, protože nabídl přesně ten obraz, který si lidé přáli vidět.

Šedesát let hledání, nula průlomů

Legenda se znovu probudila v padesátých a šedesátých letech. Kniha Constance Whyteové z roku 1957, Dinsdaleův film z roku 1960 a vznik Loch Ness Investigation Bureau v roce 1962 posunuly příběh ze žurnalistické kuriozity do polohy polovědečného pátrání.

Vrcholem se stala operace Deepscan v roce 1987: dvacet lodí roztáhlo sonarovou stěnu přes celou šířku jezera. Výsledek? Několik neobjasněných kontaktů, žádný průkazný organismus. Loch Ness Project po Deepscanu odhadl rybí biomasu jezera na pouhých dvacet tun, tedy příliš málo na to, aby uživila stabilní populaci velkých predátorů.

Definitivnější odpověď přinesla studie environmentální DNA z roku 2019, kterou vedla University of Otago. Vědci odebrali vzorky vody z různých hloubek a hledali genetické stopy všeho, co v jezeře žije. Plesiosaurus: nic. Žralok: nic. Sumec: nic. Jeseter: nic. Co se naopak objevilo ve velkém množství? DNA úhořů. Hypotéza o mimořádně velkém úhoři zůstává jako jediné biologicky přijatelné vysvětlení části pozorování. Není to příšera, ale je to aspoň ryba.

Příšera jako byznys

Přesný „účet za Nessie“ neexistuje, ale nejčastěji citovaný odhad Garyho Campbella, správce oficiálního registru hlášení, mluví o zhruba 1,2 miliardy korun ročně pro skotskou ekonomiku. Pro kontext: skotská Vysočina zaznamenala v roce 2024 celkem 1,79 milionu přenocování s celkovou útratou přes 22 miliard korun. Hrad Urquhart Castle na břehu jezera přivítal téměř 474 tisíc návštěvníků a byl pátou nejnavštěvovanější placenou atrakcí v celém Skotsku. Samotné Loch Ness Centre v Drumnadrochitu láká přes 200 tisíc lidí ročně.

Vstupné do centra začíná na zhruba 480 korunách za dospělého, prohlídka trvá hodinu a pokrývá geologii, folklór i historii průzkumů. I bez víry v příšeru je to solidní expozice, a dvacet minut od Inverness.

Legenda se mezitím přesunula z břehu na internet. Oficiální registr hlášení od roku 2021 odděluje „živá“ pozorování u jezera a hlášení z webkamer. V roce 2023 proběhl Quest Weekend s hydrofony, termálními drony a stovkami dobrovolníků. Výstup byl nicméně spíš mediální než důkazní. Ale přesně o to šlo.

Článek Legenda o lochneské příšeře stojí hlavně na svědectvích, omylech a síle příběhu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Příběhy o Ofiru spojují biblickou tradici, obchod se zlatem a nejistou geografii

Lukáš Jírovec — Mon, 03 Aug 2026 13:51:00 +0000

Když se řekne Ofir, většina lidí si vybaví „ztracené zlaté město krále Šalomouna“. Jenže Bible žádné zlaté město nepopisuje. Starozákonní text mluví o zemi nebo oblasti, kam z přístavu Esjon-geber na břehu Rudého moře vypluly lodě s posádkou fénického krále Hirama z Týru a vrátily se naložené mimořádně ceněným zlatem, almugovým dřevem a drahými kameny. Přesné množství, jména námořníků, výchozí přístav, to všechno v textu je. Souřadnice cíle? Ty chybí. A právě v té mezeře mezi detailním účetnictvím a mlčící mapou se rodí záhada, která přitahuje badatele už tři tisíce let.

Co vlastně říká biblický text

Klíčové pasáže najdeme v 1. Knize královské, kapitole 9 a 10. Šalomoun vybudoval loďstvo v Esjon-geberu, dnešním Ejlatu. Hiramovi námořníci, kteří znali moře, dopluli do Ofiru a přivezli 420 talentů zlata, v přepočtu zhruba 14 tun. Další verše přidávají almugové dřevo, z něhož se vyrábělo chrámové obložení a hudební nástroje, a drahé kameny neurčeného druhu.

Co text nedělá: nepopisuje Ofir jako město s hradbami, trhem a palácem. Neříká, zda šlo o přístav, vnitrozemskou oblast, nebo celý region. Čísla jsou přesná, komodity konkrétní, ale geografie zůstává otevřená. Textu totiž nejde o cestopis. Jde o demonstraci Šalomounovy moci a Bohem zajištěného bohatství, o královskou a chrámovou reprezentaci, ne námořní kartografii.

Almugové dřevo je přitom dodnes botanickou záhadou. Překladová tradice kolísá; některé moderní komentáře opatrně připouštějí, že mohlo jít o indický santal. Jenže bez jisté polohy Ofiru nelze ověřit ani původ dřeva.

Střep z Tell Qasile: zlato z Ofiru mimo Bibli

Kdyby Ofir existoval jen na stránkách Starého zákona, šlo by ho snadno odbýt jako literární fikci. Jenže v Tell Qasile u dnešního Tel Avivu se našel hliněný střep, ostrakon, datovaný do 8. až 7. století př. n. l. Nápis na něm zní stručně a věcně: „Zlato z Ofiru pro Bét-Chorón. 30 šekelů.“ Žádná modlitba, žádný mýtus. Účetní záznam.

Tento ostrakon z Tell Qasile je silný argument, že „zlato z Ofiru“ fungovalo jako reálné ekonomické označení, něco mezi značkou původu a certifikátem kvality. Podobně jako dnes říkáme „kolumbijské smaragdy“ nebo „jihoafrické diamanty“, starověký obchodník zapsal „zlato z Ofiru“ a příjemce věděl, co dostává. Nemáme sice archeometalurgický vzorek, který by ryzost ofirského zlata laboratorně potvrdil, ale jeho pověst zjevně přesahovala literární tradici a vstupovala do běžného hospodářského oběhu.

Tři teorie, žádná jistota

Kde tedy Ofir hledat? Odborná debata se dělí do tří hlavních proudů, z nichž žádný nemá rozhodující důkaz.

Jižní Arábie a oblast Rudého moře. Nejintuitivnější varianta: lodě vypluly z Esjon-geberu, tedy z Akabského zálivu, a směřovaly na jih. Jižní Arábie, dnešní Jemen a Omán, byla ve starověku proslulá kadidlem, zlatem i obchodními kontakty se Šebou. Vzdálenost odpovídá, směr plavby sedí, komodity se překrývají.
Východní Afrika. Pobřeží dnešního Somálska, Eritreje nebo dokonce Mosambiku nabízí podobné komodity: zlato, slonovinu, vzácná dřeva. Starověký Egypt obchodoval s oblastí zvanou Punt, která ležela někde v tomto prostoru. Zastánci africké teorie vidí v Ofiru obdobný obchodní cíl.
Indie. Řecká a pozdější tradice spojovala Ofir se Suparou u dnešní Bombaje. Exotické komodity, santal, opice, paví pera zmíněná v jiných pasážích, by dávaly smysl. Vzdálenost je ale enormní a vyžadovala by námořní znalosti, které pro 10. století př. n. l. není snadné doložit.

Podle přehledové Encyklopedie Bible dnes nejsilněji působí široký jihoarabský a rudomořský rámec, ne jako jistá identifikace jednoho místa, ale jako nejpravděpodobnější obchodní horizont. Jenže „nejpravděpodobnější“ neznamená „prokázaný“.

Město, přístav, nebo obchodní značka?

Tady se skrývá možná nejzajímavější posun v celé debatě. Generace badatelů hledaly konkrétní město, hradby, doly, přístav. Ale co když je otázka „kde Ofir ležel“ špatně položená?

Ostrakon z Tell Qasile naznačuje, že „zlato z Ofiru“ mohlo fungovat jako označení typu nebo kvality, podobně jako „šampaňské“ dnes označuje víno z konkrétního regionu, ale v běžné řeči i styl. Ofir mohl být region, ze kterého zlato původně pocházelo, a postupem času se z něj stala obchodní značka, která přežila i poté, co se konkrétní trasa změnila nebo zanikla. V takovém scénáři nehledáme jedno ztracené město, ale obchodní uzel, možná síť přístavů a překladišť, v rámci dálkového obchodu mezi Rudým mořem, jižní Arábií a vzdálenějšími oblastmi.

V kandidátních regionech přitom archeologie nachází bohaté nálezy. V Dhofáru na jihu Ománu například výzkum kruhových věžových hrobek odhalil opakované pohřby, obětiny a vazbu mobilních pasteveckých komunit na konkrétní krajinné body. Jsou to fascinující doklady starověkého osídlení, ale žádný z nich nenese nápis „Ofir“. Chybí ten jediný průsečík: místo, kde by se text, jméno a archeologie protnuly v jednom bodě.

Článek Příběhy o Ofiru spojují biblickou tradici, obchod se zlatem a nejistou geografii se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Konec jedné velké éry: Legendární pivo po 177 letech definitivně končí! Z pultů zmizí už za pár týdnů

Jana Šrámčíková — Fri, 22 May 2026 13:16:00 +0000

Když 23. května 2026 ve Wisconsin Brewing Company ve Veroně spustili varnu na rozlučkovou šarži Schlitz, nešlo o běžný den v provozu. Šlo o symbolickou tečku za příběhem, který začal v Milwaukee roku 1849 pivovarem Augusta Kruga a přes ruce Josepha Schlitze, dvě světové války a éru americké pivní dominance doputoval až sem, k momentu, kdy se značka nevejde ani do minimální kontraktní várky. Pabst oficiálně mluví o „pozastavení“. Žádný termín návratu ale neoznámil. Žádný plán nepředstavil. Fakticky jde o konec Schlitz Premium v běžné distribuci.

Od největšího pivovaru v Americe k nostalgické položce

Čísla z nejlepších let Schlitz znějí jako z jiné epochy. V roce 1902 se stal největším pivovarem ve Spojených státech. V roce 1934 získal titul nejprodávanějšího piva na světě. Ještě v roce 1970 držel pozici americké dvojky hned za Anheuser-Busch. Pak přišla sedmdesátá léta a série rozhodnutí, která značku poslala do spirály: vedení škrtalo v receptuře, nahrazovalo ingredience levnějšími alternativami, měnilo výrobní procesy. Loajální pijáci odcházeli. V roce 1982 byl pivovar prodán společnosti Stroh, ta ho v roce 1999 přepustila Pabstu.

Relaunch v roce 2008, s návratem ke „starší“ receptuře, vzbudil mezi fanoušky naději. Schlitz se ale už nevrátil do celonárodního mainstreamu. Stal se regionálním nostalgickým pivem, levnou značkou s mimořádně silným příběhem, ale bez objemu, který by takový příběh uživil.

Proč nestačí být legendou

Oficiální zdůvodnění od Pabstu zní jednoduše: rostoucí náklady na skladování a přepravu některých značek a balení. Zac Nadile, mluvčí společnosti, v dubnu 2026 potvrdil, že na pozastavení jdou i další položky: lahvový Blatz, veškerý Blatz Light, plechovkový Schlitz, lahvový Old Milwaukee i Old Milwaukee Light. Schlitz Premium není osamělá oběť, ale součást širšího ořezávání portfolia.

Pivovarský expert Kirby Nelson problém upřesnil: Schlitz se vařil kontraktně v texaském závodě Anheuser-Busch a jeho objem klesl tak nízko, že přestal splňovat minimální požadavky na výrobní dávku. Když značka nedokáže naplnit ani nejmenší povolenou várku, ekonomika se hroutí bez ohledu na historii. Pabst konkrétní objemy ani finanční dopad nezveřejnil, ale logika je průzračná: distribuční systém nastavený pro velké hráče nemá prostor pro sentimentální výjimky.

Kontext je přitom širší než jen Pabst. Podle Brewers Association klesla americká craft produkce v roce 2025 o 5,1 % objemu. Celý pivní trh je pod tlakem a nízkoobrátkové značky jsou první na řadě.

Rozlučka podle receptury z roku 1948

Poslední várka Schlitz není jen symbolické gesto, je to pokus o rekonstrukci. Wisconsin Brewing Company sáhla do archivních varních logů a rozlučkovou šarži připravila primárně podle receptury z roku 1948, tedy z období, kdy byl Schlitz nejprodávanějším pivem na světě. Předobjednávky čtyřpacků startovaly 23. května 2026, vyzvednutí a rozlučková akce proběhnou 27. června ve Veroně ve Wisconsinu.

Pro ty, kdo chtějí sehnat běžný Schlitz z regálu, platí jediné pravidlo: co najdete, to je doprodej. K 19. květnu měl Milwaukee Brat House Schlitz ještě na čepu, ale nová pravidelná distribuce už nepřijde.

Co to znamená pro české pivní fanoušky

Prakticky nic, a to je samo o sobě vypovídající. Schlitz Premium se v běžné české online nabídce neobjevuje. Specializované e-shopy jako ALKOHOL.cz standardně zalistovávají americké importy typu Stone IPA nebo Corona Extra, ale Schlitz mezi nimi chybí. Zřejmě nikdy nešlo o standardní český import.

Princip, který Schlitz poslal ke dnu, je ale univerzální. Kombinace malého objemu, externí výroby a nákladné logistiky dokáže zlikvidovat jakoukoli značku, bez ohledu na to, kolik desetiletí má za sebou. Pro dovozová a nízkoobrátková piva na českém trhu platí totéž riziko, jen v jiném měřítku.

Pozastavení, nebo tečka?

Nadile říká, že Pabst „průběžně hledá příležitosti“ k návratu oblíbených značek. Tvrdé „nikdy“ z firemní komunikace neplyne. Jenže v korporátním slovníku je pozastavení výroby často jen zdvořilejší způsob, jak říct konec, bez závazku, bez termínu, bez plánu. Podle nás je pravděpodobnější, že se Schlitz Premium do běžné distribuce nevrátí. Pokud ano, bude to spíš limitovaná edice než návrat na regály.

Značka, která kdysi po chicagském požáru v roce 1871 zásobovala celé město a vyrostla na americkou jedničku, nakonec nepadla na chuť ani na konkurenci. Padla na tabulku s minimálními objemy v kontraktním pivovaru v Texasu.

Článek Konec jedné velké éry: Legendární pivo po 177 letech definitivně končí! Z pultů zmizí už za pár týdnů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pohádka o hrdinné lazebnici: Odhalili jsme, jak Václav Hájek z Libočan vodil celé generace za nos

Veronika Holečková — Wed, 29 Apr 2026 08:33:00 +0000

Scéna působí jako vystřižená z dobrodružného románu. Václav IV. sedí v žaláři, kam ho uvrhli čeští páni. Vyprosí si návštěvu lázní a tam ho statečná lazebnice Zuzana posadí do loďky a převeze přes řeku do bezpečí. Král ji následně odmění stem českých zlatých, novými šaty a pozváním do své ložnice. Jenže tato pověst nemá ani jednoho soudobého svědka. V redakci VědaŽivě jsme zjistili, že poprvé ji zachytil až Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české, vydané roku 1541 – tedy bezmála sto padesát let po událostech.

Skutečné události onoho dramatického května 1394

Reálné jádro sice existuje a je dostatečně dramatické i bez lazebnice, ale detaily se liší. Dne 8. května 1394 zajala panská jednota krále Václava IV. u Berouna. Za převratem stál mocenský spor české vysoké šlechty s panovníkem, v pozadí se navíc pohyboval markrabě Jošt Lucemburský. Král nebyl vysvobozen odvahou jedné ženy, nýbrž propuštěn 1. srpna 1394 po týdnech vyjednávání a pod vojenským tlakem svého bratra Jana Zhořeleckého. Žádná loďka, žádné lázně ani žádná Zuzana se v soudobých pramenech nevyskytují.

Václav byl skutečně vězněn, a to i na Pražském hradě, kde Bílá věž sloužila ve středověku jako žalář. Ale onen dramatický útěk po vodě, pokud se vůbec odehrál, patří podle odborné literatury k jinému zajetí: tomu po roce 1402, z něhož se králi podařilo uniknout 11. listopadu 1403 díky volnějšímu režimu věznitelů. Hájek oba příběhy prostě smíchal a motiv útěku přenesl tam, kam nepatřil.

Tři vrstvy jedné promyšlené lži

Pověst o Zuzaně se rozpadá na tři oddělitelné roviny, což z ní dělá ukázkový případ kronikářské fabulace.

Vrstva první: reálné jádro. Václav IV. byl skutečně zajat šlechtou, vězněn i propuštěn. To bohatě stačilo, aby příběh působil věrohodně.
Vrstva druhá: Hájkovy manipulace. Kronikář posunul první zajetí do roku 1393, druhé mylně datoval do roku 1394 a k nesprávné epizodě přiřadil motiv útěku po řece. Přidal konkrétní postavu, dialogy i erotický náboj. Jak upozorňuje bakalářská práce Markéty Pomijové z Univerzity Karlovy , Zuzana v jeho podání slouží i jako nástroj: ukazuje krále v pochybné společnosti lidí na okraji, čímž posiluje jeho tehdejší negativní obraz.
Vrstva třetí: kulturní život legendy. Jakmile se scéna objevila v tištěné kronice, začala žít nezávisle na faktech. Adolf Wenig ji převzal do Starých pověstí pražských, malíři 19. století ji zvěčnili na plátnech a motiv se objevil i ve zpěvohře Lazebnice od Karlova mostu.

Proč lidé Hájkovu vyprávění věřili tak dlouho

Naše redakce si všimla, že Kronika česká nebyla žádným okrajovým spisem. Šlo o raně novověkou senzaci – čtivou, rozsáhlou a psanou pro prostředí šlechty. Německý překlad vyšel už roku 1596, latinská verze pak v roce 1761. České vydání z roku 1819 navíc přišlo v době, kdy obrozenská kultura hladověla po vlastních dějinách. Vojenský historický ústav výstižně shrnuje, že Hájek psal způsobem poplatným své době: nashromážděný materiál neuměl kriticky zpracovat, a kde mu chyběla fakta, neváhal si scénu domyslet.

Příběh o Zuzaně navíc nepadal do prázdna. V rukopisech z Václavovy doby, včetně slavné Václavovy Bible, se objevují motivy krále a lazebnic s vlastním symbolickým významem. Historici soudí, že právě tyto obrazy mohly později splynout s Hájkovou fikcí a dodat jí punc důvěryhodnosti. Čtenář tak měl pocit, že slyší něco povědomého.

Další fiktivní postavy a Hájkovy omyly

Zuzana je sice nejvýraznější, ale zdaleka ne osamocená. Hájek do kroniky vložil například i smyšlenou epizodu, v níž Václav dosadil do pražských rad Němce a nechal popravovat protestující Čechy. Chybnou prací s tradicí a letopočty vytvořil také konstrukci „dvou Janů Nepomuckých“. A samotný rámec kroniky začíná přesnou datací příchodu Čechů do roku 644 – číslem, které sice působí vědecky, ale v pramenech nemá žádnou oporu.

Podle čeho tedy poznat, kdy Hájek fabuluje? Varovné signály jsou vždy stejné: podezřele přesné dialogy, „filmové“ scény a detaily, které se nikde jinde neobjevují. Naše redakce upozorňuje, že Kronika česká má dnes hodnotu spíše jako pramen k tomu, jak šestnácté století vyprávělo české dějiny a jaký mělo vkus pro drama. Pro studium středověku je však nezbytná kontrola proti listinám a moderní kritické literatuře. Zuzana na loďce je sice krásný obraz, ale patří do dějin vyprávění, nikoliv do historie samotné.

Článek Pohádka o hrdinné lazebnici: Odhalili jsme, jak Václav Hájek z Libočan vodil celé generace za nos se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tchyně z pekla? Nové zjištění o svaté Ludmile mění vše, co jsme se učili v dějepisu

Veronika Holečková — Mon, 27 Apr 2026 10:59:00 +0000

V českém dějepisu funguje svatá Ludmila jako téměř bezchybná ikona: moudrá babička, první křesťanka přemyslovského rodu a oběť zlé snachy. Jenže když antropolog Emanuel Vlček prozkoumal její lebku, našel na ní stopy nemoci, která z legendární světice dělá znovu skutečnou ženu, jak jsme v redakci VědaŽivě zjistili.

Co odhalil Vlčkův podrobný průzkum Ludmiliny lebky

Emanuel Vlček, přední český antropolog, publikoval svá zjištění v knize Osudy českých patronů z roku 1995. Na vnitřní straně Ludmiliny lebky identifikoval takzvanou těžkou endokraniózu, někdy označovanou jako Morgagniho-Stewart-Morelův syndrom. V praxi to znamená abnormální zbytnění čelní kosti směrem dovnitř. Tento stav tlačí na mozkové pleny a vyvolává kaskádu nepříjemných projevů: chronické bolesti hlavy, migrény, nespavost, metabolické poruchy i depresivní či neurotické stavy.

Vlčkova data přitom nejsou jen mrtvým archivem. Ještě v roce 2023 z nich vycházel mezinárodní vědecký tým, který na základě CT skenu lebky a původních měření vytvořil digitální rekonstrukci Ludmiliny tváře. Tato diagnóza tedy v současném výzkumu žije jako relevantní základ, nikoliv jako zapomenutá kuriozita.

Odvážná interpretace historika Petra Charváta

Samotný nález na lebce ještě žádný příběh automaticky nepřepisuje. Zlom přišel ve chvíli, kdy historik Petr Charvát v rozhovoru pro Český rozhlas v roce 2017 propojil medicínská fakta s politickým kontextem. Charvát formuloval své závěry opatrně, ale srozumitelně: Ludmila podle něj „nebyla právě osobností“, která by kolem sebe šířila harmonické prostředí. Nemoc mohla výrazně ovlivnit atmosféru u dvora i tragický závěr jejího života.

Tradiční školní výuka versus moderní poznatky

Současné školní materiály se drží převážně tradiční linie. Výukové náměty České televize představují Ludmilu jako „první českou křesťanku, kněžnu a světici“, přičemž popisují její odchod na Tetín a vraždu z Drahomířina popudu. Přiznávají sice, že u části příběhu můžeme jen spekulovat, ale o endokranióze se v nich nedočtete.

Zajímavé ovšem je, že české kurikulum podobnou reinterpretaci nijak neblokuje. Rámcový vzdělávací program (RVP) pojímá dějepis jako práci s prameny a otázkami, nikoliv jako memorování jediné verze pravdy. Pedagogické centrum Arcibiskupství pražského dokonce k 1100. výročí Ludmiliny smrti připravilo materiály, které „nejnovější historické poznatky“ přímo zohledňují.

Brožura samotného arcibiskupství z roku 2021 již antropologický nález s endokraniózou výslovně zmiňuje. Církev tedy diagnózu tiše přijímá do širšího rámce, v němž Ludmila zůstává mučednicí, ale získává lidský rozměr.

Rehabilitovaná Drahomíra jako druhá oběť sporu?

Pokud Ludmilina nemoc skutečně zhoršovala soužití u dvora, nabízí se otázka, zda Drahomíra nebyla v celém příběhu částečně nespravedlivě odsouzena. Naše redakce připomíná, že podle historika Slámy může být Drahomířino údajné „pohanství“ jen výmyslem pozdějších autorů legend. Kristiánova legenda klade důraz spíše na boj o moc než na náboženský střet. Úplné otočení rolí ale nečekejte – tradice i církevní texty nadále počítají s tím, že vraždu na Tetíně iniciovala právě Drahomíra.

Srovnání s Richardem III., jehož kostra se našla v roce 2012 v Leicesteru, pomáhá zasadit Ludmilin případ do souvislostí. Analýza u anglického krále potvrdila skoliózu a upravila klišé o „hrbáčovi“, ale Richard zůstal kontroverzním panovníkem. Podobně je tomu u Ludmily. Diagnóza nepřepisuje dějiny od základu, ale přidává jim další, hlubší vrstvu.

Článek Tchyně z pekla? Nové zjištění o svaté Ludmile mění vše, co jsme se učili v dějepisu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Brána do pekel, jak místní nazývají Barhútskou studnu, děsí společnost už řadu let. Co našel tým badatelů na jejím dně?

Redakce VědaŽivě — Sat, 20 Sep 2025 04:19:00 +0000

Barhútská studna je přírodní krasový závrt, který se nachází uprostřed pouště v provincii Al-Mahra ve východním Jemenu – nedaleko hranic s Ománem. Kvůli její tajemnosti (dosud nebyla podrobně prozkoumána) je opředena řadou legend a pověr, kterým místní obyvatelé stále bezmezně věří, a jež jí vynesly označení „Pekelná studna“. Prvními průzkumníky, kteří se odvážili až na její dno, jsou ománští speleologové. Ti se v září loňského roku spustili do hloubky 112 metrů a mohli si jako první na světě útvar prohlédnout.

Jako první dosáhli dna Pekelné studny

Gigantický přírodní závrt, jehož vstupní otvor je 30 metrů široký, a který sahá až do hloubky 112 metrů, zůstával dlouhou dobu zahalen tajemstvím. Ačkoliv se o jeho prozkoumání pokoušela řada amatérských jeskyňářů, na dno se žádný z nich nedostal (nadšenci se dokázali spustit maximálně do hloubky 60–80 metrů). Teprve minulý rok – 15. září 2021 – ho důkladněji prozkoumala skupina deseti ománských speleologů z týmu Oman Cave Exploration Team.

Ti na okraji závrtu postavili kladkový systém, který jim umožnil sestoupit až na samé dno. Tam na osm z nich čekalo překvapení (dva členové týmu zůstali nahoře, aby svým kolegům zajistili bezpečný sestup i výstup). Neodhalili kus jemenské historie, jak doufali, ovšem nalezli vodopády, stalagmity sahající do výšky až 9 metrů či vzácné jeskynní perly. Ty vznikají jako sekundární krasový jev v průběhu desetiletí u dna (krasových) jeskynní srážením aragonitu na drobných kamíncích či hrubém písku mělkých jezírek.

Kromě přírodních útvarů narazili speleologové na dně závrtu na hady, žáby, brouky nebo uhynulá zvířata (především různé ptáky), která do Barhútské studny spadla. Aby přírodnímu úkazu lépe porozuměli, odebrali z něj vzorky hornin, vody i půdy. Pokud se jim to podaří, chtějí podle nich určit stáří závrtu a jeho historii.

Barhútská studna měla být bránou do pekel

Ačkoliv je vznik přírodních závrtů dobře popsán (zejména vzhledem k tomu, že se jedná o jeden z nejtypičtějších povrchových krasových jevů), místní obyvatelé stále věří, že se jedná o bránu do pekel. Legendu, která se traduje již po staletí, podkládají mj. odporným zápachem, který se z Pekelné studny line. Jiná část tamních obyvatel věří, že Barhútská studna vznikla jako vězení pro džiny či démony. Z toho důvodu je nebezpečné se k ní přibližovat, jelikož by vás mohla vtáhnout dovnitř. Zakázané je o ní rovněž mluvit – přináší to neštěstí.

Jaké další fascinující přírodní úkazy znáte?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Brána do pekel, jak místní nazývají Barhútskou studnu, děsí společnost už řadu let. Co našel tým badatelů na jejím dně? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Poznejte Skinwalkera – démonické stvoření, jehož jméno se domorodí Američané bojí vyslovit

Redakce VědaŽivě — Mon, 15 Sep 2025 03:28:00 +0000

Své mýty a legendy má každá z lidských kultur. Zprávy o pozorování duchů či nadpřirozených jevů v podobě kruhů v obilí nebo UFO se v dějinách objevují nesčetněkrát. Koncem 90. let minulého století první stránky všech světových novin ovládla legenda o tzv. skinwalkerech – hybridech člověka a zvířete, zpravidla vlka či medvěda, kteří terorizovali Navajskou oblast. Ta se rozkládá na severovýchodě Arizony a severozápadě Nového Mexika, ve Spojených státech amerických. Jejich původ sahá hluboko do legend indiánského kmene Navajů (česky Navahů).

Šamani proměnění ve zvířata

Skinwalkeři jsou dle prastarých legend šamani, kteří se dokáží proměnit ve zvíře – typicky vlka či medvěda. Tuto schopnost ovšem nezískali díky postoupení na vyšší duchovní úroveň, ale kvůli své zlovolné povaze, kdy domorodou magii využili ke zlu. Podoba skinwalkera je pro dotyčného totiž trestem. Jiné legendy hovoří o tom, že tímto stvořením – hybridem člověka a zvířete – se mohou stát všichni muži, ženy i děti, a to v případě, kdy se dopustili činu, který je hluboce zakořeněné tabu (jakéhokoliv druhu). Rozsah schopností těchto tvorů se poté v jednotlivých legendách liší.

Skica skinwalkera

Kupříkladu se různí v tom, zdali je podoba napůl člověka, napůl zvířete permanentní, nebo ji může prokletý libovolně měnit. Zabít je poté prý lze pouze střelou či nožem namočeným v bílém popelu. V jazyce Navajů se skinwalkeři nazývají yee naaldlooshii čili cosi, co může chodit po čtyřech nohou. Zmínku o těchto stvořeních je možné nalézt rovněž v legendách Apačů, Hopiů (původní obyvatelé jihozápadu USA) i Pueblanů (souhrnný výraz pro společenství původních a současných amerických indiánů na jihozápadě USA).

Ranč, který je jejich domovem

Indiáni o této legendě s cizinci obecně neradi hovoří – věří totiž, že mluvení o skinwalkerech jednak přináší smůlu a jednak je k tomu, kdo o nich vypráví, vábí. Do povědomí široké veřejnosti se legenda dostala v roce 1996, kdy Terry a Gwen Shermanovi koupili ranč v Navajské oblasti. Hospodařili na něm teprve rok a půl, když se začaly dít nevysvětlitelné události. Manželé nejprve pozorovali UFO různých velikostí vznášející se nad jejich pozemkem, později jim zmizelo či uhynulo několik krav.

Mrtvý dobytek obklopoval zvláštní chemický zápach a krávy, které se ztratily, zmizely beze stopy. Za nejděsivější zážitek nicméně považují hlasy, které hovořily neznámým jazykem a jež slyšel Terry Sherman během venčení svých psů. Manželé proto ranč záhy prodali Robertu Bigelowi – nadšenci pro paranormální jevy. Ten na pozemku zřídil National Institute for Discovery Science a téměř 20 let se pokoušel shromáždit dostatek důkazů o paranormální aktivitě v oblasti.

Skinwalker ranč je v současnosti oplocený a bedlivě hlídaný

Již několik měsíců poté, co Bigelow ranč odkoupil, si jeden z jeho zaměstnanců, biochemik Dr. Colm Kelleher, všiml humanoidní postavy usazené ve větvích stromu. Tento podivný tvor byl extrémně velký, seděl bez hnutí a oči mu červenooranžově planuly. Poté, co na něj Kelleher vystřelil, utekl. Za sebou zanechal hluboké, velké stopy se zřetelnými otisky drápů.

Podobných incidentů Bigelow zaznamenal více než 100, avšak neshromáždil dostatek důkazů, které by přesvědčily odbornou veřejnost o jejich pravosti. V roce 2016 proto ranč prodal, a sice společnosti Adamantium Holdings, která kolem něj vztyčila plot a rozestavěla ozbrojenou stráž. Výzkum, který na pozemku v současnosti probíhá, je přísně tajný.

Jaký zážitek s paranormálními jevy máte vy?

Zdroj: TheScientist

Článek Poznejte Skinwalkera – démonické stvoření, jehož jméno se domorodí Američané bojí vyslovit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Igigi: Záhadná vrstva nižších bohů pracovala na Zemi, až se vzbouřila proti svým pánům –⁠ bohům Anunnaki

Redakce VědaŽivě — Wed, 03 Sep 2025 05:31:00 +0000

Slovo Igigi označovalo nejvyšší koncil bohů nebeských oblastí. Pracovali pro Anunnaki, kopali příkopy a čistili kanalizaci. Jednoho dne při únavě odhalili svou pravou podstatu, což uvádí i legendární sumerský epos Enúma eliš a mýtus o Atrachasísovi. Semitský pojem „Igigi“ odkazuje ke skupině bohů mezopotámského panteonu. Význam slova „Anna“ zůstává kontroverzním a jeho výklad je stále výzvou. Slovo „Igigi“ chce více dalšího studia.

Jedni nahoře, druzí zase na Zemi

Současně není přesně známo, co vlastně obě entity odlišovalo. Jak uvádí stránka Oracc (The Open Richly Annotated Cuneiform Corpus), termín se objevuje v básni o Atrachasísovi, babylonské verzi Eposu o Gilgamešovi, příběhu o Velké Potopě. Text je datován do 17. století před Kristem a je vyryt na tabulkách uchovaných v Britském muzeu v Londýně. Tento nález poskytuje několik důkazů ohledně vzájemného vztahu Anunnaki a Igigi bytostí.

Text sestává ze 3 tabulek, každou rozdělenou do 8 sloupců po obou stranách. Každý z nich má 55 řádek. Vše tak tvoří 1 245 linek textu, z nichž se ovšem jen část podařilo přeložit. Báseň o Atrachasísovi začíná stavem věcí po stvoření vesmíru. Bůh nebes Anu je povýšen na nebesa, Anki padá do Abzu, podsvětí plného vody. Nad ním se tyčí Země, kterou si zabírá sám Enlil společně se všemi živými bytostmi. Kde nám tedy číhá ona vzpoura bohů?

Vzbouřil se jeden, ostatní následovali

Bohové Igigi byli nuceni pracovat na Zemi, kde vládl Enlil. Vyhrabávali tedy řeky (včetně Eufratu a Tigrisu). Tato těžká práce trvala 2 500 let. Na 39. řádku tabulky už přemýšleli o stavu věcí, až se jeden z nich vzbouřil. Ostatní mu naslouchali a zahodili nářadí do ohně, pak se vydali na pochod ke svatyni Enlina. Text to konkrétně popisuje následovně: „Když bohové jako lidé vydrželi práci a prošli těžkou námahou, jejich dychtivost byla velká.“

„Práce byla těžká. Únava byla velká; velcí Anunnaki, sedm, na ně uvrhlo únavu.“ Následující řádky jsou částečně poničené, ale ukazují, že Igigi nechtěli více unavených druhů. Po Anunnaki tedy žádali trvalé řešení. Anunnaki proto vytvořili lidi, kteří následně museli převzít veškerou práci. Enlil plakal a meditoval, nakonec opustil Zemi a vydal se s Anu na nebe, kde mu vrátil božské síly Země. Anu odvětil, že důvodům Igigi dobře rozumí.

Člověk z hlíny a boží sliny

Jejich práce byla velká, tedy naznačil stvoření lidí. Pak vyvolal bohyni Mammu, matku bohyni. Ta měla být součástí stvoření a předat Igigi jeho rozhodnutí. Ti se, když se o této skutečnosti dověděli, opět radovali. Mammu se pak připravila na proces tvoření. Z toho důvodu se bohové Igigi rozhodli označit ji jako „Paní všech bohů“, neboli „Kala-Belet-ili„. A ona smíchala jíl, pak přivolala Anunnaki a Igigi, kteří na něj ještě plivli.

Člověk tak došel do stádia, kdy byl připraven na svou existenci. A byl přidělen k úkolu, který kdysi patřil bohům Igigi: těžké práci na Zemi.

Článek Igigi: Záhadná vrstva nižších bohů pracovala na Zemi, až se vzbouřila proti svým pánům –⁠ bohům Anunnaki se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvě tváře – jeden plnohodnotný muž a na týlu zakrslé „ďábelské dvojče“. Za městskou legendou se skrývá děsivá pravda

Redakce VědaŽivě — Mon, 25 Aug 2025 04:27:00 +0000

Dne 8. prosince roku 1895 otiskl Boston Sunday Post článek nazvaný „Zázraky moderní vědy“. Prezentoval zprávy tzv. Královské vědecké společnosti, které popisovaly existenci „lidských zrůd“. Katalog sestavený údajně britskými vědci zahrnoval mořskou pannu, děsivého lidského kraba a nešťastného Edwarda Mordrakea, muže se dvěma tvářemi. Podle zprávy mělo jít o mladého, inteligentního a pohledného anglického šlechtice.

Hlas, který ho dovedl až k sebevraždě

Krom toho, že měl být nadaným hudebníkem, trpěl také hroznou kletbou. Kromě své normální a hezké tváře měl vzadu na hlavě druhou, mnohem děsivější. Říkalo se o ní, že je „líbezná jako sen a ošklivá jako ďábel“. Zvláštní obličej měl také vlastní, zhoubnou inteligenci, a kdykoli Mordrake plakal, on se křenil. Edward byl pod vlivem svého „dvojčete“, které ho drželo stále vzhůru a v noci mu šeptalo „pekelné věci“.

Mladý šlechtic nakonec zešílel a ve věku pouhých 23 let si vzal život. V dopise na rozloučenou přikázal, aby druhá tvář byla po jeho smrti zničena, „aby nemusel v hrobě poslouchat to děsivé šeptání“. Příběh muže se dvěma tvářemi se po Americe šířil jako požár a veřejnost si o muži žádala více detailů. Dokonce i lékaři přijali příběh bez nejmenší špetky pochybností. V roce 1896 se dokonce ocitl ve sbírce podivných lékařských případů.

Když je novinář také básník a fantasta

Američtí lékaři George M. Gaulf a Walter L. Pyle ho zahrnuli do knihy Anomalies and Curiosities of Medicine. Ač úspěšní lékaři, minimálně v jednom případě byli dosti naivní. Příběh Edwarda Mordrakea byl totiž kompletně smyšlený. Jak pečlivě vypátral Alex Boese z blogu Museum hoaxů, autor původního novinového článku, Charles Lotin Hildreth, byl básník a také autor vědecko-fantastických příběhů. A jeho článek šel přesně tímto směrem.

Samozřejmě to, že někdo píše fikci, neznamená, že všechna jeho díla musí být zcela fiktivní. Existuje ovšem mnoho náznaků, že právě Edwardův příběh je vymyšlený. Článek zaprvé zmiňuje Královskou vědeckou společnost coby zdroj mnoha bizarních lékařských případů. Problém je, že taková organizace v 19. století vůbec neexistovala. Existovala sice Londýnská královská společnost, staletí známá vědecká organizace, ne však nic tohoto jména.

Noviny v jiné roli a další adaptace

Krom toho byl článek nejspíš první zmínkou o tomto případu v jakékoli literatuře nebo lékařských záznamech. Databáze královské společnosti se dá najít online a nic takového v ní není. „Po pečlivém studiu jsem došel k závěru, že článek byl čistá fikce.“ Nakonec se však nejednalo nutně o nezodpovědnou novinařinu. Byl to jednoduše příběh napsaný tak přesvědčivě, že přitáhl i pozornost několika lékařů. A pozornost veřejnosti si udržel po staletí.

Noviny v 19. století neměly moderní standardy. Ačkoli šlo stále o hlavní zdroj informací a zábavy, byly také plné fiktivních příběhů vydávaných za čistou skutečnost. Případ Edwarda a druhé tváře byl několikrát adaptován a stal se jedním z modelů pro více osob v jedné. Jedním z takových případů je televizní seriál American Horror Story. Díl mění základy této legendy, ovšem inkarnace Mordrakea je hnána k vraždě i sebevraždě.

Zdroj: Wikipedia

Článek Dvě tváře – jeden plnohodnotný muž a na týlu zakrslé „ďábelské dvojče“. Za městskou legendou se skrývá děsivá pravda se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tajemný kraken: Obrovská chobotnice měla ničit celé lodě, důkazů však mnoho není

Redakce VědaŽivě — Fri, 24 May 2024 02:31:00 +0000

Lodí zmítala obrovská bouře. Dřevo praskalo pod náporem masivních vln, stožáry se nebezpečně nakláněly a plachty už dávno roztrhal ostrý vítr. Najednou moře utichlo a znavení námořníci vylézají ze svých úkrytů. Místo úlevy je však svírá nepopsatelný strach. Bezvětří a klidné moře nevěstí nic dobrého a pověrčiví námořníci nervózně sahají po zbraních. Sžírá je hrozivá předtucha. Každou chvíli přijde náraz na tvrdou plochu, ale nebude se jednat o žádný ostrov, nýbrž o hrb obrovského monstra, které je i s lodí stáhne do mořských hlubin. Jeho chapadla uvězní loď i s posádkou v ničivém objetí a všechny čeká smrt. Právě je dostal obrovský kraken.

Mytologický kraken v průběhu historie

První zmínky o obrovském mořském monstru nacházíme ve vikingských ságách z 12. a 13 století. Tajemný kraken údajně obýval severní vody v oblastí Islandu, Norska i Grónska. Tehdy mu ještě nebyla připisována podoba obrovské chobotnice. Prameny se zmiňují pouze o obrovském monstru, které svou velikostí připomínalo spíše ostrov než živou bytost a které během chvilky dokázalo potopit hned několik lodí.

Podoba krakena jako obrovské chobotnice pochází až z 18. století, kdy si vysloužil oblibu různých romanopisců. Od té doby se kraken pravidelně objevuje v různých knihách i filmech jako hrozivé monstrum. Kdo by neznal hrozivého krakena z druhého dílu filmu „Piráti z Karibiku“ nebo z výpravného románu od Julese Verna „20 tisíc mil pod mořem„.

Kraken si v 18. století získal oblibu romanopisců.

Reálný předobraz krakena

Hluboké vody světových moří a oceánů patří mezi nejméně probádaná území na Zemi a stále skrývají mnoho tajemství. Před staletími tak představovaly naprosté tajemno, o kterém tehdejší lidé vůbec nic nevěděli. Mnoho nevysvětlitelných jevů se tak připisovalo různým mytologickým příšerám, jako je právě kraken. Většina z nich však má svou reálnou předlohu, která se však kvůli fantastičnosti nafoukla do obrovských rozměrů.

Předobrazem bájného krakena je pravděpodobně krakatice obrovská, která patří mezi největší a nejméně probádané hlavonožce. Údajně dorůstá až 15 metrů a její oči mají velikost lidské hlavy. Poprvé se tohoto tvora povedlo zdokumentovat teprve v roce 2004, kdy mezi vědci způsobil naprostou senzaci. Není tedy divu, že v dřívějších dobách mohl tento tvor vyděsit náhodného pozorovatele natolik, že ho považoval za bájného krakena.

Článek Tajemný kraken: Obrovská chobotnice měla ničit celé lodě, důkazů však mnoho není se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jezero plné kostlivců vyvolalo matoucí otázky o tom, kdo tito lidé byli a jak zemřeli

Redakce VědaŽivě — Wed, 26 Apr 2023 07:49:52 +0000

Kostry objevené u jezera Roopkund, které leží v nadmořské výšce přibližně 5 000 metrů, byly analyzovány pomocí DNA testů. Tím mohl být určen etnický původ lidí, jimž mohly patřit. V ohromujícím obratu se podle těchto výsledků zdá, že první skupina pozůstatků patřila lidem pocházejícím z východního Středomoří. Zároveň vědci také zjistili podobnosti v genetice současných krétských lidí.

Skupiny koster z různých století

Předpokládá se, že kosti patří lidem, kteří žili mezi lety 1600 a 1900 našeho letopočtu, přičemž nejpravděpodobnějším scénářem jsou lidé žijící někdy kolem roku 1800. Druhá skupina kostí nalezená ve stejné oblasti byla však mnohem starší a pocházela až z roku 800 našeho letopočtu. Testování této skupiny koster se shoduje s DNA lidí z jižní Asie, včetně moderních Indů a Pákistánců. Také se traduje legenda o poutní skupině z devátého století, která byla nešťastně zabita krupobitím. Je pravda, že to s touto skupinou silně koresponduje.

Odkud se všechny ty kostry vlastně berou?

Oblast kolem Roopkundu obývali v 19. století Řekové, ale bohužel se nenašly žádné spisy ani příběhy o těchto událostech. Vědcům se tedy vůbec nepodařilo zjistit důvody, proč skupina lidí přijela z dnešního Řecka do oblasti ležící v tak vysoké nadmořské výšce. Nebyli také schopni přijít s hypotézou, která by vysvětlila důvody, proč všichni zemřeli v tak těsné blízkosti u sebe.

Oběti byly před usmrcením v dobrém zdravotním stavu

Existuje jedna myšlenka, že byli po smrti všichni naházeni na jednu hromadu, ale nedá se to bohužel nijak doložit. Předpokládá se, že třináct z celkových čtrnácti koster v první skupině patřilo Řekům, kteří byli naživu přibližně ve stejnou dobu. Analýzy také odhalily, že skupina Řeků byla zdravá, alespoň tedy do doby jejich usmrcení za neznámých okolností.

Oblíbená turistická oblast

Jezero Roopkund zůstává nadále obrovskou záhadou. Je ale také oblíbeným místem pro turisty, kteří chodí navštěvovat severní část Indie. Postupem času získalo jezero od turistů několik přezdívek. Nejtypičtějšími jsou např. „Tajemné jezero“ nebo „Jezero koster“, a to kvůli množství kosterních pozůstatků, které byly v regionu nalezeny.

Článek Jezero plné kostlivců vyvolalo matoucí otázky o tom, kdo tito lidé byli a jak zemřeli se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Walt Disney se měl nechat zmrazit a pohádka Frozen to měla zamaskovat: Konspirační teorii někteří věří dodnes

Redakce VědaŽivě — Fri, 30 Dec 2022 03:36:00 +0000

Příběhy o tom, že se Walt Disney nechal po své smrti v roce 1966 zamrazit do kryogenické komory, mají ohromnou výdrž a někteří jim dodnes věří. V každé virtuální skupině tak najdete někoho, kdo vám zaručí, že to tak je. Někdy celé tělo, jindy jen hlava. Vždycky jen čeká na dostatečně pokročilou technologii, která zakladatele společnosti vrátí zpět mezi živé. Pak bude moci v novém světě nerušeně plánovat další fázi vývoje pro své mediální impérium. Populární pohádka Frozen to pak měla zamaskovat. Lidé totiž vyhledávali slovo frozen, aby se dopídili pravdy o zmrazení.

Zrod legendy, kterou všichni převzali

Šance, že by to byla pravda, je však prakticky nulová. Jak se tedy tato povídačka vlastně zrodila a proč vytrvala? Všechno to začalo po Disneyho smrti 15. prosince 1966 tvrzením jednoho reportéra. „Počátkem roku 1967, pár týdnů po Disneyho smrti, tvrdil reportér místních novin, že se vplížil do nemocnice St. Joseph´s Hospital v Burbanku. Ta je přímo naproti Disneyho studiu a tady byl léčen v posledních fázích své nemoci.“

Takhle to aspoň píše Dr. Howard Markel. „Jak příběh pokračoval, reportér se převlékl za personál a vloupal do servisní místnosti. Tam spatřil zmrazeného Disneyho v kryogenickém válci.“ Právě odtud se podle PBS vyvinula legenda, protože reportérův příběh převzala další média jako jasný fakt. Zkazky se šířily natolik, že dvě zcela odlišné biografie Disneyho vydané v letech 1986 a 1993 tuto skutečnost uvedly také jako holý fakt.

Tvrzení rodiny a zkazky od Walta

Celkově má teorie obrovskou spoustu děr a mezer, ale uvedeme alespoň několik. Zaprvé, zcela první noviny, které tuto informaci přinesly, nejsou nijak významné. Celý příběh zmíněného reportéra je tak nejspíš sám legendou. Neexistují ani důkazy o tom, že by Walt Disney věděl cokoli o kryogenice nebo vyjádřil přání na vlastní konzervaci. Jeho rodina tvrzení také jasně odmítla. „Ne, nemáme ho v žádné kostce ledu,“ uvedla Abigail Disney.

„Ne, není zmrazený. Byl tu pohřeb, pamatuju si to moc dobře. Ne, žádné mrazení.“ Pak je tu ještě fakt, že Disney je pohřben na hřbitově Forest Lawn Cemetery v Glendale. Podle konspirátorů je však například film Ledové království víc než jen animák. Má to být jeden velký vzkaz právě o tomto Waltově činu. Legendy ale nejspíš přežívají ještě z dalšího důvodu. Disney jim totiž dodal sám palivo, buď mimoděk, nebo úmyslně.

Jeho vlastní kontrola zařízení

Kryogenika mohla být částí nových technologií, které studoval. Nikdo to neví přesně, případ prvního zmrazeného muže to však dovoluje. Dr. James Bedford zemřel v Glendale 12. ledna 1867, tedy ani ne měsíc po Disneym a jen o kousek dál. Technologie tedy existovala ve stejném čase i místě. Podle Mental Floss je Bedfordovo tělo stále zmrazené a podle zpráv i ve velmi dobrém stavu.

Tvrzení o Disneyho studiu kryogeniky pochází od Boba Nelsona. To je bývalý prezident Cryonics Society of California. Ten v rozhovoru z roku 2013 uvedl, že Disney se skutečně chtěl nechat zmrazit. „Obdrželi jsme telefonát z jeho studia. Ptal se nás, kolik lidí už bylo zmrazeno a jaké máme zařízení, stejně tak na personál. Byl to velmi bystrý muž a kontroloval si všechny okolnosti.“ Ačkoli tedy neexistují přímé důkazy, vzhledem ke žhavosti tématu v té době je tento postup opravdu možný.

Článek Walt Disney se měl nechat zmrazit a pohádka Frozen to měla zamaskovat: Konspirační teorii někteří věří dodnes se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zombie apokalypsa? Lékaři se už setkali se 3 chodícími mrtvolami. Každou z nich obhájili trochu jinak

Redakce VědaŽivě — Tue, 25 Oct 2022 02:09:00 +0000

Zombie. Živí mrtví. Oživlé mrtvoly neboli nemrtví. Ať už jim budeme říkat jakkoli, podstata je prakticky vždy stejná. Kdysi to byli lidé, teď se ale vrátili z hrobů, prochází světem a většinou mají pořád hlad. Jakmile vás zraní nebo kousnou, dříve nebo později asi rozšíříte jejich řady. Spolu s upíry jde o dost možná nejoblíbenější monstra populární kultury. Dvojice vědců se vydala je prozkoumat, závěry publikovali v The Lancet.

Může to skutečně potkat člověka?

Termín pochází z folklóru Haiti, ve kterém je zombie mrtvé tělo oživené pomocí několika metod. Jde především o magii voodoo. Moderní verze často zahrnují spíše různé viry, radiaci, parazity a další patogeny. V 90. letech se Dr. Chavannes Douyon a profesor Roland Littlewood rozhodli blíže prozkoumat haitský fenomén. Tedy to, zda místní bezduší lidé byli reálnou možností, nebo šlo skutečně jen o povídačky a legendy.

V roce 1997 publikovala dvojice badatelů studii v The Lancet, v níž rozebrali případy 3 jednotlivců z Haiti. Šlo o lidi, které místní komunita jako zombie označovala. První byla 30letá žena, která údajně zemřela krátce poté, co onemocněla. Její rodina popisovala, že chodí „jako zombie“ již 3 roky po této události. Další terč výzkumu byl muž, který „zemřel“ v 18 letech. Probudil se po kohoutích zápasech o 18 let později.

Nikoli kouzla, ale konkrétní diagnózy

Posledním případem měla být žena, která také „zemřela“ v 18 letech, ale 13 let po své smrti byla ostatními spatřena. Oba vědci prozkoumali pečlivě všechny tyto tři „zombie“ a zjistili, že se rozhodně nejedná o oběti nějakého zlého kouzla. Místo toho jejich zombifikaci může celkem jednoduše vysvětlit medicína. První „zombie“ měla totiž katatonickou schizofrenii. Jde o vzácnou chorobu, která způsobuje bezcílný pohyb připomínající chůzi nemrtvého.

Druhá „zombie“ prodělala vážné poškození mozku a trpěla také epilepsií. Průzkum třetí „zombie“ pak odhalil, že tato žena má pouze mentální poruchu učení. „Lidé s chronickou schizofrenií, poškozením mozku nebo poruchami učení se dají na Haiti normálně potkat mezi ostatními. Je pak velká šance, že budou pokládáni za někoho, komu chybí vůle nebo paměť, což je v komunitě charakterizuje jako zombie,“ uvádí badatelé ve studii.

Lidé, kteří se považují za mrtvé

Existuje také specifická porucha, tzv. Cotardův syndrom neboli syndrom chodící mrtvoly. Takto postižení pacienti si myslí, že jsou mrtví, neexistují nebo nemají v těle krev či některé orgány. Nereagují tak na jakékoli racionální vysvětlení, že jsou opravdu živí. Vědci se ale domnívají, že to jsou velmi vzácné případy, a nikoli ty na Haiti. Nijak to však nesnižuje znepokojivost zdokumentovaných výskytů tohoto syndromu a jeho projevy.

V jednom takovém případě si žena ve věku 53 let stěžovala, že je mrtvá a páchne jako hnijící maso. Trvala na odvozu do márnice, aby mohla být s dalšími zemřelými. Muž ve věku 65 let si vyvinul představu, že mu přestaly pracovat orgány včetně mozku. Dokonce i jeho domov – zcela normální dům – se v jeho očích rozpadal. Je tedy otázkou, zda se lidské zombie skutečně vyskytují, nebo jde spíš o ventilaci našeho nelehkého vztahu s vlastní smrtí.

Článek Zombie apokalypsa? Lékaři se už setkali se 3 chodícími mrtvolami. Každou z nich obhájili trochu jinak se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jediná píseň odstartovala obrovskou vlnu sebevražd. Aby se jim zamezilo, vznikl Klub úsměvů – místo, kde se lidé učili znovu se smát

Redakce VědaŽivě — Mon, 25 Jul 2022 02:53:00 +0000

Možná si ze školních let pamatujete z hodin češtiny knihu Utrpení mladého Werthera, po jejímž vydání se v Německu prudce zvedla vlna sebevražd. Obdobný příběh má i Maďarsko. S tím rozdílem, že za dramatickým nárůstem dobrovolného odchodu ze světa nestála kniha, ale píseň. Ještě podivnější je ovšem to, co následovalo, aby se sebevraždám zabránilo. Město se všemožně snažilo lidem navrátit optimismus, a tak vznikl Klub úsměvů.

Reakce na velkou vlnu sebevražd

Po první světové válce zachvátila Budapešť tragická epidemie sebevražd, kterou údajně způsobila populární píseň Smutná neděle. Ještě podivnější než nezvyklé množství sebevražd ovšem bylo, jak se město snažilo proti problému sebevražd bojovat. Dne 17. října 1937 vydal list Sunday Times Perth článek právě o situaci v Budapešti.

Město sebevražd se stává městem úsměvů

„Ačkoli je Budapešť magnetem pro turisty z celého světa, pro své obyvatele je již několik let známá jako Město sebevrahů. Budapešť po válce těžce utrpěla a nepříjemnou publicitu jí dělá množství případů sebevražd, k nimž na jejím území každoročně dochází. Některé z nich byly údajně inspirovány budapešťskou písní Smutná neděle. Ať už je to jakkoli, počet sebevražd je v Budapešti rozhodně velmi vysoký.

Oblíbenou metodou většiny budapešťských melancholiků je utopení, u mostů jsou proto rozmístěny hlídkové čluny, jež zachraňují občany, kteří hledají útěchu v temných vodách Dunaje. Nyní byl však proti sebevražednému šílenství otevřen Klub úsměvů. Původně ho založili spíše jako žert profesor Jeno a hypnotizér Binczo, ale myšlenka se ujala.

Organizátoři pořádají pravidelnou výuku a zaručují, že budou učit Rooseveltův úsměv, úsměv Mony Lisy, Clarka Gabla, Dicka Powella, Loretty Youngové a různé další typy. Přičemž sazby se liší podle potíží, s nimiž se zákazníci potýkají. Jeno tvrdí, že díky metodám používaným v jeho škole a díky lepším obchodním podmínkám v Budapešti se úsměv stává populárním, a doufá, že zanedlouho se název Budapešti změní na Město úsměvů,“ napsali ve vydání Australian Sunday Times Perth ze 17. října 1937.

Skutečnost, či obrovský hoax?

Dodnes se přesně neví, zda byly sebevraždy skutečně způsobeny písní Smutná neděle a zda Klub úsměvů opravdu existoval. Pravdou je, že město se snažilo proti sebevraždám bojovat všemi možnými prostředky včetně klaunů v ulicích a přerušováním rádiového vysílání kvůli vyprávění vtipů.

V souvislosti s písní Smutná neděle vzniklo několik městských legend, protože ve 30. letech 20. století dosáhl počet sebevražd v Maďarsku vrcholu a zprávy v tisku je spojovaly právě s touto písní. Existovaly také historky o tom, že rozhlasové stanice píseň zakázaly, ale prokazatelně to udělala pouze BBC s verzí Billie Holiday v roce 1941, která údajně škodila válečné morálce.

Jak si zvedáte náladu vy, když se cítíte sklesle?

Zdroj: TheScientist

Článek Jediná píseň odstartovala obrovskou vlnu sebevražd. Aby se jim zamezilo, vznikl Klub úsměvů – místo, kde se lidé učili znovu se smát se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sestřelené UFO, andělé z města Mons a další legendy, které panují kolem 1. světové války. Co stojí za jejich vznikem?

Redakce VědaŽivě — Fri, 06 May 2022 02:53:00 +0000

První světová válka byla 4 roky trvajícím ozbrojeným konfliktem, který zasáhl Evropu, Afriku a Asii. Její začátek se datuje na 28. července 1914 a konec 11. listopadu 1918. Často bývá označována jako jeden z nejničivějších válečných konfliktů v lidské historii – za dobu jejího trvání zemřelo přibližně 9,5 milionu vojáků a další miliony civilistů. Kromě krvavých bojů se s ní pojí i celá řada legend. Některé působí důvěryhodně, o jiných je známo, že vznikly ve snaze pozvednout morálku a naději vojáků.

UFO sestřelené Rudým baronem

O něco reálnější základ má legenda o sestřelení neidentifikovatelného létajícího objektu Manfredem von Richthofenem všeobecně známém jako Rudý baron. Legendu zveřejnil britský spisovatel Nigel Watson ve své knize „UFO z první světové války”, která vyšla v roce 2015. Podle ní na jaře roku 1917 letěl Rudý baron společně s druhým pilotem Peterem Waitzrickem na ranní hlídkový let nad Belgií, když se z mraků vynořil objekt, jenž vypadal jako stříbrný talíř s oranžovými světly. Rudý baron na nic nečekal a sestřelil jej.

Manfred von Richthofen byl legendárním pilotem v první světové válce, zemřel 21. dubna 1918

Jakmile s Waitzrickem přiletěli k místu, kde se zřítil, uviděli dvě postavy prchající do lesů. Oba muži byli vyděšení, ale objekt považovali za nový průzkumný letoun amerického letectva. Když se Waitzrick později dočetl o fenoménu UFO, svůj názor přehodnotil a poskytl cenné svědectví jak médiím (zprávu o události otiskly noviny The Weekly World New v roce 1999), tak Nigelu Watsonovi, který jej začlenil do své knihy.

Zásah armády andělů u města Mons

Jednou z nejrozšířenějších legend je pomoc armády andělů britským vojákům u belgického města Mons. Právě u něj se koncem srpna roku 1914 v rámci západní fronty odehrála první bitva, do níž se naplno zapojila britská armáda. Ta měla za úkol zastavit postupující Němce, avšak ti byli v početní převaze. Odhodlaní Britové byli proto donuceni k ústupu. Od jisté smrti je poté údajně zachránili andělé. Ti se náhle zjevili na bojišti a zabránili Němcům v dalším postupu. Britové, společně s Francouzi, Němce později porazili v bitvě na Marně.

Ačkoliv je tato legenda o Božím zásahu stále velmi populární, nezakládá se na pravdě. Jejím autorem je z části propaganda a z části spisovatel Artur Machen, jenž ozvláštnil svůj faktografický článek o bitvě u Mons. Britskému vojsku podle něj přišli na pomoc duchové lučištníků, kteří bojovali ve středověké bitvě u Azincourtu. Machenův příběh posléze převzala propaganda a upravila ho tak, aby dala britské straně naději.

Pohřešovaní vojáci Královského norfolkského pluku

V rámci bitvy o Gallipoli, která probíhala od 6. srpna 1915 do 9. ledna 1916, se vojska spojenců snažila dobýt strategicky důležitý průliv Dardanely. Během bojů nicméně údajně došlo k záhadné události. Ještě v srpnu roku 1915 – konkrétně 21. srpna, vstoupil pluk čítající 267 mužů do záhadného mraku čočkovitého tvaru. Chvíli poté, co do něj vešel poslední voják, se mrak zvedl a odletěl. Britové si nejprve mysleli, že pluk padl do tureckého zajetí, proto se po uzavření příměří dožadovali jeho propuštění.

Turecká strana nicméně popřela jakýkoliv kontakt se zmizelými vojáky. Ačkoliv záhada vyvolává řadu otázek a podněcuje některé z legend, na veřejnost pronikla i taková svědectví, jež hovoří o zmasakrování pluku během lítých bojů. Údajně totiž byly nalezeny pozůstatky více než 120 mužů, kteří na sobě měli odznaky norfolkského pluku.

Jaké další legendy z první světové války znáte?

Zdroj: ScienceNews

Článek Sestřelené UFO, andělé z města Mons a další legendy, které panují kolem 1. světové války. Co stojí za jejich vznikem? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Agartha –⁠ podzemní civilizace, která je po staletí udržována v tajnosti. Její obyvatelé prý mají zázračné schopnosti

Redakce VědaŽivě — Tue, 03 May 2022 02:06:00 +0000

Záhady a tajemno od nepaměti přitahují mnoho pozornosti. Jevy a úkazy, které nejsou lidé schopni racionálně vysvětlit, dávají vzniknout nejrůznějším příběhům a legendám, které přežívají dlouhá desetiletí i staletí. Jednou z takových legend je také existence bájné podzemní říše Agartha. Myšlenku na pod zemí ukrytou civilizaci podporuje celá řada badatelů a dobrodruhů – o její existenci byl přesvědčený dokonce i Adolf Hitler, který věřil, že Němci jsou potomci rasy Árijců, čili původních obyvatel Agarty.

Nesmrtelní obyvatelé utajované podzemní říše

O existenci mytické podzemní říše s názvem Agartha, kterou obývají potomci nejstaršího obyvatelstva, bylo a je přesvědčeno mnoho dobrodruhů, badatelů, ale také osobností, které mají (nebo měly) vliv na světové dění. Jejich přesvědčení vychází především z děl konce 19. století, která popisují tajemnou podzemní říši rozkládající se pod Tibetem a Mongolskem. Podle těchto legend říši obývají lidé, kteří znají postupy, jak dosáhnout nesmrtelnosti, dokáží telepaticky komunikovat a disponují pokročilými technologiemi.

Pomocí telepatie dokáží rovněž ovlivňovat světové dění a předávat společnosti své znalosti – například technologii stealth – vozidla, letouny či lodě, které touto technologií disponují, jsou pro protivníka obtížně zjistitelné. Existenci prastaré civilizace potvrdilo i několik „vyvolených“, kteří do nitra Země pronikli (ať již náhodou či záměrně). Jedním z nich je Richard Evelyn Byrd, americký badatel a letec. Zápisky z jeho deníku popisují říši jako místo ležící v příjemném a teplém podnebí, oplývající bujnou vegetací, řekami, jezery, množstvím zvěře a pohořími.

Zdali R. E. Byrd navštívil bájnou Agartu, lze polemizovat – vchod do podzemní říše totiž údajně objevil při svém přeletu nad jižním pólem. Lidé, s nimiž se setkal, byli vysocí s blonďatými vlasy a přemisťovali se v létajících talířích. Varovali ho, že se lidstvo žene do záhuby, která zanechá svět v troskách. Ovšem pokud shledají společnost hodnou jejich pomoci, zasáhnou a apokalypsu odvrátí. I přesto, že tyto zápisky americká vláda před společností ukryla, část jich pronikla na veřejnost. To podnítilo zájem řady dobrodruhů, kteří začali pátrat po vstupu do říše.

Legendy o její existenci se vypráví po celém světě

Do podzemí, v němž se Agartha nachází, vede údajně složitá síť tunelů, která se rozkládá pod celým světem. Tento fakt proto vysvětluje tajemné vchody do podzemí, které jsou mimochodem k nalezení i v České republice a na Slovensku. V tuzemsku za příklad slouží jihlavské podzemí a Blaník (na obě místa zavítali i vysoce postavení muži Třetí říše – Heinrich Himmler či Otto Skorzeny); na Slovensku lze hovořit o tzv. Měsíční jeskyni, která se nachází poblíž vesnic Lubočná a Plavnice.

Jaké příběhy jste slyšeli vyprávět o Agartě?

Zdroj: ScienceNews

Článek Agartha –⁠ podzemní civilizace, která je po staletí udržována v tajnosti. Její obyvatelé prý mají zázračné schopnosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nakolik je pravdivá legenda o králi Artušovi? Historici přišli s novými důkazy o existenci opěvovaného panovníka

Redakce VědaŽivě — Thu, 23 Sep 2021 03:38:00 +0000

Byl král Artuš z Kamelotu reálnou osobou, nebo jednoduše pouhým hrdinou keltské mytologie? Debaty na toto téma se vedou už po staletí, jenže dosud se nikomu nepodařilo jeho existenci potvrdit. Neobjevuje se totiž ani v jediném dobovém záznamu ohledně Saské invaze. Tím je záznam o bitvě na Mount Badon v roce 500. Artuš se poprvé objevil až o několik století později ve spisech velšského historika jménem Nennius.

První zkazky o Artušovi

Nenniovy spisy zahrnují seznam 12 bitev, ve kterých měl Artuš jako král figurovat. Problémem je ovšem koordinace. Tyto bitvy se odehrávaly na tolika místech v tolika různých časech, že jeden člověk se jich nemohl všech fyzicky účastnit. Pozdější autoři z Nenniových prací velmi výrazně těžili a Artušova sláva se šířila dál. Nejdříve za hranice Walesu, pak zasáhla keltský svět. Zřetelné to bylo hlavně po normanském dobývání v roce 1066.

Tehdy se propojila Anglie a severní Francie. Geoffrey z Monmouthu pak v knize z 12. století „Historie britských králů“ popsal život Artuše. Vykreslil v ní jeho kouzelný meč Caliburn, ze kterého se později stal Excalibur. Dále byli přítomni věrní rytíři v čele s Lancelotem, čaroděj Merlin a lady Guinevra. Jde o neodolatelné spojení mýtů a faktů. Kniha byla údajně založena na ztraceném keltském rukopisu, který mohl prozkoumat jedině sám Geoffrey.

Přichází Svatý grál

Romantická linie, která dává Artušovi hrdinský úkol, přichází v podání francouzského básníka Chretiéna de Troyes. V jeho podání také přibývá duchovní motiv, tedy hledání tajemného Svatého grálu. A ačkoli Artuš pravděpodobně nebyl reálnou historickou osobou, jeho síla coby mýtu už se staletími jen dále rostla. Vládci v pozdějších časech tuto legendu přirozeně udržovali a živili z politických důvodů.

Týkalo se to všech od Jindřicha VIII. po královnu Viktorii. Nespočet autorů, malířů a dalších umělců přicházel s dalšími verzemi a rozšířeními původních příběhů. S příchodem filmového plátna se Artuš stal velmi vděčným filmovým motivem od romancí po fantasy. Sem patří například vynikající ztvárnění Seanem Connerym v romantickém dramatu První rytíř. Patří tato legenda také mezi Vaše oblíbené příběhy?

Zdroj: History

Článek Nakolik je pravdivá legenda o králi Artušovi? Historici přišli s novými důkazy o existenci opěvovaného panovníka se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stonehenge odkrývá legendu o Merlinovi aneb Na každém příběhu je alespoň zrnko pravdy

Redakce VědaŽivě — Wed, 16 Jun 2021 03:23:00 +0000

Při archeologických výzkumech ve Walesu byly objeveny pozůstatky dávného kamenného kruhu, které odkazují k ikonické stavbě Stonehenge. Britové ihned přispěchali s artušovskou legendou o Merlinovi, jež se k tomuto místu váže a jež s novými zjištěními do jisté míry koreluje.

Ve Walesu bylo zřejmě objeveno původní místo kamenů ze Stonehenge

U vesnice Preseli Hills ve Walesu byl výzkumným týmem nalezen starodávný kruh, který může být původním místem kamenného kruhu Stonehenge. Geologové argumentují tím, že poblíž naleziště je i lom, kde se těžily tzv. „bluestones“, menší kameny, které jsou součástí legendární stavby.

Vědecký tým doktora Parkera Pearsona se snaží vysvětlit, proč si dal někdo takovou námahu a přesunul těžké kameny více jak dvě stě kilometrů na jih Anglie. Na vyřešení této záhady pracovala skupina téměř pět let. Za tu dobu mimo jiné objevila místo zvané Waun Mawn, které je nejlépe dochovaným kamenným kruhem z tohoto výzkumu. Pracovníci tvrdí, že Waun Mawn je původním místem, neboť přesně odpovídá rozložení kamenů dnešního Stonehenge.

Legenda o Merlinovi a obrech

Současný objev zároveň souvisí s legendou o Merlinovi. Podle legendy se kamenný kruh původně nacházel v Africe a obři jej přestěhovali do Irska, kde sloužil jako magické centrum s léčebnými účinky. Merlin však poté obrům přikázal, aby kameny rozebrali a přenesli na nynější místo v Salisbury Plain. Důvodem byla Merlinova touha postavit pomník padlým vojákům, kteří zemřeli v boji proti Sasům.

Doktor Parker Pearson uvádí, že se samozřejmě jedná o pouhou legendu a nemůže být brána doslovně. Je nepravděpodobné, že by se něco podobného před více jak 5 000 lety odehrálo. A i když uznává, že na vyprávění může být zrnko pravdy, tak doporučuje, aby se vyčkalo na podrobný vědecký výzkum, který přinese ověřené výsledky.

Zdroj: Science News

Článek Stonehenge odkrývá legendu o Merlinovi aneb Na každém příběhu je alespoň zrnko pravdy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jsou antické Amazonky opravdu skutečné, nebo se jedná pouze o řecký mýtus? Záhada rozluštěna

Redakce VědaŽivě — Wed, 26 May 2021 03:55:00 +0000

Jestli je jejich působení založeno na pravdě, nebo se řadí mezi klasickou starověkou mytologii, je otázka dlouholetých diskuzí. Starodávné bojovnice Amazonky budí neustálé debaty ohledně jejich existence. Dlouhá léta byly považovány za pouhý výplod lidové slovesnosti. Nyní se však objevily informace, které prokazují, že byly skutečné.

Hroby Amazonek

Moderní historici tvrdí, že první dochované zmínky o Amazonkách pocházejí z pera antického básníka Homéra. Ten popisoval jejich život v místech, kde byly v devadesátých letech minulého století objeveny masové válečné hroby. V nich byly kromě ostatků mužských vojáků objeveny i ženské kostry, jež by mohly patřit bájným Amazonkám.

Archeologové zdůrazňují, že některé pozůstatky byly nalezeny s bojovými zraněními. Například s hroty zabodnutými v kostech. Kromě toho byly v hrobech přítomny i zbraně a další bojové doplňky, s nimiž byly válečnice často vyobrazovány. Díky moderní vědě dnes můžeme potvrdit, že historky, které byly dříve považovány za smyšlené, jsou založeny na pravdivých skutečnostech.

Amazonky po celém světě

Nalezené ženské ostatky patřily k tzv. Skýtům. Tito kočovní válečníci byli mistři v jízdě na koni a lukostřelbě. Žili velmi uvolněným stylem života – pili neředěné víno, zkvašené mléko a používali konopí. Mezi Skýty bylo na denním pořádku, že ženy přebíraly stejné role jako muži. Což je také důvodem, proč byly v hrobkách nalezeny spolu s válečnou výbavou.

Pojem Amazonek není striktně vázán jen na starověké Řecko a jeho oblast. Amazonky jsou všechny válečnice po celém světe. Objevit je můžeme v Egyptě, Mezopotámii nebo třeba Vietnamu. Řeka Amazonka, objevená v roce 1541 španělským vojákem Franciscem de Orellanou, byla také pojmenována po ženských bojovnicích, které objevitele v pralese napadly.

Zdroj: Science News

Článek Jsou antické Amazonky opravdu skutečné, nebo se jedná pouze o řecký mýtus? Záhada rozluštěna se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.