Pohádka o hrdinné lazebnici: Odhalili jsme, jak Václav Hájek z Libočan vodil celé generace za nos

Foto: Josef Hák / Wikimedia Commons / CC BY-SA 4.0

Scéna působí jako vystřižená z dobrodružného románu. Václav IV. sedí v žaláři, kam ho uvrhli čeští páni. Vyprosí si návštěvu lázní a tam ho statečná lazebnice Zuzana posadí do loďky a převeze přes řeku do bezpečí. Král ji následně odmění stem českých zlatých, novými šaty a pozváním do své ložnice. Jenže tato pověst nemá ani jednoho soudobého svědka. V redakci VědaŽivě jsme zjistili, že poprvé ji zachytil až Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české, vydané roku 1541 – tedy bezmála sto padesát let po událostech.

Skutečné události onoho dramatického května 1394

Reálné jádro sice existuje a je dostatečně dramatické i bez lazebnice, ale detaily se liší. Dne 8. května 1394 zajala panská jednota krále Václava IV. u Berouna. Za převratem stál mocenský spor české vysoké šlechty s panovníkem, v pozadí se navíc pohyboval markrabě Jošt Lucemburský. Král nebyl vysvobozen odvahou jedné ženy, nýbrž propuštěn 1. srpna 1394 po týdnech vyjednávání a pod vojenským tlakem svého bratra Jana Zhořeleckého. Žádná loďka, žádné lázně ani žádná Zuzana se v soudobých pramenech nevyskytují.

Václav byl skutečně vězněn, a to i na Pražském hradě, kde Bílá věž sloužila ve středověku jako žalář. Ale onen dramatický útěk po vodě, pokud se vůbec odehrál, patří podle odborné literatury k jinému zajetí: tomu po roce 1402, z něhož se králi podařilo uniknout 11. listopadu 1403 díky volnějšímu režimu věznitelů. Hájek oba příběhy prostě smíchal a motiv útěku přenesl tam, kam nepatřil.

Tři vrstvy jedné promyšlené lži

Pověst o Zuzaně se rozpadá na tři oddělitelné roviny, což z ní dělá ukázkový případ kronikářské fabulace.

• Vrstva první: reálné jádro. Václav IV. byl skutečně zajat šlechtou, vězněn i propuštěn. To bohatě stačilo, aby příběh působil věrohodně.
• Vrstva druhá: Hájkovy manipulace. Kronikář posunul první zajetí do roku 1393, druhé mylně datoval do roku 1394 a k nesprávné epizodě přiřadil motiv útěku po řece. Přidal konkrétní postavu, dialogy i erotický náboj. Jak upozorňuje bakalářská práce Markéty Pomijové z Univerzity Karlovy , Zuzana v jeho podání slouží i jako nástroj: ukazuje krále v pochybné společnosti lidí na okraji, čímž posiluje jeho tehdejší negativní obraz.
• Vrstva třetí: kulturní život legendy. Jakmile se scéna objevila v tištěné kronice, začala žít nezávisle na faktech. Adolf Wenig ji převzal do Starých pověstí pražských, malíři 19. století ji zvěčnili na plátnech a motiv se objevil i ve zpěvohře Lazebnice od Karlova mostu.

Proč lidé Hájkovu vyprávění věřili tak dlouho

Naše redakce si všimla, že Kronika česká nebyla žádným okrajovým spisem. Šlo o raně novověkou senzaci – čtivou, rozsáhlou a psanou pro prostředí šlechty. Německý překlad vyšel už roku 1596, latinská verze pak v roce 1761. České vydání z roku 1819 navíc přišlo v době, kdy obrozenská kultura hladověla po vlastních dějinách. Vojenský historický ústav výstižně shrnuje, že Hájek psal způsobem poplatným své době: nashromážděný materiál neuměl kriticky zpracovat, a kde mu chyběla fakta, neváhal si scénu domyslet.

Příběh o Zuzaně navíc nepadal do prázdna. V rukopisech z Václavovy doby, včetně slavné Václavovy Bible, se objevují motivy krále a lazebnic s vlastním symbolickým významem. Historici soudí, že právě tyto obrazy mohly později splynout s Hájkovou fikcí a dodat jí punc důvěryhodnosti. Čtenář tak měl pocit, že slyší něco povědomého.

Další fiktivní postavy a Hájkovy omyly

Zuzana je sice nejvýraznější, ale zdaleka ne osamocená. Hájek do kroniky vložil například i smyšlenou epizodu, v níž Václav dosadil do pražských rad Němce a nechal popravovat protestující Čechy. Chybnou prací s tradicí a letopočty vytvořil také konstrukci „dvou Janů Nepomuckých“. A samotný rámec kroniky začíná přesnou datací příchodu Čechů do roku 644 – číslem, které sice působí vědecky, ale v pramenech nemá žádnou oporu.

Podle čeho tedy poznat, kdy Hájek fabuluje? Varovné signály jsou vždy stejné: podezřele přesné dialogy, „filmové“ scény a detaily, které se nikde jinde neobjevují. Naše redakce upozorňuje, že Kronika česká má dnes hodnotu spíše jako pramen k tomu, jak šestnácté století vyprávělo české dějiny a jaký mělo vkus pro drama. Pro studium středověku je však nezbytná kontrola proti listinám a moderní kritické literatuře. Zuzana na loďce je sice krásný obraz, ale patří do dějin vyprávění, nikoliv do historie samotné.