Třicet šest hodin v rukou vyšetřovatelů

Stefanii Szantyrovou-Powolnou zatkla sovětská bezpečnost NKGB 7. prosince 1944 ve Vilniusu. Bylo jí dvacet čtyři let. Podle přepisu její výpovědi uchovaného v archivu Instytutu Pamięci Narodowej následoval výslech trvající třicet šest hodin v kuse. Vyšetřovatelé ji bili otevřenou rukou do tváře a ramen. Když ztratila vědomí, polili ji vodou a pokračovali. Cílem nebylo získat informace, které by neznali; cílem bylo přiznání k „protistátní činnosti“ a jména dalších členů sítě.

Vojenský tribunál ji 27. března 1945 odsoudil k deseti letům těžkých prací. Prošla táborem v Uchtě a nakonec skončila ve Vorkutě, arktickém těžebním komplexu 160 kilometrů za polárním kruhem, kde teploty klesaly pod minus šedesát stupňů a roční úmrtnost vězňů před rokem 1944 dosahovala podle dostupných dat přes patnáct procent. V lágru opakovaně prodělala zápal plic a kurděje.

Prsty mezi dveřmi a zárubní

Weronika Sebastianowiczová, přezdívaná „Różyczka“, pocházela z dnešního Běloruska. V Armii Krajowej sloužila jako spojka. Sovětská bezpečnost ji zatkla později, proces proběhl až v roce 1952, sedm let po konci války. V rozhovoru pro deník Rzeczpospolita z roku 2012 popsala noční výslechy, pobyt v karceru a moment, který se jí vryl do paměti nejhlouběji: vyšetřovatelé jí přivřeli prsty mezi dveře a zárubeň. Dva prsty se zlomily. „Slyšela jsem prasknutí kostí,“ řekla.

Sekundární zdroje k jejímu příběhu doplňují další detaily: nucené klečení s cihlami v rukou, kopání do těla ležícího na zemi a skákání po něm. Vojenský tribunál jí vyměřil dvacet pět let těžkých prací za kontakty s „nacionalistickou bandou takzvané Armii Krajowej“. Ve Vorkutě se setkala se svou vlastní matkou, která tam seděla ze stejných důvodů.

Technika drcení prstů ve dveřích přitom nebyla izolovaným excesem jednoho sadistického vyšetřovatele. Archivní materiály IPN dokumentují totožný postup u další ženy z polského podzemí, Anny Kajkové, při poválečném vyšetřování. Šlo o systém, ne o náhodu.

Co prameny dokládají, a co ne

Svědectví obou žen jsou brutální a konkrétní. Je ale důležité říct, co v dostupných archivních materiálech doložené není. Žádný otevřený pramen nepopisuje u Weroniky ani Stefanie „cílené poškozování nervových uzlin“ jako pojmenovanou techniku. Stejně tak se nepodařilo dohledat zdroj, který by potvrzoval „přesné pořadí lámání kostí“ jako kodifikovaný vyšetřovací postup. Weronika mluví o zlomených prstech. Stefanie o bití do tváře a ramen. To je samo o sobě dost strašné, a dost konkrétní na to, aby to nepotřebovalo přikrášlení.

Co prameny naopak dokládají spolehlivě:

• Noční výslechy trvající desítky hodin
• Fyzické násilí cílené na vynucení přiznání
• Karcer a izolaci
• Politické rozsudky vojenských tribunálů za členství v nekomunistickém odboji
• Deportaci do arktických lágrů s extrémní úmrtností

Proč soudili odbojáře ještě v roce 1952

Nejpřekvapivější není samotná brutalita, ta je u sovětského represivního aparátu bohužel očekávatelná. Zarážející je načasování. Stefanii zatkli v prosinci 1944, kdy válka ještě formálně probíhala. Ale Weroniku soudili v roce 1952, kdy už sedm let panoval mír. Pro sovětský stát ovšem Armia Krajowa nebyla spojeneckou silou, která bojovala proti nacistům. Byla „protistátním podzemím“, a její členové zločinci bez ohledu na to, kolik let uplynulo od posledního výstřelu.

Tento mechanismus se netýkal jen Polska. Slovenský Ústav pamäti národa eviduje přes sedm tisíc občanů odvlečených sovětskou bezpečností, z toho více než dvě stě žen. Pro československý kontext existuje specializovaný digitální archiv dokumentů NKVD a KGB zpřístupňovaný Ústavem pro studium totalitních režimů. Stejně plastická individuální svědectví, jaká zanechaly Weronika a Stefanie, se v českých a slovenských otevřených zdrojích zatím hledají obtížněji, což nemusí znamenat, že neexistují, ale že dosud nebyla stejným způsobem zpracována a publikována.

Dvě ženy, dva různé osudy

Bylo by snadné sloučit příběhy Weroniky a Stefanie do jednoho modelového vyprávění o „odbojářce v gulagu“. Jenže jejich osudy se liší podstatně. Stefanie dostala deset let a prošla dvěma tábory. Weronika slyšela dvacet pět let a v lágru potkala vlastní matku. Stefanie byla zatčena ještě za války, Weronika v době, kdy většina Evropy už dávno žila v míru. Obě přežily. Obě se po návratu snažily žít normálně. A obě se k tomu, co prožily, vracely ještě po desítkách let; Weronika ve svých devadesáti stále mluvila o prasknutí kostí mezi dveřmi.

Sovětský represivní aparát nepotřeboval sofistikované manuály na lámání kostí v přesném pořadí. Stačily mu dveře, ruce vyšetřovatelů, třicet šest hodin bez přestávky a paragraf, který z boje proti nacistům udělal zločin proti státu.

Článek NKVD mučila odbojářky technikou, která cíleně poškozovala nervové uzliny. Kosti se lámaly v přesném pořadí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stopa vede k povídce, ne do archivu

Potvrzený sovětský experiment neexistuje. Nejstarší dohledatelná stopa vede na Rip’s Domain, kde se text šířil jako krátká povídka, ne jako archivní dokument.

Autor navíc výslovně píše, že neví, kdo ho napsal, a že mu ho poslal bratr e-mailem. To přesně sedí na creepypastu, tedy internetovou hororovou povídku, která se snadno kopíruje a šíří dál, i na urban legend, moderní legendu, která zní jako pravda hlavně díky vyprávění.

Tajný experiment by po sobě nechal tajné stopy. Tady ale všechno míří k veřejně dohledatelné fikci.

Když jsme ve VědaŽivě porovnali verdikty Snopes a Lead Stories, oba weby dovedly příběh ke stejnému závěru: nejde o historii, ale o fikci. Právě to je první tvrdý zlom mezi titulkovým hororem a realitou.

Nejslavnější „důkaz“ padá stejně rychle. Fotka údajného vězně neukazuje oběť tajné laboratoře, ale rekvizitu Spazm od Morbid Enterprises, kterou Lead Stories dohledaly přes archiv Spirit Halloween; další katalogové stopy ji řadí k sezoně 2005, tedy roky před virálním rozmachem legendy.

Ve VědaŽivě jsme tak při ověřování narazili na možná nejtvrdší debunk celého mýtu: když neplatí archiv ani fotka, nezbývá se ptát, jestli se to stalo, ale proč tomu tolik lidí uvěřilo.

Nevyspání děsí, ale mutaci nevysvětlí

Nevyspání opravdu umí rozbít člověka. Spánková deprivace, tedy stav, kdy člověk spí příliš málo nebo nekvalitně, podle NHLBI a NIH zhoršuje soustředění, reakce, rozhodování i regulaci emocí.

Přehled ve Frontiers in Psychiatry popisuje, že po 24 až 48 hodinách přicházejí percepční zkreslení, úzkost a podrážděnost, po 48 až 90 hodinách i komplexní halucinace a poruchy myšlení a po 72 hodinách také bludy. Halucinace, paranoia i psychóza ale nejsou žádná mutace, nýbrž poruchy vnímání a myšlení, které může těžké nevyspání spustit.

Právě tady legenda čerpá sílu. Každý zná aspoň jednu noc, po níž hlava nefunguje normálně, a proto zní patnáct dní vzhůru děsivě uvěřitelně.

NIH navíc upozorňuje, že už několik nocí se ztrátou jedné až dvou hodin spánku denně zhorší fungování tak, jako by člověk nespal celý den nebo dva. Do reálného rámce zapadá i známý případ Randyho Gardnera po 264 hodinách bdění, který připomíná UCLA Semel Institute.

Ve VědaŽivě proto chápeme, proč si čtenář příběh snadno připustí, jenže hororová verze pak přeskakuje ze známých účinků nevyspání rovnou do nedoložené fikce.

Když obrázek přebije původ, legenda zesílí

Obraz mezitím přebije původ. Know Your Meme uvádí, že čtené i obrazové verze příběhu dál nabíraly obrovský dosah a jedno video během prvního roku přesáhlo 11 milionů zhlédnutí.

Lidé si tak častěji zapamatují děsivou tvář než původ textu z blogu. Ve VědaŽivě jsme při čtení těch verzí narazili na jednoduchý mechanismus: když se rekvizita Spazm začne tvářit jako důkaz, legenda získá sílu, kterou jí samotný původ nikdy dát nemohl. A právě spojení reálného nevyspání s falešnými detaily odhalí poslední slabinu celého příběhu.

Časová osa mluví jasněji než horor

Legenda si odporuje už sama v sobě. Rané verze doložitelné přes Know Your Meme i Rip’s Domain současně slibují svobodu po 30 dnech a přitom otevírají komoru už patnáctý den.

To nepůsobí jako strojopis z archivu, ale jako internetové vyprávění, které sází na efekt a nehlídá vlastní logiku. A když pozdější, méně důvěryhodné mirrory z let 2014 a 2015 začnou ke „stimulačnímu plynu“ přilepovat název „Nikolajevův plyn“, přidávají další legendární detail, ne důkaz původní reality.

Nejpevnější časová osa navíc neleží v Moskvě, ale online. Ve VědaŽivě jsme při skládání té stopy narazili na jasný sled: blogový post v roce 2009, záznam na Know Your Meme přidaný 15. srpna 2010 a stránka na Creepypasta Wiki z 16. srpna 2010.

To je doložitelná historie šíření internetového mýtu, ne cesta k utajenému sovětskému spisu. Čím víc se příběh tváří jako zakázaný archiv, tím jistěji po sobě zanechává digitální otisky veřejné fikce.

Skutečný příběh tedy neleží v žádné laboratoři. Leží v tom, jak internet vzal anonymní hororovou povídku, přilepil k ní rekvizitu z roku 2005 a prodal ji milionům lidí jako „ztracený důkaz“ z dějin. Nejsilnější sovětský experiment v celé téhle legendě nakonec neproběhl na vězních, ale na naší ochotě věřit obrázku víc než původu příběhu.

Článek Pět vězňů, 15 dní beze spánku a děsivá mutace: Co se skutečně stalo v sovětské laboratoři se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Laboratoř smrti prošla několika reorganizacemi

První zmínky o existenci toxikologické laboratoře, které se později přezdívalo „laboratoř smrti“ či „komora“ pocházejí z roku 1926. V tu dobu měla laboratoř vzniknout na příkaz lidového komisaře bezpečnosti Vjačeslava Menžinského (v letech 1926-1934 působil jako předseda Sjednocené státní politické správy čili OGPU). Laboratoř byla součástí tajné skupiny a byla vytvořena za účelem provádění atentátů na nepřátele Sovětského svazu. Menžinského v jejím čele vystřídal lidový komisař Genrich Jagoda, který laboratoř rozdělil na dvě části.

Nově vzniklá oddělení se nazývala chemické a chemicko-bakteriologické. Jagoda nicméně ve svěřené funkci dlouho nepůsobil – v roce 1936 byl nahrazen Nikolajem Ježovem. (Oba muži byli zastřeleni v roce 1938.) Čtvrtým mužem v čele laboratoře smrti se stal Lavrentij Berija, který přistoupil k její druhé reorganizaci. Celkové fungování svěřil farmaceutovi Michailovi Filimonovi. Do čela prvního oddělení uvedl Grigorije Mairanovského a druhé oddělení svěřil Sergeji Muromcevovi.

Mairanovský se v čele svého oddělení „činil“ – za dobu jeho působení se pro laboratoř vžilo označení „Komora“, což evokovalo její uspořádání. Mělo se jednat o jednu velkou místnost s 5 komorami, do nichž téměř každý den přiváděli na smrt odsouzené vězně. Ti byli využíváni pro pokusy, kdy se jejich trýznitelé snažili experimentálně zjistit účinnost a zjistitelnost jednotlivých jedů, hypnózy či drog. Vstup na toto oddělení měl pouze Ministr státní bezpečnosti a 4 nejvyšší důstojníci tohoto ministerstva.

Snaha o nalezení pitvou nezjistitelného jedu

Samotná aplikace jedu zpočátku probíhala jako výstup předstíraného lékařského vyšetření. Vězni byli podrobeni tělesné prohlídce a poté od „lékaře“ dostali „léky“ na své neduhy. Těmi byly různé jedy – například. yperit, ricin, digitoxin, thalium či kolchicin. Oběti umíraly různě, některé zemřely během několika minut, jiné se trápily i dva týdny. Snaha sovětských výzkumníků slavila úspěch, když nalezli jed karbylamincholinchlorid (zvaný taktéž K-2). Oběti, jimž byl aplikován, umíraly do 15 minut a při následné pitvě nebyl jed zjištěn.

V roce 1942 Mairanovský objevil netušené účinky ricinu. Ten v určitých dávkách způsoboval, že subjekty, na nichž byl testován, začaly velmi otevřeně odpovídat na položené dotazy. Poté, co získal souhlas Národního komisariátu vnitřních záležitostí, začal pracovat na novém projektu. Během 2 let se mu podařilo experimentálně docílit „upřímných“ a „pravdivých“ výpovědí. (Ricin se později používal při výsleších zajatců). Po odvolání Mairanovského z funkce v roce 1946 byla laboratoř opět reorganizována. Její činnost poté údajně skončila v roce 1951.

Co si myslíte o činnosti toxikologické laboratoře NKVD?

Zdroj: Science

Článek Jeden z mnoha hrůzných experimentů tajné laboratoře Sovětského svazu. Na vybraných vězních testovali jedy i „sérum pravdy“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Smrt kapitalismu?

Lidé napříč světem včetně USA vědí, že kapitalismus je systém, který si zasluhuje zemřít. Nejděsivější tvář amerického způsobu života je vykořisťování obyčejných zaměstnanců, nekontrolované policejní násilí a systémový rasismus. Globalizace dovolila nadnárodním společnostem obohacení na úkor milionů pracovníků, zatímco politicky utlačila lidi na tzv. globálním Jihu. Spojení politiky a ekonomie je supersíla.

Neuškodí proto se znovu podívat na nejpůsobivější revoluci pracující třídy v historii. Důležité veřejné statky a služby, které byly v USA milionům lidí upřeny, v Sovětském svazu přetrvaly. Tohle bylo možné jen díky vyvlastnění od buržoazie skrze revoluci. Pracující masy vzaly svůj osud do vlastních rukou a zmocnily se politické moci. Výrobní prostředky se tak dostaly do rukou státu. Revoluce tohoto typu nám stále může udělit několik lekcí.

Střípky každodenního života

Anna byla zdravé dítě, což rodičům ušetřilo mnoho starostí. Mateřská dovolená trvala 18 měsíců s polovinou platu, dalších 18 se čtvrtinou. Raná výuka byla velmi strukturovaná a velmi tradiční. Příkladem byl Lenin, příběhy o něm slyšely děti už od věku batolat. Děti předváděly představení s perfektně naučenými texty i písněmi v chórovém provedení. Okolí domů bylo velmi čisté, protože o sobotách se konal Subotnik, hromadné sbírání odpadků.

Ve městě bylo mnoho obchodů, ale regály nikdy nebyly plné zboží. Pro maso nebo banány bylo potřeba jet 5 hodin vlakem do Moskvy. Většina lidí měla pračky a šaty se sušily na věšácích vedle budovy. Dnes jsou tyto prostory použity pro parkování, dříve tu viselo prádlo a hrály si děti. Jistě, tyto vzpomínky jsou nejspíš pamětí zromantizovány, ale jsou to také vzpomínky na dětství. Jak vzpomínáte na dětství za minulého režimu vy, dříve narození?

Zdroj: LeftVoice

Článek Jak se žilo v Sovětském svazu? Antény se vyráběly z vidliček, na mandarinky se stála fronta. Zkrátka běžný den se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Závodění s komunisty

Spojené státy tedy potřebovaly získat zpět příběh a dokázat světu, že vesmírný závod neprohrály ještě předtím, než vůbec začal. Američané potřebovali uklidňující znamení, že komunisté nemají stálou převahu. Zároveň také chtěli dokázat, že Sputnik brzy nebudou následovat sovětské jaderné střely pršící na americkou půdu.

Důležité bylo vyniknout

Amerika potřebovala všem ukázat, že je přímo v závodě. A potřebovalo to něco velkého a dosažitelného. Stačilo se podívat okem na noční oblohu a hned bylo jasné, co vyniká a bije do očí. Vůbec totiž nevadilo, že projekt neměl žádný praktický účel nebo rozpoznatelné národní bezpečnostní cíle. Hlavním záměrem bylo ukázat světu, že USA dokážou něco ambiciózně velkolepého.

Obava a inspirace

Někdy před květnem 1958 požádalo americké letectvo tým ARF, aby prozkoumal něco skutečně neobvyklého. A to viditelnost a účinky hypotetického jaderného výbuchu na Měsíci. Letectvo chtělo překvapit Sověty a svět tím, že jen tak sfouknou Měsíc, což vyvolalo nepatrné obavy, ale zároveň i inspiraci oslovených vědců.

Mnozí z těchto vědců byli vlastenci. Někteří byli uprchlíky z druhé světové války, kteří na vlastní kůži viděli tyranii a jen stěží jí unikli. I oni věřili tomu, co dělají. Studená válka byla totiž bojem na život a na smrt. K tomu se samozřejmě pojila i budoucnost svobodného světa. Tito muži a ženy měli soubor dovedností, který byl nedílnou součástí národní a potenciálně globální bezpečnosti.

Náhlé zrušení ambiciózního projektu

Program byl nakonec zrušen, ale konečný důvod je stále nejasný. Vše, co je známo, jsou spekulace z více zdrojů. Někteří říkají, že letectvo program zrušilo kvůli potenciálnímu nebezpečí pro lidi na Zemi. Jiní tvrdí, že vědci měli obavy z kontaminace Měsíce radioaktivním materiálem. Ten by totiž údajně zabránil jakékoli budoucí misi přistání člověka na jeho povrchu či potenciální kolonizaci. Existuje spousta dalších hypotéz a odhalení pravdy je stále blíž a blíž.

Článek Proč letectvo téměř odpálilo Měsíc vodíkovou bombou: Vše bylo důsledkem komunistického nátlaku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dnes známý koncept přišel až později

Marxistická organizace používala na úplných počátcích svého působení symboly kladiva a dvojitého pluhu. Objevily se i motivy vidle-kladivo a hrábě-kladivo. Socialisticko-republikánská Irská občanská armáda například používala coby odznaky pluh s mečem a také osmicípou hvězdu. Jakmile v roce 1917 převzali bolševici moc v Rusku, její vůdci chtěli posvětit nový stát velkolepým, úderným a také snadno zapamatovatelným erbem.

Vladimir Iljič Lenin a lidový komisař odpovědný za výchovu bolševiků Anatolij Lunačarskij proto vypsali soutěž pro výtvarníky. Vítězný koncept přišel od 33letého ruského malíře Jevgenije Ivanoviče Kamzolkina. Ten v dubnu 1918 představil právě srp a kladivo. Návrh byl přitom původně plánován jen jako ozdobný prvek během oslav 1. máje. Pluh na srp pak změnil ze zcela prostého důvodu – kreslil se snadněji, logo šlo tedy snadno provést a dalo se lépe zapamatovat.

Požehnán znak s více významy

Jen za pár měsíců tomuto konceptu požehnal i Pátý celoruský sjezd sovětů. Nově vzniklá obří komunistická státní konference ho v roce 1923 přijala za svůj. Byl tedy přijat v podobě tzv. sovětské vlajky a státního znaku vedle rudé hvězdy. Podle některých kulturních historiků však do tohoto symbolu vložil jeho autor i další, zcela skryté významy. Z nich plyne také skutečný názor jeho tvůrce na bolševiky, protože Kamzolkin nebyl dělnickým příkladem.

Pocházel totiž z bohaté kupecké rodiny a s komunistickými myšlenkami tedy nijak zvlášť nesouzněl. Byl však brán za hluboce věřícího člověka, současně byl 10 let členem zednářské lóže Leonarda da Vinciho. Mohl tak pečlivě studovat starověké symboly a jejich významy. Kombinace srp-kladivo je obdobou základních zednářských motivů, tedy dláta a kladiva. Ty představují konkrétní cíl a jeho splnění, ačkoli pohled evropských mytologií je odlišný.

Řekové, Slované a další znaky

V našem kontextu jde hlavně o agresivní a odhodlanou mužskou sílu. U Řeků je bohem kovářů Héfaistos, bůh světla a ohně. U Slovanů zase Svarog a u Germánů pak bůh hromu Thór. V čínské a hinduistické tradici pak kladivo ztělesňuje vítězství dobra nad zlem. Mnoho náboženských tradic pak naopak srp bere jako symbol zla a zkázy. Středověká Evropa například původně personifikovala smrtku právě se srpem, nikoli s dobře známou kosou.

Vybral je tedy tvůrce kvůli těmto významům? Jde samozřejmě jen o domněnku, kterou umělec (zesnul v roce 1957) nikdy nepotvrdil ani nevyvrátil. Oba symboly se na mnoha místech nachází i dnes, tedy 30 let po pádu východního bloku. Obsahuje je například vlajka Komunistické strany Číny. Něco najdeme i v rakouském státním znaku z roku 1919. Černý orel drží v jednom spáru srp, ve druhém kladivo. Mají ukazovat na rolníky a dělnictvo.

Článek Ani Lenin neznal tajný význam srpu a kladiva, jež jsou ikonami socialistické revoluce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Shavarsh Karapetyan jako nadějný sportovec

Shavarsh Karapetyan byl od mládí předurčen k velkým věcem. Rodák z Arménie přišel na svět 19. května 1953 a od útlého dětství projevoval zjevné atletické nadání. V jeho sportovním úsilí ho podporoval především jeho otec, díky kterému začal nejdříve trénovat gymnastiku. Dostal se k ní však v pozdějším věku, a tak mu bylo jasné, že v tomhle sportu už ničeho nedosáhne.

Redakce VědaŽivě

28 listopadu, 2021

Chirurg si sám vyoperoval slepé střevo a zachránil si život. Z příběhu Leonida Rogozova běží mráz po zádech

Rozhodl se poroto zkusit závodní plavání, zde však postrádal potřebnou flexibilitu. Nakonec se však zhlédl v plavání s ploutvemi, kde mohl využít svou statnou postavu a zdánlivě nekonečnou energii. Svůj trénink bral opravdu vážně. Každý den běhal několik desítek kilometrů s batohem plným písku, a přitom trénoval zadržování dechu. V té době ještě netušil, že se nakonec do dějin zapíše z úplně jiných důvodů.

Neohrožený anděl strážný

V roce 1972 vyhrál Shavarsh Karapetyan zlatou medaili v evropském šampionátu v plaveckém sprintu na 50 a 100 metrů. Právě v té době se poprvé začaly projevovat jeho záchranářské vlohy. Poprvé se tak stalo v roce 1974, kdy nasedl do obvyklého autobusu cestou do sportovního střediska.

Řidič autobusu však v jednu chvíli zastavil, aby si mohl odskočit. Zapomněl však zatáhnout ruční brzdu a autobus tak pomalu začal sjíždět ze svahu. Shavarsh byl jediný, kdo si zachoval duchapřítomnost a vrazil k místu řidiče, aby autobus zabrzdil. Díky tomu na poslední chvíli zabránil autobusu plnému cestujících, aby se zřítil do rokle.

Redakce VědaŽivě

8 srpna, 2025

Jak jeden africký otrok zachránil stovky tisíc životů: V roce 1721 měl Onesimus revoluční nápad, jak zastavit epidemii

Navzdory ohrožení vlastního života

Svědkem dalšího tragického neštěstí se stal jen dva roky po této události. Jeho kariéra sportovce v té době mírně pokulhávala, ale on stejně vytrvale trénoval, tentokrát společně se svým bratrem. Z jejich tréninkového běhu kolem jezera je však vyrušil hlasitý zvuk, který posléze přirovnali k výbuchu, když se utrhl trolejbus a sjel do jezera. Shavarsh Karapetyan opět neváhal ani vteřinu a vrhl se do vody. Povedlo se mu nohou rozbít sklo trolejbusu, ze kterého poté tahal jednoho cestujícího za druhým.

Byl tak soustředěný na jejich záchranu, že si vůbec nevšímal ošklivého poranění nohy, které mu způsobilo vykopnutí okna. Celkem čtyřicetkrát se ponořil do vody, aby pomohl dalším lidem z trolejbusu na břeh, kde se o ně staral jeho bratr. Z vody se mu povedlo zachránit 20 lidí. Sám však málem přišel o život. Rána na noze se mu totiž zanítila a znečištěná voda jezera mu způsobila otravu krve. V nemocnici strávil více než 46 dní a chvílemi to vypadalo, že už možná nikdy nebude chodit. Nakonec se však zotavil a později se z něj právem stal uznávaný hrdina.

Článek Hrdina Shavarsh Karapetyan: Zachránil život 20 lidem, sám pak strávil 46 dní v bezvědomí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Špionku naverboval legendární Richard Sorge

Uršula se narodila v roce 1907 v německé levicové židovské rodině, ale byla vychována v bohatých podmínkách. V 19 letech vstoupila do komunistické strany a provdala se za komunistu a architekta Rudolfa Hamburgera. S ním se později dostala do Číny, kde ji poznal známý sovětský agent Richard Sorge vydávající se za německého novináře. Naverboval ji pro Sověty, nová agentka poslala svého syna do Československa a sama odjela do Moskvy na několikaměsíční kurz agentů.

Po návratu působila jako agentka v Číně a měla románek se svým řídicím agentem Ernstem, ale musela ho přerušit, ačkoli s ním otěhotněla. Nakonec byla s manželem Rudolfem poslaná do Polska a poté do Švýcarska, kde se s manželem rozešla. Poznala se zde s anglickým komunistou Lenem Beurtonem, který ve své restauraci plánoval zavraždit Adolfa Hitlera. Plán nevyšel, ale pár dostal z Moskvy svolení ke sňatku, a nakonec v roce 1940 skončil ve Velké Británii. V té době měla agentka Sonja již hodnost plukovníka.

Špionka převážela zprávy od Klause Fuchse

Působila blízko místa, kde bylo britské centrum pro atomový výzkum. Navázala například kontakt s jaderným fyzikem Klausem Fuchsem, který vynášel informace z programu vývoje atomové pumy. Uršula je poté vozila na smluvené místo jinému agentovi. Celkem měla převézt 570 stran různých dokumentů. Podílela se ale třeba i na infiltraci americké zpravodajské služby a dalších aktivitách. Později se vyjádřila, že komunismus a práce pro něj byly důležitější než její rodina.

Když Sovětský svaz odpálil atomovou pumu, začalo vyšetřování špionáže, které nakonec vedlo i k zatčení Klause Fuchse. Uršule se ale podařilo těsně před jejím odhalením Velkou Británii opustit a vrátila se do východního Berlína. Své špiónské kariéry se nakonec vzdala a stala se novinářkou a spisovatelkou známou jako Ruth Wernerová. Psala hlavně pohádky, ale napsala i autobiografii známou jako Sonjas Rapport, z níž se stal bestseller. Zemřela v červenci 2000 ve věku 93 let.

Článek Nejúspěšnější sovětskou špionku měli za příkladnou ženu pečící vynikající koláče. Uršula přitom kradla jaderná tajemství se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Bombardéry unesou velký náklad střel

Sovětské letectvo zadalo požadavek na vývoj řízené střely, která by dokázala přesně k cíli dopravit jadernou hlavici, v druhé polovině 70. let. V roce 1983 pak do služby vstoupila Ch-55. Byla určena pro strategické bombardéry Tu-160 a Tu-95, případně Tu-142M, který je námořní odvozeninou tohoto stroje. Byla testována i na dalším typu sovětského stroje, kterým je Tu-22M. Třeba Tu-95 je schopen nést až 16 těchto střel.

Střela je přes 6 metrů dlouhá a její hmotnost přesahuje 1 600 kilogramů. Její dolet je až 2 500 kilometrů a rychlost až Mach 0,75. Létá v nízkých výškách, aby byla obtížněji zjistitelná a sestřelitelná, ačkoli například obrana na Ukrajině umí obdobné typy střel sestřelovat s vysokou úspěšností. K cíli dokáže nést hlavici o síle až 200 kilotun. V pozdějších letech byly vyvinuty střely s konvenčními hlavicemi, které jsou označované jako Ch-555, s hlavicí o hmotnosti kolem 400 kilogramů.

Vylepšené varianty mají delší dolet

Střely mají inerciální navádění spolu s radarem. Jsou tedy relativně přesné, někdy se uvádí, že jejich přesnost je kolem 30 metrů. Existuje vylepšená varianta střel Ch-101 s konvenční hlavicí a Ch-102 s jadernou, které mají udávaný dolet až 5 500 kilometrů, ale tyto střely jsou o něco větší. Konvenční střely Rusko nasadilo v Sýrii a v současné době je používá k útokům na Ukrajině, hlavně proti energetické infrastruktuře. Bombardéry je odpalují z bezpečí ruského vzdušného prostoru.

V listopadu ale Ukrajina zjistila, že kromě konvenčních střel ruské bombardéry odpálily minimálně jednu Ch-55 určenou pro jaderné hlavice, i když ta zde nebyla nainstalována. Otázkou je, proč to ruské letectvo udělalo. Nejčastěji se mluví o tom, že to je výhrůžka, která říká: Můžeme to udělat. Druhou možností je, že Rusku docházejí konvenční Ch-55 a 101. Tím, že ve stejný okamžik odpálí i prázdnou Ch-55, může zahltit ukrajinskou obranu, jejíž schopnosti se zlepšují, a jiné střely tak mohou snadněji proniknout.

Článek Proč Rusko vypálilo na Kyjev jadernou bombu Ch-55, ovšem s odstraněnou hlavicí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tajemná instituce s tajemnými cíli

Ahnenerbe byl institut v nacistickém Německu zaměřený na výzkum archeologické a kulturní historie árijské rasy. Institut prováděl experimenty a zahájil četné expedice po celém světě. To vše za účelem dokázání, že mytologické severské populace vládly světu v dávné minulosti. Jméno Ahnenerbe znamená „zděděno po předcích“.

Institut s nadlidskými ambicemi

Jednoduše řečeno, členové Ahnenerbe chtěli vědět vše, co souvisí s tajemnými a neznámými jevy na naší planetě. Podnikli několik výprav do Tibetu, Antarktidy a na Kavkaz. Zároveň jevili obrovský zájem o fenomén UFO a hledali jejich konečnou a absolutní moc. Jejich ambice tedy byly rozhodně nemalé.

Historie s tím také souvisí

Světu je dobře známo, že hitlerovské Německo se aktivně angažovalo ve vývoji nových typů zbraní, o kterých se věřilo, že by mohly změnit průběh války. To je důvod, proč v Ahnenerbe pracovalo přes 300 specialistů z různých sektorů, všichni brilantní a vzdělaní lidé s obsáhlými vědeckými znalostmi.

Spolupráce mezi nacistickým Německem a SSSR

Zajímavostí je, že roky před začátkem války nabídli specialisté na stavbu horských silnic z německé vojenské instituce pomoc SSSR. A to konkrétně s výstavbou silnice mezi Pitsundou a Ritsou (z pobřeží Černého moře v Abcházii) jako prostředek mezinárodní spolupráce. Po dokončení práce bylo zjištěno, že němečtí specialisté záhadně zemřeli. Údajně se mělo jednat o plánované vyvraždění.

Ruská voda života

Později se přišlo na to, že výstavba této strategické silnice měla velmi záhadné důvody. Ukázalo se, že hydrologové z Ahnenerbe zjistili zajímavosti o složení vody odebrané ze zdroje umístěného v jeskyni pod jezerem Ritsa. Bylo totiž ideální pro výrobu lidské krevní plazmy. Tento proces podrobněji vysvětluje Ivan Bormotov, profesor katedry ekonomie a managementu z Maikop State Technological University.

Záhadné pohyby a souvislosti s vyšetřováním

Obě strany disponovaly průzkumnými letouny. Byly vybaveny nejdokonalejšími špionážními přístroji a mnohými byly považovány za létající tajné laboratoře. Bormotov byl ve svých projevech sám na vážkách, jestli to nějakým způsobem souvisí s vyšetřováním výzkumníků z Ahnenerbe. I dnes se stále mluví o neobvyklých událostech v těchto oblastech. Nedávno vyšel v místním tisku článek, který hovořil o nálezu obří kostry. Ta byla až tři metry dlouhá a patřila neznámé lidské rase v kaňonu Borjomi.

【画像11枚】ロシア・アディゲ共和国で謎生物の頭蓋骨が発見されるhttps://t.co/NFb1Hr4NyG

頭蓋骨はナチス・ドイツの公的研究機関『アーネンエルベ』の所有物だったそう pic.twitter.com/WHt9LDtsuI

— さいたま改２ (@saitamakita) January 27, 2016

Prazvláštní lebky bohů

Ruská média píší, že záhadné lebky byly nalezeny v jeskyni na hoře Bolshoi Tjach. Téměř před dvěma lety je našla skupina průzkumníků vedená etnografem a zakladatelem muzea Vladimirem Melikovem. Podle něj se jedna z lebek nepodobala ničemu, co člověk znal. Uvádí, že mezi nejzáhadnější rysy lebek patří absence lebeční klenby a čelistí. Oční důlky jsou neobvykle velké a mají rysy obličeje připomínající lidi. „I ve srovnání s lebkou medvěda je těžké si myslet, že nemáte v rukou ostatky mimozemského tvora,“ řekl Melikov.

Spekulace, nebo realita?

Na závěr je vhodné říci, že tyto záhadné nálezy jsou věcí, která vás rozhodně nutí přemýšlet o tom, jaké vymoženosti venku ještě jsou. Nutí vás se zamyslet nad dalšími tajnými institucemi, které měly podobné nápady a plány jako Ahnenerbe. Lebky a předměty objevené v Rusku zůstanou jako jedny z nejzáhadnějších nálezů učiněných v posledním desetiletí. Pravda za nimi se zdá být mnohem záhadnější, než si lidstvo dokáže představit.

Článek Dvě mimozemské lebky objevené v Rusku, tajná nacistická instituce a honička za nadpozemskými zbraněmi se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Do vesmíru díky parašutismu

Narodila se v roce 1937 do chudých poměrů na vesnici severně od Moskvy. O dva roky později její otec zemřel jako řidič tanku při útoku Sovětského svazu na Finsko. I kvůli druhé světové válce měla těžké dětství. Začala brzy pracovat, ale při zaměstnání dálkově studovala a získala inženýrský titul. V roce 1958 propadla parašutismu, kterému se velmi intenzivně věnovala. A také snila o tom, že se jednou podívá do vesmíru.

Po letu Gagarina nabídla písemně své služby do sovětského vesmírného programu. Díky svým schopnostem, ale i angažovanosti – byla aktivní v Komsomolu a poté vstoupila do komunistické strany, byla jako jedna z pěti žen vybrána do výcviku. Nesměla o něm nikomu říci, i její matka se domnívala, že trénuje ve speciálním výsadkovém oddílu. Že to není pravda, se dozvěděla až poté, co se po startu Vostoku 6 Valentina objevila v televizním přenosu.

Těžkosti na palubě se utajily

Na palubě vesmírné lodi strávila 71 hodin a provedla 48 obletů Země, čímž překonala výkony amerických astronautů. Pro Sověty byl její let přínosný i proto, že mohli sledovat vliv letu na ženský organismus. Na veřejnost až teprve po letech pronikly informace, že Těreškovové bylo špatně a zvracela. Její loď nabrala špatný kurs, ale toho si všimla a s pomocí řídícího střediska chybu napravila. Nakonec sestoupila k zemi, kabinu opustila a snesla se na padáku.

Do vesmíru se již nikdy nepodívala. O něco později se provdala za sovětského kosmonauta Adrijana Nikolajeva a opět se zapsala do historie jako žena, která jako první porodila dítě osob, jež pobývaly mimo planetu Zemi. Jako první kosmonautka začala cestovat po světě a Sovětském svazu, kde pořádala přednášky a různé osvětové akce. Zabývala se ženskými právy a stala se členkou Nejvyššího Sovětu a ÚV KSSS.

Politickou kariéru neopustila ani po rozpadu Sovětského svazu, i když nutno říci, že ne všechny její kandidatury byly úspěšné. Od roku 2011 je členkou Státní domy za proputinovskou stranu Jednotné Rusko. Známou se stala snahou zrušit omezení ruské ústavy znemožňující Putinovu opakovanou kandidaturu na prezidenta. V současné době je kvůli své podpoře války na Ukrajině na sankčním seznamu USA.

Článek Osud první ženy ve vesmíru: Z oslavované ikony kosmického programu k sankcionované příznivkyni prezidenta Putina se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hitler nechal odklonit vojska k útoku

Během léta roku 1942 se německá vojska nezadržitelně hnala oblastí stepí na jihu Ruska a zdálo se, že je nemůže nic zastavit. Hlavní proud směřoval na Kavkaz do oblasti, která byla hlavní zásobárnou strategické ropy pro SSSR. Její získání by přineslo nesmírnou strategickou výhodu. Ale přes odpor generálů Hitler rozkázal část vojáků odklonit s cílem dobýt průmyslové město na Volze, které neslo jméno sovětského vůdce – Stalingrad.

Do bojů se nejprve zapojila luftwaffe, jejíž údery město velmi poničily. Pak přišla německá vojska, která se téměř okamžitě dostala do krvavých pouličních bojů. V nich se bojovalo dům od domu. Trosky umožňovaly velmi houževnatou obranu a znesnadňovaly nasazení těžké techniky. Po třech měsících bojů se Němcům podařilo za cenu obrovských ztrát dobýt 90 procent města. Rudá armáda ale neustále přes Volhu přivážela posily, které zbytek města urputně bránily. Ve městě také zemřelo mnoho civilistů, kteří nemohli odejít.

Šokující obří obklíčení

Vedení sovětských sil ale začalo připravovat protiúder. Správně si uvědomilo, že linie nacistických vojsk jsou na bocích velmi roztažené. Na jejich obranu byly nasazeny jednotky německých spojenců, hlavně italské, maďarské a rumunské divize. Jejich kvalita a vybavení byly mnohem horší než u německých vojsk. V listopadu provedla Rudá armáda útok z boků a během několika dní v kotli u Stalingradu obklíčila 250 tisíc německých a spojeneckých vojáků. Ti ale dostali za úkol se nestahovat a čekat na proražení obklíčení.

Obklíčené jednotky měly být zásobovány letecky, ale dostatek zásob nebylo německé letectvo schopno nikdy dodat. Naopak sovětské ofenzivy zatlačily letiště ještě dále a transportní letouny měly velké ztráty. Obklíčení vojáci trpěli hladem, měli nedostatek munice a kosila je zima. Pokus o vyprošťovací operaci se nezdařil, navíc v okamžiku, kdy mu vojáci od Stalingradu nesměli jít naproti. Velitel 6. armády Friedrich Paulus se i přes zákaz Hitlera rozhodl na začátku února 1943 kapitulovat.

Do zajetí padlo 91 tisíc vojáků. Příliš si nepomohli, většina z nich nakonec zemřela v krutém sovětském zajetí, domů se jich vrátilo jen několik tisíc. Němci se svými spojenci ztratili přes 800 tisíc vojáků, 500 tanků a 900 letadel. Sovětské ztráty byly přes 1,1 milionu mužů. Ovšem SSSR měl k dispozici více lidské síly, rozebíhala se jeho válečná výroba a dostával masivní vojenskou pomoc ze zahraničí. Byl schopen ztráty nahradit. Naopak německá armáda se nedokázala ze ztráty svých nejlepších jednotek nikdy pořádně vzpamatovat.

Článek Porážka Němců v bitvě o Stalingrad otočila 2. světovou válku o 180 stupňů. Doplatili na špatnou taktiku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tank s velmi silným dělem

Sovětský svaz měl v 50. letech tank T-55. Jeho výzbrojí bylo dělo ráže 100 milimetrů, které ale nebylo schopné si poradit se stále silnějším pancířem na západě vyráběných strojů. Ovšem tank nebyl vhodný k tomu, aby se na něj namontovala silnější zbraň, proto se konstruktéři pustili do konstrukce nového. Jeho zbraní se stalo dělo s hladkým vývrtem, první takto použité, ráže 115 milimetrů. To dokázalo odpalovat i silnou protitankovou munici typu APFSDS, což z něho činilo velmi nebezpečnou zbraň. Do výzbroje začal být stroj zaváděn v roce 1961.

Konstrukce tanku je typicky sovětská, vycházely z ní i pozdější typy obrněnců. Stroj má ale ještě čtyřčlennou posádku, jejímž členem je i nabíječ, protože tento tank ještě neměl automatické nabíjení typické v dalších letech. Uvnitř si vezl zásobu 40 granátů pro hlavní dělo, z nichž 4 bývaly uloženy přímo ve věži. Dále měl nainstalovaný koaxiální kulomet ráže 7,62 milimetrů a mnoho strojů je vybaveno i těžkým protiletadlovým kulometem umístěným na věži.

V 80. letech dostaly další pancíř

Stroj je 9,34 metru dlouhý a 3,3 metru široký. Jeho výška je pouhých 2,4 metru, což mělo snížit možnost jeho zásahu. V přední části má tank o 5 až 15 procent silnější pancíř než jeho předchůdce T-55. V 80. letech bylo při modernizacích jeho pancéřování navýšeno. U verze M je v přední části věže přidán štít, díky kterému lze tyto modernizované tanky rozeznat. Zesílen byl pancíř i na jiných místech. Tank navíc dostal lepší řízení palby, nový zaměřovač a další vylepšení.

T-62 je vybaven dieselovým motorem, který je mu schopen na silnici udělit rychlost až 50 kilometrů v hodině. Dojezd tanku je 320 kilometrů. Při instalaci dvou přídavných nádrží je možné ho prodloužit na 450 kilometrů. Tank měl i několik nevýhod. Jeho věž se například otáčela pomaleji než u západních strojů a nebylo to možné, když měl řidič otevřený poklop. I elevace děla je příliš malá. Na dlouhou vzdálenost bylo méně přesné než západní zbraně. Poslední nevýhodou byla cena, která byla dvojnásobná oproti T-55.

Přesto byl tank nasazen v mnoha konfliktech. Sovětský svaz tanky použil nejen k invazi do Československa, ale i v Afghánistánu. Stroje dodal i do arabských zemí, které je využily při Jomkipurské válce. Ukořistěné stroje používal i Izrael. V roce 1991 se tanky v Iráku ukázaly slabé proti americkým Abrams. Nyní je Rusko nasadilo na Ukrajině. Nejprve v roli statické obrany, ale čím dál častěji jinak. Na tanky měla být instalována dynamická ochrana, ale ne na všech záběrech je na strojích zachycena.

Článek 60 let staré tanky T-62 bojují na Ukrajině. Své doby šlo o špičkové stroje, dnes je to skoro bezvýznamný „šrot“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Vyhrála měnitelná geometrie křídel

V Sovětském svazu v 60. letech vznesly ozbrojené síly požadavek na letoun, který by byl schopen přesných úderů na pozemní cíle za každého počasí. Uvažovalo se o úpravě staršího letounu Su-7, ale v 60. letech se v USA objevil stíhací letoun F-111. Ten měl proměnnou geometrii křídel, která mu dávala mnoho výhod. Nakonec se sovětští konstruktéři nechali inspirovat touto technologií. Proto přišli s prototypem označeným T-6, který jí disponoval také. A navigačním systémem Puma umožňujícím operace za každého počasí.

Nebylo to bez problémů. Podle dostupných údajů se během vývoje stalo 10 smrtelných nehod, během kterých zahynulo 13 lidí. Různé havárie následovaly i během služby letadla. Přesto v roce 1971 vzlétl první sériově vyráběný letoun a v roce 1975 byl stroj jako Su-24 zařazen do výzbroje sovětského letectva. Svou konstrukcí jde o dvoumístný dvoumotorový hornoplošník s měnitelnou geometrií křídel, který je schopen dosahovat nadzvukových rychlostí.

Letoun je 22,53 metru dlouhý a rozpětí jeho křídel je až 17,64 metru. O pohon se stará dvojice motorů AL-21F-3A. Ty jsou schopny stroji udělit rychlost až Mach 1,6 ve vyšších výškách. U hladiny moře pak letoun může dosáhnout rychlosti Mach 1,06. Dolet je téměř 2 800 kilometrů, ale při bojových misích se 3 tunami munice je bojový dosah 615 kilometrů. Letoun může vystoupat do výšky 11 kilometrů.

Rozsáhlá škála výzbroje

Výzbroj stroje je velmi variabilní. Má zabudovaný letecký kanon Gryazev-Shipunov Gsh-6-23 ráže 23 milimetrů se zásobou 500 nábojů. Na 9 závěsnících pak může nést až 9 tun výzbroje. Ty mohou tvořit různé typy neřízených raket jako S-8, S-13 a další. Dají se ale nasadit i naváděné střely, například Ch-59. Stroje nosí i různé druhy bomb, od obyčejných až po laserově naváděné. Vyzbrojeny ale mohou být i protiradarovými raketami nebo protilodní střelou Ch-31. Letadla mají i systémy, které je mají varovat a chránit před naváděnými střelami.

Existuje více variant letounu. V současné době se používají modernizované varianty Su-24M a M2. Sovětský svaz a Rusko letouny také vyvážely, například do Alžírska, Sýrie či Iráku. Sovětský svaz, případně Rusko letouny nasadily v Afghánistánu, Čečensku, Gruzii či Sýrii. Nyní jsou letouny používány na Ukrajině, několik z nich bylo prokazatelně sestřeleno. V ruském letectvu je nyní nahrazují modernější stroje Su-34.

Článek Rusko ztratilo letoun Su-24. Přežil 50 let v mnoha různých konfliktech, Ukrajina se mu ale stala osudnou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Stíhačka s nezvyklými křídly

Společnost Suchoj dnes patří k hlavním konstruktérům ruských bojových letadel. V roce 1997 představila svůj stroj s označením Su-47. Lišil se od tehdejších i současných stíhaček konstrukcí křídel zalomených dopředu. Ta mu měla propůjčovat mimořádnou obratnost. To se ukázalo správné, ale konstrukce těchto křídel vyžadovala drahé materiály, aby se udržela jejich pevnost. To spolu s nedobrou ekonomickou situací Ruska vedlo k ukončení projektu. Mnoho technologií se ale později mělo použít u Su-35 a Su-57.

Tank Černý orel

Rusko si bylo v 90. letech vědomo, že jeho tanky zaostávají za západními. Proto se společnost Omsktransmash pokusila na základě stroje T-80U vyvinout nový tank s názvem Černý orel. Měl mít například nový typ automatického nabíječe s bezpečným uložením munice, což by zamezilo známým explozím doprovázeným odlétnutím věže. Byla představena jen maketa tanku a údajně postaven raný prototyp. Nakonec byl projekt zrušen a vlastně se dodnes pořádně nezná důvod.

Rychlá ponorka, která dělala rámus

Vyvinout útočnou ponorku, která by byla extrémně rychlá, dává smysl. Mohla by lehce uniknout nepříteli, nebo naopak svoji kořist snadno dohonit. Proto v SSSR začali v roce 1963 se stavbou takového plavidla. Ponorka později označená jako K-22 měla jaderný pohon, trup z titanu a byla vyzbrojena protilodními střelami a torpédy. Rychlá opravdu byla, dosáhla rychlosti 44,85 uzlu. Ovšem byla tak hlučná, že o ní každý věděl na kilometry daleko. Navíc kvůli titanu a dalším technologiím byla extrémně drahá. Proto další již nepostavili.

Kaspická příšera

Sovětský svaz se pokoušel řadu let experimentovat s hybridem mezi hydroplánem a vznášedlem, kterému se říká ekranoplán. Nakonec byl v roce 1987 představen stroj třídy Lun, kterému se také přezdívá kaspická příšera. Měl krátká křídla a osm proudových motorů a byl vyzbrojen protilodními střelami. Pohyboval se ve výšce jen několik metrů nad hladinou. Ovšem to bylo možné jen za klidné hladiny, pokud byly velké vlny, měl problém. Dnes je stroj na břehu a mělo by z něho být muzeum.

Kosmický pantofel

Když Spojené státy začaly v 70. letech s vývojem raketoplánů, ani Sovětský svaz nechtěl zůstat pozadu. Jednou z reakcí byla konstrukce letounu MiG-105, kterému se kvůli jeho tvaru říká pantofel. Začal vlastně již v 60. letech, ale byl zastaven. Poté ale zase spuštěn. Měl sloužit jako prototyp kosmického letounu. Jeho zkoušky pokračovaly až do roku 1978. Pak se Sovětský svaz rozhodl dát přednost projektu Buran, který se podobal americkým raketoplánům.

Článek Sovětský svaz a Rusko vytvořilo několik zbraní, které selhaly ještě než byly puštěny „do akce“. Tohle je 5 největších propadáků se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zbraně se během let vyvíjely

Pokud bychom chtěli zbraně porovnávat, nejlepší by bylo říci, jaké druhy se budou posuzovat. Základní model AK-47 se vyráběl od roku 1949. Byl komorován na náboje 7,62 × 39 milimetrů. Zatímco M-16 se začala vyrábět v roce 1963 a používala střelivo 5,56 × 45 milimetrů. Pro porovnání by bylo proto lepší zvolit spíše model AK-74, který se z AK-47 vyvinul a používá náboje 5,45 × 39 milimetrů. U M-16 pak spíše model A2 nebo vyšší, u kterých byly odstraněny základní nedostatky, které se objevily třeba během války ve Vietnamu.

U AK-74 se oproti staršímu modelu rozhodně zlepšila přesnost střelby. Částečně to může být dáno použitím jiné munice, ale největší vliv bude mít kompenzátor, kterým je zbraň vybavena. Je také důležitým rozpoznávacím prvkem od předchozích modelů. Pravdou ale zůstává, že i přes toto zlepšení je podle praktických testů M-16 zhruba o 25 procent přesnější než AK-74. Pokud tedy budete bojovat na delší vzdálenost, je pro vás americká puška jednoznačně nejlepší volbou.

Když byla puška M-16 zavedena do výzbroje a nasazena v bojích ve Vietnamu, byla obrovským zklamáním. Vojákům bylo dokonce říkáno, že je bezúdržbová. To ale nebyla pravda, zbraň naopak vyžadovala pečlivé čištění, navíc v té době do ní armáda dodávala náboje s nevhodným prachem, který ji znečišťoval ještě více. Puška tak získala pověst nespolehlivé zbraně, i když se problémy nakonec důrazem na čištění podařilo odstranit a v nových verzích zmizely i další nedostatky.

Kalašnikov snese hrubé zacházení

Naopak Kalašnikov je pověstný svou spolehlivostí. Někdy je předváděna jeho schopnost ležet v neuvěřitelné špíně, a přesto fungovat. Také jde o zbraň mnohem jednodušší, má prostě velmi jednoduchou údržbu. Dá se tedy říci, že pokud budete bojovat tam, kde je znečištění velký problém a k nepříteli budete na krátkou vzdálenost, je sovětská zbraň mnohem lepší. Ta je díky své jednoduchosti také výrazně levnější. Není proto divu, že je tak rozšířená. Hlavně pro chudší země s nižší úrovní výcviku je mnohem vhodnější, protože více snese a snáze ji nahradíte.

Na tom, která zbraň je vlastně lepší, se vojáci zcela neshodnou. Záleží totiž i na výcviku a na tom, jak jste s danou zbraní sžití. Američtí vojáci si velmi často cení přesnosti svých zbraní, protože vědí, co od nich mohou čekat. Naopak ruští vědí, že jejich Kalašnikov bude fungovat téměř za každé situace, i když občas mohou minout vzdálenější cíl. Že by snaha vykompenzovat slabiny jejich zbraně vedla k tomu, že raději uchopí tu druhou, je spíše nepravděpodobné.

Článek Souboj mezi legendárními útočnými puškami AK-47 Kalašnikov a M-16. Každá ze zbraní vyniká či má slabiny v něčem jiném se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

O hbitý stroj byl zájem i ve světě

Do výzbroje sovětského letectva začal být tento stroj zařazován v roce 1982. Lidé na západě si ho oficiálně mohli prohlédnout v roce 1986, kdy sovětské letectvo poslalo stroje na přehlídku do Finska. Bylo jasné, že se jedná o velmi hbitý letoun, který bude nebezpečným soupeřem. Zájem o něj byl mezi státy Varšavské smlouvy, třeba československé letectvo je dostalo v roce 1989, ale i u tradičních odběratelů sovětských zbraní, jako byla Indie, Irák a další.

MiG-29 je dvoumotorový dolnoplošník, čímž se liší od svého soupeře F-16, který má motor jenom jeden. Letadlo je 17,32 metru dlouhé a rozpětí jeho křídel dosahuje 11,36 metru. Dvojice motorů Klimov RD-33 mu umožňuje dosahovat rychlosti až Mach 2,3 a výšky 18 kilometrů. Tyto agregáty mají vysokou spotřebu a nádrže Fulcrumu jsou malé, proto je dolet letounu jen 1 430 kilometrů. To ho předurčilo do úlohy stíhacího letounu na krátké vzdálenosti. Běžně je stroj jednomístný, ale existují i dvoumístné varianty.

Vyzbrojen různými raketami a pumami

Výzbroj letadla tvoří letecký kanon Gsh-30-1 ráže 30 milimetrů se zásobou 150 nábojů. Letadlo je schopno nést na 7 hardpointech až čtyři tuny různé výzbroje. Jde o celou řadu sovětských a později ruských protiletadlových raket, jako jsou R-27, R-73 a později i R-77. Je možné ho osadit i různými raketami vzduch-země nebo pumami včetně naváděných. V posledních dnech se například objevily zprávy, že ukrajinské stroje byly upraveny k odpalování amerických protiradarových střel AGM-88.

Po rozpadu Sovětského svazu zůstala část strojů ve výzbroji zemí, které se staly spojenci NATO, ale také Německa, které členem NATO bylo. Západní letouny tak dostaly šanci proti MiG-29 aktivně trénovat. Zjistilo se, že jde o velmi hbitý letoun, který se především v boji na krátkou vzdálenost dokáže západním vyrovnat, a dokonce je předčit. V boji na dlouhou vzdálenost, i kvůli horšímu sovětskému radaru, naopak západní stroje dominovaly.

Několik letadel zůstalo po rozpadu federace i České republice, ale ta je nakonec vyměnila s Polskem za vrtulníky. Druhou část si nechalo Slovensko, které dnes má provozovat 11 letadel, ale chystá se je nyní vyřadit. S velkou pravděpodobností stíhačky daruje na Ukrajinu, která své MiG-29 používá v boji s Ruskem. To od roku 2005 vyrábí modernizovanou verzi letounu MiG-29M a produkuje i MiG-29K určený pro letadlové lodě.

Článek MiG-29 patřil k pýchám československého letectva. Teď stroje nejspíš poputují na Ukrajinu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kyštymská jaderná katastrofa

O havárii v jaderné elektrárně v Černobylu se svět dozvěděl, ale mnoho let před ní se odehrála jiná, přitom však neméně závažná. V roce 1957 v továrně Majak v Čeljabinsku-40, dnešním Ozjorsku, kde se vyrábělo plutonium pro jaderné zbraně, selhalo chladicí zařízení nádrže s radioaktivním odpadem. Následná exploze vyvrhla do vzduchu velké množství radioaktivního materiálu, který nakonec zamořil území o rozloze až 200 tisíc kilometrů čtverečních. Evakuováno bylo několik vesnic, na následky nehody zemřely odhadem tisíce lidí.

Výbuch balistické rakety

Na kosmodromu Bajkonur technici 24. října 1960 testovali nově vyvíjenou balistickou raketu R-16. Když byla téměř připravena k odpálení, nečekaně se zažehly motory druhého stupně. Ty propálily nádrže s palivem a následovala obrovská exploze. Při ní zahynul i velitel sovětských raketových sil Mitrofanov Nedělin, podle kterého je katastrofa často nazývána, a řada dalších osob. Podrobnosti o incidentu byly zveřejněny až o 30 let později. Oficiální údaje tvrdí, že si katastrofa vyžádala 78 obětí, ale je možné, že jich bylo až 126.

Zkáza celého velení tichomořské flotily

Z leningradského letiště Puškin odstartoval 7. února 1981 letoun Tu-104, na jehož palubě bylo 50 lidí. Kromě posádky tvořilo většinu cestujících velení sovětské tichomořské flotily, které se vracelo z vojenského cvičení. Stroj ale krátce po startu havaroval. Záchranáři nalezli jednoho přeživšího, ten ale při převozu do nemocnice zemřel. Vyšetřování dospělo k názoru, že po nátlaku vysokých důstojníků bylo letadlo špatně naloženo, lidé si v něm sedli jinam, než měli, a tím se narušilo těžiště stroje. Oficiálně dostali příbuzní obětí vyrozumění o nehodě až v roce 1997.

Výbuch plynu smetl dva rychlíky

Nedaleko města Aša v Čeljabinské oblasti se 4. června 1989 poškodil plynovod a plyn z něho začal utíkat do okolí. O něco později se nedaleko místa úniku na železniční trati míjely dva rychlíky plné cestujících a v tu chvíli plyn explodoval. Výbuch obě soupravy doslova smetl. Údaje o počtu obětí se různí, ale bylo jich kolem 600, z toho asi 181 dětí. Dalších 600 lidí bylo zraněno. V té době se již SSSR více otevíral světu a katastrofa navíc postihla rodiny z mnoha oblastí země. Proto ji již nebylo možné tajit.

Měly by státy katastrofy tajit, nebo se má veřejnost dozvědět vždy pravdu?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Čtyři katastrofy, které se Sovětský svaz snažil „ututlat“. Pravda často vyšla najevo až po desítkách let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Letoun pro jaderný úder

Byl převlečen za civilní výzkum FOA (Swedish National Defense Research Institute) a zabýval se problémem, jak takovou zbraň v případě potřeby dopravit. V letech 1952–1957 dokonce švédská armáda provedla výzkum realizovatelnosti týkající se vývoje nadzvukového bombardéru typu delta-wing. Ten měl mít kapacitu na přepravu jaderné hlavice. Tak se zrodil Projekt 1 300, letadlo, které bylo schopné shodit bombu do váhy 800 kilogramů.

Na rozdíl od amerických nebo sovětských letadel té doby, které potřebovaly překonat obrovské vzdálenosti, si Švédi vystačili s menším strojem pro jednoho pilota. Vzdálenost byla nejmenším problémem, protože za jediný možný cíl byl samozřejmě brán Sovětský svaz. S navrhovaným dosahem 410 km dosáhl bombardér na cíle v baltských státech, které byly tehdy pod kontrolou Sovětského svazu. V hledáčku mohl být dokonce Leningrad, dnešní Petrohrad.

Rychlost a s ní spojená rizika

Saab A-36 mohl sice letět daleko, ale na cíl dosáhl rychle. Inženýři ve skutečnosti studovali obrovské množství konfigurací, které zahrnovaly i design křídel. Nakonec bylo rozhodnuto pro delta typ, který stroji umožnil dosáhnout rychlosti 2 Machy. V testech ve vzdušném tunelu byl ozkoušen i model se dvěma motory na křídlech. Postupně byl uplatněn i Britský Bristol Olympus, stejný typ motoru, jaký používaly komerční Concorde SST.

Vysoká rychlost byla ovšem problémem kvůli obavám z výrazného aerodynamického zahřívání celého rámu. To by mohlo poškodit dokonce i samotnou hlavici a vést i k předčasné detonaci. Rozhodli se proto pro možnost vnitřně nesené zbraně, což ovšem změnilo parametry výkonu stroje. Stejně tak muselo kvůli tomuto nákladu dojít k omezení vnitřních prostor pro palivo, stroje a další zařízení bombardéru.

Opuštění programu a prototyp na papíře

Dalším potenciálním problémem mohla být schopnost letadla operovat z rozptýlených letišť. Tento způsob jejich rozestavení je totiž klíčovou součástí vojenské doktríny švédské armády jako celku. Na začátku jakéhokoli konfliktu by totiž hlavní letiště byla jedním z prvních cílů. Není zcela jasné, jak se tomuto problému chtěli konstruktéři vyhnout. Celý Projekt 1 300 byl v roce 1957 nečekaně zastaven, než byl vůbec vyroben jakýkoli prototyp.

Dají se najít zkazky ohledně Saabu A36 „Vargen“ (Wolf/Vlk), není ovšem jisté, zda navrhovaný letoun někdy obdržel takové označení. Jaderný program Švédska byl zastaven počátkem 60. let. Současně s tím byla definitivně opuštěna jakákoli snaha o vývoj bombardéru s takovými možnostmi. Kdoví, jestli aktuální situace nepřivede švédskou armádu k revizi i těchto starých projektů, když už se stát rozhodl pro členství v NATO.

Za jak dlouho se podle vás Švédsko dostane do NATO?

Zdroj: Science

Článek Zkáza pro Rusko? Bombardér vzor A-36 je navržen tak, aby na zemi dokázal shodit 800kilogramovou jadernou bombu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Úsměv, který dobýval svět

Na střední škole se Gagarin stal členem saratovského leteckého klubu a létání na něj udělalo obrovský dojem. Víkendy následně trávil ve vzduchu, kdykoli jen trochu mohl. Narukoval do armády, kde mu pro kvalifikaci velelo letectvo. V roce 1957 pak složil pilotní zkoušky na stíhačce MiG-15. Mezitím se oženil s Valentinou Gorjačevovou, která pracovala ve zdravotním oddělení střediska řízení letového provozu, a měli spolu dvě dcery.

V roce 1960 připravoval sovětský vesmírný program plán prvního letu člověka do vesmíru a na příkaz ÚV bylo naverbováno 20 pilotů z letectva jako potencionálních kosmonautů. Mělo jít o muže mladší 30 let a menší než 170 centimetrů. Gagarin s věkem 26 let a výškou jen 157 centimetrů splňoval oba požadavky. Byl tak mezi 6 šťastlivci, kteří získali skutečný kosmonautský výcvik, což zahrnovalo tvrdou fyzickou i psychickou přípravu.

Ideální kandidát nejen do vesmíru

Součástí drilu byly desítky seskoků padákem, pobyt v prostředí chudém na kyslík a delší doby strávené v izolační komoře. Gagarin mezi vrstevníky vyčníval jak fyzickým výkonem, tak i duševní odolností, takže měl nakonec tu čest dostat se jako první člověk do vesmíru. Dle vzpomínek jeho přátel to byl poutavý a charismatický člověk, ze kterého vyzařoval mimořádný optimismus. Neustále se usmíval a možná i proto padla volba právě na něj.

Sovětskému vedení bylo naprosto jasné, že budoucí hrdina národa musí nejen splnit náročnou misi, ale také vypadat dobře před kamerami a lidmi. Dne 12. dubna roku 1961 zahájil rolnický chlapec Jurij Gagarin novou éru historie lidstva. Protože tehdy nikdo skutečně neznal dopad pobytu ve vesmíru na lidské tělo, plánovači a vedoucí mise hodně riskovali. Někteří si udržovali klid uměle, zatímco Gagarin zářil štěstím.

Bezproblémové zvládání situací

Například Sergej Koroljov, hlavní inženýr vesmírného programu, se udržoval v duševním klidu sedativy, Gagarin se v kapsli „nudil“. Dobře snášel start a ve stavu beztíže mu bylo úžasně. Vostok-1 obletěl jednou Zemi, Gagarin strávil ve vesmíru 108 minut a nacházel se ve výšce 327 kilometrů nad povrchem Země. Během krátké doby strávené v kosmu měl k dispozici jídlo a pití a sledoval palubní systémy. Vesmírnou loď ale sám neřídil.

Ačkoli měl v kapsli nouzový systém, kterým by v případě potřeby kontrolu převzal, nakonec ho použít nemusel. Po návratu Vostoku-1 do atmosféry se katapultoval a dopadl i s padákem na zem. Sovětská propaganda okamžitě vytroubila fakt úspěšného cestování vesmírem a Gagarin se stal státním hrdinou. Od Nikity Chruščova obdržel medaili Hrdina Sovětského svazu a v tisku byl oslavován jako „Kolumbus kosmu“, následně cestoval po světě.

Vedoucí výcviku a další osudy

Po návratu domů se zapsal do akademie, byl několikrát povýšen a jmenován vedoucím střediska výcviku kosmonautů. Politici dělali vše pro to, aby ho odvedli od létání. Největší hrdina země se nesměl zranit, nebo dokonce zemřít. Sláva a další tlak však Gagarina dohnaly k pití, což jeho nadřízené znepokojovalo. Ke kosmonautům se nakonec vrátil a měl být záložníkem, nakonec ale nebyl potřeba. Naštěstí, protože přistání skončilo tragédií.

Následující rok Gagarin odložil pití, pokračoval v létání a zapojil se do konstrukce nové lodi pro více cest. Dne 27. března 1968 se s trenérem Serjoginem vydali na rutinní cvičný let s MiGem-15. Krátce nato se stíhačka zřítila u Kirzsacu a oba byli mrtví. Sovětské úřady kolem havárie okamžitě začaly mlžit, takže se záhy vyrojily konspirační teorie. Ty se snažily přijít na to, proč zcela jednoduchý cvičný let skončil takovou tragédií.

Zahlazení chyb, případně poprava

Většina skončila spekulacemi, v roce 2013 se kosmonautu Alexeji Leonovovi podařilo najít důkazy o příčině této havárie. Podle jeho informací bylo na vině jiné letadlo. Současně s Gagarinem byl testován i mnohem větší letoun typu Su-15. Ten během zkušebního letu selhal a klesl mnohem níž, takže se s Gagarinem téměř srazil. Kvůli vzdušnému víru ztratil Gagarin kontrolu nad letounem a MiG se o minutu později zřítil.

Porucha špičkového stroje by byla pro sovětské vedení velmi zahanbující, proto nebyly podrobnosti nikdy zveřejněny. Existuje ještě teorie, že Gagarin začal být i důsledkem pití nespolehlivý a prozrazoval nechtěné informace. Pro sovětskou politiku se tak stával z hrdiny pozvolna přítěží a nekontrolovatelnou osobou, kterou je třeba odstranit. Téměř kolize s druhým letadlem tak mohla být zcela plánovaná.

Proč myslíte, že Gagarin skončil zrovna takto?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Kolem Gagarinovy záhadné smrti se vynořila spousta konspiračních teorií. Podle jedné z nich měl být jednoduše „odstraněn“ se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lajka, první pes na oběžné dráze

Úkol vystřelit do stratosféry živý organismus a následně jej bezpečně vrátit by byl proveditelný i s tehdejšími vědeckými poznatky. Chruščov byl naopak nadšenější z toho, že realizace akce – tedy start Sputniku-2 – připadne přesně na 40. výročí bolševické revoluce. Kvůli silnému politickému tlaku tak dostali vědci na vývoj programu pouhé 4 týdny. Nezbyl tudíž čas na vytvoření postupu pro bezpečný návrat lodi ani jejího pasažéra.

Selekci měl za úkol samostatný tým, který pak prohledával ulice Moskvy a hledal psy. Panoval názor, že zvíře schopné přežít na ulici bude k takovému úkolu adekvátní. Jsou zvyklí na chlad, hlad a náročný život. Stejný osud je čekal i ve vesmíru, a nakonec byli vybráni tři „šťastlivci“, které začali připravovat na úkol. Jeden z nich byla Lajka, fena ve věku 2–3 let. Pro svou klidnou povahu se podle vědců stala ideální kandidátkou.

Trénink psí astronautky

Astronauty vždy čeká náročný výcvik a u Lajky tomu nebylo jinak. Vhodnost pro cestování vesmírem byla testována velmi krutě. Psi byli týdny zavřeni v extrémně malých a také chladných prostorách, kde se nemohli ani otočit. Během této doby jedli jen gelovitou stravu a zrychlení simulovaly centrifugy. V malých klecích jim bylo vážně narušeno zažívání a nemohli se vyprázdnit ani pomocí projímadla. Cíl cviku byl zapomenout na svobodný život.

Psi měli poznat jen chlad a stísněnost a nechat se unášet do tmy a samoty. Volba nakonec padla na Lajku, která přežila ty nejstrašnější testy. Třetí kandidát, Muška, byl vyslán o 3 roky později a také nepřežil. Jeden z vědců si vzal Lajku na den domů, aby si alespoň jednou vyzkoušela normální prostředí a kontakt s dětmi. Všichni věděli, že akci nepřežije, a neexistovaly žádné plány na návrat. Ještě v modulu ji jeden z techniků políbil na čenich.

Co se dělo tam nahoře?

Kvůli problémům musela být akce posunuta o 3 dny. Lajce byla tehdy hrozná zima a vědcům se příliš nedařilo jí pomoct. Dne 3. listopadu byla vystřelena kosmická loď Sputnik-2 a na její palubě první zvíře na oběžné dráze. Tlukot srdce byl 3násobný a zklidnil se po 3 hodinách, když dosáhla stavu beztíže. Následovala ovšem tragédie. Podle tvrzení dostala Lajka druhý den cesty otrávené jídlo, na které měla pokojně zemřít.

Existovala také verze, že zemřela po 6 dnech na nedostatek kyslíku. Tento incident vyvolal v západních zemích obrovské pobouření. Propaganda musela následně vymýšlet další příběhy o pokojné psí smrti a utišit rozzuřené davy. Ochránci zvířat protestovali, někteří na neobvyklého astronauta vzpomínali minutou ticha. Skutečnost o posledních chvílích nebohého zvířete se objevila až po dekádách.

Realita Lajčina skonu

Skutečná verze průběhu byla odhalena až v roce 2002. Kvůli poruše regulace byla teplota v kabině pár hodin po startu 40 stupňů Celsia a Lajka zemřela na přehřátí. Vesmírná loď později explodovala a tělo hrdinky se nemohlo nikdy vrátit na Zem. Člen výzkumného týmu Oleg Gazenko při tiskové konferenci v roce 1998 řekl: „To jsme neměli dělat. Z této mise jsme se dostatečně nepoučili, abychom pochopili tuto oběť.“

Sovětský svaz vyslal do vesmíru celkem 48 psů. Jednoho z nich Gazenko adoptoval a chlupáč žil v jeho rodině po celých 14 let. Vina, kterou k Lajce cítil, však nikdy nepolevila. Dnes má Lajka sochu a pamětní desku v Hvězdném městečku, ve kterém se připravují ruští kosmonauti. Roku 2008 byl pak na pozemcích Institutu vojenské medicíny v Moskvě odhalen její památník. Objevila se i v písních a její jméno nese několik hudebních skupin.

Jaké pocity ve vás osud zvířete vyvolává?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Skutečný příběh Lajky –⁠ psího astronauta, kterého Sověti poslali na jistou smrt se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Katastrofa v Kishtimu

K první velké havárii spojené s únikem radiace došlo v roce 1957 v uzavřeném vojenském městě Čeljabinsk-65. Hlavním podnikem zde byla továrna Mayak, mezi vědci a armádou známá také jako Kombinat 817. Strašné tragédii předcházely dvě menší, z nichž jedna se odehrála v roce 1953 a druhá v roce samotné havárie. Dne 15. března 1953 došlo k nekontrolovatelné řetězové reakci a dva pracovníci dostali obrovskou dávku radiace.

Přežili, jednomu však musela být následně amputována noha. Po 4 letech přišla druhá, vážnější událost. Na výrobní lince uranu-235 došlo 21. dubna 1957 k nekontrolovatelnému uvolňování vysoce obohaceného izotopu. Reakci nebylo možné zastavit a vedla k tisícinásobnému zvýšení radiace v technologických místnostech. Jednu ze smrtelných dávek dostala operátorka. Obojí bylo ale jen předehrou k něčemu mnohem horšímu.

Událost zvaná Kishtim

Problém z 29. září 1957 vznikl kvůli chybě chladících kontejnerů, kam se ukládal radioaktivní odpad. Mezi nádobami měla neustále proudit voda, přehřívání bylo nepřijatelné a věděl to každý. Prvním znakem potíží byl žlutý kouř nad skládkou. Místo speciálního týmu byli však vysláni jen elektrikáři, kteří měli zkontrolovat funkčnost skladovacích kontejnerů. Jen několik hodin po objevení kouře explodoval kontejner o objemu 80 metrů krychlových.

Absence chlazení vedla k přehřátí uložené kapaliny a vzniknuvší páry vyfoukly povrch betonu, únik byl obrovský. Dle moderních odhadů šlo o polovinu emisí uvolněných v Černobylu. Smrtící pára stoupala dál a mísila se s mraky, pak padala v dešti dolů. Východní Uralská radioaktivní stopa pokryla oblast 25 000 kilometrů. Po odtajnění informací vyšlo najevo, že obětí bylo na 124 tisíc. Oficiální dokumenty ovšem žádné mrtvé neuvádí.

Nehoda ponorky K-19

K této nehodě došlo v Atlantiku, ovšem ve vodách oblasti odpovědnosti SSSR. Došlo k ní na prvním nosiči jaderných raket K-19 vypuštěném sovětskou jadernou ponorkou. Opět se jednalo o konstrukční nedostatky. Radioaktivní materiál unikal přímo do oceánu. Použitím chlazení by se dalo nehodě předejít, ponorka ovšem takové vybavení neměla. Vadný reaktor opravovalo 8 členů posádky, kteří se v něm v pravidelných směnách střídali.

Obrovskou dávku dostali všichni a zemřeli do 3 týdnů. Dalších 20, včetně kapitána ponorky Anatolije Kozyreva, zemřelo během několika následujících let na různé choroby. Ponorka byla infikována naprosto kompletně. Postižení námořníci byli léčeni nejlepšími metodami 60. let včetně krevních transfuzí. Bohužel měli ve většině případů silnou nemoc z ozáření. V rámci vojenského utajení jim ovšem byly stanoveny zcela odlišné diagnózy.

Série havárií JE Belojarsk

Jaderná elektrárna Belojarsk (BAES) leží ve městě Zachery v regionu Sverdlovsk a od začátku působení měla smůlu. První ze čtyř bloků byl spuštěn roku 1964 a v dalších letech došlo k vážným poškozením. V roce 1977 došlo v důsledku roztavení tepelného disipátoru u druhé pohonné jednotky k výraznému navýšení celkové radiace. Profesionální jednání obsluhy a notná dávka štěstí tehdy zabránily mnohem větším problémům.

Nejvážnější nehodou byl požár z konce prosince 1978, který vážně poškodil nosnou konstrukci strojovny a zničil část střechy. Tu noc měla elektrárna všechny šance předběhnout o 8 let Černobyl a získat si světové prvenství. Koordinované úsilí hasičů a kooperace s technickými inženýry však opět pomohly zabránit nejhoršímu scénáři. S ohněm bojovalo celkem 270 lidí po celých 10 hodin a chladilo vodíkový systém. Ten byl totiž v epicentru.

Největší, nikoli však poslední

Během likvidace ohně bylo zraněno 8 osob a byla u nich diagnostikována „mírná radiace“. Přirozeně museli všichni vyplnit prohlášení o ochraně osobních údajů, takže o celém incidentu se dovědělo jen velmi málo lidí. K dalšímu došlo v zimě 1987, kdy se začala přehřívat skořápka článku s jaderným palivem. Následoval požár a únik tun radioaktivního izotopu sodíku. Další nehody následovaly jak v sovětském období, tak v 90. letech.

Vyjmenované nehody provázené vysokými úniky radiace a následnou kontaminací jsou jen některými. Celkový seznam takových událostí v sovětské éře je totiž mnohem rozsáhlejší. Archivy postupně odhalují svá tajemství a dovídáme se tak o nových případech. Ovšem celková struktura není žádným překvapením. Navíc u země, kde je prestiž kladena na mnohem vyšší místo než životy lidí a technické možnosti neodpovídají řečem politiků.

Jaké jsou vaše pocity ze seriálu Černobyl?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Nehody jaderných elektráren, o kterých SSSR vždycky mlčelo. Černobyl a Fukušima nebyla jediná místa, kde došlo k výbuchu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kombinace jazyka a dovedností

Amesova znalost ruštiny byla jedním z jeho předpokladů k práci pro americkou rozvědku. Od roku 1962 pak pomáhal CIA v analytickém oddělení, což nebyla příliš perspektivní práce. Nikdo v něm totiž neviděl člověka, který by byl schopen větších věcí. Svou usilovnou prací však přesvědčil vedení, aby mu věnovalo pozornost. Vydal se tak na první zahraniční cestu, konkrétně do turecké Ankary. Tam měl na ambasádě verbovat členy sovětské armády, dle očekávání však neuspěl.

Podle kolegy Sandyho Grimese byl nenápadný, vysoký a hubený, také se špatně oblékal. Když ho viděli v baru, nechtěli si k němu sednout. Přestože uměl výborně konverzovat, působil dojmem, že je spíše k ničemu. Následovala podobná mise v Mexiku, ale ani tam se nic nedělo a nevylákal na americkou stranu ani jednoho agenta. Zdálo by se tedy, že jeho zpravodajská kariéra byla propadák. Jenže právě v Mexiku dostal jeho příběh nový rozměr.

Kariéra bez výhledů a láhev

Protože se v práci nikam neposouval a verbování se nedařilo, začal Ames pít, což skoro ukončilo jeho kariéru u CIA. Následně se setkal s atašé kolumbijské ambasády, Rosariou Dupi. Ze známosti vznikl poměr, který měl nahlásit, ale neudělal to. Z Mexika se opět dostal do USA a jeho znalost ruštiny a vynikající analytické dovednosti mu umožnily vést oddělení boje proti Sovětskému svazu. V té době šlo o možná nejelitnější jednotku CIA.

Ames tak vedl oddělení, které zastupovalo americké zájmy na mezinárodní scéně, a úkol byl stále stejný – verbovat sovětské agenty. Životní styl jeho milenky ovšem vysával jeho peněženku a Amesovo manželství začalo krachovat. Plat CIA mu nedovoloval dostát všem požadavkům, takže se Ames zadlužil do výše 50 000 dolarů. Když přišel čas na splátky, Amesovi došlo, že jednoduše nic nemá. Rozhodl se proto pro velmi riskantní krok.

Jak nechal Sovětům balíček

V roce 1985 přišel na velvyslanectví SSSR, kde měl naverbovat Chuvakina. Nebyl vpuštěn, ovšem nechal na místě balíček dokladů s tím, že jich má víc. Pokud je ambasáda potřebuje, ví, kde ho najde. Za svou službu však požadoval právě 50 000 dolarů. V balíčku poskytl informace o 2 špionech ve Washingtonu. Kreml tak měl štěstí – nemusel hledat zlatý důl, ten přišel sám. Ames ukázal SSSR svou hodnotu a zároveň zničil informátory, kteří ho mohli ohrozit.

K Amesovi tak neustále proudily peníze a Sověti stále popravovali a vyháněli dvojité agenty. Krom identit agentů unikaly skrze Amese i informace jak o CIA, tak o FBI. Aldrich se koupal v luxusu. CIA samozřejmě nemohla nechat smrt vlastních agentů bez reakce. Bylo jasné, že jde o únik informací a krysu, i když tomu agentura nemohla uvěřit. Bylo tedy třeba najít zrádce a v březnu 1991 proto vznikla zvláštní komise, která měla úniky prošetřit.

Centrální inteligence se vydává na lov

Seznam podezřelých zahrnoval 198 lidí, kteří měli přístup k informacím. Prvotní vylučovací metoda ho zredukovala na 3 lidi, mezi kterými byl i Ames. Jeho účast na vlastizradě byla ale zprvu zpochybňována. Znali ho jako tichého a nepříliš úspěšného, jak by mohl srazit na kolena jedno z nejmocnějších oddělení? Statisíce dolarů jeho život dramaticky změnily. Koupil si dům, nového Jaguára, nosil drahé obleky a často navštěvoval lázně.

Nikdy předtím takový nebyl a tato prudká změna stylu vyvolala u CIA silné podezření. Zapojila se i FBI a sledovala jeho finance. Několikrát za měsíc mu přišlo asi 9 900 dolarů. Ames však tvrdil, že jde o dědictví po Rosariině mrtvém otci. FBI zjistila, že peníze začaly přicházet až po Amesově návštěvě ruské ambsády. Tehdy se chytil a zbývalo už jen najít důkazy, že je Ames v úniku informací zapletený. On sám pokračoval ve svém životě a nic netušil.

Případ odpadkového koše

FBI tehdy přišla s perfektním plánem. Při sledování Amese vyšlo najevo, že každou noc pravidelně vyhazuje odpadky. Poblíž domu tedy umístili repliku koše a Ames tam hodil tašku. Obsah byl odvezen a vše uvedeno do původního stavu. Toho večera nesl odpadky naposled. Hned druhý den byl povolán na ústředí CIA, údajně kvůli mimořádnému úkolu, a 21. února 1994 byl zatčen. Prohlídka domu přinesla řadu důkazů o jeho spolupráci.

Ames si nechával všechno – poznámky, pochvaly, šeky a mnoho dalších darů od Sovětů. Jako v každém příběhu musí zatčení takové ryby znamenat změny ve struktuře a specifikách práce CIA. Kromě soudu a článků v novinách ale k ničemu zásadnímu nedošlo. Špioni vždycky byli, jsou a také budou. Odhalit se dají jen ve dvou případech. Pokud sami chtějí, aby je někdo dopadl, nebo tehdy, když postupně ztratí ostražitost. Což byl právě Amesův případ.

Který další dvojitý agent libovolné mocnosti vás napadá?

Zdroj: ScienceDirect

Článek Ruskem opěvovaný, v Americe nenáviděný. Jaký byl příběh Amese Aldricha –⁠ největšího zrádce v historii Spojených států? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nástroje, jak se udržet u moci

NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí) okamžitě zahájil pátrání po dalších podezřelých osobách. Před samotnou střelbou byl Nikolaev stával více pobouřen jednáním strany, kterou obviňoval z nezaměstnanosti a zhoršujících se okolností. Krom toho byl stále více přesvědčen o tom, že jeho žena má s Kirovem poměr. Bez ohledu na jeho motivy byla ovšem tato vražda spouštěcí událostí Velkého stalinského teroru.

Před tímto dnem nebyl Nikolaev nijak významnou osobou, jeho čin ale spustil proces, který ovlivnil stovky tisíc obyvatel žijících ve 30. letech pod Stalinovým režimem. Velká čistka nebo Velký teror označuje několik kampaní politické represe a perzekuce v rámci Sovětského svazu. Stalin ji spustil v zájmu odstranění zbývající opozice a získání neomezené moci. Zahrnovala většinu společnosti, samotnou Stranu, úřednictvo, důstojníky i inteligenci.

Pod vedením sboru NKVD

Zahájil ji šéf NKVD Genrich Jagoda a během vrcholu v letech 1936–1938 ji řídil Nikolaj Ježov. Oběti byly vězněny a popravovány bez soudů, jen na základě rozhodnutí „trojek“ složených z důstojníků NKVD. Došlo-li k soudům, byly zinscenované a předem rozhodnuté s vynuceným doznáním. Nejčastějším obviněním byly sabotáže, špionáž a protisovětská agitace. Jen v letech 1937 a 1938 zatkla NKVD přes 1,5 milionu osob.

V tomto období bylo v Sovětském svazu popraveno také 1 300 Čechů a Čechoslováků, hlavně na Ukrajině. Například jen během 28. září 1938 bylo popraveno 77 Čechů v ukrajinském Žitomíru, dle oficiální zprávy kvůli špionážním kontaktům s českým Sokolem. Byli zatýkáni spisovatelé, tvůrci sovětského raketového programu, jazykovědci, diplomaté, čeští letci, bolševičtí revolucionáři, vojenští velitelé a maršálové.

Které další politické procesy podobného typu vás napadají?

Zdroj: TheScientist

Článek Jak Stalin používal teror, aby si zajistil svou moc aneb Udržování národa v nepřetržitém strachu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Od oprav po vesmírné procházky

Jeho výcvik zahrnoval všechno možné, bohužel ne postup pro pobyt ve vesmíru bez oficiální vesmírné organizace nebo země jako krytí. To by mu při onom pobytu na Miru bylo nejspíš mnohem užitečnější. Samotná cesta začala dost špatně, protože při příletu k Miru selhaly naváděcí systémy. Krikaljov tak musel na stanici přistát ručně a každý špatný pohyb byl tudíž potenciálně smrtící. Naštěstí si zachoval chladnou hlavu.

Následně přestoupili další astronauti včetně první Britky ve vesmíru Helen Sharman. Krikaljov pobyt na Miru miloval, což bylo obrovské štěstí. Stejně jako pohled na Zemi z jiného úhlu si hrozně oblíbil „pocit svobody, jaký zažíváte v beztížném stavu“, jak sdělil v roce 2015 Guardianu. „Máte jednoduše pocit, že jste pták a můžete vzlétnout.“ Plnil normálně své denní povinnosti, zatímco dole se Sovětský svaz začal rozpadat.

Novinky přicházely velmi spoře

„Byl to dlouhý proces, ale dostávali jsme nějaké novinky. Ne všechny najednou, ovšem slyšeli jsme například o referendu,“ vysvětloval Krikaljov. „Dělal jsem svou práci a stále víc se bál o ty dole – o rodinu a přátele – my jsme měli všechno, co jsme potřebovali.“ Záhy byla politikou ovlivněna i stanice 358 kilometrů nad Zemí. Kazachstán chtěl nezávislost a prezident Gorbačov rozhodl, že nahradí Krikaljova, jakmile jeho mise skončí.

Nicméně žádný Kazach neměl adekvátní výcvik, takže Krikaljov musel na Miru zůstat o něco déle. Ačkoli důsledky dlouhodobého pobytu ve vesmíru nebyly moc známé, bylo jasné, že nějaká rizika to mít bude. „Mám na to dost síly? Budu se umět adaptovat, abych mohl program vůbec dokončit?“ ptal se sám sebe. V říjnu ukončilo 4měsíční misi několik jeho kolegů a opustilo stanici.

Pobyt s délkou nade všechna očekávání

Nikdo jiný neměl odpovídající zkušenosti, aby zůstal na stanici sám – a Sovětský svaz nemohl vyslat dalšího astronauta. Krikaljov tudíž zůstal na Miru obíhajícím Zemi mnohem déle, než by kdy očekával. Spojení malého prostoru vysoko nad Zemí není zrovna místem, kde chce člověk pobývat dlouhodobě o samotě. Dne 25. prosince 1991 se Sovětský svaz konečně rozpadl a bylo tedy ještě méně prostředků na misi, která by Krikaljova zachránila.

Pokud by selhalo všechno ostatní, měl Sojuz ještě únikovou kapsli, což by ovšem znamenalo obětovat stanici. Bez operátora a příslušných oprav by to byl konec Miru. „Nejsilnějším argumentem byla ekonomická situace. Věděli, že to není dobré pro mé zdraví, ale země je v tak špatném stavu, že jakékoli ušetřené prostředky jsou naprosto klíčové.“ Nakonec se USA s Ruskem dohodly a vyslaly na orbitu další skupinu, která dorazila za tři měsíce, 25. března.

Rekordní pobyt ve vesmíru

Krikaljov se tak vrátil na Zemi po rekordních 311 dnech kontinuálního pobytu ve vesmíru. Když dorazil, byl občanem již neexistujícího státu, což mu vysloužilo přezdívku „poslední sovětský občan“. Navzdory tomu, že strávil ve vesmíru mnohem více času, než původně zamýšlel, zamířil Sergej Krikaljov po návratu okamžitě zase do kosmického výcviku. Nakonec strávil ve vesmíru při další misi 803 dnů, čímž překonal předchozí rekord.

Drží také rekord v cestování časem. Podle propočtů The Universe Today totiž díky relativitě a dilataci času provedl cestu do budoucnosti obrovským skokem o délce 0,2 sekund. Krikaljov podnikl celkem osm výstupů do vesmíru, jeho rekord překonal v roce 2015 Gennadij Padalka s celkovým časem 878 dní souvislého pobytu. Od března 2009 je Krikaljov prvním civilním náčelníkem Střediska přípravy kosmonautů J. A. Gagarina v Hvězdném městečku.

Jak jste prožívali období rozpadu Sovětského svazu?

Zdroj: IFLScience

Článek V době rozpadu Sovětského svazu zůstal ve vesmíru 1 trosečník. Osud opuštěného astronauta byl v rukou božích se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Detonace krále všech světových bomb

Výbuch měl takovou sílu, že zcela zničil naprosto všechno v okolí 35 kilometrů od epicentra. Následný houbovitý oblak dosáhl na výšku skoro 60 kilometrů. Dřevěné budovy v sovětských městech vzdálených 160 kilometrů od výbuchu byly zničeny a ty cihlové utrpěly vážné škody. Na Ivana se poté na dlouho zapomnělo, připomnělo ho staré video, které na YouTube umístila elektrárenská společnost Rosatom. K explozi se vyjádřil jeden z tehdejších kameramanů.

„Bomba na horizontu vytvořila silný bílý záblesk a po dlouhé době byla slyšet vzdálená, těžká a nejasná exploze, jako kdyby zemřela Země.“ Tlaková vlna způsobila, že transportující Tupolev okamžitě ve vzduchu poklesl o 1 kilometr. Pilot záhy získal zpět kontrolu nad strojem a odletěl s ním do bezpečí na původní základnu. Jenže co vlastně vedlo sovětskou armádu k vytvoření tak ohromného pekelného stroje?

Symbolický test v rostoucím napětí

Zkouška Car-bomby symbolizovala rostoucí napětí mezi Sovětským svazem a USA. Vzájemné vztahy ochladly ještě víc po vídeňském summitu v červnu 1961. Tehdy se sešli vůdce Nikita Chruščov a prezident John F. Kennedy a toto setkání dopadlo velmi špatně. Chruščov pak zřejmě ventiloval svou frustraci ze situace právě touto jadernou demonstrací. Kromě shození bomby také ukončil memorandum o jaderném testování, které obě země držely od konce 50. let.

Obnovení testování dalo sovětským badatelům šanci vyzkoušet stav gigantické H-bomby, mnohem větší než běžně dopravované nálože. A také mnohem silnější, než byla jakákoli bomba existující v arzenálu USA. Tato děsivá logika celé jaderné války dávala teoreticky smysl. Rakety schopné zasáhnout vzdálené země byly ještě v plenkách a Sovětský svaz navíc neměl na rozdíl od USA příliš mnoho strojů, které by takovou zbraň mohly přepravovat.

Radši méně a silnějších

Sověti proto došli k závěru, že pokud mají dopravit jen několik bomb, ať jsou pořádné. Bohužel místní konstruktéři dovedli tuto taktiku do extrémů. Původně si totiž představili zbraň o síle 100 megatun s vysokou úrovní radiace. Vedení SSSR však vyjádřilo obavy z jaderného znečištění a usadilo inženýry asi na polovině původního záměru. Jaderný odpad byl podle armády ve výsledku velmi omezený, dokonce ještě menší, než se původně čekalo.

I tak ale Japonci zachytili následně v dešťové vodě nejvíc radiace, kolik kdy naměřili. Mrak nukleárního prachu se pak posunul přes Tichý oceán a přešel Kanadu včetně Velkých jezer až do USA. Američtí vědci ovšem uklidnili veřejnost, že většina pozůstatků Car-bomby zůstane ve stratosféře a než dopadne na zem, přijde o značnou část původní radioaktivity. Bomby byly plné noviny, vláda ovšem takovou představou nebyla vůbec nadšena.

Příliš velká na reálné použití

Podle leteckého novináře Toma Demerlyho byla ovšem bomba takové velikosti a účinnosti těžce riziková i pro skutečný útok. Posádka bombardéru, který by ji převážel, by měla šanci 50/50, že takovou akci vůbec přežije. Amerika proporce bomby posoudila, přičemž limity pro velikost vodíkové bomby prakticky neexistují. Při pohledu na tento sovětský extrém američtí konstruktéři upravili parametry vlastních bomb a Sověti je následovali.

Všichni tak pochopili, že je Car-bomba moc velká na to, aby byla prakticky použitelná v boji. Zůstala tak děsivou kuriozitou jaderného věku, dále už nebyla postavena žádná další zařízení s těmito proporcemi. SSSR se tak vydal jinudy a o několik let později se mu povedl průlom ohledně raket a tekutého paliva. To otevřelo cestu k výrobě strategických raket, které mohou být dlouhodobě připraveny k odpalu a nevadí jim skladování v chráněných silech.

Napadají vás další kuriozity zbrojního průmyslu, které se ukázaly být slepou uličkou?

Zdroj: HowStuffWorks

Článek VIDEO: Největší jaderná bomba v historii lidstva způsobila takové škody, že zůstala pouze děsivou kuriozitou nukleárního věku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Operace uprostřed ledové pustiny

Rogozov byl součástí šesté sovětské antarktické výpravy. Tento tým 12 lidí měl za úkol postavit novou základu v Schirmacherově oáze. Když byla stanice Novolazarevskaya hotová a operovala, byla již polovina února 1961. Jejich mise byla splněna, proto se skupina usadila na místě a očekávala divoké zimní měsíce. Na konci dubna byl Rogozov v ohrožení života a neexistovala šance na pomoc zvenčí, loď čekali až za rok a let byl kvůli počasí nemožný.

Mohl buď čekat na pomoc, která nikdy nepřijde, nebo operovat sám, aniž věděl, zda je to lidsky proveditelné. Navíc probíhala studená válka, Západ i Východ závodily a případné selhání operace by vedlo k silně negativnímu ohlasu. Velitel výpravy si tak musel vyžádat i souhlas Moskvy. Rogozov se rozhodl raději pro operaci než pro pasivitu, už nemohl ani spát a venkovní bouře zuřila jako stovka vyjících šakalů. Musel se tedy pokusit o nemožné.

Detailní plán a přidělení asistenčních rolí

Dva kolegy pověřil podáváním nástrojů, držením světla a zrcadla, protože chtěl operovat podle odrazu. Plán zahrnoval i postup pro případ, že by Rogozov sám ztrácel vědomí. Musel použít lokální anestetikum, ovšem jakmile provedl první řez, další injekce nepřipadaly v úvahu – potřeboval mít maximálně jasnou hlavu. Oba kolegové byli v tu chvíli bledší než bílá, kterou nosili. Ve chvíli, kdy do sebe Rogozov poprvé řízl, přešel do operačního módu a už nevnímal nic jiného.

Nakonec od zrcadla upustil a pracoval bez rukavic podle hmatu. Když dorazil k nejtěžší části, málem ztratil vědomí, začal se totiž bát, že selže v nejdůležitější chvíli. „Krvácelo to docela hodně, naříznul jsem slepé střevo a musel jsem ho zašít. Byl jsem pořád slabší a točila se mi hlava. Každých pět minut jsem musel asi 20 vteřin odpočívat.“ Nakonec držel v ruce výběžek slepého střeva s tmavou skvrnou na konci. Kdyby tedy Rogozov čekal ještě o den déle, prasklo by.

Dvě hodiny mezi vědomím a mdlobou

Ale neselhal a po téměř dvou hodinách dokončil poslední steh. Než si naordinoval antibiotika a prášky na spaní, pověřil kolegy důkladným vyčištěním všech nástrojů a uklizením pokoje. Byl to ohromující čin, a hlavně úleva, jelikož si touto operací zachránil život. Ke svým povinnostem se pak Rogozov vrátil jen o dva týdny později. Kvůli špatnému počasí a silné vrstvě ledu se loď, která měla polárníky o rok později vyzvednout, nedokázala dostat dostatečně blízko k pevnině.

K úlevě všech členů byl tým nakonec vyzvednut letecky, i když lehce později oproti původnímu plánu. Evakuace proběhla jednomotorovými letadly, z nichž jedno málem spadlo do moře. Rogozov se vrátil domů jako hrdina a jeho příběh o přežití se stal mocným nástrojem sovětské propagandy. Jen 18 dní před jeho operací se Gagarin stal prvním mužem ve vesmíru, takže logicky došlo k porovnávání úspěchů obou mužů.

Tichý hrdina se vrátil do nemocnice

Byly tu jasné paralely, bylo jim shodně 27 let, oba pocházeli z dělnického prostředí a oběma se podařilo něco, co se stalo poprvé v historii. Byli prototypem ideálního hrdiny. Rogozov obdržel Řád rudého praporu, který oceňoval velké skutky a službu Sovětskému svazu a jeho lidu. Jeho statečnost se stala symbolem pro zbytek celého světa. „Podívejte se na mladou generaci, kterou náš systém vytváří – mladá, krásná, šťastná a ze železa.“

Rogozov se nicméně publicitě vyhýbal. Jen den poté, co se vrátil z výpravy domů, se vydal do nemocnice a pokračoval ve své práci chirurga. V dnešní době je odstranění výběžku slepého střeva pro polárníky z několika zemí povinné. Někteří lékařští experti navrhovali totožný postup i pro jakékoli budoucí astronauty, kteří by se ze Země vypravovali vstříc práci na koloniích na Marsu nebo na Měsíci.

Podařilo se vám někdy vyřešit zdánlivě bezvýchodnou situaci?

Zdroj: BBC

Článek Chirurg si sám vyoperoval slepé střevo a zachránil si život. Z příběhu Leonida Rogozova běží mráz po zádech se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.