NKVD mučila odbojářky technikou, která cíleně poškozovala nervové uzliny. Kosti se lámaly v přesném pořadí

Sovětská bezpečnost lámala polským odbojářkám prsty přivřením do dveří, bila je do bezvědomí a polévala vodou, aby výslech mohl pokračovat.

Foto: Picryl

Příběhy dvou žen z polského podzemí, Weroniky Sebastianowiczové a Stefanie Szantyrové-Powolné, otevírají kapitolu, o které se v českém prostoru téměř nemluví. Obě působily v Armii Krajowej na takzvaných Kresách, východních územích meziválečného Polska, která po válce pohltil Sovětský svaz. Obě skončily v rukou sovětské tajné policie. A obě po desítkách let popsaly, co se za zavřenými dveřmi vyšetřoven dělo. Jejich svědectví nejsou abstraktní výčet represí, jsou to konkrétní minuty, hodiny a dny fyzického násilí, po kterém následovaly roky v arktických lágrech.

Třicet šest hodin v rukou vyšetřovatelů

Stefanii Szantyrovou-Powolnou zatkla sovětská bezpečnost NKGB 7. prosince 1944 ve Vilniusu. Bylo jí dvacet čtyři let. Podle přepisu její výpovědi uchovaného v archivu Instytutu Pamięci Narodowej následoval výslech trvající třicet šest hodin v kuse. Vyšetřovatelé ji bili otevřenou rukou do tváře a ramen. Když ztratila vědomí, polili ji vodou a pokračovali. Cílem nebylo získat informace, které by neznali; cílem bylo přiznání k „protistátní činnosti“ a jména dalších členů sítě.

Vojenský tribunál ji 27. března 1945 odsoudil k deseti letům těžkých prací. Prošla táborem v Uchtě a nakonec skončila ve Vorkutě, arktickém těžebním komplexu 160 kilometrů za polárním kruhem, kde teploty klesaly pod minus šedesát stupňů a roční úmrtnost vězňů před rokem 1944 dosahovala podle dostupných dat přes patnáct procent. V lágru opakovaně prodělala zápal plic a kurděje.

Prsty mezi dveřmi a zárubní

Weronika Sebastianowiczová, přezdívaná „Różyczka“, pocházela z dnešního Běloruska. V Armii Krajowej sloužila jako spojka. Sovětská bezpečnost ji zatkla později, proces proběhl až v roce 1952, sedm let po konci války. V rozhovoru pro deník Rzeczpospolita z roku 2012 popsala noční výslechy, pobyt v karceru a moment, který se jí vryl do paměti nejhlouběji: vyšetřovatelé jí přivřeli prsty mezi dveře a zárubeň. Dva prsty se zlomily. „Slyšela jsem prasknutí kostí,“ řekla.

Sekundární zdroje k jejímu příběhu doplňují další detaily: nucené klečení s cihlami v rukou, kopání do těla ležícího na zemi a skákání po něm. Vojenský tribunál jí vyměřil dvacet pět let těžkých prací za kontakty s „nacionalistickou bandou takzvané Armii Krajowej“. Ve Vorkutě se setkala se svou vlastní matkou, která tam seděla ze stejných důvodů.

Technika drcení prstů ve dveřích přitom nebyla izolovaným excesem jednoho sadistického vyšetřovatele. Archivní materiály IPN dokumentují totožný postup u další ženy z polského podzemí, Anny Kajkové, při poválečném vyšetřování. Šlo o systém, ne o náhodu.

Co prameny dokládají, a co ne

Svědectví obou žen jsou brutální a konkrétní. Je ale důležité říct, co v dostupných archivních materiálech doložené není. Žádný otevřený pramen nepopisuje u Weroniky ani Stefanie „cílené poškozování nervových uzlin“ jako pojmenovanou techniku. Stejně tak se nepodařilo dohledat zdroj, který by potvrzoval „přesné pořadí lámání kostí“ jako kodifikovaný vyšetřovací postup. Weronika mluví o zlomených prstech. Stefanie o bití do tváře a ramen. To je samo o sobě dost strašné, a dost konkrétní na to, aby to nepotřebovalo přikrášlení.

Co prameny naopak dokládají spolehlivě:

• Noční výslechy trvající desítky hodin
• Fyzické násilí cílené na vynucení přiznání
• Karcer a izolaci
• Politické rozsudky vojenských tribunálů za členství v nekomunistickém odboji
• Deportaci do arktických lágrů s extrémní úmrtností

Proč soudili odbojáře ještě v roce 1952

Nejpřekvapivější není samotná brutalita, ta je u sovětského represivního aparátu bohužel očekávatelná. Zarážející je načasování. Stefanii zatkli v prosinci 1944, kdy válka ještě formálně probíhala. Ale Weroniku soudili v roce 1952, kdy už sedm let panoval mír. Pro sovětský stát ovšem Armia Krajowa nebyla spojeneckou silou, která bojovala proti nacistům. Byla „protistátním podzemím“, a její členové zločinci bez ohledu na to, kolik let uplynulo od posledního výstřelu.

Tento mechanismus se netýkal jen Polska. Slovenský Ústav pamäti národa eviduje přes sedm tisíc občanů odvlečených sovětskou bezpečností, z toho více než dvě stě žen. Pro československý kontext existuje specializovaný digitální archiv dokumentů NKVD a KGB zpřístupňovaný Ústavem pro studium totalitních režimů. Stejně plastická individuální svědectví, jaká zanechaly Weronika a Stefanie, se v českých a slovenských otevřených zdrojích zatím hledají obtížněji, což nemusí znamenat, že neexistují, ale že dosud nebyla stejným způsobem zpracována a publikována.

Dvě ženy, dva různé osudy

Bylo by snadné sloučit příběhy Weroniky a Stefanie do jednoho modelového vyprávění o „odbojářce v gulagu“. Jenže jejich osudy se liší podstatně. Stefanie dostala deset let a prošla dvěma tábory. Weronika slyšela dvacet pět let a v lágru potkala vlastní matku. Stefanie byla zatčena ještě za války, Weronika v době, kdy většina Evropy už dávno žila v míru. Obě přežily. Obě se po návratu snažily žít normálně. A obě se k tomu, co prožily, vracely ještě po desítkách let; Weronika ve svých devadesáti stále mluvila o prasknutí kostí mezi dveřmi.

Sovětský represivní aparát nepotřeboval sofistikované manuály na lámání kostí v přesném pořadí. Stačily mu dveře, ruce vyšetřovatelů, třicet šest hodin bez přestávky a paragraf, který z boje proti nacistům udělal zločin proti státu.