Sopka – VědaŽivě.cz

S každými 10 km od Etny klesá výskyt rakoviny. Vulkanické plyny obsahují těžké kovy a radioaktivní částice, které kontaminují vodu i půdu

Veronika Holečková — Mon, 28 Sep 2026 03:00:00 +0000

Co ale katalogy nezmiňují, jsou výsledky epidemiologických studií, které už roky spojují východní pobřeží ostrova s nezvykle vysokým výskytem nádorů štítné žlázy. Geografická analýza 186 obcí kolem Etny, publikovaná v roce 2020 v Scientific Reports, přinesla dvě klíčová čísla: s každými deseti kilometry vzdálenosti od sopky klesá incidence o 1,00 případu na 100 000 obyvatel a s každým odklonem o deset stupňů od jihovýchodní osy vulkanického oblaku klesá o dalších 0,67 případu na 100 000. Směr převládajícího oblaku přitom vysvětloval riziko silněji než pouhá vzdálenost.

Co přesně Etna vypouští do ovzduší a proč je štítná žláza tak zranitelná

Etna degasuje prakticky nepřetržitě. I v klidových fázích podzemní magma uvolňuje směs plynů, aerosolů a pevných částic, která se větrem šíří desítky kilometrů od kráteru. Měření zachytila v oblaku těžké kovy: arsen, kadmium, rtuť, mangan, olovo, thalium, vanad a zinek. K nim se přidávají halogeny, tedy chlorovodík, fluorovodík, bromovodík a jodovodík. Radioaktivní složku tvoří radon-222 a na aerosolech navázané dceřiné radionuklidy (olovo-210, bismut-210 a polonium-210).

Proč právě štítná žláza? Vědci pracují s hypotézou, že tento orgán reaguje mimořádně citlivě na chronickou nízkoúrovňovou směs halogenů a kovů. Na východní Sicílii dominuje papilární histotyp nádoru a přehledová literatura zaznamenala u tamních tumorů častější mutaci BRAF V600E. Kauzalita zůstává předmětem výzkumu, biologická věrohodnost takového mechanismu je ovšem podstatně vyšší než u obecného tvrzení, že „všechny nádory vznikají stejně“.

Tři cesty kontaminace: vzduch, voda, jídlo

Vulkanický oblak nedopadá jen na turistické stezky. Depozice popela, aerosolů a mikroskopických krystalků pokrývá půdu v okruhu desítek kilometrů. Oxid uhličitý a další vulkanické plyny pronikají do podzemních vod, snižují pH a urychlují vyluhování kovů z bazaltového podloží. Třetí cestou je potravní řetězec, kdy kontaminovaná půda a závlahová voda přenášejí zátěž do plodin a zeleniny pěstované na svazích sopky.

Biomonitoring dospělých obyvatel Catanie z roku 2025 potvrdil v tělech rezidentů zvýšené hladiny uranu a wolframu vedle již zmíněných kovů. Studie ovšem pracovala výhradně s trvalými obyvateli a chronickou expozicí. Přímý důkaz, že dvoutýdenní dovolená měřitelně zvyšuje riziko, v dostupné literatuře chybí.

Kde přesně hledat riziko: mapa pro opatrného cestovatele

Celá Sicílie rozhodně nevychází jako jednolitě nebezpečný ostrov. Epidemiologické studie se soustředí na tři provincie obklopující Etnu a na průmyslové „zóny národního zájmu“ (SIN) Augusta-Priolo a Gela. Jde o dva odlišné profily zátěže:

Etnejský pás (Catania, východní a jihovýchodní svahy): geogenní expozice kovům, halogenům a radonu z vulkanického oblaku. Riziko klesá se vzdáleností a s odklonem od převládajícího jihovýchodního směru oblaku, žádná studie však nestanovuje práh „bezpečno“.
Průmyslové hotspoty (Augusta-Priolo, Gela): petrochemická kontaminace s excesy i u jiných diagnóz než štítná žláza. Pro turistu jde o lokality bez plážového či poznávacího důvodu.
Západ a sever ostrova (Palermo, Cefalù): mimo hlavní fokus etnejské i průmyslové epidemiologie. České cestovní kanceláře sem běžně prodávají pobyty a z hlediska dlouhodobých dat jde o klidnější zónu.

Pro srovnání: věkově standardizovaná incidence rakoviny štítné žlázy u žen dosahuje v okolí Etny 31,7 případu na 100 000, zatímco na Islandu (další sopečné oblasti) činí 9,5. U Vesuvu studie uvádějí hrubou míru 9,0 oproti 6,2 v nevulkanické části Kampánie, metodicky ovšem jde o jiný typ výpočtu.

Praktická opatření: co turista skutečně ovlivní

Akutní nebezpečí kolem Etny dnes řídí italská civilní ochrana prostřednictvím stupňů poplachu a obecních vyhlášek, které omezují přístup do summitových zón. Emise přitom kolísají; týdenní bulletin INGV z 24. 6. 2025 zaznamenal středové hodnoty denního SO₂, ale satelit zachytil skok na 4 720 tun při erupční epizodě 19. 6. 2025. Dvouletý report za období 2023–2024 dokumentuje střídání klidnějších období s paroxysmy, při nichž oblak stoupal do výšky čtyř až osmi kilometrů.

Co může cestovatel udělat:

Sledovat alerty INGV a civilní ochrany před výstupem i během pobytu.
Respektovat uzávěry summitových zón, protože přístup na vrchol se mění operativně a obecní vyhlášky bývají aktualizovány i ze dne na den.
Ověřit kvalitu koupací vody na konkrétní pláži přes Portale Acque italského ministerstva zdravotnictví; v sezoně 2025 splnilo v celé EU 96 % koupacích vod alespoň dostačující kvalitu.
Volit základnu mimo etnejský pás a průmyslové SIN, pokud je hlavním motivem relaxace u moře. Palermo nebo Cefalù nabízejí pláže bez geogenní ani petrochemické zátěže zachycené ve studiích.

Stránka českého MZV pro Itálii obsahuje obecné cestovní doporučení, specifické upozornění na epidemiologické studie o štítné žláze zde ovšem nenajdete. Stejně tak otevřené texty Čedoku a Invie žádné takové varování neuvádějí.

Komu patří opatrnost a komu klid: délka pobytu jako rozhodující proměnná

Veškerá dostupná epidemiologie stojí na datech o trvalých obyvatelích, tedy lidech, kteří pod Etnou žijí roky a desetiletí, dýchají tamní vzduch, pijí místní vodu, jedí lokální plodiny. Studie, která by kvantifikovala zdravotní dopad čtrnáctidenní dovolené, dosud publikována nebyla. Redakční dedukce z toho plynoucí je prostá: kdo míří na Sicílii na dva týdny, čelí řádově jiné expozici než catanijský rezident. Kdo ale zvažuje dlouhodobější pobyt na východním pobřeží, ať už pracovní stáž, semestr studia, nebo přesídlení, měl by tato data vzít v potaz.

Článek S každými 10 km od Etny klesá výskyt rakoviny. Vulkanické plyny obsahují těžké kovy a radioaktivní částice, které kontaminují vodu i půdu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Krakatoa se v roce 1883 propadla do moře. Z její kaldery vyrostl nový ostrov, který právě chrlí popel do 15 km výšky

Veronika Holečková — Wed, 23 Sep 2026 03:00:00 +0000

4. září 2026 se Anak Krakatau probudil k nepřetržité erupci, která trvala déle než čtyřiadvacet hodin. Oblak popela dosáhl podle indonéského meteorologického úřadu BMKG výšky patnácti tisíc metrů nad mořem, tedy zhruba letové hladiny FL500, kde běžně operují dálkové linky. 7. září úřady uzavřely osm letišť na západní Jávě a jižní Sumatře, včetně mezinárodního Soekarno-Hatta v Jakartě. Podle médií uvízly statisíce cestujících. Provoz se obnovil až 8. září, když testy prokázaly nepřítomnost vulkanického prachu na přistávacích plochách. K 11. září zůstává sopka na třetím ze čtyř varovných stupňů a indonéská geologická služba hlásí, že hlubší magmatická aktivita nepolevuje.

Jak kaldera z roku 1883 zrodila nový ostrov

Příběh Anak Krakatau začíná katastrofou jeho předchůdce. Při kolosální erupci v srpnu 1883 se z podzemního rezervoáru odčerpalo obrovské množství magmatu. Nadloží ztratilo oporu a vrcholová partie ostrova Krakatoa se zřítila do vyprázdněného prostoru. Vznikla kaldera, rozsáhlá propadlina, kterou vzápětí zaplavilo moře. Jak vysvětluje USGS, kaldera se od běžného kráteru liší právě mechanismem vzniku: jde o kolaps, nikoli o prostý výbuch.

Zásadní je, že zhroucení zlikvidovalo konkrétní stavbu ostrova, avšak hlubší vulkanický systém pod Sundským průlivem přežil. Když se nové erupce soustředily uvnitř kaldery, začaly od mořského dna skládat další kužel. Podmořské výbuchy odstartovaly v roce 1927 a o dva roky později prorazil nový ostrov hladinu. Dostal jméno Anak Krakatau, tedy „Dítě Krakatoy“. Podle profilu Smithsonian Institution šlo o tutéž magmatickou soustavu, která se jen přesunula o patro výš.

Proč patnáct kilometrů popela ochromí letecké koridory

Číslo „patnáct kilometrů“ zní abstraktně, dokud si člověk neuvědomí, co v takové výšce létá. Komerční proudová letadla se pohybují typicky mezi deseti a dvanácti kilometry. Popelový oblak Anak Krakatau tedy sahal vysoko nad běžné cestovní hladiny. BMKG navíc rozlišovala dvě zóny: blíže sopce dosahoval prach zhruba do čtyř a půl kilometru, zatímco dále na západ nad Indickým oceánem vystoupal až k oněm patnácti tisícům metrů.

Vulkanický popel představuje pro turbíny smrtelné nebezpečí: mikroskopické částice skla a minerálů se při teplotě spalovací komory taví a usazují na lopatkách. Proto indonéské úřady 7. září preventivně odstavily osm letišť: Soekarno-Hatta, Halim Perdanakusuma, Radin Inten II v Lampungu, Husein Sastranegara v Bandungu a další čtyři menší. 8. září všechna znovu otevřela.

Pro srovnání: islandský Eyjafjallajökull v roce 2010 vysílal popel typicky do šesti kilometrů, výjimečně do devíti. Anak Krakatau tedy v tomto konkrétním výbuchu překonal islandskou sopku na výšce oblaku téměř dvojnásobně. Rozdíl spočívá v geografii dopadu: islandský prach zamířil do hustě propojeného evropského vzdušného prostoru a paralyzoval kontinent na týdny, kdežto indonéská epizoda zasáhla regionální síť a trvala necelé dva dny. Cestující z Česka mířící přes Jakartu mohli pocítit zpoždění, celoevropská krize z toho ale nevzešla.

Kolaps roku 2018 a překvapivě rychlá obnova sopečného tělesa

Anak Krakatau má čerstvou zkušenost s dramatickým zhroucením. 22. prosince 2018 se jihozápadní svah sesunul do moře; objem sesuvu činil přibližně 0,2 kubického kilometru. Výsledná vlna tsunami zabila 437 lidí na pobřeží Jávy a Sumatry. Indonéská geologická služba potvrdila, že sopka ztratila dvě třetiny své výšky: z 338 metrů klesla na pouhých 110 metrů nad mořem.

Jenže už v březnu 2019 měřila 156,9 metru. Vulkanický systém začal těleso obnovovat tempem, které překvapilo i odborníky. A právě tato neúnavná aktivita pokračuje dodnes. Už 2. července 2026 geologická služba zvýšila varovný stupeň na třetí úroveň, protože zaznamenala emise oxidu siřičitého, tepelné anomálie v kráteru a nárůst mělkých otřesů na více než padesát denně. Sopka nabírala sílu celé léto, než v září vyvrcholila souvislou erupcí.

Co sledují indonéské stanice a proč zatím nehlásí nejvyšší stupeň

K 23. září 2026 figuruje Anak Krakatau mezi pěti indonéskými sopkami na třetím varovném stupni, společně s Lewotobi Laki-laki, Merapi, Semeru a Sinabungem. Od ostatních se odlišuje charakterem seismických signálů: záznamy z počátku září ukazují osmnáct otřesů typu hembusan, šestasedmdesát nízkofrekvenčních událostí, osmašedesát hybridních a jeden kontinuální třes. To naznačuje intenzivní práci mělkého magmatického systému spíše než rutinní výronovou aktivitu.

Monitorovací síť kombinuje vizuální pozorování, seismometry, měření deformací, infrazvuk, geochemické analýzy i kamerový dohled. Přesná veřejně dostupná kritéria pro přechod na čtvrtý, nejvyšší stupeň výstrahy ovšem indonéské úřady nezveřejnily; rozhodnutí padá na základě souběhu více instrumentálních a vizuálních ukazatelů, nikoli podle jediného čísla.

Platí tříkilometrová zakázaná zóna kolem aktivního kráteru. Ostrov samotný je pro návštěvníky uzavřen. Širší Indonésie ale funguje: omezení se týkají hlavně leteckého provozu nad západní Jávou a jižní Sumatrou a mohou se kdykoli vrátit.

Český vulkanolog v epicentru dění

Erupce zasáhla i program vědecké konference v Indonésii, které se účastnil český vulkanolog Lukáš Krmíček z brněnského VUT. Přímý detailní komentář k aktuální situaci Anak Krakatau od něj veřejné zdroje k 10. září nezaznamenaly, jeho dosavadní veřejná vyjádření k jiným sopkám ale konzistentně zdůrazňují nejistotu scénářů a opatrnost v předpovědích. Tento přístup se shoduje s postupem indonéských úřadů, které drží třetí stupeň a průběžně přehodnocují data, místo aby předčasně eskalovaly.

Článek Krakatoa se v roce 1883 propadla do moře. Z její kaldery vyrostl nový ostrov, který právě chrlí popel do 15 km výšky se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Filipínský vulkán vytvořil ostrov uvnitř jezera uvnitř ostrova uvnitř jezera. Pět vrstev vzniklo specifickým typem erupce

Veronika Holečková — Tue, 22 Sep 2026 13:00:00 +0000

Ostrov v jezeře, v něm další jezero, uprostřed další ostrůvek, a celý ten systém stojí na jednom z nejaktivnějších vulkánů jihovýchodní Asie. Taal Volcano v provincii Batangas na jihozápadě Luzonu dokázal za desítky tisíc let vybudovat pětistupňovou strukturu, jakou na Zemi těžko najdete podruhé. A co víc: průběžně ji přepisuje.

Pět pater od Luzonu po Vulcan Point: jak se počítá geologická matrjoška

Začněme od nejširšího rámce. Luzon, největší filipínský ostrov, tvoří první úroveň. V jeho jihozápadní části se rozprostírá kaldera o rozměrech přibližně 15 × 20 kilometrů; radarové snímky NASA/JPL hovoří dokonce o průměru blížícím se třiceti kilometrům. Tuto depresi vyplňuje jezero Taal s plochou 267 čtverečních kilometrů a hloubkou až 160 metrů. Druhá úroveň.

Uprostřed jezera vystupuje z hladiny Volcano Island, zhruba pět kilometrů široký útvar složený z překrývajících se sopečných kuželů a tufových prstenců. Třetí vrstva. V jeho středu se otevírá vnitřní kaldera široká asi tři kilometry, zatopená vodou, Main Crater Lake, čtvrtá úroveň. A konečně z hladiny tohoto kráterového jezírka vyčnívá skalnatý ostrůvek Vulcan Point, pozůstatek staršího kráterového dna. Pátá a poslední úroveň.

NASA Earth Observatory celou sekvenci popisuje jako „ostrov v jezeře na ostrově v jezeře na ostrově“. Každá z těchto pěti vrstev nese vlastní geografický název a každá vznikla jiným geologickým procesem v jiné epoše.

Dva mechanismy, které vytvořily vnořenou krajinu: kaldera a freatomagmatické exploze

Celou strukturu nevymodelovala jediná katastrofická událost. Formovaly ji dva odlišné procesy, rozložené do obrovského časového rozpětí.

Prvním byla série prehistorických kalderotvorných erupcí. Mezi přibližně 140 000 a 5 380 lety před naším letopočtem opakované výbuchy vyprázdnily část magmatického rezervoáru pod povrchem. Strop nad prázdnou komorou se zhroutil a vznikla rozsáhlá deprese, kaldera, kterou postupně zatopila voda. Tak se zrodilo jezero Taal.

Druhý mechanismus pracoval uvnitř tohoto vodního rámce. Postkalderové erupce navršily uprostřed jezera Volcano Island z vrstev lávy, popela a tufů. Klíčovou roli zde hrála freatomagmatická aktivita, typ erupce, při níž žhavé magma přichází do přímého kontaktu s vodou. Výsledkem jsou prudké parní exploze, intenzivní fragmentace horniny a obrovské množství jemného pyroklastického materiálu. Oproti „suché“ explozivní erupci je freatomagmatický výbuch výrazně razantnější právě díky energii uvolněné z přehřáté páry.

Podle University of Washington se dnešní rozpoznatelná pětistupňová skladba dovršila až po mohutné erupci roku 1911, která snížila centrální část ostrova a vytvořila dnešní Main Crater Lake. Vulcan Point pak zůstal trčet jako skalní svědek staršího kráterového dna. Desítky tisíc let pro vnější mísu, historická doba pro finální vnitřní podobu.

Živý vulkán padesát kilometrů od Manily: proč Taal budí respekt i v roce 2026

Taal zůstává aktivní sopkou. Připomněl to dramaticky v lednu 2020, kdy erupce vyslala sloup popela do výšky patnácti kilometrů a Main Crater Lake z větší části zmizelo. Voda se sice později vrátila, ale tvar pobřeží i dna jezírka se proměnil. Vulkán doslova přepsal část své vlastní ikonické struktury během několika hodin.

Ani v roce 2026 se situace neuklidnila. Zprávy Smithsonian Global Volcanism Program zaznamenávají slabé freatické a freatomagmatické epizody v dubnu, červnu i červenci 2026. Stupeň pohotovosti zůstává na úrovni 1, celé Volcano Island je vedeno jako trvalá nebezpečná zóna. Filipínský úřad PHIVOLCS dokonce varuje piloty, aby se vyhýbali přeletům nad ostrovem.

Blízkost obřího populačního centra dodává každému i drobnému záchvěvu zvláštní naléhavost. Manila leží pouhých padesát až šedesát pět kilometrů severovýchodně, vzdálenost, kterou auto zdolá za hodinu a půl. Jakákoli budoucí větší erupce by mohla znovu proměnit tvar vnitřního jezera, pohltit Vulcan Point pod vrstvou popela nebo naopak vyzdvihnout nový ostrůvek. Taal svou matrjošku průběžně přestavuje.

Článek Filipínský vulkán vytvořil ostrov uvnitř jezera uvnitř ostrova uvnitř jezera. Pět vrstev vzniklo specifickým typem erupce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dva kilometry dlouhé údolí na Kamčatce pokrývají mrtvá těla zvířat. Plyny ze sopky jim nedovolí ani se rozložit

Veronika Holečková — Fri, 18 Sep 2026 04:00:00 +0000

Jenže od května do října, jakmile sníh ustoupí a vítr utichne, se v terénních prohlubních hromadí těžká směs sirovodíku, oxidu uhličitého, sirouhlíku a dalších vulkanických exhalací. Plyny jsou hustší než vzduch, drží se při zemi a v bezvětří vytlačují kyslík z vrstvy sahající sotva půl metru nad povrch. Zvíře, které skloní hlavu, nadechne se smrtícího koktejlu. Během sekund ztrácí koordinaci. Za minuty padá.

Jak potravní řetězec mění údolí v opakovanou past

Mechanismus zabíjení sleduje logiku tak prostou, až znervózňuje. Na jaře protají první holá místa kolem termálních výronů. Drobní ptáci, pěvci či kulíci, sem sestupují za potravou a teplem. Stačí, aby se jeden z nich ocitl v plynové kapse. Mrtvé tělo přiláká lišku. Liška přitáhne rosomáka. Rosomák nebo další mršina přivábí medvěda. Nad kadávery se snášejí krkavci a orli. Každý predátor a mrchožrout sklání hlavu k zemi, přímo do vrstvy, kde koncentrace jedovatých plynů dosahuje nejvyšších hodnot. Řetězec se opakuje, dokud ho nepřeruší vítr, déšť, nebo dokud správa Kronocké rezervace těla neodstraní. Při jedné kontrole v říjnu 2019 inspektor napočítal jedenáct mrtvých zvířat najednou. Od roku 1975, kdy bylo údolí objeveno, tu podle odhadů rezervace zahynulo přes dvacet pět medvědů. Celkový počet obětí napříč druhy přesahuje dvě stovky zdokumentovaných těl a nesčetné množství hmyzu.

Býložravci hynou výrazně řidčeji. Holé kamenité dno a svahy porostlé jen spoře je prostě nelákají. Past funguje selektivně, cílí na ty, kdo loví nebo požírají mršiny.

Co vědci rozluštili a kde naráží na behaviorální záhadu

Vulkanolog Vladimir Leonov a lesník Valerij Kaljajev narazili na toto místo nezávisle na sobě v posledních červencových dnech roku 1975; Leonov 28. července, Kaljajev o tři dny později z opačné strany. V následujících osmi letech probíhala systematická pozorování a chemické analýzy plynů. Výzkumníci zmapovali složení exhalací, sezonní dynamiku i typickou posloupnost obětí.

Chemická stránka jevu je dnes dobře popsaná. Jedovatá atmosféra navíc potlačuje oxidační aktivitu bakterií, takže kadávery se rozkládají nezvykle pomalu; na teplých mršinách se rychle usazuje síra. Pomalý rozklad prodlužuje dobu, po kterou těla lákají další zvířata, a tím zesiluje smrtící spirálu.

Co zůstává otevřené, je behaviorální rozměr. Proč první ptáci vstupují do plynové kapsy, když sirovodík páchne? Proč predátor, který začne pociťovat závratě, neotočí? Nejpravděpodobnější vysvětlení vychází z terénních pozorování: zvíře sklánějící hlavu k mršině se ocitá v koncentrované vrstvě plynu tak rychle, že nervově-paralytický účinek nastoupí dříve, než stihne zareagovat. Ve sněhových „studnách“, hlubokých jamách kolem termálních výronů, může jít o záležitost sekund. Definitivní experimentální potvrzení ale chybí, protože dlouhodobý zoologický monitoring přímo v rizikové zóně je logisticky i eticky krajně obtížný.

Geochemický výzkum mezitím pokračuje. Expedice z roku 2023 znovu měřila tok oxidu uhličitého v oblasti Kichpinyče a přinesla čerstvá data, která zpřesňují chemický obraz lokality. Behaviorální puzzle se ovšem bude skládat pomaleji.

Yellowstone, Jáva, jezero Nyos: srovnání s kamčatskou pastí

Podobný princip hromadění těžkých plynů při zemi existuje i jinde. V americkém Yellowstone USGS dokumentuje historické úhyny medvědů a bizonů v lokalitě Death Gulch, kde se při zemi drží oxid uhličitý a sirovodík. Na Mammoth Mountain v Kalifornii zase nahromaděný CO₂ vytvořil rozsáhlé zóny mrtvých stromů. Několik „údolí smrti“ hlásí i Jáva.

Kamčatka se od těchto míst odlišuje jedním rysem: predátorským řetězcem. Jinde plyny zabíjejí jednotlivě, zvíře vstoupí do kapsy a uhyne. Tady první oběť spouští kaskádu dalších, protože mršina funguje jako návnada. Kontrast je ještě ostřejší s kamerunským jezerem Nyos, kde limnická erupce v roce 1986 uvolnila obrovský oblak CO₂ a zahubila 1 746 lidí naráz.

Článek Dva kilometry dlouhé údolí na Kamčatce pokrývají mrtvá těla zvířat. Plyny ze sopky jim nedovolí ani se rozložit se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

V Česku leží nejmladší sopka střední Evropy. Má dvě vrstvy tufu a našel ji Goethe, když hledal štěrk

Veronika Holečková — Mon, 14 Sep 2026 02:00:00 +0000

Pár set metrů od pěšího hraničního přechodu do bavorského Neualbenreuthu, na jihozápadním okraji Chebské pánve, se zvedá pahorek, který geologové označují za nejmladší českou povrchovou sopku. Podle staršího datování proběhla její činnost před 519 ± 51 tisíci lety, novější argon-argonová metoda posunula stáří na zhruba 400 tisíc let. Obě hodnoty řadí Železnou hůrku do pozdního pleistocénu, do doby, kdy po střední Evropě už chodili předchůdci dnešního člověka. A přesto tu v odkryvu bývalého lomu zůstaly zachované stopy vulkanických výbuchů tak čitelné, že je dokáže rozluštit i laik s informační tabulí geoparku v ruce.

Dvě erupce v jedné lomové stěně: co prozrazují vrstvy tufu

Klíčem k pochopení Železné hůrky je profil, který obnažila těžba ve druhé polovině 19. století. Starší, asi patnáct metrů mocná série pyroklastik vznikla při strombolské erupci, kdy sopka chrlila žhavé úlomky strusky promíšené s vypálenými kusy fylitového podloží. Uloženiny se mírně uklánějí k severovýchodu a svědčí o pulzujícím, postupně sílícím výbuchu.

Nad nimi, pod ostrým úhlem třiceti až čtyřiceti stupňů, leží mladší sled tufů se struskami a výrazně menším podílem okolních hornin. Geologové tuto diskordanci, tedy náhlou změnu sklonu a složení, čtou jako stopu druhé, odlišné erupční fáze, pravděpodobně havajského stylu. Přechod mezi oběma sériemi představuje zlomový okamžik: sopka změnila režim činnosti. V několika metrech lomové stěny tak návštěvník vidí celý pozdní příběh českého povrchového vulkanismu zhuštěný do jednoho profilu, který Česká geologická služba eviduje jako jednu z nejvýznamnějších geologických lokalit v zemi.

Goethova cílená exkurze: jak básník přivedl sopku do literatury

Dne 23. 8. 1823 dorazil k Železné hůrce Johann Wolfgang Goethe. Doprovod mu dělal chebský přítel Joseph Sebastian Grüner, krajský komisař a zapálený přírodovědec. Výprava nebyla náhodná procházka po lázeňském pobytu v Mariánských Lázních. Grüner oblast prozkoumal dříve, zaslal Goethovi mapovou skicu, popis terénu i vzorky hornin. Básníka zajímaly vulkanické produkty, minerály a stavba krajiny.

Z návštěvy vzešla první literární zpráva o vulkanických jevech u Eisenbühlu. Historik Ernst Proft ovšem v práci z roku 1894 upřesňuje, že skutečným objevitelem sopečných výskytů v okolí byl spíše Grüner; Goethovi náleží zásluha za to, že poznatky převedl do tištěného slova a dodal jim vědeckou váhu. Právě tato symbióza terénního znalce a slavného interpreta učinila z nenápadného kopce u hranic místo s evropským renomé.

Sestra Komorní hůrka a mladší maary: vulkanické sousedství na Chebsku

Necelých patnáct kilometrů severně stojí Komorní hůrka u Františkových Lázní, lokalita proslavená sporem o původ čediče a Goethovou iniciativou k vyražení Šternberkovy štoly. Ve veřejném povědomí zastíní Železnou hůrku snadno: má delší vědeckou historii, větší turistickou infrastrukturu a pověst nejpodrobněji prozkoumané vyhaslé sopky na světě. Geologicky ovšem Železná hůrka nabízí něco, co Komorní hůrka v takové čitelnosti postrádá, a sice kontakt dvou erupčních fází odkrytý v jediném řezu.

Ještě zajímavější je srovnání s maarovými strukturami v bezprostředním okolí. Maar u Mýtiny, pouhých sedm set metrů severozápadně, a německý Neualbenreuth mají podle studie Hrubcové et al. (2023) stáří kolem 270–290 tisíc let. Jsou tedy mladší než Železná hůrka, jenže jejich explozivní krátery se skrývají pod sedimenty a v reliéfu téměř zanikly. Právě proto si Železná hůrka drží titul nejmladší české povrchové sopky; zachoval se u ní viditelný kužel, zatímco mladší sousedé zůstávají podpovrchovými strukturami.

Živá hlubina pod vyhaslým kuželem: proč Chebsko geologicky nespí

Samotný struskový pahorek je vyhaslý. Pod regionem západního Oherského riftu však geofyzikální měření odhalují pokračující hlubinné magmatické procesy, výrony oxidu uhličitého a opakované zemětřesné roje. Chebsko patří k geodynamicky nejaktivnějším oblastem Českého masivu. Povrchové erupce ustaly, podzemní motor běží dál.

Ochrana lokality odráží geologickou i biologickou hodnotu. Status národní přírodní památky platí od roku 1961, aktuální vyhláška ministerstva životního prostředí nabyla účinnosti 1. 1. 2019. Chráněn je nejen vulkanický profil, ale i suchomilné trávníky a vzácné druhy rostlin vázané na výhřevný sopečný podklad: vratička měsíční či zimostrázek alpský.

Článek V Česku leží nejmladší sopka střední Evropy. Má dvě vrstvy tufu a našel ji Goethe, když hledal štěrk se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Česká Fudžijama leží u Božího Daru a davy tam nemíří. Za její dokonalý kužel může znělec, křemičitá hornina ze sopečné éry

Veronika Holečková — Thu, 03 Sep 2026 12:00:00 +0000

Jeho silueta připomíná pravidelný kužel natolik, že si vysloužila neformální přezdívku „česká Fudžijama“. Zatímco japonský originál zná celý svět, krušnohorský protějšek zůstává stranou běžných výletních tras. Důvod je paradoxní: právě to, co ho chrání před davem, mu zároveň pomohlo uchovat podobu, jakou měl před miliony let.

Sopečný kužel v pohoří, kde sopky nikdo nečeká

Krušné hory jsou v geologických učebnicích synonymem pro krystalinikum, ruly, svory, granity klínovecké skupiny. Špičák do téhle mozaiky nezapadá. Vznikl během třetihorního vulkanismu vázaného na Oherský rift, součást rozsáhlého evropského kenozoického riftového systému, který se protáhl od Saska přes severozápadní Čechy. Alpinská orogeneze tehdy pohnula litosférou natolik, že z hloubky vystoupil horký materiál a na povrchu se vytvořila řada vulkanických těles.

Fonolitové horniny v regionu mají publikované stáří přibližně 25 až 27 milionů let. Špičák patří právě do tohoto okna. Zatímco okolní krystalické břidlice se formovaly stovky milionů let před ním, on je geologický nováček, sopečná kupa vrostlá do prastarého podloží jako cizí těleso.

Proč odolná hornina přežila miliony let eroze

Klíč k tomu, že kužel dodnes vyčnívá nad náhorní planinou, spočívá v povaze horniny. Znělec, odborně fonolit, je viskóznější než běžný bazalt. Místo dlouhých lávových proudů vytváří kompaktní bochníkovitá nebo dómová tělesa, která se při erozi vypreparují nad měkčí okolí. Podle materiálů České geologické služby právě taková tělesa drží výrazný reliéf mnohem déle než rozlité bazaltové příkrovy.

Za 25 milionů let samozřejmě zmizely všechny povrchové znaky aktivní sopky, kráter, svahy pokryté struskou, případné lávové jazyky. Zůstal kompaktní jádrový kužel, který postupně obalily půdy, les a rašeliništní pokryv. Výsledek: kopec, který na první pohled nevypadá dramaticky, ale jehož geometrie prozrazuje původ každému, kdo se na něj podívá z odstupu.

Ochranný režim, který z vrchu udělal neviditelný klenot

Chráněné území tu vyhlásili 24. září 1965, dodatečně ho registrovali ve Sbírce zákonů v roce 1987. Režim národní přírodní rezervace znamená v praxi jasná omezení: zákaz vstupu mimo vyznačené cesty, zákaz volného vjezdu, cyklistika povolená jen na silnicích a vyhrazených místech. Kdo chce na Špičák, musí se držet naučné stezky Božídarské rašeliniště, 3,2 kilometru povalových chodníků s dvanácti informačními tabulemi, startujících u Infocentra Boží Dar.

Srovnejte to se sousedním Klínovcem. Nejvyšší bod Krušných hor láká turisty od 19. století, nabízí rozhlednu, bufet, parkoviště, sjezdovky. Špičák nic z toho nemá. A právě ta absence komerčního zázemí, spolu s přísným ochranným režimem, drží návštěvnost na zlomku toho, co zažívá Klínovec. Podle nás je to vedlejší efekt, který místu prospívá: kužel si zachoval nenarušené svahy, vrcholové partie i atmosféru krajiny, kde hlavní zvuk dělá vítr v korunách smrků.

České sopky, o kterých se nemluví

Špičák má v tuzemsku několik geologických příbuzných, každý s jiným zachovaným „kusem příběhu“:

Prackov u Jičína, podle České geologické služby jeden z nejlépe zachovaných sopečných reliktů v Čechách, s pozůstatkem kráteru.
Komorní hůrka u Chebu, nejmladší sopka na území ČR, stará pouhých 250 až 400 tisíc let, s odkrytou vnitřní stavbou struskového kužele.
Trosky, ikonická silueta Českého ráje, ve skutečnosti erozí vypreparované vulkanické těleso staré asi 17 milionů let.

Špičák mezi nimi vyniká kombinací faktorů: vysoká nadmořská výška, nápadně pravidelný tvar a zasazení do krušnohorské planiny daleko od klasických vulkanických oblastí typu České středohoří. Právě ta geografická „nepatřičnost“ ho činí geologicky nejzajímavějším.

Jak se na krušnohorskou sopku dostat a co čekat

Naučná stezka existuje od roku 1972; v roce 2012 prošel citlivý úsek dlouhý necelé dva kilometry rekonstrukcí, která ho zpřístupnila i kočárkům a vozíčkářům. Dvanáct zastávek pokrývá horské louky, geologii, historii rýžování cínovce, těžbu rašeliny, botaniku i zoologii. Na poslední tabuli lze navázat na stezku podél Blatenského příkopu, kdo hledá delší okruh bez logistických komplikací, tohle je přirozené pokračování.

Optimální období pro návštěvu spadá do pozdního jara až začátku podzimu, kdy jsou povalové chodníky suché, vegetace nejživější a stezka plně čitelná. Krušnohorské klima ovšem umí překvapit i v červenci, počítejte s náhlými změnami počasí a proměnlivým vodním režimem rašeliniště, který mění charakter lokality během jediného týdne.

Hlavní hrozbou pro rezervaci podle odborných analýz zůstává historicky narušený vodní režim rašeliniště a postupně rostoucí turistická zátěž, kterou správci území potřebují regulovat. Těžba kamene přímo na vrcholu aktuálně nehrozí, režim NPR ji bez výjimečného povolení nepřipouští.

Článek Česká Fudžijama leží u Božího Daru a davy tam nemíří. Za její dokonalý kužel může znělec, křemičitá hornina ze sopečné éry se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Výbuch sopky Mont Pelée zničil Saint-Pierre. Jeden z přeživších seděl v pevné vězeňské cele

Lukáš Jírovec — Thu, 30 Jul 2026 04:02:00 +0000

Ráno 8. května 1902 žilo v Saint-Pierre kolem třiceti tisíc lidí. Bylo to nejbohatší město francouzských Antil, přezdívané „malá Paříž Karibiku“, s divadlem, katedrálou, obchodním přístavem. O pár minut později už neexistovalo. Nezničila ho láva, jak si mnozí představují. Ze sopky Mont Pelée se kolem osmé hodiny ranní uvolnil pyroklastický proud, přízemní směs žhavých plynů, popela a úlomků hornin, která se řítila po svahu rychlostí, při níž organizovaný útěk z města neměl šanci uspět. Podle rekonstrukce U.S. Geological Survey zasáhl žhavý oblak centrum Saint-Pierre přibližně v 8:02. Během minut hořely budovy, lodě v zátoce i lidé na ulicích. Bilance: zhruba 28 000 mrtvých.

Město, které ignorovalo varovné signály

Mont Pelée přitom nemlčela. Už od 23. dubna 1902 stoupal z kráteru popel a erupční sloup. O pět dní později přišly otřesy, přerušily se podmořské telegrafní kabely, vysychaly prameny. Na konci dubna a začátkem května sopka chrlila bahnotoky, jeden z nich 5. května zničil cukrovar a zabil desítky lidí. Obyvatelé byli neklidní, ale tehdejší věda ještě plně nechápala ničivost pyroklastických proudů – jevu, pro nějž se později vžil francouzský termín nuée ardente, žhavé mračno. Komise, která měla posoudit nebezpečí, byla ustanovena teprve 7. května. K plošné evakuaci nedošlo. Roli sehrála i politika: na 11. května byly naplánovány volby a úřady nechtěly vyvolávat paniku, která by odvedla voliče z města.

Když proud dorazil, nebylo kam utéct. Pyroklastický proud totiž není pomalý lávový tok, před kterým lze odejít pěšky. Je to stěna žáru o teplotě stovek stupňů Celsia, která se pohybuje desítkami metrů za sekundu. V Saint-Pierre zabil prakticky každého, kdo stál venku, uvnitř běžných budov i na palubách lodí kotvících v přístavu.

Muž v cachotu

Louis-Auguste Cyparis, v některých pramenech uváděný jako Ludger Sylbaris, pocházel z nedaleké obce Le Prêcheur. Podle francouzské státní památkové evidence byl uvězněn po potyčce s nožem. Krátce před erupcí utekl z vězení, aby se zúčastnil slavnosti, byl dopaden a jako trest dostal osm dní v takzvaném cachotu, izolační trestní cele městského vězení.

Cachot stál na svahu nad městem. Šlo o malou kamennou místnost s klenbou, masivními dveřmi a jediným otvorem – úzkým mřížovaným okénkem orientovaným od sopky. Když pyroklastický proud zasáhl Saint-Pierre, rozhodovaly o přežití metry a centimetry. Masivní zdivo a klenba odolaly nárazu. Malý otvor omezil přísun žhavých plynů dovnitř. Cyparis přesto utrpěl těžké popáleniny na zádech, rukou a nohou; žár pronikl i tím úzkým okénkem.

Tři dny čekal v troskách. Záchranáři ho vytáhli 11. května 1902. Byl dehydrovaný, popálený, ale živý.

Dva přeživší, ne jeden

Populární verze příběhu mluví o „jediném přeživším“. Realita je přesnější a zajímavější. Ze samotného Saint-Pierre jsou bezpečně doloženi dva lidé, kteří katastrofu přežili a byli vytaženi z trosek: Cyparis a švec Léon Compère-Léandre, který se nacházel na okraji zasažené zóny. Compère-Léandre později popsal strašný vítr, okamžitou tmu a pálení končetin. Mimo město přitom přežili další lidé – posádky lodí a obyvatelé okolních vesnic, evakuovaní z Le Prêcheur.

Cyparisův příběh je tedy extrémní anomálie, nikoli důkaz, že šlo Saint-Pierre běžně přežít. Jeho cela fungovala jako náhodný ochranný prostor; kombinace polohy, materiálu a minimálních otvorů vytvořila lokální „stín“, v němž teplota a koncentrace plynů klesly právě dost na to, aby člověk přežil. O pár metrů dál, bez kamenné klenby nad hlavou, by neměl šanci.

Po vyléčení se Cyparis podle sekundárních historických rekonstrukcí stal atrakcí cirkusu Barnum & Bailey, kde ukazoval jizvy po popáleninách a vyprávěl svůj příběh. Některé prameny uvádějí, že byl omilostněn; úřední dokument o milosti se ale v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat.

Saint-Pierre dnes a sopka pod dohledem

Saint-Pierre se začalo znovu budovat od roku 1923, ale nikdy nezískalo zpět svou někdejší roli. Ekonomickým centrem Martiniku se stalo Fort-de-France. Podle dat INSEE žilo v Saint-Pierre v roce 2023 necelé čtyři tisíce obyvatel. Město dnes nese status „Město umění a historie“ a cachot, v němž Cyparis přežil, je památkově chráněný.

Mont Pelée zůstává aktivním stratovulkánem; Smithsonian Institution ji označuje za nejaktivnější sopku oblouku Malých Antil. Od prosince 2020 je v režimu žluté vigilance, tedy zvýšeného dohledu. Březnový bulletin observatoře OVSM-IPGP z roku 2026 nicméně uvádí, že krátkodobá pravděpodobnost erupční aktivity zůstává nízká. Sopku dnes monitorují seismické, deformační i geochemické sítě v reálném čase, tedy infrastruktura, která v roce 1902 neexistovala.

Článek Výbuch sopky Mont Pelée zničil Saint-Pierre. Jeden z přeživších seděl v pevné vězeňské cele se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Antarktický sníh obsahuje zlatý prach. Sopka Mount Erebus ho rozptyluje do vzdálenosti 1 000 km a nikdo přesně neví proč

Veronika Holečková — Thu, 23 Jul 2026 13:31:34 +0000

Představte si ledovou pláň, vítr o rychlosti, při které člověk stojí jen s námahou, a v tom všem neviditelný zlatý prach, který se usazuje do sněhu stovky kilometrů od svého zdroje. Mount Erebus na Rossově ostrově v Antarktidě tohle dělá nepřetržitě přinejmenším od doby, kdy ho vědci začali sledovat. V roce 1991 publikovala geoložka Kimberly Meekerová se svými kolegy studii v časopise Geophysical Research Letters, která poprvé zdokumentovala, že v plumě sopky, v okolním vzduchu i ve sněhu se nacházejí facetované, tedy geometricky pravidelné, krystaly ryzího zlata o velikosti v řádu mikrometrů. Některé částice zachycené u blízkého ledovce Fang Glacier měřily až kolem 60 µm. Pouhým okem neviditelné, pod elektronovým mikroskopem ohromující.

Sopka, která nikdy nespí

Erebus není obyčejná sopka. Tyčí se do výšky 3 794 metrů a od roku 1972 v jeho kráteru existuje trvalé lávové jezero, jedno z mála na celé planetě. Magma pod ním je alkalická, bohatá na oxid uhličitý a těkavé látky, což vytváří neobvyklý degazační režim s proměnlivými oxidačně-redukčními podmínkami. Právě tato kombinace dělá z Erebu přírodní laboratoř, jakou vulkanologové jinde nemají. Výzkumná stanice McMurdo leží pouhých 40 kilometrů od vrcholu. Vědci tak mají k jednomu z nejzajímavějších vulkanických systémů na Zemi relativně blízko, i když „relativně“ v antarktických podmínkách znamená stále extrémní logistiku.

Podle Smithsonian Institution patří Erebus mezi nejdéle nepřetržitě aktivní sopky světa. Jeho lávové jezero neustále bublá, praská a uvolňuje plyny do atmosféry. A právě v těchto plynech cestuje zlato.

Tři roviny jednoho jevu

Informace o „zlatém prachu z Erebu“ se v popularizačních textech často slévají do jedné senzace. Ve skutečnosti jde o tři odlišné věci, které stojí za to rozlišit:

Množství. Odhadovaných 80 gramů denně zní impozantně, hypoteticky asi 29 kilogramů ročně. Jenže ten materiál je rozfoukaný do obrovské plochy. Při rovnoměrném rozptýlení do kruhu o poloměru tisíc kilometrů by na každý čtvereční metr připadly jen desítky pikogramů denně. Žádný zlatý koberec.
Vzdálenost. Studie Meekerové pracovala se vzorky z bezprostředního okolí kráteru, z plumy i z antarktické troposféry až do vzdálenosti 1 000 km. Pozdější chemická měření ukazují, že jiné složky sopečného oblaku Erebu ovlivňují atmosféru ještě dál, ale přímý důkaz zlatých krystalů v takové vzdálenosti už je tenčí.
Forma. A tady začíná skutečná záhada. Ne že sopka nese stopové kovy, to dělají i Kīlauea, Etna nebo Augustine. Ale u žádné z nich literatura nepopisuje tak dobře vyvinuté, geometricky pravidelné krystaly ryzího zlata přímo v plumě a okolním prostředí.

Kudy zlato cestuje z magmatu do sněhu

Obecný princip je známý. Horké sopečné plyny dokážou nést kovy ve formě takzvaných volatilních specií; zlato se váže na sloučeniny chloru nebo síry a v této podobě je stabilnější v horkém plynu než jako čistý kov. Jakmile se plyn ochlazuje a chemické podmínky se mění, tyto vazby se rozpadají a zlato přechází do pevné, ryzí podoby. Tolik teorie, podložená mimo jiné prací Roberta Symondse o plynových rovnováhách na sopce Augustine.

Problém je v detailu. Koncentrace zlata v sopečném plynu je extrémně nízká a pluma se rychle ředí i chladne. Za takových podmínek je obtížné vysvětlit, jak vzniknou nejen zárodky krystalů, ale i dostatek času a materiálu pro růst pravidelných, facetovaných útvarů místo chaotických shluků. Vulkanolog Philip Kyle, dlouholetý výzkumník Erebu, později navrhl alternativu: zlato by mohlo postupně růst na krustě lávového jezera a teprve pak být strhováno plyny vzhůru. Ani jedna hypotéza ale nemá rozhodující důkaz. Chybí přímé zachycení zlatonosné specie v plumě v reálném čase, a bez toho zůstává mechanismus otevřený.

Proč to nikdo nevytěží (a ani nemůže)

Otázka se nabízí, ale odpověď je jednoznačná. Brání tomu současně čtyři věci: mikroskopická velikost částic, jejich extrémní rozptýlení na obrovské ploše, logistická náročnost Antarktidy a právo. Environmentální protokol k Antarktické smlouvě ve svém článku 7 výslovně zakazuje jakékoli činnosti spojené s nerostnými zdroji s výjimkou vědeckého výzkumu. I kdyby někdo vymyslel způsob, jak mikrometrové zlaté krystaly ze sněhu sbírat, nesměl by.

Vědecká hodnota Erebu přitom sahá daleko za zlatý prach. Měření jeho plumy přinesla data o chemii dusíku, halogenů i o lokálních úbytcích ozonu, tedy o otázkách s dopadem na pochopení atmosférické chemie celého kontinentu.

Stará záhada, nový zájem

Objev Meekerové není žhavá novinka roku 2026. Je starý přes třicet let. Mimo úzký obor geochemie se ale vrací v popularizačních vlnách, pokaždé, když si někdo uvědomí, jak bizarní ten jev vlastně je. A právě v tom spočívá jeho skutečná přitažlivost. Erebus v přímém přenosu ukazuje jeden z nejhůře pozorovatelných kroků geochemie: přechod kovu z magmatu přes plynnou fázi do pevného minerálu. Není to příběh o bohatství ukrytém v antarktickém sněhu. Je to okno do procesu, který běžně probíhá hluboko pod zemí, neviditelně a nedostupně, a tady ho vítr roznáší po ledové pláni jako důkaz, který si můžete nasbírat do zkumavky.

Třicet let po první publikaci stále nikdo nedokázal přesně popsat, v jakém okamžiku a na jakém místě se z neviditelné plynné vazby stane dokonalý zlatý krystal. Erebus dál bublá, dál fouká zlato do sněhu, a dál si nechává odpověď pro sebe.

Článek Antarktický sníh obsahuje zlatý prach. Sopka Mount Erebus ho rozptyluje do vzdálenosti 1 000 km a nikdo přesně neví proč se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Komorní hůrka vznikla výbuchem plynů na dně dávného vysychajícího jezera. Je to jedna z nejmladších sopek v Česku

Lukáš Jírovec — Mon, 20 Jul 2026 13:34:51 +0000

Komorní hůrka nevypadá jako sopka z učebnice. Žádný dramatický kužel, žádný kráter plný páry. Návštěvník vidí jen nenápadný kopec, zarostlou těžební jámu a portál štoly s pamětní deskou Johanna Wolfganga Goetha. Přesto jde o místo, kde se na pár hektarech protíná mladý vulkanismus, dějiny geologie a chráněná botanická lokalita, a kde se pod nohama stále občas třese zem.

Jak vlastně sopka vznikla

Titulkový „výbuch plynů“ je zjednodušení, které stojí za rozbalení. Komorní hůrka nevznikla tak, že by se z jezera prostě uvolnil plyn a bouchl. Šlo o skutečnou magmatickou erupci. Žhavá tavenina stoupala z hloubky k povrchu a cestou se v ní uvolňoval oxid uhličitý. Rozpínající se plyn roztrhával magma na kusy, strusku, lapilli, popel. Tyto úlomky, odborně pyroklastika, dopadaly kolem jícnu a vrstvily se do sypaného kužele.

Geofyzikální ústav Akademie věd ČR popisuje aktivitu jako strombolský typ erupce, sérii opakovaných menších explozí, nikoli jednu katastrofickou událost. V závěrečné fázi pak láva protrhla bok kužele a vylila se ven jako lávový proud. Celá epizoda proběhla geologicky rychle, během jediného eruptivního cyklu v pleistocénu.

A to jezero? Nešlo o hlubokou horskou vodní plochu, ale o mělkou sedimentární pánev se slanými a bažinatými partiemi, která se rozkládala na území dnešní Chebské pánve. Postupně ji zanášely říční a jezerní sedimenty, měnil se její tvar i odvodnění. Dnešním nejbližším analogem je nedaleko ležící národní přírodní rezervace Soos s mofetami, slanisky a minerálními prameny, relikt téhož prostředí.

Nejmladší? Ne tak docela

Komorní hůrka bezesporu patří k nejmladším vulkánům v Česku, ale jednoznačné prvenství jí přiřknout nelze. Geologický ústav Akademie věd označuje za nejmladší českou povrchovou sopku Železnou hůrku s datováním kolem 400 tisíc let. A v posledních letech se obraz dál komplikuje: gravimetrické a geofyzikální výzkumy odhalily na Chebsku maarové struktury (výbuchové krátery) u Mýtiny (stáří přibližně 288 tisíc let), Bažiny či Ztraceného rybníka.

Samotné stáří Komorní hůrky je navíc v různých zdrojích uváděno odlišně:

Popularizační karta AOPK ČR uvádí rozmezí 110 až 10 tisíc let.
Odborné geologické práce pracují spíše s intervalem 150 až 400 tisíc let.
Field guide k Chebské pánvi řadí zdejší kužely do rozmezí 0,15 až 0,40 milionu let.

Bezpečně lze říct, že Komorní hůrka je jednou z nejmladších sopek v Česku. Která z chebských struktur je skutečně „ta poslední“, záleží na tom, zda počítáme jen povrchové kužele, nebo i maarové krátery, a na dalším zpřesňování radiometrických dat.

Goethe, Šternberk a spor o původ hornin

Vědecký příběh Komorní hůrky je starý téměř dvě století. Na přelomu 18. a 19. století zuřil v geologii spor neptunistů a plutonistů: jedni tvrdili, že všechny horniny vznikly usazováním z vody, druzí hájili roli ohně a magmatu. Goethe, vášnivý přírodovědec, se o Komorní hůrku zajímal právě v tomto kontextu a podpořil myšlenku prorazit do jejího nitra štolu.

Realizace se ujal hrabě Kašpar Maria Šternberk. Mezi lety 1834 a 1837 byla vyražena průzkumná chodba, která odkryla čedič, přívodní kanál magmatu i vypálené jíly, přímý důkaz sopečného původu. Pro tehdejší českou i evropskou geologii šlo o důležitý argument ve prospěch plutonistického výkladu.

Štola dodnes existuje a je součástí předmětu ochrany národní přírodní památky. Vstup zdobí ozdobný portál s Goethovou pamětní deskou. Veřejnosti se otevírá jen při několika málo akcích ročně, běžně je uzavřená.

Orchideje na strusce a seismografy pod kopcem

Komorní hůrka žije i mimo geologii. Bývalá těžební jáma na sopečnou strusku vytvořila strmé jižní svahy s bazickým, vysýchavým a výhřevným substrátem, mikroklimatický ostrov uprostřed jinak chladnějšího Chebska. Právě tady kvete v květnu vstavač kukačka, chráněná orchidej, která potřebuje otevřený porost a mělké půdy. Péče o lokalitu zahrnuje pravidelné odstraňování náletových dřevin, aby louka nezarostla.

A pod kopcem pracuje seismická stanice Geofyzikálního ústavu AV ČR, součást lokální sítě WEBNET. Západní Čechy jsou geodynamicky aktivní dodnes: probíhají zemětřesné roje, vývěry CO₂ a vědci je spojují s magmatickými procesy hluboko v kůře. Ještě na přelomu roku 2025 a 2026 zaznamenala síť na Chebsku stovky slabších otřesů. Akademie věd nicméně výslovně uvádí, že současné podmínky v zemské kůře nejsou pro výstup magmatu příznivé a erupce se současné generace s velkou pravděpodobností nedožijí.

Jak se tam dostat a co čekat

Komorní hůrka leží přímo mezi Chebem a Františkovými Lázněmi, na souřadnicích 50,1° N, 12,34° E. V dubnu 2026 tu turistické informační centrum Cheb otevřelo novou naučnou stezku se startem u autobusové zastávky Komorní Dvůr. Trasa vede k informačním tabulím, bývalé těžební jámě a portálu štoly.

Na první pohled člověk sopku nepozná. Žádný kouřící kužel, žádná láva. Jen tichý kopec, louka plná trávy a v květnu orchidejí, propadliny po starých důlních dílech a vstup do štoly, která před necelými dvěma sty lety pomohla rozhodnout jeden z velkých sporů evropské vědy.

Článek Komorní hůrka vznikla výbuchem plynů na dně dávného vysychajícího jezera. Je to jedna z nejmladších sopek v Česku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Proslavené modré plameny sopky Kawah Ijen způsobuje hoření sirných plynů unikajících z vulkanických puklin

Veronika Holečková — Wed, 01 Jul 2026 02:26:00 +0000

Fotografie kolující po internetu vypadají jako záběry z jiné planety: modré řeky stékající po temném svahu, obklopené siluetami mužů s košíky na zádech. Právě tyto snímky francouzského fotografa Oliviera Grunewalda z roku 2014 proměnily Kawah Ijen v jednu z nejsdílenějších geologických atrakcí světa. A zároveň zasely jeden z nejhouževnatějších omylů: že na východní Jávě existuje sopka chrlící modrou lávu. Neexistuje. Láva na Ijenu má stejnou červenooranžovou barvu jako kdekoli jinde. To, co hoří modře, jsou sirné plyny, a příběh za tím světlem je daleko zajímavější než virální mýtus.

Chemie za modrým světlem

Na dně kráteru Kawah Ijen se nacházejí desítky fumarol, tedy otvorů, štěrbin a prasklin v zemském povrchu, jimiž unikají vulkanické plyny. USGS je definuje jednoduše jako otvory v blízkosti aktivních sopek, kterými proniká pára a směs plynů z nitra Země. Na Ijenu z nich vystupuje mimo jiné oxid siřičitý a sirovodík o teplotách dosahujících 600 °C.

Jakmile se tyto plyny dostanou do kontaktu s atmosférickým kyslíkem, vznítí se. Hoření síry produkuje charakteristické modrofialové světlo, výsledek elektronové excitace, nikoli barvy roztavené horniny. Plameny šlehají dnem i nocí, jenže za denního světla jsou příliš slabé, aby je lidské oko zachytilo. Teprve po setmění kráter ožije tím, co místní i turisté znají jako „blue fire“.

A pak je tu ta „tekoucí láva“. Část sirných plynů při ochlazování zkondenzuje do kapalné síry. Její bod tání leží kolem 115 °C, takže po svahu skutečně stéká jako žhavá tekutina, a přitom dál hoří modře. Grunewald sám přiznává, že výsledný obraz „dává pocit proudící lávy“. Jenže to, co teče, není roztavená hornina. Je to roztavený prvek s atomovým číslem 16.

Jezero s pH pod nulou

Modré plameny jsou jen polovina ijenovské geologie. Druhou je kráterové jezero, které Guinness World Records eviduje jako největší přírodní hyperkyselé jezero na planetě. Čísla mluví sama:

Rozměry přibližně 1 000 × 600 metrů
Maximální hloubka kolem 200 metrů
Objem odhadovaný na 27,5 až 36 milionů m³ podle roku měření
pH pod nulou
Průměrná teplota vody 37 °C
Vysoké koncentrace kyseliny sírové a chlorovodíkové

Pro představu: objem jezera odpovídá zhruba jedné třistadvacetině oregonského Crater Lake. Ale žádné jiné sopečné jezero na světě nekombinuje tuto extrémní kyselost s aktivními fumarolami a stabilním „blue fire“ na svém břehu. Etiopský Dallol v Danakilské proláklině, který bývá s Ijenem srovnáván, je odlišný systém: hydrotermální pole s gejzíry a solankovými prameny, bez kráterového jezera a bez konzistentně hořících plamenů viditelných pro návštěvníky.

USGS sleduje vulkanickou aktivitu Kawah Ijen od historických zpráv sahajících k roku 1770; od roku 1991 existují pravidelná týdenní data a od roku 2010 širší monitorovací síť. Nejde o nově objevený kuriózní jev, ale o dlouhodobě sledovaný aktivní vulkanický komplex.

Cena za modré světlo

Na svazích kráteru, kde turisté obdivují plameny, pracují muži, kteří je nevidí jako atrakci. Ruční těžba síry na Ijenu probíhá podle National Geographic od roku 1968. Horníci sestupují ke fumarolám, kde soustava keramických trubek (podle geologa Johna Pallistera z USGS je instalovala těžební společnost, podle Grunewalda sami horníci) odvádí sirné plyny po svahu, kde při ochlazování tuhnou do žlutých nánosů.

Muži odlamují kusy ztuhlé síry a nakládají je do bambusových košů. Běžný náklad váží 70 až 100 kilogramů. S ním stoupají po strmé stěně kráteru a pokračují několik kilometrů k výkupnímu místu. Výdělek? Řádově 250 až 350 Kč za cestu, kterou zvládnou dvakrát denně. Ochranné vybavení zpravidla neexistuje, maximálně mokrý hadr přes obličej.

Studie publikovaná v roce 2024 v časopise Toxicology Reports změřila koncentrace oxidu siřičitého na trase horníků: 3,14 až 18,24 mg/m³. Americká agentura EPA přitom stanovuje referenční práh na 1,97 mg/m³. Všechna měřicí místa na trase ho překračovala. Nejčastější akutní potíže horníků jsou podráždění očí a kašel, dále bolesti hlavy, dušnost a kožní problémy. Sirovodík je ještě zákeřnější: ve vyšších koncentracích přestává být cítit, protože paralyzuje čichový nerv.

Jak se tam dostat, a co čekat

Kawah Ijen je oficiálně přístupný turistům. Výchozím bodem je stanice Pos Paltuding, kam se dá dojet z měst Banyuwangi nebo Bondowoso na východní Jávě. Výstup na okraj kráteru trvá hodinu až hodinu a půl. Z Evropy to prakticky znamená přílet do Jakarty nebo Surabaye a pak vnitrostátní přesun na východní cíp Jávy.

Kdo chce vidět modré plameny, musí počítat s nočním výstupem, efekt je vizuálně výrazný až ve tmě. A musí počítat s tím, že kráter není vyhlídková terasa. Vzduch štípe v očích, v hrdle škrábe oxid siřičitý a viditelnost závisí na směru větru. Respirátor není luxus, je to nutnost.

Víc než instagramový zázrak

Kawah Ijen je místo, kde se geochemie, optický klam a lidská dřina protínají na pár stech metrech čtverečních. Modré plameny nejsou ani láva, ani trik, jsou to hořící sirné plyny, které člověk vidí jen proto, že kolem je tma a vzduch je nasycený prvkem, který zároveň ničí plíce mužů, kteří ho každé ráno nosí na zádech. Až příště někde narazíte na fotku „sopky s modrou lávou“, vzpomeňte si, že to světlo má svou chemii, a svou cenu.

Článek Proslavené modré plameny sopky Kawah Ijen způsobuje hoření sirných plynů unikajících z vulkanických puklin se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Apokalypsa v devatenáctém století. Exploze sopky Krakatoa změnila počasí a vlna tsunami brala životy

Lukáš Jírovec — Thu, 18 Jun 2026 13:23:00 +0000

Krakatoa nebyla jen sopka, která vybuchla. Byla řetězem katastrof naskládaných na sebe tak těsně, že pobřežní města neměla šanci zareagovat na jednu, než je zasáhla další. Exploze, kolaps ostrova, tsunami, déšť popela, tma uprostřed dne, a pak měsíce podivných západů slunce nad Evropou. Svět devatenáctého století právě dostal telegraf a mezinárodní vědeckou síť. Krakatoa se stala první katastrofou, kterou planeta sledovala téměř v reálném čase, a zároveň poslední, před kterou nebylo kam utéct.

Třiadvacet hodin zkázy

Erupce kulminovala mezi 26. a 27. srpnem 1883. Nešlo o jeden výbuch; série explozí trvala zhruba 23 hodin a vyvrhla více než 25 kubických kilometrů horniny, popela a pemzy. Zvuk nejsilnější detonace zaznamenali lidé na ostrově Rodrigues v Indickém oceánu, téměř 5 000 kilometrů daleko. Tlaková vlna obletěla zeměkouli několikrát a barografy ji zachytily na stanicích po celém světě.

Pak přišlo to nejhorší. Většina původního ostrova se zhroutila do vyprázdněné magmatické komory. Obrovské objemy materiálu vstoupily do moře a vyvolaly sérii ničivých vln. Pyroklastické proudy překonaly až 40 kilometrů průlivu a zasáhly pobřeží Sumatry; nešlo tedy jen o vodu, ale i o žhavou směs plynu a hornin valící se po hladině.

Vlny, které smazaly města z mapy

Pobřežní město Anjer na Jávě zasáhla vlna kolem půl sedmé ráno. Telok Betong na Sumatře hlásil hladinu vody ve výšce asi 22 metrů (72 stop). Novější odhady pro nejexponovanější místa průlivu mluví o vlnách dosahujících 30 až 40 metrů. Dobové záznamy, které shromáždila komise Royal Society, popisují opakované přílivy a odlivy; ne jednu vlnu, ale několik úderů v řádu desítek minut.

Z Telok Betongu nezbylo podle svědků „nic než voda“. Parní loď Berouw zanesla vlna téměř tři kilometry do vnitrozemí. Přes 36 tisíc obětí padlo převážně na pobřežích Jávy a Sumatry v tehdejší Nizozemské východní Indii. Většina z nich zemřela na následky tsunami, nikoli samotné erupce. Varování nepřišlo. Žádný systém, žádná siréna, žádná šance.

Obloha, která nechtěla zhasnout

Zatímco Sundský průliv počítal mrtvé, jemný sopečný prach a aerosoly stoupaly do stratosféry a začaly měnit podobu oblohy nad celou planetou. V Londýně zaznamenali 26. listopadu 1883 mimořádné soumrakové záře, rudé a fialové pruhy, které trvaly dlouho po západu slunce. Zpráva Royal Society z roku 1888 dokumentuje, že tyto optické jevy zcela nevymizely až do počátku roku 1886, tedy zhruba dva a půl roku po erupci. V Evropě jsou doloženy jednoznačně; pro české země se přímý dobový záznam srovnatelné kvality nepodařilo dohledat, ale vzhledem k celoevropskému rozsahu jevu je pravděpodobné, že i tady lidé viděli nezvyklou oblohu.

Na škále vulkanické explozivity dosáhla Krakatoa stupně VEI 6. Pro srovnání: Tambora v roce 1815 měla VEI 7, tedy řádově větší objem vyvrženého materiálu. Krakatoa ale přišla v době telegrafu a organizované vědy. Royal Society ustavila zvláštní výbor „Krakatoa Committee“, který systematicky sbíral barogramy, záznamy o přílivu, svědectví o zvuku i barvách oblohy z celého světa. Právě tato dokumentovanost z ní udělala nejznámější sopku moderních dějin.

Dítě, které nezapomnělo

Z kaldery po zhroucené Krakatoe začal v roce 1927 růst nový vulkanický kužel. Dostal jméno Anak Krakatau, dítě Krakatoy. A 22. prosince 2018 připomněl, že rodičovský temperament zdědil beze zbytku. Jihozápadní svah Anak Krakatau se zřítil do moře a vyvolal tsunami, která bez jakéhokoli předchozího zemětřesení zasáhla pobřeží Sundského průlivu. Zahynulo přes 430 lidí.

Indonéský meteorologický úřad BMKG později přiznal klíčový problém: automatický varovný systém byl nastaven na tektonická zemětřesení. Kolaps sopečného svahu nevyhodnotil jako hrozbu. Vlna udeřila bez varování.

Od roku 2019 funguje kolem Anak Krakatau lokální monitorovací síť, sedm hladinoměrů, osm mareografů, dvě oceánské bóje, některé stanice do pěti minut cestovního času tsunami od sopky. Existují předpočítané scénáře i postupy pro rychlou výstrahu. Jenže u události v blízkém poli jde pořád o minuty. A minuty jsou přesně to, co pobřeží Sundského průlivu nikdy nemělo dost.

Sto čtyřicet let, stejná rovnice

Mezi rokem 1883 a 2018 se změnilo skoro všechno: satelity, senzory, modely, evakuační plány. Nezměnila se fyzika: sopka u moře, která se zhroutí, pošle vlnu ke břehu dřív, než ji stihne zachytit jakýkoli systém navržený pro jiný typ hrozby. Anak Krakatau je i v květnu 2026 veden ve stavu neklidu na úrovni 2 ze 4 podle Smithsonian Global Volcanism Program. Riziko trvá. Přesné načasování ani sílu příští události předpovědět nelze.

V roce 1883 lidé na pobřeží Sundského průlivu neměli šanci dostat varování. V roce 2018 systém varování existoval, ale nesplnil svůj účel. Dnes je infrastruktura na místě a modely počítají scénáře. Otázka už nezní, jestli přístroje zaznamenají hrozbu. Otázka zní, jestli těch pár minut bude stačit

Článek Apokalypsa v devatenáctém století. Exploze sopky Krakatoa změnila počasí a vlna tsunami brala životy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Činné sopky máme i u nás, skrývají se v malé nenápadné rezervaci

Jana Šrámčíková — Sun, 01 Mar 2026 04:44:00 +0000

Stačí pár kroků po dřevěném chodníku a ocitnete se ve světě, kde země probublává oxidem uhličitým a krajina připomíná severskou tajgu. A najdete tu i dosud aktivní sopky, i když jsou „jen“ bahenní. Národní přírodní rezervace Soos u Františkových Lázní ovšem nenabízí pouze unikátní pohled na minerální slaniště a smrtící mofety, ale i setkání s unikátní přírodou.

Povalový chodník, z něhož sejít nesmíte

Rezervací vede zhruba kilometr a půl dlouhá naučná stezka po povalových chodnících. Ty jsou udělané docela bytelně a jinudy se jednoduše nesmí. A není to žádný rozmar ochranářů. Pod vámi je až sedm metrů silná vrstva křemeliny, vzniklá z usazenin dávných řas a rozsivek, která pokrývá dno dávno vyschlého jezera. A do něčeho takového byste se propadnout opravdu nechtěli.

V zimě bývala oblast uzavřená, dnes je přístupná i mimo sezonu, ovšem jen za příznivého počasí. Ale dejte pozor – námraza na dřevěných chodnících dokáže nepozorným návštěvníkům pořádně zavařit. Bez dobrých bot to tedy nepůjde. Otevření závisí na aktuálních podmínkách, takže se pro jistotu informujte předem.

Bublající mofety a tichá nebezpečí

Největší atrakcí jsou bezpochyby mofety. Bahenní „sopky“, z nichž přes vodu mocně probublává oxid uhličitý. Některé mají průměr až 70 centimetrů a mohou působit opravdu strašidelně. A když v nich někdy náhodou voda vyschne, slyšíte syčení unikajícího plynu.

Mofet je tu mimochodem více než dvě stovky. A nejsou jen efektní, ale i velmi nebezpečné. Stačí si vzpomenout na lekce ze školní fyziky, které říkají, že oxid uhličitý je těžší než vzduch a může vytvořit smrtící past pro drobné živočichy či ptáky, kteří se sem přijdou napít. A mohlo by to platit i pro vás, kdybyste si do blízkosti větší mofety lehli a usnuli.

Lepší tedy bude, když si unikátní rezavé zbarvení půdy a okolní přírodu připomínající severskou tajgu budete užívat pěkně z výšky.

Rostou tu dokonce i orchideje

Soos je ovšem nejen geologický, ale i botanický poklad. Roste tu řada slanomilných druhů, mimo jiné i zajímavá orchidej korálice trojklanná. Rákosové porosty kolem vodních ploch pak poskytují skvělé útočiště vodním ptákům a obojživelníkům.

A milovníci poznání všeho druhu najdou hned u vstupu do rezervace geopark a muzeum s expozicí přírody. Pavilon Dějiny Země například představuje modely druhohorních ještěrů v životní velikosti a velkoplošné reprodukce obrazů Zdeňka Buriana (mimochodem fanoušci jeho obrazů mohou najít podobnou expozici i v galerii Neumannovy vily, která je součástí Safari Parku Dvůr Králové).

Článek Činné sopky máme i u nás, skrývají se v malé nenápadné rezervaci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pod ostrovy Aljašky se může skrývat obří vulkán. Kdyby vybuchl, může smazat z povrchu zemského celou civilizaci

Redakce VědaŽivě — Fri, 12 Sep 2025 02:55:00 +0000

Početné vulkány na Ostrovech čtyř hor, které jsou součástí řetězce Aleutských ostrovů u jihozápadní Aljašky, nejspíš spojuje jeden obrovský kráter vzniklý erupcí supervulkánu. Záhadný a původně neobjevený supervulkán se tak může nacházet právě pod tímto ostrovním řetězem. Je pravděpodobně natolik obrovský, že pokud by vybuchl během posledních několika tisíců let, nejspíš by smazal z povrchu civilizaci po celém světě.

Supervulkán skrytý zrakům i dosavadnímu zkoumání

K objevu, dosud nepotvrzenému, vedlo hned několik indícií, které spolu na první pohled nesouvisejí. Slovy kriminalistiky nebyla nalezena vražedná zbraň. A upřímně, celá soustava na ostrovech zatím vypadá jako běžné seskupení vulkánů, konkrétně šesti sopek. Jenže když se dostupné informace dají dohromady, přesvědčivě ukazují na existenci rozsáhlého kráteru (tzv. kaldery) s průměrem asi 20 kilometrů.

Vrcholky existujících sopek jsou uspořádány do kruhu a mapování mořského dna pocházející převážně z 50. let ukazuje hřbet ve tvaru oblouku a současně jámu ve středu prstence o hloubce asi 130 metrů. Obojí naznačuje, že viditelné vulkány jsou vlastně součástí jedné obří kaldery, která byla zformována explozí a vyprázdněním velké magmatické komory, tzv. krbu. Satelitní snímky, analýza vulkanických plynů a také vzory mikrootřesů nahrávají stejnému závěru.

Další hledání skrytého supervulkánu

Výskyt mikrootřesů badatele nepřekvapil, protože například Mount Cleveland je jednou z nejaktivnějších sopek na těchto ostrovech. Jenže dosah otřesů byl mnohem větší, než by odpovídalo vulkánům, které vidíme jen na povrchu. Kontext ústředního kráteru by tak dával dokonale smysl. Častým znakem kalder jsou dosud aktivní sopky na jejich okrajích, vycházející ze společného magmatického krbu. Mount Cleveland by do takového scénáře zapadal.

Od roku 2001 vybuchl asi 70krát a tato úroveň kontinuální aktivity je typická právě pro vulkány ohraničující kaldery. Skládání důkazů dohromady je kvůli vzdálené a složité, převážně podvodní lokalitě veliká výzva, kromě toho nové sopečné depozity zakrývají ty staré. Různé studie poskytují odlišné linie důkazů pro podporu teorie supervulkánu, ale žádná je dosud nedokázala spojit do uceleného obrazu. To je tedy cílem budoucího zkoumání.

Zdroj: Science News

Článek Pod ostrovy Aljašky se může skrývat obří vulkán. Kdyby vybuchl, může smazat z povrchu zemského celou civilizaci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nejhorší rok v historii: V roce 536 přestalo svítit slunce

Redakce VědaŽivě — Sun, 28 Apr 2024 02:32:00 +0000

Pokud máte pocit, že nejhorší rok v dějinách lidstva jsme prožili v roce 2020, není tomu tak. Dokonce se za nejhorší rok v historii nedá považovat ani počátek druhé světové války v roce 1939 nebo epidemie španělské chřipky v roce 1918. Všechny tyto historické události totiž s přehledem strčí do kapsy rok 536. Tehdy totiž doslova přestalo svítit slunce.

Nejhorší rok v dějinách lidstva

Vědci doposud nemají stoprocentně jasno, co nejhorší rok v historii způsobilo. Možnou teorií je dopad mimozemského tělesa. Většina vědců se však spíše klaní k teorii o masivním výbuchu některé sopky. Každopádně se jednalo o událost, která lidstvo v roce 536 uvrhla do rok a půl trvající doby temna. Ať už se jednalo o mimozemské těleso nebo sopku, důležitý byl masivní oblak sazí a prachu, který se vznesl do atmosféry. Na rok a půl tak bránil průniku slunečního svitu na Zemi. Během této dob se celá planeta ochladila zhruba o dva stupně.

To mělo katastrofální dopad na zemědělství, které v té době představovalo podstatný zdroj obživy většiny lidí. Po tisících letech tak na Zemi nastalo jedno z nejchladnějších období. Mráz spolu s nedostatkem slunečního svitu zabíjel nasazené plodiny a několik světových civilizací zachvátil krutý hladomor.

Hladomor, nemoci a kolaps

Nejhorší rok v dějinách tak významně přispěl ke kolapsu některých národů, včetně Byzantské říše. Hladomor totiž následovala politická nestabilita. Když nemohli lidé pěstovat plodiny, neměli co jíst, ale také neměli z čeho odvádět daně. Díky tomu celý ekonomický systém tehdejších říší zamrzl a výrazně přispěl k jejich následnému zániku.

Aby toho nebylo málo, nastala v roce 536 také epidemie dýmějového moru. Lidé se před zimou schovávali v uzavřených místnostech společně s nakaženými krysami. V takových podmínkách se moru velmi dařilo. Jenom v Byzantské říši moru podlehlo přes 50 milionů lidí.

Spolehlivé záznamy

Důkazy o nejhorším roce v dějinách vědci objevili v těch nejspolehlivějších záznamech lidské historie – v letokruzích stromů. Letokruhy stromů dokáží podat poměrně přesné svědectví o stavu planety v konkrétním roce. Kruhy, které odpovídají roku 536, tak jasně potvrzují, že se jednalo o nejhorší rok vůbec. Jejich tenký proužek svědčí o extrémně nízkých teplotách, které v tom roce panovaly.

Svědectví stromů pak následně potvrzují i ledovce. Ve vrstvě, která odpovídá danému roku, vědci našli stopové množství vulkanického skla, které potvrzuje teorii o masivním výbuchu sopky. Můžeme jen doufat, že se k současným událostem nepřidá i podobná katastrofa.

Článek Nejhorší rok v historii: V roce 536 přestalo svítit slunce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Zákaz vstupu obyčejným smrtelníkům: Jaká je záhada ostrova, na kterém stojí jen jeden jediný dům

Redakce VědaŽivě — Mon, 09 Jan 2023 03:39:42 +0000

Surtsey je sopečný ostrov ve vodách Atlantiku a nachází se asi 30 kilometrů od Islandu. Bez účasti jakékoli techniky nebo člověka vyklíčilo v jeho ekosystému rajče. Místo vzniklo velkou sopečnou erupcí, která počala v roce 1963 a v hloubce krásných 140 metrů. Tím došlo ke vzniku tohoto drobného zázraku přírody. Hlavní zájem o něj – poměrně logicky – mají vědci a badatelé z celého světa. V čem je vlastně ostrov s jediným domkem tak podivný?

Místo čistě pro vědecké pozorování

Surtsey tak vznikl střetem mocné sopky a obdobně mocného oceánu. Z tohoto střetu se v roce 1967 zrodil ostrov o velikosti 2,7 kilometrů čtverečních. Příroda však následně opět ukázala svou moc, sílu a vůli. Působení eroze a větrů totiž postupem času ostrov „obrousilo“, takže dnes má jen 1,3 kilometrů čtverečních. Zájem vědců o tento záhadný úkaz se tím však nijak nesnížil. Ostrov je pod ochranou UNESCO a mohou sem pouze vybraní experti.

Jedná se především o vulkanology, biology a botaniky. Hlavní náplní jejich činnosti je zkoumání toho, jak vzniká a funguje ekosystém, který je zcela prost lidského zásahu. V současné době na Surtsey roste asi 70 druhů rostlin, žije tu také hmyz, tuleni a různé druhy ptáků. Uprostřed je pak jediný dům, kde spí právě přítomní vědečtí pracovníci. Před vstupem musí být každý důkladně očištěn a prozkoumán, aby prostředí nijak nenarušil.

Zahubení rajčete

Přes všechna tato opatření si však příroda našla cestičku a na ostrově vyrostlo rajče, což přítomné i další vědce značně překvapilo. Rostlina byla následně odstraněna, aby se nestala invazivním druhem. Jinak by totiž hrozilo narušení místní jedinečné flóry. Celkově jsou známky lidské činnosti na ostrově zcela minimální, jen ty nutné pro vědecký provoz. Kromě zmíněného domu pro vědce – případně trosečníky – je tu heliport a maják.

Ten byl postaven v roce 1977 a v roce 2007 měl být původně odstraněn. Protože se ostrov sám nachází daleko od lidského osídlení a přístup sem je kontrolován, jsou možnosti poškození místního prostředí skutečně velmi malé. Ostrov nebyl nikdy lidmi trvale osídlen, v chráněné zóně kolem něj však docházelo k výlovu ryb, a to i přes ustanovený zákaz. Krom rybolovu je zakázáno i potápění, které ruší živočišné druhy v místních vodách.

Místo, které pomalu, ale nejspíš nadobro mizí

Dále platí zákaz zanášení nových druhů směrem na ostrov, zanechávání odpadu a také přinášení nových minerálů nebo půdy odjinud. Když skončily „porodní“ erupce, byl kolem ostrova badateli zaveden systém souřadnic, který pomáhal s měřením pobřeží a rozlohy. Doba 20 let od vzniku pak jasně prokázala, že se ostrov pomalu propadá a ze své výšky ztratil už víc jak metr. Pokles byl stanoven na 20 centimetrů za rok, postupně se ale zpomalil.

V 90. letech 20. století činil jen 1–2 centimetry za rok. Na tom se podílí více faktorů, jako stlačení sedimentů a klesající litosféra. Každý rok ostrov ztrácí asi 10 000 metrů čtverečných povrchu, rychlost eroze se však má v budoucnu snižovat. Vítr i proudy momentálně odnáší jen snadno dostupný materiál a tuhá láva zde stále zůstává. I tak ale ostrov za několik stovek let nejspíš zcela podlehne a zanikne jako další malá území.

Článek Zákaz vstupu obyčejným smrtelníkům: Jaká je záhada ostrova, na kterém stojí jen jeden jediný dům se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Na celém světě je více jak milion potenciálně aktivních podmořských sopek. Co by následovalo, kdyby vybuchly všechny najednou?

Redakce VědaŽivě — Mon, 19 Dec 2022 03:45:00 +0000

Nic vás nemůže připravit na zkázu, která se nevyhnutelně blíží. Ale proč by se vlastně voda stala toxickou? Jak by celá planeta následně změnila svůj tvar? A co by se stalo se všemi pobřežími napříč světem? Hodně existujících sopek sedí na vrcholku tektonických desek. Tam celou dobu vytváří větší a větší tlak, až jsou konečně připraveny k pořádné explozi. Vědci obecně odhadují, že 4 z 5 vulkanických explozí se odehrají pod vodou.

Když se dají do pohybu všechny najednou

Ale aby nastala skutečná apokalypsa, potřebujeme probudit i ty, které spí déle jak 10 000 let. Nejvíce této aktivity se projevuje ve středu Atlantiku, kde tito obři trhají planetu na kusy. Nicméně podmořské sopky reálně nevybuchují tak ohromujícím způsobem. Místo toho jen lávou zaplavují mořské dno a ovlivňují tak tuto krajinu. Jakmile by těchto víc jak milion podvodních sopek vybuchlo, stala by se voda velmi rychle kyselou.

To všechno díky naprosto devastujícímu množství oxidu uhličitého. Veškeré organismy v takovém prostředí velmi rychle zemřou. Dojde tudíž k zásadnímu přetržení celého potravního řetězce. Jenže jak by to vlastně ovlivnilo život na pevnině, potažmo nás? Láva by v první řadě neustala a zakrátko bychom tu měli nové pevniny. Po celém světe by tak z vody mohly vystupovat ostrovy i celé nové kontinenty s poloostrovy.

Likvidace celého potravního řetězce

Podle odborníků je to totožný proces, kterým vznikl před 70 miliony let Island. Pokud by ale magma ve svém příkonu neustalo, mohla by území zase rychle zaniknout. Hlavně kvůli erozi z větru a mořských vln. Cokoli, co by tomuto procesu odolalo, by bylo zakrátko pokryto vrstvou popela. A ostrovy hrají klíčovou roli pro odpočinek i množení migrujícího ptactva. Ve vulkanické půdě pak mohou začít prosperovat nové mikroskopické organismy.

Pokud by ale podvodní vulkány vybuchovaly stále, uvolněný popel by zabránil ptákům i organismům najít v těchto oblastech použitelný domov. A devastace by tím rozhodně neskončila. Jedovaté sloučeniny by se rozšířily po celých kontinentech. V roce 2009 vystřelila erupce v souostroví Tonga popel až na ostrovy vzdálené 63 kilometrů. Uvolněný tlak by navíc způsoboval četné tsunami, které by bez zábran devastovaly veškeré pobřeží.

Vlny, zemětřesení a zkáza kontinentů

Podmořské posuny půdy by mezitím dál likvidovaly místní krajinu. Všechna láva a popel by naprosto změnily tvář vodního prostředí, čemuž by se mnoho organismů nedokázalo přizpůsobit. V horké vodě by se živočichové doslova uvařili. Jejich zuhelnatělé pozůstatky by pak plavaly na hladině jako připomínka hlubinného nebezpečí. V okolí erupcí by byly také zničeny veškeré ostrovy. Příkladem budiž starý vulkán Marsili ve Středomoří.

Ten se během erupce zhroutil a následky byly strašné. Takto vzniklá tsunami by dokázala zaplavit pobřeží celé Itálie, a to je jen jedna sopka. Veškerá uvolněná tektonická energie by způsobila ještě další zemětřesení i vlnění. Bez ohledu na to, kde žijete, byste před tímto scénářem nebyli v bezpečí. Každý kontinent by totiž mohl být zničen zespoda pohybem tektonických desek. I města ve vnitrozemí by dopady silně pocítila.

https://www.youtube.com/watch?v=0XPD_akfAs0

Článek Na celém světě je více jak milion potenciálně aktivních podmořských sopek. Co by následovalo, kdyby vybuchly všechny najednou? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Miliony mrtvých hladem. V 6. století nad severní polokoulí rok a půl téměř nesvítilo slunce

Redakce VědaŽivě — Sun, 25 Sep 2022 02:54:00 +0000

V historii existuje mnoho okamžiků, kdy se lidstvo muselo vypořádat s extrémními situacemi. Jedna z nich se mohla podobat deváté egyptské ráně, kdy se země na 3 dny ocitla bez slunce. Ovšem to, s čím se lidé museli vypořádat v roce 536, bylo ještě horší. Slunce se neukázalo rok a půl a ve slabší formě katastrofa pokračovala desítky let. O událostech existují písemné záznamy. Vědci v posledních letech přicházejí na to, co se na Zemi vlastně stalo.

Lidská těla nevrhala stín

Podle zaznamenaných událostí se nad celou Evropou, ale nejen tam, vznášela jakási mlha. Například byzantský historik Procopius tvrdil, že slunce sice vydává světlo, ale to je chladné jako měsíc. Římský politik Cassiodorius zase ve svých poznámkách psal, že ani v poledne nevrhala lidská těla na zem žádný stín. Slunce údajně mělo namodralou barvu, a když byl na obloze vidět Měsíc, ztratil svůj obvyklý lesk.

Podobné historky vědci dlouhou dobu nebrali příliš vážně. V posledních letech ale zjistili, že se pravděpodobně zakládají na pravdě. To, co se v 6. století stalo, se vlastně podobá událostem po výbuchu sopky Tambora v roce 1815. Ta zdevastovala nejen stovky kilometrů okolí svého kráteru, ale vyvrhla obrovské množství popela, který pak ovlivnil klima téměř na celé Zemi. I tehdy nastaly události zaznamenané jak v Evropě, tak Severní Americe, jimž se říkalo „rok bez léta“.

Podle všeho je za vším opět erupce vulkánu. Ale tentokrát ne v Indonésii, ale na Islandu. Ta nejspíše vyvrhla vysoko do atmosféry obrovské množství prachu, který blokoval sluneční svit. Vědci před nedávnou dobou zkoumali letokruhy starých stromů v Irsku. Zjistili, že se opravdu muselo stát něco zvláštního. Podle všeho byly letní teploty v té době o zhruba 15 stupňů Celsia nižší, než bylo obvyklé. To mělo na ekosystém, a především na lidstvo závislé na zemědělské produkci katastrofální dopady.

Výbuchů bylo nejspíše více

Podle všeho se nejednalo jen o erupci v roce 536. Vulkán nejspíše explodoval i v roce 540 a poté v roce 547. Nastalo období, kterému vědci nyní říkají malá antická doba ledová. Klima bylo podle všeho nad Evropou ovlivněno až do roku 660 a ve střední Asii pravděpodobně ještě o 20 let déle. Vědci se domnívají, že toto období bylo pro lidskou civilizaci jedno z nejtěžších a muselo si vyžádat velké ztráty na životech.

Aby toho nebylo málo, v roce 541 v Byzantské říši a jejím okolí vypukla epidemie moru. Ta ve spojitosti s chladem a hladem zabila asi polovinu tehdy nejvyspělejší říše známého světa. Podle výzkumníků jsou zatím známé jen některé důvody událostí z 6. století. Je dokonce možné, že se vyskytly i další erupce vulkánů nebo jevy, o kterých zatím nevíme. Výzkum stále probíhá. Jeho výsledky mohou vědcům dát odpovědi na to, co by lidstvu hrozilo v případě podobné přírodní katastrofy.

Článek Miliony mrtvých hladem. V 6. století nad severní polokoulí rok a půl téměř nesvítilo slunce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

„Rok temnoty“ – nejhorší období v historii lidstva. O globálním kataklyzmatu 536 přitom slyšel málokdo

Redakce VědaŽivě — Wed, 15 Jun 2022 02:13:00 +0000

Lidstvo má s kataklyzmaty své zkušenosti a z událostí roku 536 až mrazí. Mnozí dokonce považují tento rok za nejhorší v historii, jelikož svět tehdy svázala dlouhá a krutá zima. Věda tomu říká „rok temnoty“. Teplota vzduchu prudce klesla a vše zahalila hustá neprostupná mlha, kterou téměř nepronikly sluneční paprsky. Strašlivé klimatické události zasáhly celé území Evropy, dále drtivou většinu Asie a také ostatní země Středního východu.

Událost v očích historiků

Současný historik Michael McCormick, soustředící se na studium období středověku, prohlásil, že rok 536 zůstane zapsán jako jeden z nejpochmurnějších v historii lidstva. Jan z Efesu, církevní vůdce a historik z 6. století, napsal, že Slunce pohaslo a Zemi pokryla tma na dlouhý rok a půl. Doba mezi lety 535 a 536 byla poznamenána celou řadou přírodních katastrof. Lidé tehdy přestali věřit, že se tma někdy rozplyne a oni znovu uvidí jasné sluneční světlo.

Hladomor a miliony obětí

Globální klimatická krize spustila řetězec historických událostí, které zcela změnily další průběh lidských dějin. Kvůli tehdejší „věčné zimě“ a s ní související neúrodě zuřil po celém světě těžký hladomor. Vyčerpaní, slabí lidé se stávali oběťmi různých nemocí. Nejznámějším postrachem té doby byl Justiniánský mor. Strašná doba se podepsala na životech téměř 100 milionů lidí napříč všemi oblastmi kolem Středozemního moře.

Vědci se domnívají, že tak ostrý chlad vyvolal někde na východě mutaci morového bacilu. Údajně by se mělo jednat o Čínu, nevylučuje se však i Tibet. Během pár let se mor spolu s všudypřítomnými krysami dostal i do Evropy. Předtím kosil Persii, Blízký východ a Byzanc. Pandemie dýmějového moru, která je svým rozsahem naprosto děsivá, byla pro lidstvo těžkou ranou. V Konstantinopoli podle záznamů očitých svědků událostí denně umíralo několik tisíc lidí. Došlo to tak daleko, že mrtvé už neměl ani kdo pohřbívat.

Rok temnoty a věčné zimy

Jan z Efesu není jediným kronikářem, který toto klimatické kataklyzma popsal. O podivných přírodních událostech se v roce 536 zmiňuje i významný byzantský učenec a historik Prokopios. Považoval to za extrémně špatné znamení, předzvěst budoucích tragických událostí. Prokopios napsal, že slunce připomínalo v té době spíše Měsíc. Bylo zcela bez tepla a jeho svit byl velmi mdlý. Další kronikář 6. století, Zachariáš z Mytiléné, zmínil událost ve svých spisech zvaných „Temné slunce“.

Tito tři učenci nejsou jediní, kdo popisoval události té doby. Hovořily o nich i četné texty dalších historiků z různých zemí. Všechny uváděly, že lidstvo je na pokraji zkázy. Kroniky těch časů ukazují hrozné statistiky. V té době zemřelo více než 80 % veškerého obyvatelstva planety. Přeživší byli nuceni jíst mrtvé. Nezůstali téměř žádní ptáci ani zvířata, vše pohltila věčná temnota.

Co tuto katastrofu způsobilo?

Věda na tuto otázku nezná přesnou odpověď. Existuje několik teorií. Jedna z nich říká, že to byly následky dopadu obrovského asteroidu nebo komety. Někteří věří, že kosmické těleso spadlo do vody, což by vysvětlovalo nepřítomnost kráteru. Mnoho geologů tento názor podporuje. Výzkum v této oblasti zahrnuje studium ledových jader z Grónska. Svědčí o tom, že období kruté zimy skutečně existovalo. Píše se taktéž o sopečné erupci, jelikož sopečný popel mohl způsobit utlumení slunečního světla.

Globální klimatické kataklyzma z roku 536 se skutečně odehrálo. Mělo to hrozné následky pro lidi a planetu jako celek. Bohužel toto období nebylo dosud vědci dostatečně prozkoumáno. Učebnice dějepisu o něm mlčí a přednášky se nekonají. Důvodem je možná fakt, že se lidstvo jednoduše bojí přiznat skutečnost, že nemá plnou moc. Bez ohledu na úroveň technologického pokroku a vlastní představu o tom, jak mocný člověk je, rozhodně není všemocný. Alespoň ne tváří v tvář přírodním silám a zákonům přírody.

Která doba by podle vás mohla těmto hrozným událostem konkurovat?

Zdroj: Science

Článek „Rok temnoty“ – nejhorší období v historii lidstva. O globálním kataklyzmatu 536 přitom slyšel málokdo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

8 pozemských míst, kde je život extrémně nebezpečný. Je obtížné uvěřit, že tu někdo trvale přebývá a denně bojuje s přírodou

Redakce VědaŽivě — Tue, 12 Apr 2022 02:45:00 +0000

Pod pojmem domov a bydlení si člověk obvykle představí nějaké pohodlné místo. Takové, kde se bude muset starat jen o běžné věci a nebude trpět stálým strachem, co přinese budoucnost. Někteří ale volí zcela opačný stav, například ve studené tajze vzdálené asi 4 800 kilometrů od Moskvy. V hlubinách Sibiře se tu nachází město Verchojansk s nejnižší naměřenou teplotou mínus 67,6 stupňů Celsia z února 1982.

Nejstarší město a ohnivá hora Merapi

Verchojansk je nejstarší město v oblasti za polárním kruhem a má pouhých 1 122 obyvatel. Jedná se o nejchladnější město světa, jinak známé také jako „pól chladu“. S touto přezdívkou lze jen obtížně polemizovat. V období od září do března sem slunce svítí nejvýše 5 hodin za den, v zimě se teploty málokdy dostanou nad mínus 40 stupňů Celsia. Opačným extrémem je pak ohnivá hora Merapi v Indonésii.

Sopka na ostrově Jáva je stále aktivní a i během těch nejklidnějších období se z ní stále valí hrozivý kouř. Ten stoupá z „Ohňové hory“, jak zní v překladu anglická verze názvu, až do výšky 3 kilometrů. Když v roce 1974 explodovala, došlo ke zničení dvou vesnic a zahynulo několik turistů i vulkanologů. Jejich hroby lze najít přímo na úpatí. Další erupce tohoto vulkánu přišla v roce 2010 a vyžádala si 353 životů a evakuaci dalších 350 tisíc lidí.

Terč 4 bouří najednou a jezero smrti

Pobřežní město Gonaïves na Haiti si v srpnu 2008 „užilo“ hned 4 bouře najednou. Nejdříve subtropickou Fay, za ní hurikán Gustav, pak hurikány Hannu a Ike. V důsledku ničivých větrů bylo prakticky odplaveno do moře, většina města je pod bahnem nebo ve vodě, někde do výšky 3,5 metru. Ztráty na životech dosáhly 500 obětí, rok 2008 ale nebyl tím nejsmrtelnějším. V roce 2004 se projevil hurikán Jenny a pohřbil 3 000 obyvatel.

Jezero Kivu leží mezi Kongem a Rwandou a jde o jedno z Velkých afrických jezer s plochou 2 700 kilometrů čtverečných a hloubkou někdy až 480 metrů. Pod jeho krásnou hladinou však číhá smrt v podobě ložisek oxidu uhličitého a 55 miliard kubíků metanu. To je smrtící kombinace, protože jakékoli vulkanické projevy nebo zemětřesení mohou vést k ničivému výbuchu. Dva miliony lidí z okolních území tak žijí v neustálém strachu.

Pomíjivé Maledivy a město hurikánů

Desetina území Malediv se stala v roce 2004 neobyvatelným. Maledivy jsou řetězem 20 atolů složených z 1192 korálových ostrovů. Po tsunami v Indickém oceánu však zahynulo přes 80 lidí a třetina obyvatel zůstala bez střechy nad hlavou. Ohrožení ostrovů tím ale nekončí, za pár dekád může být území zcela pod vodou. Ani v současné době totiž žádný z těchto ostrovů nedosahuje nad hladinu moře o více než 2,5 metru.

Tropický ráj Kajmanských ostrovů leží v Karibiku, 240 kilometrů na jih od Kuby. Většina turistů sem jede za potápěním a nedotčenými plážemi. Největší ostrov Grand Cayman se ovšem proslavil z jiného důvodu. Je znám jako „město hurikánů“, jelikož každých 2,16 roku trpí těmito živly, a to víc než jiné oblasti Atlantiku. Bouře Ivan z roku 2004 zničila skoro 80 % všech budov a na několik dní připravila o vodu a elektřinu 40 000 obyvatel tohoto místa.

Ulička tornád a mizející oáza

Podél dálnice US I-44 spojující v USA stát Oklahoma s městem Tulsou žije přes milion obyvatel. Každé jaro se tu setkává chladný suchý vzduch z hor a teplé vlhké větry od oceánu, což nevyhnutelně vede k formaci ničivých vírů. V květnu 1999 se Oklahomou, Texasem a Kansasem prohnalo neuvěřitelných 70 vichřic najednou. Nejničivější z nich v Oklahomě srovnala se zemí 1 700 domů, poškodila dalších 6 500 budov a zabila přes 40 lidí.

Kdysi úrodné místo oázy Minqin v Číně prochází poměrně bouřlivým obdobím, protože je tato oblast stlačena mezi dvě pouště. Dekády sucha a mizející řeky způsobují, že se k regionu blíží písek jak z jihovýchodu, tak i severozápadu. Od roku 1850 na tomto území poušť pohltila přes 160 kilometrů čtverečních, současně se populace rozrostla na víc jak 2 miliony lidí z původních 860 000. Rozsáhlá poušť postupuje dál, a to tempem cca 10 metrů každý rok.

Které z těchto míst byste chtěli navštívit nebo jste už navštívili?

Zdroj: Science

Článek 8 pozemských míst, kde je život extrémně nebezpečný. Je obtížné uvěřit, že tu někdo trvale přebývá a denně bojuje s přírodou se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Hurikán a aktivní sopka, dva živly děsivé samy o sobě. Jak by to vypadalo, kdyby se spolu setkaly?

Redakce VědaŽivě — Wed, 05 Jan 2022 04:23:00 +0000

Karibský ostrov Montserrat je domovem stratovulkánu Soufrière Hills, který byl hurikánem zasažen už dvakrát. Prvně skoro přímo hurikánem Irma o síle 5 a následně opravu přímo bouří Maria o stejné síle. Vrchol vulkanické činnosti byl naštěstí tuto sezónu více hlasitý než explozivní. Ani během bouří nebyly ohlášeny problémy spojené přímo se sopečnou činností. Kolize protikladných sil odhaluje drastické scénáře, jak upřesňuje David Nolan.

Co se stane, když se srazí oheň a voda?

Přestože neexistuje záznam střetu hurikánu nebo supertajfunu s takovou sopkou, vulkánu je v této tropické oblasti dostatek. Jen v Karibiku celá dvacítka, takže bouře tu mohou trhat věci na kusy. A podle posledních důkazů rostoucí teplota klimatu tyto větry jen zesiluje. Nikdo přesně neví, co by se stalo při přímém střetu, ale nejspíš by ani jedna základní síla nepřevážila nad druhou. Událost by každopádně byla smrtící pro kohokoli v dosahu.

Podle některých meteorologů i geologů by kolize vypadala jako souboj dvou goril. Hodně rámusu, třesoucí se země a pak by se každá vydala svou cestou. Vulkán by v této bitvě asi moc velký zářez neudělal. „Přestože jde o obrovskou sílu, nemůže se rovnat rozsahu hurikánu“, podotýká David Nolan z univerzity v Miami. „Stěna bouře má většinou rozsah nějakých 40 kilometrů, vulkán obsáhne ve vzestupném proudu nejvíce dvou.“

Jako skvrna na čelním skle

Ve výsledku nezanechá jakákoli aktivita, která by měla narušit hurikán, výrazné následky a s pohybem bouře se záhy ztratí. Pro lepší představu by to bylo jako jedna skvrna někde na čelním skle auta. Existuje nicméně podmínky, za kterých by tato kombinace mohla být podstatně horší. Obrovské teplo z lávy (1 200 Celsia) by mohlo tropickou cyklonu posílit. Díky teplejším mořím už hurikány sílí, tohle by byl další impuls.

A přesně v ten moment vybuchující vulkán by mohl oblasti uvnitř bouře dočasně narušit. Oblaka popela vystřelená do atmosféry mohou pozdržet nebo naopak zrychlit deště. Podle jednoho z výzkumů přispívá prach k větší bleskové aktivitě. Právě velké erupce generují v černých mracích výraznou bleskovou aktivitu. Ještě horší možností je pak podvodní vulkán, protože může ovlivnit mnohem větší oblast kvůli dostatku vody.

Jako plotna pod hrncem

Ponořený aktivní vulkán může ohřát vodu nad sebou dostatečně na to, aby spustil supertajfun nebo hurikán o síle 5. Ohřev už tak teplých vod v tropických oblastech bude bouře nadále zesilovat a to v kratším čase. Může tak dojít až k formaci hyperkánu (hypercane), tedy bouři, při které vítr dosahuje až rychlosti zvuku (343 metrů za sekundu v suchém vzduchu). Musela by ovšem současně nastat celá řada okolností, aby k takovému úkazu opravdu došlo.

Podmořská sopka by musela být dost velká i žhavá, aby zahřála stovky kilometrů vody na hladině až na 50 stupňů. Normální dynamika počasí už by to pak zařídila a teoreticky je to tedy možné. Stejně tak může nastat situace, kdy právě hyperkán dostane do stratosféry tolik vody, že zakryje slunce a způsobí dlouhotrvající globální zimu. Podle jiných badatelů by ovšem vyhlídky byly mnohem méně děsivé a jednotlivé složky by se narušily navzájem.

Hurikány děsivé i bez vulkánů

Výrazné zásahy sopek bouřemi mohou mít i tak devastující následky. Jenže obětí by v takovém případě bylo hlavně prostředí pod horou a kdokoli v něm. Tohle se často děje i v případě slabých hurikánů, kdy se déšť vsákne do obrovských ložisek popela na úpatí sopky. Pak se nánosy uvolní v podobě černého bahna zvaného lahar, které teče rychlostí skoro 200 kilometrů v hodině. Všechno v jeho cestě je okamžitě obaleno.

Bouře mohou mít ale i pozitivní efekt a fungovat například jako vzduchový filtr. Při erupcích se může hodně popela zachytit právě ve vodě hurikánu. Prakticky okamžitě se pak dostane na zem, místo aby zůstal rozptýleny v ovzduší. Nahoře by se totiž pohyboval po celé planetě, odrážel světlo zpátky do vesmíru a dlouhodobě ovlivňoval teploty. Snah bude tedy ještě dlouho trvat současná situace a na hyperkán nikdy nedojde.

Kdy a kde jste zažili opravdu silný vítr? Co všechno poškodil?

Zdroj: TheAtlantic

Článek Hurikán a aktivní sopka, dva živly děsivé samy o sobě. Jak by to vypadalo, kdyby se spolu setkaly? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Led jako záchrana starověké populace před suchem? Naši předci ho používali vskutku nevšedním způsobem

Redakce VědaŽivě — Tue, 06 Jul 2021 03:23:00 +0000

Domorodí obyvatelé amerického Nového Mexika měli pro život velmi těžké podmínky. Tamní prostředí je známé svým suchem a extrémními teplotami. Proto aby tenkrát přežili, uchýlili se k velmi zajímavé technice. Používali led ukrytý v sopečných jeskyních, aby získali životodárnou vodu.

Uhlí jako stopa našich předků

Vědci z Arizonské univerzity v Tucsonu přišli se zajímavým objevem. Antropologická analýza zjistila, že starověcí obyvatelé Nového Mexika využívali vulkanicky vytvořené jeskyně pro získání vody z ledu. Ledová pokrývka mohla v těchto přirozených prostorech vydržet až 800 let. Pátrání dále uvádí, že naši předkové byli velmi vynalézaví a zároveň i praktičtí, neboť tento systém práce byl mezi generacemi dlouho udržován.

Veškeré zdroje těchto informací pochází z vědecké expedice z roku 2017. Původním záměrem bylo jen rutinní měření ledu v jeskyni, ale při hlubším zkoumání byly objeveny stopy uhelných skvrn. Nánosy dřevěného uhlí jasně značily, že jsou pozůstatkem lidské činnosti. Takto hluboko v jeskyni by totiž samy od sebe nevznikly.

Led jako nástroj pro přežití

Následné podrobné zkoumání v laboratořích přispělo k tomu, že stáří nálezu bylo odhadováno na letopočty 150 př. n. l. až 950 našeho letopočtu. To jen potvrdilo teorii, že tamní lidé tenkrát používali led na výrobu vody, protože tato etapa byla poznamenána výrazným suchem a vysokými teplotami. Vzrušující bádání ukázalo, jak důmyslný systém byl využíván. Jeskyně byla plná propojených chodeb, kde starověcí obyvatelé pracovali, a dokonce vyráběli jednoduché hliněné nástroje a nádobí.

Jedinou výraznou kaňkou na celé práci je ztráta cenných informací způsobená místním klimatem. Vysoké teploty Nového Mexika zapříčinily, že asi třiceticentimetrová vrstva ledu byla roztopena, tím pádem jsme přišli o další informace, které by posloužily ke zkoumání života našich předků. Nicméně i tak jsme získali zajímavý náhled na způsoby, jakými tehdejší domorodci přežívali.

Zdroj: Live Science

Článek Led jako záchrana starověké populace před suchem? Naši předci ho používali vskutku nevšedním způsobem se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nedávné masivní výbuchy Etny byly vidět i ve vesmíru. Rozmary sicilské sopky zachytily vesmírné družice

Redakce VědaŽivě — Wed, 16 Jun 2021 03:55:00 +0000

Etna, jedna z nejznámějších a nejčinnějších sopek na světe, se opět probudila k životu. Její nedávné erupce byly tak masivní, že je zachytily i satelitní snímky družic ve vesmíru. Tento jev není sice zcela ojedinělý, podobné situace se odehrály již dříve, přesto se jedná o nebývale zajímavou událost, která stojí za pozornost.

Proudy lávy viditelné až do vesmíru

Etna je nejaktivnější sopkou v celé Evropě, v eruptivním stavu se nachází už od roku 2011. Nejnovější série výbuchů odstartovala 16. února. Od té doby se zde objevuje pravidelná sopečná činnost, která neustává. Během erupcí vystřelovaly lávové fontány vysoko na noční oblohu a dosahovaly výšky 700 metrů, později dokonce okolo jednoho kilometru. Vulkanologové z italského Národního geofyzikálního a vulkanologického institutu tvrdí, že se jedná o nejsilnější činnost Etny v novodobé historii.

Série sopečných výbuchů Etny byly tak silné, že je zaznamenaly i družice patřící americké vesmírné společnosti NASA. Ty zkoumaly obrovské množství popela, kouře a lávy, které sopka chrlila směrem do nebe. Jedna z družic pořídila přirozený barevný pohled na sopku, který byl překryt infračervenými daty, aby ukázal teplé oblasti a místa, kde byla chrlící se láva nejvýraznější.

Velké erupce bez výraznějších škod

Kromě amerických satelitů zaznamenaly výbuchy Etny i evropské družice – konkrétně Copernicus Sentinel-2 z Evropské vesmírné agentury. Zachycen byl snímek, který pomocí infračerveného zobrazování ukázal lávu v jasně oranžové a červené barvě. V následujících dnech se přidávaly s objevy i další vesmírné instituce a společnosti, které jen potvrzovaly fakt, že Etna zažívá jedno z nejsilnějších erupčních období.

Přestože mohly snímky a obecně diskuze o těchto erupcích vyvolávat paniku a pocit nebezpečí, opak byl pravdou. Podle prohlášení NASA způsobily výbuchy spíše menší poškození v bezprostřední blízkosti Etny, než že by narušily její širší okolí. K nejvýraznějším problémům, které sopka způsobila, patří například dočasné uzavření letiště Catania nebo popel padající na sicilská města.

Zdroj: Live Science

Článek Nedávné masivní výbuchy Etny byly vidět i ve vesmíru. Rozmary sicilské sopky zachytily vesmírné družice se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pozoruhodné věci na Zemi, o kterých jste pravděpodobně nikdy neslyšeli

Redakce VědaŽivě — Tue, 27 Apr 2021 08:23:21 +0000

Čím víc toho věda zjišťuje o Zemi, tím více se klubou nejrůznější zajímavosti a zvláštní věci, které nám stále připomínají, jak je Země kouzelně zvláštní. Od miniaturních tvorů schopných přežít ve vesmíru po materiály tak temné, že je vlastně nevidíme. U takových jevů si můžeme jen říct, po vzoru známé pohádky o Třech veteránech: „Přírodo přírodo, kam chodíš na ty nápady?“ Tady je pár kousků podivností, kterými nás planeta zásobila.

Nejtemnější substance a kousek mraku

Vantablack je nanomateriál tmavší než cokoli jiného na Zemi. Byl vyvinut v Británii v roce 2015 a jde vlastně o soustavu uhlíkových trubiček které „rostou“ z podkladu. Tento materiál pohlcuje 99,98 % světla, které se dotkne povrchu. To znamená, že lidské oko vlastně při pohledu na Vantablack nevidí vůbec nic, jen „beztvarou tmu“. Žádnou strukturu, prostě tmavou plochu. Tohle ze struktury dělá nejbližší věc tomu, jak by vypadal pohled do černé díry.

Aerogel je zase nejlehčí materiál na světě, kombinaci gelu a plynu. Zaslouženě dostal přezdívku „zmrzlý kouř“ nebo „pevný mrak“, protože vypadá opravdu étericky. Existuje ho více než 12 typů, ovšem proces výroby je docela podobný. Výsledkem je substance s extrémně nízkou hustotou, která je vlastně z 99 % vzduch. Díky tomu je výborným izolantem například před teplem – květinu by spolehlivě ochránil před silným ohněm.

Katedrála, rukopis a sopka

Zipaquirá je podzemní katedrála v Kolumbii, která byla původně solným dolem. Ten byl opuštěn v roce 1954 a katedrála je kompletně tvořena solí a nachází se 180 metrů pod povrchem malého města Zipaquirá. Vejde se do ní 10 000 lidí, ale nikdy nebyla zcela naplněna. Vulkán Kawah Iljen v Indonésii je zase normálně na povrchu, ale chrlí modrou lávu. Nebo aspoň něco jí velmi podobného. Technicky jde jen o koncentraci sirných plynů, které hoří jasně modře.

Vojničův rukopis je nejzáhadnější knihou světa. A to bez přehánění, jednoduše proto, že ho zatím nikdo nerozluštil, ani se neví jeho přesný původ. Nejmenuje se totiž po autorovi, ale po antikváři, který ho měl roky ve vlastnictví. Vznikl nejspíš mezi někdy po roce 1400 a jeho část je nejspíš herbář. Zatím ale ztroskotaly všechny snahy o jeho rozluštění, stejně jako pokusy najít ilustracím v něm nakresleným reálné objekty z našeho světa.

Zdroj: Sciencealert

Článek Pozoruhodné věci na Zemi, o kterých jste pravděpodobně nikdy neslyšeli se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sopečná aktivita a změny v zemském plášti byly klíčem ke zvýšení atmosférického kyslíku

Redakce VědaŽivě — Sat, 08 Aug 2020 16:09:40 +0000

Je tady už přes 4,5 miliardy let, což je v porovnání s životem lidí úplné nic. Můžeme jen tedy pozorovat, co planeta dělá a jak se chová, a můžeme nad tím žasnout. Například takové důkazy z hornin naší planety, jež jsou miliardy let staré, naznačují, že sopky hrály klíčovou roli při vzestupu kyslíku v atmosféře rané Země.

Sopečné erupce mohou narušit život nejenom v okolí

Velká oxidační událost

Podle posledních výzkumů se kyslík poprvé akumuloval v zemské atmosféře asi před 2,4 miliardami let, během Velké oxidační události. Mezi vědci a odborníky bylo dlouhodobou hádankou hledání geologických stop. Tyto stopy naznačují, že dřívější bakterie byly fotosyntetizující a byly už v té době schopné čerpat kyslík. Něco ovšem brzdilo vzestup kyslíku. Pravděpodobným viníkem je nová interpretace skalních sopečných plynů, které jsou několik miliard let staré. Tuto studii zveřejnila v nedávné době Univerzita ve Washingtonu.

Oživení klasické hypotézy

Tato studie oživuje klasickou hypotézu vývoje atmosférického kyslíku, což uvedl hlavní autor studie, který je zároveň výzkumným pracovníkem této univerzity a zabývá se vědami o Zemi a vesmíru. Podle něj data ukazují na to, že vývoj zemského pláště mohl řídit vývoj atmosféry Země a možná i vývoj života. Tato oživující studie je velmi zajímavým pohledem, kterým se rozhodně budou věci dále zabývat.

Plášť ovlivňuje život

Mnohobuněčný život vyžaduje koncentrovanou dodávku kyslíku, takže akumulace kyslíku je klíčem k vývoji kyslíku dýchajícího života na Zemi. Pokud dojde ke změnám v atmosféře vlivem činnosti zemského pláště, plášť by mohl tedy stanovovat tempo vývoje života. Tato nová práce vychází ze studie z roku 2019. V této práci bylo zjištěno, že plášť rané Země byl mnohem méně oxidován nebo obsahoval více látek, které mohou reagovat s kyslíkem. Studie těchto starověkých sopečných hornin, které jsou staré přes 3,5 miliard let, byly získány na lokalitách v Jižní Africe a Kanadě.

Ně všechny sopky jsou zcela neaktivní

Reakce kyslíku s plyny

Sopečné erupce jsou napájeny magmatem, což je směs roztavené a polo roztavené horniny, ale také plyny, které unikají i v případě, kdy sopka nevybuchne. Některé z těchto plynů reagují s kyslíkem nebo oxidují za vzniku dalších sloučenin. K tomu dochází, protože kyslík má sklon být hladový po elektronech, takže s ním reaguje jakýkoli atom s jedním nebo dvěma volně drženými elektrony. Například vodík uvolněný sopkou se kombinuje s jakýmkoli volným kyslíkem, čímž se kyslík odstraní z atmosféry.

Článek Sopečná aktivita a změny v zemském plášti byly klíčem ke zvýšení atmosférického kyslíku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.