Česká Fudžijama leží u Božího Daru a davy tam nemíří. Za její dokonalý kužel může znělec, křemičitá hornina ze sopečné éry

Božídarský Špičák leží asi čtyři kilometry od Božího Daru, obklopený rašeliništěm a smrkovým lesem, uvnitř jedné z nejpřísněji chráněných lokalit v Česku, Národní přírodní rezervace Božídarské rašeliniště.

Foto: Nikka.palek / Creative Commons / CC BY-SA 3.0.

Jeho silueta připomíná pravidelný kužel natolik, že si vysloužila neformální přezdívku „česká Fudžijama“. Zatímco japonský originál zná celý svět, krušnohorský protějšek zůstává stranou běžných výletních tras. Důvod je paradoxní: právě to, co ho chrání před davem, mu zároveň pomohlo uchovat podobu, jakou měl před miliony let.

Sopečný kužel v pohoří, kde sopky nikdo nečeká

Krušné hory jsou v geologických učebnicích synonymem pro krystalinikum, ruly, svory, granity klínovecké skupiny. Špičák do téhle mozaiky nezapadá. Vznikl během třetihorního vulkanismu vázaného na Oherský rift, součást rozsáhlého evropského kenozoického riftového systému, který se protáhl od Saska přes severozápadní Čechy. Alpinská orogeneze tehdy pohnula litosférou natolik, že z hloubky vystoupil horký materiál a na povrchu se vytvořila řada vulkanických těles.

Fonolitové horniny v regionu mají publikované stáří přibližně 25 až 27 milionů let. Špičák patří právě do tohoto okna. Zatímco okolní krystalické břidlice se formovaly stovky milionů let před ním, on je geologický nováček, sopečná kupa vrostlá do prastarého podloží jako cizí těleso.

Proč odolná hornina přežila miliony let eroze

Klíč k tomu, že kužel dodnes vyčnívá nad náhorní planinou, spočívá v povaze horniny. Znělec, odborně fonolit, je viskóznější než běžný bazalt. Místo dlouhých lávových proudů vytváří kompaktní bochníkovitá nebo dómová tělesa, která se při erozi vypreparují nad měkčí okolí. Podle materiálů České geologické služby právě taková tělesa drží výrazný reliéf mnohem déle než rozlité bazaltové příkrovy.

Za 25 milionů let samozřejmě zmizely všechny povrchové znaky aktivní sopky, kráter, svahy pokryté struskou, případné lávové jazyky. Zůstal kompaktní jádrový kužel, který postupně obalily půdy, les a rašeliništní pokryv. Výsledek: kopec, který na první pohled nevypadá dramaticky, ale jehož geometrie prozrazuje původ každému, kdo se na něj podívá z odstupu.

Ochranný režim, který z vrchu udělal neviditelný klenot

Chráněné území tu vyhlásili 24. září 1965, dodatečně ho registrovali ve Sbírce zákonů v roce 1987. Režim národní přírodní rezervace znamená v praxi jasná omezení: zákaz vstupu mimo vyznačené cesty, zákaz volného vjezdu, cyklistika povolená jen na silnicích a vyhrazených místech. Kdo chce na Špičák, musí se držet naučné stezky Božídarské rašeliniště, 3,2 kilometru povalových chodníků s dvanácti informačními tabulemi, startujících u Infocentra Boží Dar.

Srovnejte to se sousedním Klínovcem. Nejvyšší bod Krušných hor láká turisty od 19. století, nabízí rozhlednu, bufet, parkoviště, sjezdovky. Špičák nic z toho nemá. A právě ta absence komerčního zázemí, spolu s přísným ochranným režimem, drží návštěvnost na zlomku toho, co zažívá Klínovec. Podle nás je to vedlejší efekt, který místu prospívá: kužel si zachoval nenarušené svahy, vrcholové partie i atmosféru krajiny, kde hlavní zvuk dělá vítr v korunách smrků.

České sopky, o kterých se nemluví

Špičák má v tuzemsku několik geologických příbuzných, každý s jiným zachovaným „kusem příběhu“:

• Prackov u Jičína, podle České geologické služby jeden z nejlépe zachovaných sopečných reliktů v Čechách, s pozůstatkem kráteru.
• Komorní hůrka u Chebu, nejmladší sopka na území ČR, stará pouhých 250 až 400 tisíc let, s odkrytou vnitřní stavbou struskového kužele.
• Trosky, ikonická silueta Českého ráje, ve skutečnosti erozí vypreparované vulkanické těleso staré asi 17 milionů let.

Špičák mezi nimi vyniká kombinací faktorů: vysoká nadmořská výška, nápadně pravidelný tvar a zasazení do krušnohorské planiny daleko od klasických vulkanických oblastí typu České středohoří. Právě ta geografická „nepatřičnost“ ho činí geologicky nejzajímavějším.

Jak se na krušnohorskou sopku dostat a co čekat

Naučná stezka existuje od roku 1972; v roce 2012 prošel citlivý úsek dlouhý necelé dva kilometry rekonstrukcí, která ho zpřístupnila i kočárkům a vozíčkářům. Dvanáct zastávek pokrývá horské louky, geologii, historii rýžování cínovce, těžbu rašeliny, botaniku i zoologii. Na poslední tabuli lze navázat na stezku podél Blatenského příkopu, kdo hledá delší okruh bez logistických komplikací, tohle je přirozené pokračování.

Optimální období pro návštěvu spadá do pozdního jara až začátku podzimu, kdy jsou povalové chodníky suché, vegetace nejživější a stezka plně čitelná. Krušnohorské klima ovšem umí překvapit i v červenci, počítejte s náhlými změnami počasí a proměnlivým vodním režimem rašeliniště, který mění charakter lokality během jediného týdne.

Hlavní hrozbou pro rezervaci podle odborných analýz zůstává historicky narušený vodní režim rašeliniště a postupně rostoucí turistická zátěž, kterou správci území potřebují regulovat. Těžba kamene přímo na vrcholu aktuálně nehrozí, režim NPR ji bez výjimečného povolení nepřipouští.