Proslavené modré plameny sopky Kawah Ijen způsobuje hoření sirných plynů unikajících z vulkanických puklin

Modré záře na svazích indonéské sopky Kawah Ijen nejsou láva. Jsou to plameny hořící síry, které šlehají až do pětimetrové výšky z puklin v kráteru.

Foto: Thomas Fuhrmann - licence CC BY-SA 3.0

Fotografie kolující po internetu vypadají jako záběry z jiné planety: modré řeky stékající po temném svahu, obklopené siluetami mužů s košíky na zádech. Právě tyto snímky francouzského fotografa Oliviera Grunewalda z roku 2014 proměnily Kawah Ijen v jednu z nejsdílenějších geologických atrakcí světa. A zároveň zasely jeden z nejhouževnatějších omylů: že na východní Jávě existuje sopka chrlící modrou lávu. Neexistuje. Láva na Ijenu má stejnou červenooranžovou barvu jako kdekoli jinde. To, co hoří modře, jsou sirné plyny, a příběh za tím světlem je daleko zajímavější než virální mýtus.

Chemie za modrým světlem

Na dně kráteru Kawah Ijen se nacházejí desítky fumarol, tedy otvorů, štěrbin a prasklin v zemském povrchu, jimiž unikají vulkanické plyny. USGS je definuje jednoduše jako otvory v blízkosti aktivních sopek, kterými proniká pára a směs plynů z nitra Země. Na Ijenu z nich vystupuje mimo jiné oxid siřičitý a sirovodík o teplotách dosahujících 600 °C.

Jakmile se tyto plyny dostanou do kontaktu s atmosférickým kyslíkem, vznítí se. Hoření síry produkuje charakteristické modrofialové světlo, výsledek elektronové excitace, nikoli barvy roztavené horniny. Plameny šlehají dnem i nocí, jenže za denního světla jsou příliš slabé, aby je lidské oko zachytilo. Teprve po setmění kráter ožije tím, co místní i turisté znají jako „blue fire“.

A pak je tu ta „tekoucí láva“. Část sirných plynů při ochlazování zkondenzuje do kapalné síry. Její bod tání leží kolem 115 °C, takže po svahu skutečně stéká jako žhavá tekutina, a přitom dál hoří modře. Grunewald sám přiznává, že výsledný obraz „dává pocit proudící lávy“. Jenže to, co teče, není roztavená hornina. Je to roztavený prvek s atomovým číslem 16.

Jezero s pH pod nulou

Modré plameny jsou jen polovina ijenovské geologie. Druhou je kráterové jezero, které Guinness World Records eviduje jako největší přírodní hyperkyselé jezero na planetě. Čísla mluví sama:

• Rozměry přibližně 1 000 × 600 metrů
• Maximální hloubka kolem 200 metrů
• Objem odhadovaný na 27,5 až 36 milionů m³ podle roku měření
• pH pod nulou
• Průměrná teplota vody 37 °C
• Vysoké koncentrace kyseliny sírové a chlorovodíkové

Pro představu: objem jezera odpovídá zhruba jedné třistadvacetině oregonského Crater Lake. Ale žádné jiné sopečné jezero na světě nekombinuje tuto extrémní kyselost s aktivními fumarolami a stabilním „blue fire“ na svém břehu. Etiopský Dallol v Danakilské proláklině, který bývá s Ijenem srovnáván, je odlišný systém: hydrotermální pole s gejzíry a solankovými prameny, bez kráterového jezera a bez konzistentně hořících plamenů viditelných pro návštěvníky.

USGS sleduje vulkanickou aktivitu Kawah Ijen od historických zpráv sahajících k roku 1770; od roku 1991 existují pravidelná týdenní data a od roku 2010 širší monitorovací síť. Nejde o nově objevený kuriózní jev, ale o dlouhodobě sledovaný aktivní vulkanický komplex.

Cena za modré světlo

Na svazích kráteru, kde turisté obdivují plameny, pracují muži, kteří je nevidí jako atrakci. Ruční těžba síry na Ijenu probíhá podle National Geographic od roku 1968. Horníci sestupují ke fumarolám, kde soustava keramických trubek (podle geologa Johna Pallistera z USGS je instalovala těžební společnost, podle Grunewalda sami horníci) odvádí sirné plyny po svahu, kde při ochlazování tuhnou do žlutých nánosů.

Muži odlamují kusy ztuhlé síry a nakládají je do bambusových košů. Běžný náklad váží 70 až 100 kilogramů. S ním stoupají po strmé stěně kráteru a pokračují několik kilometrů k výkupnímu místu. Výdělek? Řádově 250 až 350 Kč za cestu, kterou zvládnou dvakrát denně. Ochranné vybavení zpravidla neexistuje, maximálně mokrý hadr přes obličej.

Studie publikovaná v roce 2024 v časopise Toxicology Reports změřila koncentrace oxidu siřičitého na trase horníků: 3,14 až 18,24 mg/m³. Americká agentura EPA přitom stanovuje referenční práh na 1,97 mg/m³. Všechna měřicí místa na trase ho překračovala. Nejčastější akutní potíže horníků jsou podráždění očí a kašel, dále bolesti hlavy, dušnost a kožní problémy. Sirovodík je ještě zákeřnější: ve vyšších koncentracích přestává být cítit, protože paralyzuje čichový nerv.

Jak se tam dostat, a co čekat

Kawah Ijen je oficiálně přístupný turistům. Výchozím bodem je stanice Pos Paltuding, kam se dá dojet z měst Banyuwangi nebo Bondowoso na východní Jávě. Výstup na okraj kráteru trvá hodinu až hodinu a půl. Z Evropy to prakticky znamená přílet do Jakarty nebo Surabaye a pak vnitrostátní přesun na východní cíp Jávy.

Kdo chce vidět modré plameny, musí počítat s nočním výstupem, efekt je vizuálně výrazný až ve tmě. A musí počítat s tím, že kráter není vyhlídková terasa. Vzduch štípe v očích, v hrdle škrábe oxid siřičitý a viditelnost závisí na směru větru. Respirátor není luxus, je to nutnost.

Víc než instagramový zázrak

Kawah Ijen je místo, kde se geochemie, optický klam a lidská dřina protínají na pár stech metrech čtverečních. Modré plameny nejsou ani láva, ani trik, jsou to hořící sirné plyny, které člověk vidí jen proto, že kolem je tma a vzduch je nasycený prvkem, který zároveň ničí plíce mužů, kteří ho každé ráno nosí na zádech. Až příště někde narazíte na fotku „sopky s modrou lávou“, vzpomeňte si, že to světlo má svou chemii, a svou cenu.